Koleje reality (ILN 26. ledna 1918)

January 26, 1918 The Rails of Reality

Existuje jeden konkrétní postoj, vůči kterému má většina lidských bytostí, mně v to počítaje, velmi silnou námitku. Právě on vytvořil všechny lidové příběhy o zrádcích, třebaže je někdy poněkud subtilnější než zrada, ale má všechny její účinky, pokud ne motivy. Je to postoj člověka, který si právě tu chvíli, kdy má pevně ztuhnout, vybere jako čas, kdy změknout. Selže teprve v poslední chvíli a vždy ve chvíli nejdůležitější. Zejména si vždy vzpomene na důvody, které mu měly zabránit něco začít, teprve tehdy, když slouží jen k tomu, aby mu ji bránily dokončit. Někdy těmi důvody jsou dosti řídké moderní theorie, které okamžitě povolí, pokud zjistí, že je nějaký čin žádoucí, a které se k němu nyní vrací jen proto, že ten čin shledává obtížným.

Takový člověk se lidovému instinktu vždy jeví, že jen zahrál falešně, velmi často je ale do počátku falešná jeho pozice. Vždycky mám takový pocit z některých bohatých kvakerů, a dalších theoretických odpůrců vší války v jejich postoji k této válce. Mají právo válku zapovídat, ale nemají právo pomáhat jí tak, aby jí překáželi. A oni jí, nedefinovatelně, a snad nevědomky, pomáhali tak, aby ji kazili. O pacifistech se říká, že to jsou fanatici, alespoň já si ale přeji, aby ti, kdo jsou mezi nimi nejvlivnější, byli fanatičtější. Pacifistický mír je alespoň mnohem lepší než pacifistická válka. Stejné cítění bych měl mít o každé jiné extrémní nebo výstřední nauce, jakkoliv silně bych s n nesouhlasil. Když mě vegetarián označuje za kanibala, protože jsem si dal skopovou kotletu, pomyslím si o něm, že je trochu blázen. Byl bych ale raději, aby můj kanibalismus odsuzoval před velkým zástupem, než abych ho našel, jak všude ve skrytosti kuje pikle k převracení řeznických vozíků a zatloukání dveří masných krámů hřebíky. To první bych s ohledem na jeho přesvědčení považoval za jeho právo, popírám ale, že by měl právo k druhému, ať už je jeho přesvědčení jakékoliv. Považuji za kruté a bláznivé, aby se stoupenec paní Eddy snažil nemocnému upřít každou jinou pomoc vědy, pokud to není křesťanská věda. Za ještě mnohem horší bych ale považoval, pokud by stoupenci křesťanské vědy byli jen přistiženi, jak kradou léky z pacientovy skříňky nebo petrolej z lékařovy garáže. Idealismus je omluvou pro povstání, není omluvou pro pletichu, jež je proti samé její povaze a s těmi, kdo jen pletichařili nebo pletichaří pro mír nepředstírám žádnou trpělivosti ani žádný respekt k nim. Hrůzy války jsou naprosto logickým důvodem do války nejít. Nejsou důvodem něco zkoušet, když se cítíte rozrušení a zanechat toho, když se zrovna cítíte unavení. Pokud máte vůbec nějakou intelektuální sebeúctu, musíte položit sami sobě tři otázky, které jsou zřejmé jako abeceda: Pro co jste se rozhodli původně bojovat, zda jste toho dosáhli, nebo zda toho můžete dosáhnout dalším bojem. To, že bojovat, a ještě více muset dovolit druhým, aby bojovali, je hrozná věc je nanejvýš živá a palčivá pravda. Dovolím si ale tvrdit, že je to pravda, která musela mocnou mysl napadnout už před nějakou tou chvílí.

