O přílišné abstraktnosti (ILN, 23. února 1918)

February 23, 1918 On Being Too Abstract

V poslední době se zdálo, že o bolševicích už bude možné napsat jen epitaf, následné zprávy ale naznačily, že jejich kariéra bude pokračovat. V mém případě existuje důvod tomu málu, co je o takové klice známo—důvod stojící docela samostatně vedle spojenecké věci proti Německu. Lze jej vyjádřit jen tak, že mi jejich řeč přišla knižní. Byla to dokonce ta nejhorší sorta knižní řeči, ze které má posluchač pocit, že existuje jen jedna kniha a zná její jméno. Už samotný jazyk Lenina a Trockého byl plný Karla Marxe. Jejich klasifikace se zabývala jen třídními pojmy, které onen úzce zaměřený ale pronikavý německý Žid aplikoval na Německo, ale které se příliš dobře nevztahují na Rusko. Vše v Rusku, co se Trockému nelíbilo, bylo buržoazní—v zemi, kde stěží nějaká buržoazie je. Rolnický vlastník do marxistického schématu nepasuje, proto nijak výrazně nefiguruje v proslovech maximalistů, i když po tisících figuruje ve většině evropských zemích, o který byly ty pronášené projevy. Taková rozdělení jsou v nejlepším případě podivně hrubé a vnější. Je to něco podobného, jako kdyby někdo řek, že ANlgie musí být rozdělena na horní, střední a nižší třídu, protože na železnici se cestuje první, druhou a třetí třídou. Dalo by se, způsobem současně mnohem neurčitějším i zásadnějším říct, že anglická společnost má tři třídy, i když si myslím, že by jistě bylo pravdivější říct, že má čtyři—a možná ještě pravdivější, že jich má čtyřicet. Ale člověk, který by ke svému závěru dospěl počítáním železničních vagonů by se se značně minul cílem. Asi by ho překvapilo, a možná by ho překvapilo, kdyby našel gentlemana ve voze třetí třídy, ale našel by jich docela dost.

Nu, je tu jeden myšlenkový trik, který většinu knižních myslitelů tohoto typu prozradí. Stručně bych jej mohl nazvat jako trik nabízení podobenství bez proporcí. V tom nejočividnějším případě se marxovec obrací na proletáře všech zemí, protože ve všech zemích proletáři jsou. Zdá se, že si myslí, že to znamená, že všechny země jsou proletářské. Ve skutečnosti by stejně dobře mohl říkat, že proto, že ve všech zemích jsou kopce, jsou všechny země stejně kopcovité. Většina internacionalistické filosofie stojí jednoduše na svou omylech—za prvé označuje každou generalizaci o národu za úzkou a pak tu samou úzkou generalizaci aplikuje na všechny národy světa. Když říkáme „Italové jedí makarony“ obvykle tím nemyslíme, že žádný Angličan nikdy nesnědl žádné makarony. Myslíme tím, že více Italů jí více makaronů, uvádíme to jako propoční fakt. Pokud ale v universalistickém vytržení rozšíříme naše hostince až na konec světa a budeme volat „Všichni lidé jedí makarony“ budeme se zase plést. Někteří lidé je nejedí vůbec, další trochu, a nakonec je tu docela prostý a pevný smysl, v němž jsou ti, kdo mají tento konkrétní zvyk, Italové.  Nu, dala by se udělat takříkajíc mapa makaronů, tak jak člověk dělá mapu železniční, sledující zatáčky a vlákna oné poživatiny do nejodlehlejších končin země, zaznamenávaje přitom data, kdy cestovatelé donesli makarony přes Atlantik do New Yorku nebo uvádějící, že makarony byly „viděny“ potulným rybářem na Hebridách. U nějakého profesora pruského typu je spoleh, že povede učený tanec do této věci.  Dobrodružství hebridského rybáře může vysvětlit tak, že řekne, že samotné slovo „makarony“ bylo zcela očividně jménem klanu z Vysočiny, potomků prehistorického keltského náčelníka Aroniho—což je možná varianta jména Áron. Může zdůrazňovat jeho americký původ v New Yorku a učeně citovat málo známou básničku „Když přišel do města Yankee Doodle“ a zakončí jej pozoruhodnými slovy „a nazvalo ho makaron“. Ale i když se to na první pohled může jevit přesvědčivé, ba zdrcující, nakonec se většina z nás vrátí k jinému názoru. Měli bychom dál tvrdit, že makarony jsou italské jméno pro italskou věc, i když je to věc, která už není omezena na Itálii. A kupodivu, makarony nejsou jediná věc, kterou takto Itálie rozšířila po světě.

