XXXVI. O příštích sto letech

Každého potěší, že pan H. G. Wells se opět ujal své provokativní role proroka a v dobře známých nedělních novinách začal psát cosi, co je označováno za <em>Historii příštích sta let</em>. Dalo by se tvrdit, že je poněkud nefér takové dílo kritisovat, když ještě ani pořádně nezačalo. Takovou námitku ovšem nepřipouštím a to z toho zcela zásadního důvodu, že jediná věc, vůči níž mám námitky, je místo, kde proroctví začíná.

Nezačíná totiž tam, kde byste začali vy neb já, my chudáci, tedy od nynější krise a podmínek, v nichž se nacházíme. Začíná naopak od dokonalých společenských podmínek, o nichž očekává, že nastanou po nějakém blíže neurčeném počtu století od nynějška. Pan Wells si svůj pevný bod stav do budoucnosti a pak je pro něj snadné ukázat, že celá naše moderní politika ekonomika jsou nepevné, což je přisámbůh rozhodně pravda. Jenže na člověku, který píše jako utopista je vždy něco iritujícího, a to tehdy, pokud píše, ne jako by po utopii toužil, ale jako by již v nějaké žil.

Chová se jako by žil ve společnosti s dokonalým pohodlím, rovností a slušností a na nás, kteří zápolíme ve změti protichůdných cílů a záměrů, jež jsou právě tak často komplexem ctností jako komplexem neřestí, hledí s chladným soucitem a necitelnou sympatií. Ať je to jak je to, myslím, že tenhle trik se začátkem od imaginárního a ideálního stavu v budoucnosti. Pan Wells by považoval za neférové, kdybych napsal knihu z pozice anděla nebo z pohledu světce v nebeské blaženosti a pak ukazoval, jak ubohoučké jsou všechny naše vědecké experimenty, naše pinožení kolem politických a sociálních reforem, naše handrkování o filosofických a literárních problémech vypadají z pohledu vyšší inteligence z úrovně Ráje. Připadá mi to stejně nefér, když se jedná jen o pozemský ráj. Pan Wells kupříkladu velmi správně odsuzuje špinavé pletichy moderního finančnictví a tajnou všemocnost moderních finančníků. Nestěžuji si že tvrdí, co bych řekl i já, že by totiž ve zdravější a bdělejší společnosti byla taková spiknutí složitější. Jenže jeho šťastný muž z budoucnosti prostě tvrdí, že budou nemožné jednoduše proto, že úřad zvaný Transakční výbor je znemožní.

Nuže, to na mně působí velice podobně, jako kdyby chtěl tvrdit, že v dokonalém státě spolu on a já nebudeme moci nesouhlasit, protože vše vyřeší a rozhodne Úřad pro dosažení shody. Je to logická fikce, kterou může docela dobře hájit,třeba jako jednu z tisíce štastných fantasií z jeho raných děl, že vědění bude nakonec natolik zvládnuté a rozšířené, že pro mě a pana Wellse bude nemožné přít se o čemkoliv, tak jak se dnes přeme o vlacích v jízdním řádu, nebo plánu bludiště v Hampton Courtu. Všichni budou vědět všechno a něco takového jako věc názoru nebude existovat. Bude právě tak jasné, řekněme, zda bylo nadpřirozené náboženství pro lidi dobré nebo špatné jako bude zřejmé, že určité množství jedu člověka zabije, nebo že ho jisté množství konkrétního protijedu zachrání. Bude existovat ohromná Encyklopedie všeho, v níž bude definitivně rozhodnuta každá otázka, o niž se kdy lidé přeli a nebudou v ní žádné chyby a omyly, leda snad chyby tisku, podobně jako ve velkém telefonním seznamu. Dokážu si představit, že by pan H. G. Wells, zejména ve svých mladších letech, dokázal napsat v podobném duchu fascinující pohádku o vědě. Nemohl bych však věřit jeho pohádce o Úřadu pro dosahování shody, a nevěřím ani jeho pohádce o Transakčním výboru. Jsem ze srdce přesvědčen, že tajné a špinavé transakce, které jsou nyní dovolené ve světě financí a obchodu by měly být podrobeny mnohem víc než nyní veřejnému a odpovědnému dohledu. A když jsme u toho, jsem docela ochoten věřit, že může existovat mnohem širší shoda o faktech dějin a vědy, která by nás uchránila od řady zpozdilých sporů založených na populárně naučné podobě vědy a levné vlastenecké podobě dějin. Přineslo by to výhodu stejně tak mé, jakož i jeho straně sporu. Pro nás by bylo velkou úlevou, kdybychom věděli, že skutečně existovala všeobecně přijímaná referenční kniha, jež by všem lidem jednou provždy zakázala věřit, že Galileo byl mučen a upálen, nebo že Neposkvrněné početí je to samé, co Vtělení. Zbavilo by nás to mnoha potíží s vysvětlováním věcí. Nevěřím ovšem, že by Encyklopedie Všeho skutečně a úplně urovnala a rozhodla každý spor a nevěřím ani tomu, že by Transakční výbor definitivě a jednou provždy předešlo možnosti skandálních transakcí. A nevěřím tomu proto, že věřím svým svým očím, že věřím svým skutečným zkušenostem, které jsem získal za padesát let setkávání s mými spolutvory a postupným formováním názoru na všechny tyhle dobré kumpány a na to co s nimi je a proč.

Zkrátka prostou odpověď Nadřazené Osobě, která s opovržením shlíží ze své několik století vzdálené Utopie na naše skandály a hříchy, lze formulovat těmi nejprostšími slovy: „Co se stane, když se pokazí nebo zkorumpuje i Transakční výbor?“ Co se stane, když postupy Transakčního úřadu začnou mít své vlastní tajné transakce? Přiznat takovou ochablost či utajení může odporovat celému plánu, cíli a ideálu instituce. Právě tak je proti samému jménu a titulu justice, když je nespravedlivá. Právě tak je proti samému titulu rozdělování poct a šlechtických titulů, když neobstojí ve věci cti. Právě tak je zneužitím demokracie, když demagogové podvádějí lid, a je proti samé podstatě novin, když vlastník zamlčuje a potlačuje zprávy. Přesto jsem všichni slyšeli o tom, že se takové věci dějí. Chceme vědět, jak bude zaručeno, aby andělé, kteří budou za nějaké to století pracovat v Transakčním výboru, až bude zřízen, byli každou minutu svého smrtelného a utrápeného života dobří a nikdy nepoklesli ani o píď po nejvyšší a nejtvrdší a nejhrdinštější standardy lidské bdělosti a sebeovládání. Jak jsem už vysvětlil, ani v nejmenším netvrdím, že by Transakční výbor nebyl reformou, nebo reformou velmi potřebnou, nebo reformou, která by umožnila skutečně se vypořádat s takovými skandály jako byl Kreugerův. Netvrdím, že to nebude reforma, jen se ohrazuji proti poklidnému naznačování, že ji už nikdy nebude zapotřebí reformovat.

