O válečné únavě (ILN, 25. srpna 1917)

August 25, 1917

On War Weariness

Argumenty malé, ale čím dá aktivnější pacifistické strany se v přítomné chvíli všechny skládají do jednoho—že svět je unavený válkou. A jako většina jejich argumentů je to ve skutečnosti argument proti nim. Nějaký problém totiž nelze řešit v duchu únavy. Únava vůbec není princip k činu. Je to jen nečinnost někoho, kdo nedokáže jednat, tak jak by jinak jednat chtěl. Když někdo tesá obrovskou sochu nějakého světce nebo proroka přirozeně očekává, že nějaký muslim bude nesouhlasit už s tím, že ji tesá—protože muslimové nesouhlasí se všemi sochami tak, jak pacifisté nesouhlasí s jakýmikoliv vojáky. Ale dokonce i muslim může připustit cosi žalostně nelogického v člověku, který považoval za posvátnou a skvělou úlohu světce vytesat a nakonec se mu to nepodařilo a to jen kvůli obrovské velikosti sochy. Člověk, který ušel v agonii vytrvalosti čtyřicet mil, aby donesl víno nemocnému, by asi věděl, že abstinent by si objednal jiný lék—protože abstinent zakazuje všechno víno tak, jak pacifista zakazuje každou válku. Ale i abstinent, pokud by měl nějakou starost o čest lidské přirozenosti, by těžko očekával, že člověk, který pevně věří, že víno je život, by je zahodil jen proto, že šel dlouho. Ostatně celý případ je ještě silnější—protože sochař by pravděpodobně věřil v sochy a nosič vína ve víno a to z důvodů kořenicích v jejich předchozí existenci a zkušenost, zatímco válka přinesla některé problémy, které jsou mnozí lidé nuceni posuzovat poprvé. Jsou to v jistém smyslu čerstvé otázky—a rozhodně otázky, na které bychom se měli pokusit podívat čerstvým způsobem. Je těžké mít trpělivost s hlupákem, který nám říká, abychom se na ně pokusili dívat unaveným pohledem.

Připomínány jsou samozřejmě i další elementy, ale ty jsou všechny nelogické, protože žádný z nich není v souladu s tímto opakovaným tvrzením o válečné únavě. Tak se pacifista někdy tváří jako sv. František z Assisi, se srdcem planoucím křesťanskou láskou, ale sv. František přece vůbec nebyl unavený, a nemohly ho unavit ani největší krajnosti ukázňování a bolesti. Jindy se mírotvorce tváří jako Walt Whitman, otevírající svou náruč více pohanskému přátelství všech lidí. Ale Walt Whitman, ať už jeho chyby byly jakékoliv, nebyl unavený, a jednoznačně a vášnivě opakoval, že se žádné bolesti ani ošklivosti téhle země nepodařilo jej unavit. A především asi třetinu své poesie hlásání toho, že není unaven válkou—že absolutně odmítal být unaven spravedlivou a potřebnou válkou. Takoví Whitmanovci jeho „Listy trávy“ překroutili tak, že vynechali krásný oddíl nazvaný „Klepání bubnů“. Celá věc je odbočkou, ale docela důležitá, protože bere půdu pod nohama polovině výzev k brzkému míru. Hned na začátku bychom měli válkou unavenou lásku odmítnout s tím, že to vůbec žádná láska není, protože je to láska, která není trpělivá a nevydrží.