Metoda, kterou bych mohl nazvat makaronová mapa je aplikována, příliš rychle a ztuha na všechny oblasti a problémy této složité a sužované země. Lidé jako bolševici, a lidé, kteří mají mnohem méně omluv či výmluv než bolševici, neustále dělají nějaké klasifikace a kombinace týkající se demokracií všech zemí a vládnoucích tříd všech zemí, imperialistů všech národů a internacionalistů všech národů. Nijak neškodí říct, že existuje nějaká podobnost, pokud si člověk uvědomuje, že existují i odlišnost—a že odlišnost je vždy v proporcích. Pokud vyhlásíte svobodu pro všechny tovární nádeníky všude, bude pořád dobře mít na paměti, že je víc továrních dělníků v Manchesteru než v Černé hoře. Zdálo by se, že je to velmi prostá pravda, přesto, pokud na ni nebudete dbát, stává se z velkého spor, který nyní dělí svět, každou hodinou nesmysl. Zažil jsem, jak tento prostý omyl mátl diskusi o tak záležitosti tak přímé a smrtelně vážné důležitosti, jako bylo Alsasko-Lotrinsko. A zažil jsem, jak mátl a závaděl politické myslitele nejen v Německu, ale i v Anglii.

Slyšel jsem například, s velkou vážností pronášet tvrzení, že by mohlo být „reakcionářské“ vracet Alsasko Francii, protože v Německu je víc zákonů na ochranu vykořisťovaných dělníků než ve Francii. Bezprostřední odpověď je zřejmá a dostatečně rozhodná. Jelikož německé právo nebrání tomu, aby alsaští dělníci skočili rozsekaní za bílého dne šavlí v ulicích Zabernu, je rozsah ochrany poněkud omezený. Všichni myslím uznají, že by bylo poněkud těžší rozsekat francouzského dělníka v ulicích Rouenu, i kdyby to mělo být jen proto, že by jej i při neexistenci zákonů na jeho ochranu napadlo, aby se chránil sám. Živelnost a nestabilita galské nátury už je taková, že by vždycky v klidu nepostál, aby se nechal rozsekat. Je tu ale ještě větší a širší, i když ne vždycky možná tak zřejmá odpověď na tvrzení, že Francie má méně zákonů zvlášť navržená k tomu, aby dohlížela na průmyslového dělníka. Je to něco podobného jako tvrzení, že Francie měla méně zákonů než stará Virginie napsaných kvůli otrokům. Průmyslový dělník není typický Francouz—ani typický chudý Francouz. Nejnormálnějším a nejpřirozenějším občanem Francie je rolník. Rolník není nájemník, ale majitel půdy—i kdyby jen velmi malým. Rolník není zaměstnanec, ale spíše zaměstnavatel—i kdyby zaměstnával jen sebe. Na základě všeobecného uznání tak má jistou vlastnost, kterou ti, kdo si jí cení, označují zmužilostí a nezávislostí a ti, kdo ji rádi nemají, ji považují za paličatost a isolovanost. Ale ani ti, kdo ji rádi mají, ani ti, kdo ji rádi nemají, ji nikdy nebudou popírat. Takový člověk často nechá být zákony připravené na jeho ochranu prostě proto, že týž duchu, který ho vede k tomu, aby odmítal útisk, ho vede i k tomu, aby odmítal ochranu. Odmítá být podroben otrockému právu, i když je, tak jako tomu bylo s četnými otrockými zákony ve všech otrokářských společnostech, napsáno tak, aby otroky chránilo před určitými krajnostmi krutosti. Jak jsem už poukázal, v Německu otrocké právo nedělá ani to, protože kapitalistovi stačí povolat vojenského a byrokratického činitele, kteří jsou vždy na straně kapitalismu a jejichž počínání nedává meze žádná lidská tradice. To ale otrocké právo teoreticky má dělat a francouzskému rolníkovi by se to nelíbilo právě tak, ať už by to byl úspěch nebo  nezdar. Jinak řečeno, svobodný francouzský člověk se bude bouřit právě tak proti německé sociální tyranii, ale ještě vášnivější se vzbouří proti německým sociálním reformám.

Francie má v této debatě právo na jisté ústřední postaven, jako norma a typ svobodných národů. Je to národ, který nebyl nikdy ošizen a oklamán barbarem. Rusko, Itálie i Anglie  v různých dobách a z různých velmi sporných nebo omluvitelných důvodů s ambicemi teoutonismu spojili. Jen Francouz vždy viděl teutonismus jako pouhý mýtus a šílenství, které nyní všichni známe. Francouzi, kteří se stavěli zuřivě proti sobě, perem i mečem, byli v tomhle zajedno. Jasné to bylo Clemenceauovi, zrovna tak jako Déeoulédeovi. Francouz je totiž skutečný volnomyšlenkář a nikdy větší, než když je současně věřící a takhle pravda je jedinou věcí, kterou skutečně volné myšlení může najít.

