Vánoce

Christmas
Není nebezpečnějšího nebo nechutnějšího zvyku, než slavení Vánoc dřív,než přijde jejich čas, tak jak to dělám já v tomhle článku. Patří k samotné povaze svátku, že před člověkem vyvstane skvěle a náhle, že v jednu chvíli velký den ještě není a v druhou už je. Do nějakého konkrétního okamžiku se cítíte běžně a smutně, protože je jen středa. A v další chvíli mám srdce poskočí a duše s tělem se pustí do tance jako milenci, protože se z ní v jednom záblesku stane čtvrtek. Předpokládám samozřejmě, že uctíváte Thora (anglické Thursday se vykládá jako původně Thorův den pozn. překl) a jednou za týden slavíte jeho den, možná lidskou obětí. Pokud jste, na druhé straně křesťanský Angličan, pak samozřejmě se stejným výbuchem veselí vítáte příchod anglické neděle. Tvrdím ale, že ať už je pro vás sváteční nebo symbolický kterýkoliv den, je podstatné, aby tu byla zřetelná černá čára mezi ním a časem, který předchází. A všechny zdravé obyčeje spojené s Vánocemi měly ten účinek, aby se někdo nedotýkal, nedíval, nevěděl, nebo nemluvil o něčem dřív, než opravdu přijde ten vánoční den. Proto například děti nikdy nedostávaly dárky dřív, než ve stanovenou hodinu. Dárky byly převázané a zabalené do hnědého papíru, ze kterého tu a tam náhodou vyčuhovala ruka panenky nebo noha koníka. Byl bych rád, kdyby se tento princip týkal i moderních vánočních slavností a publikací. A zejména by se to mělo týkat toho, co se označuje za vánoční čísla magazínů. Editoři svá vánoční čísla vydávají s takovým předstihem, že že čtenář bude spíš ještě s lítostí vzpomínat na krocana z loňského roku, než by se vážně v očekávání upřel ke krocanovi,který ho očekává. Vánoční čísla mají být zabalena do hnědého papíru a čekat na svůj vánoční den. Jak tak uvažuju, raději bych do hnědého papíru zabalil editory. Nechávám každému na uvážení, zda připustí, aby z balíku trčela editorova ruka nebo noha.
Samozřejmě, všechno tohle tajnůstkaření kolem Vánoc je jen sentimentální a ceremoniální, pokud sentimentální a ceremoniální záležitosti nemáte rádi, pak postě neslavte vánoce vůbec. Nikdo vás kvůli tomu nebude trestat a navíc, jelikož už nám nevládnou oni urputní puritáni, kteří pro nás získali občanské a náboženské svobody, nestihne vás trest ani tehdy, pokud je slavit budete. Vůbec mi ale není jasné, proč by se někdo měl otravovat s ceremoniálem, vyjma toho, aby ho obřadně slavil. Pokud něco existuje jen proto, aby to bylo elegantní, pak to dělejte elegantně nebo vůbec. Pokud něco existuje jen proto, že se to hlásí ke slavnostní vážnosti, provádějte to vážně, nebo to nedělejte vůbec. Nemá smysl dělat to mdle, ba v tom není ani žádná svoboda. Dokážu pochopit muže, který před dámou smekne klobouk, protože je to zvykový symbol. Jak říkám, dokážu ho pochopit docela dobře, ba ho vlastně důvěrně znám. Dokážu také pochopit muže, který třeba jako staří kvakeři, před ženou klobouk odmítne smeknout, protože si myslí, že ten symbol je pověra. Jaký smysl ale bude mít předvádět tak nahodilé gesto respektu, když to nebude projev respektu? Respektujeme gentlemana, který před dámou smekne klobouk, respektujeme fanatika, který před dámou klobouk nesmekne. Co si ale pomyslíme o někom, kdo bude držet ruce a v kapsách a požádá dámu, aby mu smekla klobouk, protože se cítí unavený?
To je drzost a pověra v jednom a moderní svět je téhle kombinace plný. Ohromnou ochablost moderní mysli nic neoznačuje nápadněji, než tenhle obecný sklon udržovat staré formy, ale udržovat je neformálně a chabě. Proč brát něco, co mělo být jen uctivé a uchovávat to bez úcty? Proč brát něco, co můžete snadno zrušit jako pověru a pečlivě to uchovávat jako něco protivně nudného? Příkladů tak slaboduchého kompromisu bylo mnoho. Copak nebyla pravda, že se nějaký bláznivý Američan onehdy pokoušel koupit Glastonbury Abbey a kámen po kameni je přepravit do Ameriky? Takově věci nejsou jsou jen nelogické, ony jsou přímo idiotské. Neexistuje žádný zvláštní důvod, proč by měl nějaký vlezlý americký finančník vůbec vzdávat opatství v Glastonbury nějaký zvláštní hold. Pokud mu ale chce hold vzdát, musí to udělat v Glastonbury. Pokud je to záležitost sentimentu, proč by měl to místo kazit? Pokud to není věc sentimentu, proč by tam vůbec chodil? Označovat něco takového za vandalismus je velmi nepřípadné a nefér. Vandalové byli lidé velmi rozumní. V náboženství nevěřili a proto je uráželi, neměli pro jisté budovy žádné využití, proto je bourali. Nebyli ale takoví hlupáci, aby si komplikovali svůj pochod tím, že by sebou vláčeli zlomky stavby, kterou sami poplenili. Když nic jiného, byli aspoň nadřazeni modernímu americkému způsobu myšlení. Neznesvěcovali kameny proto, že by je považovali za posvátné.
Další případ stejné nelogičnosti jsem onehdy zaznamenal na jakémsi „At Home“. Viděl jsem cosi, co vypadalo jako lidská bytost oblečená v černém večerním obleku se sakem, vestou a kalhotami, ale košili měla ze stejné bavlny jako jégrovky. Co může cosi takového znamenat? Pokud někdo považuje hygienu za důležitější než konvenci (a je to sobecký a barbarský názor, protože zvíře, které umírá je hygieničtější než člověk a člověk je mu nadřazen, protože má více konvencí ), pokud je tedy někdo takový, co ho, pak u všech všudy nutí vůbec nějakou náprsenku nosit? Vzít ale oděv, jehož jedinou myslitelnou předností a výhodou je, že je jakousi uniformou a pak je ooblékne neuniformním způsobem, to nedělá ani bohém ani gentleman. Myslím, že pokud anglický důstojník Life Guard nosí uniformu, jen když se tomu nemůže nijak vyhnout, je stižen pošetilostí. Ještě pošetilejší by ale bylo, kdyby se po městě procházel v rudém plášti a prsním pancíři jégrovkové bavlny. Zvykli jsme si, že máme komise pro obřad a zprávy o obřadu a děláme poněkud mdlé kompromisy ohledně obřadu anglikánské církve. Možná bychom proto měli dospět ke kompromisu, že všichni biskupové mají nosit jégrovkové ornáty a mitry. Král byl zase mohl trvat na tom, že bude nosit jégrovkovou korunu. Nemyslím ale, že by to dělal, protože na to rozumím logice celé věci příliš dobře. Moderní monarcha, rozumný chlapík, nosí korunu tak zřídka, jak jen může, ale když už ji nosí, pak jediné k čemu je koruna dobrá je to, že je to koruna. Dovolte mi tedy, abych onoho neznámého gentlemana ve vlněném odění ujistil že bílá náprsenka je tu jen od toho, aby to byla bílá náprsenka. Je možná nemožně tuhá, ale jisté je, že je to její jediná přednost.
Buďme tedy, když přijde na Vánoce, důslední a buď zvyky dodržujme, nebo je nechme být. Když se vám nelíbí jejich symbolika a sentiment, pak se vám nelibí Vánoce, nechte je být a slavte si něco jiného. Doporučil bych narozeniny pana M’Cabe. Nepochybně byste mohli mít jakési vědecké Vánoce se zdravým pudingem a velmi poučnými dárky napěchovanými v jégrovkových punčochách, běžte a užijte si je. Pokud se vám takové věci líbí, pak jste určitě správní chlapíci a máte ty nejlepší úmysly. Nemám pochyb o tom, že máte skutečný zájem o lidstvo, ale nedokážu si představit, že by se lidstvo nějak moc zajímalo o vás. Lidstvo je od samého svého počátku a svou samou povahou nehygienické. Je v přírodě výjimkou do té míry, že něj přírodní zákony pro ně vlastně nic neznamenají. Vánoce jsou nyní napadány také z hlediska obecné lidskosti. Ouida (francouzsko anglická spisovatelka z přelomu 19. a 20. století) je nazvala svátky pobíjení a žravosti. Pan Shaw naznačoval, že je vymysleli chovatelé drůbeže. To je třeba uvážit, než to bude ještě povážlivější.