V této zkoušce na život a na smrt nebylo nikdy chvíle, kdy by bylo nutnější řídit se skutečností a ne atmosférou. Atmosférou je přirozeně a nutně únava a reakce k úniku, pravdou však stále zůstává, že utéci nesmíme, i kdybychom mohli, ze skutečnosti. Všiml jsem si, že nějaká nová doporučení v tomto smyslu zazněla nedávno od pana H. G. Wellse, muže, který je vždy návodný. Pan Wells je především velkým umělcem atmosfér a jak tomu u takových umělců často bývá, je také příliš velkou obětí takových atmosfér. Je též, myslím, obětí již popsaných slabostí—nedostatku čehosi, co by bylo možné volně popsat teologickým pojmem vytrvalosti až do konce. I jeho nejúspěšnější romány v samotném konci selhávají. Končí ale závěr nemají, zdá se jako by se autor rozhodl uniknout rozhodnutí. Nekončí pouhou negací či zoufalstvím, ale jen v zániku svého původního předmětu—jako kdyby autor zrovna zahlédl něco jiného, které s tím nemělo nic společného. Není tedy zoufalý, ale zcela jednoznačně a ve dvojím smyslu vytržený. Zdá se, že se velmi podobně přivedl na zcestí, pokud jde o válku a přitom sešel z cesty skutečnosti. Kvůli podpoře války jako takové se zapletl se do úvah docela vzdálených nejen našim rozumům, ale i jeho vlastnímu rozumu. Na první pohled—či spíše první poslech—s jménem pana Trockého a petrohradských revolucionářů. Nabízí nám je jako demokratičtější typ diplomatů, kteří jsou prostší a jednodušší než naši diplomaté. K tomu bych si vystačil s odpovědí, že většina z nás by si o věci řekla velmi prostě a jednoduše, pokud bychom si o ně řekli a nedostali je. Bolševický diplomat požadoval, aby byla mírová jednání přesunuta na Západ a ona přesunuta nebyla. Požadoval, aby ozbrojené síly nebyly přesunuty na Západ, a ony přesunuty byly. Myslím, že jsem byl dlouhodobě a důsledně nejen více demokratem, ale i mnohem více revolucionářem než pan Wells, dokonce jsem byl od něj i napomenut za své extrémní a výstřední odsuzování existujícího sociálního systému. A při mnoha příležitostech bych byl připraven prostě a jednoduše si říct o to, co jsem chtěl—říct velícím hlasem „Dejte majetek všem rodinám ve státě“ nebo „okamžitě všechny trusty ztrestejte jako zločinná spiknutí“. S těmito dvěma jasnými a prostými věcmi, které bych požadoval, by se pojila jen dvě omezení. Jedním bylo, že bych neměl dostat, co jsem žádal—nebo možná neměl očekávat, že to dostanu. Druhé bylo, že bych neměl považovat za praktické tohle dělat a přitom se, což přiznávám, zoufale snažit udělat něco jiného, na čem se všichni shodovali, že je nutné udělat.

Chtěl bych proto přitáhnout pozornost k detailu, že ve světě v této chvíli existuje válka, a že existuje německá říše, které se v této válce dosud dařilo tak, že odzbrojila Rusku, Rumunsko, Srbsko, Černou Horu a již postavila Střední Evropu zastiňující Východní Evropu. Říct tváří v tvář takovém faktu, že tón pana Trockého se vám docela zamlouvá je asi tak bláhové a těkavé jako říkat, že se vám docela zamlouvá barva jeho očí. Říkat, že v úspěšném Německu může nastat revoluce, protože došlo k revoluci v neúspěšném Rusku znamená házet divokými dohady do vzduchu. Může to tak být, ale s jakousi jistotou můžeme stavět jen na tom, co je. Říkat, že v Berlíně bude dozajista ustavena republika proto, že byla ustavena v Petrohradu je asi stejně věcné a praktické jako tvrdit, že bude v Petrohradu postavena dřevěná socha, protože byla postavena v Berlíně. Osobně bych vždycky říkal, že Rus je víc demokratický než Prus, že má přirozenější cit pro to, co je revoluční, tak jako muž Berlína má přirozenější cit pro to, co je dřevěné. Ale i pokud si myslíme, že ruský příklad lze následovat, je šílenství říkat, že musí být následován. Zabýváme se kalkulovatelnými fakty a nemůže vydat celou Anglii a celou Evropu všanc kvůli možnostem které jsou naprosto nevypočitatelné. Máme-li v rozmíšce jakákoliv práva, nelze si představit, že bychom je dali v sázku kvůli chabé naději, že Německo může nakonec ustat v adoraci Hindenburgovy sochy a začít se klanět soše Haase. Ve vší skromnosti tedy panu Wellsovi radím, aby se na okamžik vrátil k rozjímání reálných věcí a zejména té nejreálnější věci zůstávající před námi: skutečnosti, že prohrajeme válku a s ní i víru Anglie a svobodu Evropy, pokud pořád nedokážeme Prusa donutit k tomu, aby udělal jisté věci vůči jejich konání má tak nesmírné námitky. To vůbec nejmenší, jak řekl pan Wilson, pan Lloyd George a všichni naši političtí předáci, zahrnuje francouzské Alsasko-Lotrinsko, svobodné a sjednocené Polsko táhnoucí se k Poznani a moři. Pokud jde o sympatie k revolucionářům, sympatizoval jsem s mnohými v mnoha místech, ba i v místě zvaném Anglie, a mé sympatie nezačaly znenadání včera. Mé předsudky jsou staršího data a možná i delšího trvání.

