Kapitola XXX: Milton a stará dobrá Anglie

Chapter XXX. Milton and Merry England
Pan Freeman přispěl do London Mercury jednou ze svých kritických analys, které všichni obdivujeme a o mně při té příležitosti (spolu s až příliš velkorysými komplimenty a téměř zcela oprávněnými výtkami) podotkl, že v mém psaní je velmi málo autobiografického. Doufám, že čtenář nebude mít důvod ho za tuhle laskavou provokaci proklínat, až bude pozorovat, jak zaujímám uhlazené pózy Marie Bashkirtseff, jsem však v pokušení se odvolávat na tento příspěvek jako výmluvu či omluvu pro tento článek, který může být stěží jiný, než egoistický. I když se totiž týká jednoho z oněch problémů literatury, filosofie a dějin, které mně zajímají víc, než moje vlastní filosofie, je to také jeden z problémů, kde sotva mohu vysvětlit, co mám na mysli bez toho, aniž by se zdálo, že vystavuji sám sebe.
Jistý ceněný činitel veřejné služby „Gentleman s prachovkou“ odešel z Downing Street, kde věnoval péči zrcadlům a odbýval ministry, do širého světa reflexí v „Módním zrcadle“. Nazývám zrcadlo světem reflexí spíše než světem stínů, zejména když jsem sám jedním z těch matných stínů. Mně tu ale zajímá, že si zmíněný kritik stěžuje, že jsem byl velmi nespravedlivý vůči puritánům a puritanismu a zejména vůči jistému jejich ethickému idealismu o kterém prohlašuje, že byl mnohem podstatnější, než kalvinismus, kvůli kterému jsem „tolik nadělal“. Vyložil to sice srdečně, ale poněkud fantasticky tak, že řekl, že svět je za cosi zavázán žertům pana G. K. Chestertona, ale morálnímu zápalu Johna Miltona dluží za víc. Je v tom zahrnuto spíš závratné povznesení, než zdravé ponížení a to srovnání je příliš ohromující, než aby bylo drtivé. Předpokládám totiž, že laskavý oprašovač zrcadel sám by se těžko cítil drcen, kdybych mu řekl, že nenastavil Přírodě zrcadlo až tak úspěšně jako Shakespeare. Ani se nedá říci, že bych se já zkroutil šokem, kdyby mi někdo řekl, že nejsem tak velká historická postava jako Milton. Nevím, jak odpovědět, leda ušlechtilými slovy Sama Wellera „To je přeci věc, která je docela samozřejmá, jak povídal ten člověk, co prodával droby pro psy, dyž mu služka řekla, že nejni gentleman“ (překl. Emanuel Tilsch pozn. překl.). Přes to všechno mám s kritikem jeden spor o Miltonově horlivosti a musím se přiznat k jedné věci, na kterou podle mnohých příliš osobně odkazoval pan Freeman.
Mým prvním podnětem psát, a skoro prvním podnětem myslet, byla znechcením podnícená vzpoura proti dekadentům a estetickému pesimismu devadesátých let. Dnes už nelze nikomu, ani mně samému, připomenout a přibližít, jak definitivní tehdy fin de siècle vypadalo, jako konec nejen století, ale i světa. První nenávist je pro kluka skoro stejně nesmrtelná jako první láska. Nedochází mu, že předměty obou se mohou měnit a já nevěděl, že soumrak bohů je jen pouhá nálada. Myslil jsem, že všechna bystrost i moudrost světa se spikly, aby svět pomlouvaly a měl jsem dojem, že coby optimista se stávám vyvrhelem. Podobně jako princ Florizel Český jsem si v přepychovém Klubu sebevrahů připadal osamělý. Ale i samotná smrt mi připadala jako živoucí či spíše věčná smrt. Dnes už je to všechno mrtvé, nebylo to ani dost živé na to, aby to bylo zatraceno, tehdy ale býval obraz Doriana Graye opravdovým idolem, kterému bylo vlastní cosi z věčného božího mládí. Do dneška obraz Doriana Graye opravdu zestárl. Dodo nebyla tehdy jen zábavná žena, byla ztělesněmním věčného ženství. Dne se řadí Dodo mezi vyhynulé tvory. A předevší tehdy, každý, kdo se řadil k inteligenci trval na tom, co se nazývalo “umění pro umění”. Dnes dokonce i biografové Oscara Wildea doporučují “umění pro umění” opustit a nahradit jej “uměnímn pro život”. Tehdy jsem byla víc nakloněn k náhradě “Proboha, žádné umění”. Raději bych se obešel bez jakéhokoliv umění, než mít nějaké, které se zabývá tím, aby k sobě sedly odstíny paví modři a tyrkysu v dekorativním schematu modrých démonů. Začal jsem se nad tím víc zamýšlet a čím víc jsem přemýšlel, tím víc jsem si byl jist, že je to celé omyl, že umění nemůže existovat vedle života, tím méně proti němu, zejména pokud jde o život duše, jímž je spasení a že velké umění zas nemůže být nikdy odloučené od svědomí a zdravého rozmu nebo od toho, co moji kritikové označují za mravní horlivost. Bohužel, když jsem nakonec odhalil, že jde o omyl, už se coby móda zcela vytratil. Od té doby jsem bral universální ničení méně vážně. Člověka ale vždy dovede vzrušit vzpomínka na první roznícení či ambice a proto i mně dokáže probrat cokoliv, co ukazuje rozpolcené kopyto jednoho jistého modrého démona. Ještě pořád jsem připraven s ním praštit o zem, třebaže si už nemyslím, že by měl čertovo