Odhalení knížete Lichnowského (ILN, 27. dubna 1918)

April 27, 1918
Prince Lichnowsky’s Revelations

Úplné vydání prostého a senzačního záznamu knížete Lichnowského „Má mise do Londýna“ vydaného nyní ve formě pamfletu panem Cassellem s předmluvou profesora Gilberta Murraye k sobě váže zájem, kdysi připisovaný objevu a detailnímu prozkoumání blesku. Ať už teorie bude znít, že blesk je mýtus nebo meteoritický kámen, tento blesk není mýtus, ale kámen tak pevný jako kterýkoliv kámen, který najdete u silnice. Jeho bližší ohledání může připomenou fakt, že padl, ale nemůže doufat, že by mohlo soupeřit s okamžitým šokem z jeho pádu. Když z něj bylo poprvé citováno i jen pár řádků, celý svět konečně a jednou provždy věděl, kdo skutečně začal Velkou válku.  Někteří z nás to věděli již dříve, a pro ty, kdo nevěděli, mám jen jednu radu. A to takovou, že když je jim teď  přirozeně zle z vraždění  a bídy, měli by teď už přestat svádět to na „válku“, což je nesmyslnější, než kdyby je sváděli na kyj nebo nůž. Ať, se vší možnou vášní a vehemencí, viní zločin, a když viní zločin, ukáže se, že jasnosti mysli svědčí vinit zločince. Právě tak definitivně jako Harvey prokázal, že lidská krev v těle obíhá, tak bylo nyní prokázáno, že Prusko nařizovalo, aby tekla lidská krev. To je nyní prostý fakt historické vědy.

A to vše završuje studený a nevyvratitelný fakt, že dokonce i německé úřady, které reagovaly na Lichnowského, se ani nesnažily mu protiřečit. A to je samozřejmě další a nanejvýš zajímavá věc na celém problému. Jak profesor Gilbert Murray poukazuje ve svém typicky jasném a působivém úvodu, jediným zbývajícím tajemstvím je to, proč udělali němečtí vládci tak málo pro to, aby potlačili skandál nebo odpověděli na obvinění. Po plném uvážení pevně věřím, že takto jednali, protože skutečně považují takový skandál za svou slávu a takové obvinění za kompliment. Lze to říci větou profesora Murraye: „Myslí si militaristé, že je jejich triumf v bezpečí a že přišel čas odhodit masku? “ Nebo to lze říct, jak bych to řekl já, tak, že moderní Němec neměl než krátkou, mělkou a oportunistickou touhu popřít své zločiny zakrývající jeho hlubokou trvající touhu se jimi vychloubat.

V pruském vlivu je to, co mystici a moralisté vždy připisovali nejzazšímu zlu ve vesmíru. S tím jak nabývá (nebo si to aspoň myslí) přemáhající moci, stává se (a raduje se z toho) méně atraktivní. Vždycky se říkalo, že i pokušitel přestane pokoušet, když začíná triumfovat. Právě když položí svou nohou na padlého, není pochyb, že ukazuje svoje rozštěpené kopyto.

Náš přítomný nepřítel je totiž také jen pochybný, dokud si nemůže dovolit být nechvalně známý. Dokud je ve stínu, můžeme jen říkat, že jeho chování má své stíny. Až když se dostane na své místo na slunci odhazuje svou masku a všechno ostatní civilisovanější oblečení. Ostatně slavná věta o německé koloniální ambici může také zastupovat jisté bažení všeho tohoto studeného barbarství po tropické libovůli, po chvíli, kdyby se král Pruska mohl začít chovat jako král Kanibalských ostrovů. Právě tehdy se rozmáhá o veselí, které považuje za přirozený důsledek slunečního svitu, příčetnější lidé by jej ale mohli zaměňovat s méně přirozeným důsledkem úžehu. Viděl jsem dopis anglického důstojníka, který unikl z německého vězení, který jako šílené převrácení psychologie poznamenává, že po německých porážkách bylo s vězni zacházeno dobře, zatímco po německých vítězstvích se jim vedlo zle. U lidských bytostí by zdravý rozum předpokládal opak, že lidé budou ve vítězství přízniví a mstiví v porážce. A tací též budou, pokud jejich krutosti povstávají z něčeho tak vysokého jako je mstivost. Ta ale nepochází z hněvu, ale z chuti a tam, kde by Francouzi byli příliš ublíženi na to, aby vraceli národní pokoření, byli by Němci příliš depresivní na to, aby si dopřáli národního sportu.