Reklamy

Jsou pacifisté proněmečtí? (ILN, 19. ledna 2017)

January 19, 1918

Are the Pacifists Pro-German?

V současném pacifistickém argumentu jsou jisté zvláštní rozpory, o kterým jsem si dosud nevšiml, že by na ně někdo poukázal. Slouží k tomu, aby nás vrátily k jednomu bodu, ke kterému se nyní nejvíce potřebujeme vracet.  Tak to bylo již dávno řečeno panem Asquithem, když mluvil o tom, že je třeba vymezit pruskou moc: ne tedy tvar pruské mapy nebo tituly pruského krále—ne tedy, jinak řečeno, vymezit hranice, které by Prusko bylo připraveno vždy překročit, nebo stanovit smlouvy, které bude vždy připraveno porušit. Je například naprosto k ničemu říkat, že se nepřítel vzdává římského triumfu nebo středověkého turnaje. Prusko použilo pohanské barbarství hrubé anexe, jako v Polsku a Alsasku, později než civilisované mocnosti, ale ani pro Prusko není anexe o nic modernější nástroj než arkebuza nebo arbalast. Německo neanektovalo Turecko, jen mu vládne. Německo neanektovalo Rakouské císařství jen je v každém ohledu včlenilo. Zkrátka, pokud zůstane pruská moc, nakolik se liší od jeho legálního území, stejná jako dosud, dosáhne morálního lenního panství, které způsobí, že někdejší svobodné státy na něm budou závislé. Nesmíme být jeho podmaněnými a anektovanými provinciemi. Bůh chraň! Může být jen bičem dohnáni ke spojenectví.  Nebudeme jeho zajatými nepřáteli—nanejvýš nezdvořilý způsob, jak to říct, ale budeme jen jeho nanejvýš neochotnými přáteli. Máme také tiše strpět, když ho nové nutnosti zapletou do nových zločinů—tak jako rakouský katolík musí strpět svatokrádežné ničení křesťanských katedrál, tak jako nezávislý Bulhar musí strpět masakry křesťanských poddaných Turků. Kdykoliv se Prusovi zamane zacházet se Španělskem nebo Skandinávií nebo jihoamerickými republikami přesně stejným způsobem jako zacházel  s Belgií nebo Srbskem, bude nám dovoleno protestovat v přesně té míře, v jaké protestovalo Maďarsko nebo Bavorsko. A to vše poplyne z toho, že ústřední vojenská moc nebude zničena, jak jsme se kdysi zapřísahali, že zničena bude. Dokud přežije jako skutečně úspěšná evropská organizace, bude její filosofie a etika Evropu prostupovat. Zlý duch, který kdysi ohromil svět, nakonec svět pohltí.

Jeden z rozporů, o nichž jsem mluvil, se týká velmi diskutované otázky krutosti odvet. Kdybych se jí zabýval jako záležitostí obecné morálky, řekl bych, že vše záleží na tom, zda bylo morální veto věcí smlouvy nebo svědomí. Pokud se něčeho zdržíme proto, že jsme se s někým dohodli, že to dělat nebudeme, je zřejmé, že pokud se osvobodí, osvobodí i nás. Pokud se zdržujeme z hlubších duchovních důvodů, nutně tomu tak není. Poruším smlouvu s německým císařem, pokud ji on poruší první, což se nejspíš stane. Nesjednám ale smlouvu s ďáblem, podepsanou vlastní krví a odevzdávající mu mou duši, a to jen proto, že mě směřování německé kultury a vývoje vede k přesvědčení, že německý císař udělal to samé. Zde myslím vyvstává další otázka, ve které bych neměl dovolit, aby mně německý císař jakkoliv ovlivnil. Nechci zde ale probírat obecný problém odvet, protože pozice, kterou kritizuji, je v nesouladu s oběma řešeními. Pacifista se snaží, aby se vlk nažral a koza zůstala celá a v obojím se mýlí. Důkladné čtení prohlášení v novinách náležejících ke školám listu Nation nebo Labour Leader ukáže dva různé proudy humanitárního cítění k tomuto tématu, které se nakonec spletou do beznadějné změti.