Jinými slovy řečeno implikace či ideál, onehdy vyjádřeny v titulu <em>Lidé jako bohové</em> skutečně stojí v pozadí i těch nejrozumnějších nároků na vylepšení lidí jako takových. Imaginární páně Wellsův autor píšící v neznámém čase v neobjevené zemi opravdu mluví tak, jako by pro ně sama idea takových nízkých vzpour či zrad společenského řádu pro něj byla nemyslitelná. Já odmítám a popírám, že by mohl existovat sociální řád v němž to bude nemyslitelné. Může existovat velmi pevný sociální řád, kde to pro nějakou dobu bude téměř zcela neproveditelné. Zdá se mi ovšem, že v dlouhodobém pohledu budou ty nejzdravější společnosti celkem spokojené, když budou moci říct, že jsou velmi vděčné, když se to děje velmi zřídka. A nevěřím tomu, že by se takového cíle dalo dosáhnout, či se mu jen přiblížit čímkoliv, co by bylo jen vylepšováním společenské mašinerie, či zřizováním Výborů pro Všechno a pro Cokoliv. Myslím, že se to děje jen tehdy, pokud je lidem vštěpován smysl por důstojnost a povinnost, a to ne vládou, ba ani školou, ale něčím, u čeho uznávají a rozeznávají tajné volání k jednotlivé osamělé duši. Nevěřím v <em>Lidi jako bohy</em>, ale věřím v <em>Lidi s bohy</em> nebo raději (jsem už zkrátka v těchto věcech takhle upjatý) s Bohem. To je jiná a mnohem větší otázka, třebaže v sobě neobsahuje víc důvěřivosti, než víra v utopii. Zde chci říct jen tolik, že je přibližně stejně libovolné či svévolné pro velkého spisovatele psát své dopisy z Utopie, jako by pro mě bylo datovat mou kritiku z Ráje.

XXXV. O návratu velkého úpadku

Často a různými způsoby jsem dával najevo, že nedůvěřuji celému tomu hnutí, které by se dalo zhruba označit za reakci po velké válce (rozumí se první světová pozn. překl.) a proti ní. Jelikož jsem při smyslech, a bez toho abych si dělal nějaké nároky na to, že jsem slušným křesťanem, přirozeně toužím po míru spíš než po válce a jsem natolik anglický patriot, abych se musel a dokázal vyrovnat s v mnoha ohledech nepříjemnou skutečností, že právě teď by válka mohla být horší pro Anglii, než pro Evropu. Hluboce ovšem nedůvěřuji a nevěřím všem těm odstínům negativního opovržení sahajícím od pacifismu po podporu germanismu, jež se vskutku přehnaly jako vlny nad tiskem a politickým sentimentem v této zemi během poválečného období. Myslím, že Anglie byla mnohem blíž tomu, aby ustavil mír onoho dne, kdy vyhlásila válku, než je dnes, kdy řada názorů může vyhlásit válku Anglii navzdory. Myslím, že měla blíž k znovunastolení skutečné evropské jednoty, když válčila s Prusy, než když se jen handrkovala s Francouzi. Věřím, že skutečná rada spojenců, pokud by ji vedla jasná a důsledná theorie Evropy by odvedla lepší práci pro mír než Liga národů. Nejsou to názory, které by v poslední době byly běžné, možná to nejsou názory, které by i dnes mohly být populární. Jsou to však názory, ze kterých jsem nikdy neslevil, a které se mi v poslední době silně a výrazně potvrdily. Vzpomínám si, že jsem kdysi dávno, ještě před válkami na Balkáně a rusko-japonskou válkou psal v obecném smyslu, že existují dvě síly, které ohrožují světový mír a to kvůli své historii, své filosofii a tomu, že stojí vně etiky křesťanstva, těmi silami bylo Prusko a Japonsko. Vzpomínám si, že jsem vyděsil všechny své liberální přátele, když jsem v časech svého mládí napsal tohle všechno do <em>Daily News</em> o Japonsku. Nezměnil jsem ovšem svůj názor tehdy a určitě ho nebudu měnit ani teď.

Mým tématem zde ovšem je poválečná reakce Myslím, že se nikdo nepokusil analysovat onu náladu v níž velmi sálavou horečku války následovala zimnice válečné únavy. Psychologové se na všech stranách pouštěli do všech možných témat, o válečné psychologii a o psychologii válečné propagandy jsme se dozvěděli všechno možné Moc jsme toho neslyšeli o psychologii protiválečné propagandy ani o tom, proč jedni a ti samí lidé byli nejprve fanatiky jedné a posléze stejnou měrou fanatiky druhé. Začnu hned tím, že jedné i druhé náladě příliš nevěřím proto, že je to nálada. Platí nejen to, že to byly pouhé emoce, je rovněž téměř pravda, že obě byly jen fysické. Lidem bylo z války zle, v reálném smyslu, který působil, že jim byl zle. Bylo to velmi přirozené a do jistého bodu i velmi zdravé, protože fyzická nevolnost může nasvědčovat zdraví či uzdravování. Jenže nevolnost není volba, natožpak přesvědčení. Znechucení je vehementnější než nesouhlas, ale je mnohem slabší než nesouhlas. A nic není ve své podstatně méně stabilnější než znechucení toho druhu, které následuje pro přehánění. Zkrátka mírová nálada bezprostředně po válce byla onou dobře známou náladou z rána poté, jež následuje po noci předtím. Byla to bolavá hlava opilce, jemuž se nestřídmost v pití vrazila do hlavy. Právě tak jak jen zaslepený pijan vína může být z vína znechucený, tak byl obyčejný žurnalistický hurávlastenec znechucený válkou, Ona reakce byla jistě zdravá do té miry, nakolik některé z válečných horeček a zuřivých vášní byly nezdravé. Ona reakce jistě byla přinejmenším lidská, protože tíže války je ve své podstatě nelidská. Jenže na pocitech této povahy není nic daného, pevného a to ani, když jsou lidské a zdravé. Opilce nejspíš během týdne boles hlavy přejde a bude moci pokračovat ve svých vědeckých pokusech zaměřených na vyzkoušení síly jeho hlavy. Pouhá nevolnost plynoucí z toho, že se pět let dívali na jedno a to samé, zeslábne, když to lidé dvanáct let neviděli. Nová generace, která nezakusila hrůzy války tak jako v Prusku povstane a bude třímat šavle a bodáky. Vzdálená země, která nebyla do války příliš zatažena, jako Japonsko, bude brzy připravena na novou vlastní válku.

Mír musí být užitečný nejen jako dávidlo, ale jako spíše ethická dieta než lék. Musí bý založený na nějaké theorii věcí, na nějaké filosofii povahy národů a pravého internacionálního ideálu. Nu, protiválečná reakce v Anglii měla ještě jednu a hlubší vadu. Nebyla nových pohledem na věci, novou theorií o nich, nevyznačovala se bližším porozuměním jiným zemím a zbytku civilisace. Naopak znamenala opětné upadnutí do všech našich starých theorií o jiných zemích, včetně našeho starého pohrdání jinými zeměmi. Pacifističtější Anglie byla ve skutečnosti Anglií isolovanější a osamělejší. Šest let jsme bili naše nepřátele, šest dalších let jsme ubližovali našim spojencům. A teď to vypadá, že se náš populární patriotický tisk pustil do napadání obou, přičemž za důsledky odmítá nést jakoukoliv odpovědnost. Proděláváme recidivu a velký úpadek do nejizolovanější, nejnestydatější a nejvíce ignorantské epochy našich dějin: doby kdy všichni Francouzi byli žábami a všichni Němci uzenkami. Ve vlasteneckých karikaturách dnes uvidíte všechny cizince nastrojené jako veselé postavičky, které už ovšem nejsou ani zábavné, leda snad v tom smyslu,. Že vzdělaní lidé se naučili takové ignoranci smát už ve viktoriánských časech. Francouz s navoskovaným knírem a pokrčenými rameny, Němec s mrožími kníry a ohromnou dýmkou, Rus s beranicí a bujným vousem: tyhle groteskní fosilie prehistorických předsudků by byly pro dobu Tennysona a prince Alberta příliš hrubé. Kultivovaní lidé oné viktoriánské epochy by je řadili vedle staré legendy, že papež chtěl zavést dřevěné střevíc, nebo že Boney byl opravdový obr z pohádky. A přece konečným výsledkem našeho negativního či neutrálního postoje k přátelům či nepřátelům bylo jen to, že jsme upadli zpět do těchto starých pitomostí, z nichž svět po pravdě řečeno vyrostl, když Anglie a Francie a Flandry vyrazily do pole proti Prusku. Byli jsme více opravdu internacionální v oné internacionální válce, než jsme nyní s celým tímhle naparujícím se, samolibým a lidovým hurávlastenckým mírem.

