Pruská okupace spojeneckého imperialismu (ILN, 31. srpna 1918)

August 31, 1918

The Prussian Occupation of Allied Imperialism

Poslední proslov dr. Solfa, německého ministra kolonií, obsahoval otázku, kterou by si někteří z jeho nepřátel docela dobře mohli troufnout zodpovědět inteligentněji, než ji zodpověděl on. Velká část jeho řeči byla toho druhu, který vždy doprovází německý ústup, stejně pravidelně jako ústupové boje. Prusko vždy hlásá nelítostnost, když vítězí, a čestnost a poctivost, když prohrává. A v této válce, s jakousi brutální prostotou, káže ve skutečnosti obojí současně—nelítostnost podmaněnému Východě, čestnost a poctivost vítězícímu Západu. Na omluvě dr. Solta za brest-litevský mír totiž bylo cosi divoce slabého. Mír tak ostudný, že samotní zrádci, kteří do něj zrádně zavedli svou zemi, jej museli zuřivě popírat, nelze označovat za pouhé metodické úsilí. Pokud jde o to ostatní, skutečně to vypadá, že nám vyčítá připuštění špatné správy Ruska, jako by měli lidé na druhé straně světa za úkol svrhávat ruského autokrata, když Prusové, kteří s ním sousedí, neudělali nikdy než to, že napomáhali tomu, aby byl ještě větší autokrat. Každá pruská intervence do ruských záležitostí byla reakcionářská, od dob, kdy Fridrich vyzval tři říše, aby si rozdělily Polsko, po dobu, kdy současný Kaiser vyzval někdejšího cara, aby pomstil zvláštní posvátnost imperiální krve zničením nezávislosti Srbska. Francie a Anglie se dovolávaly cara jako vůdce slovanských národů. Ale Kaiser se ho dovolával otevřeně, přímo a prostě, jako cara. Sotva ale stojí za to odpovídat na náhodné výstřely  velkého ústupu.

Dr. Solf ovšem použil jedno slovo a naznačil jednu myšlenku, kterou může docela stát za to prozkoumat. To, že záměry Spojenců jsou „imperialistické“ se stále znovu objevuje v každém důležitém sdělení německé říše—kde je vše imperialistické nejen v cílech, ale i v původu. Císař má imperiální cíle, imperiální kancelář má, můžeme předpokládat, imperiální cíle. Sotva je to to nejhorší, co můžeme o našem přítomném nepříteli říct, že jeho císař je císařem nebo že jeho říše říší. Ale i když je to asi tak to nejlepší, co o něm můžeme říct, zdá se, že je to asi tak to nejhorší, co může on říct o nás. Je to slovo zcela zvláštně nevhodné pro cíle Entente. Je dokonce obzvláště nevhodné pro jeho nejkrajnější cíle. Prvotním záměr spojenců není imperialistický v jakémkoliv smyslu—ani dobrém slova smyslu.

Podobně si můžeme přát zničit Prusko a prusianismus, ale rozhodně si nepřejeme je pohltit. Zabýváme se něčím, čeho se chceme zbavit, ne něčím, čeho se chceme zmocnit. Chceme eliminovat nepřítelova zla, protože jsou zlá pro nás i pro všechny ostatní. Nijak zvlášť si ale nepřejeme brát nepřítelova dobra, i kdyby jen proto, že si nemyslíme, že by byla dobrá. Nikdo nedychtí po tom odnést všechny sochy Kaisera. Nikdo nejspíš nepůjde rozebrat Berlín kamen po kameni, aby ho znovu postavil na Salisburské planině nebo na zničených místech v Champagne. Angličan, který se zmocní helmy s bodlem si ji obvykle odnese, aby ji vystavil, ne nosil. A to všechno jsou jen triviální příklad ústřední pravdy—že náš hlavní cíl lze označovat za zboření, ale není možné o něm mluvit jako o loupeži. Nijak zvlášť nedoufáme, že bychom Německo imperializovali tak, jak Řím imperlializoval Galii, že bychom chtěli kořistit z jeho zdrojů pro sebe nebo pro obecné dobré. V minulosti jsme příležitostně—a  dle mého nešťastně—bojovali kvůli zlatu v dole nebo kvůli opiu procházejícímu přístavem, Rozhodně ale nebojujeme kvůli dřevu z Černého lesa nebo hroznům z rýnských vinic. To není ani náš sobecký cíl, když dáme stranou naše nesobecké cíle. Tento rozdíl je tak doložitelně správný, že ani nezáleží na tom, jestli bychom ho formulovali nepříznivě. Může dávat nějaký smysl říkat, že náš cíl je jen násilný, nebo jen mstivý nebo jen militaristický. Chcete-li, nepředkládá si žádné dobro jako je imperialismus. Chcete-li není pozitivní vůbec. Je negativní, je destruktivní, není to nic než naprosto nutný a naprosto spravedlivý.