Pacifista se totiž pokouší dokázat, že německý případ je pro nás příliš špatný k následování právě tehdy, když se rovněž pokouší dokázat, že německá etika není zas tak zlá. Tvrzení, že nepřítelovo počínání je vojenskou nutností, kterou mu lze prominout. A chvíli poté říká, že takové počínání je morálním úpadkem, který je nám zapovězený. V listu Nation jsem nedávno viděl odstavec odsuzující s nejvyšším roztrpčením nálet na německé město a označující jej za nejhorší zprávu celé války. V témže listu a v dalších podobných jsem pořád viděl tvrzení, že v těch, které pan Ramsay MacDonald nazývá „naši němečtí přátelé“ musí být více dobréhé, než připouští to, kdo stále žijí v dojmu, že to jsou naši němečtí nepřátelé. Pro první pocit mohu mít pochopení, a druhému mohu porozumět, ale kombinace obou mi vůbec žádný smysl nedává. Mohu přinejmenším sledovat argument, který říká „Tihle lidé jsou lidé a ne ďáblové, jejich chování proto musí mít nějaký důvod.“ Mohu také sledovat a mnohem více cítit s argumentem, který říká: „Proč bychom měli být ďábly my jen proto, že jsou ďábly oni?“ Nikdo po mně ale nemůže chtít, abych se nejprve od nich odlišil, protože to jsou ďábli, a pak s nimi souhlasil, protože ďábli nejsou. Je-li nějaký čin tak neobyčejně brutální, že ho nesmíme vykonat, a to ani v sebeobraně, pak oni musí být zcela jistě velmi neobyčejní divoši, pokud se ho dopouští při hrubí agresi. Není možné, aby byl současně tak hanebný, že ho nelze napodobit i příliš drobný, aby ho bylo možné potrestat.

Jenže právě v tom jednom slovu „potrestat“ nacházíme celý smysl a motiv této amorální a popletené nedůslednosti. Ať vědomky či nevědomky, pacifista je proněmecký. Vědomky či nevědomky si přeje Němce zachránit buď před tím, aby byli biti vlastními zbraněmi nebo souzeni pro vlastní zločiny. Ale jeden ze dvou protiněmeckých činů musí být správný. Pokud jsou tyto vojenské činy bezprávné, proč bychom je neměli potrestat? Pokud jsou zákonné, proč bychom je nemohli dělat také: Je docela pravda, že pokud zločinec vypálil své ženě obrazce rozpáleným pohrabáčem, soudce nezačne hned vypalovat obrazce do něj rozpáleným pohrabáčem. Ale soudce okamžitě začne něco dělat, a to něco je založeno na theorii, že soudce má právo jednat jako soudce a zločinci nemají právo jednat jako zločinci. A Prus je v tom samém postavení. Pokud on a jeho metody nemohou být přijaty civilisací jako metody, pak mohou být civilisací potrestány jako zlé skutky. A tak se vracíme k bodu potrestání utiskovatele Evropy—což je přesně ten bod, kterému se tihle lidé pokouší vyhnout. A snaží se mu vyhnout o to úzkostněji, neřkuli bolestněji, kvůli tomu, že z jejich doktrín jej lze dovodit s ještě smrtelnejší jistotou než z jakýchkoliv jiných.

Pokud totiž někdo má logicky věřit ve vítěznou válku, je to právě ten, kdo byl zvláštním obráncem míru do té doby, dokud nepřijal zvláštní odůvodnění pro tuto válku. Tisíce pacifistů se v roce 1914 probudily jako patrioti, protože si mysleli, že rozdrcení Belgie, se všemi svými jedinečnými krutostmi, bylo něco příliš špatného, než aby to bylo možné snášet. Kdyby tihle lidé přivolili k myšlení, namísto toho, aby se jen cítili unaveni, hned by viděli, že právě oni jsou ti, kdo by se nyní měli utvrzovat a ne slábnout ve svých válečných cílech. To, co je dost špatné na to, aby se s tím bojovalo, natolik, že se do boje dali i ti, kdo boj nenávidí, je očividně dost špatné, aby to bylo i poraženo, jakkoliv těžké to je porazit něco takového. Znám mnoho těch, jejichž filosofie je ještě mnohem víc antimilitaristická než ta moje a přesto se odsoudili k nebezpečí a lopotě vojenské služby, prostě proto, že viděli fakt, že prušáctví je něco mnohem horšího než pouhý militarismus. Se vší vážností a úctou chci tyto odvážné muže vyzvat, aby ve svém myšlení byli právě tak smělí jako ve svém boji. Mohou snad upřímně věřit, že prušáctví znenadání ustalo nebo má nyní nějaký zvláštní důvod ustat? A především, mohou snad předstírat i jen na chvíli, že  ustávají pruské ukrutnosti, právě tehdy, když docela nápadně a násilně rostou a množí se na souši i na moři? Tato abnormalita, kterou jsme se vydali zničit je stále abnormální a stále naživu, požrala ještě více živých bytostí a sama o sobě se považuje za ještě více živou. Z dilematu rozdrtit abnormalitu nebo ji nechat stát se normalitou není úniku. Buď z ní musíme udělat vzor nebo příklad a tím příkladem musí být poprava.

