Používání Belgie jako figurky (ILN 27. července 1918)

July 27, 1918
Using Belgium as a Pawn

Našim přátelům na frontě lze docela dobře prominout, pokud jsou unaveni boji, i když se zdá, že se bijí lépe než kdy dřív. Někteří naši přátelé doma se ale zdají být unaveni myšlením—vlastně mluví jen tak nahodile, protože nepřemýšlí vůbec. Jsou v takové náladě, že i konečné rozdíly jim přijdou jako jemné odlišnosti. Je to něco podobného, jako kdyby generál v poli byl tak znuděný nebo netrpělivý, že by nerozeznal jemné odstíny mezi rakouskými vojsky a australskými vojsky. A přece jsem se mezi civilisty setkal s netrpělivostí nejprostšího myšlení, které by v praktickém důsledku bylo právě tak zničující. Nemohou otevřít oči a vidět—neříkám dovnitř, ale ani ne ven a spatřit zřejmou pravdu.

Zde je jeden příklad toho, co mám na mysli. Mnohé noviny komentovaly poslední výroky německého kancléře o Belgii. A mnozí pacifisté a polopacifisté—ba i řada patriotických listů, o tom reportovali ubezpečujícím tónem, že jde o prosté prohlášení, jímž se Německo vzdává všech nároků na Belgii. Nikdo z těch, jejichž slova jsem četl, podle všeho neviděl to, co na nich bylo nejprostší a nejočividnější. Německý kancléř řekl, že nebude Belgii za žádných okolností držet, ale že ji použije jako figurku k vyjednávání. Jeho upřímnost někteří hájili a druzí zpochybňovali, jiní by jen chtěli přesněji vědět, co jeho slova znamenají. Nikdo zřejmě nepoukázal na prostý fakt, že jeho slova neznamenají doslova nic. Jeho slova jsou sama o sobě v rozporu nejen s pravdou, ale mezi sebou navzájem. Jeho věty si protiřečí a nedávají smysl. Nemůžete něco používat k vyjednávání, pokud to nejste připraveni držet, pokud vyjednávání nebude uspokojivé.

Představme si kloboučníka, jak ukáže na klobouk ve svém obchodu a zapáleně prohlásí, že si ho nikdy, nikdy nenechá—že než by zůstal v jedné prodejně s tak příšerným kloboukem, tak ho rozdá nebo zahodí. A představme si, že když tohle řekne zákazníkům, řekne jim pak, těm samým zákazníkům, že ten klobouk chce prodat a vymámit z nich za něj vysokou cenu. Mohli bychom se domnívat, že tenhle kloboučník byl archetypální a příslovečný šílený kloboučník. Pokud by si zákazníci mohli být skutečně jisti, že by jim ten klobouk dal zadarmo, určitě by mu za něj nic nedali. Pravda je taková, že si jistí nejsou, ať už o tom říká cokoliv, a právě proto je případ komplikovaný dalšími a staršími fakty. Komplikují to takové detaily, jako je fakt, že kloboučník původně klobouk ukradl člověku, kterému se ho pokoušel prodat. Jinak řečeno, komplikuje to skutečnost, že nejenom šílený, ale i zlý kloboučník a že jeho špatnost postihuje právě tak hlavu a srdce jako klobouk. Součástí téže pravdy samozřejmě je, že samo vyjádření barona Hertlinga o využití Belgie jako figurky k vyjednávání je samotné popřením nebo ospravedlněním křivdy spáchané na Belgii. Vyjednávat můžete jen s něčím co prohlašujete za své. Mohu nabídnout baronu Hertlingovi, že mu prodám svůj klobouk, i když jsem si jist, že v něm nikdo nikdy žádného německého aristokrata neuvidí a i když je to forma obchodování s nepřítelem, které se nechci věnovat. Kdybych se ale pokoušel prodat klobouk barona Hertlinga třeba presidnetu Wilsonovi nebo japonskému císaři, německý aristokrat by si mohl začít vzpomínat na morálku zapomínanou od vpádu do Belgie. Jsou to nadmíru prosté pravdy, ale zdá se, že jsou s námahou objevovány nejen v Německu, ale i v Anglii.

