O létání (ILN, 24. listopadu 1917)

November 24, 1917 On Flying

Mám za to, že je skutečností, že abnormální část nastupující generace, odváděné nyní do našich nových armád, vyjádřila zájem vstoupit k letectvu. Zrovna nedávno jsem si prohlížel velmi hodnotnou a bohatě ilustrovanou knihu, kterou právě vydávají Illustrated London News ve své redakci. „Práce a chod Royal Flying Corps“ a do očí mi mimo mnohého jiné padlo extrémní mládí postav zaplňujících výjevy v knize a postoje, jež po způsobu, který je tajemstvím mládí, dokáží smísit vážnost s bezstarostností. Je tam kupříkladu obrázek leteckých mechaniků poučovaných o leteckém snímkování, na kterém učitel vypadá ještě mladší a čerstvější než žáci. Ukazuje něco na nějaké tabuli na stojanu—a nepochybuji o tom, že to ukazuje se vší autoritou. Ale z dojmu a postoje té skupiny by to stejně dobře mohl být školák čmárající na tabuli karikaturu pana řídícího. Jak ukáže hlubší zamyšlení, v celém dobrodružství je skutečně jakýsi školácký duch—a to i ona sublimace školáka, která se projevuje utíkáním ze školy. Slyšeli jsme o chlapci, který utekl na moře, ale teď tu mám nový druh chlapce, o kterém by se dalo říct, že utíká na oblohu. Žádný tvor, který si bude říkat lidský, nepopře, že tohle uvržení tolika z chlapectví do bezedné jámy války v sobě má cosi chmurného—ba hrůzného. Nicméně tento veselejší a klukovštější pohled na ni nejenže není neskutečný, ale zdaleka ani není nepraktický. Je správné, abychom pamatovali a oceňovali ty z našich vojáků, o kterých už lze říci, že jsou to staří vojáci, unavení třemi lety, které mají historickou tíži tří staletí. Ještě správnější je trvat na tom, že jsou unaveni válkou, když nějaký patriot vybízí k pomoci, aby mohli pokračovat dál, a ne když jakýsi zrádce pobízí, že by je bylo možné přimět bojů zanechat. Pokud jsou ale tihle počestně unaveni, příliš snadno možná zapomínáme, že je soustavně posiluje příliv mládí, které vůbec unaveno není. Taková lehkovážnost není ani v duchovním ani v praktickém smyslu slova žádná lehká věc.  Už sám kontrast mezi takovou frivolností a jejím hrozivým prostředím něčím napomáhá k nápravě rovnováhy dobra a zla ve vesmíru. Pokud má být děsivé, aby smrt byla tak ničivá v samém domově mládí, přece je v jistém smyslu pořád krásné, že mládí má být tak mladé v domě smrti. Jedna ušlechtilá báseň o mrtvém vojáku od paní Meynell říká něco podobného a ukazuje, jaké věčnosti seznala duše, která zažila alespoň dětství a mládí. Pokud naši vojáci vypadají příliš mladí na to, aby umírali v boji, jsou alespoň dostatečně mladí, aby v boji žili a smrt je mrtvé nenachází.

Atmosféra anglického mládí jako by takové sérii fotografií dodávala stejnou svěžest jako filmu. A vskutku, tohle odvětví naší obecné družby ve zbrani je obzvláště spřízněno nejprve s mládím a poté s Anglií. Nejenže je pravda, jak píše lord Hugh Cecil ve své elegantní a účinné předmluvě ke knížce, že ve srovnání s některými těmito zázračnými dětmi „ztrácí díla velkých mistrů svou zářivost jako svíčka na denním světle,“ ale je též pravda, že takové svíčky byly v jistém smyslu rozžehnuty muži očekávajícími takový úsvit. Obyčejné dítě, ten velký romantický mistr, se vždy pokoušelo předjímat létání, se vší energií Leonarda da Vinciho. Existuje jakási podivná iluze, že kluci lozí po stromech, aby vybírali ptákům hnízda. Ve skutečnosti chlapec neleze na stromy, aby okrádal ptáky, ale aby s nimi soupeřil a nebaží po jejich vejcích, ale po jejich křídlech. Copak jste nikdy neviděli kluka na stromě? Copak jste nikdy nebyli kluk na stromě? To pak v každém případě například znáte, jak se v jakémsi romantickém hněvu, současně tajemném i nečinném, chytne větev a zatřese jí. Pokud chcete vědět, co dělá, nebo pokud chce on vědět, co dělá, pak mu mohu objasnit, že se pokouší vynalézt letadlo. Jeho matné ponětí nedojde dál než k myšlence vyrvat strom z kořenů a odletět s ním, jak čarodějnice na koštěti, ale princip je stejný. Existují samozřejmě stovky dalších náznaků stejné inspirace. Proč děti rády pouštějí draky? Proč je rádi pouštějí dospělí a lžou přitom, že si hrají s dětmi? Je to proto, že je tu něco, z čeho se každé zdravé lidské bytosti skoro zatočí hlava při pomyšlení, že pošleme něco lidského, něco jako část nás samotných na cestu mezi oblaky a volné prostory kolem slunce a měsíce. A teď jsou nejlepší z chlapeckých příběhů napsané, či spíše odehrané—kluk vyšplhal za svým drakem.

