Věčné hrdinství slumů

Polemika s Blatchfordem
4. Věčné hrdinství slumů
Už jsem to řekl dříve, ale nemoho opakovat dostatečně často, že problém s panem Blatchforem a jeho školou je v tom, že nejsou dostatečně skeptičtí. Pro skutečně odvážné otázky se musíme vrátit až ke křesťanským Otcům (Otcové jsou theologové a filosofové prvních křesťanských staletí pozn. překl.).
Pan Blatchoford mi kupříkladu dopřává té cti, že mě takto cituje v Bůh a můj bližní : „Pan G. K. Chesterton říká, a hájí přitom křesťanství, že „Křesťanství napáchalo zločiny, z nichž byl se mohlo Slunci na obloze udělat zle, a toto tvrzení nemůže nikdo popřít.“ To jsem řekl a říkám to znovu, ale říkal jsem něco jiného. Řekl jsem, že takové zločiny spáchala každá velká a užitečná instituce. Tohle tvrzení nemůže nikdo popřít.
A proč byla každá velká instituce zločinná? Nestačí říct: „Křesťanství pronásledovalo, pryč s křesťanstvím!“. Nestačí to o nic víc, než volat „Konfucián mi ukradl hřeben, pryč s konfuciánstvím!“ Chceme vědět, zda mi konfucián ukradl hřeben z nějaké zcela specificky konfuciánského důvodu, nebo z nějakého obecně lidského důvodu.
Je zjevné, že křesťanovy důvody k mučení byly stejné jako pro spousty jiných lidí, šlo prostě o to, že pevně zastával své názory a bez skrupulí se je pokoušel prosazovat. Kdokoliv jiný může pevně zastávat jiné názory a pokoušet se je bez skrupulí prosadit. A když se podíváme na fakta, říkám, zjistíme, že právě tohle dělají a dělaly miliony jiných lidí od počátku světa.
Pan Blatchfor zmiňuje jedinou výjimku buddhismu, který nikdy neznamenal politický problém. To je, pokud někdy něco takového existovalo, výjimka potvrzující pravidlo. Buddhismus totiž nikdy nepronásledoval prostě proto, že nikdy nebyl vůbec politický, jelikož vždy opovrhoval materiálním zdarem a materiální civilisací. To znamená, že buddhismus neměl nikdy inkvisici jednoduše ze stejných důvodů, jako nikdy neměl tiskařské lisy, reformní zákony, nebo list Clarion.
Pokud si ale pan Blatchford opravdu myslí, že krvavá minulost instituci nevratně proklíná a odsuzuje, a pokud chce skutečně proklít a odsoudit nějakou instituci , instituci mnohem starší, mnohem větší a mnohem více zakrvavenou než křesťanství, pak mu rád vyhovím.
Instituce zvaná vláda či stát má za sebou minulost ostudnější než pirátská loď. Každý právní řád na světě byl plný hněvivé zuřivosti a chyb, jež drásaly srdce. Skřipec a popravčí hranici nevymysleli křesťané. Křesťané jen posbírali hrůzné hračky pohanství. Skřipec a popravčí hranici vynalezl zahořklý racionalismus starší než všechna náboženství. Skřipec a popravčí hranici vynalezl stát, společnost, sociální ideál – nebo řečeno stručně socialismus. A právě tenhle stát či vládu, matku všech bičů a palečnic, chce pan Blatchford a jeho socialističtí stoupenci s vaším dovolením posílit víc, než kdykoliv dříve v dějinách. Jak úžasný a obdivuhodný jemnocit. Jemnocit, který už nechce mít kdy co do činění s křesťanství, kvůli masakru Bartolomějské noci, ale raději přivolá k očištění světa cosi, co projevilo svou duši v mučení římských otroků pro získání důkazů a ve způsobech trestání povýšených v Číně na umění.
Nesouhlasím s tím, že se pan Blatchford dovolává státu. Ale nemyslím si ani, že krvavá minulost znemožňuje něčemu zachránit lidstvo. Proto nejsem v rozporu, když si myslím, že křesťanství není diskvalifikováno. Ale pan Blatchford si protiřečíl, jelikož se výslovně dovolává většího hříšníka, aby ho zachránil před menším.
Kéž by tak pan Blatchford položil tu pravou otázku. Ta nezní: „Proč je křesťanství tak zlé, když o sobě říká, jak moc je dobré?“ Pravá otázka zní: „Proč jsou všechy lidské věci ta špaté, když o sobě prohašují, jak jsou dobré? Proč není nejušlechtilejší záměr zárukou proti porušení a zkaženosti? Kdyby se Nunquam pustil odvážně do této otázky, nechal klamy skutečně za sebou a vydal se bohaprázdnou pustinou a sám, pak by nakonec došel na podivné místo. Jeho skeptická pouť by ho dovedla na místo, kde začíná křesťanství.
Křesťanství začíná se zkažeností inkvisice. Jen k ní přidává zkaženost anglických liberálů, toryů, socialistů a krajských sudích. Začíná s podivnou věcí, vinoucí se lidskými dějinami. Nazývá ji hříchem, či Pádem člověka.
Kdybych se tím někdy chtěl podrobněji zabývat, byl by páně Blatchfordův seznam křesťanských zločinů užitečnější kompilací. Ovšem stručně řečeno, pan Blatchford vidí hříchy historického křesťanství, jak se před ním tyčí jako vysoká věž. Je to hvězdám vzdorující babylonská věž, pozvedající se výlučně a sama k nebi, urážejíc Boha na nebesích. Nechte ho pár let šplhat vzhůru. Až bude blízko jejímu ohromujícím vrcholu, zjistí, že je to jeden z devíti set devětadevadesáti sloupů podepírajících základ historické křesťanské filosofie.
Ať už má pravdu nebo se mýlí, má křesťanství svou theorii a svůj lék na zla světa. Ale jaký je lék páně Blatchfordův? I před ním se rozprostírá pustina lidského šílenství a frivolity. Jaký je jeho lék? Když tvrdím, že podle pana Blatchforda je lékem na toto vše, když nikdo nebude za nic odpovědný, neříkám tu žádné nevázané žerty (jak by se mohlo zdá někomu neznalému faktů), ale popisuji střídmou pravdu o situaci.
