Barbar v dějinách (ILN, 26. října 1918)

October 26, 1918
The Barbarian in History

Nebývá to často, aby uklouznutí pera bylo skutečným omylem—nebo v každém případě omylem, na kterém by záleželo. V tomto sloupku se ale (18. října 1918 pozn. red.) nedávno objevil jeden, který je sice sám o sobě malý, ale je také velmi symbolický v souvislosti s válkou. Měl jsem napsat: „Plémě bez záznamů nebo památek může zajít kamkoliv“ nebo něco v podobném smyslu. Nějak se stalo, že vypadlo „bez“ a výsledek se podobná tomu, když jakýsi tiskař vynechal „ne“ z Desatera. Nebyl přítelem oné negativní morálky plné zákazů, tolik kritizované v moderním světě. Když byl s Deskami zákona hotov, musely obsahovat řadu velmi pozitivních, povzbuzujících a možní poněkud překvapivých přikázání. Tak či tak, moje  poznámky vyšly v této podobě: „Plemeno se záznamy a památkami může zajít kamkoliv“—o čemž musím být skromně přesvědčen, že to dávalo ještě menší smysl, než věta, kterou jsem původně zamýšlel. Zaznamenávám odlišnost a vracím se k té větě, protože si myslím, že opravdu zahrnuje zajímavý bod o německé obraně a porážce—bod, který je poněkud opomíjený.

Říci jsem chtěl asi toto. Když Němci tvrdí, například, že Alsasko je „stará německá zem“, využívají ve skutečnosti toho, že neexistovalo žádné staré německé právo. Svou teorii staví na samé pustotě svých barbarských počátků. Francouzi volají  něčem, co lze definovat—po jistých smlouvách, trváních, vztazích a směnách, které lze sledovat ve výborných francouzských historických knihách na toto téma. Ale potulní divoši, kteří přišli na jih v Temném věku žádné konkrétní smlouvy nesjednávali ani nezaznamenávali žádná zvláštní hlasování. Proto barbaři tvrdí, že byli všude, jelikož mohli být kdekoliv, ale stopy nezanechali nikde. Pokud by někdo tvrdil, že Římané cestovali do Číny, měli bychom se ptát, proč tam nejsou žádné římské pozůstatky, ale kmen nomádů se do  Číny může vypravit, aniž by po něm cokoliv zůstalo. Římský tábor by se nejspíš dochoval, cikánský asi ne. Kdyby se Normané vydali do Polska, mohli by vystavět Varšavu, tak jak vystavěli Westminster.  Ale Vandalové by mohli vpadnout do Westminsteru, jen aby tam něco zničili, aniž by cokoliv postavili. Taková je teutonská teorie, tak jak ji vyučují moderní Teutoni. Celé své tvrzení o tom, co vykonali, zakládají na něčem, co neudělali.

Nu a tento instinkt dělat z minulosti barbarské prázdno se v této válce hodně počítá, zejména v současné diskusi o míru. účinek severních Němců je zcela nihilistický a negativní.  Svou moderní válkou zničili mnoho—smlouvy, území, domovy a kostely a nemocnice, něco by ale zničili ale i cestou míru, i kdyby to měla být jen paměť.  Ve válce toho mnoho zrušili a nyní si přejí jediné, zrušit válku.

Nemyslím to v tom smyslu, ve kterém chceme válku zrušit všichni, ale ve svém velmi zvláštním smyslu. Netvrdím, že by ji chtěli ukončit, ale spíše, že předpokládají, že nikdy nezačala. Bylo kdysi řečeno, že ani sami bohové nemohou odestát, co se stalo., ale Gótové se vždycky považovali za něco více než bohové. Smysl myšlenky návratu do jejich hranic z cizího území, je ta stará nomádská myšlenka, že kmeny mohou jít kam chtějí a nemusí zanechat stopy, kde byli. Nemusí to být jejich zem, nebo zem kohokoliv jiného, vše závisí na válečném štěstí, protože skutečné ponětí o vlastnictví země nemají. Nu a argumentem proti tomuto pouhému ústupu jako úpravě a novému uspořádání je to, že je plný tohoto beztvarého a bezzákonného ducha, a to, že novou Evropu musíme založit na něčem stabilnějším a pevnějším než je pouhý pohyb přílivu a odlivu. Naše města nemůžeme vystavět na ustupujícím moři, právě tak jako je nemůžeme postavit na moři postupujícím. Tento duch bude vždy rychle zapomínat a po horečce ho zachvátí zimnice. Vždy bude podporovat náladu proti paměti. Ale křesťanstvo má paměť, protože má smysl a musí vědět, co tohle uspořádání skutečně znamená.