A nakonec, v celém onom dlouhém údobí poválečných let, plných naléhavých a horečnatých řečí o nutnosti zachovat mír, se nikdo vůbec ani nepokusil předejít válce. Nikdo neudělal jednu velmi těžkou a nezastupitelnou věc, jedinou věc, která snad mohla odvrátit válku v brzkém stadiu sporu. Nikdo se nepokusil podívat se na stranu proti své vlastní. Když naši pacifističtí spisovatelé vyčítali komukoliv cokoliv, nikdy se ani na okamžik nezastavili, aby se zamysleli, zda pro to, nač útočí neexistuje nějaká obhajoba. Když si lidé mysleli, že Francie se mýlí ve sporu, psali zcela stejně, jako když si mysleli, že Německo na špatné straně ve válce. Nesnažili se spor urovnat, snažili se jen dokázat, že v něm měli pravdu. Pokud skutečně odvrátit válku v Evropě, pak měli hned na začátku vydat úplná stanoviska o pozicích každého z rozhádaných evropských států. Měli si dát záležet především na tom, aby formulovali postoje a argumenty zejména těch států, které měli v nejmenší oblibě. Víme, že nic takového neudělali. Pan H. G. Wells napsal tisíc stran ve prospěch míru, ale ani stránku ve prospěch Polska. Lord Russel toho namluvil hodně k tomu aby, ze svého pohledu, lidi odradil od válčení, neřekl ale nic, co by do válčení odradilo Mussolliniho, a rozhodně nic, co by odradilo komunisty od toho, aby se bili s Mussolinim. Zkoumat, potvrzovat, vyvracet či smiřovat evropské filosofie by byla práce pro filosofa, ale ne pro filosofa jakým je Bernard Russell. To je jediná cesta k míru a jen málo je těch, kdo ji naleznou.

XXXIV. O pruském pohanství

O vynikajícím pruském vojevůdci generálovi Ludendorffovi máme zprávy, že řekl tato slova: „Odmítám křesťanství, protože neodpovídá německému charakteru a není pro něj vhodné.“ Tato věta mě přiměla k zamyšlení, zejména nad obecnou absencí myšlení a rostoucím rozporu v lidstvu v této věci. Zní mi to velmi podobně jako kdybych řekl „Popírám existenci sluneční soustavy jakožto nevhodné pro chestertonovský temperament.“ Jinými slovy řečeno, nedává mi to vůbec žádný smysl.

Proti chudákovi generálovi se tu nestavím proto, že je německým generálem, třebaže Němci dokáží tyhle věci přehánět způsobem, který je skutečně zcela příznačný a výjimečný jen pro ně. Netvrdím, že všichni Prusové jsou prasata, říkám ale, že jejich zvláštní sklon vrtat se se všem s prasečí důsledností působí, že těm, kdo proti nim nyní stojí, připadají o zakulacenější a nenažranější, inu jako prasata. Když pan Bernard Shaw ve svých debatách na počátku války prohlašoval, že není žádného rozdílu mezi německou a anglickou aristokracií a že důstojník pruské Gardy není o nic lepší ani o nic horší než důstojník Horse Guards nebo Grenadier Guards, poukazoval jsme tehdy, že proti němu svědčí prostá fakta. Že britský oficír může být větší blázen než pruský důstojník, že může může být větší idiot nebo horší člověk, že ve svém nitru může být pyšnější člověk, to všechno jsou věci, které lze tvrdit a obhajovat. Ale o tom, že britští důstojníci nevytahují své šavle na číšníky, ani ostruhami neodkopávají dámy do škarp o tom diskutovat neleze, to je jisté. Pevným historickým faktem je, že obě země mají odlišnou kulturu a pravidla chování, bez ohledu na to, jaká může být duchovní a niterná pravda o kterémkoliv jedinci v jedné či druhé z nich. A tento rozdíl, jak jsem už dřív poukázal, platí obzvláště v této záležitosti volby či uznání náboženství. Myslím, že není nepravděpodobné, že existují ctihodní angličtí válečníci, vážnění v klubu i v ležení, kteří by své theologické názory, pokud nějaké mají, neformulovali se subtilní bystrostí Pascalovou či v sevřené logice sv. Tomáše Akvinského. Mám za to, že je mnoho takových starých drahoušků, kteří theologického jazyka používají povýtce emotivně a ve zvoláních a obvykle jím chtějí spíše pohnout Acherona, než naklonit si božstva. Nepochybuji ani o tom, že velká většina z nich bude dokonce zapřisáhle skeptická a nepřátelská k vyznání a víře svých otců a řekla by k tomu cosi takového jako chudák Ludendorff, jen by to vyjádřili ještě neurčitěji slovy jako „Náboženství je mi j ničemu“ nebo „Ze mně si žádnej velebníček utahovat nebude.“ Pokud ale bude někdo tvrdit, že tito ostří skeptici či hlubocí racionalisté jsou právě takoví jako generál Ludendorff, že jejich odmítání křesťanství je přesně stejné jako jeho zavržení křesťanství, pak říkám, že o nic takového nejde. Jsou dva odlišné druhy, dvě různé tradice a je snadné to ověřit.

Pokud mi budete tvrdit, že earl Haig nebo sir Henry Wilson obcházeli hned po válce Anglii s dechovkou a všem radili, aby uctívali Odina, Freyu a Thora, protože náboženství míru a pokoje neodpovídá anglickému charakteru, pak vám řeknu, že nic takového nedělali. Pokud budete tvrdit, že nejzuřivější materialisté a nejpohrdlivější skeptici mezi našimi starými drahými majory hádajícími se s jejich faráři posléze dospěli k tom, že stavěli hrubé dřevěné oltáře věnčené dubovým listím a jmelím u nichž by pravý nordický lid mohl uctívat pohanské bohy svých norských pirátských předků, pak vám odpovídám, že to nedělali. A přece Ludendroff sám, maršál, který velel obrovským pochodujícím armádám mocné říše a ve svých rukou držel životy milionů lidí, skončil tak,že dělal právě tohle. Je snadné ho označit za pomateného, ale nemohl být blázen a dokonce ani blázen, kdyby to byl běžný anglický vojenský cvok, by nikdy nepropadl zrovna takovému druhu šílenství. Musíme si uvědomit, že dokonce přes skutečnou podobnost, jež v jistých dobách existovala mezi Angličany a Němci, a přes vliv některých minulých aliancí, jistých paralelních náboženských zkušeností, jistých starých větvení královských rodin, určitých velmi moderních hypotéz o rase, jisté konsolidace i konkurence v obchodě, jisté podobnosti ambicí v kolonisaci, zůstává rozhodující to, že i tyto obdoby jsou spíše povrchní povahy a skrývají odlišnosti, jež jsou mnohem jemnější.

