IX Krátká kapitola

Někdy kolem roku 1913 se eugenika změnila z podvodu v módu. A tehdy mohu-li si dovolit takové shrnutí, začala teprve ta pravá legrace. Organizující a spořádávající mysl, již jsme viděli už posuzovat problém populace slumů, populárních materiálů a možnosti protestů, měla dojem, že přišel čas zahájit tažení. Eugenika se začala objevovat ve velkých titulcích hlavních deníků a na velkých obrázcích v častopisech. Gentlemanovi z ciziny jménem Bolce žijícímu v Hampsteadu se dostalo velké reklamy kvůli jeho jednoznačnému záměru stát se otcem Nadčlověka. Nakonec se narodila Superžena a dostala jméno Eugenetta. O rodičích se psalo, že udělali naprosto vše proto, aby vytvořili dokonalé prenatální podmínky „Odstranili ze svého života vše co nesměřovalo k naprostému štěstí.“ K tomu by jistě byli připravení mnozí jiní, ale ve přebohatém novinářském psaní o tomto tématu nemohu najít podrobnější poznámky o tom, jak se to má udělat. Byl konsultován pan H. G. Wells, dr. Saleeby a zjevně dr. Karl Pearson. V rodičích byla pečlivě pěstována každá vlastnost žádocí pro ideá,ní dítě. Problém smyslu pro humor byl považován za mimořádně vážnou věc. Eugenický pár se přirozeně obával, že by v tomto směru mohl mít nedostatky a proto se jako praví vědci obrátili na odborníky. Aby pěstovali svůj smysl pro legraci a zábavu navštívli Harry Laudera (slavný skotský komik a bavič pozn. překl.), poté Wilkie Barda a poté i George Robeye (hvězdy anglických music-halls pozn. překl.), ale jak se zdálo, vše marně. Čtenáři novin se však zdálo jakoby jména Mečikova, Steinmetze a Karla Pearsona měla být brzy skoro tak známá jako Robeye, Laudera a Barda. Spory o těchto eugenicích a zprávy o polemikách na eugenických kongresech plnily nesčetné novinové sloupce. Skutečnost, že tvůrce dokonalých prenatálnách podmínek pan Bolce čelil posléze u soudu žalobě kvůli tomu, že svůj byt ponechával ve špinavém a zanedbaném stavu vrhl jen malý a prchavý stín na překrásný úsvit vědy. Bylo by marné zaznamenávat kterýkoliv z tisíce svědectví o jejím triugfu. Přirozenost věcí je taková, že by to znamenalo napsat velmi dlouhou kapitolu či spíše začátek další knihy. V nespočetných příkladech by zaznamenávala triumfy popularizace eugeniky v Anglii. Jenže tahle kapitola není první, nýbrž poslední. A musí to být kapitolka velmi krátká, protože celý tenhle příběh byl ukrácen. Stalo se cosi velmi zvláštního. Anglie se vydala do války.
Už to samo o sobě by stačilo nepříjemně narušit život malé Eugenettky a počátky nastolení eugeniky. Musíme si ale všimnout mnohem hrozivější a znepokojivější skutečnosti. S kýmpak se to, běda, Anglie pustila do války? Anglie se vydala válčit s Nadčlověkem v jeho rodišti. Pustila se do boje právě s tou zemí vědecké kultury z níž vzešel samotný ideál Nadčlověka. Válčila tedy s celým dr. Steinmetzem a asi i s nejméně polovinou dr. Karla Pearsona. Vedla bitvu s rodištěm devíti desetin profesorů, kteří byli proroky nové naděje lidstva. Do pár měsíců bylo už jen samo označení profesor předmětem sykotu a nízké plebejské zábavy. Samo jméno Nietzseho, který pozvedal před lidstvem tuto naději v něco nadlidského se dočkalo výsměchu celého světa, jako kdyby byl stižen šílenstvím. Na celý národ sestoupila jiná nálada. Byla to chuť dát se na pochod, duch spontání vojácké bdělosti a demokratické disciplíny, jíž velely vzdálené zvuky polnice. Lidé se, kupodivu, začali bavit o starých a společních věcech, o anglických hrabstvích, jejich klidných krajinách, o mateřství a zpola pohřbeném náboženství své rasy. Smrt osvěcovala zemi jako nové slunce a vše činila živým a viditelně drahým. A v přítomnosti této urgentní skutečnosti se jaksi zdálo, že i pan Bolce a eugenické dítě, jsou kdesi nesmírně daleko a skoro stejně tak k smíchu.
Takový zvrat vyžaduje vysvětlení, které můžeme ve stručnosti nabídnout. A Evropě byla jedna provincie, která dovedla blíž než kterákoliv jiný ten druh řádu a předvídavosti, které jsou předmětem této knihy. Už dlouho byla příkladným státem pro všechny ony racionálnější moralisty, kteří ve vědě viděli spořádanou spásu společnosti. Měla jistě před všemi státy náskok v sociální reformě. Všechny systematické sociální reformy si od ní všichni hrdě a otevřeně půjčovali. Když pak tedy tato provincie Prusko seznala, že by bylo příhodné svůj imperiální systém rozšířit o sousední a neutrální Belgii měli všichni vědečtí nadšenci příležitost a privilegium, jichž se pouhým theoretikům často nedostává. S uspokojením mohli sledovat jejich utopii v chodu, ve velkém měřítku a z blízka. Na rozdíl od ostatních evolucionistických optimistů nemuseli čekat na pomalé přibližování se nečeho, co by se blížilo jejich snům. Nemuseli čekat na něco vzdálenoho, na vize budoucího státu, viděli svůj Ráj zpřítomněný. A pět let mlčeli.
Nakonec ta věc pošla a její puch táhl až do nebes. Dalo by se předpokládat, že taková hnusota nikdy zcela nevymizí z lidské paměti, ale paměť lidská je nestálá. Je možné, že tihle zmatení hlupáci opět shromáždí pospolu a znovu se pokusí věřit svým snům a nevěřit svým očím. Někteří možná milují otrokářství tak ideálně a nezaujatě, že k němu budou loyální i v porážce. Kdekoliv bude nalezen zlomek tohoto roztrhaného řetězu, najdeme je jak se ho usilovně drží.Věčná milost ale stanovila meze pro toho, kdo byl nejprve podveden a posléze oklamal sám sebe. Viděli své vzory vědy a organizace, jak dělají svoje na zemi i na moži a ukazují svou lásku k učenosti v Lovani a lásku k lidstvu v Lille. A alespoň na chvíli věřili svědectví svých smyslů. A pokud nevěří nyní, neuvěří, ani kdyby jeden vstal z mrtvých, ani kdyby vstaly na svědectví proti nim miliony těch, kdo padli, aby porazili prušáctví.

VIII Konec domácích bůžků

Ozvěnu skutečného mínění anglických mas nalezneme jedině v konversaci nebo v komické písničce. Ta druhá je zjevně pochybnější, ale je to zase jediná zaznamenaná věc, již je možné citovat a která je alespoň trochu blízko. Sice mluvíme o populárním tisku, ale popravdě řečeno, žádný lidový tisk neexistuje. Je to možná dobře, v každém případě by ale většina čtenářů byla mírně překvapena, kdyby byl úvodník napsaný jazykem nádeníka. Tisk se někdy zajímá i o věci, které jsou i skutečným zájmem demokracie, třeba koňské dostihy. Někdy je tisk asi tak populární jako útisk nahaněčů vojenského námořnictva (hra se slovy Press a Press Gang, což byl způsob víceméně násilných odvodů zejména do britského vojenskéhko námořnictva. Pozn překl.). Mluvíme o vůdcích labouristů v parlamentě, ale ti by se chovali velmi neparlamentně, pokud by začali mluvit po dělnicku. Bolševici se tuším hlásí k tomu, že propagují cosi, co označují za „proletářské umění“, což jen dokládá, že slovo bolševismus bychom někdy mohli zkracovat jako blbost. Takový bolševik není proletář, ale spíše právě to, z čeho obviňuje všechny ostatní, že jsou. Bolševik je především buržoa, židovský městský intelektuál. A argument proti průmyslovému intelektualismu, lze formulovat sotva lépe než právě tímto srovnáním. Žádné proletářské umění nikdy neexistovalo, ale velmi určitě existovalo venické, rolnické umění. A jedinou literaturou, která nám připomíní tón a řeč anglických pracujících tříd lze najít v komických písních anglických musichallů. První z nich jsem slyšel na své cestě do Ameriky, uprostřed oceánu na dohled Nového Světa, kde se na obzoru začínala rýsovat Socha Svobody. Z úst, ze všech lidí na světě, mladého skotského inženýra, jsem poprvé slyšel tato nesmrtelná slova z londýnského musichallu:
Táta dostal padáka z vodárny
že kouřil svou třešňovou bruyerku
Táta dostal padáka z vodárny
páč by tu vodárnu mohl zapálit
Jak jsem řekl svým přátelům v Americe, myslím, že vlastnec se nemá chlubit a chlubení samo o sobě není nic, čím by se člověk měl chlubit. Pochybuji o přesvědčivé síle angličitny, příkladmo u Kiplinga. Člověk ji může cizincům vnucovat až příliš silně, jak se zase můžeme poučit u Diceknse. Nejsem žádný imperialista a šovinista jen při vzácných a náležitých příležitostech jsem šovinista. Když ale slyším ona slova o tátovi a vodárně, když pod dalekou cizí oblohou slyším něco tak skvělé aglického, pak věru (řekl jsem jim):
Milosti a nebesům díky vzdávám
že na mě usmály se, když jsem se narodil
a dopřály mi, jak vidíte mě dnes, být
malým anglickým dítětem.
Ona ušlechtilá sloka o vodárnách má v sobě vedle národnosti i další prvky ušlechtilosti. Nabízí stručné a téměř dokonalé shrnutí celého sociálního problému v průmyslových zemích , například vAnglii či Americe. Kdybych chtěl systematicky vyložit prvky etického a ekonomického problému v Pittsburghu nebo Sheffieldu, nemohl bych udělat nic lepšího si vzít těchto pár slov a rozdělit je jako nadpisy pro kázání, Dovolte mi zde tyto body zhruba nastínit.
I. :Táta Toto slovo se dosud užívá mezi více nevědomou a hůře placenou částí průmyslové společnosti, je to odznak staré konvence či jednotky zvané rodina. Muž a žena si vzájemně slíbí věrnost a muž přijme odpovědnost za všechy ženiny děti a proto se mu obecně říká „otec“. Nesmíme se domnívat, že básník či zpěvák je jedním z těch dětí. Může to být manželka nazývaná podle téhož rituálu „matka“. Chudé Angličanky říkají „Táta“ a chudé Irčanky „On sám“ a obě míní titulární hlavu domácnosti. Nutno si uvědomit, že mezi ignoranty tato konvence či zvyk stále existují. Otec a rodina jsou základy myšlení, přirozená autorita připadá básníkovi stále přirozená. Je však překrývána a odvracena umělejšími autoritami: úředníkem, ředitel školy, policistou, zaměstnavatelem atd. Jaké jsou tyto síly bojující s rodinou uvidíme drazí bratři, jakmile postoupíme k druhé části jíž je
2. Dostal padáka. Tento idiom charakterisuje pozdějí fázi dějin jazyka než poměrně primitivní slovo „táta“. Je zbytečné se přít, zda pojem pochází z Turecka či jiné otrokářské společnosti. V Americe říkají,že tátu vyrazili. Toto vyjádření ovšem vyjadřuje plně jedinečný ekonomický systém v němž nyní otec musí žít. Rodinou tradicí je sice považován za pána, ale v průmyslové tradici nyní může být jen jistým druhem služebníka, a to služebníka, který nemá jistoty otroka. Kdyby vlastnil svou vlastní dílnu a nářádí, nemohl by dostat padáka. Kdyby byl byl vlastnictvím pána, nemohl by dostat padáka.Otrok a člen cechu ví, kde budou každou noc spát. Jen proletář individualistického industrialismu může dostat padáka: pokud ne tím stylem, že by ho hodili z Bosporu, pak jistě tak, že by ho vyhodili na nábřeží Temže. Postupme nyní k třetí části
3. z vodárny. Tento detail tátova života je velmi důležitý, je totiž odpovědí většině socialistů, tak jak byla předchozí část odpovědí většině kapitalistů. Vodárna, která otce zaměstnala je velmi velká, oficiální a neosobní instituce. Jestli je to technicky vzato byrokratické oddělení nebo velký podnik má malý nebo žádný vliv na to, co o ní táta cítí. Vodárna může a nemusí být a znárodněna a to nutně nemusí mít žádný vliv na to, jestli tátu vyhodí a vůbec žádný vliv na to, že bude obviněn, že si zahrává s ohněm. Ve skutečnosti je to tak, že jestliže se od kapitalisty dá spíš očekávat, že mu dá padáka, pak u socialisty je ještě víc pravděpodobné, že mu zakáže kouřit. Táta nemá žádnou svobodu a na jakýsi druh soukromého vlastnictví věcí jako je voda a oheň. Pokud by vlastnil svou studnu, nikdo by mu nemohl odpojit vodu a když bude sedět u svého krbu nemusí nikdy odložit dýmku. To je skutečný smysl a význam vlastnictví majetku a skutečný argument proti socialismu a možná jediný argument proti socialismu.
4. že kouřil. Na naší prapodivné přechodové fázi industrialismu není nic divnějšího než fakt, že zatímco zaměstnavatelé si nadále nárokují právo propustit člověka jako zaměstnance, začínají si již nárokovat právo dohlížet na něj jako na syna. Ekonomicky může jít a hladovět na nábřeží Temže, ale ethicky a hygienicky musí být hlídán a rozmazlován v dětském pokoji. Vláda odmítá jakoukoliv odpovědnost dohlédnout na to, aby měl chleba. Velmi naléhavě ale přebírá veškerou odpovědnost postarat se, aby nedostal pivo. Nechá schválit pojišťovací zákon jímž ho donutí, aby si sám obstaral léky, ale je jí zapřisáhle jedno, zda si dokáže sehnat něco k jídlu. A tak jestli že je vyhazování z práce neslučitelné s rodinou, pak už vůbec nejde dohromady s dohledem. Je to jeden velký zamotaný řetěz rozporů a protikladů. Je pravda, že ve zvláštním a posvátném textu Písma, nad nímž tu rozvažujeme je kouření zakázáno z obecných a veřejných důvodů a ne z medicinských a soukroumých. Přesto však není o nic méně důležité si uvědomit, že když jeho páni už prokázali, že alkohol je jed, mohou velmi brzy dokázat, že i nikotin je jed. A je vůbec nejvýznamnější, že toto nebezpečí je ještě větší v takzvané nové americké demokracii, než v takzvané staré anglické oligarchii. Když jsem byl v Americe, lidé tam již „bránili“ tabák. Lidé, kteří hájí tabák jsou na nejlepší cestě k tomu, aby dokazovali, že je obhajitelné denní světlo, nebo že skutečně není hříšné kýchnout. Jinak řečeno, potichu začínají šílet.
5. svou třešňovou bruyerku. Zde vidíme přechodný a anomální stav instituce vlastnictví. Dokonce, možná především, mezi chudými stále přežívá jistý sentiment. Pojí se ale spíše s hračkami než s nástroji, k drobným výrobkům spíš než k výrobním prostředkům. Stále však lze pozorovat cosi z vlastnického rozumu, například prvek obyčeje a kontinuity. Byla to jeho stará bruyerka z třešňového dřeva, stará společnice, možná spojená s různými romantickými nebo zábavnými událostmi v jeho životě, kterou táta pořád kouřil, nazvdory všem vodům a nástrahám cigár wodbinek či levných cigaret. Je to možná stejně tak relikvie jako tretka. Protože to ale není skutečný nástroj, protože člověku neumožňuje chopit se kreativních energií společnosti je, spolu se vší jeho sebeúctou vydána na pospas tomu, čemu se říká padák. Když dostal padáka z vodáren, je až příliš pravděpdobné, že bude muset svou starou třešňovou bruyerku zastavit.
6. páč by tu vodárnu mohl zapálit. A tento jediný verš, jako jediné verše velikých básníků je tak plným, konečným a dokonalým obrazem všech zákonů, které schvalujeme a všech důvodů, jimiž to vysvětlujeme, tak přesnou analýzou logiky všech našich současných preventivních opatření, že dokonce i ruky komentátorovy vypadá pero a nezbývá, než aby mistrovské dílo mluvilo samo za sebe.
Analýzy třeba jako ta výše uvedená podávají lepší výpověď než mnoho jiných o anomálním postoji a situaci dnešního anglického proletáře. He příhodnější, protože se vyjadřuje slovy, které on skutečně používá a k nimž dozajista nepatří slovo proletář. Bude se připomínat, že vše co se podílí na vytváření oné složitosti je v nedokončeném stavu. Vlastnictví ještě docela nevymizelo, otroctví ještě tak docela nenastoupilo, manželství v obtížích přežívají, sociální usmětňování existuje s omezeními či spíše vytáčkami. Otázkou zůstává, která ze sil má navrch a zda mohou staré síly odolat novým. Doufám že ano, ale vím, že vzdorují s víc než jedním těžkým handicapem. Hlavním mezi nimi je ten, že dělníkovy rodiné city jsou nyní už spíš instinktem než ideálem. Zřejmou obranou ideálu je náboženství. Zřejmou obranou manželství a rodiny je křesťanské náboženství. Z různých důvody, které by mohly vysvětlit jen dějiny Anglie (třebaže to dělají jen zřídka) byly přitom dělnické třídy této země od křesťanství odříznuty. Nechci vůbec popírat, ba budu při každé příležitosti souhlasit, že monogamii a její domácí odpovědnosti lze hájit na racionálním základě odděleném od náboženského. Náboženství je ale praktickou ochranou každého morálního ideálu, který má být populární a bojovný. A náš ideál, pokud má přežít, se musí vyznačovat obojím.
Ti, kdo si dělají legraci z hospodyně, která pamatuje lepší časy a o nichž jsme tu už něco řekli, obvykle mluví se stejnou novinářskou rozmarností o jejích domácích potřebách jako o jejích domácích bůžcích. Byli by celí vyjevení, kdyby zjistili jak moc mají pravdu. Modernímu naterialistovi chybí přesně to, čím pro antického pohana mohli být domácí bůžci. Ti antičtí nebyli jen z kamene a dřeva, či alespoň v kameném obložení domácího krbu a dřevě střešní konstrukce je vždy víc, než jen stavební materiál. Dokud křesťanství zachová tradici svatých patronů a přenosných ostatků potrvá i tato idea požehání domácnosti. I Pokud lidé nemají rodinná božstva, mohou stále mít zbožštělý domácí život. Když křesťanství zchladlo vlivem puritánství a racionalismu, v krbu povadlo teplo skrytého a utajeného domácího ohně. Několik uhlíků ovšem pořád žhne, nebo ještě matně svítí a mezi chudými se pořád drží vzpomínka na to, že hmotné vlastnictví je cosi posváného. Znám chudáky pro které je životním dobrodružstvím odmítnout velké sumy peněz nabízené za staré měděné ohřívače.Nechtějí je pro jakýkoliv jednoduchý užitek. Nepoužívají ho k ohřívání, ale hřeje je už jen to, že ho mají. Je to věru, jak vesele poznamenal seržant Buzfuz, poklop skrytého ohně. A je to ten oheň, který hořel před cizími a neotesanými bohy, podobnými obřím dřevěným pannám, v chyší starověké Itálie. Je to domácí bůh. A já si dokážu představit jak nějaký zanedbaný a nešťastný Angličan umírá s očima upřenýma na rudé žhnutí toho kousku mědi tak, jak šťastnější muži umírali s očima upřenými na zlatý třpyt kalicha nebo kříže.
Vždy se proto bude poukazovat na to, že vždy existovala jakási spojitost mezi mystickou vírou a materiální podobou rodinného života, že obecně vždy držely spolu a co je smutnější spolu vymizely. Pracující třídy nemají žádné majetkové reservy s nimiž by mohly bránit ostatky svého náboženství Nemají náboženství, jímž by posvěcovali a dodávali důstojnost svému majetku. A především mají tu nesmírnou nevýhodu, že mají pravdu a neví o tom. Drží se svých zdravých principů, jako by to byly rozmrzelé předsudky. Své drobné jmění skrývají skoro tak, jako by ho ukradli. Chudá žena kolikrát řekne soudci, že se bude držet svého muže s takovým vzdorem a zoufalstvím, s nímž se prostopášnice rozhoduje od svého manžela utéct. Když je zbavena dítěte bude často bude plakat tak beznadějně, jako by jí nebylo pomoci, skoro podobná dítěti, kterému sebrali panenku. Ba co dím, dítě brečící kvůli ztracené panence na ulici se setká s větším soucitem než ona.
Zábava zatím pokračuje a dokonce i v novinách se dočteme o mnoha takových konfliktem mezi rodiči se zlomeným srdcem a filantropy, kteří se jim vloupali do domu, a vždy samozřejmě se stejným výsledkem. Když na tohle přijde musíme být prostořecí, protože jediná alternativa by znamenala zuřit a já nechci skončit záchvatem všeobecného vzteku. Vím, že mnozí z ěch, kdo tuto mašinerii spustili to udělali z podnětu upřímného i když popleteného soucitu a mnozí další z těžkopádného i když nikoli bezecetného lékařského či právnického zvyku. Ale i kdybychom já a ti, kdo se mnou souhlasí měli sklony k jisté příkrosti a prudkému odsudku, nemají tito vážení lidé s naší netrpělivostí ztrácet trpělivost. V měřítku jejich velkých plánů je jistě pod jejich úroveň stěžovat si na protesty tak bezvýslednými proti křivdám tak individuálním. V téhle kapitole jsem se zamyslel nad šancemi obecné demokratické obrany cti rodiny a domácnosti a byl jsem donucen dospět k závěru, že v současnosti nevypadají příliš nadějně a že je přinejmenším jasné, že je nemůžeme zakládat na žádných osobních nadějích. Pokud takový závěr znamená naši porážku, říkáme tím současně, že nás to vede k nezaujatosti. Přinejmenším není na nás a pro nás, abychom protestovali způsobem, který by sliboval cokoliv demagogovi, natožpak patolízalovi. Ti, jimž sloužíme nikdy vládnout nebudou a ti, jichž litujeme, nidky nedosáhnou vzestupu. Parlament nikdy neobklopí předlužené babičky mávající lístky ze zastaváren. Postižené děti nemají žádné odbory. Těžko předpokládat, že by moderní vládu svrhlo pár ubohých špinavců omylem, či spíše běžnou náhodou poslaných do vězení. Všem těm vznešným socialistům, nebo těm velkých reformátorům a rekonstruktérům kapitalismu, rozmachujícím se ke svým vědeckým triufům a nestarajícím se o nic z těcho věcí, jistě nestojí za to, aby mručeli nad našim marným hněvem. A je-li marný, pak je přinejmenším méně shnilý a zkorumpovaný a nakolik je beznadějný, natolik je i nevděčný. Mají své velké kampaně a kosmpolitní systémy pro usměrňování milionů i výsledky vědy a pokroku. Nemají proč se hněvat na nás, kteří prosíme za ty, kdo nikdy nebudou číst naše slova, ani neodmění naše úsilí, třeba jen vděčností. Jistě na nás nemusí pohlížet s ničím horším než se zmatkem, když vidí, že připomínámím těchto maličkostí o zlomených srdcích a vylomených zámcích domovních dveří neděláme nic, než že zapisujeme nezaznamenatelné: triviální tragedie, které budou v proudu času čím dál rychleji blednout, nářky které v prudkém a nekončícím větru nikam nedolehnou, prudká slova zoufalství napsaná jen na plynoucí vodě. Leda snad, že by snad byla, jak někteří podivínky a zarputile tvrdí, byla kdesi hluboko vtesána do rudé žuly Božího hněvu.

