VIII. Konec světa

VIII. The End of the World
Seděl jsem jednoho letního dne na palouku v Kentu ve stínu malého vesnického kostelíka s poněkud zvláštním společníkem, s nímž jsem zrovna byl na vycházce po lesích. Patřil do skupiny výstředníků, na něž jsem narazil na svých potulkách a jejichž novým náboženstvím je vyšší úroveň myšlení, do níž jsem byl zasvěcen natolik, že jsem seznal jakousi vznosnou atmosféru a dojem výšky a doufal, že na nějakém dalším a esoteričtějším stupni objevím i počátky myšlení. Můj společník byl z té skupiny nejzábavnější, protože bez ohledu na to, jaký mohl mít postoj k myšlení, velmi je převyšoval přinejmenším pokud šlo o zkušenost, protože zatímco oni meditovali na předměstích, on procestoval tropy, třebaže čelil obvinění, že při vyprávění svých příběhů z cest poněkud přehání. Ale ať už se o něm a proti němu říká cokoliv, mám ho raději, než jeho společníky, do lesa jsem s ním vyšel ochotně a nemohl jsem pak než pomyslet, že svou sluncem ožehnutou tváří, hustým zježeným obočím a zašpičatěným vousem trochu připomíná Pana. Potom jsme se usadili na louce a lenivě se dívali na vršky stromů a věž venkovského kostela, teplé odpoledne se mezitím pomalu ukládalo do brzkého podvečera, vysoko na obloze se zdálky ozýval zpěv sotva viditelného ptáka a starodávné sady zahrady Anglie spíš hladil než čeřil jemný vánek. Do toho mi můj společník řekl: „Víte, proč se věže kostelů zdvihají takhle do výšky?“ Projevil jsem uctivý agnosticismus a on jen tak mezi řečí odpověděl: „Je to stejné jako s obelisky, falický kult starověku.“ To jsem se na něj najednou podíval, jak tam leží a pošilhává přes svou kozí bradku a na okamžik jsem si pomyslel, že to není Pan, ale sám čert. Smrtelník nemá slov, jimiž by popsal, jak nesmírně a šíleně je nepříhodné a zvrhlé říct něco takového, v takovou chvíli a na takovém místě. Na okamžik jsem byl v náladě, v níž lidé upalovali čarodějnice, až jsem s náhlostí rozbřesku uvědomil zrovna tak nezměrnou absurditu. „Ale ovšem,“ řekl jsem po kratičkém zamyšlení, „nebýt falického kultu, jistě by se věže stavěly obráceně, směřovaly by dolů a stály by na špici.“ Mohl bych na tom poli sedět hodinu a smát se. Nezdálo se, že by se můj přítel urazil, protože pokud šlo o jeho vědecké objevy, nikdy dvakrát citlivý nebyl. Potkal jsem ho tenkrát náhodou a víckrát jsem ho neviděl. Řekl bych, že je teď už po smrti a i když to nemá nic společného s výkladem, stojí snad za to říct jméno tohoto stoupence historicko-kritického myšlení a vykladače primitivních počátků náboženství, nebo alespoň jméno, pod nímž byl znám. Byl to Louis de Rougemont (dobový dobrodruh, který se chlubil pravděpodobně smyšlenými výpravami v Austrálii a jinde pozn. překl.).
Na šílený obrázek kentského kostelíka postaveného na špičku věže, jako v nějaké staré venkovské na hlavu postavené povídačce, si vzpomenu pokaždé, když slyším podobné řeči o pohanských počátcích a na pomoc si volám smích obrů. To se pak cítím vůči všem ostatním vědeckým badatelům, historickým kritikům, a autoritám na starověké a moderní náboženství právě tak milý a laskavý, jako k chudákovi starému Luisi de Rougemont. Ale vzpomínka na tu nesmírnou absurditu zůstává jakýmsi měřítkem a obranou pro zachování příčetnosti nejen pokud jde o křesťanské kostely, ale i pokud jde o pohanské chrámy. O pohanských počátcích mluvilo velmi mnoho lidi právě tak, jako vážený cestovatel promluvil o počátcích křesťanských. Popravdě velmi mnoho moderních pohanů bylo vůči pohanství velmi příkrých. Velmi mnoho moderních humanitářů bylo velmi příkrých vůči skutečnému lidskému náboženství. Líčili je tak, jako by bylo všude a od počátku zakořeněno pouze v těchto odpudivých tajnostech a mělo povahu čehosi naprosto bezostyšného a anarchického. Nu, tomu já ani na okamžik nevěřím. Sám bych nich ani ve snu o celém Apollonově kultu nesmýšlel tak, jak asi De Rougemont smýšlel o kultu Kristově. Nikdy bych nepřipustil, že by v řeckém městě byla taková atmosféra, již se onomu šílenci podařilo ucítit v kentské vesnici. Naopak, dokonce i v této poslední kapitole o konečném rozpadu pohanství jde výlučně o to, že opět trváme na tom, že ten nejhorší druh pohanství již byl poražen druhem nejlepším. Kartaginské zlato bylo zdoláno pohanstvím nejlepšího druhu. A to také neslo římské vavříny. Vzato celkem a ve velkém měřítku vládlo od grampiánských zdí k zahradám na Eufratu to nejlepší, co do té doby svět viděl. To nejlepší zvítězilo, to nejlepší vládlo a to nejlepší se začalo kazit a rozkládat.
Pokud tuto širokou pravdu nepochopíme, budeme celý příběh vidět nakřivo. Pesimismus neznamená být unaven zlem, ale dobrem. Zoufalství není únava strádáním, ale radostí. Společnost začíná upadat tehdy, když v ní z toho či onoho důvodu přestávají fungovat dobré věci, když jídlo nesytí, léky neléčí a požehnání odmítá žehnat. Skoro bychom mohli říci, že ve společnosti bez takových dobrých věcí bychom sotva našli test, jímž bychom mohli poměřovat její úpadek. To je i důvod, proč některé ze statických obchodnických oligarchií, jako bylo třeba Karthago, vypadají trochu jako by v dějinách stály a zíraly podobny mumiím. Jsou tak vysušené, nabalzamované a omotané, že nikdo neví, jestli jsou staré nebo nové. Karthago ale bylo v každém případě mrtvé a nejhorší útok, kdy podniknutý na smrtelnou společnost, byl odražen. Co ovšem záleželo na tom, že nejhorší bylo mrtvé, když nejlepší umíralo?
Úvodem musíme poznamenat, že vztah Říma a Karthaga se částečně opakoval a rozšířil v jeho vztazích s národy, jež byly jak normálnější, tak bližší a příbuznější Římu, než Karthagu. Nemíním tu polemisovat s toliko politickým názorem, že římští státníci jednali bez skrupulí s Korintem nebo řeckými městy. Chci se ale postavit představě, že běžná římská nelibost vůči řeckým městům byla jen pokrytecká záminka. Nemíním z těchto pohanů dělat paladiny rytířstva s nacionalistickým cítěním, které nebylo známé dokud nepřišly křesťanské časy. Chci je ale představit jako lidi, kteří jako lidé cítili a jejich pocity nebyly jen předstírané. Pravda je taková, že slabina uctívání přírody a pouhé mythologie už kvůli nejhorší sofistice, sofistice prostoty, způsobila mezi Řeky zvrácenost. Právě tak, jako je uctívání přírody přivedlo k nepřirozenost, tak je zbožňování člověka přivedlo k nemužnosti. Pokud Řecko vedlo svého dobyvatele, pak ho mohlo i svést na zcestí, ale tohle byly věci, nad nimiž původně hodlal zvítězit , i kdyby jen sám v sobě. Je pravda, že v jistém smyslu bylo i v Sodomě a Gomoře méně nelidskosti než v Týru a Sidonu. Když se zamyslíme nad válkou démonů proti dětem nemůžeme dokonce ani řeckou dekadenci srovnávat s punským uctíváním ďábla. Není ale pravda, že by upřímné znechucení jedním či druhým muselo být nutně farisejské. Neodpovídá to ani lidské přirozenosti, ani zdravému rozumu. Nechme jakéhokoliv kluka, který měl to štěstí, že vyrostl ve zdraví a prostotě svých snů s otevřenýma očima o lásce, aby se poprvé doslechl o kultu Ganymedově a nebude jen šokován, bude mu z toho zle. A ten první dojem, jak už tu bylo o prvních dojmech řečeno víckrát, bude správný. Naše cynická lhostejnost je iluse, největší iluse ze všech, iluse důvěrné známosti. Je v pořádku představit si více či méně venkovanské ctnosti hord prvních Římanů reagujících i jen proti pouhým zvěstem o něčem takovém a reagujícím zcela spontánně a upřímně. Je správné to považovat, v menší míře, za zcela stejnou reakci jako proti krutosti Karthaga. Vzhledem k rozdílu ve stupni nevyvrátili Korint tak, jak vyvrátili Karthago. Pokud ale jejich postoje a jednání byly spíše destruktivní, pak ani v jednom případě jejich rozhořčení nutně nemuselo být pouhou samospravedlností zakrývající toliko sobectví. A pokud někdo trvá na tom, že ani v jednom případě nemohlo působit nic, než důvody státu a podnikatelská spiknutí, pak nám nezbývá než říct, že je tu cosi, čemu nerozumí a možná nikdy rozumět nebude. A dokud tomu někdy neporozumí, pak nemůže nikdy porozumět Latinům. To něco se jmenuje demokracie. Sám to slovo nejspíš mnohokrát slyšel a asi je častokrát použil, nemá ale ponětí co, znamená. Celou revoluční historii Říma provází neustávající tah k demokracii, stát a státník nemohli udělat nic bez značné podpory demokracie, demokracie toho druhu, který nemá nic společného s diplomacií. O římské oligarchii slyšíme tolik právě kvůli přítomnosti římské demokracie. Historikové poslední doby se kupříkladu snažili vítězství a udatnost Říma vysvětlit pomocí opovrženíhodné a opovrhované lichvy praktikované některými patriciji, jako kdyby Curius zdolal muže z makedonských falang tím, že jim půjčil peníze, nebo consul Nero vyjednal vítězství u Metauru za pět procentních bodů. O patricijské lichvě ovšem víme kvůli neustálým bouřím plebejců. Vláda punských knížat obchodu měla lichvu v samé své duši. Nikdy se ale neobjevil punský dav lůzy, který by si troufal označit je za lichváře.
I když byl vzestup Říma jako každá pomíjivá věc zatížen všemi hříchy a slabostmi smrtelníků, přece to byl doopravdy vzestup normálních a především populárních věcí a na ničem to nebylo nápadnější než na veskrze normální a hluboce populární nenávisti k zvrácenosti. Nu, mezi Řeky se zvrácenost stala konvencí. Je pravda, že se stala konvencí, zejména literární konvencí, do té míry, že ji někdy konvenčně kopírovali i římští literáti. To je ovšem komplikace, která z konvencí obyčejně vzniká. Náš cit pro odlišnost obou společností jako celku to nesmí otupit. Je pravda, že Vergilius jednou někde převezme Theocritovo téma, ale nikdo nemůže nabýt dojmu, že by se Vergiliovi to téma nějak zvlášť zamlouvalo. Vergilova témata byla obzvláště a nápadně normální a nikde to nebylo vidět víc, než u mravů: zbožnost a patriotismus a čest venkova. Když už vstupujeme do podzimu starověku, můžeme se docela dobře u básníkova jména zastavit. U jména, které bylo v tak svrchovaném smyslu samým hlasem podzimu v jeho zralosti a v jeho melancholii, v jeho plodech naplnění i vyhlídkách úpadku. Nikdo, kdo z Vergilia přečte i jen pár řádků nemůže pochybovat, že věděl, co pro lidstvo znamená morální příčetnost. Nikdo nemůže pochybovat o jeho pocitech, když byli démoni zahnáni na útěk před domácími bůžky. Na něm a na jeho díle jsou dvě konkrétní věci, které jsou obzvlášť důležité pro naši hlavní thesi. První je, že celý jeho velký patriotický epos se velmi konkrétním smyslu zakládá na pádu Troji, tedy na zapřisáhlé hrdosti, či snad pýše na Troju, jejímu pádu navzdory. Tím, že založení milované rasy a republiky vystopoval k Trojanům, započal cosi, co bychom mohli nazvat velkou římskou tradicí vinoucí se středověkými a moderními dějinami. V prvním náznaku jsme to již viděli v Homerově pathosu nad Hectorem, Ovšem Vergilius ji proměnil ne toliko v literaturu, ale v legendu. A byla to legenda takřka božské důstojnosti, jež náleží poraženému. Tohle byla jedna z tradic, které vskutku připravovaly svět na příchod křesťanství a zejména na příchod křesťanského rytířství. Právě tohle pomáhalo udržet a uchovat civilisaci za neustálých porážek v temném věku a válek s barbary, z nichž se to, co jmenujeme rytířství, zrodilo. Je to morální postoj člověka postaveného zády ke zdi a tou zdí byly hradby Troje. Přes celý středověk i moderní dobu můžeme tuto versi homérského konfliktu sledovat sterým způsobem v součinnosti se vším, co bylo spřízněné s křesťanským cítěním. Naši krajané i lidé v jiných zemí měli velké zalíbení v tom, aby podobně jako Vergilius tvrdili, že jejich národy vzešly z trojských hrdinů. Lidé všech možných druhů považovali nárok na to, že jsou potomky Hektorovými za heraldiku nejvyššího řádu . Zdálo se, že o to být potomkem Achillovým nestojí nikdo. Sama skutečnost, že trojské jméno se stalo jménem křesťanským a rozšířilo se až k nejzazším okrajům křesťanstva v Irsku a na gaelské vysočině, kdežto řecké jméno zůstalo spíše poněkud ojedinělé a pedantické, je holdem složeným téže pravdě. Vlastně k tomu patří jazyková zvláštnost, která je skoro až vtipem. Ze jména se stalo v angličtině sloveso a už sama fráze o hektorování, ve smyslu vychloubání, napovídá o myriádách vojáků, kteří si poražené a padlé Trojany vzali za vzor. Ve skutečnosti si ve starověku v hektorování neliboval nikdo méně než právě Hektor. Dokonce ale i násilník hrající si na dobyvatele si svůj titul sebral od přemoženého. To je i důvod, proč byla Vergiliova propagace trojského původu tak zásadně důležitá ve vztahu ke všem těm prvkům, kvůli kterým lidé říkali, že Vergilius byl téměř křesťan. Vypadá to jako by v rukou Prozřetelnosti byly dvě hračky či dva nástroje z jednoho kusu dřeva, z jednoho kmene stromu, a že jediné, co lze srovnávat s dřevěným Křížem z Kalvárie je dřevěný Kůň z Troji. A tak, v jakési divé alegorii, jež je svým cílem zbožná, třebaže svou formou je takřka rouhavá, by svaté Dítě mohlo bojovat s drakem dřevěným mečem a na dřevěném koni.
Druhým prvkem, který je u Vergilia pro naši argumentaci zásadní, je konkrétní povaha jeho vztahu k mythologii, nebo tomu, co bychom ve zvláštním smyslu mohli označit za folklor, tedy tomu, co obyvatelstvo věří a co si představuje. Každý ví, že jeho poesie se ve svých nejdokonalejších místech zabývá mnohem méně pompézností Olympu než posvátností či nadpřirozeností přirozeného a zemědělského života. Každý ví, že Vergilius hledal příčiny věcí. Mluví o tom, že je nenalézá ani tak v kosmických alegoriích Úrana a Chronose, ale spíš v Panovi a sesterstvu nymf a Sylvánovi, lesním starci. Nejvíc svůj je asi v jistých pasážích Eklog v nichž jednou provždy zvěčnil velkou legendu o Arkadii a pastýřích. I tu je velmi snadné se minutou cílem pro samou malichernou kritiku ohledně všeho, co dělí jeho a naši literární konvenci. Není nic umělejšího, než výčitky umělosti obrácené proti staré pastorální poesii. Naprosto jsme přehlédli a nepochopili, co měli na mysli naši otcové, když se dívali na vnějškovou stránku toho, co psali. Lidi tak bavilo, že porcelánová pastýřka byla udělaná z porcelánu, že se nikdy ani nezeptali, proč byla vlastně udělaná. Natolik si vystačili s tím, že se Veselým sedláčkem zabývali jako postavou, že se nikdy ani nezamysleli nad tím, kde se v opeře vzal, nebo jak zabloudil na scénu.
Zkrátka stačí, aby se člověk zeptal, proč je tu porcelánová pastýřka a ne porcelánový kramář. Proč nezdobí krbové římsy postavičky městských obchodníků v elegantních pózách, železářů ukutých ze železa či spekulantů se zlatem ze zlata tepaných? Proč v opeře hrají Veselého sedláčka a ne Rozverného politika? Proč tu není žádný balet s bankéři vykrucujícími piruety na špičkách lakýrek? Je to proto, že dávný lidský instinkt a humor vlastní lidem bez ohledu na libovolné konvence říká, že konvence složitých měst jsou opravdu méně zdravé a šťastné než venkovské zvyklosti. Tak tomu je i s věčností Eklog. Jistě moderní básník napsal Eklogy z Fleet Street, v nichž místo pastýřů zaujali básnící. Eklogy z Wall Street, kde by místo básníků zaujali milionáři ale ještě nikdo nenapsal. Je tomu tak proto, že existuje skutečná i když jen opakovaně se vracející tužba po takovém druhu prostoty a nikdy nenajdeme tužbu po takovém druhu složitosti. Klíčem k Veselému sedláčkovi je, že sedlák často veselý je. Nevěří tomu ti, kdo o něm zkrátka nic neví a proto ani neví, kdy nastávají doby jeho veselí. Ti, kdo nevěří v pastýřův svátek či píseň neznají jeho kalendář. Skutečný pastýř se skutečně v mnohém liší od pastýře ideálního, ale to ještě není důvod k tomu, abychom na skutečnost, v níž ideál koření zapomínali. K založení tradice je třeba pravdy. Tradice je třeba k ustavení konvence. Pastorální poesie je sice často vskutku konvenční, zejména v čase společenského úpadku. Watteaovi pastýři a pastýři odpočívali v zahradách Versailles v čase společenského úpadku. Časem úpadku byla i doba, kdy pastýři a pastýřky hráli na píšťaly a tančili v těch nejvyčpělejších nápodobách Vergilia. To ale není důvod k tomu, abychom nad umírajícím pohanstvím mávli rukou, aniž bychom vůbec porozuměli jeho životu. Není to důvod pro to, abychom zapomínali, že slovo pohan, pagan, je totožné se slovem venkovan. Můžeme tvrdit, že tohle umění je jen vyumělkované, ale není to láska k umělosti. Naopak je to svou samou povahou toliko nevydařené zbožňování přírody, čili láska k přirozenému.
Pastýři totiž umírali, protože umírali jejich bohové. Pohanství žilo z poesie, oné poesie, jíž jsme se už zabývali, když jsme se věnovali mythologii. Všude ale, a zejména v Itálii, to byla mythologie a poesie zakořeněná ve venkově a vesnické náboženství bylo do značné míry odpovědné za vesnické štěstí. Jenže jak společnost nabývala let a zkušeností začaly se projevovat slabiny v mythologii jako celku, které jsme už ukázali v příslušné kapitole. Tohle náboženství nebylo tak docela náboženstvím. Jinými slovy řečeno, tohle náboženství nebylo tak docela skutečností. Bylo to rozverné řádění mladého světa s obrazy a idejemi, podobné tomu jak mladý člověk řádí s vínem či milováním. Nebylo ani tak nemorální jako spíš nezodpovědné a nepředvídalo konečnou zkoušku časem. Tak jak bylo kreativní, bylo i ve stejné míře důvěřivé. Patřilo k umělecké stránce člověka, přece ale posuzováno i jen z umělecké stránky bylo už dlouho přetížené a zapletené. Stromy rodokmenů, které vyrostly ze símě Jupiterova tvořily spíš džungli než les, tvrzení a nároky bohů a polobohů připomínaly spíš něco, s čím by se měl vypořádat právník nebo profesionální heraldik, než básník. Není ovšem třeba dodávat, že tyto věci zarchaičtěly nejen v uměleckém smyslu. Čím dál okázaleji se objevoval onen květ zla, který je implicitní už v samém semeni uctívání a zbožštění přírody, bez ohledu na to, jak přirozeně se tváří. Už jsem řekl, že nevěřím, že by uctívání přírody touto konkrétní vášní nutně muselo začínat, k De Rougemontově škole vědeckého folkloru nepatřím. Nevěřím, že mythologie musí eroticismem začínat, věřím ale, že v něm musí skončit. Jsem si docela jist, že i skončila. Navíc nejenže poesie začala být čím dál amorálnější, ale její amorálnost byla čím dál neobhajitelnější. Výmysly a nápady upadajícího Říma začaly plnit řecké neřesti, orientální neřesti i náznaky starých hrůz semitských démonů, slétaly a hemžily se jako mouchy na hromadu hnoje. Každý, kdo si vyzkouší experiment nahlížení dějin zevnitř si všimne, že to má věru lidskou psychologii. Během odpoledne přijde hodina, kdy už dítě nebaví „hraní“, když už ho nebaví předstírat, že je lupič nebo Indián. To je chvíle, kdy začne trápit kočku. V rutinně spořádané civilisace nastane doba, kdy člověka přestane bavit hrát si na mythologii a předstírat, že strom je dívka nebo že se měsíc miloval s člověkem. Výsledek a účinek takové vyčpělosti je všude stejný, vidíme ho ve všem užívání drog, pití a všemožných sklonech zvyšovat dávku. Lidé hledají jako podnět pro své netečné smysly podivnější hříchy nebo okázalejší obscénnosti. Šílená orientální náboženství vyhledávají z téhož důvodu. Pokouší se bodáním probrat k životu své nervy, i kdyby k tomu měli použít nože Baalových kněží. Prochází se náměsíční zatímco spí a pokouší se probudit nočními můrami.
V této fázi pohanství proto zní písně a tance venkovanů v lesích čím dál slaběji. Venkovská či rolnická civilisace totiž upadala, nebo dokonce po celém venkově upadla a vyhasla. Říše byla nakonec organizována čím dál víc podle onoho otrockého systému, který obyčejně provází chlubení se organizací a věru byl skoro tak senilní jako moderní schémata organisace průmyslu. Je až příslovečné, že z toho, co bývalo venkovským rolnictvem se stala toliko městská populace závislá na chlebu a hrách, což zas může připomínat nějakou lůzu závislou na dávkách a kině. V tomhle i mnoha dalších ohledech moderní návrat k pohanství nebyl ani tak návratem k mládí, ale spíš ke starobě pohanství. V obou případech to ovšem mělo duchovní důvody a zejména duch pohanství odešel se svými spřízněnými duchy. Jeho žár vychladl s tím, jak jej opustili domácí bůžkové provázení bohy zahrad, pole a lesa. Lesní stařec byl už příliš stár, vlastně umíral. Když se říká, že Pan zemřel, protože se narodil Kristus, je to v jistém smyslu pravda. V jiném smyslu je skoro tak pravdivé, že lidé věděli, že Kristus se narodil, protože Pan byl již mrtev. Zmizení celé lidské mythologie po sobě zanechalo prázdnotu, která by byla právě tak dusivá jako vakuum, kdyby ji nenaplnila theologie. Nám tu teď ale jde o to, že mythologie by v žádném případě nakonec nemohla být tak trvanlivá jako theologie. Theologie je myšlení, ať už s ni souhlasíme nebo ne. Mythologie nikdy myšlením nebyla, a nikdo s ní nemohl nikdy doopravdy ani souhlasit ani nesouhlasit. Byl to vždy jen jakási okouzlující či okouzlená nálada a když ta pominula, už ji nebylo možné vrátit: Lidé nejenže přestali věřit v bohy, ale uvědomili si, že v ně nikdy nevěřili. Zpívali jim chvály, tančili kolem jejich oltářů. Hráli na píšťalu, hráli šaška.
Tak přišel do Arkadie soumrak a z bukového hájku smutně zněly poslední tóny píšťaly. Něco z toho smutku je již ve velkých vergiliovských básních, ale lásky a domácí bůžkové přetrvávají v takových nádherných verších jako byl ten, který pan Belloc zvolil jako zkoušku porozumění: Incipe parve puer risu cognoscere matrem (začni maličký matku pozdravovat úsměvem pozn. překl.) Ale jak u nich, tak u nás se lidská rodina začala hroutit pod otrokářskou organisací a městským naháněním do stád. Městská lůza začala být osvícená, to znamená, že přišla o mentální energii, která by mohla tvořit mýty. Všude kolem Středozemního moře lidé oplakávali ztrátu bohů, utěšovali je gladiátoři. Cosi podobného se mezitím stalo oné intelektuální aristokracii starověku, která tu volně chodila a rozprávěla od časů Sókrata a Platona pořád. Začali světu prozrazovat, že chodí kolem dokola v kruhu a povídají pořád dokola jedno a to samé. Filosofie začala být k smíchu, taky začala být nudná a protivná. Ono nepřirozené zjednodušování všeho do toho či onoho systému, jehož jsme si už povšimli jako chyby filosofů, prokázalo a odkrylo svou marnost i konečnost. Vše bylo ctností nebo štěstím, nebo vše bylo osudem nebo vše bylo dobré nebo vše bylo zlé, tak či tak vše bylo vším a nic víc už se nedalo říct, a tak to řekli. Mudrci a učenci degenerovali všude v sofisty, tedy v najaté rétory, nebo lidi kladoucí hádanky. Jedním z projevů a příznaků bylo i to, že se učenec začal měnit nejen v sofistu, ale v mága. Příchuť orientálního okultismu je v nejlepších domech velmi oceňována. Když už je filosof společenský bavič, může být rovnou i kejklířem.
Mnozí moderní lidé zdůrazňují, jak byl středomořský svět malý a jaké širší obzory ho mohly očekávat po objevu jiných kontinentů. Je to ovšem iluse, jedna z mnoha ilusí materialismu. Meze jichž dosáhlo pohanství v Evropě byly mezemi lidské existence, všude jinde přinejlepším dosáhlo právě těchto mezí. Římští stoici nepotřebovali žádné Číňany, aby je učili stoicismu. Pythagora nemuseli žádní Hindové učit o návratu, prostému životu nebo tomu, jak krásné je být vegetariánem. Nakolik mohli tyhle věci získat z Východu získali jich až příliš mnoho. Synkretisté byli zrovna tak jako theosofové přesvědčeni, že všechna náboženství jsou vlastně stejná. A jak jinak by mohli filosofii rozšířit pouhým rozšířením geografie? Sotva lze tvrdit, že by se mohli od Aztéků naučit čistšímu náboženství nebo sedět u nohou peruánských Inků. Celý zbytek světa byl změtí barbarství. Je zcela zásadní uvědomit si, že římská říše byla uznávána jako nejvyšší výdobytek lidského rodu a stejně tak výdobytek nejširší. Přes mocná díla z mramoru a kamen, přes kolosální amfiteátry akvadukty jako by by bylo neznámými hieroglyfy napsáno děsivé tajemství. Víc člověk nedokáže.
Nebylo to totiž poselství žhnucí na zdi v Babylonu, že jeden král byl shledán nedostatečným, nebo že jeho království dostane jiný, cizinec. Nebyla to žádná dobrá zpráva, jako jsou zprávy o invasi či dobyvatelském úspěchu. Nezbyl už nikdo, kdo by mohl přemoci Řím, nezbylo však ani nic, co by ho mohlo vylepšit, zdokonalit. Co bylo nejsilnější sláblo. To nejlepší se kazilo. Je nutné zas a znova zdůraznit a trvat na tom, že v jedné civilisaci Středozemního moře se sešlo mnoho civilisací, že již byla universální vyčpělou a sterilní universalitou. Národy se podělily o své zdroje, pořád to ale nestačilo. Říše založily společné podniky, ale pořád zůstávaly v bankrotu. Žádný filosof, který myslel skutečně filosoficky si nemohl myslet nic jiného, než to, že na onom ústředním moři vystoupala vlna světa nejvýše, až se zdálo, že se dotýká hvězd. Jenže ta vlna už začala opadat, byla to totiž jen vlna světa.
Mythologie i filosofie, v nichž bylo pohanství již analysováno, jím byly už vyčerpány, doslova až na dno. Pokud s množením a násobením magie začala být aktivnější třetí část, totiž démoni, nemělo to žádný jiný účinek, než destruktivní. Zůstává už jen čtvrtý prvek, či spíše první, který byl svým způsobem zapomenut, právě proto, že byl první. Mám na mysli prvopočáteční, odzbrojující, leč nepostižitelný dojem, že vesmír má nakonec přece jen jeden počátek a jeden cíl a protože má cíl, musí mít i tvůrce. Co se v téhle době s touto pravdou stalo v pozadí lidských myslí lze možná zjistit, rozhodnout a určit hůře. Tak jak se mračna mythologie trhala a řídla, někteří ze stoiků to viděli nesporně čím dál jasněji a velcí muži z jejich řad až do posledka udělali mnoho proto, aby položili základy konceptu morální jednoty světa. Židé svou tajenou jistotu o tom drželi pořád ještě žárlivě za vysokou ohradou výlučnosti, je ovšem náramně a silně příznačně charakteristické pro situaci a společnost, že některé vážené a oblíbené osoby, a zejména vážené a oblíbené dámy, judaismus přijaly. U mnoha jiných, zdá se mi, ovšem zde vstoupila do hry nová negace. Atheismus se v té abnormální době stal reálnou možností, protože sám atheismus je také abnormální. Není to jen popření dogmatu. Je to převrácení podvědomých předpokladů duše v tom smyslu, že předpokládá, že svět, který vidí má svůj smyl a své směřování. První evolucionista, který začal Boha nahrazovat Evolucí, Lucrecius, už člověku před očima rozhýbal svůj tanec blyštivých atomů, pod nímž si představoval vesmír stvořený chaosem. Zdá se mi ovšem, že to, aby se lidé začali zabývat takovou vizí neumožnila ani jeho silná poesie, ani jeho smutná filosofie. Bylo to něco z pocitu bezmoci a zoufalství, v němž lidé hrozili pěstmi ke hvězdám, když viděli, jak se nejlepší díla lidstva pomalu a beznadějně propadají do bažiny. Když sledovali, jak se nejvážnější a nejcennější z lidských děl vlastní vahou propadají, snadno mohli uvěřit, že i samo stvoření není než trvalým pádem. Mohlo se jim zdát, že všechny hvězdy jsou jen padající hvězdy a že i samy sloupy jejich vznešených portik se jen ohýbají pod jakousi postupnou záplavou. Pro lidi v takové náladě existoval důvod pro atheismus, který byl v jistém smyslu rozumný. Mythologie mohla pominout a filosofie ustrnout, ale pokud byla za takovými věcmi realita, pak jistě taková realita mohla udržet věci, jež se propadaly a tonuly. Nebylo Boha, protože pokud by Boha bylo, pak jistě právě v téhle chvíli by jednal a zachránil svět.
Život velké civilisace šel dál s ponurou zdatností, ba i s bezútěšným veselím. Byl to konec světa a nejhorší na něm bylo, že nemusel nikdy skončit. Mezi všemi mnohočetnými mýty a náboženstvími říše bylo dosaženo pohodlného kompromisu, že totiž každá skupina může volně konat svůj kult a jen projevit jakési oficiální gesto díků vůči tolerantnímu císaři tím, že zapálí špetku kadidla před jeho oficiálním titulem Divus (božský pozn. překl.) To přirozeně neznamenalo žádný problém, respektive mělo trvat dlouho, než si svět i jen uvědomil, že tu měl být někde nějaký triviální problém. Vypadalo to, že nějaké scény dělali kdesi jen členové jakési východní sekty či tajné společnosti a nikdo si nedokázal představit proč. Ten incident se jednou či dvakrát zopakoval a začal budit rozruch neúměrný své bezvýznamnosti. Nebylo to docela přesně tak, jak říkali tihle provinční lidé, ovšemže to ale znělo dostatečně podivně. Prý tvrdili, že Bůh je mrtev a že ho sami viděli zemřít. Mohla to být jedna z mnoha mánií, které vyvolalo dobové zoufalství, až na to, že oni nijak zvlášť zoufale nevypadali. Zdáli se být až nepřirozeně veselí a vysvětlovali to tím, že smrt Boha jim umožnila, aby ho jedli a pili jeho krev. Podle dalších svědectví nebyl Bůh nakonec tak docela mrtev a zmatenou představivostí se vleklo jakési fantastické pohřební procesí Boha, nad nímž slunce potemnělo, které ale skončilo tím, že mrtvá všemohoucnost rozrazila hrob a vstala znovu jako slunce. Lidé ovšem obzvláštní pozornost nevěnovali onomu podivnému příběhu. Lidé v tom světě viděli divných náboženství tolik, že by to naplnilo celý blázinec. Bylo tu cosi v tónu, jímž ti šílenci mluvili a v jejich formaci. Byla to sebranka barbarů a otroků, chuďasů a bezvýznamných lidí, ale měli vojenskou formaci a byli velmi absolutní v tom, kdo a co byl skutečnou součástí jejich malého systému, i v tom, co tvrdili. Ať mluvili, jak chtěli mírně, měla jejich slova zvuk železa. Lidé uvyklí příliš mnoha mythologiím a moralitám nemohli to tajemství nijak analysovat, leda se mohli dopustit podivného dohadu, že myslí právě to, co říkají. Všechny pokusy přivést je k rozumu pokud šlo o zcela jednoduchou záležitost se sochou císaře dopadaly jako snaha domluvit se s hluchými. Bylo to, jako by na zemi dopadl nový meteorický kov, jeho odlišnost se dala poznat už pouhým dotykem. Těm, kdo sáhli na jejich základ se zdálo, že narazili na skálu.
Proporce se věcí se v jejich přítomnosti zdály měnit s podivnou rychlostí podobnou snu. Dřív než si většina lidí všimla, že se něco stalo byla tahle hrstka přítomna velmi hmatatelně. Byli dost důležití na to, aby je bylo možné ignorovat. Lidé o nich náhle začali mlčet a strnule je obcházeli. Vidíme novou scénu, v níž se svět od těchto mužů a žen a oni stojí vprostřed velkého prostranství jako malomocní. Scéna se znovu mění a kolem onoho velkého prostranství se po všech stranách rozprostírá mračno svědků, nekonečné terasy plné tváří upřeně hledící směrem k nim, protože se jim dějí podivné věci. Pro šílence přinášejí dobrou zvěst byly vymýšleny nové druhy mučení. Ona smutná a a unavená společnost jako by v zahájení svého prvního náboženského pronásledování našla novou energii. Zatím nikdo pořádně neví, proč vyvážený svět ztratil svou rovnováhu kvůli lidem ze svého středu, ti ale stáli nepřirozeně klidně, zatímco se zdálo, že aréna světa se kolem nich prudce otáčí. A v oné temné hodině nad nimi zazářilo světlo, jež nikdy nepohaslo, bílý plamen, který k té skupině lnul jako záře z jiného světa. Tou září žhnula její stopa v soumraku dějin a vzdorovala vší snaze zmást ji mlhami mythologie a theorie. Byl to paprsek světla či snad blesku, který udeřil do světa samotného a je isoloval a korunoval. A sami nepřátelé ji učinili ještě zářivější a její kritici ještě nevysvětlitelnější, když kolem Církve Boží rozestřeli svatozář nenávisti.