Na německém pohanství, je positivní cosi, co je jen negativní na pohanství anglickém. Starý anglický major v anglickém klubu s tvářemi zarudlými vztekem má v sobě cosi frivolního i ve svém hněvu. Často se mu nepodaří říct, co si myslí a proto skutečně to co říká tak nemyslí. Ovšem když generál Ludendorff vyzve mírného obrýleného saského profesora, aby padl na kolena a klaněl se Thorovi, myslí to co říká skutečně vážně. Když herr Hitler o jiných tématech říká jiné věci, skutečně myslí vážně, co říká i když nám to zní velmi zvláštně. Každou skutečnou odlišnost lze obrátit a posoudit ji z každého z obou úhlů pohledu, lze ji popsat slovy, které ji vyvýší nebo umenší. Můžeme jednu povahu označit za přítomnost upřímnosti, můžeme ji označit jen za přítomnost vážnosti, můžeme ji prostě označit za nepřítomnost příčetnosti. Zcela nesporně je v ní ale nepřítomný jistý druh lehkovážnosti, jistý bručivý smích, který hřmí ve starém majorovi v klubu a také ve většině anglických mužů a ve většině případů znamená, že je jak pes, který štěká, ale nekouše. Jak už jsem poznamenal, představuje to dosti známá skutečnost, že pro nejtriviálnější příležitosti používá ten nejkřiklavější jazyk démonologie. Major v klubu není satanista ani uctívač ďábla jen proto, že každou druhou větu začíná slovy „Co k čertu….“

Ovšem hitlerovec je mnohem více uctívačem ďábla, protože se opravdu zbožně klaní německému bohu. Myslím,že to byl Newman, kdo podotkl, že dobro obyčejně selhává proto, že se nevyrovná samo sobě, zatímco zlo tím, že se překonává. Mohli bychom to parafrázovat, a nemusíme se teď ohlížet na to, zda zcela náležitě, když řekneme,že je jistě pravda, že pruský voják může svastiku na svém praporu vzít jen příliš vážně, zatímco anglický voják kříž na své zástavě možná nebere dost vážně . Omyly a zlo, které z obou chyb plynou mohou velmi často vypadat skoro úplně stejně, a přece jde o chyby zcela opačné. Dokonce u vzpoura proti náboženstvím je vzpourou proti dvěma různým náboženstvím, nebo možná proti dvěma různým bezbožnostem. A přece, tomu všemu navzdory, je tu jedna věc, v níž jsou obě vzpoury stejné a dokonce i oba rebelové si v ní jsou podobní, protože se zrodili ve stejné epoše a ze stejných zkušeností. A tou shodou je bezedná pomatenost to, co opravdu říkají.

Nemusím se teď vracet k tomu co význačný pruský pohan opravdu řekl. Je to svým tónem přesnější a puntičkářštější verze toho, co by nám řekl neurčitěji náš pohan v naší milé zemi. Jenže co to vlastně znamená? „Odmítám křesťanství, protože neodpovídá německému charakteru a není pro něj vhodné.“ Hypoteticky, diskutujete o tom, zda je pravdivá určitá theorie o celé povaze věcí. Diskutujete o tom, co svět započal jistým způsobem, zda jistým způsobem sešel z cesty, našel pomoc k tomu, aby se jistým způsobem vrátil zpět a zda jistým způsobem skončí, ať už se nám to líbí nebo ne. A odpovědí není, že ona theorie je falešná, ale že nebyla sestavena se zvláštní zřetelem na to, aby odpovídala vkusu a povaze lidí žijících v konkrétním močále, nebo v polovině cesty na jistou horu nebo při pobřeží jistého vnitrozemského jezera, nebo v jakékoliv jiné konkrétní atmosféře, která může a nemusí napomáhat schopnostem nacházet pravdu. Nezáleží na tom, zda ono konstatování je konstatováním faktu, záleží jen na tom, zda okamžitě souzní s náladou lidí v Tibetu, či Tootingu, v Ballyhooley či v Berlíně. Lidé podávají takováhle vysvětlení, pokud jde o vysvětlení, pro zavržení křesťanství a pak se pustí do stížností, jak je to křesťanství antropocentrické!

XXXIII. O Ericu Gillovi

Měl jsem nedávno tu čest podílet se na jednom z oněch sehraných soudních procesů, které jsou organisovány na London School of Economics s cílem podpořit nějakou dobročinnou organizaci skrze velmi nedobročinné postupné zesměšňování jedné a každé třídy obce. Před tím, než jsem dorazil na scénu byli náležitě očerněni a pomluveni k uspokojení publika herci, autoři a řada jiných ctihodných cechů a mým údělem se stalo, abych zbavil charakteru několik mých přátel, kteří patří k profesi zvané umění. K zlosynům patřili v tomto kuse sir William Rothenstein a pan Eric Gilla a některé z myšlenek, které druhý zmíněný rozvinul ve své obhajobě byly velmi jasně vyloženy v knize, kterou nedávno vydal. Je to sbírka esejů nazvaná <em>Beauty Looks After Herself</em> ( Krása se stará o sebe). Nepřísluší mi, abych připomínal hrůzy onoho dne. Pokud mohu soudit umělci tehdy opustili soud bez poskvrny na svém charakteru a zástupce obžaloby odcházel zbaven jakéhokoliv zbytku charakteru, který snad ještě mohl mít. Ovšem jeho zájem o společenské ideje přežívá jakékoliv politováníhodné selhání jeho společenských mravů a ideje pana Erica Gilla jej velmi zajímaly a zajímají. Zhruba řečeno je intelektuální situace následující.

Moje obecná these říkala zhruba tolik: umělci vyvolávali obavy světa, protože byli svévolně, zbytečně a bezdůvodně pokrokoví. Politici pokrokoví být musí, tedy musí žít v budoucnosti, protože vědí, že v minulosti nenaděli nic jiného, než zlo. Ovšem umělci, kteří měli pravdu od počátku světa, kteří měli možná jako jediní pravdu na samém počátku světa, když zdobili keramiku nebo tvořili rudimentální fresky na skalních stěnách, když druzí bojovali, nebo konali lidské oběti, ti neměli žádné právo opovrhnout svou vlastní minulostí. Jejich těkavost a proměnlivost je svévolná a všechny právní systémy se zhruba shodují na tom, že za zločin spáchaný ze svévole náleží přísnější trest. Milionáři, který pečlivě vybere do poslední penny drobné z klobouku slepého žebráka, se dostane odsouzení, pokud se vůbec modernímu milionáři dostane odsouzení. Muž, který udeří do hlavy dámu, kterou vůbec nezná a jíž nebyl nikdy představen je napomenut pro lhostejnou necitelnost svého jednání, pokud nemůže před moderním soudem omlouvat závažnost svého činu tím, že šlo o jeho ženu, nebo o jeho matku či sestru již sliboval podporovat, nebo někdo jiný takový vůči němuž má být dle očekávání člověk ve stavu nutného a trvalého nepřátelství. Ovšem vyvolat scény, tak jak vrah vždy musí způsobit scénu, aby roznítil hádku nebo podnítil rvačku tam, kde není žádný srozumitelný důvod k podrážděnému vzteku, který je dosud považován za porušení společenského taktu, nebo, jak by řekli naši podivínští předkové, za hřích.

Nu, dokonce i jen během svého vlastního života jsem zaznamenal dvě nebo tři umělecké revoluce, z nichž každá se přehnala celým uměleckým světem: byli prerafaelité, impresionisté a postimpresionisté a pak celá řada dalších a já se ptám, zda je tato neutuchající pře v jednom z umění skutečně nezbytná. Tady se ale nesoustředím na svůj argument, ale na na reálnou odpověď na ni. Pan Eric Gill skutečnou odpověď dal a to jediným způsobem, jakou může skutečný revolucionář dát, totiž že jeho revoluce je správná a všechny ostatní jsou špatné. A to je obdivuhodně rozumné a příčetné. Revoluce nemají žádnou tradici, každá revoluce revoltuje proti poslední revoluci. Dokonce i v oné veselé záležitosti s obžalováváním umělců spolu umělci navzájem nesouhlasili mnohem víc, než nesouhlasili se mnou. Pan Gill to celé vzal poněkud vážněji než ostatní a ve své řeči, právě tak jako ve své knize zastával pojetí, které nijak netrpí tím, že je jeho vlastní. Nehodlám to zde ani vyvracet, ani potvrzovat, chci jen poukázat na jisté poněkud zvláštní změny, které to ukazuje v dějinách moderního myšlení a zejména v ohromném množství toho nejmodernějšího myšlení, které se v neustávajících vlnách přelévají myslemi těch, kdo nemyslí.

