Drzost Prusů (ILN 27. října 1917)

October 27, 1917

The Insolence of Prussains

Prvořadým faktem dneška je, že přátelé Pruska, kteří celý svůj život strávili vysvětlováním jejího triumfálního militarismu, jej nyní zamlouvají! Minulý týden jsem něco řekl o proněmeckých Continental Times, v němž jeden autor odsoudil moji práci na této stránce a na tento týden jsem si nechal některé volné konce mého velmi rozvolněného argumentu. Většina z něj je ale hned předložena i zodpovězena ve výše uvedeném shrnutí nové proněmecké politiky. Autorovi šlo především o to, aby ukázal, že Němci skutečně velmi nemají rádi vojenskou aroganci a že pokud to náhodou bude nahrávat novému plánu na německý mír, jistě se pokusí dokázat, že Němci skutečně nemají rádi hudbu. Doklady, které nabízí jsou většinou natolik triviální, že nás tu nemusí zdržovat. S klidem například prohlašuje, že se Němci nikdy nevychloubají jako jiné velké národy a dodává „Mají oblíbené motto Selbstlob stinkst – Samochvála smrdí!“ Mohu jen mírně podotknout, že i ti mizerní Angličané mají přísloví „Sebechvála není doporučení,“ ale zdráhal bych se to předkládat jako doklad, že se Angličané nikdy sami nepochválí. Ani s ním nebudu debatovat, zda některé detaily, u kterých se zastavuje, aby ukázal, že slovo „English“ se v Německu stále vyskytuje bez toho, aby je doprovázelo slovo  „Strafe“ (ve jménech hotelů atd.) dokazují něco víc, než fakt, že my stále hrajeme Beethovena a nestrhli jsme památník prince Alberta. Později možná něco řeknu o jeho zábavném a přece žalostném nepochopení francouzského charakteru, protože jeho témata toho říkají víc než, to co píše. Vlastně,  prohlášení, ve kterém je každá věta omylem, má své bohatství a hodnotu, protože každá věta by vydala na esej. Zde ale přejdu k podstatnější věci.

Autor v Continental Times je sice ohromen, že by byl jeho styl zaměnitelný s německým, ve skutečnosti je velmi germanisovaný, a to zejména v triku užívání zdůraznění ne k objasnění věcí, ale k tomu, aby byly nesrozumitelné. Ze spousty nanejvýš matoucího řečnění je nicméně možné vybrat jedno či dvě srozumitelná tvrzení, která alespoň něco znamenají a lze tedy o nich debatovat. Ve slovním portrétování mé maličkosti, během něhož mě přirovnává k advokátovi, velrybě, žongléři, uctívači ďábla, obdivovateli středověku, zaklínači,  brebentilovi (ať už je to cokoliv) a balonu, dokážu najít jednu jasnou a dosti zvláštní poznámku o mně. Říká: „Chestertonovská formule je dále komplikovaná soukromým systémem morálních pravidel, etiky a náboženství, který vyvyšuje na neporovnatelný standard. “ A pokračuje, že tohle vyvolává můj pocit německé lhostejnosti vůči dobru a zlu. Vytvořil jsem si esoterickou nauku, podle níž porušení smluv, považované obecně za počestné nebo žádoucí, je jakýmsi subtilním způsobem vystavené námitkám. Střílení nebojujících, potápění neutrálních plavidel—zábavy, které by přirozeně prošly za obecné lhostejnosti nebo souhlasu—se mé choré a tajnosnubné mysli jeví jako by měly příchuť nějakého provinění. Tuhle část tématu ovšem nechám zatím stranou, protože autor přechází od osobní věci, která je triviální, k neosobní, která je důležitá. „Vysmíval jsem se dětinské posedlosti, s níž se on a jeho přítel Belloc věnují „atheismu“ pruské aristokracie armády a jeho nezemská logika, nadnášející se lehce kdesi za všemi skutečnostmi křičí: A v tom to celé je, že si myslí, že je pruský junker zbožný—a že si myslí, že to je zbožnost.“—pod to se rozumí legenda o Prusovi, která se hodila anglické politice vymyslet.