Když mluvíme o pouštění draků, připomíná mi to připoutané balóny a určitý paradox v obrázcích, o kterých mluvím. Ve všech takových velkých věcech je prvek, ve kterém se stýkají krajnosti, podobně jako v tomto setkání mládí a smrti—něco blízkého tomu, o čem mluví mystici jako o prvních a posledních věcech. V samotné hrubosti některých těchto nových vynálezů v sobě mají jakousi neuvěřitelnou starobylost. Spočívá to myslím v zásadní povaze naší přitažlivosti k elementárním silám a samotné prudkosti s níž se tyto věci, které jsou vskutku zcela nové, vzdalují těm, které jsou jen nedávného původu. Zmiňovaná knížka obsahuje neobyčejnou fotografii, pořízenou ze vzduchu, připoutaného balónu vznášejícího se nad městem—úžasného netvora a plandajícíma ušima připomínající létajícího slona. Jakékoliv imaginativní mysli musí připadat jako zahlédnutí pradávných věků—obrázek prehistorického draka přelétající nad prehistorickým městem. Pod ním a za ním se ulice nebo silnice nebo zákopy vytrácí do obrovského vzorce pruhů, které fantasticky opakují pruhy podivného balónu, vykazují přitom něco z oné nezemské strnulosti, již předpokládám naše nejnovější umělecké školy obdivují a napodobují z egyptských a asyrských škol. Vlastně je to nepochybně důvod, proč jsou umělci, kteří jsou obzvláště hrdí na svou originalitu, také hrdí na to, že jsou „primitivní“—což má znamenat archaičtí. Objekt, který je v tak nespoutané vizi hlavním divem, byl přitom důsledkem bojového utilitarismu dovedeného do krajnost a připoutané balóny, jak říká i lord Hugh Cecil, stojí nad našimi vojsky i nad našimi městy jako „strážná věž proti nepříteli“. Je to jen jeden z nespočtu příkladů, které lze podrobně sledovat.

Tato primitivní kvalita jakoby svěží starožitnosti, může docela dobře vyvolat starodávnou vzpomínku týkající se samotné povahy létání. Jeden z našich nejlepších a nejsubtilnějších učenců, pan J. S. Phillimore, v básni v New Witness, říká, že v pohanském věštectví nebo hledání znamení v letu ptáků mohl být skutečný tón přirozené mystiky. Mluví o tom, že vidí symbol porážky pruského imperialismu křesťanským nacionalismem v porážce velkého krkavce malou kolihou. Jistě by mohl souhlasit s týmž symbolem ve větší, byť umělejší podobě, v porážce velkého Zeppelinu malým letounem. Tito železní a obří ptáci, přesto—či spíše právě proto—že jsou vyrobeni člověkem, mohou takové poselství vypsat v obrovském lidském písmu. Jde zde totiž o alegorii, která není ani zdaleka náhodná, a Zeppelin je velmi pravdivým symbolem německé říše. Snaží se se o bezpečnost v síle a solidaritě a po obloze plyne jako Wordsworthův mrak, který se hýbe celý, pokud vůbec. Ve srovnání s ním jsou rozptýlená letadla skutečně více podobná roztroušeným spojencům.

Je hrdostí anglického letectva, jak píše lord Hugh Cecil v předmluvě, že si troufne blíže do pole k boji než jeho nepřítel, a je v tom i poučení, které lze číst v mnoha z oněch obrázků, které ukazují tiché domky stojí malé ale pevné vedle padlých trosek létajících paláců Pána vzduchu.  Zrovna tak, jako se Prusko stalo mocností, aniž by přestalo být zlé, byl by jeho imperialismus, pokud by se stal všudypřítomným, pořád k neuvěření. Příroda se děsí obrovského vakua, a byl by to jen triumf vakua, jako obrovského plynového balónu, který by se už mohl víc nafouknout jen tak, že by se přiblížil prasknutí, ať proražený mečem nebo propíchnutý špendlíkem. Je to zlý sen  a svět procitne.

