Esej XXXVI.: O královských svatbách

Měl bych vysvětlit, že patřím k lidem, kteří mají opravdu rádi svatby. Nebo, abych mluvil přesněji, jsem jedním z mála lidí, kteří přiznávají, ba dokonce se chlubí tím, že mají rádi svatby. Kdybych bral docela prostě a vážně svědectví dlouhé řady jedinců s nimiž jsem se potkal a diskutoval o tomhle tématu, pak bych byl nucen dojít k závěru, že každý z nich svatby nesnáší. Vždy je popisují jako orgie marnosti a mátoření, příležitosti k předvádění primitivismu nebo choré sentimentality, jako tlačenice s zástupy naparujícího se příbuzenstva. Ještě nestravitelnější jsou podle nich svatby kvůli nesnesitelné přítomnosti kněží nebo pastorů v kostelech či kaplích, obecně se totiž uznává, že nutnost mít na svatbě faráře je ještě mnohem větší pohroma, než když na ní jsou jacíkoliv příbuzní. Dalo by se tedy, krátce řečeno, dovodit, že většina lidských bytostí nesnáší a zavrhuje svatby, zejména svatby důležité a velké. Což je taky důvod, proč je při nic nacpaný po střechu takovým zástupem, až praskají všechna okna a dveře.

Skutečnost je taková, že jsem si všiml, že člověk, který tvrdí, že nesnáší svatby je zpravidla tím člověkem, který působí, že jsou svatby k nesnesení. Bývá to právě taková ta dáma, která si stoupne na židli, aby prstem spočítala vévodkyně, nebo se hlasitě vybavuje o tom, kdo si mohl koho vzít a nakonec se vypotácí z davu obtížná fotkami všech nejbohatších lidí a podpisy všech hrubších celebrit jen proto, aby si hlasitě a zcela vyčerpaně stěžovala, jak hrozně svatby nesnáší. Ale všechny tyhle protivné věci, dámu v to počítaje, nejsou svatba. Když říkám, že mám svatby rád, nemyslím tím, že mám rád to, co svatbu narušuje, dusí, zastírá a přehlušuje, vše co je na svatbě vidět a slyšet nebo odvádí myšlenky všech od samotné ideje sňatku. Chci říct, že ideu sňatku mám rád. To bude pro moje nejzlomyslnější nepřátele dost velký paradox na strávení. Vlastní slova anglikánského svatebního obřadu mi připadají jako triumf anglického jazyka přinejmenším rovný čemukoliv z Miltona či Shakespeara a mnohem víc, než většině básní a to dokonce i většině velkých básní, lze o nich říct, že jsou vždy svěží, čerstvá a dokonce překvapivá. A zabývají se věcmi, které nemají vůbec nic společného s mrzkými frivolitami nebo pomíjivými módami, našeho konkrétního stavu společnosti, které jsou (doufejme) též pomíjivé. Jsou skutečně hodné toho, aby byly proneseny nad Adamem a nad Evou hlasem, který dýše Edenem nejen v dechu, ale i v dunění hromu.

Můžeme také vzít v potaz jednu nedávnou mimořádnou událost a to ve smyslu, v němž je docela po právu označována za událost historickou. Staré heraldické a rytířské formy, starodávné symboly feudální či dynastické oddanosti, různé národní barvy, nebo ohromné náboženské tradice , které jsou podle obyčeje při podobném obřadu oživovány nejsou jen cosi falešného či marného. Obyčejně jsou autentičtějším záznamem historie, než je ten, který najdeme v pojednáních o dějinách a určitě to není tak marné ani falešné jako ten druhu žurnalistické historie, který nyní puplarisují ješitní puntičkáři, kteří jsou jedinými vzdělavateli naší nevzdělané plutokracie. Tyto formy a symboly samozřejmě představují konkrétní tradice a ne celou pravdu, konkrétní loyality a ne vše, vůči čemu má být člověk loyální. Představují je ale korektně a historicky a takové, jaké doopravdy byly. Představují je mnohem pravdivěji, než dnes tak široce propagovaná levná vzdělávací díla a které naznačují, že populární monarchie musely být nepopulární, protože jim vládl monarcha, nebo že starobylá kněžství musí být nehajitelná, protože se dokázala hájit tak dlouho, až si vysloužila označení starobylá. Ve světě historiků toho slyšíme velmi mnoho o tom, jak nutné je brát zřetel na dobové dokumenty. Nepamatuje se při tom dostatečně na to, že každý oděv, erb, vlajka či znak je vždy dobovým dokumentem. I samo vzdělávání by se mohlo poněkud vzdělat, což je nejšťastnější i když nejbeznadějnější sen naší doby, kdyby se lidé obeznámili i jen se skutečnou historií několika uniforem či livrejí.

I mezinárodní aspekt takové příležitosti musí být zajímavý pro každého, kdo je, tak jak zjevně každý člověk musí být, jak internacionalistou, tak nacionalistou. Už sám fakt, že nevěsta byla představitelkou řeckého královského rodu stačí k tomu, aby nás přivedl k liberálnější zájmu o Evropu, což byla jedna z lepších vlastností doby označované dnes opovržlivě za liberální. Prapodivný provinční imperialismus hlásaný dnes v mnoha oblastech tisku mi nepřipadá v ničem lepší, než byly naděje na znovuvzkříšení Hellady, pro něž zemřel Byron a horoval Gladstone. Bez ohledu na to, v čem se shodneme nebo neshodneme pokud jde o diplomacii, musí každá vzdělaná osoba souhlasit s tím, že obnovení řecké samostatnosti byl historický mezník. Byl to první moderní krok proti, či překážka postavená dlouhému neomezenému a fatalistickému postupu islámu. Také přítomnost řeckého kněze a velké bysantské tradice pravoslavné církve bok po boku národní tradice Westminsterské, i když ani jedna není mým obřadem, je skutečnou připomínkou universální role, již náboženství v minulosti sehrávalo. Pro kteréhokoliv myslícího člověka musí být mnohem zajímavější, než bezmyšlenkové klábosení o moderním náboženství, které lze nalézt v moderních novinách. A skutečnost, že dáma, již jsme všichni přivítali do vládnoucí rodiny naší země je spojena i s hrdinským příběhem balkánského lidu může sloužit jako připomínka epiky, impéria a velké rolnické kultury, jež náležela Srbsku, než si politici usmysleli nazvat je Jugoslávií.

Někteří z našich žurnalistů se nás snaží vehnat jakéhosi agresivního pacifism, isolacionismu popírajícího v zásadě, ze jsme civilisovaná země a že patříme k civilisaci. Horečnatě nás budou ujišťovat, že Dover nemá a nemůže mít nic společného ani žádné spojení s Calais. Budou trvat na tom, že žádný Angličan nikdy nevyslovil, ani nezkomolil jmémé Wipers. Musí se ve vší prostotě a upřímnosti podivovat nad tím, proč nese kanon ze sedmnáctého století na edingburghském hradu pořád ještě jméno Mons Meg. Možná by je mohla mást skutečnost, že existuje anglické venkovské sídlo, které jmenuje Blenheim a londýnské nádraží nesoucí jméno Waterloo. Nevím, kde stanovují hranici, ale musím se přiznat k jisté potměšilé radosti a uspokojení nad tím, že se tahle královská svatba neomezila jen na tunel pod kanálem mezi Calais a Doverem, ale postavila dokonce most, který se klene přes celou Evropu od nejzápadnějšího výběžku Velké Británie k nejvýchodnějšímu pobřeží Řecka. Je velkou chybou pouze mechanické mašinerie většin, že vždy vynechává onu velkou demokracii mrtvých, jež je oprávněně označována za velkou většinu. Obřady, rituály a slavnosti, třeba u příležitosti velké národní či mezinárodní svatby obsahují tisíc věcí, které nám připomínají, že naši krajané zdědili mnohem živější a složitější zkušenost, něž jakékoliv takové dočasné a lokální řešení a varují nás, abychom nepřipustili aby se přítomnosti vůči minulosti sevřela a zúžila.

Esej XXXV.: O oběti

Svět ještě neměl to štěstí, aby se mohl začíst do mého příštího velkého díla Proč konat lidské oběti aneb Moloch, naděje moderního světa v devíti svazcích, s obrázky a a grafy ilustrujícími všechny výhody a přednosti rituální vraždy a náboženskou stránku kanibalismu. Je, žel!, dokonce možné, že čtenáři se nikdy nedočká vytržení, jež by mu čtení této velké vědecké biografie přineslo. Mám to totiž spoustu jiné práce, která mně rozptyluje a která může způsobit, že moje první žhnoucí a mladistvé nadšení pro lidské oběti poněkud s postupem let a usazením uměřenějších přesvědčení ochabne. I když ale pochybuji, že bych nyní dokázal obětovat dítě Molochovi a třebaže má někdejší chlapecká netrpělivost nad krotkými kompromisy dosaženými v případě Izáka a Ifigenie již dávno vyprchala, přece jen si pořád myslím, že lidské oběti jsou stále ještě nekonečně důstojnější a slušnější, než některé nyní navrhované vědecké operace. Když nic jiného je lidská oběť aspoň lidská, mnohem lidštější než humanitarianismus. Když ale moderní představitelé medicíny vstanou a hlásají, že lidské bytosti mají být vydány smrtícím komorám, pokud je nějaký důvod si myslet, že je unavil život, pa jsem pořád ještě (relativně) připraven křičet: „To chci raději Molocha a kanibaly. “

Povšimněme si nejprve toho nejpodstatnějšího: že totiž pohanský oltář alespoň s lidským životem zacházel jako s čímsi cenným a hodnotným, zatímco smrtící komory lidský život mají za cosi bezcenného. Lidský život byl bohům obětován, protože byl cenný, cennější než nejlepší býk nebo nejvybranější beran, nebo cokoliv jiného braného ze stád či hejn právě pro své vybrané přednosti. Ovšem moderní lidé, kteří nevěří v existenci bohů mají v posledku sklon nevěřit nakonec ani v existenci lidí. Protože jsou to vědečtí evolucionisté nedokáží poznat rozdíl mezi člověkem a ovcí. A protože jsou to vysoce civilisovaní obyvatelé měst, nejspíš by velmi těžko posoudili, jak se liší dobrá ovce do špatné. V obětech, které konají je proto jakási opovržlivost a lhostejnost, která odporuje ideji oběti, a to i té nejčernější a nejkrvavější. Mluví vždyky o eliminaci slabých a neschopných, zbavení se přebytečné populace, segregaci slaboduchých nebo likvidaci beznadějných případů, a to celé jejich práci dává povahu pohrdání. Nu v těch nejhanebnějších krvavých obřadech barbarů byla krutost, ale ne pohrdání. Když vám podřezali krk před ošklivou kamennou modlou byl to kompliment, i když možná kompliment, který byste zdvořile odmítli a nechali být.

Naznačovali by tím, že jste, řečeno podle starého feudálního obyčeje renty, nejlepší zvíře. A bez ohledu na to jak zvěrsky podle vás možná smýšlí lidé kolem vás a jak bestiální jsou podle vás jejich náboženské názory a liturgické obyčeje, bude v nich jisté uspokojení, že je mezi nimi nejlepší zvíře. Tato skvostná, třebaže padlá, nádhera lpěla i na lidské oběti, přinejmenším totiž byla pravým opakem přežití nejsilnějších. Vědečtí ničitelé nutně mluví v opačných pojmech a šíří opačný tón. Oni obětují černou ovci stáda, nebo šíleného býka, ty nešťastné z lidského společenství, které se rozhodli považovat za šílené nebo aspoň slabomyslné. Nespokojí se s pouhým zabíjením, ale ničí a to nejen v tom smyslu, že obrací lidi v nicotu, ale i v tom, že je považují za nikoho. Obětovaný člověk byl vždy někým, dokonce byl i jako někdo respektován. Obětí byla často princezna, jejíž krása byla obdivována, nebo velký nepřítel, jehož odvaha byla předmětem závisti. Někteří říkají, že to druhé bylo počátkem kanibalismu, což by znamenalo, že být uvařen a sněden byl velký kompliment a být ponechán na živu muselo být pro každého vnímavého gentlemana jakými úšklebkem a odstrčením. Čtenář si ale může oddechnout, protože já zahrnutí kanibalismu a lidských obětí mezi inovace obřadu pokrokové školy v církvi nenavrhuji.