 

Reklamy

Žurnalismus ve válce (ILN, 16. února 1918)

February 16, 1918 Journalism in the War

V poslední době se staly tři věci, které všechny ukazovaly k jedné: byla to Nóta Válečné rady, poslední projev německého kancléře a průběh a zřejmý výsledek německé stávky. Docela dobře lze něco říct ani ne tak o nich, jako o tom, k čemu ukazují. A tím je bezprostřední pokračování –a doufejme, že úspěšné zakončení samotné války. Je to pokračování války jako války—ne jako kompromisu, konspirace nebo nějaké anarchie, či kapitola náhod. Západní Evropa nebude kopírovat  Východní Evropu, i když pro ni má skutečné pochopení. Nebude, jinak řečeno, prodlužovat válku předstíráním, že ji končí a nezruší veškerou válku přidáním války občanské. Může to udělat, protože lidé mohou udělat cokoliv, ale ve své současné náladě nebude cílit na výše zmíněné logické výsledky a myslím, že její současná nálada přetrvá k tomu, co je nutné udělat. Jak druhdy řekl nejschopnější evropský státník pan Clemenceau, pokud by Rusko zůstalo ve válce, už by dnes žádné války nebylo. Každý odstupující stát, každá rebelující sekce, každý odpadlý jedinec válku prodlužují a nezkracují. Tváří v tvář tomuto faktu můžeme uvážit pár následujících faktů a první z nich je jeden, před kterým by všichni žurnalisté podobně jako i já sám měli varovat sebe sama i druhé—mám na mysli fakt, že jelikož konečně a nakonec usilujme o vojenské vyřešení konfliktu, mělo by to být ponecháno vojenské vědě.

Důvod, proč politikům a žurnalistům nesmí být dovoleno diktovat armádám, je praktický. Jenže podobně jako mnoho prostých a praktických věcí, má mnoho stran a lze jej formulovat mnoha způsoby. Lze říci, že zatímco publicisté pracují s mapami, vojáci se pohybují v krajinách. Lze říci, že vojenská správa nemá a nemůže být něco jen centralisovaného, znamená to, že velké množství místní správy a v tom smyslu velmi mnoho samosprávy. Ale nejpraktičtější vyjádření lze nalézt v Napoleonových slovech v tom smyslu, že každý hlupák dokáže říct, co se musí dělat ve válce a že jediná zkouška výborného vojáka je provést to.

Zdá se, že pro některé mé žurnalistické kolegy je tuhle prostou pravdu těžké spolknout. A přece je to pravda, která by měla být pro lidi, jejichž řemeslem je psaní, vysvětlitelná a pro kterou jsou v práci pera zjevné paralely. Představme si, že za mnou někdo přijde a řekne: „Mohu vám teď hned dát námět na skvělý román. Filantrop, subtilní směs sebeúcty a sebeklamu, se s postupujícím úspěchem svého dobročinného plánu postupně charakterově kazí až ho vnitřní pocit nezdaru dožene k sebevraždě, zatímco ožrala, kterého se pokouší zachránit, najde mystické štěstí v pokoře svého sebepoznání a stane se jako světec inspirací pro druhé. Tu máte, teď už vám stačí to jen důkladně propracovat a bude z toho velký úspěch. “  Co tento velkorysý člověk možná přehlédl je napoleonské rozlišené plánováním věci a provedením věci. Bohužel bych ke svému zármutku zjistil, když bych se pokoušel  popsat mytickou pokoru nebo vnitřní pocit selhání, že se nejmenuji Shakespeare nebo Balzac. Právě tehdy, když bych se pokusil smísit sebeúctu se sebeklamem bych zjistil (což už vlastně vím), že nejsem romanopisec ale žurnalista. Do jisté míry by ale tento princip platil i pro práci novináře. Pokud by mi můj imaginární člověk řekl: „Stačí, abyste svůj příští článek pro Illustrated London News začal šesti dosti šokujícími epigramy s provokujícím důvtipem a přece hlubokou moudrostí a pak postupně vypracovat kus dokonalé prosaické výmluvosti, někde mezi Burkem a Ruskinem“—myslím, že bychom se všichni shodli, že tenhle člověk je víc doufající než nápomocný. Omyl, o který tu jde, spočívá v tom, že psaní, podobně jako boj, se zabývá věcmi. Pokud tyto věci v každém jednom konkrétním případě neznáme, je naprosto marné dávat obecné rady. Pokud nevíme, co tragický opilec udělal nebo řekl, aby ukázal svou mystickou pokoru, je zbytečné říkat romanopisci, že to musí být něco významného. Pokud nevíme, co má velitel v poli udělat—podrobně—a co má k ruce, aby svůj úkol provedl, je marné mu říkat, aby „prorazil“ nebo „poslal podporu“ někomu, nebo „odvedl pozornost“ někde. On to nebude provádět s tužkou na papíře, ale musí to provést s takovým a takovým vybavením a municí, tolika a tolika mílemi dobrých a špatných cest, takovým a takovým počasím a nahodilými informacemi a volbou zel.  Jeho úspěch bude hodnotný jen tehdy, pokud ho získá za určitých podmínek—a především v jistém čase. Smějeme se nebo pláčeme, podle toho oč jde, nad ruskými vzpourami, v nichž vojáci pořádají masová shromáždění na bojištích a své generály podrobují vojenským soudům a popravují je. A je jistě pravda, že ruská anarchie byla pro věc svobodných národů právě tak absurditou jako pohromou. Ale ruští anarchisté byli racionálnější než mnozí z anglických žurnalistů.  Je rozumnější, aby důstojníka soudili vojáci, které vedl, než šiřitelé strachu, které nikdy neviděl, a kteří jeho nikdy neviděli při práci. Je příčetnější rozhodnout o strategii debatou na bojišti mezi muži, kteří alespoň byli v bitvě, než o ní rozhodovat v redakci novin někým, kdo v životě nebyl ani poblíž bojiště. Vzpoura je alespoň vojenský v tom smyslu, že je kvůli něčemu, a to něčemu, co trápí vojáka, zatímco fáma může být povyk pro nic za nic, který ani nikdo nespustil—i kdyby jmění a politická pleticha způsobily, že se někomu podobala.

