Esej XLIV: O neuvážených poznámkách

Je jistě projevem neúcty ke čtenáři a nepřispívá ani k větší důstojnosti autora, pokud budu tvrdit, že mým živoním zaměstnáním je lapat mouchy. A když jsem nedávno jistý druh feministky označil za vosu obdržel jsem se jeden protest o člověka, který očividně měl za to, že je obdařena všemi nejvyšším nejkrálovštějšími atributy včelí královny. Tahle nešťastná metafora se mi ovšem často vrací na mysl a jsem si vědom pravdy, kterou bez ní nemohu snadno vyslovit. Mám na mysli tohle: jednou z hlavních nepříjemností a obtíží naší doby je roj malých věciček v podobě malých myšlenek či tvrzení, které jsou převážně odloučené od myšlenek, které prostupují celou atmosféru způsobem, který lze přirovnat jen k tomu nejdrobnějšímu hmyzu: jsou nedůležité a téměř neviditelné, ale nesčetné a téměř všudepřítomné. Nemám na mysli skutečné myšlenky, třeba i falešné či destruktivní, nepoukazuji na ke skutečným souborům filosofických a mravních názorů založených na principech, které považuji za špatné nebo o nich soudím, že přináší zlé výsledky. Názory tohoto druhu, jimiž jsem se občas zabýval, se velmi liší ve své moci, příslibu či schopnosti působit škodu. S komunismem nesouhlasím právě tak, jako nesouhlasím s kalvinismem, nikdo ovšem nebude tvrdit, že přítomná hodina patří kalvinismu a já připouštím, že v jistém smyslu tato hodina patří komunismu. Bolševická zjednodušování v sobě mají velké intelektuální pokušení, protože kolaps staré ekonomické složitosti je zřejmý. Na druhé straně, jiné teorie s nimiž jsem se svého času přel jsou v moderní při vidět čím dál méně. Mnozí vědci opustili darwinismus. Všichi mužové vědy opustili materialismus. Materialismus a darwinismus byly nicméně zevrubné systémy, podporované myslícími lidmi s argumenty, které bylo třeba zvážit i s předpoklady, které bylo nutné zpochybnit. To o čem mluvím teď je cosi současně atmosferického i mikroskopického jako mračno mušek a ne jako vážné vědecké theorie a filosofie devatenáctého století, které lze podle chuti spíše přirovnávat ke lvům, slonůn, tygrům, supům, zmijím či škorpionům.
To oč mi tu jde je je velký vliv a převaha jakéhosi nedbalé a dokonce konversační skepse, která dokonce i lenivou mysl lenivého chlapíka zaměstnává pochybami a zoufalstvím. Mám na mysli to, že člověk zcela bezmyšlenkovitě prohodí nějakou kousavou větu, která je vždy (s jakousi podivnou osudovostí) jakousi chabou vzpourou proti vší tradiční pravdě. Může to být cokoliv, poznámka stranou na jeviští, žert na politické tribuně, může to být jen vznosný začátek článku v časopise, nebo jen slovo pronesené do nepříjemného ticha, slovo řečené jen proto, aby se něco řeklo. Celý jeho smysl je v tom, že v tomhle smyslu žádný smysl nemá. Tahle filosofie se neprojevuje, když lidé mluví o filosofii, ale když mluví o čemkoliv jiném. Začal jsem zrovna teď číst běžný moderní příběh, který je pokud hodnotíme příběh, docela dobře napsaný, a ten začíná slovy, že není velkého rozdílu mezi hloupostí a udatností a že ve skutečnosti je udatnost jen jednou z forem hlouposti.
To je naprosto příznačné pro věc, kterou mám na mysli. Je to jen ležérní poznámka, jen velmi nedbale se tváří jako poznámka bystrá a ve skutečnosti je to poznámka poněkud přihlouplá, jde tu ale o to, že osudové puzení módy působí, že takových průpovídek padají ohromující spousty a vždy na straně zbabělosti a nikdy ne na straně udatnosti. Ve skutečnosti by přitom bylo snadné prokázat jejich lživost. Dějiny jsou plné příkladů lidí s intelektem, kteří byli udatní, dokonce i velmi důkladných a pronikavých intelektuálů, kteří s udatností přijali smrt. Najdeme v ní dokonce i mnoho přemýšlivých mužů, kteří o úkonu přijetí smrti hodně rozvažovali, rozvažovali dlouho a s naprosto chladnou hlavou a pak ji dobrovolně přijali. Očividným příkladem je Sókrates. Ještě očividnějším příkladem je sir Thomas More. Boëthius a řada dalších filosofů, sv. Pavel a mnoho dalších světců, mystici, misionáři, náboženští zakladatelé a sociální reformátoři všeho druhu to dokazovali vždy znovu a znovu. O to, co dokazovali a o to, jaký to mělo smysl mi tu ale až tak nejde, spíš o ty poznámky, kterým smysl chybí. Jaká svrbění podrážděného intelektu nutí moderního člověka, aby dokonce i v okamžiku lhostejnosti řekl cosi cynického i pokud to je zjevná nepravda nebo si kopl do čehosi hrdinského, i když je bezprostředně zřejmé, že je to pravda? Proš se dnes setkáváme s tak ohromující a mlhavou masou trivialit, které nemají společného nic, než to, že jsou reakcí proti tomu nejlepšímu z lidských tradic? Proč se tento levný a po pravdě řečeno bezcenný druh skepse dostal do tak universálního oběhu? Jinak řečeno, neuvažuji teď o zlatém standardu nejvyšší pravdy, nebo bimetalismu vyšší skepse, která debatuje o tom, zda může existovat nějaká rivalita v pravdě, nemluvím ani o žádném více či méně drahém kovu, který může nést podobu či nápis té či oné morální autority. Mate mě, že jsou v oběhu všechny tyhle miliony měděných čtvrťáků, sotva hodnotnějších než zlámaná grešle, dumám nad tím, kde se všechny vzaly a jak je možné je razit takhle po hrstech a jestli něco s tou mincovnou v hlavě není v nepořádku. Lámu si hlavu nad tím, co tak znehodnotilo měnu soudobého myšlení a mluvy a proč se na každou normální lidskou myšlenku snáší hrsti těchhle cenných oblázků a proč na ni všude útočí ne volná myšlenka, ale čirá bezmyšlenkovitost.
Zdá se, že proto, aby lidská bytost cítila nepřátelství vůči lidské ctnosti udatnosti neexistuje žádný normální lidský motiv. Člověk nemusí schvalovat tu či onu výmluvu či příležitost, které po ní volají, ale jistě nemůže odmítat udatnost samu. Kdyby ten spisovatel napsal, že odvaha odvážných mužů je užívána hloupostí hlupáků, řekl by cosi naprosto udržitelného a věru často pravdivého. Pokud tvrdí, že statečný člověk musí být hlupák, pak lehkomyslně říká cosi, co lze ihned vyvrátit a odmítnout jako drzost a idiotství. Proč by to říkal, vyjma toho, aby ulevil svým pocitům a jaké v to případě jsou jeho pocity? Víme jen tolik, že to zatím nebyly normální lidské pocity, a přece to vypadá, že jsou téměř bezděčné pocity ohromného množství lidí. To je ten problém, kterého si všímám jak na nás dnes téměř ze všech stran prakticky dotírá a to je to, co mám na mysli, když tohle duté bzučení prostořekosti s hemžením komárů či much. Vše se to týká jednoho a toho samého paradoxu, který by bylo možné nazvat všudepřítomností bezvýznamného. Moucha je tvoreček drobný, ale mouchy mohou být velmi velká věc. Slyšel jsem, že v některých zemích v tropech se mohou objevit jako velká mračna na vzdálených horizontech nebo jako obrovské bouře plnící celou oblohu. Pohroma kobylek postihující mnohé země působí mnohem větší škodu, než když se přežene smečka vlků a větší zkázu, než zdivočelí býci nebo sloni. Zdánlivě bezvýznamné individuální podráždění vyvolané těmito bezvýznamnými jednotlivými zvrhlůstkami může být ve svém společném a souhrnném účinku pro celek kultury ničivější než velké herese, které se zatvrzovaly a formulovaly v jisté intelektuální samotě. Duch anarchie nepracuje jen s netvory. Dokonce i východní mudrci a visionáři viděli ve skutečnosti, že téměř neviditelný hmyz může způsobit pohromu nebo nést epidemickou nákazu, duchovní význam a starodávné jméno Belzebub znamenalo Pán much.