Mám za to, že většina z nás myslí něco jako tohle. Nijak netoužíme po tom, abychom bránili Bavorsku aby bylo bavorské, nebo Sasku, aby bylo saské, a tedy v tomto smyslu ani po tom, abychom bránili Německu být německé. Chceme ale zabránit německé říši, aby byla imperialistická. Stojíme proti německé říši ze dvou jasných a přesvědčivých důvodů—za prvé, že není německá, za druhé, že je to říše. Není to národ ale říše, a není to německá, ale pruská říše. Určitá mašinerie vojenské a ekonomické moci byla sestavena kolem roku 1870 a do práce se znenadání dala v roce 1914. Když říkáme, že ji chceme zastavit, nemyslíme tím jen to, že chceme zastavit fungování mašinerie posledních čtyř let, ale že chceme skoncovat s fungováním mašinerie za posledních čtyřicet let. Ta mašinerie jistě není totožná s německými národy, který bylo v minulosti lépe bez ní, a bude jim bez ní lépe, dá-li Bůh, v budoucnosti. Ale ta mašinerie je německá říše a je tím, co nejvíce lidí považuje za Německo. A především je tím, čemu německé národy dosud důvěřovaly a nač spoléhaly a co přivolily označovat za Německo. Prostým faktem je, že bylo považováno za největší úspěch na světě. Musí být považováno za největší nezdar na světě. Ale pro takový účinek nezdaru a selhání nestačí, že dosáhne nezdaru. Nestačí, že by jen neudělalo něco, o čem si myslíme, že udělat chtělo, ale co samo popírá, že by mělo jakkoliv v úmyslu udělat. Nestačí, aby se mašinerie zastavila, musí být rozbita. Nic jiného nepřinese ten konkrétní účinek, o který usilujeme—účinek abnormální pohromy přicházející po abnormálním experimentu. Řešením musí být něco naprosto vnějšího  oné atmosféry staré anarchie, kmenových přílivů stoupajících a klesajících bez jakýchkoliv skutečných orientačních bodů. Musí existovat orientační bod, který je trofejí díkůvzdání a výstražným majákem.

Věděli jsme, že tohle je nezastupitelné i tehdy, když se to zdálo nemožné. Říkali jsme, že je to jediná věc, kterou stojí za to udělat, a to i tehdy, když se zdálo, že je to nesmírně vzdálené a těžké to udělat. Stokrát tu bylo řečeno, že toto očištění křesťanstva nemůže docílit nic než sensanční—či chcete-li, teatrální—vítězství v poli. Bylo to řečeno tak často, že čtenáře to může unavovat číst zrovna tak, jako to autora může unavovat psát, ale autor neřekl a neřekne nic jiného. Rada totiž musí být monotónní a politika konsistentní. Bylo nutné říct, že státním cílem je rozbití pruského imperiálního systému, i tehdy, když se všechny naše systémy zdály být rozbité. Nebylo co jiného říct, a my jsme to řekli. Takový byl ideál států, byť byl nedosažitelný. Bylo by podivné jej opoustit nyní, kdy je téměř dosažen. Taková byla naše naděje, když jsme byli beznadějní, bylo by podivné, kdyby to nebyla třeba i jen víra, když je to téměř fakt. Ti, kdo i v tak srdceryvných časech dávali přednost vítězství před mírem si těžko budou stěžovat, když jsou tak blízko obojímu. Nepochybně tu ale bude debata až do samotného konce, a lidé budou debatovat nepřekonatelné problémy, jak to udělat, ještě když přijdou zprávy, že se tak již stalo.

Reklamy

„A Alsasko-Lotrinsko?“ (ILN, 19. října 1918)

October 19, 1918

“And Alsace-Lorraine?’’

