Leninova logika (ILN, 30. března 1918)

March 30, 1918

The Logic of Lenin

Říkalo se často, že bolševičtí předáci obrátili Rusko vzhůru nohama, pro mě je ale mnohem zvláštnější, že obrátili vzhůru nohama sebe. Lenin a jeho přátelé, když byli naposledy viděni, stáli zcela nepochybně na hlavách. Povstání je vždy lidská a někdy šťastná událost, ale nekonsistence je s ní obzvláště nekonsistentní. To nejmenší, co bychom měli žádat od rebela je to, aby byl fanatik, a od fanatika můžeme žádat přinejmenším, aby byl logik. Nu a Leninova logika skončila ve velmi zvláštním a úplném převrácení. Bolševik nyní, s jedinečnou uhlazeností, opakuje svá původní prohlášení tak, že je čte pozpátku. Začal tím, že řekl, že válka je ničemná, ale že je třeba ji snést a vydržet—v naději brzy přijde čistý a šťastný mír. Skončil tím, že tvrdí, že mír je ničemný, ale je třeba ho snést a překat—v naději, že brzy přijde čistá a šťastná válka. Jako k růžovému úsvitu poukazuje k realitě, od které právě uprchl jako od rudého požáru. Tak jak ostouzel válku, kterou měl vést, tak ostouzel i mír, který měl podepsat. Jeho rýpavější kritici by mohli naznačovat, že jelikož se mu nezamlouvala ani válka, kterou vedl, ani mír, který uzavřel, je dost možné, že nebude o nic víc potěšen válkami, které prorokoval. To je ale povrchní názor, a mě zajímá vážnější a podstatnější blud. Lenin může říkat, že válku mu vnutil car, ale nemůže říkat, že bolševické hnutí si vynutil kdokoliv jiný než bolševici sami. Leninova logika byla jeho vlastní, a je čím dál patrnější, že byla velmi nelogická.

Jeho poslední věty totiž vrhají pochyby ne jen na válku a ne jen na mír, ale ve skutečnosti i na revoluci. Stadia, přes která k této posici dospěl, byla jedno neobyčejnější než druhé a stojí nyní za připomenutí, i kdyby je jako historické zajímavost. Nejprve nám říkal, že pokud dá ruský prostý voják příklad složením zbraní, udělá německý prostý voják to samé. Rus to prakticky udělal, a Němec velmi výstižným způsobem cokoliv takového udělat odmítl. Lenin pak celou theorii morálního příkladu opustil a říká, že čím dřív se ruský voják odložených zbraní chopí, tím lépe—v čemž s ním při vší úctě souhlasím. Dodává ale, že Rusové nemohou pozdvihnout po značně dlouhou dobu a to může být v jistém smyslu pravda  a důvod je sotva skrytý. Lze ho vyjádřit tak, že Lenin řekl vojákovi, aby své zbraně zahodil divokým gestem do značné vzdálenosti. Důvodem, proč bolševismus nemohou sebrat armádu je ve vší jednoduchosti to, že ji bolševismus naprosto rozehnal. Ale důvod, který sám bolševický předák ve svém posledním proslovu předložil, je vskutku neobyčejný. Prakticky si postěžoval, že chudý Rus, který s ním po cestě pokroku postupoval dost dlouho na to, aby zahodil svou pušku, po ní nepostoupil dost daleko na to, aby ji znovu sebral. Dokonce naznačil, že osvícený Slovan, který zrovna uzavřel mír, ještě není dost osvícený na to, aby vedl válku. Není dost moderní na militarismus a nenabyl ještě vší kultury potřebné k tomu, aby se z něj stal kannonefuter.

Jedinou jeho odměnou za to, že je prvním z mírotvorců je to, že mu bude kondolováno, že je nevyhnutelně poslední a nejméně vojácký ze všech vojenských mužů. Leninova poslední řeč totiž byla v této věci docela konkrétní a jasná. Říká, že musí nastat další a úspěšnější konflikt, ale že nepřítel má pořád příliš navrch ve vědě a jeho země příliš zaostává v civilisaci na to, aby takovou válku bylo možné vést úspěšně. To může znamenat jen tolik, že celou věc je možné vypořádat jen zbraněmi, ale zbraněmi precisnějšími, armádami, ale armádami s přísnější kázní. Je to velmi rozumné rozhodnutí, byť poněkud opožděné a my se můžeme těšit z tohoto nového svědectví velké ústřední pravdě—že pokořující mír s Pruskem se ani neukáže být mírem, ale jen pokořením. Lenin ale očividně pokračoval prohlášením ještě zásadnějším, které jde přímo ke kořeni prohlášení, jímž se jeho republika deklaruje republikou—a dokonce tvrzení, jímž se jeho revoluce provolává revolucí.