Reklamy

Esej XLIII.: O sluneční soustavě

Slunce se dnes odpoledne v mé zahradě objevilo velmi vhodně a dá se říci meteoriticky. A jelikož se toto znamení zvláštní shodou okolností projevilo nepříliš dlouho před letním slunovratem (kterýžto den, jak správně podotýkáte svátkem sv. Jana Křtitele a výročím bitvy u Bannocburnu) planula mi symbolická povaha slunce v představivosti o o to tajemněji. Toto světelné těleso nelze v naší zemi v posledním čase, astronomové je však do značné míry svedou vypočítat a dotknout se tak jeho skutečného i když neviditelného vztahu k zemi. Bylo by přehnané tvrdit, že slunce navštěvuje Anglii po způsobu vzácné a velmi vzdálené komety. Stává se to v naší literatuře a někteří tvrdí, že se to stává častěji v naší literatuře, než v našem životě a četl jsem dokonce literární theorii, že Milostný měsíc máj byl čistou klasickou konvencí, již angličtí básníci převzali tak jak byla od poetů provensálských. Takže Chaucer a Dunbar zachumlaní v pršipláštích a schoulení nad kamny sepisovali zkřehlými prsty chvály na jaro a čistě obřadně zdravili neviditelné květiny a neschůdná pole. V tuhle hořkou interpretaci nevěřím, no ale já jsem koneckonců jedna z těch několika málo a ještě k tomu neoblíbených osob, které mají rády chladnou a zachmuřenou povahu anglického počasí. Bylo řečeno, že Německo chtělo své místo na slunci, já si nemohu náležitě vynachválit, že Anglii se podařilo najít si místo ve stínu. Nebylo mnoho lidí, kteří by se mnou v Anglii tohle léto souhlasili, i když je možné, že v Americe, kde je teď vlna veder, bych pár sympatisantů našel. Vzpomínám si na jednu vlnu veder v Anglii, kdy jsem se za onoho tropického úmoru procházel po Sussex Downs. A vzpomínám si, že se mi vybavil poněkud otřepaný citát z Browninga a já si s povzdechem řekl „Ach být tak v dubnu, teď když je tu Anglie.“
Ze slunce se v každém případě stal symbol všemožných věcí: dobrých, špatných i lhostejných a bylo by snadné zaplnit stránku všemi významnými rolemi, které sehrálo v lidských dějinách, tím, co znamenalo pro heretického faraona a co pro Peršany a tím, proč jsou jeho vycházející paprsky září na japonských praporcích, jak je je Jozue zastavil, Julián se mu klaněl, Koperník o něm sepisoval theorie, Galileo se o něm hádal, Napoleon na ně ukazoval a Newton mu vymezil jeho náležité místo a jímž byl Einstein vážně zneklidněn a o němž pochyboval—to vše by poskytovalo úžasné příležitosti k toulkám z jednoho místa, jež jsou podstatou esejí tohoto druhu. Pro tuto chvíli se ale chci raději podívat na slunce ve světle zvláštní hvězdy, která mě vylekala, když navštívila mou zahradu v půli léta a spíše prodlet nad katastrofickou a neskutečnou povahou oné návštěvy, než hledat nějaké její přísně vědecké či toliko racionalistické vysvětlení.
Jeden z důvodů proč se člověk snadno a zlehka smíří s tím, že se na slunce dívá jak na zvláštní a cizí hvězdu je v tom, že ve světle nejnovější vědy se jeví pravděpodobné, že zjistíme, že osvětluje prazvláštní svět. Pokud jde o tyto věci jsem dítě, a dokud si dítě smí hrát v zahradě je mu poměrně jedno, jaká pravidla upravují návštěvy onoho zářivého cizince, který byl vůbec v poslední době velmi cizí. O nedávných revolucích v představách a myšlenkách o světle a prostoru a atomové struktuře však ví dost na to, aby viděl, že nejen slunce, ale i zahrada je den ode dne tajemnější. Můžeme dospět až k tomu, že budeme slunce považovat téměř za tajemství, jako slunce, jež se v pohádce pna Beerbohma skrylo za masku měsíce, zrádný a pokud bychom si mohli dovolit takový rozpor, tak téměř temný zdroj světla s paprsky pokřivenými, neviditelnými fialovými, s paprsky, které vypadají skoro černé a překračují sny slepců. Vypadá, jako bylo všechno jiné než prostá zlatá koule s níž prostí viktoriánští přírodovědci