Co má na samozřejmě na mysli, (vedle toho, co říká a co neznamená nic) není to že by se jistě vzdá Belgie, ať už je kníže nebo ne, ale že si je docela jist, že budeme dost bláhoví na to, abychom mu dali dobrou cenu za něco, není o nic víc jeho než můj klobouk. Myslel si zřejmě, že čas nebyl zralý k tomu, aby o ceně mluvil konkrétněji. Ještě nevíme, jaká cetka se po nás bude žádat, abychom se jí vzdali výměnou za to, že dá Belgii Belgičanům. Norfolk aSuffolk, nu to by šlo přirozeně k sobě—mnohem přirozeněji než Alsasko a Lotrinsko. Vysledované zpět přes svá teutonská jména ke svému teutonskému počátku, se budou objevovat v mnoha formálních a úplných soupisech Německé říše jako North Folk a South Folk. Možná bude za rozumný ekvivalent smlouvané figurky považované britské válečné námořnictvo s drobným příhozem hlavních přístavů. To je ale jen marná a imaginativní spekulace, protože vážně nepředpokládám, že by německý kancléř požadoval Norfolk nebo námořnictvo, ale se vší vážností tvrdím—což je vskutku samo o sobě zřejmé—že na ně má asi takové právo jako na cokoliv jiného jako výsledek jakéhokoliv vyjednáván o Belgii.  Na dvě z našich hrabství, nebo všechna naše hrabství má asi takový nárok jako na nejmenší kousek nejmenší kolonie, na největší flotilu má stejný nárok jako na nejmenší laskavost—pokud jsou mu tyto ústupky činěny výslovně jako odměna za to, že okradl slabé.

A zde je další příklad toho, co mám na mysli, když mluvím o bezmyšlenkovém odmítání zřejmého. Proč zrovna teď jistí lidé říkají, že je zřejmé, že ani jedna strana nemůže vyhrát, a že nemůže dojít k ničemu jinému než ke kompromisu? Naprostou zvláštností současné situace je, že je to závod mezi dočasnou německou převahou, která může vyhrát a, pokud k tomu nedojde, mezi konečnou spojeneckou převahou, která prakticky musí zvítězit. A ve chvíli, kdy je hra právě vyhrávána nebo prohrávána, se najdou lidé tak pitomí, že mluví o patu.

Samozřejmě, že nejde o otázku patu, ale o ochablé aktéry, nebo spíše ochablé diváky. Vím, že tihle kritikové ve skutečnosti nejsou hlupáci, nebo antipatrioti, ani to nejsou pacifisté, ale prostě jen unavení lidé. To není rozpoložení, ve kterém lze jasně vidět pravdu o čemkoliv. O řeči německého kancléře to poznamenává cokoliv, vyjma toho, co skutečně řekl, o velkých střetávajících se armádách se vyjadřuje o čemkoliv, vyjma toho, co skutečně dělají. Jen matně se může vracet k dojmu, že mír je zdravý a přirozený, což je něco podobného, jako když člověku hrozí, že usne ve sněhu a již nikdy neprocitne. Naší nynější povinností je v první řadě zůstat bdělí a při všem rachocení děl někteří už usnuli. Nic na tom nemění, že ve spánku chodí jako cestovatelé nebo novinoví korespondenti, nebo ze spaní mluví jako politici nebo veřejní řečníci. A před nimi stojí vždy fakt, který je nepřítelem—právě tak jejich jako naším nepřítelem, a ničitelem všeho co milují, právě tak, jako to milujeme my.

Reklamy

K otázce proporcí (ILN, 20. července 1918)

 

July 20, 1918
On the Question of Proportion

Je jen jeden skutečně nebezpečný způsob, jak dělat  z krtince horu. Je to nebezpečí člověka, který je z krtince tak rozrušený, že zapomíná, že stojí na hoře. Mnozí intelektuální horolezci jakoby nyní zapomněli, že jsou na hoře—nemluvě o to, že je to sopka. Jsou velmi zaměstnáni krtinci. Ohromný zemětřesný fakt Velké války, která je za úžasných nebezpečí vyzdvihal do úžasných výšin, jako by ve své nezměrnosti unikal jejich pozornosti.