K témuž procesu patří i to, aby rakouský císař v jednu chvíli dychtil požádat o mír s Francií a v pozdějším okamžiku jen horlivě popíral, že to udělal. Na sebezradě jeho poslední věty je cosi až děsivě nevinného: v tom smyslu, že jeho jediná odpověď zazní nyní z děl na západní frontě. Pan Clemenceau je brilantní diskutér, nestává se často, aby jedno z jeho oponentů byl takhle naprosto zaražen a umlčen. Sotva kdy se stane, aby francouzský royalista, nebo socialistický senátor debatující s nynějším francouzským premiérem, musel z kapsy vytáhnout pistoli a vystřelit z ní, aby dal průchod svým pocitům. Ale rakouský císař, když nemá žádnou možnost, jak by panu Clemenceauovi odpověděl, může jen konversačně poznamenat „Bang, bang, bag!“ a rozhovor uzavřít. Lhostejnost ohledně Lichnowského znamená, že i Prusko je čím dál víc pruské. Před rokem či dvěma, když bylo Německo obklíčeno, se pruský vládce chtěl odřeknout odpovědnosti, ne za to, že zavedl Německo do války, ale za to, že dovedl k porážce. Nyní, když doufá v triumf, je pro něj téměř urážkou, aby dokazoval, že doufal v mír a vůbec žádný dojem na něj nedělá dokazování, že o mír usiloval lord Gray.

Pravý Prus má potěšení z pomyšlení, že až budeme nakonec zastiženi bezbranní, bude on shledán nehajitelným. Pokud může válku skončit po svém, bude se těšit, že ji po svém začal. Bude to jeho vlastní velké dílo, pomník trvalejší mosazi a drzejší. Je to ohavné zvrácení, nebo spíš převrácení lidské představivosti, ale ne o moc překvapivější než mnohé jiné divoké episody známé z dějin, zejména náboženských dějin. Není to o nic neobyčejnější než fakt, že lidé, a to lidé civilisovaní, uctívali bohy, protože ti byli zlí a ne dobří, lpěli na vyznáních, protože byla chmurná a ne milosrdná, chválili vášně, protože ty byly nepřirozené, uctívali modly, protože byly ošklivé. Tento cynismus není ve větším protikladu vůči civilisaci, která jej obklopuje než lidské oběti v Kartágu, nebo Neronovy lidské pochodně. Intelektuální převrácení v tomto případě spočívá v přímém potěšení z toho, když je někdo právě tak nenáviděn jako obáván. Plně může existovat jen v malé hrstce, ale schopnost cítit a šířit je se nachází v rukou malé hrstky. Ale ti, kdo si myslí, že  mnozí nemohou být takto ochromeni a otráveni takovou hrstkou nic neví o podivném příběhu člověka.

Pokud si ale tento zlý imperialismus představuje, že dospěl do konce, zjistí, že dospěl jen k počátku lidské vzpoury proti němu. I kdybychom vedli dvacet válek namísto jedné, byla by každá novým svědectvím našeho odmítnutí snášet takový konec příběhu světa.  I kdyby měla tato válka jen sloužit k probuzení národů k hrůze, která strmí nad nimi, pořád bude platit, že nyní procital národ za národem. Pro rozbřesk takového smrtícího osvícení, nezáleží ani na tom, zda byli tak osvíceni, aby se zapojili do války, jako to udělali Američané, nebo zda byli osvíceni jen natolik, aby válku opustili, jako to udělali Rusové. A nezáleží na tom, které straně nasloucháme v Lichnowského debatě v Německu, zda se pravdu dozvíme od německého služebníka, který se kál příliš pozdě, nebo od německého pána, který se chlubil příliš brzy.