VII. Proměny socialismu

Socialismus je jedna z neprostších myšlenek na světě. Vždycky mi bylo divné, proč je kolem ní tolik zmatku, nepochopení a ubohých pomluv. Svého času jsem se socialismem souhlasil, protože byl jednoduchý. Nyní s ním nesouhlasím, protože je příliš jednoduchý. Přesto s ním většina jeho oponentů zachází jako by nešlo jen o nepravost, ale o přímo o tajemství zla, což je podle všeho mate ještě víc, než je to přivádí k šílenství. To, že jeho odpůrci budou socialismem zmateni nemusí vypadat divně. Zvlášnější a zajímavější se jeví, že stejně popletení jsou i jeho obdivovatelé. Nepřátelé socialismus měli ve zvyku socialismus odsuzovat jako anarchii, jež je jeho protějškem. Jeho příznivci podle všeho předpokládají, že je to jakýsi druh optimismu , což je téměř stejný opak. Přátelé i nepřátelé se vyjadřovali tak, jako by socialismus obsahoval jakousi vírou v ideální lidskou přirozenost, což by mě nikdo nenapadlo. Socialistický systém je víc než jakýkoliv jiný založen ne na optimismu, ale na dědičném hříchu. Navrhuje, aby stát jako svědomí společnosti držel všechy primární formy vlastnictví a to očividně proto, že lidem nelze umožnit aby vlastnili, obchodovali, sdružovali se, nebo si konkurovali, bez toho, aby si u toho tím ubližovali. Právě tak jako může stát vlastnit všechny zbraně, aby se lidi nepostříleli, tak může držet všechno zlato a veškerou půdu, aby se vzájemně nepodváděli, nevydírali a nevykořisťovali. Vypadá to mimořádně prostě a dokonce očividně a tak tomu i je. Je to příliš do očí bijící, než aby to mohla být pravda. Ale i když je to očividné, je skoro neuvěřitelné, že to kdy kdo považoval za optimismus.
Osobně jsem proti socialismu nebo kolektivismu či bolševismu, nebo jak to budeme chtít pojmenovat v první řadě z důvodu, jemuž se tu nevěnuji, totiž iedálu vlastnictví. Říkám ideál a ne jen idea a už to samo ukazuje na morální omyl v celé věci. Odstraňuje to všechny chmurné obavy antisocialistů o tom, že lidé zatím ještě nejsou anděly, i všechny ještě strašnější naděje socialistů, že z lidí budou brzy nadlidé. Netvrdím a nesouhlasím s tím, že by vlastnictví byl ústupek nízkosti a sobectví, myslím, že jde o věc cti. Myslím, že je to ta nejopravdověji populární věc cti. Ale i když to má všechno společné s mou výzvou za důstojnost domova, nemá to co do činění s tímto letmých shrnutím situace socialismu. Proto jen krátce poznamenám, že je marné , když mi ti vulgárnější kapitalisté ušklibující se nad ideály říkají, že abych mohl nenávidět socialismus musel bych změnit lidskou přirozenost. Souhlasím, musí ji změnit k horšímu.
Mračna kolem smyslu socialismu do značné míry rozptýlili fabiáni v devadesátých letech. Přičinil se i pan Bernard Shaw, který jako jakýsi protiromantický Quichote, se Sydney Webbem jako Sancho Panzou, útočil na rytířstvo stejně jako rytířstvo bojovalo s větrnými mlýny. Jestliže tihle paladinové měli nějaký hrad, který by hájili, pak můžeme říct, že jejich hradem byl poštovní úřad. Sloupovitá červená poštovní schránka byla nehybným kůlem k němuž byla připoutána nezdolná síla kapitalismu. Podnikatelé, kteří tvrdili, že stát nemůže nic řídit byli nuceni připustit, že všechny své obchodní dopisy a telegramy svěřují státu.
Ono se totiž nakonec ukázalo, že není potřeba, aby jedna pošta soutěžila s druhou, kdo bude mít růžovější známky nebo zajímavější pošťáky. K účinnosti poštovní služby nebylo zapotřebí aby paní poštmistrová nakupovala pencové známky za půlpenny a prodávala za dvě pence, nebo aby se zakázníky smlouvala a snažila se vydělat na každé zásilce nebo, aby na každý telegram vyhlašovala soutěž. Na tom,a aby se stát staral o národní potřeby očividně nebylo nic skutečně nemožného a poštovní úřad byl spravován přinejmenším snesitelně. I když rozhodně nebyl vždy příkladným zaměstnavatelem, mohl by se jím pomocí podobných metod stát. Nebylo nemožné, aby Nejvyšší poštmistr a obyčejný pošťák mohli dostat spravedlivou, pokud ne přímo rovnou mzdu. Stačilo by jen rozšířit toto pravidlo veřejné odpovědnosti a unikli bychom vší hrůze nejistosty a mukám soucitu, jež jako noční můry sužují lidstvo v šílených krajnostech ekonomické nerovnosti a nespravedlnosti. Jak řekl pan Shaw „Člověk musí nejprve zachránit čest společnosti, aby mohl zachránit svoji.“
Tak zněla jedna strana argumentu: že změna odstraní nerovnost. Na druhé straně byla odpověď. Nejpravdivěji ji vyslovíme, když vedle poštovního úřadu postavíme další modelovou instituci a zařízení. Má ještě blíž k ideální republice nebo obci bez soutěžení nebo soukromého zisku. Své občany vybavuje nejen poštovními známkami, ale i ošacení, stravou a bydlením a vším co potřebují. V tom všem zachovává značnou míru rovnosti, zejména v ošacení. Dohlíží nejen na dopisy, ale na všechny formy lidské komunikace, zejména ten druh zlé komunikace, která kazí dobré mravy. Toto příkladné dvojče poštovního úřadu se nazývá vězení. A mnoho z plánů příkladného státu jejich oponenti považovali za plány modelového vězení, dobrého v tom, že lidem poskytovalo rovnou stravu, ale méně přijatelný protože je stejně rovně věznil.
Je lepší být ve špatném vězení než v dobrém. Z pohledu vězně to není vůbec paradox, i kdyby jen proto, že ze špatného vězení se mu může lépe podařit utéct. Ale i když od toho odhlédneme, bylo člověku v mnoha ohledech lépe ve starém a zkaženém vězení, kde mohl žalářníky uplatit, aby mu přinesli něco k pití a pak popíjet se spoluvězni. A právě to je přesný rozdíl mezi současným a navrhovaným systémem. Současný systém nerespektuje nikdo, kdo by stál za řeč. Kapitalismus je zkažené vězení. To je nejlepší, co o kapitalismu můžeme říct. Ale je to aspoň něco dobrého, co o něm můžeme říct, protože ve zkaženém vězení je člověk o něco svobodnější, než by byl ve vězení úplném. Člověk může stejně dobře zjistit, že jeden dozorce ve vězení může být nedbalejší než jiný, jako může najít zaměstnavatele, který bude laskavější než jiní. Může si přinejmenším mezi tyrany vybrat. V druhém případě najde stejného tyrana kamkoliv se podívá. Pan Shaw a další racionální socialisté se shodli, že státu bude v praxi vládnout malá skupinka. Jakýkoliv nezávislý člověk, jemuž se ona skupina nelíbí zjistí, že na něj jeho nepřítel čeká na konci každé cesty.
O socialismu se tedy velmi stručně dá říci, že jeho přátelé jej doporučují jako rostoucí rovnost, kdežto jeho nepřátelé mu odporují jako úbytku svobody. Na jedné straně se říká, že stát posktne bydlení a stravu všem, na straně druhé padla odpověď, že to mohou udělat jen představitelé státu, kteří budou dělat inspekce po domech a regulovat, co kdo bude jíst. Kompromis k němuž nakonec došlo patří k těm nejzajímavějším a dokonce nejzvláštnějším případům v dějinách. Bylo rozhodnuto udělat vše, kvůli čemu byl kdy socialismus odsuzován a nic z toho, po čem se v něm toužilo. Jelikož se předpokládalo, že se dosáhne rovnosti za cenu obětování svobody, rozhodli jsme se dokázat, že bylo možné svobodu obětovat, aniž bychom dosáhli rovnosti. O tu se ve skutečnosti nikdo ani v nejmenším nepokusil a to zejména o rovnost ekonomickou. Zato nastalo velmi odhodlané a horlivé úsilí odstranit pomocí nové žně hrubých omezení a zásahů svobodu. Nebyl to ale socialistický stát, kdo by regulovat ty, jež by krmil, jako děti či jako vězně. Byl to kapitalistický stát podnikající nájezd na všechny, které pošlapal a opustil v libovolném doupěti jako vyvrhele nebo zlomené lidi. Moudřejší sociologové si všimli, že bude koneckonců jednoduší rovnou se pustit do hlavní práce a lidi týrat a šikanovat, aniž by se před tím zdržovali namáhavou přípravou a tím, že by je zprvu podporovali a pomáhali jim. Bylo přece jen snazší kontrolovat dům, aniž by ho museli pomáhat stavět. Při troše štěstí dokonce ho mohli dokonce zkontrolovat natolik včas, aby jeho stavbě předešli. To vše je popsáno v dokumentaci k bytové otázce, protože lidé té doby milovali otázky a nesnášeli odpovědi. Bylo snadné omezit dietu a neposkytnout večeři. To vše najdeme v dokumentech k abstinenční reformě.
Lidé se zkrátka rozhodli, že nelez dosáhnout žádného z dober socialismu, ale utěšili se tím, že dosáhli všeho, co na něm bylo špatného. Celou jeho oficiální disciplínu, z níž byli sami socialisté na pochybám nebo přinejmenším v defenzívě převzali kapitalisté. Nyní ke všem starým plutokratickým tyraniím kapitalistického státu přidali všechen byrokratický útisk státu socialistického. Zcela zásadní tu přitom je, že tím ani v nejmenším nezmírnili nerovnosti kapitalistického státu. Jen zničili ty individuální svobody, které jejich obětem ještě zůstávaly. Nikomu to neumožnilo postavit si lepší dům, jen ubylo domů v nichž mohl bydlet—nebo jak si v nich mohl uspořádat svůj život, když mu zakázali chovat prasata či drůbež nebo prodávat pivo nebo jablečný mošt. Ani to nijak nepřispělo jeho mzdě, pouze to z ní ubralo a peníze skončily, ať se mu to líbilo nebo ne, zamčené v pokladně, která byla považována za jakousi lékarničku. Nepřineslo to žádné jídlo, které by poslaly domů dětem, tam jen přišli inspektoři, aby rodiče trestali, že nemají dětem co dát k jídlu. Nepostaralo se jim o oheň v krbu, jen pamatovalo na tresty za to, že nemají požární hlídku. A ani he nenapadne, aby ji zajistili sami.
Nuže, tato anomální situace asi nakonec vyústí do otrockého státu podle these pana Belloca. Chudáci upadnou do otroctví. Stejně správně bychom mohli říct, že budou vyzdviženi do otroctví. Tím chci říct, že dříve nebo později se bohatí velmi pravděpodobně chopí jak vedle tyranské i filantropické části podniku. Budou lidi jak krmit, tak je budou honit coby vyvrhele. Pro účely mého argumentu ale ani není třeba zacházet tak daleko, vlastně ani nikam dál, než věci zatím došly. Čistě negativní fáze vměšování a zasahování v níž nyní vězíme je sama o sobě docela příhodná pro všechny tyto eugenické experimenty. Kapitalistovi, jehož zpola vědomé myšlenky a postup jednání jsem v předchozích kapitolách zjednodušil do příběhu, toto nedostatečné řešení pro jeho potřeby docela stačí. Už dlouho měl dojem,že musí nějak hlídat, nebo vylepšit neuvážené a nahodilé rozmnožování podrobené rasy, jež současně překonává jeho požadavky a nedokáže naplnit jeho potřeby. Anomální situace ho přitom už naučila činit věcem přítrž. U prvních zásahů do věcí sexu postačí, když budou negativní a těch je už nyní bezpočet. Zamyšlení nad tímto stadiem socialismu nás tedy přivádí ke stejnému zavěru jako to na ideálem svobody formálně vyznávaným liberalismem. Ideál svobody je ztracen a ideál socialismu je změněn natolik, žes se stává pouhou výmluvou pro útisk chudých.
První pohyby směrem k zásahům do nejhlubším domácích záležitostí chudých měli všechny povahu negativního vměšování. Matkám v chudých ulicích byly rozesílány úřední papíry, v nichž někdo naprosto cizí kladl těmto ženám otázky, za které by ho, ve třídě již jsme označovali za gentlemanskou nebo v zemích lidí nazývaných svobodnými, zabili. Ony otázky se měly vztahovat k podmínkám mateřství, ale nám tu jde o to, že reformátoři nezačali budováním těchto ekonomických či materiálních podmínek. Nepokusili se zaplatit peníze nebo založit vlastnictví, aby je vytvořili. Nikdy nedávali nic—vyjma rozkazů. Další formou zasahování, kterou jsme již zmínili, je unášení dětí na základě nejfantasknějších výmluv podvodné psychologie. Jacísi lidé sestavili aparát zkoušek a záludných otázek ze kterých by mohla být docela zábavná hra na hádanky u rodinného krbu. Jako důvod k mrzačení a trhání rodin se ale jeví nedostatečnými. Další se začali zajímat o beznadějné morální podmínky dětí, jež se narodily do ekonomických podmínek, které se oni nepokusili zlepšit. Velmi zdůraznili, že zločin je nemoc a svá kriminologická bádání tak úspěšně, že otevřeli polepšovny malým klukům záškolákům, ale pro napravovatele žádný nápravný ústav neudělali. Nemusím se zastavovat, abych vysvětloval, že zločin není nemoc. Nemocí je kriminologie.
Nakonec lze dodat jednu věc, která je přinejmenším zřejmá. Bez ohledu na to, zda se organizaci průmyslu podaří pozitivně přispět k eugenické rekonstrukci rodiny, již se jí podařilo přispět negativně, tak jak jsme již zmínili, konkrétně jejím zničením. Vzala na sebe podobu propagandy všobecného rozvodu vypočítanou přinejmenším na to, aby masy uvykla na novou myšlenku proměnlivých a přeskupujících se rodin. Otázce rozvodu se zde nebudu věnovat v její vnitřní podobě, což jsem udělal jinde a jen na něj poukážu jako na jednu z forem, jež nahradily positivní ekonomickou rovnost. Kázalo se o něm s divným veselím, jako by sebevražda lásky byla něčím nejen lidským, ale i šťastným. Není však třeba vysvětlovat a už vůbec není třeba popírat, že pronásledovaní chudí nemocného industrialismu skutešně udržovali manželství proti všem možným nevýhodám a často v rozvodu našli individuální úlevu. Industrialismus přináší mnoho nešťastných manželství ze stejného důvodu z jakého vytváří tolik nešťastných lidí. Jenže všechny reformy měla za cíl spíš zachránit industrialismus než štěstí. Chudé páry bylo zapotřebí rozvést, protože už byli rozděleni. Vším tím moderním zmatkem se vine podivný principo obětovat starobylý způsob nakládání s věcmi proto, že se nehodí k modernímu zneužívání. Když se v obilí najde koukol projeví se největší rychlost a praktičnost vždy v pálení obilí a shromažďování koukolu do stodol. A jelikož had obtočený kolem poháru vypustil svůj jed do vína z Kány pustili se analytici ihned do práce, aby zachovali jed a vylili víno.