Pravda však zůstává dokonce i v doslovném a latinském smyslu slova oběti (sacrifice). Znamená to, učinit věc posvátnou, nebo v tomto případě učinit posvátným, posvětit, člověka. A učinit jej posvátným znamená oddělit jej, dát stranou, aby se nepletl s hejny a stády a zvířaty, která hynou. Nu a opačným zlem tolik přítomným v mnohém z vědecké filantropie je sklon zacházet s lidmi po stádech, chovat se k nim jako k ovcím a nejen je počítat ke zvířatům, která hynou, ale přímo se velmi dobře postarat, aby uhynula. A to je tyranie nového druhu, dokonce i ve srovnání se starými despotickými popravami, o starých posvátných obětech ani nemluvě. Dokonce i staré veřejné popravy, nyní běžně odsuzované měly v sobě cosi z téhle divoké spravedlnosti, když hlavímu účinkujícímu neupřely světlo ramp. Ovšem nové smrtící paprsky vědecké zkázy nesoustředí pozornost na osobnosti a jednotlivce, jak to dělá světlo ramp. A je tu také nebezpečí, už sám fakt, že věnovat se místo velkých zločinů a rouhání životům považovaným za marné, bezvýrazné nebo jen nepříjemné a nepohodlné může přivést ducha, který je horší než krutost, protože to bude pouhá otrlá necitelnost.

Podle vtipu oblíbeného mezi vážnějšími z historiků měl Robespierre, chválený nebo ostouzený za to, že nechal gillotinou setnout tisíce nepřátel své theorie, svůj politický život začít obhajobou zrušení hrdelního trestu. Méně často si někdo všimne, i když je to ve skutečnosti lepší vtip, že k obhajobě použil jediný dobrý argument proti nejvyššímu trestu. Řekl: „Kdykoliv zabijete člověka dle práva, umenšujete tím poněkud posvátnost Člověka.“ Lidská oběť ovšem, ať už má jakékoliv jiné drobné slabiny, posvátnost člověka nijak neumenšuje. Z pohledu oné pohanské herese dokonce posvátnost Člověka zvyšovala. Byla totiž založena na opačném principu, totiž že nejlepší věc je nutno obětovat, nebo učinit posvátnou. A třeba tato konkrétní forma tohoto pocitu je barbarská, zpozdilá a v morální praxi zavrženíhodná, ale cit sám je něco, co by ve věku obecně označovaném za osvícený mělo být chápáno lépe. Bohužel i osvícení jsou zpozdilí. Jak se zdá nikdy nevrhnou žádné světlo na tyto nejtajemnější a nejzajímavější části povahy a dějin Člověka. Protože také nedokáží porozumět ideji v jejích nejvyšších a nejčistších projevech, je jen přirozené, že je mate ve svých formách nejhorších a nejhrubších. Ovšem těm, kdo se ani nedokáží zabývat ideou, že věci je možné se vzdát ne proto, že je špatná, ale proto, že je dobrá, zůstane jednou provždy nesrozumitelná značná část lidských dějin.

Samozřejmě, pokud budeme mluvit vážně, má většina lidských obětí sklony k nelidskosti, protože má sklony obracet se k démonům. Hranice mezi poněkud temným a nelítostným božstvem a skutečným božstvem se ne vždy rýsuje na první pohled nebo snadno. Ze skutečných dějin světa se ale můžeme poučit přinejmenším o jednom, a to o způsobu jak se vyhnout omylu, kterého se dopouští více než polovina pojednání o dějinách světa. Bez ohledu na to, co jiného je pravda, to že by krvavé obřady patřily výlučně k prehistorickým či primitivním národům a lidem pravda není. Pokrokoví historici ze školy, která už nedělá žádné očividné pokroky dělali co mohli, aby naznačovali a dovozovali, že složitá civilisace je úplnou obranou a zárukou proti nepřirozeným vyznáním a krutým praktikám. Nic takového. Některé vysoce civilisované a organisované kultury, třeba Kartágo v čase svého největšího bohatství, měly ty nejhorší lidské oběti. Kultura, podobně jako věda, není obranou před démony. A chudák Robespierre byl pravdě blíž než pozdější pokrokáři,když řekl že pro společnost není jiné ochrany než v ctnosti a v uctívání Boha.

Esej XXXIV.: O žebrácích a vojácích

Docela mě baví pomyšlení, že vším vzýváním Vánoc a apelům na vánoční dobročinnost jsem nejspíš v menšině, když chválím zrovna předvánoční koledování. Veselé svátky je obyčejně zvykem slavit vtipy o předvánočních kolednících, ale ty se zpravidla hodně podobají vtipům o vánočních účtech a nákupech. V novinách pořád píší (a musí to tedy být pravda), že jsme všude vyrostli v sociálním porozumění a smyslu pro lidské bratrství a někdy se dokonce mluví o tom, že se všechny třídy sbližují ve vzájemném porozumění. Určitě doufám, že by to mohla být pravda a dokonce si myslím, že v jistých sociálních aspektech to i pravda je. Všímám si ovšem, že v mnoha domech, kde ještě v minulé generaci koledníky a muzikanty přijímali, i když na ně v skrytu hromovali, se vší vnějškovou zdvořilostí a odevzdaností vévody Thesea naslouchajícího hře o Pyramovi a Thisbé ve Snu noci svatojan, jsou v nové generaci mnozí méně trpěliví a méně zdvořilí. Všímám si také, že celé velké čtvrti moderní městské civilisace mají ulice polepené plakáty zakazujícími pouliční prodej a vyvolávání, aby totiž dávná instituce pouličních prodavačů nebo to poslední, co zbývá ze staré hudby Londýna, nerušilo ty uvnitř, kdo jsou velmi zaměstnáni, doufejme, studiem knih o evolutivní ethice sepsaných ekonomy z Cambridge, které tak jasně ukazují nutnost společnských kontaktů a odstranění všech bariér mezi třídami. Sám jsem takových knih svého času přečetl spoustu, ale pořád nejsem tak docela přesvědčen, že by byly ve všech ohledech lidštější a zábavnější než řeč Autolycova nebo melodie „Cherry-Ripe“.
Koledníci mají ale sami ještě svoji zvláštní obhajobu. Přicházejí totiž v čase, kdy nám celá naše tradice vždy říkala, abychom byli laskaví k cizím lidem, dokonce i k žebrákům. Koledníci nejsou samozřejmě vůbec v žádném smyslu slova žebráci. Jsou to lidé, kteří za peníze cosi nabízí, nemusíme si myslet, že by to za ty peníze stálo a to si já shodou okolností myslím o třech čtvrtinách věcí, které jsou nejvíce vyvolávány a vnucovány lidem na moderním podnikatelském trhu. Pokud ale mnozí z nás platí za zábavu i když o ni zrovna moc nestojíme a děláme to z důvodu dobročinnosti, lze do jisté míry koledníky řadit do stejné skupiny jako žebráky, čímž se ihned propadají do stejně bědné a ubohé situace jako Homér či František z Assisi. A právě o tomto problému žebráků či těch, kdo jsou v jistém ohledu v postavení žebráků chci vznést jednu velmi obecnou otázku a provést jisté obecné srovnání.
Zastupuji náhodnou víceméně obecnou morální filosofii, jež až do velmi nedávnou dobou byla obecnou morální filosofií většiny národů a dokonce i většiny konfesí v Evropě. A naši současníci nekritisují tuto obecnou tradici našich otců v ničem víc, než v tom, že se údajně spokojovala s příležitostnou a občasnou dobročinností, či jinými slovy, s dáváním peněz žebrákům. Nu , je tu jedna zajímavá paralela mezi postojem devatenáctého století k problému žebráků a přístupem století dvacátého k problému vojáků. Až příliš často to, k hlubokému zostuzení vlád, byli jedni a titíž lidé. Za mých dětských let byla jedna žebrácká rýmovačka, která zněla: „Jsem já chudák voják z Botana Bay, copak mi vašnosto dneska daj?“ V očích mnoha věděckých humanitářů a filantropů (kteří by mu jistě nedali nic ) by se na něj snesla řada a příval zločinů, hrůzných protože byl žebrák, hrůzných protože byl odsouzenec z Botana Bay nebo jakékoliv jiné vězeňské kolonie, a nejhrůznější proto, že byl voják. Ovšem jak ve své roli žebráka, tak ve své roli vojáka nabází příležitost vysvětlit jistý staromódní názor, kterému většina lidí, mám dojem, vůbec nerozumí.
Moderní lidé, kteří víc než lidé kdykoliv za starých časů, odmítali a vyháněli žebráky jako takové nebyli jen hrubí nebo netýkaví. Snad nejhorší to bylo v nejčernějších dobách průmyslového individualismu, kdy byly hrubé a netýkavé dokonce i theorie. To by ale bylo nespravedlivé vůči velkému množství theoretiků a idealistů, kteří opravdu věřili v přijatelné theorie a ideály. První z uznávaných theorií zněla asi takhle: je neekonomické a tedy neethické napravovat postavení lidí, kteří jsou ve špatném postavení, ba na špatném místě. Theorie tvrdila, že taková osoba nakonec své místo najde, až celé ekonomické společenství najde svou rovnovážnou úroveň a každý bude dosahovat nejlevnější produkce při odpovídajícím zisku či ceně. Ideál, jakkoliv neurčitý, spočíval v představě společenství, kde bude každý žít prospěšně a výnosně a nikdo nebude žít neproduktivně a nevýdělečně. Při takovém ideálu nebo jakékoliv skutečné víře v takový ideál není těžké chápat, že se žebrák jevil jako anomálie, která musí zmizet. Bohužel zmizel ideál a žebrák tu zbyl. Nikdo už nevěří, že by pouhý individualismus a soutěžení mohly vůbec někdy, samy o sobě, přinést onen ekonomický ráj produkce a spotřeby. Smrt tohoto bludu uspíšili socialisté. A ať už má socialismus jakékoliv svoje vlastní chyby a omyly, v tom, co je špatného a pomýleného na socialismu měl naprostou pravdu. Jenže i socialista, právě tak jako individualista, nutně a nevyhnutelně považoval žebráka za abnormalitu, kterou je třeba zrušit. Chtěl toho dosáhnout naplánováním řady Utopií, v nichž stát člověku najde nejlepší práci a každému zaplatí nejlepší mzdu. Teď zrovna tyhle Utopie nekritisuju, nebo na nich spíš kritisuji jednu maličkost. Pokud jde o argument samotný, není co proti němu říct až na to, že se to nestalo. Dokonce i u bolševiků, kde se cosi stalo, to nebylo zrovna zrušení žebroty, ať už to byla chyba bolševiků nebo ne. Boháč na Ukrajině čelil stejnému problému s žebráky jako boháč za irského hladomoru. Nu a když takhle přichází a bez výsledku odchází jedna theorie za druhu a jeden utopický slib za druhým je nejdřív dán, jen aby byl posléze porušen, není pak docela pochopitelné, že si někteří z nás myslí, že je dobré zachránit před smrtí hladem třeba i jednoho člověka zatímco svět se snaží dobrat se toho, kolik století to bude trvat, než hlad zmizí?
Už jsem naznačil že snášení vojáka má v sobě cosi ze snášení žebráka. Nikdo nechce, aby někdo musel bojovat nebo žebrat. Když ale není dodržen žádný ze slibů všeobecného míru a jedna konference za druhou utíká od práce na ustavení mezinárodní spravedlnosti, je pak až tak podivné, že někteří lidé budou pořád ještě chtít něco, čím by hájili národní spravedlnost ve smyslu spravedlnosti vůči svému vlastnímu národu? A pokud jak to tak vypadá, tu zůstanou žebráci a vojáci, jelikož to vypadá, že tu zůstanou, pak má velmi silný dojem, že bude lepší je nepovažovat jen za nějaké poskvrny či škůdce, ale spíš se na ně dívat ve světle tradičních ctností spojených s tragedií, na jednoho ve světle lásky a na druhého ve světle rytířství. Neočekávám, že by s tímto názorem souhlasili všichni, možná nebude zcela souhlasit nikdo, doufám ale, že někdo aspoň udělá kompromis v případě adventních a vánočních koledníků.

