XXXII. O volném verši

XXXII On Free Verse
Problém volného verše, podobně jako problém africké rasy a americké republice vypadá problematičtější poté, co byl osvobozen, než před tím, než byl osvobozen. Kdokoliv dnes může otisknout tolik volného verše, kolik je mu libo, aniž by musel mít dojem, že je z módy nebo dokonce proti konvencím. A přece se to nestalo normálním, a a to ani tehdy, když se to stalo universálním. Zůstává kolem něj jeden hlavolam , totiž o tom přesně nakolik byl pravidelnější rytmus harmonií nebo omezením, které činí z každého kusu verše bez rytmu či rýmu jakousi hádanku a ty (můžeme poznamenat) vždy zní mystičtější a lákavěji, když měli rytmus a rým. Hlavní argument pro volný verš byl vždy dostatečně jasný, ve svém rozsahu. Jistěže existují slovní rytmy, které se přesně neshodují s žádným klasickým metrem, které ale mají účinek jež není jen prosaický, ale je spíše jakýmsi zpěvem či zaříkáváním. Mnoho jich je v anglickém překladu Bible: „O my son Absalom; O Absalom my son“ (Můj synu Abšalóme, Abšalóme, synu můj, synu můj 2 Sam 19,5 CEP pozn. překl.); „Or ever the silver cord be loosed and the golden bowl is broken; and the pitcher is broken at the fountain and the wheel broken at the cistern“ (než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. Kaz 12,6 CEP pozn. překl) kde se slovo broken (český překlad variuje rozbij, roztříští, zláme. Pozn překl.) proplétá v neporušeném vzorci. A tentýž vybraný účinek někdy mívá moderní volný verš. Znám jednu pasáž z básně pana T. S. Eliota, který myslím začíná „Modli se za Rinalda, chtivého rychlosti a moci,“ což by mohlo uspokojit toho nejklasičtějšího kritika, který by, nu který byl chtivý rychlosti a moci. Četl jsem ale jiné básně T. S. Eliota, v nichž jsem žádný rytmus či směr nepostřehl, rozhodně tedy ne žádný, který by on, coby nesporně kultivovaný a všestranný muž nemohl vyjádřit lépe v klasickém verši či klasické próze.
Mám tu zrovna před sebou báseň zesnulého D. H. Lawrence, o němž najednou a současně mnoho lidí zdá se cítí potřebu psát knihy a články. Já ale článek o D. H. Lawrencovi psát nebudu, jen o konkrétní formě, kterou zvolil pro konkrétní báseň. Nevyvolává žádnou z oněch znepokojivých otázek o Lawrencovi, které podle všeho řadu jeho přátel i nepřátel zneklidňují. Jsou určité ethické polemiky, kde bych myslím stál na straně civilisace a on myslím docela upřímně na straně barbarství. Ty otázky zde ale nevyvstávají. Dokonce i ti, kdo by rozhořčeně konstatovali, že to, co já označuji za barbarství bylo prospěšnou revolucí nebudou předstírat, že by snad tahle báseň byla nějak revoluční. Její téma je jedno z vůbec nejstarších, dokonce i jednoho z nejstarších básníků, Je jím sláva homérského věku, který musel být oslavován v téměř každém následujícím věku. Tato neuvadající svěžest jako by ležela na třpytivých řeckých ostrovech a prvních mýtech naší kultury. Není na ní nic revolučního,leda že by psaní volným veršem bylo ještě pořád revoluční. Jen bych se rád, ve zcela přátelském duchu, zeptal, zda psaní volným veršem skutečně napomáhá psaní dobrého verše. Nezpochybňuji schopnosti básníka, jen se ptám, zda by vytvořil stejnou, lepší, nebo horší báseň, kdyby se rozhodl psát v tradičnějších básnických formách. Jinými slovy vezmu jen jeden kousek volného verše a to pouze k tomu, aby vyzkoušel jak moc verš získá či ztratí tím, že se označí za volný. Jen to jen taková hříčka, ale shodou okolností je to problém, který mě baví. Vezměme nejprve báseň ve volném verši tak, jak je napsána. Jmenuje se Argonauti:

They are not dead, they are not dead!
Now that the sun, like a lion, licks his paws
and goes slowly down the hill;
now that the moon, who remembers and only cares
that we should be lovely in the flesh, with bright, crescent feet,
pauses near the crest of the hill, climbing slowly, like a queen
looking down on the lion as he retreats.
Now the sea is the Argonauts‘ sea,
(Nejsou mrtví, oni nejsou mrtví!/ Teď když si slunce jak lev tlapu líže/ a zvolna z kopce schází/teď když měsíc, jež jediný se stará/ bychom v těle vyhlíželi mile a jasnou, srpkovitou nohou/, blízko vrchu kopce stane, stoupaje zvolna jak královna/ na lva dolů hledí, an ustupuje/teď moře, jež je Argonautů…..pozn. překl)

Nemohu zde báseň citovat celou, ale končí strohým příkazem nepřinášet kávu či pain grille, dokud kolem nepoplují Odysseovy lodi.
Nu mohu jen doufat, že nebudu špatně pochopen, když řeknu, že můj první dojem je, že i když se stylem těchto výroků stal volný verš, nestala se z nich volná poesie. Chci tím říct, že to nepřineslo žádný čistě poetický efekt, který by byl volnější, divočejší, nebo živelnější, magičtější, či snad, který by dosud nezachytil Shelley nebo Swinburne nebo jakýkoliv jiný dobrý básník ve formální poesii. Je konversačnější, ale ne primárnější nebo i jen barbarštější. Více se podobá hovoru, ale není podobnější rozpoutané bouři či oživlým vášním. Přiznám se, že mi to připadá, že skutečným výsledkem pocitu svobody je jakási zemdlenost. „an ustupuje“ slabší zakončení, než by tak zdatný autor dokázal vložit do sonetu. Jediná věta, která si dělá nárok na originalitu vypadá podivně uměle. Není to jen věc literární logiky: slunce bývá zřídka viděno, že by si lízalo tlapy. Jde o to, že se tenhle obraz ke lvu nehodí o nic víc, než by se hodil ke slunci, rozhodně ne ke lvu vzatému jako ušlechtilý obraz slunce. Není to nijak případný obraz, olizování tlap nám může jen připomenout,že se lev podobá kočičce na předložce u krbu, což je to poslední, co bychom si chtěli myslit, když představuje archaickou energii, Slunečního Boha. Zdá se mi, jako by Lawrence píšící v duchu antické básně cítil podvědomou potřebu vložit do ní něco, co by ukazovalo, že je moderní básník. Dává mu však volnější forma šanci na silnější efekty? Pochybuji. Předpokládejme, že by se rozhodl psát tutéž myšlenku ne volným veršem a tak bystrý muž jako on by to dokázal jistě mnohem lépe než já.
Předpokládejme, že by začal třeba takhle:

They are not dead! The sun like a golden lion
Goes down to that red desert where he dies;
The moon, that is bare of all but bodily beauty,
The moon, that is careless of all but bodily beauty,
Looks down on the dying lion where he lies;
Like a queen, from the steep skies.
This sea is of the Argo. Great Odysseus, etc.
(Nejsou mrtví! Slunce jak zlatý lev/do rudé poušti klesá kde zmírá;/Měsíc, prostý všeho, než těla krásy,/měsíc, jež nevšímá si, než těla krásy/ dolů na lva hledí, jak zmírá,/Jak královna ze strmých nebes. Zde moře jež patří Agru, Velký Odysseus atd. pozn překl. )

Předkládám zde, jen velmi běžný příklad starého klasického, ba rétorického verše, který dokáže napsat každý vzdělaný muž. Soustředím se jen na zjištění, není-li tento starý styl poněkud silnější než styl nový. V novém stylu psalo mnoho velkých mužů a ti věřili, že je silnější. „Akordy zlehka psané pro prsty rozběhané,“ řekl Walt Whitman. „Cítím vrchol tvého brnkání i konec.“ Jenže to je přesně to, co já necítím, nezdá se mi, že „an ustupuje“ je to nejlepší, co mohl Lawrence vymyslet pro vrchol a závěr. Silnější dojem z vlnícího se moře Argonautů mám z dlouhých vlnících se veršů Atalanty

From the Acroceraunian hills to the ford of the Fleece of Gold.
Předkládám to zde jen jako praktický problém volného verše, či otázky zda se svoboda skutečně kloní spíše k volnosti či k laxnosti. Zdá se mi, že nám tu básník ve skutečnosti propadl mezi dvěma židlemi, mezi klasickou delfskou trojnožkou a prosaickou dřevěnou židlí, kterou Puk podtrhl pod stařenou, což je vzor modernějšího ducha prudkého antiklimaxu a grotesky. Grotesky mám velmi rád, a v jistých ohledech dávám Pukovi přednost před Apollem. Ale pokud jde přísně vzato o literární kritiku, pak pochybuji o tom,zda moderní způsoby pomáhají vylepšit kreativní poesii při popisu vysokých lodí Odysseových obeplouvajících řecké ostrovy.