Tyto řádky píšu v poměrně divokém a odlehlém koutě britských ostrovů, kam zprávy přichází nepřímo a téměř nahodile, jako by je zavál vítr. I místní noviny, zdá se, přichází a pozdě a jakoby náhodně. To sice může být iluse toulajícího se cizince, jisté však je, že většina nutných a účinných zpráv se šíří od úst k ústům. Byl bych raději, pokud by člověk závisel na svědectví z doslechu, než aby byl tak omámen tím, co bych mohl nazvat „slyšený-psaný“ důkaz, že je příliš hluchý na to, aby něco slyšel a příliš němý na to, aby něco řekl. Ale u zpráv, které jakkoliv jsou epochální, nutně přichází ze vzdálených zemí a prostřednictvím dlouhé a umělé komunikace, je zřejmé, že pro ně tohle rozhodně neplatí. Místní mínění je nemůže s žádným prospěchem přetvořit, často je přijímá, tak jak tomu je v tomto případě, velmi pozdě v oslaben podobě.

Četl jsem někde, jak se jednou Henry Rochefort, zapálený a efektivní francouzský žurnalista, ocitl v podobném postavení, alespoň zeměpisně, pokud ne psychologicky. Když byla oznámena zásadní a klíčová událost francouzsko-ruské aliance—záležitosti, který není bez důsledků pro dnešní svět, byl daleko z Francie, alespoň z Paříže. Noviny, pro které běžně psal úvodníky, druhý den otiskly nanejvýš neobvyklý úvodník.  Byl to prázdný bílý sloupec, obsazený jen třemi slovy, které Rochefort poslal telegramem z odlehlého letoviska, kde trávil dovolenou. „Et Alsace-Lorraine?“ Nevím, jestli to tak bylo doopravdy, vím ale, že je to případné a náležité. Vím, že ať už člověk píše z jakékoliv vzdálenosti, v jakékoliv nevědomosti, v jakékoliv krizi dnešního vývoje, stále ještě můžu tahle tři slova použít jako test a motto velké války. Ať už Německo žádá cokoliv, tohle je test toho, co dostává. Ať už cokoliv nabízí, tohle je zkouška toho, co dává. Jakýkoliv je jeho odhad porážky, tohle je definice porážky. Jakékoliv jsou jeho šance na navrácení, tohle se pokusí navrátit. Ještě po staletích budou historici soudit celou povahu toho, co se stalo v těchto čtyřech strašných letech podle toho, co se stane s Alsaskem-Lotrinskem.

Logicky je tohle docela jasné a docela pevně to drží pohromadě. Je to právě ta věc, kterou Prusko udělat musí a je to docela jistě právě ta věc, kterou docela jistě nesnáší. Nepodmíněné navrácení Alsaska-Lotrinska Francii znamená donutit Prusa opustit něco, co je pro něj cílem a ne prostředkem. Neznamená to jen opustit zbraň, ale opustit cenu. Téměř všude jinde může být jeho ústup strategický. Téměř všude jinde, vyjma pruského Polska, se dopustil invaze a teprve začíná být utiskovatelem. Je lupičem, který přijde o to, co nikdy nebylo jeho. Je lupičem, který zahazuje část lupu, aby utekl s tím nejlepším. V tom smyslu může být nezdar součástí jeho politiky, zklamání může patřit k jeho plánu. Touhle dobou bude nejspíš rád, že se stahuje ze smrtící pasti starých vlámských bojišť a dokonce i, že je pryč z horské sítě balkánských národů. Bylo by pro něj nejlepší všechny je podmanit, ale jeho druhá nejlepší šance může být dostat se odsud úplně pryč. Ale přijít o Alsasko není druhá nejlepší možnost, ale ta nejhorší. Stáhnout se z Alsaska není strategický ústup, ale úprk pruského plemene. Selhat v Alsasku znamená selhat ve skutečnosti, zklamání v Alsasku znamená deziluzi z náboženství. Pruský vojevůdce, který dosáhl vítězství v roce 1870 řekl zhruba tolik, že provincie byla hodnotná především jako důkaz, že byli Francouzi poraženi. Pokud z jakéhokoliv důvodu zůstane Německu, bude to považováno za důkaz, že byli Francouzi poraženi znovu. Pokud se vrátí Francii, zůstane to důkazem, že Prusové byli poraženi způsobem, který ani Prusové nemohou popřít. Zde nejsou žádné mezitímní spekulace nebo pochybnosti o mezinárodních vztazích té či oné vlády—takové, o jakých mohou lidé diskutovat, pokud jde o skutečné záměry Německa v Belgii nebo na Balkáně, pokud jde o Anglii a německé kolonie, ohledně Ruska a brány do Byzance. Každý ví, co Francouzi chtějí, a co chtějí nejvíc, každý ví, že to, co Francouzi chtějí získat nejvíc je přesně to, co Němci nechtějí dát. Je tu přinejmenším přímý a smrtící konflikt tužeb. A po čtyřech letech srdcervoucích hrůz kvůli právě těmto sporům, tu jsou pořád lidé, kteří mluví, jako by takové spory mezi lidmi nemohly vůbec existovat.

