O socialismu a individualismu (ILN, 4. srpna 1917)

August 4, 1917

On Socialism and Individualism

Je nutné předpokládát, že cosi v tajemném humoru lidského stavu činí nevyhnutelným, že se lidé hroutí nejnápadnějií právě v těch pojetích, kterými se nejvíc vychloubají.  Ve své vlastní zkoušce lidé vždy znovu selhávají—jejich vlastní zkouška je vyjádřena jejich vlastním pojmoslovím. Je to vskutku pravda, kterou jsme v této generaci mohli zdědit od našich otců a zažít její opakování v našem mládí. A tak, když byl viktoriánský svět v polovině své doby napěchován pevnými bloky stejnosti, když regimenty mužů se stejnými cylindry na hlavách jezdili stejnými vlaky a nosili ty samé praktické tašky, byl svět se vší vážností informován, že tento stav společnosti se nazývá individualismus. Právě divoká, dobrodružná individualita jednoho každého z nich inspirovala týmž střihem kabátu a licousů, každého korunovala vysoce individuálním kloboukem a vybavila každého z nich smělým originálním deštníkem. Pak začala reakce a nový druh začal trápit společnost. Tu a tam bylo možné v mase individualistů vybrat individua. A tahle individua byla až trochu příliš individuální. Oblékali se tak, aby byli na ulici k smíchu a jedli tak, aby v domě byli na obtíž. Vypadlo to, že je stravuje nadšení jak pro jídlo, tak pro oblékání čehokoliv zeleného. Měli takové principy, že nemohou přijmou takzvanou společenskou skleničku, ani se nemohli přirozeně zapojit do společenského jídla a nejvzdálenější náznak toho, že by se měli oblékat ke společenskému večeru je znechucoval. Pak nám bylo vysvětleno, že tihle lidé jsou socialisti. Právě jejich horečná touha zavést sociální vztahy je vedla k tomu, že se strojili jako Robinson Crusoe a jedli jako Nabuchodonozor. Všichni jsme vyrostli v tomto dvojím převrácením, v tomto přechodu z jednoho postavení vzhůru nohama do druhého. Viděli jsme vzestup individualismu bez individualit a vzestup (a úpadek) socialismu, který se odříkal společnosti.  Dnes už musíme vědět, že nálepky nemusí mít s ideály mnoho co společného, a ideály nemusí mít mnoho co společného s účinky. A přece je tu značné nebezpečí, že se mnozí z nás nechají unést novými kosmopolitními chytlavými slůvky současné krise v Evropě. Ty také velmi jasně ukazují týž paradox—že to, co hlásají, že dělají,  je pravý opak toho, co dělají ve skutečnosti.

