Žádný důvod k míru (ILN, 2. března 1918)

March 2, 1918
No Reason for Making Peace

Brzy se zřejmě ať k dobrému nebo ke zlému odvinou praktické události, pod jejichž vlivem uslyšíme trochu víc o přezíravém pacifismu. Bude méně řečí o tom, že je zapotřebí, abychom s Pruskem zacházeli se shovívavosti (lenity)—nebo, jak bych si snad mohl dovolit říct leninskostí. Sami Prusové se samotným Lenin s žádnou velkou shovívavostí ani leninskostí nezacházeli. Prusové s ním nakládali tak, jak je u nich zvykem zacházet s čímkoliv neozbrojeným, tak jak zacházeli s bezpočtem kněží a žen a nemluvňat, tak jak vždy zacházeli s bezbrannými, od prvního mrzáka rozsekaného v ulicích Zabernu po posledního nebožáka rybáře utopeného v neutrálních vodách. V tak velké společnosti neozbrojených si těžko můžeme pro zvláštní porozumění vybrat hlupáka, který své zbraně odhodil. Je tragické a komické pomyslet, co by se stalo, kdyby svět vzal bolševiky za slovo, jak si mnozí i přáli. I my jsme se měli oslabit, jen proto, aby se Prusko mohlo posílit. Měli jsme na také přijít příliš pozdě. .Francie by se vzdala Alsaska,  jen proto, aby pruský chráněnec mohl anektovat celý kus Polska. Naše stávky by se vzrušeně šířily, jen proto, aby malé německé stávky mohly být rychle a nelítostně rozbity. Ale ponaučení z našich minulých klepů a váhání je obecnějšího druhu a stále je stojí za to mít před očima.

Pravda je samozřejmě taková, že všechny tyhle řeči byly tak nelogické, jako řeči člověka, který by záměrně nasedl do Skotského expresu a pak si stěžoval, že ho veze do tak divoké a daleké končiny jakou je Skotsko. Není jediného prostého důvodu pro uzavření míru, který by už dříve nebyl důvodem vyhnout se válce. Pokud byla kdy pruská moc hrozbou, pak její hrozba roste—strmí čirým terorismem nad rozbitými populacemi východní Evropy. Pokud byla kdy pruská krutost provokací, pak od propuknutí války její provokativnost setrvale rostla. Od věznění rukojmích přešla k zotročování celých populací. Od potápění našich pokojných lodí přešla k potápění pokojných lodí celého lidstva. Jestliže tisíce velmi pacifistických lidí svolily k boji, protože Prusko bylo trochu moc zlé, pak vyzývám kohokoliv z nich, aby ukázal, kde se to zlé zlepšilo—kde by se s ním stalo cokoliv jiného, než že by narostlo ve zlém. Jediné, co rozumnému člověku  zbývá, je dojít do konce, nebo litovat, že kdy začal. Cestující ve vlaku si může Skotska užít, co nejvíce to půjde, až tam dorazí, nebo může sám sobě vyčítat, že si vůbec lístek do Skotska kupoval, ale nesmí vyčítat Skotskému expresu, že je skotský. Může se proklínat, že do vlaku nastupoval. Může se zabít vyskočením z vlaku. Oba postoje velmi přesně vystihují jisté postoje mírových štváčů. Nesmí ale sočit na přísnou a divokou Kaledonii, že je přísná a divoká. A nesmí sočit na svět války, že je přísný a divoký, pokud se na něj někdy se vší vážností podívá, jako se básník díval na Kaledonii, jako na útočiště národní svobody a pevnost lidí svobodných.