kopýtko, nebo i jen chromé nohy, na kterých by mohl stát. Přesto všechno tu ale pořád je jeden skutečný argument, o kterém uznávám, že může stát na jeho straně a ten argument spočívá v jediném slově. Pořád ještě existuje jedno slovo, které může estét šeptat a jeho šepot přivolá zpět všechny mé dětinské obavy, že estét může mít nakonec přece jen pravdu. Je tu jedno jméno, které mi připadá jako silný argument pro dekadentní doktrínu, že “umění je amorální”. Jakmile je to jméno vysloveno, vrací se Wildeův a Whistlerův svět v celé své chladné lehkovážnosti a cyniké poživačnosti, motýl se stává břemenem a zelený karafiát kvete jako zelený vavřín. Na okamžik věřím v “umění pro umění”. To jméno zní John Milton.
Opravdu se mi zdá, Milton byl umělec a nic než umělec a přece to byl umělec natolik veliký, že svou vlastní silou dokázal uchovávat ideu, že umění může existovat samo o sobě. Připadá mi jako téměř osamocený příklad muže úžasného génia, jehož velikost vůbec nezávisí na morální horlivosti, nebo na čemkoliv spojením s morálkou. Jeho velikost odvisí od stylu a to od stylu, který mi přijde dosti neobvykle odloučený od své podstaty. Co je přesnou povahou potěšení, které aspoň já cítím z čtení a opakování například takových veršů, jako jsou například tyhe důvěrně známé:
Dying put on the weeds of Dominic
Or in Franciscan think to pass disguised. (Umíraje zasil koukol Dominikův/Či ve františkánovi, myslí, unikne nepoznán. Pozn. překl. )
Pokud mohu pochopit, celý účinek pozůstává v jistém neočekávaném pořádku a uspořádání slov, nezávislém a význačném, podobném dokonalým způsobům výstředního gentlemana. Řekněte místo toho: „Ve smrti zasil koukol Dominikův“ a celou jedinečnou důstojnost verše tím zabijete. Právě cosi v tichém leč sebevědomém obrácení „umíraje zasil“ přesně dosahuje oné trvalé mírné novoty, o níž Aristoteles tak pronikavě řekl, že je jazykem poesie. Sama idea je v nejlepším případě zřejmým, ba konvenčním odsouzením pověry, které je v nejzazším smyslu spíše povrchní. S ohledem na to kam vlastně míří, nejeví se to ani tak jako morální horlivost, ale spíše jako moralisují snobství. S velkou dřinou a lopocením je to dotaženo na to úplně poslední místo, kde by to někdo chtěl mít, totiž před úžasně velkou a velmi jasnou vizi nově stvořeného světa a první nevinnosti země a oblohy. Je to ona pasáž, v níž se cestovatel vesmírem přibližuje Edenu, jednoho z nejnespornějších triumfů veškeré lidské literatury. Aspoň ta kniha „Ztraceného ráje“ si může nárokovat smělejší titul „Ráje nalezeného“. Jestliže však bylo nutné, aby básník cestou do Edenu musel projít Limbem, proč bylo nutné projít Lambethem nebo Little Bethelem? Proč tam musí jít přes Řím a Ženevu? Proč bylo nutné porovnávat trosky Limbu s detaily církevnických sporů v sedmnáctém století, když se světem pohyboval před úsvitem všech staletí, či stínem prvních svárů? Proč mluví tak, jako by církev byla reformována dřív, než byl stvořen svět, nebo jako kdyby Latimer zažehl svou svíci dřív, než Bůh stvořil slunce a měsíc? Matthew Arnold si dělal legraci z těch, kdo tvrdili, že episkopát je z božího ustanovení tvrzením, že když Bůh řekl „Budiž světlo“, řekl i „Budiž biskup“. Ale i samotný jeho oblíbenec Milton se velmi přiblížil tomu, aby tvrdil, že velmi krátce poté, co Bůh řekl „Budiž světlo“ dodal také „Budiž nonkonformista“. Nemám ten dojem jen proto, že mé vlastní náboženské symaptie jsou shodou okolností spíše na opačné straně. Je vlastně docela pravděpodobné, že Milton neoceňoval celý svět idejí, v nichž viděl hlavně porušení a zkaženost: ideu ostatků a symbolických úkonů a drama smrtelného lože. Jeho postavení ve filosofii dějin nezvětšuje to, že by tohle byl jeho jediný vztah ať k božské demagogii Psů Páně nebo k fantastickému bratrstvu Kejklířů Božích. Stejnou nedůslednost a rozpor bych ale cítil, i kdyby theologické nepřátelství mířílo opačným směrem. Stejně nepřiměřené by bylo, kdyby byl přístup k Edenu narušován vtipy proti puritánům, nebo kdyby byl Limbus poset špičkou ozdobenými klobouky ši svitky nekonečných kalvínských kázání. Pořád bychom měli mít pocit, že kniha „Ztraceného ráje“ není tím pravým místem pro pasáže z Hudibras. V neschopnosti pevně a velkomyslně uvažovat o prvních věcech a primárních barvách tvůrčí palety bez tohoto šplíchání inkoustem sektářské politiky, shledávám mnohem spíš než morální horlivost cosi až filosoficky frivolního. Z hlediska morální horlivosti musím doznat, že mi to přijde triviální, záštiplné, ba poněkud vulgární. Po této impertinentní kritice nyní hlasitě a z pouhé vášně pro co nejčastější pronášení těchto slov opakuji:
Dying put on the weeds of Dominic
Or in Franciscan think to pass disguised.