Esej XXXIII.: O šokujicích zvratech

Bylo by dobře, kdyby badatelé v oboru vydávali čas od času zprávy o stavu detektivních příběhů, stupni vývoje jehož žánr v poslední době dosáhl při svém současném údajném pokroku či úpadku. Někteří mají za to, že detektivka brzy vyčerpá své možnosti. Jsou toho názoru, že člověka lze zavraždit jen omezeným počtem způsobů, nebo jen omezený počet lidí, jež zle rozumně a pochopitelně zavraždit. To by ovšem dozajista znamenalo dívat se na celou věc příliš chmurně a pesimisticky. Někteří se, ovšemže, domnívají, že detektivku čeká pokrok a vývoj, ale že se vyvine v něco jiného a já si vždycky říkám, že takový vývoj je jistou formou vyhynutí. Vypadá to, že si myslí, že bude nakonec tak dobrá, že přestane existovat, že na samou dobrotu zemře, jako malý klučina z chrámového sboru. To co bývalo policejním románem se rozroste do románu, kde budu problémy příliš složité na to, aby je bylo možné vyřešit přivoláním policie. Pokud jde o mne, já se čistě z hlediska vkusu bez policie obejdu, ale ne bez zločinců. A pokud moderní spisovatelé hodlají ignorovat existenci zločinu, jako už mnozí z nich ignorují existenci hříchu, pak bude moderní literatura ještě nudnější než dosud.
Mojí jedinou povinností jako zapisovatele suchých vědeckých faktů je tu ovšem jen zaznamenat několik změn v policejním románu, které zhruba odpovídají změnám v sociální historii v naší době. V roli horlivého ethického poradce mladých badatelů v oboru krve a hromu si také dovolím poukázat na jistá nebezpečí a nevýhody spojené s těmito novými formami a styly v oboru zločinu. I když nám totiž moderní společnost dala v jistých ohledech širší pole působnosti a poskytla nám určité druhy neštěstí i nástroje, které neznali naši otcové a matky ani ostatní prostí a domáčtí vrazi našich dětských let, jenže tahle větší šíře a rozmanitost není pro umělce vraždy bez nevýhod. V tomto i v v dalších uměních je moderní zdání svobody velmi zavádějící. Mnohá rodina, nevinně hrdá na nějakého strýčka oběšeného za starých klidných viktoriánských časů, by zjistila, že kariéra jejich příbuzného posuzovaná jako příběh by vydala na lepší příběh, než některé u větších a neurčitějších studií nespořádaného života, kde stopy dávného zločiny kryje příliš mnoho nových neřestí.
Proto na prvním místě chci předepsat tento kánon: lidé ve skutečně krvavé detektivce by měli být dobří lidé. Dokonce i skutečně krvavý člověk by měl být dobrý, nebo by měl alespoň přesvědčivě dobře vypadat. Nu, mnozí z těch nejlepších autorů tohoto stylu kvůli opomíjení této maximy. Vycházejí z maximy jiné, která je sama o sobě také naprosto zdravá. Začali velmi rozumným nápadem, že dají čtenáři velmi široký výběr a že se představivost bude dlouho nad nimi všemi vznášet, než se nakonec (pokud vůbec) snese na skutečného viníka. Bohužel právě tady vstupuje do hry laxnost moderních způsobů, o mravech nemluvě, aby všechno pokazila. Autor začne tím, že někdo dělá to, čemu se (tuším) říká dělat párty, což má posloužit jako předehra k vyřízení poněkud soukromějších záležitostí, rozuměj vyřízení jisté další osoby vyhozením z okna nebo svržením do studny. Celé to začíná v poněkud vzrušené atmosféře rozpalujících koktejlů, kořeněné tu a tam šňupnutím kokainu. Podmanivá svoboda a rozmanitost takové společnosti dovoluje v nynější době autorovi zaplnit pokoj nejrůznějšími lidmi, kteří by se v ní mohli ve starším příběhu sejít jen pokud by utekli z Dartmooru nebo dostali propustku z Botany Bay. Největší ozdoby těchto aristokratických salonlů jsou nápadné nejen tím, že jsou to tupí hulváti, ale že vypadají v každém ohledu jako zločinci. Podezřelí jsou tak podezřelí, že o nich s klidem můžeme mluvit jako o vinících, ne nutně v tom smyslu, že by se provinili právě probíraným zločinem, ale jen asi padesáti dalšími.
Na tomhle pohodlném způsobu jak rozšířit podezření nad větším počtem postav je jeden zjevný zádrhel. Lze to říci takhle: takové případy mohou vyvolat podezření, ale nemohou způsobit překvapení. Šok může vyvolat něco šokujícího. Ale tyhle moderní postavy jsou až příliš šokující na to, aby mohly šok vyvolat. Tihle pochybní překupníci a pašeráci drog, tihle údajní nebo skoro údajní hrdinové děsivých skandálů z minulosti, všichni ti kdo nespoutaně užívají nevázaných životů v sobě mají jednu nevyhnutelnou stopu krotkosti. Je v nich jeden rys, který působí, že jakýkoliv konec příběhu bude krotký. Jde o to, že žádného čtenáře nemůže ani jen mírně překvapit, pokud se dozví, že ten zločin spáchal, kterýkoliv z nich, nebo oni všichni dohromady. Je pravda, že v některých ze skutečně nejlepších romans policiers se tahle sešlo poněkud zvěrských účastníků párty objevuje ne proto, aby byl někdo z nich usvědčen, ale proto, odvedli pozornost od nějaké navenek obyčejné osoby, která je nakonec usvědčena. Je to ovšem metoda i v nejlepším provedení vadná, náznak viny totiž má být vzrušující. Ovšem na jistotě, že některá z těchhle ozdob společnosti může být zlodějem nebo gangsterem není vzrušujícího nic. Pokud chceme docílit vzrušení, můžeme je najít jen v počestných viktoriánských domácnostech, kde se právě ukázalo, že babičku podřezal kaplan nebo guvernantka poněkud příliš vybraných mravů. Dokonce i láska k detektivkám, podobně jako jiné morální a náboženské náklonnosti, nás vede zpět k domovu a prostému životu.
Myslím, že je tu ještě jedna slabina, což je to nejhorší dokonce i pro nejlepší šokující zvraty a závěry. Je spojená i s dalšími věcmi, třeba vědeckou módní oblibou psychoanalýzy, která je celkem vzato spíš módou než vědou. Souvisí též s jistým mechanickým či materialistickým výkladem lidských zájmů, který ji často provází. Myslím tím užitečnou možnost odvést od skutečného zločince pozornost tím, že ho uvedeme v podezření na začátku a ne jen na konci. Obvykle má podobu zdánlivého usvědčení či doznání, jež jsou nejprve odmítnuty jako nemožné, aby se nakonec , díky nějakému neočekávanému důvtipu, ukázaly jako přece jen možné. První obvinění je často odmítnuto na základě některého z dogmat moderní psychologie. Řekněme, že by se kaplan přiznal, že kvůli tomu, aby mohl zavraždit babičku, přeskočil nějakou neuvěřitelně vysokou zeď a profesor psychologie (s pronikavýma očima) poukáže, že kaplanova theologická formace namísto aby osvobodila jeho libido, tak je potlačila a přivedla kaplana k vloupání a krádeži. Zdálo se mu, že přeskočil velmi vysokou zeď, nebo možná výška symblisovala levitaci a výstup na nebesa, psychologie je věda přizpůsobivá. Když si pak myslíme, že je to z toho kaplan venku a očištěn, v poslední kapitole s úlevou zjistíme, že je nakonec doopravdy zločinec. Autor i on až do této chvíle tajili, že kaplan býval mezinárodním šampionem ve skoku vysokém a že tyč užívanou ke skoku ukrýval mezi bidly, s nimiž vyrážel na lodičky..
I tato metoda má všechny kvality důmyslu a usiluje o vysoce legitimní cíl přesnést pozornost od viníka k nevinnému. Přesto si myslím, že selhává a vysvětlím proč. Její omyl spočívá v jejím materialismu. Mýlí se ve svém předpokladu, že se o zápletku zajímáme jaksi mechaniky, zatímco náš zájem je ve skutečnosti motivován morálně. Ovšem umění není nikdy memorální i když je někdy špatných mravů, tedy morální, ale se špatnou morálkou. Dokonce i v obyčejném napínavém příběhu je jediné napětí nějak spojeno se svědomím a vůlí, patři k němu zjištění, že lidé jsou horší nebo lepší než se jevili a to z vlastního rozhodnutí. Nemůže proto vzniknou stejné vzrušení nad pouhou mechanickou pravdou, jak člověk dokázal něco obtížného, jako nad pohou skutečností, že to chtěl udělat. Zločince jsme v těchto případech už za zločince považovali, nyní se po nás chce jen tolik, abychom ho považovali za kasaře nebo zdatného a prohnaného zločince. Výsledek je pokaždé jakási prkotina a antiklimax. Říkám to se smutkem, protože se objevuje v některých z nejlepších detektivek, které znám. Ale i když knížka patří k nejlepším, vždycky mívám pocit, že poslední stránky jsou nejhorší, zatímco by poslední stránka měla být ze všech nejlepší.
Všímám si, že na některé z dobře známých příběhů o vraždách, jež bývaly tak veselé, nevinné a osvěžující, sedá jakýsi podivný moderní a zachmuřený realismus. Bývaly doby, kdy naše detektivní umění bývalo opravdu skoro špatných mravů, a proto také mohlo zůstat téměř morální. Ale nad odrůstajícím klukem a nadějným budoucím řezníkem své rodiny se dlouží stíny věznice, ba co hůř, humánního nápravného zařízení či psychologické kliniky. Dostává se nám podrobných popisů depresivních interiérů bytu, jako by to měla být hloupě položená otázka, zda žena v domácnosti tak zaměstnaná praním, utíráním prachu nebo jarním úklidem nebyla nakonec odsouzena či předurčena k tomu, aby byla tak či onak zavražděna či vraždu spáchala. Inu jistě, může být, ale rád bych tomu krvelačnému setsakramenskému sofistovi připomněl, že to lze říct i obráceně. Jestliže platí, že pomýlená žena začne bezmyšlenkovitým praním a dočká se všemožných trýznivých důsledků až po možnou násilnou smrt, pak je právě tak možné, že vraždu nejprve použije jako drobné domácí náčiní, násilnou smrt vezme bez hnutí brvou jako jednoduché a praktické řešení a pak nakonec zjistí, že ji čeká opravdu hodně velké prádlo.
Není většího příkladu této tragedie, než nešťastná lady Macbeth. Měla možná své chyby, ale není důvodu ji vinit, že by měla nějakou vrozenou či zakořeněnou zálibu v hygieně. Když bývala mladá a nevinná její mysl podle všeho neposkvrnily žádné nečisté obrazy mýdla. Váhal bych ji dokonce obviňovat, že by se snad dopouštěla jarního úklidu v závažném, asociálním a hříšném slova smyslu. V každém případě se zdá, že nad vstupem do přijímacích komnat nerušeně hnízdilo velké množství velmi rozmanitých ptáků, což napovídá, že bývala lidskou bytostí, již více zajímala jarní snůška než jarní úklid. Bohužel podobně jako velmi mnoho lidí žijících v oněch temných, nevědomých a zuřivých časech, byla i ona plná moderních myšlenek. Chtěla zastávat zejména dvě nejbystřejší a nejfilosofičtější moderní myšlenky, za prvé tu, že je někdy krajně příhodné dělat zlé věci a za druhé, že kdykoliv je spáchání něčeho zlého příhodné, ihned se to stává dobrem. Vedena těmito dvěma věděckými majáky dvacátého století při své šátrání mezi strohými stromy kamennými sloupy temného středověku, dospěla lady Macbeth k tomu, že zabít starého gentlemana bez valné ceny pro přežití a nabídnout své vlastní schopnosti světu coby královna je něco jednoduchého a praktického. Vypadalo to docela přirozeně, a většině z nás, kteří jsem uvyklí mravům moderních románů by to přišlo přímo únavně a nudně očividné. A podívejme se, že to nakonec přece jen mělo háček!
Na tuto oddanou nešťastnici, která nepáchala nic než jednu malou vraždičku o níž tehdy dost málo přemýšlela (jak říká de Quincey) je z nebes svržena jako potopa smrtící kletba čistotnosti. Ji, která nikdy nic tak morbidního neznala, najednou mučilo nutkání umývat si ruce a pronásledovaly ji furie, které vypadaly, jako by na sebe vzaly podobnu moderních obchodních cestujících nabízejících různé druhy mýdla. Ambice ženy v domácnosti, které modernímu spisovateli přijdou jako tak zjevným důvodem k vraždě, byly v jejím případě šíleně přehnanými důsledky spáchané vraždy. Nejhorším prokletím vražedkyně bylo, že chtěla prát ne v pondělí, ale o půlnoci, že chtěla dělat jarní úklid ne v když přišlo jaro, ale v půli noci. Kdo si troufne říct, že na jedné či dvou vraždách nesejde, jestliže kvůli nim propadne vražedkyně takové vášni pro hygienu?
Zlověstné mysli může zahalit temné a nehodné podezření, že zde probírané názory nejsou míněny tak docela vážně, jenže někteří moderní moralisté preferující vraždu a jiná jednoduchá řešení sociálních obtíží jsou vážní tak, že jejich ochraptělou horlivost žádná satira nemůže napodobit. Dokonce a ni moje odlehčené předsudky z negativní strany nejsou zcela prosty záchvěvů upřímnosti. Opravdu nemám rád náboženství omývání, které bylo vždy doopravdy náboženstvím farisejským a to i tehdy, když se maskovalo jako náboženství anglosaské nebo náboženství mužného křesťanství. Tropil jsem si z něj šprýmy, když bývalo slepě uctíváno i když jsem se dožil toho, když je příliš zaslepeně a paušálně zesměšňováno jako náboženství Pukka sáhibů nebo náboženství absolventů veřejných škol (anglických soukromých internátních škol pozn. překl.) Vím též, že ve svých domáckých formách může nabývat tak puritánských forem, že to věru k farisejství nemá daleko. Přesto bych je pořád pokládal spíš za symptom sociálního zla, než za příčinu sociálního zločinu. Miss Miggs dělá kolem mastné skvrny skoro stejný povyk jako lady Macbeth kolem skvrny od krve. Dovozovat z toho ale, že jsme právě tak odsouzeni k tomu, abychom slečnu Miggs zavraždili, jako byla lady Macbeth odsouzena zabít Duncana a že vůbec kdokoliv je odsouzen k tomu, aby zamordoval kohokoliv, kdo mu nějakou notnou dobu přijde z jakéhokoliv důvodu protivný, to je jedna z pochybných a plíživých úvah, které se začínají vice či méně zkusmo objevovat v mnoha nyní publikovaných tragediích. Proti každému takovému divošskému fatalismu chci protestovat dřív, než nabude výslovnější podoby. Je to samozřejmě jen logický důsledek toho, když se na problém vraždy aplikuje to, co se dnes všude aplikuje na problém manželství. Je to theorie, že neexistuje žádné nesnesitelné řešení problému, jen nesnesitelné přijetí problému. Je to theorie, že neexistuje nic, co by se nedalo vydržet, až na to, že by se něco muselo vydržet. Je zajímavé vidět, jak rychle a tiše už začal týž ethický duch pracovat v jiných oborech myšlení. Přijde mi opravdu mnohem méně fantastické říkat, že nutkavá potřeba umývat se a čistit byla mírným a milosrdným trestem za vraždu, než tvrdit, že vražda je spravedlivým a rozumným trestem za vášeň k praní a uklizení. V každém případě ale protestuji proti svévolnému gestu sebeočištění a seberozhřešení, jímž některé postavy moderních příběhu zakončují svá doznání ke spáchaným zločinům, podobně jako slabý tyran, který se pokusil spojit protiklady despocie a nezodpovědnosti tím,že si poté, co nevinného poslal na smrt, umyl ruce.