Nu, celá evropská otázka se točí převážně na prosté nepravdě v poslední větě. Legenda o Prusovi, drzém a chtivém militaristovi, není něco, co by se hodilo anglické politice k vymyšlení. Právě naopak, anglické politice se po dlouhou dobu bohužel hodilo tohle skrývat.  Angličané byli v Evropě téměř jediným národem, který si nesměl uvědomit, že Prus je současně ješitný pedant a divoch. To původně byl nejen obecný názor Evropy, ale i Německa, že je to ješitný puntičkář a divoch. V roce řekněme 1800 by taková řeč o pruské brutalitě byla mnohem více srozumitelná v Bavorsku než v Británii. Německo nebylo ohledně myšlenky o pruské brutalitě nikdy ponecháváno v nevědomosti. Ani nyní nebylo obráceno na myšlenku, že Prusko brutální není. Bylo prostě obráceno na brutalitu. Ostatní Němci znovu a znovu Prusa označovali za bezcitného a urážlivého a teď ho volali na pomoc, protože je bezcitný a urážlivý, protože byli přesvědčeni, že je to pěkná věc. Proněmecký autor vezme fakt, který byl příslovečný nejen v Evropě, ale i v samotném Německu a označuje jej za smyšlenku podle vymyšlenou jediným národem, před kterým byl ve skutečnosti skrýván.

Zběžně můžeme zmínit velmi prostou odpověď na výtky, které vrší proti mé necitlivosti vůči naplňování mnoha z mých romantičtějších snů v Bavorsku. Zdá se mi, že tam nejsou naplněny o nic víc, než v částech Francie či Itálie, kde jsem je sám našel. Nakolik se ale Bavoři postavili k tomuto duchu, o to hůř pro ně, že se nepostavili za něj. Pokud to byla duše Bavorska, pak prodalo svou duši. Prodalo ji za bezpečí za železným štítem moci, kterou nikdo na světě, natožpak sami Bavoři, nikdy nepovažoval za nic jiného než smrtelného nepřítele takové duše. A hřích jižního Německa byl obzvláště tento: že se pokořilo před pohanem ze severu, ne třebaže, ale proto, že byl pohanem. Přijalo krédo, že kruté a chladnokrevné metody jsou jediné metody podnikání. Pisatel si všímá: „Houston Stewart Chamberlain se stal Bavorem—Gilbert Keith Chesterton, i když to nevěděl, jím vždy byl—před válkou. Houston Stewart  Chamberlain se nestal Bavorem, v jeho moci totiž bylo stát se jen opadlíkem a běžencem. Pokud jsem se ale já narodil Bavorem, pak mohu jen doufat, že jsem se vyznamenal tím, že jsem řekl slůvko ve prospěch Bavorska, když se její vliv ve světě vytrácel do onoho prázdna ducha, zvaného Prusko. Za současné situace je Bavorsko porobená země zrovna tak jako Belgie s tím, že Belgičané jsou jim vysoce nadřazeni, protože bojovali, než byli porobeni. O tom, že bych o evropské situaci diskutoval s Bavorem budu přemýšlet zrovna tak málo, jako bych přemýšlel o tom, že ji budu diskutovat s Kaiserovým koněm nebo psem korunního prince. Bavor byl velmi pravděpodobně romantickou postavou, když ještě byl čímkoliv, když ještě měl jakékoliv postavení v evropské politice. Dnes ale nemluvíme k němu, ale k jeho pánovi.

Vysvětlovat ubohému germanizovanému gentlemanovi povahu velmi nebezpečné věci zvané Francie by otevřelo obtížné vyhlídky. Vypadá velmi znepokojeně kvůli tomu, že Francie říká slávě „gloire“ a v jistém smyslu v tom může být skutečně celý problém. Francouzi říkají slávě sláva, realisticky rozeznávají, že v člověku taková ambice existuje a nazývají ji jejím jménem. Když ji nazývají jejím jménem, staví ji na její místo, které je výš než chamtivost a níž než náboženství. Francouzi říkají slávě sláva, a Němci říkají „skutečný zázrak německého odporu proti celému světu,“ „jednoduše úžasná povaha jejich úspěchů,“ „německá nadřazenost a celá její nadlidská nadvláda,“ vyšší kultura, nastupující rasa, nové náboženství, a všechny ostatní nesmysly. Celé je to o tom, že se chvástají bez toho, že by ani věděli, že se chvástají, protože si nedokáží ani pomyslet, že by ty nejnadsazenější řeči dosáhli výšin jejich zásluh a kvalit. Celé je to o tom, že když je jim složena poklona, je to jen obyčejné slovo. Francouz  tuhle chybu nikdy neudělá. Rétoriku píše rétoricky a romanci romanticky, protože každou z odlišných věcí rád dělá s důkladnou logikou, ale dobře přitom ví, že je to rétorika nebo romance. Když Danton řekl: „Králům jako výzvu k boji vrháme, co rukavici, hlavu krále,“ nemyslel, že činí běžnou poznámku. Mluvil na efekt—pro jednoznačný efekt. Když ale německý císař, hovoře o jakési šestákové pletiše ohledně Maroka, řekl „Francii hážu rukavici,“ pompézně říkal něco, co zrovna tak dobře mohl říct prosaicky. A říkal to tak proto, že pompéznost byla pouhý návyk a součást jeho pohledu na sebe samého. Tutéž francouzskou tendenci k jasnému rozlišování a záměrnému usilování o odlišné cíle, lze vidět v některých francouzských kázeňských opatřeních, na která si proněmecký pisatel stěžuje. Na jeho fakta bych spoléhat nechtěl, ale považoval bych za docela velmi pravděpodobné, že francouzská vláda bude válečnou censuru uplatňovat přísněji než jak Němci, tak Angličané. Docela by to odpovídalo národní povaze, povaze, kterou je pro mě ale zoufalé popisovat někomu tak nasáklému vzpurným a mrzutý sentimentem moderního Německa. Poznamenám jen, že Francouzi používají rétoriku se záměrem a když trhali lidi na kusy, mělo to záměr, i kdyby to měla být jen msta. Když byla do světa vržena exploze zvěrstev ve chvíli, kdy byla překročena belgická hranice, poznali jsme přítomnost něčeho, co nesdílí stejný svět s nejhanebnější mstou.  Bylo to šílenství úspěchu, pouhé opojení triumfem nad slabými, děsivá dovolená podobná hříchům spáchaným ve snu. Pro svět bylo dobře, že Prusko neuspělo, ale skoro stejně dobře pro něj bylo i to, že po těch pár týdnů myslelo, že uspělo. Od té doby totiž svět věděl, co vědět potřeboval a povahu čehosi, s čím křesťanstvo žít nemůže.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 183-187 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Rasové argumenty ve válce (ILN, 20. října 1917)

