Obrana ruské revoluce (ILN, 21. července 1917)

July 21, 1917

Defending the Russian Revolution

Je zřejmé, že revoluce, zrovna tak jako válka, není nikdy správná, pokud není nezastupitelná. Obhajobou ruské revoluce je, že je nezastupitelná. Sám jsem se v takovém případě nikdy nenechal unést pouhými frázemi optimismu a inovace, takové věci nemusí být nic víc než nová přelétavá móda, a touhle dobou taková pomíjivá móda není ani nová. Do té míry, do které ruští revolucionáři tvrdili, že jsou liberální a osvícení, tvrdili, že s tradicí zachází jako s pověrou, že novou módu předkládají jako tradici, nebyli ruští revolucionáři o nic lepší než Mladí Turci. Taková země se může znovu stát republikou, jako Rusko, nebo znovu monarchií, jako Čína—a pak zase republikou.  Těžko bychom věděli, co si o ní mysleli skuteční lidé, nebo zda o ní vůbec skuteční lidé věděli.  Nová jména napsaná na kus papíru jsou velmi chabou náplastí na staré rány lidstva a jméno republiky není ani nové—leda snad pro Číňana. Revoluce nicméně může být velmi spravedlivá a nezbytná věc a v moderním Rusku to nakonec byla spravedlivá a nezbytná věc. Byla zásadní nejen pro Rusy, ale ještě zásadnější pro spojence, a důvod k tomu lze shrnout do pár slov. Důvod je ten, že třeba i anarchie na správné straně je lepší než pořádek na špatné straně. Ti, kdo litují ztracené autority monarchie, ztracené jednoty monarchie, ztracené kázně armády se musí vypořádat s faktem, jak by byly nejspíš použity. Kdyby celá armáda poslechla na slovo povel, byl by to nejspíš povel zastavit, pokud ne povel kapitulovat. Kdyby bylo sjednoceno impérium, bylo by sjednoceno separátním mírem. Kdyby všichni ruští vojáci pořád poslouchali slovo své vlády, mohli by všichni ruští vojáci opustit armádu spojenců. Dokonce i rozbití Ruska by bylo lepší než tohle, protože některé z rozbitých částí by zůstaly s námi. Rusko se ale koneckonců nerozpadá. Rusko se dává znovu dohromady postupem hlouběji trvalejším než byly ty plynoucí ze staré kázně: a první známkou toho byl poslední úder v Haliči.