Nevím, zda by si nějaké zvíře zabité o Vánocích žilo lépe nebo hůře, kdyby žádnýchVánoc či vánočních večeří nebylo. Vím ale, že bojující a trpící bratrstvo, ke kterému patřím a za vše mu vděčím, Lidstvo, by se mělo mnohem hůř, kdyby nebylo Vánoc či vánočních večeří. O tom, zda měl krocan, kterého dal Scrooge Bobu Cratchitovi příjemnější nebo melancholičtější život, nemohu ani spekulovat. Znám ale dva fakty, stejně jistě jako vím, že mám dvě nohy, totiž to, že Scoorge si polepšil tím, že krocana dal a Cratchit šťastnější proto, že ho dostal. Do života a smrti krocana mi není nic, ale na Scroogově duši a Cratchitově těle mi záleží. Nic mě nemůže donutit, abych vrhal temný stín na lidské domovy, ničil lidské svátky, urážel lidské dary či lidskou dobročinnost, kvůli nějakému hypotetickém vědění, které příroda před našima očima skryla. My všichni muži a ženy jsme na jedné lodi na rozbouřeném moři. Jsme si navzájem zavázáni hroznou a tragickou loyalitou. Pokud chytáme žraloky kvůli jídlu, nechť jsou zabiti, co nejšetrněji, ať si kdo chce žraloky miluje, hýčká je, váže jim kolem krku stužky, dává jim cukr a učí je tancovat. Jakmile by ale někdo začal tvrdit, že žraloka je třeba hodnotit v poměru k námořníkovi, nebo že by se chudákovi žralokovi mělo dovolit tu a tam nějakému negrovi ukousnout nohu, pak bych ho pohnal před vojenský soud, protože je pro loď zrádcem.
A když už mluvím o tomhle protivánočním humanitářství, je vhodné dodat, že jsem velmi ostře proti vivisekcím. Tedy, pokud by se konala nějaká vivisekce jsem proti ním. Proti pitvání psů zaživa jsme právě ze stejného důvodu, z jakého jsem pro pojídání mrtvých krocanů. Souvislost nemusí být zřejmá, to ale působí podivně nezdravý stav moderního myšlení. Jsem zrovna tak proti kruté vivisekci jako proti krutému protivánočnímu asketissmu, protože obojí zahrnuje narušení stávajících vztahů a otřesení normálních dobrých citů kvůli čemusi intelektuálnímu, fantastickému a odlehlému. Když se díváte na chudou ženu, jak hladově zírá na uzenáče, není ani lidské ani humánní myslet ne na očividné ženiny city, ale nepředstavitelné city mrtvého uzenáče. Podobně není ani lidské ani humánní, pokud při pohledu na psa uvažujete o tom, jaké theoretické objevy byste mohli učinit, kdybyste psovi mohli vyvrtat díru do hlavy. Jak humanitářova smyšlenka o citech skrytých v uzenáči tak fikce člověka provádějícího vivisekci o vědění skrytém ve psu, jsou nezdravé fantasie proto, že narušuje zdravý lidský rozum, který je jistý kvůli čemusi, co je nezbytně nejisté. Když chce někdo provést vivisekci, hodlá provést cosi nesporně hrozného, aby udělal cosi, co může a nemusí být užitečné. Protivánoční humanitář, který se snaží mít pro krocana pochopení, které pro něj člověk mít nemůže , ztrácí pochopení, které již měl pro štěstí milionů chudých.
V naší době není nic zvláštního, že se šílené extrémy ve skutečnosti setkávají. Proto jsem měl vždy dojem, že brutální imperialismus a tolstojovské neodporování jsou nejen protiklady, ale že jsou totéž. Je to jedna a tatáž opovrženíhodná myšlenka, že zdolávání nelze odporovat, že na něj nelze nahlížet ze dvou hledisek, z pohledu dobyvatele a dobývaného. Tak třeba abstinentismus a opravdu šílené prodávání ginu a nezřízené pití mají naprosto shodnou morální filosofii. Obojí se zakládá na ideji, že lihoviny nejsou nápoje, ale drogy. Jsem si ale obzvláště jist tím, že krajnost vegetariánské lidstvo je, jak už jsem řekl, podobné extrému vědecké krutosti—jedno i druhé dovoluje pochybné spekulaci, aby se vměšoval do běžné lidské dobročinnosti. Zdravé morální pravidlo v takových věcech jako je vvisekce se mi vždy samo předkládá tímto způsobem. Není ethické nutnosti nezbytnější a životně důležitější, než je tato: že kasuistické výjimky lze připustit, ale je nutno je připouštět jako výjimky. A z toho myslím plyne, že si v děsivých situacích můžeme sice dělat děsivé věci, ale musíme si být docela jistě, že jsme opravdu a už v takové situaci. Všichni rozumní moralisté tak připouští, že někdy může člověk zalhat, nikdo z nich by ale nesouhlasil s tím, aby se malým klukům říkalo, aby se ve lhaní cvičili pro případ, že by jednou potřeboval říct nějakou ospravedlnitelnou lež. Podobně morálka často ospravedlňovala zastřelení nějakého zloděje nebo lupiče. Neospravedlnila by ale to, aby někdo vešel do vesnické nedělní školy a postřílel všechny malé kluky, kteří by vypadali, že by z nich mohli vyrůst zloději. Potřeba může vyvstat, ale musí vyvstat. Zdá se mi docela zřejmé, že když překročíte tento limit, vykročíte z okraje útesu.
Nu, ať už je trápení zvířete nemorální věc nebo ne, je to přinejmenším cosi děsivého. Patří to řádu výjimečných a navíc zoufalých činů. Bez mimořádného důvodu bych zvířeti těžce neublížil, pokud bych měl mimořádný důvod, udělal bych to. Kdyby kupříkladu mně a mou rodinu pronásledoval zdivočelý slon a já bych ho mohl jedině zastřelit tak, že by v bolestech umíral, pak by musel v bolestech zemřít. Ale byl by tu ten slon. Neudělal bych to nějakému hypotetickému slonovi. Nu a to je myslím slabé místo, které jsem vždy viděl v argumentaci stoupenců vivisekce: „Představte si, že vaše manželka umírá.“ Vivisekci nedělá muž, kterému umírá manželka. Kdyby to tak bylo, pak by mohla být povýšena na úroveň okamžiku, stejně jako třeba lhaní, či krádež chleba či jiné ošklivé počínání. Tenhle ošklivý čin je prováděn chladnokrevně, v klidu a muži, kteří neví jistě, jestli to bude komukoliv k užitku, muži o nichž lze nanejvýš říct, že snad mohou přispět k počátku nějakého objevu, který možná zachrání život ženy kohosi jiného kdesi ve vzdálené budoucnosti. Je příliš chladné a vzdálené sebrat nějakému činu jeho bezprostřední hrůzu. Je to něco jako učit dítě lhaní kvůli nějakému velkému dilematu, ke kterému ani nemusí dospět. Děláte cosi krutého, ale děláte bez dostatečné vášně, aby to bylo něco laskavého.
Tolik k tomu, proč jsem proti vivisekci a závěrem bych rád řekl, že všichni lidé stejného smýšlení v této věci, které znám svou argumentaci nesmírně zeslabují tím, že svůj útokna vědeckou zvláštnost, o které vědí, že u ní lidské srdce zpravidla stojí na jejich straně spojují s útokem na universální lidský obyčej o kterém vědí, že lidské srdce na jejich straně vůbec není. Slyšel jsem například humanitáře, kteří mluvili tak, jako by vivisekce a lov byly jedno a to samé. Rozdíl mi přijde prostý a ohromný. Při lovu jde člověk do lesa a mísí s jeho existujícím životem. Ničitelem se stává jen v tom prostém a zdravém smyslu v němž se jsou ničiteli všichni tvorové. Pro jednu chvíli se jim stává tímtéž, čím jsou oni pro něj—jiným zvířetem. Při vivisekci bere člověk prostšího tvora a podrobuje ho rafinovanostem, kterým ho nemůže podrobit nikdo než člověk a za něž je tedy člověk se vší vážností a hrůzou zodpovědný.
Mimoto nadále platí, že si o těchto Vánocích důkladně pochutnám na krocanovi a vůbec to nebude tak, že bych (jak říkají vegetariáni) to dělal proto, že mi nedochází, co dělám, nebo proto, že bych věděl, že dělám něco špatného, nebo že bych to dělal s hanbou nebo pochynostmi nebo s fundamentálně neklidným svědomím. V jistém smyslu docela dobře vím, co dělám a v dalším smyslu nevím, co dělám. Jak jsem už řekl, Scoorge, Cratchis a já jsme všichni na jedné lodi, já a krocan jsme lodi, které se míjí ve tmě a navzájem se zdraví. Přeji mu vše dobré, ale je opravdu prakticky nemožné odhalit, zda s ním dobře zacházím. Mohu se vyhnout tomu, abych ho nějak zvlášť a uměle týral, a také se tomu s hrůzou vyhýbám, abych do něj pro zábavu strkal špendlíky a pro vědecký výzkum do něj řezal noži. Ale zda tím, že ho pomalu krmím a rychle zabiju pro potřebu svých bratří, vylepšuji v jeho vážných očích jeho vlastní podivnou a samostatný osud, zda jsem z něj v Božích očích udělal otroka nebo mučedníka, nebo někoho koho bozi milují a on umírá mladý—to je možnostem mého poznávání vzdáleno víc než než nejodlehlejší složitosti mystiky či theologie. Krocan je okultnější a úžasnější, než všichni andělé a archandělé. Nakolik nám Bůh částečně odhalil andělský svět, zčásti nám i řekl, co takový anděl znamená. Bůh nám ale nikdy neřekl, co znamená takový krocan. A pokud půjdete a budete hodinu či dvě upřeně hledět na živého krocana, zjistíte nakonec, že ono tajemství se jen zvětšilo a ne zmenšilo.

