Překládání a vykládání Německa (ILN, 25. května 1918)

May 25, 1918

Translating and Interpreting German

Je dobře známo, že německý císař dokáže mluvit a psát anglicky a že mnozí z jeho omlouvačů ne.  Navíc tu jsou skutky, zejména pruské skutky, které vydají za nejvýmluvnější druh řeči; a jsou slova a zejména pacifistická slova, která vydají jen za rozrušenou formu ticha. Zdá se proto poněkud nepotřebné, aby pacifisté pořád překládali a vykládali prohlášení Prusa, který je docela schopný sám za sebe mluvit  a ještě víc sám za sebe jednat. A ještě horší je, když překladatel překládá po způsobu paní Plornish—ani ne do angličtiny jako spíš do lámané angličtiny. Continental Times, náš starý přítel, byly v tomto ohledu vždy dostatečně zábavné, byť lámaná angličtina je chabý a nedostatečný výraz pro literární styl, který v tragicky vášnivé pasáži o krvi prolité na bojištích psal jako o „rudé tekutině“. V Continental Times bývalo mnoho sloupců plných metafor a symbolů v tomto stylu, v těch šťastných dnech, kdy jsem byl považován za hodného, abych dostával jejich výtisk poštou. Všechny byly pečlivě vytištěny v angličtině k mému užitku a nehledě na mou nevědomost si skoro myslím, že by byly srozumitelnější, kdyby byly vytištěny německy.

Teď mi ale nejde o kvalitu překladu, ale o potřebu—či spíše zbytečnost—jakéhokoliv překladu. Pan Plornish by nepochybně dál překládala Italova slova do lámané angličtiny dávno poté, by se Ital sám dokázal vyjádřit perfektní angličtinou. A byl bych rád, aby bylo zřejmé, že motivy mírotvůrců byly právě tak nevinné a přátelské jako úmysly paní Plornish. Ale i když paní Plornish byla laskavá k chromému cizinci, kterého potkalo neštěstí v Bleeding Heart Yard, nedokážu si představit, že by své překladatelské služby byla ochotná poskytnout i arogantnímu a agresivnímu cizinci, který sem přišel s jediným záměrem nakopat a zchromit všechny ostatní. Kdyby se to ale mohlo stát, určitě jen Dickens by dokázal učinit zadost absurditě té scény, nebo paralelně absurditě současné scény mezi Spojenci, pruským mluvčím a pacifistickým tlumočníkem. Prus prohlašuje, hrubým ale hlasitým a docela artikulovaným způosbem „Alasko Lotrinsko je německá země.“ Pacifistický překladatel se ukloní a usměje se na nás a řekne „Vysoce urozený šlechtic navrhuje kompromis ohledně Alsaska Lotrinska.“ Prus řekne, ještě hlučněji „S Poláky a Ukrajinci udělám, co se mi zamane.“ A překladatel poznamená, zářivým a vysvětlujícím způsobem: „Náš přítel říká, že plně akceptuje princip sebeurčení pro všechny národy, zejména (například ) pro Polsko, nebo různé části rozrušeného Ruska.“ Prus zaburácí hromovým hlasem: „Dobyl jsem!“ tak, aby ho bylo slyšet ve všech ulicích kolem Bleeding Heart Yard. A pacifistický Plornish, stále ještě v dojmu, že jsme všichni hluší jako poleno svolí sdělit informaci „Říká, že, není možné, aby kterákoliv strana vyhrála moderní válku.“

