Kam vedou všechny cesty VII.

VII. Poznámka o srovnávacím náboženství (pokračování)

Po napsání minulého dílu jsem v populárním tisku zahlédl cosi, co bylo svého druhu komentářem k tomu, o čem jsem posledně psal. Formálně to byla kontradikce a ve skutečnosti potvrzení. Poznamenal jsem, že pan Wells, jenž původně tvrdil, že věci se nemohou vzájemně vůbec připodobňovat a skončil s tím, že náboženství připodobnil přespříliš. Poukázal jsem, že to, co nazýváme světovými náboženstvími, se liší nejen v tom smyslu, v němž jsou pravdivé, ale i v tom, jak a nakolik jsou náboženstvími. Liší se nejen v tom, co se jim daří dělat, ale i v tom, co tvrdí, že dělají. Jedno z těch nejzajímavějších, buddhismus, je v jistém smyslu předmětem pasáže v současné publikaci nazvané Nárys literatury a sám pan Wells je zde citován jako autorita ohledně Buddhova evangelia. Začíná tvrzením: „Základní Guatamovo učení, jak je dnes zjevné ze studia původních pramenů, je jasné a prosté a v nejtěsnější harmonii s moderními idejemi.“ To by mohlo být velmi utěšující, jenže člověk, který prolistoval mnoho soudobého tisku a polemik by se přesto mohl cítit nucen optat se: „S kterými moderními idejemi“. Třeba i jen v díle pana Wellse samého je tak velké a různorodé bohatství moderních idejí, že je trošku složité být v nejtěsnější harmonii se všemi.

Všichni máme neurčitou populární představu o buddhismu, že doporučuje zdrženlivost, vymizení ega atd., ale tyto věty mohou znamenat různé věci. Jistě mohou být v souladu s moderními idejemi. Mohou být v souladu s idejemi Shopenhauera, který řekl, že vůle k životu je léčkou, která nám dovoluje žít rozumu navzdory. Může být v souladu s ideály Swinburna, když pravil, že život je unavená řeka, o níž můžeme říci to nejlepší, když poznamenáme, že kdesi dosáhne moře smrti. Může být v souladu s moderními idejemi pana E. A. Housmana, který by rád věděl, proč byl probuzen k životu a jak brzy zemře a bude moci zase spát.

To vše jsou moderní ideje, ale nezdají se být příliš jiskřivé a pobízející pro lidi, kteří se chystají založit světový stát, nebo alespoň napsat Nárys dějin. Věru dokážu si představit jen pár lidí, kteří by s nimi byli méně pravděpodobně spokojeni než pana Wellse. Autor proto přechází k posouzení, zda je buddhismus pesimistický a jaký je ve skutečnosti. Toto je jeho verse: „Dokud člověk nepřekoná poslední osobní touhu, je jeho život trápením a jeho koncem žal. Existují tři základní životní touhy a všechny tři jsou špatné. První je touha uspokojit smysly, smyslnost Druhou je tužba po osobní nesmrtelnosti. Třetí je touha po prosperitě, světskost…Ale tehdy, když jsou vskutku překonány a již nevládnou nad životem člověka, když první osobní zájmeno vymizí z jeho soukromých myšlenek, pak dosáhl vyšší moudrosti, Nirvány, klidu duše. Nirvána totiž není, jak si mnozí mylně myslí, zánikem, nýbrž zánikem marných osobních cílů, které nutně činí život nízkým či politováníhodným či hrozným.“

Nu, nemohu si nárokovat víc než nejobecnější povědomí o Buddhovi a buddhismu, a je víc než pravděpodobné, že pan Wells ví zde víc než já. Není ovšem nutno rozumět buddhismu, stačí jen chápat logiku, aby člověk viděl, že je tu vnitřní potíž. Nelze totiž pochybovat, že nirvána se nabízí coby konečný a věčný cíl ducha. Ať už nirvána představuje či nepředstavuje ne-existenci a ať už buddhismus popírá individuální existenci po smrti či nikoliv, nikdo nepopírá, že nabízí po smrti nirvánu. Popřít to by znamenalo popřít prakticky každou větu, v níž se slovo nirvána objevuje. Jestliže ale duše dochází nějakým způsobem po smrti pokoje a současně není po smrti osobní nesmrtelnosti, pak proč je nirvána zánikem a zde věc, v každém smyslu končí. Je-li toto nirvána, pak je ne-existence nirvána. Je-li toto dobrá věc, pak je ne-existence dobrá věc. Buddhista se nemusí zničit zaživa, ale v každém případě se zničí ve smrti. Může se, jistěže na takový zánik připravit vymazáním svého já na zemi. Jeho model ovšem bude sotva morálním ideálem pana Wellse. Ten sotva někomu řekne, že když je nesobecký, je skoro stejně šťastný jako mrtvola, nebo doslova, skoro stejně dobrý jako mrtvý. Těžko bude lidem říkat, že mají být právě tak laskaví jako nic a milí jako nikdo. Snažit se životě usilovat o takový cíl je skutečně, podle stejně přesně vyloženého a vulgárnějšího rčení, být na zemi ničím.

Skutečně se mi zdá, že by mnoho západních theosofů popřelo, že buddhismus popírá jakoukoliv formu osobní nesmrtelnosti. A mám za to, že někteří východní buddhisté by to připustili a hájili by to tím, že osobní nesmrtelnost by byla nevyhnutelně zlá, protože by byla osobní. V tom případě by ale oni argumentovali racionálně a dodali by, že náš vezdejší život je nevyhnutně zlý, protože je osobní. Možná by dodali, že zlo nespočívá v sobectví, ale v tom, že máme svá já. V tom smyslu by bylo zlo v tom, že máme duši. Je-li já ztraceno ve smrti tím lépe, nebo naším jazykem, zaniká-li duše smrtí, tím lépe. Tohle alespoň někteří tvrdí a ti by páně Wellsovo odsouzení pouhého sobectví označili za pouhý sentiment. V každém případě ale nemůže být nirvána současně osvobozením od já, které se děje až po smrti a zároveň rozumnou jasností, které každý může dosáhnout během života. Velký východní mudrc jistě neužíval slov takto volně.

Ve skutečnosti je to velký západní mudrc, kdo užívá slov nepřesně. Za problémy může prvek přítomný ve většině děl pana Wellse: možná je to jediná slabina, která umenšuje jeho velký a obdivuhodný dar. Nemůže docela skrýt jistého protikladného ducha: nedokáže se vyhnout znevažování věcí, ba dalo by se říct drápání věcí. Podvědomě bezpochyby dělá z Buddhy spojence moderních idejí, jakousi protiváhu katolických idejí. Proto si přeje dokázat, že Buddha byl moderní skeptik, aniž by připustil, že byl moderní pesimista. Chce vyvolat Buddhu proti křesťanské touze po věčném životě, aniž by jej vyvolával proti lidské touze po životě. Co se týče onoho světa, stává se tedy Buddha nihilistou bezhvězdné noci, ale co se týče kolem nás. stává se jen laskavým altruistou, nonkonformistou, který se přidal k Ethické společnosti. Velký Gautama se nám tu objevuje učesaný a umytý, perfektně zapadající mezi ostatní v malé předměstské kapli plné vegetariánů a agnostiků. Troufám si tvrdit, že ve velkém indickém mudrci bylo mnohem více světce či skeptika než tohle. Ale v každém případě se pan Wells pokouší zabít dvě ptáky jedním kamen, i když každý letí opačným směrem: jedním je bílá holubice věčné naděje a druhým černý havran beznaděje.

Kam vedou všechny cesty VI.

VI. Poznámka o srovnávání náboženství

Jednoho dne mě po římských základech starobylého britského města provázel profesor, který mi řekl cosi, co mi připadalo jako satira na pěkných pár dalších profesorů. Myslím, že si ten profesor velmi pravděpodobně všiml vtipu, i když si zachoval naprostou vážnost, ale nevím, jestli si všiml, že je to vtip proti velké části historické vědy a srovnávání náboženství. Upozornil jsem ho na jakýsi basreliéf či vlys představující hlavu slunce s obvyklým kruhem paprsků kolem, rozdíl byl ale v tom, že tvář na disku nebyla apollónsky chlapecká, ale vousatá jako Neptunova či Jupiterova. „Ano,“ řekl s jistou delikátní přesností, „soudí se, že jde o místní sluneční božstvo Sul. Nejlepší odborníci ztotožňují Sul s Minervou, ale zde vidíme, že tato identifikace nemusí být docela přesná.“

Tomuhle říkáme velmi mírné hodnocení. A mě velmi zaujalo, že je tomu naprosto stejně s mnoha paralelami, s nimiž jsem se setkal v takzvaném srovnávacím náboženství, o němž bych rád přičinil doplněk k těmto poznámkám. Mnozí profesoři ztotožňující různé věci mi připomínají tuto identifikaci Minervy s Vousatou ženou pana Barnuma. Je to, věru, příklad moderního světa bláznivějšího než všechny jeho parodie, je tomu už přece dávno, co si pan Belloc vymyslel imaginárního dona, který řekl, že moderní výzkum rozeznal v jisté Ariadnině bustě Silenia. A když různí profesoři „identifikují“ katolické vyznání s různými pohanskými sklony netvrdím, že na tom co říkají nic není, omezím se, s profesorovou zdrženlivostí, na tvrzení, že identifikace není úplná.

Skeptikové nám nikdy nedají výhodu vlastní skepse. Jinými slovy, nepoužijí ji tam, kde se jí skutečně užít patří. Pan H. G. Wells ji kupříkladu jednou dovedl tak daleko, že nešlo ani tak o skepsi nad náboženstvím, ale nad myšlením, ba dokonce nad skepsí. Podotýkal, že vlastně neexistují žádné kategorie, že každá jednotlivá věc je zvláštní ve smyslu naprosté jedinečnosti. Naznačoval, že hvězdy se mezi sebou liší nejen ve slávě, ale i ve své hvězdnosti či hvězdné kvalitě; že jedna pouliční lampa se liší od druhé, takže ani nemůžeme říci, že je v ulici deset lamp. Ale i tehdy, když prohlašoval, že všechno třídění je falešné, upadl sám do čehosi, co je skutečně falešným tříděním. Je to jako kdyby někdo dělal seznam hvězd a jedna byla ve skutečnosti ohňostrojem, druhá meteorem a další pouliční lampou a vtom smyslu kandelábrem. Ve svém Nárysu dějin a dalších novějších dílech o náboženstvích dává to, čemu říká křesťanství na seznam spolu s dalšími náboženstvími. Srovnává jeho morální důsledky s těmi, které nese muslimské náboženství a jeho morální původ s původem buddhismu. Ale kupodivu, právě toto je případ, kde by se měl uplatnit jeho původní skeptický argument. Skeptickou pravdu lze vyslovit různě. Může se třeba říci, že nic takového jako buddhistické či dokonce muslimské náboženství neexistuje. V jiném smyslu můžeme říci, že pokud to jsou náboženství, pak křesťanství náboženstvím není. A opravdu toto poslední tvrzení, ač více či méně symbolické, se v této věci blíží pravdě. Pravda je totiž, abychom užili jeho oblíbeného slova v dřívější fázi, skutečně a jistě „jedinečná“. Křesťanství není náboženství, je to církev. Může existovat muslimské náboženství, ale nikdo se normálně nebude bavit o muslimské církvi. Může existovat buddhistické náboženství, ale nikdo ho neoznačí za buddhistickou církev. I tím, že se titulu budou vyhýbat, připustí tím jeho existenci. Každý kdo představu církve nenávidí, má představu o církvi. Je to kombinace různých věcí, jež jsou nicméně věcí jedinou a ta jediná je vpravdě jedna. Je jen jeden druh a jen jeden exemplář. A tak pan H. G. Wells, poté co nám tvrdil, že každý kandelábr je jedinečný a dokonce i pětníkový hřebík je jedinečný, minul jednu a jedinečnou věc na celém světě a ani si toho nevšiml.

Tvrdím, že sama idea katolické církve je idejí sui generis, oddělenou od nároků na ztělesnění. Nemluvím teď o srovnání s křesťanskými heresemi, ale s pohanskými náboženstvími. Neslučitelná a neporovnatelná směs soupeřících náboženství opravdu ukazuje, že jedno z nich skutečně patří do druhé kategorie. Jedno z pohanských náboženství je opravdu křesťanskou heresí. Čím víc víme o velkém muslimském hnutí, tím více si uvědomujeme, že šlo o pokřesťanskou revisi, či spíše další zjednodušení typu ariánského hnutí.Z těch dalších, kterým říkáme východní náboženství existovala mnohá ještě před křesťanstvím a téměř všechny by mohly existovat i bez něj.Mám za jisté, že islám by bez křesťanství nikdy existovat nemohl. Myslím, že je to stejně jasné jako to, že by bez křesťanství nemohl existovat kalvinismus, lollardství či lutherství. Islám nebyl ani v moderním smyslu protikřesťanský. Kristu dal stejně vysoké morální postavení, jaké mu dává většina unitariánů a věru vyšší nadpřirozený status, než by mu dali někteří lidé z Broad Church. Abychom byli k Mohamedovi spravedliví, musíme říci, že jeho hlavní útok směřoval proti modlářstvím Asie. Jen si myslel, jako si mysleli ariáni a myslí unitariáni, že na ně zaútočí lépe, když se více přiblíží prostému theismu. Od všeho podobného ariánské či albigenské heresi jej odlišuje to, že se zrodil na hranicích křesťanstva a tak se mohl šířit do barbarského světa. A i v tom by si někdo mohl dovolit hledat paralely s protestantismem v Německu.