Když ale takhle mluvíme o positivním a negativním, musíme se mít na pozoru před velmi běžnou formou moderní popletenosti. Po negativním nebo destruktivním nikdo netouží pro ně samotné, lidé touží uvolnit positivní věci, které poté mohou vzkvétat. Mohou být ale docela dobře přesvědčeni, že svoboda dosažená tím ničením jim rozkvět jistě umožní. Když člověku, který kácí strom řeknete, že je destruktivní a ne konstruktivní, téměř tím prostému dřevorubci dáte oprávnění, aby svou sekeru obrátil proti filosofovi a ne proti stromu. Je totiž pravda nejen to, že může rozumně očekávat, že ze dřeva stromu postaví něco jiného. Je také pravda, že může také rozumně očekávat, že jisté další věci vyrostou samy o sobě, jen proto, že odstraní strom. Podobenství je tu jen odbočkou, ale je také, dostatečně zjevně, velmi pravdivým podobenstvím o celém argumentu pro velkou Alianci—pro ty, kdo otesávají mohutný strom prusianismu.

Je zcela proto zcela vzdálené realitě, že by se německý ministr kolonií měl snažit obrátit k zachování německých kolonií. Žádný anglický představitel, zuřivý nebo mírný, dogmatický nebo pochybovačný o tom nikdy neměl ani dojem, leda dodatečně a jako vedlejší výslede něčeho jiného. Pokud jde o německé kolonie, čelíme ne ani tak tomu, že by bylo žádoucí je mít, jako spíš potíži s jejich vracením. Ta potíž je spojen s postojem domorodců, postojem anglických kolonistů a zejména postojem německých kolonistů. V první řadě, a v každém případě, náš praktický cíl je mnohem víc takové věci Německu brát, než takové věci získávat pro Anglii. Náš motiv je právě tak extrémní, je destruktivnější, ale v žádném smyslu není imperialistický. Považujeme za nezbytné vyčistit jedovatou džungli popruštělého germanismu z těch míst, kde zatěžuje zemi, ale je skutečně pravda, že ti nejpitomější či nejcyničtější z nás myslí více na porost, který vyklučíme než na půdu, kterou uvolníme. Pokud tomuhle dr. Solf neporozumí, bude docela špatně chápat Angličana a to způsobem, který vždy  nepochopení nepřítele znamená pohromu. Angličan teď už ví, že se věnuje práci, ve srovnání s níž je hon za koloniemi honem za půlpenny. Ať už byla jeho dobrodružství na okraji věcí a na konci světa jakkoliv barvitá, ví, že teď je v centru dění, před soudním dvorem světa—a nesnaží se přechytračit konkurenčního kupce, ale je souzen jako notorický pirát. Co se s stane s pirátovým majetkem je skutečně podružné. Zajímavé je, co se stane s pirátem.

Reklamy

Nebezpečí vítězství (ILN 23. 8. 1918)