Reklamy

XXXI. O tom, jak čelit faktům

Mluvíváme o lidech žijících v minulosti a obyčejně to vztahujeme na lidi staré nebo staromódní. Ve skutečnosti však žijeme v minulosti všichni, protože jinde ani žít nemůžeme. Žít v přítomnosti je to samé, jako chtít sedět na špendlíku. Je příliš drobný, dává příliš malou podporu, je to příliš nepohodlná posice a nutně potom bezprostředně následují zcela odlišné zkušenosti analogické prudkému vyskočení s výkřikem. Žít v budoucnosti je vnitřně rozporný pojem. Budoucnost je mrtvá v tom dokonale konečném smyslu, že nežije. Nemá přirozenost, formu, vlastnosti, ani ten nejneurčitější charakter jakéhokoliv druhu, leda takového, který bychom se do ní rozhodli projektovat z minulosti. Lidé mluví o mrtvé minulosti, ale ona není mrtvá ani v nejmenším, v tom smyslu, v jakém je mrtvá budoucnost. Minulost nás může pohnout a vzrušit, minulost lze milovat a nenávidět, minulost je tvořena převážně životy, jež lze posuzovat v úplnosti, tedy doslovně v plnosti života. Nikdo ale ani netuší o žádné živé bytosti, která by žila v budoucnosti, vyjma toho, co si rozhodne vytvořit ve své představivosti z toho, čeho želí ve své minulosti či po čem touží v přítomnosti. Kterákoliv z Utopií, nebo vizí budoucnosti, jaké sepsali Wells, nebo William Morris nebo Bellamy či mnoho jiných, je jen mozaikou minulosti. Lze ji rozebrat na dílky a analysovat jednotlivé díly ve vzpomínkách lidstva. Vědecký nástroj vzatý z devatenáctého století, druh řemeslné práce ze čtrnáctého století, forma diety převzatá od Orientálců, styl závěsů odvozený Skutečnou nevýhodou tohoto druhu futurismu je, že příliš mnoho těží z vykopávek v minulosti, kope kdekoliv, stačí mu jen, že je to minulost, ale nejraději má minulost co nejvzdálenější. A tak nám komunisté říkají, že komunismus v některém prehistorickém období převládal a mnozí pacifisté jejich ideál podporují theorií, že válka byla pozdním a umělým dodatkem k ranné historii člověka. Pokud je někde skutečně zapotřebí opravy, pak je to zde. Znamená to přinést tyto potulné starožitnosti ze vzdálené do nedávné minulosti. Nejnebezpečnější mezerou v obecném vědění je mezera v mysli většiny lidí, která se týká toho, co se přihodilo jejich vlastním otcům. Často ví víc o tom, co se stalo jejich dědům a ještě víc o tom, co se stalo jejich pradědům.
Dovolte mi, abych jako dobrý vlastenec začal kritikou nedostatků své země. Nikdo neporozumí dnešní Anglii a nikdo neporozumí Anglii zítřka, a nejméně ze všech Angličan, pokud si neuvědomí, že tisíc věcí v celku jeho myšlení a ustrojení se vztahují k poměrně nové skutečnosti, totiž k tomu, že byl v devatenáctém století nejbohatším a mohli bychom dokonce říci, že jediným bohatým člověkem na světě. Nejen prosperita, ale isolovanost této prosperity způsobila, že je tak osamocený. Není to ostrov, co působí naši osamocenost a isolaci. Nikdo nikdy netvrdil, že by staré řecké ostrovy byly nějak zvlášť isolované. Materialistický pokus vysvětlit člověka na základně jeho hmotných podmínek je vždy mylný. Byla to tato konkrétní prosperita Angličana ve vyčerpané Evropě po Waterloo (nebo spíš filosofie, která onu prosperitu přivodila a usilovala o ni), která přinesla nekonečné výstřednosti, jež doposud zůstávají.
V onom velmi viktoriánském románu Paní v bílem říká onen velmi viktoriánský zlotřilec sir Percival Clyde italskému zlosynovi „ Vy cizinci jste všichni stejní.“ Řekl to hraběti Foscovi, který se, doufejme, vůbec nepodobal ostatním cizincům a v každém případě byl Ital, a tedy někdo zcela odlišný od Rusa nebo Španěla. To, co měl sir Percival na mysli v jazyce jeho doby bylo, že všechna zahraniční hrabata, byla hrabata ožebračená. Měl dojem, že hrabě Fosco by byl stejný nuzák, kdyby byl hrabětem španělským nebo ruským. Nuže žádný národ v Evropě takové výstřední a rozmáchlé generalisace nepoužívá. Ve všech evropských zemích bylo spoustu hurávlastenců, imperialistů a patriotů, kteří přeháněli. Ale žádný francouzský šovinista si nemyslel, že by Prus byl praktický ten samý druh člověka jako Portugalec. Žádný ruský imperiální státník si nemyslel, ž Poláci byli stejní jako Němci, ať už jakkoliv jedny utiskoval, a proti druhým intrikoval. Žádný Rakušan si nemyslil, že se Angličané musí podobat Turkům, když se nepodobají Rakušanům. Tenhle zvláštní názor šmahem na všechny „cizince“ byl specifický pro anglickou mysl, a dosud nevymizel z anglického podvědomí. Kořenil v náladě, jež nejdříve tolerovala a potom nábožně uctívala vypínající se jmění, nadělané velkými whigovskými šlechtici, jež převyšovalo statky samotné Koruny, jak řekla ve slavné větě sama královna Viktorie jednomu z nich: „Přišla jsem ze svého domu do vašeho paláce“. Je naprostá pravda, že ve srovnání s těmito vévody v oné době vypadal každý zahraniční hrabě jako nuzák. Jen někteří z nás shodou okolností zastávají filosofii, podle níž může být lepší, když jeden žebrákem, než kdyby byl hrabětem.
Nu totéž platí jiným způsobem o Němcích, či spíše o Prusech. Své doznání smísím jen s posledním patriotickým chlubením, protože si myslím, že ať už jsou Angličané jakkoliv velicí zmatkáři a pomatenci, mají víc zdravého rozumu. Zhruba v době velké anglické prosperity, či krátce po ní, přišla krátká a skvělá doba pruských vítězství. U Sadové vyrazila pruská šavle znenadání žezlo z rukou císaře svaté říše římské. Sotva komu dochází význam této rány, tak moc žijeme jen v naší době a tak málo v čase našich otců. Důsledek byl ohromující, víc ohromující, než francouzské zemětřesení v roce 1870. Stalo se totiž to, že žezlo starých německých císařů od Dunaje bylo spolu se vším ostatním přeneseno k novým německým císařům na Sprévě. Dokazuje to sám fakt, že když řeknem „Kaiser“ nemyslíme starého historického kaisera, že když řekneme „Německo“ nemyslíme to, lidé od dvanáctého do osmnáctého století znali jako německou říši. Pak přišlo ještě sensačnější obsazená Paříže a násilné získání dvou nesporně francouzských provincií. Nu, od té doby Němci žili výlučně v tomto krátkém období triumfu, ještě víc naplno a ještě zaslepeněji, než my v našem krátkém období prosperity. Jsou plemenem přirozeně mythologickým a žijícím v oblacích, jak velmi pravdivě řekl jeden z jejich vlastních největších básníků. Na nás dopadla rána ekonomické deprese, a začali jsme mít alespoň matné podezření, že nejsem tak bohatí jak jsme bývali. Na ně ale dopadly rány velké války a porážky a oni tomu prostě nemohli věřit. Nějakou dobu byli ochromeni, což se označovalo jako mezihra osvícené vlády. Jenže pořád jim někdo říkal, že jsou neporazitelní a dříve nebo později, když už bylo dost dlouho po porážce, se zase museli začít chlubit, že jsou neporazitelní.
To je smysl Hitlera a celé současné hysterie. Mythologie se vrátila, mračna se válí nad krajinou a odstiňují jasné denní světlo faktů a Němci se potulují a mluví o tom, že svrhnou z trůnu Krista a na jeho místo posadí Odina a Thora. Nemůžeme to ovšem pochopit, pokud se budeme dívat jen na posledních deset let míru, nebo i jen na původních pět let války. Smysl a význam tohoto, stejně jako nerušeného osamělého klidu i toho nejzmatenějšího Angličana, se skrývá v oněch předchozích letech, na která se často zapomíná, mezi koncem dějin a počátkem žurnalismu. Musíme si uvědomit, jak silně Němec věřil, slovy Lutherova hymnu, že se nachází v nedobytné pevnosti, právě tak, jako Angličan druhy věřil, že má banku, která nemůže zkrachovat. Jak jsem ale už řekl, pokud je vše férově posouzeno, a to bez ostrovních předsudků, pak myslím, že Angličané z toho vychází lépe. Postupně nám začíná docházet, a jsme z zt oho poněkud zmatení, že pokud jde o peníze nejsme v postavení, abychom byli vůči celému světu nadřazeně familiérní a že se s vlastní chudobou musíme vypořádat tak zmužile, jak jen dovedeme. Přinejmenším jsme se ale všichni nezbláznili a nerozběhli se po ulicích s řevem, že jsme všichni milionáři a na všeobecné trable nereagujeme tak, že bychom se rozkřikovali, že máme všichni kapsy nacpané perlami a diamanty a šokovanému světu neříkáme, že jsme pořád tak bohatí, jako tehdy, když byly consols (forma britských vládních obligací založená v osmnáctém století. Pozn. překl.) na vrcholu. A to by byla obchodní paralela k šílenství pana Hitlera.

