Bryceho zpráva o válečných ukrutnostech (ILN, 8. června 1918)

June 8, 1918
The Bryce Atrocity Report

Sotva jsem se před týdnem politoval zmizení onoho milého proněmeckého orgánu, jímž jsou Continental Times, již se opět objevily, zabalené ve švýcarských novinách. Byly už pár měsíců staré—možná mezitím vyhasly, což se docela dobře mohlo stát, v důsledku Lichnowského odhalení. Tak či tak, můj starý protivník „Sagittarius“ napsal nějakých sedm sloupků o mých ohavnostech, především ve dvou osobních záležitostech—předně jeho osobním postavení a za druhé o jeho osobním stylu. Dotýkaje se mé úvahy, že jelikož odmítl, že by byl Němec, mohl by být třeba Žid, říká: „To je další falešný předpoklad. To samé řízení osudu, které ustanovilo, že se narodím jako Američan, rozhodlo, že budu římský katolík.“ Narodit se jako římský katolík je kromobyčejný duchovní počin, který jaksi není v souladu s římskokatolickým učením. Předpokládám, že tím chtěl říct, že byl jako římský katolík pokřtěn, což ani není v rozporu s tím, že by se mohl narodit jako Žid. Sám jsem to slovo samozřejmě použil v jeho správném významu určení lidského plemene. Zoufale netuším, co má na mysli v náboženském smyslu, protože v jiném článku v témže listu oslavuje Německo jako „inspirátora protestantismu.“ Možná se narodil jako katolík a byl pokřtěn jako protestant. Celé je to velmi matoucí. Nikdy se to ale z nadmíru prostého důvodu netýkalo mé argumentace. Můj dohad, že je Žid, podobně jako můj první předpoklad, že je Němec, nebyly útoky na něho, ale omluvy pro něj. Pokud říká, že žádnou omluvu nemá, musí to vědět nejlépe sám.

Ale to, čím jsme se zabýval, byl ten nesmysl samotný, což mě přirozeně přivádí k mému dalšímu bodu—o jeho stylu. Ujišťuje mě, že není německý a není americký, vskutku, mám za to, že by mohl být, copak já vím, třeba zulský, nic takového jsem totiž dosud neviděl. A tak píše: „Se sadistickouReameakersovou imaginací soptící v něm a bělovousými lžemi Bryceho zprávy o válečných ukrutnostech usazenými jako houby na jeho mozku.“ Rozhodně by se mi nelíbilo, pokud by nějaká lež s bílým vousem napodobovala houby na mém mozku. Pokud jde o to ostatní, jelikož nikoho ani ve snu nenapadne pochybovat o tom, že německé ukrutnosti byly spáchány, mohu se jen domnívat, že si myslí, že sadistické je jen kreslit, nikoliv je páchat.

Mýlí se ovšem v domněnce, že bych jakoukoliv jistotu zakládal třeba i na Bryceho zprávě, jakkoliv byla přesvědčivá. Ještě víc jsem se opíral o německé odpovědi na Bryceho zprávu. A ve značné míře jsem se opíral na „Sagittariovi“ repliky vůči mě. Vezměme si příkladmo potápění neutrálních lodí: když říkám, že je to přesně to samé. Jako vyhodit do povětří projíždějící omnibus kvůli jakési možnosti, že někdo z cestujících může vézt balíček pro nepřítele a když můj kritik dovede jen mrazivě říci, že jsem „špína“, vím, že nemá, co by moc dalšího říkal. Na omnibusu není nic obscénního, název toho vozidla nemusí vhánět nach do tváří novorozeného římskokatolického nemluvněte. Kdyby dokázal místo epitetu najít omyl, jistě by to udělal. Když jediné, co ještě dokáže k ponorkovému pirátství říct, je to, že já „odsuzuji jiné povrchní, nahodilý fakt,“ vím, že žádnou obranu nemá. Mám jakýsi dojem, že oběti své utopení nepovažují za povrchní ani svou smrt za jednu z příhod svého života.