Tento princip rozlišení nyní můžeme aplikovat na jednotlivá soupeřící náboženství. Každé z nich je zvláštní kategorií nejen vůči katolické církvi, ale i proti ostatním náboženstvím. Islám, pokud jej máme vůbec nějak zatřídit, nemůže dát do stejné skupiny s křesťanstvím, konfucianismem a brahmánismem, ale spíše s manicheismem, pelagianismem a protestantismem. Stejně tak Buddhu nemůžeme dát do jedné skupiny s Kristem, Mohamedem a dalšími, ale spíše třeba do skupiny s Pythagorem, Platonem a ostatními. Patří mezi filosofické mystiky, pro něž to, co běžně nazýváme náboženstvím, bylo skutečně jen něčím symbolickým a hlavní bylo metafysické sjednocení. Mohl mít jisté ctnosti světce, ale ve skutečnosti byl mudrcem. Mohl být tím, co nazýváme idealistou; někdy se velmi podobal pesimistovi. Ale tak či tak nebyl církví a církev nezaložil. Abychom posoudili, co založil, musíme se vrátit k základům v brahmanismu, a přitom zjistíme, že nejde o variantu téhož, ale něco naprosto odlišného, s vlastními variantami. Je to spíše stará lidová mythologie, jako naše vlastní staré pohanské mythologie. V pozadí brahmanismu je uctívání přírody a buddhismus je jistě pravým opakem uctívání přírody. Vhodnější by bylo nazvat ikonoklasmem zaměřenými na zničení modly zvané příroda. A konečně, je zcela jasné, že konfucianismus není náboženstvím, ledaže by náboženstvím byl systém anglických veřejných škol či Kultur imperiálního Německa. V jistém smyslu je tak lze označit, protože vše spočívá na vědomém či nevědomém náboženství, či na popření náboženství. Nic z toho ovšem nikdo nebude nazývat církví a nikdo je nebude srovnávat s církví, která sebe samu označuje dogmatickou a božskou. Všechny tyto zoufalosti z nichž je nápodobou, další pochybností a třetí příručkou etikety nemají nic společného než to, že ani jedna není církví a že jsou příklady experimentů, jimiž se, dá se očekávat, budou lidé zabývat, když nebudou mít církev.

Považoval jsem za užitečné přidat tuto poznámku ve věci, která vzbuzuje mnoho otázek, i když žádná z nich mě nikdy zvlášť nezasáhla. Vždycky jsem si myslel, že už jen pouhý pach těchto orientálních mravů byl zcela odlišný od mravu křesťanského a že morální chuť je vždy nejdůležitější pro nás a ne vždy pro ně. Považuji ovšem za svého druhu literární kuriositu, že páně Wellsova vlastní kategorie náboženství se musí rozpadnout pod dotykem jeho vlastní otázky o kategoriích. A myslím, že je prostým a jednoznačným historickým faktem, že charakter katolické církve je stejně neobvyklý jako její nároky. Je nejen jedinou věcí, které přísluší zvláštní druh služby, ale je i vskutku jedinou věcí, která o ni žádá. Je docela dobře možné být pohanem a nenávidět církev, stejně dobře je možné být pesimistou a nenávidět vesmír. Jenže právě tak, jako je jeden vesmír, je i jedna církev a nikdo moudrý se nebude vydávat hledat jiný vesmír.

Kam vedou všechny cesty V

V. Historie polopravdy (pokračování)

Nyní už musí být zjevné, že každá jednotlivá věc v katolické církvi, již moderní svět odsoudil, byla moderním světem znovu zavedena a to vždy v nižší formě. Puritáni zavrhli umění a symbolismus a dekadenti obojí přivedli zpět, se starým apelem na smysly a s novým apelem na smyslnost. Racionalisté zavrhli nadpřirozené uzdravování, to se vrátilo s Yankeeskými šarlatány, kteří nejen hlásají nadpřirozené uzdravování, ale rovněž zakazují přirozené léčení. Protestantští moralisté zrušili zpovědnice, které obnovili psychoanalytici se všemi jejich údajnými nebezpečími a bez jediné z jejich přiznávaných ochran. Protestantští patrioti odmítali pronikání mezinárodního vyznání a došli k tomu, že rozplétali říši zamotanou v mezinárodních financích. Při stížnostech na monasticismus urážející rodinu se dočkali rodiny rozbité na kusy byrokracií a s námitkami proti postům nařizovaných komusi během výjimečných období se dočkali času, kdy se abstinenti a vegetariáni pokouší uvalit věčný půst na všechny.

To všechno, jak jsem řekl, se stalo zjevným, ale celá pravda se odvinula dále způsobem, kterým se tu více rozebírám. Nejde ani tak o tyto obecné pohyby, které bychom téměř mohli nazvat všedními chybami, ale spíše o jisté individuální ideje, které jsou soukromými inspiracemi jednotlivců. Jak jsem řekl v posledním čísle, mladý člověk může, bez nějaké urážlivé marnivosti dospět k závěru, že má co říci. Může si myslet, že dobové polemiky se míjí s pravdou a že právě on na to může upozornit svět snesitelně jasným či důrazným způsobem. Zdá se mi, že se může vydat dvěma směry, rád bych zde oba naznačil, protože myslím, že takových mladých lidí musí být spousta a také proto, že jsem jimi oběma šel, nejprve jedním a poté druhým.

Může se svou pravdou či polopravdou vydat do chvatu a zmatku moderního světa, obecně světské společnosti a postavit ji do boje se všemi ostatními pojmy, které se derou touž cestou. Může se mu dostat cti polemiky s Bernardem Shawem, nejvelkorysejším s pěstních zápasníků, který je ochoten zápolit se všemi příchozími; může recenzovat Maeterlinckovy a Bergsonovy knihy a je až příliš pravděpodobné, že sám nějakou knihu napíše. V tom případě se dá čekat, že ho novináři pozdraví, jako člověka s „poselstvím“, v každém případě je pravděpodobné, že bude v módě, ale není moc jasné, že by se s jeho myšlenkou z dlouhodobého hlediska cokoliv stalo. Není žádný sudí, který by rozhodl, zda Shawa porazil, nebo zda Shaw porazil jeho, není žádný záznam o jeho efemérním byť i třeba vynikajícím komentáři k Maeterlinckovi či Bergsonovi, jeho vlastní kniha bude rozebrána jako všechny ostatní a i když si bude počínat tak dobře, jak by sám od sebe čekal, není příliš jasné, zda toho udělal nějak moc pro svět, zejména pro svět, který je v náladě připouštějící jen módy a zapomnětlivost. V této posici je ovšem ještě větší nebezpečí. I kdybychom předpokládali, že se jeho pravda stane tradicí, jen ztvrdne v heresi. Může totiž ztvrdnout jen v polopravdu jíž už je, a kdyby byla pravdou v době, kdy bude živá, stane se lží, až se změní ve fosilii. Několik zásahů fanatických stoupenců ji někdy může změnit v nejvýstřednější a nejstrašnější lež. Proto, abych to ilustroval, jsem vybral příklad, a podstoupil risiko obvinění z egoismu, intelektuálního motivu, který si pamatuji jako nejsilnější v mém vlastním případě.

Literární kritiku tvoří v převážné míře soubor nálepek a mě svého času, když jsem byl mladým škrabákem, kdosi nazval optimistou. Mluvil ovšem podle ducha doby, a když mě označil za optimistu, prostě tím myslel, že nejsem pesimista. Jistě předpokládal, že kdokoliv s nějakými intelektuálními nároky bude pesimistou. Moje rané mládí bylo totiž časem Shopenhauera a moci temnoty a na celém intelektuálním a uměleckém světě leželo břímě zoufalství. Nejživější věc, co mohl člověk chtít, bylo prohlásit se za dekadenta a dožadovat se práva shnít. Dekadenti říkali asi tolik, že vše je špatné, vyjma krásy. Někteří spíš tvrdili, že špatné je vše vyjma špatnosti. Nuže prvním hnutím mé mysli byl podnět říci, že být shnilý je vůbec zkaženost. Začal jsem si ale skládat sám pro sebe jakousi hrubou filosofii, jejímž prvním principem byla koneckonců vzácná a nádherná výsada vůbec žít. Bylo to prostě to, co dnes mohu vyjádřit tak, že musíme chválit Boha za to, že nás stvořil z ničeho. Tehdy jsem to ovšem vyjádřil v malé knížečce básní, nyní naštěstí zmizelé, která (kupříkladu) popisovala nenarozené dítě, jak slibuje, že bude hodné, jen když mu bude dovoleno být čímkoliv, také jsem se v ní ptal, jak strašným mučednictvím jsem musel projít před narozením, abych byl hoden spatřit pampelišku. Zkrátka jsem si myslel, a myslím si dosud, že pouhý okamžik existence a pohled na pruh denního světla na šedé zdi je odpovědí veškery pesimismus té doby. Ale udělal jsem to především ve vzpouře proti pesimismu té doby. A jako každý vzbouřenec jsem byl reakcionář, tedy převážně jsem na cosi reagoval.

Myslím, že takový druh postoje mohl mít svou váhu mezi dalšími moderními postoji,což ovšem mnoho neznamená. Chci tím říci, že se dalo cosi udělat, jako literární téma, s představou nového optimismu založeného ne na všem, ale spíše na čemkoliv. Představme si ale, že by to bylo skutečně hlásáno jako nový optimismus a stalo se novým módním myšlením či cítěním. Jak strašná ohavnost a nesmysl by z toho byl, než by to stihlo vyjít z módy! Nechtěl jsem něco co se přejí, ale spíše něco pro každý den, čím by se každý den uznával sedmidenní div stvoření. Jenže než bychom se vůbec dostali na konec prvního týdne, již by si někdo všiml slibným možností změny směrem k zvrácenosti či šílenství.

Je to tak, vyhlídky nevinných idejí jsou naprosto děsivé. Taková myšlenka se může skutečně snadno změnit v nástroj zhouby všeho co je mi nejvíce drahé. Jestliže jsem měl nějakou intelektuální vášeň souběžnou s odporem k pohodlnému pesimismu, byl to odpor k pohodlné plutokracii. Stejně jako jsem první dokázal vyjádřit jen tím, že jsem hlásil k optimismu, stejně tak v druhém případě tím, že jsem se prohlašoval za socialistu. Ve skutečnosti lze ovšem tenhle můj nápad, filosofii údivu a vděčnosti, použít k rozbití nejen veškerého socialismu, ale i toho nejmírnějšího podnětu k sociální reformě. Optimismus údivu se může snadno stát nástrojem jakékoliv tyranie a lichvy a bezostyšné korupce, která kdy utiskovala chudé. Tyranovi stačí, aby lidem řekl, že musí být vděční, že je vůbec nechá naživu. Stačí, aby řekl, že člověk zbavený všech politických či zákonných práv přece musí být dostatečně šťastný, když se může dívat na pampelišku. Stačí mu říci, že nespravedlivě uvězněný člověk může být úplně spokojený, když se může dívat na pruhy světla na zdi cely.

Tohle uvádím jen jako malý příklad, protože ho znám nejlépe, co se může přihodit polopravdě, které se podaří stát se heresí. Musí existovat tisíc podobných případů podobných theorií, poučení je ale v tom, že polopravdy musí být spojeny s celou pravdou, a kdo je má spojovat? Tyran Herodes nesmí povraždit nemluvňata, protože by ještě jako nenarozené byly vděčné za pár měsíců života. Člověk nesmí být otrokem na základě tvrzení, že i otrok se může koukat na pampelišku. Člověk nesmí být, spravedlnosti navzdory, vržen do vězení s tím, že přece i tam se může dívat na světelné skvrny na zdi. Krátce řečeno, údiv, vděčnost a pokora jsou dobré věci, ale nejsou to jediné dobré věci a musí existovat něco, co básníka, který je chválí, přiměje uznat, že i spravedlnost a milosrdenství a lidská důstojnost jsou též dobré věci. A protože cosi vím o povaze moderního básníka, chyceného moderním nápadem, vidím jen jedinou věc na světě, která by to snad mohla dokázat.

Řekl jsem, že pro mladého člověka specializujícího se na polopravdu existují dvě cesty, uvedl jsem osobní příklad i hrozivý konec, který se otevírá. Druhou cestou může své polopravdy přinést do kultury katolické církve, která je skutečnou kulturou a v níž je může skutečně kultivovat. Ta je skutečnou zahradou a vnější svět není o nic méně pustinou, když je už drahnou dobu pustinou hlučnou. Jde o to, že může svou myšlenku tam, kde bude skutečně posouzena, co do své pravdivosti, vyvážena dalšími pravdami a často podpořena lepšími argumenty. Jinými slovy, stane se, třeba jen malou, složkou trvalé civilisace, která své morální bohatství tak, jak věda používá své zásoby faktů. Proto v jalovém příkladě, který jsem uvedl není nic pravdy na mém starém dětinském postoji, který katolická církev tak či onak odsuzuje. Neodsuzuje lásku k poesii či fantasii, neodsuzuje, ba spíše doporučuje, pocit vděčnosti za život vůbec. Je to koneckonců duch v němž se mnoho katolických básníků profilovalo a jeho prvním a nejlepším příkladem byl možná velký Chvalozpěv sv. Františka. Vím ovšem, že v této zdravé duchovní společnosti se optimismus nikdy nezmění v orgii anarchismu nebo stagnaci otrokářství a že zde nikoho z nás nepostihne ironická pohroma objevení pravdy jen za cenu šíření lži.

Kam vedou všechny cesty IV

IV. Historie polopravdy

Ve svých základech se církev těší neměnnosti, bývá však někdy obviňována, že je příliš strnulá a nehybná i v těch vnějších věcech, které jsou legitimní oblastí proměnlivosti. A je to, myslím, jistém smyslu pravda, pokud máme na mysli její smrtelnou mašinerii. Církev se nemůže měnit tak rychle, jak se mění obvinění proti ní. Občas je přistižena, že klimbá a nevyrací, co se o ní řeklo v pondělí a tak přehlédne přesně opačné prohlášení o ní, pronesené v úterý. Občas je tak pateticky zahleděná do minulosti, že nevinně předpokládá, že moderní myslitel si dnes myslí totéž, co tvrdil včera. Moderní myšlení přebíhá církev tak, že samo od sebe zaniká dříve, než ho stihne církev vyvrátit. Je opožděná a pomalá tím, že studuje herese pečlivěji než heresiarchové.

Většina z nás dokáže poukázat na tyto chyby—jsou-li to chyby— katolicismu, pokud se jeho vnějšího polemického aparátu týče. Jsou katolíci, kteří se stále vypořádávají s kalvinismem, třebaže už nejsou žádní kalvinisté, s nimiž by se měli vypořádávat. Máme obdivuhodné apologety, kteří vycházejí z předpokladu, že průměrný Angličan opovrhuje církví pro její nedůvěru v Bibli, i když na ni už nějakou dobu spíše hartusí, že se jí věří. Jsou jiní, kteří se cítí povinni, když ne omlouvat, tak alespoň hájit vyvýšené místo, která naše theologie dává ženě, jako kdyby naši pohodlní feministé ještě sdíleli představu Johna Knoxe o obludném panování žen. Někteří dokonce omlouvají starodávnou křesťanskou hierarchii, že užívala rituálu, v době, kdy se jsou všichni balhamští baptisté ritualisty. Zkrátka v tomto vnějším a povýtce konvenčním smyslu můžeme souhlasit, že katolíci jsou až moc konservativní. Katolicismus si, s ohledem na většinou běžných katolíků, zaslouží výtku, kterou mu dávali mnozí protestanti. Katolíci byli ignoranti, ani si nevšimli, že protestantství je po smrti.