Nové pobízení ke kompromisnímu míru jsou věc, kterou je třeba posoudit, když máme všech pět pohromadě a proto s co nejmenší únavou válkou. Nemůžeme si pomoci, pokud přijímáme takovou únavu jako nahodilou okolnost, v žádném případě ji nesmíme přijímat jako argument, prostě proto, že to argument není. Ať si mezinárodní idealisté sami plánují jakýkoliv dokonalý projekt  sociální obnovy, pro který se rozhodnou, a takový plán snadno může být a nejspíš bude při svém naplňování ohrožen týmiž negativnímu sklony k únavě a nervosní reakci. Pokud chceme vidět věci takové, jaké jsou, pak se musíme pokusit válku, která nyní končí, jako by právě začínala. To, co jsme věděli, když  zrovna začala, potřebuje jen slovo. Každý, kdo pochybuje, že centrální mocnosti cynicky a rozmařile vyvolaly válku musí místo toho věřit dvěma dalším věcem. Za prvé, že rakouský císař (nebo kdokoliv za něj jednal) narušil obecný mír zasláním ultimáta, o kterém lze říct, že bylo obludné, Srbsku a  vážně přitom věřil, že Rusko k tomu nemůže ani nic říct, natožpak udělat, při takové zkáze všech jeho historických plánů. Za druhé musí věřit, že to rakouský císař to udělal bez toho, aby se zeptal, zda s ní m souhlasí německý císař. Každý, kdo věří kterékoliv z této věcí, může že rakouský císař se postavil na hlavu, aby ho mohli korunovat, nebo že se převlékal za uklízečku a každé ráno v paláci uklízel. Inu dobrá, ústřední mocnosti světu vnutily válku a první, co udělaly bylo narušení neutrality—tedy dopustily se zničení mezinárodního práva. Německý císař řekl panu Gerardovi, že žádné mezinárodní právo už neexistuje. A pokud nebude tento akt války (který dějiny nahlédnou prostě jako válku jako takovou) postižen jednoznačnou porážkou, nemluvě o jednoznačném trestu, žádné mezinárodní právo zcela jistě nebude existovat. Nebude existovat ani žádný respekt k ženám ve válce, žádný respekt k válečným zajatcům, žádné skrupule ohledně mučení či zotročování—zkrátka žádná evropská civilisace, pro jejíž popření udělali, a my jsem neudělali nic pro její znovupotvrzení. Dějiny prostě řeknou, že barbaři zvítězili, pokud tedy historie něco vůbec řekne. Následující historii ale nebude stát za to psát, a velmi pravděpodobně ani napsaná nebude.

Ti, kdo nechápou, že tohle je pořád hlava a čelo celé věci, jsou jako lidé, kteří nedokáží vidět tvar živého zvířete, protože má dlouhý ocas. Ocas války se táhne pomalu, ale netáhl by se vůbec, pokud by původně nevisel na téhle staré otřepané atheistické opici. Když tohle jsou původní fakta, jaká jsou nedávná fakta? Ta jsou mnohem méně důležitá, ale všechna jejich důležitost ukazuje týmž směrem. Kompromisní mír je nejen nemožný, ale den ze dne nemožnější. Právě ta nejčerstvější fakta, slova nového kanceláře, akty nové námořní války, nestoudný vzdor ohledně Alsaska, veto socialistické agendy ve Stockholmu, které všechny dokazují, že Prusko je víc pruské než kdy dřív. Ruskou revoluci ani zdaleka nevyužilo jako vzor, ale bude ji užívat jako strašáka—jako příklad anarchie „negramotných“ Slovanů. Pochybná situace je ani zdaleka neobměkčila, ale zjevně zatvrdila. Německo, které unikne, bude ještě bouřlivěji arogantní než kdyby vyhrálo bitvu na Marně. Je zbytečné říkat, že řeči o evakuaci Belgie a Srbska se ani nedotýkají této pravdy. Pravda je taková, že nebyla ani slíbena—a pokud by byla slíbena, nemusela by být provedena, ale i kdyby byla, nic by nezměnila. Pokud by nějaká armáda byla poražena protože na konci války odpochodovala z nějakého území, pak by na konci každé války byly poraženy obě strany.  Nejenže by to neznamenalo porážku Pruska, byla by to přesná replika Pruska vítězného.  Po roce 1870 také přišla „evakuace“, Kaiser si ve ve Versailles svůj palác místo Postupimi neudělal. Pokud se Alsasko právem nevrátí Francii, bude nová evakuace znamenat přesně to, co stará.

Tento nový fakt konečného zatvrzení Pruska má viditelné účinky všude jinde, pokud ne tady. Zjevně povzbudilo revoluční Rusko. Z republikánské Ameriky nám přináší jazyk podobný republikánské kruciátě. Pokud my zeslábneme, zatímco našli spojenci zesílí, budeme všude předváděni jako naivní oběti Prusianismu, které se nechaly svést už podruhé a bez výmluvy, kterou měli poprvé. Neměly nás povalit žádné staré mýty o teutonské velkomyslnosti, protože všechny takové mýty jsou už stejně odhalené jako klam. Něměly nás povalit žádné divoké vize ruské filantropie, protože takové vize nám nebyly nikdy vlastní. Měli jsme padnout čirou bezmyšlenkovou únavou. Bude to snad něco stejně prominutelného—jistě stejně žalostného—jako strážný, který usne ve stráži nebo mučedník poddávající se ranám. Bude to pokoření člověka.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 146-149 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

