O vánočních tradicích chudých (ILN, 29. prosince 1917)

December 29, 1917 On the Christmas Traditions of the Poor

Tyto řádky vyjdou pár dnů po Vánocích a jsem proto zbaven vší odpovědnosti za rady, jak je druzí mají slavit a musím jen uvést některé z vlastních důvodů. Pro všechny tu samozřejmě byl zcela skutečný problém vztahu mezi svátky a hospodárností. Normálně bych v takovém případě považoval tradici za nejzdravějšího rádce, v tomto případě je ale další tradice nutno poměřit s tradicí ze všech nejzdravější—s patriotismem. Každý kompromis, jakkoliv svědomitý bude, bude individuální a odlišný od každého jiného, jedná se tu ale o určité pravdy, které jsou myslím poněkud zanedbávané a lze si představit, ž by mohly být trochu užitečné.

První je samozřejmě tento fakt—že mnozí z nás jsou nyní, toliko dočasně, tím, čím jsou masy lidstva trvale. Bohatí žijí (nebo alespoň tak mají žít) mnohem víc jako chudí—tedy jako velká většina lidí. Do tohoto postoje se bohatí často stavěli uměle—postoje knížat přestrojených za rolníky. Dělali maškarády na hlavu postavených ambicí a nevinného předstírání předstíraje chudobu, která nebyla jejich. Tak vystupovali pánové a dámy z Versailles jako pastýři a pastýřky z Watteau. Podobně mnozí milionáři naší doby předváděli prostý život s plány na prostý život a vznešené myšlenky—v němž je možná to nejprostší nápadnější než to nejživější, a výška viditelnější než myšlenka. Mnoho lidí přepychu zkrátka organizovalo ekonomiku napůl vážně jako pantomimu. Bylo by jistě dobře, kdyby ji nyní dokázali jako pantomimu přijmout a ještě lepší, pokud by ji dokázali přijmout jako vánoční pantomimu. Druhá a vážnější věc ale je, že pokud to udělají, budou se přísně držet vánoční tradice. Koneckonců to byli právě chudí lidé, kdo tyto tradice uchovali, když je bohatí opouštěli, aby se honili za módami. Dickens měl nejen zcela přesně pravdu, ale byl i zcela přesně realistický, když nechal nemajetné Cratchitovy, aby lpěli na tradici potěšení, zatímco zámožný Scrooge jí ve jménu módy utilitarismu opovrhuje. Dickens vlastně měl pravdu mnohem víc než sám věděl. Znal jen lidské trosky průmyslového zhroucení, nic nevěděl o sebeorganizaci chudých do stabilní a vážené kasty, jako tomu je v zemích s rolnictvem. Jeho chudáci existovali jen ve vztahu k boháčům, brali si odhozené myšlenky, tak jak přijímali odložené oděvy. Ve většině zemí je to ale rolník, kdo uchovává historické, ba prehistorické věci. Nenosí šaty z druhé ruky podle loňské módy. Nosí kostýmy, upjaté nebo barvité, ale jejich vlastní podle vzorů děděných po staletí. Stejně tak  uchovali většinu svátečních forem, které jsou současně rituální i sportovní. A právě dlouhým rolnickým rodokmenům vděčíme, za dochování téměř všech vtipů a her, které zaměstnávají děti  (a moudřejší dospělé) v jakémkoliv středostavovském domově  o Vánocích. Je pouhým faktem anglické historie, že Veselé Vánoce byly mnohem věrněji uchovávané odranými koledníky než veselými gentlemany, kterým koledníci své koledy zpívali. Veselí gentlemani byli za puritánského teroru sedmnáctého století zcela způsobilí stát se zoufalými gentlemany. Právě mezi obyvatelstvem bylo těžké Vánoce potlačit, mnozí političtí statkáři a kupecká knížata jejich potlačení pomáhala. Vánoce tak dlouho přežily jen díky loajalitě a vytrvalosti rolníků a dalších chudých lidí. A pokud dokázali Vánoce držet chudí, jistě i my dokážeme Vánoce držet jako kdybychom byli chudáci.

Ještě důležitější ale při téhle příležitosti je to, že se rolníci na takové svátky specializují, ač se přece rolnicí specializují na šetrnost. Takové svátky s hodováním byl pro chudé nejen možné, ale byly obzvláště přítomné mezi těmi, kdo byli ekonomicky nejchudší. Právě když uvažujeme tento velmi praktický paradox, nacházíme jak zásadní princip, tak praktickou nápovědu pro naši vlastní praxi. Pravda je taková, tento starodávny typ zábavy vždy byl v první i poslední řadě domácí. A právě z toho důvodu byl plný nejen domáckosti, ale i domácí hospodárnosti. Jeho bujarost byla sotvakdy výstředností. Své vtipy totiž, zrovna tak jako svá jídla, totiž dělal z toho, co zrovna měl—ba co dím, ze zbytků, dokonce i odpadků toho, co zrovna měl. Jeho hry kupříkladu nikdy ke svátečnímu účelu nepotřebovaly žádné vybavení, nebo jen takové, které již sloužilo nějakému jinému účelu. Dokonce i další hry, nespojené s Vánoci, které od té doby strnuly do nanejvýš složitých technických zařízení byly původně udělané z praktických a již existujících předmětů a v mnoha případech si z toho uchovávají tradici nebo stopy. Jak každý ví, i samotná pravidla tenisu jsou vzaté ze dvora farmy nebo hostince. Ale naši otcové nepovažovali za nutné celý umělý hostinec nebo docela nepotřebnou farmu kolem vybraného místa jen kvůli pár hodinám tenisu. Říká se, že tři tyče na síti jsou jen tři nohy stoličky, na které se sedalo při dojení, nyní jsou odlišné, že by je bylo velmi těžké je znovu navrátit k obsluze krav. Zimní hry si na rozdíl od těch letní obvykle starou prostoru materiálu uchovávají a to zejména platí o dětských hrách hraných o Vánocích.