August 24, 1918
The Dangers of Victory

Věc Spojenců je konfrontována určitými novými nebezpečenstvími, jsou to ale nebezpečenství úspěchu, mohli bychom dokonce říct, že to jsou nebezpečenství vítězství. Jsou to hrozby velmi reálné, často zřejmé v historii, zaměňování předposledního za poslední. Může být, jak tvrdí někteří bystří pozorovatelé, že Prusko skutečně prohrálo Velkou válku onoho letního dne, kdy západně od Marny vyrazili francouzští velitelé bez jediného výstřelu, náhlí a tiší jako dávný šíp. Ale i kdyby tohle znamenalo, že Německo prohraje válku, nebude to znamenat, že ji Spojenci vyhrají. Bude to jen znamenat, že Spojenci vyhrávají moc ji vyhrát. Nebude to ani znamenat, že si můžeme být jistí a spolehlivě ve vítězství důvěřovat, bude to jen znamenat, že můžeme vyhrát, pokud si nebudeme příliš jistí sami sebou. Ale ta skutečná hrozba je ještě poněkud zvláštnější a je dostatečně subtilní, abychom ji mohli odkazovat k jejím skutečným příčinám. Pravda je taková, že jisté omyly, zcela zásadní ve smýšlení mnoha patriotických lidí, vyplynula na povrch v přirozeném nadšení z posledních skvělých úspěchů. Jedním z nich byla před čtyřmi lety představa, že válka bude snadno vyhrána na samém počátku. Nyní se vrací ve formě podobné myšlenky, že válka bude snadno vyhrána na svém konci. Ale věci přirozeně nekončí o nic snadněji než začaly. Velké války mezi různými evropskými spojenectvími nebývaly obecně hotové za pár měsíců. A takhle válka začala takovým způsobem, že by s ní bylo možné zrychla skoncovat jen tak, že by při tom bylo skoncováno i s námi.

Zdá se mi, že další důvod to má v tom, že o válce musíme psát těsnopisem. Musíme například říkat, ž bojujeme s Německem. To zahrnuje neurčitou myšlenku, že  jeden stát byl ve válce s mnoha a že musí být poražen. Němci sami samozřejmě myšlenku, že je velká většina Spojenců držel v šachu nevřele povzbuzovali. To by jim dávalo možnost říkat, že je držela v šachu obrovská většina Černohorců. Ale to nikdy nebyl pravdivý popis celé věci. Pokud mluvíme řádně, v nejmenším neplatí, že bojujeme s Německem. Bojujeme s něčím, co je současně větší i menší než Německo. Vůle, který stojí proti nám je Prusko, nebo spíš cosi menšího než Prusko, totiž Postupim. Mocnost, která stojí proti nám je Střední Evropa, a mnohem víc, než to, co se počítá jako Střední Evropa, stala se z toho téměř celá Evropa. Pokud nepovolí pruské sevření Ruska, bude to většina Evropy, nebo přibližně celá Evropa. Správná definice by byla asi následující: bojujeme s obrovskou konfederací těch států, které již přijaly pruskou hegemonii, Když ale běžně volně píšeme a mluvíme, bylo by pro nás dost obtížné tohle říkat, namísto toho, abychom prostě řekli „Německo“. Bylo by dosti nešikovné pro průměrného člověka třeba v hostinci, nebo při psané pohlednice říct: „Chtěl by vyrazit a pustit se do té obrovské konfederace států, které již přijaly pruskou hegemonii.“ Bylo by pro něj trochu namáhavé říkat. „Obrovská konfederace těch států, které již přijaly pruskou hegemonii podle všeho dostala Soissons na frak.“ Mluví i tom, že by si to chtěl rozdat s Němci, mluví o tom, že Němci dostali na frak, a vzhledem k jistým historickým a rasovým rysům je to platný pojem. Ale s ohledem na vojenskou moc se kterou jsme se museli utkat je delší definice pravá a rozdíl skutečný. To, s čím bojujeme je napůl dokončený plán jakési převrácené římské říše. Je to taková říše, kde na vrcholu jsou ne ti nejvíce, ale naopak ti nejméně civilisovaní a taková, která se původně rozšířila ne ze starého republikánského města, ale z nového královského dvora. Bavorsko je její součástí je asi tak, jako je její součástí Bulharsko. Obě země k ní patří  v tom smyslu, že bavorský král by Kaiserovi řekl, co mu také bulharský král řekl: Ave Caesar. Turci nejsou Němci, nejsou to Teutoni, nejsou to ani Středoevropané. Jsou to nadmíru marginální, vlastně to vůbec Evropané nejsou. Jsou to ale lidé, kteří přijali vedení Hohenzollernů, a stalo se, že my jsme ti, kdo jejich vedení nepřijali.

