Žurnalismus ve válce (ILN, 16. února 1918)

February 16, 1918 Journalism in the War

V poslední době se staly tři věci, které všechny ukazovaly k jedné: byla to Nóta Válečné rady, poslední projev německého kancléře a průběh a zřejmý výsledek německé stávky. Docela dobře lze něco říct ani ne tak o nich, jako o tom, k čemu ukazují. A tím je bezprostřední pokračování –a doufejme, že úspěšné zakončení samotné války. Je to pokračování války jako války—ne jako kompromisu, konspirace nebo nějaké anarchie, či kapitola náhod. Západní Evropa nebude kopírovat  Východní Evropu, i když pro ni má skutečné pochopení. Nebude, jinak řečeno, prodlužovat válku předstíráním, že ji končí a nezruší veškerou válku přidáním války občanské. Může to udělat, protože lidé mohou udělat cokoliv, ale ve své současné náladě nebude cílit na výše zmíněné logické výsledky a myslím, že její současná nálada přetrvá k tomu, co je nutné udělat. Jak druhdy řekl nejschopnější evropský státník pan Clemenceau, pokud by Rusko zůstalo ve válce, už by dnes žádné války nebylo. Každý odstupující stát, každá rebelující sekce, každý odpadlý jedinec válku prodlužují a nezkracují. Tváří v tvář tomuto faktu můžeme uvážit pár následujících faktů a první z nich je jeden, před kterým by všichni žurnalisté podobně jako i já sám měli varovat sebe sama i druhé—mám na mysli fakt, že jelikož konečně a nakonec usilujme o vojenské vyřešení konfliktu, mělo by to být ponecháno vojenské vědě.

Důvod, proč politikům a žurnalistům nesmí být dovoleno diktovat armádám, je praktický. Jenže podobně jako mnoho prostých a praktických věcí, má mnoho stran a lze jej formulovat mnoha způsoby. Lze říci, že zatímco publicisté pracují s mapami, vojáci se pohybují v krajinách. Lze říci, že vojenská správa nemá a nemůže být něco jen centralisovaného, znamená to, že velké množství místní správy a v tom smyslu velmi mnoho samosprávy. Ale nejpraktičtější vyjádření lze nalézt v Napoleonových slovech v tom smyslu, že každý hlupák dokáže říct, co se musí dělat ve válce a že jediná zkouška výborného vojáka je provést to.

Zdá se, že pro některé mé žurnalistické kolegy je tuhle prostou pravdu těžké spolknout. A přece je to pravda, která by měla být pro lidi, jejichž řemeslem je psaní, vysvětlitelná a pro kterou jsou v práci pera zjevné paralely. Představme si, že za mnou někdo přijde a řekne: „Mohu vám teď hned dát námět na skvělý román. Filantrop, subtilní směs sebeúcty a sebeklamu, se s postupujícím úspěchem svého dobročinného plánu postupně charakterově kazí až ho vnitřní pocit nezdaru dožene k sebevraždě, zatímco ožrala, kterého se pokouší zachránit, najde mystické štěstí v pokoře svého sebepoznání a stane se jako světec inspirací pro druhé. Tu máte, teď už vám stačí to jen důkladně propracovat a bude z toho velký úspěch. “  Co tento velkorysý člověk možná přehlédl je napoleonské rozlišené plánováním věci a provedením věci. Bohužel bych ke svému zármutku zjistil, když bych se pokoušel  popsat mytickou pokoru nebo vnitřní pocit selhání, že se nejmenuji Shakespeare nebo Balzac. Právě tehdy, když bych se pokusil smísit sebeúctu se sebeklamem bych zjistil (což už vlastně vím), že nejsem romanopisec ale žurnalista. Do jisté míry by ale tento princip platil i pro práci novináře. Pokud by mi můj imaginární člověk řekl: „Stačí, abyste svůj příští článek pro Illustrated London News začal šesti dosti šokujícími epigramy s provokujícím důvtipem a přece hlubokou moudrostí a pak postupně vypracovat kus dokonalé prosaické výmluvosti, někde mezi Burkem a Ruskinem“—myslím, že bychom se všichni shodli, že tenhle člověk je víc doufající než nápomocný. Omyl, o který tu jde, spočívá v tom, že psaní, podobně jako boj, se zabývá věcmi. Pokud tyto věci v každém jednom konkrétním případě neznáme, je naprosto marné dávat obecné rady. Pokud nevíme, co tragický opilec udělal nebo řekl, aby ukázal svou mystickou pokoru, je zbytečné říkat romanopisci, že to musí být něco významného. Pokud nevíme, co má velitel v poli udělat—podrobně—a co má k ruce, aby svůj úkol provedl, je marné mu říkat, aby „prorazil“ nebo „poslal podporu“ někomu, nebo „odvedl pozornost“ někde. On to nebude provádět s tužkou na papíře, ale musí to provést s takovým a takovým vybavením a municí, tolika a tolika mílemi dobrých a špatných cest, takovým a takovým počasím a nahodilými informacemi a volbou zel.  Jeho úspěch bude hodnotný jen tehdy, pokud ho získá za určitých podmínek—a především v jistém čase. Smějeme se nebo pláčeme, podle toho oč jde, nad ruskými vzpourami, v nichž vojáci pořádají masová shromáždění na bojištích a své generály podrobují vojenským soudům a popravují je. A je jistě pravda, že ruská anarchie byla pro věc svobodných národů právě tak absurditou jako pohromou. Ale ruští anarchisté byli racionálnější než mnozí z anglických žurnalistů.  Je rozumnější, aby důstojníka soudili vojáci, které vedl, než šiřitelé strachu, které nikdy neviděl, a kteří jeho nikdy neviděli při práci. Je příčetnější rozhodnout o strategii debatou na bojišti mezi muži, kteří alespoň byli v bitvě, než o ní rozhodovat v redakci novin někým, kdo v životě nebyl ani poblíž bojiště. Vzpoura je alespoň vojenský v tom smyslu, že je kvůli něčemu, a to něčemu, co trápí vojáka, zatímco fáma může být povyk pro nic za nic, který ani nikdo nespustil—i kdyby jmění a politická pleticha způsobily, že se někomu podobala.

