O diplomacii a národnostech (ILN 7. prosince 1918)

December 7, 1918
On Diplomacy and Nationalities

Pozn. ed. 9., 16. a 30. listopadu 1918 měly Illustrated London News zváštní vydání k příměří a konci Války. Chestertonův sloupek v nich nevycházel.

Během plenění Belgie prohlásil nějaký pruský generál velmi pruskou maximu: „Vítězství vše zahladí.“ Zdá se, že dnes se tato maxima mění na „Porážka vše zahladí.“ Obě tvrzení obsahují tutéž ideu a mají stejný motiv. Je to idea o nezodpovědnosti prostřednictvím změny identity. Teutonský imperialismus měl, dokonce i ve svých triumfech, základní ideu zapomětlivosti. Vždycky Polákům nařizoval zapomenout na Polsko, Čechům na Čechy, lidem z Lotrinska ukládal zapomenout, že jsou Francouzi, lidem ze Šlesvicka, že jsou Dánové. Vždy zastával, že historie je fluidní a nabývala nových forem, že všechny orientační body a oddělující linie budou smyty vlnami světa. V této otázce proti sobě obě strany Velké války stály jasněji než v kterékoliv jiné. Celý nárok Říma, Galie a Británie byl v tom, že v jejich vytvoření bylo něco nepomíjivého a vskutku nevratného, a to i pokud jde o jejich zločiny. Celý nárok teutonských kmenových říší byl v tom, že poslední úspěch vše zahladí. V tomto hlubokém smyslu bylo vždy pravdivé tvrzení, že Prusko bylo atheistické, zastávalo totiž, že kosmos nemá vědomí, protože nemá paměť. Vždy usiloval vytvořit něco, co by označil ta nový svět, nakolik může být nějaká primitivní vize starodávného slizu nazývaná novým světem.

Spojenci ale představují opačný a lepší princip, nejen pro Evropu, ale i pro Německo. A je zřejmé, že nejen v Evropě, ale i v samotném Německu začíná zdvihat hlavu historičtější idea, kterou zastávají. Není to ani tak revolta nového Německa, jako návrat starého Německa-či spíše (a to tu jde) návrat starých německých států. To, co označujeme jako nový svět, je svět starší, než by se nám zdálo a jeho jednoduchosti přečkají jeho složitosti. Lidem více záleží na hadru, kterému se říká vlajka než na cáru, kterému se říká noviny. Lidem více záleží na Římu, Paříži, Praze, Varšavě než na mezinárodních železnicích, které tato města spojují, nebo na mezinárodních vztazích, které jsou často tak studené a tak mechanické a tak mrtvé jako kolejnice. Nikdo není tak u vytržení z pouhých vzájemných vztahů mezi jednotlivými národy, jako by se mohlo zdát z rétoriky idealistického internacionalismu. Je vskutku žádoucí, aby lidé a národy mezi sebou zůstávali v míru, bylo by žádoucí, aby se lidé vzájemně milovali, vždy ale s uznáním identity druhých národů a lidí. Nu, příliš mnoho z kosmopolitní kultury je pouhé chvála mašinerie. V posledku jde v ní o tom, že z jednoho konce světa na druhý lze poslat telegram, bez ohledu na tom, co v tom telegramu stojí, že člověk může telefonicky hovořit z Číny do Peru, bez ohledu na to, zda hovoří i čínské metafysice nebo čínské morálce.

Pan H. G. Wells nedávno pronesl další ze svých důmyslných a podnětných přednášek o Společnosti národů. Zdráhám se ji to probírat do detailu, protože to, co jsem viděl, byl a jistě jen spěšná zpráva, která k němu nemusí být vůbec spravedlivá a vedla by k nespravedlivému soudu i mně. Jak jsem tu často vysvětloval, byl bych docela ochotný myšlenku Společnosti národů přijmout, pokud by to skutečně byla Společnost národů, to jest společnost svobodných národů. Přijímám ji, pokud státy v ní budou mít takovou společnost, jakou má nyní Anglie s Francií, ale ne pokud by to mělo znamenat, že budou mít takovou společnost, jakou má nyní Sasko s Würtenberskem nebo společnost jakou měly Čechy s rakouským Polskem, až do dne vysvobození, jehož spatření jsme se dožili. Která z těchto dvou myšlenek je myšlenkou pana Wellse jsem si nikdy nebyl docela jistý, ale z řeči, zprávu o níž, jsem viděl, se zdálo, že použil dvě věty, které mají zajímavé spojení, bez ohledu na to, jak je spojil on sám. Jednou bylo tvrzení, že ministerstvo zahraničí mělo sklony příliš často používat zadní schodiště, s čímž docela souhlasím. Druhým bylo tvrzení, že bychom měli všichni „dávat dohromady“ všechna naše ministerstva zahraničí. S tím nejenže nesouhlasím, ale vlastně vůbec nevidím, proč by s tím měl souhlasit on. Tajná diplomacie byla skutečně příliš tajná, zhruba proto, že diplomatů bylo příliš málo a byli příliš daleko od sebe. Vůbec nechápu, jak by tohle se tohle mohlo napravit, pokud bychom se postarali, aby bylo diplomatů ještě méně a byli ještě dál od sebe. A to by skutečně musel být výsledek soustředění všech takových ministerstev do jednoho velkého kosmopolitního ministerstva. Nechápu, jak by se takové ústřední ministerstvo nestalo čímkoliv jiným než úplným labyrintem zadních schodišť. A kdokoliv ví cokoliv o kosmopolitních typech a sklonech si bude docela jistý tím, že se právě tím stane. Naše zkušenost s mezinárodními pletichami během války jistě postačí k tomu, aby nám ukázala, že nejtajnější z tajných diplomacií je ta, která vlastně ani není oficiální diplomacií. Vztahy mezi Kuhlamen a Trockým byly mnohem skrytější a vyhýbavější než vztahy mezi Hollwegem a Sazonoffem. Je více mystifikací a sporů o kariéře dr. Morela než o kariéře pana Gerarda.

Nechápu, proč bychom měli mít ostřejší lidovou kontrolu takové privátní diplomacie, protože byla odstraněna ze všech našich lidových testů a tradic.  Pokud nemůžeme dopadnout spiklence, když schází po zadních schodech v Downing Street, proč bychom si měli být jistí, že mu překazíme jeho pletky, pokud všechny svoje záležitosti bude vyřizovat na nějakém neutrálním místě jako je třeba Severní pól? Pravda je samozřejmě taková, že vláda je tím méně populární, čím méně je lokální. Dokonalá demokracie je demokracie farnosti, a třeba má takový typ komunity své vady, mnohem větší nebezpečí skýtá přílišné vzdálení se od ní. Prostředním typem, který se zdá být pro Evropany normální, je typ národní. Je v každém případě zřejmé, že se k němu Evropané vracejí, když se větší plány obrátí v trosky. To je důvod, proč jsme viděli triumf skutečných Čechů polí a lesů nad falešnými Čechy klubů a klik. To je důvod proč při srovnání Poláka nakloněného Spojencům, který je Polák a Poláka nakloněného Němcům, který je Žid, můžeme říct, bez neprominutelné uštěpačnosti, že ti dva jsou od sebe právě tak daleko jako zemské póly. Je to den návratu skutečných věcí. Vrací se křesťanstvo národů a lze v pravdě říct, že je tak hrozné, jako armáda s praporci, protože každý praporec má svůj znak.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s