Není lepšího představitele typu, který mám na mysli, než sir Walter Raleigh, brilantní profesor anglické literatury, který byl nedávno napomenut v tisku za nepatriotické chování, když radil, že by bylo rytířštější přiznat některým našich nepřátelům jejich rytířskost a nemluvit o nich jako o opicích. Nu profesor Raleigh zcela jistě není nepatriotický, jen se zcela jistě a naprosto mýlí. Mýlí se velké a mystické otázce rozdílu mezi horami a krtinci. Jinak řečeno, mýlí se v otázce proporcí. Je špatné mluvit o našich nepřátelích jako o opicích, protože pokud by to byly opice, byly by zcela bez viny. Není ale špatné říkat o nich, že jsou důkladně vycvičeni chovat se jako opice a podívaná na to, jak celá společnost moderních lidí svolí být opicemi je něco, co už jen samo o sobě po právu připoutá a strhne pozornost, jako pohled na dav lidí hřadujících na stromech nebo pojídajících trávu na všech čtyřech. Existuje-li nebezpečí, že si vystupující opice mohou jednoznačně podmanit praktikující lidské bytosti, pak prvním a posledním faktem, který je třeba zdůraznit je ukrutnost takového antiklimaxu v příběhu země. Není nepravdivé, ale kvůli tomu to nepřestává být o nic neskutečnější, tvrdit, že opičí lekce, stejně jako všechny ostatní lekce, je některými žáky pochopena méně než některými jinými a někteří ji možná nepochopí vůbec. Úžasný je sám fakt, že se to má učit, že vůbec má být taková škola a v takovém měřítku, že by měla produkovat učence v takové míře. Právě to skutečně uniká pozornosti v řečech, jako jsou ty profesora Raleigha, pro samé krtince totiž nevidí hory. Totéž platí o jeho odkazech na rytířskost v nás nebo našich nepřátelích. Hlavním faktem je, že tento boj je o rytířství a tudíž to není rytířský boj. Pokud by obě strany byly rytířské,  nemohla by jedna strana bojovat za záchranu rytířství. Profesor bere něco takového jako byl boj krále Artuše proti pohanům v Lyonesse a zachází s tím, jako by to byl turnaj na Camelotu. Kruhový stůl si možná držel svá vlastní pravidla, když bojoval s pohany a možná ne, nikdo ale nepředpokládá, že by tahle konkrétní pravidla dodržovali pohané, když bojovali s Kruhovým stolem. A na Camelotu už nebylo dalších turnajů, když byla bitva v Lyoness ztracena.

Zvláštní notou a novotou Pruska bylo, že se hlásí k tomu, že chce rytířství zrušit. Chce je zrušit v Evropě, tak jak je prakticky zrušilo v Německu. Nikdo nepředpokládá, že je zrušilo v každém Němci. Nikdo nemusí popírat, že existují skupiny a společenské typy, zejména na jihu, které jsou poměrně nezkažené, ale zkaženost tak velkého pospolného života zůstává skutečnou starostí lidstva. Je v nejvyšším slova smyslu neimaginativní být zvědav na normalitu několika málo a nežasnout na abnormalitou mnoha.

Byla by snadné vzít funkční podobenství, abych ukázal, co mám na mysli. Představme si, že je země ve válce, jako byly děti Israele s fénickým státem, oddaným uctívání Molocha a praktikujícím infanticidu vrháním nemluvňat do ohně. Kdybychom užili silných slov o rozdrcení takového nepřítele, bylo by to myslím ve své podstatně nerozumné, i když ve své formě by nějakému mudrci mohlo přijít rozumné říci nám: „Což není dobrých Féničanů? Což netruchlí fénické vdovy za svými válečníky? Je snad pravděpodobné, že by se fénické matky rodily bez mateřských instinktů?“ Odpověď zní, že tohle všechno pomíjí hlavní skutečnost, která je velmi neobyčejná. Div není, že některé fénické matky milují svá děťátka, ale to, že většina fénických matek svá děťátka pálí v ohni. Že se proti tomu některé matky bouří je nanejvýš pravděpodobné, že mnohé matky mají tolik citů, které je ke vzpouře pobízí je téměř jisté.  Ale Moloch je silnější než matky—což je obrovská skutečnost pro diváky a praktická hrozba pro svět. Až Molochův obraz padne a jeho sláva bude uvržena do prachu, až se jeho uctívání stane historií a zůstane jen hádankou pro lidstvo—pak vskutku může stát za to analyzovat  smíšené motivy, rekonstruovat romanci nebo kritizovat nedůslednosti krutosti a laskavosti. Ale Moloch ještě nepadl, Moloch stojí na výšině a jeho výhně stravují lidstvo, jeho armády opanovávají zemi a jeho lodi ohrožují náš ostrov. Otázka na rtech jakéhokoliv živého člověka není, zda někteří, kteří vydali své děti plamenům je milovali, ale zda ti spalují své děti přemohou ty, kdo je nespalují. Tahle paralele je prakticky ospravedlnitelná, protože to s čím bojujeme, má všechnu pravidelnost děsivého náboženství. Nejsme ve válce s politováníhodnými incidenty nebo smutnými výjimkami, ale se systémem podobným systém obětování nemluvňat, systém topení neutrálních lodí a jejich pasažérů, systém zotročování civilistů, systém napadání nemocničních zařízení, sytém vyhlazování rytířství. Netvrdíme, že není výjimek, naopak, říkám, že výjimky jsou: a říkáme právě to, že to jsou výjimky. Je to ale téměř ohavná frivolnost spekulovat o dobrých výjimkách ve chvíli, kdy nám samotným hrozí, že upadneme pod vládu zlého pravidla. Velká rána války mohla na Západ dopadnout, zatímco píšu tyto řádky a nikdo neví, co přijde pak. Každý by ale měl vědět, co je v sázce a nemarnit důvtipem na menší věci. V sázce není, zda staré zásady křesťanstva přežijí v tom či onom Němci, ale zda přežijí kdekoliv a v komkoliv, nebo zda bude svět náležet novému plemeni, které bude připomínat opice ve všem, vyjma zvířecí nevinnosti.