VI. Soumrak svobody

Kdyby se návrhy na nějakou eugenickou sociologii objevily v době mezi Foxem a Gladstonem, mnohem zuřivěji by jim oponovali reformátoři než konservativci. Jestliže by ji toryové považovali za urážku manželství, radikálové by ji ještě mnohem rozhodněji chápali jako urážku občanství. V mezidobí jsme ale museli snést proces připomínající jakousi mystickou otcovraždu, podobnou tomu, co se vypráví o tolika bozích a platí o tak mnoha velkých idejích. Svoboda zplodila skepticismus a skepticismus zničil svobodu. Milovníci svobody se domnívali, že ji jen ponechávají neomezenou a přitom ji jen zanechali nedefinovanou. Když myslili, že ji jen ponechávají nedefinovanou, nechali ji ve skutečnosti bez obrany. Když lidé jen zjistili, že jsou svobodní, zjistili, že mohou zpochybňovat cenu hodnotu svobody. Na tomto reakcionářském skepticismu je ale důležité pochopit především to, že tak jak musí být neomezený teoreticky, musí být právě tak neomezený v praxi. Moderní mysl je jinými slovy namířena takovým směrema a řídí se takovým postojem, který ji povede nejen k eugenické legislativě, ale i k jakýmkoliv myslitelným i nemyslitelným výstřednostem eugeniky.
Ti, kdo odpovídají na jakékoliv volání po svobodě upadají vždy do té samé pasti. Debatoval jsem těchto věcech s nespočtem různých lidí a přiznávám, že mě docela baví sledovat, jak do ní jeden po druhém padají. Vzpomínám si, že jsem tuhle diskusi vedl před klubem velmi aktivních a inteligentních stoupenců ženského volebního práva. Pro jednoduchost ji zde zopakuji tak, jak se tehdy odehrála. Předpokládejme čistě teoreticky, že jsen řekl, že sebrat chudákovi korbel piva znamená obrat ho o jeho osobní svobodu. Je velmi důležité všimnout si, jak zní obvyklá nebo téměř universální odpověď. Velmi zřídka, z toho či onoho důvodu lidé řeknou, že lidskou svobodu tvoří ty a ty věci a pivo je výjimkou, kterou mezi ně nelze z takových a takových důvodů počítat. Téměř vžd ale někdo řekne něco ve smyslu: „A co je to vlastně svoboda? Člověk musí žít jako člen společnosti a poslouchat zakony, které atd. atd.“ Jinými slovy řečeno dopustí se úplného doznání, že napadají všechnu svobodu a jakoukoliv svobodu. Doznávají, že popírají samu existenci či samu možnost svobody. Už jen způsobem své odpovědi připouští plný rozsah obvidění proti nim. Ve snaze odmítnout menší výtku, doznávají vinu ve větším případě.
Velkou důležitost tohoto rozlišení nám může ukázat praktické podobenství. Představme si, že procitneme v půli noci a zjistíme, že do domu vešel soused a to ne předními dveřmi, ale světlíkem. Můžeme mít podezření, že si jde pro krasné staré rodinné šperky. Může nás uklidnit, když to dokáže vysvětlit nějakou mimořádnou příhodou, že třeba spadl na střechu z aeroplánu, nebo na ni musel vylézt na útěku před zuřivým psem. Čím je příběh podivnějšís výjimkou povídaček neuvěřitelných , tím lepší je to výmluva, protože čím mimořádná událost vyžaduje mimořádnou výmluvu. Sotva by nás ale uklidnilo, kdyby na nás jen zasněně a toužebně zíral a řekl: „Koneckonců, co je to vlastnictví? Proč by měly hmotné věci tak uměle náležet atd. atd.“ Jen bychom poznali, že jeho přístup umožňuje, aby vzal šperky a všechno ostatní. Nebo, když by se k nám soused blížil s velkým nožem, z něhož by kapala krev, mohlo by nás přesvědčit jeho vyprávění, že zabil dalšího souseda v sebeobraně, že tichý gentleman odvedle byl ve skutečnosti vraždící maniak. Věděli bychom, že vražedné šílenství je výjimkou a že my sami jsme velmi šťastní, že jím netrpíme a protože jsme prosti nemoci můžeme být i prosti nebezpečí. Nijak nás ale neuklidní pokud by muž s krvavým nožem měkce a trudomyslně pravil: „Koneckonců, co je to lidský život? Proč bychom na něm měli lpět? Krátký v nejlepším, smutný v nejjasnějším, není sám o sobě nic než nemoc, z níž atd. atd.“ Postřehli bychom, že skeptik je v rozpoložení, kdy je schopen nejen vraždit, ale i zmasakrovat každého v ulici. Zcela stejný účinek jaký působí otázky „Co je to majetek?“ a „Co je to život?“ vyvolává i otázka „Co je to svoboda?“ Dopřává tazateli volnost znevažovat každou svobodu, jinými slovy tedy, možnost dovolit si cokoliv. Už to co říká, je předběžná omluva a výmluva pro cokoliv by se mohl rozhodnout udělat. Jestliže někomu nasadí roubík aby mu zabránil v rouhavém klení nebo jiného zavře do sklepa na uhlí, aby nešel flámovat, vždy přitom může spokojeně říkat: „A co je koneckonců ta svoboda? Člověk je přece členem atd. atd.“
To je náš problém a to je i důvod proč nyní není obrany proti eugenice ani žádným dalším pokusům. Kdyby se ti, kdo pivo sebrali jako nedovolené potěšení na chvíli zamysleli nad tím, jak definovat potěšení dovolená, mohla být situace jiná. Kdyby ti, kdo nějakou svobodu upřeli využili příležitost jinou svobodu podepřít, mohli mít nějakou obranu. Jenže je nikdy ani nenapadlo nějakou svobodu připustit. Nikdy jim to ani na mysl nepřišlo. Výmluva posledního útisku tak vždy stejně poslouží poslouží dalšímu pronásledování. A tyranii není nikdy konec.
Tak tedy tyranie udělana jen jediný krok, aby se dostala na tajné a posvátné místo osobní svobody. Žádnému příčetnému člověku se nikdy ani nesnilo, že by ji tam a zejména ve svatyni pohlaví, spatřil. Když se ptáte „Co je to svoboda“, je stejně snadné vzít člověku jeho ženu nebo dítě, jako mu sebrat jeho pivo, právě tak jako je stejně jednoduché mu useknout hlavu, jako mu ostříhat vlasy, pokud se smíte ptát „Co je to život?“Mezi obyvatelstvem není žádná obecně rozšířená racionální filosofie lidských práv na niž bychom se mohli odvolávat v obraně i těch nejintimnějších či nejindividuálnějších věcí, které si kdo může představit. Pokud v nich totiž dosud byl nějaký nezřetelný princip, byl zcela změněn. Říkávalo se, že člověk může mít svou svobodu, pokud tím nezasahuje do svobody druhých. To dodávalo jakéhosi hrubého ospravedlnění běžného právního názoru člověka s korbelem piva.Bylo kupříkladu logické uznat jistý rozdíl mezi pivem a čajem kvůli tomu, že přemíra piva může člověka pohnut k tomu, aby hodil korbel někomu na hlavu. A dá se říct, že staropanenskou tetičku přemíra vypitého čaje jen málokdy přivede k tomu, aby někomu hodila na hlavu šálek od čaje. Jenže nyní je celý základ argumentu jiný. Lidé totiž neposuzují, co působí opilec házením půlitrů jiným, ale čeho se pitím piva dopouští na sobě. Argument je založen na zdraví a tvrdí se, že vláda musí chránit zdraví společnosti. A ve chvíli, kdy se tohle řekne pomine i jen stín rozdílu mezi pivem a čajem. Lidé si jistě mohou kazit zdraví čajem, tabákem či dvaceti dalšími věcmi. Logický hygienik přitom nemá jinou možnost, než je všechny omezit a zregulovat. Pokud má hlídat zdraví společnosti musí nutně střežit a ovládat všechny zvyky všech občanů a mezi jinými i jejich zvyky v oblasti sexu.
Jde tu ale ovíc. Platí nejen to, že člověku jsou upírány jeho poslední svobody a ne první nebo nejpovrchnější. Je právě tak nevyhnutelné, že o své poslední svobody přijde člověk nejdřív. A stejně tak je neodvratitelné to, že nejsoukromější záležitosti se ocitnou pod nejveřejnějším donucovacím tlakem. Tato obrácenu variace je velice důležitá, třebaže si jí málokdo všímá. Je-li něčí zdraví předmětem veřejného zájmu, pak jsou jeho nejsoukromější činy veřejnější než jeho nejveřejnější úkony. Představitel úřadu se musí příměji zabývat ranním čistěním zubů, než tím, jak používá jazyk na tržišti. Inspektor musí víc zasahovat do toho, jak spí v hloubi noci, než do toho, jak ve dne pracuje. Soukromý občan musí mít méně co mluvit do své koupele nebo ložnice, než do svého hlasování ve volbách nebo účtu v bance. Policista musí být v novém smyslu soukromým detektivem a musí být jeho stínem spíše v soukromých, než ve veřejných věcech. Policista za ním musí zavírat dveře z obavy, že by mohl kýchnout, nebo pod něj strkat polštáře v obavě, že¨by mohl chrápat. Tohle vše a ještě mnohem fantasknější věci plyne z prosté formule, že stát musí nést odpovědnost za zdraví svých občanů. Zásadní ale je, že se policista musí věnovat v první řadě a rychle občanu v jeho vztahu k jeho domovu a jen nepřímo a pochybněji s občanem v jeho vztahu k městu. Celá logika této zkoušky je v tom, že král musí slyšet to, se šeptá v domácích pokojích a sotva si všímat toho, co se hlásá ze střech. Slýcháme o revolucích, které všechno zpřevrací. Tohle je však revoluce, která obrátí téměř doslova vše naruby.
Kdyby obezřetný reakcionář metternichovské tradice chtěl v devatenáctém století zvrátit demokratické tendence, začal by přirozeně tím, že by demokracii upíral její pochybnější práva nad odlehlejšími věcmi. Docela dobře my například mohl začít tím, že by kontrolu nad zahraničními záležitostmi odebral lidovým shromážděním. Je možné obhajovat názor, že lidé dokáží pochopit své vlastní věci, aniž by cokoliv věděli o záležitostech zahraničních. Mohl by pak také centralizovat velké národní otázky a ponechat na místní správě hodně místních otázek. Tak by to mohlo pokračovat ještě velmi dlouho, než by nejtemnějšího teroristu z despotických časů napadlo zasahovat do toho, jak je člověk zvyklý žít ve svém domě. Ovšem noví sociologové a legislativci jsou z povahy své teorie nuceni začít tam, kde despotové končili i kdyby končili tam, kde despotové začínali. Jak by sami řekli, první a nejdůležitější pro ně musí býts sám pramen života, lásky, zrození a dětství. Tyto prameny jsou vždy skryté, vytékají z tichých domácích dvorů. Samotný život by pro ně mohl být, jak řekl pan H. G. Wells, jen předivem porodů. Jejich vlastní racionální princip je nutí začínat se vším donucováním na opačném, vnitřním, konci. O to, co se se stane na vnějším konci externích a vzdálených občanských sil a schopností se moc nestarají. Je docela dobře možné, že demokratické instituce posledních několika století budou smět v nerušené důstojnosti ještě sto či dvě stě let upadat. Naše civilisace se tak ocitne v zajímavé a nikoli nezábavné situaci. Předpokládá se, že občan v ní může stále vládnout imperiální mocí nad dalekými končinami země, a současně se připouští, že nad svým tělem a svou duší žádnou vládu nemá. Politici se ho pořád budou dotazovat, zda je opium dobré pro Číňany, ale ne na to, zda je pivo dobré pro něj. Velmi podrobně se ho budou vyptávat na mínění o tom, jak nebezpečné bude dovolit Kamčatce válečné loďstvo, ale vůbec se ho nezeptají,zda dovolí svému dítěti dřevěný meč. A především bude konsultová ohledně delikátní diplomatické krise vyvolané navrhovaným sňatkem čínského císaře, ale nebude smět se uzavřít sňatkek podle vlastní vůle.
Část tohoto proroctví či pravděpodobnosti se již naplnila a zbytek se, bez protestů a odporu, naplňuje. Snadno bychom mohli předložit nekonečný katalog příkladů toho, jak přinejmenším v zacházení s chudšími třídami již donucování dostoupilo k téměř přímé kontrole vztahů mezi pohlavími. V této kapitole mi ale jde mnohem víc o to, že všechny tyto věci byly již přijaty principiálně, i když zatím třeba nebyly naplněny v praxi. Je mnohem důležitější si uvědomit, že se reformátoři chopili principu, který, pokud bude přijat, všechny tyto věci zahrne a který není chápán dost na to, aby se proti němu protestovalo. Jde o princip, zda nejhlubší věci těla a ducha mají a musí mít nejpřímější vztah s diktaturou státu. Musí a to na základě celého důvodu a příčiny, na nichž celá věc závisí. Je to systém, který bychom mohli symbolicky připodobnit telefonu z ústředí stojícímu u něčí postele. Musí mít ke své vládě stejný vztah, jako má ke svému Bohu. To znamená, že čím hlouběji vstupuje do svého pokoje a čím pevněji zavírá dveře, tím víc je sám se zákonem. Sociální mašinerie, která takový stát činí uniformním a poddajným bude z domova ovládána jako rukojetí či jediným mechanickým přepínačem nebo knoflíkem. V hrůzném smyslu, naplněném strachem, hanbou a každým detailem zneuctění, bude možné říkat, že doročinnost začíná doma.
Dobročinnost bude doma začínat v tom smyslu, že všechny děti budou jako děti z dobročiných ústavů. Filantropie bude začínat v domácnostech, protože všichni jejich členové budou chuďasové. Doma bude začínat i policejni správa, protože všichni občané budou jako odsouzení provinilci. A až do sféry této sociální disciplíny přejde zdraví a zábavy všedního dne, až se připustí, že společnost musí v první řadě kontrolovat primární zvyky, až budou všechy zákony začínat těsně u jeho kůže či co nejblíže jeho životně důležitým orgánům—pak jistě bude vypadat absurdně, že by sňatky a mateřství neměly být podobně řízeny a uspořádány. Pak věru bude vypadat nelogicky, a bude nelogické, aby byla svobodná láska, když život o svou svobodu přišel.
Podle všeho se tedy zdá, že lidské mysli opustil onen prazvláštní sen a fanstasie zvaná svoboda. Bez ohledu na to, jaká budoucnst čeká tyto evoluční experimenty a jaké budou jejich dopady na civilisaci, je tu přinejmenším jedna země, která má co oplakávat. Pro nás v Anglii mizí a hyne cosi, čeho si naši otcové vážili o to víc, že se ani nestatrali o to, aby tomu dali jméno a nehledě na to, jak budou hvězdy přát všeobecnějšímu osudu, velká hvězda naší noci zašla. Angličané přišli o mnoho dalších věcí, které získali nebo si zachovali lidé stejného původu. Nebylo jim, na rozdíl od Francouzů, dáno ustavit věčné obce a jasná pravidla rovnosti, ani si nemohli, oproti jižním Němcům, zachovat lidovou kulturu svých písní, ani, ne tak jak Irům, jim nebylo dáno denně umírat pro velké náboženství. Od samého počátku s nimi ale byl duch, který stovkami podivných obyčejů a právních fikcí lemoval cestu člověka, který se jí chtěl ubírat sám a beze jména. Nebylo jen tak, že zapomněli na všechy své zákony, aby si pamatovali jméno psance a vyplnili zelené srdce Anglie postavou Robina Hooda. Nebylo jen tak samo sebou, že i knížata umění a literatury měla v sobě cosi z královského inkognita neodhaleného formálním či akademickým věhlasem. Nikdo proto nemůže sledovat mladého Shakespeara, jak si vykračuje zelenými stezkami ze Stratfordu nebo mladého Dickense, když se poprvé ztratil pod londskými lampami. Není to jen tak náhodou, že i samy cesty jsou tak pokřivené a vrtkavé, že když se někdo podívá na mapu připomínající spleť labyrintu pochopíl, že si prohlíží domov potulného lidu. Na jeho lesích spočíval jako odpočívající vítr duch současně divoký i důvěrně povědomý. Pokud tento duch skutečně zmizel, málo už záleží na tom, žr jej vyhnaly zvrhlosti, jež sám připustil, obludy, které sám nedbale vypustil. Industrializace, kapitalismus a prudký rozvoj tělesné vědy byly anglické experimenty v tom smyslu, že se Angličané propůjčili k jejich povzbuzování. Jenže v nich a za nimi bylo ještě cosi,co nebylo z nich—jménm to byla svoboda a byl to náš život. Možná, že tento křehký nepoddajný duch nakonec skutečně vyprchal. Je-li tomu tak, pak málo záleží na pozdějích vnějších experimentech našeho národa. Ten, na nějž se díváme bude mrtvý, oživovaný jen svými vlastními parasity. Angličané by tak zničili Anglii.