A bujará radost, již z toho mám, je nejblíž tomu, co jsem kdy poznal jako umění pro umění.
Zdá se mi zkrátka, že Milton byl velký umělec a že byl také velkou náhodou. Jeho pán Cromwell byl velkou náhodou jaksi ve stejném slova smyslu. Není pravda, že v Miltonovi a jeho puritánech vykrystalisovaly všechny morální ctnosti. Není pravda, že v Cromwellovi a jeho Ironsides byly soustředěny všechny vojenské ctnosti. Bylo mnoho morální oddanosti na jedné straně a mnoho vojenského udatenství na straně druhé. Stalo se ale, že Milton měl v literárním vyjádření a Cromwell ve vojenské vědě více dovednosti a úspěchu, než kdo z jejich četných rivalů. Líčit Cromwella jako ďábla či Miltona jako pokrytce by znamenalo kvapně upadnout do opačného extrému a být proto směšný. Oni oba sdostatek upřímně věřili v jisté morální ideje své doby. A dle mého soukromého mínění to nebyly nejlepší morální ideje své doby. Jednou z nich byla idea, že moudrost je více či méně oslabována smíchem a lidovou zálibou v potěšení a pokud chceme, můžeme tomu říkat morální zápal. Důležité ale je, že Cromwell neuspěl na základě své morální horlivosti, ale na základě své strategie a Miltonův úspěch nespočíval v jeho morální horlivosti, ale v jeho stylu.
A dovolte mi, na prvním místě, dotknout se nejvyšší formy morální horlivosti a vztahu Miltona k náboženském poesii jeho doby. „Ztracený ráj“ je jistě náboženskou básní, ale pro mnohé z jejích obdivovatelů je její náboženství tou nejméně obdivuhodnou částí. Básník skutečně hlásá, že ospravedlní Boží zacházení s člověkem, neslyšel jsem ale nikdy o člověku, který by ji tomuhle opravdu četl právě kvůli jejich ospravedlnění tak, jak lidé dosud čtou opravdu náboženskou báseň, jako je temné a téměř skeptická kniha Job. O básni lze jen těžko říct, že ospravedlňuje cesty Boží, když lze přiznat, že jejím nejčastějším účinkem je, že lidé projevují pochopení pro Satana. Tímhle vším svým způsbem argumentuji sám proti sobě, protože, jak jsem už řekl, všechny moje instinkty se staví proti esthetické theorii, že tak velké umění může být zcela bezbožné. Souhlasím i s tím, že u Miltona najdeme záblesky křesťanství. Nikdo, kdo by jich byl zcela prostý, by nemhl napsat jediný verš: „By the dear might of Him that walked the waves“ (Drahou mocí Toho, kdo kráčel po vlnách pozn. překl.) Stěží ale budeme přehnánět, pokud řekneme, že je to jediné místo v celém Miltonovi, kde Postava kráčí. Zdá se mi, že v chladném dobyvateli ve válečném voze při boji na Nebi, podobném Apollonovi válčícímu s Titány, by Krista nedokázal rozeznat nikdo. Nikdo nikdy nezaslechl jeho hlas ve slavnostních rozpravách ať už v nebeské radě či „Ráji znovuzískaném“. Vedle všech těchto konkrétních problémů je ale obecnou pravdou, že na nás velká náboženská epika působí jaksi disproporčně, vnímáme, jak málo je náboženská s ohledem na to, jak je očividně velká. Je až s podivem, že někdo dokázal napsat tolik a tak dobře, bez toho, že by i jen zakopl o křesťanskou tradici.