To je první předsevzetí pro poslední kolo—abychom vzdorovali jakékoliv žurnalistické kampani za revoluční zvrat vojenských tažení. Je mnohem méně úctyhodná než revoluce v běžném slova smyslu, protože není ani myšlena vážně. Je tu ale ještě další způsob, jímž nás může potištěný papír svést na zcestí a bude dobré, pokud před ním budeme varováni. Nesmíme být zase od práce, která je přímo před námi odvráceni zprávami o nespokojenosti a rozpadu mezi našimi nepřáteli. Takové zprávy mohou být, mohou být pravdivé, mohou být přehnané, mohou být nastražené—na naší povinnosti to nic nemění. Pokud je to pravda, nemůžeme doopravdy říct, v jaké míře je to pravda—a míra je právě tím, oč v praktických kalkulacích jde. Morální zdravý rozum celé války byl znovu a znovu vystaven ohrožení právě touto nedbalostí vůči proporcím. Někdo poukáže na nějaký projevu prušáctví v Anglii a naprosto zapomíná, že už je jen tím, že to označuje za prušáctví připouští, že je to mnohem příznačnější pro Prusko. Někdo připustí, že čin nepřátelské armády byl zločinný  pak odpoví, že v anglické armádě byl nějaký zločinec. Dozví se, že tisíce německých vojáků vstoupily do Belgie s vybavením, které bylo zcela neužitečné k boji a použít se dalo jen k žhářství a odsekne na to, že nějaký anglický ožrala zapálil seník. Otázkou nyní není  zda nějaký Němec zapálil nějaký stoh slámy, ale to jak daleko se požár rozšířil nebo se nejspíš rozšíří. A právě to jsou proporce, které nemůžeme spočítat i když mohou ovlivnit naše směřování. I kdyby němečtí revolucionáři povstali jako ti ruští, nemůže říct, zda jako ti ruští zvítězí a předstírat, že to dokážeme je nezodpovědné prorokování, což je blufování. A i kdyby vyhráli, nebude to žádný důvod, abychom se přestali snažit vyhrát. Naopak, pokud vnitřní síly skutečně začnou bojovat na naší straně, o to silnější to důvod nenechat je bojovat samotné. Pokud by nám měly pomoci, je naší povinností neopustit je, pokud by pruská tyranie byla skutečně napadena z obou stran revolucí a válkou, o to silnější to bude důvod, aby oba útoky byly o to energičtější. Kdyby se kupříkladu Bavorsko skutečně oddělilo od Pruska, bylo by první nezbytností dohlédnout na to, aby Prusko z Bavorska neudělalo jeden ze svých krvavých exemplárních případů. Pochybuji, že by to Bavorsko udělalo, ale nikdo nepochybuje, že by si zasloužilo veškeré porozumění a podporu, pokud by to udělalo. Právě bavorští katolíci, mnohem víc než pruští socialisté, ti tupohlaví materialisté,  jsou oním otlučeným a osekaným pahýlem, ze kterého může vyrazit nové Německo. Při spekulacích, zda se Bavorsko může stát nepřítelem Pruska ale odmítám zapomínat na skutečnost, že Prusko je naším nepřítelem a že samotné její držení Bavorska spočívá v legendě, že vždy bude nepřítelem vítězným. Pokud onu legendu zničíme porážkou nepřítele, pak zasadíme ránu, která přinese skutečné vysvobození a emancipaci, ve srovnání se kterými se všechny kompromisy této věci nejen vyhýbaly, ale skutečně oddalovaly mír.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s