October 20, 1917

Racial Arguments in the War

Článek, který jsem napsal do tohoto listu o směšné proněmecké tiskovině nazývané Continental Times vyvolal v onom periodiku odpověď, která mi byla doručena konspirativním způsobem zabalená v nevinně vyhlížejícím švýcarském žurnálu. Pisatel, který si říká „Sagittarius“ píše odpověď na můj „útok“, sám přitom zjevně je (ať už je to kdokoliv) autorem úžasného argumentu, který jsem analyzoval. V tomto novém vysvětlení je několik zvláštností, které stojí za zběžný komentář, ale než se jich dotknu, je tu jedna prostá faktická záležitost, kterou je třeba vyjasnit. Jedna z věcí, na které si stěžuje, je to, že jsem ho pokládal za Němce, zatímco on se označuje poněkud tajemně za „cizince“. Nu, je naprosto pravda, že když jsem v novinách vydávaných v Německu našel nejmenovanou osobu píšící velmi zoufalou obranu německé nespravedlnosti, dopřál jsem tu čest, že jsem předpokládal, že jeho omluvou je patriotismus. Nyní mi nezbývá žádný dohad, jakou omluvu má. Pokud je to Angličan, je to zrádce, je-li to Američan, je to zrádce. Nedělá mi proto žádné potěšení předpokládat, že je jedno či druhé a zdá se sotva pravděpodobné, že by to byl Turek. V každém případě je ale jistě namístě se ptát, jaké vlasti by asi mohl pomáhat—nebo ji snad zrazovat. Píše o mně velmi osobním způsobem, dokonce tvrdí, že mě osobně zná, ale než dojde na nějaké takové další řeči, bude myslím rozumné a důvodné, abych znal jeho národnost a jméno.

Další věc, na niž si stěžuje, je to, že jsem „zamlčel“ řadu složitých prohlášení ilustrujících jeho jedinečně vnitřně rozporný argument v tom smyslu, že Anglie vede toliko rasovou válkou. V žádném z nich nenacházím nic než opakování téže a pozoruhodné rozpornosti, na kterou jsem poukázal—pokusu pobízet Brity, aby barevné rasy použili k tomu, aby prokázali, že jejich věc je rasová, zatímco ve skutečnosti je docela zjevné, že to prokazuje pravý opak. Je to něco takového, jako to, že vedeme náboženskou válku prokazoval z faktu našeho spojenectví s těmi, kdo popírají naše náboženství. Jelikož jsem ale dalek toho, abych těm „zamlčovat“ takové příklady proněmecké popletenosti, nyní postupně v plném rozsahu předložím a pak zkritizují body, o kterých si stěžuje, že jsem je zamlčel. Následující body podle něj dokazují, že anglická věc je rasová:

„(1) Anglické pokusy stigmatizovat Němce jako oddělenou rasu, ne jako lidské bytosti, ale jako netvory.“ V tomhle se nedokážu vyznat. Můžeme se z toho, co tu čteme, dohadovat, že autor, jako my sami, předpokládá, že musí existovat nějací takoví lidé jako Němci, které lze kolektivně nějak popsat. Nechápu, proč by mělo být „rasovější“ popsat je jako netvory, než je popsat jako hrdiny, jak se tak často popisují sami. Osobně bych měl říci, že moderní obludnosti mezi Němci nebyly důsledkem rasy, ale důsledkem kultury—jako Nero.