Vlastně řekl, že ruské „nevědomé rolnictvo“—což je samozřejmě velká většina Ruska—ani nyní nechápe, co se stalo. Řekl, že mezidobí mezi nynějškem a další krvavou světovou válkou lze  spokojeně a užitečně promeškat staráním se o to, aby nové revoluční ideje „dozrály v mysli mas“. Nu, je docela zřejmé, a to z revolučního a ne konservativního předpokladu, že revoluční ideje musí snesitelně dozrát, než přinesou revoluci. Ať už bychom argumentovali jakkoliv, je absurdní nejprve vyvolávat nepokoje a pak nespokojenost. Jak říkám, je to absurdní, ať už bychom argumentovali jakkoliv, a je trojnásob absurdní, pokud argumentujeme demokraticky. Z čí autority se bolševici nejprve bouřili a pak vládli, nejprve válčili a pak sjednávali mír a pak chtěli válčit znovu? Pokud nejednali jménem mas, pak v čím jméně na nebi nebo na zemi jednali? Neměli žádné právo ani jen nás žádat, abychom jim prominuli jejich úspěch, pokud už předtím nekonvertovali obyčejné občany. A teď si nárokují právo, abychom jim prominuli jejich nezdar, jen proto, že je nekonvertovali. Jinak řečeno nás žádají, abychom je omluvili jako neúspěšnou oligarchii, čistě proto, že jsou oligarchií. Nu, ač to může vypadat překvapivě, v oligarchii nevěřím, a jakkoliv to skutečně moderní mysli může znít nestvůrně, skutečně věřím v demokracii. A ve světle jeho posledního doznání bych jistě měl mít právo ptát se Lenina, v co věří on.  To, že je obyvatelstvo nevědomé může být výtečný důvod k tomu, aby člověk nebyl demokratem. Sotva je to ale důvod být neloajálním demokratem a v žádném případě to nemůže být důvod být demokratem nerozumným. Přiznávám se, že nedokážu věřit, že původní bolševické hnutí bylo tak docela nepopulární, jak nám nyní jeho hlavní populární předák tvrdí. Nedovedu si myslet, že by tak zcela prostý všeho demokratického ospravedlnění, jak sám tvrdí. To připuštění ale naznačuje, že emoce revoluce jsou velmi smíšené a ideje jejích vůdců vypadají hodně pomíchané také.

Je zřejmé, že politik často stráví první polovinu svého života vysvětlováním, že by něco mohl udělat a druhou polovinu života vysvětlování, proč to udělat nemůže. Když je v oposici, je expertem na prostředky vedoucí k účelu, a když je v úřadu, je expertem na překážky k témuž. Zkrátka, když je bezmocný, dokazuje nám, jak je ta věc snadná, když je všemohoucí, ukazuje, jak je nemožná. Nepředstírám, že by tahle nekonzistence byla nějak zvláštní pro bolševiky či pro Rusy, mnohem víc stojí za povšimnutí u našich vlastních politiků než u někoho jiného. A přesně to je velmi praktický důvod, proč celou věc zmiňuji zde. Když Lenin hájil svůj nezdar, mluvil docela jinak, než Lenin, který hájil svůj úspěch. Ale aniž bych zdaleka chtěl tvrdit, že je v tomhle Lenin sám, považuji za moudré podotknout, že bude mnoho podobných jako je on. Ať už je to role zkažená nebo jen zmatená, a Anglii je až mnoho politiků až příliš připravených takovou roli hrát a my nechceme, aby se takováhle pantomima u nás odehrávala. Nechceme válku prohranou a mír zkažený a to jen proto, aby nějaký demagog nakonec přiznal, že nikdy nebyl demokrat. Nechceme, aby nějaký kosmopolitní poděs zmařil náš patriotismus tvrzením, že dělnická třída jde s ním a pak ze svého tvrzení unikal prohlašováním, že byla vždycky proti němu. Nesmíme se nechat smést panikou kvůli tomu, že je populární, jen abychom se pak dozvěděli od těch, kdo ji vyvolali, že nikdy populární nebyla. Bude dobré být včas varován, že nějaký snob s čistě smyšleným mandátem se pokusí dosáhnou zcela špatné dohody, věda přitom, že pokud dopadne ještě hůř než sám zamýšlel, vždycky se může zase tvářit vznešeně jako intelektuální aristokrat, želet nevědeckého a necivilisovaného stadia vývoje lidí lepších, než je on sám a vše svést a hrubou nevědomost britského dělníka.

Reklamy

Pře Ameriky s Německem (ILN, 23. března 1918)

March 23, 1918

The Quarrel between America and Germany

Skutečná pře Ameriky s Pruskem byla vždy důležitější a zajímavější záležitost než mnozí chápali, alespoň se to tak jeví. A dnes je čím dál víc smrtelně důležitá. A jsou tu některé plytké fráze o obou zemích, které jsou dosti zavádějící.

Například první a nejmódnější věc, která se říká o Americe a Německu je, že Amerika je nová země a Německo stará země. Je to přinejmenším pomýlená fráze, protože každý národ je s každou novou generací nový národ. A každý národ je starý národ, jelikož samotné slovo generace nás vede zpět ke slovu genealogie—a vlastně vede nás zpět vskutku až ke knize Genesis. Někteří lidé myšlenku starého a nového zdůrazňují tak extravagantně, až by se jednomu zdálo, že snad existují dva samostatné národy starých  a mladých. Člověk by si myslel, že každá kolonie byla osídlena výlučně gigantickými dětmi. Jeden  by si myslel, že všichni despoti a diplomaté se narodili ve věku pětašedesáti let. Dostatečnost historického odlišení zde ale nekritisuji výlučně v tomto širším a elementárním smyslu. Moje kritika se týká spíše praktického a politického smyslu, tak jak dopadají na konkrétní případy. Německo je samozřejmě v určitém skutečném smyslu mnohem starší než Amerika. Zdaleka to ale není ten nejdůležitější aspekt a zvažováním jen tohoto aspektu ztrácíme téměř vše z ohromného významu amerického spěchu k záchraně civilisace.