 

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 200-204 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Politika a věc vojenská (ILN 17. listopadu 1917)

November 17, 1917

Politics and the Military Cause

Náš rozvíjející se, nový a podivný, stranický duch čelí právě teď jistým nebezpečím. Nejde ani tak o státní politiku nebo sociální reformu, ale o strategii. To znamená, že nejde ani tak otázky práce a bohatství, nástrojů nebo řemesel, o nichž většina z nás ví alespoň něco; jde o otázky mostů a baterií, vnitřních linek laterálních komunikací, o kterých většina z nás neví vůbec nic. Není to ani otázka třeba zemědělství a zásobování potravinami, které byly problémem i v době míru. Většina z nás ví dost na to, aby uměla věci nazvat pravými jmény, pokud jde o to říkat lopatě lopata, z toho ale neplyne, že bychom nebyli uvyklí říkat zákopu výkop. Riziko ale není v hrubé nevědomosti, jako spíš v jistém subtilním pokušení stranit. Nebezpečí je v tom, že o západní straně budeme mluvit jako o whigovské straně nebo se postupně nadchnout pro jednu frontu, jako bychom se mohli nadchnout pro jednotnou daň. Není snadné někde stanovit hranici, proto je nutné hranici někde udělat. Není žádná škoda, pokud i nějaký amatér nadhodí něco, co by vojenské úřady mohly přehlédnou, nebo se rozumně snažit o vyřešení svých pochybností. Velkou škodou ale bude, pokud více přilne ke svému konkrétnímu doporučení než ke svému patriotickému motivu, a víc mu bude záležet na tom, co chce, než na tom, proč to chce. To nerozumně povede k tomu, že Zápaďan bude hájit Západ tehdy, když není docela v právu a odpůrce Západu bude na něm získávat body tam, kde tak docela nechybuje. V rychle a věčně proměnlivé rovnováze bitvy je téměř jisté, že takový upjatost bude častěji omylem než pravdou. Patriot, který staví západní frontu proti východní neb naopak již je na cestě k sebeklamu, která vede do města zkázy. Je jako člověk, který bojuje o život pěstmi, který by si vytvořil slabost pro preferování pravé ruky na úkor levé. Podvědomě by se vždycky snažil zasadit knokaut pravačkou. Knokaut ale nezasadí, nýbrž dostane.

To, na čem musíme stát pevně, je cíl války—nebo řečeno jinými slovy, povaha míru. Je to o to důležitější proto, že vojenské disposice ani nejsou věcí pravice či levice—Východu či Západu, nebo ani věcí ano či ne, je to věc rozhodování zda více či méně. Kdyby došlo k invazi do Anglie, nebyla by to otázka pouze toho, zda máme obětovat muže, abychom uchovali politické centrum Stoke Poges nebo pozorovatelské postavení v Upper Tooting: ale otázka toho, kolik přesně obětovat pro Tooting nebo kolik přesně pro Stoke. To jsou věci, ve kterých se vojenské velení může docela mýlit, ale přece jen je trošku pravděpodobnější, že rozhodně správně spíš než někdo jiný. Říká se, že v nedávných krisích měli lepší úsudek politikové než generálové. Možná to tak bude, ale jistě to musí být výjimka. Udělat z toho základ k řečem o tom, jak nějaký politik „vyhrává válku“ mi přijde jako nanejvýš nepravděpodobný nápad v samé povaze jakéhokoliv technického řemesla. Je to skoro jako kdybychom řekli, že šachový velmistr, který se vydal sehrát partii do Moskvy musí s jistotou vyhrát, protože jeho staropanenská tetička v Balhamu mu nadšeně fandí. Sám mám poněkud mystické smýšlení a jsem dalek toho, abych popíral, že modlitby staropanenské tetičky mohou účinkovat jakýmsi neznámým způsobem. Nenavrhuji ale zapomínat, že válka je válka a šachy že jsou šachy, ani zapomínat na fakt, že alespoň já bych byl naprosto důkladně poražen, kdybych se pokoušel vystupovat jako šampion v jednom či druhém.