Nu a přitom v Miltonově době náboženská poesie přímo bujela. Většinou byla morálně horlivá a vmnoha případech měla úžasné duchovní přesvědčení. Většinou to ale nebyla poesie puritánů, ba naopak, velmi převažovala poesie cavaliers (strana Karla I. v anglické občanské válce v sedmnáctém století pozn.). Nejreálnější náboženství—mohli bychom říct nejrealističtější—nebudeme hledat u Miltona, ale u Vaughana, Traherneho, Crashawa, v Herbertovi, ba i u Herricka. Nejlepším důkazem je, že náboženství je dosud naživo a to jako náboženství, ne jako literatura. Římský katolík může číst Crashawa nebo anglokatolík Herberta v bezprostředně zbožném duchu. O tom, že by mnoho moderních kongrecionalistů četlo theologii „Ztraceného ráje“ v tomto duchu vážně pochybuji. Pro tuto chvíli zmiňuji jen tuto čistě náboženskou emoci, nepopírám, že Miltonova poesie, jako každá jiná velká poesie může vyvolat jiné velké emoce. Například člověk v zármutku nad jednou z tragedií Velké války (první světové pozn. překl.) může najít stoický klid ve velkých verších začínajících: „Nothing is here, for tears.“ (Ničeho tu pro slzy pozn. překl.) Takovou útěchu vyslovuje, tak ušlechtile jak jen lze, Milton, ale mohl by ji vyslovit Sofoklés, Goethe, nebo i Lucrecius nebo Voltaire. Pokud bychom ale předpokládali, že někdo bude útěchu poněkud křesťanštějšího druhu, pak by ji u Miltona vůbec nenašel, na rozdíl od veršů začínajících „They are all gone into the world of light.“ (Odešli všichni do světa světelného pozn. překl.) Obě velké puritánské epiky dohromady v sobě neobsahují vše, co je řečeno slovy „0 holy hope and high humility.“ (Ó, svatá něději a vznešená prostoto pozn. překl.) Ani naděje ani prostota nepatřily k puritánským specialitám.
Tihle cavaliers se ale mohli velkému puritánovi nejen v mystické zbožnosti, ale tak v mystice, která byla jak humanističtější, tak dokonce i moderní. Září oním bílým mysteriem denního světla, o kterém se mnozí domnívají, že jeho úsvit nadešel s Wordworthem a Blakem. V tomhle smyslu činí zemi mystickou, kdežto Milton toliko učinil nebesa materiálními. Podřadní nejsou ani ve filosofické svobodě. Zdá se mi, že jediný Crashawův verš, adresovaný ženě, „By thy large draughts of intellectual day“ (za velkých suchopárů intelktuálního dne pozn. překl.) by byl méně pravděpodobně adresován Adamem Evě nebo Miltonem paní Milton. Mám za to, že tihle mužové měli nad Miltonem navrch ve velkomyslnosti, v rytířskosti, v radosti ze života, v rovnováze rozumnosti a subtilnosti, ve všem vyjma faktu (ne zcela vzdálenému literární kritice), že nepsali tak dobře jako on. Psali ale dost dobře na to, aby ze jména Anglie zdvihli náklad materialismu a ukázali nám zářivá pole Ráje, který nená zcela ztracen.
Z takových lidí sestávala protipuritánská strana a čtenář se o ní může od autora „The Glass of Fashion“ dozvědět víc. Může si pak vytvořit obecnou představu o tom, jak nebýt puritánů, zůstala by Anglie napospas pouhé svévoli a sprosťáctví, stíhaná rouhačstvími Herberta Spencera, válena v bahně podlého Vaughanova materialismu, lechtána k vulgárnímu smíchu levným cynismem a důvěrnostmi z náleven v podání Crashawa a Trahernea. Tatáž tradice cavaliers ale pokračovala do dalšího věku, ba do dalšího století a kritiku musí své odsouzení rozšířit, aby obsáhlo i brutální šaškování biskupa Kena nebo veselou a nedbalost Jeremy Colliera. Ani to ale nestačí, musí ještě zahrnout poslední torye, kteří se drželi tradice jakobitů, uvolněné veselí děkana Swifta i bezbožné hýření dr. Johnsona. Nikdo z nich nebyl puritán, ale všichni byli rozhodnými odpůrci politického a náboženského puritanismu. Pravda je taková, že anglická literatura nese trvalé a nádherné svědectví faktu, žeAnglie nebyla jen a výlučně puritánská. Ben Jonson v „Bartholomew Fair“ mluvil za většinu anglického lidu a jistě za většinu anglických básníků. Odpor proti puritánům by tím, co má měli společného Shakespeare s Drydenem, Swift a Jonson, Cobbett a Dickens. A historický zaujatost opačným směrem vzešla ne z puritánské nadřazenosti, ale prostě u puritánské úspěšnosti. Svědectví populace a a básníků potlačil politický stranický triumf za revoluce a výsledné ekonomické industrialisace. Loyalita vymřela v několika populárních písních, cromwelliáni nikdy neměli žádné populární písně, které by mohly vymřít. Anglické dějiny se s anglickou literaturou rozešly. Naše kultura, i naše zemědělství, je současně velmi domorodá i velmi přehlížená. A protože je tohle přehlížení hodné politování, i k dyby to bylo jen přehlížení literatury, zastavím se závěrem u pozdějšího období, dvě generace po Miltonovi, kdy poslední skuteční toryové pili víno s Bolinbrokem nebo čaj s Johnsonem.