 

Reklamy

Proč jsou Němci jiní? (ILN, 20. dubna 1918 )

April 20, 1918

Why the Germans Are Different

Sotva lze opakovat nadmíru často, že člověk se za internacionálního obvykle označuje jen proto, že je sám izolovaný. Není to paradox, ale obyčejná pravda, protože i jen kratičké zamyšlení ukáže, že tomu tak musí být. I v rovné ulici, kde všechny domy vypadají stejně, se člověk musí v domě zavřít, aby si myslel, že všichni lidé vypadají stejně. Pokud vyzkouší experiment se zaklepáním na všechny vstupní dveře, jedny po druhých, aniž by k tomu měl jiný důvod než sociologické bádání, bude překvapen nad fascinující rozmanitostí lidských tváří a lidských výrazů, které se ve dveřích objeví, nad bohatou různorodostí lidských osobností, které na něj vyskočí, nad dramatickými rozdíly temperamentů—o náturách ani nemluvě. V moderním městě, kde nejsou sousedé, ale jen cizí lidé odvedle, tak může vůbec poprvé zjistit, že jeho ulice obsahuje nějaké takové poklady je opilec, nebo drogový zběsilec, nebo profesionální rouhač, nebo prorok nějakého moderního náboženství. A pokud tohle platí o tiché ulici v malém předměstí, kde všechny venkovní znaky jsou téhož vzoru, je to přirozeně mnohem víc pravda o celém světě, nebo o celém kontinentu. Jak se nám přihodilo, byli jsme velmi překvapeni, že jsme v naší malé a tiché evropské ulici objevili opilce, narkomana a rouhače a ještě více překvapeni, když jsme zjistili, že se považuje, a v jistém smyslu i je, prorokem moderního náboženství.

Nu, existuje jistý druh moderního člověka, který se obecně označuje za racionalistu a přesněji by ho bylo možné označit za iracionalistu. Jeho interpretací racionalismu je nejen ptát se pro důvodu věcí, ale odmítat věci, pokud důvod vidět nedokáže. A to je samozřejmě skutečná pozice těch, kdo jsou nejvíce zmateni morálním problémem války. Někteří z nich, protože nedokáží vysvětlit, nemohou uvěřit; nemohou uvěřit, ačkoliv vědí. Vědí, že Němci jsou velmi odlišní od ostatních národů, nedokáží ale pochopit, proč by se měli od ostatních národů lišit. Musíme vysvětlovat, proč zprušáčtět znamená propadnout perverzi , nebo tito lidé  nepřijmou svou vlastní zkušenost, když jim dokazuje totéž.

Nu, rozdíl mezi Němcem a jeho západními nepřáteli není povrchní, ale hluboký. Naopak podobnost není hluboká, ale jen povrchní.  Jak jsme již viděli, přesně se podobá případu šílence bydlícího v klidné ulici. Což není pravda, že když jdeme po ulici, vidíme jeden dům s vršky komínů vzhůru nohama, taškami pomalovanými všemi barvami duhy, a čelem postele nebo jídelním stolem houpajícími se z balkonu jako vývěsní štít taverny a pak vejdeme do domu, zjistíme, že pán domu je koneckonců tichý a rozumný chlapík, přesně takový jako jeho sousedé. Něco takového se stává teprve v poslední době. Co se děje, je to, že vršky komínů, balkon a jídelní stůl, jsou nám docela povědomé, a právě nejniternější, nejmystičtější duše zešílevšího člověka, jak říká náš dojem, přebývá v poušti deset tisíc mil daleko. Podobně je naprosto snadné nacházet podobnosti mezi Německem a dalšími evropskými zeměmi, jako mezi tím a oním předměstským domem, za přísné podmínky, že je to podobnost povrchní. Je naprosto snadné dělat generalizace o Německu a Francii a Anglii, pokud je to vždycky mělké zobecnění. Je snadné říct, že budou mít všechny velvyslance, armády, odbory a noviny. Ale německý velvyslanec přiváděl neutrální státy do takového zoufalství jako žádný jiný, německé armády šířily teror a nenávist jako žádné jiné a německé odbory a noviny, kdykoliv se od nich něco obecně očekává, téměř vždy udělají něco přesně opačného. A dělají to z prostého důvodu, že německá duše se skutečně stala čímsi vysoce odděleným a ojedinělým. Proč to udělala?

