VIII. Shrnutí falešné theorie

Dosud jsem se, doufám, věnoval eugenikům s takovou vážností, s jakou oni chápou sami sebe. Pokusil jsem se analysovat jejich teorii, jako by to byla teorie zcela abstraktní a nezaujatá a z tohoto pohledu se zdá, že z ní zbylo pramálo. Než však budu pokračovat druhou částí této knihy, v níž pojednám o těch ošklivých věcech, které opravdu zbyly, chci shrnout podstatné body v jejich zásadním pořadí, aby nějaký osobní úsudek (vím, že k tomu mám sklony) o významnosti nebo nedůležitosti, nezmátl postup argumentace, již považuji za naprosto férovou a konsistentní. Aby to bylo ještě jasnější shrnu vše po kapitolách a v docela krátkých odstavcích.
V první kapitole jsem se pokusil definovat podstatný bod, v němž si eugenika může nárokovat a nárokuje, že je novou morálkou. Jádrem věci je, že když posuzujeme nevěstu, můžeme posuzovat i její děti. Nepřijímám ideální nezodpovědnost člověka, který se ptá copak pro nás naše potomstvo udělalo. Ptám se ale, pro začátek, zda pro naše potomky můžeme udělat něco jiného, než se budeme jednat férově s našimi současníky. Pokud muž nemiluje svou manželku, kterou vidí, jak může milovat své dítě, které ještě neviděl?
V druhé kapitole poukazuji na to, že na toto rozdělení ve svědomí nestačí jen pouhé zmatení mysli, které z každé ženy, jež odmítne muže eugeničku. Ve světě bude vždy cosi, co bude působit, že pobuřující svazky zůstanou vždy spíše výjimkou. Vlivem, který to působí není eugenika ale smích.
V třetí kapitole se snažím popsat dosti mimořádnou atmosféru, která takové věci umožňuje. Označuji ji jako anarchii, ale vysvětluji, že je to anarchie v ústředích, kde by měla dlít autorita. Vláda se stala nezvládnutelnou, to proto, že nedokáže přestat vládnout. Zákon se stal psancem, to proto, že nedokáže postřehnout, kde my měl mít své meze. Zásadním rysem naší doby je pokoj lůzy a šílenství vlády. V této atmosféře je přirozené, že se i lékařští experti, coby autority, zblázní a pokouší se tak nahodilý a nezralý sen, jako je tohle laskání a proklepávání (a celkově spíš kažení) nenarozeného dítěte.
V kapitole čtvrté jsem ukázal jak ona netrpělivost prolétla úzkým kanálem zákonů o šílenství a zničila je tím, že je rozšířila. Blázen není nic jiného než výjimka potvrzující pravidlo. Eugenici se ale snaží zacházet s celou společností jako se sérií výjimek–aby ze všech lidí nadělali blázny. Na tomto základě nemá nikdo naději, protože každý názor má svého autora, a všichni autoři mají své předky. Eugenikova mentalita pobízí, aby v eugeniku věřil stejným způsobem, který unáhleného milence má k tomu, se proti ní proviňoval. Podle materialistické hypothesy jsou obě mentality stejně nezodpovědným výsledkem více či méně neznámých fysických příčin. Skutečná obrana člověka proti logickému eugenikovi se podobá falešnému bezpečí Macbethovu. Jediný eugenik, který by na něj mohl racionálně zaútočit musí být muž nezrozený ze ženy.
V následující kapitole, kterou jsem pojmenoval „Unikající autorita“ jsem se marně snažil pevně lokalizovat jakoukoliv autoritu, která by mohla racionálně rozhodovat o lidech v takto zakořeněné a universální záležitosti. Málo by pomohlo, kdyby to dělali jedni obyčejní lidé pro druhé a pokud by takovou moc běžní lidé vykonávali, velmi brzy by tisícem vrtochů a malicherných sporů prokázali jak moc jsou obyčejní. Poté jsem se zabýval osvícenou despocii několika obecných profesorů hygieny a zjistil jsem, že nemůže fungovat z jednoho podstatného důvodu. Můžeme totiž vždy získat lidi dostatečně inteligentní na to, aby se pro nás víc naučili o tom či onom úrazu, bolesti nebo nemoci, ale nemůžeme počítat s tím, že by se objevili velcí kosmičtí filosofové. A jen od nich bychom mohli očekávat, že budou vědět víc než my o normálním jednání a obecném zdravém rozumu. Zkrátka od takové odpovědnosti by se odtahoval každý druh člověka, vyjma toho druhu nejhoršího, který by se jí chopil.
V další kapitole pak přecházím k posouzení, zda toho víme o dědičnosti dost na to, abychom mohli postupovat rozhodně, i kdybychom věděli, kdo má povinnost jednat. Zde eugeniky odkazuji na odpověď pana Wellse, s níž se pokud vím nikdy nevypořádali vůbec, natožpak uspokojivě—totiž s důležitou a prvořadou námitkou, že zdraví není vlastnost, ale poměr vlastností, čili že i ze svazku dvou zdravých lidí může vzejít výstřednost zvaná nemoc. Zde je třeba poznamenat, že konkrétní biolog může upřímně věřit, že s Mendelovou nebo Weissmannovou pomocí objevil pevný princip. My se tu ale nezabýváme tím, zda ví dost na to, aby si mohl oprávněně myslet (jak je jakýmsi zvykem lidoopů Homo), že má pravdu. Zabýváme se tím, zda víme my dost na to, abychom jako odpovědní občané mohli svěřit takové pravomoci do rukou lidí, kteří mohou být buď podvedeni, nebo mohou být podvodníky. Docházím k závěru že ne.
V poslední kapitole první části knihy jsem ukázal, co považuji za pravé tajemství toho zmatku, tajemství toho, co eugenici skutečně chtějí. Chtějí, aby mohli zjistit, co vlastně chtějí. Nestačí jim, že na výzkum dávají peníze, chtějí, aby výzkum získal oficiální postavení, které by mu dalo stejně donucovací moc uvalovat povinnost jako vzdělávání nebo státnímu pojištění. Přesto jde stále o výzkum a ne o objev. Chtějí zkrátka státní církev nového druhu, jíž má být Oficiální církev pochybnosti—namísto víry. Nemají žádnou eugenickou vědu, ale myslí vážně to, že pokud se podrobíme vivisekcím, jednoho dne velmi pravděpodobně nějakou dohromady dají. Poukazuji, poněkud důstojnějšími slovy, že je to poněkud hloupé a těžkopádné.
A teď v druhé části knihy budeme pokračovat posuzováním skutečných záležitostí. S hlubokým zármutkem říkám, že je nutné se vrátit k realitám vašeho a mého každodenního života. Naše veselá dovolená v zemi nesmyslů skončila, víc již nespatříme její krásné město s téměř biblickým jménem Žvást, ani lesy plné nepořádku a divů stejně úžasných jak nejnovější objevení Ameriky, ani pole vikví jež mohou sklízet pouze náměsíčníci. Již se nesetkáme s těmi rozkošnými obludkami, které by mohly klábosit v jednom bláznivém klubu se Snarkem a Jabberwockem, Pobblem či Dongem se zářivým nosem. Nesetkáme se s otcem, který sice vůbec nerozumí matce, ale je má naprosto jasno o dítěti, které jednou bude čekat, ani právníkem, který musí své zákony honit skoro stejně rychle jako před nimi zločinec utíká. Konec je schůzkám se dvěma bláznivými doktory, kteří se mohou milion roků hádat, kdo z nich má právo toho druhého zavřít, s gramatikem, který se křečovitě drží trpného rodu a tvrdí, že jeho čehosi povinností, aby se stalo bez jakéhokoliv lidského přičinění. Už se neuvidíme s mužem, který sezdává obry tak dlouho až to jejich páteř nevydrží, tak jako dítě, vrší jednu cihlu na druhou kvůli zábavě z toho, jak se celá ta rozkymácená věž skácí k zemi. Především už se pak nepotkáme s oním výtečným vědcem, který po vás chce abyste ho platili a korunovali proto, že dosud na nic nepřišel. S těmito pohádkovými brach se musíme rozloučit. Sice existují, ale na to co se děje nemají žádný vliv. Jsou to upřímní hlupáci a nástroje právě tak, jako jsme se vy i já téměř stali upřímnými hlupáky a nástroji. Pokud se s chladnou hlavou zamyslíme nad světem v němž žijeme, pokud jak prakticky se chová praktický politik, alespoň pokud jde o hotové peníze, jak nudní a přízemní jsou povětšinou milionáři a manažeři tiskových trustů, jak velmi obezřelí a zcela protikladní idealistickému neklidu jsou ti, kdo ovládají kapitalistickou společnost—když se nad tohle vše posoudíme je po pravdě neuvěřitelné, že je eugenika nejpřednějším módním tématem a téměř již přijatým a platným zákonem i kdyby byla v praxi jen nezavršenou fantasií, jíž je, jak jsem ukázal, v čistém rozumu. I kdyby to byla jen revoluce, byla by to pro moderní státníky revoluce příliš revoluční, pokud by za ní nebyl ještě něco jiného. I kdyby byla pravým ideálem pro naše „praktické muže“, kdyby tu nebylo ještě i něco praktického. Nuže, cosi praktického tu doopravdy je. Eugenika nemá žádné důvody či rozum, ale spoustu motivace. Její stoupenci jsou velmi neurčití pokud jde o teorii, ale budou až bolestně praktičtí pokud jde o její praktikování. A i když musím zopakovat, že mnozí z jejích výmluvnějších propagátorů jsou vcelku nevinnými nástroji, jsou tu, dokonce i mezi eugeniky, už i tací, kteří vědí co dělají. Těch se nemůžeme ptát co je to eugenika, nebo co to propána dělají. Těm můžeme jen říct „Běda vám pokrytci, kteří vyjídáte domy vdov a pro přetvářku užíváte dlouhých slov.“

Reklamy

VII. Státní církev pochybností

VII THE ESTABLISHED CHURCH OF DOUBT
Zamysleme se nyní konečně nad tím, oč jde čestným upřímným eugenikům, protože je čím dál zřejmější, že jim nemůže jít o to, co tvrdí. Takový výklad bohužel naráží na tolik překážek, že je nezbytné zvolit přístup oklikou. Vše co se dnes tiskne a mnoho z toho co se povídá je, v jediném pravém slova smyslu, zaostalé a zastaralé. Dejte běžnému člověku den na napsání článku a vzpomene si na to nejnovější co slyšel, v poslední nádheře západu slunce pak možná rozvažovat i o tom, co si doopravdy myslí on sám. Dejte mu hodinu a začne přemýšlet jako příručku má nejblíž po ruce a udělá co nejlepší mosaiku ze starých citátů a starých autorit. Dejte mu deset minut a s křikem se uteče schovat do starého dětského pokoje, kde se naučil nejvyčpělejší přísloví nebo do staré školy, kde se naučil nejvyčpělejší politice. Čím víc novinář spěchá, tím pomaleji myslí. Výsledkem jsou naše současné noviny, které jsou doručovány den co den dříve a den ode dne stojí méně za doručení. Ubohý udýchaný kritik zaostává čím dál víc za motorovým vozem moderního faktů. Před patnácti lety byl pozadu jen o nějakých padesát let. Teď zrovna je pozadu o takových sto let, to co říká jsou totiž naprosté nesmysly pokud jde o naši dnešní společnost, ale platilo to pro naši společnost před nějakými sto třiceti lety. Nejlepším příkladem jeho opoždění je to, že pořád dokola tvrdí, že stále víc upadá víra v nadpřirozeno. Což je naprosto správné a realistické hodnocení—osmnáctého století. Pokud jde o tento věk okultistů, duchovních léčitelů, fakírů a módních věštců je to hodnocení nejhorší možné. Popravdě řečeno obvykle na tyto iluse osmnáctého století pronášené jazykem osmnáctého století odpovídám tím samým jazykem. Když mi někdo řekne „Víry vrávorají,“ odpovídám „A pruský král, sám volnomyšlenkář, jistě sebere Slezsko katolické císařovně.“A když někdo tvrdí, že zázraky je třeba přehodnotit ve světle racionální zkušenosti přívětivě odpovídám „Já jen doufám,že váš osvícený vůdce Hébert, nakonec nepožene chudinku francouzskou královnu pod guillotinu.“ Na řeči, že musíme očekávat vzestup nějakého nového náboženství, které se samo doporučí lidskému rozumí odpovídám, „Ještě víc si musíme dávat pozor na vzestup nějakého vojenského dobrodruha, který by mohl zničit republiku. A mě se zdá, že mladý major Bonaparte je poněkud příliš neklidný.“ Na takové věci můžeme odpovídat právě jen jazykem věku rozumu. Věk v němž žijme je něco víc než věk pověry—je to věk nesčíslných pověr. Já se zde ale budu zabývat jen jediným příkladem.
Mám na mysli omyl, který lidi dosud nutí demonstrovat za zrušení státních církví a mluvit o tyranii závazného učení církve nebo povinných církevních desátků. Nestojím o zbytečné nedorozumění, osobně bych zrušil výsadní státní postavení každé církve, která je početně v menšině, například welšskou nebo irskou. Myslím také, že by to hodně prospělo autentickým církvím, které se těší zčásti konvenční většině, třeba v Anglii nebo dokonce v Rusku. Ale udělal bych to jen tehdy, kdybych vážně neměl co jiného na práci a zrovna teď máme opravdu dost co jiného na práci. Zrovna teď totiž náboženství ať pravověrné nebo ne, na zbraň výsadního státního postavení nespoléhá ani na ní nezávisí. Papež neudělal prakticky nic proto, aby zachránil konkordát a zdá se, že se mu spíš ulevilo díky nezávislosti, jíž církev získala díky zkáze konkordátu. Mezi francouzskými klerikály se běžně mluví o tom, že církvi změna prospěla. Jediné skutečné obvinění, které v Rusku vznášení zbožní lidé (zejména římští katolíci) proti pravoslavné církvi není její pravověří nebo mylná nauka, ale její ubohá závislost na státu. V Anglii můžeme anglikánovu horlivost pro jeho církev téměř měřit podle jeho poměrného chladu vůči pozici státní církve—tedy tomu, že je ovládána parlamentem, kde sedí takoví skotští presbyteriáni jako Balfour, nebo welští kongregacionalisté jako Lloyd George. Ve Skotsku způsobila mocná kombinace dvou velkých sekt vně státní církve takové její postavení, že jaksi necítí žádnou radost z toho, když ji nějací právníci nazývají Skotskou církví. Netvrdím tu , že by církve neměly být na státu závislé, ani že nejsou závislé na horších věcech. Je možné rozumně zastávat názor, že síla římské víry, třeba není v žádné stání policii, spočívá v policii mravní, mnohem pevnější a bdělejší. Je možné rozumně zastávat názor, že síla anglikánské víry, i když nespočívá v jejím postavení státní církve, tkví v aristokracii a jejím stínu, kterému říkáme snobismus. Tvrdím zde jen tolik, že církve se v současnosti nijak silně neopírají o své politické postavení a nijak moc se nerozmachují světským ramenem. Jejich právně závazné desátky byly téměř všude změněny, jejich právní dozorčí rady byly smíšeny. Možná stálé užívají tyranie, a horší tyranie, tím se tu ale nezabývám. Neužívají té zvláštní tyranie, která spočívá v použití vlády.