Romance z močálů

V knihách jsou obvykle blata popisována jako opuštěná a bezbarvá, rozlehlá pole jílu či ostřice, jako širé jednotvárné či šedé obzory. Je to však, podobně jako řada jiných literárních asociací, jen kus poetické nespravedlnosti. Monotónnost nemá nic společného s místem, ani s tím jak působí, ani s tím jak je postiženo, jen to jen vlastnost člověka. Neexistují žádné neutěšené výhledy, jen neútěšní pozorovatelé. Zda jsou mokřady monotónní je věc vkusu a ta je věcí osobnosti, ale je prostým faktem a vědeckou skutečností, že nejsou jednobarevné. Vrcholky vysokých hor (tak jsem aspoň slyšel) jsou celé bílé, hlubiny nejprvotnějších jeskyní jsou (tak jsem aspoň slyšel) celé temné. Moře může být celé týdny šedé nebo modré a podle toho, k čemu jsem byl přiveden věřit má poušť barvu písku. Severní pól (pokud bychom ho našli)  bude bílý s modrými puklinami a nekonečný vesmír (vydáme-li se tam) byl byl předpokládám nejspíš černý s bílými tečkami. Jestliže by kterákoliv z těchto scén byla považována za barevně jednotvárnou, dokázal bych to pochopit. Jenže, naopak, každá z nich je popisována jako vždy s tím, že se vyznačuje nádhernými a chaotickými barvami kosmického kaleidoskopu. Nuže, barvy podobné barvám tulipánových zahrad či malovaných chrámových oken můžete nalézt právě v oněch utopených a promočených krajích, které označujeme pořád za chmurné a bezútěšné. Ohromné tulipánové zahrady samozřejmě pochází z Holandska, což je prostě jeden ohromný mokřad. V Evropě není nic tak opravdu tropického jako mokřady. A když teď nad tím přemýšlím, není mnoho tak příhodně mokřadních míst jako právě tropy. V každém případě jsou anglické bažiny a močálové kraje vždy velmi bohaté na bujné trávy a nádherné houby a někdy vypadají stejně slavnostně jako scéna proměnění, a přitom jsou stejně málo pevné. Je vždy velmi snadné tyto úžasné scenerie doslova prošlápnout. Možná se potopíte po ramena, ale budete po ramena vězet v květinách. Nepopírám, že jsem z těch, kteří klesají a tonou, s výjimkou věcí ducha. Nedávno jsem v západních hrabstvích zahlédl velmi bohaté a slibné bažinaté pole. Nemám nejmenších pochyb, že kdybych na ně vešel, zmizel bych a o celé věky později by byla v stlačeném jílu nalezena kompletní zkamenělina tlustého novináře z Fleet Street. Tvrdím jen, že by byla nalezena v jakémsi postoji energie, ba radosti. Nejdůležitější je ale poslední věc. Když jsem si totiž představoval, jak se propadám po krk do zdánlivě pevného zeleného pole, vzpomněl jsem si, že totéž se muselo stát jistým zvláštním pirátům někdy před tisícem let.
Rovná pole močálů totiž, v nichž jsem téměř utonul, byla totiž močálisky kolem ostrova Athelney, který je nyní ostrovem v polích, už ne ve vodě. Dodnes ale na onom prudkém kopečku stojí kámen, který říká, že tohle byl opevněný a obklíčený ostrůvek, kde měl král Alfréd svou poslední pevnost proti cizím nájezdníkům ve válce, která nás málem smetla a odnesla od civilisace stejně daleko jako Šalamounovy ostrovy. Zde Alfréd bránil ostrov zvaný Athelney právě tak, jak později hájil jak nejlépe dovedl ostrov zvaný Anglie. Hrdina totiž vždy brání ostrov, něco obleženého a obklíčeného, jako Hectorova Troja. A nejvyšší a nejobecněji smýšlející humanitarián se může povznést jen k tomu, aby hájil maličký ostrůvek zvaný země.
K ostrovu Athelney se člověk dostane po dlouhé silnici podobné nekonečnému bílému provázku nataženému přes pláně, již lemují  takové ty trpasličí stromečky, které jsou tak nudné, až je na nich něco elfího.  V jednu chvíli člověka (proč nemám ponětí) zastaví mýtná brána, kde je nutno zaplatit tři pence. Možná je to nějaká pokřivená tradice z oněch temných věků. Možná Alfréd s vysoce nadřazenou vědeckou odborností komparativního studia civilisací dokázal spočítat dánskou ekonomiku do poslední půlpenny. Možná někdy přišel nějaký Dán s dvoupencí, možná někdy i s dvěma a půl pencemi, když vyplenil pár měst možná měl i dvě pence a tři čtvrťáky, ale tři pence nedal dohromady nikdy. Ale ať už to byla stálá hráz proti barbarům nebo ne, pro mně to byla jen překážka dočasná. Našel jsem kdesi u sebe tři velké a celé měďáky a pokračoval jsem dál onou podivně jednotvárnou a podivně fascinující cestou. Není to jen pouhá smyšlenka a fantasie, když má člověk pocit, že se ono místo projevuje náležitě jako místo, kde se křesťanský král skryl před pohany. Bažinatý kraj sice může být otevřený, ale vždy se ponechá svou určitou tajemnost. Močály, podobně jako pouště, jsou velké věci, které je velmi snadné zašantročit. Tyhle pláně se obávaly přehlédnutí ve dvojím smyslu. Malé stromy se krčily a celá planina vypadala, že leží tváří k zemi, tak jak lehávají lidé, když vybuchují granáty. Malá cesta ubíhala nebojácně vpřed, ale zdálo se, že uhání na všech čtyřech. Všechno v tom zvláštním kraji vypadalo, jako by leželo přikrčené ve snaze vyhnout se neustálému a rachotícímu dešti dánských šípů. Jistěže tu na dohled byly kopce nikoli nevýznamné velikosti, ale vypadalo to, jakoby se jezírka a pláně starého Parrettu navzájem oddělovala jako ústřední, skryté moře a kámen připomínající Athelney stál v jejich středu stejně osamoceně, jako musel připadat onen kopec Alfrédovi. A všude po této odpočívající a málem se plazící krajině se rozestírala sláva vlahé nížiny: tráva blyštící se a živá jak opeření nějakého universálního ptáka, květiny stejně nádherné jak hořící vatra a býlí ještě krásnější než kvítka. Člověk se zastavil, aby trávu pohladil, jako by celá země byla jedním tvorem schopným cítit to. 
Proč nenapíše někdo slušný historický román o Alfrédovi a jeho pevnosti v Athenley, v parrettských močálech? Ne příliš historický román. Ne o to jak mluvil pravdu (ne prosím, to vážně ne), ne o tom jak založil britské impérium, nebo britské námořnictvo, nebo námořní ligu, nebo co všechno ještě založil. Ne o Wedmorské smlouvě a o tom, jestli by se jí (jak tvrdí výtečný historik) nemělo říkat Chippenhamský pakt. Nic takového, ale domorodou romanci pro kluky o holém, nahém, blaženém faktu, že velký hrdina hájil svou pevnost na ostrově a v řece. Jakýkoliv ostrov je dobrý pro každé svědomí i pirátskou nesvědomitost, ale ostrov v řece, to už zní jako začátek největšího dobrodružného příběhu na světě.  Robinson Crusoe je opravdu výborný příběh, ale pomyslete jen to, jak by se asi Robinson Crusoe cítil, kdyby mohl skutečně vidět ze svého nedostupného ostrova Anglii a Španělsko! Ostrov pokladů má geniálního ducha: ale jaký by musel obsahovat poklad, aby se mohl měřit s Alfrédem? A pomyslete teď na další prvky mladistvé romance na ostrově, který by byl ostrovem víc, než by se zdálo. Altheney byl skryt v močálech, mnohý těžce ozbrojený Viking se mohl rozběhnout po louce jen proto, aby zjistil, že se potápí v moři. Všude kolem sebe cítím šířící se fiktivní nádheru, vidím záblesky velké romance, jež nebude nikdy napsána. Vidím náhle přiletivší šíp chvějící se v jednom z malých stromů. Vidím rusovlasého muže divoce se brodícího mezi vysokými zlatými květy močálu jak skáče vpřed a klesá hloub. Vidím další šíp chvějící se a zaražený v jeho hrdle. Víc vidět nemohu, protože, jak jsem jemně naznačil, jsem člověk poněkud těžký. Tajemná země močálu mne neudrží a já tonu v jejích hlubinách s bublavým zaúpěním.

