Potřeba národního urovnání (ILN, 4. ledna 1918)

January 4, 1919 The Need for a National Settlement

Nedávné delikátní diskuse o válečném námořnictvu jsou poučným příkladem principu, který tu často zdůrazňujeme. Totiž toho, že mezinárodní urovnání musí být národním urovnáním. Musí brát v potaz specifický charakter a situaci každé země, včetně naší země. Musí usilovat o rovnost v rozmanitosti, ne rovnost v uniformitě. Kdekoliv se nachází něco, co instinkty křesťanstva rozeznávají jako národní duši, tam svědomí křesťanstva onomu státu uznává jistá práva na samosprávu a sebeobranu. Ale nemůže se spravovat nijak jinak než svými zcela sobě vlastními a zvláštními zákony a podobně se nemůže bránit nijak jinak než svými zcela zvláštními a sobě vlastními zbraněmi. Pokud něco takového není uznáno, pak vlastně není uznáno vůbec nic.  Jak jsem už často říkal, bylo by velmi hloupá, kdyby Společnost národů se měla ukázat jako Společnost žádných národů. Stejně pošetilé by bylo, pokud by všechny řeči o svobodě moří skončily tím, že ztratíme svobodu pevniny—svobodu právě těch zemí, o jichž osvobození jsme bojovali. A koneckonců, nemůžeme tak docela zapomenout, že mezi zeměmi o jejich svobodu jsme bojovali, je i ta naše.

Každý národ je už svou přirozeností jedinečná záležitost. Tím se liší od jakéhokoliv čistě úředního dělení prováděného nyní uvnitř jakéhokoliv nezávislého státu, nebo uvnitř jakýchkoliv spojených států budoucnosti. Národ, podobně jako člověk, pes nebo jakákoliv jiná živá věc, je velký nebo malý, nám podobný, nebo nepodobný, ale podobá se době samotnému. Argument nacionalismu proti internacionalismu je ten, že z pěti teriérů neuděláte mastifa. Ale argument nacionalismu proti jistému druhu internacionalismu je ten, že pokud má každý pes mít svůj den, pak to musí být nejen nějaký psí den, ale jeho vlastní den. Když psovi dovolíte, aby se zachránil, pak nemůžete špicovi zakázat, aby se zachránil čenicháním, nebo chrtovi, aby se zachránil rychlostí. A dodal bych, že nemůžete ani newfoundlandskému psu zakázat, aby se zachránil plaváním. Stejný princip platí pro jisté jiné prosté tvory, jejich dosavadní historická kariéra se odehrávala na moři.

Zkrátka pokud je naše válečné námořnictvo jedinečné, pak je to proto, že náš národ je jedinečný—což vůbec neznamená, že je nadřazený. Je stejně jedinečný jako francouzská občanská rovnost a jeho nádherný výsledek-francouzský demokratický militarismus. Je stejně jedinečný jako specifický druh federální svobody v Americe, kde Spojené státy jsou právě tak státy jako spojené. Pokud ale jde o všechny ty řeči o tom, zda a jak je dobré nebo špatné tak jedinečné válečné námořnictvo, je ještě těžší mluvit přesně, protože tento zvláštní případ je tak zvláštní, že se mu skutečně nic nepodobá. Hrubé ale ne unfair porovnání lze udělat mezi starým anglickým válečným loďstvem a starou ruskou armádou. Takové podobenství možná není šťastným znamením, zůstává ale heroickou vzpomínkou. V každém případe je naštěstí i to největší loďstvo kompaktním a bezpečným systémem ve srovnání i s tou nejmenší armádou a není tu obava, že by angličtí vojáci museli bojovat na vorech místo lodí, jak museli ruští vojáci bojovat s klacky místo pušek. Smysl přirovnání je ale následující a je skutečně relevantní. Nikdo pokud vím netvrdil, že je Rusko ničemné prostě a jen kvůli tomu, že mělo největší armádu na světě. Ruská vysvětlování nebo výmluvy v této věci by byly jen zdravý rozum. Zběžně by se dalo říct, že velkou armádu měla za prvé proto, že ji potřebovala k tomu, aby bránila svá velká území a za druhé, že cizí země nemohly předstírat, že by byla použita nebo se zdálo pravděpodobné, že bude použita jinak než k obraně těchto území. Rusko mělo jako stát specifické postavení, už svou povahou byl početně silný—stejně tak jako byl svou samotnou povahou slabý v různých jiných věcech. Byla to výhoda, byla to přirozená výhoda a byla to téměř nezamýšlená výhoda—skoro stejně nezamýšlená jako nevýhody, které ji doprovázely. Do této míry tu je skutečná podobnost a všeobecné uznání ruského práva na početní převahu je lehce relevantní k naší vlastní posici.  Rusko mělo slabinu širokých hranic a nikdo jí nezazlíval její specifickou sílu populace přibližně odpovídající její úloze. My máme slabinu rozptýlených držav a majetků, které jsou prostředky našeho živobytí a nikdo nám nemusí zazlívat naši specifickou mořeplaveckou tradici, která rostla skoro stejně přirozeně jako populace. Pokud a dokud tu není nic nad tuto národní a přirozenou specializaci, moou velké národy nejen zůstat v pokoji, ale mohou zůstat také prakticky rovné. Nepřirozený duch vstupuje tehdy, pokud nastává pouhá konkurence, protože konkurence je bláznivé napodobování.