Žel! Jak věci stojí, většina z nás je za tetičky v Balhamu. Můžeme udělat jen málo, ale to, co můžeme udělat je mnohem víc morální než mentální. To, co můžeme udělat a je to svým způsobem velmi důležité, je střežit, co bychom mohli nazvat moralitou války a střežit ji tak, jak lidé střežili náboženství.  Takový vztah nutně zahrnuje jakousi kvalitu, která je v jistém smyslu náboženská—že strážce střeží cosi většího, než může rozumět, i když je to také něco lepšího než si dokáže představit. Myslím, že to byl Bagshot, který napsal onu krásnou větu: „Tehdy oheň přestane pálit, až bude náboženství příliš ohavné pro lidstvo.“ Nejenže je takhle válka příliš ohavná pro lidstvo, ale v tom smyslu je spravedlivá věc této války příliš ohavná pro lidstvo. Spravedlivě bychom bojovali, pokud bychom jen bojovali proti nepříteli Anglie. My ale bojujeme, a to beze vší rétoriky, proti nepříteli lidského rodu, a nezdráhám se dodat, nepříteli Božímu. V tomhle smyslu nelze od běžného Angličana ani čekat, že by věděl, jak moc má pravdu. V tomhle smyslu běžný Angličan, nebo jakýkoliv takový člověk ani není hoden mít pravdu tak, jak ji má. Tahle kruciáta je tak vysoko nad našimi hlavami, jako byl kříž vysoko nad erby a chocholy křižáků, ale křižáci to věděli. Nebezpečí moderního světa, s jeho pochybnostmi a rozděleními—zejména politickými pochybnostmi a národními rozděleními—je v tom, ž e každý strana může být příliš stranická, ať už ve strategii pro své vlastní plány nebo v politice pro svůj stát. Především se musíme mít na pozoru před tím, abychom dokazovali, že máme pravdu v drobných rozmíškách s přáteli, nebo nikdy neprokážeme, že máme pravdu ve velkých svárech s našimi nepřáteli. Obzvláště musíme mít na paměti, ve vnitřních vztazích v Alianci, že každý jeden ze Spojenců může představovat jen jeden aspekt onoho velkého etického absolutna, které se pokoušíme uchránit od šílených negací anarchie oděné do zbroje tyranie. Pokoušíme se zachránit něco víc než Anglii, ba i více než Evropu—něco, co i pokud zachráníme, neuvidíme. Angličan nebojuje za pár Angličanů, se kterými se setkal a kteří se mu líbí, nebo za pár cizinců. Bojuje za Člověka, kterého nikdy nepotkal—který je obrem příliš obřím pro lidi, aby ho změřili, nebo ji jen spatřili.

Jedinou skutečnou slabosti v dobré věci totiž byla  lidská nehodnost jí a aplikace téhož omylu, který jsem již zmínil o vojenských záležitostech na věci morálky. Zrovna tak jako existovalo nebezpečí stavět proti sobě různá bojiště téže velké války, tak tu bylo nebezpečí stavět proti sobě jeden batalion proti druhému, které jsou všechny vlastně jednou a tou samou velkou armádou. Ty bataliony nosí různé uniformy a nosí různé vlajky, protože vskutku jejich velícími důstojníky jsou králové a presidenti a jejich plukovními zástavami jsou vlajky suverénních států. A vše, co provází dobrou věc patriotismu a samosprávy, svobody a suverenity vytváří zmatení větší, než jaké by mohlo vytvořit zástavy a uniformy. Nejen zvyklosti ale i nálady různých národů jsou protikladné. Lidé mají nejen různá gesta, ale gesty myslí i různé věci. Znaková řeč není mezinárodní. Není většího omylu, než si představovat, že němohra nepotřebuje překladu. Angličan netuší, co Francouz míní pokrčením ramen, nebo co míní Němec, když srazí paty a pokloní se. Samotné pohyby hlavou a ruky u Itala či Srba jsou signály, které pokaždé pochopíme špatně. Pantomima je esperantem zrovna tak málo jako jím je angličtina a duše člověkova národa může být zrovna tak v jeho prstech jako v jeho duši. Tohle vše nyní velmi nutné mít na mysli, protože mezinárodní neporozumění je jedinou věcí, které zatím oslabilo alianci a jediným, co ji ještě může zcela zmařit.

Zde je tedy konečně jedna věc, již si my, kteří si nemůžeme pomoci a bojujeme, můžeme pomoci zastavit. Může pomoci zastavit pohoršení a rozkol. Pokud slyšíme nějakého Angličana říkat, že nějaký Američan nebo Ital nezvládá tohle nebo mu nejde tamhleto, můžeme ho donutit k troše sebekritiky a přimět ho, aby si uvědomil, že každá chůze je padání a každý boj selhávání. Pokud nějakého Američana považuje za arogantního, můžeme mu připomenout, kolik laskavých anglických plukovníků nebo neútočných anglických duchovních je na kontinentu považováno za arogantní. Pokud si myslí, že Srbové jsou jenom barbaři, ať se jen zamyslí nad tím, čímpak to bude, že tolik vysoce inteligentních cizinců nazvalo Angličany barbary. Má-li vlastnosti dobrého Angličana, brzy pochopí, že se od našich Spojenců lišíme ne proto, že naši lidé jsou větší než jejich, ale proto že naše věc je větší než my sami. Jelikož všechny tyto drobné třenice, jakkoliv Alianci překáží, jsou koneckonců ve skutečnosti tím, co jí dává oprávnění. Dokazují, že nad Pruskem existuje jen jeden rozsudek a to i od nejširší a nejdivočejší lidské rozmanitosti.