To je první předsevzetí pro poslední kolo—abychom vzdorovali jakékoliv žurnalistické kampani za revoluční zvrat vojenských tažení. Je mnohem méně úctyhodná než revoluce v běžném slova smyslu, protože není ani myšlena vážně. Je tu ale ještě další způsob, jímž nás může potištěný papír svést na zcestí a bude dobré, pokud před ním budeme varováni. Nesmíme být zase od práce, která je přímo před námi odvráceni zprávami o nespokojenosti a rozpadu mezi našimi nepřáteli. Takové zprávy mohou být, mohou být pravdivé, mohou být přehnané, mohou být nastražené—na naší povinnosti to nic nemění. Pokud je to pravda, nemůžeme doopravdy říct, v jaké míře je to pravda—a míra je právě tím, oč v praktických kalkulacích jde. Morální zdravý rozum celé války byl znovu a znovu vystaven ohrožení právě touto nedbalostí vůči proporcím. Někdo poukáže na nějaký projevu prušáctví v Anglii a naprosto zapomíná, že už je jen tím, že to označuje za prušáctví připouští, že je to mnohem příznačnější pro Prusko. Někdo připustí, že čin nepřátelské armády byl zločinný  pak odpoví, že v anglické armádě byl nějaký zločinec. Dozví se, že tisíce německých vojáků vstoupily do Belgie s vybavením, které bylo zcela neužitečné k boji a použít se dalo jen k žhářství a odsekne na to, že nějaký anglický ožrala zapálil seník. Otázkou nyní není  zda nějaký Němec zapálil nějaký stoh slámy, ale to jak daleko se požár rozšířil nebo se nejspíš rozšíří. A právě to jsou proporce, které nemůžeme spočítat i když mohou ovlivnit naše směřování. I kdyby němečtí revolucionáři povstali jako ti ruští, nemůže říct, zda jako ti ruští zvítězí a předstírat, že to dokážeme je nezodpovědné prorokování, což je blufování. A i kdyby vyhráli, nebude to žádný důvod, abychom se přestali snažit vyhrát. Naopak, pokud vnitřní síly skutečně začnou bojovat na naší straně, o to silnější to důvod nenechat je bojovat samotné. Pokud by nám měly pomoci, je naší povinností neopustit je, pokud by pruská tyranie byla skutečně napadena z obou stran revolucí a válkou, o to silnější to bude důvod, aby oba útoky byly o to energičtější. Kdyby se kupříkladu Bavorsko skutečně oddělilo od Pruska, bylo by první nezbytností dohlédnout na to, aby Prusko z Bavorska neudělalo jeden ze svých krvavých exemplárních případů. Pochybuji, že by to Bavorsko udělalo, ale nikdo nepochybuje, že by si zasloužilo veškeré porozumění a podporu, pokud by to udělalo. Právě bavorští katolíci, mnohem víc než pruští socialisté, ti tupohlaví materialisté,  jsou oním otlučeným a osekaným pahýlem, ze kterého může vyrazit nové Německo. Při spekulacích, zda se Bavorsko může stát nepřítelem Pruska ale odmítám zapomínat na skutečnost, že Prusko je naším nepřítelem a že samotné její držení Bavorska spočívá v legendě, že vždy bude nepřítelem vítězným. Pokud onu legendu zničíme porážkou nepřítele, pak zasadíme ránu, která přinese skutečné vysvobození a emancipaci, ve srovnání se kterými se všechny kompromisy této věci nejen vyhýbaly, ale skutečně oddalovaly mír.

