XXVII. O sociologické vědě

Vznešená věda daktyloskopická vynalezená vynikajícím francouzským kriminologem přinesla světu svůj hlavní či konečný důsledek, který spočívá v tom, že zatímco dříve se od gentlemana očekávalo, že si nasadí rukavičky, když hodlá tančit s dámou, nyní od něj lze očekávat, že si je nasadí, když ji chce uškrtit. Tyto změny etikety či jemné odstíny módy mohou a nemusí odpovídat vylepšením v oblasti tanců či úbytku škrcení. Sama velká věda kriminologická vynalezená podnikavým italským Židem, žádné takové prosté a praktické výsledky nepřinesla. Byla hrdě a poněkud okázale rozvinuta na základě následujících principů: velmi chudým lidem, zejména velmi chudým lidem, kteří jsou více méně v rukách policie lze bezpečně tahat za uši, měřit jim lebky, počítat, zkoušet i trhat jejich zuby, aby tak bylo možné jaksi vědeckou methodou sestavit složený portrét všech zločinců, který byl ve skutečnosti složeným portrétem všech chudých lidí. Když ovšem vědecký expert navštíví amerického milionáře a veselu mu řekne, že mu přišel změřit uši nebo ho požádá o svolení udělat odlitek jeho velice opičího profilu tváře, bude z toho pořádná scéna, která skončí tím, že vědecký expert, po americku řečeno za svůj přehnaný zájem o uši druhých tím, že ho chytí za jeho vlastní a vyhodí ho. V galeriích zločinných typů tištěných v populárně naučných magazínech proto byla závažná mezera, naprosto v ní totiž chyběly jisté druhy protispolečenské činnosti a jejich pachatelé, kteří ročně vydělávali víc než dvě stě liber. Alespoň při ohlédnutí zpět ovšem víme, že mezi těmi, jejichž samotu byl vědecký expert takto nucen respektovat. Pan Kreuger se na nás nikdy neusmál z galerií lumpů, které před námi věda rozestřela, přátelé a obdivovatelé marně hledali dobromyslnou tvář pana Whitakera Wrighta (významný podnikatel v realitách, počátkem dvacátého století zkrachoval, byl soudem usvědčen z podvodů a spáchal sebevraždu pozn. překl.) mezi tělesnými typy nevyhnutelně puzenými do konfliktu se zákonem: a to vždy kvůli abnormálním nosům či ojedinělému tvaru uší.
Vždycky mi proto připadalo, i v době kdy Lambroso a jemu podobní byli bráni docela vážně lidmi debatujícími o nových možnostech vědy, že věda trpěla nedostatkem výchozích dat nebo dokonce i jejich nefér výběrem. Pravou theorii o zlodějích nelze najít v těchto policejních statistikách, jelikož zvolená statistická methoda musela nutně ignorovat samotné hlavy zlodějské profese. Pokud člověk musí mít jedno ucho větší než druhé, aby ho to donutilo ukrást sixpenci, nebo vysvětlil, proč ji ukradl, jak ohromné velikostí a fantastické tvarem musí být ucho muže, který ukradl šest milionů bezohlednou rozvojem své společnosti! Uši, nosy, tváře a celkový vzhled některých z těchto velkých finančníků musely být jen stěží lidské v tom, jak pokřivené v nich musely být běžné lidské rysy, museli to být příšery a směšně znetvoření jedinci skrývaní před denním světlem. A přece, když jsme viděli jejich portréty (i když ne na ilustracích kriminologických knih), byly zcela hladké, banální a mírné. Stačil pouhý letmý pohled na tyto portréty, aby nám bylo jasné, že žádnému vědeckém expertovi nebylo dovoleno je otravovat.
Zhruba v tomtéž období minulosti tu byla i velká věda sociologická. Nemám opravdu ani potuchy co se stalo s ní,. Ještě i dnes se občas setkáváme s tím, že Lambrosovo jméno a ten jeho nesmysl jsou se vší vážností vzývány v detektivkách čtvrtého řádu a velmi antikvárních atheistických brožurkách. Tam či onde, skrytý nebo spíše pohřbený v jakési zapomenuté vísce může žít roztomilý staroušek, gentleman jehož soucitní příbuzní zanechali v domnění, že existuje nějaká kriminologiciá věda. Možná zachovali respekt vůči jeho koníčku, neškodnému a nevinnému koníčku prohlížení diagramů, které ukazují úhly tváře francouzského apače nebo italského anarchisty, aby vysvětlily proč jsou lidské bytosti známé tím, že dychtí po majetku svých bližních. Ovšem o sociologické vědě se žádných zpráv nemohu dobrat, ani odhadnout, jak hrůzný leč skrytý osud ji postihl. Nemohu ani doufat, že bych našel bělovousého starce v chýši v opuštěném lese, který by se ještě sociologií zabýval tak, jako bych ho mohl zastihnout při studiu kriminologie, nebo astrologie či alchymie nebo vědeckých výsledků smíchání oka běžného mloka s prstem jedlé žáby. Dokonce i na samotné slovo narazíme jen vzácně. A přece svého času představovalo jasně určenou třídu idejí, a ty se nadále vznášejí v atmosféře pod jinými jmény a ve spojení s jinými vědami. Přesto pochybuji, že se vzhledem k současným událostem a našemu nanejvýš nestabilnímu a hrozivému míru, vůbec kdy znovu objeví přísné a upjaté pojení sociologie, tak jak si je pamatuji z časů před Velkou válkou (míní se první světová pozn. překl.)
Sociologie byla původně označována za vědu proto, že chování společnosti bylo tak přesně určeno, že bylo lze je zcela přesně předvídat. Žádný jiný skutečný smysl řeči o sociální vědě neměly, nakolik se měly lišit o běžné věci (kterou lidé znali vždy), již bychom mohli označit za sociální filosofii, nebo sociální názor nebo sociální spekulace. Sociální věda byla svázána s velkým uměním proroctví, jež bylo žilou mysticismu vinoucí se světovým materialismem v době mezi válkou v Jižní Africe a válkou v Evropě. Na všech stranách se tehdy říkalo, že brzy dokážeme krise předvídat stejně jednoduše jako komety, čas politického výbuchu vypočítat stejně přesně jako chemickou explosi, návrat další národní vlády po volbách předvídat se stejnou jistotou, s jakou víme, že se na jaře vrátí stěhovaví ptáci. Někdy se, dokonce i za starých pořádků, ba i v řádu ornitologickém, přihodí podivné věci, ptáci se nevrátí nebo poslanci nejsou znovuzvolení.
Jenže to byly staré pořádky a to čemu čelíme dnes není nový pořádek, ale nový nepořádek. Nevěřím tomu, že by předstírání předpovědí politických či společenských událostí, které s jistotou nastanou mohlo přežít politické a společenské události, které skutečně nastaly. Nemyslím, že by sociologický prorok mohl přežít opakované údery Velké války, ruské revoluce, fašistické revoluce, hitlerovské revoluce, z nichž ani jednu prorok ve skutečnosti neprorokoval. Na co víc, spíš se přiblížil prorokování věcí dřívějších než pozdějších. Evropská válka byla vždy věcí možnou, ale žádný vědecký sociolog nikdy neřekl, že je věcí jistou. Každý v jistém smyslu věděl, že může dojít k ruské revoluci, ba k ruské revoluci již i došlo. Jenže bolševismus, to nebyla ruská revoluce, naopak, bylo to cosi nového a jedinečného, co s ruskou revolucí skoncovalo. A žádný intelektuál tu konkrétní věc zvanou bolševismus neočekával a ruští intelektuálové už vůbec ne.
Tyto mírnější šoky ovšem chudák stará věda sociologická mohla přežít. Bude se ale někdo tvářit, že kdokoliv předvídal Mussoliniho? Řekne nějaký vědecký sociolog, že vypracoval předpověď, jako předpověď počasí, stanovující přesný čas a význam toho, že se objeví Hitler? Tyto nové revoluce, reakce, či co to je, se od předpovědí odklání prudčeji, než počasí. Můžeme, snad, doufat, že si všichni začnou všímat toho, co my tvrdím, že vidíme od počátku, že totiž existují tři velké pravdy či dogmata, na nichž veškerá historie závisí? 1) Lidstvo je příliš složité na to, aby se o něm daly vytvářet takové výpočty. 2) Lidstvo je postiženo prvotním hříchem. 3) Vůle člověka je svobodná. Když vyjdeme z těchto tří faktů, pak je zřejmé, že nikdo nemůže předvídat, že nikdo nepřijde s tou či onou myšlenou, nezačne ji rozvíjet, i když bude neúspěšná, nezačne ji rozvíjet i tehdy, když může znovu selhat, nezačne s ní i tehdy, když je zlá a její úspěch bude proto větším zlem než její pád. Existuje příliš mnoho lidí, každý z nich má příliš mnoho nálad, na každého v každou chvíli působí příliš mnoho okamžitě proměnlivých vlivů, než abychom mohli předvídat, jak člověk vyskočí, protože je mnohem rozmarnější než kočka, to líné zvíře. Poděkujme tedy alespoň všech podněcovatelům nepokojů, rváčům, demogogům, diktátorům a pohodlným despotům, za jeden jejich dobrý skutek, jímž bylo zničení sociologické vědy. Dokonce i sami futuristé tak dopřáli budoucnosti svobodu.