I když však je takové kolísání zcela příznačné pro všechna moderní hnutí, není to tak docela to samé, když postoupíme od hnutí k lidem a církev se bezesporu více stará o lidi než o hnutí. Nejpodlejší člověk je nesmrtelný, nejmocnější hnutí je pomíjivé, ne-li přímo dočasné. Ale dokonce i v sekulárním smyslu a v tomto sociálním rozměru existuje jistý významný rozdíl. Herese střídají během století jedna druhou velmi rychle, ale pomaleji v životě jednotlivého heretika, a ještě s menší rychlostí u heresiarchy, pokud to není zcela nezodpovědný blázen. A velký heresiarcha bývá jen málokdy tak velký blázen.Velký heresiarcha se držívá své velké herese i když i jeho syn ji obvykle opouští. Nová nebesa a nová země bývají obyčejně dostatečně nová, aby vydržela jeden lidský život. Vesmír se během dvaceti či třiceti let nezhroutí. Přinejmenším člověk, který ho zkonstruoval, nepřipustí, že se zhroutil. Krátce řečeno, zatímco snobství je z hlediska historie jako celku podivuhodně nestálé, jednotliví snobi nejsou nestálí, ale upjatí. Celý svůj život upjali na jednu theorii, lze říci na jednu myšlenku. Snob je věrný své libůstce, je první kdo se jí chopil a nejspíš bude i poslední, kdo ji bude mít.

Tím se ve svém výkladu dostávám k místu, kde se nemohu vyhnout jistému egoismu. V tisku dnes často čteme nejvíce skličující a nejpolitováníhodnější frázi, která snad dávala smysl, když se objevila mezi nonkonformisty, ale nyní se nesmírně roztáhla a dokonce přehojně zmnožila mezi těm nonkonformisty, kteří nedokáží být konformní ani s nonkonformistickým náboženstvím.. Mám na mysli nervy drásající zvyk tvrdit, že ten či onen spisovatel nebo řečník mají „poselství“. Jistě, je to jenom zvyk používat pohodlné rčení bez přihlédnutí k jeho obsahu a proměňování všech vět v řetězce mrtvých slov. To se totiž zdá být hlavním výdobytkem povinné školní docházky a neomezovaného tisku. Huxley má poselství; Haeckel má poselství; Bernard Shaw má poselství. Zbývá jen položit logickou otázku „Od koho?“, aby se ukázalo tisíc věcí, na které autor ani nepomyslel. A pro toto zmatení je typické, že táž osoba, která řekne, že Haeckel má poselství, bude nejspíš pokračovat a dodá, že Haeckel je zcela originální myslitel. V každém případě je pochybné, zda si profesor přeje, aby byl považován za poslíčka. Tak či tak si nikdo z nás nepřeje poslíčky, kteří by si sami vymýšleli své zprávy. Je pravda, že profesor Haeckel si může upravit zprávu podle své fantasie, protože dělá embryologické diagramy přesně tak, jak ho napadne. Normální však je, že člověk s poselstvím je prostě posel a tentýž pojem použitý pro učitele etiky či náboženství musí být velmi extrémním a dokonce mimořádným potvrzením jeho přímé inspirace od Boha. Tvrdit, že běžný moderní moralista má poselství je zmatení myšlenky. Tvrdit o atheistovi, že má poselství je pojmový rozpor.

Obdivovatelé takového muže jsou seriosnější, když tvrdí, že je originální. A přesto je pravda, že to co těmto originálním lidem chybí je originalita. Oni totiž sotvakdy začínají začátkem, nebo třeba jen pokusem být sami původní. Tihle revolucionáři jsou vždy reakční, v tom doslovném smyslu, že reagují a odporují čemusi jinému. Tolstoj tak reagoval na moderní militarismus a imperialismus, Bernard Shaw reagoval na moderní kapitalismus a konvenčnost. Ve světě skutečně pokojných sedláků a venkovanů by Tolstého povolání zmizelo. Ve světě bolševismu a chlapeckých účesů, by už Bernard Shaw neměl co říci, leda snad, že jeho hnutí zašlo mnohem dál, než si přál. Ani jeden z nich však nemůže být originální v tom smyslu, že by začínal na začátku, jako člověk, který má vytvořit svět. Není proto snadné najít vhodné označení pro tento druh intelektuálního individualismu, ta která se používají dnes jsou velmi neohrabaná, ať ti, kdo je užívají, mluví o poselství nebo o originalitě nebo se vznesou k úžasnému a zářivému nesmyslu řečí o originálním poselství. Může to však být prostší a přesnější pokus naznačit—což také lidé většinou chtějí říct—že tito intelektuální vůdcové mají co říci. Mají nutné a zanedbané pravdy, které chtějí vysvětlit a zrovna oni se k takovému vysvětlování velmi dobře hodí.

[text chybí v původních zdrojích]

k neosobnímu argumentu, je pravda, že byla doba, kdy mi hrozil tento druh individuálního odlišení. Byla doba, kdy jistí lidé trpěli klamem, že mám nějaké poselství. Nevím zda někdo zašel až do tak ukrutné dálky, aby je nazval originálním poselstvím. Myslím, ale že nebudu tak docela sveden marnivostí, když řeknu, že se domnívám, že se mi podařilo vypustit jednu z těch věcí, jimž se říká poselství, jednu z těch velkých moderních zpráv od nikoho pro všechny, které bývají doručeny tak jedné osobě z deseti milionů. Je možné, že jsem dosáhl jakýsi druh sebevyjádření v jakési malé intelektuálské sektě těch, kdo si asi deset let byli ochotni myslet, že mám jakousi novou či opomenutou pravdu. Jinými slovy, to velmi málo co jsem myslel, že mám říci, se jednou ocitlo v jistém skutečném nebezpečí, že se stane kompletní filosofií. Svůj únik z takové pohromy mohu vysvětlit jen jako Boží milost; je též pravda, že i tehdy bylo v mé mysli, jako v mysli každého člověka, cosi co mi říkalo, že to co hledám, není nová pravda ani opomenutá pravda, ale prostě pravda. A že změnit moji jednu pravdu v systém po způsobu moderních průkopníků by nebylo nic víc, ani nic méně než dát mé jedné pravdě příležitost změnit se v lež. V okamžiku, kdy by se stala celistvou filosofií, by současně ukázala, že je neúplnou filosfií.

Svým vlastním případem se zde zabývám jen proto, že ten znám nejlépe, myslím však, že tento příběh nese poučení pro mnoho těch, kdo se bojí, že katolické náboženství hrozí zničením jedincových idejí, protože je dovede roztřídit.

Když jsem poprvé četl Penny Catechism, upoutalo mě vyjádření, které se zdálo přesně shrnovat a definovat, ve vyšším kontextu a na vyšší úrovni, to co jsem se snažil poznat a definovat ve všech mých půtkách se sektami a školami mého mládí. Bylo to konstatování, že dvěma hříchy proti naději je troufalost a zoufalství. Vztahovaly se samozřejmě k nejvyšší z nadějí a proto též k nejhlubšímu ze zoufalství, ale všichni víme, že tato zářivá tajemství vrhají své stíny na zemi. A to co platí o nejmystičtější naději, platí stejně tak i o nejobyčejnější lidské veselosti a odvaze. Herese, které v mé době útočily na lidské štěstí, byly do jedné variantami troufalosti či zoufalství, jimž se v polemikách moderní kultury říká optimismus a pesimismus. A kdybych chtěl napsat autobiografii v jedné větě (doufám, že nikdy nebudu chtít psát delší) mohl bych říct, že můj literární život trval od doby, kdy lidé ztráceli štěstí v zoufalství do časů, kdy je ztráceli svou troufalostí. Začínal jsem přemýšlet v době, kdy se o veškerém myšlení soudilo, že vede k zoufalství, nebo k tomu, čemu se říkalo pesimismus. Jako další jedinci, o kterých jsem mluvil, jsem byl pouhý reakcionář, protože mé myšlenky byly pouhou reakcí, tehdy bych se spokojil s tím, že bych ji nazval optimismem. S dovolením čtenáře vysvětlím dále, jak jsem přišel na to, že jí lze dát inteligentnější jméno.

Kam vedou všechny cesty III.

III. Obhajoba složitosti

Začal jsem schopností církve omládnut znenadání tehdy, když se očekává, že pomalu zestárne a podotkl jsem, že taková síla vyznání je představitelná jen za dvou podmínek: za prvé, že je skutečně pravé, za druhé, že síla v něm je více než smrtelná. V nejzazším smyslu jsou toto důvody pro revoluci, která se vrací jako otočení kolem. Ovšem mezi druhotnými a povrchními příčinami tohoto omlazení lze, zdá se mi, zvláště vyzdvihnout právě to nač si náboženští reformátoři vždy stěžovali, totiž na složitost učení. Naše víra je v jistém smyslu nejprostší z náboženství, ale v jistém odlišném významu je zdaleka nejsložitější. Zdůrazňuji přitom že, navzdory mnoha moderním představám vděčí za své vítězství nad moderním myšlením své složitosti a nikoli své prostotě. Za své poslední obnovy vděčí právě tomu, že je jediným učením, které se dosud nestydí za svou složitost.

Zaznamenali jsme během posledních staletí několik velmi extrémně jednoduchých náboženství, které se i snažily být ještě jednoduší, než to předešlé. Nápadným znamením těchto zjednodušování nebylo jen to, že byla nakonec neplodná, ale to, že se velmi rychle opotřebovala. Člověk o nich řekl všechno, jen co se o nich zmínil. Mám za to, že nejlepším příkladem jednoduché víry je atheismus. Člověk tvrdí, že není Boha, pokud tak skutečně praví ve svém srdci, je jistě z toho druhu lidí, o kterých mluví Písmo. V každém případě, pokud to říká, říká to, a to je prakticky vše co se k tomu dá říci. Konverzace patrně vezme rychlý konec. Pravda je taková, že atmosféra vzrušení, v níž atheista žil, byla atmosférou chvějícího se a přikrčeného theismu a vůbec ne atheismu; byla to atmosféra vzdoru a ne popření. Neúcta je velmi otrocký parasit vážnosti, který hladověl se svým hladovým pánem. Když pominul první povyk kolem toliko estetickým důsledkům rouhání, zmizela celá věc ve své vlastní prázdnotě. Kdyby nebylo Boha, nebylo by atheistů. Snadno to lze říci o odmítání devatenáctého století, protože tato forma atheismu již patří j mrtvým heresím. Co však není vždy vnímáno je fakt, že všechny modernější formy theismu mají stejnou mezeru. Theismus je stejně negativní jako atheismus. Na tvrzení optimistů, že Bůh je dobrý a proto je vše dobré, či universalistů, že jelikož je Bůh láska, vše je láska, na slova stoupenců křesťanské vědy, že jelikož je Bůh duch, vše je duchovní i na slova pesimistů, že Bůh je krutý a proto je i vše zvěrská hanba, na všechna takové poznámky lze sotva odpovídat jinak než „Ach“ nebo poněkud mdlým „Nu, nu“. Jsou to prohlášení v jistém smyslu velmi úplná, možná až příliš úplná, a my zjišťujeme, že bychom rádi, aby byla ještě trochu. A právě o to jde. Nejsou dostatečně složitá, aby byla živými organismy. Nemají žádnou vitalitu, protože nemají žádnou funkční variabilitu.

Všem myšlenkovým školám, jež jsou označovány za liberální a velkorysé je společná jedna povšechná charakteristika, jejich výmluvnost totiž končí mlčením, které nemá daleko ke spánku. Všechny povstání a vynálezy moderního intelektualismu charakterisuje jeden rys, rys společný všem novým a revolučním náboženstvím, která se přehnala světem v poslední době a tím rysem je nudnost. Jsou příliš prosté, než aby mohly být pravdivé. Naproti tomu kterýkoliv prostý katolický rolník držící mezi prsty jedno malé zrnko růžence si může uvědomovat ne celou věčnost, ale celý komplex, ba téměř konflikt věčností, například ve vztahu Našeho Pána a Naší Paní, v Božím otcovství a synovství či v mateřství a dětství Mariině. Myšlenky toho druhu jsou, v nadpřirozeném smyslu, analogické se sexem, rodí. Plodí a množí se; není jim konce. Mají nespočet všelijakých vlastností, pro účely našeho výkladu nás ale zajímá, že náboženství v tomto smyslu bohaté, má vždy řadu myšlenek v rezervě. Vedle idejí, které jsou aplikovány na konkrétní problémy konkrétní doby, je ještě mnoho polí myšlenek, která v tomto smyslu leží ladem. Tam, kde nová theorie vymyšlená proto, aby se vypořádala s novým problémem, spolu s ním rychle pomíjí, staré myšlenky čekají v záloze na další problémy, až přijde jejich čas, aby zase byly nové. Nové katolické hnutí je obecně hnutím, které má zdůraznit nějakou katolickou myšlenku, která byla dosud opomíjena v tom smyslu, že ji nebylo zvlášť zapotřebí. Když se ale potřeba objeví, nic jiného ji nemůže naplnit. Jinými slovy, vyhovět všem budoucím potřebám lidstva nelze jinak, než tím, že si osvojit všechny katolické ideje minulosti a to nelze opravdově provést jinak, než že se člověk stane katolíkem.

