Exploze míru (ILN 23. října 1918)

November 23, 1918

The Explosion of Peace

Od té doby, co jsem tu naposledy psal, konec války přišel náhle jako výbuch. Jednou z hlavních zbývajících hrozeb zůstává, že se ním má zacházet jako s výbuchem—tedy něčím, co se prostě stalo. Je prokletím naší kultury, že překypuje mechanickými a materialistickými pojmy, takže to nevypadá, jako by je učinili lidé, protože je učinilo tolik lidí. O válkách říkáme, že propukají jako propukají požáry, o spojenectvích, že se bortí , jako se bortí led a že vyjednávání se hroutí, jako hroutí mosty. V tomto případě, zrovna tak, přišel mír, zrovna tak jako přišla válka, jako blesk z čistého nebe a hrozí nebezpečí, že spíš ochromí, než probudí. Mohl nastat dramaticky náhle, může se ale stát, že věc je příliš náhlá na to, aby byla dramatická. To si uvědomí každý, kdo si představí Hamleta, jak zabíjí Polonia vprostřed hovoru s herci, nebo Macbetha, jak se bije s Macduffe, když nejdřív po vraždě zaklepe na dveře. To by ani nebyla sensace, protože publikum by netušilo, co to má znamenat. V tomto případě hrozí nebezpečí, že publikum může mí takové nedostatečné ponětí, co to znamená. Pro nějaké obzvláště smysluprosté osoby může být možné, aby konec války posuzovali tak, jak takoví lidé posuzovali začátek války—jako nehodu ohromné velikosti. Takoví náměsíční materialisté si docela vystačili s tím, že říkali, že v roce 1914 „propukla“ válka. Ale válka v roce 1914 „nepropukla“. To už bychom mohli říct, že když jsme našli u našeho prahu pobodaného a umírajícího člověka, že se „zhroutil“. Tahle válka byla ta nejlidštější ze všech lidských událostí ta nejlidštější. Lidé ji začali, lidé ji skončili, ale naštěstí ti, kteří ji začali, nebyli ti, kteří ji skončili.  Celou ji sama a jasně vedla lidská vůle, tak jako jakýkoliv souboj ve starém dramatu nebo duelu v soukromém životě. A poslední fáze nebyla jen ta nejnamáhavější, ale i ta nejprostší. Boj Macbetha s Macduffem ve fikci nebyl základnějším boje člověka s člověkem. Boj Bruceho s Bohunem v historii nebyl čistěji osobním střetem. Foch odrážel něco tak osobního a smrtícího jako výpad mečem a svůj protivýpad vedl se silou jednoho meče.  Nebyl to důsledek nehod, ba ani okolností—protože nehody, ani okolnosti, nemohou vytvořit záměr, tím méně umělecké dílo. Zemětřesení v sousedství nemůže vytesat sochu, nesvede to ani sousedící krajina. Prostředí takové věci nevypěstuje, jsou tvořeny a tvoří je duch člověka. Válka nebyla výsledek působení evoluce, dokonce ani revoluce ne—ve slepém smyslu reakce. Byla to zřetelně intelektuální odpověď lidské cnosti na lidskou ničemnost, příběh hříchu, oběti a vykoupení, stejně čistě duchovní jako alegorie. Anarchická čísla, cizí jména, obrovská bludiště vojenské strategie a ekonomické mašinerie jsou jen irelevantní komplikace uspořádání scény, nikdy neměly ani na okamžik vliv na samotný příběh. Válka nezačala, byla započata, protože v srdci člověka dlí anarchické umění začínat takové věci. Válka neskončila, byla ukončena, protože v srdci člověka dlí ona jasnější tvořivá naděje, že  může přetrvat a ukončit je.

Existuje ještě další forma téhož materialistického omylu, kterou bláhoví lidé v posledních čtyřech letech rozesívali. V její nejmódnější formě ji lze shrnout frází „Za sto let to bude pořád stejné.“ Četl jsem pacifistické básně a eseje, ve kterých je stará rétorická ozdoba o tom, jak pole válečná zarostou obilím a břečťan pokryje vyvrácené pevnosti, používána k tvrzením, že nic nezáleží na tom, zda byla bitva svedena nebo pevnost vyvrácena. Kdyby některé velké historické konflikty dopadly opačně, vůbc bychom tu nebyli, abychom mohli moralizovat o břečťanu na hradech nebo obilí na polích. Pokud by se jisté barbarské invaze s konečnou platností přehnaly civilisovanými oblastmi, lidé by velmi pravděpodobně zapomněli, jak pěstovat obilí a docela jistě by zapomněli, jak psát básně o břečťanu.