 

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 196-200 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Despocie a demokracie (ILN, 10. listopadu 1917)

November 10, 1917 Despotism and the Democracies

Aliance, a tedy svět, má dnes jednoho nepřítele. Není to Němec, ale zrádce. V obratu událostí, které zahrnovaly italský ústup byla jistě zrada, isolovaná a individuální zrada nepochybně, ale v povaze armády už je, že jeden zrádce svede práci za dvacet. Zrada dozajista byla v prudkém a iracionálním zpráchnivění, které pokazilo ruskou revoluci—nepochybně zrada malé menšiny, ale je už samotnou definicí takové moderní a podvodné demokracie, že v ní malá menšina vždy panuje. Nanejvýš potřebná je nyní živá netrpělivost, ba i jakýsi divošský smích proti myšlence, že všechno naše monumentální lopocení by mohla zmařit krysa či červ.

Na počátku války měli naši nepřátelé všechny materiály úspěchu, a my jsme měli jen materiální prvky, jimiž jsme jim mohli vzdorovat. Dnes mají Spojenci všechny materiály úspěchu a pochybné či rozdělené mohou být právě jen morální elementy. Zdá se zvláštní říkat něco takového o člověku, který svádí boj na život a na smrt, že může vyhrát a že jediná otázka je, zda zvítězit chce. Ale právě taková je pozice průměrného pochybujícího člověka v Alianci. Americké masy, až dorazí na místo, ruské masy, pokud se vrátí—nemluvě o velkých armádách již shromážděných v dalších zemích Aliance—mohou centrální mocnosti porazit se stejnou jistotou, jako je výsledek prostého sčítání. Jediné, co lze uvést v pochybnost je jejich záměr, nikoliv jejich sílu a moc. Nakolik je možné je přesvědčit, aby svou sílu použily, není pochyb, že dokáží dosáhnout svého cíle. Mám proto za to, že to, co je nyní třeba udělat, je vzít každý přesvědčivý typ člověk z těch, kteří tvoří Alianci a dokázat jim, co nejjasněji, že téměř vše, co miluje, je navždy ztraceno, pokud se nerozhodne udělat to, k čemu je nesporně schopný udělat. Nejprve se budu věnovat člověku, který stejně jako já zastává určitou politickou doktrínu, která je nejstarším americkým ideálem a je větší části nejnovějšího ruského idealismu. Chci tím říct, že nejprve se obrátím na demokrata.

Nejprve je nutné říct, že pevný a nezpochybnitelný fakt byl poněkud zamlžen způsobem, jímž byl vyjadřován. Nebojujeme proto, abychom Prusku dali parlament, i když se má za to, že demokracie neznamená víc než parlament. Spíše jde o to, že jak mnoho či málo demokracie znamená, Prusko bude vždy nepřítelem jak její formy, tak podstaty. Nyní jde ale ještě důrazněji o toto—pokud nyní válka zanechá Prusko v jakékoliv pozici, ve které bude moci předvádět nějaký úspěch, pak nyní bude v první řadě smrtelným nepřítelem jakékoliv demokracie vůbec. Nezanechá ani tolik demokracie, co by se vešlo do nejotlučenější volební urny nebo nejstaromódnějšího řečniště. V takové náladě by neušetřila nejzkorumpovanější parlament, ani neprojevila žádný respekt i těm nejméně representativním zastupitelům. Bude aristokratičtější než nejvýlučnější socialistický klub. Bude despotičtější než nejúspěšnější moderní zastánce a představitel parlamentu. Skutečné i falešné republiky pro ni budou stejně směšné—stejně směšné jako byly, když převálcovala francouzské hranice v prvotním chaosu francouzské revoluce, a vykřikovalo, že jakobíni budou utíkat jako slepice.  Postavte se na vteřinu na místo obyčejného člověka v severoněmecké monarchii a zjistíte, že hledíte do historické ulice vyzdobené pravými i falešnými trofejemi údajné nadřazenosti takové monarchie. Takhle bude konce dobře známé série. Poslední dějství velkého evropského dramatu otevřeného francouzskou revolucí se uzavře. Demokracie už pro její kritiky nebiude pochybná, chaotická, nebo zkažená nebo vrávorající ani nebude představovat zklamání, bude totiž mrtvá. Uvažme pár prostých faktů. Zaprvé je skutečností, že popruštělé Německo je jedinou mocností, která zůstává naprosto nekající pokud jde o tyranii. Ze rtů skutečných pánů Německa nezaznělo ani slovo naznačující, že by nějaký utlačující pruský zákon kdykoliv vyžadoval nějakou omluvu či výmluvu, nebo by kdykoliv nemusel potřebovat zopakovat. Na povrch nakonec mohou vyplynout další německé aspekty, o kterých zde nehovořím. Mluvím o tom, že pokud nepřítel uspěje nyní, nebo se bude jevit, že uspěl, pak úspěchu dosáhne čistý pruský militarismus. Pokud armáda dosáhne jakéhokoliv cíle, nikdo se nebude tvářit, že ho dosáhl Reischtag. Německý úspěch bude úspěch pro Němce, ne pro německé socialisty. Pokud dosáhne vítězství Hindenburg, nikdo nepůjde blahopřát Haasemu. Pokud Němcům zůstává nějaká výhoda zatímco jsou pod svou historickou vládou, pak její slávu získá ona vláda a kdokoliv to nechápe, se musí velmi podobat nějakému idiotovi.