Nechci v těchto poznámkách nijak přímo kritisovat anglikánskou církev, ani anglo-katolickou theorii, protože z vlastní zkušenosti vím, že je to nejhorší možný způsob, jak něco udělat. Církev mě odtáhla od anglikánství, stejně jako mě dávno před tím Naše Paní odtáhla od běžného protestantismu, tím, že byla sama sebou, tedy, že byla nádherná. Byl jsem obrácen positivní přitažlivostí věcí, které mi ještě nepatřily a ne negativním snižováním věcí, které jsem již získal. Když jsem něco takového slyšel, mělo to obvykle, téměř proti mé vůli, opačný efekt než bylo zamýšleno; dostal jsem se o kousek zpět. Jsem niterně přesvědčen, že jsem již doufal, že římští katolíci prokáží, že mají více lásky a pokory než kdokoliv jiný a cokoliv, co by jen bylo cítit opakem bylo posuzováno podle standartu příliš citlivého podle nálady té chvíle. Velmi úzkostlivě se proto snažím, abych neudělal stejnou chybu. Bylo by možné předložit závěr, k němuž jsem nakonec, já i mnozí další konvertité, dospěl mnohem stručněji a ostřeji. Bylo by snadné namítat, že náš postoj byl běžným rozporem, vždycky jsme totiž tvrdili, že Anglie na tisíc způsobů trpí tím, že je protestantská a současně jsme přitom tvrdili, že zůstala katolická. Bylo by velmi snadné, a jistým způsobem až příliš pravdivé říci, že je to celé kus polovědomého anglického pokrytectví; pokud napravit omyl, aniž by ho bylo třeba přiznat. Nebudu ani popírat, že jsou lidé z High Church, kteří takové poznámky provokují, a možná i zaslouží, když mluví tak, jako by katolictví nikdy nebylo zrazeno ani utlačováno. Těm je člověk v pokušení říci, že když už Petr zapřel Pána, alespoň to zapření pak nepopíral.

Ovšem pravda o většině duší v tomto přechodném stavu je mnohem subtilnější, a nakolik vím, mnohem sympatičtější a já se záměrně rozhodl přistoupit k tomuto problému trochu oklikou, ale soudím, že je to správný způsob při problému takové jemnosti a citlivosti.

První co je myslím třeba zdůraznit upřímným a pochybujícím anglikánům je fakt, že schopnost vzkříšení v církvi závisí od toho, zda má církev v držení rezervy. Aby mohla mít církev tuto schopnost, musí vlastnit celou minulost náboženství, a ne jen ty její části, které připadaly na první pohled nezbytné v v devatenáctém století mužům z Oxfordského hnutí, nebo ve dvacátém lidem z Anglikánsko-katolického kongersu. Ti sice zjistili, že potřebují katolické věci, ale zjistili to vždy jen o jedné věci v jedné chvíli. Tu a tam si něco uškubli v polích křesťanstva, ale ta pole jim nepatřila a, především, jim nepatřila pole ležící lady. Nemohli mít všechny poklady, protože jim nepatřily všechny reservy náboženství.

Slýcháme velmi mnoho předpovědí budoucnosti, jež jsou spíše jen mdlými prodlouženími přítomnosti. Jen velmi málo moderních lidí si trouflo představit si budoucnost jinak než moderně. Většina z nich se málem pominula, když si představovala při pokusech představit si své prapravnuky, jak jsou přesně stejní jako oni, jenom ještě víc. Jenže církev je futuristická v tom jediném zdravém slova smyslu, stejně jako je v jediném zdravém smyslu individualistická či v jediném dobrém smyslu socialistická. Tím se míní, že je připravena na problémy, které budou zcela odlišné od problémů dnešních. Myslím tedy, že problém člověka, který se stejně jako já nazýval anglo-katolíkem lze se vší slušností a citlivostí postavit takto. V přísném smyslu slova je jistě heretikem, ale není heresiarchou. Nezakládá zrovna žádnou heresi. Spíše zrovna s heresí bojuje. I tehdy když hájí orthodoxii, a to je často, hájí určité její body proti určitým omylům. Tyto omyly jsou však obyčejně pouhou módou a každá další móda bývá docela jiná. A tehdy bude jeho orthodoxie staromódní, naše ovšem ne.

Kam vedou všechny cesty II

II. Mladost církve (pokračování)

Když Mistr-Stavitel bystře prohovořil o mladší generaci klepající na dveře, jistě ho vůbec nenapadlo, že by mohla klepat na dveře kostela. A přitom dokonce i v Ibsenově postavě by bylo možné najít stopy tak podivného nástupce. Sama slova Mistr Stavitel nejsou nic jiného než tradice převzatá ze středověkého systému a právě tento systém by dnes někteří rádi použili jako hrubý model pro systém moderní. A kdyby byl Mistr Stavitel byl přinucen svou nelítostnou dámskou přítelkyní podniknout cestu po Evropě a hledat nejvyšší věž, na niž by se dalo vylézt, brzy by zjistil, jací lidé z které doby měli právo nazývat se stavebními mistry. Zjistil by, že jde ve stopách mnoha mistrů, kteří nejen stoupali na vlastní věže, ale také tesali své vlastní anděly či démony na jejich čtyřech rozích, kde rozmachovali jako na křídlech nad prázdnotou.

Umělci a kritici umění z nastupující generace začali na kostelní dveře bouchat už před padesáti lety, v době Ruskina a Williama Morrise. V našem čase je ještě mladší generace studentů umění ve svých smělých, možná směšných, zjednodušeních ospravedlněna ještě přísnějšími doktrínami odvozenými z primitivního umění. V chronologickém smyslu jsou mladí umělci možná postimpresionisty, ale přísně historicky vzato jsou prerafaelity. Tato nejmladší generace klepe na dveře Mistra Stavitele, klepe nejen proto, aby se ptala na kostel, který postavil, ale i na cech, jehož byl mistrem. Medievalismus provokuje studie nejen umělecké, jako třeba Morissovy či Ruskinovy, ale třeba i ekonomické, napříkad pana a paní Sidney Webbových. Upozorňuji, že zde nediskutuji o přesnosti těchto náhledů, pouze poukazuji na to, že ať už jsou jakékoliv, tak nejsou antikvární. Můžeme odmítat školu pana Erica McGilla nebo v ní nacházet zalíbení, ale pokud ji odmítneme, nebude to pouze proto, že je příliš středověká, ale mnohem pravděpodobněji kvůli její přílišné modernosti. Můžeme se přít nebo přátelit s cechovními socialisty, ale nemůžeme popřít, že si myslí, že pomáhají pokroku tak moderní věci jakou je socialismus tím, že k ní přidají tak staré slovo, jako je cech. Nemůžeme popřít, že se na takové lidi dá zírat, utahovat si z nich, nebo šprýmovat s jejich tak pokročilou až anarchickou inovací. Nastupující generace nemusí mít nutně pravdu, ale nepochybně nastupuje. Její nadšení nelze odbýt coby emoce zármutku ze stárnutí.

Mohl bych samozřejmě uvést řadu dalších příkladů, ale pro toto shrnutí stačí říci tolik, že máme dnes nejen hnutí, ale i nové pohyby na naší straně. Záměrně se nechci zdržovat u toho, které mě, mého bratra i mnoho mých přátel více zajímalo, ale za kterým před dvaceti lety v Anglii stál a o něm kázal jen pan Belloc. Můj bratr a pan Belloc nebyli tak docela sinalí estetičtí reakcionáři hledající mír a klid v troskách minulosti. Distributismus, který hlásali se dnes po celé Evropě, formuje v politické hnutí. Ovšem v Evropě, narozdíl od Anglie, mají hnutí starší kořeny, a jejich sláva patří před Bohem beze vší pochyby velkému papeži Lvu XIII. Zde se jen zmíním o současných skutečnostech, abych dokázal, že patří do řady, kterou lze zřetelně stopovat do minulosti. Není pravda, jak naznačuje racionalistická historie, že orthodoxie během věků postupně pomalu zestárla. To spíše herese docela rychle stárnou.

Reformace zestárla s obdivuhodnou rychlostí. Zato protireformace mládla. Je s podivem pozorovat, jak rychle se v Anglii z puritanismu stalo pohanství, které se nakonec možná změnilo ve filištínství. Je také s podivem sledovat jak rychle puritáni zdegenrovali ve whigy. Ke konci sedmnáctého století vyschla anglická politika ve vrásčitý cynismus, který mohl být stejně starý jako čínská etiketa. Byla to protireformace, která byla plná ohně a dokonce netrpělivosti mládí. Právě v katolických postavách šestnáctého a sedmnáctého století nacházíme energického ducha a pouze ve vznešeném smyslu slova i ducha novosti. Byli to lidé jako sv. Teresie, kdo reformoval, lidé jako Bossuet, kdo předkládal výzvy, lidé jako Pascal, kdo kladl otázky, lidé jako Suarez, kdo spekuloval. Protiútok byl jako nájezd starých kopí rytířstva. A toto srovnání je věru velmi na místě pro zobecnění. Věřím, že tato obnova, k níž nepochybně dochází v naší době a která se udála v době Reformace, se skutečně opakuje znovu a znovu v dějinách křesťanstva.

Zpětným postupem poukážu alespoň na dva případy, u nichž mám podezření, že jsou podobného druhu: případ islámu a případ arianismu. Církev měla nespočet příležitostí zesnout a dokonce být důstojně pohřbena. Jenže mladší generace vždy znovu začala klepat na dveře a nikdy nebušila silněji, než když musela tlouct na víko rakve, do níž byla předčasně uložena. Jak islám, tak arianismus byly pokusy o rozšíření základu na prostý a zdravý theismus. Jeden byl podpořen velkým vojenským úspěchem, druhý mocnou imperiální prestiží. Musely nakonec založit nový systém, ale zůstává matoucím faktem, že právě starý systém si jako jediný nakonec zachoval sémě a tajemství novosti. Každý, kdo čte mezi řádky záznamů z dvanáctého století, si musí všimnout, že svět byl prostoupen potenciálním pantheismem a pohanstvím. Můžeme si toho všimnout v děsu arabské verze Aristotela, v pověstech, že velcí mužové jsou tajnými muslimy. Starci sledující rozpad prosté víry temného věku, si docela dobře mohli myslet, že to následovat bude uvadnutí křesťanstva do islámu. Pakliže tak starci soudili, museli být tím, co se nakonec stalo, velmi překvapeni.

Přišel totiž hromový pokřik tisíců a tisíců mladých mužů, kteří své mládí vrhli do jednoho protiútoku: křížových výprav. Skutečným výsledkem hrozby mladšího náboženství byla obnova našeho vlastního mládí. Byli to synové sv. Františka, kejklíři Páně, kteří se se zpěvem toulali cestami celého světa, byla to gotika letící vzhůru jako mračno šípů, bylo to omlazení Evropy. I když o starším případu toho vím méně, mám podezření, že totéž platilo i o vzpouře anasthásiovské orthodoxie proti ariánské oficiálnosti. Starší se přidali ke kompromisu a Anasthasius vedl mladé jako božský demagog. Pronásledovaní nesli do exilu posvátný oheň. Byla to pochodeň, kterou lze odhodit, ale ne zašlapat.

Kdykoliv je katolicismus vypuzen jako cosi starého, vždy se vrací jako novinka. Nabízí se podobenství o starém muži, který je vypuzen ze svého místa u ohniště a musí se toulat v bouři jako Lear, aby se vrátil v čele skupiny mladých a jako zabouřil u dveří jako Leartes. Podobenství nemá být pouhou lidskou tragedií, jako Shakespearovy tragedie. Musí to být, v nejpřesnějším smyslu slova, božská komedie. Jinými slovy takové podobenství může být jedině zázračnou hrou. Tak zvláštní stav věcí nelze vylíčit pouze v nadpřirozeném příběhu, skeptik by možná řekl, v pohádce. Bylo by snadné napsat lidskou tragedii o tom, jak byl stařec v právu, nebo jak se mladík mýlil, nebo třeba i o tom, jak byl mladý muž potrestán za to, že se mýlil. Největším trestem pro mladíka by ale asi byla starcova smrt. Bylo by to tak, že by se zbytečným zármutkem hořekoval u starcova hrobu. Nestalo by se, že stařec by najednou neočekávaně vyskočil z hrobu a jednu mu přátelsky střihnul. Takový druh trestu je možný jen v božské komedii, ale je to přesně ten druh poetické spravedlnosti, která znovu a znovu charakterisovala obnovy našeho náboženství. To čemu realisté říkají skutečný život, nevykazuje nic tak životného jako toto. Takový příběh je mnohem živější než duchařská historka a spíš než povídáním o duších se podobá starým příběhům o bozích, a právě o to do znační míry jde.

Nelze mluvit o přežívání. Je nepředstavitelné, aby něco tak starého dokázalo přežít. Takoví druidové řekněme, mohli, kdyby se náboženské konflikty vyvinuly jinak, skomírat v nějakých místních tradicích po dva tisíce let až podnes. Ani to si není lehké představit, ale není to nemožné. Kdyby to však byla pravda, vypadli by druidové uvadle, vypadali by dva tisíce let staří, zkrátka by vypadali jako druidové. Katoličtí kněží nevypadají ani v nejmenším jako druidové. Nezáleží na tom, kolik kamenů ve Stonehenge ještě stojí, kolik jich spadlo a kolik jich bylo vyvráceno. Kameny katolického Stonehenge byly vyvráceny, jsou vyvraceny pořád dokola a vždy znovu namáhavě stavěny zpět na své místo. Záleží na to, že ty druidské kameny, které spadly, pořád leží tam, kde dopady a tak budou ležet věčně. Nezaznamenali jsme druidské revoluce každé dvě nebo tři století, při nichž by mladí druidové ověnčení čerstvými snítkami jmelí tančili pod sluncem na salisburských pláních. Stonehenge nebylo přestavováno v každém novém architektonickém slohu od hrubého normanského kruhu po poslední bohaté kroužení renesance. Posvátnému místu druidů nehrozí to, čemu se říká vandalismus obnov.

A to je zásadní rozlišení, u kterého jsem se musel zastavit, než pokročím dále, protože jeho pochopení vyžaduje další postup argumentace. Nejde o přetrvávání, ale o druh zotavování se. Při každém takovém přechodu nepochybně existují skupiny dobrých, ba vynikajících katolíků, kteří se drží svého náboženství jako věci minulosti a mám k jejich náboženské loajalitě příliš velikou úctu, než abych tu naléhal na nějaké politování nad jejich reakční politikou. Je možné dívat se zpět na konec mnichů zhruba stejně, jako se člověk zabývá koncem Stuartovců; je možné vnímat konec Stuartovců jako zánik druidů. Ale katolicismus neupadl s definitivním selháním Jakobitů, spíše se zprudka vrátil po relativním neúspěchu jakobínů. Temný věk možná přežili nějací církevníci, kteří nepochopili nové proudy středověku, bezpochyby byli katolíci, kteří nechápali k čemu je dobrý velký nájezd jesuitů, či reformy sv. Teresie, a je velmi pravděpodobné, že to byli mnohem lepší lidé než my.