Zanedbávanou pravdou o tomto druhu toryů je, že to byli rebelové. Měli vzbouřenecké ctnosti, měli i jejich neřesti. Swift měl rebeskou zuřivost, Johnson rebelské mrzouství, Goldsmith morbidní rebelskou vnímavost a, na konci toho všeho, Scott cosi ze zoufalství a pouhého zahledění zpět poraženého rebela. A whigovská škola literární kritiky, zrovna tak jako whigovská škola politických dějin, tuto pravdu buď vynechala, nebo přehlédla, protože nutně vynechávala to, proti čemu se bouřila. Revoluce z roku 1688 byla pro Thackeraye, Macaulaye a průměr viktoriánských liberálů prostě emancipací, porážka Stuartů byla jednoduše pádem tyranie a pověry, politika osmnáctéhho století byla prostě pokrokem vedoucím k čisté a šťastné politice století devatenenáctého, svobodě pomalu se rozšiřující směrem dolů atd. atd. To působí naprostou nesmyslnost postoje toryovských rebelů a to, že zmínění kritikové byli nuceni některé z největších Angličanů, jací kdy žili, představit jako pouhé procesí šílenců a směšných výstředníků. Ovšem rebely, ať mají pravdu nebo se mýlí, lze pochopit jen ve vztahu k reálné moci, proti které se bouří a jejich titánské postavy lze nejlépe vysledovat ve světle blesku, kterému se vzdorně postavili. Ona moc byla čímsi positivním, bylo to všechno možné, než pouhá negativní emancipace všech. Byla stejně určitá jako monarchie, kterou nahradila, protože ji nahradila aristokracie. Byla to oligariche velkých whigovských rodin, vlastně velmi těsné sdružení, které sice mělo právní formu parlamentu, ale její zásadní podstatou bylo nové bohatství. To je také důvod proč tihle poslední zbývající jakobité vypadají nejpitoreskněji, když jsou postaveni proti některým z princů, nového aristokratického pořádku. To je důvod proč Bolinbroke zůstává v paměti stojící ve své lóži při představení Cata, kde vrhá svůj vzdor směrem k Marlboroughovi. To je důvod, proč zůstává Johnson ztuhlý ve svém úžasném opovržení, když chrlí svůj vzdor na Chesterfielda. Churchill a Chesterfield nebyli žádní malí muži, ani osobností ani mocí, byli brilantními ozdobami triumfu světa. Představovali anglickou vládnoucí třídu v čase, kdy skutečně vládla, moderní plutokracii v dobách, kdy si ještě pořád zasloužila být nazývána rovněž aristokracií. A celý význam a smysl posice těchto literátů byl v tom, že popírali a ostouzeli cosi, co den ze dne nabývalo na prestiži a blahobytu, něco co vypadalo a vskutku mělo na své straně nejen přítomnost, ale i budoucnost. Jediné, co na své straně nemělo, byla starodávná tradice anglického obyvatelstva. Ono obyvatelstvo bylo čím dál víc stíháno a trápeno vyháněním z půdy a jejím ohrazováním, když stará obecní půda a půda svobodně držená sedláky mohla být přidávana k ohromým statkům všemocné aristokracie. Jeden z toryovských rebelů sám dodal oné hanbě a pokoření nesmrtelnost velkými verši „Deserted Village“. Nesmrtelné jsou minimálně v tom smyslu, že nyní už nikdy nemohou být zapomenuty milovníky anglické literatury, ale dokonce i tento záznam byl po dlouhou dobu pro veřejnost ztracen kvůli jeho podceňování a přehlížení. „Deserted Village“ byla v nedávné době do značné míry zapomenoutou a opuštěnou básní. O tom, ale možná budu mít možnost hovořit později. Nyní mi jde o to, že psychologii těchto mužů je v dobrém i zlém nutno vykládat ani ne tak jako přetrvávající loyalitu, jako zmařenou revoluci. Někteří měli v sobě prvky výstřednosti a morbidnosti vlastní toliko jejich charakteru, ale jejich výstřednosti a morbidita narostly desateronásobně poté, co se v nich nadmuly jejich duše kvůli úspěchu bezostyšných a drzosti šťastných. Pochybuji, že by kdy kdo cítil stejnou hořkost vůči Stuartům. Nu a toto neporozumění způsobilo velmi politováníhodnou mezeru v literární kritice. Mistrovská díla těchto mužů jsou představována jako kostrbatější, praštěnější nebo bezvýslednější, protože jejich cíl není nahlížen objektivně. Je to něco podobného jako posuzování třeštění nejakého puritánského kazatele bez připuštění, že by kdy papež nebo král drželi jakoukoliv moc. Ignorovat, kvůli právní fikci parlamentu, velké whigovské rodiny, je něco podobného jako ignorovat, co cítili křesťané ohledně Nerona toliko kvůli právní fikci, že imperátor je jen vojenským generálem. Tyto fikce imaginativním lidem nezabránily, aby napsali takové knihy, jako byla Apokalypsa nebo Gulliverovy cesty.
