O pravdivosti truismů (ILN, 9. března 1918)

March 9, 1918
On the Truth of Truisms

Zdá se, že už dlouho se považuje za hotový div, když se truismus stane pravdou. Zjištění, že nová myšlenka je nesmysl je sama o sobě považována za nový nápad. Řekněme, že existuje tradice, že skok z vysokého útesu nebude prospěšný vašemu zdraví a nikdo to proto nedělá. Pak se objeví nějaký progresivní prorok a reformátor, který poukáže, že o tom ve skutečnosti nic nevíme, protože to nikdo nedělá. Pravdivě bude zdůrazňovat, že vy nebo já jsme celou věc jen zřídka sami ověřovali tím, že bychom spadli z vysokého útesu a pečlivě zaznamenali výsledek. Trvá na tom, že jen sotvakdy stojí dlouhá fronta nebo kráčí trvající průvod osob kolem Doveru k Shakespearovu útesu s vědeckým záměrem a že proto neexistuje dostatečný počet případů k vyvození závěrů. Nakonec pak nějaký vysoce vědecký člověk ze Shakespearova útesu skočí a je nalezen mrtev na doverských písčinách. A další vědci stojící v kroužku nad jeho mrtvolou ji nepovažují za pozůstatky hlupáka nebo hrdiny nebo příkladu dávné lidské tragedie. Dívají se na ni, jako by to byl nějaká zcela nový a zajímavý mořský tvor vyvržený mořem na břeh. Učinili objev. Sotva si uvědomují, že je to jen objev, že všichni jejich otcové a dědové a pradědové měli pravdu. Musí ale připustit, že je to objev, že oni sami se mýlili. A to je vskutku velmi ohromující objev.