O spojování věcí dohromady (ILN, 18. srpna 1917)

August 18, 1917

On Lumping Things Together

Německé umění a architektura v posledních letech možná spočívaly v první řadě v proměňování obyčejných domovů ve vysoce romantické ruiny. Krotká a triviální vila, dosud spojovaná jen s každodennímu odchody úředníka po snídani do práce, bude od nynějška nejvhodnější scénou pro básníkovu meditaci za svitu měsíce. Ale tento kouzelný dotek zmírňující a změkčující kultury nebude nakonec ani pro Němce jedinou esthetickou inovací v přítomné válce. Podle všech svědectví vybudovali cosi jako systém podzemních měst, vyznačujících se, a to i ve srovnání s našimi, všemi vymoženostmi vědy, a dokonce i mnohým luxusním vybavením. Velmi výlučné aristokracii pruských důstojníků se očividně podařilo zůstat výlučnou i uprostřed bitvy. Člověk si skoro dokáže představit takto usazeného gentlemana v nějaké poměrně klidné části fronty, jak se u něj rozvíjí docela teritoriální přilnutí k území a jak mluví o svém místečku na frontě. Nějaký aristokrat tak často nerozumně promění něco, co bývalo původně pied a terre, ve své hlavní venkovské sídlo. Někdo z našich prozíravějších a konstruktivnějších zastavárníků se poté, co přijde k penězům a o své dobré jméno, naučí mít rád svůj malý posed v horském údolí v Argyllshire ještě víc než svůj starodávný domov po předcích v lesích Sussexu. A tak může pruský důstojník začít být docela hrdý na svůj dobře vybavený dům v zákopech, jelikož ho lze rovněž popsat, nikoliv nesprávně, jako lovecký posed. A z některých jejich dopisů a deníků je docela zřejmé, že víc než jeden pruský důstojník považoval původně Francouze a Vlámy za v každém smyslu lovnou zvěř a rolníky střílel skoro jako by to byli bažanti.

Jakkoliv ale můžeme tomuto sentimentu rozumět, při jeho aplikaci docházíme k bodu, ve kterém nastanou nedorozumění. Předpokládejme, že by si naši francouzští spojenci, nebo i my sami, stěžovali, že Němci poškodili katedrálu v Remeši. A předpokládejme, že by Němci odsekli, že my jsme nepochybně poškodili obzvláště nádherný a dobře spravovaný zákop, na který byla armáda nemálo hrdá a na který už byli důstojníci, kteří jej obývali, zcela zvyklí a dokonce k němu osobně přilnuli. Myslím, že bychom tu rozeznali jisté zmatení protichůdných zájmů brzdících polemiku. Nejkratším způsobem by je bylo možné vyjádřit tak, že německý polemik jako by nerozuměl tomu, co se rozumí kostelem. Nikoli bez nesnází bychom mu měli vysvětlit, že v naší historické tradici je zděděná idea jistého druhu budovy, která byla svou povahou, třebaže možná podřadná vůči okopu v detailech mechanismu a možná i pohodlí, mimo běžné válečné operace, zatímco okop byl svou povahou součástí válečných operací. Zda se nám vysvětlování podaří musí vždy zůstat v pochybnostech, není totiž levnější a přitom neměnnější typ intelektuální pýchy, než je ten, který je pyšný na to, že nevidí rozdílu mezi dvěma různými věcmi. Z nějakého zvláštního důvodu není vždy považováno za liberální naházet všechno dohromady, říkat, že nemůžeme vidět rozdíl mezi mužem a ženou, mezi křesťanem a židem, nebo mezi rolníkem a nevolníkem, nebo mezi zbraní a mučicím nástrojem.  Universální theolog je ten, který říká, že všechny protikladné theologie jsou stejné, stejně jako universální astronom by byl příliš krátkozraký na to, aby rozeznal slunce od měsíce nebo universální geolog byl příliš universální na to, aby našel rozdíl mezi sýrem a křídou. Tak či tak, Němci tohoto druhu liberalismu mají spoustu, v současnosti je to nejpřednější a nejslibnější druh německého liberalismu. Jde tu o to, že Prus bude zřejmě nadále považovat své odseknutí za účinné a své podobenství za úplné.