„(2) Etnologický pojem „Hun“ vnesený do obecného užívání k ocejchování celé rasy.“ Začněme tím, že tohle je jen další příklad výše citované pravdy. Proč je „Hun“ více etnologický pojem než jakýkoliv historický pojem? Když zahraniční kritici Angličany nezřídka nazývali „Kartaginci“, chtěli tím říct, že anglická rasa je semitská? Myslí si nyní Angličané, že německá rasa je tatarská? Na mysli mají, že německé chování je zvěrské—tedy nejde o etnologický, ale etický pojem. V tomto konkrétním případě lze ale problém zcela zjednodušit jedním prostým faktem—historickým původem samotného pojmu. Tím, kdo poprvé z Huna udělal prototyp  a vzor Němce byl císař. Když si náš autor stěžuje, že jsme ho vnesli do „obecného užívání“, chce tím říct, že takové řeči jsou vyhražené jen císařům?

„(3) Mongolské, rasově uvědomělé Japonsko podnícené čmajznout kolonii bílého muže, předsunuté postavení bělošské civilisace na Východě.“ Opět, jediné, co z toho dokážu pro náš spor pochopit je to, že Angličané jsou natolik pyšní na svou starodávnou mongolskou rasu, že prahnou po zničení všech stop bělošské rasy. Není pochyb o tom, že stejné vášně si lze povšimnout u Mongolů italských a Mongolů francouzských.

Dvě další poznámky lze vhodně citovat pohromadě.

„(4) Svrchu řečení mnohobarevní divoši různých ras vypuštění na evropská bojiště, aby pobíjeli a mučili bílé muže. (5) Vytříbení němečtí muži a ženy vydaní Angličany k ohavnostem v rukou afrických negrů, což prolomilo bariéry, jejichž udržování proti černým dosud spojovalo všechny bílé muže.“ Druhá pasáž ukazuje rozpor v té nejsložitější a nejostřejší podobě. Mimochodem, samozřejmě nepředpokládám, že by Angličané vydali Němce Afričanům, aby byli pobouřeni, ani nemyslím, že by autorita „Sagittaria“ stačila k tomu, aby to bylo jednoznačně potvrzeno, ten smělý lučišník používá, domnívám, dosti velký luk. Že se černoši dopustili ukrutností na Němcích je velmi dobře možné, i když musel být velmi černé, aby byly černější, než ukrutnosti, jichž se Němci dopouštěli na černoších. To je ale odbočka od současné otázky, která je o tom, zda Angličané vedou rasovou válkou. A v tom on přímo napadá Angličany za to, že nedělají to, co se pokouší dokázat, že dělají. Jeho pozice zjevně sahá asi k tomuto: kdyby Angličané sjednotili všechny bílé muže proti všem černým nebyla by to rasová válka. Jelikož Angličané napadli nějaké bílé muže, se kterými měli férový spor, s pomocí nějakých černých mužů, se kterými žádný spor neměli, tak to je to, čemu „Sagittarius“ říká rasová válka. Nevím, co k tomu víc říct.

Konečně i dvě poslední záležitosti lze vzít za jednu. „(6) Rasové výzvy pana Wellse adresované údajným americkým „Anglosasům“. (7) Psychologické kořeny anglického pojetí této války jsou rasové—jejich vědomí, že mýtus o nadřazenosti anglosaské rasy byl německou rasou vyvrácen.“ Nevím, co mohl pan Wells říct o Americe, ale nevěřím tomu, že tak ostrý kritik někdy naznačoval, že by všichni Američané byli potomky Anglů a Sasů. Tak či tak, já tohle o Američanech neříkám—když na to přijde, neříkám to ani o Angličanech. Sám jsem dávno před válkou anglosaskou rasu označil za mýtus a musím vlastě totéž říct o německé rase, za jejíž odnož jsme byli vždycky považováni. Prostá pravda je taková, že jediná rasa, která byla výstředně povznesená, toliko jako rasa, byla ta německá. A skutečným kořenem všeho moderního vyvyšování ras, v odlišnosti vůči národům a vyznáním, je Německo.