O některých z takových východních imperialistů se jakýmsi příslovím říkávalo, že kam šlápnou, tam tráva neroste. Od toho, aby se postupně proměnila v takovou poušť byla Evropa uchráněna sérii historických a hrdinských obranných válek, jako byly války Řeků proti Peršanům, Římanů proti Kartagincům, Galů proti Hunům, Alfréda proti Dánům, nebo Karla Martela proti Maurům. V jednom každém z těchto případů důležitost výsledku neklesá, ale zcela jistě s časem stoupá. Stoupá s každou novou generací, které je zachráněna od takové zkázy, s každým civilisovaným dílem, které je postavené na takové jistotě, s každým dítětem, které by nikdy nebylo pokřtěno nebo vychováno, s každým stéblem trávy, které by nikdy nevyrostlo tam, kde dnes roste.

Fráze „ode dneška za sto let“ byla původně používána ve volném ale legitimním smyslu o malicherných dynastických a diplomatických válkách, které po sto letech mohly být docela stejné. Častěji byla používána o malicherných parlamentních a stranických půtkách uvnitř státu, o nichž by se dalo ještě pravdivěji říct, že jsou nyní pořád samé. Mám o těchto vnitřních politických svárech vlastní mínění, ale záměrně jsem je vynechával z toho, co bylo mým úkolem zde na těchto stránkách v posledních čtyř letech psál.  Tyto poznámky byly v nejhrubším smyslu slova žurnalistické, snažil jsem se ale jejich filosofii udržovat v nějakém slova smyslu historickou. Snažil jsem se myslet na velkou válku tak, jak by se jevila našim dalekým předkům, kdyby věděli, že přichází, jak se bude jevit našmi vzdáleným potomkům, kteří budou vědět, jak přišla. Zdálo se dobré trvat na příčině války, která zůstala po celou dobu nezměněna, ještě víc než na jejím průběhu, který byl pokřivován velkými dezercemi a velkými posilami, a to nesmírně víc než běhu politické kritiky války, který znetvořily obvyklé odrůdy frází, mlácen prázdné slámy a efemerního egoismu. Tahle válka bude něčím větším než byli ti největší muži, kteří v ní bojovali a tedy také nekonečně větší než nejmenší muži, kteří se o ni přeli. A přinejmenším kvůli všem těm, kdo zemřeli a všem těm, kterým jejich smrt způsobila strádání, je třeba obhájit jejich dílo proti slabomyslnému cynismu, a prostě a jednoduše říct, že jen velmi málo z pacifistické politiky naší doby, která si říká občanská nebo konstruktivní, bylo i jen z poloviny tak trvalé, praktické nebo plodné pro Boha nebo člověka jako tyto čtyři roky zkázy.

Reklamy

Trvající německé lži (2. listopadu 1918 ILN)

November 2, 1918

The Continuing German Lies

Existuje jeden aspekt mezinárodní situace, který byl sotva dostatečně zdůrazněn, a to spojení mezi podivným německým tvrzením o obranné válce a následným německým tvrzením o příměří. Mohli bychom začít už tím, že se dá tvrdit, že poslední oficiální komunikace od nepřítele předstírala, že se německé panování zcela změnilo, ale obsahovala také nejlepší možný důkaz, že se nezměnilo. Německé panování hájilo i v minulosti, kdy je většina z nás považovala za zvůli. Popírala zločiny starého režimu, které by skutečně nový režim mohl docela dobře přiznat. Lidé o revoluci v Německu mluvili od té doby, co začala s Německem válka, a mnozí z nich by nyní tvrdili, že ta revoluce skutečně přišla. Pokud ale skutečně přišla, pak by odpovědnost za všechny předchozí rozkazy byla skutečně pryč. Zdálo by se, že skutečně revoluční vláda by neměla žádný zjevný důvod zastírat zločiny reakcionářské vlády, kterou se jí právě podařilo svrhnout. Kerenského nebo Trockého vláda nevydávala prohlášení, ve kterém by popírala carský despotismus, ohrazovala se proti pomluvám o sibiřských věznicích a odmítala staré zvěsti o knutě. To, že pruská vláda přijímá odpovědnost za činy, které považujeme ze zločiny—protože i když popírá zločiny, činy samotné připouští—je důkazem praktické kontinuity.