Esej XXXII.: O darwinismu

Essay XXXII: About Darwinism

Ať už je výsledkem evolučního vývoje cokoliv, sama evoluce se nevyvinula. Mám na mysli evoluci jako součást vzdělávání, jako ideu více či méně přijímanou v posledních asi čtyřiceti letech většinou myslících lidí a ještě možná více mezi těmi, kteří nemyslí. Ti kdo ji podporovali mluvili vždycky o růstu a o postupné změně, ale na jejich vlastním hnutí nic postupného nebylo. Popularisovali evoluci, která byla až příliš revolucí, která přišla příliš uspěchaně, o kterou se všichni, jak se říká, zajímali přímo zuřivě a někteří její hlavní propagátoři zuřili jaksi nepřehlédnutelně. I když se jejich theorie stavěla se proti idejím nadpřirozeného či i jen zvláštního stvoření, sama byla stvořena ve velmi zvláštním smyslu a byla roztrubována a provolávána jako hotový zázrak. Mnoho z nedávných vzpour, reakcí a opožděného zpochybňování bylo způsobeno původním žurnalistickým spěchem a přece je velmi pravděpodobné, že i ony ne nejspíš dočkají podobně ukvapeného a žurnalistického zacházení. Darwinova osobní zdatnost se vyznačovala smyslem pro maličkosti a trpělivostí a on sám byl člověk s povahou, jež byla pravým opakem prudkosti a netrpělivosti. Je nicméně pravda, že darwinismus byl všem, Darwina v to počítaje, silou vnucen příliš netrpělivě. Starý Huxley měl všechny vášně přesvědčeného straníka a pamfletisty, velmi silně a osobně se také zajímal o jisté své ethické a filosofické postoje, ktrré darwinismus podporoval snad víc, než by on sám jinak podporoval darwinismus. Huxley a Herbert Spencer darwinismus velmi oceňovali jako argument pro agnosticismus. Bylo by mnohem lépe, kdyby si vypěstovali trochu víc agnosticismu ohledně darwinismu.

Všechny vzpomínky a paměti na tu dobu jsou plné oné zvláštní atmosféry zbrusu nového předsudku a předčasné, nevyzrálé bojovnosti. Popularizovaná věda se přímo vyžívala v tom, že soustředila pozornost veřejnosti na zvláštní příležitosti, stranické boje nebo konkrétní výzvy některého ze svých šampionů. O tom jak Huxley odsekl Wilberforcemu lidé mluvili, jako by to bylo něco tak teatrálního jako když udeří blesk. Vypadalo to, jako by vše stálo a padalo s konkrétní debatou mezi Huxleyem a Gladstonem o gardarenských vepřích (narážka na příběh z evangelií, kdy se zlí duchové vyhnaní Ježíšem z dvou posedlých uchýlili do stáda vepřů pozn. překl.). Nikoho jakoby ani nenapadlo, že theorie jako je darwinismus a předkládaná lidmi jako byl Darwin je tou poslední věcí na světě, kterou by se hodilo rozsuzovat podle nějaké repliky v debatním klubu. Nikdo si nevšiml, že Gladstone byl asi tak nejhorší člověk na světě k tomu, aby někoho jako byl Huxley Buď učil theologickým pravdám, nebo u něj odhaloval vědecké omyly. Lidé věděli, že Gladstone je výmluvný řečník a Huxley o něm řekl, že byl úskočně mnohamluvný, ale nebyl ani filosof ani historik způsobilý zabývat se theorií důkazů zázraků. Byl prostě předsedou vlády, bývalým, stávajícím či budoucím a to, že se objevil na onom podiu z toho udělalo společenskou událost. A to byl celý problém s takovou událostí. Darwin přišel příliš do módy a darwinismus převážil právě jen jako móda.

Kdyby velké biologické spekulace sklonku devatenáctého století zůstaly spekulacemi, byly by mnohem pomalejší a mnohem jistější. Touhle dobou už bychom měli docela přehled, co se o rozmanitosti druhů doopravdy ví, čeho se můžeme docela dobře dohadovat a co jsou jen nahodilé odhady. Namísto toho se stalo, že hypotéza směla zatuhnout v navyklý způsob myšlení a jakákoliv jiná hypotéza budila zbytečný rozruch jako prudký paradox. Význačný vědec z jiného oboru se před časem darwinismu postavil se stejným důrazem a horlivostí s níž jej darwinisté podporovali. Takové jsou dnes nejnovější zprávy v novinách, ale v této zemi hrubě přeceňujeme do jaké míry to jsou novinky ve vědeckém světě. Když se Sir Artur Keith a pan H. G. Wells pokusili předstírat, že antidarwinismus je neslýchaný paradox, nečinilo panu Bellocovi nejmenší problémy jmenovat padesát prvotřídních vědců z celé Evropy, kteří byli zapřísáhlými odpůrci darwinismu. A Sir Arthur Keith na to neměl co říct, leda mohl podotknout, že jeden z té padesátky, vážený profesor Dwight darwinovskou hypotézu nikdy nepřijal. Zjevně chtěl argumentovat, že Dwight nemohl mít pravdu, protože se dříve nemýlil. Na čistě vědeckém útoku na darwinovskou theorii není nic nového, ten začal velmi brzy potom,co darwinisté se svou theorií přišli. Když s ní ale darwinisté přišli, šířili ji s tak prudkou a uspěchanou nesnášenlivostí, že už nešlo o to, že by se tu stavěla jedna vědecká theorie proti druhé. Nejde už o férové porovnání toho, co tvrdil Darwin a toho, co tvrdil Dwight, ve skutečnosti se tu už nikdo na nic neptá. Darwinismus je pokládán za odpověď, konečná a neomylná odpověď. Nu člověku stačí aby něco věděl o hrubých základech biologického sporu k tomu, aby viděl, že s ohledem na dvacet nahodilých problémů je to odpověď v jistých ohledech poněkud neuspokojivá. To nutně neznamená, že by nebyla cenná jako podnět, nebo že by nemohla pomoci naznačit správnou odpověď. Darwin udělal hodně dobré práce, shromáždil množství faktů a postavil je do jistého světla tím, že je podřídil jistému obecnému předpokladu. Kdyby se s tím zacházelo rozumně, nebyl důvod takovou práci zahazovat. Viktoriánští evolucionisté se mýlili, ne proto, že otázku evoluce otevřeli, ale v tom, že ji uzavřeli.