Mezinárodní  idealismus, o kterém tolik slyšíme ze Stockholmu a příliš mnoho z Petrohradu, je toho příkladem. Ani zdaleka není příliš universální, naopak je nedostatečně universální. Ani zdaleka nespojuje všechny národy do téhož lidstva, ale zahrnuje ani všechny typy jednoho národa. Je dobré si připomenout, že Petrohrad není hlavním městem Ruska, ale jen ruským kosmopolitním městem. Je také průmyslový, v tom tupém smyslu, o kterém si tupí lidé myslí, že je to to samé jako píle. Taková města jsou vždy hnízdy úzkoprsosti. Rozdíl mezi vsí a průmyslovým městem je v tom, že v tom druhém znáte tíhnutí vaší duše, ale ne souseda odvedle.  Už samotné pojmy použité v mezinárodním  pozvání tento nedostatek ukazují. Začněme už jen tím, že lidé stockholmského druhu chtějí urovnat světovou válku a začínají apelem na socialisty všech národů. Skoro stejně dobře by mohli apelovat na Swedeborgy všech národů. Nemohu zodpovídat za korektnost přirovnání, protože nevím, zda má Swedenborg své stoupence ve všech ostatních národech—kupříkladu ve Swedenborgově vlastním národu. Považoval bych to za docela pravděpodobné, protože jeho náboženská filosofie je v mnoha ohledech nadmíru výtečná. Snad by bylo bezpečnější říct, že by tihle universalisté by stejně dobře mohli shromáždit Židy ze všech národů—jak to možná i dělají. Ale kolik si myslí, že je doopravdy socialistů v jakékoliv velké populaci Evropanů kdekoliv? Kolik jich je ve vsi, jíž je venkovský čtenář sám tak nápadnou ozdobou? Kolik jich je na ulici, jíž je městský čtenář každodenní okrasou a potěšením? Vím, že se předpokládá, že v Německu, tom domově obřích neskutečností, musí být tisíce socialistických hlasů. A to množství socialistických hlasů existovat může, ale tolik socialistů neexistuje. Skutečný socialista by chtěl udělat něco mnohem skutečnějšího než je moderní hlasování ve volbách. Když se německý socialistický předák Bebel chlubil tímto aritmetickým vítězstvím pro německý socialismus, dal nakonec a jednou provždy správnou odpověď francouzský socialistický předák Juáres. „Až bude francouzských socialistů polovina toho počtu, něco se stane.“  Něco se ale stane, protože to jsou Francouzi, ne proto, že jsou socialisté. A zdůrazňovat existenci strany a přitom popírat nebo ignorovat existenci národa (jak už tihle to tihle internacionalisté dělávají) prostě znamená dávat přednost krotkým a mírným věcem proti  věci vášnivé a revoluční. Znamená to dávat přednost pozůstávajícími kompromisu matně zvanému socialismus před nezdolnou revoltou zvanou Francie. Mezinárodní idealisté ti opět ničí své vlastní plány: svolávání všech pod Rudou vlajku znamená shromažďovat duchovně chromé a slepé, kteří budou pro vojsko jen přítěží. Když sbírají rekruty do války proti válce, berou i mnohé, kteří jsou docela nezpůsobilí i tohoto druhu vojenské služby. Chtějí ze socialistické revoluce udělat jakousi archu pro každého tvora, ale výsledek bude ten, že nadvládu získají ti nejmírnější a nejnudnější tvorové a vše bude obětováno povaze německé ovce a tempu německého hlemýždě.

A i tam, kde se budou internacionalisté prohlašovat za širší, budou ve skutečnosti ještě užší. Když zrovna nevolají „socialisty všech zemí“, činí ještě rozmáchlejší a universálnější gesto  a oslovují „proletáře všech zemí“. A přece, když vezmeme historii a geografii jako celek, mohli by už rovnou volat všechny příslušníky klanů ze všech klanů, nebo komunisty z vesnických komun, nebo otroky ze všech plantáží. Všichni chudí lidé nejsou proletáři, proletářství je stejně konkrétní historický produkt jako je polygamie a podle mého názoru přibližně stejně plodný pokud jde o lidské zdraví a důstojnost. Dělníci na půdě ve velkých částech latinské a slovanské Evropy nejsou proletáři, jsou rolníci. Značně velká populace, od nepaměti v Srbsku, a v posledních letech v Irsku, netvoří proletáři, ale rolníci. A bádání v zemích ležících nejblíže kosmopolitním centrům by nejspíš ukázalo, že Stockholm ví velmi málo o Švédsku a že i Petrohrad se má co učit o Rusku. Universalisté  jsou zkrátka pravým opakem universálního. Když se totiž dovolávají politické strany, je to ta, která je mezi politickými stranami skutečně nejmenší. A když se dovolávají sociálního typu, je to typ i zeměpisně odlehlý od obecného a v dějinách je krajně vzácný.

Jednoho dne bylo shromáždění zatrpklých a neklidných odborářů (rozhodně nebyli zatrpklí bez důvodu, po mém soudu) jedním ze svých nejnekompromisnějších předáků donuceno vyslechnout politika, který je vyzval, aby měli všichni na paměti, že jsou Angličané. Kdyby měl víc času na rozmyšlenou, byl by jistě opatrnější a připomněl jim, že jsou mezinárodní proletáři, nebo jednoznační, třídně uvědomělí sociální demokraté, nebo příklady naprosté stejnosti a uniformity dělníků všech zemí. Ale to slovo mu nepochybně proklouzlo z podvědomí, a ukáže se, že právě to podvědomí je skutečně universální. Jedno skutečně unfair přísloví říkalo, že když škrábnete do Rusa najdete Tatara. Mnohem pravděpodobnější ale je, že když škrábete do jednoznačného, třídně uvědomělého, mezinárodního, proletářského, petrohradského sociálního demokrata, najdete Rusa. Nejlepší nadějí je snad to, že nepřítel škrábne tak hluboko, že mu to Rus oplatí.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 134-137 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s