Mrtvý básník

A Dead Poet

S Francisem Thompsonem ztrácíme největší básnickou energii od Browninga. Jeho energie byla trochu podobného druhu. Browning byl intelektuálně složitý, protože morálně byl prostý. Byl příliš prostý na to, aby vysvětloval sám sebe a byl příliš skromný na to, by předpokládal, že druzí potřebují nějaké vysvětlení. Jeho skutečná energie a skutečná Thompsonova energie nachází nejlepší vyjádření ve skutečnosti, že oba básníci měli současně zalíbení v nesmírnosti i zalíbení v detailu. Kterýkoliv imperialista může mít velké ideje, dokud není vyzván, aby měl také nějaké malé. Kterýkoliv vědecký filosof může mít malé ideje, dokud není vyzván, aby měl také nějaké velké. Velcí básníci ale používají i teleskop i mikroskop. Velcí básnící zůstávají skrytí a neznámí ze dvou důvodů: jednou proto, že mluví o něčem příliš velkém, než aby to někdo pochopil, podruhé zas kvůli tomu, že mluví o něčem příliš malém, aby to někdo viděl. Francisi Thompsonovi bylo vlastní obojí. Unikal tím, že byl příliš malý tak, jak unikají mikroby. Unikal také tím, že byl příliš velký, tak jak uniká vesmír. Každý kdo zná poesii Francise Thompsona dobře ví, o čem mluvím. Mohu zmínit dva příklady z paměti. Nemám po ruce knížku, proto posloužím jen neohrabanou parafrází veršů. Byla tu ale jedna báseň s obrazem tak obrovským, že to doslova nějakou dobru trvalo, než ho člověk mohl pojmout, Thompson v ní popisoval večerní zemi s její mlhou, parami a pachy, jak se všechny kroutí vzhůru jakou kouř a pak náhle označí celou zeměkouli za kadidelnici a říká, že jí jakýsi obrovský duch zvolna kývá před Bohem. To je příklad obrazu příliš velkého, než aby se dal pochopit. V paměti mi utkvěl ještě příklad obrazu příliš malého. V jedné své básni říká, že přes propast mezi známým a neznámým vede most „pontifikální smrti“. V tomhle jediném slovu je asi tak deset historických a theologických vtipů. Že kněz je pontifik, že pontifik je stavitel mostů, že smrt je bezesporu most, že smrt koneckonců může být usmiřujícím knězem, že přinejmenším jak kněží, tak mosty dosvědčují fakt, že se věci od sebe mohou navzájem odcizit—tohle všechno a ještě vlastně mnohem víc se opravdu skrývá ve slově „pontifikální“. V poesii Francise Thompsona a poesii vesmíru se můžete propracovávat směrem ven a přece míříte pořád dál a dál dovnitř. Tato svě nekonečna jsou známkou velikosti a jsou známkou velkého básníka.
Pod přílivem chvály, kterou si mrtvý básník nesporně zasloužil, je zřejmý jistý proud diskuse o něm, přinejmenším bylo nutné, aby se časopis Nation autoritativně postavil proti jistým obviněním z morální slabosti a v souvislosti s tím i s dalšími věcmi tu byl jakýsi trvalý rozruch komentářů o tom, jako přitahovaly a jak nakonec postupně přijímal katolické theologické ideje. Je to natolik důležitá otázka, že si myslím, že je nutné ji posoudit a porozumět jí i nyní. Je samozřejmě pravda, že Francis Thompson věnoval postupně víc a víc básním nejen čistě katolickým, ale dalo by se říci, čistě církevním. A je navíc pravda (pokud věci půjdou tak, jak jdou nyní) bude víc a víc dobrých básníků dělat to samé. Básníci se budou klonit ke křesťanskému pravověří a to ze zcela prostého důvodu, protože je to dnes asi ta nejčistší a nejsvobodnější věc, která na světě zbyla. Je nutné mít v tohle naprosto jasno. Když lidé křesťanské církvi imputují specifické neřesti, úplně při tom podle všeho zapomínají, že svět (to jediné, co tu ještě je jiného) má stejných neřestí ještě mnohem víc. Církev byla krutá, ale svět byl ještě mnohem krutější. Církev pletichařila, ale svět strojil úklady ještě mnohem víc. Církev byla pověrčivá, ale nikdy nebyla tak pověrčivá jako svět ponechaný sám sobě.
Nu a básníci naší doby se kloní k církevnímu náboženství přesně proto, že je o něco málo svobodnější, než cokoliv jiného. Vezměme si kupříkladu věc symbolu a obřadnosti. V symbol věří všichni rozumní lidé, někteří rozumní lidé ale nevěří v obřady, pod kterými si, domnívám se, představují symbolismus příliš složitý, propracovaný a mechanický. Kdykoliv ale mluví o ritualismu,mají podle všeho na mysli ritualismus církve. Proč by neměli mít na mysli rituál světa? Je mnohem ritualističtější. Rituál armády, rituál námořnictva, rituál soudu, rituál parlamentu je mnohem ritualističtější. Rituál slavnostní večeře je mnohem ritualističtější. Kněží mohou mít kalich ze zlata s velkými drahokamy,ale aspoň mají jen jeden kalich. Když jdete na společenskou večeři, postaví před vás pět různých pohárů pěti divných a heraldických tvarů, které mají symbolisovat pět různých druhů vína. Je to šílené rozšíření rituálu, kvůli kterému by dr. Percy Dearmer vřískal a skákal vzteky. Biskup nosí mitru, ale není považován více či méně za biskupa podle toho, jestli má mitru podle poslední módy. Švihák je ale švihákem víc či méně podle toho, jak moc módní klobou na hlavě má. Ve světě je kolem symbolů víc povyku, než v církvi.
Kupodivu ale, lidé sice kolem světských symbolů víc nadělají, ale míň pro ně znamenají. Známkou náboženských forem je, že prohlašují cosi neznámého. Známkou světských forem je prohlašují něco známého, ale o čem se ví že to není pravda. Když se papež v encyklice označuje za vašeho otce, je to věc víry nebo pochybností. Když se ale vévoda z Devonshire v dopise podepíše „Váš služebník“ víte, že myslí pravý opak toho, co píše. Náboženské formy jsou přinejhorším pohádky a mohou být pravdivé. Světské formy jsou lži, pravdivé nejsou. Vezměme si bližší příklad. Německý císař má víc uniforem než papež. Jenže všechny papežovy ornáty obsahují nárok na cosi zcela mystického a vystaveného pochybnostem. Mnohé z uniforem německého císaře v sobě mají nárok na cosi, čím císař jistě není není a kdyby byl, tak by to bylo značně nechutné. Papež možná je a možná není náměstek Kristův. Ale Kaiser jistě není anglický plukovník. Kdyby to tak bylo doopravdy, byla by o zrada. Pokud je to pouhý rituál, pak je to nejnereálnější rituál na světě.
Nu, za současné situace se poetičtí lidé jako Francis Thompson budou z výše uvedených důvodů od sekulární společnosti uchylovat k náboženství: v obou jsou houfy symbolů, ale ty náboženské jsou prostší a víc znamenají. Abychom si vzali jeden evidentní případ: kříž je poetičtější než Union Jack (britská vlajka pozn. překl.) Čím prostší je idea, tím plodnější je na variace. Francis Thompson mohl napsat libovolný počet dobrých básní o kříži, protože je to primární symbol. Množství básní, které pan Rudyard Kipling může napsat o na britskou vlajku, je naštěstí omezené, protože Union Jack je příliš složitý na to, než aby z něj vzešel nějaký přepych. Básník jako Francis Thompson může odvozovat trvalé bohaté a rozvětvené významy z dvou prostých faktů jako je třeba chléb a víno. S chlebem a vínem může všude vysvětlit všechno. S franouzským menu ale nemůže vysvětlit nic, leda tak snad sebe. Z komplikovaných idejí žádné další ideje nevzchází. Míšenci se nemnoží. Náboženský rituál přitahuje protože má jakýsi smysl. Náboženská obrazivost, který ani zdaleka není subtilní, je to poslední, co básníkům zbylo. Je to poslední věc, ani zdaleka jen nadlidská, která lidským bytostem zbyla.

