August 25, 1917
On War Weariness
Argumenty malé, ale čím dá aktivnější pacifistické strany se v přítomné chvíli všechny skládají do jednoho—že svět je unavený válkou. A jako většina jejich argumentů je to ve skutečnosti argument proti nim. Nějaký problém totiž nelze řešit v duchu únavy. Únava vůbec není princip k činu. Je to jen nečinnost někoho, kdo nedokáže jednat, tak jak by jinak jednat chtěl. Když někdo tesá obrovskou sochu nějakého světce nebo proroka přirozeně očekává, že nějaký muslim bude nesouhlasit už s tím, že ji tesá—protože muslimové nesouhlasí se všemi sochami tak, jak pacifisté nesouhlasí s jakýmikoliv vojáky. Ale dokonce i muslim může připustit cosi žalostně nelogického v člověku, který považoval za posvátnou a skvělou úlohu světce vytesat a nakonec se mu to nepodařilo a to jen kvůli obrovské velikosti sochy. Člověk, který ušel v agonii vytrvalosti čtyřicet mil, aby donesl víno nemocnému, by asi věděl, že abstinent by si objednal jiný lék—protože abstinent zakazuje všechno víno tak, jak pacifista zakazuje každou válku. Ale i abstinent, pokud by měl nějakou starost o čest lidské přirozenosti, by těžko očekával, že člověk, který pevně věří, že víno je život, by je zahodil jen proto, že šel dlouho. Ostatně celý případ je ještě silnější—protože sochař by pravděpodobně věřil v sochy a nosič vína ve víno a to z důvodů kořenicích v jejich předchozí existenci a zkušenost, zatímco válka přinesla některé problémy, které jsou mnozí lidé nuceni posuzovat poprvé. Jsou to v jistém smyslu čerstvé otázky—a rozhodně otázky, na které bychom se měli pokusit podívat čerstvým způsobem. Je těžké mít trpělivost s hlupákem, který nám říká, abychom se na ně pokusili dívat unaveným pohledem.
Připomínány jsou samozřejmě i další elementy, ale ty jsou všechny nelogické, protože žádný z nich není v souladu s tímto opakovaným tvrzením o válečné únavě. Tak se pacifista někdy tváří jako sv. František z Assisi, se srdcem planoucím křesťanskou láskou, ale sv. František přece vůbec nebyl unavený, a nemohly ho unavit ani největší krajnosti ukázňování a bolesti. Jindy se mírotvorce tváří jako Walt Whitman, otevírající svou náruč více pohanskému přátelství všech lidí. Ale Walt Whitman, ať už jeho chyby byly jakékoliv, nebyl unavený, a jednoznačně a vášnivě opakoval, že se žádné bolesti ani ošklivosti téhle země nepodařilo jej unavit. A především asi třetinu své poesie hlásání toho, že není unaven válkou—že absolutně odmítal být unaven spravedlivou a potřebnou válkou. Takoví Whitmanovci jeho „Listy trávy“ překroutili tak, že vynechali krásný oddíl nazvaný „Klepání bubnů“. Celá věc je odbočkou, ale docela důležitá, protože bere půdu pod nohama polovině výzev k brzkému míru. Hned na začátku bychom měli válkou unavenou lásku odmítnout s tím, že to vůbec žádná láska není, protože je to láska, která není trpělivá a nevydrží.