Velmi stručně pro to jsou dva obrovské historické důvody—každý by je měl znát zpaměti, i když se zdá, že zná jen málokdo. První lze snadno popsat v oblíbených pojmech právě těch kosmopolitů a pacifistů, na jejichž otázky odpovídáme. Někteří všechny své naděje skládají na Společnost národů,  někteří jdou až tak daleko, že vzývají, jak by H. G. Wellls řekl, světový stát, ale velmi málo z nich si uvědomuje prostý historický fakt, že ať už tyto věci budou existovat v budoucnu, něco jim velmi podobného již existovalo v minulosti. Společnost národů ani zdaleka není jen experimentální myšlenka, její oponenti by ji mohli označit za myšlenku již vybuchlou. Svět se se ani zdaleka pochybovačně nepohybuje směrem ke světovému státu, už po téměř tisíc let se pohybuje opačným směrem. Kdysi existovalo cosi, co se velmi podobalo světovému státu zahrnujícímu většinu tehdy známého světu, pokud ne celý—v podobě římské říše, a kdysi existovala Společnost národů, zahrnující většinu, pokud ne všechny státy, kterým se nyní říká národní—a to za křížových výprav. Nu a výjimky z takové historické universality jsou velmi důležité, protože hlavní výjimkou bylo severní Německo. Jen vnější okraj, i jen jižního Německa byl kdy vůbec civilisován římskou říší nebo pokřtěn krví za křížových výprav. Vše, co představoval Řím ve starověké historii, vše, co představovalo Křesťanstvo v moderní historii bylo dominantními německými kmeny (pokud vůbec) přijímáno v opožděné nápodobě a ne jako domorodé dědictví. Není nijak divné, že takové vnější napodobení zanechá mysl Němce záhadnou, přinejmenším stejně záhadnou jako zanechává mysl Asiata či Afričana. Můžeme vidět, že barbar za římskou hradbou  má naše zbraně a kola a nástroje, aniž bychom si byli jistí, že má naše myšlenky—stejně jako můžeme vidět, že černošský král má na hlavě cylindr, aniž by nás to jakkoliv osvítilo, pokud jde o to, co se děje v jeho hlavě. Je to prostá věc a je přehlížena z prostého důvodu—že internacionalisté podle všeho neví, že jeho vlastní myšlenky už byly skutečností. A zrovna tak, jako lze první důvod vysvětlit v samotném jazyce pacifisty, lze i druhý formuloval v proněmeckém jazyce. Je naprosto pravda, že všichni Němci jsou vzdělaní. Jsou vyučováni systematicky a vědecky, ale čemu jsou vyučování? Přirozenosti a nutnosti této války byli naučeni dávno před tím, než taková válka vůbec nastala, aby ji ospravedlňovali jim bylo řečeno dávno před tím, než jim bylo řečeno, aby ji vedli. Jeden každý z nich bere myšlenku, že Teutoni musí obnovit válku v osvěžení civilisace tak, jako vy a já bereme myšlenku, že Anglie byla spojována s mořem. Zastává to stejně pevně, jako člověk zastává myšlenku, když už zapomněl, kdy jsi poprvé slyšel. Invaze je pro něj to, co je pro školáka inventura—něco, co znal dřív, než šel do školy. Nezůstalo to ale volné jako idea dobrodružství, ale bylo vnuceno jako myšlenka vojenské služby. Vzdělávání bylo uspořádáno po vzoru militarismu a povstalo výlučně z militarismu. Stát nepovolal studenty do zbraně, jen zavelel vojákům vypochodovat ze škol. Tyto dva fakty—že jedna a zlověstná mysl se nacházela vně evropské zkušenosti, a tato jedna mysl se zarytě milionásobně duplikovala do myslí lidí pod ní—docela postačují k vysvětlení zlověstných znamená pirátství, otroctví, masakru a mučení, které jsme viděli.

Obyčejní muži, neobyčejní vojáci (ILN, 13. dubna 2018)