Tohle je první fakt o Alsasku-Lotrinsku: je to zjednodušení války. Je tu ústřední rys, podle kterého na ni budou vzpomínat potomci zmatení složitostmi všech dalších otázek. Mezi tisíci věcmi, které zůstávají záhadou je i jedna věc, která se stala příslovím. Nikdo, kdo je v kontaktu s populární tradicí a pamětí nemůže pochybovat, že určujícím znamením bude pád této Satanovy trofeje. Pokud jsou nějací Angličané, kteří by to nevěděli, Němci by věděli alespoň tohle dobře. Poukázal jsem, že pruský militarismus ji právě jako takovou trofej zapřisáhle vztyčil. Jenže němečtí socialisté byli právě tak paličatí jako kterýkoliv pruský militarista v tom, aby ji jako takovou trofej uznali. Kde je trofej, tam bude triumf, a deset tisíc dohod o dalších tématech  bude v porovnání s tím jen papír k vyhození do koše.

Je tedy zřejmé, že právě tohle Prusko na poslední chvíli odmítne vydat. A to jen proto, že je ještě zřejmější, mluvím méně o faktu, že právě tohle musí vydat. Není příliš třeba mluvit o výmluvách, které byly pro nějakou anexi, považovanou v té době obecně za neomluvitelnou, vymyšleny následně. Rasová teorie, že Německo musí následovat Němce prostě znamená, že využívat faktu, že Němci byli barbaři. Rasa se záznamy nebo památníky by mohla jít kamkoliv a bezohledná vláda mohla předstírat, že je kamkoliv následuje. Argument nového množství německých kolonistů prostě znamená využívání faktu, že Německo je despocie. Plemeno otroků půjde, kam se mu řekne, a tyranovi stačí poslat nejprve své vojáky a pak kolonisty. Pokud jde o tyrana, vždycky byla jen jedna věc, která stála za to s nimi udělat a čím těžší ji bylo provést, tím nutnější bylo to udělat a čím déle to trvalo, tím naléhavější  to vždy bylo. A dnes, po delší a tvrdší námaze, než se některým zdálo snesitelné, ale méně dlouhé a tvrdé, než jsme byli připraveni vydržet, začíná se to konečně dít.

Pruská „obranná válka“ (ILN, 12. října 1918)

October 12, 1918
Prussia’s “Defensive” War

Když na ně nedávno začaly silně a hustě dopadat rány, prohlásili pruští vládci veřejně, že chtěli vést jen obrannou bitvu a očividně ji vést věčně. Byla to z několika důvodů zvláštní poznámka. Jak poukázal pan Belloc v Land and Water sama myšlenka čistě obranné války ve válce neexistuje. V toliko vojenských operacích je obranné postavení zaujímáno jen jako oddalovací opatření, než bude pokračovat útok. A není pochyb o tom, že v pruském případě prvořadým vysvětlením skutečně bude, že má být obnovena ofenzíva. Jen se tomu bude říkat mírová ofenzíva. V prvním případě je to vysvětlení možnosti sebeobrany zaujaté pruským vládcem. Pokud na konci zaujímá obranné postavení, doufá, že přesvědčí svět, že v jen v obranném postavení stál na začátku.