Všechno tohle ale samozřejmě má zcela vážné ponaučení jako součást naléhavé morálky šetrnosti.  Pokud se chudí v minulosti dokázali bavit s těmito zřejmými a levnými věcmi, pak se tak můžeme bavit i my. Pokud dokázali naši otcové udělat velkou hru a stačila jim k tomu stolička nebo střevíc, tak to můžeme dělat i my. Jako všechna vyšší potěšení intelektu, jsou i tato poměrně nezávislá na výdajích. Hlavní vánoční institucí pro nás tentokrát musí být stará vánoční hra.

Vedle celé zábavy je to i velmi praktické intelektuální rozlišení. Nespočetní mudrcové říkali, že vyšší moci mysli jsou nezávislé na penězích, že filosofie a poesie mohou být stejně levné jako denní světlo a vzduch. Tahle pravda, jakkoliv často opakovaná zůstává skutečně důležitá, je třeba k ní dodat ještě jednu další, která bývá často přehlížená. Jd o to, že tohle všechno platí právě tak o lehkovážnosti jako o slavností vážnosti—i smích je, jak řekl Blake o slzách, věcí intelektu. Potěšení s pomocí trochy reálného myšlení lze přivést docela snadno do souladu se skutečnou šetrností. Sám jsem vždycky hájil ten druh frivolity, který je úlevou od napětí války, myslím, že „zábava jako vždycky“ je přinejmenším stejně důstojnou maximou jako „práce jako vždycky“. Ba řekl bych, že právě ti, kdo berou národní povinnost vážně ji neberou nijak okázale. V praktických ekonomických počtech je ale nutné ji brát vážně a myslím to docela vážně, když radím, že bychom si měli vzít to nejlepší ponaučení z onoho dlouhého procesí rolníků slavících Vánoce, který začíná betlémskými pastýři, a nejlépe číst pravdu v tom, co Kettie, irský hrdina a mučedník, dobře definoval jako tajné písmo chudých.

 

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 220-224 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Válka z dálky (ILN, 22. prosince 1917)

December 22, 1917 War at a Distance

Než si začneme stěžovat na nepohodlí, která nás nyní nutně svazuje, bylo by dobré si vzpomenout, že je mnoho těch, přátel i nepřátel, kteří si přejí (jako drožkář při pohledu na opilého gentlemana), aby měli polovinu našich problémů. Už jen důvody k našim stížnostem, jsou totiž důvody ke spokojenosti. Nemůžeme vypočíst svá neštěstí, aniž bychom přitom neodkryly, jak poměrně velkému štěstí se těšíme. Je to, jako kdyby člověk chodil mezi nahými a stěžoval si, že má v kabátě díru. Je to ještě fantastičtější, než kdyby člověk žil ve společenství mrzáků s berlemi a dřevěnýma nohama a pak bručel, že má v botě kamínek. Je lepší mít v kabátě díru, než takříkajíc mít díru bez kabátu. A pokud má druhý nespokojenec v botě kamínek, je to důkaz, že má botu, a pokud má botu, pak je to přinejmenším důkaz, že podobě jako sir Willoughby Pattterne, má také nohu. Jsou to velmi hrubé a polopatické příklady, ale skutečné případy v současném světě jsou vskutku velmi prosté a docela očividné. Vážený majitel domu řekněme v Balhamu má toho v současné době nepochybně mnoho, co ho zlobí: přirozeně ho otravují všechny ty věci které se dělají, aby ho omezovaly a je-li možná, ještě protivnější jsou mu věci podnikané pro jeho ochranu. Je to Angličan, který skutečně miluje svobodu—jeho teorie je věru matná, ale jeho instinkty jsou velmi živé. Není uvyklý poslouchat byrokracii, a není pro něj o nic snazší, když byrokraté dokazují, téměř každým slovem a skutkem, že nejsou uvyklí být byrokraty.  Jsou to také, grobiáni nešťastní, podsadití podnikatelé z Balhamu, a nežili než z nejasné tradice svobody. Vadí mu, že musí zavírat doma okenice kvůli obavám před nálety, vadí mu, že jeho paní musí omezovat péči o domácnost z oba před potravinovými inspektory, vadí mu, že jeho přátelé musí hledat cestu k jeho předním dveřím potmě. A v jistém smyslu platí, že pokud by hvězda jeho narození vyšla ne nad Balhamem, ale nad Belgií, nemusel by taková trápení snášet. Snadno by to tak mohlo být a až do jisté doby by ten případ nebyl příliš odlišný. V Belgii jsou zrovna tak pohodlné a vážené domy jako v Balhamu, zlí jazykové by mohly říkat, že v Belgii jsou domy zrovna tak cockneyské a obyčejné jako v Balhamu. Novější a soukromější budovy  nejsou příliš odlišné, starší  a veřejnější budovy—katedrály a paláce spravedlnosti—dokonce a někteří považují za lepší než katedrály a paláce Balhamu. V této velmi podobné zemi, vzdálené jen přes pás moře, možná po majiteli domu nechtěli, aby zavírali okenice, protože dům už možná neměl. Možná vyhořel, nebo ho do povětří vyhodili lidé mnohem věcnější a výkonnější než naši staří podnikatelští diktátoři. Jeho žena nemusela omezovat péči o domácnost, protože už tu nebyla, aby se domácnost starala. Odvlekli ji pryč a poslali pracovat v otrocké četě posluhující potřebám okupanta. Jeho přátelé nemuseli hledat cestu k jeho předním dveřím, ani potmě ani za svítání—možná proto, že většina z nich byla po smrti, možná proto, že dokonce i přítelovy přední dveře jsou poněkud ztrácí na přitažlivosti, když už nestojí dům, do něhož by se jimi vcházelo. To jsou, jak říkám nadmíru prosté pravdy jsou obyčejné jako kameny a ještě obyčejnější než tráva pokrývající většinu sporné půdy válčišť ve Franci či Flandrách. Třebaže jsou ale obyčejné, vlivná—čím díl víc, obávám se—skupina lidí jako by o nich neslyšela nebo na ně naprosto zapomněla.

