O spojování věcí dohromady (ILN, 18. srpna 1917)

August 18, 1917

On Lumping Things Together

Německé umění a architektura v posledních letech možná spočívaly v první řadě v proměňování obyčejných domovů ve vysoce romantické ruiny. Krotká a triviální vila, dosud spojovaná jen s každodennímu odchody úředníka po snídani do práce, bude od nynějška nejvhodnější scénou pro básníkovu meditaci za svitu měsíce. Ale tento kouzelný dotek zmírňující a změkčující kultury nebude nakonec ani pro Němce jedinou esthetickou inovací v přítomné válce. Podle všech svědectví vybudovali cosi jako systém podzemních měst, vyznačujících se, a to i ve srovnání s našimi, všemi vymoženostmi vědy, a dokonce i mnohým luxusním vybavením. Velmi výlučné aristokracii pruských důstojníků se očividně podařilo zůstat výlučnou i uprostřed bitvy. Člověk si skoro dokáže představit takto usazeného gentlemana v nějaké poměrně klidné části fronty, jak se u něj rozvíjí docela teritoriální přilnutí k území a jak mluví o svém místečku na frontě. Nějaký aristokrat tak často nerozumně promění něco, co bývalo původně pied a terre, ve své hlavní venkovské sídlo. Někdo z našich prozíravějších a konstruktivnějších zastavárníků se poté, co přijde k penězům a o své dobré jméno, naučí mít rád svůj malý posed v horském údolí v Argyllshire ještě víc než svůj starodávný domov po předcích v lesích Sussexu. A tak může pruský důstojník začít být docela hrdý na svůj dobře vybavený dům v zákopech, jelikož ho lze rovněž popsat, nikoliv nesprávně, jako lovecký posed. A z některých jejich dopisů a deníků je docela zřejmé, že víc než jeden pruský důstojník považoval původně Francouze a Vlámy za v každém smyslu lovnou zvěř a rolníky střílel skoro jako by to byli bažanti.

Jakkoliv ale můžeme tomuto sentimentu rozumět, při jeho aplikaci docházíme k bodu, ve kterém nastanou nedorozumění. Předpokládejme, že by si naši francouzští spojenci, nebo i my sami, stěžovali, že Němci poškodili katedrálu v Remeši. A předpokládejme, že by Němci odsekli, že my jsme nepochybně poškodili obzvláště nádherný a dobře spravovaný zákop, na který byla armáda nemálo hrdá a na který už byli důstojníci, kteří jej obývali, zcela zvyklí a dokonce k němu osobně přilnuli. Myslím, že bychom tu rozeznali jisté zmatení protichůdných zájmů brzdících polemiku. Nejkratším způsobem by je bylo možné vyjádřit tak, že německý polemik jako by nerozuměl tomu, co se rozumí kostelem. Nikoli bez nesnází bychom mu měli vysvětlit, že v naší historické tradici je zděděná idea jistého druhu budovy, která byla svou povahou, třebaže možná podřadná vůči okopu v detailech mechanismu a možná i pohodlí, mimo běžné válečné operace, zatímco okop byl svou povahou součástí válečných operací. Zda se nám vysvětlování podaří musí vždy zůstat v pochybnostech, není totiž levnější a přitom neměnnější typ intelektuální pýchy, než je ten, který je pyšný na to, že nevidí rozdílu mezi dvěma různými věcmi. Z nějakého zvláštního důvodu není vždy považováno za liberální naházet všechno dohromady, říkat, že nemůžeme vidět rozdíl mezi mužem a ženou, mezi křesťanem a židem, nebo mezi rolníkem a nevolníkem, nebo mezi zbraní a mučicím nástrojem.  Universální theolog je ten, který říká, že všechny protikladné theologie jsou stejné, stejně jako universální astronom by byl příliš krátkozraký na to, aby rozeznal slunce od měsíce nebo universální geolog byl příliš universální na to, aby našel rozdíl mezi sýrem a křídou. Tak či tak, Němci tohoto druhu liberalismu mají spoustu, v současnosti je to nejpřednější a nejslibnější druh německého liberalismu. Jde tu o to, že Prus bude zřejmě nadále považovat své odseknutí za účinné a své podobenství za úplné.