Je tu nebezpečí, že dnes příliš spoléháme na americký parní válec, tak jak jsme dříve spoléhali na parní válec ruský. Musíme se zbavovat posledních zbývajících představ, že jsme „odvedli svůj díl“ a že teď můžeme všechno nechat na větší západní populaci. V tomto ohledu je ještě větší urážkou Americe důvěřovat než jí nedůvěřovat. Můžeme nyní samozřejmě vyhrát, pokud půjdeme všichni společně kupředu, ale určitě můžeme určitě prohrát, pokud někdo z nás zůstal stranou nebo i jen zůstane zpátky. My doma nemůžeme odvést tu nejdůležitější práci, pořád přitom ale můžeme udělat něco velmi důležitého. Můžeme odvádět zásadní práci a peníze, můžeme šetřit nutnými věcmi, můžeme odrazovat od všech znelíbení v soukromém životě a zejména  rozplétat mezinárodní neporozumění mezi spojenci.  Především ale můžeme mít jasně na zřeteli, pro co ani nepracujeme ani nebojujeme, a pro co jediné stojí za to ať pracovat nebo bojovat. Nebojujeme s jiným normálním národem zvaným Německo, který se pak může stáhnout do svých hranic, tak jako my se stáhneme do našich. Pokud by to byla jediná materie války, pak by žádná válka nebyla. Bojujeme za odčinění čehosi bohužel již udělaného nebo alespoň zpola udělaného. Bouříme se proti říši zla již části ustavené v Evropě, ustavené převážně slepou a nízkou poddaností Evropy, nejprve vůči pruskému rozdělení Polska a pak vůči pruském rozsápání Francie. Lidé mluví o kontrarevoluci v Rusku, zapomínají ale že sama ruská revoluce byla kontrarevolucí v Evropě. Velkou revolucí v Evropě bylo povstání proti pruské říši. Právě to činí poslední vítězství na Marně, právě jako to činilo první vítězství na Marně, tak vznešené a sensanční, protože demokratické vítězství je vždy dramatické. Ale demokracie s konečnou platností nepovstala, dokud despocie konečně nepadla. To je zásadní vlastnost občanské války, a tohle je mnohem více občanská válka v Evropě než cizí válka s Německem. Pokud selžeme německý císař přežije jako císař Evropy a v tomto smyslu jako anglický císař. Jeho vliv bude cítit v každé zemi, jako byl cítit vliv římského císaře. Až uspějeme, musí být právě tak bezmocný v Poznani, jako ve svých vlastních branách i jako v Patangonii na konci země. Jako nepřítel může být rovný, a jako s rovným s ním může být nakládno, ale tyranie, která byla na vrcholu, může být jen svržena podupána pod nohama lidí.

Pruská idea národnosti (ILN, 17. srpna 1918)

August 17, 1918

Prussian Ideas of Nationality

Německý císař se v poselství Finům prohlašoval zcela zvláštně jako přítel malých národů. Nebylo by ani příliš obtížné definovat víc než jeden smysl, ve kterém to bude pravda. Kaiser má malé národnosti tak nadmíru rád, že si přeje, aby všechny národnosti byly pokud možno co nejmenší. V obavě, že Francie trpí uvolněnou a zahanbující velikostí, je připraven zabrat a držet dvě velké francouzské provincie a obecně se mu k dobru připisuje záměr zabrat a držet i další. Kvůli tomu, aby Srbsko nepřišlo o onu cennou malost podobající se drahokamu, která vyvolala všechno zalíbení v této zemi, pobízel rakouské imperialisty, aby zabraly dva velké distrikty, svou povahou srbské, které by se přirozeně staly částí většího Srbska—ale které by pro něj byly méně obdivuhodným a méně milým Srbskem. Můžeme očekávat, že tento proces zdokonalování redukcí může pokračovat téměř do nekonečna, pokud to okolnosti dovolí. Francii, Anglii a Itálii lze totiž odebrat značná teritoria, než je bude možné označit za malé národy v tom nejlepším a nejvybranějším slova smyslu. V Americe a Rusku je pro takový plán vylepšení prostoru ještě víc, v Rusku již započal. Pokud bude teutonský postup pokračovat stávajícím tempem, vypadá to, že ruská národnost bude,  jako stín v dětské říkance, tak malá až žádná nebude. A nezdá se ani, že by byla nějaká morální nesnáz, nebo cokoliv jiného vyjma drobné vojenské potíže, na aplikaci téhož programu v Americe. Nebýt nevhodného chování různých osob v Ourcq nebo Vesle, mohli bychom již slyšet o tom, jak byla Pennsylvánie, Filadelfie a Virginie postupně odřezány ze zmatené a beztvaré mapy Spojených států, až by mohl nějaký kompaktní kout Jižní Karolíny zůstat ve spokojeném a nesporném stavu malého národa.