V. Z pohnutek nízkých a nečestných

Kdyby se kdpokoliv ptal, zda je představitelné, aby nějaký běžný bohat člověk mohl prob,ém analyzovat nebo připravit tento plán, nelidsky dalekozraký plán, odpověděl by, že samozřemě ne. Mnozí bohatí zaměstnavatelé jsou na něco takového příliš velkorysí, četní jsou přliš hloupí na to, než aby věděli, co dělají. Eugenická příležitost, již jsem popsal je jen konečnou analýzou celého směřování toho druhu člověka, který neanalyzuje své myšlenky. Vidí zhrbeného tuláka, s nemocnou ženou a řádkou rachitických dětí a upřímně rozvažuje, co si s nimi může počít. Prosperita ale sebezpytu nepřeje on se sám sebe ani neptá, zda spíš myslí na to, jak by jim mohl pomoci nebo na to, jak by je mohl využít—co by ještě pro ně mohl udělat nebo co by oni mohli ještě udělat pro něj. Možná má upřímně na mysli obojí, ale to druhé mnohem víc než to první. Nad rozlámaným nářadím Mamonu hořekuje mnohem víc, než na rozbitými božími obrazy. Bylo by téměř nemožné došátrat se do limbu jeho skutečného smýšlení, můžeme si však být jisti jednou věcí, kterou si nemyslí. Nemyslí si: „Tenhle člověk by mohl být zrovna tak veselý jako já, kdyby za mnou nemusel chodit kvůli práci nebo mzdě.“
Že je eugenik v jádru zaměstnavatel dokládají po všech stránkých mnohačetné důkazy, které jsou ale z povahy věci nutně velmi rozmanité a většinou negativní. Neohromnější důkaz je současně patrně nejnegativnější: zdá se totiž, že si nikdo nedokáže představit obětování kapitalistického indistrialismu jakémukoliv jinému cíli. Kvůli zvláštnímu opakujícímu se sklouzávání mysli, protivnému stejně jako zasekávající se hodiny, lidem uniká hlavní věc a soustředí se na podružnosti. „Moderní podmínky“ považují za danné a neměnné, i když samo slovo „moderní“ naznačuje, že jsou pomíjivé a prchavé. Se „starými ideami“ zachází jak s něčím nepoužitelným, třeba už jejich věkovitost často dokládá jejich trvalost. Před pár lety jisté dámy sepsaly petici za zvýšení nástupišť na našich velkých nádražích, protože je to pohodlnější, když nosí velmi úzké sukně. Nikdy je nenapadlo, že by se mohly převléct do nějaké rozumnější sukně. A ještě méně jim docházelo, že ve srovnání se všemi dámskými módami, které po něm povlávaly je dnes už nádraží St. Pancras stejně historické jako chrám sv. Petra.
Mohl bych celou tuto knihu naplnit přílklady všeobecného nevědomého předpokladu, že život a pohlaví se musí podřídit zákonům „podnikání“ nebo indistrialismu a ne naopak. Byly by to příklady ze všech časopisů, románů a novin. Pro stručnost a příznačnost, použiju jeden příklad z víceméně eugenického listu, který tu leží přede mnou otevřený–listu, který se v záhlaví stále chlubí, že je výlučným orgánem vzbouřené demokracie. A zde jakýsi člověk píše, šíření krajní bídy se nikdy nezastaví, pokud nižší třídy nevzděláme v metodách jimiž vyšší třídy předcházejí plození. S hroznou hravostí se pak ještě podepsal „V naději“, Nuže, metod jimiž lidé ve vyšších třídách předchází plození je jistě mnoho, jednou z nich je to, čemu se říkalo „platonické přátelsví“, než pro to v Old Bailey našli jiné jméno. Nemyslím, že by onen nadějeplný gentleman doufal v tohle, ale někteří z nás považují potrat ve který doufá za téměř stejně odpornou záležitost. To ale není ona podivnost. Podivné je, když náš nadějný autor závěrem píše: „Když mají lidé velké rodiny a nízké mzdy, nejen že je vyšší míra kojenecké úmrtnosti, ale často ti, kdo se dožijí dospělosti krní a slábnou proto, že museli rodinný příjem po nějakou dobu sdílet s těmi, kdo brzy zemřeli. Bylo by méně neštěstí, kdyby nebylo nechtěných dětí.“ Všimnete si, že malé mzdy a zoufale sdílený příjem bere mlčky za stejně hotovou věc jako den a noc, podmínky lidského života. Ve srovnání s nimi jsou manželství a mateřství přepychem, věcmi, které lze upravit podle situaci na mzdovém trhu. Jsou tu nechtěné děti, jenže kým nechtěné? Tento pisatel ve skutečnosti neymslí, že by je nechtěli rodiče. Má na mysli, že zaměstnavatelé je nechtějí řádně platit. Nepochybně, kdybyste se ho zeptali jestli je pro nízké mzdy, odpověděl by, že ne. V této kapitole ale nemluvím o tom, jaké důsledky pro moderní mysl by mohlo mít podrobné vyptávání, jemuž se nepodrobují. Mluvím o tom, jak jejich mysl pracuje, o instiktivních tricích a zvratech jejich myšlenek, o věcech, jež předpokládají než začnou argumentovat a o způsobu, jímž jemně vyciťují, kudy se svět bere. A upřímně řečeno jejich smysl se stáčí k tomu, aby řekli dítěti, že je nechtěné právě tak, jako se moje smysl stáčí k tomu abych řekl zbohatlickému šmelináři, že o něj nikdo nestojí. Oni cítí, že mateřství a plné dětství a krása bratrů a sester jsou svým způsobem dobré věci, ale ne tak dobré jako špatné mzdy. Píše o zohavení ženství a masakru nenarozených a podepíše se „V naději“. Doufá v pokoření a pohanu ženy a v ničení lidí. Pokud by ale šlo o zlepšení nízkých špatných mezd, to by se podepsal „Bez naděje“.
To je první důkaz o motivu: všudepřítomný předpoklad, že život a láska se musí vejít a přizpůsobit danému rámci zaměstnání a to i (jako v tomto případě) špatného zaměstnání. Druhým důkazem je, že smlčené a naprosté přehlížení vědecké otázky všude tam, kde nejde o otázku zaměstnání, kupříkladu sňatků a manželství v šlechtických, patricijských či jen plutokratických rodinách. Netvrdím samozřejmě, že se s nimi přísně nevypořádali žádní z mužů vědy, i když žádný případ si nevybavuji. Nemluvím však o zásluhách jednotlivých vědců, ale o tlaku a moci v pozadí thoto hnutí, o tom, co dokáže něco takového přivést do módy a přčinit se o politický význam. Tvrdím, že pokud by tato moc měla jakýkoliv zájem na pravdě ba i na humanitě, první oblastí jejího studia by byly sňatky bohatých. Nejenže by získali jasnější záznamy a zjevnější příklady, ale i jejich případy by byly zajímavější a přesvědčivější. Velké sňatky totiž přinesly obojí extrémy problémy rodokmenu: nejprve „křížení čím dál víc dovnitř“ a později nejabsurdnější kospolitní směsi. Bylo by velmi opravdu zajímavé zjistit, co funguje nejlépe, nebo který kompromis je nejbezpečnější. Chudí (o nichž novinoví eugenici vždy mluví) totiž nemohou nabídnout žádný stejně úplný zkušební případ. Číšníci si nemusí brát číšnice tak, jako si princové musí brát princezny. A (pro druhý extrém) domácí služky se jen zřídka vdávají za Indiány. Možná je to proto,že není s jakým se oženit. Ovšem pro milionáře jsou kontinenty jen rychle ubíhajícími zastávkami železnice a ty nejvzdálenější rasy lze velmi rychle pospojovat. Svatba v Londýně či Paříži může spojit Ravennu s Chicagem nebo Ben Cruachan (skotská hora pozn. překl.) s Bagdádem. Mnozí evropští aristokraté se v manželství spojují s Američany, všeobecně známým nejsmíšenějším rodem na světě. Nezaujatý eugenik by zde bez velkých problémů mohl svému potěšenému zaměstnavateli odhalit značné zásoby černošské a asijské krve. Místo toho otupuje naše a trápí naši vybranost nudnými pomluvami jednobarevných sňatků chudých.
Na tom, jak eugenik přehlíží aristokrata a jeho rodinu je cosi doopravdy směšného. Lidé pořád ještě mluví o hrdosti na rodokmen, nelze ale přehlédnout, že je to záležist v níž jsou aristokraté až morbidně skromní. Kdybychom se směli dozvědět o jejich dědičnosti jen polovinu toho, co víme o jejich účesech museli by se z nás stát učení eugenikové. Moderního aristokrata vidíme v obrázkových časopisech v těch nejlidštějších pózách, jak si hraje se svým psem nebo papouškem—ba co dím, vidíme ho hrát si s jeho dítětem, nebo vnoučetem. Je tu však cosi srdcervoucího na tom, jak si odmítá hrát se svým dědou. Kolem předků našich nejpřednějších rodin bývá tolik neurčitého, ba fantastického, že by to eugenikovi dopřálo obdivuhodný prostor nejen pro bádní, ale i pro experimenty. Kdyby dostal patřičná oprávnění, dokázal by eugenik určitě přivést smíšené materiály vládnoucí třídy k jistým podivuhodným výsledkům. Abychom použili divoké a hypotetické příklady předpkládejme, že by oženil skotského earla řekněme s dcerou židovského bankéře nebo anglického vévodu s americkým parvenu zpola židovského původu. Co se stane? Zde máme neprobádané pole.
Neprobádné zůstává nejen kvůli snobství a zbabělosti, ale i proto, že eugenik (přinejmenším vlivný eugenik) napůl vědomě ví, že tohle k jeho práci nepatří. Po něm se ve skutečnosti chce, aby vládnoucí třídě umožil uřídit nezvládnutelný přírůstek chudých lidí. Vůbec nezáleží na tom, jestli všichni potomci lorda Cowdraye vyrostou tak slabí, že nebudou s to udržet nějaký nástroj nebo otočit kolem. Hodně by záleželo na tom, zejména z pohledu lorda Cowdraye, pokud by tak vyrostli všichni jeho zaměstnanci. Oligarcha může být nezaměstnaný, protože on práci hledat nebude. Praktický a populární exponennt eugenicky proto vždy hledí ke slumům a instiktivně myslí v jejich pojmech. Když mluví o segregaci nevyléčitelných sexuálních násilníků má na mysli lumpy napadající děvčata v uličkách. Neuvažuje o milionářích, třeba Whiteovi, oběti Thawově (první se ucházel o tanečnici, která se pak provdala za druhého, železničního magnáta. Ten pak později prý kvůli předchozím pletkám s jeho nynější ženou prvního zastřelil. Pozn. překl.). Pokud mluví o beznadějné situaci slabomyslných, myslí přitom na nějaké zakrnělé stvoření tupě zírající na beznadějnou výuku v chudinské škole. Nepřemýšlí o milionářích, třeba Thawovi, který zabil Whitea. A to ne proto, že by byl takový barbar, aby se mu lidé jako White nebo Thaw libíli víc než nám, ale proto, že ví, že jeho problémem je degenerace užitečných tříd. Ví, že White by se nikdy nestal milionářem, kdyby všichni jeho dělníci běhali za ženskými jako White. Ví, že by Thaw nikdy nebyl milionářem, kdyby všichni jeho služebníci byli jako on. Ornamenty se mohou nechat vyblednout, ale stroje se musí opravovat. To je druhý důkaz, že za veškerou eugenikou je plutokratický podnět, protože nikdo neuvažuje o tom, že by ji aplikoval na prominentní třídy. Nikdo neuvažuje, že by ji použil tam, kde by to bylo nejjednoduší.
Třetím důkazem je podivný nový zvyk považovat chudé za rasu, jako by to byla kolonie Japonců nebo čínských kuliů. Jasně to uvidíme ve srovnání se starým, indiviudálnějším, laskavějším a (mohl by říct eugenik) sentimentálnějším pohledem na chudobu. U Goldsmithe, Dickense, nebo Hooda najdeme základní myšlenku, že konkrétní chudá osoba by neměla být tak chudá: je to výsledek nějaké náhody nebo křivdy. Oliver Twist či Malý Tim jsou pohádkoví princové, kteří čekají na svou vílu kmotřičku. Jsou drženi jako otroci skoro tak jak bývali hrdina a hrdinka španělských či italských romancí drženi v otroctví Maury. Moderní chudí budou považováni za otroky v odlišném a všezahrnujícm smyslu černochů na plantáži. Pouto vážící bílého hrdinu k jeho černému pánovi bylo považováno za abnormální, pouto černého k bílému za normální. Podle toho co vím, by eugenik už jen samu existenci Malého Tima považoval za dostatečný důvod k masakru celé rodiny Cratchitů. Ve skutečnosti tu ale máme velmi dobrý příklad toho, jak mnohem více praktickému životu odpovídá sentiment než cynismus. Chudí nejsou rasa, ba ani typ. Je nesmysl mluvit o jejich šlechtění, protože nejsou plemeno. Holá pravda je, že jsou, jak je popsal Dickens „odpadkovým košem individuálních nehod“ poškozené důstojnosti a často poškozené ušlechtilosti. Je to třída tvořená převážně zcela slibnými dětmi, které se ztratily jako Oliver Twist nebo set jako Malý Tim staly mrzáky. Obsahuje, jako většina odpadkových košů, velmi cenné věci. Jenže eugenikův blud o barbarském plemeni v propastné hlubině ovlivňuje dokonce i laskavější filantropy, kteří strádajícím nuzákům chtějí pomoci a ne je jen vykořisťovat. Zdá se, že působí nejen na jejich mysli, ale i na samotný zrak. Paní Alec Tweedie se tak téměř opovržlivě ptá: „Když procházíme slumy, vidíme snad nějaké krásné děti?“ Odpověď zní: „Jistže, velmi často.“ Viděl jsem ve slumech děti tak pěkné, že by to mohla být Malá Nell nebo vyvrhel, o němž Hood psal, že je „mladý a tak sličný“.Krása ani nemá nutně co společného se zdravím, najdme krásné zdravé děti, krásné umírající děti, ošklivé umírající děti, ošklivé děti hlučně hlomozící v Petticoat Lane nebo Park Lane. V jedné postraní zastrčené ulici bydlí lidé všech fysických a mentálních typů, všech forem zdraví a rodu. Nemají společného nic, než křivdu, jíž se na nich dopouštíme.
Důležité ovšem je, že je víc faktu a realismu v těch nejodvázanějších a nejlegantnějších starých smyšlených příbězích o vyděděných vévodech a dávno ztracených dcerách, než najdeme v tomto eugenickém pokusu udělat ze všech chudáků to samé—jakýsi černý houbovitý porost neúnavně se rozmáhající v hlubinách. Ošlivý a levný úšklebek o chudých hospodyních tvrdí, že vždycky říkají, že bylo lépe. V devíti případech z deseti to říkají proto, že je to pravda. Co lze o velké většině Angličanů říct, pokud někdo zná historii, než to, že bývalo lépe? A tvrzení hospodyně není snobské ale spíš oduševnělé a odvážné, je to její svědetví pravdě obsažené ve starých příbězích o nichž mluvím, že nemá být tak chudá a mít tak služebné postavení, že normální osoba má mít víc majteku a moci ve státě než tolik, co má ona. Takové sny o ztracené důstojnosti jsou možná tím jediným, co stojí mezi námi a rájem šlechtění dobytka, který je nám zaslibován. A nejsou to zcela beznocné sny. Vybavuji si zajímavý článek, který pan T. P. O’Connor napsal o madame Humbert a kde říká, že irští venkované a možná venkované vůbec mívají zpola vymyšlenou rodinnou legendu o panství, na které mají nárok. Bylo to napsáno v době, kdy žili irští rolníci ve své zemi bez půdy a o to víc jejich blouznění bavilo pozemkové vlastníky, kteří nad nimi vládli a lichváře, kteří vládli jim. Ovšem sen zvítětil nad realitou. Přízračné farmy se zhmotnily. Jen tím, že se houževnatě drželi toho druhu pýchy, který přichází po pádu, udržovali pamět staré civilisace a odmítnali novou, opakovali stará tvrzení a nároky, které většině Angličanů připadaly jako lež zbankrotovalého správce penzionu v Margate—tím vším Irové dosáhli, čeho chtěli na pevném bládě a trávě. Jejich imaginární panství zmohlo všechy tři stavy celé země.
Angličan bez domova si ale nesmí ani vzpomenout na domov. Jeho dům má tak daleko k tomu, aby byl jeho hradem, že nesmí mít ani vzdušný zámek. Musí zůstat bez vzpomínek, to proto ho neučí žádným dějinám. Proč mu neřeknou nic z pravdy o středověké civilisaci, vyjma pár krutostí a chemických omylů? Proč se středověký měšťan nikdy neobjeví dřív, než ho mohou přivést jen v košili a s oprátkou? Proč se středověký klášter nikdy neobjeví dřív, než je natolik „zkažený“, aby otřásl nevinností Jindřicha VIII. ? Proč slyšíme jen o jedné chartě—a to chartě pro barony—a ani slovo o chartách pro tesaře, kováře, loďaře a všechny ostatní? Je to proto, že anglický rolník nejen nemá nárok na své panství, on ani nemá nárok na ztracené panství. Minulost je nutno vymalovat temně černou, aby mohla být horší než současnost.
To, co je na eugenice silné, překvapující a vynikající je její zloba. Bohatství a sociální věda bohatstvím podpořená se pokusili o nelidský experiment. Experiment naprosto selhal. Snažili se hromadit bohatsví –a dosáhli toho, že lidé upadají. Pak místo toho, aby se ke svým omylům doznali a pokusili se obnovit jmění nebo napravit úpadek se pokusili svůj první krutý experiment zakrýt druhým, ještě krutějším. Na otrávenou ránu přiložili jednovatý obvaz. Nejhnusnějším na tom všem je, že zmatení, které vyvolali svým prvním omylem mezi chudými označili za důvod, který jim měl umožnit chybovat znovu. Očividně jsou připraveni pozavírat všechy odpůrce jejich systému jako šílence, jenom proto, že to to systém k zešílení. Představme si, že kapitán v horké, vyprahlé zemi sesbírá dobrovolníky s příslibem, že je přivede k vodě a že ví, kde je zbytek jeho regimentu. Představme si, že by je vedl špatně, na místo, kde jejich regiment nebude ještě celé dny a kde není voda. Představme si ještě, že je jednoho po druhé srazí do písku úžeh a oni budou kopat kolem sebe, tančit a třeštit. A když pak nakonec dorazí jejich regiment, představme si, že se kapitánovi podaří jeho omyl úspěšně zakrýt, protože všichni jeho muži jím trpěli příliš, než aby o tom mohli podat svědectví. Co byste si o udatném kapitánovi pomysleli? Právě to si myslím o tomto konkrétním kapitánovi průmyslu.
Nikdo samozřejmě nepředpokládá, že si všichni kapitalisté, nebo většina z nich, tento intelektuální trik uvědomuje. Většina z nich je stejně zmatená jako otloukaný proletariát, ale jsou i tací, kteří mají méně dobrých úmyslů a více zloby. A tihle vedou své velkorysejší kolegy k naplnění jejich skoupé kličky, pokud ne k jejímu porozumění. Vladař kapitalistické civilisace, který se začal zabývat myšlenkou, že by nakonec mohl dělníky chovat a šlechtit jako dobytek musí teď posoudit jisté současné problémy. Musí zvážit, jaké ještě existují v moderním světě síly, které by jeho plán mohl zmařit. První otázkou je, kolik zbývá ze starého ideálu individuální svobody. Druhou otázkou je, do jaké míry je moderní mysl oddána těm rovnostářským ideám, které by mohl implikovat socialismus. Třetí pak zní, zda tradice samotného lidu obsahuje nějakou sílu k odporu. Tyto tři otázky postupně posoudím v následujících posledních kapitolách. Zde stačí říct, že mám za to,že pokrok těchto idejí se zarazil přesně tam, kde se jim nepodaří experiment odvrátit. Krátce řečeno, pokrok zbaví kapitalistu jeho starých individualistických skrupulí, aniž by ho podřídíl jeho novým kolektivistickým povinnostem. Je ve velmi nebezpečném postavení, protože přestal být liberálem, aniž by se stal socialistou a most po němž přecházel se propadl na propastí anarchie.