Skrze vládu se o tyranizování ve skutečnosti pokouší věda. Věda se skutečně rozmachuje světským ramenem. A vírou, jež uvaluje skutečné desátky a zmocňuje se škol, vírou jež je skutečně vnucována pokutami a vězněním, vírou jež je skutečně zvěstována ne kázáními, ale zákony státu a šířena ne poutníky, ale policisty—tou vírou je velký ale zpochybňovaný systém, který započal evolucí a završil se v eugenice. Naší skutečnou státní církví je materialismus, protože jeho heretiky skutečně pomáhá pronásledovat vláda. Během svých sta let bylo očkování zpochybňováno asi tolik, jako křest za své dva tisíce let. Jenom našim politikům, kteří by považovali vynucování křtu za šílenství, přijde zcela normální vynucovat očkování.
Slovo pronásledování mě neděsí, když je spojováno s církvemi, a není ani v nejmenším projevem odsudku, když je spojuji s muži vědy. Je to popis právní skutečnosti. Pokud to znamená, že policie silou prosazuje široce diskutovanou a rozporovanou theorii, jež nedokáže podat definitivní důkaz—pak dnes neutiskují naši kněží, ale naši lékaři. Vnucení takových dogmat zakládá státní církev, a to ve starším a silnějším slova smyslu, než jaký lze uplatnit na jakoukoliv dnešní nadpřirozenou církev. Stále jsou místa, kde mají náboženské menšiny zakázáno shromažďování, nebo takové či onaké vyučování. Ještě víc je takových, kde jsou vyloučeny z těch či oněch veřejných postů. Nenapadá mne ale teď žádné, kde by byly nuceny trestním zákonem podstupovat nějaký obřad oficiálního náboženství. Ani Mladí Turci nechtějí obřezat všechny Makedonce.
Setkáváme se tu s úžasnou skutečností. Když byly v minulosti tak sporné názory prosazovány státní silou bylo z popudu fanatiků, kteří je měli za pevně dané a planoucím jasem zářící jistoty. Pokud se jejich nepřátelé nemohli pravdám vyhnout, jejich přátelé je nemohli změnit. Jaké jsou ale ony nesporné pravdy, k jejich prosazení nyní musí světské rameno zvedat svůj meč? Inu, je to ona masa bezedných otázek a zmatených odpovědí, jimiž jsme se zabývali v minulé kapitole. Jsou to otázky zajímavé jen tím, že jsou neschůdné a tajemné a odpovědi, jejichž jedinou slávou je, že jsou prozatímní a nové. Oddaný vyznavač se chlubil, že nikdy neopustí svou víru—a proto pro víru pronásledoval. Jenže vědec se ve skutečnosti chlubí tím,že vždy hypotézu opustí a přece kvůli ní pronásleduje. Inkvizitor silou vynucoval svou víru, protože byla neměnná. Učenec ji prosazuje silou, protože ji zítra může změnit.
Nu tak vypadá nový druh útisku a člověku lze prominout, že se ptá, zda je to proti tomu starému nějaké zlepšení. Rozdíl vypadá, alespoň pokud si lze na první pohled všimnout, ve prospěch starého. Máme-li být vydáni na milost nelítostnému člověku, většina z nás by byla raději natažena na skřipec pro víru, která existuje intensivně v čísi hlavě, než zaživa pitvána kvůli objevu, který se ještě v ničí hlavě neurodil a možná nikdy neurodí. Člověk by se raději nechal trýznit palečnicemi, dokud by se nerozhodl dostat rozum, než nechat mučit pitevním skalpelem dokud se pitvající vědec nerozhodne přijít k rozumu. A přitom právě to je rozdíl mezi dvě druhy právního donucení.. Pokud podlehnu inkvisotorovi vím aspoň, jakou víru vyznávat. Ale i kdybych řval věřím natažen na eugenikově skřipci, neměl bych potuchy, jaké krédo mám křičet a mohlo by se mi stát, že mě natáhne ještě o něco víc proto, že se přihlásím k víře, kterou vyznával ještě někdy před týdnem.
Jen ať žádní lehkomyslníci netvrdí, že tady používám výstřední přirovnání, protože je nejen dokonalé, ale i prosté. Je to proto, že rozdíl mezi mučením a vivisekcí není nijak ovlivněn zuřivostí či klidem jednoho či druhého. Ať otočili kolem skřipce jen napůl nebo stokrát, vždy, hypotheticky, pracovali s pravdou, o níž věděli, že tam je. Ať už pitvají zaživa bolestivě nebo bezbolestně, vždy se pokouší zjistit, zda tam pravda je či není. Starý inkvizitor mučil proto, aby dostal do někoho své názory. Nový inkvizitor mučí proto, aby z někoho dostal své vlastní názory. Neví, jaké jeho vlastní názory jsou, dokud mu je oběť vivisekce neřekne. Takové rozdělení myšlení je pro každého, komu záleží na přemýšlení naprostou propastí. Starý utiskovatel se ohněm a mečem pokoušel lidi učit. Nový utiskovatel se chce od občanů s pomocí skalpelu a očkovací stříkačky něco dozvědět. Učitel byl mírnější než bude žák.
Na mnoha praktických příkladech bych mohl dokázat, že ani tyto ilustrace nejsou přehnané, když bych poukázal na poklidné návrhy na vivisekci zločinců, které jsem slyšel, nebo na onen ošklivý incident, který se přihodil dr. Neisserovi. Raději bych se ale přidržel čistě logické linie rozlišování a vysvětlil, že cílem všech předchozích pronásledování bylo ukončit naši nerozhodnost, nyní nejde o nic jiného, než o to, že násilí má ukončit nerozhodnost pronásledovatelů. To je to, oč ve skutečnosti jde čestným a upřímným eugenikům, alespoň do té míry, pokud jim o něco vůbec jde. Jde jim o to, že veřejnost má být vydána ne jako pohanská země k obrácení, ale jen jako surovinapro experiment. To je skutečný, hrubý a barbarský smysl eugenické legislativy. Eugeničtí doktoři nejsou zas takoví blázni a hlupáci, jakými se jeví ve světle jakéhokoliv logického zkoumání ohledně toho, co chtějí. Neví, co chtějí, až na to že chtějí vaši duši a tělo i moje, aby to zjistili. Docela vážně jsou, jak by mohli sami říci, prvním náboženstvím, které není dogmatické, ale experimentální. Všechny etablované a státní církve byly založeny na tom, že někdo poznal pravdu. Toto je vůbec první církev, která se zakládá na tom, že pravdu nenašla.
Chovají naprosto upřímnou naději a nadšení, ale pro nás, ale pro to, co se od nás mohou dozvědět, pokud by nás mohli ovládat a řídit, jak to dělají u králíků. O dědičnosti nám nemohou říct nic, protože o ní nic neví. Docela upřímně ale věří, že se o ní něco dozví, jen kdyby nás mohli pár set let sezdávat dobře i špatně nějakých pár set let. Nedokážou nám říct, kdo by byl vhodný, aby měl takovou autoritu, vědí totiž, že nikdo takový neexistuje, ale věří docela upřímně, že pokud bude taková autorita po velmi dlouhou dobu zneužívána, nějak se vyvine někdo, kdo na tu práci bude vhodný. Nejsem žádný puritán a nikdo, kdo zná mé názory nebude považovat za pouhé žalovatelné obvinění, když o nich řeknu, že jsou to hazardní hráči. Neukázněný gambler nemá v kapse žádné peníze, má jen hlavu plnou nápadů. Tihle gambleři nemají v hlavě žádný nápad, mají jen kapsy plné peněz. Myslí si ovšem, že pokud by si za ně mohli koupit velkou společnost na pokusy, možná by je nakonec mohlo něco napadnout. To je eugenika.
Zde se omezím na konstatování, že se mi nelíbí a nemám ji rád. Jsem možná lakomec, ale jsem ochoten vědce platit za to, co ví, ne ale už za všechno, co neví. Jsem možná zbabělec, ale jsem ochotný trpět proto, co si myslím, nebo pro to, co si myslí on—nejsem ochoten trpět, ba ani nepohodlí snášet, kvůli čemukoliv, co by ho mohlo napadnout poté, co mi začne ubližovat. Běžný občan může být docela dobře velkomyslnější než já a všechno to vzít na základě důvěry. V takovém případě může být jeho úděl na onom světě šťastnější. Ale (řekl bych) smutnější na tomhle světě. Chtěl bych mu říct aspoň to,že své skvělé tělo nevydá tak, jak to dělají vojáci, pro slávu konkrétní vlajky, nebo jak to dělají mučedníci pro slávu nesmrtelného Boha. Vydá, v přesném smyslu latinských slov, své bídné tělo k pokusu—pokusu, u nějž ani sám pokusník nezná ani význam, ani cíl.

VI. Výzva bez odpovědi

Dr. Saleeby mě poctil tím, že se o mně zmínil v jednom ze svých proslovů na naše téma a řekl, že ani já nemohu od slabomyslných předků předvést jiné než slabomyslné dítě. Na to v první řadě odpovídám, že zplodit slabomyslné dítě nemůže ani on. Jádrem našeho sporu je to, že tato fráze nemá žádný pevně daný smysl mimo různých názorů. Existuje manické šílenství, které bylo vždy segregováno, existuje idiocie, jež byla vždy segregována, ale slabomyslnost je označení zcela nové, na jehož základě můžete segregovat kohokoliv. Je nezbytné nějak do moderní mysli dostat tento základní omyl při používání statistik. Musí vidět, že jak zcela zřejmě zbytečná jsou přesná čísla, pokud jsou to exaktní údaje založené na nepřesných označeních. Když řeknu,že v Action je pět bláznů, je zcela jasně zřejmé, že i když žádný matematik neudělá z pěti ani čtyři ani šest, vám ani nikomu jinému to nezabrání najít v Action o pár bláznů víc. Nuže slaboduchost, stejně jako pošetilost se od šílenství liší právě tímto zásadním způsobem, totiž že se v jednom smyslu vztahuje na všechny lidi, v jiném na většinu lidí, v dalším na velmi mnoho lidí a tak dále. Stejně dobře by dr Saleeby mohl říct: „Zjistil jsem, že marnivost je nesporně dědičná. Zde máme paní Jones, která je velmi citlivá na to, když jí někdo kritisuje její sonety a zde vidíme její malou dceru v nových šatečkách, jak se divá do zrcadla. Náš experiment přinesl výsledek, důkaz je úplný. V první generaci máme uměleckou povahu—což je marnivost. V druhé generaci jsou šaty—a to je marnivost.“ Musíme odpovědět: „Příteli, vše je marnost, nic než marnost a trápení ducha—zejména, když má jeden poslouchat logiku vašeho oblíbeného druhu. Je zcela zřejmé,že si všechny lidské bytosti musí vážit sebe sama a je právě tak zřejmé, že v takovém hodnocení je zahrnut prvek slabosti, protože nejde o zhodnocení věčnou spravedlností. K čemu je dobré, že jste pokusem u pár lidí našel to, o čem nám rozum říká, že musíme najít u všech?“
Tady se můžeme na chvíli zastavit a předejít jednomu možnému nedorozumění. Nechci tvrdit, že vy nebo já nemůže a v praxi nevidíme a sami tak nehodnotíme ten či onen výstředním nebo prostřední druh lidí, pro něž slovo „slaboduchý“ může být velmi příhodné a může odpovídat autentickému třebaže nedefinovatelnému faktu zkušenosti. Právě tak bychom mohli mluvit, a mluvíme, o tom, že taková a taková osoba „je šíleně marnivá“, aniž bychom chtěli zavolat dva dozorce, aby se jí chopily a odvedly ji. Prosím však čtenáře, aby měl na paměti, že mluvím o slovech v tom smyslu, jak se používají ne v románech a hovorech, ale jak budou používána a jsou užívána v příkazech a potvrzeních a ve sbírkách zákonů. Odlišnost mezi oběma způsoby je naprosto jasný a praktický. Rozdíl je v tom, že romanopisci nebo řečníkovi lze svěřit důvěru, aby se pokoušel trefit přesně. Je mu jen ke vší slávě a prospěchu, když se mu to povede, když všichni poznají, o čem mluví, když se mu obrazně řečeno podaří pověsit toho správného. Jenže ono není vždy v zájmu vlády či jejích představitelů pověsit toho správného. Právě to, že oni často slovíčka protahují a natahují, aby se jim pod ně vešly různé případy je skutečným základem pro to, abychom vůbec měli pevně stanovené zákony či svobodné instituce. Nemluvím tu o tom, že bych nikdy nepotkal člověka, kterého bych spíš než za šíleného nebo imbecilního neoznačil za slaboduchého. Jde mi o to, že když budu chtít vyvlastnit synovce, vystrnadit soka, nebo se zbavit nepříhodné vdovy nic logického mi nemůže zabránit, abych za slaboduché neoznačil i je. A čím neurčitější bude obvinění, tím méně budou schopni je vyvrátit.