Pokud si někdo myslí se, že se ošklibuji nebo posmívám majiteli domu, pak jsem sdělil pravý opak toho, co jsem měl na mysli. Už jsem za svá léta počmáral obrovské množství papíru nejen vysvětlováním stejně obyčejným jako je to zde, ale i špatnými básněmi a ještě horšími povídkami, a jediným mým úmyslem při tom bylo říct jedno jediné—že Balham je právě tak epický jako Babylon, pokud a dokud muž se svou ženou a jejich domem vůbec existují. Lituji jen toho, že si někteří lidé jejich epickou kvalitu dokáží uvědomit, až už vůbec neexistují. Je mi líto, že manželka nemůže být oceněna jako manželka, bez únavné formality jejího prodeje do otroctví. Považuji za omyl předpokládat, že vážená existence nemůže být romantická, dokud se nestane tragickou. Vybízím muže balhamské, aby byli na Balham hrdí a byli ho hodni dřív, než ho potká osud Belgie. A praktické ponaučené z mého doporučení je, že by si měli považovat toho dobrého, co mají a nejen vypočítávat, nač si stěžují. Je to velmi praktická patriotická povinnost, protože pokud to nebude tón, který pevně nasadí naše politika a náš tisk, přijdeme o vše, zač jsme bojovali, abychom zvítězili. Samozřejmě také nemluvím o té nejlepší části Balhamu, která už možná v Belgii bojuje, o těch nespočetných hlavách domácností, kteří své domácnosti opustili, by zachránili domácnosti cizí. Mluvím o těch, kdo jsou omezeni podobně jako já, a nemusím ani říkar, že do popisu jejich morální hrozby se započítávám—jde o hrozbu nálady.

Právě proto totiž, že válka je nám stále vzdálena víc než našim spojencům, můžeme být v pokušení jí opustit, aniž bychom si to skoro uvědomovali. Právě proto, že je pro nás (relativně vzato, samozřejmě) prostě jen protivná potíž a můžeme tedy být relativně lhostejní k tomu, jak skončí, hlavně když skončí. Jako někdo vzdálený pruskému zločinu, bude poměrně nakloněn tomu, válku spíše ukončit než Prusko trestat. Všichni bychom si jaksi povšechně přáli, aby na Kanibalských ostrovech ustalo lidojedství, ale velmi odlišně bychom se cítili, kdyby se lidojedství praktikovalo za bílého dne v městech a vsích na těchto našich ostrovech. A přece věci neřestnější než lidožroutství byly praktikovány za bílého dne ve městech a vsích ve Flandrách, severní Francii a v poslední době také v severní Itálii. Kdyby byly stejně praktikovány v našich městech a vsích, nikdy bychom je nevymazali z paměti, ani se jen nespokojili s vymazáním jejich materiálních pozůstatků z našich polí.  Trvali bychom, všichni do posledního z nás, že původce těch věcí přinejmenším porazíme a zneuctíme—odsoudíme k nějakému vystavení a vykoupení stejně veřejnému, jako byly jejich hříchy. Nebyli by nějakým neurčitým davem nebo oblakem, žádným kolektivem nepřátel, se kterým bychom obnovili mírové vztahy, byli by to konkrétní zločinci, které bychom vypustili do světa. někomu by se mohlo zdát, že moje fantastické obrazy o Balhamu a Babylonu byly prostořeké nebo skoro necitelné. Kdyby nepřítel překonal jen o pár mil souši a moře víc, nepřišly by nám prostořeké ale hrozivé, ne necitelné, ale drásavé vůči všem citům, které máme. Mohlo dojít na bitvu u Balhamu, mohlo dojít k balhamskému rozehnání i k balhamskému masakru. Wimbledon se pro nás mohl stát hrozným a tragickým slovem, jako je Lovaň nebo Liége, Pimlico mohlo být jménem plným děsu a moci. Nad pouhou asociací idejí se mnozí rozesmějí. Mají velké štěstí, že se mohou smát.