Refrén

K nejnápadnějším příkladům úpadku pravého lidového účastnenství patří  nynější postupné mizení obyčeje sborového zpěvu. A pokud už se nyní spolem zpívá, je to spíš zkusmo a někdy neslyšně. Příčinou je patrně  jakýsi bláhový předpoklad a princip (který jsem nikdy pořádně nepochopil), že zpěv je umění. V nové aristokracii salonů je dáma skutečně dotazována, zda zpívá. Za staré demokracie jídelních stolů se člověku prostě řeklo, ať zazpívá, a on musel. Líbí se mi atmosféra starých banketů. Rád si představuji své předky, středního věku či již ctihodné gentlemany, kterak sedí kolem stolu a vysvětlují, že nemohou nikdy zapomenout na staré časy nebo přátele s umcaca nebo se nechávají slyšet, že za slávu Anglie padnou se vší slávou, carárárá atd. Dokonce i slabiny a neřesti oné společnosti (jež obávám se způsobily, že narativní části oněch písní zněly stejně tajemně a nesrozumitelně jako refrény) byly tehdy vyobrazeny s lidštějším změkčením, než můžeme slyšet a vidět našich soudobých barech.  Mám mnohem raději pana Richarda Swivellera než pana Stanley Ortherise. Je mi milejší člověk, který to přežene s červenými vínem kvůli tomu, aby z křídla přátelství nevypadlo ani pírko než někdo, kdo to právě tak přehání s whisky se sodou, ale přitom pořád tvrdí, že on jednička a že jeho nikdy nikdo nepřistihne při tom, že by někomu platil pití. Staří rozkošníci (i s jejich cararará) ze svých zálib a potěšení získali alespoň nějaké společenské a sdílené ctnosti. Noví prostopášníci (bez nejmenší stopy po cararará) jsou prostě jen poustevníky nevěrectví místo náboženství, jsou samotáři atheismu a stejně dobře by se v pustině mohli omamovat hašiše či opiem.
Refrény starých písní měly ale ještě jeden účel, vedle této zjevné funkce potvrzování lidového prvku v umění. Refrény písní, dokonce i veselých popěvků, mají týž účel jako chorus v řecké tragedii. Smiřuje lidi s bohy. Propojuje jeden konkrétní příběh s vesmírem a filosofií obyčejných věcí. Proto se ve starých baladách, zejména v patetických baladách, pořád setkáváme v refrénech se zelenající se trávou, letícími ptáky  či lesy  z jara veselými. Jsou okna otevřená do domu tragedie, letmé pohledy na větší a klidnější scény, dávnější a trvalejší krajiny. Mnoho venkovských písní popisujících zločiny a smrt má refrény bujaré a kokrhavé, až to člověka leká. Jako by přicházela celá kumpaine s protestem proti tak vážně chmurnému pohledu na svět. Existuje dlouhá a ukrutná balada pojmenovaná Berkshirská tragedie o vraždě spáchané žárlivou sestrou pro jejíž dokonání je oběšen zlý mlynář a refrén (který má jakoby propuknout) zní:

