„Anglické“, „britské“ a jiné (ILN, 14. září 1918)

September 14, 1918
“English”, “British”, and Others

Obdržel jsem před pár dny náznak nedorozumění týkajícího se věci, ve které bych dozajista chtěl být řádně pochopen. Jde jen o záležitost jmen, je ale ohavně pitomé pohrdat jmény, zejména, když se současně jedná o národy. Týká se to celé otázky používání slov „anglický“ nebo „britský“ zejména, když se očekává, že buď zahrnujeme nebo ignorujeme slovo „skotský“.  Nu, netvrdím, že při psaní o komplikovaných věcech slovo „anglický“ používám vždy řádně. Tvrdím ale, že ho nepoužívám špatně v tom smyslu, ve kterém takoví kritici předpokládají, že se používá špatně. Za prvé, ať už jinak dělám cokoliv, nepřehlížím zvláštní národní nárok Skotů. A za druhé, ať už jinak dělám cokoliv, nepoužívám ten pojem toliko za účelem povznesení Angličanů. Ve skutečnosti, když říkám Anglie, myslím tím, obecně řečeno, Anglii, rozhodně tím nemyslím nějaké zvláštní zásluhy Anglie, ani jí nedávám právo pohlcovat zvláštní zásluhy Skotska. Pokud například říkám, že Dickens je velmi anglický, pak tím rozhodně míním, že mimo jiné není vůbec skotský. Vůbec si nedovedu představit Micawbera jako Macwabera nebo Dingley Dell přenesený do hor jako Glen Dingley. Znamená to ale také, že géniu ani bodrosti Auld Lang Syne nebo The Antiquary není zhola nic anglického.

Jak jsem ale už řekl, jsem velmi dalek toho, abych svůj seznam typicky anglických věcí omezoval na věci typicky obdivuhodné, zejména tak universálně obdivuhodné, jako je Dickensův humor a lidskost. Pokud tedy říkám, že snobství je anglická chyba, pak myslím, že je to anglický chyba a nepovažuji ji nijak zvlášť za skotskou chybu. Jsem přesvědčen, že je pravda, že Angličané se dostali do nanejvýš nebezpečné lapálie a zmatku svou nadměrnou láskou ke kompromisu a opovržení logikou. Zdá se mi, že neplatí, že by Skoti měli obzvláštní zalíbení v kompromisu a zcela jistě není pravda, že by byli lhostejní vůči logice. Shodou okolností jsem přesvědčen, že obě tyto anglické vady, sentimentální uctívání bohatství a sentimentální zmatení myšlenek jsou způsobené tím, že Anglie nemá svou populární theologii. Skotové ale populární theologii dozajista měli, i když někteří z prostých Angličanů by mohli být maličko zmatení z toho, proč by měla být u všech všudy populární. Necítím se zkrátka vinen ve smyslu obecné obžaloby, že bych považoval Skotsko za součást Anglie nebo za cokoliv jiného než národ nadmíru odlišný od Anglie. V této věci píšu jako nacionalista ne jako imperialista a můj patriotismus se zapojuje zejména v obraně Anglie jako přehlížené a někdy i utiskované národnosti.

Je ale samozřejmě pravda, že když mluvíme o ozbrojené jednotě těchto národů ve válce vyvstávají značné komplikace. Hlavní komplikace vyvstává, když se taková skupina národů ubírá určitým směrem, ve kterém je skutečně pod vlivem jednoho z těchto národů. Jsou případy, kdy bychom měli říkat „německý“, a jiné, kdy je přirozenější říct „pruský“.  Měli bychom tak říkat, že Němci jsou hrubí a neohrabaní, protože by hrubí a neohrabaní byli, pokud by neexistovalo Prusko. Měli bychom ale říkat, že  Prus je zpupný a ambiciozní, protože právě jen on způsobil, že jsou takoví ostatní Němci. Když toto rozlišení přeneseme na naše vlastní (naštěstí více přátelské) rozrůznění pak tu jsou věci, dobré i zlé, v nichž, zdá se mi, Angličané ukazovali a vedli cestu, i když mnozí z těch, které vedli nejúspěšněji byli Skoti a Irové. Zdá se mi například docela férové mluvit o anglické tradici dobrodružství na moři, protože tahle tradice skutečně připoutala pozornost světa, v mužích jako byl Drake nebo Hawkins, dříve než byla vůbec Anglie spojena se Skotskem. Byla by ale čirá lež tvrdit, že tradice výborné pěchoty bojující ve formacích jako jsou čtverce byla tradice čistě anglickou. Ve skutečnosti to totiž byla skotská tradice od houfů kopiníků u Falkirku po highlanderské čtverce u Waterloo. Může to znít docela zvláštně, ale jsou skutečné důvody k tomu, abychom mluvili o britské armádě a anglickém námořnictvu.