Toto zcela zvláštní tvrzení má ale i další aspekty. Vyvolává mimo jiné celou otázku o samotné povaze prusianismu, který je takto ochraňován. Lze docela dobře pochybovat, zda by se skutečně někdo postavil na obranu Pruska, bez ohledu na to kolik lidí by mohlo být připraveno s ním útočit. Být v obranném postavení znamená být částečně—nebo alespoň potenciálně—v postavení poraženého. Být podporován ve stavu porážky znamená být milován se značnou oddaností. Domnívám se, že v takovém případě se Prus v pasivní části ocitne v nevýhodě. Bude nahlížen jako v každém slova smyslu nehajitelný, protože celá jeho tradice se zakládala na tom, aby byl v každém smyslu útočný. Docela dobře to může být tak, že Prusko dokáže existovat jen tehdy, pokud může brát. Jeho životem je aktivita, a jeho aktivitou je agrese. Dalo by se říct, že existuje ve stavu kinetické stability, jako vrchol. Ale ta stabilita zahrnuje neustálé výpady ven odstředivou zuřivostí a zatahování dovnitř dostředivou chamtivostí. Pohyb to byl závratný a oslňujíc, mísící množství barev do odstínu polní šedi. Ale vrchol byl vždy velmi dřevěný vršek, a přímo před našima očima začíná kolísat.¨

Mezi nespokojenými skupinami Spojenců se často říká, že spojenecké vlády jsou právě tak vinny prusianismem. A ať už je to spravedlivé nebo nespravedlivé, samo konstatování zahrnuje úplné odsouzení Pruska. Kdyby pozemským centrem zla nebyl Berlín, člověk by ani neříkal, že si Anglie osvojuje pruské metody. Stejně tak by bylo pravděpodobné, že bude říkat, že Prusko si oslovuje anglické metody. Nelze odrážet obvinění z prusianismu bez připuštění obvinění proti Prusku. Bylo by absurdní, aby někdo vznášel obvinění z vandalismu, pokud by současně tvrdil, že Vandalové byly pokolení vysoce kultivovaných umělců a milovníků starožitností proslulých uchováváním památek minulosti. Bylo by nemožné se posmívat venkovanovi nebo kmánovi jako boeitovci a současně tvrdit, že Boetia byla vyspělejší a civilisovanější než Athény. Tolik je, jak tvrdím, zřejmé, morální obrana Pruska, nakolik se liší od té vojenské, byla vždy nejobtížnější, ba nejhrozivější, ze všech úloh. Vedla válku se zřejmou pravdou. Chtěla vyvracet pravdu, kterou lidé předpokládají, i kdyby jen proto, aby ji vyvraceli. Kdokoliv někdy viděl pruského důstojníka, ví, že to či ono způsobilo, že je strnulý jak prkno a úprava takového názoru, pokud by to mělo být logické počínání by měla začít dokázáním, že prkno není tuhé. Není pravda, jak nepřítel sám předstírá, že jeho vojenská ofenzíva končí a začala jeho vojenská obrana. Je ale pravda, že jeho vojenská obrana může brzy skončit a pak skutečně začne jeho morální obrana. Pak uvidíme, kolik přesně morální autority, v tom, jak se liší od vojenské síly, kdy měl nad spojením kontinentálních států, které ovládal. Vše ostatní se může vypařit a zanechat jádro jeho skutečné národní identity. Mám za to, že to jádro  bude nic.

Prusianismus je terorismus a ti, kdo tohle tvrdí, si málokdy uvědomují, jak moc velkou pravdu mají.  Ani v nejmenším to není odporná dehonestující fráze, ale prostě jen detail historického faktu. Prusko—či spíše Postupim, které jeho símě—bylo od počátku věcí strachu. Na strachu záviselo tak, jako led závisí na chladu. V teplejším klimatu nebude teplejší, ale měkčí, nebude lepší, ale nebude vůbec. Pruský vazalský stát, jemuž se říká německá říše, by vůbec neexistoval bez pověsti rigidního Prusa jako muže ze železa, kterého nelze zlomit ani bojem, ani vzpourou.  Až bude jeho kouzlo zlomeno,