 

„Jistý“ trest Německa (ILN, 12. ledna 1918)

January 12, 1918

Germany’s „Sure“ Punishment

 

Stále čelíme klíčové otázce, kterou lze formulovat dostatečně snadno. A zní, zda bude Prusko, pokud se mu skrze službu statečných mužů nepodaří zvítězit, podaří se mu zvítězit skrze službu zbabělců?  Poté, co tak dlouho hlásalo terorismus, nyní prostě hlásá hrůzu a tomu se dává jméno brzkého míru.  někteří jsou takoví šibalové, že tomu říkají spravedlivý a trvalý mír.  Když si ale jejich názory rozebereme, vidíme, že vypadají, že jsou naprosto lhostejní k hodnotě míru a nijak zvlášť se nestarají ani o jeho trvalost. Jejich cítění, které jen důsledkem únavy, je nutně iracionální. Vlastně jim vůbec nezáleží na tom, kdo nastolí mír, pokud pro ně bude přijatelný. Poskytnou této nejhrubší funkci výtečně zabalené věty a slovní vystínění je nyní zvláštní funkcí listu Nation, kdyby slavného jako skvělého orgánu liberálních idejí, ze kterého se ale nyní stal jen nástroj bažení a volání po příměří. Ale dokonce i při této sentimentální rozplývavosti jistých liberálních skupin je zajímavé si povšimnout tu a tam plovoucích zlomků svědčících o tom, co kdysi bývalo pevnou starostí o mezinárodní spravedlnost a svobodu. Ve velmi nedávném vydání tohoto listu je jeden  příklad, který si zaslouží jisté prozkoumání těmi, kdo rozumí hlavnímu omylu a hrozbě těchto dnů. První část pasáže se týká neschopného pojetí válečného patu—takového, který bude nerozhodně a donekonečna protahován. „Můžeme dál krvavě napadat a oslabovat nepřítele a on nás,“ ale není tu „žádná zvláštní pravděpodobnost“, že by kdy bylo dosaženo takového vítězství jako u Waterloo nebo Jeny. Nation hlásá podivnou myšlenku nerozhodnosti války, a pak s tajuplným potěšením označuje lidi za „Never-Endians“, protože válku chtějí vyhrát a ne prohrát. Ten přívlastek je mi naprostou záhadou. Myslil bych, že pokud si někdo zaslouží, aby se mu říkalo Never-Endian , pak je to člověk, který zastává onu jedinečnou nauku, že válka nikdy neskončí. Vůbec nechápu, proč by měl být Never-Endian ten, kdo říká, jak říkáme my, že válka může a má skončit a má skončit správným způsobem. Jenomže pravá Never-endiánská teorie, teorie listu Nation, je zrovna nesmysl. Není pravda, že jakákoliv válka svou samotnou povahou směřuje k nekonečnému trvání, kdyby tomu tak bylo, pak by všechny války dějin stále trvaly. Francouzi ve Flandrách by pořád našly Nervu stále ve zbrani proti Juliu Caesarovi, našim námořním manévrům ve Středomoří by přiváděly do rozpaků kartaginské lodi operující v první punské válce, a k Jerusalému bychom postupovali krajinou rozervanou boji mezi Amálekovci a dětí Izraele. Tak tomu ovšem není. Skutečností je, že všechny tyto války a všechny ostatní války skončily a dospěly k rozhodnutí o vítězství a porážce, i když je také faktem (a nikoliv nedůležitým) že většina těchto válek trvala mnohem déle než ta, na kterou si stěžujeme. Vůbec nejdůležitějším fakt ale—fakt se kterým všechno stojí a padá—vystupuje ještě jasněji. Je to prostý a hrozný fakt, že tato válka jistě skončí vítězstvím, i kdyby to mělo být jen pruské vítězství.

Autor v listu Nation tvrdí, že Německo má cosi podobného obecné nabídce míru od Spojenců. Slavnostně se dovolává oněch jemnějších citů, jimiž Prusové v dějinách prosluli, snaží se na ně zapůsobit příležitostí naplnit jejich historický sen všeobecné lásky a něžnosti. A pak říká, že pokud na to Německo neodpoví „její vina bude nezměrná a trest jistý“. Pokud to (ať už to to je cokoliv) na druhé straně Německo přijme, pak „je válka u konce“ a to je jediné na čem záleží. Alespoň já jsem si troufl představovat, že válka by nikdy nezačala, natožpak skončila, pokud by vina Německa již nebyla nezměrná a nezasloužila nějaký jistá trest. To ale není věc, ke které bych tu chtěl přitáhnout pozornost.  Jde o zvláštní a téměř nahodilé doznání, skoro by bylo možné je označit za uklouznutí, jímž Nation ničí celou svou předloženou věc.