Snad nikdy dřív v dějinách lidstva nebyl na vážnou chorobu navrhován tak ohromující a zarážející lék. Mějme totiž na paměti, že to pan Blatchford navrhuje jako lék. Lidé připouštěli, že fatalismus je melancholií metafysické pravdy. Pokud ale vím, nikdo před panem Blatchfordem si nevzal velký buben a nezačal chodit kolem a všem to nabízet jako veselý způsob morální nápravy. Problém je v tom, že lidi se ideály řidít nebudou, ani žít podle nich. Problém je v tom, že zatímco Marcus Aurelius si rve srdce pro spravedlnost, jeho vlastního syna Commoda zajímají jen krvelačné pantomimy. Lékem je říci Commodovi, že si nemůže pomoci. Problém je v tom, že čistota sv Františka nemůže předejít zkaženosti bratra Eliáše. Lékem je říci bratru Eliášovi, že jemu není co vyčítat a Františka zač obdivovat. Problém je v tom, že člověk často volí nízké potěšení či rozkoš místo tvrdé a namáhavé velkorysosti. Lékem je říci mu, že nízká rozkoš byla pro něj vybrána.
Samozřejmě dobře vím, že pan Blatchford se pokusil učinit tuto obludnou anarchii poněkud snesitelnější pro intelekt. Řekl, že i když lidem nelze vyčítat to, jak jednají, je nutné je vycvičit tak, aby jednali lépe. Řekl, že se musí vylepšit jejich podmínky dědičnosti a prostředí, potom že budou dobří, a problém bude vyřešen. První odpověď je nasnadě. Jak může někdo říct, že člověka nelze brát k odpovědnosti, ale je nutno ho dobře vycvičit? Pokud totiž „,musí“ být dobře vycvičen, pak tu „musí“ být někdo, kdo ho vycvičí. A ten člověk musí za výcvik nést odpovědnost. Návrh se sám zabil ve třech větách. Pan Blatchford neodstranil nutnost odpovědnosti tím, že pouze řekl, že s lidstvem by místo katů měli zacházet lékaři. Vzato totiž kolem a dokola a za předpokladu, že bych potřeboval službu některého z nich, raději bych ze sebou nechal zacházet neodpovědného kata, než neodpovědného lékaře.
Druhá věc, kterou je samozřejmě třeba říct, je to, že pan Blatchford nenabízí nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo argumentu prokazujícímu, že on nebo kdoliv jiný ví něco o podmínkách, které by přinesly lepší lidi. Určitě si nemůže myslet, že k vytváření lepší lidí postačí podmínky fysického pohodlí a mentální vytříbenosti a vzdělání, tak tomu totiž zjevně není. Pan Blatchford může mít nějaký tajný recept na ctnost, možná nechá lidi žít na stromech, oholit si hlavy nebo jídat z nějakých zcela zvláštních kosočtverců, ale nikomu o tom nic neřeke.
Skutečnost je velmi prostá. Je možná pravda, že dokonalé podmínky přinesou dokonalé lidi. Ještě mnohem zřejmější je, že pouze dokonalí lidé mohou vymyslet dokonalé podmínky. Když dokážeme nadělat tolik nepořádku s našimi vlastními životy, jak si můžeme být jisti, že známe nejlepší půdu pro živé bytosti? Pokud dědičnost a prostředí působí, že je pro nás nutné dopouštět se krádeží s cizoložství, proč by neměly působit k tomu, aby pro nás bylo nezbyté vytvářet podmínky, které povedou ke krádeži a cizoložství? Dokážu si představit, že na Britských ostrovech v této chvíli žijí lidé ve všech představitelných stupních bohatství a chudoby, od šíleného přepychu po šílený hlad. Je kdokoliv z těchto tříd morálně vyjímečnější nebo mimořádně nápadně lepší než ostatní? A co dává panu Blatchfordovi právo, s ohledem na tolik jiných selhávajících způsobů vzdělávání, tvrdit že ten jeho, ať už je jakýkoliv, je neomylný?
Pokud jde o značnou část řečí pana Blatchforda o hříchu povstávajícím ze zlého a špinavého prostředí. Nechci do této debaty vnášet žádné osobní emoce, jsem ale nucen říct, že takovou řeč snáším trpělivě jen s velkými obtížemi. Kdo si to, při všem na světě, dovoluje mluvit tak, jako by špatnost s hloupostí zuřily jen mezi nešťastníky a smolaři? Upadá snad pan Blatchford do staré a opovrženíhodné drzé nestoudnosti, která ctnost považuje za cosi náležejíciho k vyšším společenským třídám, podobně jao navštívenky či cylindry? Popírá snad Nunquam věčné hrdinství slumů? Je to téměř neuvěřitelné, ale je to tak. Nunquam dovšil stavbu svého chrámu, korunoval ji tímto spojením neřesti s chudobou, nejhorším, nejstarším a nejšpinavějším kamenem ze všech, které kdy nestoudnost vrhala po chudácích.
Dny člověka narozeného ze ženy jsou krátké a plné strázní, ale přece je takový člověk ušlechtilejší a štastnější bytostí, než co by z něj tohle udělalo. Neuráčím se odpovědět ani panu Blatchfordovi, když se ptá „jak“ může člověk zrozený v špíně a hříchu žít ušlechtilý život. Vím o tolika lidech, kteří tak žijí, co by kamenem dohonil od mého domu, v Battersea, že mi málo záleží na tom, jak to dělají. Člověk má v sobě vždy něco, co se nenechá zdolat podmínkami. Ano, existuje svoboda, která nikdy nebyla spoutána. Existuje svoboda, která činila lidi šťastnými v podzemních kobkách, a může stejně působit ve slumech. Je to svoboda mysli, tedy nutno říci, právě ta svoboda, proti níž se pan Blatchford pustil do boje. Tu svobodu, již nechali být všichni tyrani, chce on zhasit. To, co nikdy žádný žálářník vězni neupíral, mu chce Nunquam vzít. Víc lidí, než by se dalo spočítat, hledělo při všech válkách a pronásledováních ze svých malých zamřížovaných okének a říkalo si „aspoň mé myšlenky jsou svobodné“. „Ne,ne“ odpovídá tvář pana Blatchforda objevující se znenadání před oknem, „vaše myšlenyk jsou nevyhnutelným důsledkem dědičnosti a prostředí. Vaše myšlenky jsou právě tak hmotné jako vaše vězeňské kobky. Vaše myšlenky jsou právě tak mechanické jako gilotina.“ Tak funí a tohle bez dechu hlásá tento podivný utěšitel od jedné cely k druhé.