Reklamy

VII. Válka bohů a démonů

Materialistická theorie dějin, že totiž veškerá politika a celá ethika jsou jen projevy ekonomiky je vskutku velmi prostý blud. Pozůstává toliko ze záměny a zmatení nutných podmínek pro život s běžnými životními starostmi, což je cosi zcela odlišného. Stejně dobře bychom mohli tvrdit, že jelikož může člověk chodit jen po dvou nohách, nevychází z jiného důvodu, než aby si koupil punčochy nebo střevíce. Člověk nemůže žít bez dvou opor v podobě jídla a pití, které ho drží zrovna tak, jako jeho dvě nohy, ale tvrdit, že právě jídlo a pití podněcovaly všechna lidská hnutí v dějinách můžeme asi tak, jako dovozovat, že cílem všech válečných pochodů a náboženských poutí v historii byla zlatá noha slečny Kilmanseegg nebo ideální a dokonalá noha sira Willoughby Patterneho. Jenže právě taková hnutí dávají dohromady příběh lidstva a bez nich by prakticky žádného příběhu nebylo. Krávy mohou být čistě ekonomické v tom smyslu, že si nedokážeme představit, že by dělaly o moc víc, než že se pasou a hledají lepší pastvinu, což je taky důvod, proč by čtení dějin krav ve dvanácti svazcích nebylo nějak zvlášť povznášející čtení. Ovce a kozy mohou být přinejmenším ve svém vnějškovém počínání ryzí ekonomky, což je ovšem důvod toho, proč ovce byla jen stěží hrdinkou epických válek a říší, které by stály za podrobné vyprávění, dokonce ani aktivnější čtvernožci neinspirovali knihy pro kluky nazvané Zlaté činy kurážných kozí nebo nějak podobně. Vzdáleni od hnutí, kterým se zdá, že lidský příběh je toliko ekonomický, můžeme říct, že ten příběh teprve začíná tam, kde motivy krav a ovcí končí. Těžko by se dalo tvrdit, že se křižáci ze svých domovů vydali do pusté divočiny, protože krávy míří z pustin na příjemnější pastviny, těžko by se dal obhájit i názor, že arktičtí průkopníci vyráželi na sever se stejnou materiální motivací, která pobízí vlaštovku odlétat na jih. A pokud z příběhu lidstva vynecháte všechny takové věci jako jsou veškeré náboženské války a toliko dobrodružné objevitelské výpravy, pak už to nejen nebude lidský příběh, ale už to nebude vůbec žádný příběh. Nárys či osnova dějin jsou dány těmito rozhodujícími křivkami či úhly, které narýsovala vůle člověka. Ekonomická historie, to ani historie není.
Vedle očividné skutečnosti, že lidé nemusí žít toliko pro pro potravu jen proto, že nemohou žít bez ní, je tu ještě hlubší omyl. Pravda je taková, že první věc, již má člověk na mysli není ekonomická mašinerie nutná k jeho životu, ale spíš jeho existence jako taková, svět na který pohlíží sotva každé ráno procitne a povah jeho obecného místa v něm. Je tu cosi, co je mu bližší než živobytí, a to je život. Na každou jeho myšlenku na to, kolik přesně práce je třeba na jeho mzdu a na to, kolik přesně musí vydělat na jídlo, připadá deset myšlenek na to, jak pěkný je dnes den, v jak divném světě to žije, nebo rozvah nad tím, zda život stojí za to, aby ho žil, nebo zvažování, zda jeho manželství krachuje, nebo nad tím, jak ho těší či matou jeho vlastní děti, nebo vzpomínkami na mládí nebo zkrátka ještě jinak povšechně přehlíží tajuplný úděl člověka. Tohle platí dokonce i o většině těch, kdo za otrockou mzdu pracují v našem skomírajícím moderním industrialismu, který svou ohavností a nelidskostí vpravdě procpal ekonomickou otázku do popředí. Ještě nezměrně pravdivěji to platí o spoustách venkovských rolníků, či lovců nebo rybářů, kteří tvoří skutečnou většinu lidstva. Dokonce i ti suší pedanti, kteří si myslí že ethika odvisí od ekonomiky musí uznat, že ekonomika odvisí od existence. A všechny možné pochyby a denní sny se týkají existence, ne toho, jak bychom mohli žít, ale proč žijeme. Důkaz pro to je velmi jednoduchý, tak jednoduchý jako sebevražda. Obraťte si v mysli svět vzhůru nohama spolu s ním postavíte na hlavu všechny politické ekonomy. Představme si, že se někomu chce umřít a že profesor ekonomie už bude poněkud otravný se svými propracovanými vysvětleními, kterak má žít. A všechny východiska či rozchody a rozhodnutí, která činí z naší lidské minulosti příběh mají tuto povahu zvratů v přímém směřování čisté ekonomie. Ekonomovi lze prominout jak to, že vypočítává sebevrahovi, kolik si ještě v budoucnu mohl vydělat, tak i to, že nabízí starobní důchod mučedníkovi. O budoucnost mučedníka se nemusí starat právě tak, jako mu nemusí záležet na rodině mnicha. Jeho plán v menší a rozmanité míře mění muž, který je vojákem a zemře za vlast, člověkem, který je rolníkem a chová v obzvláštním zalíbení svou půdu, či člověkem, který je tu více, tu méně zasažen nějakým náboženstvím, které mu dovoluje či zakazuje činit to či ono. Všechno to se ale vrací zpět ne k ekonomickým kalkulacím o živobytí, ale k elementárnímu pohledu na život. Vše se to obrací k tomu, co člověk v naprostém základu cítí, když z oněch podivných oken, jimž říkáme oči, spatří ono prazvláštní vidění, jemuž říkáme svět.
Žádný moudrý člověk nemůže chtít do světa vnášet další dlouhá slova. Dalo by se ale připustit, že potřebujeme něco nového, co bychom mohli nazvat psychologickými dějinami. Mám na mysli posouzení toho, co věci znamenají v lidské mysli, zejména v mysli běžného člověka, na rozdíl od toho, co je definováno či dovozeno z úředních formulací nebo politických prohlášení. Už jsem se toho dotkl v případě totemu, či vlastně libovolného populárního mýtu. Nestačí, když nám někdo tvrdí, že byl kocour označen jako totem, zejména, když označen nebyl. Chceme vědět, jaký se s tím pojil dojem. Byl spíš jako kočka Whittingtonova (Dick Whittington, slavný až legendární starosta londýnské City pozn. překl.) nebo kočka čarodějnice? Znělo její skutečné jméno Pašt nebo Kocour v botách? To jsou věci, které potřebujeme vědět, když se dotýkáme povahy politických a sociálních vztahů. Chceme znát skutečné cítění, jež bylo společenským poutem mnoha obyčejných lidí, stejně zdravě smýšlejících a stejně sobeckých, jako jsme my. Co cítili vojáci, když viděli proti obloze skvít se onen podivný totem, kterému my říkáme Zlatá orlice legií? Jaký měli vasalové dojem z těch další totemů lvů či leopardů na štítech jejich pánů? Dokud budeme opomíjet tuto subjektivní stránku historie, mohli bychom jednoduše mluvit o historii zevnitř, dotud bude mít ona věda, již lze lépe přesáhnout uměním, svá omezení. Dokud to historikové nedokáží, bude fikce pravdivější, než fakta. Více reality najdeme v románu, ano, dokonce i v historickém románu.
Tahle nová historie není nikde potřeba víc, než v psychologii války. Naše historie strnula v úředních dokumentech, ať veřejných i či soukromých, jež nám neříkají vůbec nic o věci samé. Přinejhorším máme jen úřední plakáty, které nemohly být spontánní právě proto, že byly oficiální. Přinejlepším máme jen tajnou diplomacii, která nemohla být populární právě proto, že byla tajná. Historický úsudek o skutečných důvodech, které velely vytrvat v boji, se zakládá na jednom či druhém z těchto dvou pramenů. Vlády bojují kvůli koloniím či obchodním právům, vlády jdou do války kvůli přístavům nebo vysokým clům, vlády se bijí za zlatý důl nebo naleziště perel. Stačilo by, zdá se, říct, že vlády prostě nebojují. Proč bojují bojovníci? Jaká je to psychologie, jež udržuje onu hroznou a strašnou věc zvaná válka? Nikdo, kdo ví i jen něco málo o vojácích, nevěří pošetilé představě učenců, že milionům lidí lze vládnout silou. Kdyby všichni začali lenošit, bylo by nemožné lenochy trestat. A jen ten nejmenší dotyk lenosti by celé tažení zmařil během půl dne. Co si ti muži doopravdy mysleli o politice? Pokud se řekne, že přejímali politiku od politiků, co si doopravdy myslili o politicích? Jestliže se vasalové slepě bili za svého knížete, co tihle slepí muži v knížeti viděli?
Existuje cosi, co všichni známe a co lze odpovídajícím jazykem pojmenovat jen jako realpolitik. Popravdě řečeno je to téměř šíleně nereálná politika. Vždycky se do omrzení a zpitomění opakuje, že lidé bojují kvůli materiálním cílům, aniž by se kdo jen na okamžik zamyslel nad tím, že pro muže, kteří ten boj vedou, jsou ony cíle sotva kdy materiální. V každém případě nikdo neumírá pro praktickou politiku, stejně tak, jako žádný člověk nezemře proto, že za to dostal zaplaceno. Nero si nemohl najmout stovku křesťanů, aby se nechali sežrat lvy po šilinku na hodinu, kvůli penězům se totiž lidé nestávají mučedníky. Ovšem vize vyvolaná reálnou či realistickou politikou je bezpříkladně šílená a neuvěřitelná. Copak by někdo mohl uvěřit, že si voják řekne: „Nohy mi můžou upadnout, ale já budu mašírovat, dokud mi neupadnou, protože si koneckonců potom užiju všech výhod plynoucích z toho, že moje vláda získá nezamrzající přístav ve Finském zálivu.“ Dokáže si snad někdo představit, jak čerstvě odvedený účetní povídá: „Pokud se dostanu do plynového útoku nejspíš v mukách umřu, ale utěšuje mně, že pokud bych se někdy rozhodl stát lovcem perel v Jižních mořích, je to dráha, která je teď pro mně a mé krajany otevřená.“ Materialistická historie je ze všech historií, ba i romancí, ta nejšílenější a nejneuvěřitelnější. Ať už války spouští a začíná cokoliv, pokračují a trvají kvůli čemusi v duši, čemusi příbuznému náboženství. Jde o to, co lidé cítí o životě a smrti, Člověk blízký smrti se obrací přímo k absolutnu, je nesmysl tvrdit, že si dělá starost jen s relativními a odlehlými komplikacemi, které tak či tak se smrtí skončí. Pokud ho udržují nějaké loyality, musí to být loyality stejně prosté jako smrt. Jsou to celkem vzato dvě ideje, které jsou vlastně jen dvěma stranami ideje jedné. První je láska k něčemu o čem se tvrdí, že je ohroženo, i kdyby to mělo být známo jen neurčitě jako domov, druhou je nelibost a vzdor vůči čemusi cizímu, co ohrožuje. První je mnohem filosofičtější než to vypadá, i když zde se tím zabývat nemusíme. Člověk nechce, aby byl jeho národní domov zničen nebo i jen změněn, protože si ani vzpomenout nedokáže na všechny dobré věci s ním spojené, právě tak jako se nechce dočkat toho, že jeho dům bude vypálen do základů, protože se nedokáže ani dopočítat věcí, které by mu scházely. Proto válčí, pro cosi, co vypadá jako mlhavá abstrakce, ale je to ve skutečnosti dům. Ovšem negativní stránka je právě tak silná i ušlechtilá. Nejtvrdší boj muži vedou, když mají pocit, že protivník je současně starý nepřítel i věčný cizinec, že jeho atmosféra je zcela cizí a protikladná. Tohle cítí Francouzi o Prusech či východní křesťané o Turcích. Pokud řekneme,že jde o odlišnost náboženství upadnou lidé do mdlého a bezútěšného hašteření o sektách a dogmatech. Politujme je a řekněme, že jde o rozdíl mezi smrtí a denním světlem, rozdíl, který se pokládá skutečně jako stín mezi naše oči a den. O tomhle rozdílu dokáží lidé přemýšlet dokonce i v okamžiku smrti, je to totiž rozdíl ve smyslu života.
V těchto věcech jsou lidé vedeni čímsi mnohem vyšším a svatějším než politikou, totiž nenávistí. Když muži v nejtemnějších dnech Velké války na těle či na duši strádali pro své blízké a drželi se seč mohli, už dávno jim coby motivace pro odmítnutí kapitulace nesloužily detaily diplomatických cílů. Pokud jde o vizi, která činila kapitulaci nemožnou, mohu promluvit za sebe a za ty, které znám nejlépe. Byl to pohled do tváře německého císaře vjíždějícího do Paříže. To není cit, který by někteří z mých idealistických přátel popsali jako lásku. Sám se docela spokojím s tím, že ho označím za nenávist, nenávist k peklu a všemu co působí a souhlasím i s tím, že jelikož nevěří v peklo, nemusí věřit v nenávist. Ovšem vzhledem k tomuto převažujícímu předsudku bylo zapotřebí tohoto dlouhého úvodu , abych zajistil správné porozumění, pro to, co se míní náboženskou válkou. Náboženská válka je, když se střetnou dva světy, tedy když se střetnou dvě vidění světa, nebo řečeno modernějším jazykem, když se střetnou dvě morální atmosféry. To, co jeden člověk dýchá je pro druhého jed a je zbytečné mluvit o tom, že by mor měl dostat místo na slunci. A právě tomuhle musíme porozumět, i kdybychom kvůli tomu měli odbočit, tomu, co se stalo ve Středomoří když přímo proti vzestupu republiky na Tibeře přišlo po moři se vezoucí Kartágo, jež se nad ní tyčilo a opovrhovalo jí, temné všemi hádankami Asie a vlekoucí za sebou všechny kmeny a závislá umění imperialismu.
Starověké náboženství Itálie bylo celkem vzato směsí, kterou jsme posuzovali, když jsme se zabývali mythologií, až na to, že tam, kde měli Řekové přirozený sklon k mythologii, se Latinové podle všeho doopravdy obraceli k náboženství. Řekové i Latinové násobili počty bohů, přesto se někdy zdálo, že to dělají téměř z protikladných důvodů. Někdy se zdálo, že řecký polytheismus se větvil a rozkvétal směrem vzhůru, jako větve stromu, kdežto italský polytheismus košatěl spíš směrem dolů, jako kořeny. Pravdivější by snad bylo říct, že větve prvního se zlehka zdvihaly, obsypané květy, zatímco ty druhé se ohýbaly k zemi obtížené plody. Chci tím říct, že se zdá, že Latinové množil počty bohů, aby je přiblížili lidem, kdežto řečtí bohové se zdvihají a září k jitřnímu slunci. Na latinských kultech naši pozornost připoutá především jejich místní a zejména domácký charakter. Nabýváme dojmu, že se božstva hemží kolem domu jako mouchy,získáme dojem bůžků shromažďujících se kolem sloupoví, kde se věší jako netopýři nebo si jako ptáci staví hnízda pod střechou. Přímo vidíme boha střechy a boha sloupů od vrat, boha dveří, ba i boha kanálů. Tvrdilo se, že celá mythologie byla jakousi pohádkou, ale tohle byla pohádka jistého druhu, kterou bychom mohli správně nazvat pohádkou od krbu, nebo pohádkou z dětského pokoje, protože to byl příběh zevnitř domu, podobný těm, v nichž židle a stoly mluví jako skřítkové. Staří domácí bohové italských venkovanů byli podle všeho velké neohrabané dřevěné obrazy bezvýraznější než hlavy, které otloukl pohrabáčem Quilp. Toto náboženství domova bylo velmi domácké. Ve spleti italské mythologie byly samozřejmě i méně lidské prvky. Na římská božstva byla nasazena řecká, tu a tam se pod povrchem skrývaly ošklivější věci, experimenty v pohanství krutějšího druhu, třeba aricijský ritus, kde kněz zabíjí zabijáka. Tyhle věci ale vždy byly v pohanství potenciálně přítomné, rozhodně nejsou zvláštností pohanství latinského. Jeho specifika bychom zhruba mohli shrnout tak, že pokud mythologie personifikují síly přírody, pak tato mythologie představuje přírodu proměněnou silami člověka. Byl to bůh obilí a ne trávy, dobytka a ne divoké zvěře v lesích, zkrátka kult byl kultivovaný kulturou tak, jako mluvíme o polích kultivovaných zemědělstvím.
S tím se pojí i paradox, který je dosud hádankou či hlavolamem ohledně Latinů. Spolu s náboženstvím, které se vinulo přes každou domácí maličkost jako popínavá rostlina tu bylo cosi, co mnohým připadalo jako zcela opačný duch, duch vzpoury. Imperialisté a reakcionáři používají Řím často jako hotový vzor řádu a poslušnosti, ale Řím byl pravým opakem. Skutečná historie antického Říma se mnohem víc podobá historii moderní Paříže. V moderní řeči bychom ho mohli označit za město postavené z barikád. Říká se, že Janusova brána se nikdy nezavírala, protože Řím vždy někde vedl nějakou válku, skoro stejně tak platilo, že v Římě samotném zuřila věčná revolta. Stát, který vnutil světu mír sám nikdy, od prvních plebejských nepokojů po poslední otrocké války, v míru nebyl. Sami vládci byli vzbouřenci.
Mezi tímto náboženstvím v soukromí a touto revolucí ve veřejném životě existuje skutečný vztah. Příběhy, které jsou sice otřepané, ale to jim nic neubírá na jejich heroičnosti, nám připomínají, že republika byla založena vraždou tyrana, jež byla odvetou za urážku choti, že tribunové lidu byli znovu ustanoveni po další, jež byla odvetou za urážku dcery. Pravda je taková, že jen muži, jimž je rodina posvátná, mohou mít kdy status či standard, podle nějž by mohli kritisovat stát. Jedině oni se mohou dovolávat čehosi světějšího, než jsou bohové města, totiž bohů domácího krbu. To je důvod, proč lidi mate, když vidí, že národy, jako jsou Francouzi či Irové, jež jsou považovány za strnulé v domácích záležitostech, jsou současně považovány za neklidné v politice. Zastavit se u této domácí záležitosti je užitečné proto, že je to přesný příklad toho, co se zde rozumí pod historií zevnitř, jakoby zvnitřku domů. Dějiny Říma, které jsou toliko politické, mohou docela správně uvádět, že to či ono byl cynický či krutý skutek římských politiků, ale duch který zvedl Řím zespoda byl duchem všech Římanů a nebude planou frází, když jej připodobníme k Cincinnatovu ideálu odejít ze senátu k pluhu. Takoví muži posilovali svou ves po všech stránkách a její vítězství už rozšířili po celé Itálii, dokonce i nad Řeky vítězili, když tu byli postaveni před válku, jež změnila svět. Nazval jsem ji válkou bohů a démonů.
Na protějším břehu vnitrozemského moře stálo město, jež neslo jméno Nové město. Bylo tehdy už mnohem starší, mocnější a lépe se mu vedlo, než městu italskému, ale v jeho atmosféře pořád zůstávalo něco, co působilo, že jeho jméno nebylo tak docela nepřípadné. Říkalo se mu nové, protože to byla kolonie, jako třeba New York nebo Nový Zéland. Byl to opěrný bod či sídlo energie a expanse velkých obchodních měst Týru a Sidonu. Trochu se podobalo novým zemím či koloniím, na svět se dívalo sebevědomě a po obchodnicku. Rádo říkalo věci, které zněly jakousi kovovou jistotou, jako kdyby si bez souhlasu nového města nikdo ani nemohl v moři opláchnout ruce. Tak jako dva velké přístavy a trhy z nichž pocházel jeho lid totiž téměř výlučně záviselo na velikosti a síle svých lodí. Z Týru a Sidonu si přineslo ohromný talent pro obchod a pozoruhodnou zkušenost s cestováním. Přineslo si i jiné věci.
V předchozí kapitole jsem lehce dotkl psychologie, jež je za jistým typem náboženství. Lidé lačně dychtící po praktických, na rozdíl od poetických, výsledků, měli sklon vzývat duchy hrůzy a donucení, aby si bohy přizpůsobili podle svého hýbali zoufale Acherónem. Vždy je tu jakási matná představa, že tyhle temnější mocnosti opravdu udělají, co je třeba a bez zbytečných řečí. Ve vnitřní psychologii púnských národů nabyla tahle forma pesimistické praktičnosti velkých rozměrů. V Novém městě, kterému Římané říkali Karthago, stejně jako v mateřských městech Fénicie, se bůh, který se staral, aby se věci děly, jmenoval Moloch. Možná byl identický s jiným božstvem, které známe jako Baala, Pána. Římané zprvu nevěděli, jak mu říkat, nebo co si o něm myslit, museli se vracet až k nejnechutnějšímu z mýtů řeckého či římského původu a srovnávat jej se Saturnem pojídajícím své vlastní děti. Jenže uctívači Molocha nebyli ani nechutní ani primitivní. Bylo to příslušníci zralé a nablýskané civilisace, překypující vytříbeností a přepychem, nejspíš byli mnohem civilisovanější, než Římané. A Moloch nebyl mýtus, nebo přinejmenším jeho krmě nebyla mýtická. Tihle lidé se skutečně scházeli, aby svolávali požehnání nebes na svou říši tím, že vrhali stovky svých novorozenců do velké pece. Takovou kombinaci dokážeme přiblížit leda tak, když si představíme množství manchesterských podnikatelů s jejich cylindry a licousy, jak se každou neděli ubírají na jedenáctou dopoledne do kostela, aby se podívali na zaživa pečené dítě.
První fáze téhle politické či obchodní pře lze sledovat až příliš podrobně, právě proto, že je toliko politická či obchodní. Púnské války jednu dobu vypadaly, jako by neměly nikdy skončit, a dokonce není snadné říct, kdy vlastně začaly. Řekové a Sicilané už víceméně bojovali na evropské straně proti africkému městu. Karthago Řecko porazilo a Sicílii obsadilo. Karthago se také pevně usadilo ve Španělsku a mezi Sicílií a Španělskem by bylo město Latinů snadno obklíčeno a rozdrceno, kdyby bylo z těch, které se dají rozdrtit snadno. To, co je přitom na tomhle příběhu opravdu zajímavé, je fakt, že Řím byl rozdrcen. Nebýt jistých jak morálních, tak materiálních prvků, skončil by příběh tam, kde si Karthago jistě myslelo, že skončil. Je docela běžné vyčítat Římu, že neuzavřel mír. Ovšem pravý lidový instinkt říkal, že s takovými lidmi se mír uzavřít nedá. Je docela běžné Římu vyčítat jeho Delenda est Carthago, Kartágo musí být zničeno. Ještě běžnější je zapomínat, že podle všeho zdání byl zničen Řím. Až příliš často se zapomíná, že vůně posvátna, která se nad Římem vždy vznášela na něm lpěla i proto, že náhle vstal z mrtvých. Karthago bylo, jak už to u takových podnikavých států bývá, aristokracií. Tlak bohatých na chudé byl právě tak neosobní jako neodolatelný. Takové aristokracie totiž nikdy nepřipustí osobní vládu, což byl možná i důvod, proč byla tahle tak žárlivá na osobní talent. Jenže génius se může objevit kdekoliv, dokonce i ve vládnoucí třídě. Jako by to bylo proto, aby nejvyšší zkouška byla tak hrozná, jak to jen bylo možné, stalo se, že jeden z největších karthaginských rodů měl vydat muže, který z jejich zlacených paláců měl vyjít se vší energií a originalitou odnikud pocházejícího Napoleona. V nejhorší krisi války Řím zjistil, že samotná Itálie byla, vojenským zázrakem, napadena ze severu. Hannibal, v jeho jazyce to jméno znamenalo Milost Baalova, vláčel přes hvězdnatou samotu Alp těžkopádné řady své výzbroje a zamířil na jih k městu, jež před všemi svými děsivými bohy slíbil zničit.
Hannibal pochodoval k Římu a Římané, kteří vyrazili do války proti němu měli dojem, že válčí s kouzelníkem. Dvě velké armády se vpravo a vlevo od něj utopily v bažinách Trebie, čím dál víc jich pohlcoval hrůzný vír Cannae, víc a víc jich nastupovalo jen proto, aby se pod jeho dotykem hroutili zničeni. Nejvyšší znamení všech pohrom, totiž zrada, obracela jeden kmen za druhým proti skomírající věci Říma a nezdolný nepřítel se pořád valil městu blíž a blíž. Za velkým vůdcem šla kypící kosmopolitní karthaginská armáda připomínající přehlídku celého světa, sloni rozechvívali zemi jako pochodující hory, s nimi šli obří Galové ve své barbarské plné zbroji, temní Španělé přepásaní zlatem a hnědí Núbijci se na svých koních bez postrojů míhali tam a zpět všemi směry a za nimi celé davy desertérů, žoldáků a všelijakých lidí a milost Baalova je přecházela.
Římští augurové a písaři, kteří o oné hodině říkali, že přinesla nepřirozená znamení, že se narodilo dítě se sloní hlavou, nebo že hvězdy padaly jako kroupy, chápali to, co se doopravdy přihodilo mnohem filosofičtěji, než moderní historik, který v tom nevidí nic víc, než úspěšnou strategii, která byla výsledkem obchodního soupeření. Pocit té doby a na místě samém byl velmi odlišný, jak to zakouší vždy ti, kdo prožívají, že do jejich atmosféry proniká nějaká cizí jako mlha nebo hnusný smrad. Římskou představivost takovými znameními přírody, jež se sama stávala nepřirozenou, jistě nenaplnila jen vojenská porážka, a zcela jistě ne jen ekonomická rivalita. Byl to Moloch hledící se svou děs budící tváří z hory Latinů přes pláně, byl to Baal zašlapávající svýma kamennýma nohama vinice, byl to hlas Tanít, té neviditelné, šeptající zpoza jejích vlekoucích se závojů o lásce hrozivější, než nenávist. Hořící italská obilná pole, zničené vinice byly něco víc než skutečnost, byla to alegorie. Byla to zkáza domáckých a plodných věci, chřadnutí a zmírání lidského před nelidským, které daleko přesahovalo lidskou věc zvanou krutost. Domácí bůžkové se v temnotě pod svými nízkými střechami hluboce klaněli a nad nimi nesl vítr zpoza všech hradeb démony a zněla trubka z Tramotane. Brána Alp byla rozražena a vyvrácena a ve velmi vážném a vůbec ne vulgárním smyslu se rozpoutalo hotové peklo. Zdálo se, že válka bohů a démonů již skončila a bozi že jsou mrtví. Orlice byly ztraceny, legie rozprášeny a v Římě nezbývalo než cti a chladné udatnosti zoufalých.
Jen jediná věc v celém světě ještě Karthago ohrožovala a to bylo Karthago. Stále tu ještě fungovalo vnitřní působení elementu silného ve všech podnikavých státech a byla tu i přítomnost ducha, kterého známe. Pořád tu ještě byl pevný rozum a prohnanost mužů, kteří řídí velké podniky, pořád tu byly rady nejlepších finančních expertů, pořád tu byla ekonomická moc, pořád tu byl široký a praktický rozhled mužů světaznalých a to byly věci, v něž mohli Římané doufat. Jak se válka vlekla, zdálo se, k tragickému konci, postupně narůstala chabá a divná naděje, že možná nedoufají marně. Prostí a praktičtí kartaginští podnikatelé, uvažující, jak už to u takových lidí bývá, v pojmech živých a vymírajících ras, jasně viděli, že Řím už ani neumírá, ale že je mrtev. Bylo po válce, bylo zjevné, že italské město už dál nemůže vzdorovat, a nebylo představitelné, že by někdo vzdoroval, když už to bylo beznadějné. Za těchto okolností zbývalo posoudit další sadu obecných a rozumných principů praktického podnikání. Války se vedly penězi, a tedy peníze stály, možná ve svých srdcích cítili, jako mnozí jiní jejich druhu, že válka nakonec musí byt malinko zlá, jelikož stojí peníze. Přišel čas na mír a ještě víc čas na ekonomiku. Zprávy od Hannibala, které čas od času přicházely a žádaly o posily, byly směšným anachronismem, teď bylo potřeba postarat se o důležitější věci. Je možná pravda, že ten či onen konsul podnikl poslední smělý výpad do Metauru, zabil Hannibalova bratra a jeho hlavu s latinskou zuřivostí vrhl do Hannibalova tábora. Šílené podniky tohoto druhu ale jen naznačovaly, za jak beznadějnou Latinové svou věc považovali. Ovšem dokonce ani vznětliví Latinové nemohli být tak šílení, aby se věčně drželi ztracené věci. To byl argument nejlepších finančních expertů, kteří zahazovali čím dál víc dopisů plných poněkud divných poplašených zpráv. Tak argumentovala a jednala velká říše kartaginská. Ony nesmyslné předsudky, kletba podnikavých států, ona pitomost v jistém ohledu praktická a onen génius v jistém ohledu zbytečný je dovedli k tomu, že onoho velkého umělce ve škole zbraní, jehož jim bohové dali zbytečně, opustili a nechali vyhladovět .
Proč si lidé pořád pohrávají s divnou myšlenou, že něco špinavého musí svrhnout něco velkomyslného, že existuje jakési mlhavé spojení mezi bystrostí a brutalitou, nebo že nesejde na tom, že je někdo nudný, pokud je současně zlý? Proč považují všechnu rytířskost za pouhý sentiment a každý sentiment za slabost? Dělají to proto, že je, ostatně jako všechny lidi, v první řadě inspiruje náboženství. Podobně jako všichni lidi i oni přemýšlí nejprve o své představě o povaze věcí, o své ideji o tom, v jakém světě žijí. A oni věří, že jedinou nejzazší věcí na světě je strach a tedy, že samo nitro světa je zlé. Věří, že smrt je mocnější než život a že tedy mrtvé věci musí být mocnější než věci živoucí, ať už ty mrtvé věci jsou zlato, železo a stroje nebo skály, řeky a síly přírody. Tvrzení, že lidé které potkáváme při posezení u čaje nebo s nimi rozprávíme na zahradní slavnosti tajně uctívají Baala nebo Molocha může vypadat fantasticky. Jenže tohle ekonomické smýšlení má svou svou vlastní kosmickou vizi a to je vize Karthaga. Měla v sobě brutální chybu a ta přinesla Karthagu zkázou. Moc punské říše se zhroutila proto, že tenhle materialismus obsahuje šílenou lhostejnost ke skutečnému myšlení. Jelikož je příliš praktický na to, aby byl i morální, popírá to, co každý praktický voják nazývá morálkou armády. Domnívá se, či se mu spíš zdá, že peníze budou válčit i tehdy, když už muži dál bojovat nebudou. S punskými obchodními knížaty to bylo stejné. Jejich náboženství bylo náboženstvím zoufalství a to i tehdy, když se jejich praktické vyhlídky byly velmi nadějné. Jak mohli pochopit, že Římané doufají, i když jejich vyhlídky byly beznadějné? Jejich náboženství bylo náboženstvím síly a strachu, jak mohli pochopit, že lidé mohou strachem opovrhovat i tehdy, když byli silou donuceni podrobit se? Jejich filosofie světa měla ve svém samém nitru únavu a v první řadě byli unaveni válčením. Jak pak mohli pochopit ty, kdož válčili i když byli bojem unaveni? Jak zkrátka mohli mysli člověka porozumět ti, kdo se tak dlouho kořili před nemyslícími věcmi, před penězi, hrubou silou a bohy, kteří měli zvířecká srdce? Znenadání je probudila zpráva, že uhlíky, jimiž pohrdali tolik, že je ani nezašlapali, se všude opět rozmáhají v plameny, že Harsubal byl poražen, Hannibal že čelí přesile, že Scipo vytáhl do Španělska a pak do Afriky. Před samými branami zlatého města pro ně Hannibal naposledy bojoval a prohrál a Karthago padlo, jak nepadlo před ním nic od pádu Satanova. Z jména Nového města zbylo jen jméno. Nezbyl po něm ani kámen v písku. Pravda, před konečnou zkázou byla svedena ještě jedna válka, ale zkáza byla konečná a úplná. Až lidé, kteří o mnoho století později kopali hluboko v základech našli hromadu stovek malých koster, svatých ostatků onoho náboženství. Karthago totiž padlo pro věrnost své filosofii a svou vizi vesmíru dovedlo k jejímu logickému důsledku: Moloch pozřel své děti.
Bohové znovu povstali a démoni byli nakonec poraženi. Byli ale poraženi poraženými a téměř poraženi mrtvými. Romanci Říma nikdo nerozumí, ani tomu, proč poté dospěl k representativnímu vůdcovsví, jež vypadlo téměř jako osudem předurčené a v podstatě přirozené. Kdo by nepomyslel na agonii hrůzy a pokoření v nichž vytrval ve svědectví příčetnosti, jež je duší Evropy? Stál nakonec sám uprostřed impéria, protože jednou před tím stál sám uprostřed zkázy a zmaru. Všichni lidé koneckonců věděli, že je představitelem lidstva, a to i tehdy, když jej lidé odmítli. A tu něj padl stín zářivého a přece neviditelného světla a břímě věcí, jež teprve měly nastat. Nemáme se pokoušet dohadovat, jak či v které chvíli mohla kdy svět zachránit Boží milost, je však jisté, že zápas, který vedl k ustavení křesťanstva by byl velmi odlišný, kdyby tu namísto říše římské byla říše kartaginská. Pokud po celých věcích božské věci sestoupily aspoň na věci lidské a ne nelidské, musíme za to děkovat trpělivosti punských válek. Evropa si vypěstovala své vlastní neřesti a bezmoc, jak načrtneme na další stránce, ale to nejhorší, co si vypěstovala se nepodobalo tomu, z čeho unikla. Může rozumný člověk srovnávat velkou dřevěnou panenku, od níž dítě očekává, že sní kousek večeře, s velkou modlou od níž se čekalo, že bude žrát děti? To je měřítko toho, jak daleko svět sešel z cesty ve srovnání s tím, jak daleko sejít mohl. Pokud byli Římané nelítostní, pak to bylo v pravém smyslu vůči nepříteli a ne jen vůči obchodnímu rivalovi. Nepamatovali si obchodní stezky a pravidla, ale tváře zkřivené v úšklebku, a nenáviděli nenávistnou duši Karthaga. A jestliže jsme nikdy nemuseli kácet háje Venušiny přesně tak, jak lidé káceli háje Baalovy, pak jsme Římanům za cosi zavázáni. Jejich hrubosti vděčíme částečně za to, že naše úvahy o lidské minulosti nejsou jen hrubé. Za to, že přechod od pohanství ke křesťanství byl i mostem i přelomem vděčíme těm, kdo se starali o to, aby pohanství bylo a zůstávalo lidské. Pokud jsme, po všech těch věcích, v jakémsi smyslu s pohanstvím v pokoji, pokud o našich otcích dokážeme smýšlet laskavěji, je dobré mít na paměti, jak to bylo, a jak to být mohlo. Jen proto můžeme celou tíži starověku nést zlehka a nemusíme se třást, když na fontáně zahlédneme nymfu nebo na přání k Valentinu amorka. Smích a smutek nás pojí s věcmi dávno minulými a vzpomínanými bez zneuctění a nemůžeme se tak docela bez jistého dojetí nedívat na to, jak na sabinskou farmu padá soumrak a neslyšet, jak domácí bůžci jásají, když se Catullus vrátil domů do Sirmia. Deleta est Carthago.

VI. Démoni a filosofové

Věnoval jsem trochu pozornosti tomuto imaginativnímu druhu pohanství, jež zaplnilo svět svými chrámy a všude je původcem lidových slavností. Ústřední historie civilisace, jak ji vidím já, totiž před svou konečnou epochou, epochou křesťanskou, pozůstává z dvou dalších fází. První byla zápasem mezi tímto pohanstvím a čímsi méně hodnotným a druhou představoval proces, jímž samo nakonec pozbývalo na hodnotě. Tento velmi rozmanitý a a často velmi neurčitý polytheismus měl v sobě slabinu či slabost prvotního hříchu. Pohanští bohové byli zobrazováni, jak člověkem vrhají jako kostkou a ta kostka je vpravdě cinknutá. Zejména když dojde na sex, lidé se už rodí neurovnaní, ba bychom snad mohli rovnou říci, že se rodí šílení. Zřídkakdy dosáhnou příčetnosti dřív, než dojdou svatosti. Tento nepoměr táhl jejich okřídlené fantasie k zemi a konec pohanství naplnil obyčejnou špínou a hromadami přemnožených božstev. V první řadě si ovšem musíme uvědomit, že tento druh pohanství se už velmi brzy srazil s jiným a že předmět onoho zásadního duchovního sváru reálně určoval dějiny světa. Abychom tomu mohli porozumět, musíme postoupit k přehledu a posouzení onoho jiného druhu pohanství. Lze se nad ním zamyslet velmi krátce, ba v jistém velmi skutečném smyslu platí, že čím méně se o něm poví, tím lépe. A jestliže jsem první druh mythologie nazvali denním sněním, pak tenhle bychom velmi dobře mohli nazvat mythologií zlého snu, mythologií noční můry:

Pověra se vrací vždy znovu a to zejména v racionalistickém věku. Vzpomínám si, jak jsem jsem jednou hájil u oběda náboženskou tradici proti stolu, kde se seděl samý význačný a vážený agnostik. Než jsme byli s naší konversací hotovi, vytáhl každý z kapsy nějaký talisman nebo ukázal přívěsek pro štěstí na řetízku od hodinek, a všichni připouštěli, že se od talismanů nikdy neodloučili. Jediný u stolu, kdo se opomněl vybavit nějakým fetišem jsem byl já. V racionalistickém věku se pověra vrací proto, že spočívá na čemsi, co pokud není identické s racionalismem, není aspoň bez spojitosti se skepticismem. Je to přinejmenším velmi těsně spojeno s agnosticismem. To na čem spočívá, je vskutku velmi lidský a srozumitelný pocit podobný místním vzýváním numen (lat. přítomnost, ve smyslu mocnost či síla pozn. překl. ) v lidovém pohanství. Je to ale pocit agnostický, protože spočívá na dvou dojmech: první je, že ve skutečnosti neznáme zákony vesmíru a druhý říká, že se mohu velmi lišit od všeho, co nazýváme rozumem. Takoví lidé si uvědomují skutečnou pravdu, že ohromné věci se často objevují v maličkostech. Když se z tradice či odkudsi ozve šepot, že ta jedna konkrétní maličkost je klíčem či nápovědou, cosi hlubokého a ne tak docela nesmyslného v lidské přirozenosti jim poví, že to není nepravděpodobné. Tento pocit se projevuje v obou formách pohanství, jimiž se tu zabýváme. Když ale postoupíme k druhé formě, zjistíme, že je proměněn a naplněn jiným a hroznějším duchem.

Když jsem se zabýval tou lehčí věcí zvanou mythologie, řekl jsem něco málo o jejím nejspornějším aspektu, totiž míře či stupni v nichž mohou taková zaklínání duchů moře či živlů skutečně povolat duchy z propastné hlubiny, nebo spíše, (jak to řekl shakespearovský posměváček) zda duchové přijdou, když jsou povoláni. Mám za to, že mám pravdu, když si myslím, že tento problém, i když vypadá prakticky, nehraje v poetické záležitosti zvané mythologie významnou roli. Myslím si ale také, že je na základě důkazů ještě očividnější, že se něco takového objevovalo, i kdyby to měly být jen pouhá zjevení či zdání. Pokud ale dojdeme do světa pověry, je tu v jistém subtilnějším smyslu rozdíl odstínu, je tu stín, který tmavne a prohlubuje se. Nejpopulárnější pověra je nesporně právě tak frivolní jako kterákoliv populární mythologie. V to, že by po nich Bůh mrštil bleskem kvůli tomu, že prošli pod žebříkem lidé nevěří jako v dogma, častěji se baví nepříliš namáhavým cvičením, že prostě žebřík obejdou. Není v tom víc, než jsem načrtl, jakýsi povznesený agnosticismus o možnostech tak velmi podivného světa. Je tu ovšem další druh pověry, kterému rozhodně záleží na výsledcích, mohli bychom mluvit o realistické pověře. A s ní otázka, zda se duchové objevují či odpovídají nabývá na závažnosti. Jak už jsem řekl, zdá se mi docela jisté že se někdy objevují, je tu ale jeden rozdíl, jedna odlišnost, která byla počátkem mnohého zla ve světě. Ať už je to proto, že Pád lidi skutečně přivedl blíž méně příjemnějším částem duchovního světa nebo prostě proto, že si lidé v horlivé či hamižné náladě jaksi snadněji představí zlo, věřím, že černá magie čarodějnictví byly mnohem praktičtější a mnohem méně poetické než bílá magie mythologie. Zdálo by se mi, že čarodějnice měla svou zahradu upravenou mnohem víc, než nymfa svůj háj. Domníval bych se, že zlé pole bylo mnohem úrodnější než dobré. Začalo to asi tím, že lidi, když se zabývali nějakými praktickými problémy, dohnal je nějaký podnět, asi jakási zoufalá pohnutka, k temnějším mocnostem. Byl tu jakýsi tajený a zvrhlý pocit, že temnější mocnosti něco skutečně udělají, vypadaly, že jsou velmi věcné a praktické a s nesmysly se nezdržují. Lidové rčení tu věru přesně vystihuje, oč běž. Na bozích obyčejné mythologie těch nesmyslů bylo víc než dost. Byla to spousta dobrých nesmyslů, v tom šťastném a veselém smyslu v němž mluvíme o nonsensu Jabberwocka, nebo Země, kde žijí Jumblies. Ovšem když se člověk radil s démonem, měl podobný dojem, jako kdyby se radil s detektivem, zejména pokud by to byl detektiv soukromý, že totiž odvede špinavou práci, ale že bude skutečně hotová. Do lesa člověk nechodil zrovna kvůli tomu, aby se sešel s nymfou, spíš vyrazil s nadějí, že by ji třeba mohl potkat. Bylo to spíš dobrodružství, než pochůzka. Ovšem ďábel si zakládal na tom, aby přišel na sjednané schůzky, a dokonce i v jednom smyslu dodržoval své sliby, i kdyby si člověk, třeba Macbeth, posléze přál, aby je porušil.

