Obyčejní muži, neobyčejní vojáci (ILN, 13. dubna 2018)

April 13, 1918

Ordinary Men, Extraordinary Soldiers

Oslavování toho, co je skutečně slovutné je současně příliš snadné a příliš těžké. Například pouhý fakt, že naši vojáci, včetně našich velmi nových vojáků, bojovali jeden proti čtyřem a někdy jeden proti deseti, je záležitost, kterou lze téměř ponechat v pojmech holé aritmetiky, jimž se vzpírá. Nevyhnutelným paradoxem přináší opakování zvrat a jeho samotná skutečnost působí jako neskutečnost. Každý to cítí, a všichni to proto říkají, a přece pouhý fakt, že to všichni říkají ještě nevede k tomu, aby to všichni cítili.  Mluvíme, protože jsme upřímní  a proto vypadáme neupřímně. Ani nemůže nikdo dosáhnout mezi legitimní chvály, protože ty se rozšiřují do nekonečna—a to nejen směrem ven, ale i dovnitř. Taková udatnost je více než kolosální—je také nepatrná, každá vybojovaná píď, každý přetrvaný okamžik přesahuje cokoliv, vyjma božského měření. Nejlepší je v zoufalém zápase vzít jeden detail tuhle a jiný tamhle, a myslím, že obraz, který bude v mnoha myslích přetrvávat jako svého druhu legenda je případ, kterému se začalo říkat batalion nádeníků. Doufám, že čtenáři nemusím připomínat, že když Pátá armáda ustoupila ze St. Quentinu, narychlo sebraní nádeníci, úředníci, nosiči a nepopsatelní jedinci zuřivě vzdorovali německému náporu v oné temné hodině, kdy se zdálo, že v zuřící bouři hasne hvězda Anglie a když, ačkoliv nebyli víc než tenká linie prohnutá dozadu ve vzdálených polích cizího města, zdálo se mi, že celé velké základy naší země otřásly na dně moře. v tom ohromném čase nebylo žádných spolehlivějších vojáků a většina z nich nebyli vojáci v žádném běžném slova smyslu.

Myslím ale, že bude dobré si tuto pravdu vzít především jako text pravdy ještě větší. Bude konecknců dobré si zapamatovat, že téměř každý batalion je nádenický batalion. Nejběžnější typ v zákopech, předmět tak široké a náležitě zasloužené chvály v tisku a veřejných proslovech, je koneckonců totožný s jiným typem—běžným tématem ulic a zábavného tisku. Britský voják je obyčejně náš starý přítel, britský dělník. Živil se řemesly, považovanými příliš často za pouze špinavá nebo bizarní, a v případě nových a téměř syrových odevedeneckých armád, jako byly ty které jsme v poslední době sestavili, tyto nástroje a tato řemesla opustil teprve nedávno. Je to instalatér, který dostal za úkol jen tak se v něčem celé dny povrtávat než zastaví drobnou netěsnost v nějaké trubce, kdo často svým tělem během pár minut zastavil průlom v posledním okopu civilizace, aby dovnitř neproniklo moře barbarství a o jeho svařování možná bude dokonce méně vtipů, protože na ně bude možné odpovědět vtipy o jeho vojákování.  Je to drožkář, o kterém se předpokládalo, že bude skuhrat na svůj osud, ale který si nadmíru nestěžuje na docela jiný druh ježdění, zejména tomu, kterému říkáme válčení. Stejné to přirozeně je se společenskými předsudky, které ho považují za téměř neustále podnapilého. I zde může být napříště satira omezena, nebo se setkat s prudkou odpovědí. Bylo hodně těch, kteří si vzali drožku, protože byli opilí, ale není pravda, že každý, kdo drožku řídí, to dělá čistě jen z toho podnětu. To, čeho si je třeba v této souvislosti všimnout je, že nikdo neřekne o člověku, který se strojní puškou zacházel s naprostou přesností, že byl opilý, a nikdo nebude popírat, že se lidé obejdou bez  pití, když musí vydržet bez jídla a spánku  a jsou v okamžiku připraveni zůstat i bez života. A účelem této odbočky je jen podpořit obecnou pravdu, že mnoha vytříbeným osobám prospěje přehodnotit svůj morální odhad mas. Zdá se, že některým lidem ani nepřipadlo na mysl zapřemýšlet, jaká by asi byla všechna práce na světě, kdyby chudí byli právě takoví idioti, nebo tak nezodpovědní, jak si o nich podle všeho myslí. Každý dům, ve kterém žijeme, by spadl, každý vlak, kterým cestujeme, by havaroval, každá židle, do které usedáme, by se rozbila (dle mé zkušenosti se tohle židlím občas stává, ale mám za to, že je to právě osobní zkušenost), každá loď by se potopila, každé stádo zatoulalo, každá brázda by vedla křivě—celý rámec našeho pozemského život by se okamžitě rozpadl na kusy.  Mohli bychom být vděční, i když nemáme žádný zvláštní důvod být hrdí, že jsme museli čekat, aby nás meč poučil o pluhu, že jsme málo věděli o povaze nářadí, dokud jsme neviděli zacházení se zbraněmi, nakonec nám došlo, že člověk, který dovede zacházet s válečným ořem, může něco vědět i o koni, kterého zapřahá do vozu a že pokud lze člověku svěřit zákopový minomet, možná by bylo možné svěřit mu i trakač. Není málo lidí, zejména v umělých částech velkých měst, kteří se tak nadýmají pýchou nad tím, že člověku za něco platí, že zapomínají, že z povahy věci platí za něco, co by sami udělat nedovedli. Ale patriotismus ani zdaleka není nejužší, nýbrž naopak ta nejširší z lidských emocí. V praxi otevírá tu vůbec nejširší ze všech bran bratrství,  a skrze tuto bránu se dokonce i hrstka nešťastných může vrátit zpět do města společenství. Ve zkušenosti, jako je tato, musí dokonce i snob objevit do jaké míry nezávislost jeho země prostě znamená jeho závislost na svých krajanech.