Předpokládám, že pan Blatchford by řekl, že v jeho Utopii ve vězení nikdo nebude. Co mi sejde na tom, jestli jsem ve vězení nebo ne, když s sebou všude musím vláčet své okovy. Je možné, že v páně Blatchfordově utopii bude mít každý člověk zdarma jídlo, volný přístup na louky, své vlatní panství i vlastní palác. Co na tom sejde? když nebude mít svou duši. Každou myšlenku, která se mu objeví v hlavě musí považovat za klapnutí stroje. Uvidí ztracené dítě a v návalu soucitu se je rozhodne adpotovat. Klap! Musí si uvědomit, že ve skutečnosti vlastně nic neudělal. Má pokušení k nějakému obrovskému nepotlačitelnému hříchu, připomene si, že je člověk, a když chce, že může být hrdinou a odolá. Klap! Vzpomene si, že není člověk, není hrdina, ale stroj vyrobený k tomu, aby takhle fungoval. Prochází se širým polem pod úžasným rozbřeskem, rozhodne se k nějaké obrovské velkomyslnosti—Klap! K čemu jsou dobré rozbřesky a paláce? Bylo kdy jaké otroctví podobné tomuhle zotročení? Byl kdy dřív člověk tak moc otrokem?
Vím, že se to nikdy nestane. Tedy, vím že filosofie pana Blatchforda nikdy nepřetrvá mezi rozumnými lidmi. Pokud by se to však přece jen stalo, lehce předpovím, co nastane. Člověk, stroj, se postaví v oněch květinatých lučinách a hlasitě zvolá: „Nebylo kdysi cosi, nějaká církev, která učila, že jsme svobodní ve svých duších? Neobklopila se mučírnami a vězeňskými kobkami, aby lidi přinutila věřit, že jejich duše jsou svobodné? Pokud existovala, kéž se vrátí, s mučení, s kobkami, se vším. Uvrhněte mě do kobky, napínejte mě na mučidla, pokud bych snad tak tomu mohl znovu uvěřit.“

Reklamy

Zázraky a moderní civilisace

Polemika s Blatchfordem
3. Zázraky a moderní civilisace
Pan Blatchford shrnul vše, co je na jeho posici skutečně důležité do tří vět. Jsou naprosto upřímné a jasné. Méně upřínnými a jasnými je nečiní ani to, že první dvě jsou nepravdy a třetí blud. Blatchord říká: „Křesťan odmítá mohamedánovy zázraky. Mohamedán odmítá křesťanovy zázraky. Racionalista popírá všechny zázraky stejně.“
K historickým omylům v prvních dvou větách se brzy vrátím. Nyní se omezím na statečné doznání pana Blatchforda, že racionalista popírá všechny zázraky stejně. Nezpochybňuje je. Nepředstírá, že by byl ohledně zázraků agnostikem. Nezdržuje se soudu, dokud nebudou prokázány. Popírá je.
Tváří v tvář tak ohromujícímu dogmatu jsem se pana Blatchoforda zeptal, proč si myslí, že se zázraky nedějí. Odpověděl, že Vesmír řídí a vládnou mu zákony. To je očividně odpověď naprosto k ničemu. Nemůžeme totiž něco označit za nemožnost, protože je svět řízen zákony, dokud nevíme, jaké zákony to jsou. Ví pan Blatchford vše o zákonech Vesmíru? A pokud nezná zákony, co pak může vědět o výjimkách?
Je přece zřejmé, že pouhý fakt, že se něco děje zřídka, za podivných okolností a bez vysvětlení v rámci našeho vědění, není důkazem, že je to něco proti zákonu přírody. To by muselo platit pro siamská dvojčata, novou kometu či před třemi lety pro radium.
S filosofickou argumentací proti zázrakům se lze vypořádat poněkud snadněji. Žádná filosofická argumentace proti zázrakům neexistuje. Rozumně řečeno, existuje cosi jako zákony Přírody. Tohle jediné vědí všichni. Vědí, že v přírodě existuje opakování. Všichni vědí, že z dýní se rodí zase dýně. Nikdo ale neví, proč se z nich nerodí sloni a žirafy.
Ohledně zázraků existuje jedna a jen jedna filosofická otázka. Mnoha zdatným moderním racionalistům to ale zjevně vůbec nejde do hlavy. Nejubožejší kluk ve středověkém Oxfordu by tomu rozuměl (Poznámka: Jelikož poslední věta bude v našem „osvíceném“ věku znít divně mohu vysvětlit, že za „krutovlády středověkých pověr“ byli chudí hoši vzděláváni v Oxfordu v tom nejvelkorysejším měřítku. Díky Bohu žijeme v lepším čase. )
Otázka zázraků je jen tato. Víte, proč je dýně pořád dál a dál dýní? Pokud ne, pak mi určitě nemůžete říct, jestli se může dýně proměnit v kočár nebo ne. Toť vše.
Všechny ostatní vědecké výrazy, které máte ve zvyku používat doma u snídaně jsou jen slova do větru. Říkáte: „Je přírodním zákonem, že dýně má zůstat dýní.“ To značí jen tolik, že dýně obvykle dýněmi zůstávají, což je zřejmé, neříká to proč. Říkáte: „Zkušenost stojí proti tomu.“ To znamená jen toto „Důvěrně znám mnoho dýní a žádná z nich se neproměnila v kočár.“
Jeden velký irský racionalista náležející k této škole (možná příbuzný s panem Leckym) reagoval na to, když mu bylo řečeno, že ho svědek viděl spáchat vraždu, slovy, že může přivést stovku svědků, kteří ho neviděli spáchat vraždu.
Říkáte: „Moderní svět je proti tomu.“ To znamená, že dav lidí v Londýně, Birminghamu a v Chicagu v naprosto dýňovém stavu mysli nedokáže konat zázraky svou vírou.
Říkáte: „Věda je proti tomu. “ To znamená, že dokud jsou dýně dýněmi, chovají se jako dýně a ničím se neblíží chování kočáru. To je vcelku zřejmé.
