O změnách našeho volebního systému (ILN, 7. července 1917)

July 7, 1917

On Altering Our Electoral System

Kdyby nám někdo minulý týden řekl, že ve Francii bylo zrušeno salické právo, zaujalo by nás to, ale nebyli bychom opojeni politickou vášní. Zajímat by nás měla spousta věcí, mezi jinými i to, co by toto tvrzení vlastně mohlo znamenat. Salické právo bylo středověkou institucí, podle níž žádná žena nemohla nosit francouzskou korunu a ti důvtipnější by mohli poukazovat na to, že ta změna je poněkud irelevantní, když tu není žádná francouzská koruna, již by bylo možné nosit. Netvrdil bych, že nedávné přiznání ženám volebního práva do parlamentu bylo stejně prostým případem, ale řekl bych, že vývoj proměny parlamentu již tímto směrem daleko pokročil. Pokud by se každá žena stala sama o sobě vysokou šlechtičnou (vůči čemuž bych neměl zvláštních námitek), bylo by pořád zajímavé tázat se, zda budou všechny zasedat ve Sněmovně lordů, protože to by znamenalo postavit větší a doufejme, že i hezčí budovu k tomuto účelu. Ještě zajímavější by ale bylo ptát se, kolik moci Sněmovna lordů má a kolik si jí uchovala. V každém případě by to nebylo o mnoho méně než moc, kterou má a uchovala si Dolní sněmovna. Před válkou byla tato moc vážně poškozena a během války byla prostě ignorována. O poslancích jako takových lze říct, že moc nemají vůbec žádnou. Ministři mají značnou moc—zejména ministři, kteří nejsou poslanci. Pokud tohle platí o poslancích, platí to ještě víc samozřejmě o milionech těch, kdo smí (přesněji jsou přemluveni) jednou za pět let poslance volit a přitom, jak věci nyní stojí, hlas jednoho z těchto občanů lze považovat za nekonečně malý zlomek velké kulaté 0.

Zda je tato vysoce historická forma pohrdání soudem, pohrdání nejvyšším soudem parlamentu, je dobrá nebo špatná věc zůstává otevřeno rozumné diskusi. Některým to může přijít jako počátek otroctví, jiným jako počátek svobody. Ale lhostejnost projevená k celé změně našeho volebního systému je v každém případě plná onoho pohrdání. Není to obzvláštní pohrdání ženským volebním právem—nebo nakolik tomu tak je, jde o pohrdání volebním právem a ne ženami. Pokud je tu nějaká lehká zábava ohledně vzácného druhu ženy, pak už to není onen druh satiry dříve házený po ženě, která s tradicí pokoušela bojovat šleháním bičíku. Spíš je to podobný pocit jako by byl ten při pohledu na ženu, která se snaží s pazourkovou sekerou postavit Zeppelinu. Ten pocit nevychází z toho, že je ženské volební právo něco nového a experimentálního, ale protože je to cosi starého a vybuchlého. Podobně jako ve smyšlence, kterou jsem už použil, je to jako kdyby ženy konečně dostaly jakýsi feudální nebo dynastický titul, který je dnes sotva víc než jen pouhý titul. Je to jako kdyby se součástí dámského odění při uvádění ke dvoru vedle peří staly i meče, nebo jako kdyby mohly mít ženy zrovna tak jako muži za jménem na obálce napsaná ona tajemná a nic neznamenající písmena „Esq.“ Parlamentní změnu samozřejmě doprovodilo něco, co je v parlamentních záležitostech konečnou známkou frivolity—slavnostnostní. Cyničtí staří právníci poklesli hlasem a hovořili o tom, jak se otřáslo jejich celoživotní přesvědčení—když celý svůj život strávili měněním svých přesvědčení, právě tak jako přijímali úkoly od dalších lidí. Pokud by tedy dáma nosila dvorský meč, mluvili by o tom, aby ho nenosila marně—právě proto, že by nesla jediný meč, který se nosí zbytečně.  A kdyby se dámě říkalo „Esq.“ mluvili by ztišenými hlasy o hierarchii rytířstva—právě proto, že moderní druh rytíře je ten, který nikdy ani nesní o tom, že by si vysloužil svoje ostruhy.