Ovšem omládnutí se opakuje a to je první věc, jíž jsem chtěl zahájit svůj výklad. Jeho dopady na problémy sídla autority a meze společenství mohu probrat jindy. Teď se spokojím s prohlášením, že zažíváme jeden z návratů doby katolicismu na postupu a odvodím z něj jen jedno prosté poučení. Skutečná čest patří těm, kdo s ním byli tehdy, když jeho věc vypadala beznadějná a žádné ocenění, vyjma uznání obecné inteligence, nezaslouží nikdo, kdo se k němu přidal, když bylo tak zjevné, že je nadějí světa.

Kam vedou všechny cesty I.

I. Mladost církve

Prakticky do konce devatenáctého století se očekávalo, že člověk bude vysvětlovat, proč vstoupil do katolické církve. Od dnešního člověka se opravdově očekává, že vysvětlí, proč se k ní nepřidá. I když to vypadá jako přehánění myslím, že je to jako podvědomá pravda uloženo v tisících myslí. Co se týče fundamentálních důvodů, proč to člověk dělá, jsou skutečně fundamentální jen dva. Jeden je, že věří, že jde o skutečně pevnou objektivní pravdu, která platí, ať se mu to líbí nebo ne a druhý spočívá v tom, že hledá vysvobození ze svých hříchů. Pokud by se našel člověk, pro kterého by toto nebyly hlavní motivy, je zbytečné pídit se po filosofických, historických nebo emočních důvodech, které ho přivedly ke starému náboženství., protože se k němu vůbec nepřidal.

Přesto může být užitečné říci několik předběžných slov o jiné záležitosti, kterou je možné nazvat výzvou církve. Chci říci, že si svět této výzvy začal být vědom podivným a téměř plíživým způsobem. Jsem jedním z nejmenších, protože jedním z nejposlednějších ze zástupu konvertitů, kteří už přede mnou přemýšleli zhruba ve stejném smyslu. Došlo k potěšitelnému nárůstu počtu katolíků, ale došlo i, lze-li to tak říci, k potěšitelnému vzrůstu počtu nekatolíků, v tom smyslu, že byli vědomými a přesvědčenými nekatolíky. Svět si začal uvědomovat, že není katolický. Jen později by byl s to podobně trvat na faktu, že nebyl konfuciánský. A celý soubor argumentů proti přidání se k římské církvi představoval jen počátek konečného argumentu pro vstup do ní.

Abych byl správně pochopen, mluvím o reakcích a odmítnutích, které byly, třeba druhdy v mém případě, upřímným, byť třeba i konvenčním přesvědčením. Nemluvím teď o fázi obyčejného sebeobelhávání nebo mrzutých výmluv, třebaže něco takového se předtím než vše skončí, může vyskytnout. Chci podotknout, že i tehdy, když si myslíme, že naše důvody jsou skutečně odůvodněné, tak tiše předpokládáme, že nějaké důvody jsou nutné. Kdesi daleko na počátku všech našich změn, mohu-li mluvit za mnohé mnohem lepší než jsem sám, byla myšlenka, že musíme mít nějaký důvod, proč nevstoupit do katolické církve. Nikdy jsem nehledal důvody proč nevstoupit do řecké církve, proč nepřijmout Mohamedovo náboženství, nebo proč nevstoupit do Theosofické společnosti či do Společnosti přátel. Mohl jsem takové důvody bezpochyby najít a definovat, kdyby to po mě bylo vyžadováno stejně tak jako bych svedl říci, proč se nepřestěhuji do Litvy, nestanu se účetním, nebo se nepřejmenuji na Vortigerna Browna, nebo proč neudělám tisíc dalších věcí, které by mě ani nenapadlo udělat. Jde o to, že jsem nikdy nepocítil ani přítomnost ani tlak takové možnosti, neslyšel jsem žádný vzdálený a matoucí hlas lákající mě do Litvy nebo k islámu, nepronásledovalo mě žádné puzení vysvětlit sám sobě, proč se nejmenuji Vortigern nebo proč nevyznávám theosifii. Právě tak je dnes po mém soudu universální a všudepříromný tlak a přítomnost církve, nejen mezi anglikány, ale i mezi agnostiky. Opakuji, že nemyslím, že by neměli skutečné námitky, naopak tvrdím, že teprve začali skutečné námitky vznášet, začali kopat a prát se.

Jeden z nejslavnějších moderních mistrů beletrie a sociální filosofie, možná ten dokonce nejslavnější, poslouchal onehdy diskusi mezi vikářem High Church a mnou o katolické theorii křesťanství. Když jsme byli asi tak v polovině, začal slovutný romanopisec, s pro něj tak charakteristickou a bujarou energií, divoce tančit po místnosti a křičet: „Já nejsem křesťan, já nejsem křesťan“ a mával přitom rukama jako by unikl z ptáčníkovy sítě. Měl pocit, jako by kolem něk kroužila neurčitá obrovská ruka, vedla ho a postrkovala směrem křesťanství a nakonec ke katolicismu. Zdálo se mu, že unikl obklíčení a zatím nebyl lapen. Se vší úctou k jeho géniu a upřímnosti, měl příjemný pocit, že se mu povedlo zmizet těsně před tím, než by byl dostižen otázkou: „Proč nevstoupíme do katolické církve.“

Nuže o této obecně vnímané výzvě katolické církve jsem se zmínil na samý úvod proto, že soudím, že je spojena ještě s něčím jiným. To cosi jiné je nejsilnější ze všech čistě intelektuálních sil, které mne odvlekly k pravdě. Není to pouhé přežití víry, ale jedinečná povaha tohoto přežití. Nazval jsem ji běžným označením „staré náboženství“. Jenže ono to není staré náboženství, ono je to náboženství, které odmítlo zestárnout. V tomto okamžiku dějin je to velmi mladé náboženství a docela zvláštně náboženství mladých lidí. Je mnohem novější než nová náboženství, jeho mladí lidé jsou zapálenější, více nadšeni pro svou věc; horlivější ve vysvětlování a přích než bývali mladí socialisté z dob mého mládí. Nestojí jen pevně jako stará stráž, ale zmocnilo se příležitosti a vede protiútok. Zkrátka je přesně takové jaké mládí, v dobrém i zlém, bývá: agresivní. Právě tato atmosféra katolické útočnosti zahnala staré intelektuály do defensivy. Právě ona vytvořila to téměř morbidní sebeuvědomění, o němž jsem mluvil. Konvertité skutečně bojují, řečeno slovy, která se jako břímě opakují v úvodu mše, za věc, která dává radost jejich mladosti. Nechápu, jak lze vysvětlit takovou nezemskou svěžest v něčem tak starém, vyjma předpokladu, že je skutečně nezemská.

Velmi významným a důstojným příkladem tohoto pohanství v sebeobraně je pan W. B. Yeats Nikdy jsem ho nečetl nebo neposlouchal bez povzbuzení, jeho próza je dokonce ještě lepší než jeho poesie. Jenže právě v tomto smyslu se brání a to samozřejmě přesně proto, že v Irsku je hon mnohem divočejší než v Anglii. A kdybych chtěl příklad nejlepší pohanské obrany, nehledal bych jasnější stanovisko než následující pasáž z jeho potěšujících memoárů v Mercury. Vztahuje se k truchlivějším básním Loinela Johnsona a dalších jeho katolických přátel:

Myslím, že (křesťanství) jen prohloubilo jejich zoufalství a znásobilo pokušení…Proč se všude rodí tyhle divné duše se srdci, které křesťanství, tak je utvořeno historií, nemůže uspokojit? Naše milostné dopisy opotřebovávají naši lásku, žádná malířská škola nepřežije své zakladatele, každý tah štětce vyčerpává podnět, prerafaelité vydrželi nějakých dvacet let, impresionismus snad třicet. Proč si myslíme, že náboženství nikdy nemůže přinést svůj opak? Je pravda, že, jak řekl Melarmé, vzduch se chvěje „třasem chrámové opony“ nebo „že celý náš věk se snaží přinést posvátnou knihu“? Někteří z nás si myslí, že s koncem posledního století jsme byli knize blíž, ale příliv opět opadl.

K tomu všemu jistě lze mít drobnější výhrady. Víra jem zmnožuje pokušení v tom smyslu, že násobí pokušení proměnit psa v člověka. A nepochybně neprohlubuje zoufalství, alespoň ze dvou důvodů. Za prvé proto, že zoufalství samo je pro katolíka duchovní hřích a rouhání a za druhé proto, že zoufání mnohých pohanů, a častokrát i pana Yatse nelze prohloubit. V těchto úvodních poznámkách se však chci zaměřit na jeho zmínku o trvanlivosti hnutí. Když se jemně ptá, proč by mělo katolické křesťanství vydržet déle než jiná hnutí, mohli bychom odpovědět ještě jemněji: „Inu, pročpak?“ Mohl by si otázku poněkud objasnit, kdyby se zabýval tím, proč přetrvává. Je až s podivem, že si neuvědomuje, že sám kontrast, o kterém mluví, stojí proti věci, již tak naléhavě prosazuje.Je-li odpovídající dobou trvání hnutí dvacet let, jaképak je to hnutí, když trvá dvě tisíciletí? Jestli nemá móda mít delší trvání než impresionismus, copak je to za módu, když se drží padesátkrát déle. Je sotva představitelné, že by nemuselo jít o módu?

Ale právě teď se vracíme k první zásadní úvaze, jíž není jen pouhý fakt, že něco trvá, ale způsob, jímž se vrací. Když básník připomíná chronologii takových věcí, je dostatečně podivné, že jedna z nich tak přežila. Je ještě mnohem podivuhodnější, že nešlo o přežití, ale o ožití s takovou vitalitou, o níž sám básník přiznává, že ji hledal jinde a připouští, že byl výsledkem zklamán. Když hledal cosi nového, určitě neměl zůstat lhostejným k něčemu, co vypadalo stejně dobré jako nové. Jestliže příliv opadl, co takhle další příliv, který zjevně roste? Pravda je taková, že podobně jako řada jiných pohanských proroků očekával, že něco přijde, ale rozhodně nečekal, že přijde to, čeho se dočkal. Očekával chvění chrámové opony, ale nikdy by ho nenapadlo, že nejstarší chrámová opona se roztrhne. Čekal, že z celého věku vzejde kniha, ale ani by ho nenapadlo, že to bude misál.

Přesto se právě toto stalo, ne jako fantasie či nějaký názor, ale jako fakt praktické politiky. Národ, jehož je jeho génius ozdobou, zachvátila horečka boje, vraždění a mučednictví. Bůh ví, že to bylo sdostatek tragické, ale jistě tomu nechybělo náboženské zanícení, které je častokrát dvojčetem tragedie. Každý ví, že revoluce byla plná náboženství, ale jakého náboženství? Nikdo nechoval větší obdiv než já k imaginativnímu vzkříšení, které způsobil sám pan Yeats zaklínáním keltské písně. Pochybuji ovšem, že by Deidre byla ženou, k níž muži volají v bitvě a nebyl nebyl to myslím Oisinův portrét, který Black-and-Tan otočil v hanbě ke zdi.

Proč jsem katolík

Potíž s vysvětlením toho, „proč jsem katolík“ tkví v tom, že je deset tisíc důvodů, které se sčítají v jeden, že totiž katolicismu je pravdivý. Celý rozsah svého textu bych mohl vyplnit jednotlivými větami, které by, jedna jako druhá, začínaly slovy „Jako jediný…“ Například 1) Jako jediný skutečně brání, aby se hřích stal tajemstvím. 2) Pouze v katolicismu nadřízený nemůže být nadřazený čili povýšený. 3) Jako jediný osvobozuje z ponižujícího otroctví, které jej váže, aby byl dítětem své doby. 4) Jako jediný o sobě mluví, jako by byl pravdou; je jako skutečný posel, který by se odmítal míchat do skutečné zprávy, kterou nese. 5) Jako jediný druh křesťanství v sobě obsahuje všechny lidské typy, dokonce i ctihodné lidi. 6) je jediným větším pokusem změnit svět zevnitř pracujícím s vůlemi a ne se zákony. A tak bych mohl pokračovat.

Nebo bych se mohl pokusit pojednat věc z osobního pohledu a popsat svou vlastní konversi, mám ovšem silný pocit, že to by celá záležitost pak vypadala menší, než ve skutečnosti je. Mnoho mnohem lepších lidí upřímně konvertovalo k mnohem horším náboženstvím. Dávám velkou přednost tomu říci zde o katolické církvi právě to, co nelze říci ani o jejích nejctihodnějších socích. Chci především o katolické církvi říci, že je katolická. Raději se pokusím sdělit, že je větší nejen než já, ale větší než cokoliv na světě, že je vpravdě větší než svět. Vzhledem k omezenému místu však musím pojednat jen o části celé věci, budu proto o ní uvažovat v její roli strážkyně pravdy.

Jeden spisovatel, jindy velmi dobře informovaný, onehdy řekl, že katolická církev je vždy nepřátelská novým myšlenkám. Možná si sám neuvědomil, že jeho myšlenka sama nebyla svou povahou nijak nová. Je to jedno z tvrzení, které katolíci budou stále odmítat, protože je to tak stará myšlenka. Vskutku, ti kdo si nejvíce stěžují, že katolicismus neříká nic nového, jen zřídka cítí potřebu říci něco nového o katolicismu. Opravdová historická studie by ukázala podivný rozpor takového tvrzení se skutečností. Do té míry, nakolik jsou ideje ideami a v té míře, v jaké může taková idea být nová trpěli katolíci pro zastávání takových idejí v době, kdy byly skutečně nové. Natolik nové, že se nenašel nikdo jiný, kdo by je podpořil. Katolík nebyl jen první, ale dokonce jediný, kdo se za ně postavil a nenašel se nikdo, kdo by pochopil, na co vlastně přišel.