Křesťanství říká asi jen tolik, že opakování v Přírodě má svůj původ nikoli v něčem podobném zákonu, ale v čemsi podobném vůli. Jeho pojem Nebeského Otce samozřejmě čerpá z pozemského otce. Právě tak je páně Blatchfordův pojem univesálního, vesmírného zákona metaforou založenou na sbírce zákonů schválených parlamentem. Jenže křesťanství zastává učení, že svět a jeho opakování vzešly z vůle či Lásky tak, jak jsou děti zplozeny otcem a proto, že z nich tedy může vzejít něco jiného a odlišného. Velmi stručně řečeno věří, že Bůh, který může způsobit něco tak neobčejného jako jsou z dýní vzešlé dýně , je jako prorok, Habakuk, Capable de tout (schopen všeho pozn. překl.) Pokud vám nepřijde zvláštní, že je dýně vždy dýní, zamyslete se ještě jednou. Ještě jste ani nezačali s filosofií. Ještě jste dýni ani neviděli.
Historický argument proti zázrakům je rovněž poměrně prostý. Spočívá v tom, že se zázraky nejprve označují za nemožnost a pak se tvrdí, že v nemožné nesmysly věří leda blázni. A potom se prohlásí, že není žádných moudrých dokladů ve prospěch něčeho zázračného. Celý trik spočívá v tom, že se střídavě kloníte k filosofickým a historickým námitkám. Pokud řekneme, že zázraky jsou theoreticky možné, oni odpoví: „Ano, ale nemáme o nich důkazy.“ Když vezmeme všechny záznamy lidského pokolení a řekneme: „Zde máte vaše důkazy,“oni odpoví: „Ale ti lidé byli pověrčiví, věřili nemožným věcem.“
Skutečná otázka zní, zda si je naše malá civilisace z Oxford Street jistá, že má pravdu a zda se celý zbytek světa určitě mýlí. Pan Blatchford soudí, že materialismus lidí ze Západu devatenáctého století je jedním z jejich ušlechtilých objevů. Podle mě je stejně nudný a mdlý jako jejich kabáty, stejně špinavý jako jejich ulice, ošklivý jako jejich kalhoty a tupý jako jejich průmyslový systém.
Sám pan Blatchford ovšem dokonale shrnul svou směšně vznešenou víru v moderní civilisaci. Velmi zábavně popsal, jak obtížné by bylo anglického soudce u moderního soudu přesvědčit o pravdivosti Vzkříšení. Má jistě docela pravdu, bylo by to nemožné. Jen se zdá, že mu nedochází, že my křesťané nemusíme mít k anglickým sudím tak mimořádnou úctu, jakou k nim cítí pan Blatchford sám.
Zkušenosti Zakladatele křesťanství v nás možná zanechaly jakousi neurčitou pochybnost o neomylnosti soudních dvorů. Vím docela dobře, že britského sudího nepřiměje nic k tomu, aby věřil, že člověk vstal z mrtvých. Jenže stejně dobře vím, že ještě velmi nedávno by britského soudce nic nedonutilo uvěřit, že socialista může být dobrý člověk. Soudce odmítne věřit v nové duchovní divy. To však nebude kvůli tomu, že je soudcem, ale proto, že mimoto, že je soudcem, je i anglickým gentlemanem, moderním racionalistou a jakýmsi starým bláznem.
A pan Blatchford se hodně mýlí, když předpokládá, že křesťan a muslim vzájemně popírají své zázraky. Žádné náboženství, které se považuje za pravé, se vůbec nestará o zázraky jiných náboženství. Popírá jejich nauky, jejich morálku, ale nikdy nepovažuje za důležité popírat jejich znamení a divy.
A proč to? Protože takové věci považovali někteří lidé vždy za možné. Protože každý potulný cikán může mít okultní schopnosti. Protože obecná existence světa duchů a zvláštních mentálních sil je součástí zdravého a sdíleného rozumu všeho lidstva. Farizeové nepochybovali o Kristových zázracích, tvrdili, že jsou to čáry a ďábelské kousky. Křesťané se nepřeli o Mohamedovy zázraky. Tvrdili, že to byly čáry a ďábelské kousky. Římský svět nepopíral možnost, že Kristus byl nějaký bůh. Na to byl příliš osvícený.
Pokud církev kladla (především ve zkaženém a skeptickém osmnáctém století) důraz na zázraky jako na důvod k víře, je její chyba zřejmá: ale nespočívá v tom, co by se domníval pan Blatchford. Nejde o to, že by po lidech chtěla, aby věřili čemusi tak neuvěřitelnému. Jde o to, že po lidech žádala, aby se obraceli kvůli něčemu tak všednímu a obyčejnému.
U náboženství nezáleží na tom, jestli může provozovat stejné divy jako kdejaký otrhaný indický zaklínač, ale zda má pravou filosofii Vesmíru. Římané byli docela ochotni uznat, že Kristus byl jakýsi bůh. Co popírali bylo, to že byl Bůh – nejvyšší pravda vesmíru. A to je to jediné, o čem stojí za to na křesťanství diskutovat.

Proč věřím v křesťanství

Polemika s Blatchfordem
2. Proč věřím v křesťanství
Vůbec nemíním znevažovat pana Blatchforda, když říkám,že náš problém spočívá do značné míry v tom, že podobně jako velké množství současných chytrých lidí ani on nechápe, co je to theologie. Jedna věc je dopouštět se chyb ve vědě, mýlit se o její povaze je věc druhá. A když čtu jeho knihu Bůh a můj bližní dochází mi postupně, že se domnívá, že theologie je bádání nad tím, zda lze historicky doložit spoustu příběhů, které se o Bohu vypráví v Bibli. To je něco podobného, jako kdyby se snažil někomu dokázat, že socialismus je politická ekonomie a v polovině výkladu mu začalo docházet, že si jeho protějšek myslí, že pod politickou ekonomií se rozumí hospodárné jednání politiků.
Vysvětlit ve stručnosti povahu celého živého oboru je velmi těžké, stejně těžké by bylo vysvětlovat politiku či etiku. Čím je totiž něco většího a zřejmějšího a čím víc to člověku zírá do tváře, tím hůře se to definuje. Nauku o mušlích a lasturách svede definovat kdekdo. Mravy nedokáže definovat nikdo.