Tolik tedy k cenným úvahám, které jsem prohnaně „zamlčel“. Pokud jde o ostatní, nevím, zda je „Sagittarius“ nějaký cizinec, který ví, jak lichotit Němcům, když žije v Německu, nebo je to cizinec, jemuž Němci lichotí natolik, že nasákl německým duchem. Na jeho tvrzením, že za svůj dojem o německém hříchu samochvály jsem zcela zavázán jemu a jeho článku je cosi současně ohromujícího a zábavného. Může to být, co já vím, Číňan nebo Hotentot, ale svoje ponětí o moderním Německu jsem nezískal od něj. Získal jsem je ze soukromých i veřejných výroků. Nejenže je pravda, že jsem znal několik Němců, je také pravda, že jsem měl několik Němců i rád. A jednu slabost, již jsem vždy měl rád nejméně, jsem u Němců měl rád nejvíc, byl vždycky tenhle pošetilý a nafoukaný předpoklad jakési nadřazenosti jich samotných a jejich společenského systému. Pisatel, s obdivuhodnou vážností říká, „Němci, na rozdíl od Francouzů, Britů či Američanů byli vždy nešikovní v národním chvástání.“ Ve skutečnosti se Němci chvástají neustále o každé smrtelné věci  v jejich hmotných i morálních okolnostech, ale všechno to vždy domotají tím, že se chvástají, že se nikdy nechvástali.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 182-178 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Rétorika mírových štváčů (ILN, 13. října 1917)

October 13. 1917

The Rhetoric of Peacemongers

Všichni jsme dobře obeznámeni s určitým tónem v diskusi o Německu mezi těmi, kdo dychtí po předčasném, a tedy německém, urovnání. Existuje pěkná věta o kriticích, kteří zatracují slabou chválou, a o těch kriticích lze říct, že chválí jemným zatracováním. Pokud se vztahují na prušáctví, jsou jejich odsudky tak slabé, že jsou chabější než „podsudky“ pana Mantaliniho. Skoro by to vypadalo, že si myslí, že povinnost hospodárnosti ve válce zahrnuje i povinnost nakládat úsporně se slovy—tak pečliví jsou v nahrazování velkého slova hodného velkého provinilce drobným slovíčkem, nebo v používání bezbarvého slova tam, kde by každého hned napadlo slovo jasné a výrazné. Žádná nutnost  hospodárnosti však ve skutečnosti těmto lidem neukládá nahrazovat takovými plevelnými slovy rétorické květy, jimiž by nás nepochybně mohli při svém talentu oblažovat. Patriotická spořivost vskutku vedla některé uvážlivé občany k tomu, aby v kyticích a girlandách nahradili květy listovím a kořeny, ale neslyšel jsem o tom, že by ani oni považovali za extravaganci dopřávat si alespoň jmen květin. Nemyslí si, že by bylo jejich povinností nechat dceru pokřtít jako Rebarboru místo Růženy, nebo Chřestava místo Lily. Domnívám se, že ve svých literárních citacích se nedrží vegetariánské vybíravosti, neříkají běžně—

„Dýně břehu řeky/byla pro něj jen žlutá dýně“

ani necitují slavná Juliina slova, že česnek, byť by měl jakékoliv jiné jméno, vždy bude stejně sladce vonět. Zkrátka (abychom opustili tuto poněkud fascinující spekulaci), není důvod předpokládat, že by si ve svém každodenním životě upírali potěšení z přirozené výmluvnosti a důrazu, nebo že by jejich řeč o jiných tématech je takové předivo nesrozumitelných eufemismů a malicherných zmírňování, jako je to, co povídají o nejohromnějším problému naší doby. A pokud, Julii navzdory, říkají růži růže, dalo by se od nich čekat, že řeknou trnu trn, a také připustí, že píchá a jedu, že řeknou že je jed, a dokonce i připustí, že zabíjí. Mohou se dokonce donutit ke zmínce o smrtícím blínu, aniž se zdržovali s tím, že by mluvili o jeho škodlivosti. Podobně, pokud připouští—a většina z nich to připouští—že Belgie nebo Srbsko utrpěly křivdu, měli by si také uvědomit, co vždycky všichni považovali za správný způsob jak mluvit o křivdě. Pokud Prusko zasadilo ránu míru ve světě, pak nám nelez vyčítat, pokud (když se rozhlédneme kolem sebe) si dovolíme říct, že to byla těžká rána. Sotva se můžeme spokojit s tím, že řekneme, že to byla pěkná pecka.