Tak například celá dvě století před Deklarací nezávislosti a Francouzsku revolucí, v době oddané pýše a velebení knížat, vyložili kardinál Bellarmine a Španěl Suarez celou theorii skutečné demokracie. Ovšem ve věku božského práva (rozumí se králů pozn. překl.) vyvolali toliko dojem přechytralých a krvelačných jesuitů, kteří se plíží kolem s dýkami pod plášti, aby spáchali na králi vraždu. Stejně tak kasuisté katolické školy řekli vše, co se opravdu dá říci o problematických románech a hrách naší doby, dvě století před tím, než byly první z nich napsány. Řekli, že skutečně existují problémy morálního jednání, měli ovšem tu smůlu, že se s tím ukvapili o dvě stě let. V éře rozkřikovaného fanatismu a snadného a svobodného hanobení se dočkali nadávání do lhářů a úskočníků jen proto, že byli psychology dříve, než přišla psychologie do módy. Bylo by snadné pokračovat dalšími příklady až po naši dobu o případech myšlenek příliš nových na to, aby mohly být pochopeny. Některá místa z encykliky papeže Lva (Lva XIII. pozn. překl.) jsou teprve dnes objevována jako rady pro sociální hnutí mnohem mladší než socialismus. A když pan Belloc psal o otrockém státu předběhl ekonomickou theorii tak originálně, že ještě dnes málokdo rozumí, co měl na mysli.Za pár století to možná nějací lidé zopakují, a zopakují to špatně. A když proti tomu budou katolíci protestovat, snadno se to vysvětlí dobře známou skutečností, že se přece katolíci nikdy nestarají o nové myšlenky.

Nicméně, člověk, který takovou poznámku o katolících přičinil, tím cosi mínil, a bude vůči němu jen spravedlivé, pokud se tomu pokusíme porozumět, místo abychom tomu porozuměli jasněji, než to sám řekl. Měl na mysli, že v moderním světě je katolická církev nepřítelem mnoha vlivných mód, z nichž valná většina se prohlašuje za novinky, třebaže mnohé z nich začínají být poněkud vyčpělé. Jinými slovy, pokud říká, že církev často útočí na to, co svět právě podporuje, má naprostou pravdu. Církev se často staví proti módám tohoto světa, které pomíjí a má dost zkušeností na to, aby věděla, jak velmi rychle pomíjí. K přesnému pochopení, oč tu jde, je však třeba poněkud širšího pohledu a posouzení konečné přirozenosti probíraných otázek, je třeba takříkajíc posoudit ideu ideje.

Devět z desíti takzvaných nových myšlenek jsou jednoduše staré omyly. Patří mezi hlavní povinnosti katolické církve bránit lidem, aby se jich znovu dopouštěli, aby je do nekonečna znovu opakovali, jak to lidé vždycky dělají, když zůstanou sami. Katolický přístup k heresi, či jak by někteří možná řekli, ke svobodě, lze nejlépe pravdivě popsat pomocí metafory mapy. Katolická církev má jakousi mapu mysli, která vypadá jako mapa bludiště, ale ve skutečnosti je průvodcem bludištěm, který byl sestaven z takových znalostí, že i kdyby byl považován za lidské vědění, nemá lidskou obdobu. Nemáme žádnou jinou inteligentní instituci, která by dva tisíce let přemýšlela o myšlení. Její zkušenost přirozeně pokrývá téměř veškerou zkušenost a zejména téměř všechny omyly. Výsledkem je mapa, na níž jsou jasně vyznačeny všechny slepé směry a špatné cesty, všechny cesty, které byly shledány bezcennými tou nejlepší ze všech zkušeností: zkušeností těch, kdo je prošli.

Omyly jsou na této mapě mysli vyznačeny jako výjimky. Větší část tvoří veselá hříště a loviště, na nichž má mysl tolik svobody, kolik se jí zlíbí, nemluvě o libovolném počtu intelektuálních bojišť, kde se svádějí boje věčně otevřené a nerozhodnuté. Rozhodně však na sebe bere odpovědnost označit jisté cesty jako vedoucí nevedoucí, nebo vedoucí do zkázy, končící holou zdí nebo strmým srázem. Brání tím lidem, aby ztráceli čas či život na cestách, které byly v minulosti shledávány slepými nebo zhoubnými znovu a znovu a neznačeny by cestovatele chytaly do pasti pořád dokola i v budoucnu. Církev na sebe bere odpovědnost varovat své lidi před takovými cestami a právě v nich spočívá jádro problému v naší věci. Církev lidstvo dogmaticky brání před jeho největšími nepřáteli, těmi omšelými a strašlivými netvory starých omylů.

Všechny tyto falešné problémy budí jisté zdání novosti, zejména v očích nových generací. Jejich úvodní tvrzení vždy zní docela neškodně a přijatelně. Uvedu jen dva příklady. Zní to docela neškodně, když někdo řekne: „Činy jsou špatné jen tehdy, když škodí společnosti“. Když budete chvíli pokračovat dříve nebo později dojdete k nelidskosti úlu nebo pohanského města, ustanovení otroctví jako nejlevnějšího a nejspolehlivějšího výrobního prostředku, mučení otroků pro vymožení důkazů, protože jedinec pro stát nic neznamená a stejně jako Kristovi vrazi dospějete k prohlášení, že nevinný člověk musí zemřít pro národ. Pak se, možná vrátíte zpět ke katolickým definicím a zjistíte, že církev sice říká, že jsme povinni pracovat pro společnost, ale říká i jiné věci, které zakazují individuální nespravedlnost. Podobně zní docela zbožně, když se řekne „Náš morální boj musí skončit vítězstvím duchovního nad hmotným“. Pokračujte tím směrem dál a dojdete k bláznovství manicheismu a jeho tvrzení, že sebevražda je správná, neboť je to oběť, že pohlavní zvrácenosti jsou dobré proto, že z nich nevzchází život a že slunce a měsíc stvořil ďábel, protože jsou hmotné. Potom můžete začít hádat, proč katolicismus trvá na tom, že existují zlí i dobří duchové a že i hmotné věci mohou být posvátné, při Vtělení třeba a při mši, ve svátosti manželství a ve vzkříšení těla.

Nuže, není na světě jiného spojení myslí, které by tak střežilo myšlení, aby nesešlo na scestí. Když se policista někoho snaží odvrátit od něčeho špatného. Lékař chodí příliš pozdě, protože už jde jen izolovat šílence, místo aby poradil člověku při smyslech, jak při nich zůstat. Všechny ostatní sekty a školy jsou pro tento úkol nedostatečné. Nikoli, proto, že by každá z nich nemohla obsahovat nějakou pravdu, ale přesně proto, že nějakou pravdu obsahuje a s tím se spokojuje. Žádná jiná nepředstírá, že obsahuje celou pravdu. Źádná z nich, jinak řečeno nepředstírá, že se dívá do všech stran současně. Církev je vyzbrojena netoliko proti herezím minulosti či dokonce přítomnosti, ale stejně dobře proti těm budoucím, které mohou být zcela opačné, než ty dnešní. Katolicismus není ritualismus, v budoucnu se může střetnout s nějakým pověrečným a modloslužebným přeháněním obřadu. Katolicismus není asketismus, znovu a znovu v minulosti potlačoval fanatické a kruté přehánění askeze. Katolicismus není pouhým mysticismem, dnes dokonce hájí lidský rozum proti obyčejnému mysticismu pragmatismu. Když se tedy v sedmnáctém století svět stal puritánským, byla církev viněna, že postrčila charitu k samému chytráctví a falši a vše usnadnila laxností zpovědnice. Když se světem dnes místo puritánství šíří pohanství, je to právě církev, kdo všude možně protestuje proti pohanské laxnosti v odívání či způsobech. Dělá to, co chtěli udělat puritáni, když o to opravdu stáli. Se vší pravděpodobností přežije vše co je dobré v protestantismu právě v katolictví a v tom smyslu budou všichni katolíci ještě puritáni, když už všichni puritáni budou pohany.

Tímto způsobem v málo chápaném smyslu stojí katolicismus mimo takové spory, jako je třeba boj o Darwina v Daytonu. Stojí mimo, protože stojí všude okolo, jako stojí dům všude kolem dvou neladících kusů nábytku. Nejde o sektářské vychloubání, když se řekne, že je před i po a za všemi takovými věcmi ve všech směrech. V boji mezi fundamentalismem a Původem druhů zachovává neutralitu, protože sahá k počátku vzdálenějšímu, než je tento Původ a protože je fundamentálnější než tenhle fundamentalismus. Ví, kde se vzala Bible. Ví i to, kam směřuje naprostá většina evolučních theorií. Ví, že bylo mnoho jiných evangelií vedle Čtvera Evangelií a že ta další byla eliminována jen autoritou katolické církve. Ví, že existuje mnoho dalších evolučních theorií vedle Darwinovy, a ví, že ta bude s největší pravděpodobností eliminována pozdější vědou. Nepřijímá, jak se říká, závěry vědy, protože ví, že věda nic neuzavřela. Uzavřít znamená zmlknout a není zrovna pravděpodobné, že by muži vědy zmlkli. Nevěří, jak praví běžné rčení, tomu co říká Bible, a to z toho prostého důvodu, že Bible nic neříká. Nemůžete položit knihu na svědeckou lavici a ptát se jí, co doopravdy znamená. Sám fundamentalistický spor ničí fundamentalismus. Sama Bible nemůže být základem dohody, když je příčinou sporu, nemůže být křesťanskou společnou půdou, když ji jedni berou doslova a druzí alegoricky. Katolíci ji vztahují k něčemu, co může cosi říci, k živé, konsistentní a trvající mysli o níž jsem mluvil; nejvyšší mysli člověka vedené Bohem.

Každým okamžikem pro nás vzrůstá morální nezbytnost takové nesmrtelné mysli. Potřebujeme něco, co drží náš v základním klidu, zatímco my provádíme naše sociální experimenty, nebo stavíme naše Utopie. Musíme například mít nějakou konečnou dohodou, byť i ve formě truismu o lidském bratrství, která by odolala jisté reakci lidské brutality. Nic dnes není více pravděpodobné, než to, že zkaženost zastupitelské formy vlády povede k tomu, že se bohatí už zcela vymknou zpod kontroly a pošlapou všechny tradice rovnosti s povýtce pohanskou pýchou. Truismus musí být všude uznán jako pravdivý. Musíme zabránit pouhé reakci a bezútěšnému opakování starých omylů. Musíme intelektuální svět učinit bezpečným pro demokracii. Ovšem v podmínkách moderní mentální anarchie není tento ani žádný jiný ideál v bezpečí. Právě tak, jak se protestanté od kněží odvolali k Bibli a neuvědomili si, že i Bible může být zpochybněna, tak se republikáni odvolali od králů k národům a neuvědomili si, že i lidu může být vzdorováno. Poté, co lidé opustili snahu držet centrální a civilisovanou pravdu, zastávat všechny pravdy a mýtit všechny omyly nemá konec rozpadání idejí ani ničení všech testů pravdivost, které z toho povstalo. Od té doby vzala každá skupina jednu konkrétní pravdu a svůj čas strávila jejím měněním v omyl. Neměli jsme nic než hnutí, jinak řečeno, nic než monomanie. Církev však není hnutí, ale místo setkávání, zkušební místo pro všechny pravdy světa.
(1926)

Kapitola VI.: Poznámka o současných vyhlídkách

Když si znovu pročítám tyto poznámky, vidím, že jsou příliš osobní, nevím ovšem, jak by mohlo jakékoliv jiné pojetí obrácení vypadat jinak. Netvrdím, že bych byl nějak zvlášť obeznámen se skutečnými podmínkami a výhledy současného katolického hnutí. A nevěřím tomu, že by kdokoliv jiný věděl něco o tom, jak bude hnutí vypadat v příštím okamžiku. Statistiky většinou zavádí a předpovědi jsou prakticky vždycky mylné. Vždycky však existuje jemná stopa tradice něčeho, čemu se říká commnon sense a dokud aspoň poblikává, můžeme všemu žurnalismu a státním nařízením navzdory vnímat to, čemu říkáme skutečnost. Nikdo se všemi pěti smysly nepopře, že konverse je v současnosti realitou. Každý ví, že jeho společenské prostředí, které ještě před padesáti lety mohlo být pevným teritoriem protestantismu, možná tuhnoucího v racionalismus nebo lhostejnost už tehdy procházelo jistým nevědomým pohybem a prokázalo velmi nedávno schopnost lehce a náhle se neočekávaně hned tam či onde zhroutit a vytvářet tak v pevné zemi díry, jimiž vyšlehávají plameny sopky, o níž se myslelo, že dávno vyhasla. Každý, ať je smutný nebo veselý nebo spíše nevšímavý, má zkušenost, že k těmto konversím dochází v nejpodivnějších a zjevně náhodných případech—Tomova žena, Harryho bratr, Fannina legrační sestřenice, která se dala na divadlo, Samův výstřední strýc zabývající se vojenskou strategií—o každé z těchto isolovaných duších náhle slyšíme, že už isolovány nejsou. Jsou jedno s dušemi bojujícími a vítěznými.

Připouštím, že proti těmto věcem (které známe jako fakta a nečteme je jako pouhou statistiku) lze cosi postavit. Je to něco, čemu se obecně říká prosakování (leakage) a odstavcem o tom zakončím tyto stránky. Otec Ronald Knox poznamenal tak šťastně, že přitom důvtip vypadá jako šťastná náhoda, že církev dosahuje svého hákem a holí. To znamená rybářským háčkem a pastýřskou holí, háčkem kovertitu chytí a holí drží. Řekl v této souvislosti, že konverse k církvi jsou právě v této době tak četné, že by byly tak zřejmé a zdrcující jako sesuv půdy, kdyby nebyly neutralisovány jen na pouhá čísla nebo spíše zeslabeny ve svém plném nároku čísel určitým množstvím odpadlých v dalších směrech. První co je třeba si uvědomit, je fakt, že k tomu dochází v ostatních a zcela různých směrech. Někteří lidé, zvláště mladí lidé, opouštějí praktikování katolicismu. Nikdo z nich ale katolicismus neopouští kvůli protestantismu. Téměř všichni jej opouštějí kvůli pohanství. Naprostá většina z nich jej opouští pro věci příliš prosté na to, aby je bylo možno označit za nějaký -ismus. Opouštějí katolicismus kvůli věcem a ne teoriím a když už je mají, mohou to být teorie jednou bolševické a podruhé futuristické, ale prakticky nikdy to nejsou protestantské theologické theorie. Netvrdím, že katolicismus opouštějí kvůli pivu a kuželkám, protože katolicismus, někdy narozdíl od protestantismu, od těchto křesťanských institucí nikdy neodrazoval. Opustili jej, aby měli staré dobré časy a když vezmeme v potaz jaký zmatek jsme udělali z moderních mravů ani se jim nemůžeme divit. Ovšem taková reakce spočívající jen v oddělení, je ve své podstatě jen reakcí mládí a proto nemyslím, že by jako taková měla dlouhého trvání. Vím, že staří racionalisté říkají, že jim rozum brání vrátit se k víře, ale nemají pravdu: už to není rozum, ale spíše vášeň.