Budu své milé věrný
když ona bude věrná mi

Takto zmíněné velmi oprávněné uspořádání se tu myslím objevuje proto, aby vytrhlo zpět do skutečnosti, jako připomínka, že dokonce ani Berkshirské tragedie není celý Berkshire plný.  Nešťastná mladá dáma se utopí, zlý mlynář (k němuž bychom mohli mít citovou náklonnost) je oběšen a přece pořád rubín ve víně plápolá a podle vody mnoho zahrad kvete. Ne že by bylo možné zaměňovat Omarovskou hedonistickou resignaci s rozmarnou netrpělivostí berkshirského refrénu, ale shodují se v tom, že hledí za konkrétní komplikaci a vyhlíží otevřenější pláně pokoje. Refrén balady hledí za tonoucí dívku a mlynářovu šibenici a vidí cesty a uličky plné milenců.
Toto využití refrénu k zlidštění a zředění temného příběhu naráží na silný odpor moderního pohledu na umění. Moderní umění musí být takzvaně „intensivní“. Co to znamená, není lehké definovat,  ale zhruba řečeno to znamená asi tolik, že se říká v každé chvíli jen jedna věc a že se říká špatně. Spisovatelé moderních tragedií musí psát krátké povídky, kdyby totiž psali dlouhé  (jak kdosi řekl o filosofii) vloudilo by se jim tam veselí. Takové povídky jsou jako žihadla, krátké leč jen a jen bolestivé. Je též nepochybné, že se poněkud podobají nějakým těm životům žitým v naší úspěšné vědecké civilisaci, životům, které v každém případě bývají bolestivé a v mnoha případech též i krátké. Když ale umělci postoupili za bolestnou anekdotu a začali psát dlouhé knihy plné bolu, čtenářská veřejnost se vzbouřila a začala požadovat návrat romance. Dlouhé knihy o černé chudobě měst se staly docela neúnosnými. Berkshirská tragedie měla refrén, ale londýnská tragedie žádný nemá. Lidé proto uvítali návrat dobrodružných příběhů o cizích a vzdálených místech a dobách, břitké a jako meč ostré Stevensonovy příběhy. Já ale nestojím výlučně a omezeně na straně romantiků. Myslím, že je třeba zaznamenat i pohledy na žal naší civilisace. Myslím, že je nutné uchovat zmatek a osamělost skeptické duše, i kdyby to mělo být jen pro lítost (a ano, pro obdiv) vůči šťastnějším dobám. Přál bych si však, aby se dalo nějak zařídit, aby chorus přece jen mohl vstoupit, aby refrén mohl zaznít. Byl bych rád, kdyby na konci každé kapitoly napjaté bolesti či šíleného děsu mohl vstoupit lidský sbor a s hudebním třeskem sdělit čtenáři i autorovi, že tohle není celá lidská zkušenost.  Pak ať si dál zaznamenávají tvrdé scény či odporné otázky, ale ať je mezi nimi veselý refrén.
Mohli bychom tak číst: „Zatímco Honoria odložila svazek Ibsenových dramat a unaveně přecházela k oknu, docházelo jí, že život k ní musel být nejen hrubší, ale i chladnější než byl k pohodlným a slabým. A tak cararára…..atd“.  Nebo jinde zas: „Když mladý kněz poslouchal poslední slova své praprababičky chmurně se usmál. Věděl víc než dobře, že od té doby, co Phogg objevil dědičnou chlupatost oslů, stálo náboženství na velmi odlišných základech, než byly ty, jimiž se zabýval v dětství. A umcaca, umcaca.“ a tak dál. Mohli bychom se i dočíst: „Uriel Maybloom hleděl chmurně na své sandály, a poprvé si uvědomoval, jak nesmyslné a asociální jsou všechny vazby mezi mužem a ženou, docházelo mu,  že se každý z nich musí vydat vlastní cestou a nepokoušet se zadržet ono střemhlavé rozdělení jejich duší. “ A pak by měl přijít ohlušující chorus věčného lidství: „Ale já své lásce věrný zůstanu, pokud bude věrná mi.“
V záznamech o prvních majestátních a přece fantastických časech společenství založeného sv. Františkem z Assisi čteme svědectví o jistém bl. bratru Jiljím. Většinu jsem zapomněl, ale jednu věc si pamatuji: to když za ním přišel jistý student theologie a zeptal se ho, zda věří ve svobodnou vůli, a pokud ano, jak jsi dokáže smířit s nutností. Učedník sv. Františka otázku vyslechl a po chvíli přemýšlení se chopil housliček a začal hopsat a tančit po zahradě, hrál jakousi nespoutanou melodii a vůbec projevoval divou a osvěžující lhostejnost. Melodie se nedochovala, ale je to věčný chorus lidstva, který proměňuje všechno umění a vysmívá se všemu individualismu jako smích a hřmění jakéhosi vzdáleného moře.

Vysoké pláně

Vysokými pláněmi nemyslím náhorní planiny. Náhorní planiny člověka příliš nezaujmou. Vypadá to, že k nim patří otrava spojená s drápáním se na kopec, aniž by se pojila s odměnou vrcholu. Jaksi neurčitě se také pojí s Asií a jejími nesmírnými armádami, které sežerou všecho jako kobylky, jak to už udělala armáda Xerxesova. Jsou to armády s císaři odnikud, jež své regimenty rozestřou všude, armády s bílými slony a pomalovanými koni, armády s temnými stroji a děsivými jízdními lučišníky pohyblivých východních říší. Zkrátka se vší zlou drzostí, jež vpadla do Evropy za Neronova mládí a poté, co se s ní bily a opustily ji jeden po druhém všechny křesťanské národy, přibyla nakonec s Disraelim do Anglie a byla pokřtěna (či spíše opohanštěna) jménem Imperialismus.
Je také možná zapotřebí vysvětlit, že „rovinami na vyšinách“ nemám na mysli to, o čem mluvívají theosofové ve Střediscích pokročilejšího myšlení. Oni o svých mluví trochu jinak, já bych o jejich nemluvil vůbec. Vím, že oni vždy vykládají, jak se ten či onen člověk nachází na nižší rovině, kdežto oni (kdož právě hovoří) jsou na rovině vyšší: někdy vám i téměř řeknou, na jaké to rovině jsou: třeba 5994 nebo „Rovina F, podúroveň 304“. Ani o takových výšinách nemluvím. Moje náboženství o nich nepraví nic, než to, že všichni lidé jsou na jedné úrovni a to rozhodně ne na vysoké. Mé náboženství má samozřejmě své svaté: ale světcem se rozumí právě jen člověk, který opravdu ví, že je hříšník.
Proč bych tedy měl vůbec mluvit o rovinách tak vysokých? Dělám to z poněkud zvláštního důvodu, který přiblížím podobenstvím. Když jsem se ve škole učil všechnu řečtinu, kterou jsem kdy zapomněl, mátla mne slova OINON MELAN, což znamená „černé víno“, na která jsem pořád někde narážel. Zeptal jsem se, co to znamená a dostal jsem mnoho velmi zajímavých a přesvědčivých odpovědí. Bylo poukazováno na to, že víme velmi málo o skutečné tekutině, již Řekové pili, že analogie s moderními řeckými víny naznačuje, že mohlo být temné a lepivé, možná jakýsi syrup, popíjený vždy s vodou, že archaický jazyk je ohledem barev vždy poněkud sporný, třeba když Homér mluví o „moři, vína temnějším“ a tak dále. Velmi mne to uspokojilo a víc jsem na tu záležitost nepomyslel. Až jednou se stalo, že jsem se podíval na karafu klaretu stojící přede mou na stole. A tehdy jsem poznal, že o vínu říkali, že je černé, protože je černé. Červené víno je červené, když je velmi řídké, ředěné nebo zprudka vystavené proti ohni. Viděno vcelku v nejběžnějších stínech a polosvětlech je červené víno čermé, a proto se tak o něm mluví.
Na základě stejných principů mluvím o vysokých rovinách, protože pláně jsou vždy vysoké, vždy jsou stejně vysoké jako my. Mluvíme o slézání skalních štítů a shlížení dolů do plání, ale ta fráze je jen ilusí naší arogance. Je vůbec nemožné i jen shlížet na planinu. Pláň sama totiž stoupá spolu s námi. Není pravda jen to, že čím výše stoupáme tím šířeji se se pod námi rozestírá bohatsví světa, nejde jen o to, že nás ďábel či jiný počestný a vážený průvodce turistů vezme na vrchol velmi vysoké hory a ukáže nám všechna království světa. V našich skutečných pocitech jde o něco víc. V jistém smyslu spolu s námi burácivě stoupá celý svět a doprovází nás k vrcholu jako nějaký tepající chór orlů. Pláně rovin stoupají výš a výš jako rychlé šedé zdi vršené proti neviditelným útočícím vetřelcům. A ať vyšplháte, na jak chcete vysoký štít, pláň je vždy stejně vysoko jako on.
Horské vrcholky jsou ušlechtilé jen proto, že máme tu čest z nich patřit na pláně. Vyvýšené a nadřazené postavení má tedy pro člověka jedinou cenu v tom, že z něj může se svrchovaným obdivem pohlížet na běžné a obyčejné. Pokud je z hrbatého, skalnatého a strmého místa nějaký prospěch, pak jen ten, že není snadné dole z údolí spatřit všechnu jeho krásu, protože když je člověk v nížínách nemůže vidět jejich úžasnou a uspokojující nízkost. Pokud má nějakou cenu být vzdělaný či vynikající (o čemž lze s úspěchem pochybovat), pak jen v tom, že ten nejlépe vzdělaný člověk může nejrychleji a nejjistěji pocítit nádheru nevědomého a prostého: plnou vznešenot oné mocné lidské armády v pláních. Generál jde na kopec podívat se na své vojáky, ne na ně shlížet. Vzdaluje se ne proto, že by jeho jednotka byla příliš malá, než aby se na ni dalo sáhnout, ale proto, že je příliš velká, než aby ji bylo možné vidět. Náčelník šplhá s poddajností a stoupá výš a výš s velkou pokorou, protože k tomu aby mohl vše prohédnout z ptačí perspektivy, musí se stát stejně malým a vzdáleným jako pták.
Nejúžasnější z oněch mystických kavalírů, kteří v Anglii psali v sedmnáctém složité a skvělé verše, myslím na Henry Vaughana, to vše vložil do jediného verše, který je sám o sobě nesmrtelný a prakticky zapomenutý:

„Oh holy hope and high humility.“
(Ó naděje svatá a pokoro povýšená pozn. překl.)