Nebo si vezměme jiný příklad: o německém císaři se říká, že vlastní několik uniforem charakteristických opakem uniformity, jsou velmi rozmanité, umělecké a odpovídající jeho proměnlivým funkcím. Každý, kdo byl v Německu, tomu snadno uvěří, obecný dojem cestovatele je totiž takový, že každý průvodčí v tramvaji je přinejmenším vojenský pobočník a každý železniční strážný polní maršál. Pokud bychom si ale stěžovali, že německý voják nerespektoval uniformu sestry Červeného kříže, neměli bychom považovat za odpověď, pokud by nám bylo řečeno, že naše kulky poškodily vojenskou uniformu tak nádhernou a tak důmyslně navrženou, že jinou podobnou neznali ani v Berlíně, a tudíž ani nikde po světě. Nemůže připustit, že by naši vlastní stížnost vyvažovalo a rušilo zničení nějaké skutečně skvělé stříbrné a zlaté šňůry, jejíž ozdobný vzor navrhl samotný císař, ten arbitr tolika umění. A byl by to ten samý problém, problém vysvětlit, že s nějakou institucí se pojila posvátnost, že nešlo o to, kolik kůže bylo roztrháno a zkaženo k ochraně něčeho, co bylo do té doby chráněno, ale kolik tradice úcty a zdrženlivosti zůstalo k ochraně něčeho, co bylo do té doby chráněno, zkrátka, že nám šlo o Červený kříž a ne o materiál, ze kterého byl zhotovený. Nu tyhle příklady se hned budou jevit současně jako velmi elementární i velmi extravagantní a dokonce může být považováno za nadbytečné si takové směšné paralely představovat. Byly to nicméně velmi úplné paralely ke skutečnému případu v současném německém sporu. Jsou odpovědí na argument předložený nedávno na německé straně—argument, který nevědomky odhalil téměř celou německou slabost.

V odpovědi na prohlášení pana Lloyda George, že náprava a navrácení jsou naprosto nezastupitelnou předběžnou podmínkou k jakékoliv možné debatě o míru, učinily přední německé noviny tuto příznačnou a významnou poznámku. „A co východní Prusko? “ O východním Prusku toho lze říct spoustu—o jeho skutečné historii a o podivné a nepřirozené situaci těch, kdo mu vládnou.  Zde je ale nejdůležitější to, že už samo jeho jméno ukazuje, že mnozí vzdělaní a umírnění Němci neví, o čem mluvíme. Nejenže nepodnikají navrácení, ale ani neví, co chceme, by navrátili.  Zničení Belgie či Srbska je zničením státu, ne jen krajiny. Sám fakt, že je ruský vpád do východního Pruska hned napadl jako paralela jen ukazuje, že neví ani, co sami udělali. Sám fakt, že vidí podobnost v záležitosti východního Pruska k tragédiím Belgie a Srbska, je známkou celé morální odlišnosti. Nepřipomíná je to, ale vysvětluje. Vyjadřuje to způsob, jímž Prus hluboce a nahlíží jakékoliv země, které zrovna leží za jeho formálními hranicemi. Podle jeho pojetí člověk v čase války jde do země někoho druhého a bere, co se mu líbí, co se mu nelíbí, ničí. Lhostejno zda ničí něčí armádu nebo svobodu, zda mu dočasně vezme zbraně nebo natrvalo vlajku. Rusové vpadli do válčící země a Prusko zničilo zemi neutrální—a je to jedno a to samé. Je to přesně to samé. Je to přesně to samé jako tvrdit, že zohavit krásný kostel není o nic horší než zohavit velmi pohlednou pevnost, nebo že zašpinit šarmantní uniformu pruského dragouna  je skutečně ničivější než urazit poměrně obyčejnější uniformu nemocniční sestry. Ve všech těchto případech je mezerou v myslích nepřítomnost hlavního rysu civilisace—ideje instituce. Nu a bez ohledu na to, co nyní poněkud zadrhavě říká Prus svými ústy, ve svém srdci Prus řekl: „Není institucí.“ To je to, co myslí svou „reálpolitikou“. Skutečně nemůže věřit, že by vyhnanci a mučedníci patriotismu potřebovali své vlastní instituce, aby ve své mysli vybudovali obraz nezávislosti a důstojnosti, jehož jméno je Polsko nebo Srbsko. Ani si neuvědomuje, že to, co chceme především navrátit není poslední klacek, který v Belgii zlomil nebo spálil—ale kouzlo, které v tichu zlomil, když poprvé jeho noha překročila hranici.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 142-145 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Německo: Země legend (ILN, 11. srpna 1917)

