Vylepšování barbara (ILN, 15. prosince 1917)

December 15, 1917

The Whitewashing of the Barbarian

Staré přísloví o pánvi a ohni má logickou pravdu, která si ne vždy všímáme—pravdu, která je odlišuje od podobných úsloví, jako je to o čertu a hlubokém moři, nebo to, které srovnává divoké psy Scylly s víry Charybdy. Neříkáme, doufám, že moře čertovo a že je stvořil. Ani ten nejfantastičtější mytholog pokud vím nevyprávěl, že Charybda chovala psy a poskytla je Scylle. Ale celý smysl domáčtějšího rčení, že oheň je horší než pánev, protože je příčinou pánve, protože jen v ohni se na pánvi dá smažit. Sedět na pánvi, když není ohně, může být výstřední, ale ne nutně bolestivý zvyk. A takto ztělesněný princip vyniká velmi přednostně v lidských dějinách, a je třeba ho pochopit obzvláště v ohromném bodu zlomu v němž se nyní nacházíme.

Slíbil jsem nedávno jednomu dopisovateli, který zpochybnil některé z mých závěrů v tomto sloupku, že se budu trochu hlouběji zabývat porovnáním Británie a Německa, zejména pokud se týká oněch zel imperialismu a kapitalismu, které oba považujeme za vskutku velmi skutečná zla. A první, co musím říct, je obrátit pozornost k vnitřní logice pánvičky a ohně. Mezi dvěma zly existuje možný vztah, v němž není jen jedno horší než druhé—ve kterém je něco mnohem horšího než jen horší. Je to příčina zlého v tom druhé a zůstane nakonec horší i když bude shodou okolností vypadat lépe. Abychom si vzali další podobenství z kuchyně, není to ani tak případ, kdy kotel vyčítá konvici, že je černá, jako případ, kdy černotu konvici vyčítá uhlí—sazí a špíny vyčítají konvici černotu. A abychom si to v přítomném případě uvědomili, musíme si to uvědomit k oněm primitivním elementům—v nemalé míře v povaze ohně nebo kouře—které vytvořily podmínky pro všechny vracející se krize v dějinách Evropy. Pokud nebudeme nejprve diskutovat tyto základní věci, pak se vskutku přeme jen nad hrnci a pánvičkami, nad nádobím a nářadím—snažíme se vařit na studeném oni a s prázdným hrncem. V tomto případě kouř a oheň představují prvky, které zeširoka označujeme za barbarismus.

Co změnilo celé smýšlení Anglie v době našich otců a dědů byla jistá historická idea, byla to změna v celém našem názoru na barbary a římskou říši. Po více než tisíc let byl souvislou tradicí vší kultury názor, který stále vyjadřujeme, když používáme slovo „vandalismus“. Byl to názor, že barbarská invaze byla zkázou, která naštěstí neuspěla. Teprve snad v čase našich starších strýců jsme začali odevšad slýchat nový názor—že barbarská invase byla obnovou, která se naštěstí zdařila. Tento názor přišel ze severního Německa, a než se přišel, byl opačný názor názorem všude po Evropě a nikde ne víc než v Anglii. Dám jeden malý příklad z tisíců, jen proto, že jsem na něj nahodile narazil před hodinou či dvěma. Byla to citace člověka tak přísně devatenáctého století jako byl Macaulay z člověka tak přísně sedmnáctého století, jako byl Milton. Macaulay v jednom ze svých dopisů cituje Miltona z jedné jeho latinské básně verš, o kterém v originále zjišťuji, že se vztahuje k válkám  krále Artuše proti pohanům. Dal by se přeložit „Roztříštit saské řady britskou bitvou“. Člověk tak pozdní jako Milton užívá slovo „saský“ jako přímo nepřátelské slovu „britský“ ale o to tady nejde. Jde o to, že člověk tak pozdní jako Macaulay použije slovo saský jako zástupné slovo pro německý a také je použije jako nepřátelské vůči slovu britský. Používá, či cituje je, aby vyjádřil svůj záměr, dělat si jako Angličan „legraci s určitých Němců“. Kéž by se toho dožil a v přítomné době by jistě našel spoustu věcí, ze kterých by si mohl tropit šprýmy. Jde tu ale o to, že celé dědictví učenosti a civilisace, sestupující od Miltona k Macaulayovi a k Miltonovi do artušovských romancí, pořád vytrvale předpokládá, že barbaři byli nepřáteli křesťanstva, že my jsme byli dědici křesťanstva a že Němci byli dědici barbarů. Macaulay, ať už byla jeho omezení jakákoliv, zde mluvil prostě jako vzdělaný Evropan a v této roli byl možná posledním Angličanem, který řekl pravdu o opičárnách Fridricha Velikého. Ale další velké jméno v jeho oboru je Carlyle a s Carylelm se starodávný příliv otočil, přišla nová záplava a je to záplava lichocení barbarům a zejména lichocení Fridrichovi Velkému. Lidé se začali klanět posvátnému opičákovi.