A nakonec je také třeba mít na paměti, že i když nepřítel neutrpěl nic, co by přiměřeně odpovídalo jeho zločinům, ani odpovídalo utrpení jeho obětí, trpí už mnohem víc než my, po zvláštním způsobu, jakým trpíme my. Za jeho potravinových inspektorů je mnohem víc kontrol a mnohem méně jídla. Jeho zákona o ochraně říše ani tak neukládá omezení svobody, jako ji přímo ruší. Pokud zvítězí, tak zvítězí jako pán otroků a jako pán otroků padne, až bude poražen. Chceme udeřit na vládce a na ty, kdo nesou odpovědnost, masy již pravděpodobně vytrpěly mnoho. Ale pokud z nich z všech uděláme válečné zajatce, a pak bychom z nich ze všech udělali vězně na doživotí, těžko by mohli být v úplnějším zajetí, než jsou nyní.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 216-220 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Vylepšování barbara (ILN, 15. prosince 1917)

December 15, 1917

The Whitewashing of the Barbarian

Staré přísloví o pánvi a ohni má logickou pravdu, která si ne vždy všímáme—pravdu, která je odlišuje od podobných úsloví, jako je to o čertu a hlubokém moři, nebo to, které srovnává divoké psy Scylly s víry Charybdy. Neříkáme, doufám, že moře čertovo a že je stvořil. Ani ten nejfantastičtější mytholog pokud vím nevyprávěl, že Charybda chovala psy a poskytla je Scylle. Ale celý smysl domáčtějšího rčení, že oheň je horší než pánev, protože je příčinou pánve, protože jen v ohni se na pánvi dá smažit. Sedět na pánvi, když není ohně, může být výstřední, ale ne nutně bolestivý zvyk. A takto ztělesněný princip vyniká velmi přednostně v lidských dějinách, a je třeba ho pochopit obzvláště v ohromném bodu zlomu v němž se nyní nacházíme.

Slíbil jsem nedávno jednomu dopisovateli, který zpochybnil některé z mých závěrů v tomto sloupku, že se budu trochu hlouběji zabývat porovnáním Británie a Německa, zejména pokud se týká oněch zel imperialismu a kapitalismu, které oba považujeme za vskutku velmi skutečná zla. A první, co musím říct, je obrátit pozornost k vnitřní logice pánvičky a ohně. Mezi dvěma zly existuje možný vztah, v němž není jen jedno horší než druhé—ve kterém je něco mnohem horšího než jen horší. Je to příčina zlého v tom druhé a zůstane nakonec horší i když bude shodou okolností vypadat lépe. Abychom si vzali další podobenství z kuchyně, není to ani tak případ, kdy kotel vyčítá konvici, že je černá, jako případ, kdy černotu konvici vyčítá uhlí—sazí a špíny vyčítají konvici černotu. A abychom si to v přítomném případě uvědomili, musíme si to uvědomit k oněm primitivním elementům—v nemalé míře v povaze ohně nebo kouře—které vytvořily podmínky pro všechny vracející se krize v dějinách Evropy. Pokud nebudeme nejprve diskutovat tyto základní věci, pak se vskutku přeme jen nad hrnci a pánvičkami, nad nádobím a nářadím—snažíme se vařit na studeném oni a s prázdným hrncem. V tomto případě kouř a oheň představují prvky, které zeširoka označujeme za barbarismus.

Co změnilo celé smýšlení Anglie v době našich otců a dědů byla jistá historická idea, byla to změna v celém našem názoru na barbary a římskou říši. Po více než tisíc let byl souvislou tradicí vší kultury názor, který stále vyjadřujeme, když používáme slovo „vandalismus“. Byl to názor, že barbarská invaze byla zkázou, která naštěstí neuspěla. Teprve snad v čase našich starších strýců jsme začali odevšad slýchat nový názor—že barbarská invase byla obnovou, která se naštěstí zdařila. Tento názor přišel ze severního Německa, a než se přišel, byl opačný názor názorem všude po Evropě a nikde ne víc než v Anglii. Dám jeden malý příklad z tisíců, jen proto, že jsem na něj nahodile narazil před hodinou či dvěma. Byla to citace člověka tak přísně devatenáctého století jako byl Macaulay z člověka tak přísně sedmnáctého století, jako byl Milton. Macaulay v jednom ze svých dopisů cituje Miltona z jedné jeho latinské básně verš, o kterém v originále zjišťuji, že se vztahuje k válkám  krále Artuše proti pohanům. Dal by se přeložit „Roztříštit saské řady britskou bitvou“. Člověk tak pozdní jako Milton užívá slovo „saský“ jako přímo nepřátelské slovu „britský“ ale o to tady nejde. Jde o to, že člověk tak pozdní jako Macaulay použije slovo saský jako zástupné slovo pro německý a také je použije jako nepřátelské vůči slovu britský. Používá, či cituje je, aby vyjádřil svůj záměr, dělat si jako Angličan „legraci s určitých Němců“. Kéž by se toho dožil a v přítomné době by jistě našel spoustu věcí, ze kterých by si mohl tropit šprýmy. Jde tu ale o to, že celé dědictví učenosti a civilisace, sestupující od Miltona k Macaulayovi a k Miltonovi do artušovských romancí, pořád vytrvale předpokládá, že barbaři byli nepřáteli křesťanstva, že my jsme byli dědici křesťanstva a že Němci byli dědici barbarů. Macaulay, ať už byla jeho omezení jakákoliv, zde mluvil prostě jako vzdělaný Evropan a v této roli byl možná posledním Angličanem, který řekl pravdu o opičárnách Fridricha Velikého. Ale další velké jméno v jeho oboru je Carlyle a s Carylelm se starodávný příliv otočil, přišla nová záplava a je to záplava lichocení barbarům a zejména lichocení Fridrichovi Velkému. Lidé se začali klanět posvátnému opičákovi.