S velmi dočasným uklidněním po velkém německém nezdaru u Locre, překladatel ožil a vrátil se. Protože nepřítel nedosáhl triumfu, kterým se vychloubá, jsme žádáni, abychom nejen jednali na základě předpokladu, že ho nikdy nedosáhne, ale i předpokladu, že to nikdy nebude chtít. Máme předpokládat, že severoněmecká tyranie, když se ještě cítí triumfálně a nesesaditelně, začne být najednou benevolentní jen proto, že najednou zjistí, že jeho plány byly zmařeny—což je zcela zvláštní čtení historie tyranů. Nu, na světě přitom není nejmenší pochyby o současné náladě všech, na kterých v moderním Německu záleží. Vyjadřuje se to ve všem, co Německo dělá ve východní Evropě. Chová se přesně stejně brutálně a despoticky k ukrajinském národu, který vytvořilo, jako k národu polskému, který zničilo. Protože je vskutku tou nejvnitřnější ideou a duchem prusianismu je, že může jen ničit, že to co označuje za tvoření, jsou jen různé podoby ničení, nejsou to ani formy, jen zlomky. Ale tohle panství beze smyslu, tak jak je, Německo docela bezostyšně vynucuje na Východě a každým nezaměnitelným slovem a pohybem ukazuje, že by je chtělo prosadit i na Západě. A v této souvislosti je celá věc naprosto prostá a praktická. Máme dobré důvody věřit, že nebude s to—alespoň ne do té míry a alespoň ne teď—takto je na Západě prosadit. Možná to samo ví, že je Západě nyní a v tomto rozsahu prosadit nemůže. Ale dvě skutečnosti bijí ve své prostotě do očí—první je, že by je na Západě  prosadit chtělo a druhou je to, že toho bude lépe schopno poté, co je deset let prosazovalo na Východě. Jinými slovy, za deset let od nynějška se vrátí v útoku s polovinou Evropy za sebou. Bude to zase jako v roce 1914, se stejnou bezdůvodnou německou agresí, stejné zločiny, stejné urážky, stejné nesnesitelné zkušenosti a to vše s jediným rozdílem—že „ruský parní válec“ bude mnohem víc podobný parnímu válci a bude na opačné straně.

Při tak prosté situaci s námi většina nových pohybů k míru ani nehne—jen proto, že nevěříme, že směřují k míru, ale jen k další válce. Je prostě beze smyslu připomínat nám (jako bychom to potřebovali!) hrůzy masakrů, když si myslím, že příměří masakry neodstraní ale zopakuje. Musí-li mnozí zemřít než bude střední Evropa poražena, mnohem víc bude zcela jistě těch, kdo zemřou, než bude nakonec zničena západní Evropa a střední Evropa jistě povede celou východní Evropu do války za její zničení, pokud jí k tomu nyní ponecháme schopnosti.

Reklamy

Opravdovost patriotismu (ILN, 18. května 1918)

May 18, 1918

Patriotism Become True

Všichni si můžeme představit, i kdyby jen kvůli diskusi, člověka, který vždy změní téma řečí o počíasí. Když je vyzván, kupříkladu, aby platil férovou mzdu, řekne, že je pěkný den, nebo když se od něj čeká, že zaplatí sklenici piva, bude nesprávně tvrdit, že bude asi pršet. Kousek po kousku bychom asi upadli do zvyku vést debatu od meteorologických témat a odrážet je všude, kde se objeví. Pokud bychom byli skutečnými filosofy, měli bychom připustit, že počasí je široké a skvělé téma a že nejprostší dítě při hře nebo oráč při práci mohou mít nesrozumitelnou inspiraci o všem, co patří Shelleyovi nebo Turnerovi. Měli bychom nicméně jemně, ale pevně, odvést myšlení takového člověka od počasí a přivést ji zpátky ke mzdě. Pokud bychom se například dozvěděli, že náš dům a rodina byli zasaženy bleskem, mohlo by to přísně vzato být považováno za konverzaci o počasí. A pokud bychom se tomu vyhýbali jen kvůli tomuto atmosférickému přístupu, pak bychom mohli promeškat poslední šanci uhasit nějaké kusy nábytku, nebo blízkého příbuzného v plamenech. Zkrátka mnoho zkrátka mnoho důvěrně známých věcí může být  triviálním tématem k hovoru i tématem děsivým. A kupodivu, cosi podobného tomuto problému vyvstalo kolem války.