Z toho, co víme o mnoha hrubých či divošských rasách zjišťujeme, že kult démonů se často objevoval po kultu božstev a dokonce po kultu jednoho a nejvyššího božstva. Dalo by se usuzovat, že skoro na všech takovým místech bylo vyšší božstvo vnímáno jako příliš vzdálené na to, aby se k němu dalo volat ve všelijakých maličkostech a tak lidé vzývali duchy, protože ti jsou v doslovnějším slova smyslu duchové důvěrničtí. Ovšem s ideou zaměstnat démony, kteří se už postarají o to, aby se udělalo, co je potřeba, se objevila další idea démonů hodnější. Ba věru bychom ji mohli náležitě a správně popsat jako představu, že je zapotřebí být démonů hoden, dát se natolik do pořádku, aby se člověk hodil do jejich vybíravé a náročné společnosti. Pověra lehčího druhu si pohrává s myšlenkou, že nějaká maličkost, nějaké drobné gesto, třeba sypání soli, se může dotknout skryté pružinky, která ovládá tajuplné mechanismy světa. Něco koneckonců je i na představě účinku Sesame, otevři se. Jenže s tím, jak se vzývání obrací k duchům nižším, přichází i hrůzná myšlenka, že ono gesto musí být nejen velmi malé, ale i velmi nízké, že to musí být ta nejohavnější a nejnehodnější skopičina. Dřív nebo později se člověk záměrně a vědomě rozhodne udělat tu nejnechutnější věc, která ho napadne. Má dojem, že nejkrajnějším zlem si vynutí pozornost či odpověď zlých mocnosti z pod povrchu země. To je smysl a význam většiny kanibalismu po světě. Kanibalismus totiž nejčastěji není primitivní, ba ani zvěrský zvyk. Je umělý, ba umělecký, je to umění pro umění svého druhu. Lidé to dělají ne proto, že by nevěděli, jaké hrůzy se dopouští, ale naopak proto, že si myslí, že dělají cosi strašného. V nejdoslovnějším smyslu slova se chtějí hodovat na hrůze. To je i důvod, proč se často ukazuje, že velmi primitivní rasy, jako třeba australští domorodci, kanibaly nejsou, zatímco rasy mnohem vytříbenější a inteligentní, třeba novozélandští Maorové, příležitostně kanibalismus praktikují. Jsou dostatečně vytříbené a inteligentní, aby si tu a tam dopřály vědomého uctívání démonů. Kdybychom ale mohli chápat jejich myšlení, nebo i skutečně rozuměli jejich jazyku, zjistili bychom, že nejednali jako nevědomí, tedy nevinní, kanibalové. Nedělají to proto, že by nevěděli, že je to špatné, ale páchají to právě proto, že vědí, že je to zlé. Chovají se jako dekadentní Pařížan na černé mši. Jenže černá mše se musí kvůli přítomnosti skutečné mše skrývat pod zem. Jinak řečeno, od Kristova příchodu na zemi se démoni museli doopravdy skrývat. Kanibalismus vyšších barbarů se skrývá před civilisací bílého muže. Jenže před tím, než povstalo křesťanstvo a zejména mimo Evropu, tomu tak nebývalo vždy. Démoni se po starověkém světě často potulovali jak draci. Mohli být přímo a veřejně nastolováni jako bozi. Jejich olbřímí obrazy bývaly vystaveny ve veřejných chrámech v centrech lidnatých měst. A po celém světě lze najíst stopy toho nápadného a hmatatelného faktu, tolik přehlíženého moderními lidmi, kteří o všem takovém zle mluví jako o čemsi primitivním a patřícím k počátku evoluce, že některé z nejvyšších světových civilisací byly zcela věcně právě těmi místy, kde byly rohy Satanovy vyvyšovány nejen ke hvězdám, ale až do tváře Slunce. Vezměme si příklady Aztéků a amerických Indiánů dávných říší Mexika a Peru, které byly přinejmenším právě tak propracované jako Egypt a Čína a jen méně rozverně živé, než naše vlastní centrální civilisace. Ale ti, kdo kritisují centrální civilisaci (jež je vždy jejich vlastní) mají prazvlášní zvyk nejen konat svou oprávněnou povinnost a odsuzovat její zločiny, ale ještě si navíc dají tu práci, aby idealisovali jejich oběti. Vždycky vychází z předpokladu, že než vzešla Evropa nebylo nikde nice než Eden. Swinburne v onom svěžím sboru národů v Písních před svítáním použil o Španělsku a jeho jihoamerických výbojích větu, která mi vždycky přišla velmi podivná. Řekl tam cosi o „jeho hříších a synech po bezhříšné zemi rozptýlených“ a jak se přičinili o to, aby „prokleto bylo jméno člověka a třikráte klatým učinili jméno Boží“. Bylo by docela rozumné, kdyby řekl, že Španělé byli hříšní, ale proč propána tvrdí, že Jihoameričané byli bez hříchu? Proč by si měl myslet, že zrovna tenhle kontinent je obydlen výlučně archanděly nebo dokonalými světci z nebes? To by byla silná slova i v té nejlepší čtvrti, když ale přijde na to, co o té společnosti doopravdy víme, pak je to poznámka poněkud legrační. Víme, že bezhříšní kněží onoho bezhříšného lidu uctívali bezhříšné bohy, kteří jako nektar a amborsii jejich slunného ráje nepřijímali nic než neustávající proud lidských obětí provázený děsivým mučením. V mythologii této americké civilisace si též můžeme povšimnout onoho prvku převrácení či násilí proti instinktu, o němž psal Dante a který se všude vine pozpátku nepřirozeným náboženstvím démonů. Lze si toho všimnout nejen v ethice, ale i v estetice. Jihoamerická modla byla vytvořena co nejošklivější právě tak, jako byl řecký obraz tvořen co nejkrásnější. V úsilí o dosažení tajné moci se ubírali zpět proti své vlastní přirozenosti a přirozenosti věcí. Vždy existovala jakási tužba konečně vyrýt do zlata, žuly nebo do temně rudých kmenů lesa tvář, před níž sama obloha popraská jako rozbité zrcadlo.

V každém případě je zřejmé, že vymalovaná a pozlacená civilisace tropické Ameriky si systematicky dopřávala lidských obětí. Rozhodně není jasné, pokud vím, že by si lidských obětí dopřávali Eskymáci. Nebyli k tomu dost civilisovaní. Byli příliš těsně uvězněni bílou zimou a nekonečnou temnotou. Ledová chudoba potlačovala jejich ušlechtilý hněv a mrazila bystrý proud jejich duše. Ušlechtilý hněv bylo lze v nezaměnitelné zuřivosti vidět za jasnějších dnů a silnějšího světla. Bystrý proud stékal z oltářů v bohatších a vzdělanějších zemích, kde ze něj pili bohové s rozšklebenými a vytřeštěnými maskami vzývaní v hrůze či mučivé trýzni dlouhými kakofonickými jmény, jejich zvuk připomínal smích v pekle. K tomu, aby tyto květy rozkvetly, aby vztáhly je slunci své velké listy a pestré květy, jež daly své zlato, šarlat a purpur zahradě, již Swinburne srovnával se zahradou Hesperidek, k tomu bylo zapotřebí teplejšího klimatu a vědečtějšího pěstování. Přinejmenším v té zahradě ovšem nebylo pochyb o draku.

Nemíním v této souvislosti vstupovat do specifické polemiky o Španělsku a Mexiku, jen na okraj mohu podotknou, že to připomíná přesně tu otázku, již je nutno později vznést o Římu a Kartágu. V obou případech měli Angličané divný sklon a zvyk stavět se vždy proti Evropanům a civilisaci protivníka představovat, Swinburnovými slovy, jako bezhříšnou, i když její hříchy zcela zjevně volaly, ba řvaly, do nebes. I Kartágo totiž bylo vysoce civlisované, ba byla to civilisace mnohem civilisovanější. I Kartágo onu civilisaci založilo na náboženství strachu, dým jehož lidských obětí se vznášel všemi směry. Nu, je jistě velmi správné kritisovat naši vlastní rasu či náboženství pro jejich nedostatky a selhání podle našich našich vlastních standardů a ideálů. Je však absurdní předstírat, že dopadají hůř a klesají níž než jiné rasy a jiná náboženství vyznávající zcela opačné ideály a hodnoty. Je tu jistý velmi reálný smysl v němž je křesťan horší než pohan, Španěl než Indián, ba dokonce potenciálně i Říman než Kartaginec. Křesťan je horší jen proto, že jetu od toho, aby byl lepší.

Tato převrácená imaginace produkuje věci, o nichž je lepší nemluvit. Některé z nich věru lze takřka jmenovat, aniž bychom je znali, protože to jsou tak extrémní zla, že nevinnému připadají nevinná. Jsou dokonce příliš nelidská na to, aby byla neslušná. Aniž bychom ale v těchto temných koutech příliš zdržovali, lze zde nikoliv bez souvislosti poukázat na jistý protilidský antagonismus, který se v této tradici černé magie jakoby pořád opakuje. Můžeme se například domnívat, že všude obsahuje mystickou nenávist vůči ideji dětství. Lidé by lépe rozuměli populárnímu zuřivému hněvu proti čarodějnicím, kdyby si uvědomili, že zlé počínání, které jim bývalo nejčastěji připisováno spočívalo v bránění narození dětí. Hebrejští proroci neustále protestovali, když hebrejská rasa upadala do modloslužby, k níž tato válka proti dětem patřila a je docela pravděpodobné, že se toto odporné odpadlictví od Boha Israelova v Israeli od té doby doby příležitostně vyskytovalo v podobě takzvané rituální vraždy, páchané samozřejmě nikoliv nějakým představitelem judaistického náboženství, ale jednotlivými a nezodpovědnými uctívači ďábla, kteří byli shodou okolností Židé. Tento smysl pro to, že síly zla ohrožují obzvláště dětství se posléze projevilo v neobyčejné oblibě středověkého dětského mučedníka. Chaucer přišel toliko s další verzí vskutku národní anglické legendy, když vylíčil nejzlomocnější ze všech možných čarodějnic jako černou cizí ženu pozorující zpoza krajek svého vysokého čepce, jak kamennou ulicí jak bublající potůček běží zpěv malého sv. Hugha.

V každém případě se část jistých spekulací, které se týkají tohoto příběhu soustředila zejména kolem východního konce Středomoří, kde se z kočovníků postupně stali obchodníci a začali obchodovat s celým světem. Ba věru, pokud jde o obchod, cestování a koloniální expansi, měli už cosi jako celosvětové impérium. Jeho purpurové barvivo, znak jeho bohaté pompy a přepychu, nasáklo zboží prodávané daleko mezi posledními útesy Cornwallu a plachty, jež vstoupily do ticha tropických moří mezi vší tajuplností Afriky. Dalo by se popravdě říct, že zbarvilo purpurem celou mapu. V čase, kdy týrská knížata sotva ztrácela čas, aby vzaala na vědomí, že jedna z jejich princezen projevila takovou blahosklonnost, že se vdala za náčelníka jakéhosi kmene zvaného Juda a obchodníci z afrických základen impéria mohli své vousaté a semitské rty rozvlnit v mírném úsměvu, když zaslechli zmínku o vsi jménem Řím, to byla již říše s celosvětovým úspěchem. A věru sotva by se našly dvě věci, které by vypadaly navzájem vzdálenější nejen v prostoru, ale i v duchu, než monotheismus palestinského kmene a už samy ctnosti malé italské republiky. Stálo mezi nimi jen jedno a věc, která je rozdělovala je spojovala. Věci, které milovali římští konsulové a israelští proroci, byli velmi rozličné a navzájem neslučitelné, ale v tom, co nenáviděli se shodovali. V obou případech je snadné tu nenávist představit jako cosi toliko záštiplného. Je velmi snadné udělat z Eliáše běsnícího o vraždění na Karmelu nebo Cata burácejícího proti africké amnestii toliko hrubé a nelidské postavy. Tihle lidé měli svá omezení a místní vášně, ale této jejich kritice schází představivost a proto je nereálná. Cosi vynechává, vynechává cosi nesmírného a bezprostředního, cosi obráceného k východu a západu a vyvolávajícího tuto vášeň v nepříteli na východě i na západě a to cosi bylo prvním tématem této kapitoly. Civilisace s centry v Týru a Sidonu byla především praktická. Pokud jde o umění, zanechala po sobě jen málo, pokud jde o poesii nic. Pyšnila se však svou efektivitou a ve své filosofii a náboženství se držela podivného a někdy utajeného myšlenkového postupu, jehož jsme si už všimli u těch, kterým jde o bezprostřední účinek a výsledek. K takové mentalitě vždy patří idea, že existuje nějaká zkratka k tajemství všeho úspěchu, cosi, co by šokovalo svět tímto druhem bezostyšné důkladnosti a důslednosti. Ve smyslu odpovídají moderní fráze věřili v lidi, kteří skutečně odvedli svou práci a naplnili kontrakt.

Oni sami si ve svém vztahu s Molochem dávali vždy záležet, aby svůj kontrakt poakždé naplnili. Byla to zajímavá směna, jíž se ještě několikrát během našeho výkladu dotkneme. Zde stačí říct, že k tomu patřila teorie, již jsem už zmínil, o jistém postoji k dětem. Právě to na sebe současně přivolalo hněv služebníků jednoho Boha v Palestině i strážců všech domácích bohů v Říme. Právě to se stalo výzvou dvěma věcem, jež byly přirozeně tak rozděleny všemožnými vzdálenostmi a nesoulady a jejich spojení mělo zachránit svět.

Čtvrtou a poslední skupinu duchovních prvků do nichž bych rozdělil pohanské lidstvo jsem nazval Filosofové. Přiznávám, že to co pod ním myslím, obsahuje mnohé, co by bylo obvykle klasifikováno jinak, a že to, co se zde označuje za filosofie bývá velmi často označováno za náboženství. Jsem však přesvědčen, že se můj popis ukáže jako mnohem realističtější a neméně uctivý. Abychom však mohli vysledovat normální obrys filosofie, musíme se nejprve podívat na její nejčistší a nejjasnější formu, a tu lze najít ve světě nejčistších a nejjasnějších forem a obrysů, v oné středomořské kultuře, jejíchž mythologie a modloslužby jsme pojednávali v posledních dvou kapitolách.

Polytheismus, čili prvek pohanství, nikdy pro pohana nebyl tím, čím je pro katolíka katolictví. Nikdy to nebyl pohled či názor na svět, který by uspokojoval všechny stránky života, nebyla to úplná a komplexní pravda, která měla co říct k čemukoliv. Bylo to je uspokojení jedné stánky lidské duše, i kdybychom ji chtěli označit za stránku náboženskou. Já ovšem myslím, že by bylo správnější označit ji za stránku imaginativní. Ta ovšem byla tímto způsobem uspokojena a to nakonec až k nasycení. Celý ten svět byl předivem vzájemně protkaných příběhů a kultů a jak jsem již viděli skrznaskrz se jimi mezi nevinnějšími barvami vinulo ono černé vlákno, temné pohanství, jež bylo ve skutečnosti démonickým kultem. Všichni ale víme, že to neznačilo, že by všichni pohanští lidé nemysleli na nic, než na pohanské bohy. Právě proto, že mythologie uspokojovaly jen jednu náladu, v jiných rozpoloženích se obraceli k něčemu naprosto jinému. Je ovšem zcela zásadní si uvědomit, že to bylo něco naprosto jiného. Bylo to příliš odlišné na to, aby to bylo nekonsistentní. Příliš cizí, než aby se to neladilo. Zatímco zástupy lidí spěchaly o veřejných svátcích k hodům Adonisovým nebo ke hrám ke cti Apollonově, ten či onen člověk mohl raději chtít zůstat doma a vymyslet si malou theorii o povaze věcí. Někdy nabyla jeho záliba dokonce rozvažování o přirozenosti Boží, nebo v tom smyslu dokonce přemýšlení o povaze bohů. Velmi zřídka však dospěl k takové myšlence, že by postavil proti sobě přirozenost bohů a bohy přírody.

Je důležité trvat na této abstrakci u prvního badatele o abstrakcích. Nebyl ani tak nepřátelský, jako myslí nepřítomný. Mohl mít sice za koníčka vesmír, ale zpočátku to byl koníček právě tak soukromý jako kdyby byl numismatikem nebo hrál dámu. A dokonce i tehdy, když se jeho moudrost stala veřejným majetkem, málokdy byla na téže úrovni jako politické a náboženské instituce. Aristoteles se svým monumentálním zdravým rozumem byl možná největším ze všech filosofů, rozhodně z nich byl nejpraktičtějším. Ale Aristoteles by Absolutno nepostavil vedle Apolona Delfského jako podobné či soupeřící náboženství o nic víc, než by Archimedes vystavit páku uctívání jako nějakou modlu nebo fetiš náhradou místo městského Palladia. To už bychom si mohli představit, jak Euklid staví oltář rovnostrannému trojúhelníku, nebo přináší oběti čtverci nad přeponou. Tak jak jeden meditoval nad metafysikou, tak druhý meditoval nad matematikou: pro lásku k pravdě, ze zvědavosti, nebo že je to prostě bavilo. Tahle zábava se podle všeho ale nikdy moc nerušila s jinými druhy zábavy, s veselým tancem či zpěvem k oslavě jakési darebné romance o tom, jak se Zeus stal býkem či labutí. Je to možná důkaz jisté povrchnosti či snad dokonce neupřímnosti lidového polytheismu, že lidé mohli být filosofy, ba skeptiky, aniž by ho narušili. Tito myslitelé mohli pohnout základy světa, aniž by přitom změnili i jen obrysy onoho barevného mračna, jež nad nimi viselo ve vzduchu.

Myslitelé totiž hnuli základy světa i když jim podivný kompromis podle všeho bránil hnout základy města. Dva velcí filosofové starověku nám vskutku připadají jako obránci zdravých, rozumných, ba posvátných idejí, jejich maximy často zněly jako odpovědi na skeptické otázky dané příliš vyčerpávajícím způsobem na to, aby byly vždy zaznamenány. Aristoteles rozprášil a zničil stovku anarchistů a praštěných uctívačů přírody základním prohlášením, že člověk je živočich politický. Platon svým způsobem předjímal katolický realismus, tak jak byl pak napadán heretickým realismem, když trval na právě tak základním faktu, že ideje jsou realitami, že ideje existují právě tak, jak existují lidé. Ovšem Platonovi se podle všeho občas skoro zdálo, že ideje existují tak, jak lidé neexistují, nebo že na lidi je stěží třeba brát zřetel tam, kde jsou s idejemi v konfliktu. Kvůli jeho ideálu přizpůsobení člověka obci v něm bylo v něm cosi z onoho společenského cítění, které my nazýváme fabiánstvím. Coby imaginární hlava k ideálnímu klobouku a třebaže zůstává velkým a vznešeným, byl Platon otcem všech šejdířů, kteří se honí za poslední intelektuální módou. Aristoteles posvátnou jednotu, do níž se měly spojit tělo a duše věcí předjímal plněji. Zabýval se totiž jak přirozeností lidí, tak povahou mravů a díval se jak do očí tak ke světlu. Ale i když byli tito velcí muži v tomto smyslu konstruktivní a konservativní, náleželi ke světu, kde bylo myšlení volné až k fantastičnosti. Jistěže je následovaly mnohé velké intelekty, některé vyvyšovaly abstraktní vizi ctnosti, další se racionalističtěji držely nutnosti lidského úsilí o štěstí. První se jmenovali stoici a jejich jméno se stalo označením pro jednu ze vskutku hlavních morálních idejí lidstva, pro ideu takového posílení samotné mysli, až má takovou strukturu a pevnost, že dokáže odolat pohromě i bolesti. Připouští se ovšem, že velké množství filosofů upadlo do toho, čemu dosud říkáme sofismus. Stali se jakýmisi profesionálními skeptiky, kteří chodili po světě, kladli nepříjemné otázky a byli velmi dobře placeni za to, že otravovali normálním lidem život. Náhodná podobnost s těmito pochybovačnými šejdíři snad mohla za neoblibu velkého Sokrata, jehož smrt lze vidět jako rozpor s předpokládaným příměřím mezi filosofovy a bohy. Jenže Sokratés nezemřel jako monotheista odsuzující polytheismus, rozhodně ne jako prorok odmítající modly. Každému kdo čte mezi řádky je zřejmé, že tu byla jistá představa, správná či mylná, o čistě osobním vlivu, ktetý působí na mravy a možná na politiku. Obecný kompromis přetrval, ať už to bylo proto, že Řekové mysleli, že jsou k smíchu jejich bohové nebo jejich theorie. Nikdy nedošlo ke srážce v níž by se navzájem doopravdy zničili a nikdy nedošlo ani k žádnému spojení, které by je doopravdy vzájemně smířilo. Určitě nespolupracovali, filosof a kněz byli leda tak rivalové. Oba však podle všeho přijali jakési oddělení svých funkcí a zůstali součástí jednoho sociálního systému. Další významná tradice vzešla od Pythagora, který je důležitý proto, že stojí nejblíž orientálním mystikům, kterými se musíme zabývat, až na ně přijde řada. Učil jakémusi mysticismu mathematiky, že čísla jsou poslední skutečností, ale učil patrně též podobně jako brahmíni stěhování duší a svým učedníkům zanechal jisté triky pití vody a vegetariánství, jež jsou velmi běžné mezi východními mudrci, zejména těmi, kteří se vyskytují v oblíbených a vyhledávaných salonech, podobně jako za pozdních časů římského impéria. Tím ale , že přejdeme k východním mudrcům a poněkud odlišné atmosféře východu, se můžeme jinou cestou přiblížit k jisté docela významné pravdě.

Jeden z velkých filosofů řekl, že by bylo dobré, kdyby byli filosofové králi, či králové filosofy. Říkal to, jako by to mělo být něco příliš dobrého, než aby to mohla být pravda, ve skutečnosti to ale nezřídka prostě pravda je. Existuje typ, který možná v dějinách poněkud příliš uniká pozornosti, a který bychom skutečně mohli označit za královského filosofa. Začněme tím, že vedle skutečných králů, se občas přihodí mudrci, který sice není tím, co bychom označili za náboženského zakladatele, že se stane jakýmsi zakladatelem politickým. Je tu jeden velký příklad, jeden z vůbec na světě největších, který nás při pouhém pomyšlení na něj přenese tisíc mil přes obrovské prostory Asie do onoho překrásného a v jistých ohledech velmi moudrého světa, který poněkud levně odbýváme, když mluvíme o Číně. Lidé sloužili mnoha převelice prapodivným bohům a věrně se oddali mnoha ideám, ba idolům. Čína je společností, která se doopravdy rozhodla věřit v intelekt. Vzala intelekt vážně a možná je v tom ve světě osamělá. Dilematu mezi králem a filosofem se od velmi raných dob postavila tak, že z filosofa udělala králova rádce. Ze soukromého jedince, který neměl ve světě na práci nic než být intelektuálem, udělala veřejnou instituci. Měla s má samozřejmě mnoho jiných věcí podle podobného vzoru. Všechny hodnosti a privilegia tvoří na základě veřejného zkoumání, nemá nic, co my nazýváme aristokracií, je to demokracie ovládané vrstvou inteligence. Nám tu ale jde o to, že má filosofy, coby královy rádce a že jeden z těch filosofů musel být velký filosof a velký státník.

Konfucius nebyl náboženským zakladatelem, dokonce ani náboženským učitelem nebyl, možná ani sám nebyl nábožensky založený. Nebyl atheistou, ale zjevně tím, co my nazýváme agnostikem. To, oč tu jde především je ale skutečnost, že je naprosto irelevantní vůbec o jeho náboženství mluvit. Bylo by to něco podobného, jako bychom vykládáním o theologii začali vyprávění o tom, jak Rowland Hill zřídil poštovní systém, nebo Baden Powell založil skautskou organisaci. Konfucius tu nebyl od toho, aby lidstvu přinesl zprávu z nebes, ale aby dal Číně organisaci, a musel ji zroganisovat mimořádně dobře. Je logické, že se velmi zabýval morálkou, ale přísně ji svázal s dobrými způsoby. Zvláštností jeho systému a jeho země a to čím kontrastuje vůči svému velkému protějšku, systému křesťanstva, je to, že trval na trvalém uchování vnějšího života se všemi jeho formami, na tom, že taková vnějšková kontinuita může uchovat vnitřní pokoj. Každý, kdo ví, kolik toho mají zvyky společného se zdravím jak mysli tak i těla, pochopí, jak pravdivá je to idea. Pochopí však také, že uctívání předků a posvátného císaře byly zvyky a ne vyznání či konfese. Je vůči velkému Konfuciovi nespravedlivé, pokud ho označujeme za náboženského zakladatele. Je vůči němu nespravedlivé dokonce i pokud říkáme, že náboženským zakladatelem nebyl. Je to zrovna tak nespravedlivé, jako si dát záležet na tom, abychom řekli, že Jeremy Bentham nebyl křesťanský mučedník.

Je tu ale třída nanejvýš zajímavých případů, kdy filosofové byli králi a ne jen přáteli králů. Není to nijak nahodilá kombinace. Má hodně společného s poněkud unikající otázkou funkce filosofa. Obsahuje jistý náznak, proč filosofie a mythologie málokdy dospějí k otevřené roztržce. Nebylo to jen proto, že na mythologii bylo něco trochu frivolního. Bylo to i kvůli jakési povýšenosti u filosofa. Pohrdal mýty, a opovrhoval i lůzou a myslel si, že k sobě patří a hodí se. Pohanský filosof býval zřídka člověkem z lidu, rozhodně ne duchem, zřídka býval demokratem a často byl trpkým kritikem demokracie. Bylo poznat, že má zálibu v aristokratickém a lidském užívání života a nejsnáze jeho roli hráli ti, kdo byli v takovém postavení. Kníže, princ nebo člověk vysoko postavený snadno a přirozeně mohl hrát filosofování jako Hamlet nebo jako Theseus ve Snu noci svatojanské. V přítomnosti těchto urozených intelektuálů se nacházíme od velmi raných dob. Jednoho vlastně nacházíme hned v prvních ze zaznamenaných věků světa. Sedí na prvopočátečním trůně z něhož přehlíží starověký Egypt.

To nejnaléhavěji zajímavé na případu Achnatona, obyčejně zvaného heretický faraon, spočívá ve skutečnosti že byl přinejmenším před křesťanskými časy prvním příkladem jednoho z těch královských filosofů, kteří se pustili ve jménu soukromé filosofie do boje s populární mythologií. Většina z nich zaujímala postoj Marka Aurelia, který je v mnoha ohledech vzorem či modelem monarchů či učenců tohoto druhu. Marku Aureliovi bylo vyčítáno, že toleroval pohanské amfiteátry nebo zabíjení křesťanských mučedníků. Jenže pro člověka tohoto druhu bylo příznačné, že o populárním náboženství smýšlel právě tak jako smýšlel populárních hrách. Profesor Phillimore o něm řekl hluboce výstižně „velký a dobrý člověk – a dobře to věděl“. Filosofie heretického faraona byla horlivější a snad pokornější. Pojetí člověka, který je příliš hrdý, než aby bojoval, má svůj důsledek. Nejvíc boje pak musí obstarat pokorní. Egyptský princ byl v každém případě dost prostý na to, aby svou filosofii vzal vážně a jako jediný mezi podobně vznešenými intelektuály provedl jakýsi státní převrat, jedním vladařským gestem svrhl všechny vznešené egyptské bohy a jako žhnoucí zrcadlo monotheistické pravdy pozdvihl pro všechny lidi kotouč universálního slunce. Měl i jiné zajímavé ideje, které lze obyčejně u takových idealistů najít. V tom smyslu v jakém mluvíme o Maloganličanech byl on Maloegypťan. Protože byl idealista, v umění byl realistou, protože realismus je nemožnější než jakýkoliv jiný ideál. Ale nakonec tu na něj dopadne cosi ze stínu Marka Aurelia, plíživě sledovaného stínem profesora Phillimora. Potíž s touhle vznešenou sortou princů je v tom, že nikdy tak docela nepřestal být ješitným pedantem. Pedantismus s ješitností jsou natolik pronikavé pachy, že je lze cítit dokonce i mezi vyčpělými kořeními na egyptské mumii. Podobně jako u mnoha dalších heretiků, byl s tímhle heretickými faraonem ten problém, že se nejspíš nikdy ani nezastavil, aby se sám sebe zeptal, zda snad na těch populárních vírách a příbězích lidí méně vzdělaných, než byl on sám, náhodou něco není. V celém tom prvku rysu a místa, v onom procesí božstev podobných ohromným domácím zvířátkům, ve všem tom neúnavném upřeném sledování jistých strašidelných míst,v celémrozličném putování mythologií, byl jakýsi skutečný lidský hlad. Příroda nemusela nutně nést jméno Isis a Isis možná nehledala Osiria. Je ovšem pravda, že příroda cosi skutečně hledá. Příroda pořád hledá nadpřirozené. Cosi mnohem určitějšího mělo onu potřebu ukojit, ale důstojný monarcha se slunečním kotoučem ji neuspokojil. Královský experiment selhal za burácejícího odmítnutí populárními pověrami a kněží tehdy, neseni na ramenou lidu, povstali a vystoupili na královský trůn.

Dalším příkladem urozeného mudrce, k němuž se obrátím je Gautama, velký pán Buddha. Vím, že není obyčejně řazen k pouhým filosofům, ale všechny informace, jež se ke mně dostávají mně více a více přesvědčují, že právě tohle je skutečná interpretace jeho nesmírného významu. Mezi těmito v šarlatu narozenými intelektuály byl zdaleka největší a nejlepší. Jeho reakce byla mezi všemi činy a postupy , jež vzešly z oné kombinace myslitelů a trůnů patrně nejvznešenější a nejupřímnější. Jeho reakcí bylo zřeknutí se. Marcus Aurelius se spokojil s tím, že s vybranou ironií pronesl, že dokonce i v paláci se dá žít dobrý život. Žhavější egyptský král dospěl k závěru, že ještě lépe jej bude množné žít po palácovém převratu. Ale velký Gautama jako jediný z nich dokázal, že se bez paláce skutečně dokáže obejít. Jeden spoléhal na toleranci, druhý se spolehl na revoluci. Ovšem na abdikaci je cosi absolutnějšího. Abdikace je patrně jediným absolutním činem absolutního monarchy. Indický princ, vychovaný v orientální přepychu a nádheře z toho všeho záměrně vyšel a žil životem žebráka. To je úžasné, ale není to válka, není to nutně křížové tažení v křesťanském smyslu. Není to odpověď na otázku, zda byl život žebráka životem světce nebo životem filosofa. Není to odpověď na otázku, zda tento velký muž doopravdy patří do Diogeonova sudu nebo do jeskyně sv. Jeronýma. Nu, ti, kdo mají k bádání o Buddhovi nejblíž, nebo o něm alespoň zcela jistě nejjasněji a nejrozumněji píší, přinejmenším mně přesvědčili, že byl prostě filosofem, který založil úspěšnou filosofickou školu a v jakési božstvo či posvátnou bytost jej prostě proměnila a tajuplnější a nevědečtější atmosféra všech podobných asijských tradic. Je proto nyní nutné teď říci slovo o oné neviditelné a přece velmi zřetelné hranici, kterou překračujeme, když přecházíme od Středomoří k tajemství Východu.

Snad z ničeho nedostaneme méně pravdy než z truismů, zejména pokud jsou tyhle očividné pravdy skutečně pravdivé. Všichni máme ve zvyku říkat o Asii určité věci, které jsou sice vskutku pravdivé, ale sotva jsou nám k užitku, protože jejich pravdě nerozumíme, třeba pokud jde o to, že Asie je stará, že hledí k minulosti, nebo že není pokroková. Nu je pravda, že křesťanstvo je pokrokovější ve smyslu, který má máloco společného s poněkud provinční představou neustávajícího rozruchu politického vylepšování. Křesťanstvo věří, protože tak věří křesťané, že člověk se nakonec může, na tomto či onom světě, nebo různými způsoby podle různých nauk, někam dostat a něčeho dosáhnout. Tužby světa lze jaksi uspokojit tak, jak se tužby uspokojují, ať už novým životem, nebo starou láskou, nějakou formou positivního uchvácení a naplnění. Pokud jde o to další, víme, že ve věcech spíš než pouhý pokrok existuje rytmus, že věci povstávají a hroutí se, jen u nás je ten rytmus docela volný a nevypočitatelný. Ve většině Asie rytmus zatuhl do opakování. Už to není svět, který se jaksi převrací vzhůru nohama, je to kolo. Všem těm vysoce inteligentním a civilisovaným lidem se přihodilo to, že byli chyceni do jakési kosmické rotace, jejímž dutým středem je skutečné nic. V tomto smyslu je na existenci nejhorší to, že může právě takhle pokračovat věčně dál a dál. Tohle máme ve skutečnosti na mysli, když říkáme, že Asie je stará, nepokroková a hledící zpět. To je důvod, proč i v jejích zahnutých mečích vidíme kusy ulomené z onoho oslepujícího kola a proč nám připadá, že se její hadovité ozdoby jakoby všude vracely jako had, který není nikdy zabit. Má to jen pramálo společného s politickým nátěrem pokroku. Všichni Asiaté mohou třeba nosit na hlavách cylindry, ale pokud mají v srdcích stále tohoto ducha, pak si budou jen myslet, že se ty klobouky ztratí a vrátí se jako planety a ne že by je honění větrem sfouknutého klobouku mohlo vést do nebe nebo dokonce domů. Nu a když Buddhův génius povstal, aby se s touto věcí vyrovnal, bylo tohle cítění již společné téměř všemu na východě. Byla tu džungle mimořádně výstřední a téměř rdousící mythologie. Lze však mít více sympatií s touto populární plodností folkloru, než s něčím z vyššího pesimismu, který ji mohl sežehnout. Po přiznání všech férových ústupků je ovšem nutno mít na paměti, že značná část spontánní východní obraznosti je modloslužebná, je to doslovné a místní uctívání model. To asi neplatí o starobylém brahmínském systému, alespoň podle toho, jak tomu rozumí brahmíni. Už ale sama fráze nám připomene cosi mnohem významnějšího. Tou velkou skutečností je indický kastovní systém. Možná měl některé praktické výhody cechovního systému ve středověké Evropě. Stojí ovšem v protikladu nejen k oné křesťanské demokracii, ale i ke každému extrémnímu typu křesťanské aristokracie v tom, že doopravdy pojímá společenskou nadřazenost jako nadřazenost duchovní. To jej podstatně a zásadně odděluje nejen od bratrství křesťanstva, ale nechává jej stát jako mocnou a terasami obehnanou horu pýchy mezi relativně rovnostářskými pláněmi jak islámu, tak Číny. Jenže pevnost této formace během tisíců let je další ilustrací onoho ducha opakování, který poznamenával čas od nepaměti. Můžeme též předpokládat to, že tu převažuje další idea, již si spojujeme s buddhismem, podle toho, jak jej vykládají theosofové. Faktem je, že někteří z nejpřísnějších buddhistů takovou ideu zavrhují a s ještě větším opovržením odmítají theosofy. Ale bez ohledu na to, zda je to idea obsažená v buddhismu nebo jen patří k místu, kde se zrodil, nebo jen patří k tradici či převrácení buddhismu je to idea, zcela náležitá pro tento princip opakovaného návratu. Mám samozřejmě na mysli ideu reinkarnace.

Ovšem reinkarnace není ve skutečnosti mystická idea. Není to skutečně transcendentní idea nebo v tom smyslu náboženská idea. Mysticismus znamená cosi co transcenduje, přesahuje, zkušenost a náboženství hledá, kde by mohlo zahlédnout něco z dobra lepšího či zla horšího, než jaké může poskytnout zkušenost. Reinkarnaci stačí zkušenost prodloužit či rozšířit v tom smyslu, že je bude opakovat. Pro člověka není o nic transcendentnější, když si vzpomene, co dělal v Babyloně, než se narodil, než když si vzpomene, co dělal v Brixtonu, než dostal ránu do hlavy. Jeho po sobě jdoucí životy nemusely být ničím, než lidskými životy, podléhající všem omezením lidských životů. Reinkarnace neměla nic společného s viděním Boha, ba ani s přivoláním ďábla. Jinak řečeno, reinkarnace jako taková nutně nemusí unikat z kola osudu, v jistém smyslu sama kolem osudu je. A ať už to bylo něco, co Buddha našel, nebo něco co vymyslel, má to nesporně obecný charakter asijské atmosféry, v níž měl sehrát svou roli. A sehrál roli intelektuálního filosofa, který měl konkrétní theorii o tom, jaký k ní zajmout správný intelektuální postoj.

Chápu, že se buddhistům nemusí pranic zamlouvat názor, že je buddhismus toliko filosofií, pokud pod filosofií chápeme jen takovou intelektuální hru, již hráli třeba řečtí sofisté, kteří žonglovali světy jako míčky. Přesnější by možná bylo říct, že Buddha byl člověk, který založil metafysickou disciplínu, již by bylo možné označit i za psychologickou disciplínu. Navrhl způsob, jak uniknout stále se vracejícímu vezdejšímu žalu a to prostě zbavením se onoho bludu zvaného touha či žádost. Zcela jednoznačně nešlo o to, že bychom snad lépe dosáhli toho, co chceme tím, že zadržíme naši netrpělivost po nějaké části, nebo že toho dosáhneme lepším způsobem či v lepším světě. Zcela jednoznačně jsme to prostě měli přestat chtít. Jakmile by si člověk uvědomil, že ve skutečnosti žádná skutečnost neexistuje, že vše, včetně jeho duše, každým okamžikem zaniká, předvídal by zklamání a existujíc (nakolik by se dalo mluvit o tom, že existuje) v jakémsi vytržení lhostejnosti by byl nedotknutelný změnou. Buddhisté to označují za blaženství a my tu nezastavíme náš příběh proto, abychom se o to přeli, jisté je, že pro nás je to nerozlišitelné od zoufalství. Není mi kupříkladu jasné, proč by se zklamání touhy nemělo na vztahovat právě tak na nejvyšší tužby jako na nejsobečtější žádosti. Ba věru se zdá, že Pán Soucitu s lidmi soucítí spíš pro jejich život, než kvůli umírání. A pokud je o to další, jeden inteligentní buddhista napsal „vysvětlením populárního čínského a japonského buddhismu je to, že to žádný buddhismus není.“ Ten nepochybně přestal být pouhou filosofií, ale jen kvůli tomu, aby se stal pouhou mythologií. Jedno je jisté. Nikdy nestal ničím, co by se vzdáleně podobalo tomu, co nazývá církví.