Psaní o jídle (ILN 9. února 1917)

February 9, 1918 Writing about Food

Když teď máme potraviny na příděl, jsme občas v pokušení uvalit přídělové hospodaření i na řeči o jídle. Když je při společenském styku zřejmé, že přišel čas mluvit o mnoha věcehc, zdá se smutné zůstávat výlučně u kapusty na úkor tak atraktivních a spojených témat, jako jsou králové, boty, lodě a pečetní vosk. Falsaff, když umíral, blábolil o zelených polích, když ale byl na živu neblábolil výlučně o zeleni—i když  v poněkud doslovném smyslů by to zahrnovalo zelený sýr a zelený Charteuse. Falstaff by neměl námitek mluvit o jídle—ani zdaleka ne—a přinejmenším v tom s ním budu zajedno. Ona ale byl alespoň anglický, ne německý žrout, a rozdíl je v tom, že jídlo nebral vážně. Bohužel, v naší nenormální situaci jsou ti, kdo o ní mluví, v jistém smyslu nuceni ji vážně brát musí a i když je to v širokém smyslu dobrý vtip, v úzkém smyslu je to vážná věc. Pokud bych měl uctivě číst pro poučení a kulturní povznesení, zůstal bych na opuštěném ostrově raději s encyklopedií než s kuchařkou—zejména pokud by na ostrově nebylo co vařit. A když člověk slyší, co někteří lidé vykládající, musel by se domnívat, že s naším ostrovem to brzy bude podobné.

Rád bych nabídl mírnou výstrahu před nadbytkem takových řečí na poněkud vážnějším základě. Nebudu se vší přísností trvat na svém doporučení zavést příděly na poznámky o jídle. Nenavrhuji, že by měl zazvonit zvonek, nebo někdo zvolat „Čas!“, jako kdy se zavírají taverny—aby přesně v té chvíli všichni museli opustit, a to i za cenu, že by oddělili slovo šunkový od sendviče, nebo řekli skopová, aniž by směli dodat kotleta. Nepřeji si, aby naše stolování pozůstávalo jen z ukazování, natožpak chmatání. Neříkám, že by člověk měl dostat cukrovou kartičku, aby směl, uměřeně, hovořit o cukru, nebo polévkoý lístek, který by mu dovolal dvakrát týdně se zmínit o polévce. Moje výhrada, nakolik k ní sahám, je vážnější—a týká se ostatně více tónu než tématu. Neschvaluji určitou hlasitou atmosféru, která povstala v mé střední třídě a která jako by naznačovala, že problém s potravinami není jen zmatek (pokud to zmatek je), ale hlavní morální problém téhle chvíle. Uvážlivě říkám, že v mé střední třídě, protože problém chudých je docela jiný a mnohem starší. Jejich tragedie nebyla válkou vyvolána, jako mnohem spíše zamaskována. A sociální rozlišení se týká dalšího velmi praktického bodu, který sám o sobě dělá z toho druhu kontroversního pesimismu škodu pro patriotismus a někdy pomoc pacifismu. Míním tím to, že třída, o níž mluvím, není jen třídou, která čte noviny, ale obecně třídou, která noviny píše.  Jejich soukromý život se v jistém smyslu stává životem veřejným, to co se říká v jejich vnitřních pokojích se hlásá ze střech—a to, co se hlásá ze střech, slyší nepřítel před branami.

