O nenávisti k Prusům (ILN, 16. března 1918)

March 16, 1918
On Hating the Prussians

Dozvěděl jsem se v poslední době se zármutkem, nikoli bez příměsi pobavení, že jsem obětí i exponentem velmi děsivé věci zvané nenávist a že v důsledku toho jsem jen „tím nejskvostnějším ze všech staromódních jedinců.“ Považuji za správné, alespoň takhle mezi řečí, za tuto poznámku na tomto místě poděkovat—za prvé proto, že je to zjevně odpověď na kritiku, kterou jsem zde napsal, za druhé proto, že ji velmi přátelsky přednáší „Wayfarer“ v Nation, nejzdatnější žijící představitel jistého přístupu k míru a válce—přístupu, které nyní vidí pravý čas k částečnému smíření s nepřítelem, a za třetí proto, že si myslím, že tento přístup znamená morální a intelektuální sebevraždu nejen pro mě, ale i pro něj.

Nu, je přitom docela pravda, že v jednom zvláštním smyslu jsem staromódní jedinec. Jsem zastaralý v tom smyslu, že jsem starším číslem listu Nation. Téměř vše, co říkám, lze najít ve starších vydáních listu značně dlouho po prvním šoku z invaze do Belgie. Mám za to, že věty obsahující přesně tu samou míru nenávisti lze najít i tam nad mým vlastním podpisem. Mám za to, že je tam lze najít, rovněž s touž mírou nenávisti, nad podpisem pana Massinghama. Mám za to, že v době, kdy byl pruský úder proti civilisaci čerstvý a byl vnímaný jako to, co čím ve skutečnosti je, se mohly objevit nad podpisem téměř každého živého Angličana. Pokud tohle byla  nenávist, nenáviděl každý z nás, a pokud je nenávist špatná, každá živá duše mezi námi činila zle. Jsem si velmi dobře vědom, že pan Massingham a mnozí další se v tomhle změnili. Než se ale skloním k zemi zahanben tím, že jsem si zachoval týž názor po nějaký ten měsíc, rád bych ale prozkoumal, proč se změnili. To je jediná vážná morální otázka a je to velmi děsivá otázka. Jsou to totiž jen dva možné důvody—buď je to proto, že to, co jsme nenáviděli, začalo být méně hodné nenávisti, nebo proto, že jsme začali být méně způsobilí nevidět, co nenávist zaslouží. Platí to první a zastává ještě někdo rozumně, že tomu tak je? Platí to druhé a zastává ještě někdo rozumně, že tomu tak je? Je to kvůli nějaké velké duchovní transformaci, kterou jsme měli tu čest sledovat a být očištěni jejím rozjímáním? Je to kvůli jemnosti a zdvořilosti, s nímž nyní Němci zacházejí s malými národy? Je to kvůli vysoké a historické loajalitě, s níž nyní dodržují staré konvence Křesťanstva? Jde jen o to, že nyní bombardují mramory Benátek s jemnějším a umělečtějším rozlišováním než to, které projevili při ostřelování kamenů Remeše. Jde jen o to, že poslední nemocniční loď potopili jemněji než první obchodní plavidlo nebo civilní dopravní loď? Chovali se k Rusku nakonec lépe, než se chovali k Srbsku na počátku a nebyl jejich poslední postup v Lille stejný jako jejich první počínání v Liége?  Nabyli snad Němci velmomyslnosti a idealismu nebo i jen nějaké větší rozeznatelné velkomyslnosti a idealismu? Nebo je to jen tak, že jsme otupěli, zcyničtěli, že nám méně záleží na zločinu, když se z něj stane zvyk, že nám méně záleží na vraždě, když je tak velká, že se stává masakrem? Stalo se nám, že jsem zhrubli, pokud jde o čest, vyrostli v nedbalosti, pokud jde o soucit, naše pojetí vojáka, že je nyní zuboželejší, ochladli jsme k právům občana—zkrátka se více podobáme Němcům? Tak či tak, tohle je skutečná hádanka změny—jsou naši nepřátelé nyní lepší nebo my horší?