Bude to vypadat jako vtip, když řekneme, že celé dějiny náboženství nejsou nic než vzorek křížků a nul. Nulami však nemyslím nicky, ale jen něco, co je ve srovnání s positivním tvarem či vzorem druhého, negativní. A i když je symbol samozřejmě jen čistou shodou náhod, je to shoda, jež se vskutku shoduje. Asijskou mysl lze skutečně zobrazit kulatou 0, pokud ne ve smyslu cifry, ta jistě v obrazu kruhu. Velký asijský symbol hada s ocasem ve vlastní tlamě je vskutku velmi dokonalým symbolem jisté ideje jednoty a opakování, jež skutečně náleží k asijským filosofiím a náboženstvím. Je to opravdu křivka, jež v jednom smyslu zahrnuje vše a v druhém nikam nedospívá. V tom smyslu přiznává, ba spíš se chlubí, že každý argument je argumentem v kruhu. A i když je ten tvar jen symbolem, můžeme si všimnout, jak správný je symbolický smysl, který vyvolává symbol paralelní k Buddhovu Kolu, totiž svastika. Kříž v pravých úhlech směle ukazuje opačnými směry, svastika je to samé v návratu k opakující se křivce. Pokroucený kříž je ve skutečnosti křížem, který se mění v kolo. Dřív než nad těmito symboly mávneme rukou, jako by byly nahodilé, musíme si vzpomenout, jak silný byl imaginativní instinkt, který je vytvořil nebo zvolil jak na východě, tak na západě. Kříž se stal čímsi víc, než historickou vzpomínkou, skoro jako matematický diagram ukazuje pravdu o tom, oč tu skutečně jde, ideu konfliktu rozbíhají se vpřed do věčnosti. Můžeme pravdivě, i když tautologicky, že v kříži je střed, v němž se celá věc protíná.

Jinak řečeno představuje kříž, fakticky i obrazem, ideu rozlomení kruhu, který je vším a ničím. Uniká z kruhového argumentu, podle nějž vše začíná a končí v mysli. Protože se stále ještě zabýváme symboly, mohli bychom to vyložit v podobenství příběhem o sv. Františkovi, ve kterém se vypráví, že ptáci rozlétající se po jeho požehnání zamířili do nekonečných dálav čtvera nebeských větrů a svým letem vykreslili po obloze ohromný kříž. To proto, že ve srovnání se svobodou letu oněch ptáků se svastika vskutku podobá kotěti honícímu se za vlastním ocáskem. Za použití populárnější alegorie bychom mohli říct, že když vrazil sv. Jiří své kopí do tlamy netvora zlomil osamělost sebe sama požírajícího hada a dal mu k okusování ještě něco jiného vedle vlastního ocasu. I když ale k zobrazení pravdy lze použít mnoha fantasií a výmyslů, sama pravda je abstraktní a absolutní, i když ji není snadné shrnout, leda v takových obrazech. Křesťanství se dovolává pevné pravdy vně sebe sama, čehosi, co je v tom právě tak vnější jak věčné. Prohlašuje, že tu jisté věci skutečně jsou, či jinak řečeno, že věci jsou skutečně věcmi. V tomhle je křesťanství zajedno se zdravým rozumem, celé dějiny náboženství však dokazují, že tenhle zdravý rozum všude hyne, pokud tu není křesťanství, které by ochránilo.

Jinak nemůže existovat nebo aspoň přetrvat, protože myšlenky samo o sobě si neuchovají příčetnost. V jistém smyslu se stávají příliš prostými, než aby zůstaly zdravými, rozumnými či příčetnými. Pokušením filosofů je spíš prostomyslnost než vysoký důmysl. Vždy je přitahují šílená a nepříčetná zjednodušení, podobě jako lidi stojící nad propastmi fascinuje smrt, nicota a prázdný vzduch. Bylo zapotřebí filosofa jiného druhu, aby dokázal stát na vrcholu Chrámu a udržet rovnováhu bez toho, aby se zřítil dolů (Narážka na příběh z evangelia, v němž pokušitel vezme Ježíše na vrchol jerusalémského Chrámu a snaží se ho nabídkami moci a vlády nad vším, co vidí marně přimět, aby se mu poklonil. pozn. překl.). Jedno z těch očividných, příliš očividných, vysvětlení říká, že vše je sen, iluze a že vně ega nic neexistuje. Další říká, že vše se opakuje a ještě jiná idea, o níž se tvrdí, že je buddhistická a jistě je orientální, že náš problém spočívá v našem stvořením ve smyslu našich zabarvených odlišností a osobitostí a že nic nebude v pořádku, dokud se opět nesmísíme do jediné jednoty. Podle této theorie, krátce řečeno, znamenalo stvoření Pád. Protože byla uložena v temném srdci Asie a v různých dobách a rozmanitých podobách se vydávala přes matné hranice do Evropy je historicky významná. Sem můžeme vložit tajemnou postavu Máního nebo Manichea, mystika převrácení, jehož musíme označit za pesimistu, otce mnoha sekt a heresí a zde také, na vyšší místo, patří postava Zoroastrova. Populárně byl identifikován s dalším z těchto příliš jednoduchých vysvětlení, totiž rovnosti zla a dobra vyvážené a bojující v každém atomu. Patří též k oné škole učenců, které bychom mohli označit za mystiky a z týchž tajemných perských zahrad vyšel na ztěžklých křídlech Mithra, neznámý bůh, aby přinesl starosti poslednímu šírání Říma.

Onen sluneční kruh či disk vyzdvižený v jitru světa dávným Egypťanem byl pro všechny filosofy zrcadlem a modelem. Udělali z něj mnoho různých věcí a někdy při tom zešíleli, zejména pokud se, jako u těchhle východních mudrců, z kruhu stalo kolo, které se jim v hlavách točilo pořád dokola. Jde tu ale hlavně o to, že si mysleli, že veškerou existenci lze vyobrazit ne kresbou, ale diagramem a nejhrubší črty dětinských mýtotvorců jsou jakýmsi neohrabaným a odhodlaným protestem proti takovému názoru. Nemohou uvěřit, že by náboženství bylo skutečně obrázkem a ne vzorem. A ještě méně dokáží uvěřit, že ten obrázek existuje vně našich myslí. Někdy filosofie celý disk začerní a prohlásí se za pesimistickou, někdy jej celý obílí a nazve se optimistickou, jindy zase černou a bílou rozdělí přesně napůl a nechá si říkat, že je dualistická, jako ti perští mystici, jimž bych tu tak rád věnoval náležitý prostor, kdyby to jen trochu šlo. Nikdo z nich nemohl porozumět něčemu, co začalo kreslit proporce, jako by to byly skutečné proporce vyvedené živoucím stylem, který by matematický kreslíř označil za disproporční. Podobně jako první umělec v jeskyni odhalilo nedůvěřivým očím náznak nového smyslu a záměru v čemsi, co vypadalo jako hrozně pokroucený vzorek. Zdálo se, že jenom kazí svůj diagram a ono to zatím, vůbec poprvé za celé věky,začalo črtat obrysy tvaru—a Tváře.

V. Člověk a mythologie

Part I, 5. Man and Mythologies
To, co zde nazýváme Bohy bychom téměř mohli alternativně označit za bdělé snění. Když je přirovnáváme ke snům nepopíráme, že se sny mohou naplnit a stát skutečností. Když je srovnáváme s cestovatelskými historkami nepopíráme, že to mohou být pravé či pravdivé příběhy. Popravdě řečeno, jsou to příběhy toho druhu, které si cestovatelé vypráví sami pro sebe. Všechny tyhle mythologické záležitosti patří k poetické složce člověka. Zdá se, že už drahnou dobu je jaksi podivně zapomenuto, že mýtus je dílem imaginace, tedy dílem uměleckým. Musí je vytvořit básník. I k posouzení a kritice je třeba básníka. Jak už dokazuje lidový původ podobných legend, je ve světě víc básníků než nebásníků. Ovšem z jakéhosi důvodu, který mi nikdo nikdy nevysvětlil, to vypadá, že psát kritické studie o těchto lidových básních podle všeho smí jen lidé z té nepoetické menšiny. Sonet nedáme k posouzení matematikovi, ani písničku klukovi se zálibou v počtech, ale dopřáváme si právě tak fantastickou představu, že s folklórem můžeme nakládat jako s vědou. Jestliže takové věci jako je lidová moudrost a slovesnost neposoudíme a nezhodnotíme umělecky, nemůžeme je hodnotit vůbec. Pokud profesor, jemuž nějaký Polynésan vypráví, jak kdysi nebylo nic než velký opeřený had, nepocítí vzrušení a skoro pokušení zatoužit, aby to byla pravda, pak ten učený muž něco takového vůbec nemůže posoudit. Když ho ty nejlepší autority amerických Indiánů ujišťují, že nějaký starodávný hrdina nosil slunce, měsíc a hvězdy v krabici a on nespráskne ruce a jako dítě nepovyskočí radostí nad tak roztomilým nápadem, pak o celé věci vůbec nic neví. Tahle zkouška není nesmysl, děti primitivů a barbarů se smějí a hopsají jako všechny jiné děti a my musíme mít jistou prostotu, abychom si dokázali znovu představit dětství světa. Když Hiawathovi jeho vychovatelka řekla, že válečník vyhodil svou babičku na měsíc, smál se tomu zrovna tak, jako se každé anglické dítě směje, když mu jeho pečovatelka povídá o krávě, která přeskočila měsíc. Dítě vtip pozná stejně dobře, jako většina lidí a lépe než někteří vědci. I pro fantastično je nejzazším testem přiměřenost nepřiměřeného, či příhodnost nepříhodného. Je to test, který musí vypadat libovolně či svévolně, protože je toliko umělecký. Bude-li mi nějaký badatel tvrdit, že se malý Hiawatha smál jen z úcty ke kmenovému obyčeji obětovat staré lidi kvůli úspornému hospodaření, odpovím mu, že tak to nebylo. Jestliže mi nějaký učenec bude vysvětlovat, že kráva skočila přes měsíc jen proto, že Dianě byla obětována jalovice, odpovím, že tak to nebylo. Stalo se to proto, že přeskočit měsíc byla očividně pro krávu ta správná věc. Mythologie je ztracené umění, jedno z mála skutečně ztracených umění, ale umění to je. Rohatý měsíc a rohaté telátko, když nechceme říct jelimánek, dávají dohromady dvojici s souladném a takřka tichém tvaru. A pokud vaši babičku vyhazujete k obloze, není to dobré chování, ale vkus máte naprosto v pořádku. A tak vědci jen zřídka chápou to, čemu umělci rozumí, že totiž ošklivé je jednou z oblastí krásna. Jen zřídka dopřávají grotesknímu legitimní svobodu. Divošský mýtus odmítnou brát vážně s tím, že je hrubý, nešikovný a jen dokládá úpadek, protože nemá všechnu krásu právě rozníceného posla Merkura na hoře vzpínající se v polibku k nebesům, když přitom má všechnu krásu Mock Turtle nebo Šíleného Kloboučníka. Pokud člověk trvá na tom, že poesie musí vždy být poetická, je to nejvyšší důkaz jeho prosaičnosti. Humor je někdy už v samotném tématu, jakož i ve stylu bajky. Australští domorodci považovaní za nejprimitivnější divochy mají příběh o obří žábě, která spolkla moře a všechny vody světa a k tomu, aby je vyplivla ji přimělo jen to, že byla donucena ke smíchu. Defilovala před ní všechna zvířata, zkoušela všechny své vylomenin, ale žábu, podobně jako královnu Viktorii, to nepobavilo. Nakonec se sesypala při pohledu na úhoře delikátně balancujícího na špici ocasu nepochybně s poněkud zoufalou důstojností. Z takové bajky lze vytvořit libovolné množství výborné fantastické literatury. V té představě suchého světa před blaženou potopou smíchu je obsažena jistá filosofie. V tvorovi zvícím hory, jež vybuchuje jako vodnatý vulkán je obsažena představivost, v pomyšlení na jeho vyvalený vzhled, když kolem něj pochodoval pelikán nebo tučňák je spousta legrace. V každém případě se nakonec žába rozesmála, leč tvář folklorního badatele zůstala vážná. Navíc, dokonce i tam, kde bajky zůstávají vůči umění podřadné, je věda nemůže řádně posoudit a ještě méně je lze řádně posoudit coby vědu. Některé mýty jsou hodně hrubé a divné, jako první dětské kresby, ale dítě se pokouší kreslit. Bylo by však chybou zacházet s nimi jako by to byl nebo měl být diagram. Badatel nemůže vynést vědecký závěr o divochovi, protože divoch nečiní vědeckých závěrů o světě. Říká něco docela jiného, něco, co bychom mohli nazvat klípky o bozích. Pokud bychom chtěli, mohli bychom říct, že tomu věří dřív, než byl čas to přezkoumat. Pravdivější by bylo říct, že to bylo přijato, než byl čas tomu začít věřit.
Přiznám se, že pochybuji o celé theorii šíření mýtů, či (jak tomu obyčejně bývá) mýtu jediného. Je pravda, že cosi v naší povaze a ustrojení působí, že mnohé příběhy si jsou podobné, ale každý z nich může být originální. Lidé si vzájemně nepůjčují příběhy, i když člověk může příběh vyprávět ze stejných pohnutek jako někdo jiný. Bylo by jednoduché obrátit celý argument o legendě k literatuře a proměnit ji v ve vulgární monomanii plagiátů. Ideje a představy podobné těm ze Zlaté ratolesti bych si troufl v jednotlivých moderních románech vysledovat stejně jako ve společných a starodávných mýtech. Dokázal bych třeba něco jako hrst květů sledovat od osudné kytice Becky Sharpe až k spršce růží posílaných princeznou ruritánskou. I když ale ony květiny mohou vyrážet z jedné půdy, není to jedna a ta samá zvadlá kytka předávaná z ruky do ruky. Tyhle květiny jsou pokaždé čerstvé.
Pravý původ všech mýtů již byl objevován příliš často. K mythologii je příliš mnoho klíčů, právě tak jako je příliš mnoho kryptogramů v Shakespearovi. Vše je falické, vše je totemické, všechno je čas setí a sklizně, vše je zlatá obětní ratolest, vše je slunce a měsíc, všechno jsou duchové a hrobové milodary. Každý folklorní badatel, který znal něco málo víc, než svou vlastní utkvělou teorii a představu, každý sečtělejší a v kritické kultuře zběhlejší člověk, třeba Andrew Lang, prakticky přiznával, že se mu z toho zmatku točila hlava. A přitom celý problém vzniká z toho, že se člověk snaží na tyto příběhy nahlížet zvenčí, jako by to byly předměty vědy, Stačí aby se jen podíval zevnitř a zeptal se sám sebe, jak by začal vyprávět příběh. Příběh může začít čímkoliv a pokračovat kamkoliv. Může začínat ptákem, aniž by pták byl totemem, může začínat sluncem, aniž by to byl sluneční mýtus. Říká se, že existuje jen deset zápletek, a jistě budou existovat společné a opakující se prvky. Nechte mluvit naráz deset tisíc dětí a vykládat je povídačky o tom, co dělaly v lese a bude snadné najít paralely nasvědčující kultu slunce nebo uctívání zvířat. Některé příběhy mohou být hezké a další budou pěkně hloupé a některé možná budou sprosté, posuzovat je však můžeme jen jako příběhy. Řečeno moderním dialektem, lze je posuzovat jen esteticky. Je až podivné, že estetika, tedy pouhý cit, který nyní smí uchvacovat moc, tam kde nemá žádného práva a ničit rozum pragmatismem a morálku anarchií, nemůže podat ryze estetický soud o tom, co je očividně ryze estetická otázka. Můžeme si vymýšlet co chceme a o čem chceme, jen o pohádkách ne.
Nu a první skutečností je, že nejprostší lidé mají ty nejvytříbenější myšlenky. To musí vědět každý, protože každý byl jednou dítětem. A jakkoliv je dítě nevědomé, ví víc než dokáže vyslovit a vnímá nejen atmosféry, ale i jemné odstíny. A v této záležitosti je několik jemných odstínů. Nechápe je nikdo, kdo někdy nepocítil něco, co lze nazvat jen bolestí umělce, který se snaží najít nějaký smysl a příběh v krásných věcech, které vidí, kdo nezažil jeho hlad po tajemství a hněv nad každou věží či stromem, které uniknou bez vypovězení svého příběhu. Cítí, že nic není dokonalé, pokud a dokud to není osobní. Bez toho stojí slepá nevědomá krása světa stojí v zahradě jako bezhlavá socha. Stačí, aby byl člověk jen velmi malým básníkem, aby zápasil s věží či stromem, dokud nepromluvily jako titán či dryáda. Často se říká, že pohanská mythologie byla personifikací sil přírody. Je to tvrzení v jistém smyslu pravdivé, ale velmi neuspokojivé, protože naznačuje, že síly jsou abstrakce a jejich personifikace je umělá. Mýty nejsou alegorie. Síly přírody v tomhle případě nejsou abstrakce. Není to tak, že by existoval jakýsi bůh gravitace. Může existovat nějaký duch, génius, vodopádu, ale ne duch pouhého padání a tím méně pouhé vody. Vydávat se za někoho nelze, když ten někdo není osoba. Vtip je v tom, že vodu zdokonaluje tím, že ji dodává významu. Father Christmas není alegorií sněhu a jmelí, není jen cosi, čemu se říká sníh a co až posléze dostalo uměle lidskou podobu po vzoru sněhuláka. Je čímsi co dává nový smysl a význam bílému světu a stálezeleným stromů. Sám sníh pak najednou vypadá, že je spíš teplý než studený. Test je tedy čistě imaginativní. Imaginativní ale neznamená imaginární. Neplyne z toho, že by byl čistě jen, jak říkají moderní lidé, subjektivní, a myslí tím falešný. Každý skutečný umělec vědomě nebo nevědomě cítí, že se dotýká transcendentálních pravd, že jeho obrazy jsou stíny věcí viděných přes závoj. Jinými slovy řečeno, přirozený mystik ví, že tu cosi je, cosi za oblaky či v nitru stromů, ale věří, že to lze nalézt hledáním krásy a usilováním o ni, že imaginace je jakýmsi zaklínadlem, které ji dokáže přivolat.
Nu, nerozumíme tomuto procesu v sobě samých, a mnohem méně v našich nejvzdálenějších spolutvorech. Nebezpečí v třídění těchto věcí spočívá v tom, že to pak může vypadat jako bychom jim porozuměli. Skutečně výborné folkloristické dílo, třeba Zlatá ratolest, zanechají v příliš mnoha čtenářích například myšlenku, že ten či onen příběh o čarodějově či obrově srdci v truhle nebo jeskyni „znamená“ jen nějakou pitomou a statickou pověru zvanou „vnější duše“. My ale nevíme, co ty věci znamenají, a pak prostě proto nevíme, proč jsme sami pohnuti, když je slyšíme. Představme si, že v příběhu někdo řekne: „Utrhni tuhle květinu a v hradu za mořem zemře princezna.“ Když to čteme, nevíme, proč ne něco hne v našem podvědomí, nebo proč to, co je nemožné vypadá skoro jako nevyhnutelné. Představme si, že čteme „A v okamžiku, kdy král sfoukl svíčku, jeho lodi ztroskotaly daleko u pobřeží Hebrid.“ Nevíme, proč obrazivost přijala obraz dřív, než jej mohl rozum odmítnout, ani proč takové spojitosti jako by se spojovaly s čímsi v duši. V takových idejích jako je vnější duše jsou velmi hluboké věci z naší přirozenosti, jakýsi matný smysl pro závislost velkých věcí na malých, jakýsi temný náznak, že věci, které jsou nám nejblíž dostupují až kamsi mimo náš dosah, jakýsi svátostný pocit magie v hmotných látkách a mnoho jiných emocí, již více než vybledlých. Nejlepší kritikové si všimli, že u nejlepších básníků je podobenství často obrazem, který jako by stál docela vedle textu. Je právě tak irelevantní jako vzdálený hrad ke květině nebo pobřeží Hebrid ke svíčce. Shelley přirovnává skřivana k mladé dámě na věži, k růži zapletené v hustém porostu a vůbec k řadě věcí, které vypadají, jako by byly skřivanovi na obloze právě tak nepodobné jako cokoliv jiného bychom si dokázali představit. Myslím, že nejmocnějším kusem čisté magie v anglické literatuře je často citovaná pasáž z Keatsova Slavíka o kasematech otevírajících se do zhoubné pěny. Nikdo si ani nevšimne, že je to obraz přicházející jakoby odnikud, že se objevuje najednou po nějakých právě tak irelevantních poznámkách o Rút a že nemá vůbec nic společného s tématem básně. Pokud existuje nějaké místo, kde nikdo nemůže rozumně očekávat, že by našel slavíka, pak je to parapet přímořského okna. Jenže v naprosto stejném smyslu by nikdo nečekal, že v truhle pod mořem najde obrovo srdce. Nu, třídit a klasifikovat básnické metafory by bylo velmi nebezpečné počínání. Když Shellley říká, že mrak vyjde „like a child from the womb, like a ghost from the tomb“ /jako dítě z lůna, jako z hrobu duch pozn. překl./ bylo by docela dobře možné první označit za velmi hrubý mýtus zrození a druhý za přežitek uctívání duchů, který přešel v uctívání předků. To je ale špatný způsob, jak zacházet s mrakem a může způsobit, že se učenec ocitne ve stejné situaci jako Polonius a bude až příliš připraven myslet jako lasička nebo velmi podobně velrybě.
Z této psychologie bdělého snění plynou dva fakty, které je nutno mít na mysli během celého jejich vývoje v mythologiích, ba dokonce v náboženstvích. Za prvé jsou tyto imaginativní imprese často přísně lokální. Ani zdaleka to nejsou abstrakce proměněné v alegorie, často jsou to spíš obrazy téměř soustředěné do idolů či model. Básník vnímá tajemství jednoho konkrétního lesa, ne zalesňovací vědy nebo ministerstva lesů. Uctívá vrchol konkrétní hory , ne abstraktní ideu výšky. Zjišťujeme tak, že bůh není obyčejná voda, ale často je to jedna konkrétní řeka, může také být mořem, protože moře je též jedním proudem, obtékajícím kolem celého světa. Není pochyb o tom, že nakonec se mnohá božstva rozšíří v živly, jsou však něco víc než všudypřítomná. Apollo nebydlí prostě všude tam, kde svítí slunce, jeho domov je na delfské skále. Diana je dost velká na to, aby byla současně na třech místech, na zemi, v nebi a v pekle, ale větší je Diana Efeská. Nejnižší formou těchto pocitů byl pouhý fetiš nebo talisman, něco jako jsou ty, které si dávají do svých aut milionáři. Může to však také vytvrdnout do čehosi podobného vysokému a vážnému náboženství, kde se spojuje s vysokými a váženými povinnostmi do bohů měst a dokonce do bohů domácího krbu. Druhým důsledkem je to, že v těchto pohanských kultech jsou všechny odstíny upřímnosti – a neupřímnosti. V jakém přesně smyslu si Athéňan myslel, že má obětovat Pallas Athéně? Který učenec si je doopravdy jistý odpovědí? V jakém smyslu si dr. Johnson doopravdy myslel, že se má dotknout všech sloupů na ulici nebo sbírat kůru z pomerančů? V jakém smyslu si dítě doopravdy myslí, že musí stoupat na každou druhou dlaždici na chodníku? Jasné jsou přinejmenším dvě věci. V prostších a méně nejistých časech bys se tyto formy mohly stát pevnějšími, aniž by musely nabývat na vážnosti. Denní sny lze sehrát za denního světla s větší svobodou uměleckého výrazu, ale možná jaksi s lehčím krokem náměsíčníka. Oblečte dr. Johnsona do starodávného pláště, ověnčete ho (s jeho laskavým svolením) girlandou a on bude procházet se vší vážností a úctou pod onou oblohou dávného jitra, dotýkat se řady posvátných sloupů s vyřezanými hlavami podivných krajních bohů, stojících na okraji země a života člověka. Dopřejte dítěti volnost od mramoru a moasik klasických chrámů, aby si mohlo hrát na celé podlaze vykládané černými a bílými čtverci a ono toto naplnění svého lenivého a přelétavého denního snu ochotně učiní polem pro vážný a elegantní tanec. Ale sloupy a dlaždice jsou trochu víc a trochu méně než to, co jsou v moderních omezeních. Kvůli tomu, že jsou brány vážně nejsou o moc vážnější. Je jim vlastní tatáž upřímnost, která k nim patřila vždy, upřímnost umění jako symbolu, jež vyjadřuje velmi reálné spirituality věcí pod povrchem života. Upřímné ovšem jsou jen ve smyslu umění, ne ve smyslu morálky. Z výstředníkovy sbírky pomerančové kůry se na středmořské slavnosti mohou stát pomeranče nebo ve středomořském mýtu zlatá jablka. Nikdy však nejsou na stejné úrovni s rozdílem mezi tím, když někdo dá pomeranč slepému žebrákovi a tím, když někdo s rozmyslem pečlivě umístí oloupanou kůru od pomeranče tak, aby po ní slepý žebrák uklouzl a zlomil si nohu. Rozdíl mezi těmi dvěma věcmi je rozdílem druhu a ne stupně. Když dítě stoupne na dlaždici necítí, že by udělalo něco špatně, jako když stoupne psovi na ocas. A je velmi jisté, že bez ohledu na to, jaký žert, sentiment nebo výmysl poprvé pohnul Samuela Johnsona, aby sahal na dřevěné sloupy, nikdy na dřevo nesahal s takovým pocitem s jakým vztáhl ruce k dřevu onoho hrozného stromu, který byl smrtí Boha a životem člověka.
Jak už bylo řečeno, tohle neznamená, že v takové nálada skutečná, nebo že v ní není náboženský cit. Skutečností je, že katolická církev celé to populární předávání místních legend a lehčích slavnostní lidem z obrovským úspěchem převzala. Do té míry, nakolik bylo toto pohanství nevinné a v souladu s přírodou, není důvodu, aby nad ním svatí patroni nedrželi záštitu zrovna tak jako pohanští bohové. A v každém případě tu jsou v té nejpřirozenější přetvářce jisté stupně vážnosti. Není většího rozdílu, než mezi tím, když si představujeme, že v lese jsou víly, což často neznamená nic jiného, než si myslet, že by se do nějakého lesa víly hodily a tím, když se necháme vyděsit natolik, že si raději zajdeme míli, než abychom prošli kolem domu, o kterém jsme si usmysleli, že tam straší. Za tím vším je fakt, že krása a hrůza jsou dvě velmi skutečné věci, které se vztahují k velmi skutečnému duchovnímu světu a dotýkat se jich, i kdyby jen v pochybnosti nebo fantasii, znamená hnout čímsi hlubokým v duši. Tomu všichni rozumíme a tomu rozuměli i pohané. Jde tu ovšem o to, že pohanství duší nehýbalo, leda těmito pochybami a fantasiemi, což má za důsledek, že dnes máme z pohanství sotva víc, než pochyby a fantasie. Všichni nejlepší kritici se shodují, že nejlepší básnící, například v pohanské Helladě, měli vůči bohům postoj, který člověka křesťanské éry docela mate a přijde mu podivný. Podle všeho se přiznávalo, že mezi bohy a člověkem existuje konflikt, vypadá to však, jako by všichni pochybovali o tom, kdo je v něm hrdina a kdo lump. Je to pochybnost, která platí nejen pro pochybovače jako byl Euripides v Bakchalii, vztahuje se i na umírněné konservativce, třeba na Sofokla s jeho Antigonou, ba i na řádného toryho a reakcionáře, třeba Artistofana a jeho Žáby. Někdy to vypadalo, jako by Řekové věřili v první řadě v úctu, jen neměli koho by uctívali. Smysl celé hádanky však spočívá v tom, že celá ta neurčitost a proměnlivost začala výmysly a sněním a že pro vzdušné zámky neexistují žádná pravidla architektury.
To je mocný a rozvětvený strom zvaný mythologie, který rámuje celý svět a jehož vzdálené větve pod jinou oblohou nesou draze pořízené asijské modly podobné barvitým ptákům, africké zpola vypálené fetiše , vílí krále a princezny lidových příběhů z lesů, láry Latinů zarostlé mezi olivami a vinicemi i vznosnou svrchovanost řeckých bohů nesoucí se na mračnech Olympu. To jsou mýty a kdo nemá pochopení a sympatii pro mýty nemá pochopení a sympatii pro lidi. Ovšem ten, kdo pro ně má největší pochopení si zároveň nejvíce uvědomuje, že nejsou a nikdy nebyly náboženstvím v tom smyslu, jímž jsou náboženstvím křesťanství nebo islám. Uspokojují některé z potřeb, které uspokojuje náboženství a to zejména potřebu dělat o jistých datech jisté věci, potřebu ideových dvojčat slavení a formálnosti. I když ovšem člověku dávají kalendář, neposkytují mu konfesi či krédo. Člověk nevstane, aby řekl „Věřím v Jupitera, Juno a Neptuna…etc.“, tak, jak vstane, aby řekl „Věřím v Boha, Otce Všemohoucího“ a celý zbytek Apoštolského vyznání víry. Mnozí věřili v některé a v jiné ne, nebo v jedny víc a v druhé měně, nebo jen velmi matným a poetickým způsobem. Nikdy nebyli shromážděni v pravověrném pořádku, pro zachování jehož neporušenosti by lidé bojovali a byli mučeni. A už vůbec by se v tomhle smyslu nikdo nepostavil a neřekl „Věřím v Odina, Thora a Freyu“, protože mimo Olymp dokonce i olympský řád nabýval na mlhavosti a chaotičnoti. Zdá se mi zřejmé ,že Thor nebyl vůbec bůh, nýbrž hrdina. Nic, co by se alespoň trochu podobalo náboženství by nezobrazilo kohokoliv podobného bohu jak se šátrá jako trpaslík v obrovské jeskyni, jež se nakonec ukáže být obrovou rukavicí. Téhle nádherné nevědomosti říkáme dobrodružství. Thor mohl být velký dobrodruh, ale označovat ho za boha je něco podobného jako srovnávat Jahveho a Jacka s fazolovým výhonkem. Odin byl zřejmě skutečným barbarským náčelníkem, možná z temných století počátku křesťanského středověku. Polytheismus na svých okrajích vyprchává do pohádek nebo barbarských vzpomínek, není to monotheismus tak, jak ho vyznávají skuteční monotheisté. Opět to uspokojuje potřebu zvolat nějaké vznosné jméno nebo ušlechtilou vzpomínku ve chvílích, jež jsou samy o sobě vznosné a ušlechtilé, jako je třeba narození dítěte nebo záchrana města. Takhle to jméno ovšem užívali mnozí, pro které to bylo jen jméno. A konečně to uspokojovalo, či spíše částečně uspokojovalo, cosi velmi hluboko uložené v lidskosti, totiž ideu odevzdání části něčeho jako podíl neznámým mocnostem, odlévání vína na zem, vrhání prstenu do moře, jedním slovem, ideu oběti. Idea nevyužít naší výhody plně, odložení něčeho na druhou misku vah k vyvážení naší pochybné pýchy, splacení desátku naší zemi, je moudrá a cenná. Tato hluboká pravda o nebezpečí drzosti, toho, abychom nebyli příliš velcí na své poměry, se vine všemi velkými řeckými tragediemi a je tím, co je činí velkými. Spolu s ní se proplétá téměř tajemný agnosticismus o skutečné povaze bohů, kteří mají být usmiřováni. Tam, kde je gesto odevzdání nejvelkolepější, třeba u velkých Řeků, jde skutečně mnohem víc o ideu, že člověku prospěje, když přijde o vola, než že by si bůh pomohl tím, že ho získá. Říká se, že v některých hrubších formách se groteskně naznačuje, že bůh oběť skutečně jí. Něco takového je ovšem popíráno omylem, jímž jsem tuto poznámku o mythologii začal. Je to nepochopení psychologie snů s otevřenýma očima. Ditě, které předstírá, že v dutém stromě je goblin, udělá něco hrubého a hmotného, třeba mu tam k jídlu nechá kus koláče. Básníky by mohl udělat něco elegantnějšího a důstojnějšího, třeba donést bohu květiny a ovoce. Ale stupeň vážnosti v obou takových činech může být i stejný i se lišit v téměř libovolné míře. Hrubý výmysl totiž není konfesí či krédem o nic víc, než jím je idealisovaný výmysl. Pohan jistě není takový nevěřící jako atheista, aniž by věřil podobně jako křesťan. Cítí přítomnost sil, o nichž si vymýšlí a dohaduje se. Sv. Pavel řekl, že Řekové měli jeden oltář určený neznámému bohu. Popravdě ovšem byli všichni jejich bozi neznámí. A ke skutečnému přelomu v dějinách došlo v okamžiku, kdy jim Pavel zvěstoval toho, kterého nevědomky uctívali. Podstatu celého toho pohanství lze shrnout asi takto. Je to pokus dosáhnou božské skutečnosti toliko imaginací, již v její vlastní sféře rozum nijak neomezuje. Pro pohled na celé dějiny je zcela zásadní, abychom si povšimli, že rozum i u nejracionálnějších z těchto civilisací čímsi zcela odděleným od náboženství. Teprve když jsou takové kultury v úpadku nebo defensivě, objeví se skoro jako dodatečný nápad pár novoplatoniků nebo brahmínů, kteří se je pokouší racionalistovat a i tehdy jen tak, že se pokouší o alegorie. Ve skutečnosti ovšem řeky mythologie a filosofie běží vedle sebe a nesmísí se dokud obě nevtečou do moře křesťanstva. Prostí sekularisté pořád mluví tak, jako by to byla církev, kdo vnesl schisma mezi rozum a náboženství. Ve skutečnosti je pravda taková, že církev byla vůbec první, kdo se pokusil rozum a náboženství spojit. Takové spojení kněží a filosofů v jednom celku nikdy dříve neexistovalo. Mythologie tedy hledala boha skrze imaginaci, nebo hledala pravdu skrze krásu v tom smyslu, v němž krása obsahuje mnoho nejgrotesknější ošklivosti. Jenže imaginace má své vlastní zákony a tedy i své vlastní triumfy, jimž nerozumí ani logikové ani mužové vědy. Tomuto imaginativnímu instinktu zůstala věrná přes tisíc výstředností, přes všechny primitivní kosmické pantomimy s prasetem žeroucím měsíc nebo světem vytaženým z rozpárané krávy, přes závratné křeče a mystická znetvoření asijského umění, přes všechnu strohost strnule zírajících egyptských a asyrských portrétů, přes všechna možná rozbitá zrcadla umění, které jako by deformovala svět a ukazovala oblohu na špatném místě, přes to všechno zůstala věrná čemusi o čem nelze vést spor, čemusi, co dovoluje nějakému umělci z nějaké školy, aby se náhle zastavil před jistou konkrétní deformací a řekl: „Můj sen se stal skutečností.“ Proto všichni skutečně cítíme, že pohanské či primitivní mýty jsou nekonečně podnětné, a to pokud jsme dost moudří na to, abychom nebádali po tom, co naznačují a k čemu podněcují. Všichni proto cítíme, co se myslí pod tím, že Prometheus ukradl oheň z nebes, dokud nějaká ješitná a puntičkářská pesimistická nebo pokroková osoba nevysvětlí, co se tím míní. Proto všichni známe smysl Jacka a fazolového stonku, dokud nám to někdo nezačne vysvětlovat. V tomto smyslu platí, že mýty přijímají lidé nevědomí, ale v tom smyslu, že právě lidé nevědomí dokáží ocenit báseň. Imaginace má své vlastní zákony a triumfy a její obrazy se začínají odívat ohromnou mocí, ať už jsou to obrazy v mysli, obrazy z bláta, zda jsou vytvořeny z bambusu ostrovů jižních moří nebo mramoru hor Hellady. Jenže triumfy byl vždy jeden problém, který jsem na těchto stránkách pokoušel marně analysovat, ale snad jen mohu závěrem formulovat následujícím způsobem.
Jádro a krize celé věci je v tom, že člověk zjistil, že je pro něj přirozené zbožně se klanět, i kdyby se měl zbožně klanět něčemu nepřirozenému. Modla mohla stát strnule a podivně, ale gesta člověka, který se jí klaněl, byla velkorysá a krásná. Nejenže se cítil svobodnější, když se sklonil, on se ve skutečnosti cítil větší, když se klaněl. Cokoliv mu od těch dob bralo gesto klanění jej ve zbožné úctě ochromovalo a dokonce navždy mrzačilo. Omezení na světskost bude proto od té doby vždy útiskem a zotročováním. Znemožnit člověku modlit se znamená dát mu roubík, nemůže-li pokleknout, je v okovech. V celém pohanství proto cítíme podivný dvojí dojem a pocit důvěry a nedůvěry. Když člověk dělá úkon či gesto pozdravu či oběti, když odlévá úlitbu nebo zdvihá meč, ví že dělá něco cenného a mužného. Ví, že dělá jednu z těch věcí, pro něž byl člověk stvořen. To také ospravedlňuje jeho imaginativní experiment. Jenže právě protože to začalo imaginací, končí to jakýmsi úšklebkem a zesměšněním, zejména pokud jde o předmět té úcty. Tento výsměch v intensivnějších okamžicích mysli se stává v řecké tragedii téměř nesnesitelnou ironií. Vypadá to, jako by byl nepoměr mezi knězem a oltářem, nebo mezi oltářem a bohem. Kněz vypadá, jako by byl vážnější a slavnostnější a téměř posvátnější než bůh. Celý řád chrámu je pro jisté části naší povahy, naší přirozenosti, pevný, rozumný a uspokojivý. To platí s výjimkou samého jejich středu, který vypadá podivně proměnlivý a sporný, podobný tančícímu plameni. Celek byl postaven kolem první myšlenky a ta první myšlenka je pořád ještě jakousi fantasií, takřka frivolním výmyslem. V onom podivném místu setkávání vypadá člověk sošněji než socha. Sám může navždy stát v ušlechtilém a přirozeném postoji Modlícího se chlapce. Ovšem bez ohledu na to jaké jméno je napsáno na podstavci, zda Diovo, Amonnovo, či Apollonovo, bůh jemuž se klaní se jmenuje Proteus. O Modlícím se chlapci by se dalo možná říci, že potřebu spíš vyjadřuje, než naplňuje. Jeho ruce jsou zdvižené kvůli normálnímu a nutnému počínání, to že má ruce prázdné je však nicméně podobenstvím. O povaze oné potřeby budeme ještě mluvit, zde bychom snad mohli říct, že se možná tento pravý instinkt nasvědčující, že modlitba a oběť znamenají pro člověka svobodu a rozšíření vztahuje až k oné ohromné a polozapomenuté představě universálního otcovství, jíž jsme viděli, jak všude padá z jitřní oblohy. To je pravda a přece to není pravda celá. V básníkovi představovaném pohanem zůstává nezničitelný instinkt, že se tak docela nemýlí v tom, kam umisťuje svého boha. Je to cosi v duši poesie, když ne zbožnosti. A největší z básníků, pokud ho definujeme jako básníka, nám neřekl, že by nám dal vesmír, absolutno, nebo nekonečno, ale ve svém vlastním větším jazyce místo přebývání a jméno. Žádný básník není toliko pantheistou, i ti, které považujeme za nejpantheističtější, třeba Shelley, začínají právě tak jako pohané s nějakým místním a konkrétním obrazem. Koneckonců Shelley psal o skřivanovi, protože to byl skřivan. Nemůžete vydat mezinárodní a imperiální překlad pro jižní Ameriku, kde byste ze skřivana udělali pštrosa. Mythologická imaginace se tedy pohybuje jakoby v kruzích, vznáší se protože hledá své místo nebo se na ně chce vrátit. Jedním slovem řečeno je mythologie hledání, je to cosi,co spojuje stále se vracející touhu s právě tkak se vracející pochybností a do představy hledání místa , které v sobě má tu nejtemnější, nejhlubší a nejtajemnější lehkomyslnost ze všech nalezených míst mísí tu nejhladovější upřímnost. Tak daleko nás dokáže vést osamělá imaginace, později se musíme obrátit k osamělému rozumu. Nikde po celé téhle cestě nejdou společně. Právě tím se všechny tyhle věci liší od náboženství či od reality, kde se tyto dimense setkávají v jakési pevné podobě. Od reality se neliší tím, jak vypadají, ale tím, čím byly. Obraz může vypadat jako krajina, může ji připomínat v jednom každém posledním detailu. Jediný detail v němž se liší je ten, že to žádná krajina není. Je to jen takový rozdíl, který odlišuje portrét královny Alžběty I. od královny Alžběty I. Jen v tomto mythickém a mystickém světě může portrét existovat před osobou a proto to byl portrét neurčitjší a pochybnější. Kdokoliv ale cítil a sytil se atmosférou těchto mýtů bude vědět, co mám na mysli, když říkám, že v jednom smyslu ani netvrdily, že by byly skutečnostmi. Pohané o skutečnostech snili a sami by jako první vlastními slovy přiznali, že někteří přišli branou ze slonoviny a jiní branou z rohoviny. Vskutku to bývá tak, že sny, jež se dotýkají těchto jemných a tragických věcí bývají velmi živé a skutečně mohou způsobit, že se spáč probudí s pocitem, že mu ve snu puklo srdce. Bývá to tak, že se vznáší nad jistými vášnivými tématy setkání a rozchodu, života, jenž končí smrtí či smrti, jež je počátkem života. Deméter prochází postiženým světem a hledá ukradené dítě, Isis marně rozpíná své ruce nad světem ve snaze shromáždit Osirisovy údy a kopci zní nářek pro Atyse a lesy lkání nad Adonisem. Vším tím žalem se mísí mystický a hluboký doje, že smrt může vysvobozovat a tišit, že nám taková smrt dává božskou krev že sesbírání rozbitého božího těla představuje všechno dobro. Může o tom skutečně mluvit jako o přeznamenáváních, pokud a dokud pamatujeme, že jde jen o náznaky a směrem dopředu vržené stíny. Metafora stínu se tu zrovna velmi přesně trefuje do pravdy, která je tu velice důležitá. Stín je totiž tvar, je to něco, co přenáší právě jen tvar a ne strukturu či tkanivo. Byly to věci, které se podobaly něčemu skutečnému, a když říkáme, že se se podobaly, říkáme současně, že byly odlišné. Říct, že se něco podobalo psu znamená jinými slovy říct, že to nebyl pes a v tomto smyslu identity platí, že mýtus není člověk. O Isis ve skutečnosti nikdo nesmýšlel jako o lidské bytosti, Deméter nikdo nepovažoval za historickou postavu, ani Adonise za zakladatele církve. Neexistovala žádná idea, že by kdokoliv z nich změnil svět, spíše jejich opakující se smrt a život nesly smutné a krásné břímě neměnnosti světa. Nikdo z nich nebyl revolucí či obratem, leda ve smyslu v němž se otáčí slunce a měsíc. Uniká nám celý jejich smysl, pokud nevidíme, že jsou stínem, jímž jsme my a stínem, který se snažíme dohonit a zmocnit se ho. V jistých rysech oběti a společenství přirozeně naznačují jaký druh boha by je mohl uspokojit, nenaznačují však, že by byli uspokojeni. A pokud někdo říká, že by snad byli, tak špatně rozumí poesii.
Ti kdo mluví o pohanském Kristu mají méně pochopení pro pohanství než pro křesťanství. Ti kdo nazývají tyhle „kulty“ „náboženstvími“ a „srovnávají“ je s jistotou a výzvou církve mnohem méně něž my oceňují to, co učinilo pohanství lidským nebo to, co působí, že se klasická literatura dosud drží ve vzduchu jak píseň. Dokazovat, že hlad a pokrm je jedno a to samé, není zrovna lidskou laskavostí vůči hladovějícím. Tvrdit, že naděje ničí potřebu štěstí není zrovna pronikavé pochopení pro mladé. A tvrdit, že tyto obrazy v mysli, obdivované výlučně abstraktně, existovaly v jednom světě s živým člověkem a živou obcí, kteří je uctívali pro jejich konkrétnost, je už zcela nereálné. To už bychom mohli rovnou říkat, že kluk, který si hraje na zloděje je to samé jako muž, který prožívá svůj první den v zákopech, nebo že chlapcovy první fantasie o „té tak ne docela nemožné“ jsou to samé jako svátostné manželství. Podstatně se liší právě v tom, kde se povrchně podobají, skoro bychom mohli říct, že nejsou stejné, i když stejné jsou. Liší se jen v tom a proto, že jedna skutečná je a druhá ne. Nemyslím jen to, že já věřím, že jedna pravá je a druhá ne. Myslím tím to, že jedna nebyla nikdy zamýšlena stejně pravá či pravdivá jako ta druhá. V jakém smyslu měla být pravá jsem se tu pokusil neurčitě naznačit, nesporně je to však něco mnohem jemnějšího a téměř nepopsatelného. Je to tak jemné, že se badatelé, kteří tvrdí, že to staví jako protivníka našeho náboženství míjí celým smyslem a cílem svého bádání. Tomu, co znělo v dutém nářku nad mrtvým Adonisem a proč měla Velká matka dceru sezdanou se smrtí, rozumíme líp než učenci, dokonce i ti z nás, kteří nejsou učenci. Do elesijských mystérií jsme vstoupili hlouběji než oni a dosáhli jsme vyššího stupně, kde brány v branách střežily moudrost Orfeovu. Známe smysl všech mýtů. Známe poslední tajemství odkrytá dokonalému zasvěcenci. A není to hlas kněze nebo proroka hlásající „Tyto věci jsou“. Je to hlas snílka a idealisty naříkajícího „Proč tyto věci nemohou být?“