Možná to zní jako paušální tvrzení, ale když se jím budeme více zabývat zjistíme, že není nespravedlivé a jistě není prosto sympatií. Pokud se skutečně zabýváme nastupující generací nestojí nic za zmínku víc než skutečnost, že nejedná podle nějaké přesné a konečné filosofie, jako byly ty, které vyvolaly revoluce minulosti. Když jsou anarchističtí nejsou anarchisté. Dogmatický anarchismus poloviny devatenáctého století není vyznání, které zastávají ani ho nepoužívají jako výmluvu. Když pozoruhodně revoltovali proti náboženství, byla to revolta proti negativní morálce. Měli pocit, který není docela nerozumný, že pokud se oddají katolickému občanství, vezmou na sebe zodpovědnosti, které stále působí umírněnost. Nezastávali ovšem nic, co by se podobalo opačnému systému duchovního občanství nebo morální zodpovědnosti. Bylo by například zcela přirozené, pokud by chtěli jednat přirozeně. Nechtějí ovšem jednat přirozeně podle jakékoli intelektuální theorie o spolehlivosti Přírody. Jejich mladí a brilantní literární představitelé mají velký sklon zdůrazňovat hrubost a krutost Přírody. To je morálka pana Aldouxe Huxleye a mnoha dalších. Předložte jim libovolné konsistentní theorie o svrchovaných nárocích, které na nás Příroda má, jako jsou pantheistická idea Boha ve všech přírodních věcech, nebo Nietzschovskou theorie, že příroda vyvíjí cosi co má vyšší nároky než my, nebo jakoukoliv další definovatelnou obranu samotného přírodního procesu a téměř jistě vám je odmítnou jako něco nepotvrzeného nebo vybuchlého. Nechtějí přesnou nápodobu zákonů fysického vesmíru, chtějí něco vlastního, což je mnohem srozumitelnější tužba. Výsledkem ovšem koneckonců je, že se ocitají v nevýhodě proti těm mladým lidem, kdo svůj rozum uspokojili schématem, které činí vesmír rozumným.

To je velmi prosté vysvětlení celé záležitosti. Nakolik odpadání mladých skutečně existuje, jde o součást stejného procesu jako je konverze mladých, o níž jsem psal v první kapitole. Nastupující generace vidí skutečný problém a ti kdo jsou na něj připraveni shromaždují, ti kdo připraveni nejsou, rozptylují. Válka mezi sevřenými a rozptýlenými šiky může mít jen jeden výsledek. Nejde o spor mezi dvěma filosofiemi, jako byl spor mezi katolickou a kalvínskou nebo katolickou a materialistickou filosofií. Jde o spor mezi filosofy a záletníky. Neříkám to pohrdavě, chovám mnohem více sympatií k osobě, která církev opouští kvůli milostné záležitosti než k těm, kteří ji opouštějí, kvůli dlouhodeché německé theorii dokazují, že Bůh je zlý, nebo že děti jsou jakési morbidní opice. Samotné zákony života jsou ale proti trvalosti vzpoury založené jen na přirozené vášni, protože se musí měnit s nabývanými zkušenostmi a přinejhorším se může stát bitvou mezi špatnými katolíky a dobrými katolíky ve velkém dómu, který se klene nad nimi všemi.

Kapitola V.: Výjimka potvrzuje pravidlo

Jedině katolická církev může člověka zachránit od otroctví, které znamená být dítětem své doby. Porovnával jsem ji s novými náboženstvími a přesně tohle je věc, v níž se od nich liší. Nová náboženství se v mnoha ohledech hodí do nových podmínek, ale hodí se pouze do nich. Když se podmínky během pouhého století či podobné doby změní, stanou se body, na nichž nová náboženství dnes trvají téměř bezobsažnými. Má-li víra všecku čerstvost nového náboženství má i veškeré bohatství starého náboženství a zvláště má všechny zásoby starého náboženství. Nakolik na tom záleží je jeho starobylost sama o sobě jeho velkou předností zejména kvůli jeho obnově a mládí. Pouze na základě analogie se zvířecími těly se domníváme, že staré věci musí být tuhé. Je to pouhá metafora odvozená z kostí a tepen. V intelektuálním smyslu jsou staré věci pružné. Především jsou pružné, rozmanité a mohou nabídnout mnoho alternativ. V dějinách náboženství existuje jakýsi vícepolní systém, jedno pole zůstane nějaký čas ležet ladem a je obděláváno jiné. Pokud ovšem nové náboženství či něco podobného začne sít svou setbu, kterou většinou odnese vítr, zůstane neplodné. Instituce tak stará jako katolická církev má nahromaděnou zbrojnici a pokladnici, z níž může vybírat a zvolit mezi staletími jednu dobu, kterou použije k záchraně jiné. Může povolat starý svět, aby obnovil rovnováhu v novém.

Tak či onak jsou nová náboženství šitá na míru novému světu a to je jejich nejproklatější účinek. Každé náboženství je vyvoláváno snadno postižitelnými soudobými příčinami. Socialismus je reakcí na kapitalismus. Spiritismus je odpovědí na materialismus, ve své silnější podobě je pouhým následkem světové války. Ještě v jednom jemnějším smyslu jsou nová vyznání právě svou přiléhavostí nepohodlná a právě pro svou přijatelnost nepřijatelná. Všechny se hlásí k tomu, že jsou progresivní, protože specifickým vychloubáním jejich konkrétní doby je pokrok; hlásí se k demokracii, protože náš politický systém se dosud poněkud pateticky prohlašuje za demokracii. Spěchají se smířit s vědou, aby před ní toliko předčasně kapitulovali. Spěšně se zříkají všeho, co by mohlo být jako symbol či háv považováno za ošuntělé a staromódní. Vytrubují, že jejich bohoslužby jsou zářivé a kázání povznášející, kostely soutěží s biografy a dokonce se biografy stávají. Ve své poněkud uměřenější podobě to byla nálada chválící přirozená potěšení, jako potěchu z přírody a dokonce potěchu z lidské přirozenosti. Jsou to vynikající věci a je to vynikající svoboda a přece má své meze.

Skutečně nechceme náboženství, které má pravdu v tom, v čem máme pravdu my. Chceme náboženství, které má pravdu, když my se mýlíme. V současných poměrech opravdu nejde o to, aby nám náboženství nechalo svobodu, ale (přinejlepším) o to, aby nám svoboda dovolila náboženství. Tito lidé nejdřív vezmou za svou v mnohém roztomilou a anarchistickou moderní náladu i s její nudou a samozřejmostmi a pak se dožadují, aby každé vyznání bylo přistřiženo této náladě na míru. Nálada ovšem může existovat i bez vyznání. Tvrdí, že chtějí, aby náboženství bylo sociální, když se mohou chovat sociálně beze všeho náboženství. Tvrdí, že chtějí, aby náboženství bylo praktické, když se prakticky obejdou bez něj. Chtějí takové náboženství, protože už jsou mu podobni. Říkají, že je chtějí, když myslí, že mohou jednat bez něj. Tvrdí, že chtějí náboženství přijatelné vědě, když jsou s to přijmout vědu i když nepřijmou náboženství.

Něco úplně jiného je, když náboženství, ve svém skutečném smyslu něčeho co zavazuje, zavazuje morálně člověka, když to není v souladu s jeho náladou. Je to něco docela jiného, když světec káže usmíření vzteklým a zápolícím skupinám, které sotva mohou vystát už jen pohled do tváře protivníka. Bylo to něco zcela jiného kázat pohanům činnou lásku, kteří v ni opravu nevěřili a je něco jiného kázat čistotu novým pohanům, kteří v ni nevěří. Právě zde dostáváme do opravdového křížku s náboženstvím a právě v těchto případech se shledáváme s jedinečným a samostatným triumfem katolické víry. To nespočívá tom, že by jen měla pravdu, stejně jako by byla plná naděje, lidská a povznášející. Jde o to, že má pravdu, když my se mýlíme a o to, že k nám přichází pozpátku jako bumerang. Jedno slovo, které nám sdělí co nevíme, vyváží tisíc slov, která nám říkají známé věci. Ještě pozoruhodnější je, že to nevíme, ale dokonce tomu ani nemůžeme věřit. Může to vypadat jako paradox, že nás pravda více učí slovy, která odmítáme než těmi, která přijímáme. Přitom je tento paradox jedním z nejprostších a nejznámějších podobenství, jak snadno doloží jakýkoli příklad. Pokud nám někdo bude radit, abychom se vyhýbali veřejným hostincům, pomyslíme si o něm, že je to nudný patron i když má dobrý úmysl. Pokud nám veřejné hostince bude doporučovat, pomyslíme si, že má vyšší morálku a předkládá bohatou myšlenku, která je však poněkud příliš prostá a zjevně potřebuje obrany. Když nám ovšem takový člověk doporučí, abychom se vyhnuli konkrétnímu veřejnému hostinci U prasete a píšťaly po levé straně, když jdete kolem požární nádrže, může se zdát, že jde o nařízení velmi dogmatické, svévolné a nedostatečně vysvětlené. Pokud ovšem sám jednou k Praseti a píšťale zapadnete a oni vás tam otráví ginem nebo s vámi praští o zem a oberou vás o peníze, uznáte, že náš rádce o té hospodě cosi věděl a měl o hostincích v téhle čtvrti jistou propracovanou a vědeckou povědomost. Když se od Prasete a píšťaly polomrtví vypotácíte, pomyslíte si dokonce, že odmítnutí jeho varování bylo hloupým předsudkem. Varování je o to působivější, pokud není ospravedlněno důvody, ale pouze výsledky. Je něco velmi pozoruhodného na libovolném tvrzení, které je zároveň přesné. Velmi snadno zapomeneme na radu, i když se naplní, pokud měla samozřejmý smysl. Nelze však změřit naši nezdolnou a mystickou úctu k radě, o níž jsme si mysleli, že je nesmyslná.

Jak vzápětí uvidíme, ani v nejmenším si nemyslím, že by katolická církev byla svévolná v tom smyslu, že by nikdy neodůvodňovala, ale myslím, že konvertita je hluboce pohnut faktem, že i tehdy, když nevidí důvod se dočká zkušenosti s odůvodněností. Je tu ovšem ještě něco jednoznačnějšího, co si sluší být zaznamenáno jako součást konvertitovy zkušenosti. V mnoha případech opravdu původně jakýsi pojem o důvodech měl, i když o nich nerozumoval, ale ty byly zapomenuty v mezidobí, kdy byl rozum zatemněn racionalismem. Není snadné to vysvětlit a jsem povinen se při vysvětlení omezit jen na pouhé osobní příklady. Myslím, že míváme někdy varovnou předtuchu a často si to uvědomujeme zpětně, až když obojí odmítáme. Je vhodné to zmínit ve spojení s konverzí, protože konvertita je často zmaten hesly, která volají, že církev ničí svědomí. Církev neničí svědomí žádného člověka. Je to člověk, kdo si rozbíjí své svědomí a až skoro zapomene, že je kdy měl, zjistí, že mělo pravdu.

Uvedu dva příklady z nových hnutí: socialismus a spiritismus. Je naprosto pravda, že když jsem poprvé vážně přemýšlel o socialismu, byl jsem socialista. Stejně tak je ovšem pravda, a to je důležitější, než by se zdálo, že ještě než jsem o socialismu vůbec slyšel, byl jsem tvrdý anti-socialista. Byl jsem, jak se tomu začalo říkat, distribucionista, ačkoli jsem to tehdy nevěděl. Když jsem jako dítě snil obvyklé sny o králích a klaunech, policistech a zlodějích, vždy jsem vnímal všechno potěšní a důstojnost spočívající v čemsi celistvém a osobním, když je jeden králem hradu, kapitánem pirátské lodi, majitelem obchodu či zlodějem v bezpečí jeskyně. Během klukovských let jsem si vždy představoval bitvy za spravedlnost spočívající v obraně zvláštních hradeb, domů a vysokých vyzývavých svatyní. Některé z těchto tvrdých, ale barvitých představ jsem vtělil do příběhu Napoleon z Notting Hillu. To vše se, alespoň ve fantasii, odehrávalo v době, kdy jsem o socialismu vůbec neslyšel a byl jsem nad ním mnohem lepším soudcem.

Stíny vězení nás začaly svírat a s tím se rozvinula poněkud mechanická diskuse o tom, jase z vězení dostat. Sklepeními se samozřejmě rozlehl hlas pana Sidney Webba, který nám hlásal, že únik ze zajetí kapitalismu je myslitelný jedině za použití patentního Chubbova klíče kolektivismu. Přesnější metaforou lze říci, že nám tvrdil, že vysvobození z našich temných a vlhkým cel industriálního otroctví dosáhneme jen tím, že své soukromé klíčky roztavíme a slijeme do jediného klíče zvícího rozměrů beranidla. Ve skutečnosti se nám nezamlouvalo, že bychom se měli vzdávat našich soukromých klíčků nebo místních přilnutí, a lásce k našemu vlastnicí, ale byli jsme přesvědčeni, že sociální spravedlnosti musí být nějak dosaženo a že toho lze dosáhnout jen socialistickou cestou. Proto jsem se za starých časů fabiánské společnosti stal socialistou, jak myslím učinili, vyjma katolíků, všichni ostatní kdo stojí za řeč. Katolíků, rmutu mrtvého náboženství a v podstatě předsudku, byla nevýznamná hrstka. Když v té době vyšla encyklika Lva XIII. o práci, nikdo z našeho velmi dobře informovaného světa ji nebral na zřetel. Papež jistě mluvil stejně silně jako by mluvil každý socialista, když řekl, že kapitalismus „vložil na udřené miliony jho o málo lehčí než otroctví.“ Jenže jelikož papež nebyl socialista a bylo zřejmé, že nečetl ty správné socialistické knihy a pamflety, nemohli jsme očekávat, že by ten nešťastný starý gentleman věděl to, co věděl v té době každý mladík—socialismus byl nevyhnutelný. To bylo dávno a postupným, převážně praktickým a politickým, vývojem, který tu nemíním rozebírat, většina z nás zjistila, že socialismus nebyl nevyhnutelný, nebyl ani skutečně populární, nebyl jedinou cestou a nebyl ani správnou cestou k obnovení práv chudých. Došli jsme k závěru, že zřejmou nápravou místo soukromého vlastnictví, jemuž se těší hrstka lidí je soukromé vlastnictví, jemuž se těší mnozí a ne to, že by bylo vzato všem a nebo svěřeno péči našich drahých dobrých politiků. Když jsme takto objevili tento fakt jako fakt, vrátili jsme se zpět ke Lvu XIII. a z jeho dávného dokumentu, o který jsme v době vydání ani nezavadili, jsme zjistili, že říkal přesně to, co říkáme my dnes. „Tolik příslušníků pracujících tříd kolik je jen možné, by se mělo stát vlastníky.“ A to je to, co jsem měl na mysli, když jsem mluvil o neodůvodněném varování. Pokud by papež řekl přesně to, co jsme říkali my a co jsme od něj chtěli slyšet, neměli bychom ho tehdy ve skutečné úctě ani bychom ho poté zcela neodmítli. Pouze by pochodoval s dalšími miliony těch, kdo přijímali fabianismus a s nimi by také odpochodoval. Když ale mluvil o rozdílu, který jsme tehdy neviděli a dnes vidíme, je to rozdíl rozhodující. Vyznačuje nesouhlas přesvědčivější než stovky argumentů. Nejde o to, že měl pravdu, když jsme ji měli my, ale o to, že ji měl, když jsme se mýlili.