Nu a běžným obviněním vůči americké republice je to, že je nehistorická a nemá minulost, ale je to jedinečně falešné obvinění. Americká republika má minulost, která je nejen historická, ale heroická. Ba, co víc, je historická nejen v normálním smyslu věcí, které jsou historické, ale téměř v tom smyslu, ve kterém mluvíme o těch prehistorických. Cítíme, že republika měla svůj heroický věk, a legendu o tom, jak jsme ji založili, podobou legendám Říma. Její zakladatelé stavěli na potvrzení tak širokém a (jak sami správně říkali) tak očividném, že na nich bylo cosi, co se vymykalo času a prostoru. Na Deklaraci nezávislosti skutečně je cosi, co se skoro podobá kamenným deskám Desatera. Je to fakt do té míry, že pokud chceme, můžeme si z toho dělat legraci a sami Američané si toho legraci dělají. Ve svých příbězích s třešní George Washingtona zacházejí jako s Adamovou jabloní. A ve vlastních lehčích chvilkách se snaží naznačovat, že Benjamin Franklin musel být takový nudný patron a otrava jako Sokratés. Ale takhle zlehka lidé zacházejí jen s věcmi, o kterých cítí, že jsou starodávné a fundamentální, a  z amerických základů takový pocit jde. Nezdá se například nepřirozené mluvit o Otci Republiky, tak jako mluvíme o Otci křesťanské církve nebo nějakého starého pohanského města. A myšlenka, kterou představují, je taková, která nemůže být nikdy čistě jen zbrusu nová, stejně jako nikdy nemůže být jen staromódní, je to něco, co sice lze popírat, ale nikdy nelze diskreditovat, něco, co vyjadřují mnohem lépe, ale co (ve volnějším jazyce moderní doby) se nejlépe vyjadřuje slovy, že pánem národního osudu musí být normální člověk.

A zrovna tak, jako Ameriku dělají mnohem mladší než je, Prusko dělají mnohem starším, než ve skutečnosti je. Zejména Prusko se dělá samo mnohem starším. Prvním přepychem parvenu je rodokmen. A rodokmeny, které za sebou vláčí severoněmecká knížata, tak jako svoje královské róby a vojenské šavle, jsou morálně neskutečné i tehdy, pokud nejsou zrovna materiálně nepravdivé. Sledují je zpět změtí polodivokých kmenů, které nehrály žádnou skutečnou historickou roli a jen plnily německou divočinu asi tak, jako rudí indiáni plnili divočinu americkou. Důležitosti, identita a jednota toho, čemu lidé říkají Německo, je veskrze moderní, ať už to na moderní věci vrhá jakékoliv světlo. Vlastně bychom mohli říct, že Prusko a Amerika jsou současníky a právě to je ten nejhlubší a nejduchovnější smysl, ve kterém jsou rivaly. Právě Amerika a Prusko jsou dvěma novými národy zastupujícími a představujícími dvě mezinárodní ideje. Až do poloviny osmnáctého století ani Amerika ani Prusko nebyli v žádném smyslu mocnostmi. Teprve v polovině devatenáctého století byly vybojovány velké zahraniční války, které konečně sjednotily německou říši. Teprve v polovině devatenáctého století  byla vybojována velká občanská válka, která konečně spojila americkou republiku. Oba státy mají obrovská obyvatelstva a rozmanitá teritoria, oba rozmnožily moderní průmysl a obchod, oba byly dost moudré na to, aby umožnily nemálo místní samosprávy, ale oba byly natolik šťastné, aby vytvořily nemálo společného patriotismu. Jejich podobnosti jsou mnohé a nezaměnitelné a jejich odlišnosti jsou odlišnostmi mezi temnotou a světlem.

Tyto dva národy byly dvěma velkými výtvory věku rozumu. Jeden rozum využívá jako prostředek k objevení spravedlnosti, druhý rozum používal jako výmluvu k ospravedlňování nespravedlnosti. To je velmi prostý rozdíl mezi Jeffersonovým deismem a atheismem Fridricha Velkého. Oba státy se objevily, když se zdálo, že středověká civilisace zanikla a náboženské války—v nichž ta civilisace zanikla—samy uhasly. Oba dokonce svým způsobem představovaly jakousi novou svobodu, která byla v jednom dobrodružná a v druhém toliko cynická. Jedna ale byla svobodou, která osvobozuje otroka, zatímco druhá byla jen svobodou osvobozující tyrana. V Americe byl okovů zbaven Občan, zatímco v Německu to byla vláda a odpoutaná vláda od té doby ve světě běsnila jako divé zvíře puštěné z řetězu. Americká inovace jen zničila tyranie středověku nebo to, co bylo za tyranie středověku považované. Americkou inovací bylo to, že aristokracie nadále nesmí být absolutní. Jedinou a svrchovanou pruskou inovací bylo to, že rytířstvo už nemusí být rytířské. Velká teutonská inovace prostě znamenala, že rytíř už nepotřebuje rytířskost a že už nebylo zapotřebí, aby se šlechtic choval jako gentleman.  Měl si ale uchovat všechny výsady šlechtice a všechny zbraně rytíře, v žádném smyslu se neměl stát občanem. Skepse osmnáctého a do jisté míry devatenáctého století byla zkrátka těmito dvěma novými civilisacemi, oběma prosperujícími a oběma svým způsobem pokrokovými použita dvěma protikladnými způsoby. Bez přehánění lze říci, jak jsem už řekl, že jedna byla návratem k prvopočátečnímu světlu a druhá k prvopočáteční temnotě. A i kdyby na celé tváři planty nebylo takových věcí, jako byla Belgie, takových věcí, jako byla Francie, takových věcí jako byla Anglie, takových věcí jako byla Evropa, tito dva duchové by spěšně vyrazili do střetu v takové válce, jaká ještě nebyla pod nebem k vidění.