August 11, 1917

Germany: Land of Legends

Většina z nás už nějakou dobu očekávala, že německý kancléř nebo nějaký pověřený představitel německého císařství provede skutečně úplný přezkum situacea objasní mnohé pochybnosti a potíže ohledem německého plemene. Soudě podle dosti zlomkových zpráv, se tak ještě s žádnou úplností nestalo, ale až se tak stane, budeme o to spokojenější, pokud jej shledáme úplným. Bude obsahovat vyvrácené populárních omylů, které předpokládají, že Němci žijí ve velkých počtech na východní straně Rýna, poukáže na zvláštní omyl, který zemi zobrazuje jako několik království spojených v německé císařství pod německým císařem, odmítne omyl, že císařství leží na sever a ne na jih od Rakouska, bude potvrzeno a to ne bez horoucího a lidského pobouření, že žádný německý student neměl nikdy na tváři jizvu a že žádný německý voják neměl nikdy špici na helmě a svět se konečně usadí v osvíceném uspokojení a u vědomí, že Němci nenávidí pivo, nesnáší hudbu, uzenky považují za hřích, a Den Sedanu drží jako den národního pokoření a truchlení. Tyto poslední detaily ještě vskutku nejsou po ruce, ale všechny odpovídají částem, které již byly otištěny z proslovů hlavních německých politiků. Je docela zřejmé, že jsme se dosud o Německu velmi podivně mýlili, mýlili natolik, že si sotva můžeme být jisti, že máme pravdu v čemkoliv, co o Německu říkáme—nebo když si představujeme, že vůbec nějaké Německo existuje. Německo bylo často chváleno jako zem legend, ale skoro to vypadá, že je to samotná zem je legendou. Jejich profesoři očividně dávají přednost takovým věcem říkat folklor, tedy lidová moudrost. Není ale sám tenhle lid kouskem folklóru? Jsou na pohled hmatatelní pruští vojáci ve skutečnosti útlé a fantastické víly, které se třepotají ve svitu měsíce a vytrácí se s úsvitem? Je město Berlín jen pouhou fata morgánou, která vede na scestí cestovatele klopýtající k děsivým pouštím baltické pláně? Snad to nebylo Německo, které vytvořilo Pohádky bratří Grimmů, ale jenom Pohádky bratří Grimmů vytvořily Německo? Možná i jen samotná existence takové země je výsledkem nějakého Bismarckova padělku nebo nějakého Bethman-Hollwegova kusu papíru, který se zrovna hodil. V každém případě to vypadá, jak jsem už řekl, že všichni Angličané se o Německu velmi mýlili. To je zamyšlení, které člověka velmi zvážní a současně velmi zarmoutí a jediné světlo úlevy, které v celé situaci vidím, je jedinečný fakt, že všichni Němci se o Německu mýlili právě tak—než se někdy před třemi lety stalo něco, čemu říkáme bitva na Marně.

Učenci se mohou zdráhat přijmout mou hypotézu, že Německo ve skutečnosti neexistuje. Chladný svět může studeně zchladit na mou odvážnou a brilantní úvahu, že Německou je stejný mýtus jako mořský člověk. Dalo by se značně působivě argumentovat, že se podobá nějakému netvoru, jako je třeba Minotaurus nebo Chiméra nebo jakýkoliv jiný velmi žravý obr či drak. A učenci dosud velmi zatvrzele odmítají věřit v Minotaura, třebaže vykopávky na Krétě už je donutily věřit v Minotaurův Labyrint. Podobně studený svět dosud zarputile trvá na tom, že Chiméra byl jen chiméra. Bude proto o to těžší přesvědčit lidi, že dnešní situace Belgie či Srbska byla dílem něčeho přísně vzato pohádkového.  Jedno Německo lze ale s jistotou označit za pohádkové, jedna teutonská říše, která může být docela dobře spíše doménou profesorů folklóru než praktických politiků, kterou lze snadně kritizovat jako zemi pohádek než jako otčinu. A tou je Nové Německo, která nás internacionalisté žádají, abychom přijali jako nový základ míru ve světě.