Nu a co toto nové hnutí přineslo mysticismus na pomoc imoralismu. Nepřineslo samozřejmě imoralismus samotný—nebo přesněji řečno, nepřineslo nemorálnost. Ta samozřejmě nepřišla ani od Carlyla, ani do Fridricha, ale od Adama nebo od Satana. Ničemností se lidé dopouštěli ve všech částech světa, nejkřesťanštější části světa v to počítaje. Sotva kdy si ale přitom mysleli, že se chovají jako křesťané. Člověk porušil smlouvy, pošlapal nepřátele, nebo zradil přátele, protože byl připraven, že bude odsouzen, nečekal, že bude respektován. Pomyšlení, že bude ve skutečnosti obdivován  jako silák jen proto, že se zachoval jako sobec je pomyšlení tak nové, že si sám dokážu vzpomenout na přechod literární módy od nudné ale slušné Macaulaovy morálky k barvitému ale barbarskému mysticismu Carlylově. Macaulaova škola by vyvažovala ctnosti a neřesti Viléma Ryšavého nebo Warrena Hastingse, ale pro Carlylovu školu byly jeho neřesti jeho ctnostmi. Tito velcí literáti byli už dávno mrví, když tento proces začal prostupovat všude, ale podoby, kterých všude nabýval, byly o to jasněji módou, protože byly současně rozmanité i vulgární. Zažili jsme chválu koloniálního a obchodního expansionisty, nápaditého imperiálního finančníka—jakéhosi zastavárníka, který nejen bere kradené zboží, ale uplácí policistu, aby je kradl. Zažili jsme hry a romány o zaměstnavateli se silným smýšlením, který se považoval za ohromně mužného, protože by dokázal vyhladovět člověka při obléhání, když by se nikdy neodvážil ho udeřit v zápase.

Toto líčení utiskovatele v příliš dobrém světle bylo, jak v čase, tak fakticky, výsledkem přechvalování barbara. Bylo výsledkem nové myšlenky, že některé archaické síly ze Severu byly silou, jež obnovila svět. Před tím byly dějiny plné siláků, ale o Silákovi nikdo nikdy neslyšel. Příslušná zla byla skutečností, nebyla ale ideály. V tomto smyslu vždy existovala impéria, ale bez imperialismu, zrovna tak jako musí existovat kapitál, ale bez kapitalismu. „Ismus“ pochází ze země „ismů“, ze země metafysiky nemorálnosti. Proto každý, kdo dovolí svému hněvu pro zjevným zlům Anglie, aby jej dovedl k větší toleranci k Německu se ve skutečnosti dovolává samotného barbarství, aby vyléčilo to, co barbarizovalo. Abychom upravili metaforu s pánví k větší důstojnosti, pokouší se planoucí větev uhasit v ohni. Celé zlo romance, která dala duši našemu honu za bohatstvím a našemu uctívání úspěchu pochází z falešné historie, která předstírá, že křesťanstvo znovu vybudovali ne zákonodárci, ale ti, kdo zákony porušují, že je znovu postavilo ne rytířství, ale lupičství, ne kněží, ale piráti. Je to jako bychom se tvářili, že původ slova vandalismus nacházíme ve skutečnosti, že Vandalové naše kostely nevypalovali, ale jen stavěli. Jejich dnešní potomci vskutku nejen vypalují, ale i staví, ale očití svědkové jsou na pochybách, který z obou skutků je víc bije do očí jako děsivá katastrofa.

 

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 216-212 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s