O přílišné abstraktnosti (ILN, 23. února 1918)

February 23, 1918 On Being Too Abstract

V poslední době se zdálo, že o bolševicích už bude možné napsat jen epitaf, následné zprávy ale naznačily, že jejich kariéra bude pokračovat. V mém případě existuje důvod tomu málu, co je o takové klice známo—důvod stojící docela samostatně vedle spojenecké věci proti Německu. Lze jej vyjádřit jen tak, že mi jejich řeč přišla knižní. Byla to dokonce ta nejhorší sorta knižní řeči, ze které má posluchač pocit, že existuje jen jedna kniha a zná její jméno. Už samotný jazyk Lenina a Trockého byl plný Karla Marxe. Jejich klasifikace se zabývala jen třídními pojmy, které onen úzce zaměřený ale pronikavý německý Žid aplikoval na Německo, ale které se příliš dobře nevztahují na Rusko. Vše v Rusku, co se Trockému nelíbilo, bylo buržoazní—v zemi, kde stěží nějaká buržoazie je. Rolnický vlastník do marxistického schématu nepasuje, proto nijak výrazně nefiguruje v proslovech maximalistů, i když po tisících figuruje ve většině evropských zemích, o který byly ty pronášené projevy. Taková rozdělení jsou v nejlepším případě podivně hrubé a vnější. Je to něco podobného, jako kdyby někdo řek, že ANlgie musí být rozdělena na horní, střední a nižší třídu, protože na železnici se cestuje první, druhou a třetí třídou. Dalo by se, způsobem současně mnohem neurčitějším i zásadnějším říct, že anglická společnost má tři třídy, i když si myslím, že by jistě bylo pravdivější říct, že má čtyři—a možná ještě pravdivější, že jich má čtyřicet. Ale člověk, který by ke svému závěru dospěl počítáním železničních vagonů by se se značně minul cílem. Asi by ho překvapilo, a možná by ho překvapilo, kdyby našel gentlemana ve voze třetí třídy, ale našel by jich docela dost.

Nu, je tu jeden myšlenkový trik, který většinu knižních myslitelů tohoto typu prozradí. Stručně bych jej mohl nazvat jako trik nabízení podobenství bez proporcí. V tom nejočividnějším případě se marxovec obrací na proletáře všech zemí, protože ve všech zemích proletáři jsou. Zdá se, že si myslí, že to znamená, že všechny země jsou proletářské. Ve skutečnosti by stejně dobře mohl říkat, že proto, že ve všech zemích jsou kopce, jsou všechny země stejně kopcovité. Většina internacionalistické filosofie stojí jednoduše na svou omylech—za prvé označuje každou generalizaci o národu za úzkou a pak tu samou úzkou generalizaci aplikuje na všechny národy světa. Když říkáme „Italové jedí makarony“ obvykle tím nemyslíme, že žádný Angličan nikdy nesnědl žádné makarony. Myslíme tím, že více Italů jí více makaronů, uvádíme to jako propoční fakt. Pokud ale v universalistickém vytržení rozšíříme naše hostince až na konec světa a budeme volat „Všichni lidé jedí makarony“ budeme se zase plést. Někteří lidé je nejedí vůbec, další trochu, a nakonec je tu docela prostý a pevný smysl, v němž jsou ti, kdo mají tento konkrétní zvyk, Italové.  Nu, dala by se udělat takříkajíc mapa makaronů, tak jak člověk dělá mapu železniční, sledující zatáčky a vlákna oné poživatiny do nejodlehlejších končin země, zaznamenávaje přitom data, kdy cestovatelé donesli makarony přes Atlantik do New Yorku nebo uvádějící, že makarony byly „viděny“ potulným rybářem na Hebridách. U nějakého profesora pruského typu je spoleh, že povede učený tanec do této věci.  Dobrodružství hebridského rybáře může vysvětlit tak, že řekne, že samotné slovo „makarony“ bylo zcela očividně jménem klanu z Vysočiny, potomků prehistorického keltského náčelníka Aroniho—což je možná varianta jména Áron. Může zdůrazňovat jeho americký původ v New Yorku a učeně citovat málo známou básničku „Když přišel do města Yankee Doodle“ a zakončí jej pozoruhodnými slovy „a nazvalo ho makaron“. Ale i když se to na první pohled může jevit přesvědčivé, ba zdrcující, nakonec se většina z nás vrátí k jinému názoru. Měli bychom dál tvrdit, že makarony jsou italské jméno pro italskou věc, i když je to věc, která už není omezena na Itálii. A kupodivu, makarony nejsou jediná věc, kterou takto Itálie rozšířila po světě.