IV. Msta těla

Kvůli zvláštnímu paradoxu nám obyčejně uniká smysl prostých příběhů, nejsme totiž dostatečně bystří, abychom porozuměli jejich prostotě. Dokud měli lidé zalíbení v nějakém konkrétním náboženství nebo něčem podobně obecně romantickém, viděli to jasně a příjmali v celku, protože věděli, že jsou ve shodě. Jakmile, ale o instink, který je vedl kvůli porozumění k prostotě, museli být velice důvtipní, aby mohli pochopit. Velmi použitelný příklad můžeme najít třeba ve starých puritánských dětských povídačkách o strašlivých trestech za malicherné hříchy, příbězích o tom, kterak se malý Tomík utopil, protože rybařil v neděli či Staníka strazil blesk, protože zůstal venku po setmění. Nu tyhle mravoličné poříběhy jsou nemravné, protože nemravný je kalvinismus. Mýlí se, prototže puritánství je pomýlené. Ale nejsou zas tak špatné, nejsou ani ze čtvrtiny tak zlé, jak se domnívali mnozí povrchní učenci.
Pravda je taková, že vše, co kdy vyšlo z lidských úst má lidský smysl a žádný ze zavedných bláznů lidských dějin nebyl tak hloupý, jak by se mohl zdát. A když naši prastrýčkové a prababičky našich babiček vykládaly dítěti, že by se kvůli porušení neděle moho utopit, jejich duše (třeabaže nesporrně, podotkl by Touchstone, v problematickém stavu) nebyly natolik prosťoučké, jak by mohla naznačovat představa, že jejich bůh byl démonem, který házel z rozmaru děti do Temže. Sama o sobě je tato forma náboženské literatury morbidní, odpovídá však jisté psychologické skutečnosti, jejíž dotyk cítila při různých příležitostech většina lidí, bez ohledu na to jaké vyznávali náboženství, ba i pokud se k žádnému nehlásili. Je to, při vynechání, pokud to lze, všech náboženskcýh pojmů, podvědomý pocit, že člověk může vycházet s přírodou po zlém či po dobrém, že příčinou špatného vztahu může být detail (v divošských pověrách je to často nějaká malichernost). Rozumí se přitom, že pokud vychází s přírodou opravdu špatně, pak není žádný konkrétní důvod, který by bránil tomu, aby všechny řeky utopily a všechny blesky udeřily toho, kdo je podle této neurčité, ale velmi živé hypotézy jejím nepřítelem. Je to možná mentální nemoc, ale je to nemoc přliš lidská či příliš smrtelná na to, abychom ji označovali za pověru. A není to pouze pověra, není jen jednoduše vnucena lidské přirozennosti nečím, co se usadilo na ní. Bez zábran bují v nekřesťanských systéme a daří se jí zejména v kalvinismu, protože kalvinismus je nejnekřesťanštější ze všech křesťanských systémů. Jenže jako na všem, co přebývá v přirozených smyslech a duchu člověka, na tom něco je, není to čirý nerozum. Je-li to nemoc (a tak tomu často je), pak je to jedna z nemocí, které jsou údělem a dědictvím těla, ale dědictvím právoplatným. A jako mnoho jiných pochybných lidských instinktů či chutí, je někdy takový pocit dobrý jako varování před horšími věcmi.
Problém s devatenáctým stoletím vznikl převážně z toho, že o tohle přišlo, že přišlo o to, co bychom mohli nazvat přirozeným a divošským pohanským mysticismem. Moderní kritici, kteří tvrdí, že Julius Caesar nevěřil v Jupitera, nebo že papež Lev nevěřil v katolicismus přehlíží zásadní rozdíl mezi tehdejší a dnešní dobou. Julius možná nevěřil v Jupitera, ale víru v něho neodmítal. V jeho osobní filosofii ani ve filosofii oné doby nebylo nic, co by mu zakazovalo myslet si, že ve světě existuje osobní a vládnoucí duch. Moderní skeptici ale pochybovat nesmí, mají zakázáno věřit. A tak zatímco si pohanských divoch mohl pomoci náhodnými znameními, zvláštními shodami okolností či příležitostnými sny, aniž by s jistotou věděl, zda jde o skutečné náznaky nebes nebo výstrahy jeho vlastního mozku, moderní křesťan, který se stal pohanským divochem na nic takového nesmí ani pomyslet. Musí věštby odmítnout stejně jako odmítl oltář. Moderní skeptik byl omámen vůči všemu, co je v nadpřirozenu přirozené. A právě proto moderní tyran vytáhl vstříc svému osudu tak, jak by se žádnému doslovně pohanskému tyranovi nemohlo stát.
Jedna myšlenka tohoto druhu, myšlenka s hlubokou morálkou i když samy příběhy jsou nemorální, se vine většinou oblíbených příběhů (napřklad těmi, na nichž jsou tak často založena Shakespearova dramata). Mohli bychom to nazvat chybou konání: představu, že pokud plně využiji získané výhody, dozvím se něco, co mě poškodí. Midas například upadl v omyl ohledně měny a brzy měl své důvody být víc než bimetalistou (bimetalismus je způsob stanovení hodnoty měnové jednotky poměrem dvou kovů, zlata a stříbra, stanoveým zákonem pozn. překl.). Macbeth zase trpěl bludem ohledně lesnictví, pro les neviděl stromy. Zapomněl, že i když místa se nemohou hýbat, stromy jež na nich rostou ano. A takový Shylock se mýlil ohledně fysiologie. Zapoměl, že když se vloupáte do domu života, bude to krvavý lup v tom nejvýmluvnějším slova smyslu. Jenže moderní kapitalista pohádky nečetl a nikdy se v zákrutech cest nedíval po malých znameních. Teď už si (nebo jeho nejinteligentnější část) uvědomuje svou situaci a ve svém srdcí ví, že je špatná a falešná. Myslel si, že poměr lidí propuštěných z práce byla dobrá pro jeho podnikání, ale už si teď nemůže vážně myslet, že by byla dobrá pro jeho zemi. Už nemůže dál být tím starým „paličákem“, který věcem nerozumí, může už být jen člověkm tvrdého srdce, který jim čelí. On ovšem táhne dál s jistotou, že se nemýlil.
Jenže se dopustil omylu, omylu stejně konkrétního a zřejmého, jako je chyba v násobení. Stručně ho můžeme shrnout tak, že stejná nerovnost a nejistota, která vytváří levnou pracovní sílu může způsobovat špatnou pracovní sílu a nakonec i žádnou pracovní sílu. Je to jako by člověk požadující něco od svého nepřítele ho nejdřív donutil, aby zaklepal na jeho dveře v zoufalém strachu ze zimy a pak ho nechal čekat ve sněhu, aby ještě vylepšil své vyjednávací postavení a nakonec vyšel ven jen proto, aby toho člověka našel ležet mrtvého na prahu.
Poznal božský bumeranf, dostihl ho jeho vlastní hřích. Individualistický experiment s ponecháním dělníků napůl v práci a napůl bez zaměstnaní byl příliš důmyslný na to, aby v něm nebyla nějaká chyba. Byla to rovnováha příliš křehká, než aby vydržela sílu hladovějících a bdělost zpozdilých. Bylo to opatření příliš zoufalé na to, aby mohlo spoléhat výlučně na zoufalství. Hrozná pravda se navíc postupem doby projevila a přihlásila sama. Degradovaná třída začala skutečně degenerovat. Lidé byli podle všech pravidel používáni jako nástroje a nářadí, ale neustále používané nářadí se opotřebovalo. Bylo samozřejmě docela rozumné a počestné zahodit člověka jako kus nářadí, ovšem nářadí odhozené do deště reziví. Ovšem přirovnání k nářadí bylo nedostatečně a děsivý důvod, proč tomu tak bylo začal vyvstávat v pánově mysli. Když si vyberete kladivo nenajdete celou rodinu hřebíků, která k němu lne. Když zahodíte vedle cesty dláto nenarodí ze z něj spousta dalších malých dlátek. Jenže člověku, nejposlednějšímu mezi nástroji, stále, nepochybně omylem, zůstalo tohle podivné Bohem dané privilegium. Bez ohledu na všechno zdokonalování strojů, byla jejich nejdůležitější část (součástky technicky zvané „ruce“ ) byly očividně čím dál horší. Firmu nezatěžoval jen jeden neužitečný služebník, ale okamžitě z něj bylo pět zbytečných sluhů. „Chudé nelze emancipovat,“ říkával starý reakcionář, „dokud nebudou na svou svobodu připraveni.“ Pokud by ale tento propad pokračoval vypadalo by to brzy tak, že by chudí nestáli ani dost vysoko na to, aby se hodili k otroctví.
To se alespoň zdálo, nepochybně do značné míry nevědomě, člověku, který vsadil celé své jmění na to, že chudí jsou bohatým k užitku a na závisilost bohatých na chudých. Přišel čas, kdy poněkud bezstarostné plození v propastných hlubinách přestalo být zásobárnou a stolo se spíš jakousi produkcí odpadu. Už se dál nepodobalo chovu psů cvičených na lišku a začalo se nebezepčně blížit nutnosti střílet lišky. Situaci zhoršovalo také to, že sexuální potěšení bylo často jediné, které si velmi chudí lidé mohli dopřát a proto se mu věnovali až neúměrně a také to, že vzhledem k jejich podmínkám života byla prenatální výživa a další věci zcela abnormální. Začaly se objevovat důsledky. V míře značne menší než tvrdí eugenici, ale přesto v míře, která stojí za povšimnutí a ve smyslu značně volnějším než předpodkládají eugenikové, ale přesto v jakémsi smyslu začalo přibývat nedostatetečných, nevypočitatelných či nezvládnutelných lidských typů. Pod venkovskými živými ploty, na lavicích parků, zahálejíc pod mostem nebo nahýbajícíc se z nábřeží Temže začala se objevovat nová lidská rasa: lidé, kteří dozajista nebyli šílení, na které nevrhneme žádné vědecké světlo, když je označíme za slabomyslné, ale kteří jsou v rozmanité individuální míře zmatený nebo nasáklý pitím, nebo líný, nebo prohnaý podvodník, nebo člověk unavený na těle a duchu. Na pěstění zla se podílelo pašováníg ginu a špatné pivo (to je samo sobě kapitalistickým produktem) v míře mnohem menší, než se nás snaží přesvědčit abstinenti, přesto však významně, ale samo to zlo nevyvolalo. Lidé bez jakýchkoliv lidských pout k poučenému člověku, lidé, kteří mu připadali jako obludy a nemysící stvoření kazili pohled na tržiště a vyvolávali hrůzu na prázdných cestách. Bohatí měli obavy.
Navíc, jak už jsem podotkl výše, zadržování ubožáků mimo veřejný život a deptání je zmatenými zákony, mělo na jejich inteligenci dopad, který je paralyzoval i jako proletariát. Moderní lidé proti sobě staví rozum a autoritu, ale sama autorita v sobě zahrnuje rozun, protože jinak by jejím příkazům ani nebylo rozumět. Když řeknete svému komorníkovi, aby se postaral o knoflíky na vaší vestě může to udělat, i když po něm hodíte botou. Pokud ale po nem budete chtít, aby se podíval na knoflíky na vašem cylindru neudělá to, i kdybyste na něj vysypali celé obuvnictví. Když nařídite školákovi, aby zpměti napsal Ódu na Horatia v latinském originálu může to zvládnout i bez výprasku. Pokud po něm budete chtít aby Ódu na Horatia napsal v německém originále nezvládne to ani kdybyste mu nařezali tisíckrát. Když se vy nenaučíte logice, on se jistě nenaučí latinsky. Myslím, že absurdní zákony, jimž jsou potřební podrobeni (jako je ten, který trestá bezdomovce za to, že nemá domov, kam by se mohl uchýlit) mají skutečně hodně co do činění s jejich nesporně rostoucí přestrašeností a hloupostí a tedy s jejich průmyslovou nešikovností. Podle jedné z obludností theorie o slabomyslnosti má být člověk zproštěný viny soudcem a porotou být poté přezkoumám lékaři z hlediska stavu jeho mysli, patrně proto, aby odhalili, jaká chorá výstřednost ho přiměla zdržet se zločinu. Řečeno jinými slovy, když policie nemůže někoho zavřít, protože něco nespáchal a je nevinný, zavřou ho proto, že je příliš nevinný na to, aby se něčeho dopustil. Vůbec nemyslím, že je takový člověk idiot, ale dokážu pochopit, že si tak připadá po zákonném procesu připadá víc než, před ním. Všechny tyto faktory—tělesné vyčerpání, hrozivý strach z hladu, bezmyšlenkovité hledání útočiště v sexualitě a zatracené obtěžování mizernými zákony—pak společně působí, že je zaměstnanec čím dál méně zaměstnatelný.
Je teď zapotřebí pochopit, že nespokojený kapitalista konfrontovaný s novým ohrožením tímto skutečným či údajným úpadkem mohl pořád ještě postupovat dvěma způsoby. Za prvné mohl takříkajíc obrátit chod svého stroj a začít odvíjet dlouhé lano závislosti na němž prve přivlekl proletariát ke svým nohám. Jinými slovy, mohl se postarat, aby něli dělníci víc peněz, víc zabávy, víc prospěchu, lepší postavení v obci a pak se spolehno, na normální instinkty rozumně spokojených lidských bytostí, že přivedou na svět generaci, která se na rodí do lepšího, dočká se lepší výchovy a péče než tihle zmučení lidé, kteří mu budou čím dál méně k užitku. Stále ještě nemuselo být pozdě na to, aby byl lidský dům přestavěn podle takého architektonického plánu, že by z něj chudoba vylétla oknem s rozumnou vyhlídkou na to, že dveřmi přijde láska. Mohl zkrátka dát anglickým chudákům, z nichž většina není slaboduchá i když většina z nich slábne, dát rozumnou šanci, aby dosáhli sami svého eugenického znovuzrození tím, že jim dá víc peněz. Nikdy nebylo prokázáno a ani to nelze prokázat, že by tato metoda selhala. Lze ale ukázat, a musí být jasně a důkladně popsáno, že tato metoda má velmi přísná omezení z pohledu zaměstnavatelů. Pokud by dopřáli dělníkovi moc velké pohodlí už by nepracoval, aby přinesl prospěch jiným, kdyby mu dali příliš velkou nezávislost už by nepracoval jako člověk v závislém postavení. Kdyby například měl tak dobrý plat, že by z něj mohl spořit, mohl by přestat být námezdním pracujícím. Kdyby mu jeho dům či zahrada patřili, mohl by v nich přestát ekonomické obležení. Celý kapitalistický experiment stojí na jeho závislosti, ale nyní se začal vymykat z rukou a to ne směrem ke svobodě, ale k upřímné bezmoci. Dalo by se říc, že jeho závislost se stala nezávislou n ovládání.
Byla tu ovšem ještě jiná cesta. A k ní začaly zaměstnavatelovy myšlenky zabíhat, nejrpve temně a nevědomě, posléze čím dál jasněji. Poskytování majektu, potěšení a postavení stojí peníze. Je tu ale jedna lidská síla, která nestojí nic. Právě tak, jako žebráka nestojí ani penny, když si poshoví, tak nebude zaměstnavatele ani penny když zaměstná, Nevymění ani levně nevylepší stoly či židle. Byly tu ale dva kusy nábytku (jeden označený „manžel“ a druhý „manželka“) jejichž vztahy byly mnohnem levnější. Mohl zněnit manželství v domě způsobem, od něhož si sliboval co největší počet dětí, které se mu zamlouvaly a co nejmenší počet těch, které by se mu nezamlouvaly. Mohl přesměrovat sílu sexu tak, aby neplodila vandráky. A ke svým vznešeným strojům mohl zapřáhnout nezakoupenou rudou nepřerušenou řeku krve člověka v jeho mládí, právě ta, jako k nim již připoutal všechny volně tekoucí řeky světa.