Když jsem poněkud podobnou námitku vznesl proti šíření paniky kvůli náletům, byla na celé věci jedna zvláštnost. Myslím, že vůbec nejprotivnější bylo to, že bylo tolik rozdmychávání paniky a tak málo skutečné paniky. Většina mužů a žen, které jsem potkal, byli obdivuhodně stoičtí, nebo ještě obdivuhodněji prostořecí. O incidentech při náletech mluvili asi tak, jako by popisovali, jak jim ujel vlak, dokud se v novinách nedočetli, že unikli zemětřesení. Mnozí se k tomu stavěli, skoro jako by to byla dešťová přeháňka, dokud jim ti moudřejší nevysvětlili, že to, co cítili, byla hrůzovláda teroru. Můj dojem byl, že anglická srdce jsou v zásadě na velmi dobrém místě, které není (ani filosoficky ani fysiologicky) ani v kalhotách, ani v krku, a že anglické hlavy byly přinejmenším stejně příčetné jako titulky v anglických novinách. A poněkud podobně shledávám, že v problému s potravinami není ani tolik zbytečného strachu jako příliš mnoho zbytečného povyku. V nejhorším případě je to něco horšího než pouhé skuhrání nespokojených lidí, totiž skuhrání lidí spokojených. V nejlepším případě je to příliš často skuhrání lidí, kteří musí být alespoň poměrně spokojení. Když říkám poměrně, mám samozřejmě na mysli srovnání se sousedy a ještě více srovnání s jejich nepřáteli. Avšak v druhém případě tu prostě není srovnání. Potraviny, zejména zahraniční potraviny, jsou pro Anglii ve srovnání s Německem, tím, čím jsou světlo a vzduch pro člověka lapeného do sítě ve srovnání s člověkem zamčeným v bedně. Být lapen do sítě je notně protivné, ale pokud je síť volná není to taková obtíž, jako když někoho škrtí a námořní síť vržená kolem Anglie je vskutku značně volná. Více světla a vzduchu sítí pronikne, než jej zadrží, mnohem víc, a naše každodenní návyky v jídle a pití zůstávají stejné, aniž by byly skutečně nějak změněny nebo zrušeny. Stačilo by pár dnů skutečných historických obléhání, abychom měli pocit, že si stěžujeme na nedostatek kolibříků v Tokajsku—jako to, co já vím, někteří děláváme. Ale Německo je skutečně podrobeno obležení—ne takovému, které by se podobalo některému z lokálních historických obléhání, ale nakolik lze obležené pevnému a absolutnímu. S jakýmkoliv představitelným zdravým rozumem nemůžeme trpět tolik, co Němci, a nedokážu si představit, na základě jakého patriotického, nebo i politického principu bychom si měli dávat tu práci, abychom jim říkali, že trpíme víc.  Zdá se mi že skutečné vysvětlení je stejné, jako v případě náletů. Nejde ani tak o hlad po jídle, jako o hlad po zprávách. Doufám, že o žurnalistickém řemesle budu vždycky hovořit s takovým respektem, jaký se člověk sluší mít k tomu, o čem zjistil, že to pro něj není těžké dělat—zjištění, které náležitě spořádané mysli vždy zabrání v jakémkoliv nadměrném klanění. Vím ale, že moji žurnalističtí kolegové se mnou budou souhlasit, když řeknu, že jsou vůči životu ve zcela zvláštním postavení—že mají ve skutečnosti zakázáno být tak bezstarostní nad tím, co se děje ve světě, jako šťastnější lidé. Bylo řečeno, že poesie je kritikou života, není to ale kritika, kterou by bylo nutné podávat ve velkých množstvích v krátkých a pravidelných intervalech. Od žádného básníka se nečeká, že každé ráno složí ódu na skřivana, a to ani za onoho nepravděpodobného předpokladu, že by vstával každé ráno tak brzy, aby ho slyšel. Od žádného duchovního dítěte Shakespeara a Wordswortha se neočekává, že odemkne své srdce klíčkem sonetu, když odemyká svůj dům domovním klíčem. Ale žurnalismus je žurnalistický, často doslovně každodenní, a je kritikou života, která vždy musí kritizovat. Není divu, pokud někdy kritisuje přesmíru, nebo pokud (což je mnohem reálnější postesk) kritizuje špatně vybrané věci. Žurnalismus v jistém smyslu usiluje o důrazné a barvité vyjádřené průměrného člověka, ale je tu jedna významná část tohoto postoje, již je žurnalismu kvůli jeho povaze zapovězeno vyjádřit. A tím je zdravá a vlastně hrdinská lhostejnost. Žurnalista nemůže k věcem přistupovat tak, jak k obrovskému množství z nich přistupuje průměrný člověk—což je náležitě uváženo, jedno z jeho nejdůležitějších a nejfilosofičtějších gest. Nemůže je jen tak minout.

A tak, ať už někdo o jídle mluví nebo ne, je téměř nevyhnutelné, aby o něm napsal, a s chutí připouštím, že zde dělám přesně to, proti čemu současně protestuji. Může se zdát cynické říkat něco takového, když někdo, kdo je jako já je živ z čmárání čmáranic na jídelní lístek coby vzoru praktické péče o domácnost, pak tím nejpraktičtěji pomáhá právě své domácnosti. Jako žurnalista je ale plně oprávněn si věci zapisovat, protože jsou zajímavé, docela bez zřetele k tomu, zda jsou užitečné. A to prosté slovo je samozřejmě vysvětlením čehokoliv matoucího v kontrastu mezi  vzrušením anglického tisku a poměrným klidem anglické veřejnosti. Řvoucí masa plamene a jedu padající z létajícího stroje do zahrádky za domem na předměstí je jistě zajímavá, pokud ne znepokojivá. Naše denní jídla jsou pro nás dozajista zajímavá, i tehdy, když kvůli nim nejsme svíráni úzkostí. Myslím ale, že by bylo dobře dát našim spojencům jasně najevo a ještě víc našim nepřátelům, že naše obyvatelstvo netřeští kvůli hladomoru kvůli tomu, že naše noviny většinou obsahují výpočty a varování—a to o nic víc, než je naše obyvatelstvo tvořeno výlučně ze zločinců proto, že policejní zprávy se většinou zabývají zločiny. Náš nepřítel si zkrátka musí plně uvědomit dvě skutečnosti—za prvé, že ani nejsme hladoví v tom nejvážnějším slova smyslu a za druhé, že jsme dřív připraveni hladovět v tom nejhroznějším smyslu, snášet vše, co museli snášet lidé v tvrdé realitě skutečných obléhání, než bychom připustili, že největší problém v dějinách vyřešilo pirátství na širém moři.