Přídavné jméno „povýšená“ není jen jednou z náhlých a žas budících literárních inspirací, ale patří též k největším a nejvážnějším definicím morální vědy. Ať už člověk vystoupá kamokoliv, do jakýchkoliv výšin, pořád hledí vzhůru, nejen k Bohu (což je zřejmé), ale jistým způsobem i k lidem, když vidí víc a víc vše čnící a tajemné v důstojnosti a údělu osamělého rodu Adamova. Část těchto nesouvislých poznámek jsem psal na na vysokém kamenném a travnatém hřebeni čnícím nad částí středoanglických hrabství. Hřbet stoupal ve skutečnosti dosti mírně, ale samotný výstup byl tak náhlý a prudký, že se člověk nemohl ubránit zdání, že až dosáhne vrcholu, bude shlížet na hvězdy. Jenže spíš než dolů na hvězdy hleděl člověk vzhůru k městům, vzhlížeje až k nebi k palácovému městu Alfrédovu, jež se podobalo mraku zažehnutému soumrakem a kdesi daleko v prázdnotách vesmíru, jak planeta v zatmění slunce, leželo Salisbury. Doufejme proto, že dokud nezemřeme budeme vy i já vždy spíš vzhlížet než shlížet na námahy a příbytky našeho plemene, budeme pozvedat oči k údolím, odkud nám přijde pomoc. Z každé mimořádné výšiny a za každým překrásným místem, jež poutá v krajině náš zrak je pro dobro naší duše vhodné nahlížet vždy jen mohutnější a obsáhlejší vizi oné dech beroucí a božské roviny a z našich bortících se věžic hlědět vysoko k pláním rovnosti.

Moderní Scrooge

Pan Vernon-Smith z Trinity a ze Social Settlement v Tootingu, autor Vyššího Londýna a Boyg systému v praxi dospěl k závěru, poté co prošel svou vybranou, ba přísnou knihovnu, že Dickensova Vánoční koleda je velmi vhodná četba pro posluhovačky. Kdyby byly muži, byly by přinuceny číst Browningův Štedrý Večer s výkladem, ale rytířskost posluhovačky zachránila a Dickens byl zábavný, nemohl nadělat žádnou škodu. Jeho spolupracovník Wimpole by četl chudým věci jako Tři muži ve člunu, ale Vernon-Smith by to považoval za obětování principu či důstojnosti (pro něj obojí vycházelo na stejno). Nepovzbuzoval by je v jejich přízemnosti, od něj nedostanou nic, co by nemělo literární hodnotu. Nicméně Dickens, to přece koneckonců je literatura, samozřejmě ne literatura vyššího řádu. Není to sice žádná promyšlená, s určitým cílem psaná literatura, alepřece jen literatura, která je při Štědrém večeru docela vhodná pro posluhovačky.
Nenechal je ovšem Dickense vstřebat, aniž by jim neposkytl náležité protilátky výstrah a kritiky. Vysvětlil, že Dickens nebyl autor prvního řádu, protože mu chyběla vysoká vážnost Matthew Arnolda. Vyslovil též obavu, že se jim Dickensovy postavy budou zdát hrozně přehnané. Ovšem nezdály se, možná proto,že je denně potkávaly. Mezi chudými totiž přehané charaktery dosud jsou, nechodí přece na university, kde mi je universifikovali. S pokrokovým zápalem a nadšením posluhovačkám řekl, že takoví šílení, zlí staří lakomci jako Scrooge by se už dnes vůbec nemohli objevit, ale protože každá z posluhovaček měla strýčka, nebo dědečka, nebo tchána a každý byl hotový Scrooge, zůstalo jeho nadšení bez odezvy. Ba věru, jeho přednáška poněkud postrádala cosi z jeho obvyklé pevnosti a pružnosti a ke konci zjistil, že mluví poněkud nesouvisle a abstraktně, jako by místo k posluhovačkám mluvil ke svým společníkům. Přistihl se, že mluví docela mysticky o tom, kterak duchovní úroveň (tím myslel svou rovinu) připadala vždy lidem na smyslové či Dickensově rovině ne jen přísná, ale přímo zpustlá. Citoval přitom slova Bernarda Shawa, že do nebe můžeme jít všichni právě tak, jako můžeme jít na koncert vážné hudby, pokud ale půjdeme, budeme se nudit. Došlo mu,že promlouvá ke svému stádci slovy, které nechápe a proto skončil poněkud kvapně a brzy sklidil velkorysý aplaus, který patří k hluboké obřadnosti pracujících tříd. Když se vydal ke dveřím, zastavili ho tři lidé a on je pozdravil dosti srdečně, ale s náznakem spěchu, který by si ani ve snu nedovolil projevit před lidmi své vlastní třídy. Byla mezi nimi jedna malá učitelka, která mu s poněkud horečnatou mírnosti řekla, že ji zneklidnil jistý přednášející etiky, který tvrdil, že Dickens vlastně nebyl pokrokový, ale ona myslela, že pokrokový byl a měla samozřejmě pravdu. O tom, co to znamená být pokrokový neměla o nic větší představu než velrbya. Druhá osoba ho snažně prosila o příspěvek na jakousi vývařovnu pro chudé, a tu se jeho vytříbené rysy zostřily, protože tohle pro něj bylo, podobně jako literatura, věcí principu. „Zcela špatná metoda,“ řekl, potřásl hlavou a tlačil se dál. „Všechno je j ničemu, až na Boyg systém.“ Třetí z cizích lidí byl muž, který ho dostihl na prahu, když vycházel ven do sněhu a svitu hvězd a bez okolků ho požádal o peníze. K principům Vernon-Smithe patřilo, že všichni takoví lidé jsou jen dobře si žijící podvodníci a tak se jako pravý mystik držel svých principů svým pěti smyslům navzdory, ačkoli ty mu říkaly, že noc je mrazivá a muž velmi vyhublý a slabý. „Pokud přijdete do Settlement v pátek mezi čtvrtou a pátou,“ řekl, „provedeme šetření.“ Muž ustoupil zpět do sněhu s nikoli neladným jakoby omluvným gestem. Měl ledově stříbřité vlasy a na jeho štíhlé tváři, i když ji kryl stín, se zdálo hrát cosi jako úsměv. Když Vernon-Smith briskně vykročil do ulice, muž se sehnul jako by si chtěl zavázat tkaničky. Žádným takovým dandyovstvím se ovšem neprovinil a zatímco mladý filantrop stál a s jistou osobitostí si navlékal rukavice, v obličeji se mu najednou rozplácla těžká sněhová koule. Na temný okamžik oslepl a když pak trocha sněhu odpadla, uviděl jakoby v mlhavém zrcadle ledu a snových krystalů, jak se vyzáblý muž uklání s elegancí tanečního mistra a přátelsky říká: „Vánoční dárek.“ Než si pořádně očistil tvář od sněhu, muž zmizel.