Je tu ale ještě jeden důvod, který je právě nyní velmi praktický, proč si tohle všechno uvědomit. To, co chce chudý občan, není jen charita, dokonce ani ne pochopení, ještě méně regulace, ale je to respekt, který je sociální půdou sebeúcty. To je důvod, proč je někdy spokojenější jako voják, navzdory všem děsivým hrůzám vojákování, protože lidstvo vždy respektovalo, a vždy bude respektovat vojáka. Ale v naší upadající politice se objevili jistí profesionální politici, označovaní za pacifisty, kteří o sobě tvrdí, že jsou velmi universální jen proto, že nedokáží pochopit universální cítění. Tvrdí, že jsou velmi pokročilí, protože ještě nedošli dost daleko na to, aby respektovali obyčejného vojáka, natožpak skutečně respektovali obyčejného nádeníka. Jejich sekta se v tuhle chvíli smrskla do čiré neviditelnosti v šoku nad nedávnými a opakovanými odhaleními Pruska. Jako myšlenková škola opravdu nemůže přežít dvě z nich—svědectví Lichnowského o způsobu, jímž Prusko začíná válku a svědectví Trockého o způsobu, jímž ji končí. Pan Philip Snowden může jen chabě říkat, že přijde čas (jako ničema v divadelní hře), že přijde čas, kdy anglická demokracie, která s ním nesouhlasí, může doručit jeho zprávu německé demokracii, která neexistuje. To je mnohem větší fiasko než konečný postoj samotného Trockého. Je prostě zřejmé, že pokud se německá populace nepohne ani po tom, co alespoň znělo jako volání polnice úspěšného lidového vůdce, jakým je Trocký, těžko s ní pohne pískání obzvláště nepopulárního představitele parlamentu, jakým je pan Snowden. Pokud se nevzbouřili kvůli tomu, co se prohlašuje za ruskou většinu, proč by se měli bouřit kvůli rychle se menšící anglické menšině? Ale jistě, menší se příliš rychle na to, aby vyžadovala takový můj argument a můj argument je řečen jinde.

Teorie tak řídké a bezcenné, jedinci tak malicherní a pedantičtí by nikdy neměli ani takhle omezený vliv na základě svých teorií a svých individualit. Tak viditelní byli jen proto, že v našem sociálním vědomí zela velká mezera či díra, proti které se jevili jako červené tečky a to dírou byla nedbalost k důstojnosti chudých. Tvářili se, že ji zaplňují, i když sami nebyli ani chudí, ani důstojní. Alespoň se tvářili, že berou lidi vážně, prostě proto, že všechno berou upjatě a nadmíru vážně, alel i od těchto pedantů se můžeme naučit nebrat chudobu jen jako vtip. v tomto je chudoba jako válka—jako žert ji mohou brát ti, kdo ji nejlépe znají jako tragedii.