Široce vzato je skutečností, že naše zahraniční politika byla zahraniční politikou Anglie, nejsem si ale ani zdaleka jist, že tento fakt zahrnuje nějaký kompliment vůči Anglii. Jihoangličtí velkostatkáři společně s velkostatkáři severního Německa se spojili proti francouzské a irské revoluci v dobách, kdy jsme ještě nezjistili, že německé slovo pro velkostatkáře (squire) je junker. Jihoangličtí squires bojovali udatně a patří jim ctihodné místo v dějinách. Pokud jde ale o pravdu o celém evropském trendu, možná by bylo lepší, aby naše rozhodnutí určovala nějaká jiná větev britského systému. Vážně si myslím, že bychom dnes byli silnější, kdybychom sdíleli středověkou sympatii s Francouzi, jíž se vyznačovalo Skotsko, nebo modernější sympatii s Francouzi, jíž se vyznačovalo Irsko. Rolník vlastnící a obdělávající  pole v nejpustějším okraji Connemary se víc podobá rolníkovi s normandských sadech nebo vinicích Champange než se podobá zemědělskému nádeníkovi v Suffolku nebo Essexu. Bohužel pro britskou skupinu, o její kontinentální politice rozhodovala ta nejméně kontinentální část. Získali jsme sympatii Němcům, kteří byli našimi skutečnými rivaly a to na úkor napínání sympatií Skotů a Irů, kteří byli našimi skutečnými partnery. Byl to černý a tragický omyl a ještě s ním nejsme hotoví. Z toho bude zřejmé, že i když si pořád myslím, že Anglii ve vnějších vtazích měla vedoucí postavení, vůbec Anglii výstředně nechvalořečím, když tohle říkám.

Vzhledem k tomuto názoru moji skotští nebo irští přátelé pochopí, jak přirozené je říkat, že Anglie dělá to či ono, když jedná s Trojdohodou nebo s Turkem, když se vlastně jedná o obchodní loďstvo a převážně aristokratickou politiku, kterou lze sledovat až k alžbětinské tradici. Ale myslím si, že by ji nejen vylepšily další národní vlivy, ale myslím si tak, že by ji ještě více vylepšilo, pokud by ty vlivy zůstaly vysoce národní, dokonce nacionalistické. Podobně jako Stevenson bych chtěl, aby Skot své dopisy označoval jako odeslané ze Skotska, ne ze Severní Británie. Skotsko má totiž svou obzvláštní tradici, která může být obzvláště užitečná v zápase s Německem. Pravda je taková, že každý národ má s Pruskem svou vlastní při. Skotský duch v dějinách, se svou intensitou, je romancí trvající rebelie, její více či méně mythickou nezávislostí, svým intelektuálním plamenem fanatika, je obzvláště neslučitelný s mašinerií moderního Pruska, které každou rebelii vylučuje a láme páteř vší individuální důstojnosti. Prusko je totiž nepřítelem vší svobody, ať už dobrého chlapíka, který chce dělat, co se mu líbí nebo nadšence, který chce dělat, co se mu nelíbí. Vysoce efektivní pruská prádelna vypere všechny barvy, a žádná nevybledne smutněji, než ona nezaměnitelná barva Skotska, která je na první pohled šedá, ale při bližším pohledu purpurová.