To je samozřejmě ti nejzajímavější a nejdůležitější ponaučení z bulharské záležitosti. Dlouhý soumrak války nic neprozářilo nic nádhernějšího a inspirativnějšího než heroický návrat Srbů. Žádná naše slova nemohou být dostatečným holdem ani jejich tragedii, ani jejich triumfu, ani nemůže lidská řeč najít pozdrav tak přiléhavý jako jen ten, který skutečně míří do srbského kapitána jeho vojákům: „Pryč je vaše pomoc, hrdinové.“ Ale i v případě Bulharů, by bylo mnohem více možné cítit nějaké pochopení pro jakoukoliv nenávist, kterou cítí k Srbům než pro jakoukoliv loajalitu, kterou by mohli cítit k Němcům. Faktem ale je, že žádná loajalita, kterou by mohli k Němcům cítit nikdy neexistovala.  I kdyby sami Bulhaři sami cítili, že právo je na jejich straně, o Prusech necítili nikdy nic, vyjma toho, že ti mají na straně moc. Bulhaři byli připoutáni k německé alianci jen proto, že věřili, že to bude silná aliance a v tom představují celou alianci. Porážka toto spojenectví rozdělí, ale nic než porážka ji nerozdělí. Dnes je snazší Prusko porazit, ale stále je obtížné s ním vyjednávat. Prestiž pruského militarismu může setrvat nebo zmizet a tato alternativa stále zůstává skutečností jako jí byla předtím. Pokud my zvítězíme, oni prohrají, pokud jim ale vyhovíme a budeme smlouvat, pak oni budou vždycky říkat, že vyhověli nám a svolili se smlouváním.

Celá pravda se odvíjí od skutečnosti, že Prusko bylo bez srdce ve skutečném a zásadním smyslu, že žádné srdce nemělo. Neexistovala žádná svatyně, žádné duchovní centrum, ke kterému by jacíkoliv lidé měli nějakou pozitivní náklonnost, ani žádní takoví lidé neumírali pro své krby a oltáře. Tyto prosté lidské věci byly v jižním Německu, ale ne v Prusku, ale právě lidské věci byly ovládány a nelidské nebo i podlidské věci jim vládly. Ze severu vyšel studený vítr strachu a zmrazil tisíce věcí ležících dál na jihu než je jižní Německo. Nevíme, jaká Evropa bude, až bude tahle studená konstrukce odstraněna. Víme jen, že jsme se dožili konce doby ledové.

Apoštolové kompromisu (ILN, 5. října 1918)

October 5, 1918

The Apostles of Compromise

Vyhlídka Spojenců je nejen jasnější ve své naději, ale i širší ve svých ideálech. Máme jasnější ujištění, že nejenže dokážeme udělat svou práci, ale že to bude velké dílo—větší než se většině lidí zdál pravděpodobné ve většině fází zápasu. Nebudeme nuceni držet se těch, kteří nám radili spokojit se jen se záchranou Belgie nebo nám někdy dokonce radili spokojit se sotva dosaženou záchranou Británie. A nejlepším důkazem je to, co říkají oni sami. Právě ti, kdo nám říkali, že naše cíle byly jen militaristické a materialistické začali své svém zoufalství naříkat o pravém opaku.