Reklamy

XXVI. O knihách pro pesimisty

Zeptal se mě onehdy znenadání u holiče jakýsi zcela cizí člověk, jakou knihu bych doporučil ženě v depresi. Ten neznámý byl docela inteligentní člověk a otázku dokázal položit docela rozumně a srozumitelně. Okamžitě jsem se zastavil a odpověděl mu jak nejlépe jsem dovedl, stejně přirozeně, jako bych se zastavil, abych mu připálil cigaretu. A pak se přede mnou stejně znenadání rozevřela propast mezi současností a dobou, kterou si nejživěji pamatuji. Byl jsem nucen položit sám sobě „Co je nutné říci mladému pesimistovi a v čem se liší od pesimisty starého?“ O starém pesimistovi vím všechno. Viděl jsem jeho vzestup i úpadek, viděl jsem ho žít i zemřít. Vím, že dnes není to, že Swinburne řekl, že plodem života je prach, o nic důležitější, než že Byron (mnohem pravdivěji) řekl, že není ve světě takové radosti, kterou může dát, jako je ta, již bere. V době, kdy jsem začínal psát, bylo pesimismu mnoho. Vlastně jsem začal psát převážně kvůli pesimismu. Už jen to, že jsem začal psát bude přirozeně použito jako další argument ve prospěch pesimisty.
Nicméně tu jde i o skutečnou věc. Za mých chlapeckých let byl svět skutečně rozdělen na optimisty a pesimisty. Ani jeden z těch pojmů není příliš filosofický, ani nejspíš ani jeden z obou typů nebyl příliš opravdově filosofický. Ovšem oba typy představovaly velmi skutečné osoby. Nemohli jste z Walta Whitmana udělat pesimistu, leda byste skutečného Walta Whitmana zavraždili. Z Thomase Hardyho byste nemohli udělat optimistu jinak, než že byste ho zmučili v něco zcela jiného, než je Thomas Hardy. V oné viktoriánské éře, kterou si někteří představují jako jednomyslnou a zatuchlou, se vedl skutečný boj, probíhala skutečná polemika. Nebyla to, na povrchu, náboženská polemika. Mohli bychom říci, že byla pyšná na to, že byla zcela nenáboženskou polemikou. Whitman byl právě takový volnomyšlenkář jako Hardy. Měl před sebou tatáž fakta hmotného světa a stejně přezíravě se díval na to, že by si měl na pomoc volat jakákoliv fakta nemateriální. Otázka zněla velmi prostě: „Stojí život za to, aby byl žit?“ A to i kdyby mělo jít jen o život zahrnutý ve slově biologie. Když dáme stranou nesmrtelnost, stojí život za to, aby byl žit? Když dáme stranou nebe, stojí země za to, aby se na ní žilo? Nu, když jsem byl mlád, bylo mnoho spisovatelů, kteří by řekli (slavnou Asquithovou větou ), že odpověď je kladná. Na jakékoliv pomoci vnějšího světa záviseli jen nepatrně a nepřímo nebo aspoň ve velmi odlišných stupních. Browning byla zcela jistě na straně náboženské víry, celkově vzato. Meredith byl dozajista proti náboženské víře, celkově vzato. Stevenson sice často používal věty vyjadřující jeho sympatie k náboženství ale celkově vzato stavěl své sebevědomí na ideách od náboženství odlišných. Jde tu ale o to, že ve starší literární atmosféře bych komukoliv v depresi okamžitě poradil, aby četl Stevensona, Browninga nebo Mereditha. V tichu holičství mi cosi náhle řeklo, že už není k ničemu radit pesimistickým lidem, aby četli tyhle optimistické autory. Nejde o to, že by s optimistickými autory bylo něco v nepořádku. Něco v nepořádku je s pesimistickými lidmi. Ale co je s nimi v nepořádku?
Vypadá to, jako by staří tazatelé od Joba po Johna Galsworthyho chtěli být přesvědčeni, že je to v pořádku. Zdá se mi, že mnozí moderní tazatelé chtěli být přesvědčeni jen o tom, že všechno je špatně. Přinést jim dobrou zprávu znamená přinést jim špatné zprávy. Představme si kupříkladu, že by se nám povedlo dokázat nekonečnému procesí mladých pacifistů, kteří nám tvrdí, že Velká válka (míní se první světová pozn. překl.) byla aktem děsivé ukrutnosti, že šlo o akt skutečně nevyhnutelné lidské nutnosti. Netvrdím, že to teď chci dokazovat, i když bych dokázal postavit silnější argumenty, než si dokáží představit. Předpokládejme však toliko logicky a jen abstraktně, že by to bylo možné prokázat. Potěšilo by to mladé pesimisty? Stali by se z nich ihned mladí optimisté? Projasnily by se jich jemné rysi radostí a veselím, a smířili by se okamžitě s národností a normálním životem? Mám dojem, že ne. Mám dojem, že mladý muž (poté co jsem byl vyplašen v holičství se tématu mladé ženy vyhnu) skutečně chce být pesimistou. Nu, nevěřím tomu, že by Thomas Hardy skutečně chtěl být pesimistou. Naopak se mi zdá, že využil každou nahodilou příležitost k tomu, aby se pesimismu vyhnul. Kdekoliv mohl popsat nádheru zářivých krajin na jihu Anglie, popsal je pro jejich vlastní krásu a své kopce a údolí dokázal vykreslit ještě živěji, než své muže a ženy. V jeho románech jsou pasáže, které si pamatuji dávno poté, co jsem, žel!, zapomněl o čem romány byly. Dokážu si vybavit dojem z rozlehlé a úžasné pastviny končící řadou ušlechtilých a vznosných stromů. Ovšem nový pesimista by v ní viděl jen pláň ploché vegetace zakončené neobyčejně velkou zeleninou. V tom, zdá se mi, je náš současný problém. Ne ani tak v tom,že tolik lidí nachází důvody k nespokojenosti, protože ty se dají najít vždycky, ale spíš v tom, že velmi mnoho lidí chce být nespokojeno. Tak mnoho lidí je nespokojeno, dokud nemohou být nespokojeni. I když o původně zmíněném případu z holičství vím velmi málo, vím, že nejde o případ tohoto druhu. Použil jsem jej jen coby východisko k toulavé úvaze a ona úvaha se zatoulala velmi daleko. Myslím nicméně, že stálo za to ji sledovat v naději , že nalezne logický konec a dospěje k němu, což netvrdím, že se mi zde povedlo. Abych to řekl velmi zhruba: ve viktoriánských časech mohl být optimistou i atheista. V současné době krále Jiřího se atheisté rozhodli být pesimisty. Člověk takového génia jako byl George Meredith mohl v podstatě, pokud ne ze zásady stavět proti sobě Přírodu a Boha. Člověk takového génia jako je pan Aldoux Huxley je Přírodou znechucen mnohem více, než Bohem. Když jsem býval chlapec, řekl bych jakémukoliv depresivnímu děvčeti, aby si přečetlo Ostrov pokladů a přišlo na lepší myšlenky, čímž bych jistě podcenil složitost, ba co dím, zvrácenost děvčat. Předpokládal bych ale, že bojovný Stevensonův duch se jasně zřejmým způsobem pouštěl do boje s životem. A co je ještě důležitější, Stevenson si určitě myslel, že jde o skutečně jasně daný způsob zápasu s životem. Kdybych hledal optimistu, který by se mohl postavit pesimistům jako byl Schopenhauer a Hardy, okamžitě bych se obrátil k Whitmanovi či Browningovi. A přiznám se, že i když jsem sám našel to, co považuji za hlubší ospravedlnění slávy žití, pořád si myslím,že takoví veselí viktoriánští pohani jako Whitman a Meredith jsou docela dobou obhajobou života. Rád bych ale věděl, proč jsou dnešní kluci, stejně staří jako já tehdy, tak divně a zarputile puzeni k tomu, aby se stavěli proti životu? I my jsme bývali morbidní, protože jsme byli kluci, i my jsme bývali maniaci, protože jsme byli kluci, byli jsme docela schopni se zabít, kvůli positivní kráse konkrétní ženy, byli jsme také docela schopni zabít někoho jiného, kvůli positivní oprávněnosti konkrétní revoluce. Ale vždy to bylo kvůli positivní dobré vlastnosti konkrétní dobré věci. Proč tolik lidí chce jen dokazovat negativní špatnost a to nejen nějaké špatné věci, ale to, že jsou špatné všechny věci? Současná generace měla víc radosti a potěšení, než kterákoliv předchozí. Je to správný způsob jak formulovat hádanku? Nebo je to odpověď?