Při psaní na tomto místě jsem se vždy záměrně vyhýbal věcem, v nichž se moji krajané především neshodnou. Tento list je dobře znám mezi spojenci, i mezi našimi nepřátel: a těm musíme říkat především to, na čem se shodujeme. (Vzpomínám si na jednu frašku, citovanou v mém dětství, ve které jediným anglickým slovem, které Němec dokázal, s hrdelní neurčitostí, říct bylo „Illustrated London News“.) Ale každý, kdo trvá na důležitosti oné shody má sklon ocitnout se spíše ve falešné pozici mého smyšleného proroka počasí—člověka přirozeně podezíravého vůči pouhým názorům na vyhlídky na bouřku, když  on ve skutečnosti přináší o následcích bouře. Příliš často bude vypadat, jako by v patriotismu hledal útočiště jako v banálních pravdách, i když ve skutečnosti je patriotismus paradoxem a výzvou—pořád má povahu divokých zpráva revolučních vyrušení. Sama existence našeho národa je skutečně smrtelně ohrožena, poslední naděje všech národů skutečně lpí ve vítězství nad Pruskem. Všechny rozepře o prostředcích, jakkoliv zapálené a upřímné, musí být skutečně podřízené tomuto svrchovanému cíli, všechny rozmíšky mezi námi musí skutečně drženy pod pokličkou, protože tento jeden boj buď vyhrajeme nebo zanikneme. A přece konstatování těchto pevných faktů nevyhnutelně zní řídce a slabě, člověk, který se držel skutečné hrozby vypadá jako by byl bezvýznamně upadal do obecných řečí. Už se zdá, že mluví o věcech příliš zašlých a dobře známých, i když to, o čem mluví skutečně začalo velmi nedávno a velmi rychle spěje ke svému konci.  Vypadá jako by mluvil o počasí, vypadá jako by zíral na barometr, když ve skutečnosti vyhlíží blesk z čistého nebe.

A důvod omylu je opět ten samý, je to proto, že takový patriotismus byl brán zlehka jako počasí, než začal být bolestně zakoušen jako válka. Patriotismus byl skutečně používán jako výmluva lidmi, kteří si netroufali říkat pravdu o pivu nebo mzdách, než se před námi rozzářil jasně jako blesk a začal spalovat jako oheň. Patriotismus se stal posledním útočištěm některých, než se stal první velkou hrozbou prostého váženého člověka. Je to vzpomínka na okázalé a studené apely v době míru, které se nyní zdají jako by vyvracet naprosto praktické apely v čase války. Obyčejný politik měl ten neobyčejný osud, že byl současně potvrzený i zmatený. Zasáhlo ho něco stejně podivného jako zbloudilý blesk, jeho vlastní slova se naplnila. Bez nějaké vážné nespravedlnosti bychom mohli říct, že se naplnily jeho vlastní lži. Tenhle typ politika předstíral, že svolává oheň z nebes a oheň skutečně přišel, z nebe nebo možná z pekla. Sliboval, že zemi poskytne kormidelníka, který obstojí v bouři a byl značně znepokojen, když mu nebesa bouři poskytla. A teď, když žalostně a vytrvale volá, že skutečně nastala bouře, zdá se některým, že pořád ještě nahodile vykládá o počasí.

Ve staré mírové politice byly výzvy k jednotě falešné, prostě proto, že to byly výzvy z mnohem větší věci k mnohem menší. Polemiky, které lidi rozdělovaly byly skutečnější než fráze, které je měly spojovat. Bylo například vskutku absurdní, že pouhá výzva „držet stranu pohromadě“ měla zabránit liberálům, kteří věřili v jihoafrickou válku, aby ji podporovali, nebo liberálům, kteří jí opovrhovali, aby ji odsoudili. Jihoafrická válka byla věc mnohem menší než evropská válka, ale byla to věc mnohem větší než nějaký jeden konkrétní politický klub s jednou konkrétní barvou svých stužek a kokard. Někteří se museli nyní spojit proti hrozbě mnohem skutečnější než jakákoliv vášeň. Tak často museli klesnout do skutečných rozmíšek kvůli čemusi neskutečnému, že sotva dokáží uvěřit, že musí zanechat svých skutečných rozmíšek kvůli sváru mnohem skutečnějšímu.