Panna Orleánská

The Maid of Orleans

Před značnou dobou (po pravdě řečeno příliš brzy) jsme četl Voltairovu La Pucelle, které se s brutálním sarkasmem pouští do tradiční čistory Jany z Arku. Bylo to velice špinavé a velmi zábavné. Celé roky jsem na to pak nepomyslel, přišlo mi to ale na mysl dnes ráno, protože jsem se začal probírat stránkami nové Jeanne d’Arc velkého a elegantního spisovatele Anatola France. Kniha je to napsaná s jemným pochopením a jakousi smutnou úctou, nikdy neztrácí ušlechtilý takt a zdvořilost, podobný gentlemanovi, který provádí venkovské děvče moderním davem. A protože sám jsem zuřivým obdivovatelem panny Johanky, začal jsem porovnávat obě methody a dospěl jsem k závěru, že dávám přednost té Voltairově.
Když má člověk Voltairovy školy rozmetat nějakého světce nebo náboženského hrdinu, říká, že ten ten člověk je obyčejný lidský blázen, nebo běžný lidský podvod. Když ale chce světce rozmetat někdo jako Anatol France, vysvětluje,že světec patří do takové a takové specifické malé a malicherné literární formy. Voltaire do Jany z Arku včítá lidskou přirozenost, i když jen její brutální díl. Přinejmenším to nebyla vlastní Voltairova povaha. Jenže pan France včítá do Jany z Arku povahu pana France—všechnu chladnou laskavost, všechen neusazený sentimentální hřích moderního literáta. Až překvapivě živě mi to připomnělo jinou knihu, i když jsem o tom nikde neviděl ani zmínky, totiž Renanův Vie de Jésus. Ten má stejný všeobecný záměr: když už na křesťanství neútočíte, můžete k němu být alespoň shovívavě přezíraví. Můj vlastní instinkt, nehledě na mé názory, by byl přesně opačný. Kdybych nevěřil v křesťanství, byl bych tím nejhlučnějším rouhačem v Hyde Parku. Nic nesmí být pro statečného muže příliš velké na to, aby si na troufl zaútočit, některé jsou ale příliš velké na to, aby se na ně mohl dívat shora.
Musím říct, že mi tahle historická methoda přijde mimořádně nerozumná. O historii nevím nic, ale o rozumu toho vím zrovna tolik, kolik Anatole France. A je-li něco iracionálního, tak mi iracionální přijde to, jak Renan a France zacházejí se zázračnými příběhy. Jejich metoda je prostě takováhle: nadpřirozené příběhy, které mají nějaký základ vysvětlíte prostě tak, že si vymyslíte přirozené příběhy, které žádný základ nemají. Představme si, že jste postaveni před tvrzení, že Jack vyšplhal po fazolovém stonku na oblohu. Je naprosto filosofické, pokud odpovíte, že si nemyslíte, že by tam vyšplhal. Ještě filosofičtější je, podle mého názoru, odpovědět, že velmi pravděpodobně vyšplhat mohl. .Renan-Franceho metoda ale znamená psát takhle: „Uvážíme-li Jackovy zděděné vlastnosti, které nepochybně získal od zelinářky a smilného kněze, snadno pochopíme, jak se v jeho mysli spojily ideje fazolového stonku a oblohy. Není navíc mnoho pochybností o tom, že se musel setkat s nějakým potulným indickým kouzelníkem, který mu řekl o tricích s mangovníkem a tom, jak se posílá k obloze. Můžeme si oba přátele představit, staréoho muže a mladíka, jak se společně procházejí navečer lesem, dívají se na rudé a rovné oblaky, jako onoho večera, kdy starý muž ukázal na malý fazolový stonek a řekl svému druhovi s příliš velkou představivostí, že i tenhle stonek může vyrůst do nebe. A když si uvědomíme Jackovu vskutku zcela specifickou psychologickou, když si uvědomíme, že se v něm spojovala prosaická stránka, láska k prosté zelenině s téměř bezvýznamným dychtěním po nedosažitelném, po neviditelném a po prázdnotě, nemůžeme se už divit, že právě jemu se dostalo onoho sladkého, třebaže toliko symbolického snu o stromu spojujícím zemi s nebem.“ Takhle píší Renan a France, jen to dělají lépe. Jenže takový racionalista jako jsme třeba já začne být brzy netrpělivý a chuť se ptát: „U všech všudy, co vlastně víte o Jackových zděděných vlastnostech nebo jeho psychologii. Nevíte o Jackovi vůbec nic, až na to, že o něm někteří lidé říkají, že vylezl na fazolový stonek. Nebýt toho, nikoho by ani nenapadlo o něm mluvit. Musíte ho vykládat podle pravidel náboženství fazolového stonku, nemůžete prostě náboženství vykládat podle něj. Máme tu jakýsi příběh a buď mu můžeme nebo nemusíme věřit. Nemáme tu ale nic, z čeho bychom mohli postavit jiný příběh.“
Lze bez přehánění říct, že právě takhle zachází pan Anatole France s Janou z Arku. Kvůli tomu, že je její zázrak pro jeho poněkud staromódní pro jeho staromódní materialismus, nedokáže ji ani její zázrak do říše pohádek k Jackovi a jeho fazolovému stonku. Pokouší se vymýšlet skutečný příběh, pro který nemůže najít skutečné důkazy. Dává dohromady vědecké vysvětlení, které postrádá jakýkoliv vědecký důkaz. Je to něco, jako kdybych já, kdo se naprosto nevyzná v botanice a chemii, řekl, že fazolový stonek vyrostl do nebe kvůli dusíku, a že do druhotných trubiček v korunce se dostal aragon. Abychom poukázali na ten nejočividnější příklad, hlavní postavou v páně Francově příběhu je osoba, která nikdy neexistovala. Veškerá Janina energie a moudrost podle všeho pocházela od jistého kněze, o němž není ani stopy, ani zmínky v žádném z nespočetných záznamů o jejím životě. Jediný základ této smyšlenky, na který dokážu přijít, je vysoce nedemokratická myšlenka, že venkovské děvče nemůže myslet svou vlastní hlavou. Pro volnomyšlenkáře je velmi těžké zůstat demokratem. Vypadá to, že spisovatel naprosto zapomíná, co se rozumí pod morální atmosférou komunity. Tvrdit, že Jana se musela o vizi panny, která svrhne zlo, dozvědět od nějakého kněze, je něco podobného, že nějaké moderní děvče v Londýně, kterému je líto chudých, se to musela naučit od nějakého labouristického poslance. Naučila by se to tam, kde se to naučil labouristický poslanec—z celkového stavu společnosti.
Taková je ale moderní methoda, methoda uctivého skeptika. Když narazíte na život, který je pro vás zvnějšku naprosto neuvěřitelný a nesrozumitelný, předstíráte, že mu rozumíte zevnitř. Když racionalista Renan nedokázal nijak pochopit Kristovy nejveřejnější skutky, vyřešil to tak, že vymyslel důmyslný systém založený na Jeho soukromých myšlenkách. Když Anatole France na základě svého intelektuálního principu nemohl uvěřit tomu, co Jana z Arku vykonala, prohlásil se za jejího nejlepšího přítele, který naprosto přesně ví, co měla na mysli. Vůbec se mi nezdá, že by to byl zrovna racionální přístup k psaní historie a my budeme muset dřív nebo později najít nějaký nějaký spolehlivější způsob, jak zacházet s těmito duchovními fenomény, které jimiž je veškerá historie posetá tak jako nebe hvězdami.
Jana z Arku je už tak dost krásná a nespoutaná, ale je mnohem rozumnější a příčetnější, než většina kritiků. Dokud neobjevíme Janin mysticismus nepochopíme a neobjevíme ani její zdravý rozum. Naše války končí neúspěchem, protože začínají něčím rozumným a zřejmým—třeba plánem dorazit do Vánoc do Pretorie. Její válka vedla k úspěchu—protože začala čímsi divokým a dokonalým—světci vysvobozujícími Francii. Jana dala svému idealismu správné místo a stejně tak měla na správném místě svůj realismus: my moderní lidé máme obojí popletené. Ona své cíle a city vložila do svých cílů, kam patří, svou praktičnost vložila do svého praktického počínání. V moderních imperiálních válkách je tomu naopak. Trváme na tom, že naše sny, naše cíle, musí být docela praktické. Snivé je naše praktické počínání.
Nejsme tu od toho, abychom tuto planoucí postavu vysvětlovali slovy a podle pravidel naší unavené a znesvářené kultury. Spíš se musíme pokoušet vysvětlit sami sebe v září těchto hvězdných stálic. Ti kdo ji označovali za čerstvě z pekla přišlou čarodějnici byli mnohem rozumnější než ti, kdo ji ukazují jako hloupoučkou sentimentální děvečeku pobízenou farním knězem. Kdybych si měl vybrat mezi dvěma školami našich rozptýlených nepřátel, pak bych se dal k oněm prohnaným úředníkům, kteří její božské poslání považovali za ďábelské, spíš než k těm zaostalým strýcům a tetám, kteří je měli za nemožné.