Velmi rád bych se editora Nation, který je stále přinejmenším mužem nanejvýš impozantní inteligence, zeptal, co u všech všudy myslil tím, když řekl, že trest Německa bude jistý. Proč to říká, když se právě v tu chvíli vyčerpal dokazováním, že žádný takový trest jistý být nemůže. Myslím, že můžeme vyloučit, že by měl nadpřirozené vidění a viděl duše Hindenburga a Hardena již v plamenech pekelných. Myslím, že jen velmi málo pravděpodobnější (za předpokladu, že je pořád v lékařském smyslu příčetný), že by si myslel, že by se tihle němečtí gentlemani podrobili mučení sami, tloukli se trním a hložím a oblékali žínice, aby odčinili hřích vítězství.  A pokud trest nepřijde ani shůry ani zevnitř, musí zjevně přijít zvenčí—od jiných lidí. Pokud ale celým smyslem předchozího argumentu listu Nation bylo, že zvnějšku nebo od jiných lidí žádný takový trest přijít nemůže—nebo přinejmenším, že nemůže být „jisté“, že takový trest přijde. Celý smysl jeho argumentace je v tom, že možná nakonec nemůžeme Němce ani porazit ani úplně přemoci—že téměř všechny ostatní demokratické národy, včetně milionů velké americké demokracie nemohou Němce skutečně zdolat. Svou tajemnou a temnou hrozbou musí něco myslet. Co přesně někdo vzpurnému Německu udělá—něco, co mu Francie, Italové, Slované, Britské impérium a americký kontinent nemůže udělat. Jak může existovat nějaká velká Společnost národů k potrestání jakékoliv „viny“, která bude dost „nezměrná“, aby stála za potrestání? Jaké další síly jsou zapotřebí, aby listu Nation prokázaly přítomnost morální jednoty civilisovaného lidstva? Převáží Island misky vah? Mají Špicberky diktovat mír světu? Už procitl ostrov Rumti Foo?

Ne, celý argument listu Nation prostě hlásá morální anarchii pro celý svět a věčné svolení pro tyrany všech dob. Pokud to vůbec něco znamená, pak tolik, že lidstvo se ve svém celku nemůže vypořádat s žádnou agresí organizovanou v uměřeně velkém měřítku. Ať se o takovou agresi pokusí kdokoliv, nejhorší, co si lze představit, že ho potká, je vlekoucí se válka.  Je to ten nejdrtivější pesimismus, ale alespoň to má nějaký smysl. Následující poznámka o jistém trestu pro Německo je absolutně beze smyslu. Pokud nemůžeme Německo potrestat za zahájení války, nemůžeme je potrestat za odmítnutí válku ukončit. Pokud nemůže Prusa přimět, aby se kál za útok, zcela jistě jen nemůže přimět, aby se kál za zdolání a přemožení, ani nemůžeme nijak omezit jakého zneužití se na své kořisti dopustí. Pokud nemůže být pohnán před soud za zotročení Belgičanů, pak nemůže být pohnán k soudu za to, že Belgičany stáhl z kůže nebo uvařil. Může to spáchat než s ním budeme hotovi, možná to páchá, zatímco píšu tohle. Nejde mi ale ani o to, že páchá takové věci, ale o to, že podle argumentace listu Nation by  nebylo možné udělat nic, ani kdyby je páchal. Nation opouští—či spíše ničí—svůj argument, když tvrdí, že jistá míra konečné Prusovy drzosti a nekajícnosti na něj nakonec přivolá trest. To je samozřejmě proto, že pisatel je lepší než jeho vyznání, jak raně viktoriánský agnostik říkával o faráři. Nemohl si pomoci být v dětství křesťanem a v mládí liberálem a jako křesťan stále jaksi neurčitě věří v kruciátu, jako liberál stále jaksi neurčitě věří v revoluční války. Jinak řečeno, nemůže než věřit, jakkoliv matně, že lidstvo kdesi má morální zdroje pro vzdrování a zvrácení strmícího triumfu ničemnosti. Může být v klidu. Jeho instinkt je správný—mnohem správnější, než se ho jeví poučovat jeho rozum, a pokud poslední vynaložení vytrvalosti a násilí něco zmohou, spatří naplnění svého snu a zkázu svého argumentu.