To je nyní jejich hlavní hrozba—ne mezi národními stranami, ale mezi spojeneckými národy. Je zcela zásadní, aby tyto spolupracovaly, ve velmi skutečném smyslu je zcela zásadní, protože jakákoliv pošetilost, které se nějaký národ dopustí, tou pak bude v přirozeném řádu trpět, ale úspěch moderní německé říše je nepřirozeným trestem, který si ani zlý svět nezaslouží. Velmi prostý způsob, jak vyjádřit pravdu, je říci, že v žádném z našich spoluobčanů nebo našich spojenců není nic, nač bychom si mohli stěžovat, a co by vítězné Prusko nevnutilo světu se vším sobě vlastním zlem a s démony ještě horšími než ono samo. Není žádné naší choroby, kterou bychom se mohli pokusit vyléčit, kterou by oni neučinili prostě nevyléčitelnou. Pokud nás jednou bezostyšný militarista a materialista srazí k zemi, omráčí nás jednou provždy. Ztratíme sílu k nápravě, ba i k tomu, abychom se káli.

Nesvědomitý odpírač (ILN, 11. května 1918)

May 11, 1918

The Unconscientious Objector

Po světě stále přetrvává—spíš se líně potlouká—jeden zvláštní druh odpírače z důvodu svědomí, který je naštěstí menšinou, a to i v oné malé menšině odpíračů z důvodu svědomí. Přesněji bychom ho mohli popsat jako nesvědomitého odpírače—protože méně věří ve své vlastní svědomí a více nevěří v obecné svědomí, které je duší každé možné společnosti. Jeho nenávist k patriotismu je mnohem prostší než jeho láska k míru. Ale právě tak jako okamžitý dotyk ledu byl zaměněn za rozpálené železo, tak nepřirozený chlad jeho osobnosti je někdy zaměňován s fanatismem. Nejhrozněji nesvaté a nešťastné je na něm jeho mládí. Většina representativnějších pacifistů jsou starší muži—a vlastně, vyjma jejich přítomnosti, staré nudle. Ale jsou laskavé staré nudle,  a jejich pacifismus je ponejvíce předsudek zanechaný sektářskými výstřednostmi lidí, kteří nemohli přestat být křesťany i poté, co se stali puritány. Tihle lidé vždy odmítali to, čemu vágně říkali militarismus, který považovali záhadným způsobem za jakousi formu rozptýlení. Jelikož byli naučeni nedívat se na víno, když bylo červené, tak byli naučeni také nedívat se na uniformy, pokud byly červené. S kulkami nesouhlasili podobně, jako nesouhlasili k biliárovými koulemi na základě matné asociace myšlenek, která je spojovala s příjemně prožitým časem. O tom, zdá je válka skutečně uchichatým kolečkem veselí dnes patrně mohou vydat svědectví mnozí. Tu jde o to, že tento druh svědomitosti byl nejkomičtějším převrácením křesťanské tradice, ale byl stále křesťanský v tom smyslu, že byl převrácením právě toho a ničeho jiného. Jistá upřímnost, jiná prostota, jistý žal nad druhými dodával umírající sektě důstojnost.

Ale na pozoruhodném mladém muži, kterého mám na mysli žádná taková pozůstávající ušlechtilost neulpívá. Je chladný klackovitý, intelektuálně šikanuje a jeho intelekt je mdlý a řídký. Vyznačuje se imaginativní nedostatečností, kterou nelze porovnat s ničím vyjma se zastižením velitele, který ve víru bitvy hledí místo do polního dalekohledu do kapesního zrcátka. Vzpomínám si na jednu debatu před téměř čtyřmi lety, v níž se nějací stoupenci pana Normana Angella pokoušeli přesvědčit mě, že jsem naším morálním pokrokem vyrostli ze samotného pojmu války. Když jsem jim poukázal, že už jen samotné opuštění války, jen kvůli vydělání peněz, vůbec žádný morální pokrok neukazuje, naklonil jeden mladík z Cambridge hlavu na stranu a řekl: „Moje etika nijak asketická není.“ Ještě pořád ho vidím, s očima vyvrácenýma do rohu stropu a bílé světlo dopadající z vysokého okna na jeho legrační hlavičku. Shodou okolní právě v ten den poslalo Rakousko Srbsku své ultimátum.