Viktoriánští evolucionisté totiž byli velmi viktoriánští. Skutečně si zasloužili kritiku, již realisté z mladší generace obrátili proti viktoriánské ctnosti pokrytectví v záležitosti zavřených dveří. Jenže ďábel ve skutečnosti nepocházel z pokrytectví, ale ze ctnosti. Byla to však ctnost jistého puritánského typu a to zejména politického typu. Muži z nichž byl Thomas Huxley největší, byli především polemiky, vedli spory a to v první řadě proto, že byli moralisté. Své debaty, dokonce i abstraktní vědecké debaty vedli tak, jako by to byly jakési idealistické všeobecné volby. Darwin stál proti Gladstoneovi právě tak, jako Disraeli proti Gladstoneovi ve volbách do Dolní sněmovny. Obraceli se k národu, oslovovali veřejnost, očekávali okamžité rozhodnutí celé společnosti, i o těch nejspecialisovanějších spekulacích, jako by to byly ty nejduchovnější prvky dobra a zla. A tak ztotožnili volný obchod se svobodou a trvali na tom s ethickou prostotou, jež je v ekonomické vědě naprosto nepoužitelná. A přirozený výběr ztotožnili s přírodou s dogmatickou konečností naprosto nepoužitelnou pro biologickou vědu. Darwinská theorie byla Úsvitem a každý odlišný stín faktu nebo fantasie byl jen součástí nepřátelské temnoty. Ten rozdíl se nám v záblesku vyjeví, jakmile tyto velké a zachmuřené muže s šedými vousy srovnáme s Řeky či muži renesance, když ti volně a s lehkostí rozvažovali o nějaké theorii hvězd, letu ptáků nebo pohybů moře. Větší morální vážnost dala Viktoriánům všechny výhody, které může poskytnout zdatnost a svědomitý záznam, ale v jistém smyslu se vědecký duch ztratil právě v samém triumfu vědeckého věku. Byli tak hrdí na své přesvědčení, že dospěli k závěrům předčasně. Poté co dospěli k pochybnostem o věcech u nichž je přesvědčení nejcennější očekávali, že spekulativní imaginace odpoví právě tak rychle jako svědomí. Důsledkem bylo, že odpověděli příliš brzy a podlehli též pokušení všech moralistů zavrhnout jakoukoliv odpověď na odpověď. Každý, kdo bude číst o tom, jak se pravověrní představitelé darwinismu vypořádali se skutečnými volnomyšlenkáři jako byl třeba Samuel Butler, rozpozná neklamné známky, že darwinovští volnomyšlenkáři už nemohli myslit opravdu volně, mohli bychom říci, že už jim nebylo dovoleno myslet. Důsledkem je, že když jsou dnes tvrdé a poctivé viktoriánské dveře rozraženy vypadá to jako vzkříšení nebo otevření hrobu. K takovému rozruchu ale není důvod a je docela možné, že reakce na takové vzkříšení zajdou příliš daleko. A bylo by ještě horší, kdyby se svět znovu obrátil, aniž by byl přesvědčen.

Esej XXXI.: O filmech

Přišel čas protestovat proti jistým velmi vážným hrozbám, jež s sebou nese kino a populární filmy. Nemyslím tím hrozbu nemorálních filmů, ale těch morálních. Mám samozřejmě zcela jednoznačnou námitku proti amorálním filmům, je ale čím dál těžší bavit se o jednoznačné morálce s lidmi, jejichž samotná nemorálnost je jaksi nejednoznačná. A pokud jde o to další mohu říct, že mi pokleslejší filmy přijdou mnohem morálnější, než ty vysoko vážené. Obyčejná obhroublá pantomima, fraška s komickými a pády a společností postavenou na hlavu, jsou alespoň dobré pro duši, když už nic jiného. Vidět bankéře, burzovního makléře nebo úspěšného podnikatele, jak honí svůj klobouk, jak je vykopnut ze svého domu, shozen z vršku mrakodrapu, kterak visí za nohu z letadla, je vhozen do mandlu či parním válcem přejetý na placku nebo postižený jakýmkoliv jiným zvratem osudu, to vše samo o sobě spíše přispívá poučení: pochopení, že ve světských věcech není jistoty a porozumění, jak bláhová je pýcha, která se zakládá na tom, že se někomu zrovna vede dobře. Ovšem filmy v nichž se slavní či oblíbení lidé stávají směšnými či nedůstojnými nejsou ty, na které bych si tu stěžoval. Stěžuji si na ty, v nichž jsou důstojní až moc a směšní leda nedopatřením.

Zatemněním a zeslabením lidské inteligence hrozí v této souvislosti zejména filmy výchovné a vzdělávací. Nemyslím filmy vzdělávací v technickém či vědeckém smyslu, prezentující v jednoznačných podrobnostech nějakou vědu nebo obor bádání. V těchto nevinných záležitostech dokonce i vzdělávání může lidskému mozku ublížit jen nepatrně. Je tu kupříkladu celá řada velmi příjemných filmů, které se kupříkladu věnují zkoumání a místním aspektům biologie nebo botaniky. Není nic podmanivěji neskutečného, než přírodověda, zejména když její netvoři vypadají, jako by napodobovali tvorečky z nonsensových veršů a stávají se postavami nepřirozené přírodovědy. Lásky tučňáků jsou jistě právě tak čisté jako lásky trojúhelníků a dívat se na film v němž nějaký slon s hravostí sobě vlastní rozdupe čtyři nebo pět vzkvétajících průmyslových měst či imperiálních pevností jen naplňuje sny s otevřenýma očima tak drahé každému zdravému lidskému instinktu. Skutečná hrozba se začíná vyjevovat ne v přírodovědě, ale v dějepise. Najdeme ji v příběhu o oněch výřečných a vynalézavých tučňácích, o nichž M. Anatole France psal v příběhu o onom hrozném a nevypočitatelném stvoření, které je mnohem nelítostnější a ničivější než nejzuřivější zdivočelý slon, protože průmyslová města neničí, ale staví.

Krátce řečeno právě ve vztahu k Člověku, největšímu netvoru mezi netvory a největšímu mystériu mezi tajemstvími se naší přírodovědě může přihodit, že se stane v nebezpečném smyslu nepřirozenou. A každý ví, že nejběžnějším způsob, jak se dějiny mohou pokřivit nebo se stát nepřirozenými je cesta stranictví a předsudků spolu s touhou vyvodit příliš prosté ponaučení jen z jedné stránky případu. Nu právě zde jsou ty nejúspěšnější filmy v jistém nebezpečí, že upadnou do pravého opaku vzdělávacího či výchovného poslání, i když budou nadále převážně tvrdit, že výchovné a vzdělávací jsou. Bude dobré si v této souvislosti připomenout dva nebo tři určující fakty dnešní obecné situace a stavu umění a společnosti. První čeho si všimneme je, že teprve velmi nedávno se začaly pomalu opotřebovávat ty nejtupohlavější předsudky lokální historie. Lidé ještě se pořádal ještě stavěli, jak bylo jejich právem, na tu stranu, které patřily jejich sympatie. Začínalo jim ale docházet, že dějiny pozůstávají z lidských bytostí a ne z hrdinů a padouchů z nějakého starého melodramatu z divadla Adelphi. Ať už byli stranili královně Alžbětě I. nebo naopak, začínali si uvědomovat, že byla čímsi poněkud složitějším, než dobrou královnou Bětkou a že dokonce i její nešťastná sestra byl v situaci, již nelze tak docela zjednodušit použitím lidové nadávky, třeba Krvavá Mařka.

Začalo see připouštět, že velký střet v němž se v sedmnáctém století rozhodovalo o tom, zda bude Anglie monarchií nebo aristokracií, nelze používat je k tomu, aby se dokázalo, že Cromwell nebyk nikdy nic než světec nebo Karel I. nikdy nic než mučedník. Tato velká změna k dobrému byla spojena do značné míry s tím, že pomíjel starý systém dvou stran. Byla doba, kdy si lidé měli vybrat ani ne tak mezi Gladstonem a Disraelim, ale spíš mezi populární osobností, jíž nebyl Gladstone a jinou osobnost, již nebyl Disraeli. Parlamentní veterán se svou toryovskou tradicí z oxfordského hnutí byl představován jako bezuzdný, revoluční idealista, dožadující se toho, aby se zřítila nebesa a bylo možné prosadit jakousi utopickou spravedlnost. Cynický kosmopolitní dobrodruh se svou romantickou loyalitou k Israeli a otevřeným pohrdáním vůči sdílenému konservativnímu názoru byl veleben jako veselý a zdravý anglický venkovský gentleman s nevinným zájmem o polní květenu, převážně petrklíče. Tyhkle směšné volební fantasmagorie se začaly poněkud rozplývat, zčásti v reakci na poněkud žlučovité biografie Lytton Stracheye, zčásti díky rozumnějšímu a liberálnějšímu historickému zájmu o historické postavy, které byly doopravdy velmi zajímavými lidskými bytostmi. A právě když začala pravda pronikat knihami, ba dokonce i do novin zastřel a zamazal všechno světlo jeden velký, ve velkém stylu natočený film. Byl šikovně a prohnaně napsaný, výtečně zahraný a Disraeli se v něm opět objevil jako Boží Angličan pokrytý petrklíči a vdechující nevinný patriotismus našich rodných lánů.

Druhou věc, již bychom měli mít na paměti je jisté privilegium téměř odpovídající monopolu, jež věcem jako je kino či divadlo nutně náleží. Ve smyslu víc než metaforickém naplňují jeviště, ovládají scénu, tvoří krajinu. To je důvod, proč člověk ani nemusí být puritán, aby trval na tom, že všechny formy hraní s sebou nesou poněkud přísnější odpovědnost, než volnější a méně výrazná a názorná literatura. Když člověka jedna kniha odradí či odpudí může ji zavřít a sáhnout po jiné, ale divadlo v němž sleduje představení, které považuje za odpudivé zavřít nemůže, ani si ihned objednat jiné z tisíce divadel, jež by lépe odpovídalo jeho vkusu. Divadel je omezený počet a dokonce i kina mají svá meze. Proto existuje skutečné risiku, že film bude šířit a popularisovat historickou lež, protože obyčejně není šance, že by jeden film byl opraven a korigován filmem jiným. Když vyjde kniha představující pochybný portrét královny Alžběty I. ukáže se obvykle, že asi tak šest dalších dějepisných badatelů se v tu chvíli rozhodlo vydat šest dalších versí královny Alžběty. Můžeme si koupit páně Bellocovu knihu o Cromwellovi a pak knihu pana Buchana o Cromwellovi, zaplatíme a vybereme si. Jen velmi málo z nás je ale v postavení, aby mohlo zaplatit peníze nutné k natočení úplné a propracované alternativní filmové verse Disraeliho. Filmová fikce, stranická verse scénáře projde bez protestu a dokonce bez kritiky a to způsobem, jímž se rozporům a kritice vyhne jen velmi málo provokativních knih. Nebude příležitost postavit se jí na jejím vlastním bitevním poli rozlehlých scén a mnohačetných opakování. A velká většina z těch, na které zapůsobí budou stěží vědět a pramálo jim sejde, že na ni jiní kritici a kritické metody vytáhly knihu pravidel. Už sama fráze o knize, již jsem mimoděk použil, ukazuje, oč tu jde. Lživý film může být odsouzen ve stovce knih, aniž by se to nějak moc dotklo snadno obalamutitelných milionů, lidí kteří žádné knížky nečtou a viděli jen film. Protestovat má smysl, protože provinční předsudky tohoto druhu jsou hrozivě nebezpečné s ohledem na mezinárodní problém této chvíle. Je naprosto přirozené, že národy mají vlastenecké či patriotické umění, dokonce i rozumně patriotická výchova a vzdělávání má smysl. Lidi, zejména mladé, přirozeně vede k hrdosti na velké hrdiny jejich velkých dějin a k tomu, aby si svou vlastní minulost představovali a pojímali jakými poetickým způsobem podobným legendám. Jenže právě zde můžeme ověřit rozdíl mezi legendou a lží. Obrysy skutečného hrdiny, třeba Nelsona nebo Sarsfielda se nezmění, když je ve zralejších fázích poznání vyplní o selhání, slabosti či omezeních. Hrdina zůstane hrdinou, i když dítě, jež mezitím dospělo, už ví, že hrdina je člověk. Ovšem postava smyšleného Beaconsfielda vměšování skutečného Disraeliho nesnese. Zničilo by ji všechno to, co bylo na Disraelim nejzajímavější, dokonce i vším tím, co bylo na Disraelim nejautentičtější. Takový panák není k ničemu dobrý ani národní cti ani slávě, všichni cizinci se mu směji, protože ví víc, než my a my sami si vážnou tvář můžeme zachovat jen tak, že se budeme snažit sami nerozesmát. To znamená udělat z celé věci jen pás, jaksi filmový, natažený přes oči oficiálního zastírání a dát jménu „Plátno“ nový tajnosnubný význam.