O nenávisti k Prusům (ILN, 16. března 1918)

March 16, 1918
On Hating the Prussians

Dozvěděl jsem se v poslední době se zármutkem, nikoli bez příměsi pobavení, že jsem obětí i exponentem velmi děsivé věci zvané nenávist a že v důsledku toho jsem jen „tím nejskvostnějším ze všech staromódních jedinců.“ Považuji za správné, alespoň takhle mezi řečí, za tuto poznámku na tomto místě poděkovat—za prvé proto, že je to zjevně odpověď na kritiku, kterou jsem zde napsal, za druhé proto, že ji velmi přátelsky přednáší „Wayfarer“ v Nation, nejzdatnější žijící představitel jistého přístupu k míru a válce—přístupu, které nyní vidí pravý čas k částečnému smíření s nepřítelem, a za třetí proto, že si myslím, že tento přístup znamená morální a intelektuální sebevraždu nejen pro mě, ale i pro něj.

Nu, je přitom docela pravda, že v jednom zvláštním smyslu jsem staromódní jedinec. Jsem zastaralý v tom smyslu, že jsem starším číslem listu Nation. Téměř vše, co říkám, lze najít ve starších vydáních listu značně dlouho po prvním šoku z invaze do Belgie. Mám za to, že věty obsahující přesně tu samou míru nenávisti lze najít i tam nad mým vlastním podpisem. Mám za to, že je tam lze najít, rovněž s touž mírou nenávisti, nad podpisem pana Massinghama. Mám za to, že v době, kdy byl pruský úder proti civilisaci čerstvý a byl vnímaný jako to, co čím ve skutečnosti je, se mohly objevit nad podpisem téměř každého živého Angličana. Pokud tohle byla  nenávist, nenáviděl každý z nás, a pokud je nenávist špatná, každá živá duše mezi námi činila zle. Jsem si velmi dobře vědom, že pan Massingham a mnozí další se v tomhle změnili. Než se ale skloním k zemi zahanben tím, že jsem si zachoval týž názor po nějaký ten měsíc, rád bych ale prozkoumal, proč se změnili. To je jediná vážná morální otázka a je to velmi děsivá otázka. Jsou to totiž jen dva možné důvody—buď je to proto, že to, co jsme nenáviděli, začalo být méně hodné nenávisti, nebo proto, že jsme začali být méně způsobilí nevidět, co nenávist zaslouží. Platí to první a zastává ještě někdo rozumně, že tomu tak je? Platí to druhé a zastává ještě někdo rozumně, že tomu tak je? Je to kvůli nějaké velké duchovní transformaci, kterou jsme měli tu čest sledovat a být očištěni jejím rozjímáním? Je to kvůli jemnosti a zdvořilosti, s nímž nyní Němci zacházejí s malými národy? Je to kvůli vysoké a historické loajalitě, s níž nyní dodržují staré konvence Křesťanstva? Jde jen o to, že nyní bombardují mramory Benátek s jemnějším a umělečtějším rozlišováním než to, které projevili při ostřelování kamenů Remeše. Jde jen o to, že poslední nemocniční loď potopili jemněji než první obchodní plavidlo nebo civilní dopravní loď? Chovali se k Rusku nakonec lépe, než se chovali k Srbsku na počátku a nebyl jejich poslední postup v Lille stejný jako jejich první počínání v Liége?  Nabyli snad Němci velmomyslnosti a idealismu nebo i jen nějaké větší rozeznatelné velkomyslnosti a idealismu? Nebo je to jen tak, že jsme otupěli, zcyničtěli, že nám méně záleží na zločinu, když se z něj stane zvyk, že nám méně záleží na vraždě, když je tak velká, že se stává masakrem? Stalo se nám, že jsem zhrubli, pokud jde o čest, vyrostli v nedbalosti, pokud jde o soucit, naše pojetí vojáka, že je nyní zuboželejší, ochladli jsme k právům občana—zkrátka se více podobáme Němcům? Tak či tak, tohle je skutečná hádanka změny—jsou naši nepřátelé nyní lepší nebo my horší?

