Pruská okupace spojeneckého imperialismu (ILN, 31. srpna 1918)

August 31, 1918

The Prussian Occupation of Allied Imperialism

Poslední proslov dr. Solfa, německého ministra kolonií, obsahoval otázku, kterou by si někteří z jeho nepřátel docela dobře mohli troufnout zodpovědět inteligentněji, než ji zodpověděl on. Velká část jeho řeči byla toho druhu, který vždy doprovází německý ústup, stejně pravidelně jako ústupové boje. Prusko vždy hlásá nelítostnost, když vítězí, a čestnost a poctivost, když prohrává. A v této válce, s jakousi brutální prostotou, káže ve skutečnosti obojí současně—nelítostnost podmaněnému Východě, čestnost a poctivost vítězícímu Západu. Na omluvě dr. Solta za brest-litevský mír totiž bylo cosi divoce slabého. Mír tak ostudný, že samotní zrádci, kteří do něj zrádně zavedli svou zemi, jej museli zuřivě popírat, nelze označovat za pouhé metodické úsilí. Pokud jde o to ostatní, skutečně to vypadá, že nám vyčítá připuštění špatné správy Ruska, jako by měli lidé na druhé straně světa za úkol svrhávat ruského autokrata, když Prusové, kteří s ním sousedí, neudělali nikdy než to, že napomáhali tomu, aby byl ještě větší autokrat. Každá pruská intervence do ruských záležitostí byla reakcionářská, od dob, kdy Fridrich vyzval tři říše, aby si rozdělily Polsko, po dobu, kdy současný Kaiser vyzval někdejšího cara, aby pomstil zvláštní posvátnost imperiální krve zničením nezávislosti Srbska. Francie a Anglie se dovolávaly cara jako vůdce slovanských národů. Ale Kaiser se ho dovolával otevřeně, přímo a prostě, jako cara. Sotva ale stojí za to odpovídat na náhodné výstřely  velkého ústupu.

Dr. Solf ovšem použil jedno slovo a naznačil jednu myšlenku, kterou může docela stát za to prozkoumat. To, že záměry Spojenců jsou „imperialistické“ se stále znovu objevuje v každém důležitém sdělení německé říše—kde je vše imperialistické nejen v cílech, ale i v původu. Císař má imperiální cíle, imperiální kancelář má, můžeme předpokládat, imperiální cíle. Sotva je to to nejhorší, co můžeme o našem přítomném nepříteli říct, že jeho císař je císařem nebo že jeho říše říší. Ale i když je to asi tak to nejlepší, co o něm můžeme říct, zdá se, že je to asi tak to nejhorší, co může on říct o nás. Je to slovo zcela zvláštně nevhodné pro cíle Entente. Je dokonce obzvláště nevhodné pro jeho nejkrajnější cíle. Prvotním záměr spojenců není imperialistický v jakémkoliv smyslu—ani dobrém slova smyslu.

Podobně si můžeme přát zničit Prusko a prusianismus, ale rozhodně si nepřejeme je pohltit. Zabýváme se něčím, čeho se chceme zbavit, ne něčím, čeho se chceme zmocnit. Chceme eliminovat nepřítelova zla, protože jsou zlá pro nás i pro všechny ostatní. Nijak zvlášť si ale nepřejeme brát nepřítelova dobra, i kdyby jen proto, že si nemyslíme, že by byla dobrá. Nikdo nedychtí po tom odnést všechny sochy Kaisera. Nikdo nejspíš nepůjde rozebrat Berlín kamen po kameni, aby ho znovu postavil na Salisburské planině nebo na zničených místech v Champagne. Angličan, který se zmocní helmy s bodlem si ji obvykle odnese, aby ji vystavil, ne nosil. A to všechno jsou jen triviální příklad ústřední pravdy—že náš hlavní cíl lze označovat za zboření, ale není možné o něm mluvit jako o loupeži. Nijak zvlášť nedoufáme, že bychom Německo imperializovali tak, jak Řím imperlializoval Galii, že bychom chtěli kořistit z jeho zdrojů pro sebe nebo pro obecné dobré. V minulosti jsme příležitostně—a  dle mého nešťastně—bojovali kvůli zlatu v dole nebo kvůli opiu procházejícímu přístavem, Rozhodně ale nebojujeme kvůli dřevu z Černého lesa nebo hroznům z rýnských vinic. To není ani náš sobecký cíl, když dáme stranou naše nesobecké cíle. Tento rozdíl je tak doložitelně správný, že ani nezáleží na tom, jestli bychom ho formulovali nepříznivě. Může dávat nějaký smysl říkat, že náš cíl je jen násilný, nebo jen mstivý nebo jen militaristický. Chcete-li, nepředkládá si žádné dobro jako je imperialismus. Chcete-li není pozitivní vůbec. Je negativní, je destruktivní, není to nic než naprosto nutný a naprosto spravedlivý.

Když ale takhle mluvíme o positivním a negativním, musíme se mít na pozoru před velmi běžnou formou moderní popletenosti. Po negativním nebo destruktivním nikdo netouží pro ně samotné, lidé touží uvolnit positivní věci, které poté mohou vzkvétat. Mohou být ale docela dobře přesvědčeni, že svoboda dosažená tím ničením jim rozkvět jistě umožní. Když člověku, který kácí strom řeknete, že je destruktivní a ne konstruktivní, téměř tím prostému dřevorubci dáte oprávnění, aby svou sekeru obrátil proti filosofovi a ne proti stromu. Je totiž pravda nejen to, že může rozumně očekávat, že ze dřeva stromu postaví něco jiného. Je také pravda, že může také rozumně očekávat, že jisté další věci vyrostou samy o sobě, jen proto, že odstraní strom. Podobenství je tu jen odbočkou, ale je také, dostatečně zjevně, velmi pravdivým podobenstvím o celém argumentu pro velkou Alianci—pro ty, kdo otesávají mohutný strom prusianismu.

Je zcela proto zcela vzdálené realitě, že by se německý ministr kolonií měl snažit obrátit k zachování německých kolonií. Žádný anglický představitel, zuřivý nebo mírný, dogmatický nebo pochybovačný o tom nikdy neměl ani dojem, leda dodatečně a jako vedlejší výslede něčeho jiného. Pokud jde o německé kolonie, čelíme ne ani tak tomu, že by bylo žádoucí je mít, jako spíš potíži s jejich vracením. Ta potíž je spojen s postojem domorodců, postojem anglických kolonistů a zejména postojem německých kolonistů. V první řadě, a v každém případě, náš praktický cíl je mnohem víc takové věci Německu brát, než takové věci získávat pro Anglii. Náš motiv je právě tak extrémní, je destruktivnější, ale v žádném smyslu není imperialistický. Považujeme za nezbytné vyčistit jedovatou džungli popruštělého germanismu z těch míst, kde zatěžuje zemi, ale je skutečně pravda, že ti nejpitomější či nejcyničtější z nás myslí více na porost, který vyklučíme než na půdu, kterou uvolníme. Pokud tomuhle dr. Solf neporozumí, bude docela špatně chápat Angličana a to způsobem, který vždy  nepochopení nepřítele znamená pohromu. Angličan teď už ví, že se věnuje práci, ve srovnání s níž je hon za koloniemi honem za půlpenny. Ať už byla jeho dobrodružství na okraji věcí a na konci světa jakkoliv barvitá, ví, že teď je v centru dění, před soudním dvorem světa—a nesnaží se přechytračit konkurenčního kupce, ale je souzen jako notorický pirát. Co se s stane s pirátovým majetkem je skutečně podružné. Zajímavé je, co se stane s pirátem.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s