Je nicméně na nás alespoň se pokusit vysvětlit tuto náboženskou filosofii, která byla a znovu bude zájmem nejvyšších intelektů a základem nesilnějších národů, na niž však naše malá civilisace nakrátko zapomněla, právě tak, jako zapomněla tančit a slušně se oblékat. Pokusím se vysvětlit, proč si myslím, že je náboženská filosfie potřebná a proč si myslím, že křesťanství je nejlepší náboženskou filosofií. Než však začnu, rád bych, abyste měli na paměti dva historické fakty. Nežádám vás, abyste z nich vyvozovali mé závěry, nebo jakékoliv závěry. Žádám jen, abyste je měli běhen výkladu na mysli právě jako fakta.
1) Křesťansví vzniklo a šířilo se ve velmi kultivovaném a velmi cynickém světe—ve velmi moderním světě. Lucretius byl zrovna tak velký materialista jako Haeckel a přitom mnohem přesvědčivější spisovatel. Římský svět četl Boha a mého bližního a jistým velmi znaveným způsobem jej shledával docela pravdivým. Stojí za zmínku, že z těchto skeptických civilisací téměř vždy vyrůstají náboženství. Nedávná kniha o předislámské arabské literatuře popisuje naprosto kultivovaný a blahobytný život. Stejné tomu bylo s Buddhou, narozeným v purpuru starobylé civilisace. A totéž platilo pro puritanismus v Anglii a katolickou obnovu ve Francii a Itálii. Obojí se zrodilo z renesačního racionalismu. Je tomu tak i dnes a bylo tomu tak vždy. Vypravte se do dvou nejmodernějších a nejvíce volnomyšlenkářských center, Paříže a Ameriky a zjistíte, že jsou plná ďáblů a andělů, starých mystérií a nových proroků. Racionalismus bojuje o přežití proti mladých a velmi vitálním pověrám.
2) Křesťanství je náboženstvím velmi mystickým,bylo však nicméně náboženstvím té nejpraktičtější části lidstva. Má mnohem víc paradoxů než východní filosofie, ale vybudovalo též mnohem lepší silnice.
Muslim má čisté a logické pojetí Boha, monistického Alláha. V Evropě však zůstává barbarem a kde šlápne, tráva neroste. Křesťan má Trojjediného Boha „spletitou trojici“, jež vypadá jen jako rozmarný a svévolný rozpor v pojmech. Když se ale dá do pohybu, rozklene se nad celou zemí a i ten nejprohanější Východňan se mu může postavit jen tak, že jej nejprve napodobí. Východ má logiku a žije z rýže. Křesťanstvo má tajemství—a motorové vozy. Jak říkám, na dedukce a dovození nehleďte, všímejme si faktů.
Nu a při paměti na tyto dvě věci mi dovolte, abych se pokusil vysvětlit, co je to křesťanská theologie.
Naprostý agnosticismus je pro člověka zcela běžný postoj. Všichni jsme agnostiky, dokud nezjistíme, že agnosticismus nefunguje. Pak přijmeme nějakou filosofi, třeba tu páně Blatchordovu, či moji nebo nějakou jinou, protože pan Blatchford není o nic větší agnostik než já. Agnostik řekne, že neví, jestli je člověk odpovědný za své hříchy. Pan Blatchford řekne že ví, že není.
Zde máme semeno celého velkého stromu dogmatu. Proč zachází pan Blatchford dál než agnostik a tvrdí, že zcela jistě neexistuje svobodná vůle? Protože jeho projekt morálky by bez tvrzení, že není svobodné vůle, nemohl fungovat. Chce, aby se žádnému člověku nevyčítal hřích. Proto musí své učedníky důrazně přesvědčit, že je Bůh nestvořil svobodné a proto jim nelze nic vyčítat. Žádná nezkrotná křesťanská pochybnost nesmí ani blesknout deterministovou myslí. Žádný démon mu v jakési hodině hněvu nesmí našeptávat, že to možná byl jakýsi prohnaný prostředník, kdo ho povedl tak, že skončil až v chudobinci. Žádný náhlý záchvat skepse mu nesmí naznačovat, že by možná bylo možné činit učitele odpovědným za to, že umlátil k smrti malého školáka. Determinista musí svou víru zastávat velmi pevně, jinak by jistě slabost lidské přirozenosti dovedla člověka ke hněvu, když je pomlouván a tomu, aby oplácel kopanec kopancem. Krátce řečeno: svobodná vůle vypadá na první pohled jako součást Nepoznatelného.A přece by pan Blatchford nemohl kázat to, co považuje za obecnou laskavost, aniž by o ní nejprve stanovil jedno dogma. Sám nemohu hlásat to, co považuji za obecnou poctivost a slušnost bez toho, aniž bych definoval jiné:
Zde je chyba a selhání agnosticismu. Totiž v tom, že náš obyčejný všednodenní pohled na věci, které (v běžném smyslu) známe, ve skutečnosti závisí na našem pohledu na věci, které (v běžném smyslu) neznáme. Je jistě zcela v pořádku říci někomu, jak to dělají agnostici, aby „vzdělával svou zahradu“ . Představme si ale, že by takový člověk nedbal na nic, než na svou zahradu, a nedbal tak tak ani slunce ani deště.
To je realný fakt. Bez dogmat o těchto věcech nemůžete žít. Nemůžete jednat ani čtyřiadvacet hodin bez toho, že byste se rohodli, že buď budete lidi považovat za odpovědné, nebo je za odpovědné považovat nebudete. Theologie je produkt mnohem praktičtější než chemie.
Některým deterministům se zdá, že si křesťanství dogmata jako je svobodná vůle vymyslelo pro zábavu, jen jako pouhý rozpor. To je absurdní. Na rozpory narážíte, ať jste kdokoliv. Deterministé mi říkají, a mají trochu pravdy, že v běžném životě nepůsobí determinismus žádné rozdíly. To znamená, že i když determinista ví, že lidé nemají svobodnou vůli, chová se k nim, jako by ji měli.
Rozdíl je to velmi jednoduchý. Křesťan vkládá rozpor do své filosofie. Determinista jej řadí mezi své běžné denní zvyky. To, co křesťan prohlašuje za zřejmé tajemství, determinista označuje za nesmysl. Determinista má stejný nesmysl k snídani, obědu, odpolednímu čaji a večeři každý den.