a přátelé přírody zacházeli tak jednoduše, když nás učili, k čemu jsou koule dobré. Některé věci, které se o něm nyní říkají jsou pro mě velmi šokující. Pan René Filip velmi inteligentní a nestranný historik bolševické revoluce nedávno napsal knihu o jesuitech. Vůči jesuitům je stejně nezaujatý a už vůbec ho nezajímá náboženství jesuitů. Je běžným moderním racionalistou, který si dává záležet, aby držel krok s moderní vědou. Pojednává jako každý racionalista a jako každý rozumný člověk o vítězství Galileovy a Koperníkovy astronomie s jejich Zemí obíhající kolem Slunce, nad starou Ptolemaiovou astronomií s jejím Sluncem obíhajícím kolem Země. Koperníkovo vítězství samozřejmě naprosto přijímám, nikdy by mně nic jiného by mně nikdy ani nenapadlo. Přesto mě značně šokovalo, když pan Fülop-Miler poté, co předložil běžný názor na slunečni soustavu, který všichni přijímají a který přirozeně akceptuji i já pokračoval následujícím:
„Je pravda, že nejnovější matematické a fysikální theorie vyžadují revisi toho obecně zastávaného názoru, protože Ptolemaiovo učení už nadále nevypadá „naprosto mylně“, ani nemá Galileo „sám jediný pravdu“, jak si myslel Galileo. Spíše se zdá, že oba systémy mají v podstatě stejný nárok na uznání a že nadřazenost Koperníkova systému spočívá jen ve větší jednoduchosti astronomických výpočtů, kterou umožňuje. To už ovšem viděl kardinál Bellarmine, když Galieovy žáky varoval, aby jeho doktrínu považovali jen za hypotézu a ne jedinou pravdu.“
Jinými slovy, vědecký racionalista dovolávající se nejnovějších vědeckých názorů, říká něco, co by mně nenapadlo říct ani ve snu: že Galileo se právě tak mýlil jako měl pravdu, nebo přinejmenším neměl pravdu o nic víc,než se mýlil, a nic víc než pravdy, než měli pravdu jeho oponenti. Přijde mi neobyčejně úžasné, že se taková poznámka objeví v knize běžného moderního skeptika. V každém případě je to poznámka, kterou nenajdete v žádné z knih, které jsem napsal já, nebo kdokoliv jiný z těch, kdo jsou považováni za náboženské reakcionáře.
Ať nikdo nejde a netvrdí, že jsem to řekl. Ať nikdo hlasitě nekvílí, že jsem řekl, že sluneční soustava je sluneční mýtus. Do sluneční soustavy jsem se nikdy nevměšoval. Nikdy jsem nenadělal se sluncem a měsícem nějaký zmatek. Ba jsem nikdy v životě nedal planetám či nehybným hvězdám nejmenší důvod k neklidu. Koperník a Newton jsou pro dost dobří. Tvrdím jen, že slunce musí být velmi zvláštní hvězda nacházející se ve velmi podivném vztahu k právě tak velmi podivné planetě či oběžnici, pokud kterýkoliv příčetný skeptik může říct,že je právě tak pravda, že Slunce obíhá kolem země, jako že Země obíhá kolem Slunce. Skutečná pravda, kterou má na mysli je nejspíš jakýsi velmi subtilní matematický vztah, k němuž jsou oba tyto protikladné obrazy v pouze relativním poměru. Na mně to má v tuto chvíli jediný účinek a to jen imaginativní či snad umělecký. Působí, že slunce vypadá ještě mnohem mimořádněji, a to už bylo náležitě mimořádné předtím. Nemám ani v nejmenším v úmyslu plést se do těchto problémů ve vyšším světě matematiky, tvrdím, že jejich bezprostřední účinek na fantasii je takový, že slunce přivádí téměř zpět do říše mythologie. V tom smyslu je slunce mnohem víc, než sluneční mýtus, je to přinejmenším sluneční mystérium. Zářivý Apollón, uctívaný s tak vznešenou modlitbou a obětí, je přinejmenším ještě pořád podobný těm ostatním pohanským bohům, které sv. Pavel zdravil jako Neznámého Boha. A protože miluji vše, co alespoň přidává k údivu nad světem a protože familiérnost nenávidím právě tak jako pohrdání jsem rád, že onen podivný bůh v zahradě den ze dne roste. Potřebujeme totiž, aby nás tajemství utěšovalo a povzbuzovalo. A spolu s Voltairem a dalšími zbožnými a oddaným i já docela souhlasím, že o zahradu musíme pečovat.