Ale to, čemu říkáme květnatá rétorika ve skutečnosti není tak z módy, jak se mnozí domnívají. Je jakýmsi zvykem mluvit o řečníkovi, jako kdyby to byl jen herec a jeho slávě, jako by byla jen stejně prchavá, jako sláva hercova. Broughama může připomínat kočár a Gladstoneho si lidé mohou pamatovat podle kufříku. Je to ale historicky povrchní názor, protože právě v poslední praktické evropské politické krisi byla rétorika na té nejvyšší úrovni. Řečník byl činný v jiném slova smyslu než herec, protože byl mužem činu. To platilo i o menších věcech, Brougham zanechal trvalou stopu v našem vzdělávání, a Gladstone v našich finančních záležitostech, ale zde mluvím o velkých slovech a činech pociťovaných jako hodných velkých revolucí. A pokud budou férově studovány, ukáže se, že oné staré výmluvnosti se dnes vyhýbáme—ani ne tak proto, že by byla umělá, ale proto, že byla skutečná. Mužům (alespoň těm dosti mizerným mužům) se nezamlouvá ne kvůli svém zdobnému stylu, ale proto, že měla prosté cítění. Zkrátka měla ve zvyku barvitě vykládat velmi prosté pravdy; tihle sofisté je ale nenávidí, kvůli tomu, že jsou prosté a nenávidí je ještě více, proto, že to jsou pravdy. Že občan musí zemřít, aby zachránil město, že zrádce musí zemřít, pokud město prodá, že útočník je uchvatitel a uchvatitel je tyran, že meč je nutný k pluhu a pluh k meči, že nepřítel hrozí poplenit krby a znesvětit oltáře, že boj je svoboda, že porážka je otroctví—tyto věci dnes nejsou nějakými zástupkami, ale velmi hroznými truismy, a my potřebujeme velkého rétora, který by je vyslovil s dostatečnou prostotou.

Jenže tahle moderní škola, a donedávna tenhle moderní svět, není dost upřímná na to, aby byla rétorická. Je příliš vystrašená z tyranů, aby je odsoudila jako tyrany, a příliš otrocká, aby něco povídala o otroctví.  Když se obrátím od velkých věcí pronesených republikánskými řečníky osmnáctého století k řeči mnoha humanitářů, kteří si říkají republikáni nyní, jsem ohromen ne ani tak jejich heresemi, jako spíš polovičatým způsobem, jímž je zastávají a koktavým způsobem, jímž je vyslovují. Internacionalisté nejenže nejsou hodni své země, ale naprosto nejsou hodni svého tématu. Nejenže kryjí Německo obranou, která je falešná, ale výmluvami, které by byly triviální, i pokud by byly pravdivé. Velká říše, zodpovědná za takovou apokalypsu a soud nad zemí, jakou byla tato válka, by nakonec mohla být, dokázali bychom si představit, být v právu. Nelze si představit, že by poněkud v právu nebyla.

Ale veškeré úsilí mírových štváčů jako by bylo nyní věnované dokazování, že vytvoření takového inferna bylo poněkud v nepořádku. Dávají si záležet, aby jasně ukázali, že tyranie a křivá přísaha jsou dosti špatné, a že maskary a zotročování jsou také dosti špatné. Nacházejí nanejvýš jemné a složité rozdíly mezi tímhle a nějakou jinou věcí, která by byla velmi špatná. Četl jsem nedávno v Nation příspěvek od velmi známého exponenta podpory kompromisu s Pruskem a tedy s prušáctvím. Celý výsledek jeho argumentace vypadal na to, že by Německo bylo možná lze označit za „zločinné“, ale nesmí se mu říkat „satanské“. Nakolik tomu rozumím, připouští se v tom argumentu, že centrální mocnosti se nejen dopustily neobhajitelného útoku na Srbsko, ale také téměř nesnesitelně provokovaly Rusko, ale zastává se, že tohle udělaly v naději, že bude následovat evropský mír, neboli řečeno jinými slovy, ruská kapitulace. Na základě jakéhosi morálního principu, který nedokážu sledovat, autor toto předkládá jako vylepšení německé věci, ale i sám autor musí přiznat, že ji to o moc lepší nedělá. I tak, jak to předkládá, je to velmi slabé a čím výslovněji je to řečeno, tím hůř. Německo může být zločinné, protože se pokusilo vnutit nespravedlivé urovnání, ale nebylo satanské, protože nespravedlivé urovnání mohlo skutečně vejít v platnost. Jinak řečeno, bylo poněkud špatné, protože bažilo po statcích svého bližního, ale nebylo velmi špatné, protože je mohlo získat.

Proč by se měl člověk pro všechno na světě potácet takovým bludištěm dohadování a lopotit se v tak podrobných bezvýznamnostech, a to jen proto, aby prokázal, že černá není černější? Mohu jen překládat, že sofistika, jež je nejpošetilejší intelektuální pýchou, je sama o sobě jakousi intelektuální rozkoší a že se instinktivně lopotí, aby odvedla i tu nejubožejší službu Německu jako ráji všech sofistů. Ale tohle mám na mysli, když mluvím o depresivní malichernosti velké části pacifistické propagandy. V tomto ohledu pacifisté bojují na základě toho nejnepočestnějšího modelu, ze všech modelů, které jim poskytují jejich přátelé (nebo alespoň patroni) Prusové. Je to velmi podobné jako sypat nepříteli do jídla hřebíky nebo kusy kovu, nebo mu sypat do vody bakterie a drobné símě nákazy. Velká válka je jistě věc příliš veliká na to, aby ji ke konci dovedlo něco tak mikroskopického. A bakterie je pro tuto politiku vlastně příznačná ještě jiným způsobem, protože není o nic lidštějí proto, že její krutost nemůže  zasadit rány, ale může jen uvalit slabost. Tento druh sofistiky zasévá všude bakterie všeničícího moru, který bychom docela dobře mohli nazvat spavá nemoc. Jeho jméno je únava a je nepřítelem všeho ušlechtilého. Ale oni jsou tak plni ducha, který je pobízí poddat se pouhé únavě, že už i knihy články, kde k tomu pobízí, jsou únavné.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 174-178 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Okázalé tituly, maškarády a zneuznaná slova (ILN, 6. října 1917)