Nu a co toto nové hnutí přineslo mysticismus na pomoc imoralismu. Nepřineslo samozřejmě imoralismus samotný—nebo přesněji řečno, nepřineslo nemorálnost. Ta samozřejmě nepřišla ani od Carlyla, ani do Fridricha, ale od Adama nebo od Satana. Ničemností se lidé dopouštěli ve všech částech světa, nejkřesťanštější části světa v to počítaje. Sotva kdy si ale přitom mysleli, že se chovají jako křesťané. Člověk porušil smlouvy, pošlapal nepřátele, nebo zradil přátele, protože byl připraven, že bude odsouzen, nečekal, že bude respektován. Pomyšlení, že bude ve skutečnosti obdivován  jako silák jen proto, že se zachoval jako sobec je pomyšlení tak nové, že si sám dokážu vzpomenout na přechod literární módy od nudné ale slušné Macaulaovy morálky k barvitému ale barbarskému mysticismu Carlylově. Macaulaova škola by vyvažovala ctnosti a neřesti Viléma Ryšavého nebo Warrena Hastingse, ale pro Carlylovu školu byly jeho neřesti jeho ctnostmi. Tito velcí literáti byli už dávno mrví, když tento proces začal prostupovat všude, ale podoby, kterých všude nabýval, byly o to jasněji módou, protože byly současně rozmanité i vulgární. Zažili jsme chválu koloniálního a obchodního expansionisty, nápaditého imperiálního finančníka—jakéhosi zastavárníka, který nejen bere kradené zboží, ale uplácí policistu, aby je kradl. Zažili jsme hry a romány o zaměstnavateli se silným smýšlením, který se považoval za ohromně mužného, protože by dokázal vyhladovět člověka při obléhání, když by se nikdy neodvážil ho udeřit v zápase.

Toto líčení utiskovatele v příliš dobrém světle bylo, jak v čase, tak fakticky, výsledkem přechvalování barbara. Bylo výsledkem nové myšlenky, že některé archaické síly ze Severu byly silou, jež obnovila svět. Před tím byly dějiny plné siláků, ale o Silákovi nikdo nikdy neslyšel. Příslušná zla byla skutečností, nebyla ale ideály. V tomto smyslu vždy existovala impéria, ale bez imperialismu, zrovna tak jako musí existovat kapitál, ale bez kapitalismu. „Ismus“ pochází ze země „ismů“, ze země metafysiky nemorálnosti. Proto každý, kdo dovolí svému hněvu pro zjevným zlům Anglie, aby jej dovedl k větší toleranci k Německu se ve skutečnosti dovolává samotného barbarství, aby vyléčilo to, co barbarizovalo. Abychom upravili metaforu s pánví k větší důstojnosti, pokouší se planoucí větev uhasit v ohni. Celé zlo romance, která dala duši našemu honu za bohatstvím a našemu uctívání úspěchu pochází z falešné historie, která předstírá, že křesťanstvo znovu vybudovali ne zákonodárci, ale ti, kdo zákony porušují, že je znovu postavilo ne rytířství, ale lupičství, ne kněží, ale piráti. Je to jako bychom se tvářili, že původ slova vandalismus nacházíme ve skutečnosti, že Vandalové naše kostely nevypalovali, ale jen stavěli. Jejich dnešní potomci vskutku nejen vypalují, ale i staví, ale očití svědkové jsou na pochybách, který z obou skutků je víc bije do očí jako děsivá katastrofa.

 

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 216-212 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Dva němečtí propagandisté (ILN, 8. prosince 1917 )