Esej XLII.: O siru Walterovi Scottovi

Během krátkého leč vynuceného volna, které mě nedávno potkalo jsem přečetl hodně z toho, co bylo řečeno a napsáno o Siru Walteru Scottovi při oslavách jeho nedávného stého výročí. Jak se dalo čekat mnoho z toho byly velké chvály, znějící možná poněkud až příliš podle očekávání. Na druhé straně se značná část vyznačovala velmi zbytečnou příchutí omluvnosti a ještě absurdnější příchutí shovívavosti. Něco bylo i prostě hrubé a nechápavé. Jeden novinář dokonce nejen vesele oznámil, že v literární legendě ani autoritě Waltera Scotta nic nevidí, ale dokonce se proti němu dovolával autority Marka Twaina. To na mně působí velice podobně, jako kdyby mi někdo najednou řekl, že Charlie Chaplina nikdy moc nebavil ani nepobavil Homér. Nemám tušení, zda je to právě tenhle příklad, pan Chaplin může být pro mě za mně Homérovský učenec a hluboký znalec Scotta, může mít lepší vkus než Mark Twain. Twain byl jistě do jisté míry géniem svého druhu a když o tom mluvíme, tak totéž platí i Charlie Chaplinovi. Je tu však cosi jako umělecká tradice a chápání kultury a mně by ani ve snu nenapadlo od Marka Twaina očekávat, že by chápal velikost waverlyovských románů o nic víc, než chápe velikost artušovských romancí. To co nazval Yankeem na dvoře krále Artuše byla samozřejmě velmi neohrabaná verze krále Artuše stojící před soudním Yankeeovým soudním dvorem a nálezy tohotou soudu byly asi tak rozhodující jako ty k nimž došel soud v Daytonu v Tennesse.
Může být pravda, že podle toliko počtu čtenářů je Scott nyní opomíjen, totéž už nyní stejně dobře může platit o Marku Twainovi. Ovšem tenhle druh počítání je pro literárního génia z dlouhodobého hlediska lhostejný. Našli samozřejmě i odhodlaní obránci, kteří byli někdy snad až příliš v defenzívě. Pan John Buchan stál se vší rozhodností se skotskou horalskou dýkou a šaršounem před svatyní, ale iv jeho výtečné řeči jedna či dvě věty naznačovaly, nejenže hájí svatost, ale i brání tajemství. Byla v tom stopa onoho ducha s nímž Skot někdy na Angličana působí jako by mu zakazoval číst s potěšením Burnse, nebo si pochutnat na skotské tlačence. Na této tradici je nesporně něco pravdy, protože každý spisovatel, který je vpravdě universální je též národní, ale velmi universální kontinentální básníci jako Goethe nebo Victor Hugo by těžko byli sami sebou, kdyby nebylo Scotta. Scott psal skotské romance, ale vytvořil romanci evropskou.
Myslím, že dvě věci, které jsou na Scottovi nejnápadnější a nejživější jsou teď ty nejméně viditelné. Jsou to věci v naší době přirozeně opomíjené, ale je to chyba naší doby a ne Scotta. Jedna se týká faktu, že psal historické romány v tom smyslu, že to byly příběhy plné historických postav. Druhá se týká faktu, že byl sám historickou postavou. Říká nám toho skutečně mnohem víc o naší vlastní době, než o kterékoliv předchozí. Příliš často se zapomíná, že jeho nejlepší knihy, třeba Starožitník, jsou ve skutečnosti o jeho vlastní době. Některé z nejlepších se váží k době velmi blízké jeho, jako Rob Roy nebo obdivuhodný konec Guye Manneringa. Bylo tu však cosi, co Scott obzvláště sdílel se svou vlastní dobou, již vždy pozpátku včítal do dob jiných. Nebylo to jen cosi neurčité, čemu se dnes říká romance, byla to i velmi jasná a klasická věc, jíž se říká rétorika. Člověkem osmnáctého století nebyl jen tak pro nic za nic. Skoro stejně jako byl čímkoliv jiným byl též velkým řečníkem. Ošklíbání se nad řečnictvím patří k omezením našeho již tak dost omezeného věku. Je to tomu tak ale především proto, že jelikož naši politici se k němu nejsou s to vzepnout, nejsou ani naši kritici ochotni se k němu laskavě snížit. Na konci osmnáctého století existovala jistá zářivá atmosféra velkého řečnictví a to u nikoho víc, než u mužů činu. Nelson a Napoleon byli právě tak rétoričtí jako Danton a Fox.
Nu a Scott tento druh výmluvnosti ovládal v nejvyšší míře. Stálo by určitě za to sestavit antologii jen z proslovů ve Scottových románech a metrických romancích. Od prudké odpovědi Sada Franklina De Bracymu přeskletbu Meg Merrilees nad zemanem z Ellangowanm, po řeč v níž se zatrpklý Ludvík XI vzepne k důstojnosti tváří v tvář smrti, po Douglasovo hrubé odmítnutí podat ruku Marmionovi v Tantallonu jsou to všechno řeči výmluvné a plné ducha, když je posuzujeme jako řeči, bez ohledu na to, jak mohou být posuzovány jako psaná literatura. V tom je jedna z hlavních chyb ohledně veršovaných romancí. Není to vždy poesie, ale vždy je to literatura. Je to literatura onoho zvláštního druhu, který se projevuje v přímém a bojovném řečnictví, v řeči, která má nejblíže k činům. Odpověď lady z Brankstone nepřátelům, kteří drží jako rukojmího jejího syna je z pohledu poesie málem kostrbatá říkačka, ale z řečnického pohledu je přímá, ba smrtící. Všechno je na svém místě a výmluvné, od úšklebku nad udatností lorda Dacre po prudký obrat vzdorného zvolání.
For the young heir of Branksome’s line
God be his aid and God be mine. (Mladému dědici branksomského rodu/ Bůh buď ku pomoci a pomáhej mně. Pozn. překl)
Právě tímhle způsobem debatovali muži jako Danton a Fox během nepokojů a revolucí, které naplnily Scottovu epochu. A on byl víc mužem své doby, než si uvědomoval.
V minulosti nacházel jednu věc, ne ještě docela zničenou v přítomnosti a ta byla jeho hlavní inspirací. O náboženství minulosti nevěděl nic a jeho pojem o gotice byl barbaštější něž kteréhokoliv z Gótů. Ze svých feudálních tradic ale dokázal čerpat cosi, co skutečně sytilo jeho ducha, cosi bez čeho moderní svět hladoví. Nalezl ideu Cti, jež je pravou energií vší bojovné výmluvnosti. Skutečnost, že člověk má bránit důstojnost své rodiny, své farmy, své oprávněné hodnosti pod králem, dokonce i jen své jméno něčím, co je přinejmenším větší než on sám—to byl oheň, který našel Scott pořád ještě hořet ve feudalismu čtrnáctého století a vyjádřený v rétorice století osmnáctého. Dnes je to ta nejvíce opomíjená a špatně chápaná morální idea ze všech. Není divu, že je opomíjena a špatně chápána i výmluvnost, která z ní prýští. Tu zející díru vidíme všude kolem nás v tom, že manželství je diskutováno jako všechno možné, vyjma toho, čím skutečně je, tedy slib, nebo v tom jak je vlastnictví diskutováno jako všechno možné je ne to, čím má být, tedy nezávislostí. Jenže moderní svět ve svém zapomenutí cti nebo výmluvnosti, která z ní vzchází není tak šťastný, aby nás donutil uvěřit v trvalé zapomnění na Scotta.