Křesťan, opakuji, vkládá tajemství do své filosofie. Ono tajemství svou temnotou prosvěcuje všechny věci. Dopřejte mu to a život je životem, chleba chlebem a sýr sýrem: může se smát, může se bít. Determinisita postaví věc vůle jasně a logicky a ve světle onoho jasu všechny věci potemní, slova nemají smyslu a činy cíl. Udělal ze své filosofie sylogismus a ze sebe blábolícího šílence.
Nejde o otázku volby mezi mysticismem a racionalitou. Jde o volbu mezi mysticismem a šílenstvím. Byl to totiž právě mysticismus a jen mysticismus, co drželo lidi při smyslech od počátku světa. Všechny přímé cesty logiky vedou do nějakého Bedlamu (příslovečný špitál pro duševně choré na okraji Londýna pozn. překl.), k anarchismu či pasivní poslušnosti, k chápání vesmíru jako hodinového strojku hmoty či jako šálení mysli. Jen mystik je člověk, který přijímá rozpory, který se dokáže smát a kráčet světem zlehka.
Překvapuje váš, že tatáž civilisace, jež věřila v Nejsvětější Trojici vynalezla parní stroj?
Všechny velké křesťanské nauky jsou tohoto druhu. Jen se na ně sami podívejte, pečlivě a férově. Mám tu místo jen na dva příklady. Prvním je křesťanská idea Boha. Právě tak, jak jsme všichni byli agnostiky, byli jsme i pantheisty. V božství našeho mládí se zdálo snadné říci: „Proč by člověk nemohl vidět Boha v letícím ptáku a být spokojen?“ Jenže pak přijde čas, kdy zajdeme dál a řekneme: „Je-li Bůh v ptácích, pak buďme nejen tak krásní jako ptáci, ale buďme i tak krutí jako ptáci, žijme šílený, rudý život přírody.“ A cosi zdravého v nás zavzdoruje a řekne: „Příteli, začínáš bláznit.“
Pak přijde druhá strana a my řekneme: „Ptáci jsou odporní, květiny ostudné. Tak ubohému vesmíru nevzdám žádnou chválu ani čest.“ A to cosi zdravé v nás řekne: „Příteli, začínáš bláznit.“
Pak přijde cosi fantastického a řekne nám: „Dobře děláš, když se z ptáků těšíš, ale zle činíš, když je napodobuješ. Za všemi těmi dobrými věcmi je něco dobrého, ale ty věci jsou nižší než ty. Vesmír je v pořádku, jen svět je zkažený. To, co je za vším není kruté, jako pták, ale dobré, jako člověk.“ A to zdravé v nás odpoví: „Našel jsem hlavní silnici.“
Nuže, když přišlo křesťanství, antický svět zrovna dospěl k tomuto dilematu. Slyšel hlas zbožňující přírodu, klanějící se jí se slovy: „Vše přirozené je dobré. Válka je stejně zdravá jako květiny. Vášeň je stejně čistá jako hvězdy.“ Slyšel také pláč beznadějných stoiků a idealistů: „Květy válčí, hvězdy jsou nečisté, nic než svědomí člověka není správné a to je zcela poraženo.“
Oba ty názory byly konsistentní, filosofické a vzepjaté: jejich jedinou nevýhodou bylo, že první vedl logicky k vraždě, druhý k sebevraždě. Po bolestném přemýšlení uviděl svět cestu rozumu a příčetnosti mezi nimi. Bylo to křesťanský Bůh. Stvořil Přírodu, ale Sám byl Člověkem.
Závěrem je třeba říci nějaké to slovo o Pádu (prvotním a dědičném hříchu pozn. překl. ). Může to být jen slovo a to následující. Bez nauky o Pádu nedává idea pokroku smysl. Pan Blatchford tvrdí, že žádný Pád nebyl, že existuje jen postupný vzestup. Ale už slovo „vzestup“ samotné implikuje, že víte, k čemu stoupáte. Pokud nemáme nějaký standard, nemůžeme vědět ani říct, jestli stupáme nebo padáme. Rozhodující a hlavní věc je ale to, že Pád stejně jako všechny ostatní široké cesty křesťanství je vtělen v běžné řeči, kterou můžeme slyšet mezi lidmi v autobuse. Kdokoliv může říct: „Jen pár lidí jsou opravdoví chlapi“. Nikdo neřekne: „To už musí být, aby byla velrbya pořádný kus ryby.“
Když chcete chlapíka přesvědčit, aby tu desátou whisky už nepil, praštíte ho do zad a řeknete „Hele, buď chlap.“ Nikdo by se nepokusil přesvědčit krokodála, aby nesežral svého desátého cestovatele, tak, že by ho praštil po zádech a řekl „Hele, buď krokodýl.“ Nic totiž nevíme o krokodýlí dokonalosti, nemáme žádnou alegorii velryby vyhnané z velrybího Edenu. Kdyby k nám nějaká velryba přišla a řekla: „Jsem velryba nového druhu, zbavila jsem se kostic,“ nemusíme si s tím lámat hlavu. Ale pokud k nám přijde člověk (a že jich brzy přijdou spousty) a řekne: „Jsem člověk nového druhu. Jsem nad-člověk. Opustil jsem milosrdenství a spravedlnost,“ pak musíme odpovědět. „Bezpochyby jsi nový, ale nemáš o nic blíž k dokonalému člověku, protože ten již byl v mysli Boží. My jsme s Adamem padli a s Kristem vstanem, ale raději bychom padli se Satanem, než bychom se s tebou povznesli.“

Křesťanství a racionalismus

Polemika s Blatchfordem
1. Křesťanství a racionalismus
První z mých mnoha potíží, které mi působí polemika s panem Blatchfordem je, že se do značné míry budu pohybovat na jeho půdě. Mojí oblíbenou theologickou příručkou je jím sepsaná kniha Bůh a můj bližní, ale zde ji nemohu dopodrobna opakovat. Kdybych měl vypočítat své důvody, proč jsem křesťanem, velmi často půjde o páně Blatchfordovy důvody, proč křesťanem není.