Existuje ale další metoda, jak vyjádřit nadšení pro malé státy, a moderní Prus se mu v poslední době věnovalo se stejnou energií. Postupně seká na kusy staré státy, aby udělal nové státy, a tak vyjádřil svůj smysl pro posvátnost národních tradic. Vyhlašuje nacionalismus pro Ukrajinu, o které nikdo nikdy neslyšel jako o národu, a aby pro něj vytvořil stát, usekne velký kus národního území Polska, o kterém každý ví, že je národem. Hlásá novou národní pospolitost pro Vlámsko, které nezná nikdo než on sám, a v tomto jménu ničí existující patriotickou komunitu Belgičanů a jejich území zabere pro sebe. Tahle situace obsahuje nemálo prvků humoru a možná tím nejzábavnějším prvkem je fakt, že i tyhle malé národy, které stvořil, aby ho milovaly, ho nijak dvakrát nemilují. I tyto státy, o kterých tvrdí, že je emancipoval, a které si vlastně vymyslel, vypadají jako místa, kde mu není nijak příjemně, ani tam není nijak zvlášť populární, ani tam není zrovna v bezpečí. Nijak moc mu neprospělo, že narýsoval pedantické etnologické rozdíly mezi belgickými a vlámskými jmény a belgickými a francouzskými jmény—pokud můžeme soudit podle reprezentativních géniů, kteří nesou velmi vlámská jména Cammaerts, Verhaeren a Maeterlinck. A svérázný způsob pruského osvobození Ukrajiny podle všeho přináší stejně svérázný projev vděku. Nést Kaiserova poselství dobré vůle k malým národům vypadá jako velmi spolehlivý způsob, jak přijít k zavraždění.

Prostá pravda samozřejmě je, že žádný Prus nemá nejmenší ponětí, co znamená národnost—a už vůbec ne malá národnost. Prusové, jako většina barbarů, jsou imperialisté téměř v nomádském smyslu, nemají smysl pro hranice. Svou naprostou nedbalost k veškerému nacionalismu projevili ve stovkách bezostyšných invazí, od nejprvnějších výbojů po jejich nejnovější porušení neutrality. Němečtí diplomaté se nemohou nijak přičinit, aby jejich nový nacionalismus vypadal přirozeně,  nebo zastřít fakt, že je nový. Z toho, že je nový, a zejména z toho, že kvapný, se ale poučit o jedné velmi praktické pravdě. Kult malých národů je v přímém rozporu s celým historickým trendem německého myšlení, s pravdou, jak ji učil každý representativní německý myslitel. Prus byl v Evropě hlavním hlasatelem nutnosti všežravých říší, profesorem, který se vší důsledností dokázal, že malé státy musí být pohlceny většími.  Pokud se nyní Prus dvoří malým národům, neznamená jeho řeč to, co říká, ale něco, co pro nás rozhodně není bez významu. Znamená to, že je poražen.

Skutečný důvod pro malé národy a pravý prospěch z jejich přítomnosti v civilisovaném světě, je sám o sobě kritikou některých internacionalistických fantasií, ve kterých si libují někteří naši přátelé. Soudě podle ideálního náčrtu, který někteří z nich kreslí, je skutečnou námitkou proti Společnosti národů to, že to nebude Společnost malých národů. Možná bychom mohli férověji říct, že může být snesitelná jen tehdy, pokud bude možné, aby byla, mimo jiné, Společností malých národů.