IV. Bůh a srovnávací náboženství

Provázel mě jednou po římských základech starobylého britského města jeden profesor, který mi řekl cosi, co mi připadalo jako parodie na mnoho jiných profesorů. Možná ten vtip došel i profesorovi, třebaže zachoval železnou vážnost a třeba si uvědomil, a možná taky ne, že to byl vtip na mnoho z toho, čemu se říká srovnávací náboženství. Ukázal jsem na hlavu sochy slunce s obvyklým věncem paprsků kolem hlavy, ale s odlišnou tváří na ní. Namísto chlapeckého vzhledu Apollononva byla obrostlá vousem jako Neptun či Jupiter. „Ano,“ pravil s jistou velmi jemnou přesností, „má se za to, že zobrazuje místního boha Sul. Ti nejlepší znalci identifikují Sul s Minervou, ale na tuhle sochu bývá poukazováno s tím, že taková identifikace nemusí být úplná. Takhle to vypadá, když je něco velmi, velmi mírně řečeno. Moderní svět je šílenější než jakákoliv satira na něj. Kdysi dávno nechal pan Belloc svého burleskního profesora říct, že moderní výzkum v bustě Ariadny rozeznal Silenia. To ale není lepší, než když se se Minerva doopravdy objeví coby vousatá žena z ansámblu páně Barnumova. Jen se to obojí podobá mnoha identifikacím „podle nejlepších znalců“ komparativního náboženství. Když jsou součásti katolické víry přirovnávány k všelijakým divokým mýtům ani se nesměju, ani nekleju, ani žádnou neplechu nedělám a omezím se na to, že řeknu velmi zdvořile, ba přímo dvorně, že taková identifikace není úplná. Za časů mého mládí se obecně používal pojem náboženství humanity pro comtismus, theorii jistých racionalistů, kteří celek lidstva uctívali jako Nejvyšší bytost. Dokonce i ve dnech svého mládí jsem poznamenal, že je cosi malinko divného na opovrhování naukou o Trojici a jejím znevažování coby mystického, ba maniakálního rozporu, když se pak po nás chce, abychom se klaněli božstvu, jež je jedním Bohem ve sto milionu osob a osob nezaměňuje, ani podstatu nedělí. Je tu však ještě jedna entita, víceméně definovatelná a mnohem představitelnější než mnohohlavá a obludná modla lidstva. Člověk vskutku není modlou, ale téměř všude je modloslužebníkem. A všechny ty přepočetné lidské modloslužby mají v sobě cosi, co je v mnoha ohledech mnohem lidštější a sympatičtější než moderní metafysické abstrakce. Měl-li nějaký asijský bůh tři hlavy a sedmero paží, je v tom přinejmenším idea hmotného vtělení neznámé síly blíž k nám a ne dál od nás. Kdyby ale byli naši přátelé Brown, Jones a Robinson při nedělní vycházce náhle proměněni a sloučeni v asijskou modlu před našima očima, pak by jistě vypadali vzdáleněji. Kdyby Brownovy paže a Robinsonovy nohy mávaly z jednoho společného těla, vypadalo by to, jako by mávali smutně na rozloučenou. Kdyby se na jednom krku objevily hlavy tří usmívajících se gentlemanů, pak bychom váhali i nad tím, jakým jménem našeho nového a poněkud abnormálního přítele oslovit. V mnohohlavé a mnoharuké orientální modle se jistý smyl pro tajemství stává alespoň částečně srozumitelným, jisté beztvaré síly přírody nabývají temnou, ale přece jen materiální podobu. A i když tohle může platit o mnohotvarém bohu, o mnohotvarém člověku to neplatí. Čím méně jsou lidské bytosti navzájem odděleny, tím méně jsou lidské, mohli bychom říct, že jsou tím méně lidské, čím méně jsou samotné. Tím, že jsou lidské bytosti méně isolované, jsou I méně srozumitelné, a v přísném slova smyslu bychom měli pravdu, kdybychom řekli, že čím jsou k nám blíž, tím jsou nám vzdálenější. Ethický zpěvník či kancionál takového náboženství humanitariárního druhu byl pečlivě vybrán a vyčištěn na základě principu, že je nutno uchovat cokoliv lidského a vymýtit vše božské. Jedním z důsledků bylo, že se objevila píseň v pozměněné podobě a pod názvem “Blíž k tobě lidstvo, vždy k tobě blíž”. To ve mně vždycky vyvolávalo představu lidí visících na držadlech při návalu v metru. Je ale podivné a úžasné, jak daleko od sebe mohou lidské duše vypadat, když jsou jejich těla takhle blízko.
Lidskou jednotu, jíž se tu zabývám, nutno odlišit a neplést s moderní industriální monotonností a stádovosti, které jsou víc tlačenicí než společenstvím. Je to něco, k čemu skupiny lidí ponechaných vlastnímu osudu, ba i jedinci ponechaní vlastnímu osudu všude tíhli vedeni instinktem, který můžeme skutečně nazývat lidským. Jako všechny zdravé lidské věci v mezích jisté obecné povahy nabýval velmi rozmanitých podob, to je totiž příznačné pro vše, co předchází a obklopuje otrocké průmyslové město. Industrialismus se přímo chlubí tím, že vše, co vyrábí je podle jednoho vzoru, že lidé na Jamajce nebo v Japonsku mohou rozlomit tutéž pečeť a pít tutéž mizernou whisky, že jeden člověk na severním pólu a jiný na jižním mohou znát tutéž úroveň optimismu ohledně téhož pochybného konservovaného lososa. Ovšem víno, ten dar bohů lidem, se může lišit údolí od údolí, ba I vinice od vinice, může se měnit ve stovku vín, aniž by nám jediné z nich ani na okamžik připomnělo whisky, a sýr též bývá jiný kraj od kraje, aniž bychom přitom zapomínali na rozdíl mezi sýrem a křídou. Když proto mluvím o téhle věci, mluvím nutně o čemsi, co nepochybně zahrnuje velmi široké odlišnosti, já tu nicméně budu vycházet z toho, že jde o jednu věc. Budu vysvětlovat, že většina moderních potíží a trápení vychází z nepochopení, že jde opravdu o jednu věc. Budu tvrdit, že před všemi řečmi o srovnávacím náboženství a jednotlivých náboženských zakladatelích je první a nejdůležitější uznat a poznat tu věc vcelku jako něco takřka vrozeného a normálního pro ono velké společenství, které nazýváme lidstvem. Tou věcí je pohanství a na těchto stránkách chci ukázat, že je jediným skutečným sokem Církve Kristovy.
Srovnávací náboženství je opravdu velice srovnávací. Tím chci říct, že je natolik záležitostí stupně, vzdálenosti a rozdílu, že je jen poměrně úspěšné, když se pokouší o porovnání. Při bližším pohledu zjistíme, že porovnává věci, které jsou ve skutečnosti docela nesrovnatelné. Jsme tak zvyklí vídat tabulku či katalog velkých světových náboženství pěkně srovnaných do sloupců vedle sebe, až se nám začne zdát, že stojí v jedné řade vedle sebe. Jsme tak zvyklí vídat jména velkých náboženských zakladatelů vedle sebe: Kristus, Mohamed, Buddha, Konfucius. Ve skutečnosti je ta ale jen trik, další z těch optických ilusí jimiž lze cokoliv uvést do konkrétního vztahu posunutím do konkrétního úhlu pohledu. Tato náboženství a náboženští zakladatelé, či přesněji náboženství a zakladatelé, které jsme se rozhodli nakládat vedle sebe, nevykazují ve skutečnosti žádný společný charakter. Ilusi zčásti vyvolává islám, který je na seznamu hned po křesťanství, protože islám přišel po křesťanství a do značné míry je jeho napodobením. Ta další východní náboženství, nebo co za náboženství označujeme, se nejen nepodobají církvi, ona si nejsou ani podobná navzájem. Když dospějeme ke konfuciánství na konci seznamu, přicházíme k docela jinému myšlenkovému světu. Porovnávat křesťanské a konfuciánské náboženství je něco podobného jako porovnávat theistu a anglického statkáře nebo se ptát zda někdo věří v nesmrtelnost je stoprocentní Američan. Konfuciánství může být civilisací, ale není to náboženství.
Pravda je taková, že církev je na to, aby svou jedinečnost prokázala, příliš jedinečná. Nejoblíbenější a nejsnazší důkaz je paralela a zde žádná paralela není. Není proto snadné odhalit a ukázat omyl spočívající vytvoření falešné klasifikace v níž má zapadnout něco jedinečného, když jde o skutečně jedinečnou věc. Protože neexistuje nikde přesně stejný fakt, neexistuje ani přesně stejný omyl. Vezmu ale to, co je tak osamělému sociálnímu fenoménu nejbližší, abych ukázal, jak ti pak pohlceno a asimilováno. Myslím, že většina z nás se shodne na tom, že na postavení Židů je cosi neobyčejného a jedinečného. Neexistuje žádný jiný ve stejném smyslu mezinárodní národ, žádná jiná starodávná kultura rozptýlená v různých zemích a přece stále zvláštní a nezničitelná. Nu a jde tu o cosi podobného pokusu vytvořit seznam kočovných národů s cílem jaksi změkčit Židovu podivnou osamělost Bylo by docela snadné to udělat, týmž postupem, který seznam otevře přibližně přijatelnými jmény a nakonec pak dopíše i ty docela odlišné, aby ten seznam dal nějak dohromady. V novém seznamu kočovných národů by tak Židy následovali Cikáni, kteří jsou alespoň opravdoví kočovníci i kdyby nebyli skutečným národem. Profesor nové srovnávací nomádologie by zlehka přešel k něčemu jinému i kdyby to mělo být něco docela jiného. Mohl by začít mluvit o toulavých dobrodružstvích Angličanů, kteří roztrousili své kolonie po tolika mořích a označit za kočovníky i je. Je docela pravda, že mnoho Angličanů je podle všeho v Anglii velmi neklidných. Je docela pravda, že ne všichni svou zemi opustili pro její dobro. Jakmile zmíníme toulavou či tuláckou říši Angličanů musíme doplnit i podivnou exilovou říši Irů. V naší imperiální literatuře si totiž můžeme všimnout zvláštního faktu, že totiž tatáž všudypřítomnost a neklid, jež jsou důkazem anglické podnikavosti a triumfu jsou právě tak důkazem irské marnosti a neúspěchu. Pak se profesor nomádologie zamyšleně rozhlédne kolem a vzpomene si, že se v poslední době hodně mluvilo o německých číšnících, německých holičích, německých úřednících, o Němcích usazujících se v Anglii, Spojených státech a jihoamerických republikách. A tak Němce zapíše jako pátou kočovnou rasu a k velkému užitku tu přijdou slova jako Wanderlust nebo folk-wandering. Našli se totiž historikové, kteří doopravdy tvrdili, že Němci byli zastiženi (řekla by policie), jak se potulují zrovna po Palestině. A teď profesor, který cítí, že je skoro u konce udělá poslední zoufalý skok. Vzpomene si, že francouzská armáda se zmocnila téměř každého z evropských hlavních měst, že pod velením Karla Velkého či Napoleona pochodovala nesčetnými podrobenými zeměmi a to přece musí být wanderlust a známka kočovné rasy. Tak bude profesor mít svých šest potulných národů pěkně vedle sebe a pohromadě a bude mít dojem, že Žid už není takovou tajemnou ba mystickou výjimkou. Ovšem lidé, kteří mají víc zdravého rozumu si snad všimnou, že kočovnictví rozšířil jen tím, že rozšířil význam toho slova a že jej rozšířil ntolik že už žádný význam nemá a nedává žádný smysl. Je docela pravda, že francouzský voják vykonal některé z nejskvělejších podchodů v celých dějinách vojenství. Právě tak však platí a ještě očividnější je, že pokud není francouzský rolník zakořeněnou skutečností, pak není ve světě žádné zakořeněné reality, jinak řečeno, pokud je kočovníkem francouzský rolník, pak není na světě ničeho, než kočovníků.
Nu a to je trik téhož druhu, jako je ten vyzkoušený v případě srovnávacího náboženství zakladatelů světových náboženství stojících spořádaně ve vší vážnosti pěkně v řadě vedle sebe. Je to snah zatřídit Ježíše stejně jako v předchozím případě zatřídit Židy pomocí vynalezení nové kategorie pro ten účel a jejím doplněním vycpávkami a druhořadými kopiemi. Nechci tvrdit, že by ty věci nebyly často velké ve své skutečné kategorii a povaze. Konfuciánství a buddhismus jsou velké věci, ale není správné je označovat za církve, právě tak jako jsou Francouzi a Angličané velké národy, ale je nesmysl označovat je za kočovníky. Mezi křesťanstvem a jeho nápodobou v islámu jsou jisté podobnosti, ono když na to přijde, tak by se našly jisté podobnosti mezi Židy a Cikány. Jinak je ten seznam ale sestaven z čehokoliv, co přišlo pod ruku, z čehokoliv, co lze zapsat do jednoho katalogu, aniž by patřilo do jedné kategorie.
V tomto náčrtu náboženské historie navrhuji, se vší zdvořilou úctou k lidem mnohem učenějším než já, tuhle moderní metodu třídění zcela škrtnout a nezabývat se jí, jsem se přesvědčen že padělala historická fakta. Předložím zde alternativní klasifikaci náboženství o které jsem přesvědčen, že bude pokrývat jak všechna fakta, tak všechny fantasie, což je zde stejným dílem důležité. Namísto, abych náboženství rozděloval geograficky a jaksi vertikálně, na křesťanské, muslimské, brahmínské, buddhistické a tak dál, roztřídím je psychologicky a v jistém smyslu horisontálně do vrstev duchovních prvků a vlivů, jež mohu někdy existovat v jedné zemi či třeba i v jednom člověku. Když na chvíli odhlédnu od církve přirozená náboženství celého lidstva bych mohl třídit třeba do skupin nadepsaných: Bůh, bohové, démoni, filosofové. Mám za to, že nějaké takové třídění nám pomůže lidské duchovní zkušenosti uspořádat mnohem úspěšněji než běžný postup srovnávání náboženství a že mnohé velké postavy tímhle způsobem na své místo přirozeně zapadnou, zatímco druhým způsobem jsou do něj násilím cpána. Protože budu tyto tituly či pojmy či tituly v dalším výkladu či odkazech častěji používat bude nejspíš vhodné, když tu vyložím a definuji, co podle mě znamenají. A v této kapitole začnu tím prvním, nejprostším a nejvznešenějším. Když se zabýváme prvky pohanského lidstva musíme se na začátku pokusit popsat nepopsatelné. Mnozí se s potížemi popisu vypořádali tak, že to s výhodou popřeli, nebo aspoň ignorovali, ale celý vtip je v tom, že to bylo cosi, co nebylo nikdy eliminováno, ani když to bylo ignorováno. Takoví badatelé jsou natolik posedlí svou evoluční monomanií, že vše velké roste ze semínka nebo něčeho menšího, než je samo. Zdá se, že při tom zapomínají, že každé semínko pochází ze stromu, nebo něčeho většího než je samo. Nu a máme velmi dobrý důvod dohadovat se, že náboženství původně nevzešlo z nějakého později zapomenutého detailu, který byl příliš drobný, než aby ho bylo možné vysledovat. Mnohem pravděpodobnější je, že to byla idea příliš veliká, než aby ji bylo možné zvládnout. Je velmi dobrý důvod domnívat se, že mnoho lidí začalo u prosté, ale ohromující myšlenky jednoho Boha, který vládne všemu a potom upadli do takových věcí, jako je uctívání démonů cestou téměř jakéhosi tajného prohýření. I test barbarských věr, tolik oblíbený mezi folklorními badateli podle všeho často takový názor podporuje. U některých z nejhrubších divochů, primitivních ve všech smyslech v nichž tohle slovo používají antropologové, kupříkladu u australských domorodců nacházíme čistý monotheismus s velmi vysokou morální úrovní. Jeden misionář kázal kmeni velmi divokých polytheistů, kteří mu vyprávěli všechny své polytheistické příběhy a on jim oplátkou vyprávěl o existenci jednoho dobrého Boha, který je duch a soudí lidi podle duchovních standardů. A mezi těmi tupými a nechápavými barbary to najednou začalo hučet, jako by někdo prozrazoval velké tajemství a jede druhému říkali: „Atahocan! On mluví o Athaocanovi!“ Zřejmě patřilo ke zdvořilosti a možná i ke slušnosti nemluvit mezi polytheisty o Athaocanovi. To jméno možná není tak uzpůsobené jako některá z našich k přímému a vážnému náboženskému povzbuzení a poučení, ale tyto prosté ideje vždy pokrývá a mate mnoho jiných sociálních sil. Starý bůh možná představoval starou morálku, která v hojnějších časech lidem připadla protivná, možná bylo obcování s démony mezi nejlepšími lidmi oblíbenější, jako v moderní módě spiritismu. V každém případě existuje hodně podobných příkladů. Všechny svědčí o nezaměnitelné psychologii věci brané za danou, odlišné od něčeho, o čem se mluví. Působivý příklad najdeme v příběhu doslovně zapsaném podle vyprávění amerického Indiána z Kalifornie, které začíná vydatným legendárním a literárním požitkem: „Slunce je otcem a vládcem nebes. Ono je velkým náčelníkem. Měsíc jeho žena a hvězdy jsou jejich děti.“ a tak dál celým velmi chytrým a složitým příběhem, kde se kdesi v prostředku dozvíme mezi řečí, že slunce a měsíc musí něco udělat protože „tak to nařídil Velký duch, který žije nade všemi.“ Přesně takový je postoj většiny pohanství k Bohu. Je čímsi předpokládaným, zapomenutým a náhodně připomenutým, což asi není zvyk, který byl nějak omezený na pohany. Někdy se na vyšší božstvo vzpomíná na vyšších morálních úrovních a je jakýmsi tajemstvím. Jak však bylo správně řečeno je divoch vždy hovorný pokud jde o jeho mythologii, ale mlčenlivý, pokud jde o jeho náboženství. A vskutku australští divoši vykazují takové myšlenkové převraty, které by starověcí lidé považovaly po právu za hodné protinožců. Tihle divoši je tak mezi řečí utrousí takové maličkosti jako příběh o slunci a měsíci coby půlkách dítěte přeťatého ve dví nebo v nezávazné konversaci utrousí něco o olbřmí kosmické krávě, kterou když podojí, tak prší, o tomhle mluví jen aby řeč nestála a pak se skryjí do tajných jeskyní uzavřených ženám a bělochům. A v těchto chrámech děsivého zasvěcení, kde za býčího řevu a odkapávání obětní krve, šeptá kněz poslední tajemství známá jen zasvěceným, že totiž s poctivostí nejdál dojdeš, že trocha laskavosti nikomu neuškodí, že všichni lidé bratři jsou a že existuje jen jeden Bůh, Otec Všemohoucí, stvořitel všeho viditelného a neviditelného. Jinak řečeno máme tu jistou kuriositu náboženských dějin. Divoch se chlubí těmi nejnemožnějšími a nejodpudivějšími částmi své víry a ty nejrozumnější a nejvěrohodnější skrývá. Vysvětlení spočívá v tom, že nejsou v tom smyslu součástmi jeho víry. Mýty jsou jen jen volná vyprávění, třebaže se ve své volnosti rozmachují až k nebi, jsou jako vodní gejzíry nebo tropický déšť. Mystéria jsou příběhy pravdivé a jsou předávány v utajení, aby byly brány vážně. Je věru velmi snadné zapomenout, že theismus obsahuje vzrušení. Román v němž by se ukázalo, že mnoho různých postav je ve skutečnosti postavou jedinou by byl románem opravdu senzačním, ba přímo skandálním. Stejně tomu je i s ideou, že slunce, strom a řeka jsou převleky jediného boha ne mnoha bohů. Žel příliš snadno dokážeme brát Atahocana za danost. Bez ohledu na to, zda vybledne do banální pravdy nebo je uchováván jako cosi senzačního tím, že je uchováván v tajnosti, je vždy zřejmé, že je buď starou banalitou nebo starou tradicí. Nic neukazuje, že by to byl jen vylepšený produkt pouhé mythologie a vše nasvědčuje tomu, že ji předchází. Je uctíván nejprostšími kmeny, u nichž nenajdeme ani stopy po tom, že by znaly duchy nebo milodary vkládané do hrobů nebo jakoukoliv jinou z komplikací v nichž hledají Herbert Spencer a Grant Allen původ nejprostší ze všech idejí. Ať už existovalo kdykoliv cokoliv, nidky neexistovala žádná evoluce ideje Boha. Ta idea byla skrývána, obcházena, téměř zapomenuta, dokonce zamlouvána, nikdy ale neprocházela žádnou evolucí.
Této změně nasvědčuje nemálo náznaků odjinud. Ukazuje k ní například fakt, že i polytheismus někdy vypadá jako kombinace několika monotheismů. Nějaký bůh získá na hoře Olympu jen podružné místo, když ale ještě žil ve svém údolíčku patřila země i nebesa a všechny hvězdy. Podobně jako se mnohé malé národy rozpouští ve velkém impériu, tak i on se své lokální universality vzdává jen proto, aby se podrobil universální omezenosti. Už třeba samotné jméno boha Pana nasvědčuje, že se stal bohem lesů, když předtím byl bohem celého světa. Samo jméno Jupiterovo je téměř pohanským překladem „Otče náš jenž jsi na nebesích“. Právě tak jako Velký Otec symbolisoval oblohu, tak tomu bylo i s Velkou Matkou, již stále nazýváme Matkou Zemí. Demeter, Ceres a Cybelé často vypadají, jako by byly skoro schopné celou tu božskou práci vzít na sebe, aby lidé nepotřebovali žádné bohy. Zdá se docela rozumné předpokládat, že velké množství lidí nemělo žádné jiné bohy než jednoho z těchto, kterého uctívali jako tvůrce všeho.
Zdá se, že v některých z největších a nejlidnatějších částech světa, například Číně, nebyla prostší idea Velkého Otce příliš komplikována soupeřícími kulty, i když v jistém ohledu přestala být kultem sama. Největší autority se podle všeho domnívají, že i když je konfuciánství v jednom ohledu agnostické nestaví se přímo proti starému theismu a to právě proto, že se samo poněkud neurčitým theismem stalo. Bůh se v něm jmenuje Nebesa, je to něco podobného, jako když je zdvořilý člověk v saloně v pokušení zaklít. Ale nebesa jsou pořád nad námi, i kdyby měla být velmi vysoko nad námi. Máme z ní úplný dojem pravdy, která se stahovala, až ustoupila velmi daleko, aniž by přitom přestala být pravdou. A už tahle věta sama nás vede zpět k téže ideji dokonce i pohanské mythologii Západu. Ve všech těch tajuplných a velmi imaginativních mýtech o oddělení nebe a země je cosi z právě této představy stahující se vyšší moci. O tom, že nebe a země byly kdysi milenci, nebo byli kdysi jedním, když je pak něco povýšeného, často neposlušné dítě, od sebe odtrhlo a svět byl zbudován na propasti, na rozdělení a odtržení, o tom všem slýcháme ve stovce různých podání. Jednu z nejodpudivějších verzí podala řecká civilisace v mýtu o Uranovi a Saturnovi. K nejkouzelnějším patří ta od nějakých černých divochů, která vypráví o tom, kterak malá rostlinka pepře rostla čím dál výš až celé nebe nadzdvihla jako pokličku. Je to krásné barbarské vidění rozbřesku pro některé z našich malířů, kteří tolik milují tropické šírání. O mýtech a vysoce mýtických vysvětleních, jež moderní lidé pro mýty mají něco povíme v další části, protože nemohu než si myslet, že většina mythologie se nachází na jiné a povrchnější úrovni. Ovšem v této prvopočáteční vizi roztržení jednoho světa ve dva je jistě cosi víc z nejzazších ideí. A pokud jde o to, co to všechno znamená, člověk se o tom víc dozví, když si lehne na záda v poli a bude se dívat na oblohu, než kdyby přečetl celé knihovny i těch nejučenějších pojednání o folkloru. Pochopí, co to znamená, když se říká, že by nám měla obloha být blíž než je a že možná někdy i blíž bývala, že to není jen cosi cizího a propastného, ale v jakémsi smyslu něco od nás odtrženého a loučícího se. Do mysli se mu vkrade podivná úvaha, že tvůrce mýtu nebyl jen tak nějaký jelimánek nebo vesnický idiot, který by si myslel, že může mraky krájet jako koláče, ale že v sobě měl něco víc, než je zvykem a v oblibě připisováno troglodytovi a že možná Thomas Hood nemluvil zrovna jako troglodyt, když řekl, že jak šel čas říkaly mu vrcholky stromů jen tolik, že měl k nebi dál, než když býval malý kluk. Tak či tak by legenda o Úranovi, Pánovi nebes, svrženém Saturnem, Duchem času, by pro autora oné básně cosi znamenala. A znamenala by, mimo jiné, právě tohle vypovězení a zahnání prvotního otcovství. Už v samotné myšlence, že existovali bohové před bohy je obsažena idea Boha. V náznacích onoho starobylejšího řádu je obsažena ide větší prostoty. Tuto úvahu podporuje proces množení, který známe z historických časů. Bozi, polobozi a héroové se nám množí jako králíci přímo před očima a sami naznačují, že rodina mohla mít jednoho zakladatele. Mythologie je čím dál komplikovanější a už to samo nasvědčuje, že na počátku byla jednodušší. A dokonce i na vnějších důkazech, těch o nichž se říká,že jsou vědecké, se proto dá postavit docela dobrá argumentace ve prospěch tvrzení, že člověk začal s polytheismem, než se rozvinul či upadl do polytheismu. Mně tu ale zajímá spíš vnitřní než vnější pravda a jak jsem už řekl, vnitřní pravda je takřka nepopsatelná. Máme mluvit o čemsi, o čem lidé nemluví, a to je celý vtip s tou věcí, máme nejen překládat z cizího jazyka nebo řeči, ale z cizího ticha. Za vším polytheismem a pohanstvím tuším jakýsi nesmírný náznak a zdá se mi, že ve všech těch divoškých vírách nebo řeckých počátcích o něm máme jen tu a tam roztroušené nápovědi. Není to zrovna to, co chápeme pod Boží přítomností, v jistém smyslu bychom spíše mohli mluvit o Boží nepřítomnosti. Nepřítomnost ale neznamená neexistenci a člověk připíjející na nepřítomné přátele nemá na mysli, že by z jeho života vymizelo všechno přátelství. Je to prázdno, ale není to negace, je to něco zrovna ta positivního jako prázdná židle. Tvrdit, že pohané viděli v nadolympských výšinách prázdný trůn by bylo přehnané. Bližší pravdě by bylo vzít si obří obrazivost Starého zákona v níž viděli proroci Boha zezadu, bylo to, jako by se jistá nezměrná přítomnost otočila ke světu zády. Přece by nám však smysl toho všeho opět unikl, kdybychom předpokládali, že to bylo něco tak nápadného a živého jako monotheismus Mojžíše a jeho lidu. Netvrdím, ze by pohanské národy byly touto ideou jakkoliv přemoženy jen proto, že dokáže přemoci. Přímo naopak, bylo to cosi tak velkého, že to nesli zlehka, jako my všichni neseme tíží oblohy. Když upřeme pozornost na nějaký detail, třeba ptáka či oblak, můžeme docela ignorovat jeho hrozné černé pozadí, můžeme odhlížet od oblohy a právě proto, že se na nás řítí se zničující silou máme dojem, že neváží nic. Něco takového může být jen dojmem a dojmem poněkud jemným, ale pro mě je to velmi silný dojem z pohanské literatury a náboženství. Opakuji, že v našem specifickém, svátostném, smyslu je tu absence Boží přítomnosti. Ve velmi reálném smyslu tu však máme přítomnost Boží nepřítomnosti. Cítíme ji v bezedném smutku pohanské poesie, protože pochybuji o tom, že by ve vší nádherné mužnosti starověku byl někdo tak šťastný jako byl šťastný sv. František. Cítíme to z legend o zlatém věku a pak znovu v neurčitých náznacích, že sami bohové jsou vposledku příbuzní s čímsi jiným, i když už třeba onen Neznámý Bůh vybledl do podoby Osudu. Především to pak cítíme v oněch nesmrtelných chvílích, kdy se pohanská literatura jakoby vrací do nevinnějšího starověku a mluví přímějším hlasem, a není jí tak hodno žádné slovo, až na naše jedno monotheistické jednoslabičné. Nemůžeme říct nic než „Bůh“ ve větě jako je ta, v níž se Sokrates loučí se svými soudci: „Já jdu zemřít a vy žít, a jen Bůh sám ví, kdo z nás se ubírá lepší cestou.“ Jiné slovo nemůžeme použít ani pro nejlepší chvíle Marka Aurelia: „Mohou-li říci oni drahé město Cecropsovo, jak bys ty nemohl říci drahé město Boží?“ A není jiné slovo, které bychom mohli použít i v onom mocném verši, v němž Vergilius promlouval je všem, kdo trpěli skutečný nářkem křesťanů před Kristem. „A ty, kdož jsi ještě horší věci snášel, i tomu Bůh dá konec.“
Je tu zkrátka pocit, že je tu něco vyššího než jsou bohové, protože je to však vyšší, je to i vzdálenější. Dokonce ani Vergilius ještě nesvedl rozluštit hádanku a paradox onoho jiného božstva, jež je jak vyšší, tak blížšší. Pro ně bylo to, co bylo skutečně božské velmi vzdálené, natolik vzdálené, že to čím dál víc vypouštěli ze svých myslí. Mělo to čím dál méně společného s pouhou mytologií, o níž budu psát později. A přece, když uvážíme jaká většina mythologií je, je i v tom bylo jakési tiché přiznání jisté nepopsatelné čistoty. Tak jak ji Žid nesnižoval obrazy, Řek ji neznevažoval dokonce ani představami. V časech, kdy bohové byli vzpomínáni hlavně pro své vylomeniny či prostopášnosti to bylo hnutí poměrně zbožně uctivé. Zapomenout na Boha bylo úkonem zbožnosti. Jinak řečeno, cosi v celém tónu té doby nasvědčuje, že lidé se smířili s nižší úrovní a přece si pořád zpola uvědomovali, že byla nižší. Těžko se pro takové věci hledají slova, ale přece je tu jedno slovo zrovna pohotově připraveno. Ti lidé si byli vědomi Pádu, i kdyby si nebyli vědomi ničeho jiného a to samé platí i pohanském lidstvu. Ti kdo padli si mohou pamatovat pád, i kdyby si už nepamatovali z jaké výšky padali. Jakási taková lákavá chybějící nebo porušená vzpomínka je v pozadí všeho pohanského cítění. Existuje cosi jako schopnost na okamžik si vzpomenout na to, co jsme zapomněli. I ti nejnevědomější v celém lidstvu z pouhého pohledu na zemi vědí, že zapomněli na nebe. Pravdou ovšem zůstává, že i tihle lidé měli chvíle, podobné vzpomínkám na dětství, kdy slyšeli sami sebe mluvit prostším jazykem. Byly chvíle, kdy si Římané, třeba Vergilius v již citovaném verši, prosekali písní jako ranami meče cestu z houštiny mythologií, dav bohů a bohyň se pak najednou ponořil mimo dohled a na obloze zůstal jen Otec Nebes.
Tento druhý příklad je velmi významný pro další postupný krok. Na postavě Jupitera, Pana, či staršího Apolla stále ulpívá bílé světlo jakoby ze ztraceného jitra a je docela možné, že každý z nich byl, jak jsme už podotkli božstvem stejně ojedinělým jako Jahve či Alláh. Je velmi důležité si zde povšimnout, že o svou osamělou universalitu přišli v procesu mísení velmi podobném tomu, kterému se později začalo říkat synkretismus. Celý pohanský svět se pustil do stavby Pantheonu. Připouštěli čím dál víc bohů, už ne jen bohů Řeků, ale i babrarů, už ne jen bohy z Evropy, ale i z Asie a Afriky. Čím víc, tím líp a tím lepší bude zábava, říkali si, i když pravda věru, někteří z těch afrických a asijských bohů zrovna moc veselí nebyli. Přiznali jim rovnocenné trůny se svými vlastními bohy a někdy je se svými vlastními ztotožnili. Mohli to považovat za obohacení svého náboženského života, znamenalo to ovšem ztrátu všeho, co dnes označujeme za náboženství. Znamenalo to, že dávné světlo prosté jednoduchosti, které mělo jeden zdroj podobný slunci nakonec vybledlo v lesku soupeřících světel a barev. Bůh byl vskutku obětován bohům, ve velmi doslovném smyslu prostořekého rčení jich na něj bylo moc.
Polytheismus byl tedy skutečně sdílený, v tom smyslu, že se pohané dohodli na tom, že sloučí svá pohanská náboženství. A to je věc velmi důležitá pro mnoho moderních i starodávných sporů. Považuje se za velmi osvícené a liberální tvrdit, že cizincův bůh může být zrovna tak dobrý jako bůh náš a není pochyb,že se pohané považovali za velmi osvícené a liberální, když přivolili přidat k bohům města nebo domácího krbu jakéhosi z hor přicházejícího nespoutaného a fantastického Dionysa nebo z lesů se plížícího odrbaného Pana hrubých způsobů. Jenže pro tyto velkorysé ideje byla ztracena právě ta idea ze všech nejvelkorysejší. Je to idea otcovství, jež působí, jednotu celého světa. A platí i opak. Není pochyb že ti starožitnější mezi starověkými lidmi, kteří lpěli na svých osamělých sochách a jediných posvátných jménech byli považováni za zpozdilé a zaostalé pověrčivé divochy. Jenže tihle pověrčiví barbaři uchovávali a chránili cosi, co se mnohem víc podobalo kosmické síle tak, jak ji chápe filosofie, nebo dokonce jak ji chápe věda. Tento paradox působící, že se hrubý reakcionář stává jakýmsi prorokem pokroku je tu velmi k věci. V čistě historickém smyslu a mimo všechny další související spory, vrhá světlo, jeden a pevně soustředěný proud světla, který od počátku svítí na malý a osamělý národ. V tomto paradoxu, jako v nějaké náboženské hádance, jejíž správná odpověď byla po staletí skryta pod pečetí, leží poslání a smysl Židů.
V tomto smyslu platí, že lidsky řečeno, vděčí svět za Boha Židům. Vděčí za tu pravdu mnohému, co je Židům vyčítáno, možná mnohému, co se Židům vyčítat dá. Povšimli jsme si už kočovného postavení Židů a dalších pastýřských národů na okraji babylonské říše a něco z těch jejich bludných pochodů vidíme v tom, jak si razili cestu temnými končinami nejstarších dějin, když se vydali ze sídla Abrahama a pastýřských knížat do Egypta, odkud se obrátili k palestinským kopcům, jež pak hájili proti Pelištejcům z Kréty, pak upadli do babylonského zajetí, aby se do svého města na hoře vrátili díky sionistické politice perských dobyvatelů, aby jejich úžasná romance neklidu, která stále trvá a konce nevidět, dál pokračovala. Při všech svých putováních, a zejména těch nejstarších, nesli osud světa v dřevěném svatostánku, který uchovával možná beztvarý symbol a jistě neviditelného boha. Mohli bychom říci, že beztvarost byla nejvýraznější podobou. I když můžeme mít mnohem raději tvořivou svobodu, kterou vyhlásila křesťanská kultura a která tak zastínila dokonce i umění starověku, nesmíme přesto podceňovat určující význam, jež ve své době měla hebrejská zápověď obrazů. Je to typický příklad jednoho z omezení, které podobně jako zeď kolem širokého prostoru, uchovává šíři a velikost. Bůh, který nemohl mít sochu zůstával duchem. Ani by jeho socha v žádném případě nemohla mít onu odzbrojující důstojnost a ušlechtilost tehdejších řeckých nebo pozdějších křesťanských soch. Žil v zemi příšer a netvorů. Budeme mít ještě příležitost plněji uvážit, jací netvorové to byli, Moloch a Dagon a Tánít, děsivá bohyně. Kdyby mělo israelské božstvo někdy nějaký obraz, byl by to obraz falický. Už jen tím, že by mu dali tělo by vnesli všechny nejhorší prvky mythologie, veškerou polygamii polytheimu, vizi nebeského harému. Tahle věc s odmítnutím umění je prvním příkladem omezení, které jsou často nepřívětivě kritisovány a to jen proto, že sami kritici jsou omezení. Ještě silnější argument ale můžeme najít v další kritice, kterou vznáší titíž kritikové. Často se, s úšklebkem, říká, že Bůh Israele je jen Bohem bitev „toliko barbarský Pán Bůh vojenských zástupů“ střetávající se s jinými rivalskými bohy pouze jako jejich žárlivý sok. Dobře je pro svět, že byl Bohem bitev. Dobře je pro nás, že byl pro všechny ostatní jen sokem a nepřítelem. Běžným způsobem by pro ně bylo až příliš snadné dospět k té zoufalé pohromě, že by ho považovali za přítele. Bylo by pro ně až příliš snadné vidět jak rozepíná ruce v lásce a smíření, objímá Baala a líbá malovanou tvář Aštartinu, jak pospolně hoduje s dalšími bohy jako poslední bůh, který svou korunu prodal výměnou za sómu indického pantheonu, nektar Olympu či medovinu Valhally. Pro jeho vyznavače by bylo až příliš jednoduché vydat se osvícenou cestou synkretismu a slučování všech pohanských tradic. Je věru očividné, že se jeho vyznavači po téhle šikmé ploše snadno klouzali a bylo zapotřebí takřka démonické energie jistých inspirovaných demagogů, kteří o božské jednotě svědčili slovy, která jsou doposud jako vichr inspirace a zkázy. Čím víc rozumíme starověkým podmínkám, které přispěly ke konečné podobě kultury víry tím větší bychom měli mít reálnou a dokonce realistickou úctu k velikosti proroků Israele. Stali se tak to, že právě v době, kdy se celý svět rozpouštěl a tavil do jedné masy zmatené mythologie, toto božstvo označované za úzké a kmenové právě tím, co je považované za úzkoprsé a kmenové, uchovalo původní a prvotní náboženství všeho lidstva. Byl dostatečně kmenový na to, aby mohl být universlní. Krátce řečeno, existoval populární pohanský bůh zvaný Jupiter – Ammon. Nikdy neexistoval žádný bůh jménem Jahve – Jupiter. Kdyby byl, pak by jistě existoval jiný, který by se jmenoval Jahve – Moloch. Dávno předtím, než se osvícení mísitelé dostali až k Jupiterovi byl by obraz Pána Boha zástupů deformován natolik, že by nijak nepřipomínal montheistického pána a vládce a stal by se modlou mnohem horší než jakýkoliv divošský fetiš, protože by mohl být právě tak civilisovaný jako bohové Týru a Karthága. Tím, co taková civilisace znamená se budeme více zabývat v následující kapitole, kde si povšimneme, jak moc démonů takřka zničila Evropu a dokonce pohanské zdraví světa. Osud světa by však byl porušen a pokřiven ještě ničivěji, kdyby selhal monotheismus v mojžíšské tradici. Doufám, že se mi v následující části podaří ukázat, že mi nechybí porozumění a přízeň vůči všemu zdravému v pohanském světě, který z náboženství udělal své pohádky a fantastické romance. Doufám ale také, že se mi podaří ukázat, že nakonec musely selhat a že svět byl ztracen, kdyby se nemohl vrátit k velké původní prostotě jedné autority ve všech věcech. Za to, že jsme cosi uchovali z oné prvotní prostoty, za to že básníci a filosofové vpravdě pořád mohou v jistém smyslu pronášet universální modlitbu, za to že žijeme v širém a pokojném světě pod nebem jež se otcovsky klene nad všemi národy země, za to, že filosofie a filantropie jsou samozřejmými pravdami v náboženství rozumných lidí, za to vše jsme pod nebem nanejvýš pravdivě povinni díkem a vděčností tajnůstkářskému a neklidnému kočovnému národu, který lidem udělil nejvyšší a blažené požehnání žárlivě milujícího Boha.
Tohle jedinečné vlastnictví neměl pohanský svět k disposici ani mu nebylo dostupné, protože to bylo vlastnictví lidu, který byl též žárlivý. Židé byli nepopulární zčásti pro tuto úzkoprsost, již zaznamenanou v římském světě, zčásti snad proto, že už upadli do zvyku spíše věci směňovat, než je vlastníma rukama vyrábět. Zčásti to bylo i proto, že se polytheismus stal takovou džunglí, že se v ní osamělý monotheismus mohl ztratit, je ovšem zvláštní uvědomit si, jak úplně se doopravdy ztratil. Odhlížeje od spornějších věcí, v tradici Israele byly věci, které nyní náleží všemu lidstvu a mohly mu náležet i tehdy. Měl jeden z obřích kvádrů nárožních světa: knihu Job. Zjevně stojí proti Íliadě a řeckým tragediím a víc než ony byla brzkým setkáním a rozchodem poesie a filosofie v jitrech světa. Je to slavnostní a povznášející podívaná vidět ty dva věčné blázny a šašky, optimistu a pesimistu, zničené za rozbřesku času. A filosofie skutečně zdokonaluje tragickou pohanskou ironii a to přesně a právě proto, že je monotheističtější a tedy mystičtější. Ba vskutku kniha Job zapřisáhle na tajemství odpovídá toliko tajemstvím. Jobovi se dostane útěchy toliko v hádánkách, ale útěchy dojde. Je v tom vskutku obsažen, jako v proroctví, typ věcí, jež promlouvají s autoritou. Když totiž pochybovač může říct toliko „Nerozumím“, pak platí, že ten, kdo ví, může jen odpovědět či opakovat „Nerozumíš“. A pod takovou výtkou je vždy náhlá naděje v srdci a pocit z čehosi, co bude stát za pochopení. Ovšem tato mocná monothestická báseň zůstala bez povšimnutí a poznámky celým světem starověku, který byl přímo zasypán polytheistickou poesií. To, že Židé mohli něco takového, jako je kniha Job držet mimo celý intelektuální svět starověku je jen příznak toho, jak stáli stranou a svou tradici drželi neotřesenou a nesdílenou. Je to něco podobného, jako kdyby Egypťané ve vší skromnosti zakryli své Velké pyramidy. Pro protichůdné úmysly a pat, který byl příznačný pro celý onec pohanství byly i další důvody. Tradice Israele se koneckonců zmocnila jen poloviny pravdy, i kdybychom použili oblíbený paradox a řekli, že to byla pravdy větší polovina. V následující kapitole se pokusím načrtnout onu lásku k místu a osobnosti, jež se vinula mythologií, zde je nutno jen podotknout, že v ní byla obsažena pravda, již nebylo možné pominout, třebaže to byla pravda lehčí a méně podstatná. K žalu Jobovu je nutno doplnit zármutek Hektorův, třebaže první je žalem vesmíru a druhý žalem města, protože Hektor může stát jen stát ukazujíce k nebi jako sloup svaté Troji. Když Bůh mluví z vířícího větru může stejně dobře promlouvat i v pustině. Ale kočovnický monotheismus nestačil pro celou rozmanitost civilisace polí a plotů a hrazených měst a chrámů a obcí a také mělo dojít k obratu, kde se obojí mohlo spojit do určitějšího a domáčtějšího náboženství. V celém tom pohanském houfu bylo možné tu a tam najít filosofa, jehož myšlení se odvíjelo z čistého theismu, ale ten nikdy neměl, nebo se nedomníval, že by měl, sílu změnit zvyky celé populace. Ovšem dokonce ani v takových filosofiích není snadné najít pravou definici této hluboké záležitosti vztahu polytheismu a theismu. Snad nejblíže k tomu, abychom udeřili na správnou strunu či dali věci té věci jméno je cosi hodně vzdáleného od vší té civilisace a od Říma odlehlejší než isolace Israele. Najdeme to ve rčení, které jsem kdysi slyšel z nějaké hinduistické tradice: že totiž lidé i bohové jsou pouhými sny, jež se zdají Brahmovi a zaniknou, až Bráhma procitne. V tom obraze je jistě cosi z duše Asie, jež je méně příčetná, než duše křesťanstva. Měli bychom to nazvat zoufalstvím, i když oni by to nazvali pokojem. Více se projevy nihilismu můžeme zabývat později v plnějším porovnání Asie a Evropy. Zde stačí říct, že oné ideji božského procitnutí je víc desiluse, než nám nasvědčuje přechod od mythologie k náboženství. V jednom ohledu je to ale symbol velmi vytříbený a přesný, totiž v tom, že naznačuje nepoměr, ba nespojitost mezi samými ideami mythologie a náboženství, propast mezi dvěma kategoriemi. To, že není srovnání mezi Bohem a bohy je skutečným kolapsem srovnávacího náboženství. Nelze mezi nimi porovnávat o nic víc, než mezi člověkem a lidmi, kteří chodí v jeho snech. V další kapitole se pokusíme poněkud poukázat na soumrak onoho snu v němž bozi chodili po zemi jako lidé. Pokud si ale někdo myslí, že protiklad mezi monotehismem a polytheismem je jen v tom, že jedni lidé mají jednoho boha a ti druzí jich mají o pár víc, pak pro něj bude mnohem blíž pravdě, pokud se po hlavě vrhne do kolosální výstřednosti brahmínské kosmologie, aby mohl pocítit chvění procházející závojem věcí, mnoharuké stvořitele, zvířata usazená na trůnech a obdařená svatozářemi a všechny sítě propletených hvězd a vládců noci, když se oči Bráhma otevřou jak jitro nad smrtí všech.