Tom Jones a morálka

Tom Jones and Morality

Je velmi správné oslavit dvou sté výročí Henryho Fieldinga, i kdyby ho oslavovaly, pokud lze zjistit, jen noviny. Chtěli bychom příliš, kdybychom očekávali, že taková chronologická náhoda přiměje lidi, kteří o Fieldingovi píší, aby ho začali číst, tenhle druh opomíjení je jen jiné jméno pro slávu. Velký klasik je někdo, koho může člověk chválit, aniž by ho četl. To samo o sobě není tak docela nespravedlivé, naznačuje to jen jistý respekt k názorům a pevným závěrům masy lidstva. Nikdy jsem nečetl Pindara (teď myslím Řeka Pindara, Petera Pindara jsem samozřejmě četl), ale pouhý fakt, že jsem ho nečetl by mi neměl bránit, a docela jistě mi nezabrání, abych mluvil o „Pindarových mistrovských dílech“ nebo o „velkých básnících, třeba Pindarovi a Aischylovi“. Velmi učení lidé jsou v tomhle zrovna tak hrubě nevzdělaní jako v mnoha jiných věcech a posice, kterou zaujímají je opravdu dost nerozumná. Pokud nějaký běžný novinář, nebo obecně sečtělý čtenář udělá narážku na Villona nebo na Homéra, považují za docela triumfální úšklebek, když jim mohou říct: „Ale vždyť vy přece nedokážete číst středověkou francouzštinu“ nebo „ale vy přece neovládáte homérskou řečtinu“. To ale není triumfální úšeklebek, on to vlastně není vůbec žádný úšklebek. Člověk má stejné právo používat ve své řeči daná a tradiční fakta lidských dějin, jako má právo používat každou jinou část společných lidských informací. A pro člověka, který neumí francouzsky je právě tak rozumné předpokládat, že Villon byl dobrý básník, jako bude rozumné pro člověka, který nemá smysl pro hudbu předpokládat, že Beethoven byl dobrý skladatel. Jen to, že pro hudbu nemá smysl mu nedává důvod, aby předpokládal, že že pro ni nemá smysl celé lidské plémě. Jen z toho, že jsem ignorant (a ano, jsem) ještě neplyne, že jsem taky podváděn. Člověk, který by nepochválil Pindara, dokud by nečetl, by byl pěkně mizerný nedůvěřivec, skeptik nejhoršího druhu, který pochybuje nejen o Bohu, ale i o člověku. Byl by jako někdo, kdo neoznačí Mount Everest za nejvyšší horu, dokud na ni nevyšplhá. Byl by jako člověk, který by nepřipustil, že na severním pólu je zima, dokud by se o tom na místě nepřesvědčil.
Já si ale myslím, že tenhle proces má limit, a to velmi legitimní limit. Myslím, že člověk může chválit Pindara, aniž by rozeznal vršek a spodek řeckého písmene. Myslím ale, že pokud někdo chce na Pindara nadávat, pokud ho chce odsuzovat, vyvracet a zcela odhalovat, pokud se chystá ukázat, jak úplný ignorant a naprostý podvodník to byl, pak by bylo možmá docela v pořádku—a rozhodně by ničemu neuškodilo—pokud by trochu uměl řecky a něco si i od Pindara přečetl. A řekl bych, že to samé bude platit i v případě, pokud by kritik chtěl ukázat, že byl Pindar pohoršlivě nemorální, chorobně cynický a nízký či zvěrský ve svém pohledu na život. Pokud lidé takhle útočí na Pindarovu morálku, docela by mě mrzelo, pokud by nečetli řecky a pokud přicházejí s takovými útoky proti Fieldigově morálce je mi jen líto, že nedokáží číst anglicky.
V zahraničí podle všeho existuje mimořádná představa, že Fielding snad byl spisovatel nějak amorální či pohoršlivý. Byl jsem šokován množstvím úvodníků, literárních a jiných článků, které se o něm zrovna teď píší a které se nesou v duchu podivných omluv za takového člověka. Jeden kritik říká, že si koneckonců nemohl pomoci, protože žil v osmnáctém století, další říká, že musíme brát v potaz měnící se způsoby a ideje, další připomíná, že tak docela nepostrádal velkorysé a lidské cítění a ještě další poukazuje na to, že se koneckonců snažil držet několika málo z méně významných ctností. Co to všecko vlastně má znamenat. Fielding popsal Toma Jonese, jak se ubírá jistou cestou, po níž bohužel pokračuje velké množství mladých mužů. Není třeba vysvětlovat, že Henry Fielding věděl, že je to cesta nešťastná. To věděl i Tom Jones. O to, jak moc nešťastná to je cesta mluvil velmi obsáhle, skoro by se dalo říct, že říkal, že mu zničila život. Každý kdo si dá tu práci a knížku si přečte si tu pasáž může najít. Je mnoho důkazů (i když v tomto případě mystické a nepřímé povahy), že si Fielding nejspíš myslel, že je lepší být Tom Jones,než být naprostý zbabělec a křivák. Neexistuje ale ani zlomek, ani vlákno, ani špetka důkazu, který by nasvědčoval tomu, že si Tom Fielding myslel, že je lepší být Tomem Jonesem, než dobrým člověkem. Jediné oč mu jde, je popsat jeden určitý a velmi reálný typ mladého muže, mladého muže, jehož vášně a sobecké nutnosti někdy vypadaly silnější než cokoliv jiného v něm.
Praktická morálka Toma Jonese je špatná, i když vzato duchovně není tak špatná jako praktická morálka Arthura Pendennise nebo praktický morálka Pipova a jistě se v ničem nepodobá hluboké praktické nemorálnosti Daniela Deronda. Praktická morálka Toma Jonese je špantá, nevidím ale důkaz o tomu, že by byla nějak zvlášť špatná jeho theoretická morálka. Většině moderních mladých mužů aby žili aspoň na úrovni theoretické morálky Henry Fieldinga. Kdyby žili podle podle theoretické ethiky Toma Jonese vyrostli by náhle na úroveň archandělů. Tom Jones pořád žije, se všemi svými přednostmi i neduhy, chodí po ulicích, denně ho potkáváme. Potkáváme ho, pijeme s ním, kouříme s ním, mluvíme s ním, mluvíme o něm. Jediný rozdíl je v tom, že už nám chybí intelektuální odvaha o něm psát. Jednu svrchovanou a ústřední lidskou bytost, Toma Jonese, rozdělujme na mnoho samostatných aspektů. Necháváme pana J. M. Barrie psát o jeho dobrých okamžicích a dělat ho lepším, než v skutečnosti je. Necháváme Zolu, aby o něm psal v jeho horších chvílích a dělat ho mnohem horšího, než ve skutečnosti je. Necháváme Maeterlincka oslovovat ony chvíle duchovní paniky, o nichž ví že jsou zbabělé, necháváme pana Rudyarda Kiplinga oslavovat ony okamžiky brutality, o nichž ví, že jsou ještě mnohem zbabělejší. Nechávám o obscénnostech tohoto běžného člověka psát obscénní autory. O tom, co je na tomto obyčejném člověku čisté necháváme psát puritánské autory. Díváme se jednou klíčovou dírkou, která dělá z lidí ďábly a říkáme tomu nové umění. Díváme se jinou špehýrkou, který ukazuje lidi jako anděly, a říkáme tomu nová theologie. Když ale z knihovny vezmeme nějaké staré zaprášené knihy, rozhrábneme trochu zplesnivělého listí a v tomhle zapomenutí a úpadku najdeme nějaké slabé stopy příběhu o úplném člověku, takovém člověku, který chodí venku po chodníku,pak najednou protáhneme obličej a začneme mluvit o obhroublých mravech dávno pominuvší doby.
Pravda je taková, že všechny tyhle věci jsou známoou jisté změny v obecném pohledu na morálku a myslím, že ta změna není k lepšímu. Dospěli jsme k tomu, že morálku v knize spojujeme s jakýmsi optimismem a pohledností, podle nás je morální taková kniha, která pojednává o morálních lidech. Stará idea ale byla skoro opačná, morální kniha byla o nemorálních lidech. Morální kniha byla plná takových obrázků jako je Hogarthova Ginová ulička, nebo Stupně krutosti, či je zaznamenána jako lidový plakát „Hrozný soud Boží“ nad nějakým rouhačem nebo vrahem. Tahle změna má filosofický důvod. Skepse naší doby, která nemá příbytku, dospěla k podvědomému pocitu, že morálka je jen jakousi věcí lidského vkusu—psychologická nahodilost. A pokud existuje dobrota jen v jistých lidských myslích, pak člověk, který chce chválit dobrotu bude přirozeně přehánět, jak moc je přítomná v lidských myslích, nebo množství lidských myslí, v nichž vládne. Každé doznání, že je člověk zkažený je doznáním, že ctnost je visionářská. O každé knížce, která připouští, že zlo je reálné se jaksi neurčitě cítí, že připouští, že dohro je nereálné. Moderní instinkt říká, že je-li lidské srdce zlé, nezbývá nic, co by bylo dobré. Starší pocit byl ale takový, že bylo-li kdy lidské srdce tak zlé, bylo tu i něco dobrého, co dobrým zůstalo—dobro zůstávalo dobrem. Mimo lidské plémě existovala jedna skutečná ctnost, jež skýtala odvetu, k ní se lidé povznášeli, nebo od ní upadali. Proto se také tento zákon samozřejmě dokazoval právě tak z jeho přestoupení, jako z jeho dodržování. Pokud se Tom Jones provinil proti morálce, tím hůř pro Toma Jonese. Fielding neměl dojem, na rozdíl od moderních melancholiků, že každý hřích Toma Jonese jako by rušil kouzlo, nebo bychom snad i mohli říct ničil fikci morálky. Lidé mluvili o tom, že hříšník porušil zákon, ve skutečnosti to ale bylo spíš tak, že zákon zničil hříšníka. A to co moderní lidé označují za hanebnost Fieldingovy svobody je ve skutečnosti spíš jeho přísnost a morální strohost. Kdyby napsal knížku jen o milých a hodných lidech neměl by vůbec pocit, že slouží morálce. Fielding by pana Iana Maclarena považoval za krajně nemorálního a s takovým názorem by se snad i dalo souhlasit. Mluvit pravdu o hrozném zápase lidské duše je jistě velmi elementární část ethiky poctivosti. Pokud není zlá postava, je zlá kniha. Tohle starší pojetí práva a správného jako něčeho, co existuje vně lidské slabosti a bez vztahu k lidské chybě lze pociťovat v nejlehčích a nejvolnějších dílech staré anglické literatury. Obyčejně nedává vůbec smysl označovat Shakspera za velkého moralistu, ale v tomhle konkrétním ohledu byl Shakspere velmi typickým moralistou. Pokaždé když odkazuje k správnému a špatnému je s touhle starou implikací. Správné je správné, i kdyby to nedělal nikdo. Špatné je špatné, i když to všichni špatně chápou.