December 8, 1917 Two German Propagandists

Je možné, že někteří čtenáři budou cítit určitý zájme pro osobní hádanku vyslovenou nedávno na tomto místě. Mám na mysli totožnost, a zejména národnost „Sagittaria“ z Continental Times, proněmeckého pisatele, který vášnivě odmítá obvinění, že je Němec—či spíše omluvu, že je Němec. Popisuje se jako natolik nezaujatý a odtažitý, jako by byl skoro člověk na měsíci shlížející nestranně na pozemské národy a paprsek své přízně sesílá na Německo jen kvůli jeho zřejmé nadřazenosti nad zbytkem. Přirozeně jsem si zaspekulovat nad jménem a národností tohoto nezemského neutrála. Mám nyní informaci (ať už správnou nebo špatnou) že nese nevinné a nebeské jméno Scheffauer. To se zdá naznačovat přinejmenším vliv, zátěž nebo doporučení, vypočítané tak, aby jeho čistě „objektivní“ názor na Německo hraničil se subjektivně-objektivním, nebo dokonce objektivně-subjektivním, jak pravil muž v Collinsově románu Moonstone, když vystoupila na povrch jeho německá filosofie a on byl proto považován za neužitečného pro všechny účely zápletky. Zdá se pravděpodobné, že je americkým občanem—v kterémžto případě by bylo velmi mírně jej označit za špatného amerického občana. Vlastně by jej tento závěr zanechal v mnohem horší situaci než jakýkoliv jiný, protože by současně ztratil loajalitu občana i odstup kritika. Je dost Němec na to, aby byl stranický a je dost Američan na to, aby jeho názory byly velezrádné. Je zřejmé, že gentleman jménem Scheffauer si nemůže současně nárokovat být mimo podezření, pokud jde o německý původ nebo německou podvrstvu sympatií. Pokud se nějakým způsobem rozešel s politickým Německem, můžeme jen říci, že možná zahodil svou starou národní příslušnost, a rozhodně zahodil svou novou. Může to být přátelská nedůslednost člověka, že se vrátí, v takovéhle době k věci a domovu svých předků, svým novějším vazbám navzdory. V takovém případě to ale nebude přátelská nedůslednost, ale absurdní drzost, pokud bude takový muž předstírat, že právě ten fanatismus, který jej přivedl k nedůslednosti, jej ponechává nestranným. Jinak řečeno, pokud má „Sagittatrius“ takové zalíbení v Německu, že kvůli němu přijde o nějaké jiné občanství, pak v něm má jistě takové zalíbení, aby jeden či dva polemické body přetáhl v jeho prospěch. A s tím se burácivě hroutí k zemi celá jeho póza mírného a poněkud okázalého rozhodčího. Můžeme tedy říci, že celá povaha a tvrzení „Sagittaria“ zůstávají značným tajemstvím, ani ve snu by mě nenapadlo se v tomto dopouštět dogmatických výroků, měl bych ale podezření, že bude patřit k oněm mnoha produktům a agentům německé říše, kteří jsou germaničtí, aniž by byli teutonští.  Jinak řečeno, je nejspíš tak německý jako Harden, Dernburg a Ballin a všichni ti aktivní služebníci Pruska, kterým se říkalo, pokud se nemýlím, Kaiserovy děti.

Vysoce neutrální jméno Scheffauer mi ovšem bylo připomenuto stejně neutrálním jménem Schaff, což je jméno veřejně činného muže v Berlíně, který v Täglische Rundschau napsal článek, nebo sérii článku, nazvanou „Německá slova“. Aniž by se tvářil, že jsem v takových záležitostech filolog, zdá se mi, že Schaff i Scheffauer lze zařadit jako „německá slova“. Ale ať už pan Scheffauer říká cokoliv, zdá se mi, že pan Schaff by spěšně netvrdil, že s Německem nemá společného nic na světě—že ho jen při potulkách světem uchvátily svou krásou německé budovy, dobročinnost a udatnost německých důstojníků, zdvořilost a skromnost německých činovníků, demokratická genialita Junkerů a křesťanská pokora pruské gardy. Zdálo by se, že to je pozice—nebo alespoň tvrzení—„Sagittaria“, ale všichni gentlemani s německými jmény nemohou být v tomto neutrálním a nomádském postavení. Jsem nepochybně oprávněn brát tvrzení podle zpráv publikovaná v Täglische Rundschau jako autenticky německá v jejich obecné povaze. A jelikož „Sagittarius“ prohlašuje, že je v jistém smyslu zmaten tím, co bych mohl mínit pod marnivostí a ješitností jeho adoptivní země, v článku nazvaném Německá slova nacházím velmi umírněný a tedy velmi férový příklad jedinečnosti německé arogance.

A celá ta jedinečnost spočívá právě tom, že se pan Schaff ani nijak nesnaží a nezamýšlí být arogantní. Pokud by chtěl být arogantní, mohl by být skutečně docela skromný. Jednoznačně a záměrně chce být umírněný a liberální a vtip spočívá v jeho naprosto upřímné představě umírněnosti a liberálnosti. Snaží se ukázat, že Německo se nepokouší germanisovat svět v tom smyslu, že by vymazávalo národní rysy jiných zemí, že Německo nepopírá, že etiky jiných společností obsahují dobré prvky. A přece je celý tón jeho pokusu o mezinárodní toleranci je čímsi, co b y v každém jiném jazyce nebo kultuře bylo považováno za to nejopilejší a nejukřičenější hurávlastenectví. Můžeme považovat písně jako Rule, Britannia za bombastické, ale ony bombastické být mají. Herr Schaff bombastický být nezamýšlí—on prostě bombastický je. Chvátá se jako když pes štěká nebo býk řve—protože taková je přirozenost zvířete. Jinak řečeno, v civilisovaných zemích je patriotická samochvála uměním, a proto je výjimkou. V Německu je to přirozenost, a proto je monotónní. Schaff se zářivým sebeuspokojením syčí jako plyn dál a dál o tom, co udělá a neudělá se zbytkem světa: jak ten a ten národ má takovou a takovou slabost, kterou Německo vytkne a potrestá, jak ten či onen národ má takový či onaký potenciál, který bude Německo chránit a rozvíjet—a přitom si naprosto neuvědomuje, co svět říká o Německu, naprosto nevědomý o tom, jaký je pocit v každé jiné zemi, a to i pokud jde o ty, kteří celý svůj život Německo milovali a obdivovali a co cítí i ti, kdo se, v každé jiné zemi, ještě chabě pokouší je hájit. Při poslouchání takové ho náměsíčného monologu by se nikoho ani nenapadlo, že mnoho milionů lidí, mnoha plemen a náboženství, si z faktů války prostě dovodilo, že velké množství Evropanů žilo na mnohem nižší morální úrovni než Evropa, že mnoho milionů jen žasne, proč vůbec bylo dovoleno, aby se taková duchovní bažina mezi Něvou a Rýnem šířila a páchla. I kdyby bylo pravda, že je taková kritika nespravedlivá, pořád by to ještě bylo překvapivější skutečností, že kritizovaná věc byla nevědomá. Tihle lidé začali válku úderem proti slabému a nijak neprovokujícímu neutrálovi, úderem, který je člověk, jež ho zasadí, nucen nazvat křivdou a během tří let jejich záměrná iniciativa a vynalézavost v každém oboru zničila každou mez loajality nebo soucitu dříve kladené na války mezi křesťany, vynalezli a zavedli všecko, od pobíjení neutrálů po zotročování národů, od boření katedrál po trávení kaluží. A po všem tomhle víření zuřivé originality se nehájí sofistikou, nevymlouvají se cynismem, oni prostě mluví nějak takhle: „Přejeme si za sousedy takové národy, které se budují na duchovních výšinách, které se nevyjadřují degenerovaně, ani nezůstávají ve stavu bezkulturní nutnosti. Pokud se nám při tom ostatní národy naučí bát, naučí se nás také respektovat a s respektem přijde zdravý sebezpyt, který bude mít za výsledek znovuustavení a zušlechtění národní duše.“ Nebudu to kazit žádným komentářem.