XXV. O systému jedné strany

XXV On the One-Party System
Jsou jisté myšlenky, za které jsem se dlouho bral, neznale leč zdatně, na mnoha místech a po mnoho let a snažil se o jejich prosazení. Nyní si téměř všechny užívají triumfu a mně se jejich triumf nelíbí. K zarmoucení mého laskavého a vybraného čtenáře to neznamená, že bych změnil své smýšlení o nich, nebo že bych cítil i jen nejmenší pochybnost o tom, že jsou pravdivé. Znamená to jen tolik, že se obávám, že svět uvidí více triumfu, než pravdy. Když ještě byly sotva vyjádřeny, bylo snazší je vysvětlit, když se předpokládá, že jim každý rozumí, znamená to začasté jen tolik, že je jen mnohem víc lidí, kteří je nepochopí. Znamená to taky, že musím jen litovat poznání, které přede nnou jistě učinilo mnoho šedobradých patriarchů, že totiž existuje mnohem víc lidí, než jsem si dokázal představit, kteří dokáží pochopit v jednu chvíli jen jen jednu ideu.
Občas se stane, že dojde k nepochopení hlavního smyslu nějaké reálné stížnosti. Reakce je pravým opakem správného činu. Stalo se kupříkladu, že jsem se onehdy spolu s panem Bellocem a mými přáteli účastnil polemiky a dělal, co bylo v mých silách, abych pomohl kampani proti starému stranickému systému, který všechny možnosti politiky zredukoval na střídání mezi dvěma prvními lavicemi ve Sněmovně (Front Bench, v britské Dolní sněmovně místo, kde sedí ministři vlády na jedné a předáci opozice na druhé straně sálu. pozn. překl. ). Měli jsme tu drzost, že jsme zpochybňovali posvátné orákulum, že každý malý hošík či každé malé děvčátko jsou buď malí liberálové nebo malí konservativci. Není nepravda mluvit o tom jako o posvátném orákulu, protože viktoriáni, kteří byli tak špatně pochopeni, když byli viněni z pouhé slavnostnosti, byli jako téměř jediní v lidských dějinách lidmi, kteří brali své komické básníky a komické písně jako národní náboženství. Jejich jedinou chybou bylo to, že byli příliš horliví ve svém nadšení a loyalitě vůči Alence v říši divů. V každém případě jsme poukázali na to, že ej pohoršující označovat za svobodnou vládu systém, kde jsou voliči na základě svých označení hnáni do jedné ze dvou úzkých chodeb a to na základě (jak ponižující to je obraz) podnětu Whipů (v britském parlamentu hlasují poslanci tak, že vyjdou ze zasedací síně do jedné ze dvou chodeb k tomu určených. Na to, aby hlasovali Ano či Ne dohlíží šéfové klubů zvaní Whips: tedy biče. Pozn. překl. ) Poukázali jsme také na další podivné věci, které whipové dělají, například ty, které se týkají stranických pokladen. Nu, od té doby se stalo pár věcí, které lze chápat jako korekce onoho špatného zacházení nebo únik z oné alternativy. Krátce před tím, než zmizela liberální strana objevila se Labour Party. Po značnou dobu tu pak tedy nebyl dvě strany, ale tři. V čase války pak začaly koalice hlásat učení, že ve skutečnosti neexistují tři strany, ale strana jediná. Vím, že to zní theologicky, ale nemohu si pomoci. Potom jsme tu měli zase jakýsi systém dvou strany, tentokrát mezi toryi a labouristy. A posléze nastalo další velké tažení za myšlenkou o sjednocené národní vládě, vládě, jež dosud existuje a těší a okouzluje svět. Nemohu říct, že bych tomu sám kdy nějak moc věřil. Příliš se to podobalo tvrzení, že lidé, kteří se vám zvlášť nelíbí, budou pohromadě vypadat líp, nebo že člověk, který netrpělivě vykřikl „Mor na oba vaše domy“ bude docela spokojený, když je uvidí oba hezky vedle sebe jako řadové domky. Ale ať už je pravda o tom jakákoliv, bylo to v každém případě ve své době považováno za vítězství národního či státního systému nad starým partajním systémem. A teď skupiny a frakce, které se bouří proti národní vládě tvrdí, že jsou národnější než národní vláda. Ti z nich, kteří smýšlejí po fašisticku nebo hitlerovsku dovádějí myšlenku absolutního sjednocení mnohem dál. Nestačím jim zastávat se celého státu proti jistým frakcím. Očividně chtějí frakcím zakázat, aby se stavěly proti státu, nebo i jen vedle státu. Ať už mají pravdu nebo ne, a bez ohledu na to, zda je zde popisuju správně nebo ne, je jisté, že celý trend reakce směřujue k překonání rozdílů a soustředění politické moci. To je společný prvek v mnoha takových formách léku na sociální neduhy.