Ti Angličané, kteří si zoufali nad situací ve východní Evropě jsou ti, kteří nepochopili dvě věci—vlastně dvě věci, které jsou skutečně pro mnoho Angličanů těžké k pochopení. První je revoluce a druhou je Rus. My jsme v Anglii neměli skutečnou revoluci od středověku, protože revoluce je něco mnohem širšího a lidštějšího než občanská válka. Vybrané družiny profesionálních vojáků nebo ozbrojení služebníci hrstky velkých rodin mohou bojovat po celé zemi, aniž by ta země, přísně vzato, sama bojovala. Anglie byla bitevním polem, ne bitevní linií, jak pro royalisty, tak pro vojsko parlamentu. Skutečná revoluce, jako byla ta francouzská, má jednu charakteristiku, které její kritici v této zemi zřídka rozumí. Prochází okamžikem úplného společenského rozpadu, který je nicméně pravým opakem sociální zkázy. Svou povahou je to část sociálního budování, protože bez odklizení nelze mluvit o tom, že by člověk budoval, ale že jen opravuje nebo (jak by řekli jeho protivníci) jen pošťourvá. Samo slovo „budování“, které mnozí moderní autoři milují skoro až k zbláznění, implikuje něco, co nemůže jen vyrůst z něčeho jiného. Pokud obýváte něco podobného bludišti u paláce Hampton Court a rozhodli jste z něj udělat něco jako pagodu v Kew, nemůžete očekávat, že z bludiště pagoda vyroste a je pravděpodobné, že v nějakém okamžiku v mezičase nebude existovat nic, co by připomínalo ať už pagodu nebo bludiště—bude to jen pouhá hromada smetí. I když je to ale hromada smetí, není to hromada suti. Není to jen konec čehosi, ale jediný možný počátek čehosi jiného. Právě téhle fázi budování, která není vůbec nepraktická, ale jen neupravená, kritici vychovaní v konservativních tradicích naší země, vždycky špatně rozuměli. Naši sociální reformátoři jsou tak navyklí na sociální evoluci, že nic neví o povaze ničení a budování, jsou o nich nevědomí natolik, že je považují za protikladné věci. Jak často, když jsme moji přátelé nebo já odsoudili nějaký zkažený systém jako prohnilý do kořene, copak jsme nebyli napomenuti vytříbeným hlasem, že máme být konstruktivní a ne destruktivní! Kdyby nám říkali, abychom byli evolutivní a ne destruktivní, pak by to bylo něco rozumného a srozumitelného, i když na můj vkus trochu nudného. Jsou věci, u kterých je spoleh na to, že porostou, pokud chcete sedět pod stinným stromem, můžete zasadit malý semenáček a sedět před ním, dokud nevyroste. Pak, pokud jste klidné a filosofické povahy, a dřív neumřete, budete jednoho dne sedět pod stinným stromem. Pokud ale chcete sedět pod stožárem (ze kterého vlaje vlajka vaší země), musíte pokácet strom a pokud chcete sedět v domě z klád, musíte strom rozřezat. V těchto záležitostech je doslovný a odvozený smysl politických slov často docela zavádějící. Inteligentní konservativec není ten, který chce konservovat věci tak, jak jsou, protože pokud je konservativní ví, že během času nikdy stejné nezůstanou. Inteligentní konservativec je ten, který věří, že naši společnost je bezpečné ponechat jejímu vývoji. Inteligentní revolucionář není ten, který se chce převracet, ale ten, který chce budovat, a proto ničit.

Tak či tak, každá revoluce musí projít jistým bodem zdánlivého zničení, a pro tu dobu ruští revolucionáři skutečně vypadají jako nihilisté. Je chvíle, kdy jsou slyšet všechny hlasy—hlas šílence v kleci stejně hlasitě jako hlas státníka v radě. To samo je dostatečně matoucí pro konservativní zkušenost, ještě větší zmatek tomu dodává druhý ze dvou prvků, které jsem zmínil. Je nám ještě cizejší, protože je to nejen revoluce, ale ruská revoluce. Prvek v ruské povaze, v němž je nám nejvzdálenější, je jen zhruba symbolisován rčením, že Rus je hypoteticky vždycky revolucionář. Rus často bývá Tory, ale jen zřídka konservativec. Jeho konvence nejsou jen konvence, ještě méně to jsou návyky. Může být pravým opakem radikála, v tom smyslu, že zuřivě odporuje návrh vytáhnout něco z kořenů. Vždycky je ale radikálem v tom smyslu, že ví, že to má kořeny. Žije mezi posledními idejemi ještě víc než Francouz, protože si neutváří tak pevné návyky jako Francouz. Ví, že povrch společnosti k vlastnímu vysvětlení ani oprávnění nestačí; ví to, ať už je to atheistický odpalovač dynamitu nebo zbožný rolník spokojený s tím, že ví, že králové jsou bezmocní v Božích rukou. V sociálním tónu těch Rusů, které jsem potkal a jejichž knihy jsem četl, je cosi, co nikdy není konvenční a to i tehdy, když to není aktivně nekonvenční. Rus vyjde dveřmi a já mám vždycky pocit, že stejně dobře mohl vyjít oknem. Tento téměř skeptický mysticismus znamená velkou schopnost obnovy. S tímto typem inteligence velmi rychle dosahuje šílených jednoduchostí. A pak dělá to, co skutečně inteligentní lidé vždycky dělají, ještě rychleji se vrací k příčetným jednoduchostem. Zjišťuje, že leda by obrana byla špatná a demokracie byla špatná, válka proti zahraničnímu útisku nemůže být špatná a pokud se nemýlím tak zrovna, když tohle píšu, tak se podle tohoto zjištění zařizuje.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 127-130 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s