Zbytek poznámek německého gentlemana stojí za prozkoumání a většinu z nich lze posoudit v poněkud lehčím duchu. Je poněkud posmutnělý z toho, že lidstvo nedokázalo seznat všechnu tuto dokonalost a stěžuje si na „svět, kde téměř každý tančí, podle toho, jak pískají držitelé klíčů, které otevírají brány všech šíří!“ také říká, že Němci chtějí „ve světě převahu, což ostatní přiměje se na nás dívat s otevřenýma očima, uznávat a oceňovat naše pravé světové záměry, které nemusíme tajit a přivyknout našemu vývoji jako světonároda.“ Myslím, že ho mohu ujistit, že  některé z našich očí jsou už docela pěkně otevřené a rozšířené a že jsem až příliš uvyklí tomu, jak  se Německo rozvinulo.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 208-212 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Anglický imperialismus a válka (ILN 1. prosince 1917)

December i, 1917 English Imperialism and the War

V souvislosti s jednou větou, kterou jsem těchto sloupcích použil, když jsem řekl, že je naší přítomnou povinností přesvědčovat různé typy lidí, zejména pochybné typy lidí, které tvoří naši alianci, jsem dostal velmi zajímavý dopis. Pisatel popisuje specifické pochybnosti o jednom specifickém typu, poněkud odlišném od těch, které jsem probíral a žádá mně, abych proti nim hájil věc Spojenců. Očividně je sdílí, nepředkládá je ale předpojatým způsobem, sotva vůbec osobním. Tvrdí, že zjistil, u sebe i u druhých, že oslabují vojenskou morálku a že třebaže on sám bude jako voják bojovat do konce, jako občan bude volit tak, aby ten konec mohl nastat brzy. Zdá se zkrátka, že je jedním z těch, které nejen lze přesvědčit, ale přímo dychtí po to, aby přesvědčeni byli.

Dopis je příliš dlouhý, abych ho to bylo možné citovat celý, a později budu mít příležitost v New Witness, kde budu mít k dispozici více místa a jemuž byl formálně adresován. Jelikož se ale týká toho, co jsem psal zde, je jen správné obecně na něj odpovědět tu, třebaže na něj lze odpovědět jen obecně, protože jej lze jen obecně shrnout. Takové shrnutí by mohlo sdělit zhruba toto: pisatel je jeden z těch, kdo mají v nelibost chamtivý kapitalismus a imperialismus (již ze srdce sdílí), jal podezření proti jihoafrické válce a obvinil ji právě z těchto věcí a ve světové válce nyní vidí jen rozšíření takových koloniálních ambicí v koloniálním soupeření britského impéria a německé říše. Ví, že anglický systém je stále kapitalistický, jako byl za jihoafrické války. Má podezření, že anglický cíl je stále imperialistický, jako byl za jihoafrické války. To je myslí snesitelně férová formulace jeho nejdůležitější pozice, i když dodává ještě další pochybnosti (se kterými jsem připraven se vypořádat až na ně dojde řada), zda některé nepopiratelné ukrutnosti jsou skutečně typické pro Němce a zda nemohou být právě tak episodické i u Angličanů. Nu, jsem přesvědčen, že se naprosto mýlí, a to podle nejprostšího a i nejchladnějšího zdravého rozumu. Lze to myslím dokázat, bez všech odvolávek k jakýmkoliv předsudkům, ušlechtilý předsudek národního zalíbení v to počítaje. Nejenže je spravedlnost války docela nezávislá na imperialismu, ale je docela nezávislá dokonce i na patriotismu.