Jak už jsem řekl, člověk nemusí popírat dědičnost, aby se mohl postavit proti legislativě, o nic víc, než by jeden musel popírat duchovní svět k tomu, aby odporoval honu na čarodějnice. Připouští, že dědičná slaboduchost může existovat. Věřím, že existuje jakési čarodějnictví. Když věřím, že existují duchové, už jen rozum mne zavazuje předpokládat, že budou existovat asi i duchové zlí. Pokud věřím, že existují zlí duchové, pouhý rozum mne nutí předpokládat, že někteří lidé upadnou do zla, když si s nimi budou zahrávat. To je vše jen racionalismus. Pověra (tedy iracionální odpor a hrůza) je v člověku, který připouští, že existují andělé, ale popírá ďábly. Pověra je v tom, kdo připouští existenci ďáblů, ale odmítá, že by existovali jejich uctívači. Přesto mohu dozajista odporovat každé snaze pátrat po čarodějnicích z toho zcela prostého důvodu, který je klíčem k celému sporu. A ten důvod je, že je něco docela jiného věřit v čarodějnice a věřit v jejich lovce. Mám větší respekt k eugenikům, kteří pronásledují rodinné hlupáky, protože lovci čarodějnic podle jejich vlastního přesvědčení hrají s risikem. Čarodějnice nebyly slaboduché, ale měly tvrdou a jasnou hlavu—zlé hypnotysérky, vládkyně živlů. Hon na čarodějnice, správný nebo zlý, připadal vesničanům, kteří se do něj pustili jako spravedlivé povstání lidu proti obrovské duchovní tyranii, papežství hříchu. A přece víme, že to nakonec upadlo v zuřivé a opovrženíhodné pronásledování vetchých nebo starých. Skončilo to válkou proti slabým. Skončilo to tam, kde eugenika počíná tím, že existuje. Když jsem výše řekl, že věřím v čarodějnice, ale ne v lovce čarodějnic plně jsem tím vyslovil i svůj názor na pojem dědičnosti. Oné zpola zformované filosofie strachu a znamení, kleteb a podivných návratů a neodvratného osudu v krvi, jež je v podobě kázané dnes lidstvu často ještě nelidštější než samo čarodějnictví. Nepopírám existenci toho temného elementu, jen tvrdím, že je temný. Jinými slovy míním, že jeho nejpilnější studenti kolem něho klopýtají ve tmách. Dr. Karlu Pearsonovi bych nevěřil při lovu na předky o nic víc, než při lovu na herese. Toto své smýšlení jsem naprosto připraven obhajovat a věřím, že každá dobře vyvážená osoba, která si vyslechne mé důvody, bude smýšlet stejně. To, že člověk o nějakém oboru něco ví nebo neví lze říci dvěma způsoby. Znám například předmět aritmetiky, tedy nijak v něm nevynikám, ale vím, co to je. Jsem s ním obeznámen dost na to, abych věděl, jak absurdní je, pokud někdo řekne, že „o tak vulgárním zlomku nelze mluvit před dámami“ nebo „tato jednotka je doufám unionistická“.Kdybych se na okamžik měl považovat za matematika, mohu říci, že o svém oboru nevím skoro nic, ale svůj obor znám a poznám ho na ulici. Pak je tu jiný druh člověka, třeba dr. Karl Pearson, který toho nesporně o svém oboru ví nesmírně mnoho, jistě žije v obrovském pralese faktů o příbuznosti a dědičnosti. V žádném případě ale není totéž v prozkoumávat prales a uznávat a rozeznávat jeho hranice. Popravdě, jsou to dvě věci, jež se obvykle pojí se dvěma odlišnými druhy mysli. Vážně pochybuji o tom, že by královský astronom napsal tu nejlepší esej o vztazích mezi astronomií a astrologií. Pochybuji o tom, že by předseda geografické společnosti mohl poskytnout tu nejlepší definici historie slov geografie a geologie.
A o badatelích nad dědičností obzvlášť platí, že rozumí všemu o svém oboru, vyjma svého oboru. Mám za to, že se narodili a vyrostli v oné houštině a prozkoumali ji, aniž by se kdy dostali na její okraj. Prostudovali tedy vše až na otázku, co to vlastně studují. Rozhodně se nechci spoléhat jen sám na sebe, abych jim řekl, co že to studují. Jak za chvíli uvidíme, chci předvolat za svědka velkého člověka, který to sám studoval. Začněme ale tím, že oblast dědičnosti připomíná (aspoň těm, kdo vidí její hranice) jakýsi trojúhelník, obklopený po každé straně jedním ze tří faktů. První je že dědičnost nesporně existuje, jinak by neexistovala třeba rodinná podobnost a z každého manželství by se mohl znenadání zrodil malý černoušek. Druhý říká, že ani prostá dědičnost nemůže být jednoduchá, její složitost musí být doslova neuchopitelná, protože je to pole, na němž se bijí nepředstavitelné miliony. Přesto nikdy nemůže být dědičnost prostá, protože od okamžiku, kdy člověk začne existovat, začne zakoušet. Třetí fakt je, že tyto nesčetné dávné vlivy, a okamžitá záplava zkušeností se slévají a schází podle kombinace, která nemá na zemi žádnou jinou obdobu. Je to kombinace, která kombinuje. Nelze ji rozplést, ani o soudném dni ne. Dva zcela odlišní lidé se s v nejposvátnějším, nejstrašnějším a nejneodpověditelnějším smyslu stali jedním tělem. Kdyby si zlatovlasé skandinávské děvče vzalo velmi snědého Žida, mohla by její rodina opakovat, až by v tváři modrala, že dítko má po mamince nos nebo či. Nemohli by si být nikdy jisti, že v každém rysu a v každém palci není přítomen tmavovlasý beduín. V osobě dítěte by mohl svou choť jemně tahat za nos. V osobě dítěte možná zčásti začernil oči své ženy.
Toto jsou tři první fakta o dědičnosti. Existuje, je složitá a složená z milionů prvků, je prostá a nelze ji na tyto prvky rozložit. Když to shrneme: víte, že v polévce je víno. Nevíte, kolik druhů vína v polévce je, protože nevíte, kolik vín je na celém světě. A nikdy se to nedozvíte, protože každý chemik, každý kuchař a každý člověk se zdravým rozumem vám řekne, že je to takový druh polévky, který nelze vůbec chemicky analysovat. To je naprosto férové přirovnání k dědičným prvkům v lidské duši. Že je v polévce víno lze poznat mnoha způsoby, když třeba náhle rozeznáme víno zvláštní chuti, což odpovídá tomu, když v mladou tváří náhle probleskne obraz předka, jehož jste znali. Ale ani tehdy si ochutnavač nemůže být jist, že nechutná jen jedno povědomé víno mezi mnoha dalšími, jež nezná—nebo že vidí jen jednoho známého předka mezi milionem neznámých. Další možnost je polévkou se opít, což odpovídá těm, kdo tvrdí, že jsou ke hříchu a smrti puzeni dědičným osudem. Ale ani tak si opilec nemůže být jistý, že za to mohla polévka o nic víc než tradiční ochmelka, který si byl jistý, že za to mohl losos.
To jsou fakta o dědičnosti, která může vidět každý. Výsledkem, je že malý minutí cíle zůstává trefou vedle, ale také to, že na tom, kam se trefíme nezáleží. Když má dítě nos (nebo nosy) po rodičích, může to být dědičností. Jenže pokud nemá, i to může být vliv dědičnosti. A právě tak jako nemusíme brát dědičnost na lehkou váhu kvůli tomu, že se dvě generace liší, nemáme důvod brát ji jen o chlup vážněji jen proto, že si dvě generace jsou podobné. Dědičnost tu je, v kterých případech nevíme, v jakých poměrech nevíme a vědět nemůžeme.
A právě zde se dostáváme k zásadnímu rozdílu mezi řemeslem dr Saleebyho a mým. Jeho práce je zkoumat lidské zdraví a nemoc jako celek v duchu více či méně osvíceného hádání. Je jen přirozené, že najde dědičnost tuhle, támhle a všude možně, stejně jako člověk šplhající na skálu nebo plující na lodi počítá s počasím, aniž by si to vůbec připomínal. Kterémukoliv svědomitému člověku píšícímu o tom, jak by mělo být vymáháno právo nebo jak by měla vypadat správa a vláda ve společnosti je vlastní zcela jiný přístup. Když se pak zamýšlíme nad tím, jak prostým faktem je vražda a jak jsme přitom váhaví, ba neurčití ohledně viny vraha, když uvažujeme nad tím, jak prostým skutkem je krádež a jak je přitom těžké usvědčit a potrestat ty bohaté obchodní piráty, kteří kradou nejvíc, když přemýšlíme nad tím, jak kruté a neohrabané mohou být zákony i v tak starých a prostých věcech jako je Desatero—to si pak nedokážu ani představit žádnou odpovědnou osobnost, že by přišla s návrhem psát zákony na základě naší zlomkové znalosti a bezedné ignorance o dědičnosti.
I když se ale budu muset touhle nudnou záležitostí v náležitě logickém pořádku muset zabývat, zdá se mi, že tato její část byla již rozhodnuta a to rozhodnuta tím nejvýtečnějším způsobem někým, kdo nezměrně větší právo o něm promlouvat než já. Náš tisk má zdá se dokonalý smysl pro to, aby lidi označoval nepřípadnými nálepkami, skládat jim špatné poklony a dokonce po nich metat nevyhovující nadávky. A tak lidi mluví o Bernardovi Shawovi jako by to byl necudný pomrkávající Pierrot, když je to ve skutečnosti poslední velký puritán skutečně věřící v počestnost, stejně jak (si parva licet atd.) vedou řeči o mých paradoxech i když já celý život kážu o pravdivosti očividných pravd a nesmírné množství novin si podle všeho vzalo do hlavy, že pan H. G. Wells je drsný a hrozný eugenik s velkými gobliními brýlemi, který nás všechny chce dostat pod kovové mikroskopy a rozpitvat nás kovovými nástroji. Ve skutečnosti samozřejmě pan Wells samozřejmě není ani zdaleka příliš definitivní, spíš je obecně nedostatečně určitý. Je naprostým čarodějem ve vytváření a rozpoznání atmosféry a otevírání výhledů, ale jeho odpovědi jsou agnostičtější než jeho otázky. Jeho knihy dokáží vše, jen ne se zavřít. K tomu aby bránil člověku v plození potomstva má hodně daleko už proto, že sám se nedokáže zastavit ani k tomu, aby udělat tečku za větou. Není dostatečně eugenikem na to, aby jí zabránil rozmnožit se v řadu malých teček.
To ale není ten zřejmý omyl, o němž mluvím. Skutečný omyl je v tomhle. Pan Wells si zaslouží tiáru z korun a věnec medailí ze všech možných důvodů. Kdybych se ale, z důvodů veřejné hospodárnosti, měl omezit na jednou medaili ob cives servatos, pak bych ho dekoroval jako eugenika, který zničil eugeniku. Každý o něm totiž, ať už správně nebo mylně, mluví jako o eugenikovi a on nesporně má, na rozdíl ode mne, vzdělání a kulturu nutnou k tomu, aby věci posuzoval v toliko biologickém a ne obecně morálním smyslu. Vzešla z toho ona pěkná kniha Vznikající lidstvo, kde se nevyhnutelně s tímto problémem střetl a adresoval eugenikům intelektuální výzvu, na niž podle mne nelze odpovědět, a jež v každém případě zůstala bez odpovědi. Nemyslím, že by žádný eugenik kdesi daleko o tématu nepsal, protože je nemožné číst všechno a zejména ne všechno, co napíší eugenikové. Nemyslím, že přední eugenikové píší, jako by výzva nikdy nepadla. Rukavice leží na zemi a nikdo ji nezdvihl.
Když jsem složil náležitý a povinný hold, mohu ji snad sám jen stručně shrnout. Panu Wellsovi šlo o následující. Nemůžeme si být jistí o dědičnosti zdraví, protože zdraví není vlastnost. Není to něco jako tmavá barva vlasů nebo délka údů. Je to vztah, rovnováha. Můžeme mít vysokého silného muže, ale sama jeho síla závisí na tom, aby na svou sílu nebyl příliš vysoký. Můžete chytit zdravého plnokrevného chlapíka, ale přímo jeho zdraví závisí do toho, aby v něm té krve nebylo příliš. Srdce silné pro trpaslíka bude slabé pro obra, nervový systém, který by zabil člověka se stopou jisté nemoci, bude jinému sloužit do devadesátky, pokud v něm po takové nemoci není ani stopy. A to nemluvím o tom, že by ho jeho nervový systém zabil, kdyby měl příliš nějaké jiné poměrně zdravé věci. Když tedy vidíme, že existují zdraví lidé všech možných druhů, je zřejmé, že pokud dva z nich zkřížíme můžeme dokonce dosáhnout i nesouladu dvou odlišných harmonií. Je zřejmé, že si dobrým potomstvem nemůžeme být o nic jistější, než dobrou melodií, pokud hrajeme dvě pěkné písničky současně na jednom pianu. Ještě méně si tím může být jisti v delikátnější záležitosti krásy o níž eugenici tolik mluví. Sezdejte dva pohledné lidi s poněkud orlími nosy a jejich dítě (nakolik můžeme tušit) může být goblin s nosem jak obrovský papoušek. Věru, sám takový případ znám. Eugenik nevynáší soud o výsledku spojení jedné jasně dané věci s jinou stejně stabilní věcí, ale o tom, co se stane, když se jedna hroutící a závratná rovnováha zřítí do jiné.
To je zajímavý závěr. A na základě tohoto stupně znalosti jsme vyzýváni, abychom opustili universální morálku lidstva. Poté, co jsme milenci zabránili oženit se s nešťastnou ženou, již miluje a poté, co jsme mu našli jinou zdravím kypící ženu, již nemiluje vůbec stále ještě nemáme žádný logický důkaz, že výsledek nebude stejně hrůzostrašný, jako kdyby se zachoval coby čestný člověk.

V. Unikající autorita

Atheista a člověk stáli jednoho dne společně na prahu a atheista řekl: „Prší“. Na to člověk odpověděl: „Co prší?“ Ta otázka odstartovala prudkou hádku a trvalé přátelství. Nebudu se zabývat žádným z předmětů sporu, který nepochybně zahrnoval Jupitera, Pluvia, střední rod, pantheismus, Noemovu archu, pršipláště a trpný rod, ale zaznamenám jeden bod v němž se obě osoby došly jakési shody. Šlo o to, že existuje cosi jako atheistický literární styl, že materialismus se může projevovat už je v něčí dikci, i když mluví třeba o hodinách, kočkách nebo čemkoliv docela vzdáleném theologii. Známkou atheistického stylu je, že si instinktivně volí slova naznačující, že věci jsou mrtvé věci, že nemají duši. Nebudou mluvit o vedení války, což znamená vůli k ní, ale řeknou, že „vypukla válka“, jako by všechna děla začala střílet, aniž by se jich člověk dotkl. Podobně ti socialisté, kteří jsou atheisty nenazvou své mezinárodní sympatie sympatiemi, ale solidaritou, jako by francouzští a němečtí chudáci byli fyzicky nalepeni na sebe jako datle v hokynářství. Titíž marxističtí socialisté jsou viněni, že nadměrně proklínají kapitalismus, ale ve skutečnosti mu toho nechávají příliš mnoho projít. Místo toho totiž, aby řekli, že zaměstnavatelé platí nižší mzdy, což by mohlo připisovat zaměstnavatelům nějakou mravní odpovědnost, trvají na řečech o „vzestupu a poklesu“ mezd, jako by nějaké ohromné moře stříbrných šestipenců neustále samo od sebe stoupalo a klesalo jako skutečné moře u Margate. Proto nebudou mluvit o reformě, ale o vývoji, a svou jediný upřímný a mužný slogan o „třídním boji“ pokazí tím, že o něm budou mluvit tak jako nikdo, kdo má všech pět pohromadě nemůže mluvit o válce s předvídáním jejího konce a výsledků stejně, jako někdo počítá, kolik zbývá času do Vánoc, nebo kolik zaplatí na daních. A nakonec (jak uvidíme v souvislosti s naším konkrétním tématem zde) atheistův styl psaní se vyhýbá řečem o o lásce či vášni, což jsou věci živé, a manželství či konkubinát nazývá „vztahy pohlaví“, jako by muž a žena byly nějaké dva dřevěné předměty stojící v určitém úhlu a poměru vůči sobě jako stůl a křeslo.