Pohádky

Fairy Tales

Nějací přesmíru vážní a povrchní lidé (skoro všichni velmi povrchní lidé totiž jsou takoví) prohlásili, že pohádky jsou nemorální. Své tvrzení zakládají na jakýchsi nahodilých okolnostech nebo politováníhodných incidentech, ke kterým došlo při válce obrů a kluků a nějakých případech, kdy se kluci dopustili nemilých podvodů, ba kanadských žertíků. Jejich námitka je ale nejen falešná, ale ve skutečnosti přímo odporuje faktům. Pohádky jsou v jádru morální nejen v tom smyslu, že jsou nevinné, ale i v tom smyslu, že jsou didaktické, morální v tom smyslu, že moralisují. Klidně můžeme mluvit o svobodě říše pohádek, ale podle všech nejlepších oficiálních zdrojů bylo v pohádkové říši svobody pramálo. Pan W. B. Yeats a další citlivé moderní duše pociťující, že moderní život je zrovna tak černé otroctví jako každý jiný útisk lidstva (a to mají pravdu) popisovali obzvláště zemi elfů jako místo naprostého uvolnění a nenucenosti – místo, kde se může duše obrátit libovolným směrem jako vítr. Věda odsuzuje ideu vrtošivého Boha, ale páně Yatesova škola tvrdí, že v takovém světě je jeden každý vrtošivým bohem. Sám pan Yates stokrát řekl oním smutným a nádherným stylem, který jej činí prvním ze všech anglicky píšících básníků (neřeknu anglických básníků, protože Irové jsou důvěrně obeznámeni s praxí fyzického napadání) a jak říkám, stokrát vyvolával obraz hrozné svobody obyvatel pohádkové říše, kteří ztělesňují konečnou anarchii umění:
„Where nobody grows old or weary or wise,
Where nobody grows old or godly or grave.“ (Kde nikdo nestárne, neznaví, nezmoudří/kde nikdo nestárne, nezbožní, nevážní pozn. překl.)
Já ale koneckonců pochybuji (a je šokující něco takového říct) zda pan Yates doopravdy zná filosofii obyvatel pohádkové říše. Není dost prostý, není dost hloupý. I když bych to neměl říkat, pokud jde o dobrou a zdravou lidskou stupiditu, s panem Yeatsem bych zametl kdykoliv. Obyvatelé říše pohádek mají raději mně než pana Yatese, víc mi rozumí. A mám své pochybnosti o tom, zda tenhle pocit svobodných, nespoutaných duchů na vršcích kopců nebo vln jsou skutečně těmi ústředními a prostými duchy lidové moudrosti. Myslím, že básníci se dopustili omylu: jelikož je svět pohádek jasnější a rozmanitější, než je svět náš, zdálo se jim, že je méně morální, ve skutečnosti je ale jasnější a rozmanitější, protože je morálnější. Představme si, že by se někdo mohl narodit v moderním vězení. Je to samozřejmě nemožné, protože v moderním vězení se nemůže přihodit nic lidského, třebaže v dávných kobkách se občas něco lidského přihodit mohlo. Moderní vězení je vždy nelidské a to i tehdy, pokud se tam s vězni nelidsky nezachází. Představme si ale, že by se v moderním vězení narodil člověk a zvykl si na smrtelné ticho a nechutnou lhostejnost a představme si, že by pak dostal svobodu a byl vypuštěn do života a smíchu Fleet Street. Myslel by si samozřejmě, že literáti z Fleet Street jsou svobodné a šťastné plémě, jenže ke vší smůle a ironii, prvý opak je pravdou! A právě tak oni udření nevolníci Fleet Street, když jen koutkem oka zahlédli obyvatele říše pohádek, měli za to, že oni naprosto volní jsou. Jenže pohádkové bytosti se novinářům podobají v tomhle a mnoha jiných ohledech Jedni i druzí jsou navenek veselí a klamavě krásní. I víly z pohádek i novináři vypadají líbezně a bezprávně, obojí se zdají příliš výteční, než aby sestoupili do ošklivosti každodenní povinnosti. Je to ale iluse vytvořená náhlou sladkostí jejich přítomnosti. Žurnalisté žijí pod zákone a to samé ve skutečnosti platí o říši pohádek.
Pokud pohádky opravdu čtete, všimnete si, že se jimi z jednoho konce na druhý vine jedna idea—totiž idea, že pokoj a štěstí mohou existovat jen za určitých podmínek. Tato idea, jež je jádrem ethiky, je také jádrem příběhů pro děti. Veškeré štěstí světa pohádek visí na vlásku, na jediném vlásku. Popelka může mít šaty utkané na nadpřirozených stavech a zářící nadpozemskou krásou, ale než odbije půlnoc, musí se vrátit. Král může pozvat na křtiny sudičky, ale musí je pozvat všechny, nebo se stane něco hrozného. Modrovousova žena smí otevřít každé dveře s výjimkou jediných. Poruší se slib daný kočce, a špatně se povede celému světu. Poruší se slib žlutému trpaslíkovi, a zle se povede celému světu. Děvče se může stát chotí samotného boha lásky, jen pokud se ho nikdy nepokusí ani zahlednout, jen co se na něj podívá, on zmizí. Děvče dostane skříňku pod podmínku, že ji neotvře, a když ji otevře, vyvalí se z ní všechna neštěstí světa. Muž a žena jsou uvedeni do zahrady pod podmínkou, že nepojí jednoho plodu, sní ho a přijdou o potěšení ze všech plodů země.
Páteří vší lidové moudrosti, všeho folkloru, je tedy tato velká idea, totiž idea, že veškeré štěstí visí na jediné tenké zápovědi, všechny positivní radosti závisí na jedné negativní. Nu a je zřejmé, že existuje mnoho filosofických a náboženských idejí, které se tomu podobají nebo tím jsou symbolisovány, ale těmi se tu nezabývám. Je jistě zřejmé, že všechna ethika se má učit podle tohoto pohádkového tónu, že totiž pokud člověk udělá něco zakázaného, ohrožuje tím vše, čeho se mu dostalo. Když muž poruší slib daný své ženě, musí mu být připomenuto, že i kdyby jeho žena byla kočka, pohádkový příklad nasvědčuje tomu, že je jeho počínání neprozřetelné. Zloději, který se zrovna chystá někomu vykrást sejf dlužno zlehka připomenout, že se ocitá ve zlověstném postavení krásné Pandory: chystá se zvednout zapovězené víko a vypustit netušená zla. Klukovi, který někomu vlezl na jabloň a krmí se tam jablky nutno připomenout, že se ocitl v mystickém okamžiku svého života, kdy ho jedno jablko může okrást o všechna ostatní. To je hluboká morálka a mravní ponaučení z pohádek, které ani zdaleka není bezzákonné, ale naopak míří k jádru veškerého práva. Na rozdíl běžných ethických knih, které pro každé přikázání Desatera hledají racionalistické odůvodnění, nachází pohádky velký mystický základ všech přikázání. Jsme v této říši pohádek jen trpěni, není na nás, abychom se přeli o podmínky, za nichž se těšíme nespoutanému vidění světa. Zápovědi jsou vskutku neobyčejné, ale to samé platí o přivoleních. Idea vlastnictví, jablek, které patří někomu jinému, je nepříjemná. Je divné a zvláštní, že nemohu bezpečně vypít deset lahví šampaňského, ale divné a zvláštní je i samo šampaňské, když se nad tím zamyslíme. Pokud jsem vypil pohádkový nápoj, pak je jen spravedlivé, abych ho pil podle pohádkových pravidel. Nemusíme vidět přímou logickou souvislost mezi třemi krásnými stříbrnými lžičkami a velkým ošklivým policajtem, ale koneckonců, kdo kdy v pohádkách vidí přímou logickou souvislost mezi třemi medvědy a obrem, nebo mezi růži a řvoucím netvorem? Takovými pohádkami se můžeme těšit nejen proto, že jsou morálně naučné, ale můžeme se těšit i samotnému naučení, protože nás uvádí do říše pohádek, tedy současně do světa úžasu a světa boje.