Nebo si vezměme jiný příklad: o německém císaři se říká, že vlastní několik uniforem charakteristických opakem uniformity, jsou velmi rozmanité, umělecké a odpovídající jeho proměnlivým funkcím. Každý, kdo byl v Německu, tomu snadno uvěří, obecný dojem cestovatele je totiž takový, že každý průvodčí v tramvaji je přinejmenším vojenský pobočník a každý železniční strážný polní maršál. Pokud bychom si ale stěžovali, že německý voják nerespektoval uniformu sestry Červeného kříže, neměli bychom považovat za odpověď, pokud by nám bylo řečeno, že naše kulky poškodily vojenskou uniformu tak nádhernou a tak důmyslně navrženou, že jinou podobnou neznali ani v Berlíně, a tudíž ani nikde po světě. Nemůže připustit, že by naši vlastní stížnost vyvažovalo a rušilo zničení nějaké skutečně skvělé stříbrné a zlaté šňůry, jejíž ozdobný vzor navrhl samotný císař, ten arbitr tolika umění. A byl by to ten samý problém, problém vysvětlit, že s nějakou institucí se pojila posvátnost, že nešlo o to, kolik kůže bylo roztrháno a zkaženo k ochraně něčeho, co bylo do té doby chráněno, ale kolik tradice úcty a zdrženlivosti zůstalo k ochraně něčeho, co bylo do té doby chráněno, zkrátka, že nám šlo o Červený kříž a ne o materiál, ze kterého byl zhotovený. Nu tyhle příklady se hned budou jevit současně jako velmi elementární i velmi extravagantní a dokonce může být považováno za nadbytečné si takové směšné paralely představovat. Byly to nicméně velmi úplné paralely ke skutečnému případu v současném německém sporu. Jsou odpovědí na argument předložený nedávno na německé straně—argument, který nevědomky odhalil téměř celou německou slabost.

V odpovědi na prohlášení pana Lloyda George, že náprava a navrácení jsou naprosto nezastupitelnou předběžnou podmínkou k jakékoliv možné debatě o míru, učinily přední německé noviny tuto příznačnou a významnou poznámku. „A co východní Prusko? “ O východním Prusku toho lze říct spoustu—o jeho skutečné historii a o podivné a nepřirozené situaci těch, kdo mu vládnou.  Zde je ale nejdůležitější to, že už samo jeho jméno ukazuje, že mnozí vzdělaní a umírnění Němci neví, o čem mluvíme. Nejenže nepodnikají navrácení, ale ani neví, co chceme, by navrátili.  Zničení Belgie či Srbska je zničením státu, ne jen krajiny. Sám fakt, že je ruský vpád do východního Pruska hned napadl jako paralela jen ukazuje, že neví ani, co sami udělali. Sám fakt, že vidí podobnost v záležitosti východního Pruska k tragédiím Belgie a Srbska, je známkou celé morální odlišnosti. Nepřipomíná je to, ale vysvětluje. Vyjadřuje to způsob, jímž Prus hluboce a nahlíží jakékoliv země, které zrovna leží za jeho formálními hranicemi. Podle jeho pojetí člověk v čase války jde do země někoho druhého a bere, co se mu líbí, co se mu nelíbí, ničí. Lhostejno zda ničí něčí armádu nebo svobodu, zda mu dočasně vezme zbraně nebo natrvalo vlajku. Rusové vpadli do válčící země a Prusko zničilo zemi neutrální—a je to jedno a to samé. Je to přesně to samé. Je to přesně to samé jako tvrdit, že zohavit krásný kostel není o nic horší než zohavit velmi pohlednou pevnost, nebo že zašpinit šarmantní uniformu pruského dragouna  je skutečně ničivější než urazit poměrně obyčejnější uniformu nemocniční sestry. Ve všech těchto případech je mezerou v myslích nepřítomnost hlavního rysu civilisace—ideje instituce. Nu a bez ohledu na to, co nyní poněkud zadrhavě říká Prus svými ústy, ve svém srdci Prus řekl: „Není institucí.“ To je to, co myslí svou „reálpolitikou“. Skutečně nemůže věřit, že by vyhnanci a mučedníci patriotismu potřebovali své vlastní instituce, aby ve své mysli vybudovali obraz nezávislosti a důstojnosti, jehož jméno je Polsko nebo Srbsko. Ani si neuvědomuje, že to, co chceme především navrátit není poslední klacek, který v Belgii zlomil nebo spálil—ale kouzlo, které v tichu zlomil, když poprvé jeho noha překročila hranici.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 142-145 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s