A co horšího, duch této neradostné drzosti se někdy rozšířil a zastydl krev lepších mužů. Všiml jsem si toho v poslední době v upjaté póze lidí, kteří se pořád pokouší o vyčpělou hru svádět vinu za válku na všechny dávno poté, co Lichnowského odhalení a mír vnucený Rusku tuhle vinu s docela konečnou platností připsal. Lidé jako pan A. Hobson a pan Brailford, tváří v tvář těmto veřejným faktům a lidovému odporu začali být jen nabubřelí, povýšení a omezení na zaprášené detaily. S tím, jak se proti postupně obrací jedno po druhém velká fakta, zdá se, že je čím dál víc zajímají fakta malá—což jsou příliš často malé lži. A tak, když se pan Brailsford pokouší odpovědět na nadmíru zdatnou kritiku v New Age tak, že i když připouští, že většinu viny nesla Kaiserova vláda, zčásti ji lze též přičítat některým jednotlivcům v carově vládě. Co má člověk říci, aby vyvážil to ohromující přiznání s tak triviální pochybností? Možná by bylo praktickým zjednodušením říct panu Brailsfordovi: „Nu dobrá, budete bojovat dokud Kaiser neodejde tam, kam odešel car?“ Než ale padne Kaiserova koruna, musí být rozbity jiné a určitě to nebude nimráním se v maličkostech.

Ale i v hrubší a agresivnější podobě věc zůstává. Vzpomínám si, že jsem četl jeden román, který vyšel před krátkou dobou a sděloval právě toho ducha, kterého mám na mysli. Jmenoval se Fortune a napsal ho Donald Goldring. V podtitulu a ve své podstatě se hlásí k jakési romanci intelektuálního přátelství, ve skutečnosti je to ale spíše romance intelektuálního otroctví. Popisuje vliv, který má na život mladého muže přítel, jehož nekonvenčnost nakonec nabyde formy pacifismu—a jehož pacifismus v konečném důsledku nabyde podoby, jako jí nabývá vždy, proněmectví. Vztahy obou mužů v tomto případu ale v žádném případě nejsou vztahy dvou přátel, ale spíše pána a sluhy. Pán dává najevo svůj antimilitarismus—blahoslavení surovce. Zčásti to připomíná psaní nějaké dosti morbidní ženy, protože takové uctívání nadřazenosti je skoro hodné „Ouidy“.  Pro celkovou morální atmosféru podle mého příliš nezáleží na tom, že to není modloslužba nadutého vojáka, ale jen modloslužba člověka příliš nadutého na to, aby svolil být vojákem. A zajímavé do jisté míry je, že autor, podobně jako „Ouid“ skutečně píše docela dobře a atmosféra proto jeho dílo neoslabuje. „Pacifistický intelektuál je účinně a pravdivě popsán, jen má být skvělý a přitažlivý a je přitom odporný, ba politováníhodný.

Je tu totiž přítomné cosi, co alespoň já nacházím všude tam, kde dochází k pouhému uctívání intelektu—a tím myslím úpadek intelektu. Pacifistické—nebo spíš proněmecké—výroky nadřazeného mladého muže začala být čím dál podřadnější, nakonec jsou hodny odpadkového koše Continental Times.