Nevědomost Angličanů (ILN, 5. ledna 1918)

January 5, 1918 The Ignorance of the English

Aniž bychom zdaleka popírali, že jsou Angličané úzkoprsí a omezení, měli bychom z toho udělat součást naší současné argumentace, že jsou nevědomí. Mohli bychom dokonce říct, že jsou správně a náležitě nevědomí, v každém případě pořád nic netuší o tom, jak úplnou mají pravdu. Angličan je v postavení výstředníka tak tichého, že je to až jakýsi poustevník—který sotva vystrčil nos ze svého domu po nějakých dvacet let, na jejich konci do domu vnikne lupič a pokusí se pána domu zabít. Pán domu bude vědět, aniž by složitě ve své knihovně listoval morálními a náboženskými autoritami, že měl právo se postavit na odpor. Nebude ale nejspíš vědět, jak správně se postavil na odpor z hlediska všech sousedů v ulici.  Nevěděl by například, že měl tu čest osobně se setkat s Jackem Rozparovačem, ,že byl postaven proti nějakému profesionálnímu zločinci, který posel ulice mrtvolami,  nebo očernil město vraždami již slavnými jako detektivky. Jeho chvályhodné povznesení nad pouhé klevety by mu zabránilo dozvědět se, že celá rodina v domě naproti byla zmasakrována až do posledního nemluvněte. Jeho učenecká odtažitost a zasněnost by jej ohlušila proti smrtelným stenům staré dámy v sousedství. Ba jeho přirozená krátkozrakost by mu mohla zabránit odvodit (z prostého faktu, že návštěvník vstoupil zatímco z něj odkapávala krev a v ruce třímal velký nůž), že návštěvník byl pochybné povahy, ale poněkud zprudka by si to dovodil v okamžiku, kdy by do něj návštěvník svůj nůž vrazil. Mohl by se zkrátka přiznat ke značné nevědomosti, ale jeho doznání nevědomosti by sotva pomohlo jeho nepřítel i v tvrzení o nevině.  A to se velmi podobná vztahu mezi moderním Angličanem a moderním Němcem. Profesoři německé propagandy budou často proti obyčejnému Angličanovi jako jsem já, zdůrazňovat, že takový Angličan z Německa viděl a poznal jen velmi málo. A tahle část německé propagandy je převážně pravdivá. Je pravda, že toho o Německu vím velmi málo. Nevěděl jsem, že jeho národní sporty zahrnovaly křižování nemluvňat nebo sekání rukou malých chlapců, nevěděl jsem, že jejich vojenské vyučování obsahovalo pokyny k trávení studní nebo střílení do oltářních nádob, nevěděl jsem, že kdejaký gentleman bude zajatci připíjet šampaňským a pak ho zastřelí, nebo že se kdejaký námořník dopustí toho, že by potápěl neozbrojení lidi unikající z vraku v otevřených člunech.  Je tu zkrátka docela mnoho podivných kmenových obyčejů, bizarních místních tradicí, které jsme dosud neznal, ale teď už je znám.

Díky různým náhodám docela bez osobní zásluhy jsem se ovšem ještě před válkou dozvěděl některé věci, které mnozí moji mnohem učenější krajané nevěděli. Mnoho velmi kultivovaných Angličanů  devatenáctého století bylo ještě neznalejších než jsem já a průměrný Angličan neměl ani potuchu o přítomnosti vraha, dokud se sám neocitl v přímém nebezpečí zavraždění. A právě to těchto předběžných náznacích bych tu rád slovíčko řekl.  Ještě víc mi ale jde o mentální stav dalších obětí, pro které se tyto náznaky dávno rozšířily do  vskutku širokých nápovědí. Zabývám se obecným názorem ulice nebo města—jinak řečeno se zabývám stavem dalších civilisovaných zemí—v období, kdy se Prusko chystalo k útoku. Především ale chci říci, že právě proto, že Angličan nerozuměl Francii, Americe, nerozuměl Rusku nebo Itálii, trvalo to tak dlouho než pochopil Německo.