Nové pobízení ke kompromisnímu míru jsou věc, kterou je třeba posoudit, když máme všech pět pohromadě a proto s co nejmenší únavou válkou. Nemůžeme si pomoci, pokud přijímáme takovou únavu jako nahodilou okolnost, v žádném případě ji nesmíme přijímat jako argument, prostě proto, že to argument není. Ať si mezinárodní idealisté sami plánují jakýkoliv dokonalý projekt sociální obnovy, pro který se rozhodnou, a takový plán snadno může být a nejspíš bude při svém naplňování ohrožen týmiž negativnímu sklony k únavě a nervosní reakci. Pokud chceme vidět věci takové, jaké jsou, pak se musíme pokusit válku, která nyní končí, jako by právě začínala. To, co jsme věděli, když zrovna začala, potřebuje jen slovo. Každý, kdo pochybuje, že centrální mocnosti cynicky a rozmařile vyvolaly válku musí místo toho věřit dvěma dalším věcem. Za prvé, že rakouský císař (nebo kdokoliv za něj jednal) narušil obecný mír zasláním ultimáta, o kterém lze říct, že bylo obludné, Srbsku a vážně přitom věřil, že Rusko k tomu nemůže ani nic říct, natožpak udělat, při takové zkáze všech jeho historických plánů. Za druhé musí věřit, že to rakouský císař to udělal bez toho, aby se zeptal, zda s ní m souhlasí německý císař. Každý, kdo věří kterékoliv z této věcí, může že rakouský císař se postavil na hlavu, aby ho mohli korunovat, nebo že se převlékal za uklízečku a každé ráno v paláci uklízel. Inu dobrá, ústřední mocnosti světu vnutily válku a první, co udělaly bylo narušení neutrality—tedy dopustily se zničení mezinárodního práva. Německý císař řekl panu Gerardovi, že žádné mezinárodní právo už neexistuje. A pokud nebude tento akt války (který dějiny nahlédnou prostě jako válku jako takovou) postižen jednoznačnou porážkou, nemluvě o jednoznačném trestu, žádné mezinárodní právo zcela jistě nebude existovat. Nebude existovat ani žádný respekt k ženám ve válce, žádný respekt k válečným zajatcům, žádné skrupule ohledně mučení či zotročování—zkrátka žádná evropská civilisace, pro jejíž popření udělali, a my jsem neudělali nic pro její znovupotvrzení. Dějiny prostě řeknou, že barbaři zvítězili, pokud tedy historie něco vůbec řekne. Následující historii ale nebude stát za to psát, a velmi pravděpodobně ani napsaná nebude.
Ti, kdo nechápou, že tohle je pořád hlava a čelo celé věci, jsou jako lidé, kteří nedokáží vidět tvar živého zvířete, protože má dlouhý ocas. Ocas války se táhne pomalu, ale netáhl by se vůbec, pokud by původně nevisel na téhle staré otřepané atheistické opici. Když tohle jsou původní fakta, jaká jsou nedávná fakta? Ta jsou mnohem méně důležitá, ale všechna jejich důležitost ukazuje týmž směrem. Kompromisní mír je nejen nemožný, ale den ze dne nemožnější. Právě ta nejčerstvější fakta, slova nového kanceláře, akty nové námořní války, nestoudný vzdor ohledně Alsaska, veto socialistické agendy ve Stockholmu, které všechny dokazují, že Prusko je víc pruské než kdy dřív. Ruskou revoluci ani zdaleka nevyužilo jako vzor, ale bude ji užívat jako strašáka—jako příklad anarchie „negramotných“ Slovanů. Pochybná situace je ani zdaleka neobměkčila, ale zjevně zatvrdila. Německo, které unikne, bude ještě bouřlivěji arogantní než kdyby vyhrálo bitvu na Marně. Je zbytečné říkat, že řeči o evakuaci Belgie a Srbska se ani nedotýkají této pravdy. Pravda je taková, že nebyla ani slíbena—a pokud by byla slíbena, nemusela by být provedena, ale i kdyby byla, nic by nezměnila. Pokud by nějaká armáda byla poražena protože na konci války odpochodovala z nějakého území, pak by na konci každé války byly poraženy obě strany. Nejenže by to neznamenalo porážku Pruska, byla by to přesná replika Pruska vítězného. Po roce 1870 také přišla „evakuace“, Kaiser si ve ve Versailles svůj palác místo Postupimi neudělal. Pokud se Alsasko právem nevrátí Francii, bude nová evakuace znamenat přesně to, co stará.
Tento nový fakt konečného zatvrzení Pruska má viditelné účinky všude jinde, pokud ne tady. Zjevně povzbudilo revoluční Rusko. Z republikánské Ameriky nám přináší jazyk podobný republikánské kruciátě. Pokud my zeslábneme, zatímco našli spojenci zesílí, budeme všude předváděni jako naivní oběti Prusianismu, které se nechaly svést už podruhé a bez výmluvy, kterou měli poprvé. Neměly nás povalit žádné staré mýty o teutonské velkomyslnosti, protože všechny takové mýty jsou už stejně odhalené jako klam. Něměly nás povalit žádné divoké vize ruské filantropie, protože takové vize nám nebyly nikdy vlastní. Měli jsme padnout čirou bezmyšlenkovou únavou. Bude to snad něco stejně prominutelného—jistě stejně žalostného—jako strážný, který usne ve stráži nebo mučedník poddávající se ranám. Bude to pokoření člověka.
Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 146-149 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989