Vezmu jeden nahodilý příklad reprezentující ignorantskou a v podstatě obyčejnou až banální sebejistotu typu, který popisuji.  Existuje nespočet dalších, dokonce i v tomto konkrétním románu—který je realistickým záznamem pokud jde o tento typ. Zde je například pasáž, kterou s povzdechem, nechceme-li mluvit o zívání, rozezná člověk, který s láskou prodléval nad svým výtiskem Continental Times—„Němci jsou, při všech jejich chybách, úžasné plemeno, plné energie, imaginace a charakteru. Ale Francouzi umírají. Jsou to Řekové moderního světa; Paříž je reinkarnací, chcete-li, Athén. Francouzi budou jako mrtvola kolem krku téhle budoucnosti téhle země.  “ Francie se nyní chová jako docela slušně živá mrtvola, ale pokud něco může přemoci ten téměř brutálně energický národ únavou, může to být nutnost číst podesetitisící ty samé teutonské žvásty. Předpokládám, že bylo marné doufat ve změnu, naznačovat, že vedle Atén nakonec upadly i jiné historické mocnosti a aniž by toho pro svět mnoho udělaly.

Na onu poznámku nebo na knihu, kde se vyskytuje, odkazuji jen proto, že zní právě tou notou nesmyslu, který jsem popisoval. Naznačuje, že přežití jistého druhu mladého muže, který je pacifistou ne proto, že by byl kvaker, ba ani ne proto, že by byl anarchistou—ale proto, že je snob a nic jiného. A snob není ani z přesmíry svědomitosti, ani není pedant z nadmíry učenosti. Nemá nic než ideje, které jsou nejen druhořadé, ale jsou i z druhé ruky. Z Tolstého článků si půjčil impossibilismus bez idealismu a z Nietzscheho článků způsob, jak být nadčlověkem, který nebude bojovat.

Německý obdiv k Anglii (ILN 4. května 1918)

May 4, 1918

The German Admiration of England

Každý ví—totiž je prostou pravdou—že, když nepřítel hledá chyby, je to mnohem méně nebezpečnější než jeho lichocení. Vůbec nejnebezpečnější je to, které někteří říkají nejupřímnější forma lichocení. A jak se ukáže, nápodoba byla, od začátku do konce, nejupřímnější formo německé kultury. V pozdějších dobách byly obrovské přehlídky teoretického germanismu, v praxi ale bylo pravou německou silou v praxi vytrvalé a pilné napodobování neněmeckých věcí. Pokud jde o metodu, nehledě na motiv, jiné jméno pro pruskost bylo plagiátorství. Bylo tomu tak v osmnáctém století, kdy Hohenzollernové vytvořili úžasný funkční model francouzské armády. Bylo tomu tak ve dvacátém století, kdy vytvořili další funkční model, tentokrát britského válečného námořnictva. A není ani pouhou ironií nazývat nápodobu upřímným lichocením, protože lichocení je skutečně upřímné. Nacházíme je nejdříve v obdivu Fridricha Velikého k Voltairovi. Později totéž nacházíme v Kaiserově obdivu ke Kiplingovi. Ocenění a uznání je v takových případech pravděpodobně docela autentické, obecně lze ale dojít k závěru, že oceňované není to nejlepší. Ani u těchto konkrétních věci, to nebude to nejlepší, co bude oslovovat Prusy, ještě méně pak to, co je lepší než oni. Těžko od něj očekávat, že by těmto hlubším elementům porozuměl, například těm, v nichž je Rabelais víc francouzský než Voltaire, nebo v nichž je Dickens víc anglický než Kipling. Ale vše, co má upřímnost, má i sílu a upracovaný a doslovný německý talent k nápodobě je jak silný, tak nebezpečný. Stejně tak, jako středověcí mystici říkali, že ďábel je opice boží, tak v určitém smyslu je i severní Němec opicí křesťanstva. Ale opice může být silnější než člověk: a opice má i jiné zvyky než jen nápodobu.