Tři horoucí minuty byl Cyril Vernon-Smith blíž lidem a víc jejich bratrem než po celou dobu své rozmařile pedantické existence, protože nemiloval-li chudých, jednoho chudáka nenáviděl. Nikdy nebudete dělníka považovat opravdu za sobě rovného, dokud se s ním nezačnete hádat. „Hulvát mizerná!“ zamručel. „Darebák špinavá! Zaneřádí člověka sněhem jak hnusný děcko pitomý! Kdy se to zcivilizuje? Ale vždyť už jenom jak ta ulice vypadá je hanba a pokušení pro takové kašpary. Proč se všechen ten sníh neodklidí a ulice nevypadá slušně?“
Oku uvyklému na důslednost a efektivitu se věru na ulici jevily důvody, proč si na její stav stěžovat. Sníh byl po obou stranách nahrnut do bílých stěn a směrem k opačnému, temnějšímu konci ulice dokonce narůstal do chaosu nízkých bezbarvých kopečků. Když k nim dorazil, byl ve sněhu skoro po kolena a k filantropickému smýšlení měl velmi daleko. Osamělost uliček byla stejně divná jako bílá zábrana v nich a než se proploužil o kus dál nabyl přesvědčení, že špatně odbočil a zabloudil na nějaké beztvaré předměstí, kde v životě nebyl. Žádný z nízkých, tmavých domů nesvítil, nikde nebylo vůbec žádné světlo, jen prázdný a nápadný sníh. Vernon-Smith byl moderní a morbidní člověk, náhle se ho zmocnila pekelná osmělost a pevně se ho chopila. Tu tíži by ulehčilo cokoliv lidského, i kdyby po něm v tu chvíli skočil škrtič. A pak se opravdu projevil jemný lidský dotek, protože ho trefila další sněhová koule a zanechala mu na zádech hvězdu. Otočil se s prudkou radostí a rozběhl se za utíkajícím klukem, hnal se závratnou a zuřivou rychlostí, jak dlouho, nevěděl. Chtěl toho kluka, jestli ho miloval nebo nenáviděl, nevěděl. Chtěl něco lidského, jestli to miloval nebo nenáviděl, nevěděl.
Zatímco utíkal, všímal si, že se mění tvary i když ne barvy kolem něj. Vypadalo to, jakoby se domy menšily a ztrácely pohřbené pod kopci sněhu. Sníh se zdál stoupat v odraných obrysech převisu, útesu a štítu. On o těchto nemožnostech ani nepřemýšlel, dokud se chlapec před ním neotočil. Pak si všiml, že hoch je prazvláštně krásný se zlatými rudými vlasy a s tváří současně vážnou i naprosto šťastnou. Když chlapce oslovil, jeho vlastní otázka ho překvapila, protože poprvé v životě se zeptal: „Co tady dělám?“ A malý chlapec, s očima velmi vážnýma, odpověděl. „Předpokládám, že jsi mrtvý.“
Zapochyboval (rovněž poprvé) o svému duchovním osudu. Rozhlédl se kolem čnící krajinou zmrzlých vrcholků a plání a řekl: „Tohle je peklo?“ A když na něj dítě upíralo zrak, ale neodpovídalo, věděl, že je to nebe.
Všude v té kolosální krajině, bílé jako svět kolem pólu si hráli malí chlapci, váleli se navzájem dolů těmi děsivými svahy, jeden druhého drtili pod padajícími útesy, protože nebe je místo, kde se můžete donekonečna prát, aniž byste si ublížili. Smith si najednou vzpomněl jak šťastný byl, když se jako dítě válel na bezpečných písčinách kolem Conway.
Přímo nad Smithovou hlavou, výš než kříž na kopuli katedrály sv. Pavla ale zakroucený jako visící květ zvonku, byl ohrmný vydutý sněhový útes. O sto stop níže jak krajina viděná z balonu, ležely zasněžné domy, právě tak bílé a vzdálené. Sledoval, jak se hošík, za četných katastrofických podklouznutí drápe na onen kácející se vrchol. Díval se, jak chytil jiného klučinu za nohu a ten odlétl dolů na vzdálené stříbřité pláně. Tam se ponořil a zmizel ve sněhu jako v moři, ale poté, co se znovu vynořil jako potapěč, rozběhl se zuřivě zase znovu vzhůru a před sebou koulel velkou nabalující se sněhovou kouli. Když nakonec nabyla přímo gigantických rozměrů, vrhl ji proti horskému štítu a horu i hocha strhl v jedné lavině zpět na úroveň údolí. I druhý chlapec se potopil jako kámen a rovněž on vylétl jako pták, ale Smith právě neměl čas na to, aby se tím zabýval. Po pádu onoho nebeského štítu zůstal totiž stát osamocen na obloze na vrcholku podobném kostelní věži.
Viděl malé postavičky chlapců dole v údolí a z jejich postoje dokázal vyčíst, že mu horlivě říkají, aby skočil. Tehdy poprvé poznal povahu víry, právě tak, jako seznal prudkou a bouřlivou přirozenost lásky. Vlastně spíš podruhé, protože si vzpomněl na jednu chvíli, kdy poznal víru už dřív. To bylo, když ho otec učil plavat a on uvěřil, že se může vznášet na vodě, nejen navzdory rozumu, ale (což bylo mnohem těžší) i navzdory instinktu. Tehdy důvěřoval vodě, dnes se musí spolehnout na vzduch.
Skočil. Vzduchem a pak i sněhem prolétl se stejně oslepující rychlostí. Když se ale ponořil do pevného sněhu jako kulka, zdálo se, že se dozvěděl najednou milion věcí a že se je dozvěděl až příliš rychle. Věděl, že celý svět je sněhová koule a že všechny hvězdy jsou sněhové koule. Věděl, že žádný člověk nebude připraven a způsobilý pro nebe, dokud nebude tu pevnou bělost milovat právě tak, jak malý kluk miluje sněhovou kouli.
Klesal a klesal a klesal…..a pak, jak se to tak obyčejně v podobných případech stává se probudil. S úlekem a na ulici. Pravda, měli ho za obyčejného ožralu, ale (pokud náležitě oceníte jeho obrácení) pochopíte, že mu na tom nesešlo, protože zločin opilství je nekonečně menší než zločin duchovní pýchy, jímž byl skutečně vinen.

