Politika a věc vojenská (ILN 17. listopadu 1917)

November 17, 1917

Politics and the Military Cause

Náš rozvíjející se, nový a podivný, stranický duch čelí právě teď jistým nebezpečím. Nejde ani tak o státní politiku nebo sociální reformu, ale o strategii. To znamená, že nejde ani tak otázky práce a bohatství, nástrojů nebo řemesel, o nichž většina z nás ví alespoň něco; jde o otázky mostů a baterií, vnitřních linek laterálních komunikací, o kterých většina z nás neví vůbec nic. Není to ani otázka třeba zemědělství a zásobování potravinami, které byly problémem i v době míru. Většina z nás ví dost na to, aby uměla věci nazvat pravými jmény, pokud jde o to říkat lopatě lopata, z toho ale neplyne, že bychom nebyli uvyklí říkat zákopu výkop. Riziko ale není v hrubé nevědomosti, jako spíš v jistém subtilním pokušení stranit. Nebezpečí je v tom, že o západní straně budeme mluvit jako o whigovské straně nebo se postupně nadchnout pro jednu frontu, jako bychom se mohli nadchnout pro jednotnou daň. Není snadné někde stanovit hranici, proto je nutné hranici někde udělat. Není žádná škoda, pokud i nějaký amatér nadhodí něco, co by vojenské úřady mohly přehlédnou, nebo se rozumně snažit o vyřešení svých pochybností. Velkou škodou ale bude, pokud více přilne ke svému konkrétnímu doporučení než ke svému patriotickému motivu, a víc mu bude záležet na tom, co chce, než na tom, proč to chce. To nerozumně povede k tomu, že Zápaďan bude hájit Západ tehdy, když není docela v právu a odpůrce Západu bude na něm získávat body tam, kde tak docela nechybuje. V rychle a věčně proměnlivé rovnováze bitvy je téměř jisté, že takový upjatost bude častěji omylem než pravdou. Patriot, který staví západní frontu proti východní neb naopak již je na cestě k sebeklamu, která vede do města zkázy. Je jako člověk, který bojuje o život pěstmi, který by si vytvořil slabost pro preferování pravé ruky na úkor levé. Podvědomě by se vždycky snažil zasadit knokaut pravačkou. Knokaut ale nezasadí, nýbrž dostane.

To, na čem musíme stát pevně, je cíl války—nebo řečeno jinými slovy, povaha míru. Je to o to důležitější proto, že vojenské disposice ani nejsou věcí pravice či levice—Východu či Západu, nebo ani věcí ano či ne, je to věc rozhodování zda více či méně. Kdyby došlo k invazi do Anglie, nebyla by to otázka pouze toho, zda máme obětovat muže, abychom uchovali politické centrum Stoke Poges nebo pozorovatelské postavení v Upper Tooting: ale otázka toho, kolik přesně obětovat pro Tooting nebo kolik přesně pro Stoke. To jsou věci, ve kterých se vojenské velení může docela mýlit, ale přece jen je trošku pravděpodobnější, že rozhodně správně spíš než někdo jiný. Říká se, že v nedávných krisích měli lepší úsudek politikové než generálové. Možná to tak bude, ale jistě to musí být výjimka. Udělat z toho základ k řečem o tom, jak nějaký politik „vyhrává válku“ mi přijde jako nanejvýš nepravděpodobný nápad v samé povaze jakéhokoliv technického řemesla. Je to skoro jako kdybychom řekli, že šachový velmistr, který se vydal sehrát partii do Moskvy musí s jistotou vyhrát, protože jeho staropanenská tetička v Balhamu mu nadšeně fandí. Sám mám poněkud mystické smýšlení a jsem dalek toho, abych popíral, že modlitby staropanenské tetičky mohou účinkovat jakýmsi neznámým způsobem. Nenavrhuji ale zapomínat, že válka je válka a šachy že jsou šachy, ani zapomínat na fakt, že alespoň já bych byl naprosto důkladně poražen, kdybych se pokoušel vystupovat jako šampion v jednom či druhém.