III. Skutečný příběh eugenika

Nežije v temné věži u moře, z níž by se rozléhaly řev zaživa pitvaných mužů a žen. Naopak, žije v Mayfair. Nenosí velké gobliní brýle přes něž by se jeho oči jevily velké jako měsíce a lidé kolem něj malí jako brouci. Když je důstojnější nosí jen cvikr a je-li inteligentnější, mrká. Ovšemže není tak docela bez zájmu pokud jde o dědičnost a eugenickou biologii, ale jeho studia a pokusy se soustředily takřka výlučně na equus celer, rychlého koně či koně v trysku. Není lékařem i když zaměstnává doktory, kteří pracují na důkazech pro eugeniku, právě tak jako zaměstnává doktory, kteří napravují chyby jeho večeře. Není právník, i když je bohužel často sudím. Není spisovatele ani novinářem i když nezřídka vlastní noviny. Není vojákem, i když možná má důstojnický patent v selské jízdě. Mnohdy není ani gentleman i když je často šlechticem. Jeho jmění nyní často pochází z velkého množství zaměstnaného personálu, který pobíhá po velké budově, zatímco on hraje golf. Základy svého bohatství ale často založil velmi podivným a poetickým způsobem, jehož povaze jsem nikdy plně neporozuměl. Spočíval v tom,že procházel bez klobouku po ulici, došel k dalšímu muži a pravil: „Řekněme,že má dvě stě velryb v Severním moři.“ Na to ten druhý odvětí: „A představme si, že já vlastním dva tisíce sloních klů.“ Pak udělají směnu a ten první jde ke třetímu člověku a říká mu: „Předpokládejme, že jsem nedávno přišel ke dvěma tisícům sloních klů, mohl byste atd.“ Když tuhle hru hrajete dobře, můžete hodně zbohatnout, když špatně, tak se musíte zabít nebo zkusit štěstí u soudu. Muž o němž mluvím musel hrát dobře, nebo v každém případě aspoň úspěšně.
Narodil se kolem roku 1860 a někdy od roku 1890 byl poslancem. V první půli svého života byl liberálem, druhou polovinu konservativcem, ale jeho skutečná politka v parlamentu zůstala po celou dobu v zásadě stejná a důsledná. Jeho parlamentní politika byla následující: usadí se v místnosti dole ve Westminsteru, z náprsní kapsy vyndá skvělé cigaretové pouzdro a z něj pak vyjme výtečnou cigaretu. Poté si zapálí a konversuje s dalšími takovými vlastníky o equus celer a jiných věcech, které mu mohou přinést potěšení. Dvakrát či třikrát za odpoledne zazní zvonek, to pak s velkou pečlivostí odloží cigaretu do popelníku, dávaje si velmi pozor, aby neodklepl popel a vystoupá k horní místnosti, kolem níž vedou dvě chodby. Projde to té z nich, kterou mu ukáže mladý muž z vyšší třídy, který drží kus papíru. Až chodbou projde, vrátí se, mladý muž ho započítá, on sejde zpět dolů a vezme si svou cigaretu, opět přitom dává pozor, aby nesklepl popel. Tento proces, známý jako zastupitelská vláda, ho nikdy nenutil k nějak zvlášť rozmanitému způsobu života. Nicméně i když jeho parlamentní politika zůstává beze změny, jeho přechod z jedné strany Sněmovny na druhou odráží jistou změnu v jeho obecné podnikatelské politice a společenském životě. Změna stranické nálepky je dnes už jen maličkost. V jeho případě šlo ale o změnu politiky nebo aspoň změnu projektu, i když než by se z něj stal Tory, je z něj spíš špatný druh socialisty. Je to muž, který má něco za sebou. Má za sebou smutnou historii, protože je nesporně méně dobrým člověkem než byl na začátku. A proto je právě on tím člověkem za eugenikou. Protože zdegeneroval začal mluvit o degeneraci.
Když ještě býval radikálem (abychom citovali jednoho člověk, který poněkud odpovídá jeho typu) byl mnohem lepším člověkem, protože byl mnohem osvícenějším. Počáteční drzost jeho manchesterského individualismu změkčovaly dvě poměrně lidské vlastnosti: první byla velká zmužilost v jeho pýše, druhou byla ještě mnohem větší upřímnost v jeho optimismu. Pokud jde o první věc, moderní kapitalista je jen průmyslový, ale tenhle člověk byl také podnikavý a přičinlivý. Byl pyšný na tvrdou práci, ba i na práci málo vznešenou—pokud o ní mohl mluvit v minulém a ne přítomném čase. On dokonce vynalezl nový druh viktoriánského snobství a postavil snobství na hlavu. Thackerayovi snobové dělali z Muggginsových De Mogynse, Dickensovi snobové psali dopisy v nichž se popisovaly jako důstojnické dcery „uvyklé každému přepychu—vyjma pravopisu.“, ovšem individualista celý život strávil tím, že skrýval své úspěšné rodiče. Když začínal byl spíš jako americký plutokrat, ale postupem doby ztratil americkou prostotu. Francouz pracuje až se ani bavit nemůže a pak děkuje čertovi, svému pánovi, že je dost oslem na to, aby pošel v postroji. Ale Angličan, jímž se postupně stal, pracuje dokud nemůže začít předstírat, že vlastně nikdy nepracoval. Stal se, jak to jenom jde, někým jiným—venkovským gentlemanem, který nikdy ani neslyšel o svém krámku, a jehož levice třímající pušku netuší, co dělá jeho pravice v účetní knize. Šlechtický titul používá jako přezdívku a velké statky jako jakési alibi. Přísný skotský duchovní o hraní golfu s hrozivou vážností poznamenal: „muž, který hraje golf zanedbává svou práci, zapomíná na svou ženu a nepamatuje na svého Boha.“ Asi mu nedošlo, že hlavním cílem života mnoha moderních kapitalistů je zapomenout na všechny tři.
Toto opuštění chlapecké marnivosti v práci vystřídané senilní marnivou netečností je prvním projevem úpadku anglického boháče. Když byl ještě aspoň továrním mistrem byl víc člověkem, než když je zkrátka pánem. Druhým důležitým rysem v němž byl zpočátku lepší pak bylo to, že tehdy nějak matně a napůl věřil, že obohacuje stejně tak jiné lidi jako sebe. Optimismus raně viktoriánských individualistů nebyl zcela pokrytecký. Někteří z nich s nejjasnější hlavou a nejtemnějším srdcem, třeba Malthus, viděli kam to spěje a odvážně své město Manchester založili na pesimismu spíš než na optimismu. Ale to nebyl běžný případ. Většina slušných boháčů toho druhu jako Bright a Cobden měli jakousi zmatenou víru, že se ekonomické konflikty nakonec nějak srovnají k užitku všech. Mysleli, že potíže chudých nemůže napravit zásah státu (to si mysleli o všech problémech) ale nerozmýšleli chladnokrevně o tom, jak se tyto problémy čím dál víc zhoršují. Kvůli jednomu z triků či šálení mysli, které matou hlavy blahobytným lidem všech věků, si občas mysleli, že v nich samých symbolicky triumfuje celá populace. O svých trůnech ze zlata si rouhavě mysleli to, co lze říci jen o kříží—že až budou vyvýšeni, přitáhnou všechny lidi k sobě. Romantická představa, že se kdokoliv může stát londýnským starostou je ovládla natolik, až se zdálo, že sklouzli k myšlence, že jím může stát každý. Vypadalo to, jako by v Mansion House mohlo bydlet sto Dicků Whittingtonů doprovázených stovkou koček. Bylo to celé nesmysl, ale ještě to nebyl (až do pozdější doby) podraz a švindl.
Pozvolna a postupně si ovšem tento člověk začal s rostoucí a hrůznou jasností uvědomovat, co dělá. To je obvykle jeden z nejhorších objevů, které může člověk udělat. Britský plutokrat se asi domníval, že každý tulák s sebou nosí kouzelnou kočku Dicka Whittingtona stejně upřímně jako bonapartistický vlastenec říkal, že každý francouzský voják nosí v torně maršálský baton. Jenže právě tady se objevují nebezpečí a rozdíly. Nelze srovnávat něco tak dobře vedeného jako byla Napoleonova armáda a něco tak nespravovatelného jako je moderní konkurence. Logicky bylo samozřejmě nemožné, aby všichni vojáci měli v torně maršálskou hůl, nemohli být všichni maršály o nic víc, než by všichni mohli být starosty. Ale i kdyby neměl francouzský voják v torně pokaždé baton, měl vždy tornu. Když ale onen svépomocník nesoucí krásné jméno Smiles řekl anglickému tulákovi, že ve svém ranci nosí šlechtickou korunku, anglický tulák odpověděl způsobem, na který nebylo co říct. Ukázal, že žádný ranec nemá. Mocnosti, jež nad ním vládly mu žádný nedaly, natožpak aby ho vybavily nějakou budoucnosti, či snad aspoň přítomností. Zchudlému Angličanovi, který je velmi dalek toho, aby i jen doufal, že by se mohl stát někým, nebylo nikdy nic takového ani dovoleno. Ambice francouzského vojáka se mohly ukázat nejen jako krátký, ale jako úmyslně zkrácený žebřík s vyraženými horními příčkami. Angličanům byly ale zpovyráženy spodní příčky, takže oni ani nemohli začít po žebříku stoupat. A v přímé úměrnosti ke své inteligenci začal anglický plutokrat dříve či později chápat nejen to, že chudí jsou bezmocní, ale i to, že v tom spočívá jeho jediná síla. Spíš než by je jeho bohatství zanechávalo v chudobě byla jejich bída popravdě jedinou silou dostatečně mocnou na to, aby způsobila jeho bohatství. A jak uvidíme právě tento paradox tvoří zvláštní rozdíl mezi jím a každým jiným druhem zloděje.
Myslím, že vůči němu jen spravedlivé, když řekneme, že když si tohle uvědomil, docházelo mu to pomalu. Mám za to, že na to přišel (jak už tomu u záležitostí zdravého rozumu bývá) poněkud neurčitě a ve vidění—tedy z pouhého vzhledu věcí. Starý Cobdemitovský zaměstnavatel mohl docela oprávněně argumentovat, že země není nebe, že nejlepší dosažitelné uspořádání může zahrnovat řadu nutných zel a že Liverpool či Belfast navzdory žalostným věcem, které je v nich možné vidět, rostou do větší prosperity. Jednoduše ale nevěřím tomu, že by se dokázal podívat na Liverpool a Belfast a smýšlet stále stejně. Proto se z něj stal falešný venkovský gentleman. Země není nebe, ale místo, kde se dokážeme nejblíž nebi přiblížit nesmí vypadat jako peklo a Liverpool a Balfast se peklu podobají, bez ohledu na to čím jsou nebo nejsou. Taková města by mohla jako celek být úspěšnější kdyby pár jejich občanů čím dál víc chudlo. Jenže bylo čím dál všeobecně zřejmější, že tato města právě a přesně jako celek nebohatla, nýbrž jen pár jejich občanů bohatlo na jejich čím dál horší bídě. Když je v nějaké zemi čím dál víc černochů nemůže říct, že se stává bílým státem. Když se v nějakém obci rodí stále více žen nemůžete tvrdit, že je čím dál mužnější. A stejně tam nemůžete tvrdit, že je nějaké město čím dál bohatší, když víc a víc jeho obyvatel jsou velmi chudí lidé. Možná existuje falešné dojetí vyvolané ojedinělými případy v jinak docela normální obci. Jenže faktem zůstává, že člověk nemůže přejet taxíkem napříč Liverpoolem, aniž by získal docela úplný a souvislý dojem, že takový žal a dojetí není rozlítostněním nad jednotlivými případy, ale celkovým zármutkem. Mluví se o keltské zádumčivosti, ale v Irsku najdeme jen velmi málo věcí tak smutných jako je Ir v Liverpoolu. Pustota Tary je ale ve srovnání se zpustlostí Belfastu plná veselí. Panu Yeatsovi a jeho zarmouceným přátelům doporučuji, aby svou pozornost obrátili právě k Belfastu. Zavěsí-li jednou harfu v továrně lorda Furnsee myslím, že by se mohl stát, že by praskla další struna.
Obecně vzato, tak jak se věci oku jeví, budou města jako Leeds vypadat jako žebrák mezi měšťany, když je postavíme takovým měst jako je Rouen, Florencie, Chartes nebo Kolín nad Rýnem. PO tak ohromujícím a nepříjemném dojmu je už zbytečné se přít, že jsou bohatší kvůli tomu, že pár jejich parasitů zbohatlo natolik, že se vydali žít někam jinam. Můžeme to tedy říct i jinak. Nejde ani tak o to, že by modernější města měla monopol na to či ono dobro či zlo, jako spíš o to, že jakékoliv dobro mají ve čtvrtořadé kvalitě a každé zlo v nejhorší podobě. Jistý zajímavý týdeník The Nation kupříkladu přátelsky napomenul pana Belloca a mně za to, že jsme tvrdil, že veselí a chvála kvašených nápojů jsou příznačné spíše pro obce kontinentální a katolické, než pro ty s civilisací a náboženstvím Belfastu. Tvrdili tam, že pokud bychom „překročili hranice“ do Skotska, pochopili bychom, v čem se mýlíme. Nu, nejenže jsem hranici překročil, ale měl jsem o svátečním večeru značné problémy přejít v jistém skotském městě silnici. Ve stokách podél ní leželi lidé doslova naházení jak mrtvoly a do kanálů vytékala whisky z rozbitých lahví. Těžko ode mne proto očekávat, že bych celému průmyslovému Skotsku připisoval naprostou a vysušenou abstinenci. Nikdy jsem ale netvrdil, že by pití bylo typické spíš pro katolické země. Řekl jsem, že uměřené popíjení je charakteristické pro spíše katolické země. Jinými slovy, o běžném typu občana kontinentu netvrdím, že jediným člověkem, který pije, ale spíš, že je jediný, kdo ví, jak pít. Gin nesporně patří k Hoxtonu jako pivo k Mnichovu. Kdo je ale labužník, který hoxtonskému ginu dává přednost před mnichovským pivem? Protestantský Skot si jistě řekne o „skotskou“ právě tak, jak si lidé v Burgundsku řeknou o burgundské. Najdeme je ale ležet na hromadách po obou stranách cesty, když se vydáme na vycházku burgundskou vsí? Najdeme francouzské venkovany ochotné nechat burgundské odtéct do kanálu? A tento jeden v bod v němž jsem ochotný přijmout výzvu The Nation lze přesně připodobnit téměř každému budu, podle kterého poměřujeme a zkoušíme civilisaci. Nezáleží na tom, zda jsme pro alkohol nebo proti němu. Tak či onak je víc sporný Glasgow než Rouen. Francouzský abstinent nadělá méně rozruchu a francouzský pijan menší pohoršení. Stejně je tomu s vlastnictvím, s válkou, se vším. Dokážu pochopit,že abstinenta děsí, kvůli jeho principům, italské pití vína. Jednoduše ale nedokážu uvěřit, že by jím mohl být zděšen víc, než pitím ginu v Hoxtonu. Chápu, že pacifistu jeho zvláštní skrupule vedou k tomu, že jej znechucuje Belfortův militarismus. Rozhodně ale popírám, že by ho mohl znechutit víc než berlínský militarismus. To, že dobrý socialista nenávidí drobnou péči spojenou s distribuovaným venkovským vlastnictvím dokážu pochopit. Popírám ale, že by ji kterýkoliv dobrý socialista nenávidět víc, než nesnáší velké jmění Rockefellerovo. V tom spočívá velká tragedie dnešního plutokratického státu, že totiž nemá žádný úspěch, který by mohl postavit proti omylům a chybám, které vidí a nachází v latinských a jiných metodách. Můžete (jste-li bezpečně z jeho dosahu) irského vesnického balíka označovat za pověrečného ubožáka. Pak od vás ale chci, abyste proti jeho pověrečnosti a ubohosti postavili občanský a osvícený život anglického vesnického balíka.
Dnešní boháč už ve svém srdci ví, že je rakovinou a ne orgánem společnosti. Od všech ostatních zlodějů a parasitů se liší v tom, že lapka, který okrádá násilím si přeje, aby jeho oběti byli bohaté. Ten, kdo vyhrává na základě jednostranné smlouvy si ale ve skutečnosti přeje, aby byly chudé. Když slyší Rob Roy ve své jeskyně, že se k němu blíží nějaká družina, doufá (nebo se ve zbožnějších chvílích modlí), že přijde obtížená zlatem či zbožím. Ovšem pan Rockeffeller ve své továrně ví, že ti kdo se k ní přiblíží obtíženi zbožím půjdou zase dál. Proto se bude (ve zbožnější chvíli) modlit, aby to byli nuzáci a byli tak donuceni pracovat v jeho továrně pro něj za hladovou mzdu. Říká se (a jak vím i zpochybňuje), že když Blücher projížděl bohatšími částmi Londýna zvolal „V tomhle městě by se plenilo“ Jenže Blücher byl možná bandita, ale voják. Pravý vyděrač a vykořisťovatel to vidí přesně opačně. On vidí zlatem dlážděné ulice když projíždí nejchudší částí Londýna, kde jsou ulice dlážděny ležícími sluhy. Jeho srdce povyskočí radostí, když vidí šedé vyzáblé míle Bow a Poplaru, protože ví, že teď je v bezpečí. Tohle není rétorika, ale ekonomika.
To opakuji proto, abych ukázal, že zbohatlík a šmelinář byl bez viny, protože nic nevěděl, svedly ho pohodlné a lákavé okolnosti. Byl tak nevinný jako nový thán z Glamnis, jako nový thán z Cawdor, ale král, moderní Macbeth, se rozhodl vytáhnout pod mlčenlivou hrozbou nebes. Věděl, že kořist chudých je v jeho domech, ale po zralé úvaze a pečlivém výpočtu nepřišel na žádný způsob, jak by se k ní mohli dostat, aniž by skončili ve vězení pro vloupání. Postavil se k budoucnosti čelem s tváří ztvrdlou v křemen pýchou a nekajícností. To období lze prakticky datovat do doby, kdy staré a autentické anglické protestantské náboženství začalo selhávat a průměrný podnikatel začal být agnostikem, ne tak proto, že by nevěděl kde je, ale protože chtěl zapomenout. Mnozí boháči se na skepticismus další přesně tak, jak se chudí dávali na pití, byl to způsob úniku. Ovšem v každém případě ten, kdo se dopustil omylu se z něj nejen odmítl poučit a napravit jej, ale držel se ho dál. Tím se však dopustil ještě dalšího a zábavnějšího omylu a ten se stal počátkem vší eugeniky.