Nu a stejně tak mohou být obvinění Bryceho zprávy s konečnou platností potvrzena toliko německými odpověďmi na ně. Německým cílem je dokázat, že zabiti byli jen franc-tieurs (neoznačení nepřátelští bojovníci pozn. překl.) a to německá obhajoba sama od sebe vyvrací. Zabíjení nějakého druhu se odehrávalo ve čtyř stech sedmdesáti obcích. Německá protizpráva se pokouší vypořádat jen se čtyřiceti z těchto obcí. Pokud jde o tři sta sedmdesát sedm obcí, zřejmě od jakékoliv obhajoby upustili. A obhajoby, které předkládají, jsou takové, že kdokoliv rozezná, že jsou podvodné a falešné, bolestě a nejistě poskládané ex-post.

S tím, co tyto věci skutečně znamenají, se dostáváme k hlubšímu argumentu. Základním a zásadním faktem, je že na „Sagittaria“ upřímně a hluboce zapůsobil utiskující rváč, kterého respektuje, i kdy se ho bojí a představuje si, že ho respektujeme i my, třebaže ho nenávidíme. Nu, alespoň já z toho rváče žádný respekt nemám, vůbec žádný dojem na mě neudělal, i když o něm slyším že je to rváč tichý, klidný a pitomý. Popírám totiž, že je třeba nějaké síly charakteru, aby člověk měl radost sám ze sebe. Zejména o Prusovi ale tahle pravda zatíná hlouběji. „Sagittarius“ popírá, že by na Prusovi nenašel chybu, a jemně naznačuje, že nějakou chybu mít může. S neuvěřitelnou vážností dodává „Mnohým z nás se nelíbí zohavující způsob, jímž si stříhá vlasy—i v čase války je to přehnané.“ A dál pokračuje o jeho způsobech a mluvě, evidentně přitom předpokládá, že Prusa přijímáme jako „hrubého, spravedlivého člověka“, jehož drsný zevnějšek ukrývá mnohé ctnosti.

Čím dříve celou svou myšlenku převrátí, tím lépe. To, co shledáváme zlým není Prusův zevnějšek, ale ve zcela zvláštním a duchovním smyslu jeho nitro.  Popíráme, že by byl spravedlivý a je nám lhostejné, zda je hrubý. Je nám úplně jedno, jak si stříhá vlasy, když nepodřezává druhým lidem hrdla, ale zlo v něm je cosi ještě prvotnějšího než podřezávání hrdel. Je to hlubší nejen než jeho způsoby, ale i hlubší než jeho morálka, je to jeho duše. Takového ducha lze vidět, jako v obraze, ve slovech, která volí a obrazech, které si vybírá. Když člověk řekne, jak to řekl slavný Prus o porobených, „Musíme jim ponechat jen oči pro pláč,“ poznávám okamžitě přítomnost čehosi naprosto vzdáleného pouhé hrubosti, nebo i brutalitě. Je to studený jed krutosti, která není pyšná na zlomení silných, ale na pokořování pokorných. Když řekne, jak pravil jeden pruský důstojník, že soucit je škodlivá věc a nepropívá jeho zdraví, poznávám cosi docela nezaměnitelného a docela nepřirozeného—kulturu právě tak zvláštní jako bakteriová kultura.

Prus typu a tradice Fridricha Velkého není jen utiskující rváč, nebo i jen pouhý hrubec. Je to chorobně bledý, nevrhlý, kluzký chlapík vyměšující šílenství a prakticky asi tak milý, jako dítko zabíjející mouchy. Nic takového jako on v Evropě není a já pořád doufám, že ani v Německu moc takových není. V Německu ale už vládne a dnes lidé umírají, aby rozhodli, zda bude vládnout v Evropě. Ale ať už vyhraje či nikoliv, nic to nezmění na objevu, který učinila náhoda války. Viděli jsme ne masku, ale tvář a to tvář, která nebude zapomenuta.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s