Doufám, že teď když Tolstojův krajan skutečně šel příkladem už neuslyšíme výzvy, aby Shakespearův krajan šel příkladem a skočil ze Shakespearova útesu. Sami totiž můžeme posoudit čeho je příkladem. Tolstojovec se vrhl z vrcholku tolstojovského chrámu vzpírajíc se onomu hlubokému varování proti pýše, která by Boha pokoušela trikem, a sebrali ho dole mrtvého. Zdravý rozum vždycky dal, na první pohled, že národ, který se odzbrojí, se stane kořistí nějakého agresora. Konkrétním faktem, který nám zírá do tváře, je to, že se jeden národ odzbrojil a stal se kořistí agresora. Měli jsme tu výsadu, že jsme dramatickým a rozhodným experimentem ověřili, že oheň pálí, včela bodá, býci že mají rohy a žraloci zuby, že zloději kradou a vrazi vraždí—a jednou provždy urovnali jakékoliv pochybnosti v těchto věcech.  Pacifisté zničili velký stát, ztratili velkého spojence, polovinu Evropy uvrhli do chaosu a ohrozili vysvobození všeho lidstva ze smrti a otroctví, a to kvůli tomu, aby se ujistili, že vulgární a nechvalně známý šikanující násilník zkope člověka, který leží na zemi, ale my jsme se se postarali, aby to bylo docela jisté. Beru si z toho, že pacifismus jako praktická politika nadále neexistuje. Nadále už nejsou žádní pacifisté, ale jen proněmečtí stoupenci. Každý socialista nebo humanitář teď už musí vědět, že nadále už není žádná otázka změkčování v naději, že Německo změkčí svůj postoj, můžeme se změkčit jen my, aby se Německo zatvrdilo. Nyní přesně víme, co by se stalo, pokud by náš liberální nebo labouristický svět skutečně odmítl všechno patriotické úsilí v naději, že odpovídající skupiny v Německu udělají to samé. Měli jsme se odříct imperialistických cílů a imperialistické cíle nepřítele by postoupily dál a s jeho cíli by postupovaly i jeho zbraně. Měli jsme dělat ústupky a oni by postupovali, měli jsme uzavřít mír a oni by postupovali, měli jsme se vzdát každého cáru národní důstojnosti a slušnosti a oni by postupovali pořád dál. Politika „ne anexím“ skončila anexemi tak ohromnými, že bychom pro ně vůbec nemohli najít anglickou paralelu. V celé Anglii není místo pro takové zachvacování území, které odstartovali Prusové a pacifisté v Rusku. Pokud si chceme představit skutečnou paralelu, musíme ji přemístit do Ameriky. Amerika je podobně jako Rusko obrovským teritoriem s miliony rozmanitých obyvatel a nezměrnými přírodními zdroji, i když Američané nepotřebují žádnou německou organizaci k jejich využívání. Je nyní věcí života a smrti uvědomit si, že pokud se Německo těchto ruských zdrojů zmocní, rozvine je německá organizace přesně tak, jak Američané rozvinuli americké zdroje. Jinak řečeno, z dlouhodobého hlediska to bude tak, jako kdyby Prusko začalo dobývat Spojené státy. Představme si, že by v křesle pana Wilsona seděl nějaký americký socialista nebo pacifista a vyznával páně Wilsonovy humanitářské hříchy bez páně Wilsonových vojenských method. Představme si, že by jen apeloval a americkou pracovní sílu, aby apelovala na německou pracovní sílu. Představme si, že by odmítl stavět Američany proti Němcům a jen stavěl proletáře proti kapitalistům. Představme si, že by získal nejširší ohlas, představil nejčistší ideál, ohlásil konec říší a bratrství lidstva. Nakolik dokáže smrtelnický zdravý rozum vytvořit naprosto prostou paralelu, skončilo by to všechno nepřerušovaným pochodem německých armád na západ z New Yorku do Clevelandu a z Clevelandu do Chicaga. Znamenalo by to, že přinejmenším celý Pennsylvánie a celá Virginie by byla anektována Německem. Znamenalo by to, že nějaký zcela nový národ, placený a vyzbrojený Pruskem by byl vražen do země až po Nebrasku a všechny státy by byly obchodně závislé na Prusku, od Maine po Kalifornii a od Severní Dakoty po Texas. Zní to, díky Bohu, naprosto nemožně a absurdně. Ale zní to tak jen proto, že přirozeně víme přece jen trochu víc o západním světě Ameriky než o východním světě Evropy. Je to jen proto, že máme o něco větší smysl pro důstojnost Washingtonu než pro důstojnost Varšavy a proto, že více slyšíme o hrdinech Virginie než o hrdinech Polska. Přesně to, a přesně v takovém měřítku Prusko dělá a už udělalo a jen porážka Pruska to může odčinit. A poslední ironií, současně ušlechtilou a žalostnou, bude tohle—že pak by pravděpodobně byl pacifistický americký president byl připraven bojovat a padnout za Spojené státy. Tedy, že by nejspíš byl připraven  k boji teprve tehdy, když by bylo jisté, že národ padne. Svou zemi by pravděpodobně hájil tehdy, když by bylo jisté, že svou politiku uhájit nemůže. Z bolševické paralely je naprosto zřejmé, že bolševická filosofie člověku nebrání bojovat, jen mu brání vítězit. Je docela přípustné nechat věci dospět až k bitce, jenom pokud vždycky přijdeme příliš pozdě, lze ospravedlnit zabíjení, jen pokud je vždy nesmyslné, a lze připustit, aby nesnesitelná nespravedlnost vybláznila člověka ke vzpouře, pokud si tedy dá pozor, aby se bouřil vždycky tak, aby nespravedlnost zůstala nezdolá. Možná bychom mohli zpochybnit logiku i užitečnost takové these. Může být skvostné padnout v poslední zteči, ale zdá se sotva nezbytné poslední ztečí začínat. A pro cokoliv, pro co by člověk v poslední zteči zemřel, by mohl (jeden by řekl) poprávu svolit žít v prvním zákopu, ba v prvním zákopu bojovat a vítězit. Téměř každý z nich by připustil, že by to jako poslední možnost připustili oprávněnost určitého odporu proti nějaké křivdě. Jenže právě proto, že to dělají jako poslední možnost, tak to dělají tehdy, když je odpor skutečně marný a křivda skutečně nenapravitelná. Alespoň já bych tedy neodmítal vzdát čest udatnosti, i kdyby ji to učinilo neplodnou kvůli zoufalství. Zcela jistě ale neodmítnu plodnější boj jen proto, že je plodnější, ani neupřu vojákům, co přiznávám sebevrahům. Svou vážnou podporu poskytnu těm, kdo bojují s jistou vyhlídkou na spravedlivý mír, spíš než těm, kterým nezbylo nic než válka. Nebudu dělat příklad z posledního odporu před Petrohradem, ve kterém stáli muži, kteří přestali být pacifisty tím, že se stali pesimisty a raději dám přednost příkladu těch, kdo trpěli od začátku nejen pro víru, ale i pro naděj světa.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s