Vezmu jen jeden příklad toho, co míním tímhle čistě literárním neporozuměním: příklad ze samotných Gulliverových cest. Případ podcenění Swifta je obzvlášť subtilní, protože Swift jako jedinec byl nevyvážený, což kritikům velmi usnadnilo nedržet dosti jemnou rozvnováhu spravedlnosti vůči němu. Nehledě na fysický důkaz o jeho šílentví, lze povrchně tvrdit, že byl blázen, jde tu ale o to, že ani těm, kdo si uvědomují, že někdy býval šílený zuřivostí, nedochází, co ho k zuřivosti přivádělo. Zvláštním způsobem to ilustruje závěr Gulliverova příběhu. Všichni si pamatují ti ošklivou záležitost s Jehůi a ještě ošklivější záležitost se skutečnými lidskými bytostmi, které navrátivšímu se cestovateli Jehůje připomínali, jak se nejdřív Gulliver držel stranou svých přátel a jen postupně souhlasil s tím, že bude sedět blízko své ženy. A všichni si pamatují i barvitou leč nepřátelskou Thackerayovu črtu o satirikovi a jeho satiře, o Swiftovi jako o temném a zlém rouhači usedajícím k sepsání své děsivé alegrie, z níž poplyne jediné ponaučení, že všechny věci jsou, a vždy musí být, bezcenné a zlé. Říkám, že si všichni pamatují obě tyto literární pasáže, obávám se ale, že si mnozí z těch, kdo si pamatují tu kritickou, si nevzpomínají na tu kreativní a že mnozí, kdo četli Thackeraye, Swifta nečetli.
Nu a právě zde má čistě literární kritika co říci. Literát může být, pokud jde o jeho mozkové ustrojení, šílený či příčetný, ve svých politických antipatiích může mít pravdu nebo se mýlit, z našeho vlastního hlediska může být čímkoliv, co se nám zrovna líbí nebo ne. Na jedno však literát právo má, ať už je jaký chce, a to je právo na férové kritické pochopení jakéhokoliv konkrétního literárního účinku o který zjevně usiluje a dosahuje jo. Má právo na svůj vrchol a právo nebýt souzen bez zřetele k tomuto vrcholu. Nebylo by fér vynechat krásné závěrečné verše Ztraceného ráje jako pouhý sentiment a neuvědomit si, že básník takový závěr připustil s vytříbeným záměrem, aby po všem tom hromobití a polnicích posledního soudu opadl a odezněl v mírnějším tónu milosrdenství a rozumné naděje. Nebylo by fér vypálit příhodě s Nevědomostí zatracenou na samém prahu Nebes na konci Bunyanovy knihy cejch jako pouhé skvrně temné kalvinisté krutosti a zloby, bez pochopení, že ona strach budící ironie byla autorem plně zamýšlena jako poslední dotyk prstu strachu. Ovšem je-li činěno spravedlnosti zadost pokud jde o puritánské mistry imaginace, pak u toryovských mistů ironie tomu tak není. Žádný kritik, kterého jsem četl, si nepovšiml skutečné pointy a vrcholu oné pasáže o Jehuích. Swift k němu směřuje docela nelítostně, protože umělec takového druhu bývá často nelítostný, a ještě jej posiluje jeho přirozený talent pro určitou šílenou realitu detailu, jako třeba právě v jeho popisu postupně se krátící vzdálenosti mezi ním a jeho ženou u jídelního stolu. On si tím ale připravoval něco, co opravdu chtěl říct, něco co opravdu stálo za to, aby řekl, ale o čem si jen málokdo myslel, že to stojí za to poslouchat. Naznačuje tu, že postupně ztrácí ono opovržení lidstvem, ke kterému ho paralela s Jehuji inspirovala a třebaže jsou lidé v mnoha ohledech malicherní a zvěrští, začal je vnímat jako normální a snesitelné, že pocit jejich nehodnosti se mu vrací už jen zřídka a že jej vlastně oživuje už jen jedna jediná věc. Totiž, když některý z těch tvorů projevuje pýchu.