Pokusím se nyní něco povědět o „Wayfarerově“ tvrzení o nenávisti a vysokých a nízkých a velmi protikladných věcech, které jsou sdružovány pod tím jménem. Nejprve mi ale dovolte říct, že pokud tento dohad o pouhém účinku času a zvyku je správný, pak si myslím, že i nižší z obou fotem je vyšší. Má-li být nenávist překonána zvykem, považuji takový zvyk za něco děsivějšího než jakoukoliv nenávist ve světě. Tu nejprohnanější vendetu korsického spiklence považuji za něco nekonečně hodnotnějšího důstojnosti a paměti člověka. Nicméně „Wayfarer“ se může s překvapením dozvědět, že nejsem korsický spiklenec. Nepřipouštím, že by můj pocit byl osobní a otrávenou záští—vlastně ani vůbec nepřipouštím, že by to byla zášť v tom smyslu, který zřejmě zamýšlí on. To, co má být skutečně jako nenávist odsouzeno může být jasněji odsouzeno právě jako zášť. A ve vší skromnosti, však se vší vážností chci říct, že filosofie, který všechnu nenávist považuje za zášť je přesně taková jako filosofie, která veškerou lásku považuje za chlípnou vášeň. Je to záměrné zužování pozorování na špinavější a sobečtější formu nějaké věci, které tím, že ji nikdy nevidí v její skutečné čistotě, ji nikdy nesleduje v jejím skutečném účelu. Nu účelem vyšší formy nenávisti nebo jakkoliv se tomu rozhodnete říkat,  je zajistit násilnou reakci jako důsledek toho, co je špatné k drastickému odlišení od výsledku toho, co je dobré. To, co chceme, a co máme docela právo chtít, je něco, co nepřítele přesvědčí o právu, které má, abychom to řekli co nejmírněji, se zcela šeredně mýlit. Kdokoliv chce, může tomu říkat msta, ale správné jméno je odčinění. Abych shrnul vše, co je třeba říci v analýze abstraktní záležitosti, musím jen použít slova, jich užívá sám vážený kritik v listu Nation. Říká, že nechci, aby se typický Prus „stal liberálem, umírněným a rozumným,“ ale že toliko chci, aby se „válel v prachu“.

Nu, odpověď, krátce a prostě zní takto—pokud by se typický Prus stal liberálním, uměřeným a rozumným, pak by se válel v prachu. Měl by pocit, že se v něm válí, pokud by skutečně zhodnotil, čeho se dopustil. Ale to není to, co mají přátelé usmíření na mysli. Ti mají na mysli to, aby se Prus stal liberálním, uměřeným a rozumným bez toho, aby mu kdy vůbec i jen začalo docházet, že byl neliberální, nezřízený a šílený. Má teď uzavřít mít a cítit se přitom jen o trochu nevinnější, než když válčil. Má zastávat, že by počestný, když potápěl nemocniční lodi, ale teď je tak svrchovaně a nadmíru počestný, že už je nepotápí. Má opakovat, že bylo dobré roztrhat cáry papíru a jen dodat, že je lepší a ještě víc hodné jeho nádherného charakteru být připraven podepsat nové cáry papíru. Má trvat na tom, že k pobití nevinných rybářů jej dovedla spravedlnost, ale že jej nyní milosrdenství vede k tomu, aby je ušetřil. Znamená to, že má nad svou korunou z krvavých vavřínů nosit bílý květ neposkvrněného života, že na svou věž nespravedlnosti má dostavět špičatý vrchol spravedlnosti a svou vojenskou, imperiální a teritoriální pýchu má dokonat duchovní pýchou, která je poslední urážkou Boha.

Pokud jde o praktickou otázku, zda je taková obhajoba, je-li ospravedlnitelná, dosažitelná, mohu jen vyrovnat tvrzení listu Nation, že něčeho takového dnes žádný národ nemůže dosáhnout bez přímého protiřečení.  Nemůžeme jí dosáhnout, pokud se budeme chovat jako bolševici, nemůžeme ji dosáhnout, pokud se budeme chovat jako Nation. Nemůžeme jí dosáhnout, pokud zahodíme naše zbraně, aby Prusko s o to nelítostněji použilo svoje, nebo pokud uzavřeme mír jen proto, aby mohlo o to zuřivěji vést válku. Pokud ale využijeme naše prostředky až do konce, máme tak silnou šanci na vojenské vítězství, jak je to jen ve vojenských věcech možné. A vojenské vítězství uvalí na Německo spravedlnost právě tak, jako Německo uvalilo nespravedlnost na Belgii. Může být uvalena právě tak, jako bylo uvaleno odzbrojení na klany skotské Vysočiny nebo emancipace černochů na jižanské státy nebo abdikace na Napoleona. A to se loajálním Gaelům, udatnému jižanskému selskému stavu a velkému hrdinovi francouzské revoluce omlouvám za srovnání s chladnou a nečistou krutostí, která, jak se zdá, je všechny přežije.

O pravdivosti truismů (ILN, 9. března 1918)

March 9, 1918
On the Truth of Truisms

Zdá se, že už dlouho se považuje za hotový div, když se truismus stane pravdou. Zjištění, že nová myšlenka je nesmysl je sama o sobě považována za nový nápad. Řekněme, že existuje tradice, že skok z vysokého útesu nebude prospěšný vašemu zdraví a nikdo to proto nedělá. Pak se objeví nějaký progresivní prorok a reformátor, který poukáže, že o tom ve skutečnosti nic nevíme, protože to nikdo nedělá. Pravdivě bude zdůrazňovat, že vy nebo já jsme celou věc jen zřídka sami ověřovali tím, že bychom spadli z vysokého útesu a pečlivě zaznamenali výsledek. Trvá na tom, že jen sotvakdy stojí dlouhá fronta nebo kráčí trvající průvod osob kolem Doveru k Shakespearovu útesu s vědeckým záměrem a že proto neexistuje dostatečný počet případů k vyvození závěrů. Nakonec pak nějaký vysoce vědecký člověk ze Shakespearova útesu skočí a je nalezen mrtev na doverských písčinách. A další vědci stojící v kroužku nad jeho mrtvolou ji nepovažují za pozůstatky hlupáka nebo hrdiny nebo příkladu dávné lidské tragedie. Dívají se na ni, jako by to byl nějaká zcela nový a zajímavý mořský tvor vyvržený mořem na břeh. Učinili objev. Sotva si uvědomují, že je to jen objev, že všichni jejich otcové a dědové a pradědové měli pravdu. Musí ale připustit, že je to objev, že oni sami se mýlili. A to je vskutku velmi ohromující objev.