A vskutku, jak jsem často poukazoval, celá otázka se točí kolem skutků, které musí být přiznány—které, i tehdy, když jsou hájeny, nemohou být popřeny. Německé úřady navrhují, aby určité komitéty neutrálů vyšetřovaly obvinění, která proti Německu vznášíme, ale v tom je zahrnuto jisté zapomenutí, jaká naše obvinění proti Německu jsou. Naše obvinění stojí tak, jak stálo vždy—že namítáme proti prosté a veřejné stránce, ještě víc než proti pokradmé a tajené stránce, pruské politiky. Nejde o to, že bychom odsuzovali, co oni popírají, ale odsuzujeme, co oni hájí. Je nyní zřejmé, že nová německá vláda to hájí tak, jak to hájila stará německá vláda. Když noví představitelé Německa říkají, že se ohrazují proti obvinění z nelidskosti, mohou tváří v tvář tak zřejmému a nezměrnému typu počínání, že si nemyslí, že by bylo nelidské. Přinejmenším ale nemůže být pochyb, že bylo zřejmé a nezměrné. Když například zvlášť vyhlásili novou ponorkovou válku jako neomezenou, odhalili ji jako bezpříkladnou. Když byli sami donuceni mluvit o invazi do Belgie jako o anomálii, bylo by to od nás slabé slovo, pokud bychom řekli, že je to inovace. Jinak řečeno, je to jejich odpovědnost, že při jakékoliv dohodě zavedli nějaké nové a neobyčejné věci. Jednou z věcí, kterou chceme vědět, je to, zda nová německá vláda považuje tyhle věci za nutné nebo hajitelné, nebo zdá má volnost je odsoudit tak, jako měl Lenin volnost odsoudit Stolypina. Pokud platí to druhé, pak skutečně mohlo dojít k německé revoluci, stejně skutečné, jako byla ruská revoluce. Pokud to pravda není, pak tu máme něco zcela odlišného od ruské revoluce, i pokud by se to v nějakých ohledech lišilo od původního německého panství.

Zdá se mi teď nutné spojit, co tato slova znamenají, pokud jde o obrannou válku, s tím, co s tím, co znamenají, pokud jde o navrhované příměří. První bylo samo o sobě tajemství, a přece to bylo samo o sobě řešením druhého tajemství. Společně tvoří politiku, která může být docela dobře politikou původních pruských vojenských úřadů. Tyto vojenské úřady, i kdyby jen proto, že to jsou vojenské úřady, velmi dobře vědí, že neexistuje žádný vojenský koncept obranné války, která by pokračovala do soudného dne. Docela dobře ale mohou mít koncept obranné války vedené do příhodně uzavřeného příměří a vedené dokonce se značným dojmem vytrvalosti a úspěchu. Právě toto pojetí triumfální obrany až do dne míru nejspíš ovládá jejich mysli a v tom smyslu musí ovládat i naše mysli. Kdyby navrhli příměří jako první a nedosáhli ho, museli by možná ustoupit k hlásání trvalé obrany a pak neuspět v její trvalosti. Ale jejich cílem bylo zajistit nějaký konec války, hned poté, co vyhlásili připravenost k válce bez konce. Poslední fáze jejich staré obrany se může jevit jako první zahájení nové obrany. A tak by nakonec bylo možné oživit legendu o jedinečném nezdolném charakteru popruštělého Německa. Pořád by ještě bylo možné říkat, že jsme nerozbili velkou militaristickou mašinerii a že ji nikdy nebudeme s to rozbít. Ale vítězství v tomto bodě je přesně vítězstvím ctnosti, protože je to vítězství nejen světa institucí, ale světa idejí. Jediná naděje pro Německo, jakož i pro Evropu, leží ve zničení iluze této poslední nadřazenosti Prusa pro praktické účely války.

Byla by to přinejmenším v mnoha aspektech docela jiná věc, pokud bychom skutečně čelili nekonečné obranné válce, nebo i jen dlouhé obranné válce. Každá úvaha zdravého rozumu ale nasvědčuje, že se válka již rychle blíží ke konci a neméně rychle proto, že je zrovna správný konec. Už to, že nepříteli tolik záleží na to, aby ji skončil právě takhle, nebo tak blízko, jak se k takovému konci dokáže dostat, je samo o sobě důkazem, že jsme blízko tomu, abychom válku skončili po našem. To, čemu se nepřítel stále pokouší vyhnout je skutečný obrat vztahů mezi jím a námi. Zvratu Sedanu by se vyhnul ještě raději než navrácení Alsaska. Nechce, aby velká světová válka skončila jednou z rozhodujících světových bitev. Proti fyzické přítomnosti útočníků na německé půdě ho varuje týž instinkt, který obrátí novější tradici, že Němci vždy vpadají a Francouzi jsou vždy napadení a navrátí starou evropskou tradici, že právě Galové, ještě víc než Teutoni, překračovali, když to bylo nutné, Rýn.

Německo v poslední době vybudovalo legendu, že je nelze napadnout, což by byla hodnější legenda, pokud by ji vždy neprovázela legenda, že Německo vždy může napadat další státy. Všechny příhody této války tuto legendu dosud potvrzovaly a právě proto, že je ta legenda těsně před vyvrácením, resignuje se na vše ostatní, aby mohla být ta legenda zachráněna. Pokud bude legenda zachráněna, nic dalšího zachránit nelze. Ta legenda je totiž lží, která je dohnala k jejich falešnému postavení v moderní Evropě.