Nebezpečí vítězství (ILN 23. 8. 1918)

August 24, 1918
The Dangers of Victory

Věc Spojenců je konfrontována určitými novými nebezpečenstvími, jsou to ale nebezpečenství úspěchu, mohli bychom dokonce říct, že to jsou nebezpečenství vítězství. Jsou to hrozby velmi reálné, často zřejmé v historii, zaměňování předposledního za poslední. Může být, jak tvrdí někteří bystří pozorovatelé, že Prusko skutečně prohrálo Velkou válku onoho letního dne, kdy západně od Marny vyrazili francouzští velitelé bez jediného výstřelu, náhlí a tiší jako dávný šíp. Ale i kdyby tohle znamenalo, že Německo prohraje válku, nebude to znamenat, že ji Spojenci vyhrají. Bude to jen znamenat, že Spojenci vyhrávají moc ji vyhrát. Nebude to ani znamenat, že si můžeme být jistí a spolehlivě ve vítězství důvěřovat, bude to jen znamenat, že můžeme vyhrát, pokud si nebudeme příliš jistí sami sebou. Ale ta skutečná hrozba je ještě poněkud zvláštnější a je dostatečně subtilní, abychom ji mohli odkazovat k jejím skutečným příčinám. Pravda je taková, že jisté omyly, zcela zásadní ve smýšlení mnoha patriotických lidí, vyplynula na povrch v přirozeném nadšení z posledních skvělých úspěchů. Jedním z nich byla před čtyřmi lety představa, že válka bude snadno vyhrána na samém počátku. Nyní se vrací ve formě podobné myšlenky, že válka bude snadno vyhrána na svém konci. Ale věci přirozeně nekončí o nic snadněji než začaly. Velké války mezi různými evropskými spojenectvími nebývaly obecně hotové za pár měsíců. A takhle válka začala takovým způsobem, že by s ní bylo možné zrychla skoncovat jen tak, že by při tom bylo skoncováno i s námi.

Zdá se mi, že další důvod to má v tom, že o válce musíme psát těsnopisem. Musíme například říkat, ž bojujeme s Německem. To zahrnuje neurčitou myšlenku, že  jeden stát byl ve válce s mnoha a že musí být poražen. Němci sami samozřejmě myšlenku, že je velká většina Spojenců držel v šachu nevřele povzbuzovali. To by jim dávalo možnost říkat, že je držela v šachu obrovská většina Černohorců. Ale to nikdy nebyl pravdivý popis celé věci. Pokud mluvíme řádně, v nejmenším neplatí, že bojujeme s Německem. Bojujeme s něčím, co je současně větší i menší než Německo. Vůle, který stojí proti nám je Prusko, nebo spíš cosi menšího než Prusko, totiž Postupim. Mocnost, která stojí proti nám je Střední Evropa, a mnohem víc, než to, co se počítá jako Střední Evropa, stala se z toho téměř celá Evropa. Pokud nepovolí pruské sevření Ruska, bude to většina Evropy, nebo přibližně celá Evropa. Správná definice by byla asi následující: bojujeme s obrovskou konfederací těch států, které již přijaly pruskou hegemonii, Když ale běžně volně píšeme a mluvíme, bylo by pro nás dost obtížné tohle říkat, namísto toho, abychom prostě řekli „Německo“. Bylo by dosti nešikovné pro průměrného člověka třeba v hostinci, nebo při psané pohlednice říct: „Chtěl by vyrazit a pustit se do té obrovské konfederace států, které již přijaly pruskou hegemonii.“ Bylo by pro něj trochu namáhavé říkat. „Obrovská konfederace těch států, které již přijaly pruskou hegemonii podle všeho dostala Soissons na frak.“ Mluví i tom, že by si to chtěl rozdat s Němci, mluví o tom, že Němci dostali na frak, a vzhledem k jistým historickým a rasovým rysům je to platný pojem. Ale s ohledem na vojenskou moc se kterou jsme se museli utkat je delší definice pravá a rozdíl skutečný. To, s čím bojujeme je napůl dokončený plán jakési převrácené římské říše. Je to taková říše, kde na vrcholu jsou ne ti nejvíce, ale naopak ti nejméně civilisovaní a taková, která se původně rozšířila ne ze starého republikánského města, ale z nového královského dvora. Bavorsko je její součástí je asi tak, jako je její součástí Bulharsko. Obě země k ní patří  v tom smyslu, že bavorský král by Kaiserovi řekl, co mu také bulharský král řekl: Ave Caesar. Turci nejsou Němci, nejsou to Teutoni, nejsou to ani Středoevropané. Jsou to nadmíru marginální, vlastně to vůbec Evropané nejsou. Jsou to ale lidé, kteří přijali vedení Hohenzollernů, a stalo se, že my jsme ti, kdo jejich vedení nepřijali.

Je tu nebezpečí, že dnes příliš spoléháme na americký parní válec, tak jak jsme dříve spoléhali na parní válec ruský. Musíme se zbavovat posledních zbývajících představ, že jsme „odvedli svůj díl“ a že teď můžeme všechno nechat na větší západní populaci. V tomto ohledu je ještě větší urážkou Americe důvěřovat než jí nedůvěřovat. Můžeme nyní samozřejmě vyhrát, pokud půjdeme všichni společně kupředu, ale určitě můžeme určitě prohrát, pokud někdo z nás zůstal stranou nebo i jen zůstane zpátky. My doma nemůžeme odvést tu nejdůležitější práci, pořád přitom ale můžeme udělat něco velmi důležitého. Můžeme odvádět zásadní práci a peníze, můžeme šetřit nutnými věcmi, můžeme odrazovat od všech znelíbení v soukromém životě a zejména  rozplétat mezinárodní neporozumění mezi spojenci.  Především ale můžeme mít jasně na zřeteli, pro co ani nepracujeme ani nebojujeme, a pro co jediné stojí za to ať pracovat nebo bojovat. Nebojujeme s jiným normálním národem zvaným Německo, který se pak může stáhnout do svých hranic, tak jako my se stáhneme do našich. Pokud by to byla jediná materie války, pak by žádná válka nebyla. Bojujeme za odčinění čehosi bohužel již udělaného nebo alespoň zpola udělaného. Bouříme se proti říši zla již části ustavené v Evropě, ustavené převážně slepou a nízkou poddaností Evropy, nejprve vůči pruskému rozdělení Polska a pak vůči pruském rozsápání Francie. Lidé mluví o kontrarevoluci v Rusku, zapomínají ale že sama ruská revoluce byla kontrarevolucí v Evropě. Velkou revolucí v Evropě bylo povstání proti pruské říši. Právě to činí poslední vítězství na Marně, právě jako to činilo první vítězství na Marně, tak vznešené a sensanční, protože demokratické vítězství je vždy dramatické. Ale demokracie s konečnou platností nepovstala, dokud despocie konečně nepadla. To je zásadní vlastnost občanské války, a tohle je mnohem více občanská válka v Evropě než cizí válka s Německem. Pokud selžeme německý císař přežije jako císař Evropy a v tomto smyslu jako anglický císař. Jeho vliv bude cítit v každé zemi, jako byl cítit vliv římského císaře. Až uspějeme, musí být právě tak bezmocný v Poznani, jako ve svých vlastních branách i jako v Patangonii na konci země. Jako nepřítel může být rovný, a jako s rovným s ním může být nakládno, ale tyranie, která byla na vrcholu, může být jen svržena podupána pod nohama lidí.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s