Používání Belgie jako figurky (ILN 27. července 1918)

July 27, 1918
Using Belgium as a Pawn

Našim přátelům na frontě lze docela dobře prominout, pokud jsou unaveni boji, i když se zdá, že se bijí lépe než kdy dřív. Někteří naši přátelé doma se ale zdají být unaveni myšlením—vlastně mluví jen tak nahodile, protože nepřemýšlí vůbec. Jsou v takové náladě, že i konečné rozdíly jim přijdou jako jemné odlišnosti. Je to něco podobného, jako kdyby generál v poli byl tak znuděný nebo netrpělivý, že by nerozeznal jemné odstíny mezi rakouskými vojsky a australskými vojsky. A přece jsem se mezi civilisty setkal s netrpělivostí nejprostšího myšlení, které by v praktickém důsledku bylo právě tak zničující. Nemohou otevřít oči a vidět—neříkám dovnitř, ale ani ne ven a spatřit zřejmou pravdu.

Zde je jeden příklad toho, co mám na mysli. Mnohé noviny komentovaly poslední výroky německého kancléře o Belgii. A mnozí pacifisté a polopacifisté—ba i řada patriotických listů, o tom reportovali ubezpečujícím tónem, že jde o prosté prohlášení, jímž se Německo vzdává všech nároků na Belgii. Nikdo z těch, jejichž slova jsem četl, podle všeho neviděl to, co na nich bylo nejprostší a nejočividnější. Německý kancléř řekl, že nebude Belgii za žádných okolností držet, ale že ji použije jako figurku k vyjednávání. Jeho upřímnost někteří hájili a druzí zpochybňovali, jiní by jen chtěli přesněji vědět, co jeho slova znamenají. Nikdo zřejmě nepoukázal na prostý fakt, že jeho slova neznamenají doslova nic. Jeho slova jsou sama o sobě v rozporu nejen s pravdou, ale mezi sebou navzájem. Jeho věty si protiřečí a nedávají smysl. Nemůžete něco používat k vyjednávání, pokud to nejste připraveni držet, pokud vyjednávání nebude uspokojivé.

Představme si kloboučníka, jak ukáže na klobouk ve svém obchodu a zapáleně prohlásí, že si ho nikdy, nikdy nenechá—že než by zůstal v jedné prodejně s tak příšerným kloboukem, tak ho rozdá nebo zahodí. A představme si, že když tohle řekne zákazníkům, řekne jim pak, těm samým zákazníkům, že ten klobouk chce prodat a vymámit z nich za něj vysokou cenu. Mohli bychom se domnívat, že tenhle kloboučník byl archetypální a příslovečný šílený kloboučník. Pokud by si zákazníci mohli být skutečně jisti, že by jim ten klobouk dal zadarmo, určitě by mu za něj nic nedali. Pravda je taková, že si jistí nejsou, ať už o tom říká cokoliv, a právě proto je případ komplikovaný dalšími a staršími fakty. Komplikují to takové detaily, jako je fakt, že kloboučník původně klobouk ukradl člověku, kterému se ho pokoušel prodat. Jinak řečeno, komplikuje to skutečnost, že nejenom šílený, ale i zlý kloboučník a že jeho špatnost postihuje právě tak hlavu a srdce jako klobouk. Součástí téže pravdy samozřejmě je, že samo vyjádření barona Hertlinga o využití Belgie jako figurky k vyjednávání je samotné popřením nebo ospravedlněním křivdy spáchané na Belgii. Vyjednávat můžete jen s něčím co prohlašujete za své. Mohu nabídnout baronu Hertlingovi, že mu prodám svůj klobouk, i když jsem si jist, že v něm nikdo nikdy žádného německého aristokrata neuvidí a i když je to forma obchodování s nepřítelem, které se nechci věnovat. Kdybych se ale pokoušel prodat klobouk barona Hertlinga třeba presidnetu Wilsonovi nebo japonskému císaři, německý aristokrat by si mohl začít vzpomínat na morálku zapomínanou od vpádu do Belgie. Jsou to nadmíru prosté pravdy, ale zdá se, že jsou s námahou objevovány nejen v Německu, ale i v Anglii.

Co má na samozřejmě na mysli, (vedle toho, co říká a co neznamená nic) není to že by se jistě vzdá Belgie, ať už je kníže nebo ne, ale že si je docela jist, že budeme dost bláhoví na to, abychom mu dali dobrou cenu za něco, není o nic víc jeho než můj klobouk. Myslel si zřejmě, že čas nebyl zralý k tomu, aby o ceně mluvil konkrétněji. Ještě nevíme, jaká cetka se po nás bude žádat, abychom se jí vzdali výměnou za to, že dá Belgii Belgičanům. Norfolk aSuffolk, nu to by šlo přirozeně k sobě—mnohem přirozeněji než Alsasko a Lotrinsko. Vysledované zpět přes svá teutonská jména ke svému teutonskému počátku, se budou objevovat v mnoha formálních a úplných soupisech Německé říše jako North Folk a South Folk. Možná bude za rozumný ekvivalent smlouvané figurky považované britské válečné námořnictvo s drobným příhozem hlavních přístavů. To je ale jen marná a imaginativní spekulace, protože vážně nepředpokládám, že by německý kancléř požadoval Norfolk nebo námořnictvo, ale se vší vážností tvrdím—což je vskutku samo o sobě zřejmé—že na ně má asi takové právo jako na cokoliv jiného jako výsledek jakéhokoliv vyjednáván o Belgii.  Na dvě z našich hrabství, nebo všechna naše hrabství má asi takový nárok jako na nejmenší kousek nejmenší kolonie, na největší flotilu má stejný nárok jako na nejmenší laskavost—pokud jsou mu tyto ústupky činěny výslovně jako odměna za to, že okradl slabé.

A zde je další příklad toho, co mám na mysli, když mluvím o bezmyšlenkovém odmítání zřejmého. Proč zrovna teď jistí lidé říkají, že je zřejmé, že ani jedna strana nemůže vyhrát, a že nemůže dojít k ničemu jinému než ke kompromisu? Naprostou zvláštností současné situace je, že je to závod mezi dočasnou německou převahou, která může vyhrát a, pokud k tomu nedojde, mezi konečnou spojeneckou převahou, která prakticky musí zvítězit. A ve chvíli, kdy je hra právě vyhrávána nebo prohrávána, se najdou lidé tak pitomí, že mluví o patu.

Samozřejmě, že nejde o otázku patu, ale o ochablé aktéry, nebo spíše ochablé diváky. Vím, že tihle kritikové ve skutečnosti nejsou hlupáci, nebo antipatrioti, ani to nejsou pacifisté, ale prostě jen unavení lidé. To není rozpoložení, ve kterém lze jasně vidět pravdu o čemkoliv. O řeči německého kancléře to poznamenává cokoliv, vyjma toho, co skutečně řekl, o velkých střetávajících se armádách se vyjadřuje o čemkoliv, vyjma toho, co skutečně dělají. Jen matně se může vracet k dojmu, že mír je zdravý a přirozený, což je něco podobného, jako když člověku hrozí, že usne ve sněhu a již nikdy neprocitne. Naší nynější povinností je v první řadě zůstat bdělí a při všem rachocení děl někteří už usnuli. Nic na tom nemění, že ve spánku chodí jako cestovatelé nebo novinoví korespondenti, nebo ze spaní mluví jako politici nebo veřejní řečníci. A před nimi stojí vždy fakt, který je nepřítelem—právě tak jejich jako naším nepřítelem, a ničitelem všeho co milují, právě tak, jako to milujeme my.