October 6, 1917

Fancy Titles, Masquerades, and Discredited Words

Lidé, zdá se, zřídka dovedu proniknout přestrojení, pokud je to velmi moderní oděv. Oni dokonce ani v jistém smyslu nikdy neví, že je něco v módě, dokud to není staromódní. Bláhový dandy musí být představen oděný do čehosi podobného kostýmu pana Turveydropa, který se oblékal ve stylu Jiřího IV. Když se ukáže v oblečení z doby vlády Jiřího V. nevypadá jako bláhový dandy, jen jako docela slušně oblečený muž. Stejný omyl infikuje i svět obecnějších idejí. Nové šaty jako by měly cosi z duchovní atmosféry nahoty.  Naznačují nevinnost, a prostotu a upřímnost, která povrhuje předstíráním. Proč by ji měly naznačovat není snadné, v racionálním smyslu, říct. Řekl bych kupříkladu, že na každého jednoho kněze starého náboženství, kteří jsou jen samý humbuk, je deset proroků nového náboženství, kteří jsou jen samý humbuk, ale v naší satirické literatuře humbuk pořád dělá duchovní, a to zejména nějaký biskup, spíš než nějaký nezodpovědný zakladatel zapřisáhle idealistického hnutí. Četl jsem romance od pozoruhodně geniálních mužů, ve kterých se zlověstné nadpřirozené tajemství zdálo pojit s faktem, že biskup nosí kamaše, stejně jako onen pyšný hierofant kněžourství, pan Pickwick. A totéž podivné zmatení nyní postupuje do zásadní politiky Velké války a vážně ohrožuje přímé vítězství, které všechny národy potřebují. ¨

V moderním světě, zdá se, existuje jakási móda dávat všem možným podnikům okázalé tituly, které jsou svou formou demokratické. Svou stranu někdo nazve stranou lidovou, i když je právě tak málo nezištný jako obchodník, který svému mýdlu říká lidové mýdlo. Mnoho lidí je například docela unešených z toho, že si jedna politická skupina v Petrohradu, o které vlastně nevíme vůbec nic, rozhodla říkat si Dělnický a vojenský výbor. Může v tom skutečně být něco dobrého, ale sám titul neukazuje, že  by v tom bylo vůbec cokoliv. Znám hodně anglických skupin tvořených téměř zcela dosti dotěrnými středostavovskými byrokraty a semtam nějakým poněkud upjatým whigovským aristokratem. Jedna z nich si říká Unie demokratické kontroly. Nestálo by je ale nic navíc, pokud by si říkali Celostátní liga nádeníků a nosičů. Nic by si nepřipláceli, pokud by si dali titul Kooperativní cech pouličních zelinářů. A tyhle tituly by nebyly ani o atom absurdnější, než jsou ty, které si skutečně vybrali, protože tihle gentlemani jsou asi takoví nádeníci a kramáři, jako jsou demokraté. Vlastně cosi jako je takhle fikce je už neškodně přijímáno, protože je to přijímáno jako fikce, v případě některých společností londýnské City. Jedné se bude říkat Ctihodná společnost zedníků, aniž by si uchovávala jakékoliv nápadné stopy své každodenní zednické práce. Jiná ponese nějaké takové jméno jako Ctihodná společnost kominická a bude pořádat nádherné večeře, při nichž by přítomnost nějakého kominíka, který zrovna přišel z práce, byla nejen nápadná, ale i neočekávaná. Zde se ale vracíme k podivnému rozlišení, kterého jsem si všiml výše v případě oděvu. Protože jsou tyhle fikce staré, a jen proto, že jsou staré, smějí být fiktivní. Jen proto, že velké středověké cechy kdysi bývaly přinejmenším tvořeny lidmi, kteří byli skutečně zedníky či kominíky, nikdo dnes nečeká, že budou takovými lidmi tvořeny dnes. Jelikož jsou společnosti v City alespoň natolik lidské, aby byly historické, nikoho ani nenapadne je interpretovat jen ve světle jejich historie, prostě proto, že byly reálné kdysi, smějí být nereálně dnes. Ale jen proto, že něco nemá historii, předpokládá se, že v tom nemůže být pokrytectví. Jen proto, že se její ideály nikdy nenaplnily, předpokládá se, že musí být skutečné. Myslím takto potrefeným jako by nikdy nedocházelo, že předstírání může oblékat nové šaty, jako krejčovská figurína, stejně lehce jako staré, jako strašák na poli, nebo že drzý dobrodruh se pravděpodobněji obleče spíš jako první než jako druhý.