Naše ideály a naše trpělivost (ILN 6. července 1918)

July 6, 1918
Our Ideals and Our Patience

To nejsenzačnější na poslední velkém proslovu německé vládnoucí skupiny byla stopa skromnosti. Byla to ta skutečnost, že Kuhlmnan připustil pochybnost o tom, kdy válka skončí, a možná i o tom, jak skončí. Na nikoho z nás nejspíš příliš nezapůsobila jeho verze o tom, jak začala. Zdá se, že nynější pruský styl velí svalovat vinu na carskou vládu—možná proto, že car nemůže reagovat. Můžeme tomu říkat konec války v obou slova smyslech. Ti totiž, kdo takhle mluví, jsou neurčití o konci ve smyslu závěru a neurčití jsou i o konci ve smyslu cíle a záměru. Přesto ilustrují velmi důležitou pravdu o vztahu mezi skutečností, kterým musíme čelit, a ideálem, kvůli kterému jim čelíme.

Lze ji formulovat takto—že čím určitější je náš ideál, tím neomezenější, rozumí se nekonečná, musí být naše trpělivost. Můžete určit, jak dlouho budete pracovat, pokud se spokojíte s čímkoliv, co za tu dobu získáte. Nemůžete přesně určit, jak dlouho budete pracovat, pokud jste určili, pro co pracujete. Spojenci nepracují od hodiny, ale od kusu. Pokud máme nějaký kus práce označit za typický, můžeme vzít Polsko—kus, který by měl být jejich mistrovským kusem. Pokud lze Polsku navrátit svobodu a plnost, bude vzorem pro ten druh ideálu, pro který lidé musí pracovat a čekat—ne proto, že ideál jen neurčitý, ale proto, že je precizní.

Obnovit Polsko je spravedlivé, je to příhodné—ale není to snadné. Zachrání to Evropu, zachrání to Anglii, je to správné podle všech sobeckých i nesobeckých počítání, vyjma holé kalkulace, že válka bude trvat jen určitý počet dní. Pokud by byla nějaká pravda v etické výmluvnosti, kterou jsme slýchali od svého mládí—slova o úsilí, o nadšení, o následování ideálu a záře, zde je konkrétní a pochopitelný případ, aby inspiroval naše námahy a oběti ležící před námi.