Tak zní Swiftův hlas a jeho volání je žalobou aristokracie. Je přirozeností opice sbírat a hromadit ořechy a Johnu Churchillovi lze prominout, že sbírá a hromadí guineie. Ale ta myšlenka, že John Churchill může být pyšný na svou hromadu guineí, že je může proměňovat v hvězdy a šlechtické korunky a může nést onu klidnou a klasickou tvář opovržlivě povznesenou nad zástupy! Pro opičí samičky je přirozené být v nějakém páru, ale to pomyšlení, že vévodkyně z Yarmouth je pyšná na to, že vévodkyní z Yarmouth! Možná nepřekvapí, že by se šlechta vrhla jak smečka vřískajících Jehůjů po cárech a pentlích revoluce a přitom všechny podrážela a každého zrazovala jakýmkoliv špinavým trikem zrady, aby dostala cokoliv, k čemu se může domoci. Ale to, že ti z nich, kdo se domohou všecho budou opovrhovat těmi, kdo nedostali nic, že se bohatí budou vyšklebovat chudým, že se do toho plundrování nezapojili, že se tahle oligarchie Jehujů bude ve skutečnosti cítit nadřazena všemu a všem—to v proroku prohrávající strany roznítí hněv, který je čímsi mnohem hlubším a ušlechtilejším, než negativní prostořekosti, jimž říkáme rouhání. Swift byl možná spíš Jeremiášem, než Isaiášem a to navíc Jeremiášem chybujícím, ale ve velkém vyvrcholení jeho chmurné satiry je nicméně věštcem a mluvčím věcí Božích, protože vydává svědectví nejsilnějšího a nejbádavějšího lidského intelektu o hluboké pravdě o zlobě a pitomostí pýchy.
Instinkt ostatních mužů téže tradice byl vpodstatě týž. Johnson byl v mnohém nespravedlivý vůči Swiftovi, zrovna tak jako Cobbett byl pak nespravedlivý vůči Johnsonovi. Když se ale v historické perspektivě ohlížíme zpět, můžeme všichni vidět, že oni tři velcí muži hledí jedním směrem, že všichni litují vzestupu dravé a zpohanštělé podnikatelské aristokracie a její přemožení starých lidových tradic, které by někteří označili za populární předsudky. Když Johnson řekl, že ďábel byl první whig, mohl to rčení jen pozměnit a říct, že byl první aristokrat. Mužové této toryovské tradice totiž, když ne z definice, tak jistě duchem, mezi privilegiem monarchie a privilegiem nové aristokracie rozlišovali jedním velmi udržitelným testem. Známkou aristokracie je ambice. Král nemůže být ambiciosní. Teď bychom mohli říci, že monarchie je autoritou, kdežto aristokracie je ve své podstatě vždy anarchií. Muži oné školy ale oligarchu nekritisovali jen jako rebela proti těm nahoře, byli si dobře vědomi jeho aktivity jako utlačovatele těch dole. Jak již bylo poznamenáno, tento aspekt nejlépe popsal Johnsonův přítel, pro kterého měl Johnson velmi ušlechtilé a poněkud unikátní uznání—Oliver Goldsmith.
Doufám, že autor obdivuhodné studie o panu Bellocovi v tomto mgazínu nebude mít za to, že se toliko vytáčím z jedné z jeho kritik, když si k ní dovolím cosi podotknout. Použil větu, že pana Belloca předjímal Disraeli ve svém názoriu, že se Anglie vyvinula v benátskou oligarchii. Pravda je taková, že Disraeliho předjímal Bolinbroke a nnozí velmi iteligentní muži, kteří s ním souhlasili, v neposlední řadě včetně Goldsimthe. Celý názor, včetně právě i paralely s Benátkami, lze najít, vyjádřený s jasnou a pochopitelnou logickou, ve „Vikáři wakefieldském“ A Goldsmith se do problému pustil zcela z lidové strany. Jeho toryovství si nikdo nemůže splést se snobským podlézáním vůči titulu či privilegiu:
Princes and lords, the shadow of a shade,
A breath can make them, as a breath has made:
But a bold peasantry, a nation’s pride,
When once destroyed can never be supplied. (Knížata a páni, stínu stíny/ dechem vzejdou, dechem sejdou/ Však smělé rolnictvo, národa chlouba/nic nenavrátí, přijde-li zhouba pozn. překl.)
Doufám, že se mýlil, někdy ale mívám děsivý pocit, že mohl mít pravdu.