Nuže, stejné anarchické tajemství, které se vine kolem fráze <i>il pleut</i> (francouzsky prší, pozn. překl. ) lpí i na slově <i>il fait</i>. V angličtině je obvykle zastoupeno v mluvnici trpným rodem a užívají ho zejména eugenici a jim podobní. Sami jsou ve svých prohlášeních právě tak trpní, jako jsou činní ve svých pokusech. Jejich stanoviska vždy začínají od konce a chybí jim, jako bezhlavým zvířatům, podmět. Nikdy neřeknou. „tuhle nohu by měl doktor uříznout“ nebo „tohohle chlapíka by měl policajt zavřít“. Vždycky je to nějaké „takové údy je třeba amputovat“ nebo „takové lidi je třeba zadržet“ Hamlet řekl „Útrobami toho poběhlíka kravce bych nakrmil“. Eugenik by řekl: „Krkavci by, pokud možno, měli být nakrmeni, a útroby toho poběhlíka jsou k disposici pro výživový experiment“. Lady Macbeth řekla: „Dejte mi dýky, a vyvrhu mu střeva“. Eugenici by řekli: „V takových případech je třeba střeva atd.“ Nevyčítejte mi tak odporná srovnání. Pátral jsem v anglické literatuře po nejslušnějších paralelách k eugenickému jazyku.
Beztvarý bůh, který se pohroužen v myšlenky vznáší nad východem se jmenuje „Óm“. Beztvarý bůh, který se začal vznášet nad západem se nazývá „On“. Tady ale musíme poukázat na rozdíl. Neosobní slovo <i>on</i> je francouzské a Francouzi mají právo je používat, protože jsou demokracií. A když Francouz řekne „jeden“ nemyslí sebe, ale normálního občana. Nemyslí jen „jednoho“, ale jednoho a všechny. <i>On n’a que sa parole</i> neznamená <i>Noblesse oblige</i> ani „Jsem vévoda z Bilingsgate a musím držet své slovo“. Znamená to: „Každý jeden člověk má takový smysl pro čest, jako má každý jeden páteř: každý člověk, bohatý nebo chudý, by se měl cítit čestně.“ a tohle je, bez ohledu nakolik je to možné, nejčistší ambice republiky. Když ale eugenik řekne: „Podmínky je třeba změnit“ nebo „Předky je třeba prozkoumat“ nebo cokoliv jiného, zdá se zřejmé, že bez ohledu na to, co jiného tím myslí, nepředpokládají, že by to byl úkol pro demokracii. Nemyslí si, že by jakémukoliv člověku, který není zjevný šílenec mohly být takové zkoušky a změny uspořádání svěřeny tak, jako francouzský demokratický systém takovým lidem svěřuje hlasovací právo, či statek nebo kontrolu nad rodinou. Znamenalo by to, že Jones a Brown, oba obyčejní lidé by se pustili do toho, aby jeden druhému uspořádávali manželství. Takový stav věcí se bude zdát poněkud spletitý a možná dokonce i eugeniky by mohlo napadnout, že pokud jsou Jones a Brown tak dobře uspořádávat manželství jeden druhému, je třeba možné i to, že by mohli zvládnout postarat se i o své vlastní.
Toto dilema v tak jednoduchém případě se stejnou měrou vztahuje i na jakýkoliv široký a obsáhlý systém eugenického hlasování. I když je totiž pravda, že komunita může soudit něčí případ klidněji než člověk sám, tato konkrétní otázka volby manželky je tak plná všech odstínů každého představitelného sporného případu, že je jistě zřejmé, že každá demokracie jednoduše odhlasuje, že něco takového nepatří mezi věci, o nichž se hlasuje, stejně jako by naložili s každým návrhem na policejní zásahy do výběru počasí vhodného pro vycházku, nebo volby jména pro dítě. Nechtěl bych být politikem, který by francouzskému národu předložit k hlasování nějakou eugenickou záležitost. Když odhlédneme od demokracie je sotva zapotřebí uvažovat o dalších starých modelech. Moderní vědci nebudou tvrdit, že by Jiří III. měl, ve svých jasnějších chvilkách, rozhodovat, kdo je šílený, nebo že by aristokracie, která dala světu pakostnici, měla dohlížet na stravování.
Je tedy podle mě jasné, pokud je na téhle věci něco jasné, že si eugenici nemyslí jen tolik, že by si masa prostých lidí měla mezi sebou uspořádávat svá manželství. Zůstává proto otázka, na koho spoléhají a komu důvěřují, když tvrdí, že je třeba udělat to či ono. Co je tou unikající a prchavou autoritou, která mizí, kdykoliv a kdekoliv se na ni chceme soustředit? Kdopak je tím ztraceným podmětem, kteří řídí eugenické věty? Velmi často myslím můžeme říct, že konkrétní eugenik myslí na sebe a na nikoho jiného. Jeden eugenik, pan A. H. Huth měl dokonce tolik smyslu pro humor, že to přiznal. Má za to, že se skalpelem se dá udělat spoustu dobrého, jen kdybychom mu k tomu dali volnou ruku. A možná je to pravda. S nabitým revolverem v rukou se dá udělat hodně dobrého, když ho má v rukou rozvážný znalec lidské přirozenosti. Eugenik si ale musí uvědomit, že s takovou se nikdy nedostaneme za meze dokonalé rovnováhy mezi různých sympatií a antipatií. Tím chci říct, že se od dr. Saleebyho nebo od dr Karla Pearsona budu lišit nejen v naprosté většině jednotlivých případů, ale i naprosté většině případů v nichž jim nezbude než přiznat, že je taková odlišnost přirozená a rozumná. Hlavní obětí těchto slavných doktorů bude jeden ještě slavnější doktor, výtečný i když neoblíbený praktik dr. Fell.
K tomu, abych ukázal, že takové vážné odlišnosti existují použiji jeden případ z návrhu zákona, jehož cílem ochránit rodiny i širokou veřejnost od břemene slabomyslných osob. Nuže, i kdybych dokázal sdílet eugenické pohrdání lidskými právy, i kdybych se s radostí mohl přidat k eugenickému tažení, rozhodně bych nezačínal odstraňováním slabomyslných. Znám právě tolik lidí v tolika společenských třídách jako většina lidí a nedokážu si vybavit, ž bych se někdy setkal s mimořádným a obludných lidským utrpením povstávajícím z přítomnosti tak negativních a nedostatečných lidských typů. Zdá se, že je jich poměrně málo a nepředstavují zvlášť těžké břímě pro rodinné štěstí. Příliš často o nich neslyším a neslyším o tom, že by dělali víc škody než užitku, Těch pár případů, které dobře znám se nejen těší lidské náklonnosti a tomu odpovídajícímu zacházení, ale lze je i omezeně uplatit k jistému užitku. I kdybych byl eugenik osobně bych se nerozhodl ztrácet čas zavíráním slabomyslných. Zavíral bych odhodlané lidi s pevnou vůlí. Znám sotva nějaký případy, kdy by pouhá mentální slabost působila selhání rodiny, znám osm či devět případů, kde z rodiny dělá peklo hrubá a přehnaná síla charakteru. Pokud by bylo možné segregovat umanuté tvrdé hlavy bylo by to k lepšímu pro jejich přátele a rodiny. A je-li něco na dědičnosti, pak by to bylo lepší i pro potomstvo. Egoista jehož mám na mysli je totiž šílený v příhodnějším smyslu než lidé toliko „nedostateční“ a předávání hrůz jeho anarchického a neukojitelného temperamentu je mnohem vážnější odpovědností, než zanechat jen dědictví dětinskosti. Nenechal bych takové tyrany bych zavřít, protože si myslím, že i morální tyranie v několika málo domácnostech je lepší než medicinská hrůzovláda měnící celý stát v blázinec. Nesegregoval bych ho, protože respektuji svobodnou vůli člověka, vstupní dveře jeho domu a jeho právo být souzen jemu rovnými. Pokud ale eugenici nevěří ve svobodnou vůli o nic víc než kalvinisté, pokud vstupní dveře respektují asi tak jako domovní zloději a Habeas Corpus je jim asi tak posvátný jako byl králi Janovi, proč pak nepřinesou <i>oni</i> pokoj a světlo tolika lidským domovům tím, že by z každého z nich odvedli posedlého maniaka? Proč stoupenci zákona o slabomyslnosti nenavštěvují všechny ty velké domy ve městě či na venkově, kde jsou tyhle noční můry běžnou záležitostí? Proč nezaklepou a neodvedou zlého statkáře? Proč nezazvoní a nevezmou s sebou nechvalně známého žíznivého profesionálního boxera? Nevím, a jediný důvod, který mne napadá musí zůstat předmětem spekulací. Když jsem chodil do školy kluci, kteří se vysmívali těm pomalejším nebyli z těch, kdo by se postavili násilníkům.
Ať už je to ale jakkoliv, nesouvisí s mým výkladem. Případ umanutého tvrdohlavého druhu obludnosti tu zmiňuji jen jako jeden ze sta příkladů okamžité různosti jednotlivých názorů. Jakmile se začneme dohadovat, kdo je a kdo není žádoucí k plození potomstva. Kdybychom se s dr. Saleebym vydali na segregační výpravu, rozdělili bychom se už v samotných dveřích. Kdyby s ním šlo tisíc lékařů, každý z nich by se vydal vlastní cestou. Každý, kdo zná tolik laskavých a schopných lékařů jako já ví, že ti nejschopnější a nejpříčetnější mají sklony šlechtit si nějaké malé hobby, nějaký svůj vlastní půlobjev, třeba že pomeranče dětem škodí, nebo že stromy v zahradách jsou nebezpečné, nebo kolik lidí by mělo nosit brýle. Chtěli bychom toho od lidské přirozenosti mnoho, pokud bychom očekávali, že ve svém tvrdém nudném a často heroickém povolání nenajdou zálibu v takových malých zlomcích originality. Pokud by se jimi ale řídili jako spousta jednotlivých Saleebyů, nevyhnutelně by to vedlo k tomu, že by každý z nich měl svůj oblíbený druh idiota. Každý doktor by byl cvok do svého vlastního blázna. Jeden by měl oči jen pro pobožné kaplany, další by chodil a sbíral hlučné neukázněné majory, před třetím by v hrůze utíkaly staropanenské tetičky se všemi svými milovanými psi a kočkami. Nemají-li tedy upadnout do naprosté anarchie musí eugenk očividně najít nějakou autoritu, než jen svou vlastní osobnost. Musí si jednou provdžy vzít ponaučení, které je nejtěžší pro něj, pro mne a pro celé naše padlé plémě—totiž fakt, že jeden člověk je jen sám jedinec.
Postupme nyní od pouhých jednotlivců, jimž se, i kdyby to byli jednotliví lékaři, očividně nedá svěřit taková nad jejich bližními a posuďme, zda eugenici vůbec kdy jasně ukázali jakoukoliv představitelnou veřejnou autoritu, nějaký aparát velkých expertů či velká bádání, jimž by se taková hrozba tyranie dala svěřit. Ani o tom nemluví moc přesně. Největší potíž, s níž se v celém zvažování eugenických nápadů potýkám je to, že to vypadá, že to nevědí ani oni sami. Jakýsi filosofický přístup, který nemohu spojit s lidským rozumem působí, že vypadají, že jsou na mlhavost svých definicí a neúplnost svých plánů pyšní. Eugenický optimismus se jeví obecně podobný oslněné a zmatené důvěře při divadelní zkoušce, že večer to bude všechno v pořádku. Mají všechen starodávný despotismus, ale postrádající cokoliv ze stejně starodávného dogmatismu. Když už jsou připraveni opakovat tajnosti a krutosti inkvisice nemůžeme je aspoň vinit, že by nás uráželi s čímkoliv z uzavřeného a složitého myšlení, suché a přesné logiky, jež úžila středověkou mysl. Přišli na to, jak spojit zatvrzování srdce se souladným měknutím hlavy. Jedna velká, i když neurčitá eugenická idea existuje a k ní se dostaneme, až dospějeme k problému obecnějšího dohledu.
Nejlépe jej asi představil významný lékař, který napsal článek do sborníku o těchto záležitostech, který editoval pan Wells a jmenoval se <i>Velký stát</i>. Řekl tam, že lékař by už nadále neměl jen látat chatrné nemoci, ale měl by se stát, řečeno jeho vlastními slovy „zdravotním poradcem celé společnosti“. Totéž lze ještě víc k věci a prostěji vyjádřit příslovím, že prevence je nejlepší léčba. Komentoval jsem to tak, že to znamená přistupovat, ke všem zdravým lidem, jako by byli nemocní. To onen autor uznal s tím, že nemocný je každý. K tomu dodávám, že pokud jsou všichni nemocní, pak je nemocný i zdravotní poradce a neví tedy, jak vyléčit onu minimální chorobu. To je základní chyba a omyl celé preventivní medicíny. Uříznout někomu hlavu není lepší, než vyléčení bolení jeho hlavy, dokonce to ani není lepší, než s takovou léčbou neuspět. Totéž platí o člověku, který se bouří, i kdyby šlo o vzpouru chorobnou. Zbavit ho srdce zotročením není lepší, než mu srdce nechat, i kdyby to mělo být srdce zlomené. Prevence dělá z člověka celoživotního invalidu s dodatečným zoufalstvím plynoucím z pro invalidu z toho, že je mu docela dobře. O to, aby předešel všem mým skutkům budu prosit Boha, jistě ne člověka. Ovšem rozhodující a diskutovatelná forma toho všeho je dobře shrnuta v pojmu zdravotního poradce společnosti. Jsem si jist, že ti kdo takto mluví mají na mysli něco většího a víc osvěcujícího než dva návrhy, o nichž jsme již mluvili. Nemyslí, že by měli rozhodovat všichni, což by bylo totéž jako současná nejasná a pochybná rovnováha. Nechtějí, aby rozhodovali všichni lékaři, což by přineslo ještě mnohem nevyváženější rovnováhu. Chtějí, aby byla nalezena malá skupinka, hrstka mužů, kteří mají jasný plán a vizi zdravého národa, tak jako měl Napoleon jasný plán a vizi armády. Požadovat, aby se všichni lidé pletli všem lidem do manželství je holá anarchie. Tvrdit, že kterýkoliv doktor má chytit a izolovat, koho se mu zamane. Navrhovat, aby skupinka velkých hygieniků mohla ohradit či omezit život všech občanů tak, jak to sestry a pečovatelky dělají doma s dětmi, to není anarchie. Není to anarchie, ale tyranie, ale tyranie je funkční záležitost. Když se zeptáme, jakým procesem by tito lité měli být s jistotou vybráni, dostáváme se ke starému dilematu mezi despocií, což znamená rozhodnutí jednoho člověka, nebo demokracií, tedy rozhodnutím lidí, nebo aristokracií, což znamená protekci. Jako vize je to ale celé přijatelná a dokonce racionální záležitost. Je racionální a je špatná a pomýlená.