II. Skutečné dějiny tuláka

II. Skutečné dějiny tuláka
Procitl v temných časech středověku, ve tmách ucítil svítání a věděl, že není docela otrokem. Bylo to jako v nějaké Andersenově pohádce, kde tyčka nebo židle zapomenutá přes noc v zahradě ožila a zakořenila jako strom. Taková je totiž pravda za starou právní fikcí otrokářských zemí, že otrok je „movitým majetkem“, tedy stejným kusem zařízení jako tyčka nebo židle. Jsem si jist, že v duchovním smyslu to nebyla nikdy tak nezdravá smyšlenka, jak se dnes domnívají Nietzscheho nohsledi. Jsem si jist, že žádná lidská bytost, pohanská či křesťanská,nikdy nepovažovala jinou lidskou bytost za křeslo nebo stůl. Žádný člověk nebyl nikdy prost vědomí přítomnosti jiného—ba ani nebyl lhostejný k jeho názorům. Dáma o níž se tvrdí, že se chlubila lhostejností k nahotě před mužskými otroky se buď předváděla—nebo měla na mysli něco jiného. Pán, který krmil ryby tím, že jim přehazoval otroky si dopřával téhož, co většina kanibalů—ďábelské strojenosti. Dáma byla vědomě bezostyšná a pán vědomě krutý. Jenže lidský rozum jednoduše nedává vyřezávat muže jako dřevo či zkoumat ženy jako slonovinu právě tak, jako neříká, že dvě a dvě je pět.
V právní přirovnání k nábytku ovšem bylo něco pravdy: otrok totiž i k když byl dozajista člověkem, byl v jistém smyslu mrtvým člověkem a to v tom tom smyslu, že s ním bylo možné hýbat. jeho pohyb mu nepatřil: jeho pán hýbal s jeho rukama a nohama jako by byl marionetou. Nyní je v první řadě důležité uvědomit si, co by zahrnovala ona imaginární pohádka o židli, která zapustila kořeny jako keř. Obecný moderní dojem totiž určitě život a svobodu jistě spojuje s novotou a ne s nepohnutým státním. Jenže s židlí se hýbe právě proto, že je bez života. Strom je živý právě proto, že stojí na místě. To byl také hlavní rozdíl mezi pohanským otrokem a křesťanským nevolníkem. Nevolník stále náležel svému pánu podobně jako by hůl, která zapustila kořeny v zahradě stále patřila vlastníkovi zahrady, ale stala by se živým vlastnictvím. Na základě přírodních zákonů je tedy majitel nucen s ním zacházet s určitým respektem, začne mít jisté povinnosti. Nemůže ji jen tak vyrvat, aniž by ji zabil, získala si své místo v zahradě—nebo ve společnosti. Moderní lidé se ovšem jednoduše mýlí v domněnce, že jen změna, svátek a různost mají v sobě nutně jakýsi prvek tohoto života, která je jediným semenem svobody. Pokud chcete, můžete tvrdit, že když zaměstnavatel vezme všechny své pracující do nové továrny v Garden City dává jim větší svobodu lesnaté krajiny a nezakouřené oblohy, Když na to přijde, můžete říkat, že obchodníci s otroky vzali černochy z jejich stísněných a hrubých afrických vesniček a dali jim přepych zaoceánského cestování a zdraví prospěšný pobyt na čerstvém mořském vzduchu. Ale malé semínko občanství a nezávislosti, které bylo již přítomno v nevolnictví temných staletí středověku nemělo nic společného s příjemnými věcmi, které mohl pán dělat pro nevolníka. Spočívalo v tom, že byly jisté ošklivé věci, které nevolníkovi provést nemohl—nebylo jich mnoho, ale nějaké se našly a jednou z nich bylo vypovězení z půdy. Nemohl nechat nevolníka naprosto bez půdy a beznadějně odříznutého od výrobních prostředků, i když není sporu, že spíše pole vlastnilo nevolníka než nevolník pole. Ale i kdybyste chtěli nevolníka nazvat polním zvířetem, přesto nebyl tím, co jsme se snažili udělat z městského dělníka, totiž zvíře bez pole. Foulon o francouzských venkovanech řekl, ať jedí trávu. Kdyby to řekl o moderním londýnském proletariátu, mohl by mu odpovědět: „Ani tu trávu jste nám k jídlu nenechali.“
Teoreticky i prakticky tedy měl nevolník své jistoty a to proto, že ožil a zakořenil. Feudální pán nemohl stát v dešti a slunku s bitevní sekyrou v ruce a číhat, jestli si nevolník z půdy neuzme nějaké živobytí o nic víc, než by člověk v mé pohádce mohl sedět celou noc za zahradě s deštníkem, aby se ke keři nedostal vlahý déšť. Vztah pána a nevolníka tedy zahrnuje kombinaci dvou věcí nerovnosti a jistoty. Vím, že tu jsou lidé, kteří okamžitě začnou zuřivě vytahovat všechny pravdivé i smyšlené příklady o nejistotách středověkého života, ale to jsou lidé, kteří nechápou co myslíme charakteristickými institucemi společnosti. Když na to přijde, existuje dostatek příkladů středověké rovnosti, třeba řemeslníků v ceších, nebo mnichů volících svého opata. Právě tak ale jako moderní Anglie není feudální zemí, třebaže tu zbyl podivný přežitek zvaný Heralds‘ College—a jako irsko není podnikatelskou zemí, třebaže tam zbyl zvláštní podivný přežitek zvaný Belfast—platí o rozsahu a tvaru společnosti, která vzešla z temných staletí středověku a skončila za reformace, že se nestarala o to, aby každému dala stejné postavení, ale záleželo jí na tom, aby každý měl své místo. Už na samém počátku té doby se tak dokonce i otrok stal otrokem, kterého nebylo možné se zbavit, jako toho skotského sloužícího, který umanutě trval na tom, že pokud jeho pán nezná dobrého sluhu on zná dobrého pána. Svobodný rolník, lhostejno zda za starých či moderních časů, může přicházet a odcházet po libosti. Otrok nesměl za starých časů o své vůli ani jít, ani zůstat. Nevolník nemohl svobodně odejít, ale mohl svobodně pobývat.
Nu a co jsem s tím člověkem udělali? Je to velmi prosté. Nejsou v tom žádné historické složitosti. Zbavili jsme ho svobody pobytu. Vyhnali jsme ho z jeho pole a bez ohledu na to, jeslti to to byla nespravedlnost, jako když je ze svého pole vyhnán farmář, nebo jen krutost ke zvířatům, jako když je ze svého pole vyhnána kráva, skutečností zůstává, že byl vyhnán na cestu. Zničili jsme jsme především a nakonec jeho bezpečí a jistotu. Ani v nejmenším jsme nezničili jeho nerovnost. Všechny třídy a všechna laskavá či krutá stvoření stále vidí odlišnost této nejnižší společenské vrstvy od vyšší vrstvy, ba i od vrstvy střední. Stále zůstává stejně odloučený a oddělený jako nevolník. Z Marsu spadlá obluda naprosto neznalá našeho prostinkého světa by rozeznala, že tulák stojí na žebříčku úplně dole, stejně jako by to poznala u nevolníka. Ohrazení z bláta už nestojí kolem jeho hranic, ale jen kolem jeho bot. Hrubý ježatý plot už netrčí na konci jeho zahrady, ale lemuje jeho bradu. Ale bláto a bodláčí jej stále obklopují jako děsivá svatozář a oddělují ho od jeho rodu. Marťan by bez obtíží poznal, že je to nejchudší člověk v zemi. Je pro ně stejně nemožné jako bývalo pro nevolníka oženit se s bohatou dědičku, vybojovat souboj s vévodou, ucházet se o křeslo v parlamentu, vejít do klubu na Pall Mallu, získat stipendium na Ballliolu, zajít na operu, navrhnout dobrý zákon nebo se postavit proti špatnému. Liší se v něčem zcela jiném. Přišel o to, co bylo možné pro nevolníka. Nemůže se přes den v holé zemi hrabat ani na ní v noci spát, aniž by ho chytila a zavřela policie.
Když tvrdí, že tento člověk byl utiskován jako snad žádný jiný na této zemi není to rétorika. Říkám to s jasným záměrem a věřím, že se mi podaří ho laskavému čtenáři vysvětlit. Netvrdím, že se s ním zacházelo hůř: tvrdím, že se s ním zachází jinak, než s nešťastníky všech dob. A rozdíl je v tom, že všem ostatním bylo řečeno, aby něco dělali, a byli mučeni a zabíjeni pokud dělali cokoliv jiného. Tomuto člověku nikdo neřekne, aby něco dělal, jen mu zakazují, aby dělal cokoliv. Když byl otrokem říkali mi: „Spát budeš v téhle boudě, a budeš bit, pokud budeš spát kdekoliv jinde.“ Když byl nevolníkem řekli mu: „Najdu tě na tomhle poli. Oběsím tě, pokud tě najdu na poli kohokoliv jiného.“ Když je ale teď tulákem říkají mu: „Pokud tě najdu na čímkoliv poli, půjdeš do vězení, ale žádné pole ti nedám.“ Říkají mu: „Pokud tě najdeme spát někde jinde než v tvé boudě budeš potrestán, ale žádná bouda pro tebe není .“ Pokud si myslíte, že moderní soudce by se tak šílených rozporů nedopustil, pak vám s naprostou říkám, že právě tohle říkají. Před krátkým časem byli před sudího předvoláni dva tuláci obvinění, že spali pod širákem, protože neměli kde jinde spát. Ale to není celá legrace. Ten pravý vtip je v tom, že oba horlivě vytáhli asi tak dvoupenci, aby dokázali, že si mohli zaplatit nocleh, ale záměrně to neudělali. Na to policista odvětil, že za dvě pence by si nocleh nepořídili. Nemohli si dovolit zaplatit lůžko a proto (argumentoval onen důmyslný důstojník) musí být potrestáni za to, že si žádné nepořídili. Rozumný sudí byl takovým argumentem velmi ohromen a poslal oba muže do vězení, protože neudělali, co udělat nemohli. Dal si ale záležet na tom, aby vysvětlil, že pokud by zhřešili zbytečně a z prostopášné protiprávnosti odešli by od soud bez poskvrny na svém charakteru, ale protože se svému počínaní nemohli vyhnout, mohou si za to jen a jen sami. Takové věci se dějí v každém koutě Anglie každý den. Jejich obdobu najdeme denně i v každých novinách, ale nemají obdobu u žádného jiného národa na zemi v žádné době, leda snad v onom šíleném příkazu dělat cihly bez slámy, který přivolal všechny egyptské rány. Onen známý historický vtip o Jindřichu VIII., že nechal jednoho člověka oběsit, protože byl katolík a upálit, protože byl protestant je vtip jen symbolický. Skeptik v tudorovských časech mohl něco udělat: vždycky mohl souhlasit s Jindřichem VIII. Dnešní zoufalý člověk nemůže dělat nic. Nemůžete totiž souhlasit s šílencem zasedajícím na soudcovské lavici jemuž trčí z vlasů sláma a který říká: „Vem odnikud třípenci a já ti dovolím, aby ses obešel bez ní.“
Na případnou odpověď, že tulák může jít do chudobince odvětím, že se zakládá na popleteném myšlení. Je pravda, že může jít do chudobince, ale k tomu je svobodný právě tak, jako k tomu, aby šel do vězení. Právě tak svobodně mohl jít nevolník pod šibenicí jít hledat svůj pokoj v hrobě. Mnozí chudáci dávají hrobu velkou přednost před chudobincem, ale o to mi tady zrovna nejde. Zásadní je, že nemohlo být základní politikou pána vůči nevolníkům pobít je všechny jako mouchy. Jeho stálou „radou pro nevolníky“ nemohlo být „Nechte se oběsit“. Stálou radou sudích občanům nemůže být, aby se nechali zavřít do vězení. A právě tak přesně i jednoduše nemůže být základním doporučením boháčů chudákům, aby šli do chudobince. Znamenalo by to totiž nesmírné zvášení jejich vlastních chudinských dávek, aby mohli dál udržovat obrovské a nákladné otrocké zřízení. I k tomu může dojít, jak tvrdí pan Belloc, ale to není theorie na níž by to, co nazýváme chudobinci stálo. Už podoba (ba i sama velikost) chudobince vyjadřuje, že byl založen pro docela výjimečné případy lidských selhání a neúspěchů—podobně jako blázinec. Řekněte člověku „Jdi do blázince“ a odpoví vám: „Copak jsem blázen?“ Řekněte tulákovi u plotu: „Jdi do domu pro výjimečně neúspěšné“ a on vám stejně oprávněně odpoví: „Jsem na cestách, protože jsem bez domova. Chodím, protože koně nemám. Spím po venku, protože nemám, kde jinde hlavu složit. V čem jsem neúspěšný, v čem jsem selhal?“Možná bude mít dost rozumu na to, aby dodal: „Ba věru, vašnosto, pokud se tady někdo nepoved, tak já to myslím nebudu.“ připouštím, že při všem náležitém spěchu by možná řekl „vo mě to asi nebude“.
Na křivdě, kterou tento člověk utrpěl je jedinečné to, že je to jediná křivda v dějinách, která má vlastnosti nonsensu. Může se přihodit jen ve zlém snu, nikoli v jasném a racionálním pekle. Je vrcholem a hrotem anarchie ve vládnoucím smýšlení, jež je, jak jsem již řekl na začátku. Hlavním rysem modernity a to zejména v Anglii. Jestliže je ale prvním rysem naší politiky šílenství, pak druhým je nesporně mrzká nepřejícnost. Náš člověk je polapen do dvou obzvlášť podlých a slabošských právních pastí. První mu brání dělat to, co by dělal každý normální divoch nebo nomád, totiž zkoušet štěstí a snažit se uživit jen z prostých plodů země.
Zakazovat to je velmi ubohé a nízké, protože právě tohoto dobrodružného a tuláckého ducha vzdělané třídy chválí ve většině svých knih, básní a proslovů. Vláčet se cestou, lovit v bezejmenných kopcích a chytat ryby v tajných potůčcích, nemít jinou adresu než „za hory a doly“, být připraven snídat za úsvitu bobule a za soumraku večeřet rozmoklou kůrku, živit se zvěřinou a být zase klukem, to všechno jsou nejsrdečnější a nejupřímnější podněty v kultuře poslední doby. Najdeme je ve Stevensonových příbězích a písních, v kultu George Borrowa a v roztomilých knížečkách vydávaných panem E. V. Lucasem. Je to jediná pravá výmluva v jádru imperialismu, která nepatrně zmírňuje špinavou všednost a tupohlavou zkaženost selfamademana, který „přišel do Londýna s dvoupencí v kapse“. Když ale chudší leč odvážnější člověk s méně než dvěma pencemi v kapse učiní z modré oblohy svůj příbytek a dělá tak právě to, co vždy chválíme, pošleme ho do příbytku hanby a bičování. Bereme chudobu jen samu o sobě a připouštíme ji pouze za předpokladu náležitého majetku. Dovolíme člověku, aby byl chudý jen tehdy, když je bohatý. A nejbrutálněji jednáme, když se tulák snaží polapit své živobytí právě těmi způsoby, jichž jsou plné naše klukovské příběhy a dobrodružství: lovem v lese a rybolovem. Extrémně přísné anglické honební zákony stíhají s největší tvrdostí to, co vysoce unáhlené anglické romance nejneodpovědněji velebí. Celá naše literatura je plná chvály honu, zejména honu na divoké kachny. Kdyby se ale chuďas držel Tennysona a šel „až tam kam divokou labuť křídla ponesou, kde svět se smáčí v moři a písku“ Tennyson by mu sotva dovolil divokou labuť chytit. Kdyby ulovil nejdivočejší kachnu v nejpustším močále v nejdivočejším soumračném kraji, velmi pravděpodobně by zjistil, že boháč nikdy nespí a že v Anglii už žádná divočina není.
Anglický vladař zkrátka apeluje na národ sportovců a soustředí všechno své úsilí na to, aby jim v jakémkoliv sportování zabránil. Imperialista vždy nadšeně tvrdí, že běžný Angličan může vést dobrodružný život kdekoliv po zeměkouli. Pokud se ale běžný Angličan pokusí o dobrodružný život v Anglii, dostaneme se stejně hrubého zacházení jako zloději a skoro tak hrubého zacházení jako slušnému žurnalistovi. Je to pokrytectví: sudí, který svému synovi dá Ostrov pokladů a pak pošle do vězení tuláka, je pokrytec, statkář hrdý na anglické kolonisty a shovívavý k anglickým školákům, ale krutý k anglickým pytlákům se blíží onomu hlubokému místu, kde mají své místo všichni lháři. Nám tu ale jde o to, že ubohost a podlost spočívá v myšlence zmatení tuláka, v tom, že se mu nenechá žádný prostor pro pokání. Je samozřejmě docela pravda, že v dobách otrokářství či nevolnictví byli potřební od kažení honů boháčům odrazováni ještě horšími tresty. Starý případ ale odlišovaly dva základní rozdíly, z nichž druhý je hlavním tématem této kapitoly. První je, že v poměrně nespoutané společnosti, bez ohledu na to, jakou měla zálibu v honech, se zdá nemožné, aby bylo ohrazování půdy a lesů či služba hajných mohla být tak účinná a všudepřítomná jako ve společnosti plné map a policistů. Na druhý rozdíl jsme již poukázali.: pokud měl otrok či polootrok zakázáno opatřit si potravu v zeleném lese, bylo mu řečeno, ať si ji sežene jinde. Rys nerozumu chyběl.
To byla první mrzkost a podlost, druhá je jí podobná. Pokud je dnešní moderní kultivovaná literatura něčeho plná, vedle dobrodružství, pak je to altruismus. Pořád nám někdo říká, abychom pomáhali druhým, považovali svoje bohatství za jejich, abychom dělali tolik dobrého, kolik jen můžeme, protože znovu touhle cestou již nepůjdeme. Humanitáři nás všude pobízejí, abychom chromým psům pomáhali po schůdcích přes ploty—i když je pravda, že někteří humanitáři chovají podle všeho poněkud chladnější zájem o chromé a chabé muže a ženy. Přesto se mezi všemi literaturami v dějinách ta naše vyznačuje lidskou láskou k bližnímu. Čím se ale vyznačuje naše zákonodárství? Naše legislativa vyčnívá mezi všemi ostatními v dějinách především tím, že dobročinnou lidskou lásku zakazuje. Je to hrozný paradox, věc odporující vší logice a svědomí, že člověk, který si vezme něčí peníze se svolením dotyčného je potrestán, jako by je sebral bez dovolení. Ve všech těch temných nebo šerých věcích minulosti, v dobách senilní strnulosti, feudální nestoudnosti, moru a občanských válek a všeho ostatního, co může chudé odírat, bylo považováno za legitimní, aby slabí prosili o dobročinnou pomoc a její poskytnutí bylo hodno obdivu. Ve všech ostatních stoletích krátce řečeno mohly být příležitostné zlé skutky zlých lidí zčásti napraveny a překryty příležitostnými dobrými skutky dobrých lidí. To je ale nyní zakázáno, protože kdyby směl tulák žebrat měl by poslední šanci.
Teď už bude zřejmé, že zajímavý vědecký pokus na tulákovi spočívá v tom, že nesmí mít žádnou šanci a ne jedinou šanci – jako měl otrok. O ekonomických omluvách útisku a trestání žebráků bude přirozenější pojednat v následující kapitole. Zde postačí říct, že jsou to jen výmluvy pro politiku, která odpovídá, i když možná nevědomky, sobeckému a atheistickému nevědomí. Byla to politika s určitým přímým cílem—jinak by nemohla tak čistě a hladce roztínat sice sentimentální ale upřímné moderní trendy dobrodružství a altruismu. Její cíl brzy pojmenujeme. To vše, čím se budu rovněž zabývat v další kapitole, je zde důležité jen k tomu, abychom mohli ukázat poslední pravdu dotýkající se zoufalého člověka. Honební zákony mu sebraly jeho lidskou vládu nad přírodou. Zákony o žebrotě mu sebraly jeho lidský nárok vůči člověku. Poničené a ponížené jím i lepšími než on, přesto to byly věci přinesené z ráje, kde z něj Bůh udělal poloboha , a nezávisí na penězích, a jen málo na čase. Může tvořit ke svému obrazu. V jádru stovek legend a mysterií dlí strašná pravda. Tak jak bylo možné skrýt Jupitera před vše požírajícím Časem a Krista před Herodem, tak je nenarozené dítě stále skryto před vševědoucím utiskovatelem. Ten kdo dosud nežije, a jen on, zbývá a oni usilují o jeho život, aby jej o něj připravili.