Za druhé je skutečností, že nedošlo k žádné německé revoluci a pravděpodobnost jakékoliv německé revoluce je čím dál menší. Vůbec nejmenší je pak taková pravděpodobnost, pokud Německo dosáhne čehokoliv, co by se dalo vydávat za úspěch. Je možné, že skutečný německý nezdar, pokud by se ho podařilo lidem natlouct do hlav, by něco takového mohl probudit. Opět, zde se tím nezabývám—zabývám se německým triumfem, nebo něčím takovým, co by Němci jistě za triumf označili, i když by to ve skutečnosti byl jen triumfální únik. Z toho je dle mého zřejmé že ne jen to, že by Prusko bodovalo, ale i to, že by bodoval pruský typ vlády. Bije do očí, že bezpečí pruského despotismu lze postavit do protikladu s kolapsem ruské demokracie. To už je ponaučení, které si Prusko vzalo z ruské revoluce: a jediné ponaučení, které si z ní kdy vezme. Kde v širém světě neskutečnosti vzali někteří z našich socialistů vzali myšlenku, že ruský rebel bude příkladem pro pruského poddaného? Když odhlédneme od toho, že se Prus považuje za příklad pro kohokoliv, co by měl ruský příklad tak příkladně ukazovat?  Pokud by měl být Berlín imitací Petrohradu, co by měl imitovat? Musí nám snad někdo v téhle pokročilé hodině vykládat, že Prus nijak zvlášť neobdivuke nepořádek a vojenský nezdar a fantastickou osobní svobodu a libovůli? Čím víc jedinců a skupin v Alianci se bouří, tím hrdější běžný Němec bude na skutečnost, že dokáže poslouchat. Čím víc jsou různé typy vlád rozděleny, tím víc bude rád, že jeho typ vlády je jednotný a tím víc si bude jist, že je také jediný možný.

Naši vlastní angličtí kosmopolité jsou také vinní hrubým přeháněním anglické domýšlivosti. Nic jim nedokáže vyhnat z hlavy, že Německo a celé lidstvo dychtí mít britskou ústavu. Myslí si, že kdokoliv je v potížích musí dnem i nocí snít o parlamentu—musí bažit po našem Speakerově žezlu a závidět nám je a možná nám závidí i Speakerovu paruku. To stojí za slepým bludem, že Německo musí prahnout po takzvaných „liberálních institucích“. Severoněmci ale nejsou dost moudří na to, aby chtěli alespoň to, co je na nich dobré. A nejsou takoví hlupáci, aby chtěli, co je na nich špatného. Pokud uspějí bez nich, očividně je budou chtít o to méně. Jeden, a jen jediný stát v Evropě, vyjde z této války se starým typem vojenské monarchie docela neporušeným. Pokud z ní vyjde s docela neporušenou svou vojenskou mocí a prestiží povznesená nad chaos hrubých experimentů a vyčpělé korupce všech ostatních druhů, myslím, že i malé dítě uhodne, co na to svět řekne.

A konečně je skutečností, že celé toto morální vítězství a marnivost není jen tím, co Němci logicky musí vyhlásit, ale je to i to, co denně prohlašují. I poté, co byli dohnáni ke všem převlekům pacifismu, tento druh prušáctví skrýt nemohou. Každým oficiálním německým projevem a inspirovaným německým článkem se táhne toto hluboké přesvědčení, že jejich despotismus přežije všechny naše demokracie. A pokud se naše demokracie nenaučí proti němu spojit, pak tomu tak beze vší pochyby bude.