Německý obdiv k Anglii představuje nyní velkou hrozbu. Správněji bychom to měli nazvat německým obdivem k britskému impériu.  Právě tento rozdíl totiž přesně definuje jeho meze, a to i v definici jeho přemrštěnosti. V samotné Anglii, její národní půdě a duši, ve zvláštní notě anglického smíchu, zvláštní barvě anglické krajiny, znamenitých anglických ctnostech, ba ani ve skutečných anglických neřestech, se severní Němec vůbec nevyzná a nedávají mu smyslu. A už vůbec nemůže žádný kritik v Německu zachytit onu vzdálenou a slabou melodii anglické nedbalosti, která je pravým opakem německé starostlivosti. Žádný teutonský profesor nemůže napsat spolehlivou poznámku o onom refrénu, který dovršuje tolik anglických písní a který se vyskytuje například a na konci veršů začínajících slovy „Mrtev, pohřben Oliver Cromwell leží,“ kde myslím jediný populární verš vzpomínající na velkého vojevůdce kavalerie puritánského věku, jej odbývá slovy—

Sedlo a uzda na polici leží:

Pokud chceš víc, sám si zpívej.

Pro německého kavaleristu sedlo a uzda nikdy na polici neleží a německý pěvec bude dál zpívat bez konce a bez asistence.

Je nicméně pravda, že hrozba spočívá v německém obdivu k britskému impériu, i když mnohým  ta hrozba může připadat jako paradox. Němci britské impérium popisují jako intolerantní, zpupné, utiskovatelské a kruté a tyto fráze obvykle nejsou závazkem. Ale jsou docela autenticky německé coby komplimenty. Pilný Teuton je plně zaměstnán tím, že nám lichotí—lichotí nám tak, že nás označuje za chladné, že o nás říká, že jsme drak požírající zemi a moře, nebo zlý obr popíjející řeky krve lidských plemen. To jsou dvorské komplimenty v kruzích jeho vlastního dvora, jsou to pěkné proslovy, které vždy uspokojí jeho vlastní prince. A je v nich bohužel cosi, co všude poněkud zbavuje hněv a tiší marnivost, padlého lidství. Pokud dovolíme, aby to odzbrojilo náš hněv, pokud svolíme, aby to tišilo naši marnivost, pak jsme upadli do poslední a nejsubtilnější nástrahy našeho nepřítele. Když říká, že celá válka je ve skutečnosti válkou mezi Německem a Anglií, pronáší lichotku—tedy pronáší něco, co je současně komplimentem a lží. Když říká, že konflikt je ve skutečnosti střetem mezi starou a silnou mocností, která má kolonie a novou a silnou mocností, která po koloniích touží, pronáší kompliment a lež. Nebude těžké zjistit, proč ji pronáší, protože takový názor na válku má pro něj současně teoretickou i praktickou hodnotu. Teoretická výhoda, která je méně důležitá, je v tom, že naznačováním, že jen my jsme jeho mocným nepřítelem, může podporovat svou pošetilou libůstku starého učitele o teutonské rase, podle níž jsme jeho bratranci. Naznačováním, že Anglie je nutno se jako jediné ze Spojenců obávat, může pořád ještě podsouvat, že jen jeho plémě je mezi všemi lidskými plemeny třeba respektovat. Angličané samozřejmě nutně nejsou Teutoni.

K pruskému lichocení je ale i praktičtější důvod. Má dosáhnou toho, oč usiloval tisíc německých úskoků—vrazit klín mezi nás a naše přirozené spojence. Má za cíl nás zostudit v našich vztazích s Američany. Je již kořenem našich problémů, jak oslovit Iry. V těchto i dalších zemích jsou miliony těch, kdo snesou každou urážku a trýzeň pro radost ze zničení německé říše, pokud si mohou být jisti, že jim nehrozí blahopřání, že zachránili britské impérium. Subtilněji má za cíl nás v duchu oddělit od Francouzů. A ještě jednoznačněji má za cíl nás oddělit od takových států jako je Belgie nebo Srbsko a zastřít jasný historický fakt, že jsme do této války zcela jednoznačně vstoupili na obranu zcela konkrétních malých národů. Ale především má za cíl zabránit nebo napravit jistou mylnou událost naší doby, největší události za mnoho staletí našich dějin—návratu Anglie do Evropy.