Naše ideály a naše trpělivost (ILN 6. července 1918)

July 6, 1918
Our Ideals and Our Patience

To nejsenzačnější na poslední velkém proslovu německé vládnoucí skupiny byla stopa skromnosti. Byla to ta skutečnost, že Kuhlmnan připustil pochybnost o tom, kdy válka skončí, a možná i o tom, jak skončí. Na nikoho z nás nejspíš příliš nezapůsobila jeho verze o tom, jak začala. Zdá se, že nynější pruský styl velí svalovat vinu na carskou vládu—možná proto, že car nemůže reagovat. Můžeme tomu říkat konec války v obou slova smyslech. Ti totiž, kdo takhle mluví, jsou neurčití o konci ve smyslu závěru a neurčití jsou i o konci ve smyslu cíle a záměru. Přesto ilustrují velmi důležitou pravdu o vztahu mezi skutečností, kterým musíme čelit, a ideálem, kvůli kterému jim čelíme.

Lze ji formulovat takto—že čím určitější je náš ideál, tím neomezenější, rozumí se nekonečná, musí být naše trpělivost. Můžete určit, jak dlouho budete pracovat, pokud se spokojíte s čímkoliv, co za tu dobu získáte. Nemůžete přesně určit, jak dlouho budete pracovat, pokud jste určili, pro co pracujete. Spojenci nepracují od hodiny, ale od kusu. Pokud máme nějaký kus práce označit za typický, můžeme vzít Polsko—kus, který by měl být jejich mistrovským kusem. Pokud lze Polsku navrátit svobodu a plnost, bude vzorem pro ten druh ideálu, pro který lidé musí pracovat a čekat—ne proto, že ideál jen neurčitý, ale proto, že je precizní.

Obnovit Polsko je spravedlivé, je to příhodné—ale není to snadné. Zachrání to Evropu, zachrání to Anglii, je to správné podle všech sobeckých i nesobeckých počítání, vyjma holé kalkulace, že válka bude trvat jen určitý počet dní. Pokud by byla nějaká pravda v etické výmluvnosti, kterou jsme slýchali od svého mládí—slova o úsilí, o nadšení, o následování ideálu a záře, zde je konkrétní a pochopitelný případ, aby inspiroval naše námahy a oběti ležící před námi.

Mezitím musím listu Nation poblahopřát, že po čtyřech letech války objevil, o čem celá válka je.  Velmi zdatní autoři onoho periodika nám nabízeli různá řešení jako idealistická řešení—nebo alespoň idealističtější než naše vlastní. Když Lenin a Trocký záměrně ničili armádu své vlastní země—pokud nějakou zemi mají—a pak šli vyjednávat s vítěznými armádami prušáctví s kousky papíru v rukou, připisoval jim Nation nejen nadpřirozenou dokonalost, ale jakousi nadpřirozenou moc. Tihle dva nebo tři potulní Židé měli nejen vzdorovat prušáctví jako mučednici, ale diktovat mu jako jeho páni. „Ideje jsou v sedle,“ napsal editor Nationu, „a síla najde své meze.“ Rád bych slyšel, jaký měl potom názor na to, jaké ideje jsou nyní v sedle v Rumunsku nebo na Ukrajině a jaká omezení byla nalezena pro sílu Postupimi a Berlína. Zdravý rozum takových věcí je únavně prostý. Jsou říše, kde ideje vládnou každá sama a samostatně, ale ideje nemohou vypudit sílu z její vlastní říše jinak, než že do té říše vstoupí. Omezení síly jsou v tom, že nemůže ideji zabránit být idejí, ale může jí zabránit stát se skutečností. Idea může být v „v sedle“ svého okřídleného Pegasa nahoře v oblacích, ale sama jako taková nezabrání pár tisícům hulánům, aby jeli, kam chtějí dole na pláních. Pokud nezáleží na tom, kam ve skutečnosti huláni jedou, pokud idea zůstává ideou—pak to dává dokonalou logickou základnu pro pacifismus a mnoho dalších věcí. Je to pozice tibetského mnicha, orientálního poustevníka, který lhostejně sleduje jednu vlnu orientálních výbojů a zotročování—a je to také velmi logická posice. Pro editora radikálního listu to není příliš slibná posice, protože implikuje právě tak zdrženlivost od vnitřní reformy a revolty jako od vnější intervence a invaze. Ale to nač si přesně u takového člověka, jako je editor Nationu, je to, že svou zahraniční politiku zakládá na polovině této ideje, a ne na celé. Kdyby byl úplnou osobou, bude nejméně kvaker a přinejlepším anarchista. Ve skutečnosti jde nějakou část cesty s válkou a pak zastaví, protože zjistí, že je to válka. A tak v pasáži, která mi dělá větší starosti, se ani nepokouší popírat, že plné ustavení svobodného Polska je spravedlivé—tedy, že je to idea, která by byla v sedle, pokud by ideje skutečně byly v sedle. Pak se střetne s faktem síly a svoje omezení musí najít svá omezení—„Německo tohle Polsko nedá, musí z něj být vyrváno. Miliony chlapců atd.“

Německo určitě nevydá, co vydat musí—to je důvod proč s ním jsme ve válce. Být s čímkoliv ve válce je hrozná věc, protože kvůli tomu musí strádat miliony chlapců. Máme ale nebo nemáme z toho vyvozovat, že se nemá usilovat o spravedlnost, vyjma těch, kdo ji dají. Pokud ano, řekněme to hned, a ušetřeme si obětování stovky chlapců, deseti chlapců nebo jednoho chlapce. Máme kapitulovat, protože oběti musí být bez určitého konce? Pokud ano, kapitulujme před bitvou, a ne v její polovině. Tyhle zřejmé pravdy musí samozřejmě platit zrovna tak pro jakýkoliv ideál, po němž Nation touží, jako pro ideál sjednoceného Polska, o jehož žádoucnosti možná pochybuje. Ať už kdo chce cokoliv—světový stát nebo socialistický stát nebo Společnost národů, nebo mezinárodní zničení národů—může být nezbytné za to bojovat, aby toho dosáhl a bude záviset na neznámých silách, jak dlouho proto bude muset bojovat. Logická posice je tak, kterou zaujme člověk, který vůbec bojovat nebude za naplnění svého ideálu, protože je s ním docela spokojený jako s ideálem. Nikdy nedokáže říct, kolik trápení přinese jeho uskutečňování. Může tu být něco současně drsného a neuchopitelného, na své vlastní úrovni, na pasivní resistenci. Ale není naprosto v co doufat, ani čeho se bát, pokud jde o částečnou resistenci. Bolševičtí předáci mohli být působiví, kdyby byli bezmocní. Mohli být šílení, ale pořád by to byli mučedníci, a je pravda, že vavřínová koruna dobyvatele, jelikož je na jiné úrovni, nikdy nemůže zastínit trnovou korunu mučedníka. Ale Nation nám bolševiky nenabízí jako mučedníky, ale jakési hypnotyzéry. Nebyli představeni jen jako muži vzdorující armádám nebo pohrdající armádami, ale jako muži, kteří jakousi záhadnou silou vůle odvedou práci armád i bez armád. Petrohradský idealista nebyl představen jako křesťanský mučedník, který svou víru prokáže tím, že ho sežerou lvi, ale jako krotitel lvů, který lvům zabrání, aby ho sežrali. Je to kompromis mezi důslednou militantností a důsledným mučednictvím, a Nation po nás žádá, abychom v něj uvěřili a je to kompromis, který se zhroutil.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s