Je špatná ještě docela jinak než v tom, že experty na zdraví není jak vybrat. Je špatná proto, že experti na zdraví neexistují. Může existovat expert na nemoc, právě z toho důvodu, který jsme již zvažovali, když jsme přemýšleli o šílenství, totiž proto, že expert může ovládat jen výjimečné záležitosti. Jasně to prokáže paralela s libovolnou další učenou profesí. Pokud budu stíhán pro nedovolený vstup, budu se svého právního poradce ptát, po kterých místních cestách nesmím chodit. Kdyby byl ale můj právní poradce tak rozrušený samou radostí, že získal tenhle případ, že by trval na tom, že rozhodne, po kterých cestách smím chodit, kdyby mě žádal, abych mu dovolil nakreslit mapy pro všechny mé vycházky krajinou, jelikož je poradcem celé společnosti pro procházky—pak by mi takový rádce radil marně. Pokud by se domáhal toho, aby chodil za mnou při procházce lesem, aby mi vycházkovou holí ukazoval, kde je pěkná vyhlídka, nebo zajímavá zkratka, to bych se k němu vášnivě otočil a řekl: „Platím vás proto, že se vyznáte v jedné hádance psané latinsky a normanskou francouzštinou, již nazývají anglickým právem a vy anglické právo znáte. Nikdy jsem neměl jakýkoliv důvod myslet si, že znáte Anglii. Kdybyste ji znal, nechal byste člověka být, když si ji prohlíží.“ Právě tak jako mají své meze znalosti o procházkách u právníka, tak je tomu i u lékaře. Kdybych zakopl o pařez a zlomil si nohu, což je docela pravděpodobné, řekl bych právníkovi „Běžte a sežeňte doktora.“ Udělal bych to proto, že doktor ví víc o užším oboru. Je jen omezený počet způsobů, jak se dá zlomit noha a on je všechny zná. Člověk může být specialistou na zlomené nohy. Nemůže být specialistou na nohy. Pokud nejsou zlomené, jsou nohy věcí vkusu. Pokud by mi skutečně vyléčil zlomenou nohu, mohl by si zasloužit obrovskou jezdeckou sochu na špici věčné bronzové věže. Pokud mi ji ale doopravdy vyléčí, už na ní nemá žádné další právo. Nesmí přijít a učit mě chodit, protože to jsme se oba naučili ve stejné škole, v dětském pokoji. A není o nic pravděpodobnější že bude lékař chodit elegantněji než já, než větší eleganci při chůzi než já prokáže holič nebo biskup, nebo zloděj. Nemůže existovat obecný specialista, specialista nemůže mít žádnou autoritu, dokud si otevřeně nevymezí její rozsah. Nemůže existovat nic, jako zdravotní poradce společnosti, protože nemůže být nikdo, kdo by se specializoval na znalost všehomíra.
Když tedy dr Saleeby tvrdí, že mladý muž by měl před svatbou mít povinnost ukázat svou zdravotní knížku tak, jak předkládá svou vkladní knížku, je to sice pěkné vyjádření, ale neříká nám nic o tom v čem se obě věci shodují, a v čem se liší. Na prvním místě je tu samozřejmě to, že na vkladní knížky se dá víc, než je pro naši společnost zdrávo a je velmi pravděpodobné, že zdravotní knížky se za současných okolností velmi rychle stanou stejně krotkou, snobskou a sterilní záležitostí, jakou se stala finanční stránka manželství. V morální atmosféře modernosti čeká chudé a počestné to nejhorší, pokud budeme bojovat zdravotními knížkami, stejně jako když bojujeme vkladními knížkami. To je ale obecnější věc, nás zde zajímá skutečný rozdíl mezi oběma knížkami. Ten spočívá zásadním faktu, že movitý člověk obvykle myslí na peníze, kdežto zdravý člověk o zdraví nepřemýšlí. Pokud se silný zdravý mladý muž nemůže prokázat zdravotní knížkou je to jednoduše proto, že ji nemá. Může se zmínit o nějaké mimořádné chorobě, jíž trpí ale to se dnes čeká od každého čestného muže, bez ohledu na to, jaké rozhodnutí z takového sdělení vyplyne.
Zdraví je prostě příroda a žádný přírodovědec nesmí mít takovou drzost, aby tomu rozuměl. Zdraví, mohl by někdo říct, je Bůh, a žádný agnostik nemá právo chlubit se, jak dobře se s ním zná. Bůh totiž musí být, mezi jiným, také onou mystickou a mnohonásobnou rovnováhou všech věcí, jíž jsou schopny stát zpříma a vytrvat. Každého vědce, který by předstíral, že tento předmět nejzazší rozumnosti a příčetnosti vyčerpal, nazvu nejubožejším náboženským fanatikem. Připustím, že rozumí šílenci, protože šílenec je výjimka. Pokud ale bude říkat, že rozumí člověku s jasnou hlavou, pak tvrdí, že drží tajemství Stvořitele. Kdykoliv se totiž vy nebo já cítíme zcela při smyslech, nedokážeme při tom vyjmenovat prvky, jež tuto tajemnou prostotu tvoří. Takový mír v duši neumíme analyzovat o nic lépe, než si v našich hlavách dokážeme srovnat celou ohromnou a oslnivou rovnováhu , ze sluncí sálajících jako pekla a nebes strmících jako srázy, na níž zavěsil Bůh svět na ničem,
Proto můžeme shrnout, že pokud se eguenická aktivita neomezí na monstrozní záležitostí jako je manické šílenství, pak není stanovena, ani nelze stanovit, žádnou autoritu, který by skutečně mohla měnit a rušit rozhodnutí lidí ve věcech, v nichž jsou všichni tak výrazně stejné úrovni. Pokud jde o základní lidská práva nemůže být nad člověkem nic než Bůh. Instituce, jež tvrdí, že od Boha pochází může takovou autoritu mít, ale to je to poslední tvrzení, kterého bychom se od eugeniků mohli dočkat. Jedna kasta nebo profese v těchto věcech může usilovat o vládu nad lidmi asi tak, jak se nad člověkem může snažit vládnout jeho pravé oko, nebo se jeho levá noha může snažit s ním utéct. Je to šílenství. Postupme nyní k tomu, abychom posoudili, zda lze skutečně eugenikou něčeho dosáhnout a to s takovým veselím, jaké se dá očekávat, když jsme právě zjistili, že to nemá kdo udělat.

IV. Šílenec a zákon

Moderní zlo, jak jsme řekli, významně závisí na tom, že lidé nechápou, že výjimka potvrzuje pravidlo. Proto možná je a možná není správné zabít vraha, ale to, že by ho mohlo být správné zabít je představitelné jen proto, že je špatné zabít člověka. Pokud by kat, poté co vykonal své dílo šel a věšel podle svého vkusu a nápadu své přátele a příbuzné, toho prvního muže by tím (intelektuálně) zbavil oprátky, i když ten by to tak vidět nemusel. Nebo jinak. Pokud tvrdíte, že šílený člověk není zodpovědný, pak tím současně naznačujete, že příčetný člověk odpovědný je. Je zodpovědný za nepříčetného. A pokus eugeniků a dalších fatalistů zacházet se všemi lidmi jako s nezodpovědnými je největší a nejplošší pošetilost ve filosofii. Eugenik musí se všemi, včetně sebe, zacházet jako s výjimkami z pravidla, které neexistuje.
Prvním krokem eugeniků bylo, že rozšířili hranice útulku pro duševně choré. Vezměme si to jako nás určitý a pevný výchozí bod a ptejme se samo sebe, co je to šílenství a jaký je jeho základní vztah k lidské společnosti. Nu od onoho syrového nedospělého skepticismu, který všechny myšlenky zacpe frázemi lze často slyšet, že šílení jsou jen menšina a příčetní jen většina. Takové nesmysly mají v sobě jakousi úhlednou přesnost a způsob, jímž se ti lidé mýlí je hotová magie. Šílenci nejsou menšina, protože netvoří organizovaný celek, a to právě znamená jejich šílenství. Příčetní nejsou většina, příčetní jsou lidstvo. A lidstvo (jak by jméno mohlo nasvědčovat) je druh, ne stupeň. V té míře, v níž se šílenec odlišuje, liší se od všech menšin i většin uvnitř druhu. Blázen, který žije v domnění, že je příborový nůž nemůže založit partnerství s tím, který si myslí, že je vidlička. Vně rozumu není místa pro schůzky a dostaveníčka, na divokých cestách za světem není hostinců.
Šílenec není tím, kdo by odporoval světu. Světec, zločinec, mučedník, cynik či nihilista, ti všichni mohou vzdorovat světu docela příčetně. A i kdyby takoví fanatici zničili svět, je jim svět povinen přísně férovým procesem na základě důkazů a veřejného práva. Ale šílenec světu nevzdoruje, on ho popírá. Představme si , že všichni stojíme kolem a pole a díváme se na strom v jeho středu. Je zcela pravda, že ho všichni vidíme (jak říkají dekadenti) v nekonečně různorodých aspektech: o to tu nejde, jde o to, že všichni říkáme, že je to strom. Předpokládejme, s dovolením, že jsme všichni básníci, což je nepravděpodobné a jeden každý z nás tak dokáže svůj specifický aspekt, který vidí, proměnit v živý obraz zcela odlišný od stromu. Představme si, že jeden říká, že strom vypaadá jako zelený oblak, druhý tvrdí, že jako zelená fontána, a třetí, že jako zelený drak a čtvrtý, že jako zelený sýr. Faktem zůstává, že všichni říkají, že strom vypadá jako ty různé věci. Je to strom. Žádný z básníků není, kvůli jakémukoliv názoru, který si udělal, ani v nejmenším blázen bez ohledu na to jak horečnatá může být jejich představa o funkcích či budoucnosti toho stromu. Konservativní básník ho může chtít prostříhat, básník revolucionář spálit. Optimistický básník z něj může chtít udělat vánoční stromek a ověsit ho svíčkami. Pesimista se na něm může chtít pověsit sám. Nikdo z nich není šílený, protože všichni mluví o téže věci. Ale je tu někdo jiný, kdo mluví hrozně o čemsi jiném. Je tu hrozná výjimka z lidstva. Proč takový je nevíme, nová teorie to přičítá dědičnosti, stará mluví o démonech. V každém případě obsahuje ducha, který popírá, ducha který skutečně popírá skutečnosti. Je to člověk, který se podívá na strom a neřekne, že připomíná lva, on řekne, že to je pouliční lampa.
Netvrdím, že všechny bludy šílenců jsou takto konkrétní, i když některé jsou ještě konkrétnější. Věřit, že vaše tělo je sklenice je troufalejší popření reality, než věřit, že strom je skleněná lampa na vršku stožáru. Ale všechny pravé bludy v sobě mají tuto neměnnou jistotu: to co je není. Rozdíl mezi námi a šílencem není v tom, jak věci vypadají, nebo jak by vypadat měly, ale v tom čím očividně jsou. Šílenec nebude tvrdit, že on musí být králem, to by mohl říct Perkin Warbeck (falešný nápadník trůnu za vlády Jindřicha VII. Pozn. překl.) On řekne že on jekrál. Šílenec nebude tvrdit, že je moudrý jako Shakespeare, to by mohl říct Bernard Shaw. Blázen řekne že on je Shakespeare. Blázen nebude tvrdit, že je božský v tomtéž smyslu jako Kristus, to by mohl říct pan R. J Campbell. Blázen řekne že on je Kristus. Ve všech těchto případech jde rozdíl v tom co existuje, ne o rozdíl týkající se toho, co je s tím třeba udělat.
Proto a jen proto je šílenec vně veřejného práva. To je ten propastný rozdíl mezi ním a zločincem. Zločinec připouští fakta a tím nám dovoluje dovolávat se fakt. Můžeme je kolem něj uspořádat tak, že může ve svém vlastním zájmu přistoupit k dohodě. Jemu můžeme říct: „Nekraď jablka z tohtoto stromu, nebo tě na tamten strom pověsíme.“ Pokud ale někdo myslí, že jeden strom je lucerna a druhý kašna na Trafalgarském náměstí, pak si s ním neporadíme. Je zjevně zbytečné mu říkat: „Nekraď jablka z této lucerny, nebo tě pověsím támhle na kašně.“ Pokud člověk popírá fakta, není jak mu odpovědět a jediné co zbývá je zavřít ho. Nedokáže mluvit naší řečí, ne tou proměnlivou řečí slov, která často mine svůj cíl i u nás, ale onou nesmírnou abecedou slunce a měsíce, zelené trávy a modré oblohy v níž jediné se setkáváme a jedině jejímž prostřednictvím si můžeme posílat signály. Jistý jedinečný muž, George Macdonald, popsal v jedné ze svých divných povídek dva prostorově koincidentní systémy, kde tam, kde jsem já věděl, že v saloně stojí piano, jste vy věděli, že v zahradě roste růžový keř. Něco podobného je v malých či velkých věcech případ s šílencem. Nemůže mít volební právo, protože je občanem cizí země. Ne, on je útočník a nepřítel, protože město v němž žije je nasazováno na to naše.
Nuže zde jsou první dvě věci, které musíme mít v tomto případě na mysli. Zaprvé to, že ho můžeme odsoudit pouze k obecnému údělu, protože známe je jeho obecnou povahu. Všichni zločinci, kteří dělají konkrétní věci z konkrétních důvodů (věci a důvody, které jsou přes všechnu jejich zločinnost vždy pochopitelné) začali být čím dál tím víc souzeni pro takové jednotlivé činy podle jednotlivých a příhodných zákonů už od té doby, co se Evropa začala stávat civilisací—až po nedávné a čerstvé vpády takových barbarství jako je neurčitý trest. O tom promluvím později, nyní postačí poukázat na prostá fakta. Je prostou skutečností, že nástroje neurčitého trestu, který nám byl v poslední době nabídnut jako něco vysoce vědeckého a humánního, vždy používal každý divoch, každý sultán, každý baron postavený mimo zákon. Krátce řečeno, ti všichni, protože byl barbaři, vždy drželi své zajatce, dokud se (oni barbaři) nerozhodli, že jejich zajatci už jsou takového stavu mysli, že je mohou propustit. Je rovněž prostou skutečností, že to všechno bylo označováno za civilisaci či pokrok, spravedlnost nebo svobodu. Téměř po tři tisíce let bylo obecným trendem zacházet i se zajatci jako se svobodnými lidmi do té míry, že proti nim mělo být předneseno zřejmé obvinění z nějakého definovaného zločinu. Každý zákon zločinci v takových či onakých mezích dovoloval se zákonem se přít: podobně jako bylo Jobovi dovoleno, či spíš byl vyzván, aby se přel s Bohem. Jenže mezi civilisovanými lidmi je zločinec souzen pro jeden zločin podle jednoho zákona naprosto jednoduchého důvodu: protože jak motiv zločinu, tak smysl zákona jsou přístupné obecné inteligenci. Člověk je potrestán konkrétně jako zloděj, ne všeobecně jako špatný člověk, protože člověk může být zloděj a v řadě ohledů nemusí být špatný člověk. Akt vloupání lze potrestat, protože je srozumitelný. Jestliže jsou ale činy nesrozumitelné můžeme je jen připsat všeobecné nespolehlivost a bránit se před nimi všeobecným omezením. Když se někdo vloupá do domu, aby získal kus chleba, můžeme na jeho rozum apelovat různými způsoby. Můžeme ho pro vloupání oběsit, nebo mu třeba (jak napadlo některé troufalé myslitele) dát kousek chleba. Pokud se ale řekněme vloupá dovnitř proto, aby ukradl něčí ostříhané nehty, pak se ocitáme v potížích: nedokážeme si představit, co s nimi chce udělat a proto si nemůžeme snadno představit, co provedeme my s ním. Pokud vejde ničema v plášti a masce a nasype do polévky trochu arseniku můžeme ho chytit a říct mu jednoznačně: „Jsi vinen vraždou a já se teď podívám do kodexu kmenového práva, pod nímž žijeme, abych zjistil, zda takový čin není zapovězený.“ Jestliže je ale týž muž v plášti o půlnoci přistižen, jak nalévá do polévku trochu sodové vody, co můžeme říct? Naše obvinění musí být nepochybně obecnější. Můžeme jen podotknout s mírností hraničící se slabostí: „Zdá se, že jste ten typ člověka, který dělá takové věci.“ A pak ho můžeme zavřít. Princip neurčitého trestu je dílem neurčité mysli. Vztahuje se na nesrozumitelného tvora, šílence. Na nikoho jiného.