V současném stylu únavy se zdá, že cestující ve vlaku ve vlaku ve skutečnosti zavře oči a bude si představovat, že ho vlak veze do Monte Carla, onoho střediska humánního a osvíceného internacionalismu. Vlastně se docela divím, že Monte Carlo nebylo zavedeno jako rival Haagu, Stockholmu, nebo Brestu. Tak či tak alegorický cestující sní o Monte Carlu, zatímco pořád jede k Aberdeenu  a já bych si na to nemohl stěžovat, pokud by se mu jen zdálo, že sní. Nemám námitek, aby se v uměleckém a abstraktním duchu díval z okna vagonu, a vybíral si romantickou cestu, po níž b se rád vydal na vycházku, nebo tichou chaloupku, kde by rád skočil své dny. Nemám námitek proti tomu, aby se na dobu rozumnou zamiloval do jakékoliv mladé ženy, kterou by na okamžik zahlédl na nástupišti, zatímco expres prolétal kolem. Dokážu si představit, že by se k takovým náboženským cvičením podle toho jak čas a okolnosti dovolí, uchyloval, zatímco se mu zorným polem mihne věž venkovského kostelíka.  Budiž mu zkrátka dovoleno nechat se během nutně únavné a nudné cesty zavádět všemožnými fikcemi od denního snění po detektivku, od magazínu po možná jednou.  Tvrdím ale, že pokud vážně zapomene, že se sedí mezi čtyřmi stěnami vagonu, pak má skončit mezi čtyřmi stěnami oblastního blázince. A to samé bych řek člověku, který očividně zapomíná, že jsme mezi čtyřmi stěnami velké války a že, řečeno slovy tak obdivuhodně pacifistického autora, jakým je pan Bryana, nejrychlejší cestou z války, je ta přímo skrz naskrz ni. Uzná-li, že tyto nezměněné skutečnosti zůstávají, pak si velmi náležitě může od své únavy ulevit fantasiemi a spekulacemi.  Cestu ruské revoluce může považovat za romantickou stezku, po níž by se rád, pokud by mu to jeho povinnosti dovolily, rád procházel. Může dokonce považovat Monte Carlo za tiché venkovské útočiště, kde by rád skončil svoje dny. Je možné, že se nějaké dámy na první pohled zamilovaly do rysů pana Trockého, když se před nimi mihl v obrázkových časopisech—i když podle svých vlastních vzpomínek to považuji za nepravděpodobné. Je možné, že v drátěné košili obalený prst Kaisera, tak často ukazující k nebesům s působivou vážnou mohl mít týž účinek jako věž venkovského kostela  a vést jejich myšlenky tam, „kde za těmito hlasy je pokoj“. Nikoho tak postiženého jsem ve skutečnosti nepotkal, ale existovat mohou a mohou být v tomto smyslu pohnuti, aniž by byli v jakémkoliv smyslu šílení. Šílení by byli jen tehdy, pokud by zapomněli, kam je vlak bitvy veze, ale zdá se, že je nemálo takových, kteří jsou i v takovém stavu. Nuda a únava z cesty je vede nejen ke spánku, ale ke snění a dává jin ne jen sny, ale přímo noční můry, z celého jejích ponětí, kde jsou a kam jedou, dělá nesmysl. Jsou jako lidé, kteří by vystoupili z okna vagonu v domnění, že se procházejí okouzlující lesní pěšinou nebo vchází do tichého vesnického kostela. Chytají se prchavých obrázků a fotografií v novinách, jako by každý z nich sliboval zcela nový cíl a účel cesty. Musí přitom ale přesně vědět, kam vlak jede. Bylo by snad prostořeké říci, že jeho konečná stanice je Victoria, v tom smyslu, že míří k vítězství. V tom smyslu totiž vlak skončí určitě buď na Victorii nebo havárií.

V zákopech mohou muži přirozeně hovořit podobně jako hovoří muž ve vlacích. Vojáci nepochybně proklínají délku války tak, jak cestující proklínají délku cesty. Muži zapojení ve válce nepochybně mluví, myslí  a čtou o čemkoliv jen ne o válce, a  v tom smyslu mají všichni  na mysli mír. Pokud v obrázkovém listu vidí pozoruhodné rysy pana Trockého a jejich vkus souhlasí s uspořádáním a výrazem oněch rysů, pak mohou svůj obdiv vyjádřit tak vřele a lyricky, jak si jen přejí. Podobně, když pokud obdivují řeč pana Trockého a považují ji za jasně zdůvodněnou nebo pěkně vyslovenou, mají plné právo to říct zrovna tak, jako mají plné právo obdivovat nějaký proslov Démosthena nebo Disraeliho. Pokud si myslím, že ten či onen zbožný výrok německého císaře nebo jiného luterského pastora je upřímný, upřímně to řeknou, zrovna tak jako řeknou, že konkrétní úsvit je nádherný, nebo konkrétní krajina že je jasná. Je to konversace, zrovna jako ve vlaku. Vojáci ale nezapomínají, jaké jedovaté výpary mohou v kteroukoliv chvíli zastínit slunce a zatemnit krajinu. Literárním stylem pana Trockého nezůstávají uneseni do té míry, aby zapomínali, kde jsou nebo proč tam jsou. a v této chvíli na západní frontě sledují přípravy na poslední velkou zkoušku mezi terorismem a lidskou duší—poslední boj svobodných lidí proti velkému strachu, který již sežehl jako mráz vše živé v tolika zemích. Sledují, jak se sbírá a roste velká vlna války, která mohla dopadnout, jako padají nebesa dřív, než budou tato slova čtena.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s