Pan Blatchford a jeho škola kupříkladu poukazují na to, že je mnoho mýtů paraleleních s křesťanským příběhem, že tu byli (pokud vím, nebo nakolik se starám) pohanští Kristové, indiánská Vtělení a patagonská Ukřižování. Což ale pan Blatchford nevidí druhou stanu věci? Pokud křesťanský Bůh skutečně stvořil lidské pokolení, nebude snad mít lidské plémě sklony šířit o křesťanském Bohu všelijaké drby a všelijak ho převracet? Je-li střed našeho života jasným a konkrétním faktem, nebudou mít lidé od středu vzdáleni mít o tom faktu zmatený pojem a představu? Jestliže jsme stvořeni tak, že nás musí zachránit Boží Syn, je něco divného na tom, že Patagonci sní o Božím Synu?
Tak skutečně vyhlíží blatchofordovská posice: jelikož jisté věci zapůsobily na miliony rozmanitých lidí a různých národů jako něco pravděpodobného či nezbytného, pak ty věci nesmí a nemohou být pravdivé. Poté tato stydlivá bytost, skrývajíce své vlastní talenty, usvědčuje ubohého G. K. C. z paradoxu. Mám paradox rád, ale nejsem připraven tančit a oslňovat po vzoru Nunquama, který ukazuje na lidstvo, že po čemsi volá a volá po tom už nesčetné věky, na důkaz toho, že to neexistuje. Kristův příběh je v literatuře a legendách velmi běžný. Totéž platí o příběhu dvou milenců rozdělených Osudem. Totéž platí o dvou přátelích, kteří se navzájem zabijí kvůli ženě. Bude ale někdo vážně tvrdit, že vzhledem k tomu, že jsou tyto příběhy rozšířené a běžné jako legendy, nikdy nebyli ve skutečnosti dva přátelé rozděleni kvůli lásce ani dva milence nikdy nerozloučily okolnosti? Je jistě snesitelně prosté, že tyto dva příběhy jsou tak silně pravděpodobné a lidské proto, že naše přirozenost je ustrojena tak, že je činí takřka nevyhnutelnými.
A proč by nemělo platit, že je naše přirozenost tak ustrojena, že činí nevyhnutelnými jisté duchovní události? V každém případě je očividně směšné pokoušet se křesťanství vyvrátit množstvím a rozmanitostí pohanských Kristů. To už byste mohli stejně dobře vzít množství a rozmanitost představ ideální společnosti od Platonovy Ústavy po Morrisovy Zprávy odnikud od Morovy Utopie po Blatchordovu Dobrou Anglii a pak se pokoušet dokazovat, že se lidstvo nikdy nemůže dobrat lepších sociálních podmínek. Pokud vůbec něco, pak to samozřejmě prokazuje opak, lidské sklony a směřování k lepším podmínkám. Když tedy ke mně učený skeptik přijde poprvé a řekne: „Uvědomujete si, že jakési Vtělení najdeme i u Kafírů? (starší označení pro domorodé obyvatele jižní Afriky, užíváno i jako znevažující označení pozn. překl.) “ musím odpovědět: „Pokud mluvín jako osoba málo učená, pak nevím. Ale jako křesťan musím říct, že by mě mimořádně překvapilo, kdyby neměli. “
Vezměme si druhý příklad. Sekularista říká, že křesťanství je cosi chmurného a asketického a poukazuje přitom na zástup přísných nebo zuřivých světců, kteří se vzdali domova, štěstí, louhovaného zdraví a sexu. Vypadá to ale tak, že ho nikdy ani nenapadne, že už sama velká zvláštnost a úplnost odevzdanosti těchto lidí působí, že to vypadá, jako by na tom, čemu se svěřili bylo něco skutečného a pevného. Vzdali se všech potěšení pro jednu rozkoš z duchovního vytržení. Mohou to být blázni, ale vypadá to, že taková rozkoš existuje. Vzdali se všech lidských zkušeností ve prospěch jedné zkušenosti nadlidské. Lze naprosto obhajitelně tvrdit, že je taková zkušenost stejně sobecká a nebezpečná záležitost jako pití. Člověk, který rozedraný a bez domova usiluje o spatření vizí může být stejně odpudivý a nemorální jako člověk, který rozedraný a bez domova hledá, kde by si dal brandy. To je vcelku rozumný pohled. Co ale zjevně rozumný názor není a co by ve skutečnosti nemělo daleko k šílenému pohledu, je tvrzení, že odranost a otupená degenerace člověka dokazují, že žádná brandy neexistuje. A právě to se pokouší sekularista říct. To, že neexistuje žádná nadpřirozená zkušenost, se snaží prokázat tím, že ukazuje na lidi, kteří se kvůli ní všeho vzdali. To, že cosi neexistuje se snaží prokázat tím, že dokáže existenci lidí, kteří z žijí jen z toho.
Mohu se tedy znovu pokorně zeptat: „Čí je paradox?“ Fanatická strohost a přísnost těch lidí může jistě prokazovat, že to byli výstředníci milující neštěstí pro ně samotné. Zdá se však, že zdravému rozumu více odpovídá předpoklad, že skutečně našli tajemství nějaké realné síly či zkušenosti, která byla, podobně jako víno, hrozivou útěchou a osamělou radostí.
Proto tedy když mi učený skeptik podruhé řekne: „Křesťanští svatí se vzdali lásky a svobody jen pro to jedno vytržení křesťanství.“ Odpovím: „To udělali velkou chybu. Protože ale o onom jednom vytržení něco vím, docela by mě překvapilo, kdyby to neudělali.“
Vezměme si třetí příklad. Sekularista říká, že křesťanství přineslo nepokoj, zmatky a krutost. Předpokládá podle všeho, že tím prokáže, jak je špatné. Může to ale být doklad toho, jak je dobré. Lidé totiž nepáchají zločiny jen kvůli špatným věcem, ale mnohem častěji kvůli dobrým věcem. Po ničem špatném a zlém totiž nelze prahnout s takovou vášní a vytrvalostí jako věcech dobrých, a po velmi špatných a nepřirozených věcech touží jen velmi výjimeční lidé.
Nejvíce zločinů je pácháno proto, že kůli nějaké jedinečné komplikaci jsou nějaké velmi krásné či nezbytné věci ve velkém nebezpečí.