Dlouhý luk

Ještě pořád sedím nad poslední knihou pana H. G. Wellse. Já říkám, že jsem zmámemný úžasem, rodina tvrdí, že jsem samou únavou ospalý. Stále ještě si matně vybavuji vše s čím v páně Wellsově knize souhlasím a dosud si živě pamatuji jednu věc, kterou popírám a odmítám. Odmítám, že by biologie mohla zničit smysl pro pravdu, který jediný může po biologii i toužit. Žádná pravda, na kterou přijdu nemůže popřít, že pravdu hledám. Moje mys memůže narazit na nic, co by popřelo mé myšlení….Ale k čemu tohle všechno je? Tohle nejsou řeči, které by se hodily do bystré eseje. Změňme téma pusťme se do romance, báje nebo pohádky.
* * *
Pojďme si společně a navzájem vyprávět příběhy. Byl jednou jeden král, který stejně jako král z Tisíce a jedné noci velmi rád naslouchal vyprávěním. Jediný rozdíl byl v tom, že na rozdíl od cynického Orientálce, náš král všem příběhům, které slyšel, věřil. Je skoro zbytečné dodávat, že žil v Anglii. Jeho tvář neměla osmahlou tajuplnost tyrana tisíce pohádek. Naopak jeho oči byly stejně velké a nevinné jako dva modré měsíce a když jeho žlutý vous zbělel, zdálo se, že mládne. Nad ním stále ještě visel jeho těžký meč a roh, aby lidem připomínali, že ve své době býval král urostlým lovcem a válečníkem, a věru, že se jeho rezivějící meč rozehnal nejednu armádu. Patřil však k těm, kdo nikdy nepoznají svět, a to ani kdyby ho dobyli. Vedle své záliby v této chaucerovské kratochvíli s vyprávěním příběhů se, podobně jako mnozí jiní angličtí králové zajímal zejména o umění luku. Shromáždil kolem sebe velké lučišníky postavy a formátu Odyssea a Robina Hooda a čtyřem z nic svěřil vládu nad celým svým královstvím. To, že měli vládnout království jim nevadilo, ale poněkud je nudila nezbytnost vyprávět králi příběhy. Všechny jejich příběhy byly smyšlené, ale král jim všem věřil, což bylo nakonec velmi depresivní. Vymýšleli co nejabsurdnější romance, ale nemohli dosáhnout uznání, že je vymysleli. Jejich pravé ambice zůstaly nenaplněny. Dostávalo se jim chvály coby lučišníkům, ale oni toužili být pochváleni jako básníci. Tešili se důvěře jako muži, ale oni by raději přijímali obdiv jako muži pera a literáti. Až nakonec v hodině nejvyššíhou zoufalství vytvořili klub či spiknutí s cílem vymyslet takovou povídačku, kterou by ani král nespolkl. Nazvali se Liga Dlouhého luku s dvojím poutem se tak připoutali ke své anglické vlasti, která byla od dob normanského záboru oslavována pro své hrdinské lučišníky a pro mimořádnou důvěřivost svého lidu.
Konečně se zdálo, že hodina čtyřech lučišníků přichází. Král obvykle sedal v komnatě se zelenými závěsy, do níž vedlo čtvero dveří a nad níž se tyčilo čtvero věží. Jednoho dubnového k sobě povolal své čtyři šampiony a než je vyslal zpět, každého jinými dveřmi, řekl jim, aby se vrátili ráno s příběhem o tom, co zažili cestou. Každý z šampionů se hluboce uklonil a ustrojiv se do vznešené zbroje, odebral se nějakého kouta zahrady, aby tam vymyslel lež. Nechtěli vymýšlet lež, , aby krále podvedli, na to by stačila jakákoliv lež. Chtěli vymyslet něco tak pobuřujícího, že by ho to neoklamalo a to byla vážná věc.
První lučišník který se vrátil byl tmavý, tichý, bystrý chlapík, velmi zručný v záležitostech drobné mechaniky.Na luku ho spíše zajímala věda, než sport. Střílel také jen do terče, protože zabíjet zvířata považoval za kruté a zabíjet lidi za ohavné. Když odešel od krále, vypravil se do lesa. Tam vyzkoušel všechny možné únavné pokusy s ohýbáním větví a zásahy šípem. Když to i jemu přišlo úmorné vrátil se do domu se čtyřmi věžemi a vyprávěl o svém dobrodružství. „Nu,“ pravil král, „co jsi střílel?“ „Šípy,“ odvětil lučišník. „To bych řekl,“ řekl král s úsměvem. „Ale měl jsem na mysli, myslel jsem, jakou divokou zvěř jsi trefil?“ „Nestřílel jsem, než šípy,“ odpověděl lukostřelec zatvrzele. „Když jsem vyšel na pláň spatřil jsem v půlměsíci černou armádu Tatarů, hrozivé lučišníky s luky s ohýbané oceli a s šípy velikosti oštěpů. Zahlédli mě už zdáli a sprška jejich šípu zastřela slunce a rozestřela se nade mnou jako rachotící střecha. Jak víte, považuji za špatné zabít ptáka, červa, ba i Tatara. Jenže přesnost a rychlost dokonalé vědy je taková, že jsem svými vlastními šípy rozpoltil jeden každý šíp vystřelený proti mně. Trefil jsem každou letící střelu jako by to byl pták v letu. Proto mohu, Sire, po pravdě povědět, že jsem nestřílel než šípy.“ Král řekl: „Vím, jak obratní jste vy inženýři se svými prsty.“ „Ach,“ pronesl lučišník a odešel.
Druhý lučišník, který měl kadeřavé vlasy, byl bledý poetický a poněkud změkčilý vyšel jen do zahrady a tam hleděl na měsíc. Když byl měsíc příliš široký, prázdný a slzavý i pro jeho široký, prázdný a uslzený pohled, vrátil se zpět. A když se král jeho zeptal, co střílel, odpověděl s velkou výmluvností. „Zastřelil jsem člověka, ale ne Tatara, ani člověka z Evropy, Asie, Afriky či Ameriky, vůbec žádného člověka z této země. Střelil jsem Muže z Měsíce.“ „Střelil jsi Muže z Měsíce?“ opakoval král, zdálo se, s mírným překvapením. „Je snadné to dokázat,“ řekl lukostřelec s hysterickým spěchem. „Prozkoumejte měsíc tímto velmi silným teleskopem a zjistíte, že tam již po člověku není ani stopy.“ Král přitiskl své velké modré oko k teleskopu na asi deset minut a pak pravil: „Máš pravdu: jak už jsi mnohokrát ukázal, vědeckou pravdu mohou ověřit jen smysly. Věřím ti.“ A druhý lučišník odešel a protože byl poněkud citlivějšího založení propukl v pláč.
Třetí lučišník byl typem hrubého, zachmuřeného člověka s rozchuchaými vlasy a snivýma očima. Ten přišel bez jakéhokoliv úvodu a řekl. „Ztratil jsem všechny své šípy. Proměnily se v ptáky.“ Když si pak všiml, že na něj všichni hledí, dodal: „Inu, víte přece , že vše na zemi se mění, bláto v blatouchy, vejce v kuřata a člověk může dokonce vyšlechtit psy do velmi rozmanitých podob. Nuže, vypustil jsem své šípy, abych trefil hrozné orly máchající křídly nad Himaláji, ohromné zlaté orly velké jako slony, pod kterými se kácí vzrostlé stromy, když na ně usednou. Mé šípy vylétly tak vysoko nad horu a údolí, že se za letu pomalu proměnily v ptáky. Jen se podívejte.“ To řekl a hodil před ně mrtvého ptáka a vedle něj položil šíp. „Což nevidíte, že mají tutéž základní podobu. Rovná tělo střely je páteř, ostrý hrot zobák, pera jsou nejzákladnější opeření. Jso to jen úpravy a evoluce.“ Po chvíli ticha král vážně pokývl a řekl „Ano, jistěže vše je evoluce.“ V tu chvíli třetí lučišník náhle a zprudka opustil místnost a z jakési vzdáené části budovy se ozývaly zvuky jeho mimořádného veselí či žalu.
Čtvrtý lučišník byl připosražený muž s tváří mrtvou jako dřevu, ale s malýma blízko u sebe posazenýma zlomyslnýma očkama a byl velmi živý. Jeho druzi ho zrazovali od toho, aby předstoupil před krále, řekli mu, že se vznesli až do sedmého nebe živých lží a že už není vůbec nic, čemu by ten starý chlap neuvěřil. Zatímco se protlačoval dovnitř tvář malého lučišníka ještě více zdřevěněla a když vešel rozhlédl se kolem a zamrkal překvapením a zmatkem. „Ha, poslední,“ řekl král srdečně, „vítej zpět!“ Pak bylo dlouho ticho, až zakrslý lučišník řekl: „Co tím myslíš, „zpět“? Já tady nikdy nebyl.“ Král několik vteřin zíral a pak řekl: „Vyslal jsem tě z místnosti se čtverými dveřmi minulé noci.“ Po další pomlce malý mužík zvolna zakroutil hlavou. „Nikdy předtím jsem tě neviděl,“ řekl prostě, „nikdy jsi mne odnikud nikam neposlal. Jenom jsem zdálky zahléd čtvero tvých věží a zabloudil jsem sem náhodou. Narodil jsem se na jednom z ostrovů řeckého souostroví. Profesí jsem licitátor a jmeuji se Punk.“ Král seděl po sedm dlouhých okamžiků na svém trůně jako socha a pak v jeho mírných a dávných očích procitlo cosi hrozného, naprosté přesvědčení o nepravdě. To pocítil každý, kdo se setkal s dítětem, jež si zatvrzele vymýšlelo. Postavil se zpříma v celé své výšce, sejmul těžký meč, který visel nad ním, tasil jej a pak pravil: „Budu věřit vašim šíleným báchorkám o tom, jak přesně šípy fungují, protože to je věda. Budu věřit vašim bláhovým povídačkám o stopách života na měsící, protože to je věda. Uvěřím šíleným pohádkám o tom, jak se medúza mění v gentlemana a cokoliv v něco jiného, i to je věda. Ale nebudu vám věřit, když mi bude tvrdit něco, co vím, že není pravda. Nevěřím vám, když mi tvrdízte, že jste nevyšli z mého pověření a z mého domu. Je možné, že ti tři další muži říkali pravdu, ale tento poslední jistě lhal. Proto ho zabiju,“ A s tím se starý a milý král rozběhl k tomu muži se zdviženým mečem, ale zastavil ho výbuch štastného smíchu, který pověděl světu, že přece jen je na světě cosi, co Angličan nespolkne.