A přece to skutečný lék na tento neduh není. Není to vůbec útok na původní stav věcí. Skutečnou námitkou proti proti starému stranickému systému nebylo, že šlo o systém dvou stran, ale to, že systém jen předstíral, že je dvoustranický, když ve skutečnosti šlo o systém jedné stany. Námitka nespočívala v tom, že mezi předními lavicemi ve Sněmovně je příliš konfliktů, ale v tom,že je mezi nimi příliš mnoho tajných úmluv. Nešlo o to, že by vláda vládla příliš horlivě, nebo že by oposice příliš horlivě oponovala. Šlo o to,že vláda vládla jen na základě domluvy s opozicí a o to, že oposice vůbec neoponovala. Neobliba parlamentu nevzešla z toho, že by byl místem zuřivých rvaček a urputných frakčních bojů jako nějaké středověké italské město. Vzešla z toho, že se v něm odehrávaly nudné a nedůležité debaty, jako v nějakém nudném diskusním klubu. Pokud jde o politickou moc vlády, ta již byla centralisována a to centralisována až příliš. Zaujala místo vprostřed mezi předsedou vlády a předákem oposice, nikoli zřídka v podobě neznámého finančníka, který jim oběma radil. Ať je to, jak je to, pro starý stranický systém nebylo nic rozporného, když založil totalitární stát. V tomto smyslu starý systém dvou stran byl totalitárním státem. Monopolisoval totiž státní moc a ta byla už tehdy větší, než si mnozí nevinní liberálové a theoretičtí demokraté představovali. Jinými slovy řečeno, náš starý protest proti profesionální politice uspěl a dosáhl vrcholného bodu triumfu. Mnohé formy korupce a zkaženosti, jež byly skrývány, jsou dnes doznávány. Stará tradice či travestie zastupitelské vlády je nepopulární. Není však vůbec jisté, že je nepopulární ze správného důvodu, nebo aspoň ze všech správných důvodů.
Téhož ironického úspěchu jsem si všiml i v jiných oborech. Když jsem byl mladý, velmi všeobecně se předpokládalo, že člověk, který chová nějakou víru je hlupák nebo blázen. Bylo zvykem předpokládat, že rozum a racionalismus je to samé a že racionalismus je identický se skepticismem, i když se o d té doby jasně ukázalo, že prvním skutečně skeptickým počinem je zapochybovat o rozumu. Paličatí a umínění atheisté obcházeli hospody a kluby, bouchali do stolů a říkali „Dokažte to“ každému, kdo tvrdil, že by kdokoliv mohl mít duši. Nuže proti tomuto velmi nudnému a staromódnímu negativismu nastala velmi silná a zdravá reakce. Proto, když na to přijde vcelku připouštím, že fašismus byl v jistých ohledech zdravou reakcí proti nezodpovědné zradě zkažených politiků. Velký soubor živé a logické apologetiky vrátil theologii její místo v systému myšlení. Nemohu však popřít, že došlo i k reakci proti racionalismu, která mi připadá prostě jako reakce směrem k iracionalismu. V Americe nesporně došlo k nárůstu fundamentalismu, ale nešlo o žádný nárůst jakékoliv theologie či myšlení o náboženství. Byla to prostě umělá ochrana předsudku. Onen americký typ náboženského oživení se nepochybně projevil i v Anglii, někdy velmi emocionální formou, ale mě nijak moc neutěšuje, když nějaký anglický duchovní popisuje, kterak mu Duch svatý vnukl myšlenku, že by si měl koupit nový župan. Nikdy jsem si nepřál náboženskou obnovu či oživení, které by odmítalo rozum, právě tak jako jsem si nepřál reformu systému vládnutí, která by ničila svobodu. Stavěl jsem se proti tomu, co se označovalo za racionalismus, protože jsem odmíal že by byl racionální, stejně tak, jako jsem kritisoval, to co bylo označováno za demokracii, protože jsem nevěřil, že by byla demokratická. Zdá se mi, že je tu jisté nebezpečí, že reakce může ohrozit jak spravedlivé cíle, tak nespravedlivé metody reformy a že může přijít právě o ty ideály, jichž se svět dotkl jen proto, aby je parodoval a zesměšnil. Pokrytectví je hold, který neřest skládá cnosti, ale je to poněkud nebezpečná forma poklony, pokud působí, že lidé začnou nenávidět ctnost proto, že se po ní neřest opičí. Pokud je reakce příliš prostá a smete vše co bylo skutečně dobré na svobodě či racionalitě devatenáctého století, pak je jednoduché odhadnout, co bude následovat. Nastane reakce vůči reakci a ta bude zase stejně úzce smýšlející jako ta první reakce. Svět se stane současně posedlým jedinou myšlenkou i proměnlivým, vždy se v jednu chvílí zblázní do jedné myšlenky a pokaždé se vrátí k jedné po dočasném zničení druhé. Předvede zkrátka poslední a děsivou parodii na starý systém dvou stran.