Pokud by němečtí vládci udělali to, co někteří tvrdí, že udělali, pokud se pokusili získat nad Rusy početní převahu tím, že pro druhé zavedli otroctví a pro sebe polygamii—pokud skutečně zahájili tyto dva pohanské experimenty, pak je jejich populace nebude přirozenou charakteristikou, ale nepřirozeným zločinem. A když němečtí vládci udělali to, co víme, že udělali—když se pokoušeli užívat si anglické zvláštnosti bez anglické omluvy pro ni, nešlo o vývoj, ale o plán.  Jsem pravým opakem hurávlastence, ale pokud řekneme, že v tomto naprosto nestranném historickém smyslu bylo britské válečné námořnictvo přirozenou věcí a německé válečné námořnictvo věcí umělou, není hurávlastenectví, ale spravedlnost. Beze všech předsudků zůstává pravdou, že naši nepřátelé chtěli lodě bez kolonií—nemluvě o tom, že chtěli kolonie bez kolonistů. Než se ale nějaký další velký stát dá na tuto cestu mechanického šílenství, můžeme docela bez urážky žádat, aby bylo pamatováno na tento historický rozdíl mezi skutečným a neskutečným. Můžeme poukázat na rozdíl mezi tím, co je jedinečné a snaží se být universální a tím, co je jedinečné a jen se snaží být individuální. Anglie nežádá, aby  byla silnější než všichni ostatní—nebo v tomto smyslu silnější než kdokoli, ale žádá, aby byla tak silná, jak je jí vlastní.

Když mluvím o ozbrojení, ani zdaleka tím nemyslím, že by bylo zbytečné, aby kdokoliv mluvil o nějaké míře odzbrojení. Právě naopak si myslím, že lze udělat něco velmi platného k zastavení tak frenetického soupeření, pokud se spojí patrioti všech zemí. Nacionalisté si mohou navzájem vysvětlit, co bylo skutečně národní a tedy skutečně nutné. Internacionalisté nemohou vysvětlit nikomu nic, protože nedokáží vysvětlit internacionalismus ani sami sobě. Pokud by mohli, začali by si uvědomovat, že ve většině případů internacionalismus znamená je mezinárodní finančnictví. A je víc než kdy jindy naléhavější, aby proti takovému kosmopolitnímu spiknutí každý národ pevně stál za čímkoliv, o čem ví, že je skutečně národní, ať je humorná americká demokracie nebo skvělé a spontánní vojákování a strategie Francie. Všem našim zahraničním přátelům musíme jasně říct, že opravdu považujeme naši národní tradici za věc nacionalismu a ne vulgárního imperialismu.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s