Ponaučení dané Alsaskem a Polskem (ILN, 2. února 1916 )

February 2, 1918 The Moral of Alsace and Poland

Jsou dva body, které jsou dvěma čepy války podobnými dvěma pólům světa. Jak president Wilson tak pan Lloyd George na ně dostatečně jasně poukázali, je to Polsko a Alsasko – Lotrinsko. Existují ale dosti zvláštní a zajímavé linky myšlenek spojující obě místa, které zůstávají často nepovšimnuty jako ohromující praktické nezbytnosti celého případu. Stojí ovšem za povšimnutá,  protože zahrnují některé dosti zábavné aspekty dějin—a zejména té vysoce zábavné záležitosti, jíž jsou dějiny Německa.

Nápad předložený panem Philipem Snowdenem v jeho obraně staré pruské politiky anexí je samozřejmě nesmysl. Předpokládá, že existoval stát jménem Německo, kterému Alsasko a Lotrinsko kdysi náležely, a nic takového nikdy neexistovalo. Je to něco jako kdyby nám někdo tvrdil, že Edinburgh nebyl svou historií a tradicí skotský a to jen proto, že to jméno znamená Edwinův burgh—pravděpodobně pohraniční město krále Northumbrie v nějakých válkách s Pikty. Je to takzvaný jazykový test a je to pěkně praštěný text. Na takové záležitosti toho lze říct velmi mnoho, ale možná to nejprostší by bylo říct, že to místo sice mohlo patřit Northumbrii, nikdy nepatřilo Anglii, z toho prostého důvodu, že neexistovala žádná Anglie, jíž by mohlo patřit. Takže, když pár bezvýrazných feudálních panství připadlo pod francouzskou civilisaci, neexistovalo žádné Německo a to v jakémkoliv národním smyslu. Byli tu lidé, o kterých se obecně mluvilo o Němcích asi tak, jak se mluví o černoších, a to s podobou úctou a vážností. Ale kmenům, pro které se takové používal, vládlo jen množství malých králů, často méně důležitých než starý král Northumbrie. Heptarchie—nebo spíš cosi mnohem sporadičtějšího—která, v Anglii trvala do jedenáctého století, v Německu trvala až do století sedmnáctého. K vytvoření anglického národa bylo zapotřebí Normanů, ale ti alespoň mohli stavět na římských základech. Jiní Severofrancouzi, na východ od Normanů, dali obyvatelům alsaského pohraniční francouzskou národnost—první národnost, o které se jim kdy snilo. Ale tyto historické prvky jsou zde jen předehrou k jinému a opomíjenějšímu bodu.

Ta nesmyslná německá myšlenka, ale je to nesporně německá myšlenka—že v době Ludvíka XIV. existoval nějaký německý stát, jehož hranice měly být posvátné, ale byly znesvěceny. Pruští profesoři zkrátka nacionalistický argument používají proti čemusi, co udělal nějaký starý francouzský král v polovině sedmnáctého století. Nu dobrá, sám jsme všemi deseti pro zvednutí nacionalistického argumentu, i když mám za to, že je to mnohem snazší, pokud máte nějaký národ. Pak ale  přicházíme k jedné velmi mnohem podivnější okolnosti. Ve století poté, co Německo samo bylo státem a tedy způsobilé toho, aby bylo zbaveno provincií nacházíme pruského krále, jak útočí na polský stát (který byl tehdy docela nesporně státem) a zbavuje jej nejen provincií, ale i státnosti. Polskému království způsobil něco, co křesťanskému království do té doby nikdo předtím nezpůsobil—zcela jej zrušil. Německo může protestovat proti zasahování do patriotismu, který ještě neexistuje, a přitom se tvářit nevinně pokud jde o vlastní vměšování do patriotismu, který existuje, a existoval po staletí. Německý stát, o kterém nikdo nikdy neslyšel má být považovaný za posvátný ještě dřív než se zrodil, ale polský stát, o kterém slyšel každý, může být rozporcován zaživa a za bílého dne, aniž by si toho kdokoliv všímal. A tihle jedineční mezinárodní mudrci ještě neobjevili v osmnáctém století něco, co již potvrdili v sedmnáctém, a ničí jednotu, tam kde se objevila, sto let poté, co ji uctívali tam, kde se neobjevila. Německo je jedno, zatímco jeho království jsou tři nebo je jich tři sta, nebo jakýkoliv počet mezi tím, ale Polsko musí být rozbito na tři kusy, když jeho království už je jedno. To jsou dvě tváře velkého teutonského Januse, když hledí k východu a západu.  Být protinárodní proti všem národům, být nacionalista bez národa—to všechno a cokoliv jiného bylo snadné, dokud byla nějaká půda k ukradení.