 

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 192-196 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Lincoln a současná situace (3. listopadu 1917, ILN)

November 3, 1917

Lincoln and Present Situation

Diskuse o soše Abrahama Lincolna (na náměstí před sídlem Parlamentu v londýnském Westminsteru pozn. překl.) vedená jaksi potichu mezi experty a činovníky by v méně neklidném čase docela mohla být populárním tématem. Poněkud ironickým způsobem totiž vyvolává otázku po vztahu mezi demokracií a uměním. Navenek by se mohlo zdát, že obsahuje řadu dosti pozoruhodných rozporů. Velká demokracie nabídne sochu velkého muže a zdá se, že socha samotná socha se těší menšímu obdivu mezi těmi, kdo ji dávají, než mezi těmi, kdo ji přijímají a tam, kde je muž sám nejpopulárnější, se socha zdá být nanejvýš nepopulární. Dále se zdá, že socha je hrůza na pohled pro lidi kvůli tomu, že přehání, do jaké míry byl její vzor mužem z lidu. Nějakého umělce posedla myšlenka, že hrdina musí vypadat jako nádeník; dav by prý dával přednost tomu, aby vypadal jako gentleman a jeho hrubší ztělesnění posměšně popisuje jako „tuláka s kolikou“. Umělec a umělečtější kritici současně nanejvýš opovrhují kritikou prostého člověka, a přitom svůj předmět oslavují jako v prvé řadě prostého člověka—a jistěže i jaksi zbytečně ošklivého člověka.

Umělci jsou zjevně už drahnou dobu jedinými aristokraty. Jsou jediní, kteří nehovoří, ať upřímně nebo ne, o demokracii. Kdybychom zrovna teď vzali svět za slovo, měli bychom jej považovat za planetu obývanou výlučně čistými republikány, ba prvokřesťanskými komunisty. Korunní princ si nezkouší jako Jindřich V. korunu, ale  jen červenou čapku jako Ludvík XVI. Junkeři, dosud seschlí starobou, jsou podníceni k nemotorným vylomeninám, jako by ve skutečnosti byli mladíčci—nebo něco jako Mladí Turci. Prusko se nejspíš prohlásí za „korunovanou republiku“ (ať už by to mělo být cokoliv) a všichni nejrigidnější reakcionáři na světě se budou dnem i nocí modlit (veřejně) za plebiscity pro menší národy. Pokud bychom se drželi vysvětlení, museli bychom předpokládat, že Německo jen nejen připraveno na revoluci, ale už jí úspěšně dosáhlo a že jen v nudné a triviální věci všednodenních zvyklostí nacházíme vlákno její historické kontinuity. Nebýt toho, že víc a víc mírumilovných neutrálů a nebojujících odváží na trhy s otroky, nebýt toho, že ticho přerušují občasné výstřely umlčující Belgičana za to, že se staral o Belgii, nebýt toho, že téměř všechny nekorunované republiky tohoto světa oplakávají více a více svých občanů povražděných náhle a tajně na moři—zkrátka nebýt tichého spodního proudu všeho, co Německo dělá, mohli bychom si dělat velké demokratické naděje z několika věcí, které říká. S tím, jak se věci mají by od nás asi bylo moudré mluvit o frázi pro tuhle hodinu a rozeznat, že je tu jakási móda—demokratický nebýt, ale demokraticky mluvit.

Ale umělci, zejména obrazoví a plastičtí umělci, jsou stále hrdí na to, že jsou nepopulární. Ten druh nadřazené osoby je pořád nadřazený každému, zejména umělcům školy, která ho bezprostředně předcházela. Opovrhuje Whistlerovým impresionismem, ale kopíruje jeho nestoudnost. Nevěřím v budoucnost takového futurismu, protože si myslím, že pouhý pokrok je jako ideál mnohem vulgárnější ba negramotnější než popularita. Dívat se do budoucnosti znamená jen padělat pochvalu od dítka ještě nezrozeného. A když se podíváme do minulosti, vidíme stovku výstředníků, na které sláva zapomněla, na jednoho, kterého ospravedlnila. O tuhle věc se tu ale přít nebudu. S povrchním zdravým smyslem pro věc tu stačí říct, že v tomhle zhýčkaném, samolibém a skoro tajnůstkářském vkusu pro sochy je velmi zvláštní nepatřičnost. Zdá se absurdní, aby nějaká věc nebyla populární, když celým jejím účelem je, aby byla veřejná. Nejskvostnější umění může být pro pouhého kolemjdoucího hádankou, pokud je ale namáhavě postaveno na podstavec, jen proto, aby na něj zapůsobilo, bylo by zřejmě smutné, pokud by ho jen mátlo. Umění nemusí být zamýšlené jen jako reprodukce přírody, pokud je ale postaveno vyobrazení s cílem připomenout Lincolna, nikoliv nerozumně by nám ho mohl připomínat. Nekritisuji zde sochu, ale jen princip, kterým by někteří sochu ospravedlňovali. Pokud veřejná socha odpovídá jen soukromému vkusu, bylo by mnohem vhodnější, aby to byla jen soukromá soška.