K velmi podivným věcem na dějinách myšlení patří to, že velmi velké věci mají sklon se tiše zhroutit v jejich středu, zatímco všichni zůstávají po generaci v nevědomosti, že ke zhroucení došlo. Nikdo kupříkladu neví, kdy si lidé ve středověku uvědomili, že už nežijí v římské říši ve starém slova smyslu. Nikdy rozhodně nenastal okamžik, kdy by něco takového jednoznačně řekli. Mniši, kteří chválili Simona de Montfort—tedy podporovali čistě lokálního feudálního pána proti osamocenému a nezávislému králi—užívali starého římského slova Republika právě tak, jak by je užívali Licinius nebo Gracchus. V moderním myšlení či jen v moderním vkusu dochází ke změnám a nikdo si nevšímá nezměrných změn, které třeba mohou v budoucnu nastat. Kdyby se mně někdo zeptal, co bylo nejmimořádnější událostí jen oblasti moderního mínění, neuvažoval bych o Einsteinovi nebo takových maličkostech jako je čas nebo prostor. Řekl bych, že celá perspektiva lidských dějin byla přinejmenším dočasně změněna zhroucením prestiže renesance. A za to mohou téměř výlučně, umělci, ti neklidní démoni.

Veškerý racionalismus devatenáctého století a většina racionalismu století dvacátého se zakládá na ideji, že šestnácté století uniklo z vězení temného středověku a spatřilo světlo. Nepřu se teď zda, je to pravda. Poukazuji jen na to, že umělci nyní tvrdí, že to pravda není. Je velmi těžké, když mají filosofové tvrdit, že filosofie začala být racionální, politikové, že politika začala být svobodná a vědci, že věda začala být poprvé možná právě v té době, o níž umělci tvrdí,že se v ní umění poprvé propadlo do vulgarity a začalo být lakované, fotografické, levně realistické a tak dále. Koneckonců umění renesance bylo mnohem očividněji a přiznaně triumfální než renesanční filosofie, či renesanční politika, nebo renesanční věda. Veřejnost byla spíš připravena přijmout Rafaela jako prvního z malířů, než Machiavelliho jako stranického předáka, či Bruna jako průvodce. Postupně byla ochotna připustit, že Botticelli byl dobrý malíř nebo dokonce i to, že Giotto byl dobrý malíř, ale vždy téměř výlučně na tom základě, že Giotto sliboval, že bude tak realistický jako Botticelli, nebo Botticelli tak realistický jako Rafael.

A nyní je tento způsob realismu odmítán a zavrhován pod hrůzným označením, že je fotografický. Lidé ze školy pana Erica Gilla naprosto odmítají považovat Giotta za prvního velkého malíře, jejich nejvyšší pochvala pro něj je, že by l poslední dobrý malíř. Velké byzantské vzory chválí ze všech důvodů, které by stoupence renesance vedly k tomu, aby pochybovali, zda to vůbec jsou obrazy. I když jsem si vzal za východisko žalostný den, kdy jsem si hrál na advokáta, má nálada při psaní je nyní zcela soudná, ba justiční. Nehodlám ani kritizovat, ani hájit novou theorii umění, která znevažuje racionalismus a realismus renesance. Říkám jen, že do té míry renesanci diskredituje a že vše, co v takové míře diskredituje renesanci diskredituje současně ve stejné míře celou stávající theorii evropských dějin. Jen si toho lidé ještě nevšimli. Ještě jim nedocházejí všechny nepřímé implikace, které může takové theorie falešného pokroku nebo skutečné reakce přinést. Možná to neví ani umělci, jakkoliv jsou zlí. A umělci jsou tak nebezpeční anarchisté, že nevím, jestli jim to vůbec mám říct.