Ti, kdo lamentovali nad naší sobeckostí nyní naříkají nad naším nesobectvím. Soudí nás pro idealismus, viní nás z altruismu, přímo nás provokují pro náklonnost k abstraktním principů a vzdáleným národům. Nezbyl jim žádný argument, než zoufalé volání na nás, abychom zachránili vlastní kůži, své peníze, zachránili každý přízemní zájem, kterým jsme kdy k zachránění opovrhovali, před žravým idealismem touhy dát národům svobodu. Zde je pasáž o osvobození Čechů od nejzdatnějšího a nejautoritativnějšího orgánu strany kompromisu, a čtenář může sám posoudit, zda je můj popis přehnaný: „V této válce jsou britské zájmy—jakému britskému zájmu slouží tento velký a oblačný idealismus? Našim napjatým financím? Našemu zuboženému loďstvu? Naší vytrácející se mládeži? Není ani třeba dodávat, že autor dále něco říká o zájmech lidstva, o těch ale mluví s mnohem větší neurčitostí, než je ta, o které tvrdí, že ji kritisuje. Říká, že jsme se provinili idealismem. Skláníme hlavu k doznání. Tenhle kompliment přijímáme. Pokud ale tvrdí, že je to oblačný idealismus, pak tvrdíme, že nemůže být tak oblačný jako ten jeho, a  to i podle jeho vlastní argumentace. Vždyť jen před chvílí šokovaným hlasem řekl: „Ale Česko-Slovensko je přece čirý nacionalismus.“ Znovu můžeme bez velkého pokoření přijmout obvinění z čistoty. Vskutku to je čirý nacionalismus—tedy nacionalismus nesmíšený a neporušený, naprosto jasná politika, založená na naprosto jasném principu. Tvrdí, že má být vyznačena a uznána jednoznačná doména s jasně daným tvarem, hranicemi a jednoznačnými formami samosprávy. To je v jednom smyslu jistě idealismus, jelikož taková patriotická nezávislost a důstojnost je trvalým lidským ideálem. Zcela jistě to ale není žádný oblačný idealismus, ať už se na jeho hodnoty díváme jakkoliv. Myšlenka, že by Bohemie mohla patřit Bohemianům, tak jak Polsko patří Polákům je možná myšlenka fantastická, třeštivá a donkichotská. Rozhodně to ale není myšlenka neurčitá ani nesrozumitelná. Rozhodně není tak neurčitá ani nesrozumitelná jako ten plán, pokud se dá mluvit o plánu, který tento autor zrovna vychvaloval a o kterém dokáže říct jen tolik, že je to „plán, který směřuje v konečném důsledku k jednotě skrze internacionalismus.“ To skutečně není námitka, kterou by jakákoliv racionální osoba mohla vznést proti Česko-Slovensku a vlastně to ani není námitka, kterou by autor vznášel proti nám. Jeho skutečné námitky  proti svobodné Bohemii jsou vyjádřeny s brutální upřímností v mnohem kratších a prostších větách. Neposlouží to žádným britským zájmům. Nezvětší to naše finance—totiž neposkytne nám to žádnou finanční výhodu. Nezvětší počet našich lodí, ani nezvýší objem a hodnotu našeho obchodního loďstva. A bez takových pevných výhod nijak neutěší ty, kdo truchlí za těmi mrtvými, kteří byli pohnuti tak oblačným idealismem, jako bylo snění, že zemřel pro svobodu. Za rozpor jsem rád, protože je to kompliment. Jak jsem často poukazoval, není to v žádném případě jediný rozpor, do kterého jsou apoštolové kompromisu zapleteni. Mají velmi nápadný zvyk říkat proti válce dvě rozporné věci současně, jako by to mělo nasvědčovat, že řeknou proti válce cokoliv. Všechny jejich nedůslednosti a rozpornosti, kterými jsem se podrobněji zabýval při jiné příležitosti, se soustředí kolem jedné velké nedůslednosti, o niž jde v tomto případě. Je to hrubá nedůslednost—či spíše těžká nespravedlnost—tvrdit nejdřív, že Anglie má jen sobecké zájmy zařizované tajnou diplomacií a pak Anglii zakazovat usilovat o větší a velkorysé cíle, bez ohledu na čest kterou jí vzdávají a ovace, které jí přinášejí lidé, jimiž dala svobodu.

Jak již bylo řečeno, rekonstrukce Evropy budováním skutečných národů jakými jsou Bohemie nebo Polsko a může tedy docela dobře být tvrdým a těžkým ideálem, dozajista to ale není nějaký ideál zamlžený. Skutečně vznešenou vlastností nacionalismu, v tom, jak se liší od jak internacionalismu, tak imperialismu, je právě to, že rýsuje jasné tvary, jako jsou ty, které tvoří umělec v architektuře. Internacionalista a imperialista jsou nejen podobní lidé, ale přímo ti samí lidé. Není země, na kterou by si imperialista nedělal nárok, že ji dobude, aby ji obrátil. Není země, na kterou by si internacionalista nedělal nárok, že ji obrátí , aby ji dobyl. Ať už se tomu říká mezinárodní právo nebo imperiální právo, je to sama esence a duše všeho bezpráví. Proti vší takové amorfní anarchii stojí ono velké a pozitivní dílo Křesťanstva, národ, se svými standardy svobody a loajality, se svými hranicemi rozumu a proporcí. Před více než sto lety byl na této posvátné podstatě pruským imperiálním anarchou. Stalo se to Polsku, ale to mohlo se to stát Anglii. Mohli jsme být, generaci za generací, donucováni zůstávat Angličany bez Anglie., tak jak Poláci zůstávali Poláky bez Polska. Yorkshire a East Anglia mohly být vydány Německu, Wessex a Sussex Francii, Lancashire a Middlands Americe—ale Anglie by byla o to intenzivnější, že by byla neviditelná, a nikdo by nás nepřesvědčil, že národ je jen jméno. A pokud by na druhé straně Evropy sjednocené Polsko nebo sjednocená Bohemie nás se vší svou rytířskostí přispěchaly zachránit, je možné, že bychom jim jejich velký a oblačný idealismus nevyčítali.