Esej XLI.: O jedení a spaní

Takhle někdy nebo jindy napíšu myslím opravdu důmyslný a výchovný článek o posteli či snídani, o lázni nebo o dýchání, nebo o nějakých takových prostých věcech. A napsal bych ho v právě tom velmi zvláštním stylu moderních článků o manželství či rodině, nebo o patriotismu či o náboženství. Těch článku už jsem četl tolik, zejména úvodníků a článků psaných v lehčím stylu, je jich tolik a jsou všech, že si myslím, že bych dokázal docela věrně reprodukovat styl a druh argumentace, tedy nakolik ty články něco takového obsahují. Představme si, čistě theoreticky, že jsem si vybral téma „Jídlo: lidský zvyk požívat“. V tom případě bych mohl zcela klidně, ba úspěšně napsat třeba tohle:
„Je nutno si přiznat, že pokrok osvícenství má sklon okrádat nás o emoční utěšení, jichž se dostávalo našim předkům v prostších časech. Přemýšliví lidé už nemohou přijímat starodávná kréda církevní dogmata, která je učila, že vlastnosti a kvality nepřítele, jehož snědli, vstoupila do jejich těla, což je víra, která v různých formám okrajově přetrvává v obecně rozšířeném pojídání hovězího a skopového v naději na nabytí býčí síly a ovčí nevinnosti. A moderního Angličana snídajícího vejce stěží napadne, že skutečným důvodem, proč tak činí je to, že chce mysticky nabýt podíl na vznešenějších vlastnostech prasete nebo udatnější vlastnostech kuřete. Nedá se předpokládat, že by tyto zvyklosti, založené na tak zvláštních přežitcích barbarských pověr, mohly dlouho přetrvat mýty, z nichž povstaly a častý výskyt lidí držících půst na světových výstavách, páně Barnumových představeních a v dalších oblastech vědeckých pokusů stačí k podání důkazu, že věda opět posílá své průkopníky, aby ti ukázali lidstvu lepší cestu. Dokud je středověká církev schopná vnucovat slavnosti s hostinami poslušnému a věřícímu obyvatelstvu, jeví se polobarbarský zvyk jedení jako téměř přirozená část společenského života. Existuje mnoho stop nasvědčujících tomu, že svolávat lidi k hodům lásky či hostinám smíření mělo více či méně magický účinek v tom, že účastníky tyto hody činily přátelštějšími a více navzájem smířenými a pokojnými. Je možné i to, že v hrubších dobách bylo i samo jídlo vhodné pro tento psychologický účel a byl to také možná jediný nástroj, který mohli nevědomí a primitivní lidé použít. Od založení Ligy národů se lidé poučili o o tom, že mírové konference lze úspěšně konat i bez všech starých gest jedení a pití a všechny společenské účely, k nimž mohly dříve sloužit, byly nyní nahrazeny přímějšími a racionálnějšími metodami. Zvyk jíst může tu a tam přetrvávat mezi odlehlými venkovany nebo rigidními a reakcionářskými jedinci, ale je tak zcela zjevně spjat s celým světem tajemství a symbolických her, modlitbami před jídlem, s díkůvzdáním, s přednášením vlasteneckých projevů nad číší vína, že nyní, když člověk dosáhl intelektuální dospělosti může pro něj zbýt jen malá či vůbec žádná budoucnost. Gruncke mimochodem poukazuje na to, že kanibalská představa o pozření a strávení nepřítelovy tělesné síly je dosvědčována v přežívajícím lidovém úsloví „pít na něčí zdraví“.“
Nu tohle je přesně to samé, co jsem četl v tolika novinových a časopiseckých článcích o vývoji manželství či náboženství, jen o něco málo rozumnější. Nápad profesora Grunkceho o antopofágním smyslu pití na zdraví (i když jsem si to zrovna teď vymyslel) je neporovnatelně rozumnější než tvrzení mnoha profesorů o manželství založeném únosem a zajetím, kteří to, že ženich musel být zbojník dokládají existencí instituce družby či ženichova svědka. Se vší vážností prohlašují, že náčelník se na připravený únos vždy vydával s některými předními a významnými muži svého kmene. Nikdy je ani nenapadne, že by se s předními muži kmene vypravil na každou svatbu, ať už by to byl únos nebo ne (a vlastně to platí o každé významnější příležitosti). Přece by nevybral ty nejnemožnější nebo nejnehodnější, když půjde na návštěvu k tchánovi. Tento hrozný a zející nedostatek zdravého rozumu při všech pokusech o rekonstrukci primitivního lidstva je nejběžnější známkou celé téhle populární vědy a módního racionalismu. Bylo by ale právě tak snadné je použít k diskreditaci jídla jako k diskreditaci rodinného života nebo jakékoliv jiné věci, k jejichž znevažování se používá. Stačí k tomu jen předložit řadu tvrzení či úvah (jak jsme právě udělal já, aniž bych se zastavil pro nadechnutí) ohledně divošského zvyku večeřet. Zmiňte řadu mýtů, jež mají spojitost s jídlem, zamíchejte je jako omáčku, vynechte všechny kosti a klouby argumentu a snadno u čtenáře vyvoláte jakýsi obecný dojem, že jídlo je mýtus. Především musíte čtenáře chválit, jaký že je pokrokový chlapík lepší svého otcem a snadno v něm vyvoláte dojem, že je nad nějaké jídlo povznesen—dokud nepřijde nejbližší čas k jídlu.
Není tu místo na mé mocné a neúprosné odhalení pověry spánku. Začíná (nebo by jednoho dne mohla) přesným myšlenkovým postupem a pečlivými citacemi faktů a konkrétních autorit zásadních pro práci tohoto druhu, většinu stránek zaplní poznámky pod čarou a dodatky mají pět svazků. Uznávaná vědecká methoda pro takové případy pozůstává ze dvou částí. Autor nejprve poukáže na to, že spánek má zcela prostý, jediný a zjevný původ v mythologii a pak (za druhé) se jej jme sledovat k tak deseti zcela vzájemně rozporným mythologickým počátkům. V epoše slunečního mýtu bude tvrdit, že spánek byl jakýmsi negativním uctíváním Boha Slunce. Apollonovi kněží (působící jako hypontyséři či medicinmani) aby zdůraznili, že lidé žijí jen na základě Apollonova života a jeho ispirace dokázali, aby jejich důvěřivců doslova ztráceli vědomí, poté co slunko zmizí a donutili je denně umírat a ležet jako mrtvoly až do svítání. Tohle je docela podařené, ale bude toho ještě mnohem víc. Když měl chudák starý Herbert Spencer ještě nějaký vliv, často se tvrdilo, že počátkem náboženství byly sny. Pro takové myslitele by bylo docela maličkost upravit ono tvrzení tak, že náboženství bylo zdrojem či původem snů. Spánek byl jen hypnosou (jak šťastné a osvětlující je, že slovo hypnosis znamená právě jen spánek!) uvalenou kněžími na důvěřivé divochy. V takovém stavu jim lze předkládat jakákoliv mythická tvrzení, které pak mohou vyvolat fenomény známé jako sny. Právě tak jako svět odhazuje kněžská roucha a pontifikální mitry odhodí o povlečení postelí, župany a spací čepice a vše co zbude po mystickém transu kdysi zvaném spánek. Bylo by také snadné ukázat, že mezi primitivními lidmi byl spánek vyvoláván rostlinnými drogami (stále používanými na Šalomounských ostrovech), aby nemohli špehovat tajné praktiky kněží, dokud sami nedosáhli sedmého stupně zasvěcení. Bylo by tu také zjevné vysvětlení oběti požadované při sklizni…..ale nemusíme v profesorských theoriích pokračovat do nekonečna, i když oni to dělávají. Možná vám to nepřijde přesvědčivé. Možná se hned nerozhodnete opustit zvyk jíst a v noci spát. Budete se bránit slovy, že jídlo a spánek jsou pro normální lidi nutností. Obávám se, že by bylo až příliš snadné stejný argument aplikovat na víru ve svobodnou vůli, koncept dobra a zla a děsivý lidský zvyk ženit se, vdávat a mít děti.