XXX. O Wordsworthovi

Prohlížel jsem si nedávno knížku o Wordworthovi, kterou by bylo možné obecně označit za Wordsworthovu obranu. Na první pohled by se zdálo, že Wordsworth je sotva historickou osobností, která by potřebovala očistit. Spíš vypadá skoro jako by byl vyčištěný moc. Tím chci říct, že v některých verzích vypadá až moc vybělený, v jiných za se příliš omytý. Ba věru vydavatelská poznámka, kterou k dotyčnému titulu (je to Pozdní Wordsworth od slečny Edith C. Batho) připojil Cambridge University Press, jako by zašla do opačného extrému. Všichni víme, že Wordsworth ve svém mládí sympatisoval s demokratickými vizemi pařížských idealistů, všichni víme, že o tom, jak se v mládí ve Francii zapletl, a všichni víme nebo většina z nás si myslí, že toto mladší období bylo obdobím jeho nejtvořivější a nejplodnější poesie. Přece však většina z nás ví co má na mysli, když říká, že Wordsworth byl zkrátka Wordsworth a sotva si ho lze splést z Byronem. V tomto světle je pak cosi vyzývavého v poznámce, která říká: „Jeho bouřlivé mládí nabízí na první pohled nápadný kontrast k zjevnému poklidu jeho zralosti a stáří.“
Zmíněný kontrast vypadá nejen nápadně, ale přímo děsí. Těžko tvrdit, že jedna mladická milostná zápletka, třebaže jistě nemístná, stačila k tomu, aby udělala z Wordswortha bouřliváka. A proč vydavatel či editor použil temnou a zlověstnou větu o „zjevnému poklidu jeho zralosti a stáří“?Máme tomu rozumět tak, že Wordsworth ve svých sedmdesáti ještě potajmu utíkal na celonoční tahy po městě a sonet o Westminsterském mostě psal za svítání, když se vracel domů právě včas, aby vyzvedl mléko přivezené mlékařem? Podsouvá se nám, že dokonce ještě jako viktorián za královy Viktorie pokračoval ve svých orgiích a jen je skrýval? Spěchám podotknout že je mi docela jasné, že takový smysl ona věta mít nemůže, ale zdá se, že byla zvolena velmi nešťastně. Zmínka o „bouřlivém“ mládí se možná skutečně vztahuje spíše na jeho nadšení z velké politické bouře, tedy n jeho počáteční sympatie k francouzské revoluci. Stevenson řadil to, že Wordsworth nosil modré brýle k nejvíce matoucím nesrovnalostem génia. Symbolicky řečeno, můžeme připustit, že se jednu dobu na revoluci díval rudými brýlemi a na moderní politické theorie možná brýlemi s růžovými skly. Z této jeho biografie i ze všech dalších je velmi zřejmé, že o svůj růžový pohled přišel velmi brzy a s pomocí brýlí či bez nich se vrátil docela dostatečně pohledu modrému. Mládí, abychom citovali jeho slova z ještě ranějšího osvětlení, může být úžasnou vizí, jež ho provázela jeho cestou, ale která, jak člověk seznává, mizí a rozplývá se ve světle všedního dne. A je jen férové říci, že Wordsworth ve svých nejlepších pasážích, dokáže se světlem všedního dne víc, než většina lidí a dokonce v něm dokáže vyvolat i záblesky, jež vypadají jako světlo nikdy nespatřené na moři či na souši. Můžeme v každém případě soudit, že tohoto většího Wordswortha by bylo snazší představit jako Mladší Wordswortha než jako Pozdního Wordswortha . Třeba slečna Bacho velmi zapáleně hájí celou jeho kariéru, je nevyhnutelné, že zejména v posledních kapitolách se projevuje ona relativní plochost jeho života. Kniha je odsouzena k tomu, aby obsahovala příliš mnoho pouhých záznamů o tom, co si starý gentleman myslel o politice své doby, což bylo velmi často prakticky totéž, co si o ní mysleli všichni ostatní staří gentlemani své doby, čí spíše doby, která už nebyla tak docela jejich. Autorce se nicméně daří ukázat, že si Wordsworth zachovával až do dne své smrti jisté skutečně populární sympatie a velkorysé sociální ideje. Ve věcech jako byl například zákon o desetihodinové pracovní době byl starý tory na straně chudých, kdežto mnozí radikálové stáli na straně boháčů. Její apologie ovšem zachává především dojem z oné podivné linky úvah na rozporech a zvratech celé té podivné éry dějin rozprostřené mezi francouzskou revolucí a ruskou revolucí. William Wordsworth skutečně může být representativní postavou celého tohoto přechodu, o to víc, že byl viněn z tolika změn, a ještě víc proto, že se změnil tak málo.
Jsou věci, na které lidé vždy přijdou, když žijí dostatečně dlouho a Wordsworth žil velmi dlouho, docela dost dlouho pro to, aby ny to přišel, i když o tom mnoho neřekl. Je to něco docela odlišného od jeho reakce proti revoluci v jeho středním věku, ba věru to to není pouhá reakce proti revoluci, je to právě tak reakce proti reakci. Můžeme říct, že jde o zjištění, že se svět otáčí, na rozdíl od toho, že se svět točí dál. S přiznáním, že se svět v některých ohledech může točit dál, nebo že se točí dál, je docela v souladu. Jde tu o to, že mladí si velmi častou pletou pohyb světa, který se točí dál s tím, že se prozatím jen točí dokola. Mezi svými čtrnácti a čtyřiceti lety vidí jeden velký příliv stoupat a druhý ustupovat a první spojuje s budoucnosti a druhý s minulostí. Když je mu ale padesát začne mu celkově docházet, co se míní stoupáním a klesáním a co to znamená, když se příliv obrací. Může se mu i stát, že může dávat dnešnímu přílivu, může také vyhlížet ten, který přijde zítra, ale nemyslí si, že zítřejší pohyb bude pouhým pokračováním a rozšířením dnešního pohybu. Samozřejmě se, a s hrůzou, odříkám herese, že lidské mysli jsou ovládány jako pohyby přílivu a srdečně souhlasím s tím, že lidstvo není nuceno chodit pozpátku nebo popředu o nic víc, než je nuceno pohybovat se kupředu či zpět. Praktická zkušenost ale říká, že lidská bytost většinou míří zpět. A zpět jde z jednoho vůbec nejobvyklejších a nejpraktičtějších důvodů pro to, aby šel zpět: totiž proto, že vzadu něco zapomněl. Existuje cosi jako vrak po společenském ztroskotání, cosi jako vrak lodi Robinsona Crusoa. Ovšem to, kde se filosofové mýlí a romanopisec má pravdu a je věru velmi realistický, je to, že se Robinson Crusoe bude k vraku velmi často, aby doplnil zásoby či vybavil farmu. Když se odehrává cosi jako stavba nové civilisace, znamená to, že se velmi těžilo v troskách civilisace staré. Pokud dojde jen k neúspěšnému startu, pokud je budova statku postavená jen zpola, pokud je kultura nedovařená a bankrotuje, pak to znamená, že se reformátoři pokusili život zjednodušit až příliš a zanechali za sebou to, co jim bylo nejvíce zapotřebí. Je příslovečné, že Wordsworth přežil triumf svého prvního politického ideálu. Pozornosti více uniká, že přežil i triumf svého druhého politického ideálu. Alexanderova vize Svaté Aliance byla právě tak apokalyptická jako Robespierrova vize Jediné a nerozdílné republiky. Wordsworth si coby Angličan mohl říkat tory, ale angličtí toryové měli hodně co do činění s tím,že odrazovali od druhé, jakož i od první vize. Možná by bylo přehnané říkat, že Pitt zabil revoluci a Canning reakci. Přinejmenším se ale tehdy člověk poučil, že se revoluce s reakcí zabily střídavě. Svět, který kolem sebe Wordsworth viděl vyrůstat v letech svého stáří nebyl ani světem svobody slibovaným jakobíny, ani mírem křesťanstva zaslibovaným králi. Byl to městský a předměstský svět, který by Wordsworth nenáviděl právě tak jako Shelley. Byl plný hrubé a cockenyské filosofie konkurence a soutěživosti. Wordsworth žil dost dlouho na to, aby nakonec zavrhl a stavěl se proti nastupující módě. Kdyby žil jen o trochu déle viděl by ji, jak ustupuje a mizí. Viděl by pravý opak soutěže, viděl by socialismus a dokonce komunismus, jak nastupují, coby náboženství budoucnosti. Teď už máme jiné náboženství budoucnosti, a to pravý opak – fašismus, a žádné z nich se patrně nakonec ani nedožije toho, aby se náboženstvím budoucnosti stalo.