Je velmi těžké učinit vládu representativní, když je také odlehlá. Je snadné říkat, že Norwich nebo Norhampton jsou jsou zastoupeny ve výboru na Severním pólu, sama ta města tam ale nikdy nebudou vládnout tak, jak mohou vládnout v Norwichi a Northamptonu. A velmi dobrá vláda, kterou nacházíme ve státech jako je Belgie nebo Švýcarsko, nemusí dokazovat, že všechny státy mají být malé, ale dokazuje, že malé státy mají zůstat korektivem, pokud ne vzorem. Němci nevěří v malé státy, protože Němci nevěří v cokoliv vyjma organizace. Mají za to, že Northamptonu lze vládnout ze Severního pólu, ale jejich názor nebude sdílen těmi, kdo v Northamptonu žijí. Právě proto, že Němci věří v cokoliv, co je organizované, nevěří v nic organického. Nechápou, že nejmenší město může znamenat největší občany a kupodivu to nevidí ani ve své historii. Jeden fakt je totiž zřejmý v každé oblasti—v literatuře, politice, v umění i ve zbrani. A to ten, že od té doby, co je Německo velkou říší, nebylo ani jediného velkého Němce.

Pacifismus: oslabení každé věci (ILN, 3. srpna 1918)

August 3, 1918

Pacifism: The Weakening of All Causes

Nikdy jsem nepředstíral úctu k ideálu moderního mírotvůrce oděného do bílých per bezúhonného života—nebo spíše života bezkrevného. Bezkrevný totiž člověk může být dvojím způsobem—vyhýbáním se krvi zevně, a nepřítomností krve uvnitř. Ani neskrývám pochyby, zda vůbec kdy můžeme, s doslovnou jistotou,  učinit lidstvo bezkrevným prvním způsobem bez toho, abychom jej učinili bezkrevným tím druhým. Náš hlavní důvod, abychom si přáli, aby Spojenci dosáhli ceny, za kterou již krví zaplatili je ten, že je jisté, že pokud prohrají, bude krve prolito mnohem více, než pokud vyhrají. Tohoto obrazu se ovšem týká ještě jedena pravda, která se ani zdaleka nedostává zasloužené pozornosti. Staré rčení říká, že krev je hustší než voda a v každém případě pouhým ředěním krve se ničeho dobrého nedosáhne. Z ředění záplavy nic dobrého nevzejde. A konkrétní idealismus, o kterém mluvím, jen ředí krev lidstva, a ani jin neoživuje, ani nečistí.

Abych opustil metaforu, skutečný argument proti věci pacifismu je ten, že to vlastně vůbec žádná věc není, jen oslabení všech věcí. Neoznamuje žádný cíl, hlásá jen tolik, že nikdy nepoužije určitých prostředků k dosažení jakéhokoliv cíle. Nedefinuje žádný výsledek, o který by usiloval, definuje jen místo, kde se musí zastavit a nesmí je překročit jakékoliv úsilí o nějaký výsledek. Nyní už nedostanete v dobrém z žádné věci tím, že byste z jakéhokoliv popudu řekli, že za ni nikdy bojovat nebudeme. Buddhista nebude lepším, ale naopak horším buddhistou, pokud odmítne tasit meč i kdyby jen kvůli tomu, aby zabránil vyhynutí buddhismu—nebo pokud není mnohem horším buddhistou, pak je buddhismus o to horším náboženstvím. Kvaker možná své náboženství poslouchá, ale moc mu neslouží, v té míře, nakolik je odmítá hájit, vždy za předpokladu, že kvakerství má další a ústřednější nauky, jak se ostatně domnívám i já.  Pokud ostatně vím, řada kvakerů v této válce bojuje účinně a výtečně a to na konkrétním základě, že v ohrožení jsou duchovní hodnoty, které jsou pro ně cennější než jejich ideál neodporování. Tak či tak tu jde o to, že pacifismus není věc v tom smyslu, v jakém jsou věcí panslavismus, puritanismus nebo třeba i prusianismus. Je to jen omezení pro puritána v jeho práci pro puritanismus, pro Prusa v jeho práci pro prusianismus nebo pro slovanského nadšence v jeho díle pro slovanské plémě. V tomto velmi praktickém smyslu by pacifismus jen učinil socialistu méně socialistickým, sekularistu méně sekulárním a dokonce i internacionalistu méně internacionálním. Světový stát by totiž musel být střežen meči a holemi jako každý jiný stát a všeobecné urovnání bude chtít bojovat pro právě tolik, co každé jiné—či spíše více než kterékoliv jiné.