Od většiny legend se ovšem liší v tom, že ji nebylo kdy dřív slyšet, ani jako legendu. Mnozí Evropané napadali Němce kvůli jeho zuřivosti, mnohem víc Němců jej kvůli jeho zuřivosti vychvalovalo. Oba druhy výmluvnosti mohly být nahodile přemrštěné, ale nová idea nikdy předtím neexistovala, ani jako přehánění. Nový obraz jeho originál nikdy nepřijal jako portrét, a dokonce ani jeho oponenti jej nikdy nepředložili jako karikaturu. Němci, kteří se označovali za křesťany se obraceli na božstvo Kaisera jako na boha válek, ale ani oni nikdy nepovažovali za přirozené se o něm zmiňovat speciálně jako o bohu smluv. Němci, kteří byli pyšní na to, že se otevřeně a jasnými slovy neoznačují za křesťany, stavěli Thora proti Kristu. Ale ani oni se nás nepokoušeli přesvědčit, že by se Thor víc podobal Kristu než Kristus sám. Křesťané si jako svou národní hymnu vzali Lutherovu píseň, která popisuje Boha jako hrad přepevný. Nikdy neměnili prorokova slova natolik, aby z hradu přepevného udělali kvakerský dům setkávání. Pohané si vystačí s hymnem zášti, nikdy se ale netvářili, že by to byla velepíseň lásky. Zkrátka pojetí, které nyní spojuje teutonský stát s ideou míru dosaženého vyjednáváním—tedy dohadováním, možná i smlouváním—má proti sobě váhu obrovské historické tradice a návyku lidské mysli, které žádné dohadování a smlouvání snadno nezamluví. Nikdo snadno neuvěří, že německý orel je ve skutečnosti německou holubicí—i kdyby to měla být docela ušpiněná holubice prodávaná u stánku penězoměnců. Nikdo nebude sám od sebe a přirozeně přemýšlet o Thorově kladivě jako dražebníkově kladívku, které malými příklepy zaznamenává příhozy v dražbě. Tento pokus vytvořit o sobě zbrusu novou legendu, nenaznačenou ani v jejich literatuře, natožpak v historii, donutil Němce ustoupit v jednom konkrétním bodu, který opakují s čím dál větší monotónností. Jediný použitelný náznak pacifismu, který dokážou ve své minulosti najít spočívá v tvrzení, že čtyřicet let neválčili. Sotva se nyní pokouší skrýt skutečnost, že na počátku těch čtyřiceti let byla válka, kterou vedli, válkou útočnou. Nemohou se pokoušet popírat, že zmiňovanou válku následovaly anexe. Nemohou opravdu popírat, že každá z jejich nejšířeji vytrubovaných válek byla válkou útočnou. Nemohou popírat, že každou z těchto válek následovaly anexe. A už vůbec nemohou popírat, že se v každém případě nejen sami anexí vychloubali, ale často se vychloubali i agresí. V praktickém ohledu je jedna z jejich válek, v nichž se nakonec nazapřisáhli k agresi a anexi. A tou je přítomná válka—jediná válka, v níž jejich agrese selhala a ve které své anexe nemohou dosáhnout.

Stále více proto sahají ke své jediné frázi o čtyřiceti letech, a vypadá to, že si vážně myslí, že skryje jejich nejjednoznačnější počínání na počátku toho období a jejich nejjednoznačnější počínání na jeho konci. Zda je tento argument, třeba i jen obecně, velmi uspokojivý, může člověk ověřit mnoha alternativními příklady. Zda bychom měli naprostou důvěru ve zloděje, který jen tvrdil, že mezi dvěma jeho krádežemi uplynul dlouhý čas, by mohla být spekulace, již by bylo fascinující sledovat. Zda bychom mohli být docela v klidu  ve společnosti vraha, který vesele poznamenal, že v poslední době nikoho nezamordoval nemusí být nezajímavá otázka. Že se to ale náležitě nevypořádává s případem Pruska je zřejmé komukoliv, kdo je s obeznámen s historií Pruska. Pokud je něco z opakovaných ukázek jeho politiky cokoliv zřejmé, pak je to to, že často a autenticky toužilo po míru, zrovna tak jako často a autenticky toužilo po válce. Kdo tedy zná jeho historii, i ochotně přizná, že pruskou válku obyčejně následoval mír, a jen dodá, že pruský mír bude jistě následován válkou.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 138-141 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