Mezitím musím listu Nation poblahopřát, že po čtyřech letech války objevil, o čem celá válka je.  Velmi zdatní autoři onoho periodika nám nabízeli různá řešení jako idealistická řešení—nebo alespoň idealističtější než naše vlastní. Když Lenin a Trocký záměrně ničili armádu své vlastní země—pokud nějakou zemi mají—a pak šli vyjednávat s vítěznými armádami prušáctví s kousky papíru v rukou, připisoval jim Nation nejen nadpřirozenou dokonalost, ale jakousi nadpřirozenou moc. Tihle dva nebo tři potulní Židé měli nejen vzdorovat prušáctví jako mučednici, ale diktovat mu jako jeho páni. „Ideje jsou v sedle,“ napsal editor Nationu, „a síla najde své meze.“ Rád bych slyšel, jaký měl potom názor na to, jaké ideje jsou nyní v sedle v Rumunsku nebo na Ukrajině a jaká omezení byla nalezena pro sílu Postupimi a Berlína. Zdravý rozum takových věcí je únavně prostý. Jsou říše, kde ideje vládnou každá sama a samostatně, ale ideje nemohou vypudit sílu z její vlastní říše jinak, než že do té říše vstoupí. Omezení síly jsou v tom, že nemůže ideji zabránit být idejí, ale může jí zabránit stát se skutečností. Idea může být v „v sedle“ svého okřídleného Pegasa nahoře v oblacích, ale sama jako taková nezabrání pár tisícům hulánům, aby jeli, kam chtějí dole na pláních. Pokud nezáleží na tom, kam ve skutečnosti huláni jedou, pokud idea zůstává ideou—pak to dává dokonalou logickou základnu pro pacifismus a mnoho dalších věcí. Je to pozice tibetského mnicha, orientálního poustevníka, který lhostejně sleduje jednu vlnu orientálních výbojů a zotročování—a je to také velmi logická posice. Pro editora radikálního listu to není příliš slibná posice, protože implikuje právě tak zdrženlivost od vnitřní reformy a revolty jako od vnější intervence a invaze. Ale to nač si přesně u takového člověka, jako je editor Nationu, je to, že svou zahraniční politiku zakládá na polovině této ideje, a ne na celé. Kdyby byl úplnou osobou, bude nejméně kvaker a přinejlepším anarchista. Ve skutečnosti jde nějakou část cesty s válkou a pak zastaví, protože zjistí, že je to válka. A tak v pasáži, která mi dělá větší starosti, se ani nepokouší popírat, že plné ustavení svobodného Polska je spravedlivé—tedy, že je to idea, která by byla v sedle, pokud by ideje skutečně byly v sedle. Pak se střetne s faktem síly a svoje omezení musí najít svá omezení—„Německo tohle Polsko nedá, musí z něj být vyrváno. Miliony chlapců atd.“

Německo určitě nevydá, co vydat musí—to je důvod proč s ním jsme ve válce. Být s čímkoliv ve válce je hrozná věc, protože kvůli tomu musí strádat miliony chlapců. Máme ale nebo nemáme z toho vyvozovat, že se nemá usilovat o spravedlnost, vyjma těch, kdo ji dají. Pokud ano, řekněme to hned, a ušetřeme si obětování stovky chlapců, deseti chlapců nebo jednoho chlapce. Máme kapitulovat, protože oběti musí být bez určitého konce? Pokud ano, kapitulujme před bitvou, a ne v její polovině. Tyhle zřejmé pravdy musí samozřejmě platit zrovna tak pro jakýkoliv ideál, po němž Nation touží, jako pro ideál sjednoceného Polska, o jehož žádoucnosti možná pochybuje. Ať už kdo chce cokoliv—světový stát nebo socialistický stát nebo Společnost národů, nebo mezinárodní zničení národů—může být nezbytné za to bojovat, aby toho dosáhl a bude záviset na neznámých silách, jak dlouho proto bude muset bojovat. Logická posice je tak, kterou zaujme člověk, který vůbec bojovat nebude za naplnění svého ideálu, protože je s ním docela spokojený jako s ideálem. Nikdy nedokáže říct, kolik trápení přinese jeho uskutečňování. Může tu být něco současně drsného a neuchopitelného, na své vlastní úrovni, na pasivní resistenci. Ale není naprosto v co doufat, ani čeho se bát, pokud jde o částečnou resistenci. Bolševičtí předáci mohli být působiví, kdyby byli bezmocní. Mohli být šílení, ale pořád by to byli mučedníci, a je pravda, že vavřínová koruna dobyvatele, jelikož je na jiné úrovni, nikdy nemůže zastínit trnovou korunu mučedníka. Ale Nation nám bolševiky nenabízí jako mučedníky, ale jakési hypnotyzéry. Nebyli představeni jen jako muži vzdorující armádám nebo pohrdající armádami, ale jako muži, kteří jakousi záhadnou silou vůle odvedou práci armád i bez armád. Petrohradský idealista nebyl představen jako křesťanský mučedník, který svou víru prokáže tím, že ho sežerou lvi, ale jako krotitel lvů, který lvům zabrání, aby ho sežrali. Je to kompromis mezi důslednou militantností a důsledným mučednictvím, a Nation po nás žádá, abychom v něj uvěřili a je to kompromis, který se zhroutil.