III. Starobylost civilisace

Moderní člověk hledící k nejstarším počátkům jako člověk očekávající svítání v cizí zemi a předpokládal, že slunce vyjde zpoza holých vyvýšených plání nebo osamělých vrcholů hor. Jenže ono svítání se rozžíhá za černou masou velkých měst dávno vystavěných a pro nás ztracených v prvotní noci, kolosálních měst podobných domům obrů, kde i vytesaná ozdobná zvířata jsou vyšší než palmy a nakreslený portrét může být dvanáctkrát větší než člověk, měst s hroby podobnými lidským horám sestavenými do čtverce a ukazujícími ke hvězdám, měst s okřídlenými a vousatými býky stojícími a ve své mohutnosti upřeně hledícími od bran chrámů, stojícími ve věčném klidu, jako by jejich dupnutí mohlo otřást světem. Úsvit dějin odkrývá lidstvo již civilisované. Možná odkrývá civilisaci již zestárlou. A mezi jinými důležitými věcmi odhaluje i bláhovost většiny generalisací o předchozím a neznámém období, kdy byla civiliace ještě skutečně mladá. První dvě lidské společnosti o nichž máme spolehlivé a podrobné záznamy jsou Babylon a Egypt. A stalo se, že právě tyto dva obrovské a úžasné výdobytky génia starověkých lidí nesou svědectví proti proti dvěma nejběžnějším a nejhrubším předsudečným předpokladům v kultuře lidí moderních. Pokud se chceme zbavit poloviny nesmyslů o nomádech a lidech jeskyních a pralesních starcích, pak stačí, když pevným zrakem pohlédneme na dva pevné a ohromující fakty zvané Egypt a Babylon.
Většina z moderních mudrlantů rozprávějících o primitivních lidech uvažuje o moderních divoších. Svou progresivní evoluci dokazují tím, že předpokládají, že většina lidského pokolení ani nepokročila, ani se nevyvinula, ba asi se ani vůbec nijak nezměnila. S jejich theorií změny nesouhlasím, ani nesouhlasím s jejich dogmatem o věcech nezměnitelných. Nevěřím možná, že moderní člověk prodělal tak prudký a nedávný pokrok, nedokážu ale pochopit, proč by měl necivilisovaný člověk být mysticky nesmrtelný a neměnný. Zdá se, že pro toto zkoumání bude nutné zvolit poněkud prostší způsob uvažování a řeči. Moderní divoši nemohou nýt úplně stejní jako primitivní lidé, protože nejsou primitivní. Moderní divoši nejsou starodávní, protože jsou moderní. Během tisíců let existence a přetrvávání na této zemi se cosi stalo jak s jejich rasou, tak s naší. Měli jakési zkušenosti a můžeme předpokládat, že podle nich jednali, pokud z nich neměli i užitek. Podobně jako my ostatní. Měli jakési prostředí, ba i změny tohoto prostředí, a pravděpodobně se s náležitými a odpovídajícími evolučními způsoby adaptovali. To by byla pravda i kdyby ony zkušenosti byly poznenáhlé a prostředí chmurné a deptající. Už jen v čase to totiž má důsledek, který na sebe bere morální podobu jednotvárnosti. Mnoha inteligentním a dobře informovaným lidem přišlo vcelku stejně pravděpodobné, že zkušeností divochů byl úpadek civilisace. Většina z těch, kdo tento názor kritizují nemá podle všeho žádnou jasnou představu, jak by asi úpadek civilisace mohl vypadat. Nebesa ať jim pomáhají, vypadá to, že to docela brzy zjistí. Zdá se, že si docela vystačí s tím, že lidé jeskyní a kanibalové mají jisté věci společné, jako třeba některé konkrétní nástroje. Na první pohled je ovšem zřejmé, že pokud jsou lidé z nějakých důvodů odkázáni na hrubší život, budou mít určité věci společné. Pokud bychom přišli o všechny naše střelné zbraně, museli bychom si vyrábět luky a šípy, nemuseli bychom ale ve všech ohledech připomínat první lidi, kteří si luky a šípy vyráběli. Říká se, že Rusové při svém velkém ústupu měli takový nedostatek zbraní, že se bili s kyji nařezanými v lesích. Ovšem profesor kdesi v budoucnu by se pletl, kdyby předpokládal, že ruská armáda v roce 1916 byla nahým skytským kmenem, který nikdy neopustil les. Je to stejné, jako bychom tvrdili, že druhé dětství člověka se musí naprosto přesně kopírovat to první. Maličké dítě je stejně holohlavé jako stařec, ale ti kdo nic netuší o dětství by se pletli, pokud by dovozovali, že dítko bude mít dlouhý bílý vous. Jak malé dítě, tak starý člověk můžou mít potíže s chůzí, ale pokud by někdo očekával, že starý gentleman bude místo toho ležet na zádech a vesele kopat nožkama, dočká se zklamání.
Je proto absurdní tvrdit, že první průkopníci lidstva museli být identičtí s některými z jeho posledních a nejzaostalejších zbytků. Je téměř jisté, že v některých věcech, a pravděpodobně mnoha, se velice lišili, ba byli v přímém protikladu. Příkladem, jak tento rozdíl mohl vypadat a fungovat a to příkladem pro naši argumentaci zde, je povaha a původ vlády. Již jsem odkazoval na pana H. G. Wellse a Starce či Stařešinu s nímž je podle všeho pan Wells tak velmi dobře, ba důvěrně zná. Kdybychom uvážili studená fakta prehistorických dokladů pro tento portrét prehistorického náčelníka kmene, pak bychom jej mohli omluvit jen tak, že bychom konstatovali, že náš tak brilantní a všestranný autor prostě na chvilku zapomněl, že měl psát o dějinách a zdálo se mu, že píše jeden ze svých mimořádně nádherných a imaginativních románů. Když nic jiného, tak si zkrátka neumím představit, jak může jakkoliv vědět, že se prehistorickému vladaři říkalo Stařec a že dvorská etiketa vyžadovala to psát s velkým počátečním písmenem. O témže potentátovi říká, že „Nikdo se nesměl dotknout jeho oštěpu ani sedat na jeho místě“ Jen těžko mohu věřit, že by někdo vykopal prehistorické kopí s prehistorickou cedulkou „Návštěvníkům se zakazuje dotýkati se“ nebo úplný trůn s nápisem „Vyhrazeno pro Starce“. Můžeme ovšem předpokládat, že autor, o kterém se těžko můžeme domnívat, že by si to celé prostě vymýšlel, prostě jen vzal jako danost onu krajně pochybnou paralelu mezi prehistorickým a odcivilisovaným člověkem. Je možné, že v některých divošských kmenech je náčelník nazýván Stařec a nikdo nesmí sáhnout na jeho oštěp ani sedat na jeho místě. Je možné, že je v těchto případech obklopen pověrečnou a tradiční hrůzou, a podle všeho co vím, je možné, že bývá v takových případech despotický a tyranský. Nemáme ovšem ani špetku důkazů, že primitivní vláda byla despotická a tyranská. Mohlo to tak, samozřejmě, být, protože mohla být jakákoliv a dokonce i žádná, nemusela existovat vůbec. Ovšem despotismus v jistých ubohých a upadajících kmenech ve dvacátém století nedokazuje, že nad prvními lidi se vládlo despoticky. Dokonce to ani nic takového nenaznačuje, ani se to nepokouší něco takového napovědět. Pokud je tu jeden fakt, který můžeme skutečně dokázat z dějin, které skutečně známe, pak je to ten, že despocie se může vyvinout, často vyvinout dosti pozdě a velmi často to věru může být konec společností, které bývaly vysoce demokratické. Despocii bychom téměř mohli definovat jako unavenou demokracii. Když na obec padá únava bývají občané méně ochotni k oné ustavičně bdělosti, již lze vpravdě označit za cenu svobody a raději vyzbrojí jednoho jediného strážce, aby hlídal město, zatímco oni spí. Je též pravda, že ho někdy potřebovali kvůli nějakému náhlému a bojovnému reformnímu činu, právě tak je pravda, že toho, že byl vyzbrojeným silákem, podobně jako třeba někteří orientální sultáni, využil k tomu, aby se stal tyranem. Nedokážu ovšem pochopit, proč by se sultán měl v dějinách objevit mnohem dřív než mnoho jiných lidských postav. Naopak totiž, ozbrojený silák zjevně závisí na výhodě a přednosti, kterou mu dodává jeho zbroj a takovou výzbroj přináší vyspělá civilisace. S kulometem může jeden člověk zabít dvacet jiných, je méně pravděpodobné, že by totéž dokázal s kouskem pazourku. Pokud jde o právě teď oblíbené řeči o nejsilnějším muži vládnoucím silou a strachem, to je zkrátka jen pohádka pro děti o storukém obrovi. Dvacet mužů dokáže povalit a udržet toho nejsilnějšího siláka v každém společnosti, lhostejno zda starověké nebo moderní. Mohli bezesporu v romantickém a poetickém smyslu obdivovat muže, který byl skutečně nejsilnější, ale to je něco docela jiného a je to věc právě tak čistě morální a dokonce mystická jako obdiv k tomu nejčistějšímu či moudřejšímu. Ovšem duch, který přestojí obyčejné krutosti a svévole ustanoveného tyrana je duchem starobylé, usazené a pravděpodobně i strnulé společnosti, ne duch společnosti nové. Jak napovídá už jeho jméno, je Stařec vladařem starého lidstva. Mnohem pravděpodobnější je, že primitivní společnosti byly čímsi jako čistou demokracií. Poměrně prosté agrární občiny jsou podnes zdaleka nejčistšími demokraciemi. Demokracie se vždy rozbíjí a láme v civlisačních složitostech. Komukoliv se zachce může, to může říct tak, že demokracie je nepřítelem civilisace. Musí ovšem mít na paměti, že někteří z nás dávají demokracii opravu přednost před civilisací a to v tom smyslu, že mají raději demokracii než složitosti. V každém případě jsou rolníci obdělávající v hrubé rovnosti políčka své vlastní půdy a scházející se k přímému hlasování pod vesnickým stromem jsou lidé s nejopravdovější samosprávou. Je jistě právě tak možné jako ne, že podobně prostá idea se objevila v prvních podmínkách ještě prostších lidí. Despotická vize je věru přehnaná i tehdy, když o lidech neuvažujeme jako lidech. Dokonce i kdybychom vycházeli z těch nejmaterialističtějších evolucionářskch předpokladů, není žádných důvodů k tomu, aby lidé neměli aspoň tolik družnosti a soudržnosti jako krysy nebo havrani. Nějakou formu vedení nepochybně měli, tak jak ji mají pospolná a stádní zvířata, ale vedení neimplikuje žádné takové iracionální otročení, jaké je připisováno pověrečnými poddaným Starcovým. Určitě existoval někdo odpovídající, abychom použili Tennysonova výrazu, vráně zkušené řadou zim, která vede domů krákorající mláďata. Zdá se mi ale, že pokud by se ona ctihodná kvočna začala chovat ve stylu některých sultánů dávné a upadající Asie, pak by krákorání bylo převelice hlučnější a mnoha zimami zkušená vrána by se už příliš mnoha dalších zim nedočkala. Dalo by se v této souvislosti poznamenat, že to vypadá, jako by dokonce i mezi zvířaty bylo ještě cosi jiného, co je respektováno víc než jen bestiální násilí, i kdyby to měla být jen povědomost či důvěrná známost u lidí nazývaná tradicí či zkušenost, která je u lidí označována za moudrost. Nevím, zda vrány opravdu následují nejstarší vránu, ale pokud to dělají, pak jistě nenásledují vránu nejsilnější. A vím, že pokud u lidí nějaký rituál drží divochy v úctě před někým někým nazývaným Stařec, pak přinejmenším nemají naši vlastní otrockou sentimentální slabost pro uctívání Siláka.
Dalo by se tvrdit, že primitivní formu vlády známe stejně málo, či se o nich spíše jen dohadujeme podobně jako o primitivním náboženství, umění a všem ostatním. Ovšem odhadovat, že byla právě tak lidová jako v balkánské či pyrenejské vsi můžeme stejně dobře, jako že byla svévolná a utajená jako turecký divan. Horalská demokracie i orientální palác jsou však obojí moderní v tom smyslu, že dosud existují, nebo mají za sebou jakýsi historický růst. Rozdíl mezi nimi je v tom, že palác mnohem spíš vypadá jako něco, co se během dějin nahromadilo a pokazilo, zatímco vesnice mnohem víc připomíná cosi nezměněného a existujícího od počátku, chcete-li primitivního. Zatím ale nenavrhuji nic víc, než vyslovit zdravou pochybnost o nynější domněnce či předpokladu. Je myslím, kupříkladu, zajímavé, že dokonce i moderní lidé nacházeli původ liberálních institucí až u barbarů či nerozvinutých států, pokud se to hodilo pro podporu nějaké rasy, státu či filosofie. A tak třeba socialisté vyznávají, že jejich ideál společného vlastnictví existoval už ve velmi raných dobách. Podobě jsou Židé hrdí na jubilejní roky či spravedlivější přerozdělování podle jejich starobylých zákonů. Stejně tak se teutonisté chlubili tím, že nacházeli původ a počátky parlamentu, porotních soudů a dalších demokratických záležitostí mezi germánskými kmeny ze severu. I keltofilové a ti, kdo dosvědčovali křivdy na Irsku požadovali větší spravedlnost pro systém klanů, o němž irští náčelníci podali svědectví před Strongbowem. Síla a váha argumentů se případ od případu liší, ale jelikož cosi lze říct ve prospěch každého z nich, mám za to, že je možné hájit obecný předpoklad či hypotézu, že určité instituce podílu lidu na správě a vládě nebyly v raných a prostých společnostech zdaleka neobvyklé. Každá ze zmíněných rozličných škol to připouštěla kvůli tomu, aby dokázala nějakou konkrétní moderní thesi, když je ale vezmeme všechny dohromady, naznačují starobylejší a obecnější pravdu, že totiž na prehistorických radách a sněmech bylo něco víc, než jen zuřivost a strach. Každý z těchto theoretiků si jen brousil svou sekeru, aby se měl čím ohánět, ale byl ochoten vzít si i kamennou sekyru a dokázal i naznačit, že kamenná sekyra mohla být právě tak demokratická jako guillotina. Pravda je o všem taková, že opona se zvedala nad jeviště, kde už se hrálo. To, že dějiny byly už před dějinami je v jednom ohledu pravý paradox. Není to ale iracionální paradox implikovaný dějinami prehistorie, protože je to historie, již neznáme. Je velmi pravděpodobné, že se mimořádně podobala historii, kterou známe, až na tu maličkost, že o ní nevíme nic. Je proto pravým opakem předstíraných dějin prehistorie, které tvrdí, že dokáží vysledovat vše v jednom souvislém procesu od améby pro antrophoida a od antrophoida k agnostikovi. I když to má daleko k tomu, abychom věděli vše o prapodivných tvorech, velmi od nás odlišných, byli to nejspíš lidé v mnohem nám podobní, až na to, že o nich nevíme nic. Jinak řečeno, naše nejstarší záznamy sahají jen do doby, kdy už lidstvo bylo velmi dlouho lidské a navíc už i dlouho civilisované. Nejstarší záznamy nejen mluví o králích, kněžích, knížatech a shromážděních lidu a podobných věcech, ale berou je za něco daného a známého, popisují obce a společenství, které zhruba poznáváme jako obce a společenství v našem slova smyslu a obsahu. Některé společnosti jsou despotické, ale nemůžeme říct, že by byly despotické vždy. Některé z nich už mohly být v úpadku a o téměř všech se mluví, jako by již byly staré. Nevíme, co se ve světě doopravdy stalo před těmito záznamy, ale na základě toho mála co víme, by nás rozhodně nemohlo překvapit, kdybychom se dozvěděli, že to byly věci velmi podobné těm, které se dějí v našem světě nyní. Na objevu, že ony neznámé věky byly plné republik hroutících se pod monarchiemi a znovu jako republiky povstávajících, říší, které se rozmáhají, zakládají kolonie a pak o ně opět přicházejí, by nebylo ani nic překvapivého ani nic matoucího. Nijak by nevybočovalo, pokud bychom se dozvěděli o královstvích, která se spojila do světového státu a ten se zase pak rozpadl na menší národní celky, o třídách, které se nejprve prodaly do otroctví a pak se zase vydaly na cestu ke svobodě. Zkrátka by nás nemohlo překvapit setkání s oním procesím lidstva, které možná je a možná není pokrokem, ale v každém případě je zcela nesporně romancí. První kapitoly oné romance ovšem byly z knihy vytrženy a my si je nikdy nepřečteme. To samé platí o specifičtější představě evoluce a sociální stability. Podle záznamů, které máme doopravdy k dispozici nejsou barbarství a civilisace na sebe navazujícími stadii vývoje a pokroku světa. Jsou to podmínky a stavy, které existovaly vedle sebe právě tak, jako stejně existují dosud. Existovaly tehdy civilisace, které byly právě takové jako dnešní civilisace, i dnes existují divoši právě tak, jako existovali tehdy. Uvádí se, že všichni lidé prošli kočovnickým stadiem, je ale jisté, že někteří je nikdy neopustili a není nepravděpodobné ani to, že někteří do něj nikdy ani nevstoupili. Je velmi pravděpodobné, že usazený obdělavatel půdy a potulný pastýř byli od nejprvotnějších časů dvěma odlišnými typy lidí a jejich chronologické přehazování je jen příznakem oné mánie pro po sobě jdoucích stadia, která především padělala historii. Také se tvrdí, že existovalo období komunistické, v němž soukromé vlastnictví nebylo nikde známé a celé lidstvo žilo v negaci vlastnictví, ovšem důkazy pro tuto negaci jsou samy o sobě poněkud negativní. V různých intervalech a rozličných formách se objevují přerozdělování vlastnictví, jubliea, a pozemkové zákony, ale tvrzeni, že lidstvo muselo nevyhnutelně projít komunistickým stadiem je právě tak pochybné jako souběžné tvrzení, že se do něj musí nutně vrátit. Zajímavé je to především jako doklad toho, jak se nejsmělejší plány budoucnosti dovolávají autority minulosti a toho, že i revolucionář nachází uspokojení v tom, že je i reakcionářem. Zábavný a paralelní příklad bychom našli u tak řečeného feminismu. Navzdory všem pseudovědeckým řečem o manželství zakládaném únosem a o jeskynním muži mlátícím jeskynní ženu kyjem si lze povšimnout, že jakmile se feminismus stal módní záležitostí, začalo se tvrdit, že lidská civilisace byla ve svém prvním stadiu matriarchátem. Kyj třímala očividně jako první jeskynní žena. Všechny tyhle nápady jsou v každém případě sotva víc než dohady a odhady a je zajímavé, jak zvláštním způsobem následují osudy moderních theorií a výmyslů. V každém případě nepředstavují historii ve smyslu záznamu a my bychom mohli opakovat, že když přijde na záznamy, platí obecně, že barbarství a civilisace vždy přebývají ve světe vedle sebe. Civilisace se někdy šířila, aby barbarství pohltila, někdy sama do relativního barbarství upadala a téměř vždy v jisté plnější a dovršenější formě obsahovala určité ideje a instituce, které barbaři měli ve formě hrubší, například vládu, sociální autoritu, umění a zejména umění ozdobná, také rozmanitá tabu a tajemství, zejména ta obklopující záležitosti sexu a rovněž jistou formu oné fundamentální věci, který je hlavním předmětem tohoto šetření, totiž věci, již nazýváme náboženstvím.
Nuže, Egypt a Babylon, ti dva prvotní netvoři, mohou být v této věci obzvláště předloženy jako modely. Skoro bychom mohli říct, že to jsou funkční modely, které mají ukázat, jak tyhle moderní theorie nefungují. Ony jsou totiž dvě velké pravdy, které o těchto velkých kulturách známe, v přímém rozporu s dvěma soudobými omyly, kterými jsme se právě zabývali. Příběh Egypta bychom si mohli vymyslet, abychom zdůraznili poučení, že člověk nemusí pokaždé začínat s despotismem, protože je barbar, ale může si k němu najít cestu, protože je civilisovaný. Nachází ho proto, že je zkušený, či proto že je vyčerpaný, což bývá velmi často to samé. A příběh Babylonu by se dal vymyslet pro zdůraznění poučení, že člověk nemusí nutně být kočovníkem či komunistou, než se stane rolníkem nebo občanem a že takové kultury nemusí být nutně po sobě jdoucími stadii, ale mohou existovat současně vedle sebe. Jakmile se i jen dotkneme těchto velkých civilisací, jimiž začíná naše psaná historie, je tu samozřejmě pokušení k přílišné sebejistotě nebo důmyslnosti. Babylonské cihly můžeme číst ve velmi odlišném smyslu od kamenných kruhů a poháru a to, co znamenají zvířata v egyptských hieroglyfech víme právě tak jistě, jako nevíme nic o zvířatech v neolitické jeskyni. Ale i zde může být archeolog, zasluhující obdiv za to, že řádku po řádce přečetl míle hieroglyfů, v pokušení čist příliš mezi řádky a i skutečná autorita na Babylon může zapomenout, jak zlomkové je její těžce nabyté vědění, může zapomenout, že na něj Babylon vyvrhl jen polovinu svých cihel, i když i jen půlka cihly je lepší než žádný klínopis. Ovšem z Egypta a Babylonu vzešly jisté pravdy, a to pravdy historické a ne prehistorické, dogmatické a ne evoluční, fakta a žádné smyšlenky a tyto dvě pravdy patří mezi ně.
Egypt je zelený pásek kolem řeky lemující temně rudou pustinu pouště. Jedno nesmírně staré přísloví říká, že je stvořen z tajuplné hojnosti a téměř zlověstné velkorysosti Nilu. Když se o Egypťanech dozvídáme poprvé, žijí v řadě poříčních vesnic, v malých a samostatných, ovšem spolupracujících občinách na březích Nilu. Tam, kde se řeka rozbíhala do široké delty tradičně začínala trochu jiná oblast či lid, to ale nemusí komplikovat hlavní pravdu. Tyto více či méně nezávislé, ale vzájemně závisející populace byly již značně civilisované. Měly jakousi heraldiku, tedy ozdobné umění používané k symbolickým a sociálním účelům. Každý lid se po Nilu plavil pod svou vlajkou s nějakým ptákem či zvířetem. K heraldice patří dvě věci, které jsou pro normální lidstvo nesmírně důležité, jejich spojení dává dohromady onu ušlechtilou věc zvanou spolupráce, na níž stojí všechna rolnictva a svobodné národy. Umění heraldiky představuje nezávislost, je to imaginací zvolený obraz, který má vyjadřovat individualitu. Heraldická věda znamená vzájemnou závislost, je to shoda mezi různými tělesy na tom, že budou uznávat různé obrazy, je to věda obrazivosti. Zde tedy vidíme přesně ten kompromis spolupráce mezi svobodnými rodinami či skupinami, který je nejnormálnějším způsobem života lidstva a je vždy obzvláště patrný tam, kde lidé vlastní svou půdu a žijí na ní. I jen pouhá zmínka o obrazech ptáka a zvířete stačí badateli v oboru mythologie k tomu, aby skoro i ve spaní zamumlal slovo “totem.” V tomto hrubém náčrtu jsem se snažil, nutně nedostatečně, držet se spíš uvnitř než vně takových věcí a všude, kde to bylo možné se jimi zabývat na úrovni myšlenek a ne jen terminologických pojmů. Bavit se o totemu je skoro k ničemu, pokud nedokážeme alespoň trochu zakusit, jaký to asi byl pocit doopravdy totem mít. Když vezmeme, že oni totemy měli a my je nemáme, bylo to proto, že zvířat víc báli, nebo proto, že jim byla běžně bližší? Cítil se člověk, jehož totemem byl vlk spíše jako vlkodlak, nebo jako člověk, který před vlkodlakem utíká? Měl spíš takové pocity, jako strýček Remus z Vlka Brera nebo sv. František ze svého bratra vlka či Mauglí ze svých bratrů vlků? Podobal se totem spíš britskému lvu, nebo spíš britskému buldokovi? Bylo uctívání totemu spojeno spíš s pocity černochů z nějakého mumbo jumba (lehce hovorový pojem pro jakési kejkle a falešné obřady pozn. překl.), nebo s pocity, které v dětech vyvolá pohled na slona Jumba? Ať už jsem četl jakkoliv učené folkloristické knihy, žádná mi nevnesla do těchto otázek, které považuji za zdaleka nejdůležitější, žádné světlo. Omezím se na opakování, že nejranější egyptské obce měly sdílené porozumění obrazům, které představovaly jejich jednotlivé státy a že tato komunikace je prehistorická v tom smyslu, že na počátku dějin tu již existuje. Z toho, jak se dějiny rozběhly je však zřejmé, že tato otázka komunikace byla pro naše poříční obce otázkou nejdůležitější. S potřebou komunikace přichází potřeba společné vlády a správy a roste velikost a dlouží se stín krále. Další rozhodující silou vedle krále, a možná starší než král, je kněžstvo a lze se domnívat, že kněžstvo mělo s oněmi rituálními symboly a znameními, jimiž lidé komunikují společného ještě víc než král. A právě zde v Egyptě se objevil nejspíš prvotní a dozajista typický vynález, kterému vděčíme za celou historii a za celý rozdíl mezi historickým a prehistorickým: archetypální písmo, umění psaní. Populární obrázky těchto prvotních říší nejsou ani zdaleka tak populární, jak by mohly být. Leží na nich stín přehnaných chmur, větší než normální, ba zdravý smutek pohanských lidí. Patří k tomu druhu tajného pesimismu, který přímo miluje, když může z primitivního člověka udělat po zemi se plazící příšeru, s tělem špinavým a duší plnou hrůzy. Má to svůj původ samozřejmě v tom, že lidi nejvíce podněcuje jejich náboženství, zejména tehdy, když jde o bezbožectví. Pro ně musí být cokoliv primárního a elementárního zlé. Má to ale jeden zvláštní důsledek v tom, že sice jsme zaplaveni těmi nejnevázanějšími experimenty na téma primitivní romance, ale všem uniká, v čem spočívá skutečná romantika primitivnosti. Popsali zcela vymyšlené scény v nichž se lidé z doby kamenné podobají kamenným sochám a jako sochy se i pohybují a Asyřane a Egypťané jsou v nich právě tak strnulí nebo vymalovaní jako jejich nejarchaičtější umění. Žádný z těchto tvůrců imaginárních scén se ovšem nikdy nepokusil představit si, jako to asi muselo vypadat, když někdo viděl nám důvěrně známé výjevy poprvé. Nikdy neviděli člověka, který objevuje oheň tak, jako dítě, které poprvé vidí ohňostroj. Nikdy neviděli člověka hrajícího si s úžasným vynálezem zvaným kolo stejně, jako kluk, který dává dohromady a ladí svoje první rádio. Do svých popisů mládí světa nikdy nevložili ducha mládí. Z toho plyne i to, že mezi vším co si navymýšleli o pravěku o počátku dějin nejsou žádné vtipy a žertíky. Dokonce ani praktické vynálezy nemají žádnou spojitost s kanadskými žertíky, k nimž se mnohdy tak náramně hodí. Velmi ostře to vidíme právě v případě hieroglyfů, protože se zdá, že ledacos vážně nasvědčuje tomu, že vznešené lidské umění psát začalo vtipem.
Pro některé to bude politováníhodné, když se dozví, že to celé začalo žertíkem. Krále, kněze, či nějaké odpovědné osoby, které chtěly poslat zprávu nahoru po řece tím nešikovně dlouhým a úzkým územím, napadlo, že by ji mohli napsat v obrázkovém písmu podobném tomu indiánskému. Autor zjistil, podobně jako mnoho lidí, kteří si vymýšlí obrázkové písmo pro legraci, že slova vždy neodpovídají a nevyhovují. Když ale slovo pro daně znělo skoro jako slovo pro prase, odvážně vsadil na prase jako na špatný vtip a zkusil to s ním. Moderní tvůrce hieroglyfů by právě tak bezostyšně mohl slovo “okamžitě” namalovat jako klobouk následovaný řadou vzpřímených čísel. Když to bylo dobré pro faraony, mělo by to stačit i jemu. Psát nebo i jen číst takové zprávy musela být velká zábavy, když bylo obojí ještě zcela nové. A když už lidi musí psát o starém Egyptě romantické příběhy (a jak to tak vypadá neodvedou je od toho zlozvyku ani prosby, ani hrozby, dokonce ani slzy ne), pak bych si dovolit tvrdit, že zrovna podobné scény by nám opravdu připomněly, že staří Egypťané byli lidskými bytostmi. Navrhuji, aby někdo popsal scénu, kde by velký monarcha seděl mezi svými kněžími a všichni se zplna hrdla smáli a předháněli v nápadech, zatímco královské vtípky by byly čím dál divočejší a neobhajitelnější. Mohli by napsat i skoro stejně rozvernou scénu luštění takové zprávy s dohady, indiciemi a odhaleními, které by v sobě měly všechno populární vzrušení dobré detektivky. Takhle by se měly psát pořádné a opravdové romantické příběhy z nejstarších dějin a pojednání o nejstarších dějinách. Ať už byly vlastnosti a náboženského či morálního života dávných časů jakékoliv, byly nejspíš mnohem lidštější, než obyčejně předpokládá a vědecké zaujetí muselo být tehdy mimořádně silné. Slova musela být úžasnější než bezdrátový telegraf a pokusy s obyčejnými věcmi sérií elektrických šoků. Pořád čekáme, až někdo napíše živý příběh z prapočátečních časů. Celá tahle věc je tu v jistém smyslu jen odbočkou, ale přes instituci, která byla nejaktivnější v této první a nejvíce fascinující ze všech pohádek vědy, souvisí s obecnou věcí politického vývoje.
Připouští se, že za většinu z této vědy vděčíme kněžím. Moderní autory jako je třeba pan Wells nelze vinit z jakékoliv slabošské sympatie k pontifikální hierarchii, souhlasí však alespoň s tím, co přineslo pohanské kněžstvo vědám a uměním. Ti nepoučenější mezi osvícenci s oblibou říkávali, že kněží bránili pokroku vždy a jeden politik mi druhdy v debatě řekl, že vzdoruji moderním reformám právě tak, jak nějaký dávný kněz odporoval vynálezu kol. V odpovědi jsem poukázal na to, že je mnohem pravděpodobnější, že ten kněz kola vynalezl. Je zcela pravděpodobné, že dávný kněz měl hodně co do činění s objevem umění psaní. Je to zřejmé už ze skutečnosti, že slovo hieroglyf je spřízněné se slovem hierarchie. Náboženstvím těchto kněží očividně byl nějaký více či méně spletitý polytheismus, který je podrobněji popsán jinde. Prošel obdobím součinnosti s králi, dalším obdobím, kdy ho dočasně zničil král, který vyznával svůj vlastní soukromý theismus a nakonec i obdobím třetím, kdy krále prakticky zničil a vládl místo něj. Svět mu ale musí poděkovat za mnohé věci, které považuje za běžné a nutné a ti, kdo je vytvořili si skutečně zaslouží místo mezi hrdiny lidstva. Kdybychom odpočívali ve skutečném pohanství namísto toho, aby námi zmítala neustálá a poněkud iracionální reakce proti křesťanství, mohli bychom těmto bezejmenným tvůrcům lidstva vzdát jistou pohanskou poctu. Mohli bychom mít zahalené sochy člověka, který první rozdělal oheň, nebo člověka, který zhotovil první loďku nebo toho, který první zkrotil koně. A kdybychom je věnčili květinami nebo jim přinášeli oběti, dávalo by to větší smysl, než když zohavujeme naše města měšťáckými sochami vyčpělých politiků a filantropů. K zvláštním známkám síly křesťanství ovšem patří, že od té doby, co se objevilo, nedokázal žádný pohan v naší civilisaci zůstat docela lidský.