XXIV. O melodramatu

Mnozí viděli a ještě více lidí muselo slyšet o velmi zábavném představení v Ambassadors Theatre. Ulice Londýna jsou založeny na myšlence zahrát melodrama jako burlesku. Je pravda, že staré melodrama Dion Boucicaulta není proměněno ve výstřední burlesku, ba to ani ve srovnání s některými jinými nebylo ani moc výstřední melodrama. Téměř výlučně jde o záležitost určitých scénických konvencí, které naší generaci připadají velmi strnulé a i předchozí generaci připadaly vždy dost teatrální, až na to, že tehdejší generace měla ráda na jevišti teatrálnost. Je vždy nutné mít na paměti a a je velmi snadné zapomínat na tuto poslední záležitost ohledně proměn lidského vkusu. Mladý člověk, současník a příznivec Shelleye nosící volný límec, nákrčník a dlouhé vlající vlasy považoval svého dědečka ze velmi umělého starého dandyho, pokud se pudroval a oblékal a zapínal do oblečení s nespočetnými knoflíky, krajkami a kanýry osmnáctého století. Mladík si myslel, že jeho vlastní úbor je přirozenější a starý pán si myslel, že mladíkův úbor je prostě a jednoduše šílený. Jenže starý pán si nemyslel, že jeho oblek je přirozený. Byl toho názoru, že úbor každého gentlemana tu byl od toho, aby byl umělý. Nepředstíral, že by jeho vlasy byly přirozeně bílé od pudru nebo rostly do copánků, nebo že na něm krajky vyrůstaly jako peří na kuřeti, nebo že mu z nohou vyrůstají vysoké červené podpatky. Pokud jde o přirozenost vůbec s mladíkem nesoutěžil. Patřil do doby, kdy si lidé mysleli, že oblečení mělo být na člověku vidět.
Dion Boucicault patřil do doby, kdy si lidé mysleli, že se scéně má hrát divadlo. Připouštím, že v mnohém bylo osmnácté století inteligentnější než devatenácté století. Umělou komedii jako třeba The School for Scandal není proto tak snadné proměnit v absurditu, jako umělé melodrama Ulice Londýna. Jenže The School for Scandal je umělá a v některých drobných ohledech dokonce absurdní hra, totiž nezamýšleně absurdní hra. Vždycky se najdou nějaké dobové rekvizity, které vypadají poněkud příliš teatrálně, když se na scéně objeví v pozdějším období. Nicméně, i když si tohle všechno přiznáme, musíme přesto přiznat doba viktoriánského melodramatu byla velmi děsivou dobou. Obdivuhodná inscenace a herecké výkony Ulic Londýna dávají vyniknout všemu nejpompéznějšímu a nejpatetičtějšímu s obratností o to větší, že se obejde bez přehánění. Oceňuji zejména pozoruhodný výkon psaní dopisu na jevišti, který jsem jako dítě viděl sehraný se vší vážností, kde statkář sděluje svému právníkovi, že jeho statek má být jeho mezi šest jeho synů rozdělen šesterem zcela odlišných způsobů. Ke každému je připojeno zvláštní požehnání či kletba a to vše zvládne jednou dlouhou naškrábanou řádkou zakončenou hřmotným úderem představujícím pečeť či razítko. Bylo také velmi příjemné sledovat hrdinu, jak se prochází s křeslem v rukou , které nabízel žebrákovi z ulice a kterým posouval dopředu a dozadu podle toho, jestli byl žebrák součástí konverzace, pokud se dá mluvit o konverzaci. Někdy šlo samozřejmě o monology a já si každou chvíli s pocitem hlubokého uspokojení vychutnával intensitu syčení stranou.
A třebaže se na Ulice Londýna nemůže nikdo dívat, aniž by se nerozesmál, přece jsou ve hře jak věci k zamyšlení, tak věci k smíchu. Pokud se vrátíme k byronovskému mladíkovi a jeho okrajkovanému a napudrovanému dědečkovi, máme tu jedno zjevné poučení, které si z tohoto případu můžeme vzít. Byronovský mladík věděl, že šat jeho děda byl vyumělkovaný, ale je tu jedna věc, již byronovský mladík zcela jistě nevěděl. Nevěděl, že jeho vlastní oděv, který považoval za přirozený bude za nějakých třicet let považovaný rovněž za umělý či vyumělkovaný. Nevěděl, že jeho rozvolněné vlasy budou vypadat jako směšné lokýnky, že jeho vlající plášť bude vypadat jako plášť komického pleticháře, že přejde jen jedna či dvě generace a bude považován za strojeného starého dandyho. A už vůbec nevěděl, a to mu těžko vyčítat, že bude vypadat strojeně v očích syna či vnuka, kteří sami budou nosit cylindry a bujné kotlety nebo pošetilé kalhoty ve stylu sedmdesátých let devatenáctého století. Jinými slovy, můžeme sice říct, že směšné kalhoty byly směšné a mnohem směšnější než elegantní krátké kalhoty napudrovaných předků, ale vždy to bude spojeno s dodatečnou absurditou, která je relativní a ne positivní a pochází výlučně z věcí staromódních. A třebaže můžeme říct, že směšný viktoriánská melodramata byla směšná, směšnější, než elegantní vyumělkovanost The School for Scandal, přece je část její absurdity jen v její starobylosti. A tuto absurditu my všichni zdědíme a projeví se na nás, jakmile naše vlastní módy zastarají.
Je kupříkladu docela pravděpodobné, že za osmdesát let budou drobné triky a manýrismus nového stylu komedie Noela Cowarda vypadat zcela falešně a fraškovitě. Nová škola humoru udělá z Cowardových komedií burlesku a každý pohyb po jevišti bude vypadat strojeně. Pokaždé když si hrdina či hrdinka zapálí cigaretu ozve se vlna rozverného posměchu, zejména z řad těch, kdo chodí do divadla už léta a dokáží si vzpomenout na jistý starý a ctihodný kousek z rodu maškarád. Když sluha vejde s podnosem s koktejl diváci bourají sál ohlušujícími ovacemi vyhrazenými jen pro skutečně staré až prehistorické žerty. Téměř každý postoj bude vypadat jako póza. Téměř každé slovo bude pronášeno s podivnou dikcí ranného dvacátého století. Krátce řečeno způsob přirozeného jednání sira Geralda du Mauriera bude přesně stejný, jako Shelleyův způsob, jak přirozeně vypadat, může sice zůstat krásný, ale nezůstane mladý.
Z vyčpělého a teatrálního melodramatu se lze poučit ještě o podivnější věci. Jde o to, že když je stará věc stará dostatečně a mladá věc je dostatečně mladá, nikdo si nevšimne, že jsou téměř totožné. Tím chci říct, když je mezi první a poslední módou dlouhá série jiných, pak se mrtvá věc může vrátit v jiném převleku aniž by si toho někdo všiml. Zmínil jsem zrezivělé nástroje melodramatu, monology a poznámky stranou. Užíval je Shakespeare, užíval je Dion Boucicault, byly používány pořád dál až do viktoriánských časů a byly užívány proto, že byly užitečné. Ono totiž pomáhá nejen melodramatickému triku, ale i dramatické pravdě scény, když mohou diváci slyšet něco, co neslyší herci na scéně. Výsledkem je, že se tato fikce objevila v ultramoderním dramatu ve formě zcela nové psychologické a metafysické theorie divadla. Postavy budou hovořit k sobě tak hlasitě, jak si zamanou a trousit poznámky stranou vůbec ne po straně. Stará konvence říkala, že když muž hovořil k ženě, ta si neměla všímat, že skryt dlaní cosi šeptá publiku. Nová konvence říká, že má najednou zcela ohluchnout, když říká jednu věc a zázračně zase nabýt sluchu, když říká něco jiného. To je něco mnohem melodramatičtějšího než melodrama, To je něco, co lze popsat jen jako hru o zázracích. Nic proti tomu nenamítám skutečné hry o zázracích, Miracle Plays, mám velmi rád a docela rád mám i melodramata. Je však podivné, že se cosi, co vyhnal ze scény smích, když to bylo alespoň nepatrně možné, se na jeviště může triumfálně vrátit v podobě holé a zírající nemožnosti. Zdá se, že bychom se všichni měli vrátit k hrám o zázracích a možná k zázrakům.