Pokusím se nyní něco povědět o „Wayfarerově“ tvrzení o nenávisti a vysokých a nízkých a velmi protikladných věcech, které jsou sdružovány pod tím jménem. Nejprve mi ale dovolte říct, že pokud tento dohad o pouhém účinku času a zvyku je správný, pak si myslím, že i nižší z obou fotem je vyšší. Má-li být nenávist překonána zvykem, považuji takový zvyk za něco děsivějšího než jakoukoliv nenávist ve světě. Tu nejprohnanější vendetu korsického spiklence považuji za něco nekonečně hodnotnějšího důstojnosti a paměti člověka. Nicméně „Wayfarer“ se může s překvapením dozvědět, že nejsem korsický spiklenec. Nepřipouštím, že by můj pocit byl osobní a otrávenou záští—vlastně ani vůbec nepřipouštím, že by to byla zášť v tom smyslu, který zřejmě zamýšlí on. To, co má být skutečně jako nenávist odsouzeno může být jasněji odsouzeno právě jako zášť. A ve vší skromnosti, však se vší vážností chci říct, že filosofie, který všechnu nenávist považuje za zášť je přesně taková jako filosofie, která veškerou lásku považuje za chlípnou vášeň. Je to záměrné zužování pozorování na špinavější a sobečtější formu nějaké věci, které tím, že ji nikdy nevidí v její skutečné čistotě, ji nikdy nesleduje v jejím skutečném účelu. Nu účelem vyšší formy nenávisti nebo jakkoliv se tomu rozhodnete říkat,  je zajistit násilnou reakci jako důsledek toho, co je špatné k drastickému odlišení od výsledku toho, co je dobré. To, co chceme, a co máme docela právo chtít, je něco, co nepřítele přesvědčí o právu, které má, abychom to řekli co nejmírněji, se zcela šeredně mýlit. Kdokoliv chce, může tomu říkat msta, ale správné jméno je odčinění. Abych shrnul vše, co je třeba říci v analýze abstraktní záležitosti, musím jen použít slova, jich užívá sám vážený kritik v listu Nation. Říká, že nechci, aby se typický Prus „stal liberálem, umírněným a rozumným,“ ale že toliko chci, aby se „válel v prachu“.

Nu, odpověď, krátce a prostě zní takto—pokud by se typický Prus stal liberálním, uměřeným a rozumným, pak by se válel v prachu. Měl by pocit, že se v něm válí, pokud by skutečně zhodnotil, čeho se dopustil. Ale to není to, co mají přátelé usmíření na mysli. Ti mají na mysli to, aby se Prus stal liberálním, uměřeným a rozumným bez toho, aby mu kdy vůbec i jen začalo docházet, že byl neliberální, nezřízený a šílený. Má teď uzavřít mít a cítit se přitom jen o trochu nevinnější, než když válčil. Má zastávat, že by počestný, když potápěl nemocniční lodi, ale teď je tak svrchovaně a nadmíru počestný, že už je nepotápí. Má opakovat, že bylo dobré roztrhat cáry papíru a jen dodat, že je lepší a ještě víc hodné jeho nádherného charakteru být připraven podepsat nové cáry papíru. Má trvat na tom, že k pobití nevinných rybářů jej dovedla spravedlnost, ale že jej nyní milosrdenství vede k tomu, aby je ušetřil. Znamená to, že má nad svou korunou z krvavých vavřínů nosit bílý květ neposkvrněného života, že na svou věž nespravedlnosti má dostavět špičatý vrchol spravedlnosti a svou vojenskou, imperiální a teritoriální pýchu má dokonat duchovní pýchou, která je poslední urážkou Boha.

Pokud jde o praktickou otázku, zda je taková obhajoba, je-li ospravedlnitelná, dosažitelná, mohu jen vyrovnat tvrzení listu Nation, že něčeho takového dnes žádný národ nemůže dosáhnout bez přímého protiřečení.  Nemůžeme jí dosáhnout, pokud se budeme chovat jako bolševici, nemůžeme ji dosáhnout, pokud se budeme chovat jako Nation. Nemůžeme jí dosáhnout, pokud zahodíme naše zbraně, aby Prusko s o to nelítostněji použilo svoje, nebo pokud uzavřeme mír jen proto, aby mohlo o to zuřivěji vést válku. Pokud ale využijeme naše prostředky až do konce, máme tak silnou šanci na vojenské vítězství, jak je to jen ve vojenských věcech možné. A vojenské vítězství uvalí na Německo spravedlnost právě tak, jako Německo uvalilo nespravedlnost na Belgii. Může být uvalena právě tak, jako bylo uvaleno odzbrojení na klany skotské Vysočiny nebo emancipace černochů na jižanské státy nebo abdikace na Napoleona. A to se loajálním Gaelům, udatnému jižanskému selskému stavu a velkému hrdinovi francouzské revoluce omlouvám za srovnání s chladnou a nečistou krutostí, která, jak se zdá, je všechny přežije.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s