Když si povrchní kritik těchto věcí všimne, že už nejsem socialista, vždycky říká: „No jistě, jste katolík a není vám dovoleno být socialistou.“ Na to odpovídám důrazným ne. Taková úvaha úplně míjí jádro věci. Církev předvídala mou zkušenost, ale byla to zkušenost a ne pouhá poslušnost. Život v tomto světě a setkání s několika katolickým venkovany i kolektivistickými úředníky mě docela přesvědčil, že pro naprostou většinu lidí bude šťastnější a zdravější stát se vlastníky než se vlastnictví vzdát a předat je těmto úředníkům. Nenásleduji státní socialisty v jejich extrémní víře ve stát, ale nepolevím v jisté důvěře ve stát, protože jsem získal důvěru k církvi. Věřím méně ve stát, protože vím více o státnících. Nemohu věřit v bezhříšnost státní správy, když jsem ji viděl. Autorita, kterou sv. Tomáš nazývá autorita smyslů, a žádná jiná mi říká, že pouhé společenství zboží je přílišné zjednodušení, než aby to bylo řešení. Církev mě učila, ale nemohu odučit sám sebe, učil jsem se, jelikož jsem žil a to se nemohu odnaučit. Pokud bych přestal být katolíkem, už bych se znova nemohl stát komunistou.

Jak už to bývá, téměř stejný byl příběh o mém vztahu k spiritismu. I v tomto případě jsem byl moderní, když jsem byl mladý, ale ne, když jsem byl velmi mladý. Dokud jsem se pohyboval ve světě neurčitého, ale nevinného náboženství chův pohlížel jsem na první projevy všech těch psychických a psychologických záležitostí spíše s nelibostí. Celý ten mesmerismus a magnetické triky s myslí jsem nenáviděl, jejich vypoulené oči, strnulé postoje a nepřirozená hypnóza a všechny ostatní triky mi byly protivné. Když jsem viděl, že děvče, které jsem obdivoval, sedá ke křišťálové kouli, byl jsem vzteky bez sebe, aniž bych skoro věděl proč. Pak přišlo období, kdy jsem proto chtěl najít nějaký důvod, protože jsem prozkoumal svůj rozum a žádný nenašel. Zdálo se mi vědecky nekonsistentní uctívat výzkum a psychologický výzkum zapovídat. Viděl jsem, jak mužové vědy čím dál víc tyhle záležitosti přijímají a tak jsem se vydal cestou svého vědeckého věku. Spiritistou v přísném smyslu slova jsem nikdy nebyl, ale spiritismus jsem téměř vždy hájil. Se spiritistickou tabulkou jsem experimentoval dost na to, abych se s konečnou platností přesvědčil o tom, že se dějí věci, které nejsou přirozené v obvyklém slova smyslu. Dospěl jsem pak k závěru, z důvodů jejichž vysvětlení by tu zabralo příliš místa, že nejsou ani tak nadpřirozené jako nepřirozené a dokonce protipřirozené. Věřím tomu, že ty experimenty pro mě byly špatné a věřím, že byly špatné i pro další experimentátory. Přišel jsem na to ovšem dlouho před tím, než jsem objevil katolickou církev nebo katolický názor na tuto otázku. Jen mi přišlo, jak už jsem řekl, působivé, že to není náboženství, které má pravdu, když ji mám i já, ale má pravdu tehdy, když se já mýlím.

K oběma případům bych rád podotkl, že jejich společné fráze jednoznačně nejsou pravdivé. Není pravda, že by církev bortila mé přirozené svědomí, není pravda, že by po mně církev chtěla, abych se vzdal svého ideálu. Není pravda, že by někdy byl mým ideálem kolektivismus. Nevěřím ani tomu, že by to skutečně byl někdy ideál někoho jiného. Nebyl to ideál ale kompromis, ústupek praktickým ekonomům, kteří nám říkali, že chudobě nemůžeme předejít ničím jiným než čímsi neobyčejně podobným otroctví. Státní socialismus nám nikdy nepřipadal přirozený, nikdy nás nepřesvědčil, že by byl přirozený, přesvědčil nás, že je nezbytný. Stejně tak spiritismus nikdy nevypadal jako něco přirozeného, ale jako něco nutného. Každý z oněch názorů nám tvrdil, že právě on je jedinou cestou do zaslíbené země v jednom případě do budoucího života a v druhém do života v budoucnosti. Neměli jsme v oblibě vládní oddělení, lístky a rejstříky, ale bylo nám řečeno, že jinak nelze dosáhnout lepší společnosti. Neměli jsme rádi temné pokoje a pochybná média a dámy svázané provazem, ale bylo nám řečeno, že jiné cesty k lepšímu světu není. Byli jsme připraveni plížit se městským potrubím nebo duchovní stokou, protože to byla jediná cesta k lepšímu, dokonce jediná cesta jak potvrdit, že vůbec něco lepšího existuje. Ale kanalizační potrubí se nikdy neobjevovalo v našich snech jako věže ze slonoviny nebo domy ze zlata, ani jako loupežnická věž z našich romantických klukovských let nebo jako pevný a pohodlný dům naší zralé zkušenosti. Víra nejenže měla po celou tu dobu pravdu, ale měla pravdu od prvního do posledního, od našich nezkažených instinktů po naši shrnující zkušenost. Neodsuzovala nic než údobí intelektuálního snobismu a kapitulace před přesvědčivostí pedanterie. Neodsuzovala nic než to, co jsme nakonec odsoudili sami, třebaže jsme to odsoudil možná příliš pozdě.

Církev tedy nikdy neznemožnila můj osobní ideál, pravdivější by bylo říci, že byla první, která ho učinila možným. Ideál encykliky byl mnohem bližší mým instinktům než ideál, kterým jsem je připustil nahradit. Katolické podezření vůči klepání spiritistickým stolečkem bylo mnohem bližší mým původním podezřením než má následná kapitulace. Je však jistě zřejmé, že v obou těchto případech katolická církev hrála přesně tu roli, kterou se zavazovala hrát: že ví to, co se od nás nedá čekat, že bychom věděli, ale co bychom pravděpodobně přijali, kdybychom to skutečně znali. V tomto ani v dalších případech, o nichž se většinou zmiňuji v této studii neodkazují k věcem, které by byly skutečně nejpotřebnější vědět. Nadpřirozené pravdy spojené s tajemstvím milosti náleží theologům a připusťme, že i pro ně jsou to věci spíše citlivé a obtížné. Transcendentní pravdy jsou sice nejdůležitější, ale nehodí se nejlépe k ilustraci tohoto konkrétního bodu, jímž je rozhodnutí ověřitelné více či méně zkušeností. A o tom všem co lze ověřit zkušeností mohu říci totéž: byla doba, kdy jsem katolickou nauku považoval za nesmyslnou, ale ani to nebylo v nejrannější době, čase větší prostoty, kdy jsem někdy letmo zahlédl smysl, o nauce nemaje ani ponětí. Svět mě podvedl a církev mě kdykoli mohla z podvedení vyvést. To co člověk může odložit jako přinejmenším pověru je móda tohoto pomíjejícího světa.

Mohu dát mnoho dalších příkladů, ale obávám se, že by měly nevyhnutelně egoistické sklony. V celé této studii se potýkám s dvojitou potíží, totiž že všechny cesty vedou do Říma a že každý poutník je v pokušení mluvit tak, jako by se jeho cesta podobala všem ostatním. Mohl bych se například více rozepsat o mém ranném zápolení s poněkud směšným dilematem, které mi v mém mládí předložili optimista a pesimista. Urychleně a správně jsem odmítl být pesimistou a proto jsem upadl do toho, že jsem se nazýval optimistou. Dnes už se tak nazývat nemohu, důležitější ale je, že dokážu vidět ctnost zapletenu v obojím. Myslím ovšem, že je zapletena a myslím, že rozplést ji může starší a jednodušší pravda. V této souvislosti je ovšem klíčové toto: dřív, než kdy slyšel o optimistech a pesimistech byl jsem mnohem více podoben tomu, co jsem dnes, než něčím co lze zahrnout pod ta dvě pedantická slova. V letech mého dětství jsem si myslel, že veselost je dobrá, ale stejně tak jsem zastával názor, že je špatné neprotestovat proti skutečně špatným věcem. Po jistém období intelektuálního formalismu a falešných antitezí jsem se vrátil ke schopnosti přemýšlet o tom, co jsem do té doby jen cítil. Zjistil jsem však, že se protest může povznést k mnohem božštějšímu rozhořčení a že veselí není než jemným náznakem mnohem božštější radosti. Nejde ani tak o to, že bych zjistil, že jsem se mýlil, ale o to, že jsem přišel na to, proč jsem měl pravdu.

V tom vidíme svrchovaný příklad toho, jak výjimka potvrzuje pravidlo. Pravidlo, o němž jsem zhruba pojednal v předešlé kapitole, zní, že katolická filosofie je universální filosofie, která ve všem odpovídá lidské přirozenosti a povaze věcí. Pokud však k lidské přirozenosti někde nepřilne, zjistí se, že v dlouhodobém je to ve prospěch něčeho přiléhavějšího. Obecně nám vyhovuje, a pokud ne, učíme se jí přizpůsobit a to tak dlouho, dokud jsme vůbec schopni se něčemu učit. V těch zřídkavých případech, kdy rozumný muž skutečně může říct, že mu to nejde na rozum, obvykle zjistí, že je to správné a to nejen vzhledem k pravdě, ale i vzhledem k jeho nejhlubším instinktům o pravdě. Vzdělávání s konversí nekončí, spíše začíná. Člověk se studiem neskončí, když zjistí, že některé věci stojí skutečně za to studovat, a mezi takové věci nepatří jen orthodoxní hodnoty, ale i orthodoxní námitky. Je to dosti podivné, ale v jistém smyslu je zakázané ovoce mnohem plodnější než ovoce povolené. Je plodnější ve fascinovaném botanickém studiu bádajícím, proč je skutečně jedovaté. Jen pro příklad, všichni bohatí lidé jsou instinktivně proti lichvě a církev jejich instinkt jen potvrzuje. Ale naučit se lichvu definovat, studovat ji a vysvětlovat proč je špatná, znamená mít liberální vzdělání nejen v politické ekonomii, ale i v Aristotelově filosofii a dějinách lateránského koncilu. Pro téměř každou spíše lidskou radu, kterou dává církev lidstvu existuje lidský důvod a najít princip věcí patří, mimo jiné, k nejsilnějším intelektuálním rozkoším. V každém případě zůstává skutečností, že církev má pravdu zejména v tom, že je obvykle tolerantní, avšak tam, kde je intolerantní má nejvíce pravdy a je i nejrozumnější. Adam žil v zahradě, kde měl zaručeny tisíceré milosti, ale jediný zákaz byl milostí největší.

Stejným způsobem ať se konvertita nebo spíše ještě polo-konvertita postaví ke každému faktu, který se zdá potvrzovat falešnost katolického schématu, a pokud před ním bude stát dostatečně dlouho, zjistí pravděpodobně, že je to největší ze všech pravd. Sám jsem to odhalil v extrémní logice svobodné vůle, která je obsažena v padlých andělech a možnosti zavržení. Takové věci jsou úplně mimo možnosti mé představivosti, ale linie logiky v mém rozumu míří směrem k nim. Určitě se mohu pokusit ospravedlnit celou katolickou theologii, pokud mi bude dopřáno, abych vyšel ze svrchované posvátnosti a hodnoty dvou věcí: rozumu a svobody. Je poučné zjistit, že podle současných protikatolických řečí jsou to právě ty dvě věci, které jsou podle nich katolíkům zakázány.

Svou myšlenku ovšem nejlépe vyjádřím, když zopakuji, co už jsem řekl v souvislosti s uspokojení rozsahu katolické universality. Nemohu tyto theologické krajnosti popsat, ani nemám vzdělání a autoritu, abych je definoval. Přesto si tuto záležitost stále stavím takto: za předpokladu, že by se mi stalo takové neštěstí a já ztratil víru, mohl bych se vrátit k té levné lásce a hrubému optimismu, které tvrdí, že každý hřích je hloupost a že zlo nemůže zvítězit nebo že dokonce neexistuje? Nemohl bych se do těchto vypolštářovaných kaplí vrátit o nic víc, než se může člověk, který nabyl zdravý rozum vrátit do vypolštářované cely. Mohu přestat věřit v Boha jakéhokoliv druhu, ale nemohu si přestat myslet, že Bůh, který stvořil lidi a anděly svobodné byl lepší než ten, který je donutil do pohodlí. Mohu přestat věřit v jakýkoli budoucí život, ale nemohu si přestat myslet, že byla lepší nauka, že si svůj budoucí život volíme a tvoříme, než že je pro nás připraven jako hotel a že jsme do něj dopravováni nebeským omnibusem stejně donucovacím, jako byla Černá Marie. Vím, že je katolicismus pro mě příliš velký a že jsem dosud nevyzkoumal jeho krásy či hrozné pravdy. Vím ovšem, že universalismus je pro mě příliš malý a já se nemohu vplížit zpět do tohoto nudného bezpečí, protože jsem hleděl na závratnou vizi svobody.