XXIII. O nestabilitě státu

Zprávy ze zahraničí, které se k nám dostávají nejnovějšími a nejvědečtějšími způsoby komunikace jsou mnohem více matoucí, než když to ještě bývaly pouhé drby. Dobrá komunikace kazí dobré způsoby. Kdyby nic jiného, kazí dobré metody a určitě kazí dobré zprávy. Například různorodá tvrzení o Hitlerově politice by pověrčivé mohla téměř přivést k domněnce, že existují dva Hitlerové, podobně jako kdysi legenda tvrdila, že byli dva Neronové. Aniž bychom rozhodovali mezi dvě protikladnými koncepcemi a aniž bychom se teď pouštěli do otázky jejich hodnoty, stojí možná za to připomenout, že jeden těchto rozporů se týkal stěžejního problému rodiny. Na jednu stranu se skutečně zdálo, že německému diktátorovi skutečně záleží na obnově zdravého a pevného statutu rodiny. Důrazně prohlašoval i když někdy poněkud přezdobeným a bláznivým jazykem, že žena může najít naplnění v osobním vztahu a že svou jedinou svobodu nemusí hledat ve finančním nebo oficiálním vztahu. Řekl slovo ve prospěch velké rodiny a pro obnovu patriarchální důstojnosti, která patřilo tak význačné místo od počátku dějin. Současně ovšem čteme v novinách sdělení o plánech na podporu všech výmyslů a libůstek, které nyní na rodinu útočí. Čteme o všech vyčpělých eugenických theoriích, o řečech o tom, že je třeba vynutit takové postupy, které by uchovaly plození na jisté úrovni zvířecké výtečnosti, o vyšťourání každé tajnosti pohlaví či původu, aby nesměl přežít nikdo, kdo by nebyl nordického původu, o vyslání stovky šarlatánů, kteří by se měli postarat, aby fiktivní rasa byla zachována ve své fiktivní čistotě. Nu, eugenika tohoto druhu vždy byla a vždy musí být, pouze a jen násilným útokem na rodinu. Z definice to není nic jiného, než odebrání rodině práva rozhodovat v tom, co musí být jejím rozhodnutím. Když jsou tato rozhodnutí činěna v rodině, tedy tak jak to má být, nikdo příčetný nebude ani ve snu mluvit v této souvislosti o eugenice. Soukromé osoby, jichž se to týká o výsledcích svých soukromých záležitostí nemluví jako o eugenice, ale o lásce, o narození dítěte, o bezdětnosti, nebo jak se jinak zachce. Hlavním smyslem těchto pseudovědeckých theorií vždy bylo, že mají být aplikovány všeobecně, na základě rozsáhlejší a všeobecnější moci, než je ta, jež náleží konkrétnímu manželovi, manželce či domácnosti. Způsob jakým o nich v případě Nového Německa noviny informují nedodává klidu. Ovšem na druhé straně novinové zprávy mohou i lhát. Nebo ještě také další a protikladné novinové zprávy mohou lhát. Nezajdu zde dál, než k poznámce, že obojí pravdivé být nemůže.
Jedna věc spojená s tímto konkrétním problémem rodi se ale pojí odlišným způsobem s nynějšími revolucemi a kontrarevolucemi v Evropě. Existují rčení, která nebyla posledních asi tak sto let považovaná tak docela za hodná úcty, protože byla náboženská, nebo možná nějak spojená s tím druhem náboženství, které nebylo bráno zrovna za ctihodné. K těm úslovím či tvrzením patří i tohle: „Rodina je prvotní, má přednost před státem, její autorita a nutnost předchází autoritě nutnosti státu.“ Tohle vždy znělo zcela děsivě řadám a řadám nadšených mladých lidí, kteří se na London School of Economics učili statistice fabiánského socialismu. Tomuto druhu lidí, této generaci byl stát vším, ona velká úřední a oficiální mašinerie, která řídila dopravu a převzala telefonní síť byla samotným vesmírem v tihle lidé němž žili. Rodina pro ně byla jen jakousi zatuchlou záležitostí, která se vyskytovala kdesi na předměstích a to jen proto, aby byla předmětem problémových či tematických her a románů. Jedinou otázkou ohledně ní bylo, zda by její temnota měla být projasněna sebevraždou nebo její sobectví vyvýšeno pohodlností. Jenže celý tenhle názor, i když je téměř universální ve velkých moderních městech, existuje jen proto, že velká moderní města jsou zcela umělou společností. Ti, kdo v nich žijí nevědí o normálním životě lidstva o nic víc, než stejně vybraná společnost v blázinci Colney hatch nebo ve věznici v Portlandu. Ústav pro choromyslné či trestanecká kolonie jsou v jistých ohledech mnohem lépe organisovány a jistě jsou organisovány mnohem propracovanějším způsobem než mišmaš lidských bytostí, které si venku dělají co chtějí. Ale právě lidské bytosti, které jsou venku, jsou lidské, a je to jejich život, který je životem lidstva.
Nuže, prudké sociální revoluce, jež se v poslední době přehnaly tam a zpět Evropou, úder bolševiků, protiúder fašistů, jeho napodobení v hitlerovském Německu, obnova tajných společností ve Španělsku, vznik nového Irska, tyto všechny velké změny vlád mohou posloužit k tomu, aby přivedly myšlení lidí zpět k velkému základnímu faktu, o kterém se velká města domnívala, že je to paradox. Velká města ten dojem měla z naprosto jednoduchého důvodu, totiž proto, že v onom moderním okamžiku v němž žily a zejména v takové průmyslové zemi, jako je ta naše, vypadal rámec státu skutečně silnější, než rámec rodiny. Moderní průmyslový dav byl uvyklý nekonečnému a tragickému řetězci rozbitých rodin, nájemníků neschopných platit nájem, slumů, které by byly odsouzeny k zániku a jejich obyvatelstvo rozptýleno, manželek a manželů, kteří se vydali na toulky při hledání práce, nebo je od sebe odtrhlo odloučení či rozvod. Za těchto podmínek vypadala rodina jako ta nejkřehčí věc na světě. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Není tomu tak, když se podíváme na život člověka přes velká území či časová údobí. Není tomu tak, když přejdeme ze statického devatenáctého století do kymácejícího se dvacátého století. Není tomu tak, když opustíme pokojnou Anglii a vydáme se do neklidného Německa či zbraněmi ovládané Ameriky. Stát prochází po celém světě ohromujícími proměnami: člověk může jít večer spát v jednom státě a probudit se ráno v jiném. Samotné jméno jeho národa, sama povaha jeho právního řádu, sama definice jeho občanství, uniforma a význam policisty na rohu jeho ulice, to vše může být zítra, jako v pohádce, úplně jiné. Své každodenní rodinné a domácí problémy svého života nemůže opravdu vztahovat ke státu, který se může co čtyřiadvacet hodin převracet naruby. Musí se ve skutečnosti spolehnout na onu prvotní a prehistorickou instituci, na fakt, že má partnera a že mají dítě a že tihle tři to musí nějak společně zvládnou, ať už mají žit pod jakýmkoliv právem či bezprávím.
Vezměte si velmi vlivnou a kreativní kulturu, v níž měla rodina vždy základní místo, vezměte si Čínu. Je tu dnes nějaký lidský smysl v němž můžeme v této chvíli říct Čínanovi, že musí přestat patřit k rodině a spokojit se s tím, že patří ke státu? Nikoli nepřirozeně by se mohl optat: „Kterému státu?“ Japonské armády mohly dnes postoupit přes území ovládané včera jedním z pěti znesvářenými čínských generály. Zítra mohou obě strany zmizet z praktické politiky, národní reakce může znovu nastolit Syna Nebes na jeho posvátný trůn v Pekingu, nebo se přes Čínu mohou přehnat ruští komunisté a jejich komisaři mohou nachystat pro „stát“ další pětiletý plán. Pro lidi je prostě nemožné brát tyhle ohromné a bouřlivé změny v tom, co by Číňané mohli nazvat Horní Ovzduší tak, jako by měli vůči nim měly stejné reálný vztah jako matka, která je porodila, nebo dítě, jež se jim narodilo. V rozpadu moderního světa bude rodina stát pevná a silná tak, jako před počátkem dějin, jako jediná věc, jež skutečně může zůstat loyalitou, protože je též svobodou.