Nu a tato podivný ethická zkušenost má velmi ostré moderní ponaučení, dotýkající se našeho přístupu k pruským tvrzením dnes. Bezprostřední ponaučení o Alsasku a Polsku samo o sobě není doufám, nutné nijak dlouze vykládat. Nebude-li Alsasko-Lotrinsko navráceno a navráceno právem, pokud Polsko nebude obnoveno, a obnoveno zcela—pak jsme prohráli válku a všechnu budoucí svobodu světa. Obraty tak ohromné příležitosti jako je tenhle, se nevrací dvakrát nebo třikrát za dva nebo tři tisíce let, pokud vůbec. A Alsasko-Lotrinsko zůstane věčnou zkouškou—ne jen kvůli tomu, co k němu cítí Francouzi, ale ještě více kvůli tomu, co o něm říkají Němci. Sami Němci se ho zmocnili jako symbolu. A ten symbol byl samozřejmě symbolem moci—či spíše jeho všemocnosti. Německý generál řekl, skoro doslova, že je nutné anektovat provincie jako důkaz, že Francie je zcela poražena. I dítě vidí, že pokud anexe zůstane beze změny, bude to důkaz, že civilisovaný svět je zcela poražen. Německé panství je zachováno pomocí jakéhosi volebního žonglování, zahrnováním starých místních obyvatel německými činovníky a kolonisty nebude za sto let stát za zlámanou grešli. Svět si prostě řekne, že sedanskou šavli nelze zlomit a bude se proto dál věnovat pokojnější činnosti jako šavle zabernská. Pruská definice míru je totiž taková, že voják musí pak srazit k zemi neozbrojeného mrzáka namísto ozbrojeného nepřítele. Alsasané se vrátí do oné krvavé poroby na věky, ale tomu je v první řade nutné vzdrovat, ne kvůli Alsasanům, ani ne kvůli Francouzům, ale kvůli nám samým a všem ostatním. Tomuhle je nutné vzdorovat, pokud bylo někdy v nějakém smyslu nutné vzdorovat naprostému triumfu prušáctví všude. Případ Polska je právě tak symbolem a je ještě víc podstatný. Čistě jako praktická otázka je zrovna tak praktický jako hrana útesu. Otázka zní, zda má existovat malé německé Polsko nebo velké polské Polsko. Pokud to bude to první, dosáhne Prus vrcholu své nejstrměji čnící vize. Všechny staré civilisace Asie a Afriky leží v jeho stínu, mezi ním a koncem země není nic. Pokud to bude to druhé, východ Evropy bude civilisován, a barbaři budou věčně drženi v šachu.

Zrovna tak jako byl Němec zrovna tak připraven  vyhlašovat státy nebo žádný stát, je nyní zrovna tak připraven hlásat anexe nebo žádné anexe. Zrovna v tuhle chvíli mu nejvíc vyhovuje formulka „žádné anexe“. Kdokoliv, kdo této formuli důvěřuje jako projevu humanitární dobré vůle je (v tomto konkrétním zřeteli své jistě mnohostranné mysli) hlupák—zrovna takový hlupák, jako kdyby si představoval, že když Moltke obsadil Alsasko na základě tvrzení, že je německé, by se okamžitě vzdal Poznaně na základě tvrzení, že je polská. Teď je Prus proti anexi protože je proti navrácení a proti navrácení je proto, že je to zdělej, který má stále ve svém držení kradené zboží.

Jednu věc o moderním Německu nesmíme nikdy zapomínat—že spojilo nejšílenější svévoli moderního prchavých mód s vytrvalým záměrem imperialismu. Ty módy využívá, ale test je v tom, že je při každé příležitosti využívá právě k onomu záměru. Může využít křesťanskou vědu, ale použije ji proti našim nemocnicím, ne svým. Už používá volnou lásku, ale k posílení své populace, ne jiných. Může hlásat cokoliv, od vegetariánství po vorticismus, ale vždy bude možné ukázat, kde to slouží jeho nejužším zájmům. Použije ty nejdivočejší formy futurismuu, jaké existují ke skoku do budoucnosti, vždy to ale bude s onou sebestřednou rovnováhou, která ji umožnila dívat se na obě strany, hovořit dvěma protikladnými jazyky a rozkročit se nad Evropou s jednou nohou v Polsku a druhou v Alsasku-Lotrinsku.