Eatanswill Gazette

Dostal jsem onehdy od kohosi noviny nazvané Eatanswill Gazette. Nemusím skoro ani říkat, že by mě nemohlo víc překvapit, kdybych viděl ulicí přijíždět kočár se starým panem Tony Wellerem na kozlíku. Jenže tohle je samozřejmě ještě mnohem prazvláštnější případ. Starý pan Weller byl dobrý člověk, obzvlášť vážný a dobrý člověk, pyšný otec, velmi trpělivý manžel, zdravý moralista a spolehlivý spojenec. Člověka by nemohlo překvapit, kdyby se někdo vydával za Tony Wellera. Ale Eatanswill Gazette je v Pickwickovi zcela jasně popsaná jako špinavý a bezohledný plátek, plný pomluv a nesmyslů. Bylo opravdu zajímavé setkat se moderními novinami, které se hrdě přihlásily k tomuhle jménu. Nelze to přirovnávat k ničemu tak jednoduchému, jako je vzkříšení jedné z postav z pickwickovských postav, dala by se ale najít jedna docela dobrá paralela. Je skoro to samé jako, kdyby nějaký advokátní kancelář měla zítra začít pracovat pod jménem Dodson a Fogg.
Bylo samozřejmě od podívání zřejmé, že jde o vtip. Co ale zřejmé nebylo a co člověku teprve postupně, s úžasem a zděšením, docházelo, bylo to, že takhle věc má i svou vážnou stránku. Noviny vychází dobře známém městě Sudbury v Suffolku. A podle všeho mezi Sudbury a městem Ipswich existuje trvalý spor o to, které z měst bylo Dickensem zachyceno v jeho slavné črtě o volbách. Každé město se vášnivě hlásí k tomu, že je Eatanswill. Pochopil bych, kdyby obě vášnivě prohlašovala, že nejsou Eatanswill. Podle Dickense bylo Eatanswill město prolezlé korupcí, plné pokrytectví a volby tam byl jeden velký obchod. A přece se dvě velmi vážená soutěží o čest být touhle konkrétní stokou, zrovna tak, jako se deset měst pere o to, v kterém z nich se narodil Homér. O to, že právě v nich našel Dickens předlohu se přou stejně zapáleně, jako kdyby chtěly dokázat, že jsou předlohou pro Morovu Utopii, nebo Morrisův Ráj na zemi. Docela vážně se kvůli tomu rozpalují. Lidé z Ipswiche vřele prohlašují: „Musí to být naše město, protože Dickens říká, že bylo zkorumpované a zkorumpovanější město než naše hned tak nepotkáte.“ Sudburší se rostoucí vášní odpovídají: „Gentlemani, když dovolíte, naše město bylo zrovna tak zkorumpované jako vaše. Naše město bylo všem na obtíž, a kdyby to naši nepřátelé chtěli zpochybňovat, postavíme se jim. “ „Chcete nám snad tvrdit,“ budou se šklebit Ipswichští, „že by snad vaše politika byla někdy tak špinavá jako….“ „Stejně špinavá a horší,“ odpoví Sudburští, aniž by hnuli brvou. „Nemůže být špinavější politiky. Dickens si musel všimnout jak jsme byli nechutní. “ „A copak by si mohl nevšimnout,“ ohradí se naštvaně druzí, „jak nechutní jsme byli my?“ „Vždyť jsme byli cítit na míli daleko. Vy si v Sudbury můžete myslet, jací jste kabrňáci, ale říkám vám, ve srovnání s námi bylo Subbury slušné město. “ A tak spor pokračuje. Zdá se mi, že je to spor nový a podivný.
Člověk z vnějšku by se pochopitelně rád zeptal, poč by měl Eatanswill být zrovna v Sudbury nebo zrovna v Ipswichi. Po pravdě řečeno se obávám, že Eatanswill bylo každé město v téhle zemi. Je zcela zřejmé, že když popisoval volby v Eatanswill, nemínil to jako satiru na Sudbury nebo satiru Ipswich, mínil to jako satiru na Anglii. Volby v Eatanswill nejsou vtip proti Eatanswillu, je to vtip proti volbám. Je-li satira jen místní, prakticky přichází o pointu, zrovna tak jako by „Úřad pro obezličky“ přišel o svou pointu, pokud by nebyl považován za pravý náčrt všech vládních úřadů, zrovna tak lord kancléř v Ponurém domě by přišel o pointu, pokud by nebyl považován za symbol a představitele všech lordů kancléřů. Kdybychom předpokládali, že se Oliver Twist dostal jen nějakou náhodou do výjimečně špatného chudobince, že se pan Dorrit dostal do jediného vězení pro dlužníky, které nebylo řádně vedeno, pak by se ztratil celý morální smysl. Dickens se netrefoval do míst, ale do method. Vypadá to ale, že se mu podařilo jen tolik, že jsou lidé na místa hrdí. Tak či tak se spor odbývá opravdu mimořádným způsobem. Vypadá to, jako by nikdo nebral v potaz, že Dickens psal román a to román opravdu fantastický. Fakta na podporu Sudbury nebo Ipswiche jsou citována nejen ze samotného příběhu, který je už tak dost divoký a roztěkaný, ale z ještě nespoutanějších vyprávění, která se v příběhu náhodou odehrávají, jako třeba, když Sam Weller popisuje, jak jeho cestou do Eatanswill překotil všechny voliče do kanálu. Když nic jiného, tak by to docela dobře mohla být veselá povídačka, kterou si Sam vymyslel a vyprávěl ji, podobně jako ještě nepravděpodobnější příhody jen proto, aby pobavil pana Pickwicka. Přesto obhájci obou měst navzájem zcela vážně vyzývají k tomu, aby buď ukázali, kde je ten kanál, nebo jednou provždy zanechali marné snahy dokázat, že jsou nejzkaženější město v Anglii. Pokud si vzpomínám, končí Samův příběh o kanálu dychtivou otázkou pana Pickwicka, zda se podařilo všechny zachránit a Samovou vážnou odpovědí, že se podařilo najít klobouk jednoho starého gentlemana, ale že není jisté, zda v něm byla jeho hlava. Pokud máme brát jako realistický kanál, proč ne klobouk a hlavu? Pokud kritikové ten kanál někdy najdou, doporučuju, aby ho nechali prohledat jestli v něm neleží tělo onoho gentlemana.
Obě strany odmítají připustit, že postavy v příběhu jsou komické postavy. Význačný dickensovský badatel pan Percy Fitzgerald píše do Eatanswill Gazette, že malé město Sudbury nemohlo být Eatanswill, protože jeden z kandidátů mluví o jeho velkých manufakturách. Je ale zřejmé, že jeden z kandidátů by mluvil o jeho velkých manufakturách i tehdy, kdyby mělo jen řadu stánků s jablky. Jeden z kandidátů by mohl tvrdit, že co do obchodu zastiňuje Eatanswill Karthago a pokrývá všechna moře a docela by to odpovídalo Dickensovu stylu. Když mu ale obhájce Sudbury bude odpovídat nespokojí se s tím, že by jen poukázal na tenhle jednoduchý omyl. Odpoví tak, že se dopustí zrovna takového omylu. Řekne, že Eatanswill nebylo rušné a důležité místo. A poněkud podivně to opírá o tvrzení paní Pott, že se tam nudila. Je ovšem zřejmé, že paní Pott by tvrdila, že se nudila kdekoliv. Líčila na pana Winkleho. Navíc to tak či tak byl celý smysl její postavy. Paní Pott byla prostě žena takového druhu. Kdyby byla v Ipswichi říkala by, že měla být v Londýně. Kdyby byla v Lonýně, říkala, že měla být v Paříži. První diskutér dokazuje, že Eatanswill byl velký z toho, že lísavý kandidát tvrdí, že je velký. Druhý tvrdí, že byl nudný proto, že to o městě trvdí odtažitá žena.
Zdá se, že značná část sporu se vede v duchu vysoce irelevantního racionalismu. Sudbury nemůže být Eatnaswill, protože v Eatanswill byl obchod s módním oblečení a o takovém obchodu v Sudbury není žádných zpráv. Subury musí být Eatanswill, protože kolem Eatanswill byly tvrdé cesty a kolem Sudbury jsou taky. Ipswich nemůže být Eatanswill, protože venkovské sídlo pana Leo Huntera by nebylo blízko velkého města. Ipswich musí být Eatanswill protože venkovské sídlo pana Leo Huntera by bylo blízko velkého města. Popravdě Dickens by si mohl dovolit s takovými věcmi zacházet po libosti, i kdyby to místo jmenoval jeho pravým jménem. Kdybych já psal příběh o městu Limerick, dovolil bych si tam psát o pekárně, aniž bych cestoval do Limericku a ověřoval jestli tam nějaká pekárna je. Kdybych psal román o Torquay, klidně bych psal o domu se zelenými dveřmi, aniž bych studoval seznam všech barevných dveří ve městě. Kdybych ale chtěl dá obzvlášť najevo, že město o kterém píšu není fotografický obraz ani Torquay ani Limericku, a dal záležet na tom, abych mu dal nějaké své vlastní naprosto vymyšlené jméno, pak bych si asi oprávněně mohl rvát vlasy vzteky, kdyby se lidé v Limericku nebo Torquay začali hádat kvůli pekárnám nebo zeleným dveřím. Nikdo rozumný nemůže čekat, že by byl Dickens tak výslovný a doslovný, dokonce ani pokud by šlo o Bath nebo Bury St. Edmunds, které existují a ještě méně by takový musel být pokud jde o Eatanswill, které neexistuje.
Musím se ale přiznat, že se v tohle sporu kloním na stranu Sudbury. Není to jen kvůli sympatii, kterou všichni zdraví lidé cítí k malým městům oproti velkým, ale také také z jistých opravdu výtečných vlastností této sudburské publikace. Obhájci Sudbury především vypadá, že je více otevřený rozumnému a vtipnému pohledu knihy, než obhájci Ipswich, přinejmenším tedy ti, kdo se objevují v této diskusi. Dokonce i obránce Sudbury, usilovně pátrající po realistických šatech, se vzbouří (a buď mu za to věčná sláva), když se pan Percy Fitzgerald pokouší dokázat, že slavné prohlášení Boba Sawyera, že nikdy nebyl ani Buff ani Blue „ale tak trochu do plédu“ muselo být okopírováno od nějakého hlupce z Ipswiche, který tvrdil, že jeho politka byla „půl na půl.“ Kterýkoliv z obou vtipů mohl udělat kdokoliv. Ale celá Dickensova sláva a smysl byly v tom, že se omezil na to, že že vtipy, které mohl udělat kdokoliv, dělat o trochu lépe, než by to kdokoliv svedl.