XXII. O Blakeovi a jeho kritikovi

Nová kniha o Blakeovi od pana Middletona Murryho má tolik aspektů a přitažlivých podnětů, že se nebudu omlouvat za to, že se jí budu věnovat zde, i když jsem o ní psal už jinde, s nevyhnutelnou stručností. Jelikož pana ?Middletona Murryho mnohem víc zajímá současnost a budoucnost, bylo by jeho knihu označit Blakeovými vlastními slovy za za prorockou knihu. To nutně neznamená, že věřím v proroctví pana Murry, nebo když na to přijde, v Blakeova proroctví. Znamená to však, že se musíme vypořádat s mystickými idejemi, které jsou v pravém slova smyslu idejemi moderními. Je vždy obtížné analyzovat pochybný či dvojznačný smysl v němž Blake použil jisté náboženské pojmy. Není však pochyb o tom, že Blake řekl, že jeho knihy jsou inspirované. A není pochyb o tom, že někteří z nás klidně řekli, že jeho knihy jsou inspirující.
V tomto širším smyslu, i když v nižším stupni, je inspirující i tato kniha o Blakeovi, i když zejména v tom smyslu, že je to kniha vyzývavá a místy protivná. Je napsaná upřímně a dokonce s jistou prostotou a nejpodivnější na ní je to, s jakou přímočarostí autor předpokládá, že má co do činění s prorockými knihami, skoro jako by Blake žádné jiné nepsal. Připouští, že prorocké knihy jsou ve srovnání s s jinými knihami „obtížné“. Co podle mě ale nepřipouští dostatečně, nebo přinejmenším náležitě nezdůrazňuje je běžná skutečnost ať kritiky či literatury, že ve srovnání s jinými knihami jsou prorocké knihy snesitelně špatné. Nejde jen o to, že je obtížné jim porozumět. V nejsilnějších Blaekových lyrických verších jsou obraty a posloupnosti, jimž je rozhodně těžko porozumět. Ale běžný vzdělaný kritik ví, že je to silná lyrika, kdežto může být v pokušení domnívat se, že prorocká kniha je chabá. V jedné je skutečný příval slov, podobný rozkvetlému stromu či letu hejna divokých husí či vlaštovek. V druhém to, když si všechno přiznáme, často vypadá jak v pustině slov. Nejlepší Blakeovu imaginativní práci můžeme ve skutečnosti najít v některých z těch velmi sevřených dvouverší, které tvořivý tlak tiskne k sobě tak, až je to málem drtí. Každý kdo skutečně rozumí imaginaci a tomu jak blízko se zdá mít k inspiraci shůry bez váhání vymění stránky upovídané epiky o Albionu a Urizenovi, pro čtyři verše, jako třeba tyhle, jež cituji z paměti a nejspíš špatně:
As the chimney-sweeper‘s sigh
Every blackened church appals;
Or the slaughtered soldier‘s cry-
Runs in blood down palace walls. (Jak kominíkův povzdech/zčernalý každý kostel zděsí/neb výkřik ubitého vojáka/v proudu krve stéká palácovou zdí)
To jsou dvě zablýsknutí blesku osvětlující dvě vize soudu. Všimněte si zemětřesného zatmění, jímž jsou saze z komína přeneseny na kostel, jako by do něj udeřily a začernily jej černé ruce obra. A povšimněte si, že v druhém obraze průhledně planou jistá zlověstná znamení nad Postupimí či Versailles, stejně pamětihodná jako hostina Belšasarova. Mám koneckonců za to, že Blake byl nejpádnější a nejpodivuhodnější právě při těchto oslepujících záblescích. Možná by stálo za to zjistit, co zamýšlel svým velkým eposem o Americe, který nebyl o Americe, nebo svým velkým dílem o Miltonovi, v němž toho o Miltonovi není skoro nic. Ovšem po tom, co myslel začerněnými kostely a krví na palácové zdi, na to se ptát nemusíme.
Myslel přesně to, co říkal, a řekl přesně to, co měl na mysli a v tom je možná rozdíl, či literární test. Patřím totiž k těm, kdo si myslí, že básník má mezi lidmi zvláštní a svrchované postavená na základě té prosté skutečnosti, že básník může říct přesně to, co má na mysli, a že většina lidí totéž udělat nemůže. Jinými slovy řečeno myslím,že jiným jménem pro básníka je Pontifex: Stavitel mostu. A pakliže není skutečného mostu mezi jeho mozkem a naším, pak je zbytečné se přít o to, zda se propadl na našem konci či na jeho. Nemá s námi spojení. Řekl bych, že Blake spojení navázal ve svých knihách básnických, ale ne ve svých knihách prorockých. Vezmu další příklad, opět popaměti. Pan Middleton Mury s velkým vhledem a pochopením popisuje jak se Blake sice s odporem odtahoval od většiny tehdejšího náboženství ve smyslu theologie, ale se stejným silným odporem se držel zpět od racionalismu deistů a od všeho, čemu se dnes říká vědecké vzdělávání. To je popsáno, vysvětluje nám pan Middleton Murry v jedné z prorockých knih v pasáži, kde různí ohromní a nerozeznatelní obři uchvátí a zmocní se všelijakých věcí a jeden z nich se poté chopí knihy. Jmenuje se očividně Newton, což není pro obra zrovna běžné jméno. To nepochybně znamená totéž, co pan W: B. Yeats (velmi bystrý a citlivý badatel Blakeova díla) sám bystřeji a s větší jasností vyjádřil v jedné ze svých her: „Říkám vám, že hřích smrti vešel do světa tehdy, když Newton snědl své jablko. Och, já vím, že je jen viděl padat, ale princip je tentýž.“ Blake se vší upřímností věřil, že nový vědecký skepticismus je zcela prázdný a beznadějný. O tom, zda měl pravdu nebo se dál povedou spory, což znamená, že tu pořád ještě jsou nějací diskutéři, kteří stojí na Blakeově straně. Jde tu ale v první řadě o to, že odkazy v prorocké knize jsou zastřené a matoucí, dokonce i obraz je zastřený a matoucí. Zde je čtyřverší, které Blake napsal přesně ve stejném smyslu, když jeho styl skutečně smysl dával:

Mock on, mock on, Voltaire, Rousseau,
Mock on, mock on; ‚tis all in vain:
You throw the sand against the wind
And the wind blows it back again. (Smějte se, posmívejte, Voltaire, Rousseau/smějte se posmívejte, toť vše marnost:/hážete písek do větru/a vítr vane zase zpět)
To je poesie, to je jasný a přímý obraz, který dokonale ukazuje, co je jeho smyslem, marnost boje čehosi tupého a těžkého proti něčemu, co je plné světla a živoucí energie. Je to vlastně plný a dokonce konečný příklad Obrazu a tedy i funkce obrazivosti.
Nu je zvláštní, že pan Middleton Murry svou knihu začíná právě nejkrásnější a nejilustrativnější pasáží o této záležitosti Obrazu a obrazivosti. Popisuje nepopsatelné a téměř se mu to daří. Tvrdí, že skutečná obrazivost dodává objektu jakési extatické vytržení a posvěcení, větší realitu, než je ta, jíž říkáme reálný svět. Poněkud mně mate, že člověk, který tohle vidí tak jasně nevidí totéž jasněji v Blakeocvých skutečných básních, než v jeho namáhavých metafysických zápisnících. Intelektuální nevýhody těch druhých totiž nezastírá. Přiznává, že prorok Blake byly někdy nejen matoucí, ale i zmatený. Má theorii, že celá kontinuita prorockých knih se přerušila, protože prorok Blake se pohádal se svou ženou či spíše (kupodivu) se přerušila proto, že se svou ženou částečně usmířil. Přerušila se zkrátka proto, že prorok zjistil, že je nejen prorok, ale i člověk a ubohý hříšník. Já mám za to že pravda je taková, že Blake byl ostatním lidem a ubohým hříšníkům podobný v jistých ohledech, včetně toho, že ve svém mládí vyšel z prostých a dalekosáhlých generalisací, o nichž si myslel, že jsou zjevně pravdivé, protože jsou očividně prosté. Jiným lidem mimo proroků nějaký čas trvá, než zjistí, že člověk a manželství a další skutečnosti nejsou očividně prosté. Je jednoduché začít volat hlasem polnice „Člověk nemá jiného těla, než svou duši.“Je si ale člověk docela jistý tím, co říká? A pokud ví, je to tak pravdivé, jak si myslí? V praktičtějším smyslu než měl na mysli Blake člověk přechází od Písní Nevinnosti k Písním Zkušenosti. Ale i z vlastních příkladů pana Middletona Murryho se mi zdá, že velmi mnoho v prorockých knihách byly skutečné Písně Nevinnosti. A doznávám, že dávám Písním nevinnosti opravdu přednost, pokud to jsou opravdu písně.