Druhou věcí, jíž je třeba mít na mysli je to, že tohoto člověka můžeme odsoudit jako zcela jiného, zvláštního a odlišného toliko na základě jednomyslného souhlasu všech příčetných. Pokud tvrdí, ře strom je lucerna, pak je šílený, ale jen proto že všichni ostatní lidé říkají, že je to strom. Pokud by si někteří lidé mysleli, že to je strom nahoře s lampou a jiné mínili, že je to lucerna omotaná větvemi a listovím, pak by šlo o věc názoru a stupně a on by nebyl šílenec, ale jen extremista. Dozajista by nebyl šílený, pokud by strom nemohl rozeznat nikdo jiný než botanik. Dozajista by byli bláznivější jeho oponenti než on, pokud by nikdo jiný než lampář nemohl rozeznat, že to není pouliční lampa. Podobně člověk není imbecil, pokud si to myslí jen nějaký eugenik. Otázka, která by pak vyvstala by nebyla o jeho příčetnosti, ale o příčetnosti jednoho botanika, jednoho lampáře nebo jednoho eugenika. To, co může odsoudit abnormální bláhovost není abnormální prohnanost, která je očividně předmětem sporu. Abnormální bláhovost může odsoudit normální bláhovost. Právě tehdy, pokud začne říkat a dělat věci, které neříkají ani nedělají lidé ani hloupí lidé, máme právo s ním zaházet jako s výjimkou a ne s pravidlem. Právě proto, že nikdo z nás netvrdí, že by byl cokoliv víc než člověk, máme právo zacházet s ním, jako s něčím méně.
Nuže první princip eugeniky tak vyvstává docela jasně. Je to návrh, aby někdo nebo něco mělo právo kritizovat lidi s touž nadřazeností s níž lidé kritizují šílence. Může té své právo vykonávat s velkou uměřeností, ale já zde nemluvím o výkonu , ale o právu. A jeho nárok je dozajista přivést veškerý lidský život pod pravomoc zákonů o šílenství.
Nu a to je první slabina eugenické věci: nedokáží definovat kdo má kontrolovat koho, neumí říct, z jaké autority tohle všechno dělají. Nechápou, že se výjimka liší od pravidla—i když je to pravidlo a moc a něm založená špatná nebo svévolná. Staré zákony o šílenství měly následující zdravý smysl: nemůžete popřít, že člověk je občan, dokud nejste prakticky připraveni popřít, že je člověk. Lidé a jen lidé, mohou posuzovat, zda je člověkem. Ale to jestli si člověk zaslouží být občanem může posuzovat jakýkoliv soukromý klub nafoukaných sucharů. Jakmile jednou sestoupíme z vysokých a rozeklaných vrcholků čisté nepříčetnosti, vstupujeme na náhorní plošinu, kde se jeden člověk od druhého nijak moc neliší. To, co najdeme vně výjimek je průměr. A tohle je praktický a právní rozměr našeho sporu: totiž, že nemají-li normální lidé právo vyloučit nenormální, který konkrétní druh nenormálních lidí má právo vylučovat normální? Pokud není příčetnost dost dobrá, copak je zdravějšího než zdravá mysl?
Bez nějakého pochopení smyslu výjimky a pravidla se obecná myšlenka posuzování lidské dědičnosti hroutí a je zbytečná. A to proto, že pokud je vše výsledkem pochybné dědičnosti, pak i sám úsudek je výsledkem pochybné dědičnosti. Ať nesoudí, co samo není posouzeno. Je to divné, ale eugenici mají otce a matky jako ostatní lidé, a naše mínění o jejich otcích a matkách má přesně tutéž cenu jako jejich mínění o našich rodičích. Nikdo z našich rodičů nebyl šílenec, a vše ostatní je jen věc zalíbení a nechuti. Představme si, že by Dr Saleeby zašel za Byronem a řekl mu: „Mylorde, vidím, že máte deformovanou nohu a nespořádané vášně, to jsou dědičné důsledky sňatku prostopášného vojáka a vznětlivé ženy.“ Básník by mohl s charakteristickou jasností a nepřístojností odvětit: „Vidíme, pane, že máte zmatenou hlavu a nefilosofickou theorii o milostných pletkách jiných lidí. To jsou dědičné bludy vrozené plodům manželství syrského lékaře s kvakerskou dámou z New Yorku.“. Představme si, že by dr. Karl Paerson řekl Shelleyovi. „Jak tak pozoruji váš temperament vidím, že čelíte vážnému risiku, že navážete vztah s dcerou nějakého fanatika a výstředníka, třeba Goodwina.“ Kdyby Shelley odpověděl: „Z toho, co mohu posoudit o vaší mysli soudím, že se řítíte do zkázy ve sňatku s praneteří nějaké staré dvořanské mrtvoly a diletanta, třeba Samula Rogerse,“ používal by jen přísného racionalismu starších a silnějších volnomyšlenkářů. Je to jen názor proti názoru. Nikdo nemůže předstírat, že by Mary Godwin nebo Samuel Rogers byli šílení a obecný názor, který může člověk zastávat o tom, nakolik je zdravé zdědit jejich krev či typ je jen týmž obecným názorem podle nějž se lidé žení a vdávají z lásky nebo zalíbení. Není žádný důvod se domnívat, že by dr Karl Pearson byl schopen ženicha posoudit lépe než je s to ženich posoudit nevěstu.
Teď lze očekávat námitku, ale lze ji velmi snadno odpovědět. Dá se říci, že v praxi voláme na pomoc lékařské experty, kteří rozhodují, zda je někdo šílenec. Tito specialisté používají technické a dokonce tajné testy, které běžní lidé nemohou znát. To je očividně pravda. Stejně očividné je, že to nemá žádný vliv na naši argumentaci. Pokud se doktora ptáme, zda náš děda začíná bláznit máme pořád na mysli naši obecně lidskou definici. Chceme vědět, zda se z něj stane ten druh člověka, který lidé jakmile se objeví. To, že určitý specialista může poznat, že se již blíží nemění nic na tom, že pořád mluvíme o praktickém a dobře známém šílenci a nikom jiném. Lékař toliko vidí jistý potenciální fakt v budoucnosti, zatímco my, majíce méně informací, jej dokážeme vidět pouze v přítomnosti. Ale jeho fakt je buď naším faktem a faktem všech ostatních, nebo nám může být docela ukradený. Není sporu o tom, například na základ návrhu zákona o slaboduchosti, mohou lékaři uplatnit donucovací moc nad novým druhem lidí. Lékař může říct „Tabák vás jednou zabije,“ protože lze zaručeně předpokládat, že smrt bude coby vysoce demokratická instituce neoblíbená. S nelibostí vůči oné nepochybné výjimce zvané šílenství je to stejné. Doktor může říct: „Jones má takový a takový nervový tik, mohl by zapálit dům.“ To, čeho se bojíme ale není medicínský detail, ale morální závěr. Měli bychom říci „Ať jím tik třese jak chce, pokud nezapálí dům.“ Doktor může říct. „Má v očích takový ten pohled, mohl by se chopit sekyry a všem vám vytlouct mozek z hlavy.“Ale my nemáme námitky proti pohledu v očích jako takovému, naše námitky se týkají následků, které bychom označili za šílené, i kdyby na světě nebyli vůbec žádní lékaři. Měli bychom odpovědět: „Ať se dívá, jak chce, dokud se nedívá po sekeře.“
Nuže leda hlupák by popíral, že tihle specialisté jsou důležití a cenní pro tento konkrétní a praktický účel předvídání blížících se ohromných a nesporných lidských pohrom. To nás ale nepřivádí ani o píď blíž tomu, abychom jim dali právo definovat, co je pohroma, nebo nazývat pohromami věci, které tak nepojmenovává zdravý rozum. Lékaře voláme, aby nás zachránil od smrti. A protože smrt je uznávané zlo, má právo ordinovat tu nejprazvláštnější a nejnesrozumitelnější pilulku, kterou může považovat za lék ode všech hrozeb smrti. Nemá právo ordinovat smrt jako lék na všechny lidské bolesti. A právě tak, jako nemá žádnou morální autoritu prosazovat a vynucovat nové pojetí štěstí, nemá žádnou morální autoritu prosazovat a vymáhat nové pojetí příčetnosti. Může vědět, že se jednou zblázním, protože šílenství je cosi isolovaného, jako třeba malomocenství a to o lepře nic nevím. Pokud si ale jen myslí, že mám slabou hlavu, může se stát,že si já budu myslet totéž o něm. A často myslím.
Zkrátka, dokud nebudou lodivodi smět navádět na skaliska a pak říkat, že nebe je jediným pravým přístavem, dokud soudci nebudou smět propouštět vrahy s vysvětlením, že ta vražda byla nakonec ve prospěch dobré věci, dokud vojáci nebudou smět prohrávat bitvy a pak poukazovat, že pravou slávu je třeba hledat v údolí ponížení, dokud pokladní nebudou okrádat banky, aby jim udělali reklamu nebo zubaři nebudou mučit pacienti, aby jim ukázali, co je to pravá bolest, dokud nebudeme připraveni uvolnit a vypustit všechny tyto soukromé smyšlenky proti veřejnému a uznanému smyslu života nebo bezpečí nebo prosperity či potěšení—dotud je je jasné jak den, že žádnému vědci se nesmí dovolit, aby si pohrával s veřejnou definicí šílenství. Voláme ho, aby nám ukázal zda to je, nebo kde je šílenství. Nemohli bychom to udělat, kdybychom sami nestanovili, co je to šílenství.
Jelikož se v této kapitole chci omezit na primární záležitost prosté existence příčetnosti a nepříčetnosti, nenechám se svést na některou z přitažlivých cest, jež se tu nabízí. S nimi se budu snažit vypořádat v další kapitole. Zde se omezím na určité shrnutí. Představme si, že někomu bylo u stolu kde sedíme náhle a prudce podříznuto hrdlo. Celé občanské právo závisí na předpokladu, že jsme svědky, že jsme to viděli. Pokud o tom nevíme, pak kdo? A teď si představme, že se všichni svědkové začnou hádat ohledně stupňů kvality zraku. Představme si, že jeden řekne, že si přinesl své brýle na čtení místo svých obvyklých brýlí a proto neviděl, že by se někdo svalil přes stůl a zbortil ho krví. Představme si, že by další tvrdil, že nemůže říct jistě, zda to byla krev, protože se u nich v rodině dědí mírná barvoslepost. Představme si, že by třetí řekl, že nemůže odpřisáhnou zdvižený nůž, protože jeho oční lékař mu diagnostikoval astigmatismus a vertikální linie na něj nepůsobí tak jako horisontální. Představme si, že by ještě další mu před očima často tančily tečky ve velmi fantastických kombinacích, a mnohé z nich byly velmi podobné gentlemanovi, který jinému gentlemanovi podřezává při večeři krk. Všechno jsou to věci, které se vztahují k reálným zkušenostem. Existuje krátkozrakost, existuje barvoslepost, existuje astigmatismus, existují proměnlivé tvary pohybující se člověku před očima. Co bychom si ale pomysleli o celé večerní společnosti, která by nedokázala k tomu, že se ocitla u jednoho stolu s mrtvolou, říct nic jiného, než podat tato vysoce vědecká vysvětlení? Dokážu si představit jen dvě možnosti, buď si můžeme myslet, že byli všichni opilí, nebo že to jsou všechno vrazi.
A přece je tu jedna výjimka. Pokud by u stolu byl jeden člověk, který by byl skutečně slepý neměli bychom v jeho případě připustit pochybnost v jeho prospěch? Neměli bychom upřímně cítit, že on je výjimkou potvrzující pravidlo? Právě fakt, že on vidět nemohl nám připomíná, že ostatní vidět museli. Sám fakt, že nemá oči nám musí oči připomenout. Člověk může být slepý, člověk může být mrtvý, člověk může být šílený. Jenže to přirovnání je koneckonců slabé. Je totiž podstatou šílenství, že jiné, než cokoliv jiného na světě, což je možná důvod, proč ho tolik mužů moudřejších než my stopovalo k onomu světu.
Poslední věc. Skutečná doslovný maniak se liší od všech jiných lidí, o nichž se přeme v tomto zásadním ohledu: je to jediná osoba o níž můžeme s konečnou jasností prohlásit, že ji nechceme. Téměř vždy je sám o sobě zoufalý, a vždy působí zoufalství druhým. To ale neplatí o pouhém invalidovi. Eugenici by pravděpodobně odpověděli na všechny mé příklady tím, že by poukázali na situaci člověka, který se přižení do souchoutinářské rodiny (nebo postižené jinou nemocí, již oni považují za docela jistě dědičnou) a budou se ptát, zda aspoň takové případy nejsou jednoznačně vhodné pro eugenické zásahy. Dovolte, abych jim ještě jednou ukázal, že si pletou pojmy. Nemoc nebo zdraví souchotináře může být zřejmá a vypočítatelná věc. Štěstí nebo neštěstí souchotináře je věc docela jiná a jistě ne vypočítatelná. K čemu je dobré říkat lidem, že pokud se ožení z lásky, mohou být potrestáni tím, že se stanou rodiči Keatse nebo Stevensona? Keats zemřel mladý, ale v minutě si užil víc potěšení, než se eugenikovi dostane za měsíc. Stevenson měl potíže s plícemi a pokud vím, eugenické oko to mohlo postřehnout už v předchozí generaci? Kdo by se ale dopustil té ilegální operace: zastavit Stevensona? Ukrást dopis přetékající dobrými zprávami, zabavit dárkový koš plný překvapení a dobrot, vylévat proudy opojného vína do moře: to vše jsou jen matná přirovnání eugenické akce vůči Stevensonovým předkům. To ale není podstatné. Ve Stevensonově případě nejde jen o potěšení, kterého se dostalo nám, ale i o potěšení, které si užil on. I kdyby zemřel bez toho, že by napsal jedinou řádku, užil by si víc žhnoucí radosti než většina lidí. Mám říct o tom, jemuž tolik dlužím – ať je proklet den, kdy se narodil? Mám se modlit, aby hvězdy onoho soumraku potemněly a aby nebyl počítán mezi dny v roce, protože nezavřel brány lůna jeho matky? Při vší úctě odmítám. Jako Job, kladu ruce na svá ústa.