Samozřejmě, kdybychom měli skutečnou demokracii, měli bychom skutečnou diskusi. Ženské volební právo by představovalo upřímnou thesi o státu a rodině, mnozí dobří a rozumní lidé by s ní pořád souhlasili a já bych s ní pořád nesouhlasil. Mnoho skutečné demokracie je například v odborových svazech. A v odborových svazech okamžitě zjišťujeme, že postavení ženy je záležitostí vzbuzující autentičtější nadšení a vyvolávající autentičtější problémy. Zásadní otázkou tedy není ani tak ženské volební právo, jako rodinné volební právo. Jedna filosofie považuje muže a ženu primárně za dva jedince, kteří zrovna tak pravděpodobně spolu budou soupeřit jako se spojovat. Druhá filosofie popírá, že by mezi hlavou rodiny a srdcem rodiny muselo být nějaké soupeření. Ale ani jedno z těchto udržitelných společenských přesvědčení vlastně netíží myšlenky politiků, ani nikoho z těch, kdo nyní politiku řídí. Pravda je taková, že debatovat o tom, zda mají mít určití lidé hlasy v parlamentu, za současného stavu parlamentu je zbytečná předběžná debata. Je to podobné, jako debatovat o tom, zda mají mít určití lidé lístky na vlak, když je trať zablokovaná. Lidé nikdy nikam neodjedou, ale není to kvůli tomu, že nemají lístky. Je to proto, že železnice je poškozená nebo zastavená z nějakého zcela odlišného důvodu. Žena (nebo muž, když na to přijde) má zvažovat ne to, co se s jejím hlasem stane, než dostane volební právo, ale co se s ním stane, až ho dostane. Jak to přijde, že její politická vůle a jeho politická vůle a nespočet dalších politických vůli se nakonec slije dohromady a jsou pak přetvořeny v cosi, co se v nejmenším nepodobá čemukoliv, co by kdy vůbec chtěli? Tato pravda začíná pomalu docházet dokonce i militantním sufražetkám, nikdy ji ale nepochopily plně a pevně. Militantní sufražetky mi totiž vždycky přišly podivně prosté jakéhokoliv politického instinktu. Vlastně to byly velmi nepolitické ženy—rozhodně víc než běžné ženy. Ale i ony tuto pravdu odhalily zkušeností, i když teoreticky jim nikdy nedocházela. Začaly házením cihel a bomb na politiky, protože nesouhlasili s volebním právem pro ženy. Brzy ale začaly na ty samé politiky házet cihly a bomby, protože souhlasili s volebním právem pro ženy—a pak pro ně nic neudělali.  Zkrátka nejdřív poslance napadaly, protože nedali slib, a potom kvůli porušení slibu. Do parlamentu se poslanec mohl vrátit napěchovaný sliby, ale ony se svému cíli pro samotné sliby nijak nepřiblížily. Připustil to teprve mnohem později, když se mu to zdálo vhodné—jinak řečeno, když to považoval za nedemokratické. Podobně poslanecké platy nebyly zavedeny, když to mohlo být považováno za populární opatření, ale teprve tehdy, když to byla pouhá výsada. To je celé umění politiky, a kdyby se sufražetky držely oné logické linie myšlení, mohly začít politiku čistit.  Mohly najít skutečné slabiny politiků—jenže to by pak objevily i skutečnou slabinu hlasu.

Mluvil jsem o odborových svazech-a právě tohle ochromení parlamentu dodává nápadný, pokud ne ohromující význam nedávnému činu odborového svazu námořníků. Někteří socialističtí intelektuálové, mimoto že jsou pouzí pacifisté a antipatrioti, mají proti té stávce námitky jen proto, že to není průmyslová stávka—nebo (jak by to někteří řekli), jen proto, že není materialistická. Trvají na tom, že odboráři jako takoví se nemají zabývat ničím, co je čistě politické. Ale co udělají, když se politici nezabývají politikou—nebo jen nečistou politikou. Nemají být odboráři toliko političtí, když politici jsou čistě materialističtí?  Když naše zbraně zreziví, je jen dobře, když lze naše nářadí použít jako zbraně, a pokud odpovědí na senátorská sofismata je lidová prostora lásky patriotů a nenávisti k pirátům.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 119-123 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s