Pokud si postupně vezmeme jen dva z těchto příkladů, uvidíme, že v každém z nich nám anglický předsudek skryl, co bylo velmi zřetelně anglickou hrozbou. A jen nám prospěje povšimnout si, že v každém z oněch případů naši deziluzi z barbarství oddálilo triviální obluzení marnivostí. Vskutku jasný a nyní již  zcela běžný, je příklad Francie. Nějak se stalo, že se Francouzi měli starý spor, což nás vedlo k pokušení jimi pohrdat a proto bylo pro nás snesitelné, když je Prusové zničili. Vymysleli jsme si jakousi pitomou pohádku, že Francouzi jedí žáby a Angličané jedí Francouze. A tak se stalo, že když severní barbar začal požírat Francouze  v poněkud skutečnějším smyslu, ani v nejmenším nám nedocházelo, jaký je to kanibal. Jelikož Gal měl shodou okolností jistou povahu, která ho v naších očích ukazovala jako překypujícího tělesnou netrpělivostí, shodli jsme se, že ho budeme považovat za jakousi snadno rozrušenou opici. To přirozeně vedlo k představě, že dělá zbytečný povyk. A to zas vedlo k politováníhodné historickému omylu, že se nemá proč rozčilovat. A když jsme pak odvedle slyšeli křik, řekli jsme, že máme velmi hlučné sousedy.  A říkali jsme to dál, když vrah zaklepal i na naše dveře.

Samozřejmě i jen samotný příklad Francie je současně ještě složitější a přesvědčivější. Entente by bylo ještě silnější, kdyby neexistoval (a on existoval, i když jsem nikdy nechápal proč) v anglickém tisku těžkopádný zvyk představovat francouzskou stranu, která byla obzvláště národní jako obzvláště nesmyslnou. Se ztrátou veškeré přiměřenosti jsme ztratili důkaz o nesnesitelné povaze poslední pruské urážky, kvůli které se extrémně mírová strana stala stranou války. Například tomu, jak člověk jako Clemenceau stojí za věcí patriotismu, nemůže porozumět nikdo, kdo si neuvědomuje, že pro lidi jako byl Deroulede to kdysi vypadalo, že stojí za věcí antipatriotismu. Ve skutečnosti zastával jen antinacionalismus ve smyslu antiromantického, racionalistického opovržení katolickou a rytířskou tradicí; nacionalistům se ale jen zdálo, že se nacionalismu skepticky pošklebuje. Pokud takový člověk cítí takovou jistotu, že Prus je opovrženíhodný, je to prostě proto, že opovrženíhodný je.

Ale případ Ameriky je zrovna tak srozumitelný a obecně je mnohem méně chápán. I zde jsme trpěli sebelichocením na úkor sebezáchovy. I zde jsem si v době míru vymysleli legendu, která nás v čase války téměř dovedla do neštěstí. Obluzení v tomto případě bylo dosti zvláštní  a příliš málo studované, byla to ne úzká antipatie, ale ještě užší sympatie. Nudnější část Anglie se rozhodla, že Francouz byl hlupák, protože nebyl Angličan. Ještě větší pohromou ale bylo, že také rozhodli, že Američan byl prima chlapík, protože byl Angličan. Vymysleli jsme si mytologickou postavu nazvanou Anglosas-podle všeho vetřelce s pomlčkou, kterou se nemohl rozhodnout, jestli se usadí v Anglii nebo Sasku. Nikdy jsem nechápal proč by spojení, pokud existovalo mezi Anglií a Saskem, mělo by být také hlavním pojítkem mezi Anglií a San Franciskem. Jde tu ale o to, že Ameriku jsme příliš často chválili, jako bychom chválili část Anglie. Amerika se mnohem víc podobá Evropě. Nemyslím tím jen ve větším rozsahu území, ale i v jejím mnohem rozmanitějším složení. Nejde jen o tom, že  Latinové, Keltové, Semité a Teutoni existují v Americe zrovna tak jako existují v Evropě. Tato domorodá plemene existují v Anglii zrovna tak jako v Evropě. Jde o to, že Irové, a ne Kelti, Židé, a ne Semité, a (žel) Němci, a ne Teutoni, existují v Americe tak, jak existují v Evropě. Z této velké americké slitiny velká část není v žádném smyslu anglická, a značná část ani není Anglii příznivě nakloněna. Teprve až je tento zcela zásadní fakt ustanoven, lze začít i jen náležitě stavět skutečnou obžalobu světa proti Prusku. Právě přiznáním, že Amerika nepůjde do války kvůli Anglii, můžeme dokázat, že šla do války kvůli lidstvu. Vlastně právě tento prostý objev—tak odlišný od našeho předválečného tónu—je nyní přijímanou podmínkou polemiky. Právě my Angličané říkáme, že president Wilson šel do války pro demokratické ideály celého světa. A je to Německo, kdo tvrdí, že šel do války, aby vyhověl Anglii.  A to je vlastně velmi příjemný výsledek polemiky o rasách. Ať si Němci klidně říkají, že president Wilson a já jsme oba Anglosasové. On ale řekne, že je Američan a já řeknu, že jsem Angličan, a oba budeme hrdí, že naše národy jsou různé a samostatné a že naše věc je společná.