III. Anarchie shora

Naši společnost prožírá tichá anarchie. Nad tím výrazem se musím zastavit, protože pravá povaha anarchie bývá velmi špatně chápána. Ani ve nejmenším není nezbytné, aby byla anarchie násilná, ani není nutné, aby přicházela zdola. Do anarchie může upadnout vláda stejně dobře jako národ. Sentimentálnější toryo používá slovo anarchie jen jako nadávku pro vzpouru, ale při tom mu uniká to nejdůležitější intelektuální rozlišení. Vzpoura může být špatná a ničivá, ale i tehdy, když je špatná, není to nikdy anarchie. Není-li to akt sebeobrany, je to usurpace. Jejím cílem je nahradit starou moc a její řád novou mocí a řádem. A jestliže nemůže být anarchická ve své podstatně (má totiž cíl), dozajista nemůže být anarchická v metodě, protože mají-li lidé bojovat, musí být organizovaní, a disciplína v povstalecké armádě musí být stejně dobrá jako kázeň ve vojsku královském. Tento hluboký princip odlišnosti musíme mít jasně na paměti. Vezměme si, pro jejich symboliku, dva velké duchovní příběhy, které jsou tak dlouho dvěma závěsy vší evropské morálky, bez ohledu na to, zda je někdo považuje za mýtus nebo tajemství. Jeden křesťan, který má obvykle sklon sympatisovat s ustanovenou autoritou bude o vzpouře smýšlet podle obrazu Satana, vzbouřence proti Bohu. Ale Satan, i když byl zrádce, nebyl anarchista. Chtěl se zmocnit koruny vesmíru, pokud by uspěl museli by jeho vzbouření andělé se vzpourou skončit. Na druhé straně jiný křesťan, jehož sympatie zpravidla jsou na straně sebeobrany utištěných bude spíše přemýšlet o samotném Kristu stavícím se proti velekněžím a vyhánějícím bohaté kupce z chrámu. Ovšem nehledě na to, zda byl Kristus (jak někteří tvrdí) socialista, rozhodně nebyl anarchista. Kristus si, stejně jako Satan, nárokoval trůn. Postavil novou autoritu proti staré, ale postavil ji s positivními přikázáními a srozumitelným plánem. V tomto světle všichni lidé—ba věru až do nedávna vůbec všichni lidé—posuzovali záležitosti spojené se vzpourou. John Ball by chtěl svrhnout vládu, protože byla špatná, ne proto, že to byla vláda. Richard II by Bolinbrokea osočoval ne jako rušitele pokoje, ale jako usurpátora. Anarchie tedy je v užitečném smyslu slova něco zcela odlišného od jakékoliv rebelie, dobré nebo špatné. Nemusí být nutně rozčilená, a přinejmenším ve svých prvních fázích nemusí být ani bolestná. A jak už jsem řekl, je často naprosto tichá.
Anarchie představuje takový stav mysli či metod, v nichž se nedokážete sami zastavit. Je to ztráta té sebekontroly, jež může vracet k normálu. To, že lidé mohou rozpoutat vřavu, výstřednost, pokus či bědy není anarchie. Anarchie je, pokud lidé tyhle věci nedokáží skončit. Domácnost neupadne do anarchie, když rodina zůstane vzhůru celou noc na Silvestra. Ocitá se v anarchii, pokud členové rodiny zůstávají vzhůru déle a déle v následujících měsících. V římské vile nepanovala anarchie, když se o saturnáliích otroci stali pány či páni otroky. Byla to anarchie (z pohledu majitele otroků) pokud se otroci po saturnáliích dál chovali v jejich stylu, ale jak dokládají důkazy dějin nedělali to. Není anarchie udělat si piknik, je anarchie pokud člověk zapomene, kdy je během dne čas k jídlu. Byla by to myslím anarchie kdybychom poslechli nechutné rady jistých lidí a brali se ze servírovacích stolků co nás napadne. Tak by jedla prasata, kdyby měla servírovací stolky. Jsou to prasata, jsou neobyčejně pokroková a nemají žádné náboženské svátky spojené s pevným datumem. Právě tato neschopnost vrátit se k rozumným omezením po legitimních výstřednostech je nebezpečnou poruchou. Moderní svět je jako Niagara. Je ohromující, ale není silný. Je slabý jako voda—jako Niagara. Námitkou proti vodopádům není, že jsou ohlušující, nebo nebezpečné, ba ani to ne, že jsou ničivé. Jde o to, že se ne mohou zastavit. Je přitom zřejmé, že tento druh chaosu může stejně dobře zachvátit síly vládnoucí společností stejně snadno jako takto ovládanou společnost. A moderní společnosti jsou to právě vládnoucí síly, kterých se anarchie zmocnila—jsou vpravdě posedlé ďábly. To slovo v jeho starém zdravém psychologickém smyslu není příliš silné. Stát se náhle a tiše zbláznil. Tlachá nesmysly a nemůže přestat.
Je zcela jasné, že i stát musí mít stejné právo užít příležitostně výjimečných metod jako si soukromý domácí hospodář občas dopřeje pikniku nebo silvestrovského ponocování. Stát, stejně jako hlava rodiny, zůstává při smyslech, pokud s takovými výjimkami zachází jako s výjimkami. Taková zoufalá opatření nemusí být ani správná, ale jsou opatření snesitelná do té míry, nakolik jsou uznávaná jako zoufalá. K takovým případům patří komunismus potravin v obleženém městě, oficiální zřeknutí se uvězněného zvěda, podrobení oblasti civilního života stannému právu, zablokování cest v době moru či ona nejhrubší degradace státu a obecného blaha při nasazení národních vojáků ne proti cizím vojákům, ale proti vlastním vzbouřeným bratřím. Některé z těchto výjimek jsou správné, jiné špatné, ale všechny jsou v pořádku, pokud jsou brány jako výjimky. Moderní svět je šílený ne proto, že připouští abnormální věci, ale proto, že se nedokáže vrátit k normálu.
Vidíme to v neurčitém rozšiřování trestů jako je věznění. Jsou to často právě ti reformátoři, kteří přiznávají, že vězení je pro lidi špatné, kdo navrhuje napravit je tím, že je budou věznit o něco déle. Viděli jsme to v panické legislativě po rozruchu kolem bílého otroctví (v Británii na sklonku 19. století, v USA počátkem 20. století kampaně proti sexuálnímu vykořisťování žen nucených k prostituci a proti dětské prostituci pozn. překl.), kdy bylo mučení bičováním obnoveno pro všechny možné špatně definované, neurčité a přepestré druhy mužů. Naši otcové tak šílení nikdy nebyli, i pokud byli mučiteli. Natáhli člověka na skřipec. Nenatahovali skřipec, jak to děláme my. Když se pustili do upalování čarodějnic, mohli je vidět všude-protože měli hlavu plnou čarodějnictví. Neviděli ale všechno hořet plamenem, protože neměli hlavu zablokovanou. Když přivazovali nějakou neoblíbenou čarodějnici ke kůlu na hranici s pevným přesvědčením, že je to duchovní tyran a zhouba, neříkali si přitom: „Takové malé upáleníčko by potřebovala tetka Susan, aby ji přešly ty její klevety“ nebo „Pár těch polen by zasloužil tvůj bratránek James, to by ho naučilo hrát si s citama chudáků holek.“
Nu, jméno toho všeho je anarchie. Nejen že neví, co chce, ona ani neví, co nenávidí. Nevídaně se množí v těch američtějších mezi anglickými novinami. Když tihle obyvatelé Nové Anglie nového druhu upálí čarodějnici chytne od toho celá prérie. Tihle lidé postrádají rozhodnost a klidnou odtažitost doktrinálních věků. Nemohou se dopustit monstrozity a přitom ji chápat jako monstrozitu. Kamkoliv udělají krok, vyryjí koleje. Nedokáží zastavit své myšlení, i když jejich myšlenky tečou do jámy.
Poslední příklad, který lze načrtnout mnohem stručněji, nacházíme v této obecné skutečnosti: definice téměř jakéhokoliv zločinu jsou čím díl neurčitější a pokrývají jako zplošťující se a řídnoucí mrak čím dál větší a větší část krajiny. Krutost vůči dětem, soudil by člověk, byla něco tak nezaměnitelného, neobvyklého a děsivého jako otcovražda. A v aplikaci už ovšem pokrývá téměř jakékoliv opomenutí, které se může přihodit v potřebné domácnosti. Jediným rozdílem samozřejmě je, že se takové případy trestají u chudých, kteří si obvykle nemohou pomoci a ne u bohatých, kteří si pomoci mohou. Ale o to mi zrovna teď nejde. Poukazuji nyní na to, že zločin, který si všichni spojujeme instinktivně s Herodem a krvavou nocí neviňátek se velice přiblížil tomu, že by z něj mohli být obviněni Marie a Josef, když ztratili své dítě v chrámu. Ve světle nedávného případu (matka o níž se přiznávalo, že je laskavá, byla uvězněna proto, že její, jak se přiznávalo, zdravé děti neměly vodu na umytí) to myslím nikdo neoznačí za nelegitimní literární přehánění. A je to přitom přesně to samé, jako by všechny hrůzy a tvrdé tresty, jež nejprostší kmeny spojují s otcovraždou byly nyní aplikovány proti synovi, který udělal cokoliv, co by o čem by se případně dalo uvažovat, že by jeho otce zneklidnilo. Nemnozí bychom byli v bezpečí.
Dalším ze stovek případů je volné rozšiřování ideje pomluvy. Soudní pře ohledně pomluv nenesou o nic větší stopu starého a spravedlivého hněvu proti muži, který podal křivé svědectví proti svému bližnímu než případy „krutosti“ připomínají starou a spravedlivou hrůzu nad rodiči, kteří nenáviděli svou vlastní krev. Soudy kvůli pomluvě se staly sportem méně atletických boháčů—variantou bakaratu, hry na náhodu. Herečka z music-hallu vysoudila odškodné za píseň, jež byla označena za vulgární, což je to samé, jako bych já mohl nechat pokutovat nebo zavřít souseda, za to, že můj rukopis označil za „rokokový“. Politik se domohl tučné náhrady za to, že se o něm tvrdilo, že mluvil s dětmi o celní reformě, jako by tak svůdcovské téma mohlo zkazit jejich ctnosti jako nějaký neslušný příběh. Někdy je pomluva definována jako cokoliv vypočítaného ku škodě člověka v jeho podnikání. V tom případě každý nový obchodník, který si říká hokynář pomlouvá kramáře naproti přes ulici. To vše, tvrdím, je anarchie, protože je zřejmé, že její představitelé nedokáží rozlišovat, nemají smysl pro proporce, což by jim pomohlo najít hranici mezi tím, když se o ženě řekne že je populární zpěvačka nebo že je to bába mizerná nebo mezi obviněním muže, že sváděl děti k ochranářství nebo, že je sváděl k hříchu a hanbě. Musíme se ale vrátit k tomuto zásadnímu bodu. Nejde nutně, ani obzvlášť o anarchii v národě. Je to anarchie orgánu vlády. Jsou to soudci—hlasy vládnoucí třídy—kdo nedokáže rozlišit mezi krutostí a nepozorností. Jsou to další sudí (a jim velmi poddané zvláštní poroty) kdo nevidí rozdíl mezi názorem a pomluvou. A jsou to vysoce postavení experti s vysokými platy, kdo přišel s první eugenickým zákonem, zákonem o slabomyslných—a předvedli tak, že nevidí rozdíl mezi člověkem příčetným a šíleným.
Především tohle je historická atmosféra v níž se tahle věc zrodila. Je to atmosféra jedinečná, ale při troše štěstí dlouho nevydrží. Skutečný pokrok je jí podobný asi tolik jako se smějící děvče podobá hysterické holce, která se nedokáže přestat smát. Popsal jsem ale tuto atmosféru úvodem proto, že je to jediná atmosféra v níž se mezi lidmi dá navrhnout eugenická legislativa. Jakákoliv jiná doba by ji volala k nějakému druhu logické odpovědnosti, bez ohledu na to jak by byla akademická nebo omezená. I ten nejmizernější sofista z řeckých škol by si ze Sokrata pamatoval dost na to, aby eugenika donutil říct, zda byl Midas izolován, protože byl vyléčitelný nebo proto, že byl nevyléčitelný. I ten nejposlednější tomista ze středověkých klášterů by měl dost rozumu na to, aby věděl, že se nelze bavit o šíleném člověku, dokud jsme nediskutovali o člověku. I ten nejospalejší kalvínský vykladač bible ze sedmnáctého století by se eugenika zeptal, jak srovnat a smířit jedny biblické texty, jež se bláznům vysmívají s jinými, které je velebí. I ten nejhloupější pařížský kramář z roku 1790 by se ptal, k čemu jsou a jaká jsou Práva člověka, když nezahrnují práva milence, manžela a otce. To jen v naší londýnské zvláštnosti (jak označoval pan Guppy mlhu) se malé postavičky mohou ve stínech tyčit do takové výše a dokonce se mísit s postavami docela odlišnými. A mají podobu davu lůzy. Především jsem se tu věnoval teleskopickému charakteru těchto soumračných ulic, protože dokud si čtenář neuvědomí jak elastické a nekonečné jsou, zkrátka neuvěří s jakým odporným hnusem musíme bojovat.
Jedna z těch moudrých starých pohádek, které pochází odnikud a rozkvétají všude, pojednává o člověku, který přišel k malému kouzelnému stroječku podobnému kafemlýnku, který semlel vše co chtěl, když řekl jedno slovo a přestal, když řekl slovo jiné. Poté co vykonal řadu divů (jak bych si přál, aby mi svědomí dovolilo je zařadit do této knihy coby vycpávku), byl mlýnek požádán jen aby semlel pár zrnek soli v důstojnické jídelně na palubě lodi, protože sůl je všude typem drobného luxusu a přehánění a námořnické povídačky je třeba brát s jejím zrnkem. Muž si vzpomněl na slovo, které spustilo solný mlýn a když pak měl na jazyku slovo, jímž ho měl zastavit, zjistil, že ho zapomněl. Velká loď se potopila, naložená a třpytící se po vrcholky stěžňů solí jako arktickým sněhem, ale šílený mlýnek dál mlel na dně oceánu, kde ležela celá posádka utonulá. A proto (říká pohádka) mají všechny velké vody kolem našeho světa slanou chuť. Pohádky totiž ví, co moderní mystici netuší—totiž to, že člověk nesmí volně vypustit ani nadpřirozené ani přirozené.