April 13, 1918

Ordinary Men, Extraordinary Soldiers

Oslavování toho, co je skutečně slovutné je současně příliš snadné a příliš těžké. Například pouhý fakt, že naši vojáci, včetně našich velmi nových vojáků, bojovali jeden proti čtyřem a někdy jeden proti deseti, je záležitost, kterou lze téměř ponechat v pojmech holé aritmetiky, jimž se vzpírá. Nevyhnutelným paradoxem přináší opakování zvrat a jeho samotná skutečnost působí jako neskutečnost. Každý to cítí, a všichni to proto říkají, a přece pouhý fakt, že to všichni říkají ještě nevede k tomu, aby to všichni cítili.  Mluvíme, protože jsme upřímní  a proto vypadáme neupřímně. Ani nemůže nikdo dosáhnout mezi legitimní chvály, protože ty se rozšiřují do nekonečna—a to nejen směrem ven, ale i dovnitř. Taková udatnost je více než kolosální—je také nepatrná, každá vybojovaná píď, každý přetrvaný okamžik přesahuje cokoliv, vyjma božského měření. Nejlepší je v zoufalém zápase vzít jeden detail tuhle a jiný tamhle, a myslím, že obraz, který bude v mnoha myslích přetrvávat jako svého druhu legenda je případ, kterému se začalo říkat batalion nádeníků. Doufám, že čtenáři nemusím připomínat, že když Pátá armáda ustoupila ze St. Quentinu, narychlo sebraní nádeníci, úředníci, nosiči a nepopsatelní jedinci zuřivě vzdorovali německému náporu v oné temné hodině, kdy se zdálo, že v zuřící bouři hasne hvězda Anglie a když, ačkoliv nebyli víc než tenká linie prohnutá dozadu ve vzdálených polích cizího města, zdálo se mi, že celé velké základy naší země otřásly na dně moře. v tom ohromném čase nebylo žádných spolehlivějších vojáků a většina z nich nebyli vojáci v žádném běžném slova smyslu.

Myslím ale, že bude dobré si tuto pravdu vzít především jako text pravdy ještě větší. Bude konecknců dobré si zapamatovat, že téměř každý batalion je nádenický batalion. Nejběžnější typ v zákopech, předmět tak široké a náležitě zasloužené chvály v tisku a veřejných proslovech, je koneckonců totožný s jiným typem—běžným tématem ulic a zábavného tisku. Britský voják je obyčejně náš starý přítel, britský dělník. Živil se řemesly, považovanými příliš často za pouze špinavá nebo bizarní, a v případě nových a téměř syrových odevedeneckých armád, jako byly ty které jsme v poslední době sestavili, tyto nástroje a tato řemesla opustil teprve nedávno. Je to instalatér, který dostal za úkol jen tak se v něčem celé dny povrtávat než zastaví drobnou netěsnost v nějaké trubce, kdo často svým tělem během pár minut zastavil průlom v posledním okopu civilizace, aby dovnitř neproniklo moře barbarství a o jeho svařování možná bude dokonce méně vtipů, protože na ně bude možné odpovědět vtipy o jeho vojákování.  Je to drožkář, o kterém se předpokládalo, že bude skuhrat na svůj osud, ale který si nadmíru nestěžuje na docela jiný druh ježdění, zejména tomu, kterému říkáme válčení. Stejné to přirozeně je se společenskými předsudky, které ho považují za téměř neustále podnapilého. I zde může být napříště satira omezena, nebo se setkat s prudkou odpovědí. Bylo hodně těch, kteří si vzali drožku, protože byli opilí, ale není pravda, že každý, kdo drožku řídí, to dělá čistě jen z toho podnětu. To, čeho si je třeba v této souvislosti všimnout je, že nikdo neřekne o člověku, který se strojní puškou zacházel s naprostou přesností, že byl opilý, a nikdo nebude popírat, že se lidé obejdou bez  pití, když musí vydržet bez jídla a spánku  a jsou v okamžiku připraveni zůstat i bez života. A účelem této odbočky je jen podpořit obecnou pravdu, že mnoha vytříbeným osobám prospěje přehodnotit svůj morální odhad mas. Zdá se, že některým lidem ani nepřipadlo na mysl zapřemýšlet, jaká by asi byla všechna práce na světě, kdyby chudí byli právě takoví idioti, nebo tak nezodpovědní, jak si o nich podle všeho myslí. Každý dům, ve kterém žijeme, by spadl, každý vlak, kterým cestujeme, by havaroval, každá židle, do které usedáme, by se rozbila (dle mé zkušenosti se tohle židlím občas stává, ale mám za to, že je to právě osobní zkušenost), každá loď by se potopila, každé stádo zatoulalo, každá brázda by vedla křivě—celý rámec našeho pozemského život by se okamžitě rozpadl na kusy.  Mohli bychom být vděční, i když nemáme žádný zvláštní důvod být hrdí, že jsme museli čekat, aby nás meč poučil o pluhu, že jsme málo věděli o povaze nářadí, dokud jsme neviděli zacházení se zbraněmi, nakonec nám došlo, že člověk, který dovede zacházet s válečným ořem, může něco vědět i o koni, kterého zapřahá do vozu a že pokud lze člověku svěřit zákopový minomet, možná by bylo možné svěřit mu i trakač. Není málo lidí, zejména v umělých částech velkých měst, kteří se tak nadýmají pýchou nad tím, že člověku za něco platí, že zapomínají, že z povahy věci platí za něco, co by sami udělat nedovedli. Ale patriotismus ani zdaleka není nejužší, nýbrž naopak ta nejširší z lidských emocí. V praxi otevírá tu vůbec nejširší ze všech bran bratrství,  a skrze tuto bránu se dokonce i hrstka nešťastných může vrátit zpět do města společenství. Ve zkušenosti, jako je tato, musí dokonce i snob objevit do jaké míry nezávislost jeho země prostě znamená jeho závislost na svých krajanech.

