Okázalé tituly, maškarády a zneuznaná slova (ILN, 6. října 1917)

October 6, 1917

Fancy Titles, Masquerades, and Discredited Words

Lidé, zdá se, zřídka dovedu proniknout přestrojení, pokud je to velmi moderní oděv. Oni dokonce ani v jistém smyslu nikdy neví, že je něco v módě, dokud to není staromódní. Bláhový dandy musí být představen oděný do čehosi podobného kostýmu pana Turveydropa, který se oblékal ve stylu Jiřího IV. Když se ukáže v oblečení z doby vlády Jiřího V. nevypadá jako bláhový dandy, jen jako docela slušně oblečený muž. Stejný omyl infikuje i svět obecnějších idejí. Nové šaty jako by měly cosi z duchovní atmosféry nahoty.  Naznačují nevinnost, a prostotu a upřímnost, která povrhuje předstíráním. Proč by ji měly naznačovat není snadné, v racionálním smyslu, říct. Řekl bych kupříkladu, že na každého jednoho kněze starého náboženství, kteří jsou jen samý humbuk, je deset proroků nového náboženství, kteří jsou jen samý humbuk, ale v naší satirické literatuře humbuk pořád dělá duchovní, a to zejména nějaký biskup, spíš než nějaký nezodpovědný zakladatel zapřisáhle idealistického hnutí. Četl jsem romance od pozoruhodně geniálních mužů, ve kterých se zlověstné nadpřirozené tajemství zdálo pojit s faktem, že biskup nosí kamaše, stejně jako onen pyšný hierofant kněžourství, pan Pickwick. A totéž podivné zmatení nyní postupuje do zásadní politiky Velké války a vážně ohrožuje přímé vítězství, které všechny národy potřebují. ¨

V moderním světě, zdá se, existuje jakási móda dávat všem možným podnikům okázalé tituly, které jsou svou formou demokratické. Svou stranu někdo nazve stranou lidovou, i když je právě tak málo nezištný jako obchodník, který svému mýdlu říká lidové mýdlo. Mnoho lidí je například docela unešených z toho, že si jedna politická skupina v Petrohradu, o které vlastně nevíme vůbec nic, rozhodla říkat si Dělnický a vojenský výbor. Může v tom skutečně být něco dobrého, ale sám titul neukazuje, že  by v tom bylo vůbec cokoliv. Znám hodně anglických skupin tvořených téměř zcela dosti dotěrnými středostavovskými byrokraty a semtam nějakým poněkud upjatým whigovským aristokratem. Jedna z nich si říká Unie demokratické kontroly. Nestálo by je ale nic navíc, pokud by si říkali Celostátní liga nádeníků a nosičů. Nic by si nepřipláceli, pokud by si dali titul Kooperativní cech pouličních zelinářů. A tyhle tituly by nebyly ani o atom absurdnější, než jsou ty, které si skutečně vybrali, protože tihle gentlemani jsou asi takoví nádeníci a kramáři, jako jsou demokraté. Vlastně cosi jako je takhle fikce je už neškodně přijímáno, protože je to přijímáno jako fikce, v případě některých společností londýnské City. Jedné se bude říkat Ctihodná společnost zedníků, aniž by si uchovávala jakékoliv nápadné stopy své každodenní zednické práce. Jiná ponese nějaké takové jméno jako Ctihodná společnost kominická a bude pořádat nádherné večeře, při nichž by přítomnost nějakého kominíka, který zrovna přišel z práce, byla nejen nápadná, ale i neočekávaná. Zde se ale vracíme k podivnému rozlišení, kterého jsem si všiml výše v případě oděvu. Protože jsou tyhle fikce staré, a jen proto, že jsou staré, smějí být fiktivní. Jen proto, že velké středověké cechy kdysi bývaly přinejmenším tvořeny lidmi, kteří byli skutečně zedníky či kominíky, nikdo dnes nečeká, že budou takovými lidmi tvořeny dnes. Jelikož jsou společnosti v City alespoň natolik lidské, aby byly historické, nikoho ani nenapadne je interpretovat jen ve světle jejich historie, prostě proto, že byly reálné kdysi, smějí být nereálně dnes. Ale jen proto, že něco nemá historii, předpokládá se, že v tom nemůže být pokrytectví. Jen proto, že se její ideály nikdy nenaplnily, předpokládá se, že musí být skutečné. Myslím takto potrefeným jako by nikdy nedocházelo, že předstírání může oblékat nové šaty, jako krejčovská figurína, stejně lehce jako staré, jako strašák na poli, nebo že drzý dobrodruh se pravděpodobněji obleče spíš jako první než jako druhý.