Pokud se kdy v dějinách dopouštěly masy obyčejných a laskavých lidí krutostí, téměř určitě to neznamená, že sloužili něčemu, co by samo o sobě bylo tyranské (proč by to přece dělali?). Téměř jistě to znamená, že něco, čeho si po právu cení je ohroženo, například jídlo pro jejich děti, počestnost jejich žen a nezávislost jejich země. A když je před lidstvo postavena věc, která je nejen nesmírně cenná, ale také vcelku nová, pak ono náhlé vidění a možnost tu věc získat či o ni přijít přivádí lidi k šílenství. Ve světě morálky to má týž účinek, jaký mělo objevení zlata ve světě ekonomiky. Zpřevrací hodnoty a vyvolá jakousi krutou horečku.
Nemusíme chodit moc daleko, abychom našli příklady docela jiné než náboženské. Když byly ve Francii v osmnáctém století hlásány moderní nauky bratství a svobody, čas pro ně byl zralý, vzdělané třídy všude rostly směrem k nim a svět je do značné míry vítal. A přece všechy tyto přípravy a otevřenost nemohly předejít výbuchu hněvu a bolesti, který vítá cokoliv dobrého. A pokud pomalé a zdvořilé kázání racionální komunity skončilo zářijovými masakry, jaké a fortiori máme zde! Jaký asi pravděpodobně mohl být důsledek toho, když do strašlivě zlého století dopadla strašlivě dokonalá pravda? Co by se mohlo stát, kdyby byl svět nižší a podlejší než svět markýze de Sade konfrontován s evangeliem čistším, než je poselství Rousseauovo?
Už jen vhození nablýskaného oblázku republikánského idealismu do umělého jezera Evropy osmnáctého století vyvolalo šplíchnutí, které se zdálo dolétat až k nebesům a bouři v níž utonulo deset tisíc lidí. Co by se mohlo udát, kdyby hvězda z nebe skutečně dopadla do do slizkého a krvavého jezera beznadějného a rozkládajícího se lidstva? Lidé smetli gilotinou město, šavlí kontinent, protože Volnost, Rovnost a Bratrství byly příliš drahocené na to, aby o ně mohli přijít. Co když bylo křesťanství ještě víc podněcující k šílenství, protože bylo ještě drahocenější?
Ale proč bychom se měli vlastně namáhat s dalším vysvětlováním, když Ten, který znal lidskou přirozenost tak, jak je ji jen možné poznat a obeznámit se s ní od rybářů a žen a prostých lidí, viděl cestu této pravdy dějinami ze své tiché vesnice? A tím, když řekl, že nepřinesl pokoj, ale meč jednou provždy postavil svůj kolosální realismus proti sekularistovu věčnému sentimentalismu.
Když tedy, do třetice, učený skeptik říká: „Křesťanství přineslo války a pronásledování,“ musíme odpovědět: „Přirozeně.“
Dovolte mi nakonec uvést příklad, který mně dovede přímo k obecnější věci, jíž se chci věnovat ve zbytku článků, který mám k disposici. Sekularista pořád poukazuje na to, že hebrejské i křesťanské náboženství začalo jako cosi lokálního, že jejich bůh byl bohem kmenovým, že dostal hmotnou podobu a byl spojen s konkrétními místy.
Je to vynikající příklad věci, kterou bych, kdybych vedl dlouhou a podrobnou kampaň, používal jako argument pro pravdivost biblické zkušenosti. Pokud totiž skutečně existují nějaké jiné bytosti vyšší než my a pokud se nějakým prazvláštním způsobem a v jakési emotivní krisi daly spatřit hrubým básníkům či snílkům z velmi prostých dob, pak to, že tito hrubí lidé museli taková zjevení chápat jako místní a spojitá s s konkrétním kopcem či řekou, kde se odehrála, se mi jeví jako přesně to, co by očekávala každá rozumná lidská bytost. Vypadá to mnohem věrohodněji, než kdyby od počátku mluvili v pojmench kosmické filosofie. V tom druhém případě bych měl podezření na „kněžorství“, padělky a gnosticismus třetího století.
Pokud existuje taková bytost jako Bůh, může promlouvat k dítěti a pokud by Bůh mluvil k dítěti v zahradě, dítě by samozřejmě řeklo, že Bůh žije v zahradě. Nepovažoval bych to kvůli tomu za o nic méně pravděpodobné. Kdyby dítě pravilo: „Bůh je všude, je to neuchopitelná esence pronikající a udržující všechny součásti Kosmu.“, kdyby mě dítko oslovilo tímhle způsobem, pak bych si musel myslet, že bylo mnohem spíše s guvernantkou než s Bohem.
Kdyby tedy Mojžíš řekl,ž že Bůh je Nekonečná Energie, byl bych si jist, že neviděl nic mimořádného. Protože řekl, že Bůh byl v Hořícím keři, pak si myslím, že velmi pravděpodobně viděl něco mimořádného. Bez ohledu totiž na to, co je Božské Tajemství a bez ohledu na to, zda někdy prolomilo (jak věřili všichni lidé) hranice a proniklo do našeho světa, leží v každém případě na nejvzdálenější straně od pedantů a jejich definic a nejblíže stříbrným duším tichých lidí, kráse keřů a lásce každého k místu, kde se narodil.
Náš poslední příklad (ze stovek, které bychom mohli probírat), proto uzavřeme stejně. Když učený skeptik praví: „Vize Starého zákona byly lokální, venkovské a groteskní,“ odpovíme: „Jistě. Byly autentické.“ Jak jsem tedy již řekl úvodem, stojím hned na začátku před problémem, že když začnu vypočítávat důvody, které mám k víře v křesťanství, budu jen ve velmi mnoha případech opakovat argumenty, které podle pana Blatchfora patrně jakýmsi prazvláštním způsobem svědčí proti této víře. Jeho kniha je skutečně bohatá a působivá. Nepochybně postavil ona čtyři velká děla o nichž jsem mluvil. Proti jejich velikosti ani ráži munice nemám žádných výhrad. Podotýkám jen, že jakýmsi pozoruhodným nedopatřením při rozmisťování postavil a namířil tyto čtyři kusy artilerie přímo proti sobě. Kdybych nebyl tak humánní, měl bych velet: „Pánové ze Sekularistické gardy, palte první.“