O socialismu a individualismu (ILN, 4. srpna 1917)

August 4, 1917

On Socialism and Individualism

Je nutné předpokládát, že cosi v tajemném humoru lidského stavu činí nevyhnutelným, že se lidé hroutí nejnápadnějií právě v těch pojetích, kterými se nejvíc vychloubají.  Ve své vlastní zkoušce lidé vždy znovu selhávají—jejich vlastní zkouška je vyjádřena jejich vlastním pojmoslovím. Je to vskutku pravda, kterou jsme v této generaci mohli zdědit od našich otců a zažít její opakování v našem mládí. A tak, když byl viktoriánský svět v polovině své doby napěchován pevnými bloky stejnosti, když regimenty mužů se stejnými cylindry na hlavách jezdili stejnými vlaky a nosili ty samé praktické tašky, byl svět se vší vážností informován, že tento stav společnosti se nazývá individualismus. Právě divoká, dobrodružná individualita jednoho každého z nich inspirovala týmž střihem kabátu a licousů, každého korunovala vysoce individuálním kloboukem a vybavila každého z nich smělým originálním deštníkem. Pak začala reakce a nový druh začal trápit společnost. Tu a tam bylo možné v mase individualistů vybrat individua. A tahle individua byla až trochu příliš individuální. Oblékali se tak, aby byli na ulici k smíchu a jedli tak, aby v domě byli na obtíž. Vypadlo to, že je stravuje nadšení jak pro jídlo, tak pro oblékání čehokoliv zeleného. Měli takové principy, že nemohou přijmou takzvanou společenskou skleničku, ani se nemohli přirozeně zapojit do společenského jídla a nejvzdálenější náznak toho, že by se měli oblékat ke společenskému večeru je znechucoval. Pak nám bylo vysvětleno, že tihle lidé jsou socialisti. Právě jejich horečná touha zavést sociální vztahy je vedla k tomu, že se strojili jako Robinson Crusoe a jedli jako Nabuchodonozor. Všichni jsme vyrostli v tomto dvojím převrácením, v tomto přechodu z jednoho postavení vzhůru nohama do druhého. Viděli jsme vzestup individualismu bez individualit a vzestup (a úpadek) socialismu, který se odříkal společnosti.  Dnes už musíme vědět, že nálepky nemusí mít s ideály mnoho co společného, a ideály nemusí mít mnoho co společného s účinky. A přece je tu značné nebezpečí, že se mnozí z nás nechají unést novými kosmopolitními chytlavými slůvky současné krise v Evropě. Ty také velmi jasně ukazují týž paradox—že to, co hlásají, že dělají,  je pravý opak toho, co dělají ve skutečnosti.