Teď jde ovšem o to, že egyptská vláda, ať už byla velekněžská nebo královská, shledávala čím dál víc, že potřebuje zařídit možnosti komunikovat a komunikaci vždy provázel jistý prvek donucení. To, že se stát s tím jak se civilisoval, stával také despotičtějšími, není nutně nehajitelné. Dalo by se tvrdit, že musel být despotičtější, aby se civilisoval. To je v každém věku argument pro autokracii a tady je zajímavé vidět jeho ilustraci v nejranější době. Zcela jednoznačně ovšem není pravda, že by egyptský stát byl nejdespotičtější na samém počátku a potom se postupně liberalizoval, v praxi šel historický proces přesně naopak. Není pravda, že by kmen začínal svou existenci extrémem hrůzy ze Starce a jeho stolce a kopí. Je spíš pravděpodobné, alespoň v Egyptě, že Stařec byl spíš někdo nový, vyzbrojený k tomu, aby zaútočil na nové poměry. S tím, jak se Egypt rozrůstal do složité a úplné civilisace bylo jeho kopí čím dál delší a trůn vyšší a vyšší. Tohle mám na mysli, když tvrdím, že v tomhle jsou dějiny egyptského území dějinami země a přímo popírají hrubý předpoklad, že terorismus může stát jen na počátku a nemůže se projevit na konci. Nevíme, jak na úplném počátku vypadal a fungoval víceméně feudální amalgám vlastníků půdy, rolníků a otroků v malých občinách podél Nilu, ale mohlo to být ještě lidovější rolnictvo. Víme ovšem, že tyto malé obce o svou svobodu přišly kvůli zkušenosti a vzdělání, že naprostá suverenita je něco nejen starobylého, ale též relativně moderního a že právě na konci cesty zvané pokrok se člověk vrací ke králům. V krátkém záznamu o svých nejvzdálenějších počátcích Egypt ukazuje primární problém svobody a civilisace. Faktem je, že lidé ve skutečnosti pro složitost ztrácí rozmanitost. Nevyřešili jsme ten problém o nic víc než oni, ale tvrdit, že jakákoliv tyranie nemá žádný jiný motiv než kmenovou hrůzu znamená jen vulgarisovat lidskou důstojnost problému samého. A právě tak jako příklad Egypta vyvrací omyl o despocii a civilisaci, tak příklad Babylona vyvrací omyl o civilisaci a barbarství. I o Babylonu poprvé slyšíme, když už je civilisovaný a to z prostého důvodu, že o ničem nemůže slyšet, dokud se to nevzdělá natolik, aby to mohlo mluvit. Mluví k nám v takzvaném klínopisu, oné podivné a upjaté trojúhelníkové symbolice kontrastující s pitoreskní abecedou Egypta. A bez ohledu na to jak poměrně rigidní může být egyptské umění, vždy je tu cosi odlišného od babylonského ducha, který byl příliš strnulý a upjatý na to, aby měl vůbec nějaké umění. V liniích lotusu je vždy jakási živoucí milost a v letu šípů či ptáků je vždy jakási prudkost i strnulost. Možná, že je to něco v zdrženlivém ale živém kroucení řeky, co působí, že když mluvíme o hadu ze starého Nilu, uvažujeme o Nilu skoro jako o hadu. Babylon byl spíš civilisací grafů než grafik. Pan W. B. Yeats jehož historická imaginace se mohla měřit s jeho imaginací mnythologickou (a jedno bez druhého je věru nemožné) měl pravdu, když psal o lidech sledujících hvězdy “ze svého pedantského Babylonu”. Klínopis vyrývali do cihel, z nichž byla zbudována celá jejich civilisace, cihly byly z pálené hlíny a možná už ten materiál měl v sobě měl cosi, co zakazovalo smysl pro tvar, který by vedl k tesání soch či reliéfů. Jejich civilisace byla statická, ale vědecká, v životní mašinerii velmi pokročilá a v některých ohledech velmi moderní. Říká, že se u nich velmi výrazně projevoval moderní kult yvššího staropanennství a existovala oficiální třída nezávislých pracujících žen. V té mocné pevnosti z vyztužené hlíny je možná cosi, co naznačuje utilitární činorodost ohromného úlu. I když ale byl ohromný, vidíme v něm mnohé ze se stejných sociálních problémů jako ve starém Egyptě nebo moderní Anglii, a bez ohledu na všechna možná jeho zla byl také jedním z nejprvnějších lidských mistrovských děl. Stál samozřejmě v trojúhelníku tvořeném téměř legendárními řekami Eufratem a Tigridem a obrovské zemědělství říše, na němž závisela její města, zdokonaloval vysoce vědecký systém kanálů. Podle tradice měl vysoký intelektuální život i když spíš filosofické než umělecké povahy a nad jeho nejstaršími základy zasedají postavy, jež se měly stát představiteli do hvězd hledící moudrosti starověku, učitelé Abrahamovi, Chaldejci.
Proti této pevné společnosti se, jako proti jakési ohromné holé cihlové zdi, zas a znova rozbíhaly přívaly bezejmenných kočovnických armád. Přišly z pouště, kde se kočovnicky žilo od počátku a žije podnes. Není nutné zastavovat se u povahy onoho života, následovat stáda, která si obyčejně sama našla pastvu a žít z mléka a masa, které poskytovala, bylo nejen dostatečně zřejmé, ale i dostatečně jednoduché. Není ani důvodu pochybovat, že tenhle způsob života mohl poskytnout téměř všechny lidské věci, vyjma domova. Mnoho z těch pastýřů a honáků nejstarších časů mohlo mluvit o všech pravdách a tajemstvích knihy Job a z nich pocházel i Abraham a jeho děti, kteří dali modernímu světu jako věčnou hádanku téměř monomanický mnohotheismus Židů. Byli to ale lidé divocí a nechápali složitosti společenské organisace a větru podobný duch v jejich nitru je nutil zas a znova proti ní vést válku. Dějiny Babylona jsou ponejvíce dějinami jeho obrany proti pouštním hordám, které přicházely jednou za sto nebo dvě stě let a obyčejně právě tak odešly jako přišly. Někteří říkají, že přimísení kočovnické invase vybudovalo v Ninive arogantní království Asyřanů, kteří na své chrámy tesali ohromné netvory, vousaté býky s křídly cherubínů a kteří vyslali do světa mnoho vojenských dobyvatelů, kteří po něm dupali jako by stejně obřími kopyty. Asyrie byla imperiální mezihrou, ale pořád to byla mezihra. Hlavním příběhem vší té země je válka mezi potulnými národy a státem, který byl skutečně statický. Pravděpodobně v prehistorických dobách a jistě v časech historických se tito tuláci vydávali na západ, aby vyplenili, co jim přijde do cesty. Když přišli naposledy zjistili, že Babylon zmizel, ale to bylo v historické době a jejich vůdce se jmenoval Mohamed. Nu, bude prospěšné se teď u toho příběhu zastavit, protože , jak už bylo řečeno, přímo odporuje stále rozšířenému dojmu, že kočovnictví je toliko prehistorická záležitosti a usazená společnost je věc relativně nedávná. Nic nenasvědčuje tomu, že by Babyloňané kdy kočovali a jen máloco svědčí o tom, že by se pouštní kmeny kdy usadily. Je dokonce pravděpodobné, že myšlenka kočovné fáze střídané fází usazenou již byla těmi upřímnými a skutečnými badateli, jimž jsme všichni za tolik zavázáni, opuštěna. V této knize ale nevedu spor s upřímnými a skutečnými badateli, ale s ohromným a mlhavým veřejným míněním, jež se předčasně rozšířilo z jistých nedokonalých výzkumů do jakési oblíbené ale pomýlené představy celých lidských dějin. Je to ona nejasná představa, že se opice vyvinula v člověka a stejným způsobem se barbar evolučně vyvinul v civilisovaného člověka a že se proto, v každém období, fázi nebo stupni budeme ohlížet zpět k barbarství a hledět kupředu k civilisaci. Žel tahle představa visí ve vzduchu a to ve dvojím smyslu. Je to spíš atmosféra v níž lidí žijí, než argument, který by hájili. Lidem v takovém rozpoložení se lépe odpovídá pomocí objektů než theorií a bylo by docela dobré, kdyby každý, kdo je v pokušení dojít k takovému předpokladu se na chvíli nechal zastavit tím, že by jen na chvíli zavřel oči a na okamžik zahlédl ohromný a neurčitě lidmi zaplněný div babylonské hradby podobný hustě zalidněnému srázu. Jeden fakt na nás zcela jistě dopadá jako stín. Naše letmé pohledy na obě tyto rané říše ukazují, že první domácí vztahy byly komplikované čímsi, co bylo méně lidské, ale co bylo často považováno za stejně domácké. Temný obr otroctví byl povolán jako džin a lopotil se na obrovských stavbách z cihel a kamene. Ani tady nesmíme příliš jednoduše vše zaostalé či zpátečnické považovat za barbarské. Pokud jde o propouštění z otroctví se starší nevolnictví jeví liberálnější než nové a možná liberálnější než otročení budoucí. Zajistit lidstvu potravu tím, že jeho část bude přinucena pracovat byl koneckonců velmi lidský přístup, což je asi i důvod, proč bude nejspíš vyzkoušen znovu. V jednom smyslu ale staré otroctví význam má. Představuje jeden základní fakt o celém starověku před Kristem, cosi, co musíme mít na mysli od začátku do konce. Je to bezvýznamnost, nedůležitost, jednotlivce před státem. Tohle platilo jak pro nejdemokratičtější městský stát v Heladě, tak pro jakýkoliv babylonský despotismus. Jednou ze známek tohoto ducha je, že celá jedna třída jedinců může být nedůležitá nebo dokonce neviditelná. Musí to být normální, protože to bylo nutné pro to, co bychom dnes označili za “sociální službu”. Kdosi řekl “Člověk je nic a práce je vše” a měl tím na mysli jakousi lehkou carlylovskou samozřejmou pravdu. Bylo to zlověstné motto pohanského otrockého státu. V tomhle smyslu je pravdivá ona tradiční představa ohromných pilířů a pyramid vyrůstajících pod onou nekonečnou oblohou vždy a věčně námahou nespočtu bezejmenných lidí, kteří byli pilní jako mravenci a smeteni dílem vlastních rukou umírali jako mouchy.
Jsou ale ještě dva další důvody k tomu, abychom začali s dvěma pevně danými body Egypta a Babylona. Jednak jsou v tradici pevnými typy starobylosti či starožitnosti a historie bez tradice je mrtvá. Babylon je posud břemenem z dětských říkanek a Egypt zůstává (se svou nesmírnou populací princezen očekávajících převtělení) tématem zbytečného množství románů. Ale tradice je obecně pravdivá, dokud je to tradice dostatečně populární, ba i tehdy, když je skoro vulgární. Babylonský či egyptský prvek v dětských říkačkách a románech má svůj význam a dokonce i v noviny, které obyčejně mnoho zaostávají za svou dobou, se už dostaly až k době faraona Tutanchamona. První důvod je plný zdravého rozumu lidové legendy, je to prostý fakt, že o těchto tradičních věcech víme víc než o jiných současných věcech a že tak tomu bylo vždy. Je to cesta, jíž se ubírali všichni cestovatelé do Herodota po lorda Carnavona. Dnešní vědecké spekulace jistě předestírají mapu celého primitivního světa s proudy rasových migrací nebo přimíšení všude označenými tečkovanými čarami přes území, pro která by si nevědecký středověký kartograf vystačil s označením Terra incognita, pokud by ho nenapadlo lákavě prázdné místo zaplnit obrázkem draka, aby naznačil, s jakým asi mohou poutníci počítat přivítáním. Ale tyhle spekulace jsou přinejlepším spekulace a přinejhorším jsou ony tečkované čáry ještě mnohem bájnější než drak.
Je tu bohužel jeden omyl, do kterého lidé snadno upadají, dokonce i ti nejinteligentnější, a nejvíc možná dokonce ti s největší imaginací. Je to omyl spočívající v předpokladu, že je nějaká idea větší ve smyslu velikosti, je proto větší i v tom smyslu, že je základnější, pevnější a jistější. Když někdo žije sám v slaměné chatrči v Tibetu, mohou mu říkat, že žije v čínské říši a čínská říše je jistě něco skvělého, rozlehlého a působivého. Může se mu také říci, že žije v britské říši a to na něho náležitě zapůsobí. Zvláštní ale je, že v jistých stavech mysli si může být mnohem víc jist čínskou říší, kterou nevidí, než slaměnou chýší, již vidí. V jeho mysli je jakýsi kouzelnický trik, který působí, že jeho argumentace začíná říší, i když jeho zkušenost začíná chýší. Někdy zešílí a vypadá to, jako by dokazoval, že slaměná chýše nemůže existovat v zemi Dračího trůnu, že je nemožné, aby se taková civilisace, jíž on se těší, vešla do takové boudy, jako je ta, již obývá. Jenže jeho šílenství se zakládá na intelektuálním uklouznutí spočívajícím v předpokladu, že jelikož je Čína velká a všeobsahující hypotéza, je to něco víc než hypotéza. Nu moderní lidé takhle argumentují pořád a rozšiřují to i na věci mnohem méně skutečné a jisté, než je čínská říše. Kupříkladu se zdá, že člověk si dokonce ani sluneční soustavou není tak jistý, jako si je jistý Jižními Pasekami. Sluneční soustava je dedukcí, a jistě správnou dedukcí, ale jde tu o to, že je to dedukce mimořádně ohromná a dalekosáhlá a proto vůbec zapomíná, že to dedukce je a zachází s ní jako s prvním principem. Může zjistit, že celá kalkulace je špatně spočítaná a slunce, hvězdy a pouliční lampy budou vypadat pořád naprosto stejně. Jenže on zapomněl, že je to kalkulace a je téměř hotov odporovat slunci, kdyby se mu nevešlo do sluneční soustavy. Jestliže jde o omyl už v případě docela pevně ujasněných faktů, jako je sluneční soustava nebo čínská říše, pak je to ještě ničivější omyl ve spojitosti s theoriemi a dalšími věcmi, jimiž si doopravdy jisti být nemůžeme. A tak mají dějiny zejména dějiny prehistorické děsný zvyk začínat jistými generalisacemi o rasách. Nebudu popisovat nepořádek a bídu, kterou tohle převrácení způsobilo v moderní politice. Protože se jaksi matně předpokládá, že z rasy vzešel národ, mluví lidé tak, jako by národ byl něco neurčitějšího než rasa. Protože si sami vymysleli důvod, aby vysvětlili výsledek, málem výsledek popírají, aby ospravedlnili důvod. Nejdřív brali Kelta jako axiom a pak s Irem zacházeli jako s dedukcí. A jsou potom celí celí překvapení, že velký irský rváč zuří, že s ním zacházejí jako s čímsi odvozeným. Nedokáží pochopit, že Irové jsou Irové bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou Kelti a bez ohledu na to, zda kdy vůbec byli nebo nebyli Kelty. Na scestí je opět zavedla velikost theorie, dojem, že fikce je větší než fakt. O velké rozptýlené keltské rase se předpokládá, že zahrnuje Iry, proto je samo o sobě zřejmé, že na ní Irové musí záviset samou svou existencí, Tentýž zmatek samozřejmě zlikvidoval Angličany a Němce tak, že je utopil v teutonské rase a někteří se pak z toho, že rasy a národy jedno jsou pokoušeli dokazovat, že národy spolu nemohou válčit. Uvádím tyhle obyčejné a banální příklady jen na okraj, jako známější ukázky zmíněného omylu. Nám tu nyní nejde o jeho aplikaci na tyhle moderní věci, ale spíše na věci nejstarší. Čím však byl rasový problém odlehlejší a méně dokumentovaný, tím pevnější byla podivně obrácená jistota viktoriánského muže vědy. Člověk týchž vědeckých tradic je i dnes šokován zpochybněním těchto věcí, které před tím, než je obrátil v první principy, bývaly posledními dedukcemi. Pořád si je tím, že je Árijec, jist dokonce víc, než tím, že je Anglosas, stejně tak, jako si je víc jist tím, že je Anglosas, než tím, že je Angličan. Nikdo doopravdy nepřišel na to, že je Evropan. Nikdy ovšem nepochyboval, že je Indoevropan. Tyto viktoriánské theorie se hodně měnily co do podoby i co do rozsahu, ale sklon k prudkému tuhnutí hypotéz v theorie a theorií v předpoklady sotva vyšel z módy. Lidé se nemohou snadno zbavit mentálního zmatku plynoucího z pocitu, že základy historie musí být určitě bezpečné, že první kroky musí být jisté a že největší generalisace musí být očividná. Ale i když jim rozpor může připadat jako paradox, je tohle pravý opak pravdy. Právě velká věc je tajná a neviditelná a malá věc je ta, která je vidět a je ohromná.
Předmětem těchto spekulací byla každá rasa na tváři země a je nemožné i jen naznačit nárys tématu. Pokud si ale vezmeme jen samotnou evropskou rasu, její historie či spíš prehistorie prodělala i jen za krátkou dobu mého života mnoho retrospektivních revolucí. Říkávalo se jí rasa kavkazská a v dětství jsem četl popis jejího střetu s mongolskou rasou. Napsal jej Bret Hart a začínal otázkou „A je snad Kavkazan ze hry?“ Evidentně ze hry byl, protože ho velmi brzy vystřídal člověk indoevropský, s lítostí musím říct, někdy představovaný jako člověk indogermánský. Zdá se že Hind a Němec měli podobná slova pro matku či pro otce, mezi sanskrtem a různými západními jazyky byly i jiné podobnosti a před nimi všechny povrchní rozdíly mezi Hindem a Němcem náhle jakoby zmizely. Tato složená osoba byla jednodušeji obvykle označována za Árijce a skutečně důležité bylo to, že se z oněch dálných indických končin, kde se dosud dají najít zlomky jeho jazyka, vydal na pochod směrem na západ. Když jsem tohle jako dítě četl, napadlo mně, že Árijec nemusel mašírovat na západ a nechávat svůj jazyk za sebou, ale mohl taky vyrazit na východ a vzít si svůj jazyk s sebou. Kdybych to četl dnes, omezil bych se na doznání, že o celé věci zhola nic nevím. Pravda je ovšem taková, že to dnes mohu číst jen velmi těžko, protože se dnes nic takového nepíše. Vypadá to, že Árijec je také ze hry. V každém případě si změnil nejen jméno, ale změnil i adresu, místo odkud vyrážel i trasu své cesty. Jedna ze současných theorií tvrdí, že naše rasa do svého současného domova nepřišla z východu ale z jihu. Někteří říkají, že Evropané nepřišli z Asie, ale z Afriky. Našli se i tací, kteří přišli z divokou myšlenkou, že Evropané přišli z Evropy, či spíše, že jsme ji nikdy neopustili.
Je tu pak jisté množství důkazů o více či méně prehistorickém tlaku ze severu, jako byl třeba ten, který podle všeho způsobil, že Řekové zdědili krétskou kulturu, a který tolikrát přivedl Galy přes kopce do italských polí. Příklad evropské ethnologie tu však zmiňuji jen proto, abych ukázal, že učenci touhle dobou už kompas v zásadě odložili do krabice a já, který mezi učené nepatřím, nemohu ani na okamžik předstírat, že bych mohl něco rozhodnout tam, kde se tolik učenců neshodne. Mohu ovšem užít svůj obyčejný rozum a někdy se mi zdá, že ten jejich od samého nepoužití poněkud zrezivěl. Prvním úkonem obyčejného rozumu je poznat rozdíl mezi mrakem a horou. A já tvrdím, že tyhle věci nikdo nezná, nezná je v tom smyslu, v jakém všichni víme o existenci egyptských pyramid.
Můžeme opakovat, že pravda je taková, že to, co skutečně vidíme v nejranějších fázi dějin, na rozdíl od toho, čemu se můžeme rozumně dohadovat, je temnota pokrývající zemi, velká temnota národů z níž tu a tam svítí jedno či dvě světélka v nahodilých shlucích lidstva a dva z těchto plamenů hoří ve dvou z těchto vysokých provopočátečních měst, na vysokých terasách Babylonu a na ohromných nilských pyramidách. V nejvzdálenějších částech oné noční pustiny jsou tu jistě i jiná starodávná světla, či světla, o nichž se můžeme domnívat, že jsou velmi starodávná. Daleko na východě je to ohromně starobylá vysoká civilisace Číny, zbytky civilisace jsou v Mexiku a jižní Americe i jinde, některé z nich zjevně vyspěly civilisačně tak daleko, až dospěly k nejvytříbenějším formám uctívání ďábla. Rozdíl ovšem spočívá v prvku staré tradice, tradice těchto ztracených kultur byla přerušena a třebaže tradice Číny stále žije, lze pochybovat, zda o ní cokoliv víme. Navíc člověk, který bude chtít poměřit čínskou starobylost musí používat čínské tradice měření a bude mít zvláštní pocit, že se ocitl v jiném světě, kde platí jiné zákony času a prostoru. Čas se teleskopicky natahuje a staletí nabývají pomalého a strnulého pohybu eonů. Bílý muž, který se na to pokouší dívat jako žlutý muž, má dojem, že se mu točí hlava a zmateně se diví, zda mu nenarostl prasečí ocásek. Tak či tak nemůže vědecky pochopit onu podivnou perspektivu, která vede k prvopočáteční pagodě Synů nebes. Je to skutečný protinožec, jediný skutečně alternativní svět vůči křesťanství a svým způsobem chodí vzhůru nohama. Mluvil jsem o středověkém karrografovi a jeho drakovi, co by ale středověký cestovatel, byť by ho obludy zajímaly sebevíc, mohlo očekávat v zemi, kde je drak dobromyslným a přátelským tvorem? O vážnější stránce čínských tradic bude řečeno víc v jiné souvislosti, nyní mluvím jen o tradici a zkoušce starobylosti. A o Číně se zmiňuji jen jako o tradici, která k nám nedosahuje po mostě staré tradice a o Babylonu a Egyptu jako o starožitnostech, které tento most mají. Herodotus je lidská bytost ve smyslu, v němž je Číňan sedící proti nám v londýnské čajovně s tvrďákem na hlavě sotva člověkem. Máme dojem, jako bychom věděli, co cítil David a Isaiáš a to způsobem, jímž si nikdy nebudeme jisti, jak se asi cítil Li Hung Chan. I samy hříchy, které uloupily Helenu či Betšebu přešly do přísloví o privátních lidských slabostech, patosu, ba odpuštění. Na samých Číňanových ctnostech je cosi, co vyvolává hrůzu. Tohle je rozdíl způsobený zachováním či zničením trvajícího historického dědictví, třeba od starého Egypta po moderní Evropu. Až se ale zeptáme, jaký byl svět, který jsme zdědili, a proč tyto konkrétní národy a místa vypadají, že do něj patří, dovede nás ta otázka k ústřednímu faktu civilisované historie.
Oním středem bylo Středomoří, které nebylo ani tak kusem moře jako spíš světem. Byl to však svět, který měl v sobě cosi z povahy onoho moře, protože se stával víc a víc místem sjednocení, kde se setkávaly proudy cizích, podivných a velmi různorodých kultur. Do Středozemního moře se vlévá právě tak Nil jako Tibera a zrovna tak ke středomořské civilisaci přispěl jak Egypťan, tak Etrusk. Záře, sláva a třpyt velkého moře se vskutku šířily velmi daleko do vnitrozemí a onu jednotu pociťovali osamělí Arabové v pouštích i Galové za severními horami. Ovšem budování společné kultury sahající ke všem pobřežím tohoto vnitřního moře je hlavním dílem starověku. Jak ještě uvidíme, byla to někdy pěkně mizerná práce a jindy zase dobré dílo. V onom orbis terrarum neboli okrsku zemském bylo lze najít krajnosti zla i zbožnosti, protikladné rasy a ještě protikladnější náboženství. Bylo to dějiště neustálého střetání mezi Evropou a Asií od noci perských lodí u Salaminy po útěk tureckých lodí od Lepanta. Bylo to dějiště, jak poukážeme ještě podrobněji později, svrchovaného duchovního střetu mezi dvěma formami pohanství, jež se utkávaly v latinských a fénických městech, na římském foru a punském trhu. Byl to svět války a míru, světa dobra a zla, svět všeho na čem nejvíc záleží. Pří vší úctě k Aztékům a Mongolům z Dálného Východu, na nich nezáleželo tolik jako záleželo a dosud záleží na tradici Středomoří. Mezi ní a Dálným Východem byly samozřejmě četné zajímavé kulty a různá dobyvatelská tažení, jež s ní byli více či méně v kontaktu a podle toho také byly v odpovídajícím poměru srozumitelné i pro nás. Perská jízda se objevila na scéně, aby skoncovala s Babylonem a řecký příběh nám vypráví, kterak se tihle barbaři učili napínat luk a mluvit pravdu. Velký Řek Alexandr vyrazil pochodem vstříc úsvitu a vrátil se s podivnými ptáky zbarvenými jako jitřní oblaka a zvláštními květinami a klenoty ze zahrad a pokladnic bezejmenných králů. Islám vyrazil do toho světa východním směrem a způsobil, že si jej dokážeme částečně představit a to právě proto, že se islám zrodil v onom okrsku zemském lemujícím starobylé moře našich předků. Ve středověku se rozšířila říše mogulů, vzrostla ve slávě, aniž by umenšila svou tajemnost, Tataři se zmocnili Číny a Číňané tomu podle všeho věnovali jen pramalou pozornost. Každá z těch věcí je sama o sobě zajímavá, nelze však nemožné přenést těžiště od evropského vnitřního moře do asijského vnitrozemí. Podtrženo a sečteno, kdyby ve světě nebylo nic, než to co bylo řečeno a vykonáno, napsáno a zbudováno v zemích ležících kolem Středozemního moře, byly by to pořád celkem vzato nejzávažnější a nejcennější věci ve světě, v němž žijeme. Když se ona jižní kultura rozšířila na severozápad, vzešlo z toho velmi mnoho převelice úžasných věcí, z nichž my sami jsme nesporně ty nejúžasnější. A když se odsud rozšířila do kolonií a nových zemí, byla to pořád jedna a ta samá kultura, nakolik a pokud to ještě kultura byla. Kolem onoho moře, malého jako jezero, však byly ony věci samy o sobě, republika , církev, bible, hrdinské eposy, islám, Israel a vzpomínky na ztracené říše, Aristoteles a měřítko všech věcí. To proto, že první světlo, jež se rozbřesklo nad tím světem, bylo skutečným světlem, denním světlem, ve kterém chodíme podnes a ne pouhým pochybným navštívením podivnými cizími hvězdami, jež jsem zde začal poukazem na to, že toto světlo poprvé dopadlo na věže měst východního Středomoří.
I když ale tak mají Egypt a Babylon jakýsi počáteční nárok už jen proto, že byly dobře známými a tradičními, fascinujícími, hádankami pro naše otce, nesmíme si proto představovat, že by to byly jediné starodávné civilisace jižního moře, nebo že celá ta civilisace byla sumerská, semitská či koptická a ještě méně asijská či africká. Skutečný výzkum čím dál víc vyzvedává starobylé evropské civilisace a zejména tu, již můžeme pořád poněkud neurčitě nazvat řeckou. Nutno tomu rozumět tak, že tu v jistém smyslu byli Řekové před Řeky, podobně jako v tolika jejich mythologiích byli bohové před bohy. Ostrov Kréta byl středem civilisace, nyní nazývanou mínojskou, podle Menea, který přežíval v dávné legendě a jehož labyrint skutečně objevila moderní archeologie. Zdá se, že tato propracovaná evropská civilisace se svými přístavy, svou kanalisací a domácí technikou, se zhroutila pod jakýmsi vpádem svých severních sousedů, kteří zbudovali či zdědili Helladu, kterou známe z dějin. Ono nejranější období ale nepominulo, dokud nedalo světu dary tak velké, že se svět marně snažil, aby se odvděčil a splatil je, i kdyby jen pouhým napodobováním.
Někde na jónském pobřeží naproti Krétě a ostrovům bylo jakési město, nejspíš takové, o kterém bychom mluvili jako o vsi či vísce s hradbami. Jmenovala se Ilion, ale vešla ve známost jako Troja a ono jméno nikdy neupadlo v zapomnění. Básník, který byl možná žebrák a veršotepec, možná neuměl číst a psát a podle tradice byl slepý, složil báseň o Řecích, kteří vyrazili do války, aby získali zpět nejkrásnější ženu na světě. To, že nejkrásnější žena na světě žila v tomhle malém městečku zní jako legenda, to, že nejkrásnější báseň na světě napsal kdosi, kdo neznal nic většího než taková malá městečka, je historický fakt. Říká se, že ona báseň vznikla na konci období, že ji primitivní kultura vydala ve svém úpadku, což vede člověka k myšlence, že by takovou kulturu rád zažil v období jejího vrcholu. V každém případě však platí, že tahle báseň, jež je naší první, může stejně dobře být i naší poslední. Může to být stejně dobře poslední jako první slovo řečené člověku o jeho smrtelném údělu nahlíženém pouze pohledem smrtelníka a smrtelnosti. Pokud se svět stane pohanským a sejde zkázou, udělá poslední člověk dobře, když ocituje Íliasa skoná.
V tomto velkém lidském zjevení starobylosti je ještě další prvek velkého historického významu a já mám dojem, že se mu v dějinách jen stěží dostalo odpovídajícího místa. Básník své dílo pojal tak, že jeho sympatie stojí zjevně a sympatie jeho čtenářů jistě spíš na straně poražených, než na straně vítězů. A to je cit, který v poetické tradici narůstá dokonce i poté, co se sám poetický počátek vytratil. Achilles měl v pohanských časech jakýsi statut poloboha, ale později se zcela vytratil. Zato Hektor s postupujícími věky nabýval velikosti a jeho jméno se stává jménem rytíře kruhového stolu a jeho meč vkládá legenda do rukou Rolandovi, když k němu v nádheře a zkáze jeho vlastní porážky klade zbraň poraženého Hektora. To jméno předjímalo všechny porážky, jimž měla naše rasa a náboženství projít i přežití sta porážek, jež je jeho triumfem.
Příběh konce Troji nemá nemůže mít konec, protože je na věky pozdvižen do živoucích ozvěn, právě tak nesmrtelných jako naše beznaděj i naděje. Když ještě Troja stála, byla čímsi maličkým, co mohlo stát beze jména po celé věky. Když však padla, zmocnil se jí plamen a ustrnula v nesmrtelném okamžiku zkázy a protože byla zničena ohněm, její oheň nikdy nezanikne. A s hrdinou tomu bylo stejně jako s městem, v archaických liniích onoho počátečního soumraku vidíme první postavu Rytíře. V jeho titulu je prorocká shoda okolností. Už jsme mluvili o slově rytířství a o tom, jak se v něm mísí kůň a jezdec. Celé věky předem je téměř předjímáno v hřmotu homérských hexametrů a v onom dlouhém vyskakujícím slově, jímž Ílias končí. Je to právě ta jednota, pro niž nemůžeme najít jiné jméno, než posvátného kentauara rytířstva. Jsou tu ale i další důvody k tomu, abychom v tomto letmém pohledu na starověk dali jméno posvátnému městu. Posvátnost takových měst se šířila jako oheň po pobřežích a ostrovech severního Středomoří, jméno vysokým plotem obehnané vísky, pro niž umírali hrdinové. Z nejmenšího z měst vzešla velikost občana. Hellada se svými stovkami soch nevytvořila nic vznešenějšího než onu kráčející sochu, ideál člověka, který si sám velí a rozkazuje. Hellada stovek soch byla jednou legendou a literaturou a celý ten labyrint malých hrazených států zněl nářkem Troji.
Pozdější legenda, jež byla pozdější úvahou, ale ne náhodou, říkala, že utečenci z Troje založili republiku na italském pobřeží. Duchovně platí , že republikánská ctnost má takové kořeny. Tajemství cti, jež se nezrodila z babylonské či egyptské pýchy, zde zářilo, Asii a Africe navzdory, jako štít Hektorův, dokud se v šumění orlích křídel a příchodu jména nerozbřeskl nový den a to jméno zadunělo jako hrom, když svět procitl a spatřil Řím.