Žel! Jak věci stojí, většina z nás je za tetičky v Balhamu. Můžeme udělat jen málo, ale to, co můžeme udělat je mnohem víc morální než mentální. To, co můžeme udělat a je to svým způsobem velmi důležité, je střežit, co bychom mohli nazvat moralitou války a střežit ji tak, jak lidé střežili náboženství.  Takový vztah nutně zahrnuje jakousi kvalitu, která je v jistém smyslu náboženská—že strážce střeží cosi většího, než může rozumět, i když je to také něco lepšího než si dokáže představit. Myslím, že to byl Bagshot, který napsal onu krásnou větu: „Tehdy oheň přestane pálit, až bude náboženství příliš ohavné pro lidstvo.“ Nejenže je takhle válka příliš ohavná pro lidstvo, ale v tom smyslu je spravedlivá věc této války příliš ohavná pro lidstvo. Spravedlivě bychom bojovali, pokud bychom jen bojovali proti nepříteli Anglie. My ale bojujeme, a to beze vší rétoriky, proti nepříteli lidského rodu, a nezdráhám se dodat, nepříteli Božímu. V tomhle smyslu nelze od běžného Angličana ani čekat, že by věděl, jak moc má pravdu. V tomhle smyslu běžný Angličan, nebo jakýkoliv takový člověk ani není hoden mít pravdu tak, jak ji má. Tahle kruciáta je tak vysoko nad našimi hlavami, jako byl kříž vysoko nad erby a chocholy křižáků, ale křižáci to věděli. Nebezpečí moderního světa, s jeho pochybnostmi a rozděleními—zejména politickými pochybnostmi a národními rozděleními—je v tom, ž e každý strana může být příliš stranická, ať už ve strategii pro své vlastní plány nebo v politice pro svůj stát. Především se musíme mít na pozoru před tím, abychom dokazovali, že máme pravdu v drobných rozmíškách s přáteli, nebo nikdy neprokážeme, že máme pravdu ve velkých svárech s našimi nepřáteli. Obzvláště musíme mít na paměti, ve vnitřních vztazích v Alianci, že každý jeden ze Spojenců může představovat jen jeden aspekt onoho velkého etického absolutna, které se pokoušíme uchránit od šílených negací anarchie oděné do zbroje tyranie. Pokoušíme se zachránit něco víc než Anglii, ba i více než Evropu—něco, co i pokud zachráníme, neuvidíme. Angličan nebojuje za pár Angličanů, se kterými se setkal a kteří se mu líbí, nebo za pár cizinců. Bojuje za Člověka, kterého nikdy nepotkal—který je obrem příliš obřím pro lidi, aby ho změřili, nebo ji jen spatřili.

Jedinou skutečnou slabosti v dobré věci totiž byla  lidská nehodnost jí a aplikace téhož omylu, který jsem již zmínil o vojenských záležitostech na věci morálky. Zrovna tak jako existovalo nebezpečí stavět proti sobě různá bojiště téže velké války, tak tu bylo nebezpečí stavět proti sobě jeden batalion proti druhému, které jsou všechny vlastně jednou a tou samou velkou armádou. Ty bataliony nosí různé uniformy a nosí různé vlajky, protože vskutku jejich velícími důstojníky jsou králové a presidenti a jejich plukovními zástavami jsou vlajky suverénních států. A vše, co provází dobrou věc patriotismu a samosprávy, svobody a suverenity vytváří zmatení větší, než jaké by mohlo vytvořit zástavy a uniformy. Nejen zvyklosti ale i nálady různých národů jsou protikladné. Lidé mají nejen různá gesta, ale gesty myslí i různé věci. Znaková řeč není mezinárodní. Není většího omylu, než si představovat, že němohra nepotřebuje překladu. Angličan netuší, co Francouz míní pokrčením ramen, nebo co míní Němec, když srazí paty a pokloní se. Samotné pohyby hlavou a ruky u Itala či Srba jsou signály, které pokaždé pochopíme špatně. Pantomima je esperantem zrovna tak málo jako jím je angličtina a duše člověkova národa může být zrovna tak v jeho prstech jako v jeho duši. Tohle vše nyní velmi nutné mít na mysli, protože mezinárodní neporozumění je jedinou věcí, které zatím oslabilo alianci a jediným, co ji ještě může zcela zmařit.

Zde je tedy konečně jedna věc, již si my, kteří si nemůžeme pomoci a bojujeme, můžeme pomoci zastavit. Může pomoci zastavit pohoršení a rozkol. Pokud slyšíme nějakého Angličana říkat, že nějaký Američan nebo Ital nezvládá tohle nebo mu nejde tamhleto, můžeme ho donutit k troše sebekritiky a přimět ho, aby si uvědomil, že každá chůze je padání a každý boj selhávání. Pokud nějakého Američana považuje za arogantního, můžeme mu připomenout, kolik laskavých anglických plukovníků nebo neútočných anglických duchovních je na kontinentu považováno za arogantní. Pokud si myslí, že Srbové jsou jenom barbaři, ať se jen zamyslí nad tím, čímpak to bude, že tolik vysoce inteligentních cizinců nazvalo Angličany barbary. Má-li vlastnosti dobrého Angličana, brzy pochopí, že se od našich Spojenců lišíme ne proto, že naši lidé jsou větší než jejich, ale proto že naše věc je větší než my sami. Jelikož všechny tyto drobné třenice, jakkoliv Alianci překáží, jsou koneckonců ve skutečnosti tím, co jí dává oprávnění. Dokazují, že nad Pruskem existuje jen jeden rozsudek a to i od nejširší a nejdivočejší lidské rozmanitosti.

 

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 196-200 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s