Esej XXX.: O telefonu

Narazil jsem onehdy v jednom deníku na nahodilou větu, vlastně jsem ji četl už mnohokrát v mnoha jiných denících. Znenadání mi ale odkryla hlubokou neshodu, která dělí mnoho moderních lidí pokud jde o povahu pokroku a to i ty, kteří jsou tak povrchní, že si myslí, že se všichni shodují. Ta věta zněla asi takhle: „Přijde čas, kdy nám komunikace se vzdálenými hvězdami přijde stejně běžná jako telefonování.“
Na to bych pro začátek odpověděl: „Ano a právě to se mi nelíbí.“ To kdybyste mi řekli „Přijde čas, kdy budeme zvedat telefon s pocitem stejné mimořádnosti, jako bychom komunikovali se vzdálenými hvězdami…,“ to bych pak musel přiznat, že jste lidé skutečně, od srdce a nadějně a povzbudivě pokrokoví. A třebaže byste byli pokrokoví, byli byste současně i proroci, i když se najdou tací, kteří to považují za poněkud zastaralé řemeslo. Pořád by se dalo docela dobře tvrdit, že prorok je člověk buď božsky inspirovaný, nebo člověk, který vzhledem k povaze věci, mluví o čemsi čemu nerozumí. Předpokládejme ale na chvíli a jen čistě teoreticky, že i pokrokový člověk může být tak přesvědčený a jistý si svou věcí, aby mohl mluvit jako prorok. Pak bych řekl, že tenhle prorok vpravdě prorokoval příchod království nebeského a tenhle stoupenec pokroku nám sliboval skutečný a podstatný pokrok. Kdyby nám říkal, že hlasu v telefonu můžeme najít tolik radosti jako ve hvězdném vidění—to by bylo evangelium ve velmi praktickém smyslu dobré zprávy. Ovšem tvrdit nám, že nás hvězdy budou nudit a otravovat zrovna jako telefon, tak to vůbec žádná dobrá zpráva není. Znamená to jen tolik, že to, co je dosud jakousi matnou inspirací se v náležitém čase jednou stane velice všední obtíží. Když jitřní hvězdy společně plesají a všichni synové Boží propukli v hlahol (z biblické knihy Job 38,7 pozn. překl.) a když nejmocnější hudba sfér dolehne k naší zemi jako nové zjevení hloubek a výšek zvuku, pak bychom neměli zrovna chtít, aby hvězdný chór zahřměl jedním nerozdílným sborem „Za problémy se omlouváme .“ V tom patetickém zvolání z ústředny se totiž filosoficky přiznává tragedie našeho lidského údělu. Už těmi slovy samým se připouští, že když máme zvednout telefon, přidělává nám to problémy.
Připouští se tak, dokonce i v úřední mysli, že v tomhle smyslu je člověk zrozen k tomu, aby měl problémy asi tak, jako elektrické jiskry létají vzhůru, nebo kam by případně mohly létat jinam. Naznačuje se dokonce, i když snad poněkud mysticky a nepřímo, že pokojný, dokonale pokojný život, bude ten, v němž telefon přestane obtěžovat a účastníci telefonní sítě dojdou odpočinutí. Pravda je ovšem hlubší, než nějaké nahodilé vyrušení způsobené špatným zacházením s přístrojem, naznačuje totiž i jistou míru lhostejnosti i pokud jde o jeho správu. Neustále nám někdo říká, že moderní vědecké vynálezy, dokonce i třeba ten telefon, které jsou dnes všeobecně rozšířeny jsou lidským zázrakem a divem vědy a podivuhodností nového světa. I když se takhle ale o vynálezech mluví, nezachází se s nimi podle toho. Nebo spíše pokud se tak o nich mluví teoreticky, nemluví se tak o nich prakticky. Není pochyb o tom, že nastal prudký rozvoj objevů, rychle rostoucí řada vynálezů a je pravda, že v jednom smyslu je to aktivita úžasná a rychlost může působit až magicky. Věci však spěly velmi rychle k vyčpělosti, řítily se ozlomkrk dolů z kopce do plochého a únavného prosaického světa všedního dne, podivuhodné věci spěchaly, jen aby co nejdřív přišly o svůj podivuhodný charakter. Byla to záplava, hotová potopa, divů, jež měla zničit schopnost žasnout. Je to možná zdokonalení strojů, ale nemůže to v žádném případě být zdokonalení člověka. A jelikož to není zdokonalení člověka, nemůže to rozhodně být žádný pokrok. Pokrok se hlásí k tomu a slibuje,že právě člověk, je tím tvorem, jehož chce zdokonalit, není to závod jedněch kol proti druhým, nebo zápas mezi dvěma stroji. Zdokonalení v sobě zahrnuje vše, čemu se obyčejně říká vzdělávání, vzdělávání s sebou nese rozšiřování a to zejména rozšiřování představivosti. A to působí právě onu intensitu imaginativní schopnosti věci posoudit a ocenit, jež nepřipouští, aby cokoliv živého, výrazného a významného upodalo do trivality či vulgárnosti. Pokud jsme na zvulgarizovali elektřinu, chlubit se tím, že do pár let dokážeme zvulgarizovat i hvězdy na obloze není žádná odpověď.
Řekněte mi, že kmitající byznysmen při pouhém zaslechnutí řinčícího telefonu strne v modlitbě jako venkovan z Millet, když zvoní Anděl Páně; řekněte mi, že se v v úctě pokloní, když se blíží k svatostánku telefonní budky, řekněte mi třeba i to, že ji zdraví spíš s pohanskou než s křesťanskou obřadností, že klade sluchátko k uchu jako by to bylo delfské Oraculum, nebo že o mladé dámě na kancelářské židličce v ústředně smýšlí jako by to byla kněžka usazená na trojnožce v dalekém chrámu, říkejte mi třeba i že má docela běžný poetický smysl pro lidský hlas nesoucí se přes kopce a údolí—takový smysl jaký měli lidé pro Rolandův roh nebo volání Achillovo—řekněte mi, že takové takové projevy zbožné úcty či vzrušení jsou při zazvonění telefonu ve firemní kanceláři běžné a pak (za předpokladu, že vám uvěřím jediné slovo), pak věru se přidám k vašemu kmitajícímu a kvapícímu podnikateli a smělému vědci vynálezci v dobývání nových světů a stoupání ke hvězdám. Tehdy budu totiž vědět, že opravdu nacházejí to, oč usilují a chápou, co nacházejí. Budu vědět, že do našeho života přináší nové zkušenosti a nové schopnosti a vášně našim duším, že jsou jako lidé tvořící nové jazyky, nová umění nebo nové směry v architektuře. Jenže jediné, co oni dokáží povědět, jako ve větě, kterou jsem citoval, je, že dokáží vynalézat věci, které jsou obvykle běžně užitečné, ale velmi často obyčejně k ničemu dobré. A jediné čím se, v odpověď na jakoukoliv rozumnou kritiku, je že se ještě možná naučit, jak to provést, aby udělali ze slunce, měsíce a věčného nebe cosi stejně všedního, obyčejného a nejspíš stejně k ničemu dobrého a protivného.
Dlužno podotknout, že tohle není, jak si vždy lidé matně představují, reakce proti materiální vědě, nebo politování nad tím, že vůbec existují nějaké mechanické vynálezy, nebo projev opovržení nad telefony, teleskopy, nebo čímkoliv jiným. Je to právě naopak. Vadí mi, že nejsou náležitě oceněny a uznávány. Nenapadám vynálezy, ale lhostejnost vůči nim. Podotýkám jen tolik, že jsou to právě ti lidé, kteří se jimi tolik chlubí, kdo jsou vůči nim lhostejní. Nemám nic proti tvrzení, že věda moderního světa je úžasná. Mám jen výhrady vůči modernímu světu, protože nad nimi nežasne. Je pravda, že v souvislosti s jistými dalšími politickými či morálními otázkami pochybuju o tom, zda lze tyhle mechanické triky a kousky použít jako morální testy. To ale nemá nic společného s oslnivou brilancí kejklířských triků, když je jako kejklířské triky posuzujeme a hodnotíme. Zda je něco takového skutečně definitivní sociálním testem či měřítkem je skutečně jen otázka toho, zda jde o nezbytnost či přepych. A nikdo nikdy nepochyboval o tom, ze kejklířské triky patří k přepychu. Venkovanský, rolnický, ideál, ohlašovaný francouzským králem, že by totiž vždy mělo být kuře na pekáč je nepochybně odlišný od ideálu, že by vždy měl být králík v klobouku. Není však důvodu pochybovat o tom, že francouzský král i francouzský venkovan si dokáží užít čistě uměleckého a vědeckého potěšení z králíka rychle a obratně vytaženého z klobouku. Nuže, mohu mít, a mám, pochybnosti o jakékoliv praktické nadřazenosti neobyčejného králíka nad veskrze obyčejným kuřetem. Pochybuju, že velké masy lidí získají z kouzelnického králíka nějak víc jídla než lovečtí psi z mechanického zajíce. Pochybuju, že by králík vytažený z cylindru profesora ve večerním obleku by byl o moc chutnější než z pekáče ženy francouzského rolníka, která zrovna i vařit umí. Zkrátka moje pochybnosti o moderní materialistické mašinerii jsou pochybnostmi o tom, jak je v posledku prakticky užitečná. Nikdy jsem ale nezpochybnil její poetiku, její fantasii, ani vhodnost tak vybraného kejklířsko triku pro dětskou slavnost. Stěžuju si jenom na to, že moderní děti zapomněly vřískat úžasem.