II. Profesoři a prehistoričtí lidé

Když přijde na tyhle prehistorické záležitost je věda slabá způsobem, který je těžké postřehnout. Věda jejíž moderní divy všichni obdivujeme, staví svůj úspěch na tom, že neustále doplňuje své poznatky, svá data. Při všech praktických vynálezech, při nejpřirozenějších objevech může vždy přidat další doklady pokusem. Jenže si nemůže pokusně vyrobit lidi, ba ani pozorovat počínání prvních lidí. Vynálezce může krok za krokem postupovat v konstrukci letadla i kdyby při tom měl experimentovat s klacíky a kovovými odřezky u sebe doma na dvorku. Nemůže ale na svém dvorku sledovat, kterak se vyvíjí Chybějící článek. Pokud udělá ve svých výpočtech chybu, letadlo ji opraví tím, že se zřítí k zemi. Pokud se ale zmýlí v tom, že svým předkům přisoudí za příbytek lesnaté porosty, svého předka an padá ze stromu vidět nemůže. Nemůže chovat jeskynního člověka jako kočku u sebe na dvorku a sledovat ho, jestli skutečně praktikuje kanibalismus, či zda skutečně odnáší svou partnerku, aby naplnil princip manželství založeného na uchvácení a únosu. Nemůže si držet kmen primitivních lidí jako psí smečku a sledovat, nakolik na ně působí stádní instinkt. Když vidí, že se konkrétní pták chová konkrétním způsobem, může si opatřit jiné ptáky a ověřit, jestli se chovají také tak. Když ale najde lebku, nebo zlomek lebky, v dutině kopce, nemůže ji zmnožit do vidění údolí suchých kostí. Minulost, která téměř zcela zmizela může zkoumat vždy jen z dokladů a ne pomocí experimentu. A dokladů je tu tak málo, že stěží něco i jen dokládají. A tak zatímco téměř jakákoliv jiná věda se pohybuje v jakési křivce, kterou stále korigují nové poznatky, tahle věda letí přímočaře do prostoru a nekoriguje ji vůbec nic. Jenže zvyk formulovat závěry, tak jak je skutečně lze v plodnějších oborech opravdu formulovat, je ve vědecké mysli zakořeněn natolik, že prostě nemůže odolat a mluví tímto způsobem. O idejích, na které ji přivedl zlomek kosti mluví tak, jako by to bylo cosi podobného letounu, který byl ale postaven aspoň za pomoci celých hromad kousků železa. Problém s profesorem prehistorie je v tom, že on svůj střep do odpadků hodit nemůže. Úžasný a triumfující letoun je výsledkem stovky omylů. Badatel nad počátky se může dopustit jen jediného omylu a toho se pak držet.
Velmi oprávněně mluvíme o trpělivosti vědy, ale v tohle oboru by bylo přesnější mluvit o netrpělivosti vědy. Kvůli výše zmíněným problémům má theoretik příliš na spěch. Série hypothesí se objevují tak spěšně, že bychom jim docela dobře mohli říkat fantastické domněnky a v každém případě je dál nelze upravovat fakty. Nejempiričtější antropolog je zde stejně omezen jako starožitník. Může se jen držet svého zlomku minulosti a nemá žádnou možnost, jak ho do budoucna zvětšit. Svůj zlomek faktu může jen svírat v rukou, skoro tak, jako pravěký člověk svíral svůj odštěpek pazourku. Pravdaže s ním zachází skoro stejně a skoro ze stejného důvodu. Je to jeho nástroj a jeho jediný nástroj. Je to jeho zbraň a je to jeho jediná zbraň. Třímá ho často s fanatismem, který vysoce převyšuje cokoliv z projevů mužů vědy, když mohou sbírat další fakta ze zkušenosti a dokonce mohou doplnit nová fakta pokusy. Profesor se svou kostí se občas stává stejně nebezpečným jako pes s kostí. A to z ní pes aspoň nedovozuje žádné theorie dokazující, že je na tom lidstvo pod psa –nebo že ze psa vzešlo. Poukázal jsem kupříkladu na potíže spojené s nápadem chovat na dvorku opici a pozorovat, zda se vyvine v člověka. I když takovou evoluci nelze dokázat experimentálně, nespokojí se profesor s tím, že by řekl (což by byla svolná říct většina z nás),že taková evoluce je v každém případě docela dobře možná. Ukáže svou kůstku nebo sbírečku kůstek a dovodí z nich ty nejúžasnější věci. Na Jávě našel kousek lebky, která podle svého tvaru vypadala, že byla menší než lidská. Někde poblíž našel kus kosti stehenní ze vzpřímené postavy a podobně rozptýlené ještě jakési zuby, které lidské nebyly. Pokud by všechny ty kosti pocházely z jednoho tvora, což je pochybné, naše pojetí tohoto tvora by bylo téměř stejně pochybné. Na populární vědu to ovšem zapůsobilo tak, že vytvořila kompletní, ba komplexní postavu, hotovou do posledního vlásku a zvyku. Tento člověk dostal jméno, jako by byl běžnou historickou postavou. O Pithecantropovi lidé mluvili stejně jako o Pittovi, Foxovi (význační britští politici a předsedové vlád sedmnáctého a osmnáctého století pozn. překl) nebo Napoleonovi. Populárně naučené historické knížky tiskly jeho portréty spolu s portréty Karla I. a Jiřího IV. Byly reprodukovány detailní a pečlivě vystínované kresby, jež ukazovaly že i vlasy na jeho hlavě byly spočteny. Žádného nepoučeného člověka, který si prohlížel jeho pečlivě zvrásněnou tvář a hloubavý pohled by nenapadalo, že to byl portrét stehenní kosti, nebo pár zubů a zlomku lební kosti. Stejným způsobem o něm lidé mluvili, jako by šlo o jedince jehož vliv a povahu všichni dobře známe. Četl jsem zrovna v jednom magazínu článek o Jávě a o tom, jak se moderní bílí obyvatelé onoho ostrova převážně špatně chovají kvůli osobnímu vlivu chudáka starého Pithecanthropa. Jsem zcela ochoten a připraven věřit tomu, že se moderní bílí obyvatelé Jávy vůbec neumí chovat, ale vůbec si nemyslím, že by k tomu potřebovali nějaké povzbuzení v podobě nálezu pár velmi pochybných kostí. Těch kostí je v každém případě příliš málo, příliš zlomkových a sporných na to, aby mohly zaplnit celé to ohromující prázdno, které v rozumu i v realitě zeje mezi člověkem a jeho zvířecími předky, pokud to jsou jeho předci. Za předpokladu onoho evolučního napojení (napojení, o jehož popření se v nejmenším nestarám) je skutečně poutavým a pozoruhodným faktem poměrná nepřítomnost jakýchkoliv pozůstatků, které by toto napojení zaznamenávaly. Darwinova upřímnost toto skutečně připouštěla a to je také důvod, proč jsme začali používat takové pojmy jako Chybějící článek. Jenže dogmatismus darwinistů byl na Darwinův agnosticismus příliš silný a lidé se nerozumně dopustili toho, že z toho zcela negativního pojmu udělali positivní obraz. Mluví o pátrání po obyčejích a obydlí Chybějícího článku, jako by mluvili o tom, že se přátelí s mezerou ve vyprávění nebo dírou v argumentu, o vycházce s nesouvislostí nebo večeři s nerozděleným středem..
Proto  v této črtě o člověku v jeho vztahu k jistým náboženským a historickým problémům nebudu dál plýtvat místem na spekulace o přirozenosti člověka před tím, než se stal člověkem. Jeho tělo se možná vyvinulo z nějakých primitivů, nevíme však o tomto přechodu nic, co by vrhlo i jen nejmenší paprsek světla na jeho duši, jak se projevila v dějinách. Autoři téže myšlenkové školy ovšem bohužel ve stejném způsobu uvažování a argumentace pokračovali i tehdy, když dospěli k prvním skutečným důkazům  o prvních skutečných lidech. O prehistorickém člověku přísně vzato nevíme nic, a to právě proto, že je prehistorický. Historie prehistorického člověka je velmi nápadně vnitřně rozporný pojem. Je to ten druh nerozumu, který si smí dovolit jen racionalisté. Kdyby nějaký farář mimochodem podotkl, že Potopa byla předpotopní, dočkal by se možná jakýchsi dloubanců ohledně své logiky. Pokud by nějaký biskup podotkl, že Adam byl preadamita, možná bychom si pomysleli, že je trochu zvláštní. Očekává se od nás ovšem, že si takových verbálních maličkostí nebudeme všímat, když skeptičtí historikové mluví o té části historie, která je prehistorická. Ve skutečnosti je to tak, že pojmy historický a prehistorický používají volně a bez toho, aby měli na mysli jasnou definici nebo test. Mají na mysli to, že existují stopy lidských životů starší než lidské příběhy a přinejmenším v tomto smyslu víme, že lidstvo je starší než dějiny. Lidská civilisace je starší než lidské záznamy. Takhle lze rozumně popsat  náš vztah k těmto odlehlým věcem. Lidstvo zanechalo stopy svých dalších umění dříve než doklady o umění psát, nebo přinejmenším předtím, než se objevilo nějaké písmo, které dokážeme přečíst. Je však jisté, že primitivní umění byla uměními a je ve v každém ohledu pravděpodobné, že primitivní civilisace byly civilisacemi. Člověk zanechal obraz soba, ale ne vyprávění o tom, kterak soba lovil. Proto je to, co o něm vykládáme hypotézou a ne historií. Ovšem umění, které vytvářel bylo vcelku umělecké, jeho kresby jsou docela inteligentní a není důvod pochybovat o tom, že jeho příběh o lovu by byl docela rozumný, ovšem pokud existuje, pak je nesrozumitelný. Zkrátka prehistorické období nemusí znamenat období primitivní ve smyslu doby barbarské či zvířecké. Nemusí to znamenat dobu před civilisací nebo před uměními a řemesly. Znamená to prostě jen období před prvními souvislými vyprávěními, která můžeme číst. To samozřejmě působí celý praktický rozdíl mezi vzpomínáním a zapomenutím, je však naprosto možné, že existovaly všechny možné zapomenuté formy civilisací, stejně jako všechny možné zapomenuté formy barbarství. Všechno v každém případě nakonec nasvědčuje tomu, že mnohé z těchto zapomenutých nebo polozapomenutých sociálních stadií byly mnohem civilisovanější a mnohem méně barbarské, než by nasvědčovaly dnešní vulgární představy. Ovšem dokonce i o těch nezapsaných dějinách lidstva, kdy lidstvo již bylo docela jistě lidské se můžeme jen domnívat s největšími pochybami a opatrností. Bohužel ovšem pochyby a opatrnost jsou poslední věci, které by obvykle povzbuzoval neurčitý evolucionismus současné kultury. Ona kultura je totiž plná zvědavosti a jediná věc, kterou nemůže vystát jsou muka agnosticismu. Právě v darwinovském věku vešlo to slovo poprvé ve známost a ona věc se poprvé stala nemožnou.
Je nutné jednoduše říct, že všechna tahle nevědomost je prostě skryta za drzostí. Padají tak jednoduchá a prohlášení, že lidé mají sotva morální odvahu se nad nimi pozastavit a zjistit, že jsou zcela nepodložená. Četl jsem onehdy vědecký popis jistého prehistorického kmene, který sebevědomě začínal slovy „Nenosili šatů“. Možná tak sotva jeden čtenář ze sta se nad tím pozastavil, aby se sám sebe optal, jak jsme asi zjistili, zda lidé z nichž nezbylo nic než pár zlomků kostí a kamení, nosili šaty. Nepochybně existovaly naděje, že zrovna tak jako jsme našli kamenné sekyry, najdeme kamenný klobouk. Zjevně se předkládalo, že můžeme najít nepomíjívé kalhoty z téže látky jako nepomíjívý kámen. Ovšem lidem méně optimistického založení bude okamžitě jasné, že lidé mohou nosit prosté oděvy, ba oděvy velmi zdobné, a nemusí po nich zbýt nic víc, než to, co zůstalo po těchto lidech. Splétané ozdoby z trávy a rákosí mohly být čím dál propracovanější, aniž by jím to cokoliv dodalo na trvanlivosti. Nějaká civilisace se mohla specialisovat na věci podléhající zkáze, třeba tkaní a vyšívání, a ne na věci shodou okolností trvanlivější, třeba architekturu či sochařství. Podobě specialisovaných společností byla celá řada. Až někdo v budoucnosti vykope trosky našich továrních strojů může stejně oprávněně tvrdit, že jsme znali jen a jen železo a oznámit objev, že majitel a ředitel chodili nazí—nebo možná nosili železné klobouky a kalhoty.
Nesnažím se tu dokazovat, že tito primitivní lidé nosili šaty o nic víc, než že splétali rákosí, chci jen poukázat, že nemáme dost důkazů k tomu, abychom věděli zda to dělali či ne. Mohlo by však být užitečné se na chvíli ohlédnout a na některé z těch pár věcí, o kterých víme a které dělali. Když se nad nimi zamyslíme, dozajista zjistíme, že nejsou neslučitelné s takovými myšlenkami jako je oděv či ozdoba. Nevíme, zda zdobili něco jiného. Nevíme zda znali výšivky, a pokud ano, nemůžeme očekávat, že by se dochovaly. Víme ovšem, že měli obrázky a ty se dochovaly. A jak jsme už řekli, s nimi přetrvalo svědectví o čemsi absolutním a jedinečném, o něčem, co náleží člověku a jen člověku, co je rozdílem druhu a ne stupně. Opice nekreslí neohrabaně a člověk bystře, opice se zobrazovacím uměním nezačíná a člověk je nedovádí k dokonalosti. Opice se mu nevěnuje vůbec, nestojí ani na jeho počátku. Ještě než se objevila první slabá čárka, byla jakási čára překročena.
Když jiný vážený autor komentoval jeskynní kresby připisované neolitickému člověku sobího období uvedl, že se zdá, že žádná z kreseb nemá náboženský účel a vypadalo to, že téměř dovozuje, že ti lidé žádné náboženství neměli. Dokážu si sotva představit tenčí vlásek, na kterém by mohlo viset nějaké tvrzení, než je tahle rekonstrukce nejniternějších hnutí prehistorické mysli založená na tom, že kdosi, kdo načmáral na stěnu jeskyně pár náčrtků z motivů, které neznáme, pro účely, které neznáme, řídíc se přitom zvyky, které neznáme, považoval možná za jednodušší nakreslil soba, než nakreslit náboženství. Možná ho nakreslil, protože to byl náboženský symbol. Mohl taky nakreslit cokoliv jiného, než náboženský symbol. Mohl svůj náboženský symbol nakreslit někde jinde, nebo mohl být poté, co byl nakreslen, záměrně zničen. Mohl udělat nebo neudělat půl milionu věcí, v každém případě je úvaha, že neměl náboženských symbolů, či dovozování, že neměl náboženství z toho, že neměl náboženských symbolů, podivuhodným logickým skokem. Nu a tento konkrétní příklad ilustruje nejistotu těchto odhadů velmi jasně. O něco později lidé v jeskyních objevili nejen malby, ale i sochy zvířat. Některé měly být poškozeny vruby či děrami, což by mohly být stopy po šípech. O těchto poškozených obrazech se předpokládalo, že mohly být stopou po nějakém magickém obřadu zástupného zabíjení zvířete, kdežto nepoškozené obrazy se považovaly za pozůstatky jiného magického obřadu vzývajícího plodnost stád. Tady se můžeme mírně pousmát nad vědeckých zvykem postarat se, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pokud je obraz poškozen, dokládá to jednu pověru, pokud poškozen není, dokládá to pověru jinou. Opět vidíme poněkud unáhlené závěry. Ty, kdo takhle přemýšleli asi sotva napadalo, že zástup lovců uvězněný přes zimu v jeskyni se mohl třeba trefovat pro zábavu, že to byla jakási primitivní společenská hra. Ovšem v každém případě, pokud tak jednali na základě pověry, co se stalo s thesí, že to nemělo nic společného s náboženstvím? Pravda je taková, že všechny tyhle dohady nemají nic společného s ničím. A není to ani z poloviny tak dobrá hra, jako trefování sobích sošek, protože je to střílení šípů do vzduchu.
Ti, kdo takhle uvažují mají sklon zapomínat například na to, že i lidé v moderním světě po sobě někdy zanechávají znamení v jeskyních. Bylo pozorováno, že když provádíte skupiny výletníků labyrinty Překrásných jeskyní či Magické stalaktitové jeskyně, objevují se tam, kde prošly hieroglyfy. Jsou to nápisy a iniciály, které učenci odmítají spojovat s jakýmkoliv vzdálenějším datem. A budou-li budoucí profesoři aspoň trochu podobní těm dnešním, dokáží z jeskynních nápisů dvacátého století vyvodit velkou spoustu velmi živých a zajímavých věcí. Pokud o tomhle plemeni něco vím a pokud neodpadnou od plnokrevné sebedůvěry svých otců, pak budou z iniciál, které v Magické jeskyni zanechal ‚Arry and ‚Arriet (možná v podobě propletených A) , schopni vysledovat o nás ta nejzajímavější fakta. Jen z těch propletených písmen zjistí a poznají: 1) Jelikož jsou písmena hrubě vyryta tupým kapesním nožem, lidé ve dvacátém století neměli žádné jemné rycí nástroje a nebyli obeznámeni se sochařským uměním. 2) Jelikož jsou to velká písmena, znamená to, že naše civilisace nikdy nevyvinula písmena malá či cokoliv podobného plynulému rukou psanému písmu. 3) Jelikož počáteční souhlásky stojí pospolu v nevyslovitelné podobě, je možné, že se náš jazyk podobal welštině nebo ještě pravděpodobněji raným semitským typům, které neznaly či nepoužívaly samohlásky. 4) Jelikož inicály v „’Arry and ‚Arriet“ nijak zvlášť nevykazují nějaký náboženský význam neměla naše civilisace žádné zvláštní náboženství. To poslední je možná nejblíže pravdě, protože civilisace, která by měla náboženství by měla i trochu víc rozumu. Obecně se souhlasí, že náboženství rostlo velmi pomalu a evolutivně, ba i že nerostlo z jedné příčiny, ale ze směsi, již lze označit za shodu okolností. Obecně řečeno, tři hlavní prvky směsi jsou: za prvé strach z náčelníka kmene (pan Wells ho vytrvale s politováníhodnou familiérností označuje za Starého), za druhé fenomén snů a za třetí obětní asociace spojené se sklizní a vzkříšením symbolisované rostoucím obilím. Mohl bych jen mezi řečí poznamenat, že vztahovat jednoho živoucího ducha ke třem různým nesouvisejícím mrtvým příčinám mi přijde jako velmi pochybná psychologie, pokud by šlo o toliko mrtvé nespojité příčiny. Představme si, že by pan Wells v jednom ze svých fascinujících románů o budoucnosti vyprávěl o tom, že se mezi lidmi rozmůže nová a ještě bezejmenná vášeň, o níž budou lidé snít tak, jak sní o první lásce a pro niž budou umírat, jako umírají pro vlajku a otčinu. Myslím, že bychom byli poněkud zmateni, kdyby nám pověděl, že tento jedinečný cit je směsí zvyku kouřit woodbinky, zvýšení daně z příjmu a rozkoše motoristy z překračování povolené rychlosti. To bychom si těžko představili, protože bychom si nedokázali představit nějakou spojitost mezi těmi třemi věcmi ani žádný běžný pocit, který by všechny tři zahrnoval. Stejně tak si nikdo nedokáže představit žádné spojení mezi obilím, sny a starým náčelníkem s kopím, leda by už existoval nějaký běžný pocit, který by všechny tři věci zahrnoval. Jestliže ovšem takový obecný a sdílený pocit existoval, mohl to být toliko pocit náboženský a tyto věci nemohly být počátkem již existujícího náboženského pocitu. Myslím, že každému člověku řekne jeho vlastní zdravý rozum, že je mnohem pravděpodobnější, že mystický cit tohoto druhu již existoval a že v jeho světle se sny, králové a obilná pole jevila tehdy právě tak mysticky jako se jeví mysticky dnes.
Pravda je ovšem taková, že tohle všechno je jen trik, jak předstíráním, že nechápeme věci, které chápeme, je učinit vzdálenými a odlidštěnými. To už bychom zrovna mohli tvrdit, že prehistorický člověk měl ošklivý a neřádný zvyk pravidelně doširoka otevírat pusu a cpát si do ní podivné věci, a tvářit se, že jsme nikdy neslyšeli o tom, jak lidé jí. Stejně tak bychom mohli říkat, že děsiví troglodyté z doby kamenné zvedali pořád dokola střídavě nohy a tvářit se, že jsme nikdy neslyšeli o chůzi. Pokud bychom se chtěli dotknout mystického nervu a probudit v nás úžas nad jedením a nad chůzi, mohla by to být oprávněná vymyšlenost. Jelikož jde ale o snahu mystický nerv zničit a nás otupit vůči divu náboženství, jde jen o iracionální nesmysly. Je to snaha předstírat, že v citech, jimž všichni rozumíme, lze najít cosi nepochopitelného. Komu nepřipadají sny tajuplné a necítí, že leží na temném pomezí bytí? Kdo nevnímá smrt a vzkříšení věcí rostoucích ze země jako cosi blízce spojeného s tajemstvím vesmíru? Kdo nechápe, že autorita a solidarita, která je duší kmene, musí mít vždy příchuť čehosi posvátného? Pokud by se našel antropolog, který bude skutečně považovat tyto záležitosti za odlehlé a nepochopitelné, pak o onom vědeckém gentlemanovi nemůžeme říct nic než, to že jeho myšlení není tak velkorysé a osvícené, jako tomu bylo u prehistorického člověka. Zdá se mi zřejmé, že tyto odlišné a různorodé věci nemohlo přiodít svatostí nic jiného, než již činný duchovní cit. Tvrdit, že náboženství povstalo z uctívání náčelníka či obětí při sklizni znamená stavět velmi ozdobný a propracovaný vůz před opravdu primitivního koně.  Je to totéž jako tvrzení, že podnět ke kreslení obrázků vzešel z rozvažování nad obrazy sobů v jeskyni. Jinak řečeno, je to vysvětlování maleb tvrzením, že vzešly z díla malířů, případně tvrzení, že umění povstalo z umění. Ještě podobnější by bylo, kdybychom řekli, že to, co označujeme za poesii je výsledkem jistých obyčejů, třeba toho, že se k oslavě počátku jara se skládala oficiální óda, nebo že mladý muž pravidelně vstával, aby naslouchal zpěvu skřivana a pak zapisoval svou zprávu na kus papíru. Je docela pravda, že mladí mužové se s příchodem jara stávají básníky a právě tak platí, že jakmile se básník objeví, žádná smrtelníkům známá síla mu nemůže zabránit psát o skřivanovi. Ovšem básně neexistovaly před básníky. Poesie nepovstala z básnických forem. Jinak řečeno, sotva můžeme první výskyt nějaké věci vysvětlovat tím, že řekneme, že už existovala předtím. Podobně nemůžeme říct, že náboženství vzešlo z náboženských forem, protože to jen trochu jinak tvrdíme, že se objevilo tehdy, když už existovalo. K tomu, aby člověk viděl, že na snech či na mrtvých je cosi mystického, bylo zapotřebí určitého druhu mysli, právě tak jak bylo zapotřebí jistého druhu myšlení, aby člověku došlo, že na jarním zpěvu skřivana je cokoliv poetického. Tou myslí bylo pravděpodobně ta, kterou nazýváme lidskou myslí a velmi se podobala té současné, protože mystici pořád meditují nad smrtí i nad sny a básníci dosud píší o jaru i o skřivanech. Vůbec nic však nenasvědčuje tomu, že by jakoukoliv z těchto mystických asociací cítilo cokoliv menšího než lidská mysl. Vypadá to, že kráva na poli ze své bezkonkurenční možnosti naslouchat zpěvu skřivana nejspíš žádné lyrické podněty ani poučení nečerpá. A právě tak nemáme důvodů předpokládat, že by živé ovce kdy začaly používat mrtvých ovcí jako základu propracovaného kultu předků. Je pravda, že na jaře se nápady mladého čtvernožce mohou obrátit k myšlenkám lásky, ale žádná řada jar jej nikdy nepřivedla k tomu, aby je i jen zlehka pootočil směrem k literatuře. Stejně tak sice platí, že psi mají sny, zatímco většina ostatních čtvernožců nejspíš nemá ani to, ale čekali jsme dlouho na to, až pes své sny rozvine do promyšleného systému či náboženského obřadu. Čekáme už tak dlouho, že už jsme to opravdu přestali očekávat a to, že pes začne své sny používat k vybudování církevní struktury očekáváme asi tak stejně, jako to, že k jejich zkoumání začne používat pravidla psychoanalýzy. Je zkrátka zjevné, že tyto přirozené zkušenosti, ba přirozená vzrušení, nikdy u žádného tvora vyjma člověka nepřekračují hranici dělící je od tvořivých projevů, jako je třeba umění či náboženství. Nepřekračují ji, nikdy ji  nepřekročily a podle všeho co vidíme, je velmi nepravděpodobné, že by ji kdy překročily. Není  nemožné, ve smyslu vnitřní rozpornosti, že bychom nemohli kdy vidět krávu, jak se každý pátek postí od trávy, nebo jak pokleká podobně jako ve staré legendě o Štědrém večeru. V tom smyslu není nemožné, že by krávy nemohly rozjímat o smrti, dokud se jim nepovede pozvednout hlas v překrásném žalmu nářku na melodii, která porazila starou krávu. V tom smyslu není nemožné, že by nemohly projevit svou naději na nebeskou dráhu symbolickým tancem ke cti krávy, která přeskočila měsíc. Je možné, že pes nakonec nasbírá dostatečnou zásobu snů, který mu umožní postavit chrám Kerberovi jako jakési psí trojici. Je možné, že jeho sny se už začínají měnit ve vize, které lze vyjádřit slovy, v nějaké zjevení o Psí hvězdě jako duchovním domově zaběhnutých a ztracených psů.  To jsou logicky možné věci v tom smyslu, že je logicky obtížné prokázat universální negaci, již nazýváme nemožností. Ovšem veškerý instinkt pro to, co je pravděpodobné, říkáme mu zdravý rozum, nám už dávno musel říct, že se zvířata podle všeho v tomto smyslu nevyvíjejí a že velmi mírně řečeno není příliš pravděpodobné, že bychom se osobně setkali s tím, jak přechází od zvířecí zkušenosti  k lidským experimentům. Přitom jaro a smrt a dokonce i sny, posuzované jen jako prožitky a zkušenosti jsou jejich zkušenosti a prožitky právě tak jako našimi. Jediný možný závěr je, že tyto zkušenosti, posuzované jako zkušenosti, nevyvolávají nic podobného náboženskému smyslu v žádné mysli vyjma naší. Vrátili jsme se zpět k jistému druhu mysli, která již žila a byla osamělá. Byla jedinečná a mohla vytvářet právě tak konfese jako jeskynní kresby. Surovina pro náboženství tu ležela po nespočetné věky právě tak, jako suroviny pro cokoliv jiného, ale schopnost a síla náboženství byla v mysli. Člověk už mohl v těchto věcech vidět hádanky, náznaky a a naděje, které v nich vidí dosud. Mohl nejen snít, mohl snít o snech. Mohl vidět nejen smrti, ale i stín smrti, a zmocňovalo se ho ono tajuplné tápání, které vždy vidí smrt jako něco neuvěřitelného. Je docela pravda, že dokonce i tyhle náznaky máme především o člověku, který se nesporně chová jako člověk. Nemůžeme tohle, ani nic jiného, spolehlivě tvrdit o údajném živočichu spojujícím člověka s primitivními zvířaty. To ovšem jen proto, že onen živočich existuje toliko údajně. Nemůžeme si být jisti, zda pitecantrophus konal nějaké náboženské obřady, protože si nemůžeme být jisti, zda kdy vůbec žil. Je jen vizí vyvolanou k tomu, aby zaplnila zející prázdno mezi prvními tvory, kteří byli dozajista lidmi a všemi ostatními tvory, kteří byli dozajista opicemi, nebo jinými zvířaty.  Pár krajně pochybných zlomků nasvědčujících takovému přechodovému tvoru se nasbíralo proto, že to vyžaduje jistá filosofie, nikdo ale nepředpokládá, že by stačily založit cokoliv filosofického i kdyby to mělo podepřít i jen ono filosofii. Zlomek lebky nalezený na Jávě nemůže rozhodnout nic o náboženství nebo jeho nepřítomnosti. Pokud nějaký opočlověk existoval, mohl vykonávat právě obřadné náboženství jako člověk nebo právě tak prosté náboženství jako opice. Možná to byl byl mytholog a možná to byl mýtus. Mohlo by být zajímavé bádat po tom, zda se tato mystická vlastnost objevila při přechodu od opice k člověku, zda vůbec nějaké přechodové typy o kterých by se dalo bádat existovaly. Jinak řečeno, chybějící článek mohl či nemusel být mystický, pokud ovšem nechyběl. Ovšem v porovnání s doklady, které máme o skutečných lidských bytostech nemáme dokladů o tom, že by byl lidskou bytostí, že by byl pololidskou bytostí, ba že by vůbec žil. Ani ti nejkrajnější evolucionisté se od něj nepokouší odvíjet žádné evoluční názory o původu náboženství. Dokonce i ve snaze dokázat, že náboženství vyrůstalo pomalu z primitivních nebo iracionálních zdrojů, začínají své dokazování s prvními lidmi, kteří byli lidmi. Jejich vlastní dokazování ovšem dokládá jen tolik, že lidé, když už byli lidmi, byli také již mystiky. Primitivní a iracionální prvky používali právě tak, jak je mohou používat jen lidé a mystici. Znovu jsme dospěli k prosté pravdě, že kdesi příliš brzy, než aby to tihle kritici mohli vystopovat, došlo ke změně, o níž kosti a kameny nemohou ze své povahy podat svědectví, kdy se člověk stal živou bytostí.
Když už mluvíme o záležitosti původu náboženství, je pravda taková, že ti kdo se ho takhle pokouší vysvětlovat, se jej snaží spíš zamluvit. Podvědomě cítí, že když jej protáhnou do postupného a téměř neviditelného procesu, tak bude vyhlížet poněkud méně působivě. Taková perspektiva ovšem zcela křiví realitu zkušenosti. Dávají dohromady dvě zcela odlišné věci, rozptýlené náznaky evolučního vývoje a pevný a zřejmý blok lidskosti, a pokouší se posouvat místo odkud se dívají, dokud je nevidí v jedné linii. Ovšem to je optická iluse. Lidé ve skutečnosti nestojí vůči opicím či chybějícím článkům v takovém řetězci, jaký pojí lidi mezi sebou. Mohli  existovat nějací přechodoví tvorové, jejichž matné stopy lze tu a tam v ohromné mezeře najít. O těchto bytostech, pokud vůbec existovaly, může platit, že to byly bytosti velmi nepodobné lidem,  nebo lidé velmi nepodobní nám. Ale o prehistorických lidech, jako byli takzvaní lidé jeskynní, či lidé sobí, nic takového rozhodně pravda není. Prehistoričtí lidé tohoto druhu byli lidem zcela podobní a  přesmíru se podobali nám. Jen to shodou okolností jsou lidé, o kterých toho příliš mnoho nevíme a to prostě proto, že po sobě nezanechali záznamy nebo kroniky. Ze všeho, co o nich ale víme, vypadají právě tak lidsky a běžně jako lidé ve středověkém šlechtickém sídle nebo obyvatelé řeckého města.
Při pohledu z našeho lidského hlediska na dlouhou perspektivu lidstva ji jednoduše uznáváme jako lidskou. Pokud bychom ji měli rozeznat jako zvířecí, museli bychom ji rozeznat jako abnormální. Pokud bychom se rozhodli dívat opačným koncem dalekohledu, podobně jako jsem to dělal častokrát já v těchto úvahách, kdybychom chtěli promítat lidskou postavu z nelidského světa, pak bychom mohli říct jen tolik, že jedno ze zvířat se očividně zbláznilo. Když se ale podíváme ze správného konce, nebo spíš zevnitř, vidíme příčetnost a víme, že oni primitivní lidé mysleli zdravě. Jisté svobodné zednářství lidskosti vítáme všude, kde si ho povšimneme, u divochů, u cizinců nebo u historických postav. Kupříkladu vše, co můžeme vyčíst z primitivních legend a vše co víme o barbarském životě podporuje jistou morální a dokonce mystickou ideu, jejímž nejobyčejnějším symbolem je oblečení. Oblečení je totiž vcelku doslova rouchem a člověk je obléká proto, že je knězem. Je pravda, že dokonce i jako zvíře je odlišný od jiných zvířat. Nahota pro něj není přirozená, není to jeho život, jako spíše smrt, dokonce i v obyčejném hrubém smyslu smrti zimou. Šaty se ale tam, kde jich není zapotřebí pro zahřátí, nosí pro důstojnost, slušnost či ozdobu. Někdy se zdá, že jsou v první řadě ceněny pro to, jak zdobí, a teprve potom proto, že jsou k užitku. Téměř vždy se ukáže, že mají cosi společného s etiketou. Konvence tohoto druhu se na různých místech a v různých dobách dosti liší, přes tuhle úvahu se někteří nemohou dostat a považují to za dostatečný důvod k tomu, aby nechali všechny konvence odpadnout. Nikdy je neunaví opakovat, že se jiné šaty nosí na Kanibalských ostrovech a jiné v Camden Town, dál se nemohou dostat a celou ideu slušnosti a studu zoufale zahazují. To už by mohli rovnou říkat, že jelikož se klobouky vyskytují ve velmi mnoha rozmanitých tvarech, včetně některých poněkud výstředních, tak na nich buď ani trochu nezáleží, nebo vůbec neexistují. Nejspíš by dodali i to, že neexistuje nic takového jako sluneční úžeh nebo oplešatění. Lidé měli vždy a všude dojem, že k ohrazení a ochraně jistých soukromých věcí před pohrdáním nebo hrubým neporozuměním bylo zapotřebí jistých norem a že jejich zachovávání, ať už byly jakékoliv, napomáhalo důstojnosti a vzájemnému respektu. Skutečnost, že se většinou více či méně vzdáleně pojí se vztahy mezi pohlavími ilustruje dva fakty, které je třeba zmínit na samém začátku záznamů o tomto plemeni. Prvním faktem je, že prvotní hřích je skutečně prvotní. Nejen v theologii, ale i v dějinách koření v samých počátcích. Bez ohledu na to, co jiného věřili, všichni věřili, že s lidstvem je cosi v nepořádku. Tento smysl pro hřích znemožňoval chovat se přirozeně a nenosit šaty právě tak, jako znemožňoval jednat přirozeně a nemít zákony. Především to ale lze nalézt v onom druhém faktu, který je otcem a matkou všech zákonů a sám je na otci a matce založen, ve věci která předchází všechny trůny, ba všechny obce a státy. Tím faktem je rodina. I tady musíme držet nesmírné proporce normální věci stranou různých úprav a více či méně oprávněného odstupňování a pochyb, které se kolem ní drží jako mračna kolem hory. Je možné, že to co označujeme za rodinu si muselo probojovat cestu od nebo skrze všelijaké anarchie a odchylky, ovšem rodina je zjevně všechny přežila a je právě tak pravděpodobné jako ne, že je všechny předcházela. Jak uvidíme v případě komunismu a kočovnictví, mohly kolem společností, které vytvořily jistou pevnou podobu ležet či ležely další beztvaré záležitosti, nic ale neukazuje na to, že tvar neexistoval před beztvarostí. Zcela zásadní je tu to, že tvar je důležitější než beztvarost a že materiál zvaný lidstvo pojal zrovna tento tvar. Kupříkladu z nedávno zmíněných pravidel točících se kolem pohlaví není podivnějšího než divošský obyčej obvykle zvaný kuváda. Vypadá to jak zákon jakéhosi naprostého zmatku, kde se o otce pečuje, jako by byl matkou. Rozhodně to zjevně zahrnuje mystický smysl pro pohlaví, ale mnozí tvrdili, že jde o symbolický akt jímž otec přijímá odpovědnost za otcovství. V tom případě je ona legrační podivnost ve skutečnosti velmi slavnostním aktem, protože se jím zakládá vše, co označujeme za rodinu a co známe jako lidskou společnost. Někteří z těch, kdo šátravě bádají v oněch temných počátcích tvrdili, že lidstvo bylo kdysi podrobeno matriarchátu, já mám dojem, že kdyby tomu tak bylo, nemluvilo by se o lidstvu, ale o ženstvu. Další se ale dohadovali, že to, co se označovalo za matriarchát byla jen morální anarchie v níž měly jedině matky pevné místo, protože všichni otcové utíkali a chovali se nezodpovědně. Pak nastala chvíle, kdy se muž rozhodl střežit a vést, co stvořil. Tak se stal hlavou rodiny, ne jako rváč s velkým kyjem, aby měl čím ženu mlátit, ale jako slušný člověk, který se pokouší chovat jako odpovědná osoba. Nu to všechno může být pravda a dokonce to mohla být první věc, kterou rodina udělala a pořád by platilo, že tehdy muž poprvé jednal jako muž a proto se také poprvé stal plně člověkem. Stejně tak může ovšem být pravda, že matriarchát, morální anarchie nebo jak tomu budeme říkat, byl jedním z případů zhroucení společnosti či barbarského sejití na scestí, k nimiž v preshistorických dobách mohlo periodicky docházet právě tak, jak se zjevně takové věci objevuji v historických dobách. Symbol jako kuváda, pokud to opravdu byl symbol, mohl připomínat spíš potlačení herese, než první vzestup náboženství. Ohledně těchto záležitostí nemůžeme dospět k jistému závěru, vyjma jejich velkých výsledků v budování lidstva. Můžeme ale říct v jakém stylu byla jeho největší a nejlepší část budována. Můžeme říct, že jednotkou státu je rodina, že je to buňka, která zakládá celou formaci. Kolem rodiny se vpravdě shromažďují posvátné věci, které člověka dělí od mravenců a včel. Závěsem stanu je cudnost, svoboda je hradbou onoho města, vlastnictví je než rodinná farma, čest její vlajka. V praktických proporcích lidských dějin se tak vracíme k tomu základnímu: k otci, matce a dítěti. Již bylo řečeno, že pokud tento příběh nemůže začít s náboženskými východisky, musí nicméně vyjít z nějakých morálních či metafysických předpokladů, jinak příběh člověka nebude dávat žádný smysl. A tohle je velmi dobrý příklad této alternativní nezbytnosti. Pokud nepatříme k těm, kdo začínají invokací Nejsvětější Trojice, musíme se přece jen dovolat lidské Trojice a vidět, jak se tento trojúhelník opakuje ve vzorci celého světa. Nejvyšší událostí dějin, k níž všechna historie hledí a k níž směřuje, je toliko cosi, co je současně převrácením a obnovou onoho trojúhelníku. Nebo ještě spíše je to jeden trojúhelník navrstvený nad druhým tak, aby se protínaly a vytvářely posvátný pentagram, před kterým se démoni třesou hrůzou ve smyslu mocnějším než je ten, o kterém by mluvili mágové. Starou Trojici tvořili otec, matka a dítě a říkáme jí lidská rodina. Nová se skládá z dítěte, matky a otce a označujeme ji za Svatou rodinu. Není změněna jinak, než je zcela převrácena, právě tak, jako svět, který byl proměněn nebyl v ničem odlišný až na to, že byl převrácen vzhůru nohama.