Esej XL.: O obočí

Essay XL: On Eyebrows
Módní trendy nesleduju a málo vím o tom nespoutaném novém světě, kde ženy mohou být zcela přirozené, když si vyrobí masku z líčidla, nebo dokazují svou svobodu tím, že se přísně drží módy. Jisté změny v odívání či způsobem jsem si všiml nebo zpola povšiml, až když už byly obecně rozšířené. Stejným způsobem se mi v poslední době vyjevila kupříkladu i další změna, k níž došlo v lidském vzhledu.
Myslím, že už dnes každý ví, že ideální a nesmrtelný milenec, tak jak si ho představil Shakspere „jak vzdychá jako pec a tklivě její opěvá obočí“ (překlad E. A. Saudek, Jak se vám líbí pozn. překl.) teď musí jít a vzdychat nad něčím jiným. Jeho paní obočí nemá a lze se domnívat, že on nebude psát žádné balady. V každém případě to nasvědčuje jakémusi metafysickému střetnutí mezi milencem a básníkem, vcelku přitažlivé pro metafysické básníky té doby. Bude se baladista dál držet své balady a bude se dál držet abstraktního a archetypálního obrazu obočí, i kdyby mělo být zcela odloučeno od tváře? Dá přednost dámskému obočí před dámou a ponechá zbytek dámy být jako zbytečnou přítěž a bude se hnát jen za zvláštní vizí zmizelých chloupků? Či snad složí nejvyšší oběť, baladu roztrhá a chopí se dámy bez ohledu na to jak divně je zohavena rozhodnut psát nadále už jen balady o jejím nose, uších, nebo jiné její části, o níž se jeví nepravděpodobné, že by ji spěchala bezprostředně uříznout? Dokonce ani tím by si ovšem nemohl být nikdy tak docela jist, pokud by do módy přišly amputace.
Vlastně, když už jsme tu slavnou větu zmínili, často přemýšlím, proč se moderní básníci častěji nebaví tím, že by reprodukovali imaginární baladu o obočí. Shakspere je plný náznaků a nápověd, které by bylo množné použít jako základ všemožných her a experimentů, Browning takovou výzvu přijal, když rozšířil sugestivní verš „Rek Roland přijda pod černou věž“ (překlad F. L. Čelakovský, Král Lear) a i můj otec, který byl muže mnoha řemesel a zálib, které se ani nesnažil využívat, udělal stolní ozdobu vytvarovanou v každém detailu podle tří Portiiných skříněk. Někteří z nás by si jistě mohli troufnout na věru alžbětinské pojetí tak namyšlené věci. A každý moderní autor, poté coby několik minut dýmal jako pec, by se mohl pokusit o něco náležitě odpovídajícího stylu šestnáctého století.
As seven-dyed Iris doth o’erarch the spheres, Love made that bridge that doth o’erarch thine eyne Bright as that bonded bow enskied; a sign Against the crystal Deluge of thy tears As line on line, so brow to brow appears … (když sedmkrát zbarvená Iris se ve sférách vyjeví, láska vystaví tenť most, jež k zrakům tvým jasným po obloze zamíří, by znamením byl proti křišťálové záplavě tvých slzí jak linka k lince tak čílko k čílku sobě jeví se pozn. překl)
A v této chvíli básník vzhlédne k obočím své dámy a zjistí, že zmizelo. Pero mu vypadne z prstů a tento nesmrtelný zlomek (smím-li ho takto skromně nazvat) zůstane jednou provždy zlomkem. Shakspere, zejména Shakspere Sonetů, věděl víc než většina lidí o zákonu změny a rozpadu, jemuž podléhají všechny pozemské věci, i ty, jež vypadají nejpřirozeněji.
Since brass, nor stone, nor earth, nor boundless sea,
But sad mortality o’ersways their power,
How with this rage shall Beauty hold a plea,
Whose action is no stronger than a flower. (Vše, kámen, kov i zem a nekonečnost moří,/propadá zkáza a zániku . celý svět./A jak má bojovat s tou rozběsněnou bouří/ krása, je. sotva má síly co vonný květ? Překlad Jan Vladislav, Sonet 65)
Cituji z paměti. V každém případě ani tento argument nás nenutí předčasně utrhnout květ nebo vytrhat obočí. Ovšem navzdory Shaksperově poněkud přehnanému soustředění, v jisté době, na obrazy měnlivosti a smrtelnosti, velmi pochybuji o tom, že by kdy očekával, že sonety či balady o očích, obočích, nosech a tak dál se stanou někdy nemožnými kvůli tomu, že tyto rysy obecně zmizí. Co je však ještě podivnější a co by jistě přišlo podivné samotnému Shakesperovi je to, že k této negativní a destruktivní operaci dochází ve společnosti oddané rozkoši a potěšení a v době, která se obecně považuje za ještě pohanštější než byla jeho vlastní.
Skutečné ponaučení je totiž docela zajímavé. Vyzývám každého, aby popřel, že pokud by tento obyčej nebyl přijat jako hedonismus, byl by zavrhován jako ohavná askeze. Představme si, že by lidem bylo třeba před takovými dvaceti lety, v čase velkého boje za ženské volební právo, že v některých starodávných společnostech si ženy musely po svatbě oholit obočí. Nebylo by to ihned přiřazeno ke krutým zohyzděním vynucených mužskou žárlivostí, jako třeba zuby, které si musely po svatbě začernit orientální ženy? Představme si, že by nějaký puritánský fanatik prohlásil, že si jeptišky musely holit obočí. Copak bychom o tom neslyšeli pořád dokola, jaké to bylo pověrou způsobené nepřirozené zohavení lidské tváře? Copak by si to všichni celkem instinktivně nespojili s flagelanty a s posty? Napadlo by vůbec někoho spojovat to s módou a zábavou? Kdyby někdo řekl sufražetkám, že ženy harémech měly rády vlasy vytažené tak palec nad oči, jakpak by asi sufražetky ječely opovržením nad zbabělou mužskou záminkou! Kdyby někdo řekl zesnulému panu Kensitovi, že móda olysání nad očima začala jen tak z legrace mezi samotnými jeptiškami a novici, jak by asi nedůvěřivě frkal! A přece se podle všeho zdá, že ta móda začala mezi samotnými dámami jen tak pro zábavu. A lze se domnívat, že se jim to líbilo. Vcelku mi nesejde na to jestli v oněch vybraných kruzích, kde to nejspíš začalo mají žádné obočí nebo tři, nebo jestli je mají zelená nebo trojúhelníková. Cosi intelektuálně zajímavého je ovšem na tom, jak se nyní v mnoha případech šíří opačným směrem od toho, co by člověk obvykle nazýval snahou o dosažení krásy a rozkoše.
Taková maličkost je zkrátka zajímavá jen v souvislosti s některými závažnějšími současnými uměleckými a ozdobnými školami. Mám za to, že jedno z mnoha dalších a podvědomých projevů uměleckého vyjádření, jež směřuje k čemusi více či méně tvrdému, hrubému a dokonce odlidštěnému. Patří to k tendenci dělat z lidí spíš vzorce a vzorky než obrazy. Je to vcelku pochopitelné jako reakce na rozpouštějící se sentimentalismus, v němž končil starý humanitářský sentiment, ale je to spíš pochopitelné, než chvalitebné.
Jedna věc je v každém případě jistá. Řada období v minulosti sice měla svou jakousi chmurnou a velkolepou vážnost, která se projevovala vnější tvrdostí či matematickou přísností linií, ale tato období se nám vždy jeví jako plná útisku a nelidskosti. A tak věk na jehož vyjevení se v dějinách možná dnešní bystrá mládež ještě teprve čeká se může ukázat jako druh tyranie a otroctví ztuhlý jako mrtvé mumie.

Esej XXXIX.: O tom, co znamená mít se dobře I

Pozn překl: Podobně jako přechozí, tak i následující esej stojí na anglickém obratu making good ve smyslu mít se dobře, dosáhnout úspěch a problémech, které to má v nepořádném používaní anglické gramatiky a obecně lidské morálky. I když vše osatní platí pro lidi mluvící česky i anglicky, ta část argumentace, která se odvíjí od pravidel gramatiky se moc dobře nepřekládala. Buď proto čtenáři shovívavý.