Je tu ale ještě jeden důvod, který je právě nyní velmi praktický, proč si tohle všechno uvědomit. To, co chce chudý občan, není jen charita, dokonce ani ne pochopení, ještě méně regulace, ale je to respekt, který je sociální půdou sebeúcty. To je důvod, proč je někdy spokojenější jako voják, navzdory všem děsivým hrůzám vojákování, protože lidstvo vždy respektovalo, a vždy bude respektovat vojáka. Ale v naší upadající politice se objevili jistí profesionální politici, označovaní za pacifisty, kteří o sobě tvrdí, že jsou velmi universální jen proto, že nedokáží pochopit universální cítění. Tvrdí, že jsou velmi pokročilí, protože ještě nedošli dost daleko na to, aby respektovali obyčejného vojáka, natožpak skutečně respektovali obyčejného nádeníka. Jejich sekta se v tuhle chvíli smrskla do čiré neviditelnosti v šoku nad nedávnými a opakovanými odhaleními Pruska. Jako myšlenková škola opravdu nemůže přežít dvě z nich—svědectví Lichnowského o způsobu, jímž Prusko začíná válku a svědectví Trockého o způsobu, jímž ji končí. Pan Philip Snowden může jen chabě říkat, že přijde čas (jako ničema v divadelní hře), že přijde čas, kdy anglická demokracie, která s ním nesouhlasí, může doručit jeho zprávu německé demokracii, která neexistuje. To je mnohem větší fiasko než konečný postoj samotného Trockého. Je prostě zřejmé, že pokud se německá populace nepohne ani po tom, co alespoň znělo jako volání polnice úspěšného lidového vůdce, jakým je Trocký, těžko s ní pohne pískání obzvláště nepopulárního představitele parlamentu, jakým je pan Snowden. Pokud se nevzbouřili kvůli tomu, co se prohlašuje za ruskou většinu, proč by se měli bouřit kvůli rychle se menšící anglické menšině? Ale jistě, menší se příliš rychle na to, aby vyžadovala takový můj argument a můj argument je řečen jinde.

Teorie tak řídké a bezcenné, jedinci tak malicherní a pedantičtí by nikdy neměli ani takhle omezený vliv na základě svých teorií a svých individualit. Tak viditelní byli jen proto, že v našem sociálním vědomí zela velká mezera či díra, proti které se jevili jako červené tečky a to dírou byla nedbalost k důstojnosti chudých. Tvářili se, že ji zaplňují, i když sami nebyli ani chudí, ani důstojní. Alespoň se tvářili, že berou lidi vážně, prostě proto, že všechno berou upjatě a nadmíru vážně, alel i od těchto pedantů se můžeme naučit nebrat chudobu jen jako vtip. v tomto je chudoba jako válka—jako žert ji mohou brát ti, kdo ji nejlépe znají jako tragedii.