Abych to dokázal, řeknu nejprve, že to nejlepší, co můj dopisovatel mohl udělat bylo zcela vykázat svou zemi ze své mysli.  V celém obraze války mezi Anglií a Německem je jeden fatální omyl a to ten, že jde o válku mezi Anglií a Německem. Mezi Anglií a Německem žádná válka není. To, co se jako prostý historický fakt stalo Léta Páně 1914 nebyla válka mezi Anglií a Německem, a to ani v původu ani události, ani motivu, poměru nebo výmluvě. To, co nastalo bylo válka mezi Pruskem a pozůstatky starší civilisace, kterou si Prusko ještě nepodmanilo a s níž Anglie spojila svůj osud až na úplně poslední chvíli, z opožděného podnětu, který byl převážně ušlechtilý, ale téměř zcela nový. Je hlubokou pravdou, že nyní je samotná existence Anglie svázaná s porážkou Pruska, to je ale výsledek převážně neočekávaného činu s mnoha neočekávanými důsledky. Zde mi ale nejde o obranu motivů Anglie, naopak mi teď jde o to, celého tématu Anglie se zbavit. Kdyby v západních mořích takový kus souše vůbec nebyl, válka by nastala stejným způsobem a místo kteréhokoliv velkorysého člověka by bylo na stejné straně. Anglie nic nemění na původu války, třebaže a díky Bohu za to, značně mění její výsledek. Angličtí kapitalisté mohou být docela schopní vést válku koloniálních ambicí, tuhle válku ale z koloniálních ambicí nevedou, a to z toho prostého důvodu, že tuhle válku vůbec nevedou oni. Napadení Belgie a narušení její neutrality mohla být technická nezákonnost použitá ze zoufalství, ve skutečnosti ale nebyla. Bylo to tvrdě logické opakování a naplnění plánu, který již Prus praktikoval a prohlašoval, černé na bílém, ve svých vysvětleních vpádu do Slezska, rozdělení Polska a emského padělku.  Německé ukrutnosti mohly být nahodilými neslušnosti jakéhokoliv hrubého a obyčejného vojska, ale ve skutečnosti nebyly. Jsou přesným naplněním principů předložených nejen v jejich nových proklamacích ale i v jejich starých příručkách—jako v případě jejich slavného a nechvalně známého tvrzení, že těm, kdo jsou zapojeni do bojů i těm, kdo se jich neúčastní, zbydou jen oči pro pláč. Myšlenka, že Teuton je přirozeným pánem nižších kmenů by mohla být legendou vymyšlenou z lidské závisti jeho dědičných nepřátel, ve skutečnosti tomu ale tak není. Vymyslel si ji Teuton sám a lze ji nalézt v desítkách jeho tištěných knih a projevů. To vše jsou suchá fakta, jako prach v denním světle, a jediné, co brání mém dopisovateli, aby je viděl takové, jaké jsou, je omluvitelné oslnění vržené na něj nespornou nádherou jeho (a mojí) země. Je nadmíru posedlý důležitostí Anglie. Jeho patriotismus nemusí být imperialistický, ale je docela nezdrženlivě insulární. A ať už se jakkoliv úzkostně snaží, aby nebyl bukanýr, hurávlastenctví se vyhnout nedokáže.

Ve skutečnosti se jen dopustil drobné chyby v zeměpisném výpočtu: vynechal evropský kontinent. Byla to běžná chyba mezi anglickými imperialisty a z úzkoprsosti často živené polemikou je také skoro stejně běžná mezi anglickými antiimperialisty. Jenže zrovna teď se vede evropská válka a brát ji jako anglickou válku je zhruba tak uvážlivé jako ji považovat za velšskou válku nebo cornwallskou válku. Píšu víc jako Evropan než jako Angličan a (jelikož můj kritik dostal důstojnější roli) měl by také bojovat víc jako Evropan než jako Angličan. Tato válka je, krátce řečeno, pravým opakem kmenového sváru nebo obchodního soupeření. Čím více vystupujeme ze svých soukromých zájmů a předsudků, tím více vidíme, že tomu tak je. Když se díváme na minulost, vidíme to jasněji, když pohlédneme dále do současnosti, vidíme to jasněji. Kdybychom mohli nahlédnout jen pár let do budoucnosti, viděli bychom to stejně evidentně jako slunce.

Takto vznesená otázka má další aspekty, ke kterým se mohu vrátit jindy. Zde mám místo jen na to, abych svému dopisovateli ve stručné formě přeložil něco, co je současně příslibem i výzvou. Nenávidí imperialismus ve smyslu politických choutek pohlcovat další státy: já též. Nenávidí kapitalismus ve smyslu hromadění půdy a vlastnictví v několika málo rukou: já také. Bude-li chtít, mohu v pozdějším článku obsáhleji ukázat, že  s čímkoliv, co nenávidí v imperialismu a kapitalismu, bude dříve či později bojovat v Prusku. Docela rozumně a vědecky lze ukázat, že i to, co bývá na Německu vychvalováno, je jen to, co hlupec chválí na hurávlastenetví a snob vychvaluje na milionáři. Moderní lichocení síly a podvodu, se vší svou květnatou sofistikou v próze a verši patří k jedné věci a ta byla reakcí Německa proti Francii. Můj kritik před sebou může fakt skrýt jen tak, že schová v jednom koutě Evropy a bude o tomhle Armaggedonu říkat, že je to jen obchodní rozmíška mezi Německem a Anglií.

 

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 205-208 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989