XXIX. O netýkavém realistovi

XXIX On the Touchy Realist
Není to tak dávno, co si lidé stěžovali na cynika, že je tvrdý a nemá lidské city. Teď se po nich chce aby cynika spíše respektovali, protože má jemné city a je vnímaný. Je to prazvláštní, leč skutečná změna a nedostává se ji náležité pozornosti. Existuje druh moderní mládeže, která je cynická ne proto, že má hroší kůži, ale proto, že ji má příliš citlivou. Má stejný sklon otřásat se nad čímkoliv konvenčním, jako měla staropanenská viktoriánská tetička nad čímkoliv nekonvenčním. Cynický mladý člověk se jí vlastně v mnohém podobá, až na sebeovládání. V jeho kulturním světě ovšem existuje tatáž základní slabost, jež skutečně oslabila nejhorší části starého světa konvencí. Mám na mysli hrůzu z jistých vět jako takových, z určitých náznaků a asociacích a to bez jakékoliv snahy je zredukovat na jakýkoliv rozumem uznaný systém. Novému druhu citlivosti se dělá zle z čehokoliv, co by označil za sentimentální, právě tak je staropanenské příbuzné dělalo nevolno ze všeho, co považovala za cynické. V obou případech jde o věc asociací a ne analýzy a víc záleží na tom, jaká slova jsou použita, než na myšlenkách, jež jsou vysloveny. Vpravdě uhlazený mladík zbledne a zezelená při zmínce o mateřské lásce a když zaslechne něco o šťastném manželství, udělá se mu opravdu vážně zle. Stejně tak by se lidem uhlazeným a vzdělaným v dnech poněkud déle minulých udělalo velmi nevolno, kdyby četli jeho básničku o mučení či tyfové horečce. Znám váženou dámu, která nemohla ani zaslechnout slova „ženy a děti“, i kdyby jen jako obyčejné třídění, aniž by ji neodnášeli omdlelou z místnosti. Lidé jsou vážně nervosní z toho, že by měli zmínit povinnost, svědomí či náboženství a to kvůli vysoce vypjaté a delikátně rozvržené příčetnosti cynika nového druhu. Není to tak docela vtip, když vám řekne,že pokud pronese taková slova, začne řvát. Často, když ho slyšíte při běžném hovoru, všímáte si, že téměř řve. To je něco víc, než zvrácenost, to je převrácení a to převrácení, které nemá daleko k jisté mentální deformaci. Pokud naše tetičky musely dokázat vyslechnout nemorální věci, aniž by omdleli, pak se jistě naši synovci dokáží ovládnout natolik, aby si vyposlechli něco o morálce, aniž by je postihl epileptický záchvat. Skutečná a rozumná otázka morálky a nemorálnosti očekává debatu a nebude ideální, když ji povedou epileptici, i kdyby to byli současně cynici.
To vše skončilo v jakési manichejském šílenství proti základním skutečnostem života. Vypadá to jako by každá lidská tělní šťáva byla chorá, každý orgán byl napaden rakovinným bujením a celé ustrojení člověka nebylo ničím, než souborem parasitických organismů. Na základě mnoha moderních románů a her by člověk předpokládal, že každý a veškerý mateřský cit byl „panovačnou“ tyranií egoistické něžnosti, že veškerá rodinná pohoda a spokojenost byla jen ochromujícím úderem ustrnulého mentálního vývoje, jako by všechna přirozená obrana soukromí a cti byly nemocí atavistické žárlivosti a podlidské segregace. Existují matky, které jsou příliš panovačné, nebo manželky, jež jsou příliš konvenční, či manželé, kteří jsou příliš sobečtí nebo asociální. To je fakt, který je tak zřejmý a očividný, že si z něj dělali legraci všichni satirici v dějinách lidstva. Moderní postoj, který mám na mysli s tím ale spojuje docela jinou implikaci. Netvrdí, že plod je někdy shnilý, ale že vždy prohnilý je kořen a čím dál tento pocit postupuje, tím dále zpět míří k prohnilosti samých kořenů stromu života. Trochu to připomíná záchvat amputační zuřivosti u šíleného chirurga, který zapomněl na rozdíl mezi nemocí a člověkem. Nic nepotřebuje takový smysl pro proporce jako amputace a tato nelidská filosofie zašla mnohem dál, než k useknuí ruky či vydloubnutí oka, jež symbolisují krajnosti asketismu. Můžeme tolerovat zubaře, který od léčení bolesti zubů postoupí k jejich všeobecnému trhání. Nepotřebujeme tolerovat psychologa, jehož jediným lékem na bolest hlavy je její useknutí. Bude ještě nějakou dobu trvat, než bude psycholog moci nabídnout umělou hlavu tak, jak zubař může nabídnout sadu umělých zubů.
Všeobecný útěk proti přírodě mezitím pokračuje a ráj v budoucnosti vypadá čím dál víc jako svět paruk, dřevěných nohou, skleněných očí a všeho, co musí být správné, protože příroda se musí mýlit. Právě tak, jako by tihle lidé zapomněli, že existuje něco jako zdravé lidské tělo, které dokážeme či nedokážeme dát do pořádku, tak zcela zapomněli i na to, že existuje jisté zdravé prostředí přirozených emocí, jež nezávisí moc na tom , zda ho dokonale dosáhli naši bezprostřední rodiče v bezprostřední minulosti. Ti, jimž se nyní říká pohané dělají ve skutečnosti právě to, co kritizovali na puritánech: opovrhují tělem a všechny city, jež jsou tělu blízké. Jejich estetika, víc než jakákoliv asketika, vytvořila odpor vůči všem reálným faktům života. Křesťané se zříkali světa, těla a ďábla; noví pohané dělají, co mohou pro přijetí ďábla, ale nemají žaludek na to, aby opravdu přijali ani tělo, ani svět.
To je nová a podivná filosofická fáze. U mnohých ještě ani není vědomá. Pro mnohé ale bude poslední fází té zuřivé zhýčkanosti, která jimi zmítá hněvem nad pouhou zmínkou o běžných náklonnostech či třeba přirozených zvycích a sklonech. Je zvláštní, že hnutí, které začínalo s tím, že slibovalo uspokojení těch nejnebezpečnějších přirozených vášní, skončí tak, že je neuspokojí ani ty nejneškodnější přirozené city. Jenže had se vždy kouše do ocasu, vír se vždy otočí proti sobě a všechny projevy zla v dějinách vždy opisovaly tu podivnou křivku a skončily tím, že protiřečily samy sobě. Extrémy osobního mínění skončily prušáctvím, extrémy prohibicionismu a puritánství skončily vládou pašeráků a gangsterů a extrémy bezohledné soutěživosti s konkurence zrozené z manchesterské školy skončily všeobecnou tyranií monopolů a trustů. Není to poprvé v dějinách, co extrémy pohanství vedly k obyčejnému pesimismu a jeho jméno dnes zní a musí zní, právě tak jako před dvěma tisíci let, manicheismus. Objevuje se tehdy, když lidé už nedokáží rozlišovat mezi leprou rozežírající život a životem, který rozežírá, když se jejich hněv nad plevelem dusícím květiny přemění v divoký pocit, že všechny květiny jsou plevel, když pšenice a koukol jsou tak beznadějně do sebe zapletené, že otupený farmář je více rozhněván na pšenici, než na koukol. Takové bylo ustrojení mysli, které například v době sv. Augustina vedlo k tomu, že od řeckého oslavování přírody přešli k orientálnímu oslavování nicoty, protože sama příroda si žádala oběti a život sám nastavoval meze. Tím, že všechny meze ignorovali ztratili veškerý smysl pro hranici mezi životem a smrtí a nakonec ve smrti našli jedinou neomezenou svobodu. Dávnou a tragickou proměna z pohana v manichejce prochází mnoho myslí a naplňuje se i dnes před našima očima a zde není místo pro rozvažování, zda pro ni existuje hlubší lék, než samo zničení.
Můžeme však protestovat proti tomu, aby byla lidská zkušenost a historie křivena těmito prchavými libůstkami a módami. Jelikož o Kornelii nevíme víc, než že milovala své děti a nazývala je drahokamy, nemusíme snášet nemyslné řeči někoho, kdo tvrdí, že to musela být „panovačná“ matka, hltající požírající životy svých dětí přehnanou náklonností. Protože o Scaevolovi nevíme nic víc, než že prý vrazil ruku do ohně ze vzdoru k nepřátelům své země, nemusíme poslouchat hloupo stem jakého nejnovějšího psychopatologa, který bude jistě tvrdit, že to udělat proto, že mu bolest poskytovala zvrácenou sexuální rozkoš. Jelikož o Absalonovi se neví nic, než to, že si dopřál velmi běžného lidkého vrtochu a postavil se svému otci, nemusíme spěchat k vybuchlým Freudovým naukám, abychom nalezli nedoloženou žárlivost vůči v záznamech nezachycené matce. Můžeme si ponechat náš zdravý rozum a vědět, že běžné věci se tak nazývají proto, že se stávají často a že nepotřebují jiné vysvětlení, než je řád věcí v němž se nacházejí.