Nelogičnosti ve vzduchu (ILN 6. dubna 1918)

April 6, 1918
Illogicalities in the Air

V době psaní tohoto zápisníku jsou armády Dohody na spořádaném ústupu a kritici dohody jsou na nespořádaném úprku. Dosud nenastalo rozhodné pruské vítězství, ale již došlo k rozhodné porážce pacifistů. V oné intelektuální válce ve vzduchu, jako v boji na nebi z eposu, která je vedena nad hlavami tělesných bojovníků, jsou oblačná vojska kompromisu či zbabělosti zjevně rozdělena a rozprášena. Internacionalisté si vzájemně odporují a víc než jeden internacionalista rozrušeně popírá sám sebe. Jeden filosof říká, že bolševiky nelze z ničeho vinit, a měli by proto být ponecháni svému osudu, že jsme měli poslechnout, když nám říkali, abychom všeho nechali, a že je proto nemáme poslouchat, když náš žádají, abychom je neopouštěli. Další filosof vysvětluje, že je nerozumné očekávat, že se němečtí socialisté vzbouří proti německé vlajce a že proto musíme všechny naše naděje vsadit na to, že to udělají. Jeden říká, že bylo naší první povinností následovat ruskou revoluci do jejích posledních krajností, ale ani v nejmenším není naší povinností zachraňovat ji v její nejkrajnější chvíli. Další nejprve říká, že německým socialistů je třeba odpustit, protože jsou Němci a ne socialisté a pak, že je nutné na ně spoléhat, protože jsou to socialisté a ne Němci. To jsou ale jen dva náhodné příklady ze všech nahodilých nedůsledností a rozporů, k nimž byli tito nelidští sofisté nyní dohnáni. Máme založit universální Společnost národů jako naši hlavní a nejnaléhavější starost, ale celá východní Evropa nás vůbec zajímat nemusí. Je okamžitou a praktickou nutností všechny odzbrojit, odzbrojení Pruska je ale šílenou a utopickou vizí. Válka bude marným vražděním, pokud nevytvoří nová nebesa a novou zemi; a válka byla vedena výlučně a pouze pro zajištění technického ústupu z Belgie. Není to vina německého lidu, ale jen německé královské rodiny; a je proto beznadějné a zbytečné přemýšlet, zda je té rodiny zbavit. Tyto a stovky dalších nelogičností byly v této matoucí mase názorů vždy potenciálně přítomné, nyní ale byl dosažen praktičtější bod, kdy se z pouhého zmatku stalo skutečné rozdělení. Už to není jen pouhý filosof, kdo říká dvě věci najednou. Pozoruhodné slovo složené z ano a ne už nenacházíme jen v jedné a té samé mysli, ani jen v jedněch a těch samých ústech. Někteří konsistenci nachází v konfliktu, dělí se do skupin představujících různorodé politiky a sahají i k tomu, že se kritizují navzájem a to skoro stejně volně, jako kritisovali právo svobodných národů hájit se proti agresi. Viditelně se například formuje poněkud zoufalá diplomatická skupina kolem aristokratů a starožitných konservativců, jako je lord Landsowne, od nichž takoví intelektuálové, jako je editor listu Nation, zdráhající se ztratit svůj tolstojovský sen, budou chtít velmi málo, aby je přiměli k odtržení. Je intelektuálně nemožné, jak ukáží příklady, které jsem předložil, složil jakoukoliv  srozumitelnou formuli, pokrývající obě pojetí a do nesrozumitelnosti se věčně uchylovat nemohou. Jejich rozdělení je skutečné i hluboké. Zkrátka to, co se nestalo armádě, která nyní bojuje v poli, je přesně to, co se přihodilo téhle armádě, bojující ve vzduchu. Pacifistická fronta je prolomena. Došlo ke skutečnému průlomu, který dvě samostatné skupiny rozhrnul jako dvě samostatné armády a proud nového veřejného mínění, který nemohou zastavit se řine vzniklou mezerou. Jediné, co nyní zbývá, je postarat se, abychom netrpěli brutální irone špatného souladu—abychom se nedočkali toho, že dosáhneme našeho morálního vítězství příliš pozdě na to, abychom odvrátili naši vojenskou porážku.