I. Bezmoc nekajícnosti

Základním předpisem každé epochy je nepsaný zákon, stejně jako první ze všech zákonů, který chrání život před vrahem také není zapsán nikde ve sbírce zákonů. Nicméně to, pokud někdo má nebo nemá pojem o těchto základních předpokladech epoch působí zásadní rozdíl. Středověcí lidí nás tak kupříkladu budou svou dobročinností a krutostmi, svou askezí i přepestrými barvami jednoduše mást, dokud nepostřehneme jejich celkový zápal pro stavění a plánování a oddělování toho od onoho hradbami a ploty—tento duch učinil architekturu jejich nejúspěšnějším uměním. I otrok tak vypadal posvátně protože božství ohrazující krále v jistém smyslu ohrazovalo i nevolníka, jelikož nebylo možné ho vyhnat zpoza jeho plotu. I svoboda se tak stala čímsi positivním jako privilegium. Dokonce i tehdy, když jim měla většina mužů, nebyla otevřená jako svoboda divočiny, ale udělená jako plnoprávné občanství města. Podobně se nám sedmnácté století s jeho takřka samolibě upjatou chválou parlamentů a docela barbarskými masakry vězňů může zdát jako chaos zmítaný protiklady, dokud si neuvědomíme, že byl-li středověk domem zpola postaveným, pak sedmnácté století bylo domem v plamenech. Jeho tónem byla panika a ta zuřivá upjatost a výlučnost, jež pochází ze strachu. Jeho charakteristickým náboženstvím byl dokonce i v katolické církvi kalvinismus a důraz na těsnost cesty a nepatrnost počtu vyvolených. Jeho politiku určovalo podezírání—„neskládejte svou naději v knížata“. Snažilo se všechno rozebrat a rozbít učenou, zuřivou a nestálou polemikou, svou populaci čistilo upalováním čarodějnic. A ještě jiný příklad, osmnácté století, které nabízí výjevy vypadající naprosto protikladně a přece se zdají zcela příznačné pro svou dobu: vyplenění Versailles a Vikáře wakefieldského, Watteauovy pastorely a výbušné proslovy Dantonovy. Tomu všemu však lépe porozumíme, pokud si všimneme ideje poklízení, která se celou epochou vine. Nejtišší lidé byli více hrdí na svou upravenost, civilisovanost a dobrý vkus než na jakoukoliv ze svých ctností. Ti nejdivočejší pak nemilovali (a to je to nejdůležitější) na rozdíl od Nietzscheho či anarchických básníků nevázanost jen pro ni samou, ale byli připraveni ji použít, aby se zbavili nerozumu či nepořádku. U každé z těchto etap není rozhodně nemožné říct, že klíčem k nim je taková či onaká slovní formulace. Epochu pro níž je prakticky nemožné najít podobná slova je ta naše.
Přesto myslím ,že naším klíčovým slovem je „nevyhnutelnost“, spíš bych měl chuť říct „nekajícnost“: Podvědomě nás po všech stránkách ovládá dojem, že není cesty zpět, který koření v materialismu a popření svobodné vůle. Porovnejte si libovolnou hrstku moderních faktů a srovnejte je s odpovídajícími skutečnostmi z před několika století. Srovnejte moderní systém politických stran s politickými klikami sedmnáctého století. Rozdíl je, že ve starší domě si straničtí vůdci nejen opravdu navzájem sekali hlavy, ale (což je ještě víc alarmující) opravdu si vzájemně rušili zákony. Za nás se stalo tradicí, že jedna strana dědí a nechává nedotčené zákony, které schválila strana druhá, bez ohledu na to, jak zuřivě je napadala při projednávání. Jakub II. ani jeho synovec Vilém nebyli zrovna z nejveselejších kumpánů, ale oba by rozesmála představa „kontinuity v zahraniční politice.“ Toryové nebyli konservativci, byli to v pravém slova smyslu reakcionáři. Nechtěli jen ponechat na trůně Stuartovce, oni je chtěli přivést zpět.
Nebo se zamysleme nad tím, s jakou zatvrzelostí se středověká anglická monarchie ve snaze zvrátit rozhodnutí osudu vracela pořád dokola ke své vizi francouzských držav. Pomysleme, jak útočili znovu Eduard III. po porážkách krále Jana a Jindřicha III. a Jindřich V. po Eduardu III. a jak dokonce i Marie měla na svém srdci napsáno, co nebylo ani jméno jejího chotě, ani její víry. A pak považme, že jsem poměrně nedávno znali všeobecnou orgii zvanou imperialismus, kdy jednota impéria byla jediným tématem, kolonie se počítaly coby korunovační klenoty a Union Jack vlál po celém světě. A přesto nikdo ani nesnil, nebudu říkat o znovuzískání amerických kolonií pod jednotu impéria (to by pro moderní budovatele říše byla příliš nebezpečná úloha), ale dokonce ani o převyprávění toho příběhu z imperiálního hlediska. Jindřich V. ospravedlnil nároky Eduarda III. Josephu Chamberlainovi by se ani nesnilo o tom, že by měl ospravedlnit nároky Jiřího III. Ba co dím, Shakespeare ospravedlňuje stoletou válku, drží s Talbotem a vzdoruje legendě o Janě z Akru. Pan Kipling by se neodvážil ospravedlňovat válku s Amerikou, držet se Burgyona a vzdorovat Washingtonově legendě. A přece by se toho ve prospěch Jiřího V. dalo říct mnohem víc, než pro Jindřicha V. Moderní imperialisté nic takového neřekli, natož, aby podle toho jednali, kvůli onomu modernímu dojmu, že jelikož je budoucnost je nevyhnutelná je minulost neodvolatelná. Každá událost tak konečná, jako bylo americké opuštění impéria musí být brána za definitivní pro celé věky, třebaže se stala před sotva více než sto lety. A přitom bylo ve prospěch Jiřího V. říct mnohem víc než pro Jindřicha V. Moderní imperialisté nic takového neřekli, natož aby podle toho jednali a to kvůli onomu modernímu pocitu, že jelikož je budoucnost nevyhnutelná je minulost nezměnitelná. Událost tak konečná jako americký odchod z impéria bude být považován za definitivní pro celé věky i když se stala sotva před něco přes sto lety. Jen proto, že se jí podařilo přihodit musí být nejprve označena za nutné zlo a pak za nezastupitelné dobro. Nemusím dodávat, že já bych o znovudobytí Ameriky neusiloval, ovšem já taky nejsem imperialista.
Je tu i jiný způsob jak to ověřit. Zeptejte se sami sebe, kolik lidí jste slyšeli skuhrat o něčem, že s tím nic nejde udělat, a kolik jsme viděli takových, kteří se do toho pustili s tím, že to jde napravit? Jak mnoho lidí jsme slyšeli nadávat na britské školy stejně, jako nadávají na britské počasí? Jak málo jsme potkali těch, kdo si uvědomovali, že britské školy změnit lze, zatímco počasí ne? Jak málo bylo těch, kdo věděli, že oblaka jsou nesmrtelnější a pevnější než školy? Kde je na tisíc těch, kdo hořekují nad povinnou školní docházkou sto, deset či jen jeden jediný, který by ji zrušil? Dokonce už samo slovo to dokazuje je, protože zní tak málo slibně a povědomě. Na počátku naší epochy lidé mluvili stejně klidně o reformách i o rušení zákonů. Dnes mluví všichni o reformách, o rušení nikdo neřekne ani slovo. Naši otcové nemluvili o volném obchodě, ale o zrušení obilních zákonů Nemluvili o samosprávě, ale o zrušení Unie. Byly to doby, kdy o „rušiteli“ mluvili jako o nejpraktičtějším politikovi, takovém, který chodí s klackem. Dnes je zahnán daleko do oblasti nemožného idealismu a když vůdce jedné z našich velkých stran v zápalu náhlé a dočasné upřímnosti řekl, že by jeden zákon zrušil, musel pak psát do všech novin s ujištěním, že by ho jen upravil. Nemusím hromadit další příklady, i když bych jich mohl navršit skoro milion. Tón doby naznačuje, že minulost je klidně možné chválit, protože se nedá napravit. V minulosti se lidé skutečně dřeli jako mravenci a padali jako mouchy kvůli tomu, aby odstranili nějaké dřívější uspořádání, které se zdálo bezpečné, ale my nemůžeme ani zrušit nějaký schválený a platný zákon. Zabýváme se malomyslným dojmem, že co se stalo, nedá se odestát. Náš názor dostatečně charakterisuje typicky viktoriánská písnička s refrénem „Mlýn nemůže mlít vodou, jež odplynula.“ Lze na to odpovědět mnoha způsoby. Jednomu (který zahrnuje pojednání o fenoménu vypařování a rose) se zde vyhneme. Další vysvětluje, že z pohledu prostých venkovanů není účelem mlýna mlít vodu, ale obilí, a že (ačkoliv se to může jevit podivné) existovaly společnosti, které byly dostatečně bdělé a udatné na to, aby jim jejich obilí pořád někam neodplouvalo v rytmu sentimentální písničky.
Nuže toto moderní odmítání odčinit co bylo dříve vykonáno není jen intelektuální chybou, je to i morální chyba. Není to jen naše mentální neschopnost pochopit omyl, jehož jsme se dopustili. Je to i naše duchovní odmítnutí připustit, že jsme se dopustili omylu. Byla to pouhá marnivost, když pan Brummell poslal pryč podnosy s nedokonale uvázanými kravatami s lehkou poznámkou „To jsou naše chyby“. Je to dobrý příklad toho, jak blízko má marnivost k pokoře, protože on aspoň připustil, že to byly chyby. Pan Brummell by ale projevil duchovní pýchu, pokud si všechny ty kravaty uvázal hezky jednu na druhou, jen aby si jeho komorník nevšiml, že jednu uvázal špatně. V duchovní pýše je totiž vždy prvek tajnosti a samoty. Pan Brummell by byl ďábelský , a také (což by mu obávám se vadilo víc) by byl špatně oblečený. Byl by ale naprosto přesným příkladem moderního publicisty, který neumí nic udělat správně a pořádně, protože nesmí nikdy připustit, že se spletl a udělat něco špatně.
Tato zvláštní, chabá zatvrzelost, vytrvalost na špatné cestě pokroku, je jako všechny slabé věci čím dál tím chabější a horší. A v době v níž píši nabývá její morální postoj zlověstnosti, ba hrůznosti. Naše omyly se staly našimi tajemstvími. Šéfredaktoři a novináři s provinilým pocitem trhají vše, co jim připomíná nesplněné stranické sliby nebo stranické ideály, jež je odsuzují. O našich státnících platí (víc než o našich biskupech, o nichž to pan Wells řekl), že jsou společnosti na očích, ale pokud jde o intelekt někde se schovávají. Společnost tíží nevyznané hříchy, její mysl je bolavá a ztichlá kvůli bolavým tématům, sžírá ji svědomí. Je mnoho věcí, které udělala či připustila, aby se staly a na které si netroufá ani pomyslet. Nazývá je jinými jmény a pokouší se sama sebe přesvědčit k víře ve falešnou minulost podobně jako si lidé vymýšlejí, co měli a chtěli říct v hádce. Jeden hřích který leží pochován nejhlouběji a přece je nejhlučnější, i když zadušený přece páchne. Je to pravý příběh vztahu mezi boháčem a chudákem v Anglii. Napůl vyhladovělý anglický proletář je nejen skoro kostlivec, on je kostlivcem ve skříni.
S jistým překvapením by se dalo říct, že dnes dnes všude slýcháme tentýž příběh o strádajícím proletariátu a sociálním problému, o dřině nekvalifikovaných dělníků nebo přelidnění ve slumech. Bereme to za hotovou věc, ale já jsem mluvil o pravdivém příběhu. Nepravdivé příběhy slyšíme na všech stranách diskuse. Máme tu zajímavé povídání o Třídně uvědomělém proletáři všech zemí, chlápkovi, který má „solidaritu“ a vždycky se zrovna chystá zrušit válku. Marxistický socialista vám o něm poví úplně všechno, jenže on neexistuje. Běžný anglický dělník je o Němci neschopný přemýšlet jinak než o Němci právě tak, jako o sobě nemůže smýšlet jinak, než jako o Angličanovi. Pak je tu opačný příběh, ten o onom ukrutném člověku, atheistovi, který chce zničit domov, ale z nějakého důvodu, jemuž rozumí jen on, to raději označuje za socialismus. Ani on neexistuje. Úspěšní a prosperující socialisté mají domovy právě tak, jako vy nebo já a chudým socialistům individualisté nedovolí, aby měli jakékoliv domovy. Pak je tu příběh o Dvou dělnících, velmi zajímavý a vzrušující povídání o tom, kterak jeden z nich minul všechny hospody v Cheapside a když došel až ke Guildhall stal se londýnským starostou, zatímco druhý do každého hostince zašel a potom už se pro takovou poctu docela nehodil. Však běda! I tohle všechno je marnost. Zloděj se londýnským starostou stát může, čestný dělník ovšem rozhodně ne. Máme tu pak též příběh o „Neúprosném osudu“, který boháče ekonomickými zákony nutí, aby brali chudákům peníze, i když by je sami milerádi nechali být. Tohle je pro svobodného člověka a křesťana myšlenka neúnosná a čtenáři se jistě uleví, když se dozví, že nic takového se nedělo ani neděje. Bohatí by mohli přestat krást kdykoliv by se jim zachtělo, jenže ani to se nikdy nestalo. Setkáme se i s příběhem o mazaném fabiánovi, který zasedal v šesti výborech současně a tak se mu povedlo ošálit boháče natolik, že se z něj stal docela chudák. Onomu talentovanému muži stačilo jen pořád šeptem opakovat „v tomhle bude nějaký háček, to musíme rozebrat“ až se mu povedlo, kousek po kousku, rozebrat milionářovo auto tak důkladně, že ten zapomněl, že kdy jaké měl. Udělal to velmi šikovně, jenže se to nikdy nestalo. Na milionářově autě se nehnul ani šroubek a je schopné v okamžiku vyrazit a nechat za sebou fabinánovu přejetou mrtvolu. Všechny tyhle příběhy jsou úžasné pohádky, které mohou socialista s individualistou střídavě vyprávět velkém sultánovi kapitalismu, pokud ho totiž jen na chvíli přestanou svými povídačkami bavit, nechá jim useknout hlavy. Kdyby ale někdy začali sultánovi vyprávět pravdivý sultánův příběh uvařil by je v oleji, a tomu se pokouší vyhnout.
Na skutečný příběh hříchu se sultán pořád pokouší, nasloucháním těmto příběhům, zapomenout. Jak už jsme si v této kapitole řekli, raději by si nepamatoval, protože se už rozhodl, že se nebude kát. Je to zvláštní příběh, a já se ho pokusím popravdě vypovědět ve dvou následujících kapitolách. Ruka tyranů v každé době tvrdne, protože tyrani měknou. Pokud si jeho auto proráží cestu krvácejícím a obviňujícím davem je to proto, že si zvolil cestu nejmenšího odporu. Je to proto, že je mnohem snazší podupat lidské plémě, než vyšlapat na ne moc strmý kopec. Utlačovatel vždy bojuje polštáři, obvykle je to válka v pohodlí polštářů—to je vždy přinejmenším jejím cílem. Velký sultán Saladin považoval, pokud si dobře vzpomínám, za největší šermířský výkon rozetnutí polštáře. A to měl dozajista pravdu, jak může potvrdit každý z nás, kdo se celá léta snažil zatnout do oteklé a nadmuté korpulence moderního kompromisu, který je současně pohodlný i krutý. V našem dnešním světě totiž opravdu existuje barva a ticho polštářovaného divanu a ten dojem paláce v paláci a zahrady v zahradě, který tvoří bohatou neodpovědnost Východu. Cožpak už nemáme tance beze slov, hostiny bez vína a všechny ostatní divné a cizí představy o přepychu bez smíchu? Což nejsme již ve zlém tisíci nocí a nekráčíme přízračnými městy neviditelných despotů? Nerdousí již naši katani potajmu ty, kdo přináší tětivy luků? Nejsme již eugeniky—tedy tvůrci eunuchů? Nevidíme již zářivé oči, nehybné tváře a vše ostatní, co tvoří přítomnost čehosi mrtvého a přece beze snu bdícího? Je to přítomnost hříchu, který je zpečetěn pýchou a nekajícností, příběh o tom, jak se sultán zmocnil trůnu. Nenaslouchá však tomuto příběhu, ale jinému který vymyslel, aby ten první zastřel—příběhu zvanému „Eugenius, aneb dobrodružství člověka nezrozeného“, vyprávění nejrozmanitějšímu a nejpoutavějšímu, které ho vždy zdárně uspí.

VIII. Shrnutí falešné theorie

Dosud jsem se, doufám, věnoval eugenikům s takovou vážností, s jakou oni chápou sami sebe. Pokusil jsem se analysovat jejich teorii, jako by to byla teorie zcela abstraktní a nezaujatá a z tohoto pohledu se zdá, že z ní zbylo pramálo. Než však budu pokračovat druhou částí této knihy, v níž pojednám o těch ošklivých věcech, které opravdu zbyly, chci shrnout podstatné body v jejich zásadním pořadí, aby nějaký osobní úsudek (vím, že k tomu mám sklony) o významnosti nebo nedůležitosti, nezmátl postup argumentace, již považuji za naprosto férovou a konsistentní. Aby to bylo ještě jasnější shrnu vše po kapitolách a v docela krátkých odstavcích.
V první kapitole jsem se pokusil definovat podstatný bod, v němž si eugenika může nárokovat a nárokuje, že je novou morálkou. Jádrem věci je, že když posuzujeme nevěstu, můžeme posuzovat i její děti. Nepřijímám ideální nezodpovědnost člověka, který se ptá copak pro nás naše potomstvo udělalo. Ptám se ale, pro začátek, zda pro naše potomky můžeme udělat něco jiného, než se budeme jednat férově s našimi současníky. Pokud muž nemiluje svou manželku, kterou vidí, jak může milovat své dítě, které ještě neviděl?
V druhé kapitole poukazuji na to, že na toto rozdělení ve svědomí nestačí jen pouhé zmatení mysli, které z každé ženy, jež odmítne muže eugeničku. Ve světě bude vždy cosi, co bude působit, že pobuřující svazky zůstanou vždy spíše výjimkou. Vlivem, který to působí není eugenika ale smích.
V třetí kapitole se snažím popsat dosti mimořádnou atmosféru, která takové věci umožňuje. Označuji ji jako anarchii, ale vysvětluji, že je to anarchie v ústředích, kde by měla dlít autorita. Vláda se stala nezvládnutelnou, to proto, že nedokáže přestat vládnout. Zákon se stal psancem, to proto, že nedokáže postřehnout, kde my měl mít své meze. Zásadním rysem naší doby je pokoj lůzy a šílenství vlády. V této atmosféře je přirozené, že se i lékařští experti, coby autority, zblázní a pokouší se tak nahodilý a nezralý sen, jako je tohle laskání a proklepávání (a celkově spíš kažení) nenarozeného dítěte.
V kapitole čtvrté jsem ukázal jak ona netrpělivost prolétla úzkým kanálem zákonů o šílenství a zničila je tím, že je rozšířila. Blázen není nic jiného než výjimka potvrzující pravidlo. Eugenici se ale snaží zacházet s celou společností jako se sérií výjimek–aby ze všech lidí nadělali blázny. Na tomto základě nemá nikdo naději, protože každý názor má svého autora, a všichni autoři mají své předky. Eugenikova mentalita pobízí, aby v eugeniku věřil stejným způsobem, který unáhleného milence má k tomu, se proti ní proviňoval. Podle materialistické hypothesy jsou obě mentality stejně nezodpovědným výsledkem více či méně neznámých fysických příčin. Skutečná obrana člověka proti logickému eugenikovi se podobá falešnému bezpečí Macbethovu. Jediný eugenik, který by na něj mohl racionálně zaútočit musí být muž nezrozený ze ženy.
V následující kapitole, kterou jsem pojmenoval „Unikající autorita“ jsem se marně snažil pevně lokalizovat jakoukoliv autoritu, která by mohla racionálně rozhodovat o lidech v takto zakořeněné a universální záležitosti. Málo by pomohlo, kdyby to dělali jedni obyčejní lidé pro druhé a pokud by takovou moc běžní lidé vykonávali, velmi brzy by tisícem vrtochů a malicherných sporů prokázali jak moc jsou obyčejní. Poté jsem se zabýval osvícenou despocii několika obecných profesorů hygieny a zjistil jsem, že nemůže fungovat z jednoho podstatného důvodu. Můžeme totiž vždy získat lidi dostatečně inteligentní na to, aby se pro nás víc naučili o tom či onom úrazu, bolesti nebo nemoci, ale nemůžeme počítat s tím, že by se objevili velcí kosmičtí filosofové. A jen od nich bychom mohli očekávat, že budou vědět víc než my o normálním jednání a obecném zdravém rozumu. Zkrátka od takové odpovědnosti by se odtahoval každý druh člověka, vyjma toho druhu nejhoršího, který by se jí chopil.
V další kapitole pak přecházím k posouzení, zda toho víme o dědičnosti dost na to, abychom mohli postupovat rozhodně, i kdybychom věděli, kdo má povinnost jednat. Zde eugeniky odkazuji na odpověď pana Wellse, s níž se pokud vím nikdy nevypořádali vůbec, natožpak uspokojivě—totiž s důležitou a prvořadou námitkou, že zdraví není vlastnost, ale poměr vlastností, čili že i ze svazku dvou zdravých lidí může vzejít výstřednost zvaná nemoc. Zde je třeba poznamenat, že konkrétní biolog může upřímně věřit, že s Mendelovou nebo Weissmannovou pomocí objevil pevný princip. My se tu ale nezabýváme tím, zda ví dost na to, aby si mohl oprávněně myslet (jak je jakýmsi zvykem lidoopů Homo), že má pravdu. Zabýváme se tím, zda víme my dost na to, abychom jako odpovědní občané mohli svěřit takové pravomoci do rukou lidí, kteří mohou být buď podvedeni, nebo mohou být podvodníky. Docházím k závěru že ne.
V poslední kapitole první části knihy jsem ukázal, co považuji za pravé tajemství toho zmatku, tajemství toho, co eugenici skutečně chtějí. Chtějí, aby mohli zjistit, co vlastně chtějí. Nestačí jim, že na výzkum dávají peníze, chtějí, aby výzkum získal oficiální postavení, které by mu dalo stejně donucovací moc uvalovat povinnost jako vzdělávání nebo státnímu pojištění. Přesto jde stále o výzkum a ne o objev. Chtějí zkrátka státní církev nového druhu, jíž má být Oficiální církev pochybnosti—namísto víry. Nemají žádnou eugenickou vědu, ale myslí vážně to, že pokud se podrobíme vivisekcím, jednoho dne velmi pravděpodobně nějakou dohromady dají. Poukazuji, poněkud důstojnějšími slovy, že je to poněkud hloupé a těžkopádné.
A teď v druhé části knihy budeme pokračovat posuzováním skutečných záležitostí. S hlubokým zármutkem říkám, že je nutné se vrátit k realitám vašeho a mého každodenního života. Naše veselá dovolená v zemi nesmyslů skončila, víc již nespatříme její krásné město s téměř biblickým jménem Žvást, ani lesy plné nepořádku a divů stejně úžasných jak nejnovější objevení Ameriky, ani pole vikví jež mohou sklízet pouze náměsíčníci. Již se nesetkáme s těmi rozkošnými obludkami, které by mohly klábosit v jednom bláznivém klubu se Snarkem a Jabberwockem, Pobblem či Dongem se zářivým nosem. Nesetkáme se s otcem, který sice vůbec nerozumí matce, ale je má naprosto jasno o dítěti, které jednou bude čekat, ani právníkem, který musí své zákony honit skoro stejně rychle jako před nimi zločinec utíká. Konec je schůzkám se dvěma bláznivými doktory, kteří se mohou milion roků hádat, kdo z nich má právo toho druhého zavřít, s gramatikem, který se křečovitě drží trpného rodu a tvrdí, že jeho čehosi povinností, aby se stalo bez jakéhokoliv lidského přičinění. Už se neuvidíme s mužem, který sezdává obry tak dlouho až to jejich páteř nevydrží, tak jako dítě, vrší jednu cihlu na druhou kvůli zábavě z toho, jak se celá ta rozkymácená věž skácí k zemi. Především už se pak nepotkáme s oním výtečným vědcem, který po vás chce abyste ho platili a korunovali proto, že dosud na nic nepřišel. S těmito pohádkovými brach se musíme rozloučit. Sice existují, ale na to co se děje nemají žádný vliv. Jsou to upřímní hlupáci a nástroje právě tak, jako jsme se vy i já téměř stali upřímnými hlupáky a nástroji. Pokud se s chladnou hlavou zamyslíme nad světem v němž žijeme, pokud jak prakticky se chová praktický politik, alespoň pokud jde o hotové peníze, jak nudní a přízemní jsou povětšinou milionáři a manažeři tiskových trustů, jak velmi obezřelí a zcela protikladní idealistickému neklidu jsou ti, kdo ovládají kapitalistickou společnost—když se nad tohle vše posoudíme je po pravdě neuvěřitelné, že je eugenika nejpřednějším módním tématem a téměř již přijatým a platným zákonem i kdyby byla v praxi jen nezavršenou fantasií, jíž je, jak jsem ukázal, v čistém rozumu. I kdyby to byla jen revoluce, byla by to pro moderní státníky revoluce příliš revoluční, pokud by za ní nebyl ještě něco jiného. I kdyby byla pravým ideálem pro naše „praktické muže“, kdyby tu nebylo ještě i něco praktického. Nuže, cosi praktického tu doopravdy je. Eugenika nemá žádné důvody či rozum, ale spoustu motivace. Její stoupenci jsou velmi neurčití pokud jde o teorii, ale budou až bolestně praktičtí pokud jde o její praktikování. A i když musím zopakovat, že mnozí z jejích výmluvnějších propagátorů jsou vcelku nevinnými nástroji, jsou tu, dokonce i mezi eugeniky, už i tací, kteří vědí co dělají. Těch se nemůžeme ptát co je to eugenika, nebo co to propána dělají. Těm můžeme jen říct „Běda vám pokrytci, kteří vyjídáte domy vdov a pro přetvářku užíváte dlouhých slov.“