Esej XXIX.: O vzdělávání

Byl jsem tak smělý, pokud ne přímo drzý, že jsem si dovolil tvrdit, že by bylo celkem dobré, kdyby vzdělaní Angličané věděli něco málo o historii. O nevzdělané Angličany strach nemám. O historii něco málo vědí, možná jen velmi málo, ale zato doopravdy. Pamatují si, co říkával jejich otec i děd, v kterém městě nebo vsi se narodili, jaký tón převládal ve společnosti kolem nich a jejich svědectví, pokud jde o tyhle věci, je pravdivé. Každý právník vám řekne, že nevzdělaný svědek je vždy lepší než vzdělaný, protože toho nikdo složitě neučil, aby viděl věci, které nejsou. Je ale zlé, pokud by vzdělaný člověk, vychovaný a vycvičený k tomu, aby měl cit, vkus a zálibu pro mnoho dobrých věcí, třeba hudbu či krajinu neměl vědět nic o písních svých otců a měl umět ocenit krajinu, aniž by dokázal mít v úctě zemi. Nu a celý protivná potíž je v tom, že pokud řeknu, že by se lidé měli učit o historii, vznikne hrůzostrašný dojem, že mluvím jako historik. Jenže to je skoro pravý opak toho, co mám na mysli. Sám toho o historii vím velmi málo, ale i ta troška stačí k tomu, abych věděl,že lidé mnohem důležitější, mocnější a úspěšnější než já o historii neví vůbec nic.
Nejde o to, že by měl být někdo učenec, ale o něco, co se lidi ve škole neučí nebo alespoň nenaučí. Kdybych zjistil, že vzdělaní lidé nevědí, že je nějaký rozdíl mezi sčítáním a odečítáním, pak bych považoval za oprávněné tvrdit, že se aritmetice ve kolách něco přihodilo, neplynulo by z toho, ale že jsem matematik, což by bylo absurdní, a ještě méně by to znamenalo, že se mohu s profesorem Einsteinem debatovat o vyšší matematice. Kdybych zjistil, že moji nejkultivovanější známí považují Vídeň za hlavní město Španělska nebo Volhu za nejdůležitější americkou řeku, musel bych mít dojem, že zeměpis se vyučuje jaksi neurčitě a to navzdory skutečnosti, že moje vlastní geografické povědomí je věru velmi neurčité. Zkrátka normální člověk si může na odbývání nějakého předmětu ve vyučování stěžovat po právu jen tehdy, když vidí, že školy opomíjejí i to málo, co on sám zná. Může mít sám velké potíže s tím, aby jen klopotně zvládl abecedu, ale přece má také právo poněkud se podivovat, že lidé sice znají abecedu a aritmetiku, ale nic neví o abecedě historie. O tu tady totiž se vším důrazem jde, o abecedu a elementární prvky historie neboli o to, co bylo slavným úslovím označeno za nárys či osnovu dějin. Nevím vůbec nic o elektřině, leda to, že rozsvěcuje žárovky a rozeznívá zvonky a dělá vůbec všechny možné podivuhodné věci kolem mě, jimž já shodou ve srovnání s gongy či svíčkami, nepřipisuji žádný velký význam. Vím, že jméno pro ni pochází ze starého řeckého slova pro jantar, vím ale také, že její moderní použití je převážně moderní. Chci říct, že před tím, než ji v pár posledních staletích analyzovali a využili vědci jako byl Volta nebo Galvani, mělo pro význam elektřiny smysl jen pár lidí, s výjimkou těch, kdo měli onu kratičkou, ale jiskřivou zkušenost, že do nich udeřil blesk. Jinak řečeno, i když o elektřině jako takové nevím skoro nic, o její historii cosi vím, protože vím, že před Voltou a dalšími žádnou historii neměla.
A teď srovnejte takovou elementární informaci jednoho ignorantského Angličana o jednom odvětví fysiky s naprostou nevědomostí téměř všech Angličanů o souběžné historické záležitosti. Miliony lidí, kteří o elektřině vědí mnohem víc než já (a nikdo nemůže vědět méně), jsou v této chvíli přesvědčeny, že internacionalismus je nová idea, a že je tento druh ethiky právě tak nový jako elektřina—nebo spíš jako elektrikáři. Promluvte si téměř s kýmkoliv ve vlaku nebo v tramvaji a zjistíte, že věří, že všichni pocházíme z divošských odloučených kmenů a že ideál přátelství s cizinci je součástí moderního ideálu bratrství. Možná se bude jaksi neurčitě domnívat, že komunisté byli první kosmopolité, že národy nemůže pospojovat nic než třetí, čtvrtá, pátá nebo šestá internacionála a spojení proletářů všech zemí. To je ale jen možnsost, protože komunisté jsou dosud jen malou menšinou. Ale i tehdy, když to bude docela mírný a uměřený občan z některé ze starších stran, zjistíte, že se domnívá, že národní sobectví a zaslepenost jsou už jen věcí minulosti, nebo že mezinárodní bratrství může být jen záležitostí budoucnosti. Bude říkat, že je to kvůli rozmachu liberálních idejí, které rozšířily úzkoprsé náklonnosti národa či kmene. Může dokonce zastávat názor, že pan Wells vymyslel světový stát, i když ho tak docela nezaložil. Tak či tak bude téměř jistě věřit, tím či oním způsobem, že vracet se znamená jít zpět k čím dál vyhrocenějším a jednostrannějším oblastem patriotismu a že svět byl na počátku a šovinistický a až postupně dorostl k většímu porozumění pro spravedlnost pro cizince.
Nuže, tohle je černobílý blud o nárysu dějin, právě tak jako by bylo pobloudilé tvrdit,že nějaký prehistorický člověk zasažený bleskem byl elektrikář. Je to naprostý a ohromující opak skutečnosti. Právě nyní je Evropa velmi národní a někdo by mohl říct, že velice, velice úzkoprsá. Je ale jisté, že bývala mnohem méně národní a mnohem méně úzkoprsá. Osobně mám nacionalismus celkem rád a vím, že jsou i mnohem horší věci, než úzkoprsost. Mluvím ale o historické skutečnosti, prosté a primární historické skutečnosti, jíž historii patří naprosto stejné místo jako sčítání a odečítání. Kdo ji nezná, nezná abecedu našich lidských dějin. Skutečností samozřejmě je, že zúžené národovectví silně a vytrvale narůstalo posledních šest staletí a že evropské národy jsou dnes rozděleny mnohem více než v době Svaté říše římské, o pohanském římském impériu ani nemluvě. Francouzi a Angličané, kteří se bili u Kresčaku si byli mnohem podobnější, než Francouzi a Angličané, kteří stáli při sobě u Monsu. Je historickou skutečností, že naše národnosti, ať už jsou dobré či zlé (a pro mě jsou dobré dost) vzešly do své samostatné existence ze společné kosmopolitní civilisace sahající do časů césarů a pořád ještě uznávané za dnů středověkých papežů. Nepřu se tu nyní o to, jakou důležitost připisovat tomuto historickému faktu, a ještě méně o to, co z něj dovozovat. Tvrdím jen, že tenhle fakt není obecně jako fakt uznáván, jako je tomu třeba u elektřiny. Tvrdím jen, že bych byl všeobecně považován za idiota, kdybych byl tak neznalý elektřiny, jako je většina mých krajanů neznalá historie.
Je myslím docela důležité tuhle věc zdůraznit, protože je to nyní věc hrozící pohromou. Všichni se dnes jaksi poplašeně ptají, zda si velké národy mohou a dokáží porozumět a skoro všichni trvají na tom, že to porozumění musí být jakési nové. Není tedy bez významu poukázat na to, že všechny tyto velké národy bývaly částí jedné společné a zcela sjednocené civilisace a že jí byly nějakých šestnáct set let. Nechci aby vybledly zpět do pohanské jednoty prvního století, ani do feudální jednoty století čtrnáctého. Pokud ale někdo tvrdí, že nemohou k jednotě dospět, není bez významu a smyslu připomenout, že ji po déle, mnohem déle, než tisíc let najít dokázaly. Bylo by mnohem nadějnější tvrdit, že mezinárodní bratrství bylo celým historickým pozadím ze kterého jsme vzešli, než říkat, že se může a nemusí ukázat jako nevyzkoušená Utopie.

Esej XXVIII.: O dělnících

Často se správně říká, i když ne možná správě rozumí, že extrémy se setkávají. Zvláštní však je, že se extrémy setkávají ne v mimořádnosti, ale v tom, že jsou nudné. Země, kde východ a západ jednou jsou je velmi plochá. Takové krajnosti jsou totiž obyčejně krajními zjednodušeními a mají sklony ke generalizacím, jež zplošťují skutečné typy, o skutečných osobnostech ani nemluvě. Dvě z nejhrůznějších věcí na světě jsou kupříkladu způsob jímž snobové mezi boháči mluví o chudých a také způsob, jímž o chudých rozpráví ješitní pedanti, kteří tvrdí, že znají ekonomický lék na chudobu. Na jedné straně máme třídu lidí, kteří vždy mluví o „nižších třídách“ a tím dokazují, že sami patří ke třídě mnohem nižší, tak nízké, až by si skoro zasloužila označení „klasa“ či snad dokonce „nóbl klasa“. Je dostatečně mdlé mysli, aby byla pyšná, ale tahle sorta je obyčejně pyšná jen přes peněženku a jak napsal Thackeray „sprosté věci sprostě obdivuje“, kupříkladu obdivuje sebe samu. Když tyhle lidi slyšíte, jak se baví o sloužících nebo pracujících lidech, stačí to k tomu, aby moudří a dobří urychle odešli s vášnivou chutí buď stavět barikády, nebo jim aspoň namazat schody. Je tu ale kupodivu ještě něco, co ve mně vyvolává téměř stejné pocity a to je pedantický způsob, jímž jacísi profesoři socialismu či sociálních reforem, ba i někteří z těch, kteří by měli být sami zástupci dělnické třídy, třídí všechny lidi, kteří jsou zrovna shodou okolností chudí. Stává se jaksi, že o o proletariátu mluví přesně týmž tónem hlasu, jímž bohatší snobi vykládají o nižších třídách. Proč není kupříkladu nikdy správné nazývat je dělníky nebo pracujícími lidmi, ale vždy je drtivě správě mluvit o nich jako o „pracujících“? Už to slovo samo, a jeho rituální opakování, jak by celé téma odbarvovalo a zbavovalo ho jakéhokoliv lidského zájmu. Být dělníkem je snad ta nejušlechtilejší z lidských činností a potěšilo mně onehdy, když jsem jistého řečníka slyšel mluvit o panu Ericu Gilovi, velkém sochaři jako o „prvním dělníku této země.“ Ale osoba pohlcená v těchto sociologických generalisacích není o nic víc poslední, než ta první. Není pracující člověk, protože není člověk, není to žádný dělník, kterého by kdokoliv znal, není to ten legrační irský zedník, s kterým jste si povídali jako malé děti, není to ani instalatér, ani jeho tajuplný pomocník, není to ani ten poněkud podrážděný zahradník, není to potřebný brusič nožů, romantický krysař. Je to jen částečka ohromné šedé hordy zvané Dělníci, v níž jsou očividně jeden jako druhý, podobni mravencům a pořád kamsi pochodují, nejspíš k Deváté či Desáté Internacionále. Tenhle odlidšťující způsob způsob zacházení s lidmi, kteří dělají většinu praktické práce, na níž závisíme a to jen kvůli tomu, že to bohužel musí dělat za mzdu je pro kohokoliv se skutečnou sympatií k lidem právě tak iritující jako ignorantské opovržení tříd, jež jsou dobře postavené a musí se jim dostat patřičné poučení. A oba klopýtají o docela prostou skutečnost, že na pracujícím člověku, dělníkovi, je nejdůležitější to, že je člověk, konkrétní druh dvojnožce a že dva lidé nejsou čtvernožec, ani padesát stonožka.
Tyhle úsměvné, leč protivné, zvyklosti jsou jen vnějším projevem sociální pravdy, jejíž pravost je čím dál zřejmější, kterou však jen velmi málo lidí z jakékoliv politické či sociální skupiny už jako pravdu poznalo. Kdybych to měl říct, jako divý komunista, hlas hrubých a prostých mas chudých a kdybych proto používal co nejdelší slova a vyjadřoval se co nejpedantičtěji a nejmnohoslabčněji, mohl bych celou věc formulovat asi takhle. Počátkem sociologie kapitalistického industrialismu byla identifikace s individualismem, ale jeho konečná organisace koresponduje s naprostou ztrátou individuality. Takže všechno špatně. Ještě horší však je, že druh konstruktivní nespokojenost ve vzpouře proti němu, který je dosud nejrozšířenější v různých formách veřejného mínění, sám tuto lhostejnost k individualitě zdědil a nese. Komunismus je totiž dítětem a dědicem kapitalismu a syn se bude otci pořád ještě hodně podobat, i kdyby ho doopravdy zabil. I kdybychom měli to, čemu se říká diktatura proletariátu, přece by se s davem diktátorů zacházelo stejně monotónně jako se zachází s davem námezdných otroků. V praxi by trval přesně týž dojem hejn bezvýrazných lidských bytostí, rojů lidských bytostí, jež jsou stěží lidské, rojů vylétajících z úlů buď sbírat, nebo rozdávat žihadla. A když jsem o tom slově přemýšlel, uvědomil jsem si najednou, proč se mi tak silně nelíbila ta další slova, která jsem zmiňoval. Když jsem se nad tím totiž zamyslel, došlo mi, že je tu celá jedna skupina hmyzu, jíž říkáme dělníci.
Na této podobnosti, jíž se obyčejně říká konflikt, mezi průmyslovým řádem a stejně průmyslovou revolucí je v zásadě založena ona třetí teze, jíž jsem se zde občas dotkl a to je trvání na pravém individualismu namísto falešného, distribuce soukromého majetku jednotlivým občanům a jednotlivým rodinám. Nediskutuji teď o jejích politických vyhlídkách nebo ekonomické účinnosti, i když je obojí nadějnější, než si většina moderních lidí myslí. Uvažuji o ní toliko ve vztahu k paušální kritikám, rojícím se davům a obecném sklonu lidí na obou extrémech problém zjednodušovat buď pohrdáním nebo pedanterií. Chci říct, že někteří z nás si myslí, že by irský zedník mohl být ještě veselejší, kdyby byl stejně svobodný jako irský rolník, že kdyby instalatér byl vlastníkem svého nářadí, pak by se mu tolik nestávalo, že ho po práci nechá na místě, že i i když člověk může být na se svou zahradou právě tak nerudný jako spokojený, sám fakt vlastnictví obyčejně přispívá spíše ke spokojenosti a že dokonce i nespokojenost tohoto druhu neznamená, že člověk by byl současně nespokojený i nerozlišitelný či neviditelný nebo nucený luštit neurčité zvuky v mase mnoha bezejmenných lidí, podobné bzučení včel v zahradě za jeho domem. Nevěřím totiž, že by jakákoliv lidská bytost byla podstatně šťastnější z toho a proto, že by se konečně ztratila v davu, i kdyby se mu říkalo dav druhů. Nevěřím, že veselé lidské marnivosti by z kohokoliv mohly tak snadno vyprchat, myslím, že každý člověk si musí chtít více či méně působit jako postava, ne jen jako ubíhající krajina, i kdyby to měla být krajina tvořená postavami. Nemohu věřit, že by lidé byli až tolik jiní, že by kdokoliv z nich chtěl být tentýž. Připouštím, že počátek lidí pro účely sociálního protestu může mít v sobě cosi z ospravedlnění spravedlivé války. Přpustím dokonce i to, že před hrozbou takové války může poněkud vyblednout arogance boháčů, kteří nemají ponětí, co je taková válka zač. Opakuji ale, že zacházení s lidmi jako s masou nejen při abnormálních případech jako je válka nebo stávka, ale za běžných okolností a při běžné řeči ve společnosti, považuji za velmi špatný způsob, jak se snažit o porozumění lidskému živočichovi. Jen nemnoho zvířat, a živočich člověk mezi ně nepatří, lze nejlépe posoudit či využít ve stádu či smečce. Dělníky komunistického státu by někteří přirovnávali k vlčí smečce, ale já mám velmi vážné podezření, že se podobají spíše stádu ovcí. Ani o jednom z těchto zvířat ale nelze říct, že by mělo nějak zvlášť složitou či zábavnou mentalitu. I kdybychom mohli, jen velmi málokteří z nás by prahli po tom, aby mohli naslouchat plynoucím a ubíhajícím ovčím vzpomínkám a sv. František byl podle všeho jediný, kdo by kdy v důvěrném kontaktu s vlkem. Právě proto, že je člověk nejzajímavějším z tvorů nachází své pravé místo mezi tvory, kteří si hrabou vlastní nory, nebo staví vlastní hnízda a hanbou naší společnosti není, když nemá úl či mraveniště, ale to, když mezi tolika hnízdy a norami nemá, kde by hlavu složil.