Dostalo se mi té cti, že velice významný a vážený kritik kritisoval, v soukromém dopise,  moje nedávné poznámky znevažující frázi „dosáhnout úspěchu a mít se dobře“. Souhlasí se mnou, nebo přinejmenším nesouhlasí s děkanem Ingem do alespoň v tom, že připouští, že děkanovo sporné použití pojmu bylo chytráctví. Pokud jde o sociální názory, které s tím souvisí, neměli bychom se příliš odlišovat. Pokud však jde o slovník a gramatické záležitosti můj dopisovatel nesouhlasí a je připraven tvrdit, že frází „vede se mu dobře“ lze hájiit jako formu anglického idiomu. Velmi pravdivě říká, že ji lze užít mnohem přirozenějším a běžnějším způsobem, než ji ve své konkrétní argumentaci použil děkan od sv. Pavla. Říká, že o běžném poctivém instalatérovi, o kterém mluvím, že lze říci, že odvedl dobrou práci, když udělal nějakou zakázku nebo malou opravu a na takovém tvrzení nebude nic zvláštního či podivného. Je samozřejmě možné, že děkan odmítne, aby ho posuzoval instalatér, právě tak, jako bych odmítl, aby mě posuzoval děkan. Myslim ale, že tahle věc stojí za to, abych jí věnoval ještě nějaké to slovo objasnění a vysvětlení.
Za prvé, v první věci jsem připraven zůstat pevný, tím myslím věc gramatické logiky. Přiznám se totiž jsem natolik zdegenerovaná latinská hlava, že si myslím, že gramatika by měla mít jakousi logiku.A podle mě je prostým faktem, že ve frázi „make good“ je „to make“ přechodné sloveso, které musí mít nějaký předmět nebo akuzativ. Můžeme napravit (make goodp pozn. překl.) instalatéra, můžeme napravit děkana, dokonce můžeme napravit i zmateného a přepracovaného novináře píšícího pro ilustrovaný týdeník, ale nemůžeme dělat dobré samo o sobě. Je-li to přípustný idiom, pak musí být výjimkou a ne pravidlem a výjimkoum musí být na základě nějakého výjimečného postupu, například závislosti na „chápaných“ slovech. Vím, že taková praxe neexistuje, i to, že by ji ani ten nejlogičtější Latin neodsuzoval, protože existuje dokonce i logickém latinském jazyce. Vzpomínám si na jistou formu, kterou jsem se jako chlapec pracně učil v latinské gramatice, jíž lze chápat taková slova, jako třeba officium. V latině je přípustné říci například „Je dobré od člověka, aby se klaněl bohům“ nebo „Je dobré od otce, aby živil své děti.“ Zde je jistě nějaké slovo, třeba „úkol“ či „povinnost“, které je třeba pochopit a domyslet
Na těchto slovech, která je třeba pochopit je nejhorší, že chápána nejsou. Dokonce I v konfrontaci s několika latinskými precedenty pochybuji, že by bylo moudré je následovat a určitě i o tom, zda je moudré nové precedenty vytvářet. Obzvláště nežádoucí je to ale nyní, kdy věci obzvláště nejsou chápány, v době, kdy jsou víc než kdykoliv dřív špatně chápány. Lidé se dnes totiž neshodnou, ani v té míře jako staří Římané ne, o vztazích dobrého člověka k bohům nebo vztahu otce k dětem. Přinejlepším je tu jakási dvojznačnost: “Je dobré aby člověk chodil do kostela” protože to si jeden člověk přečte jako “Je povinností dobrého člověka chodit do kostela”. Další to cynicky může číst “Je v zájmu dobrého člověka, aby chodil do kostela”. Třetí to bude číst “Chodit do kostela je pekelná nuda uvalená na dobrého člověka” Nuže taková neurčitost se ve starších a prostších sociálních systémech příliš nevyskytovala. V latinské větě je jí méně. V moderní anglické formulaci ovšem není nic než neurčitost. V anglické větě není nic než neurčitost—pokud ji ještě můžete označit za anglickou větu. A to je kořen mé vzpoury proti ní a důvod, proč na ní trvám a nekaji se za ni.
Chci tím, říct, že můžeme instalatérovi odpustit (to je forma křesťanské lásky, která je pro mnohé podle všeho obtížná) pokud řekne, že byl dobrý v nějaké drobné práci. Odpustíme mu ale jen proto, že si myslíme, že jelikož je chudý a poctivý, měl ve skutečnosti na mysli “Dostál jsem svému slovu” nebo “Splnil jsem svou smlouvu” Je ale pořád možné, že méně poctivý a možná bohatší instalatér by těmi slovy mohl myslet „Povedl se mi můj záměr ošidit toho starého hlupáka“ nebo „Vydělal jsem na tom dobré peníze a mnohem víc, než jsem měl právo přijmout.“
Nuže, to je ta morální neurčitost, na kterou si od samého počátku stěžuju, v samé povaze té věty. Jenže v tom, jak je ve skutečnosti užívána v jakýchkoliv běžných novinách nebo románech, jde od nějaké neurčitosti mnohem dál a stává se anarchií. Připustit, aby slovo bylo dodatečně pochopeno je přinejlepším špatná politika, protože je hned na začátku pochopeno špatně a posléze v myslích lidí popleteno, nebo zrazeno, nebo nahrazeno nějakým hrubším slovem. I kdyby člověk původně myslel „Dostál jsem svému slovu“, bylo by nemoudré, aby to slovo vynechal. V každém ohledu a smyslu bude lepší, když se svého slova přidrží. Je až příliš snadné na lidské slovo zapomenout. A po čase se nějaký horší smysl, třeba naplnění jeho plánu, spiknutí či pletichy, do vakua onoho mlčení vplíží. V běžném až vulgárním používání oné věty v dnešním moderním světě není ani nejmenší stopy po něčem tak poctivém. Ti kdo říkají, že se Hiramu Q. Hogwashovi dobře vede tím nikdy nemyslí, ba se nic takového od nich ani nečeká, že by dostál jakémukoliv svému slovu či smlouvě, či libovolnému poctivému úmyslu. Říct, že se Hiram má dobře prostě znamená říct, že Hiram má peníze a nadělal jich hodně a nikdy to nic jiného neznamenalo. Hiramovi není vydělávání peněz nutno vždy vyčítat, stejně jistě však není důvod ho pro to chválit. A tahle překroucená a zakrslá formulace byla vymyšlena právě proto, aby bylo ho možné za to chválit. Zatažením slova „dobrý“ tam, kde to nedělá dobrotu ani gramaticky ani ethicky se vytvořil padělaný morální standard, který jaksi naznačuje, že mezi tím, že člověk vydělává peníze a tím, že je dobrý existuje nějaká spojitost. A tak se sice můžeme dovolávat starého Římana, abychom omluvili prvotní sklon vynechávat logicky nutná slova a můžeme se také dovolávat moderního instalatéra, abychom omluvili prostší mluvu o dobrém dobře odvedené práci a správně dodržené smlouvě, ale pořád budeme hořekovat nad většími a ničivějšími pohromami, které Říman a instalatér postupně vypustili do moderního světa. Uvědomíme si, že tahle část fraseologie se nyní fakticky spojila s filosofií, který vyučuje snobské sobectví jako jakýsi ideál. Je-li přípustné užívat frázi o tom jak se skrze dosažení úspěchu mít dobře, pak je přípustné říci, že právě takhle konkrétní fráze zcela nesporně dopadla velmi špatně.

Esej XXXVIII.: O tom, co znamená mít se dobře I

Pozn překl: Následující esej stojí na anglickém obratu making good ve smyslu mít se dobře, dosáhnout úspěch a problémech, které to má v nepořádném používaní anglické gramatiky a obecně lidské morálky. I když vše osatní platí pro lidi mluvící česky i anglicky, ta část argumentace, která se odvíjí od pravidel gramatiky se moc dobře nepřekládala. Buď proto čtenáři shovívavý.