XXI. O fosílii fanatika

Když jsem se musel zabývat takovými věcmi jako je prohibice, měl jsem občas příležitost zmínit puritánství. Kolem toho slova vznikly spory, které se týkaly i toho, nakolik je férové spojovat je s přinejmenším mírným odstínem pesimismu. Jsou činěny sporadické pokusy toto silné populární myšlení změnit. Viděl jsem onehdy článek, který stavěl především na tvrzení, že Kalvín směl hrát šipky. Protože nechci být vůči puritánům ani v nejmenším nespravedlivý, bude myslím vhodné, když shrnu vše podstatné, co považuji za historickou pravdu v této věci co je podle mne anejdůležitější z celého případu. Podle mého názoru celé obvinění míří spíš proti kalvinismu než proti Kalvínovi, a dokonce ani ne tak proti kalvinismu, jako spíš proti mnohem méně logickému modernismu, který každého z našich současníků učí, že na náboženských omylech nesejde. Záleží na nich velmi mnoho ve dvou ohledech a puritanismus je velmi působivým historickým příkladem obojího. V první řadě jde o to, že to co rozumným lidem může docela dobře připadat jako jemný odstín myšlenky či úvahy, jako jen theoretická a theologická záležitost, mění ve skutečnosti lidskou mysl. Vyvolává náladu, která činí svět nebo nějakou jeho část temnější. Vůbec se nemusíme shodnout na na tom, jak hustý a do jaké míry je onen oblak temný, ale je věcí zdravého rozumu vidět, kde oblak spočinul či spočívá. Nikdo si netroufne tvrdit, že by skotský šabat nebyl přísnější než anglická neděle, o kontinentální neděli ani nemluvě. Všichni vědí, že právě puritáni protestovali proti slavné publikaci arcibiskupa Lauda na toto téma, všichni vědí, že měli námitky proti jeho Book of Sports, protože to byla kniha o sportech a podobných zábavách, všichni vědí, že je považovali za příliš zábavné. Pokusy zamluvit pevná a nápadná historická fakta tohoto druhu jsou hotové báchorky. Neplyne z toho ovšem, že by každý zakladatel každé ze sekt, o které se v daném případě jedná, danému konkrétnímu bodu přikládal svrchovanou důležitost. Jedni ano, druzí ne. Celé hnutí rostlo postupně z rozmanitých kořenů, ale tohle z něj vyrostlo. Člověk, který žil vprostřed renesance a mezi tisícem jiných spekulací o tisíci jiných věcí spekuloval i systému presbyterů, který ještě nezačal zakládat, by jistě nebyl okamžitě ztotožněn s moderním presbyteriánem. Nezačal by mu okamžitě vyrůstat černý cylindr a bujné licousy skotského staršího či předzpěváka v některé z her či povídek sira Jamese Barriera. Nemo repents fit turpissimus. Což by bylo jistě velmi unfair překládat jako „Nikdo se znenadání nestane předzpěvákem.“
Jenže tu do hry vstupuje ještě jeden historický proces. Je mnohem zvláštnější a byl ještě mnohem podivně přehlížen. Ona extrémní sekta sedmnáctého století způsobila jednu velmi zvláštní škodu, totiž tu, že skutečně zemřela mladá a že to, co nakazilo od té doby naši kulturu, nebyl ani její život, ba ani její smrt, ale spíš její rozklad. Puritáni většinou ztratili svou víru a ponechali si svou morálku, což je politováníhodný stav věcí pro kohokoliv. Kdyby jejich specifické a velmi úzké theologie nehynuly tak brzy, pak by atmosferická morální nálada nepřetrvávala přesně stejným způsobem. Především to ale umožnilo proces, který považuji za jeden z nejpodivnějších a nejzajímavějších v lidských dějinách a který zatím stále jen čeká, až si jej všimnou historici. Docela se podobá geologickému procesu formování zkamenělin. Každý ví, že fosilní ryba není ryba, nebo fosilní pták, že není pták. Nemyslím to jen ve zjevném smyslu, že by nás překvapilo, ba spíš naštvalo, kdybychom si v restauraci objednali rybu a oni nám donesli kámen. Mám na mysli to, že fosilie je forma, v níž nezůstaly žádné skutečné zbytky ryby. Je to dutý odlitek či obraz ryby, který je velmi postupně naplněn vnikáním něčeho jiného poté, co se skutečná ryba rozložila. Právě tak zjišťujeme, že obecné obrysy těchto kamenných a velmi doslovných věr jsou, po zániku a rozpadu starých fanatismů, zaplněny čímsi jiným. Existují dva velké moderní příklady této lezavé a prapodivné historické proměny. Jedním je to, co nazýváme prohibicí a druhý je to, co označujeme jako prušáctví.
Nejzřejmější je patrně případ prohibice. Původní staří puritáni nehlásali prohibici. Oliver Cromwel byl pivovarník, ale pivem se ani neinspiroval ani neopíjel, ale ani se neinspiroval a nepodnapíjel nepřítomností piva. Bez ohledu na jeho chyby měl zcela jistě skutečné náboženství, ve smyslu vyznání. Bylo to ale chmurné vyznání, které bylo záměrně přísnější a nelítostnější než jiná vyznání, a to vytvořilo novou náladu a morální atmosféru, jež se nakonec rozšířily po širých pláních puritánské Ameriky. Oč tu jde? Když se pak ono vyznání začalo pomalu drolit a hroutit jako náboženské vyznání, zaujalo totiž jeho místo cosi neurčitějšího, ovšem stejného obecného ducha. Přísné a strohé náboženské krédo bylo nahrazeno přísným společenským vetem. Kdyby se vám to víc líbilo jinak, můžete říct, že America tolerovala prohibici ne proto, že Amerika tehdy byla puritánská, ale proto, že puritánská bývala dřív. Idea morálky, která tam přinejmenším donedávna převládala, byla v každém slova smyslu přežitkem puritanismu, dokonce i v tom smyslu, že se stala náhražkou puritanismu. To je jádro a podstata historie oné zvláštní episody, abstinentské etiky moderní doby. Prohibice nebyla součástí původního puritanismu, nicméně prohibice je záležitost puritánského původu.
Totéž platí o náboženském fanatismu, který naplnil Německo za třicetileté války ve srovnání s nacionalistickým či kmenovým fanatismem, který Německo naplnil po Velké válce (míní se první světová pozn. překl.). Staří fanatici, kteří následovali Gustava Adolfa či Viléma Oranžského nebyli ani etnologové, ani evolucionisté. Nepředstavovali si, že by patřili k nordické rase a rozhodně nikoho z nich ani nenapadlo, otravovat se se svastikou. Kříž pozdravovali nebo kříže rozbíjeli, ale ani je nenapadlo zohýbat mu konce a tak z něj udělat kus čínské nebo indiánské dekorace. Uvažovali o svých přísně náboženských skrupulích či schismatech. Skutečně zuřivě a barbarsky bojovali pro záležitosti nauky, a já jsem poslední, kdo by jim to vyčítal. Ovšem tyto nauky nepřetrvaly, právě tyto nauky se už dávno rozpustily v kyselině německé skepse, v laboratořích pruských profesorů. A čím víc se vypařovaly a nechávaly po sobě prázdno, tím víc vzniklé volné místo obsazovaly nové a vařící prvky: tribalismus, militarismus a (zkrátka) velmi úzký druh patriotismu, kterému říkáme prušáctví.
Velká většina z nás se shodne, že tento druh patriotismu je všechny ostatní formy vlastenectví vážnou hrozbou. V tom spočívá veškeré zlo loyality etnologického typu. Etablované státy mohou mít respekt k sobě samým i mezi sebou navzájem, protože si mohou nárokovat právo na obranu svých hranic a současně nepopírat svou povinnost uznávat hranice jiných národů. Jenže rasový duch je neklidný, neubírá se cestami podle hranic, ale toulá se, jak mu velí krev. Není to moc podobné tomu, kdyby se Francie ocitla ve válce se Španělskem, spíše tomu, kdyby se Cikáni ocitli ve válce se všemi ostatními. Můžete ustavit Ligu národů, ale sotva můžete mít Ligu kmenů. Když se kmen vydá na pochod, dokáže zapomenout na ušlé míle, o hranicích ani nemluvě. Na této záplavě či přívalu tribalismu mě však bezprostředně zaujalo to, že se zatím vevalila do prázdných dutin zanechaných pomalu vysychající potopou třicetileté války a že všechen tento nový a nahý nacionalismus se pro mnoho moderních lidí stal náhražkou jejich mrtvého náboženství.