To má nyní praktické použití, jak je zřejmé z některých nynějších polemik o staré zahraniční politice liberální strany, o které jsem si myslel, že k ní též patřím. Vlastně bych k ní patřil pořád, kdyby bylo kam patřit. Ale stranický systém, který použil poctivého radikála a poctivého torye, pracoval se jmény obou a principy žádného. Zhynul, jak doufám, a zanikl, ale ony principy, kterým střídavě aplaudoval a nikdy je neaplikoval, nezhynuly ani zdaleka. V přetrvávajícím sváru, který podkládá naši patriotickou jednotu je příliš zvykem odmítat novou pacifistickou zahraniční politiku jako zpozdilou a zpátečnickou věrnost staré liberální zahraniční politice. Ale to je příliš velké odsouzení liberálů, ba hůře, je to příliš velký kompliment pro pacifisty. Ať už jinak pacifisté dělají cokoliv, rozhodně nenásledují starou zahraniční politiku Foxe nebo Gladstona. Odlišují se od ní v tisíci rozhodujících bodů—vlastě v prakticky všech bodech.

Byronův životopis ukáže překvapivý detail, že v Řecku nezemřel při organizování kvakerského setkání. Zemřel při organizaci vojenského útoku. Pokusil se ostatně založit noviny zvané Liberal, ale neuspěl, jeho liberalismus jej ale nakonec vedl k tomu, že pomáhal politice vyzbrojení, která neselhala. Když měl Fox a jeho přátelé pochybnosti o válce s Francií, nebylo to proto, že by se domnívali, že všechno válčení je špatné, ale proto, že se domnívali, že francouzské válčení je správné. Hlavním bodem takového liberalismu bylo pochopení pro národ „bojující o svobodu“. Jediný možný bod pacifismu by bylo takovému národu říct, ať se o nic nesnaží. A přesně to je pozice, kterou přijímá většina pacifistů, kteří si říkají liberálové v dnešních naléhavých případech Čech či Poznaně či Alsaska. Tito jedineční liberálové těmto menším národům říkají, aby neusilovaly o svobodu a všech praktických ohledech ani ve svobodu nedoufaly. A kontrast mezi liberální tradicí a jejich návrhy se stává ještě ostřejším s tím, jak se ta tradice blíží jejich době. Vůči Gladstonemu jsou v ještě ostřejším protikladu než proti Foxovi  nebo Byronovi. Gladstone prohlašoval, že tisíc bitev o Černou Horu bylo slavnějších než bitva u Marathonu. Ale noví liberálové podle všeho neschvalují bitvy o Černou Horu—vlastně mám pocit, že noví liberálové neschvalují bitvu u Marathonu. K bitvě u Marathonu koneckonců patřila smrt množství nešťastných osob, zejména (ovšemže) nešťastných Peršanů. Militiades měl nepochybně odložit všechny vojenské manévry v naději, že jednoho dne může kdesi uvnitř Dariovy říše nastat socialistická revoluce a rekonstrukce. Athéňané měli nepochybně zahodit své štíty a kopí a ve všem se spolehnout na osvícení a nadšení pro mezinárodní mír, jímž jsou barbaři všude po světě proslulí.

Rád bych jen podotkl, že pokud byly tyto pravdy skryty před nejstaršími z velkých Řeků, byly právě tak skryty před velmi posledními z velkých liberálů. Podotýkám jen, že  tento názor na Marathon by Gladstonemu přišel zrovna tak bláznivý jako Miltiadesovi.

Faktem je, že  celá tahle záležitost s mírem není naplněním, ale překažením starého revolučního plánu. Ve své vlastní přirozenosti musí být překažením jakéhokoliv plánu. Drží-li tyran moc a tribun usiluje o svobodu, musí být příchod třetího filosofa usilujícího v první řadě o mír, nutně ve prospěch toho, kdo drží moc. Pacifismus a prusianimus byly vždy ve spojenectví a to fatální logikou daleko přesahující jakékoliv vědomé spiknutí.