XXVIII. O románu z poštovního pytle

Někteří lidé dnes tvrdí, že brzy nastane konec románu. Pokud ano, pak bude jeho konec velmi podobný jeho počátkům. Možná bychom přeháněli, kdybychom řekli, že první dětství beletrie se nyní opakuje v jejím dětství druhém. Tyto metafory převzaté z fysické přírody patří k nejhorším obludnostem materialismu a jsou to žravé obludy. Žádné zvířecí paralely zde neexistují, ideám nerostou kníry, herese neplešatí, ani pravdám nevypadávají zuby. Ovšem je tu jistá analogie, pokud budeme mít na paměti, že je to jen analogie, která se týká návratu některých lidských impulsů do jejich původního domova. Většina z toho co je v nejmodernější beletrii označováno za moderní se velmi podobná hrubému materiálu, který Defoe jako první začal vydobývat ze ztvrdlého jílu faktů. Jen málo moderních románů je tak poetických jako Robinson Crusoe, ale mnohé jsou prosaičtější než Moll Flanders. Nejnovějším druhem novel jsou romány u nichž jsme na pochybách, že to ještě vůbec jsou romány. A v tom se opravdu poněkud podobají prvních hrubým pokusům z doby, kdy to ještě romány nebyly. Přinejmenším teoreticky nemůže modernímu románu nic zabránit, aby se netoulal jako Gil Bias nebo nerozestřel jako Tristram Shandy a pokud nekráčí tak či se netoulá tak elegantně jako jeden či se nerozestírá tak velmi bujně jako druhý, pak je třeba vinit nějaké jiné příčiny.
Je tu však jedna konkrétní věc, v níž si myslím, že se může román vrátit ke své dávné formě, pokud tedy neupadne v pouhou beztvarost. Romány, třeba ty Richardsonovy, bývají často zprudka odsouzeny jako beztvaré, většinou proto, že moderní čtenář je začasté ovládnut dojmem, že jsou nekonečné. Pochybuji ovšem, že by byly delší než Clissoldovy nebo páně Wellsovy nebo delší než ohromné trilogie pana Walpolea. V každém případě zanechali viktoriáni tradici, že svazky z počátku georgiánské doby (míní se vláda anglických králů Jiřího I.- Jiřího IV. pozn. překl.) byly velice objemné. Bylo to možná proto, že viktoriáni působili v krátkém, leč výtečném období, kdy se od příběhů očekávalo, že budou krátké, leč výtečné, jako ostré, stylistické povídky Stevensonovy, nebo Kiplingovy rozvedené epigramy. Ať už to ale bylo jakkoliv, romance, tak jak s ní začal Richardson byla přinejlepším příjemná a přinejhorším únavná studijní dřina. Dokonce i Macaulay, který obdivoval, pokud ne uctíval, Clarissu svým přátelům radil, aby se do ní pustili až na začátku třetího svazku a přeskočili všechny ty dopisy, které píší jedni Italové druhým Italům nebo o Italech. Jsem si jist, že dnes existuje mnoho smělých a bolševických románů, které bychom si nejvíce užili, kdybychom přeskočili hned k poslední kapitole a vynechali všechny poznámky, které mají Rusové k Rusům nebo o Rusech. Na konci tedy, stejně jako na začátku, najdeme na obou okrajích jakýsi nedefinovatelný prvek, který vypadá ohromný, matný a vyvolává závratě. Stevenson by označil za rozostření, nebo by řekl, že je to málo ostré a není dostatečně krátké. Spíš než toho se al chci dotknout konkrétnější věci, o níž se chci zmínit v souvislosti s richardsonovskými kořeny či původem romance.
Každý ví, že příběhy podobné Clarisse byly vyprávěny téměř výlučně formou dopisů. Právě to způsobilo, že mnozí z prostřední intelektuální třídy přímého a dramatického jednání, měli dojem, že je tato forma beletrie tak velice formální. Zdálo se, že je nejen nabubřele formální, ale také pomalá a ospalá, převážně proto, že lidské plémě (ve svém nedávném či současném pokrokovém stadiu) velmi pokročile zapomínala, jak se vůbec nějaké dopisy píší, o dlouhých dopisech ani nemluvě. Kluk, jemuž se líbilo, když něco hřmělo a odsýpalo, jako Kipling neb O Henry, byl rovněž klukem, kterého strašně nudilo a otravovalo, když měl napsat babičce k Vánocům. S hrůzou se proto odtahoval od ohromým romancí z osmnáctého století, protože je považoval za velké stohy dopisů, které si posílali čísi babičky. Ve skutečnosti ale chlapec mýlil, jak už se mu to občas stává, navzdory současnému krédu, které předpokládám, že by mohl svou babičku vyučovat. Dávní romanopisci zdvořilé éry měli pravdu a někteří moderní spisovatelé, i v této nanejvýš nezdvořilé době, na to už začínají přicházet.
Pravda je taková, že stará forma série dopisů je ve skutečnosti mimořádně dobrý způsob, jak vyprávět příběh. Není konvenčnější a omezenější, v mnoha ohledech je mnohem nekonvenčnější a méně omezený. Román totiž musí být buďto románem korespondenčním nebo románem konversačním. A tento druh psaní je ve skutečnosti mnohem volnější , než většina forem řeči. Volnější je ze dvou důvodů, jednak proto, že člověk může mluvit celou dobu, aniž by obtěžoval či nudil a za druhé proto, že v dopise jednomu člověku toho člověk svěří víc, než by svěřil v rozmluvě se čtyřmi nebo pěti lidmi. Také, pokud bude mluvit s nimi, nebude mluvit o nich. Pokud však píše milostný dopis a vypracuje o nich své snoubence, pak jí o nich vypoví vše. Nemusí to ovšem znamenat, že dáma o nich s ním bude souhlasit. A tak napíše další dlouhý dopis v němž na každého z nich vrhne nové světlo z jiného úhlu či pohledu a další dopisy budou jednotlivé postavy kritizovat z dalších úhlů či aspektů. Je skutečně pozoruhodné, jak rychle lze takto postavu nejen načrtnout, ale i vytvarovat, tedy představit zevrubně a a ze všech stran jako reálný předmět. Pouhá konversace v příběhu je na druhé straně až příliš podobná konversaci na jevišti: je na ní cosi strojeného a strnulého, postavy jsou totiž zafixované v jednom postoji, v němž je autor chce představit, nebo v němž se chtějí předvést.
Ve vtipném konversačním románu se všichni strojí pro světla ramp, v neformálnějším korespondenčním románu je vidíme mnohem častěji odstrojené, v županech, nebo v košilích, tak jak je vidí všichni možní nahodilí lidé ve všech možných nahodilých situacích. Staromódní a na první pohled neohrabaný velký pošťácký pytel s jehož pomocí Richardson v Clarisse vytvořil Román a Scott v Redgauntlet obnovil waverleyské romány si ve skutečnosti oblíbili mnozí výteční spisovatelé nedávné doby. Pan Maurice Barring ho často používal jako způsob, ja otevřít na své postavy okna mnoha pohledů a naplnit příběh oním bílým a téměř bezbarvým denním světlem, jež se rozprostírá v tolika jeho scénách. Pan E. V. Lucas ho použil lehčím, ale stejně srozumitelným způsobem v oněch šťastných a nezařaditelných knihách, jež jsou jakýmsi šťastným křížencem mezi esejí a románem. A zdá se, že tato stará metoda zaznamenávání života prostřednictvím dopisů najde asi využití i v jiných oblastech. Od detektivky se očekává, že bude požadovat víc něž jiné příběhy přímý útok a výpad in media res, tedy dýku vraženou přímo vprostřed milionáře. Četl jsem ale nedávno mimořádně dobrou detektivku, vyprávěnou metodou dopisů, která je označovaná za pomalejší, nebyla však pomalejší, ale mnohem svižnější.
V předchozí eseji jsem podotkl, že moderní drama v chladném opovržení vůči melodramatu, slavnostně zavrhlo starou fikci hovorů k sobě či poznámek stranou a pak je, stejně slavnostně, přivedlo zpět a předstíralo, že jde o novou futuristickou techniku dovolující promlouvat lidskému podvědomí nahlas, aniž by bylo slyšeno. Ovšem starý nápad s literárním pošťáckým pytlem dosahuje stejného cíle bez té či oné podivnosti: bez nemotorného naparování viktoriánského záporného hrdiny svěřujícího se galerii nebo hlasitě šeptajícího tajemství po rukou zakrývající ústa a také bez ještě hloupějšího naparování obyčejného modernistického pomatence, který považuje za strohé a slovanské cokoliv, co je náležitě hrubé a neuvěřitelné. V dlouhých dopisech člověk skutečně mluví k sobě a protože je dopis adresován jednomu člověku je to velmi dlouhá poznámka stranou. Jak v případě románu, tak v případě dramatu je ponaučení v tom, že věci svůj život často obnovují tím, že se vrací do svého dětství.