Metoda, kterou bych mohl nazvat makaronová mapa je aplikována, příliš rychle a ztuha na všechny oblasti a problémy této složité a sužované země. Lidé jako bolševici, a lidé, kteří mají mnohem méně omluv či výmluv než bolševici, neustále dělají nějaké klasifikace a kombinace týkající se demokracií všech zemí a vládnoucích tříd všech zemí, imperialistů všech národů a internacionalistů všech národů. Nijak neškodí říct, že existuje nějaká podobnost, pokud si člověk uvědomuje, že existují i odlišnost—a že odlišnost je vždy v proporcích. Pokud vyhlásíte svobodu pro všechny tovární nádeníky všude, bude pořád dobře mít na paměti, že je víc továrních dělníků v Manchesteru než v Černé hoře. Zdálo by se, že je to velmi prostá pravda, přesto, pokud na ni nebudete dbát, stává se z velkého spor, který nyní dělí svět, každou hodinou nesmysl. Zažil jsem, jak tento prostý omyl mátl diskusi o tak záležitosti tak přímé a smrtelně vážné důležitosti, jako bylo Alsasko-Lotrinsko. A zažil jsem, jak mátl a závaděl politické myslitele nejen v Německu, ale i v Anglii.

Slyšel jsem například, s velkou vážností pronášet tvrzení, že by mohlo být „reakcionářské“ vracet Alsasko Francii, protože v Německu je víc zákonů na ochranu vykořisťovaných dělníků než ve Francii. Bezprostřední odpověď je zřejmá a dostatečně rozhodná. Jelikož německé právo nebrání tomu, aby alsaští dělníci skočili rozsekaní za bílého dne šavlí v ulicích Zabernu, je rozsah ochrany poněkud omezený. Všichni myslím uznají, že by bylo poněkud těžší rozsekat francouzského dělníka v ulicích Rouenu, i kdyby to mělo být jen proto, že by jej i při neexistenci zákonů na jeho ochranu napadlo, aby se chránil sám. Živelnost a nestabilita galské nátury už je taková, že by vždycky v klidu nepostál, aby se nechal rozsekat. Je tu ale ještě větší a širší, i když ne vždycky možná tak zřejmá odpověď na tvrzení, že Francie má méně zákonů zvlášť navržená k tomu, aby dohlížela na průmyslového dělníka. Je to něco podobného jako tvrzení, že Francie měla méně zákonů než stará Virginie napsaných kvůli otrokům. Průmyslový dělník není typický Francouz—ani typický chudý Francouz. Nejnormálnějším a nejpřirozenějším občanem Francie je rolník. Rolník není nájemník, ale majitel půdy—i kdyby jen velmi malým. Rolník není zaměstnanec, ale spíše zaměstnavatel—i kdyby zaměstnával jen sebe. Na základě všeobecného uznání tak má jistou vlastnost, kterou ti, kdo si jí cení, označují zmužilostí a nezávislostí a ti, kdo ji rádi nemají, ji považují za paličatost a isolovanost. Ale ani ti, kdo ji rádi mají, ani ti, kdo ji rádi nemají, ji nikdy nebudou popírat. Takový člověk často nechá být zákony připravené na jeho ochranu prostě proto, že týž duchu, který ho vede k tomu, aby odmítal útisk, ho vede i k tomu, aby odmítal ochranu. Odmítá být podroben otrockému právu, i když je, tak jako tomu bylo s četnými otrockými zákony ve všech otrokářských společnostech, napsáno tak, aby otroky chránilo před určitými krajnostmi krutosti. Jak jsem už poukázal, v Německu otrocké právo nedělá ani to, protože kapitalistovi stačí povolat vojenského a byrokratického činitele, kteří jsou vždy na straně kapitalismu a jejichž počínání nedává meze žádná lidská tradice. To ale otrocké právo teoreticky má dělat a francouzskému rolníkovi by se to nelíbilo právě tak, ať už by to byl úspěch nebo  nezdar. Jinak řečeno, svobodný francouzský člověk se bude bouřit právě tak proti německé sociální tyranii, ale ještě vášnivější se vzbouří proti německým sociálním reformám.

Francie má v této debatě právo na jisté ústřední postaven, jako norma a typ svobodných národů. Je to národ, který nebyl nikdy ošizen a oklamán barbarem. Rusko, Itálie i Anglie  v různých dobách a z různých velmi sporných nebo omluvitelných důvodů s ambicemi teoutonismu spojili. Jen Francouz vždy viděl teutonismus jako pouhý mýtus a šílenství, které nyní všichni známe. Francouzi, kteří se stavěli zuřivě proti sobě, perem i mečem, byli v tomhle zajedno. Jasné to bylo Clemenceauovi, zrovna tak jako Déeoulédeovi. Francouz je totiž skutečný volnomyšlenkář a nikdy větší, než když je současně věřící a takhle pravda je jedinou věcí, kterou skutečně volné myšlení může najít.

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s