Doufám, že teď když Tolstojův krajan skutečně šel příkladem už neuslyšíme výzvy, aby Shakespearův krajan šel příkladem a skočil ze Shakespearova útesu. Sami totiž můžeme posoudit čeho je příkladem. Tolstojovec se vrhl z vrcholku tolstojovského chrámu vzpírajíc se onomu hlubokému varování proti pýše, která by Boha pokoušela trikem, a sebrali ho dole mrtvého. Zdravý rozum vždycky dal, na první pohled, že národ, který se odzbrojí, se stane kořistí nějakého agresora. Konkrétním faktem, který nám zírá do tváře, je to, že se jeden národ odzbrojil a stal se kořistí agresora. Měli jsme tu výsadu, že jsme dramatickým a rozhodným experimentem ověřili, že oheň pálí, včela bodá, býci že mají rohy a žraloci zuby, že zloději kradou a vrazi vraždí—a jednou provždy urovnali jakékoliv pochybnosti v těchto věcech.  Pacifisté zničili velký stát, ztratili velkého spojence, polovinu Evropy uvrhli do chaosu a ohrozili vysvobození všeho lidstva ze smrti a otroctví, a to kvůli tomu, aby se ujistili, že vulgární a nechvalně známý šikanující násilník zkope člověka, který leží na zemi, ale my jsme se se postarali, aby to bylo docela jisté. Beru si z toho, že pacifismus jako praktická politika nadále neexistuje. Nadále už nejsou žádní pacifisté, ale jen proněmečtí stoupenci. Každý socialista nebo humanitář teď už musí vědět, že nadále už není žádná otázka změkčování v naději, že Německo změkčí svůj postoj, můžeme se změkčit jen my, aby se Německo zatvrdilo. Nyní přesně víme, co by se stalo, pokud by náš liberální nebo labouristický svět skutečně odmítl všechno patriotické úsilí v naději, že odpovídající skupiny v Německu udělají to samé. Měli jsme se odříct imperialistických cílů a imperialistické cíle nepřítele by postoupily dál a s jeho cíli by postupovaly i jeho zbraně. Měli jsme dělat ústupky a oni by postupovali, měli jsme uzavřít mír a oni by postupovali, měli jsme se vzdát každého cáru národní důstojnosti a slušnosti a oni by postupovali pořád dál. Politika „ne anexím“ skončila anexemi tak ohromnými, že bychom pro ně vůbec nemohli najít anglickou paralelu. V celé Anglii není místo pro takové zachvacování území, které odstartovali Prusové a pacifisté v Rusku. Pokud si chceme představit skutečnou paralelu, musíme ji přemístit do Ameriky. Amerika je podobně jako Rusko obrovským teritoriem s miliony rozmanitých obyvatel a nezměrnými přírodními zdroji, i když Američané nepotřebují žádnou německou organizaci k jejich využívání. Je nyní věcí života a smrti uvědomit si, že pokud se Německo těchto ruských zdrojů zmocní, rozvine je německá organizace přesně tak, jak Američané rozvinuli americké zdroje. Jinak řečeno, z dlouhodobého hlediska to bude tak, jako kdyby Prusko začalo dobývat Spojené státy. Představme si, že by v křesle pana Wilsona seděl nějaký americký socialista nebo pacifista a vyznával páně Wilsonovy humanitářské hříchy bez páně Wilsonových vojenských method. Představme si, že by jen apeloval a americkou pracovní sílu, aby apelovala na německou pracovní sílu. Představme si, že by odmítl stavět Američany proti Němcům a jen stavěl proletáře proti kapitalistům. Představme si, že by získal nejširší ohlas, představil nejčistší ideál, ohlásil konec říší a bratrství lidstva. Nakolik dokáže smrtelnický zdravý rozum vytvořit naprosto prostou paralelu, skončilo by to všechno nepřerušovaným pochodem německých armád na západ z New Yorku do Clevelandu a z Clevelandu do Chicaga. Znamenalo by to, že přinejmenším celý Pennsylvánie a celá Virginie by byla anektována Německem. Znamenalo by to, že nějaký zcela nový národ, placený a vyzbrojený Pruskem by byl vražen do země až po Nebrasku a všechny státy by byly obchodně závislé na Prusku, od Maine po Kalifornii a od Severní Dakoty po Texas. Zní to, díky Bohu, naprosto nemožně a absurdně. Ale zní to tak jen proto, že přirozeně víme přece jen trochu víc o západním světě Ameriky než o východním světě Evropy. Je to jen proto, že máme o něco větší smysl pro důstojnost Washingtonu než pro důstojnost Varšavy a proto, že více slyšíme o hrdinech Virginie než o hrdinech Polska. Přesně to, a přesně v takovém měřítku Prusko dělá a už udělalo a jen porážka Pruska to může odčinit. A poslední ironií, současně ušlechtilou a žalostnou, bude tohle—že pak by pravděpodobně byl pacifistický americký president byl připraven bojovat a padnout za Spojené státy. Tedy, že by nejspíš byl připraven  k boji teprve tehdy, když by bylo jisté, že národ padne. Svou zemi by pravděpodobně hájil tehdy, když by bylo jisté, že svou politiku uhájit nemůže. Z bolševické paralely je naprosto zřejmé, že bolševická filosofie člověku nebrání bojovat, jen mu brání vítězit. Je docela přípustné nechat věci dospět až k bitce, jenom pokud vždycky přijdeme příliš pozdě, lze ospravedlnit zabíjení, jen pokud je vždy nesmyslné, a lze připustit, aby nesnesitelná nespravedlnost vybláznila člověka ke vzpouře, pokud si tedy dá pozor, aby se bouřil vždycky tak, aby nespravedlnost zůstala nezdolá. Možná bychom mohli zpochybnit logiku i užitečnost takové these. Může být skvostné padnout v poslední zteči, ale zdá se sotva nezbytné poslední ztečí začínat. A pro cokoliv, pro co by člověk v poslední zteči zemřel, by mohl (jeden by řekl) poprávu svolit žít v prvním zákopu, ba v prvním zákopu bojovat a vítězit. Téměř každý z nich by připustil, že by to jako poslední možnost připustili oprávněnost určitého odporu proti nějaké křivdě. Jenže právě proto, že to dělají jako poslední možnost, tak to dělají tehdy, když je odpor skutečně marný a křivda skutečně nenapravitelná. Alespoň já bych tedy neodmítal vzdát čest udatnosti, i kdyby ji to učinilo neplodnou kvůli zoufalství. Zcela jistě ale neodmítnu plodnější boj jen proto, že je plodnější, ani neupřu vojákům, co přiznávám sebevrahům. Svou vážnou podporu poskytnu těm, kdo bojují s jistou vyhlídkou na spravedlivý mír, spíš než těm, kterým nezbylo nic než válka. Nebudu dělat příklad z posledního odporu před Petrohradem, ve kterém stáli muži, kteří přestali být pacifisty tím, že se stali pesimisty a raději dám přednost příkladu těch, kdo trpěli od začátku nejen pro víru, ale i pro naděj světa.