Když hostinský svůj hostinec pojmenuje U Mitry, nepředpokládáme, že by měl to nejvznešenější a autoritativnější náboženské přesvědčení a tradice. Ale když potulný židovský špion v Grenoblu svoje noviny pojmenoval Rudá čapka, množství vážených lidí ihned předpokládalo, že má nejprostší a nejpřísnější demokratické přesvědčení. A bylo to tak proto, že „Rudá čapka“ se vztahovala k  poměrně nedávné historické epoše a „demokracie“ je shodou okolností slovo, které se v hantýrce žurnalistů používá lehčeji, než v řečtině—nebo angličtině. Přesto už ona nedávná epocha, která byla sama o sobě velmi reálnou epochou, mohla poskytnout varování před takovou bláhovostí. I za francouzské revoluce nosilo červenou čapku velmi mnoho lidí, kterým nebylo možné důvěřovat jako revolucionářům. Nosil ji Ludvík XVI. když slabošsky přijímal rakouské pletichy své manželky. Nosil ji Dumouriez těsně před tím, než francouzskou republiku zradil jejímu německému nepříteli. Přesto stačilo, aby ji jako vývěsní štít vystavil mnohem horší německý agent v zájmu ještě mnohem nehajitelnější německé moci, aby ji braly docela vážně davy suchých a vážených demokratů. Kdyby to byl symbol z třináctého století, byl by vnímaný jako příliš vzdálený na to, aby mohl klamat a zavádět, ale protože to byl symbol z osmnáctého století, vypadal jako příliš blízký na to, aby ho bylo možné prozkoumat. Středověké pantomimy nás nestrhnou, slepě se klaníme jen těm moderním. Chlubíme se rozeznáním malicherných chyb ve vzdálených a dávno zapomenutých věcech: jen u věcí, které máme přímo před nosem jsme pyšní na to, že si jich vůbec nevšimneme. Všichni se shodneme, že kutna nedělá mnicha, protože mnich je středověký, mnozí ale nikdy nezapochybovali, že čapka dělá revolucionáře.

Německý špion se nyní po celém světě převléká za největšího zastánce dvou věcí, kterými Německo vždycky opovrhovalo a prznilo je. První je civilistův ideál míru a druhou je občanská idea samosprávy. Nejvražednější ze všech militaristů světa se dovolává únavy světa vojenskými operacemi, nejzkostnatělejší royalista se dovolává oné ideje republiky, kvůli které vedl skoro všechny svoje války, aby ji zničil. Ve světě hemžícím se tolika falešnými kvakery a podvodnými jakobíny je zbytečné dál debatovat se starou kvakerskou theologií nebo definovat pravou jakobínskou teorii. Kdybychom měli současný svět soudit podle toho, co tvrdí a vyznává, museli bychom předpokládat, že ho obývají výlučně světci té nejposvátnější nevinnosti a učenci té nejvznešenější racionality, spravedlivými, kteří dosáhli dokonalosti, kteří se nepřejí nic než obnovu národních práv a nastolení věčného míru. Pokud budeme soudit podle skutků, víme, že nalezneme svět válející se v krvi a čím dál zvěrštějí ve způsobech jejího prolévání. Někdo dal signál k tomu vraždění, někdo dal původ každému kroku na cestě k tomuhle úpadku. A přihodilo se, že víme, kdo to byl, ale ať už to byl kdokoliv, nyní mluví jazykem nejvznešenější a nejsoucitnější filantropie. V tomhle je Prus typem člověka, který se to přehání s předstíráním i dokazováním. Zdiskreditoval nejen svoje vlastní slovo, ale slova vůbec. Napříště za něj mohou mluvit jen jeho činy, a jen naše činy mohou mluvit za nás. Dá se jen očekávat, že poté, co znečistil samo slovo válka, znečistil by nyní samotné slovo mír. Je možné, že až válka skončí, sotva zbude nějaký ideál, který by nebyl použit jako zrádné pozvání, nebo krédo, které by nebylo užito jako fráze. Holá fakta ale zůstanou, a ta nás všechny budou soudit a odsoudí.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 170-174 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s