Když hostinský svůj hostinec pojmenuje U Mitry, nepředpokládáme, že by měl to nejvznešenější a autoritativnější náboženské přesvědčení a tradice. Ale když potulný židovský špion v Grenoblu svoje noviny pojmenoval Rudá čapka, množství vážených lidí ihned předpokládalo, že má nejprostší a nejpřísnější demokratické přesvědčení. A bylo to tak proto, že „Rudá čapka“ se vztahovala k  poměrně nedávné historické epoše a „demokracie“ je shodou okolností slovo, které se v hantýrce žurnalistů používá lehčeji, než v řečtině—nebo angličtině. Přesto už ona nedávná epocha, která byla sama o sobě velmi reálnou epochou, mohla poskytnout varování před takovou bláhovostí. I za francouzské revoluce nosilo červenou čapku velmi mnoho lidí, kterým nebylo možné důvěřovat jako revolucionářům. Nosil ji Ludvík XVI. když slabošsky přijímal rakouské pletichy své manželky. Nosil ji Dumouriez těsně před tím, než francouzskou republiku zradil jejímu německému nepříteli. Přesto stačilo, aby ji jako vývěsní štít vystavil mnohem horší německý agent v zájmu ještě mnohem nehajitelnější německé moci, aby ji braly docela vážně davy suchých a vážených demokratů. Kdyby to byl symbol z třináctého století, byl by vnímaný jako příliš vzdálený na to, aby mohl klamat a zavádět, ale protože to byl symbol z osmnáctého století, vypadal jako příliš blízký na to, aby ho bylo možné prozkoumat. Středověké pantomimy nás nestrhnou, slepě se klaníme jen těm moderním. Chlubíme se rozeznáním malicherných chyb ve vzdálených a dávno zapomenutých věcech: jen u věcí, které máme přímo před nosem jsme pyšní na to, že si jich vůbec nevšimneme. Všichni se shodneme, že kutna nedělá mnicha, protože mnich je středověký, mnozí ale nikdy nezapochybovali, že čapka dělá revolucionáře.

Německý špion se nyní po celém světě převléká za největšího zastánce dvou věcí, kterými Německo vždycky opovrhovalo a prznilo je. První je civilistův ideál míru a druhou je občanská idea samosprávy. Nejvražednější ze všech militaristů světa se dovolává únavy světa vojenskými operacemi, nejzkostnatělejší royalista se dovolává oné ideje republiky, kvůli které vedl skoro všechny svoje války, aby ji zničil. Ve světě hemžícím se tolika falešnými kvakery a podvodnými jakobíny je zbytečné dál debatovat se starou kvakerskou theologií nebo definovat pravou jakobínskou teorii. Kdybychom měli současný svět soudit podle toho, co tvrdí a vyznává, museli bychom předpokládat, že ho obývají výlučně světci té nejposvátnější nevinnosti a učenci té nejvznešenější racionality, spravedlivými, kteří dosáhli dokonalosti, kteří se nepřejí nic než obnovu národních práv a nastolení věčného míru. Pokud budeme soudit podle skutků, víme, že nalezneme svět válející se v krvi a čím dál zvěrštějí ve způsobech jejího prolévání. Někdo dal signál k tomu vraždění, někdo dal původ každému kroku na cestě k tomuhle úpadku. A přihodilo se, že víme, kdo to byl, ale ať už to byl kdokoliv, nyní mluví jazykem nejvznešenější a nejsoucitnější filantropie. V tomhle je Prus typem člověka, který se to přehání s předstíráním i dokazováním. Zdiskreditoval nejen svoje vlastní slovo, ale slova vůbec. Napříště za něj mohou mluvit jen jeho činy, a jen naše činy mohou mluvit za nás. Dá se jen očekávat, že poté, co znečistil samo slovo válka, znečistil by nyní samotné slovo mír. Je možné, že až válka skončí, sotva zbude nějaký ideál, který by nebyl použit jako zrádné pozvání, nebo krédo, které by nebylo užito jako fráze. Holá fakta ale zůstanou, a ta nás všechny budou soudit a odsoudí.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 170-174 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989