II. První překážky

Než se pustím do své argumentace musím se vypořádat s rojnicemi neškodných a zmatených skeptiků, které tvoří předvoj a je třeba je nejprve rozehnat nebo uklidnit, než se pustíme do diskuse se skutečnými mistry herese. Nejprve shrnu své stanovisko: „Eugenika, jíž se tu zabýváme, zjevně znamená, že jedni lidé mají mít kontrolu nad tím, s kým jiní lidé uzavřou nebo neuzavřou manželství a nejspíše znamená kontrolu hrstky nad manželstvími mnohých.“ Na to se mi nejprve dostane toho druhu odpovědí, které plují jako pěna na hladině šálku čaje a řečí. Velmi zhruba a narychlo mohu tyto předběžné pochybovače rozdělit do pěti sekt, které nazvu eufemisté, kasuisté, autokrati, precedentisté a snaživci. Až se vypořádáme s námitkami všech těchto dobrých, vykřikujících a krátkozrakých lidí, můžeme začít náležitě věnovat inteligencím, které jsou skutečně v pozadí celé ideje.
Většina eugeniků jsou eufemisté. Tím jednoduše míním, že krátké slovo je vyděsí, kdežto dlouhá slova je uklidňují. Jsou také zcela neschopni překladu mezi nimi i když znamenají očividně totéž. Řekněte jim „Přesvědčovaní ba i donucovací schopnosti občana mu mají umožnit, aby zajistil, že se břímě dlouhověkosti předchozích generací nestane nepřiměřeným a nesnesitelným, zejména u žen.“ Když jim řeknete tohle budou se kývat mírně tam s zpět jako dítka uložená ke spánku do jejich kolébek. Řekněte jim „Zavražděte svou matku“ a posadí se velmi zprudka. A přitom jsou obě věty, v chladné logice, stejné. Řekněte ji „Není nepravděpodobné, že nastane doba, kdy omezené, třebaže kdysi užitečné rozlišování mezi lidoopem homo a dalšími zvířaty, které prošlo tolika změnami pokud jde o morálku, může být upraveno i v ohledu významné otázky rozšíření lidské stravy“. Když povíte tohle a po tváři se jim rozleje krása zrozená s mumlavého zvuku. Pokud jim prostě, chlapsky a od srdce řeknete „Jezme lidi!“ a budete překvapení, jak budou překvapení. A přece říkají obě věty totéž. Nu a pokud se komukoliv zdají tyto dva příklady přehnané, odkážu je ke dvěma skutečným případům z eugenické debaty. Když Sir Oliver Lodge mluvil o „metodách hřebčince“ mnoho eugeniků se hlučně ozývalo proti hrubosti a vulgaritě takového nápadu. A přece už dlouho předtím jeden z největších bojovníků za jiný zájem napsal „“Jaký nesmysl je to vzdělávání! Kdo může vzdělat chrta nebo závodního koně?“ Což dozajista neznamená buď vůbec nic, nebo lidský hřebčinec. Nebo když jsem onehdy mluvil o tom, že lidé „budou násilně sezdáváni policií“ jeden významný eugenik téměř zbujněl samou vehemencí s níž ujišťoval, že jim nic takového ani na mysl nepřišlo. Přesto jsem jen o pár dní později vyděl eugenické vyjádření, že stát musí rozšířit svou moc v této oblasti. Stát může být jediná organizace jíž lidé dovolují uplatnit donucení a touto oblastí se může rozumět jen pohlavní výběr. A když tvrdím, že v téhle oblasti obvykle najdeme policajta myslím to jako něco víc než planý žert. Ochotně ale připustím, že policista dohlížející na svatby bude vypadat jako detektiv střežící svatební dary. Bude mít civilní šaty. Netvrdím, že chlap v modrém s helmou potáhne ženicha a nevěstu k oltáři. Mám na mysli to, že nikdo z těch, které pošlou muže v modrém zavřít se nikdy ani nepřiblíží ke kostelu. Sir Oliver si nepředstavoval, že by lidé byli uvázaní ve stájích a podkoní je hřebelcovali. Představovali si, že podstoupí ztrátu svobody, což je pro ně ještě zlověstnější. Mínil tím, že jedná formulace důležitá pro eugenika bude „od Smithe, z Jonesové“. Taková formulace je jedna z vůbec nejkratších a jistě je to nejkratší shrnutí eufemiků.
Další sekta povrchních namítačů je ještě protivnější. Pro bezprostřední použití jsem je označil za kasuisty. Představme si, že bych řekl: „Tohle šíření kanibalismu v restauracích West Endu se mi vůbec nelíbí“. Někdo by jistě odvětil: „Inu, koneckonců, královna Eleanor byla přece kanibalka, když sála krev z paže svého muže. “ Co takovým lidem jeden může říct? Snad jen „Omezte se na odsávání otrávené krve z lidských paží a já vám dovolím, abyste si přisvojili vznešený titul kanibala.“ Ve stejném smyslu říkají lidé „Koneckonců, když školákovi nedoporučujeme, aby se oženil s šílenou černoškou s hrbem jsme všichni eugenici.“ Opět se na to dá odpovědět jen tolik, že pokud se někdo omezí výlučně na takové školáky, kteří jsou přirozeně přitahováni k černoškám s hrbem, může se pyšnit titule eugenika a to to pyšněji, že to bude titul velmi vzácný. Každému ale musí jeho zdravý rozum napovědět, že pokud by se eugenici zabývali jen takovými výstředními případy, mluvilo by se o zdravém rozumu – a ne o eugenice. Lidské plemeno takové nesmysly vylučovalo celé nepamětné věky a ještě nikdy to neoznačilo za eugeniku. Když praštíte do zad gentlemana, kterému zaskočilo, můžete to označovat za výprask, můžete označit za mučení, když si někdo zahřívá zkřehlé prsty nad ohněm, ale pokud budete takhle mluvit ještě chvíli, přestanete žít mezi živými lidmi. Kdyby nešlo o víc než o tohle potrhlé minimum nahodilostí, pak by nebyly žádné eugenické kongresy a jistě by nebyla takhle kniha.
Další druh povrchních lidí jsem chtěl označit za idealisty, ale myslím, že to zahrnuje pokoru vůči neosobnímu dobru, kterou sotva projevují, proto jim říkám autokraté. Jsou to ti, kdo nám obvykle dávají na srozuměnou, že každá moderní reforma bude „fungovat“, protože od toho jsou oni, aby se o to postarali. Kde budou a jak dlouhou, to už moc jasně neříkají. Vůbec mi nevadí, že očekávají bezpočet po sobě jdoucích životu, protože to je stín lidské či božské naděje. Ale ani theosof nepředpokládá, že bude ohromným množstvím lidí současně. A tito lidé zjevně tvrdí, že se o celé hnutí postarají, až je jednou opustí. Každý z nich slibuje, že vydá za tisíc policistů. Pokud se jich optáte, jak to či ono bude fungovat, odpoví: „Nu, budu jistě trvat na tom a tom“ nebo „Nikdy bych nezašel, tak daleko abych dělal to a to“. Jako kdyby se mohli vrátit na tuto zemi a udělat něco, co dosud žádný duch nedokázal, totiž přimět lidi, aby zanechali svých hříchů. O těchto postačí říct, že povaze zákona nerozumí o nic víc než povaze psa. Pokud vypustíte zákon volně do světa, zachová se stejně jako pes. Bude poslouchat svou přirozenost, ne vaši. Naplní se ten smysl, který jsme do zákona (či psa vložili). Nebude ale ve vašich silách naplnit zlomek čehokoliv, co jste do něj vložit opomněli.
Hned vedle takových idealistů jsou zvláštní lidé, kteří se domnívají, že mohou posvětit a očistit jakoukoliv kampaň jednou provždy opakováním jmen abstraktních ctností, jež mají na mysli jejich lepší obhájci. „Daleka směřování k otroctví, usiluje eugenika o pravou svobodu, svobodu od nemoci, degenerace atd.“ nebo řeknou „Pana Chestertona můžeme ujistit, že eugenikové segregovat neškodné, spravedlnost a milosrdenství jsou totiž přímo heslem—“atd. Na to lze asi nejstručněji odpovědět následujícím způsobem. Mnozí z těch, kdo takto mluví, jsou agnostici nebo obecně lidé bez sympatií k oficiálnímu náboženství. Předpokládejme, že jeden z nich řekne, že anglikánská církev je plná pokrytectví. Co by si pomyslel, kdybych mu odpověděl ujištěním, že pokrytectví odsuzují všechny formy křesťanství a zejména je zavrhuje anglikánská hlavní kniha modliteb? Předpokládejme, že by řekl, že římská církev je vina velkými krutostmi. Co by si pomyslel, kdybych mu odpověděl: „Církev je výslovně vázána mírností a láskou a proto nemůže být krutá“? S tímto druhem lidí se nemusíme zdržovat dlouho. Jsou tu ještě další, jimž říkám precedentisté, daří se jim zejména v parlamentu. Nejlépe je reprezentuje vážný činitel, který onehdy řekl, že nechápe povyk kolem zákona o slabomyslnosti, protože ten jen rozšiřuje „principy“ starého zákonů o šílenství. Na to je jediná odpověď: „Jistěže. Pouze rozšiřuje principy zákonů o šílenství na lidi u nichž není ani stopy po nepříčetnosti.“ Tento bystrý politik najde starý zákon, řekněme, o nucené isolaci malomocných. Jednoduše změní slovo „malomocní“ za „lidi s dlouhým nosem“ a mdle řekne, že princip je pořád stejný.
Možná nejslabšími ze všech jsou beznadějní lidé, jež jsem nazval snaživci. Ukázkovým příkladem byl jiný poslanec, který hájil týž návrh zákona jako „upřímný pokus“ vypořádat se s velkým zlem.: jako by někdo měl právo komandovat a zotročovat své spoluobčany v jakémsi chemickém experimentu, zachovávajíce uctivý agnosticismus vůči možnému výsledku. S touto zpozdilou představou, že někdo může záměrně zřídit inkvizici nebo zavést teror a pak jemně spoléhat na větší naději se budu vážněji zabývat v další kapitole. Teď stačí říct, že to nejlepší co by upřímný snaživec mohl udělat, je upřímně se pokusit pochopit co dělá. A nedělat nic jiného, dokud se mu to nepovede. A nakonec tu máme třídu polemiků tak beznadějných a marných, že jsem pro ně opravdu ani jméno nenašel. Ale kdykoliv se kdokoliv pokusí racionálně argumentovat pro nebo proti nějaké existující a rozeznatelné věci, jako je třeba eugenická třída legislativy, najdou se vždy lidé, kteří začnou kalit vodu se socialismem a individualismem a řeknou „Vy odmítáte jakýkoliv zásah státu, já státní zásahy schvaluji. Vy jste individualista, zatímco já atd.“ Na to mohu odpovědět se srdcelomnou trpělivostí jen tolik, že nejsem individualista, ale ubohý padlý, leč pokřtěný žurnalista, který se pokouší napsat knihu o eugenicích, z nichž několik potkal, zatímco s žádným individualistou se nikdy nesetkal a ani neví, jak by ho poznal, kdy ho viděl. Stručně řečeno nepopírám, ale plně schvaluji právo státu zasáhnout, aby napravil velké zlo. Tvrdím, že v tomto případě zasahuje, aby velké zlo způsobil a nenechám se od této debaty odvést nekončeným otravováním o socialismu a individualismu nebo relativních výhodách stálého zatáčení doleva nebo doprava.
Pokud jde o zbytek, existuje nepochybně nesmírné množství rozumných ač poněkud bezstarostných lidí, kteří žijí v pevném dojmu, že jakákoliv hluboká změna v naší společnosti musí být jaksi nekonečně vzdálená. Nedokáží uvěřit, že muži se stejnými kabáty a klobouky jako nosí oni chystají revoluci. Veškerá jejich viktoriánská filosofie je učí, že takové proměny jsou vždy pomalé. Když proto mluvím o eugenické legislativě nebo o nástupu eugenického státu myslí si, že je to něco jak Stroj času nebo Ohlédnutí, cosi co se v dobrém či zlém bude muset srovnat s jejich prapravnoučaty, které mohou být velmi odlišné a může se jim to líbit a které v každém případě budou poněkud vzdálenými příbuznými. Na to vše mám pro začátek velmi stručnou a prostou odpověď. Eugenická stát započíná. Vláda této země již předložila první eugenické zákony a za potlesku obou stran s nimi uspěla v parlamentu. První eugenický zákon připravil půdu a je možné říci, že hlásá negativní eugeniku, hájit jej však nelze, jedině na základě eugenické theorie. Pro stručnost i proto, že je to naprosto přesný popis jej budu označovat za zákon o slaboduchosti. Velmi prostě a jednoduše je to návrh zákona o věznění jako šílenců lidí, o nichž by se žádný lékař nevyslovil, že jsou šílení. Stačí, aby o nich ten či onen doktor řekl, že jsou slabomyslní. Jelikož se sotva najde člověk, kterého by tak při takové či onaké příležitosti stejným slovem mezi řečí neoznačili jeho příbuzní a přátelé (ledaže by takoví přátelé a příbuzní žalostně churavěli na duchu) je zřejmé, že tento zákon, podobně jako raná křesťanská církev (vůči níž ovšem vykazuje jisté odlišnosti) skutečně sítí, která stahuje všechno možné. Nesmíme předpokládat, že v návrhu zákona máme zakotvenou přísnější definici. Ba naopak, první definice slaboduchosti v něm byla mnohem volnější a neurčitější než samo označení „slaboduchý“. Je to kus únavného idiotismu o „o osobách považovaných za schopné vydělat si za příhodných okolností na vlastní živobytí“ (jako by si někdo mohl vydělat na živobytí v podmínkách, které by pro něho byly bezprostředně nepříznivé) a přesto „neschopných postarat se o své záležitosti s náležitou rozvahou“, což je přesně tolik, co říká celý svět i vlastní manželka o svých sousedech všude po této planetě. Jelikož ale neschopnost jakkoliv přemýšlet je nyní považována za státnické umění, není na tak nedbalé přípravě zákonů zhola nic nového. Nové a zcela zásadní je tohle: obhajoba tohoto bláznivého donucovacího zákona je eugenická. Nejenže se to přímo a otevřeně říká, je i naléhavě rozhlašováno, že cílem opatření je zabránit každé osobě, o níž si propagátor myslí, že není dost inteligentní, aby měla manželku nebo děti. Každý vzpurný tulák, každý stydlivý dělník, každý výstřední sedlák se může velmi snadno ocitnout v moci týchž podmínek, které byly připraveny pro vraždící maniaky. Taková je situace o to tu jde. Anglie zapoměla na feudální stát, nachází se v poslední anarchii státu průmyslového a hodně svědčí pro to,že se blíží státu otrockému. V současnosti se nemůže stát státem distributivním a téměř jistě se vyhnula státu socialistickému. Jsme ale už ve státě eugenickém a jediné co nám zbývá je vzpoura.