Sám ani na okamžik nevěřím, že nás taková pohroma postihne. K jejímu odvrácení ale může  pomoci uvědomit si, že v minulosti jsme takovému nebezpečí čelili. Je Prusovou jedinečností v dějinách, že vždy směl dělat věci, o kterých všichni, téměř bezprostředně poté viděli, že mu nikdy dovoleny být neměly. Bylo mu strpěno, když svým mečem rozdělil Polsko a předpokládalo se přitom, že Polák brzy na svou vlajku zapomene. Polák na ni nikdy nezapomněl, ale Prusovi se strpělo, že ji ukradl. Bylo mu dovoleno napadnout dánskou korunu a sebrat dánské provincie a předpokládalo se přitom, že je toliko představitelem německých států a rakouského císařství. Podupal německé státy a rakouské císařství napadl, bylo mu ale dovoleno sebrat dánské provincie a směl si je i ponechat. Francouzské provincie mu bylo dovoleno zabrat na základě pedantického tvrzení, že to jsou německé provincie, že pod německou vládou budou v pokoji a že je přirozené, aby v nich vládl. Ukázal se jako očividně neschopný v nich vládnout, nebo vládnout v čemkoliv podobném, ale bylo mu dovoleno je zabrat. Že nemá moc vládnout se jasně ukázalo teprve tehdy, když konečně nabyl moci vládnout špatně. Ve všech těchto případech, a v mnoha dalších, se odehrála tatáž tragická fraška, pravda byla objevena příliš pozdě. Stejná tragická fraška se samozřejmě odehrála v posledních měsících přímo před našima očima. Rus otevřel náruč, aby objal kajícího a pokojného Prusa a teprve potom zjistil, které ze dvou zvířat to skutečně je, které objímá jako medvěd. Prus je velmi dobře znám jako osoba metodická a spořádaná, a svou propustku ukazuje policistovi pokaždé, když plánuje novou vraždu. Přesný důvod, proč byl dosud vždy jeho pas či povolenka akceptován, je tím, co by zesnulý pan Andrew Lang mohl nazvat historickou záhadou. V každém případě jej jisté, že se vždy ukáže, že pas je hotový padělek a to bezprostředně poté, co byl uznán jako hotová věc. Ale i ta nejdelší dráha nejúspěšnějšího zločince jednou skončí. Mám za to, že kariéra tohoto zločince skončí nyní, a myslím, že nyní si všichni myslí, že opravdu skončit má.

Nu, ve světle těchto dobře známých skutečností by pro nás nemělo být těžké pro něj vybrat cestu mírotvorce, jelikož je nyní příliš zmatený, aby si ji zvolil sám. Nemělo by pro nás být těžké rozhodnout, zda má svou mysl omezit na Belgii, jak si myslí v pondělí, nebo ji rozšířit na celý svět, jak má ve zvyku si myslet v úterý. Zcela jednoznačně musí svou mysl rozšířit, jakkoliv bolestně se ten úkol může jevit. Jinak řečeno, každý příčetný člověk už toho dnes musí o pruské hře vědět dost na to, aby věděl, že pokud nezachrání vše, nezachrání nic. Bez šílenství a sebevraždy nemůžeme tvrdit, že nás Rusko nezajímá a nemáme se o něj, co starat, nebo že nás nemusí zajímat Polsko, jako jsme říkali, že nás nemusí zajímat Dánsko, nebo že nás nemusí zajímat Francie. Udělat něco takového znamená dát zvláštní povolení k pokračování procesu, který už tak zašel příliš daleko—procesu, jímž Prusko jednotlivě oslabovalo své soupeře a své oběti ničilo jednu po druhé. Všiml jsem si, že lord Courtney of Pentwith se ptá, zda bychom měli válčit s Německem pokud by neudělalo nic víc, než dobylo Rusko a utiskovalo je. Považuji za až příliš pravděpodobné, že bychom neměli, ale jistě každý, kdo má všech pět pohromadě, nepochybuje, že jsme to udělat měli a museli. Mám za až příliš pravděpodobné, že jsme měli stát stranou, zatímco se náš nepřítel zmocňoval všech surovin východu pro své budoucí války, zrovna tak jako jsme stáli stranou, když svíral Polsko a zmocnil se tak bran Varšavy nebo získal lotrinské suroviny, s nimiž nyní ohrožuje Paříž. Je zkrátka myslím docela pravděpodobné, že Anglie tehdy mohla být za blázna, zrovna tak, jako chce lord Courtney, aby byla za blázna nyní. Nemyslím, ale že teď za blázna bude. Anglie je nyní v srdci Evropy a hrdinsky nese nejtěžší údery evropské války. A myslím, že i naši internacionalisté začnou připouštět, že Evropa existuje. Je to pro kosmopolitu velmi těžké, připustit existenci jiných zemí, nebo pro humanitáře vzít za své zájmy lidstva. Ale snad to při troše namáhaní představivosti, půjde.