Mezinárodní  idealismus, o kterém tolik slyšíme ze Stockholmu a příliš mnoho z Petrohradu, je toho příkladem. Ani zdaleka není příliš universální, naopak je nedostatečně universální. Ani zdaleka nespojuje všechny národy do téhož lidstva, ale zahrnuje ani všechny typy jednoho národa. Je dobré si připomenout, že Petrohrad není hlavním městem Ruska, ale jen ruským kosmopolitním městem. Je také průmyslový, v tom tupém smyslu, o kterém si tupí lidé myslí, že je to to samé jako píle. Taková města jsou vždy hnízdy úzkoprsosti. Rozdíl mezi vsí a průmyslovým městem je v tom, že v tom druhém znáte tíhnutí vaší duše, ale ne souseda odvedle.  Už samotné pojmy použité v mezinárodním  pozvání tento nedostatek ukazují. Začněme už jen tím, že lidé stockholmského druhu chtějí urovnat světovou válku a začínají apelem na socialisty všech národů. Skoro stejně dobře by mohli apelovat na Swedeborgy všech národů. Nemohu zodpovídat za korektnost přirovnání, protože nevím, zda má Swedenborg své stoupence ve všech ostatních národech—kupříkladu ve Swedenborgově vlastním národu. Považoval bych to za docela pravděpodobné, protože jeho náboženská filosofie je v mnoha ohledech nadmíru výtečná. Snad by bylo bezpečnější říct, že by tihle universalisté by stejně dobře mohli shromáždit Židy ze všech národů—jak to možná i dělají. Ale kolik si myslí, že je doopravdy socialistů v jakékoliv velké populaci Evropanů kdekoliv? Kolik jich je ve vsi, jíž je venkovský čtenář sám tak nápadnou ozdobou? Kolik jich je na ulici, jíž je městský čtenář každodenní okrasou a potěšením? Vím, že se předpokládá, že v Německu, tom domově obřích neskutečností, musí být tisíce socialistických hlasů. A to množství socialistických hlasů existovat může, ale tolik socialistů neexistuje. Skutečný socialista by chtěl udělat něco mnohem skutečnějšího než je moderní hlasování ve volbách. Když se německý socialistický předák Bebel chlubil tímto aritmetickým vítězstvím pro německý socialismus, dal nakonec a jednou provždy správnou odpověď francouzský socialistický předák Juáres. „Až bude francouzských socialistů polovina toho počtu, něco se stane.“  Něco se ale stane, protože to jsou Francouzi, ne proto, že jsou socialisté. A zdůrazňovat existenci strany a přitom popírat nebo ignorovat existenci národa (jak už tihle to tihle internacionalisté dělávají) prostě znamená dávat přednost krotkým a mírným věcem proti  věci vášnivé a revoluční. Znamená to dávat přednost pozůstávajícími kompromisu matně zvanému socialismus před nezdolnou revoltou zvanou Francie. Mezinárodní idealisté ti opět ničí své vlastní plány: svolávání všech pod Rudou vlajku znamená shromažďovat duchovně chromé a slepé, kteří budou pro vojsko jen přítěží. Když sbírají rekruty do války proti válce, berou i mnohé, kteří jsou docela nezpůsobilí i tohoto druhu vojenské služby. Chtějí ze socialistické revoluce udělat jakousi archu pro každého tvora, ale výsledek bude ten, že nadvládu získají ti nejmírnější a nejnudnější tvorové a vše bude obětováno povaze německé ovce a tempu německého hlemýždě.

A i tam, kde se budou internacionalisté prohlašovat za širší, budou ve skutečnosti ještě užší. Když zrovna nevolají „socialisty všech zemí“, činí ještě rozmáchlejší a universálnější gesto  a oslovují „proletáře všech zemí“. A přece, když vezmeme historii a geografii jako celek, mohli by už rovnou volat všechny příslušníky klanů ze všech klanů, nebo komunisty z vesnických komun, nebo otroky ze všech plantáží. Všichni chudí lidé nejsou proletáři, proletářství je stejně konkrétní historický produkt jako je polygamie a podle mého názoru přibližně stejně plodný pokud jde o lidské zdraví a důstojnost. Dělníci na půdě ve velkých částech latinské a slovanské Evropy nejsou proletáři, jsou rolníci. Značně velká populace, od nepaměti v Srbsku, a v posledních letech v Irsku, netvoří proletáři, ale rolníci. A bádání v zemích ležících nejblíže kosmopolitním centrům by nejspíš ukázalo, že Stockholm ví velmi málo o Švédsku a že i Petrohrad se má co učit o Rusku. Universalisté  jsou zkrátka pravým opakem universálního. Když se totiž dovolávají politické strany, je to ta, která je mezi politickými stranami skutečně nejmenší. A když se dovolávají sociálního typu, je to typ i zeměpisně odlehlý od obecného a v dějinách je krajně vzácný.

Jednoho dne bylo shromáždění zatrpklých a neklidných odborářů (rozhodně nebyli zatrpklí bez důvodu, po mém soudu) jedním ze svých nejnekompromisnějších předáků donuceno vyslechnout politika, který je vyzval, aby měli všichni na paměti, že jsou Angličané. Kdyby měl víc času na rozmyšlenou, byl by jistě opatrnější a připomněl jim, že jsou mezinárodní proletáři, nebo jednoznační, třídně uvědomělí sociální demokraté, nebo příklady naprosté stejnosti a uniformity dělníků všech zemí. Ale to slovo mu nepochybně proklouzlo z podvědomí, a ukáže se, že právě to podvědomí je skutečně universální. Jedno skutečně unfair přísloví říkalo, že když škrábnete do Rusa najdete Tatara. Mnohem pravděpodobnější ale je, že když škrábete do jednoznačného, třídně uvědomělého, mezinárodního, proletářského, petrohradského sociálního demokrata, najdete Rusa. Nejlepší nadějí je snad to, že nepřítel škrábne tak hluboko, že mu to Rus oplatí.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 134-137 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989