Demagogové a mystagogové

Demagogues And Mystagogues

Slyšel jsem jednou nějakého člověk označit naši dobu jako dobu demagogů. K tomu mohu říct, obdivuhodně rozumnými slovy vzteklého drožkaře z Pickwicka, že „to jsou řeči politický, a tím pádem to nejni pravda“. Tahle doba není ani zdaleka dobou demagogů, nýbrž dobou mystagogů (těch, kdo zasvěcují, uvádí do tajemství, pozn. překl.). Tahle doba ani zdaleka není časem, kdy by se věci chválily proto, že jsou populární, pravda je taková, že tohle je možná vůbec první doba v celých dějinách světa, kdy lze věci chválit protože jsou nepopulární. Demagog dosahuje úspěchu proto, že se postará, aby mu lidi rozuměli, i když za to, aby mu někdo rozuměl nestojí. Mystagog uspěje protože se mu podaří nebýt pochopen, i když zpravidla ani za neporozumění nestojí. Gladstone byl demagog, Disraeli mystagog. Ale naše doba je zvláštní tím, že v ní člověk své zboží nabízet ne jako něco universálního, ale jako něco, čemu obchodníci říkají „specialita“. Víme to všichni, kupříkladu, o moderním umění. Michelangelo a Whistler byli kupříkladu oba výteční umělci, ale jeden je zjevně veřejný, druhý očividně soukromý, či spíše vůbec očividný není. Michelangelovy fresky jsou nesporně lepší, než odpovídá obecnému mínění, ale jejich cílem jednoduše je podněcovat obecné mínění, aby si o nich udělalo úsudek. Whsitlerobvy obrazy často vypadají, jako by se chtěly obecnému mínění vyhnout, dokonce se zdá, že unikají i obecnému obdivu. Jsou prchavé, skrývají se, utíkají dokonce i před chválou. V Michelangelových časech se jistě mnoho umělců prohlašovalo za velké umělce, i když byli neúspěšní. Za velké umělce se neprohlašovali proto, že byli neúspěšní, to je zvláštnost naší doby, která je výslovně předpojatá proti populaci.
Další příklad čehosi podobného lze najít v posledních pojetích humoru. Zdravá tradice lidstva tomu chtěla, že vtip měl být něčím, co lidi baví, vtip, který je nebaví, je k ničemu, zrovna tak, jako je k ničemu oheň, který nehřeje. Ovšem dočkali jsme se toho, že proces utajování a aristokracie pronikl i do vtipů. Pokud se vtip nepovede a takříkajíc se rozplácne na zemi jedna malá škola estétů po nás chce, abychom si všímali jen toho s jakou nezvyklou elegancí padal a jak dokonale rozplácnutý zůstal ležet na zemi. Starou ideu, že takový vtip se do společnosti nehodil, nahradila nová aristokratická idea, že společnost nestojí za vtip. Vnesli takřka šílený individualismus právě do té formy komunikace, která je obzvláště a burácivě společná. Udělali tajnosti dokonce i z lehkovážností. Způsobili, že smích je osamělejší než slzy.
Je tu ještě třetí věc na kterou mystagogové v poslední době aplikovali methody tajné společnosti. Má na mysli způsoby či chování. Lidé, kteří chtěli vytýkat obhroublost poukazovali na dobré způsoby jako něco rozumného a běžného, dnes se se je snaží ukazovat jako něco soukromého a zvláštní. Namísto toho, aby člověku, který překáží na ulici nebo před krbem řekli: „Měl byste se umět chovat lépe“, říkají „Samozřejmě, vy nic lepšího neumíte.“
Četl jsem zrovna zábavnou knížku lady Grove nazvanou „The Social Fetich“ (Společenský fetiš), která touhle nový speicalisací a mystifikací přímo překypuje. O lady Grove nutno říci, že má jisté svobodnější a ctihodnější vlastnosti staré whigovské aristokracie a také její nádhernou světskost a podivnou víru v pomíjivé módy naší politiky. Mluví kupříkladu o hurávlasteneckém imperialismu se zdravým anglickým opovržením a dokáže ocenit zatoulané a poutavé pravdy a správně je zaznamenává—například větší demokracii v jižních a katolických zemí Evropy. Pokud ale jde o to, jak pojednává o společenském uspořádání, nutno poctivě říct, že je obyčejný mystagog. Na rozdíl od slušného demagoga nechce, aby jí lidé porozuměli, chce aby si palčivě a bolestně uvědomovali, že jí nerozumí. Její oblíbenou metodou je, že lidi zastraší, aby nedělali docela neškodné věci tím, že jim řekne, že pokud je dělají, budou stejní jako lidé, kteří dělají jiné věci, stejně neškodné. Pokud se ptáte po něčí matce (nebo někom jiném), pak jste z těch lidí, co mají doma peřiňák, nebo peřiňák doma nemají. Už jsme zapoměl jak to bylo, a troufám si říct, že na to zapomněla i ona. Pokud vycházíte z běžné důstojnosti slušného občana a řeknete, že nevidíte nič špatného, když má někdo matku nebo peřiňák, pak by vám odpověděla, že vy to samozřejmě nevidíte. Tohle já označuju za počínání mystagogs. Je to vulgánější, než počínání demagoga, protože je to mnohem snazší.
Na prvním místě chci zdůraznit, že tenhle druh aristokracie je v podstatně nový. Všichni staří despotové byli demagogové, přinejmenším byli demagogy vždy, když se pokoušeli opravdu potěšit či ovlivnit demos, lid. Pokud nalévali pivo svým vasalům bylo to proto, že jak oni, tak jejich vasalové měli pivo rádi. Pokud (v trošku jiné náladě) lili na své vasaly roztavené olovo, bylo to proto, že oni i jejich vasalové roztavené olovo opravdu neměli rádi. Ani s olovem, ani s pivem ale nedělali žádné tajnosti. Netvrdili: „Nemáte rádi roztavené olovo? Ahá!, ovšemže, to vy ne, vy jste nejspíš z těch, kteří mají radějipivo…Ani nemá cenu po vás chtít, abyste si představili ten podtón psychologického potěšení, které vytříbená osoba cítí i pod zdánlivým šokem z roztaveného olova.“ Dokonce i tyrani, když chtěli být populární, se snažili lidem dopřát zábavu a potěšení a nepokoušeli se lid dovést k přehnanému úžasu tím, že by mu dávali něco, co by měl pokládat za potěšení. Zrovna tak se před lidem stavěla aristokracie. Aristokraté se pokoušeli na lidstvo zapůsobit tím, že ukazovali vlastnosti, které lidstvo obdivuje, jako je udatnost, veselí, nebo i třeba pouhá okázalá nádhera. Aristokracie mohla mít takových věcí víc, ale demokracie se z nich těšila rovným dílem. Dávalo mnohem víc smysl vystavit se obdivu za to, že jste vypili za jedno posezení tři lahve portského, než se (jako Lady Grove) vystavit obdivu za to, že považujete za správné říkat „portské víno“, kdežto ostatní lidé myslí, že je správné říkat „portské“. Nevím, zda záliba lady Grove v portském vínu (myslím slova portské víno) jen kus pouhého nesmyslu, je to ale přinejmenším dobrý příklad toho, jak marné jsou takové zkoušky dokonce i pokud jde o pouhý rod. „Portské víno“ je možná označení, které se používá v jistých dobrých rodinách, ale nespočet aristokratů říká „portské“ a všechny číšnice říkají portské víno. Celé je to snad i triviálnější, než nákup lístků na tramvaj a dalšími rozvažováními lady Grove se zabývat nebudu. Pominu zajímavou theorii, že se Jonese (zjevně i tehdy, pokud je to váš nejdražší přítel) ptát „Jak se paní Jones?“ a ne Jak se daří vaší paní?“ a nechám bez povšimnutí i vášnivá prohlášení o přehozech přes postel (tuším), která mi jaksi nerozproudila krev.
Pravda o celé věci je skutečně prostá. Aristokracie je tajná společnost a platí to zejména tehdy, když je jako v moderním světě, prakticky plutokracií. Hlavní ideou tajné společnosti je měnit heslo. Lady Grove přirozeně upadá do čiré zvrácenosti, protože podvědomě cítí, že si lze anglický lid držet lépe od těla neustávajícím proudem nových testů, než trváním na několika málo starých. Ví, že vzdělaná „střední třída“ má jakýsi pojem, že příliš obyčejné říkat portské víno a proto tu myšlenku obrací—a říká, že člověk, který říká „portské“ se také ptá „jak se daří vaší paní?“ Říká to proto, že ví, že obě formulace jsou docela zřejmé a rozumné.
Mám za to, že jediné, co se na to dá říct nebo udělat bude použít stejný princip smělé mystifikace i z naší strany. Nevidím důvod, proč bych nemohl napsat knížku Etiketa Fleet Street a vyděsil každého, aby se téhle rušné ulici vyhýbal pomocí tajuplných náznaků omylů, jichž se tu obvykle lidé dopouští. „Tohle je ten typ člověka, který půjde se zelenou vázankou do trafiky. “ nebo „Vám nepřipadá nic špatného na tom, když si ve čtvrtek dáte k pití Benediktina?…No, samozřejmě, vám to divné nepřijde.“ Mohl bych s vášnivým znechucením a opovržením prohlašovat „Člověk, který je schopný psát sonety a triolety je schopný šplhat po omnibusu s deštníkem v ruce.“ Vypadá to jako velmi prostá methoda, pokud ji někdy dokonale zvládnu, možná bych i mohl vládnout Anglii.