Esej XXVII.: O změně

Tohle není správné místo pro obzvlášť důkladnou studii o tom, proč se oni bystří a chytří mladí lidé, kteří jsou tak nadřazení vůči věčnosti, zdají tak poddaní a podrobení času, proč s tak rozmáchlými pohanskými gesty hlásají, že mohou sundat kříž, současně nás celí neklidní a úzkostní ujišťují, že nemůžeme otočit hodinami zpět. Vypadá to, jako by měli za to, že uctívání hodin je jakýmsi novým náboženstvím a přitom si vůbec nevšimli, že jsou to obyčejně dědečkovy hodiny. Čas totiž, ať už je jinak čímkoliv je dnes už poměrně starý gentleman, jeho přesýpací hodiny jsou velmi staromódní časomíra a jeho kosa je dosti zašlé a archaické nářadí, jež se nehodí na výstavu zemědělské techniky. Jinými slovy, všechny tyhle řeči o věcech, které mají odpovídat době, musely, už pro samu svou povahu být už stokrát opakovány dříve. A každý, kdo se v meditativní náladě zaposlouchá do zvuku dědečkových hodin zjistí, že je těžké najít nějaký rozdíl mezi jedním a druhým tiknutím a možná ho napadne, že by ani nemusel být nějaký velký rozdíl mezi jednou dobou a jinou. Dobře vím, že někteří rozdělili jméno Otce Času pomlčkou a že po pojmenování Časo-prostor může vyhlížet poněkud prostorněji. Přesto všechno je tu ale malý logický trik, podobný triku hodinového stroje, kvůli němuž je mladý filosof chycen v čase jako v pasti. Jeho vlastní čas se kolem něj tikavě svírá, jako v jedné staré povídce z níž mi naskakovala husí kůže a ve které je člověk polapen a rozdrcen ve starých hodinách. Omyl, který ho uvěznil spočívá totiž v tom, že zjevně nemůže odolat pokušení postavit svůj argument toliko na tom okamžiku v čase, kdy onen argument předkládá.
Zrovna jsem dočetl velmi svěží povídku o zestárlé grande dame ve venkovském paláci a mladém romanopisci, jehož považovala za kariéristu a revolucionáře. Nejsem obhájce staré dámy, naprosto odmítám stát se zachmuřeným a vyzáblým právním zástupcem, kterého její aristokratická rodina musela mít. Myslím, že to musela být zcela jistě nepříjemná stará dáma a stejně pevně jako ten nejpevnější z mladých romanopisců či revolucionářů si myslím, že byla zcela hloupě pyšná na pouhou náhodu postavení, kdo kterého se narodila. Mladý osel romanopisec, ani tvůrce tohoto autora, nemohl vidět, že i on se pyšnil, a zrovna tak hloupě, pouhou nahodilostí svého narození. Ona se totiž pyšnila toliko místem, do něhož se narodila a on se jen vytahoval dobou, do níž se narodil. Říkal totiž, a očividně to bylo všechno, co dokázal říct, a opakoval to pořád dokola, mávaje přitom rukama: „Vaše doba je pryč, copak to nevidíte, že je pryč? Dnešek patří nám, zítřek je náš.“ a tak dále, pořád dokola a bez ustání jako zvuk tikajících hodin. To ale nemá žádný vliv na skutečnou otázku, zda totiž jeho doba byla lepší či horší než její. Pokud budu tvrdit, že v pondělí bylo lepší počasí než v úterý (a ono si v poslední době nebylo moc co vybírat mezi pondělky a úterky), pak upozorňovat mně, že se tak ptám zrovna v úterý večer nebo možná ve středu ráno, není žádná odpověď.
I ten nejvíc do ruda rozpálený meteorolog bude zbytečně mávat rukama a křičet. „Pondělí už bylo, pondělí se už nikdy nevrátí, úterý a středa jsou naše, nemůžeš otočit hodinami zpět. “ Mám plné právo odpovědět na to, že vyměněný ciferník hodin nemůže změnit fakta zaznamenaná barometrem. Když byla stará dáma mladou dámou nepochybně prohlašovala, že jí patří přítomnost a budoucnost a že její zestárlá tetička je opravdu velice stará. Ale laskavá a zdvořilá srovnávání neznemožňují ustanovit objektivní historická srovnání. A každý má intelektuální nárok říkat, pokud si to myslí, že za pondělků staré dámy bývalo lepší společenské počasí, než při útercích mladého pána či dokonce nedělích stařičké tetičky. Sám to netvrdí, jistě ne o té staré ženě, a jak říkával arcibiskup Temple: „Její tetičku jsem nikdy neznal“ Ovšem být vůči staré ženě hrubý a opovržlivý jen proto, že je staré je filosofa ještě nehodnější, než je to nehodné gentlemana. A celé to připisování nadřazenosti hodině, která právě pomíjí jen kvůli té náhodě, že zrovna pomíjí je už z povahy věci neinteligentní v tom smyslu v jakém je neinteligentní hrubá matematická chyba. Teorii pokroku lze obhajovat, ale je nutné ji dokázat. Je nutné ukázat, že jistá sociální stadia jsou nadřazená předchozím sociálním stadiím pro svou vlastní hodnotu a kvalitu a v mnoha případech je možné, že to dokázat půjde. Je ale absurdní, aby mladý muž svůj argument zakládal jen na tom, že se do diskuse začal zapojovat v roce 1930 a ne 1830. To není o nic platnější fakt, než to, že se svými debatními společníky potkal na Turnham Green, když debatovali celou cestu z Hammersmith. První je jen okamžik v čase, druhé jen jen bod v prostoru a obojí je stejně irelevantní a lhostejné jako tikot hodin.
Přirozeně, když vezmeme tuhle povídku jako text, pak se v něm romanopisec považuje za cosi nového. Kdyby však trochu bádal, i kdyby jen o dějinách romanopisců, pak by zjistil, že žádné takové prosté dělení mezi starobylostí a novotou neexistuje. Romanopisec o sobě tvrdí, že je realista a má zrovna takové právo hájit realismus, jako jiní spisovatelé mají právo hájit romantismus. Míjí se však cílem o tisíc mil, pokud by se domníval, že existoval jakýsi obecný pokrok od romantismu k realismu, nebo vlastně, když na to přijde, od čehokoliv, k čemukoliv jinému. Už i jen slavná historie velkých anglických spisovatelů by stačila k tomu, že nešlo nikdy o žádný čistý příběh pokroku, ale o vzpoury a reakce, revoluce a kontrarevoluce. Když začala Anglie unikat od puritanismu, který zakazoval jakékoliv romance velký Richardson jásal nad tím, že může prolévat záplavy slzí a něžnosti nad nejjemnějšími formami lásky. A když to udělal, velký Fielding se těšil ještě víc z toho, že chrlil proudy proudy výsměchu, protože věřil, že jeho hrubá upřímnost a zdravý rozum jsou součástí osvícenství a svobody, i když často se věnoval méně jemným formám lásky.
O generaci později přiznávala velká Jane Austen znechucení dokonce už nad hrubostí Addisonovou a vytvořila zdrženlivou komiku v níž polovina humoru spočívá v jejím záměrném zachovávání dekora. Pak jsme pokračovali k Dickensovi a Thackerayovi, zejména ten druhý odmítal jako barbarství to, co Swift a Smollett považovali za realismus ba liberalismus. Dnes není na všech těchto velkých anglických spisovatelích důležitého nic než to, že byli všichni velcí. Nikdo nediskutuje o tom, zda byli všichni něčím noví, i když si to jeden po druhém o sobě každý myslel. Kdokoliv bude postupovat chronologicky může popadnout tak, že bude bránit brutalitu proti Richardsonovi či prudérnost proti Fieldingovi. Datum je ten nejhorší argument na světě. Znamená totiž brát za pevný bod právě to o čem ve skutečnosti víme, že je pomíjívé a sázet vše na dnešek právě ve chvíli, kdy se mění ve včerejšek. Uctívač hodin vyznává těžké krédo predestinace a jen či teprve, když hostinec zavírá volá jeho kněz hlasitě ke svému bohu stejnými slovy jako všichni smutní moderní mudrci: „Čas, pánové, čas.“