Žádný důvod k míru (ILN, 2. března 1918)

March 2, 1918
No Reason for Making Peace

Brzy se zřejmě ať k dobrému nebo ke zlému odvinou praktické události, pod jejichž vlivem uslyšíme trochu víc o přezíravém pacifismu. Bude méně řečí o tom, že je zapotřebí, abychom s Pruskem zacházeli se shovívavosti (lenity)—nebo, jak bych si snad mohl dovolit říct leninskostí. Sami Prusové se samotným Lenin s žádnou velkou shovívavostí ani leninskostí nezacházeli. Prusové s ním nakládali tak, jak je u nich zvykem zacházet s čímkoliv neozbrojeným, tak jak zacházeli s bezpočtem kněží a žen a nemluvňat, tak jak vždy zacházeli s bezbrannými, od prvního mrzáka rozsekaného v ulicích Zabernu po posledního nebožáka rybáře utopeného v neutrálních vodách. V tak velké společnosti neozbrojených si těžko můžeme pro zvláštní porozumění vybrat hlupáka, který své zbraně odhodil. Je tragické a komické pomyslet, co by se stalo, kdyby svět vzal bolševiky za slovo, jak si mnozí i přáli. I my jsme se měli oslabit, jen proto, aby se Prusko mohlo posílit. Měli jsme na také přijít příliš pozdě. .Francie by se vzdala Alsaska,  jen proto, aby pruský chráněnec mohl anektovat celý kus Polska. Naše stávky by se vzrušeně šířily, jen proto, aby malé německé stávky mohly být rychle a nelítostně rozbity. Ale ponaučení z našich minulých klepů a váhání je obecnějšího druhu a stále je stojí za to mít před očima.

Pravda je samozřejmě taková, že všechny tyhle řeči byly tak nelogické, jako řeči člověka, který by záměrně nasedl do Skotského expresu a pak si stěžoval, že ho veze do tak divoké a daleké končiny jakou je Skotsko. Není jediného prostého důvodu pro uzavření míru, který by už dříve nebyl důvodem vyhnout se válce. Pokud byla kdy pruská moc hrozbou, pak její hrozba roste—strmí čirým terorismem nad rozbitými populacemi východní Evropy. Pokud byla kdy pruská krutost provokací, pak od propuknutí války její provokativnost setrvale rostla. Od věznění rukojmích přešla k zotročování celých populací. Od potápění našich pokojných lodí přešla k potápění pokojných lodí celého lidstva. Jestliže tisíce velmi pacifistických lidí svolily k boji, protože Prusko bylo trochu moc zlé, pak vyzývám kohokoliv z nich, aby ukázal, kde se to zlé zlepšilo—kde by se s ním stalo cokoliv jiného, než že by narostlo ve zlém. Jediné, co rozumnému člověku  zbývá, je dojít do konce, nebo litovat, že kdy začal. Cestující ve vlaku si může Skotska užít, co nejvíce to půjde, až tam dorazí, nebo může sám sobě vyčítat, že si vůbec lístek do Skotska kupoval, ale nesmí vyčítat Skotskému expresu, že je skotský. Může se proklínat, že do vlaku nastupoval. Může se zabít vyskočením z vlaku. Oba postoje velmi přesně vystihují jisté postoje mírových štváčů. Nesmí ale sočit na přísnou a divokou Kaledonii, že je přísná a divoká. A nesmí sočit na svět války, že je přísný a divoký, pokud se na něj někdy se vší vážností podívá, jako se básník díval na Kaledonii, jako na útočiště národní svobody a pevnost lidí svobodných.