Tento princip je jen pohrdáním veřejností, a veřejnost je jen jiné jméno pro republiku. Princip, ať už je jinak čímkoli, je tedy velmi nepoužitelný k památce tak velkého republikána. Lincoln by možná sám neměl žádné velké pochopení pro politika stojícího na kamenném podstavci a shlížejícího na chodce na ulici. Ještě menší pochopení by ale měl pro umělce stojícího na duchovním podstavci a shlížejícího na občany státu. Samotný by možná byl překvapený ze Sochy Svobody v New Yorku osvěcující svět, ještě víc by ho ale pobavila futuristická socha Svobody ve stejném měřítku, matoucí svět.  Ať už má jeho názor na futurismus v estetice jakoukoliv hodnotu, v politice nebo etice žádným futuristou nebyl. Pravda, jíž je jeho památka strážcem, a jíž by jeho socha měla být symbolem, je dozajista ta o prosté a trvalé povaze běžného svědomí lidí. Je o to víc pravým vzorem nového spojení mezi svou zemí a naší, protože jeho teoretická jasnost se spojovala s pozoruhodnou trpělivostí v praxi. Otroctví viděli jako zlo od počátku, ale nezničil je dřív než na konci a pak je zničil naprosto. Stejně jako jeho nynější nástupce by dost možná nenapadl prušáctví až do samotného konce, ale jako zlo by je viděl od počátku, a když by zaútočil, zničil by je naprosto.

Jeden luteránský pastor, jehož kontroversní korespondenci mi poslal jeden americký přítel, se vší vážností tvrdil, že v přechodu od užívání střelného prachu k užívání otravných plynů nebylo o nic víc morální závažnosti, než v přechodu od užívání bronzu k užívání železa. Nepochybně by řekl, že v bodnutí přítele do zad a bodnutí nepřítele do hrudi není většího rozdílu než zchromení ho na pravou nebo levou nohu. Tak bláznivé zvrhlosti nenapraví nic lépe než prostá představa na to, co by si o tom myslel takový člověk jako Lincoln. A shodou okolností nám vlastně jeho kariéra nabízí zkušební případ, který se dotýká nejslabší ale nejrozšířenější německé stížnosti. Němci, před pár lety, přišli na velmi opožděnou a nedůslednou námitku proti starodávné praxi blokády, neboli odříznutí přísunu potravin během obléhání—tak jak postupuje Anglie proti Německu—a Německo proti Francii. Stejně postupoval Lincoln proti hrdinskému odporu Jihu: a jsem ji jistý, že žádný příčetný Jižan to nepovažuje za skvrnu na jeho věhlasu. Přesto jsme v proněmeckých pamfletech, které jsem sám četl, zcela vážně tázáni, abychom zvážili anglickou blokádu Německa proti německé blokádě Anglie, s jejími malichernými vraždami, jakéhokoliv zatoulaného kapitána vyplouvajícího z kteréhokoliv přístavu na světě.

A teď si představme, že by kdokoliv z lidí šel za Abrahamem Lincolnem a požádal ho, aby mu blokádu Jihu vyložil podle takového principu. Představme si, že by mu řekl, aby vyskočil z díry a pobil kohokoliv a kdekoliv, ať neutrála nebo válečnou stranu, účastníka bojů nebo neúčastníka, muže, ženu nebo dítě, chodící po cestách kulaté země, o kterých se rozhodl si myslet, že by mohli nějakým vzdáleným způsobem pomoci Jižní konfederaci. Představme si, že by byl požádán, aby se skryl za zdí a zastřelil řeznického poslíčka na řeznickém vozíku, nebo třeba i prodavače v zelinářství. Představme si, že by mu poradili, aby zmasakroval všechny lidi v projíždějícím omnibusu, protože by tu byla nepatrná šance, že jeden z nich má něco společného s obchodem s masem, nebo vyhodit do povětří povoz plný lidí „aby nezbylo ani stopy“, protože někteří z výletníků s sebou mohli mít šunkové sendviče. Takové věci by byly jedinou paralelou v pozemní pohraniční válce k německému chování, i opevněnému německými výmluvami. A všichni víme, že Lincolnovi bychom mohli takovým rozšiřováním sypat písek do očí zrovna tak málo, jako bychom mohli jeho kamennou sochu rozbít házením prachu. V tom zastupuje a představuje onen nesmrtelný instinkt, díky kterému každý prostý člověk pozná rozdíl mezi Martem a Molochem, mezi Napoleonem a Neronem. A ať už jeho postavu vytesají jakkoliv, bude toto velké svědomí vyjadřova tím víc, pokud ho vytesají z mramoru a vzpřímeného.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 188-192 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989