Schvátil mě onehdy velký žal. Nezajdu tak daleko, že bych tvrdil, že mi u snídaně vytryskly slzy, myslím ale, že jsem musel vydat hluboké a duté zaúpění, k překvapení a zděšení své rodiny. Zjistil jsem totiž, že nyní běžnou frázi o lidech, kteří Nikdo menší, než děkan od sv. Pavla totiž použil dnes již běžnou frázi o lidech, kteří „dosáhli úspěchu a jsou na tom dobře“. Na podporu své známé preference pro ty, kdo pochází ze supervil nad lidmi ze slumů řekl, že není „nic snobskéh“ v uznání nadřazenosti těch, kdo „dosáhli úspěchu a mají se dobře“ nad budižkničemy a ztacenými existencemi z nichž patrně podle něj pozůstává veškerá populace chudších částí moderního města. Řeči o tom, jak jsou lidé úspěšní a dobře se jim vede jsou podle mě horší než snobské, protože to ani není anglicky. A jestliže, jak tvrdí satirici, mají Angličané ke snobství sklony, pak by se aspoň mohli spokojit s tím, že budou angličtí snobi. Nu, je to velmi smutné a velmi divné, a z toho vzešel i můj výlev smutku u snídaně. Obyčejně totiž děkan Inge píše velmi krásnou angličtinou, někdy opravdu úžasnou angličtinou. Píše onou silnou angličtinou, která je založena na silné latině, ne tou modernějšího druhu, který má theoreticky základy nordické a v praxi yankeeské, někdy i přímo cockneyské. A i to je zvláštní protože to jak jedná je svým způsobem lepší, než to, co hlásá a nezáleží přitom moc na tom, zda je ve své theorii dějin nordický, když ve své vědecké praxi je zcela středomořský. Věčně proklíná latinskou kultur, marně byste hledali člověka s latinštější kulturou.
Nezabývám se tu ale mnoha věcmi v nichž se s děkanem lišíme v názorech, ani těmi, kde se děkan odlišuje od sebe samého. Nezastavím se, abych se pokusil rozptýlit onu prazvláštní noční můru, která se mu zjevně usadila v hlavě, totiž obecný dojem, že všichni obyvatelé Westhamu či Hoxtonu jsou hrbáči, vraždící šílenci nebo dědiční mrzáci, kteří se jeden každý rodí jen s jednou nohou a jedním okem. Nezastavím se, abych vysvětloval, že Old Kent Road není obydlena výlučně boháči, kteří promrhali své jmění a stali se „budižkničemy a marnotratníky“ a že pokud mohou být chudí, jakož i bohatí, lidé někdy „nepřizpůsobivými a ztracenými existencemi“, pak je úkolem filosofa kriticky zkoumat nejen je, ale i rámec, jemuž se mají přizpůsobit a do kterého mají zapadat. Tohle všechno je ale starý spor, a já nyní nechci ani tak vyjadřovat v čem se liším od děkanových názorů, jako spíše přitáhnout pozornost k jeho stylu. Píšu nikoli v duchu odporu, ale obdivu, obdivu poznačeného neklidem. Jen ať si klidně svým brilantním a jasným stylem hájí to, co označuje za vyšší střední třídu. Ať si dopřává těch nejodvážnějších, nejtřpytivějších a nejsmělejších paradoxů o těchto dámách a pánech. Ať si říká, že si vedou dobře, že jsou dobří, ale ne, Ó ne, ve jménu našeho ušlechtilého jazyka a dědictví, že „jsou na tom dobře“ !
Nevím kde se skrývá a krčí člověk, který první přišel na tu frázi „jsou na tom dobře“, nejspíš je někde mezi miliony těch, kteří uprchli do zločineckých doupat a peleší ve Spojených státech. Kdybych věděl, kdo to je, napsal bych jeho životopis, samozřejmě potom, co bych ho nejdřív zabil, aby byla ta biografie úplná. Svým vlastním zvráceným a odporným způsobem to musel být poměrně velký člověk, protože se mu povedlo shrnout nejvyšší a podstatnou lež celého století do jedné zcela odpovídající fráze, která je o to přesnější, že je idiotská. Musel se jaksi podobat nějakému velkému traviči, protože vskutku otrávil celou moderní mysl. Musel být mnohem větší, než nějaký velký spiklenec, protože jak by řekl pan Wells, je to naprosto otevřené spiknutí. Podařilo se mu shrnout všechny soudobé filosofie shrnout do jedné fráze, která nic neznamená. Všichni, jejichž instinkty straní takovým chytristikám se jí okamžitě chopí kvůli její dvojznačnosti. Jedním zkroucením špatné gramatiky či špatné logiky svazuje k sobě dvě věci, které byly v příkrém protikladu a rozporu v každém slušném náboženském a morálním systému v dějinách, totiž ideje morální velikosti a pouhého materiálního úspěchu. A přece slova být na tom dobře, ani nedávají smyl. Nemohou dát dohromady ani větu, natožpak větu dobrou či pravdivou.
Můžeme takhle říct o některé z oněch bědných bytostí, které zrovna náhodou žijí v Hoxtonu nebo na Harrow Road, že dělá dobré pivní sudy, že dělá dobré kanalizační trubky, že dělá dobré šestákové píšťalky nebo dobrou tlačenku, ale ne že se mu dobře vede. To nedává žádný smysl, nedává to dohromady ani větu. A tuhle neurčitou větu o tom, že se dobře vede někdo vymyslel, protože je neurčitá, vymyslel ji někdo, kdo nedělal ani tlačenku, ani trubky ani sudy ani nic jiného v East Endu, ale jen shrábl zisk z práce druhých a šel z něj žít do West Endu. To je celý význam a smysl rčení, že se někomu zadařilo a vede se mu dobře. Moc na tom nesejde, pokud se lidé spokojí tím, že řeknou, že je to vydělávání peněz a ne dělání něčeho dobrého. Když se na to podíváme jen jako na jednu z mírných forem darebáctví a ničemnosti velmi běžných mezi lidskými bytostmi, pak o tom i lze mluvit jako o čemsi mírném, ba i lidském. Ovšem kvůli fatálnímu a ničivému pokrytectví téhle jedné americké fráze se změnilo ze záležitosti nemorálního dobrodružství ve věc veskrze amorální morálky. Rčení „dosáhnout úspěchu a mít se dobře“ s sebou, jen proto, že obsahuje slovo „dobře“ nese jistý stín náznaku, že člověk, který jen dosáhl toho, že se má sám dobře, se taky musel sám dobře zachovat podle všech starých vyznání a morálních pravidel, že si musí dobře stát před zraky Božími i lidskými. A to už není jen nemorálnost, to je rouhání, protože to vlastně znamená tvrdit, že sobecký člověk je světec a že Jidáš s měšcem je větší, než Ježíš s křížem.
Mezitím právě jen tato mlhavá fráze, podobná skutečné londýnské mlze dusící ulice kolem katedrály sv. Pavla mohla před děkanem od sv. Pavla skrýt tak úplně tato fakta moderní sociální situace. Kdyby se lidé měli dobře, protože dělají dobré věci, trubky, sudy a co já vím co, pak by bylo zřejmé, že to lidé dělají po celé generace právě tak v nižší třídě, jako v jeho oblíbené vyšší střední třídě. Zajímalo by mně, jak často se tihle mudrci vyšší střední třídy zamýšlí nad tím, jaký by asi byl Londýn, kdyby všichni v nižších třídách byli takoví hlupáci, jak si to oni o nich myslí. Jakpak by asi Londýn mlze vypadal, kdyby například většina z ohromného počtu taxikářů a vozků a mužů řídících dopravu byla opilá nebo neschopná? Pravda je taková, že budižkničemové a ztracené existence, jinými slovy, pracující třídy, si pořád a vždy vedou docela dobře. Vedou si dobře a dělají něco dobrého do rána do noci a od večera do rána, dělají něco dobrého jednu každou minutu, jinak by se nikdo z nás nedostal na konec hodinové cesty. Děkan má plné právo chválit ten druh duchovenské či akademické rodiny z něhož sám pochází, poukazovat na ctnosti, které jsou jim skutečně vlastní a nepochybně existují ctnosti, které jsou pro duchovního snazší než třeba pro drožkáře. Ani zdaleka všem není samozřejmé a zjevné, že každý duchovní je se svým kázáním úspěšnější, než drožkář na svém kozlíku. Duchovní i drožkář mohou být dobří lidé, ale čím víc jsou oba dobrými lidmi, tím méně je bude přitahovat ideál dosahování úspěchu s cílem mít se dobře.