V současném stylu únavy se zdá, že cestující ve vlaku ve vlaku ve skutečnosti zavře oči a bude si představovat, že ho vlak veze do Monte Carla, onoho střediska humánního a osvíceného internacionalismu. Vlastně se docela divím, že Monte Carlo nebylo zavedeno jako rival Haagu, Stockholmu, nebo Brestu. Tak či tak alegorický cestující sní o Monte Carlu, zatímco pořád jede k Aberdeenu  a já bych si na to nemohl stěžovat, pokud by se mu jen zdálo, že sní. Nemám námitek, aby se v uměleckém a abstraktním duchu díval z okna vagonu, a vybíral si romantickou cestu, po níž b se rád vydal na vycházku, nebo tichou chaloupku, kde by rád skočil své dny. Nemám námitek proti tomu, aby se na dobu rozumnou zamiloval do jakékoliv mladé ženy, kterou by na okamžik zahlédl na nástupišti, zatímco expres prolétal kolem. Dokážu si představit, že by se k takovým náboženským cvičením podle toho jak čas a okolnosti dovolí, uchyloval, zatímco se mu zorným polem mihne věž venkovského kostelíka.  Budiž mu zkrátka dovoleno nechat se během nutně únavné a nudné cesty zavádět všemožnými fikcemi od denního snění po detektivku, od magazínu po možná jednou.  Tvrdím ale, že pokud vážně zapomene, že se sedí mezi čtyřmi stěnami vagonu, pak má skončit mezi čtyřmi stěnami oblastního blázince. A to samé bych řek člověku, který očividně zapomíná, že jsme mezi čtyřmi stěnami velké války a že, řečeno slovy tak obdivuhodně pacifistického autora, jakým je pan Bryana, nejrychlejší cestou z války, je ta přímo skrz naskrz ni. Uzná-li, že tyto nezměněné skutečnosti zůstávají, pak si velmi náležitě může od své únavy ulevit fantasiemi a spekulacemi.  Cestu ruské revoluce může považovat za romantickou stezku, po níž by se rád, pokud by mu to jeho povinnosti dovolily, rád procházel. Může dokonce považovat Monte Carlo za tiché venkovské útočiště, kde by rád skončil svoje dny. Je možné, že se nějaké dámy na první pohled zamilovaly do rysů pana Trockého, když se před nimi mihl v obrázkových časopisech—i když podle svých vlastních vzpomínek to považuji za nepravděpodobné. Je možné, že v drátěné košili obalený prst Kaisera, tak často ukazující k nebesům s působivou vážnou mohl mít týž účinek jako věž venkovského kostela  a vést jejich myšlenky tam, „kde za těmito hlasy je pokoj“. Nikoho tak postiženého jsem ve skutečnosti nepotkal, ale existovat mohou a mohou být v tomto smyslu pohnuti, aniž by byli v jakémkoliv smyslu šílení. Šílení by byli jen tehdy, pokud by zapomněli, kam je vlak bitvy veze, ale zdá se, že je nemálo takových, kteří jsou i v takovém stavu. Nuda a únava z cesty je vede nejen ke spánku, ale ke snění a dává jin ne jen sny, ale přímo noční můry, z celého jejích ponětí, kde jsou a kam jedou, dělá nesmysl. Jsou jako lidé, kteří by vystoupili z okna vagonu v domnění, že se procházejí okouzlující lesní pěšinou nebo vchází do tichého vesnického kostela. Chytají se prchavých obrázků a fotografií v novinách, jako by každý z nich sliboval zcela nový cíl a účel cesty. Musí přitom ale přesně vědět, kam vlak jede. Bylo by snad prostořeké říci, že jeho konečná stanice je Victoria, v tom smyslu, že míří k vítězství. V tom smyslu totiž vlak skončí určitě buď na Victorii nebo havárií.

V zákopech mohou muži přirozeně hovořit podobně jako hovoří muž ve vlacích. Vojáci nepochybně proklínají délku války tak, jak cestující proklínají délku cesty. Muži zapojení ve válce nepochybně mluví, myslí  a čtou o čemkoliv jen ne o válce, a  v tom smyslu mají všichni  na mysli mír. Pokud v obrázkovém listu vidí pozoruhodné rysy pana Trockého a jejich vkus souhlasí s uspořádáním a výrazem oněch rysů, pak mohou svůj obdiv vyjádřit tak vřele a lyricky, jak si jen přejí. Podobně, když pokud obdivují řeč pana Trockého a považují ji za jasně zdůvodněnou nebo pěkně vyslovenou, mají plné právo to říct zrovna tak, jako mají plné právo obdivovat nějaký proslov Démosthena nebo Disraeliho. Pokud si myslím, že ten či onen zbožný výrok německého císaře nebo jiného luterského pastora je upřímný, upřímně to řeknou, zrovna tak jako řeknou, že konkrétní úsvit je nádherný, nebo konkrétní krajina že je jasná. Je to konversace, zrovna jako ve vlaku. Vojáci ale nezapomínají, jaké jedovaté výpary mohou v kteroukoliv chvíli zastínit slunce a zatemnit krajinu. Literárním stylem pana Trockého nezůstávají uneseni do té míry, aby zapomínali, kde jsou nebo proč tam jsou. a v této chvíli na západní frontě sledují přípravy na poslední velkou zkoušku mezi terorismem a lidskou duší—poslední boj svobodných lidí proti velkému strachu, který již sežehl jako mráz vše živé v tolika zemích. Sledují, jak se sbírá a roste velká vlna války, která mohla dopadnout, jako padají nebesa dřív, než budou tato slova čtena.