Zde ale, díky Bohu, nemám důvod dotýkat se moderní politiky. Zrovna tak jako můj kritik, jsem byl vychován ve víře, že whigismus byl čirým vysvobozením a doufám, že jsem stále, tak jako on, ochotný respektovat puritány pro jejich individuální ctnosti, právě tak jako pro jejich inividuálního génia. Ovšem obvinění z přehlížení významu zápalu a horlivosti oživuje všechy moje vzpomínky na nemorálnost „devadesátých“. A kvůli anglické literatuře a v jejím zájmu protestuji proti tvrzení, že jsme neměli jiné čistoty, než puritánství nebo že jen někdo takový jako je autor Ztraceného ráje se může postavit na stranu andělů.
O Dni míru jsem před svým domem postavil dvě pochodně a spojil je vavřínem, protože jsem si myslil, že na vavřínu už konečně není nic pacifisitického. Jenže oné noci se, poté co uhasly ohně a zhasly ohňostroje, zdvihl vítr a s čím dál větší silou odvál pryč déšť. Ráno jsem našel jeden z oněch vavřánem ověnčených sloupků vyrvaný a náhodně pohozený na deštěm zmáčené zemi, zatímco druhý dál stál a vzpřímný a zelený se blyštil na slunku. Napadlo mě, že pohané by to jistě nazvali znamením a že to podivně odpovídalo mému vlastnímu dojmu jakéhosi díla napůl dokonaného a napůl zmařeného. A maně jsem si vzpomněl na onoho muže u Vergilia, ktreý se modlil, aby směl zabít svého nepřítele a vrátit se do své země a bohové slyšeli polovinu jeho modlitby a druhou roznesl vítr. Věděl jsem totiž, že máme právo se radovat, protože tyran byl vskutku zabit a jeho tyranie jednou provždy padla, nevím však, kdy najdeme cestu zpět do své vlastní země.
Konec

Kapitola XXIX.: Poznámka o starém nesmyslu

Chapter XXIX. A Note on Old Nonsense
Sufražetky zjistily, že se pletly, ba dokonce bych mohl být tak egoistický, že bych mohl tvrdit, že zjistily, že jsme měli pravdu. Přinejmenším zjistily, že moderní plutokratické volební právo do parlamentu je tím, co jsem alespoň já vždycky říkal, že je. Jinak řečeno s úžasem a rozčilením shledávají, že ty nejzásadnější moderní záležitosti se vůbec nerozhodují v Parlamentu, ale převážně v konfliktu a kompromisu mezi trusty a odborovými svazy. Proto paní Flora Drummond hlasitě křičí, že byla okradena o svůj drahocenný hlas a dramaticky prohlašuje: „My ženy jsme zbavovány hlasovacího práva“—a to zřejmě „Sověty“. Je to něco takového, jako kdyby někdo právě utratil půl milionu za falešný diamant, který nemohl nikdy nikoho oklamat, a začal vřískat z okna, že zloději ukradli opravdový diamant, který nikdy neexistoval.
Ať už Sověti či sověty existují nebo ne, nepochybně existují stávky, a já nepodceňuji potíže či nebezpečí přítomné chvíle. Když nic jiného, lze lidem vyčítat, že stávkují vlevo vpravo, nelogicky a bez systému, jsou důvody vyčítat jim, že stávkují vytrvale a logicky v souladu s falešným systémem, lze argumentovat, proč „přímá akce“ takový falešný systém implikuje. Neexistuje ale vůbec žádný důvod vyčítat jim, že znevažují odpadkový papír z westminsterské volební urny, protože ten byl znevažován dávno před válkou a dávno před tím, než se objevilo slovo „sovět“, aby uklidnilo a uspokojilo mysl paní Drummond. Je absurdní vyčítat nebohým horníkům, že diskreditují poslance parlamentu, na které je spoleh v tom, že se vždy zdiskreditují sami. O tom, že parlament nesmí vědět, kdo platí účty jeho vlastních partají, nerozhodl žádný zdivočelý destruktivní sovět, ale parlament sám. To, že členové parlamentní skupiny mají k obviněním z korupce mezi sebou přistupovat jinak, než k těm z vnějšku, neřekl žádný šílený bolševik oslovující dav lůzy, ale velký žijící člen parlamentu v parlamentní diskusi. Horníci při tom nemusí být o nic víc, než misionáři na Kanibalských ostrovech, šlechtické korunky nechtěli lidé proto, že by nemohli dostat uhlí a prázdný uhlák neplnil partajní kasu. Zdá se ale, že politika lidí jako je paní Drummond vyžaduje vysvětlení. Mohu se jen vrátit k doporučení, které jsem už dal, totiž aby ona a její přátelé získávali akcie v prohnilých podnicích. Byly docela upřímné, nakolik lze mluvit o upřímnosti u toho, kdo důsledně odmítá slyšet hlas rozumu. Pokud ti, kdo museli naslouchat jejich bezzákonosti nebudou naslouchat jejich legalismu, pak nemají právo si stěžovat.
Taková dáma si ve skutečnosti ani tak moc nestěžuje, jako spíše pohrdá. Tvrdí, že horníci nechtějí znárodňování, což může a nemusí být pravda. Svůj požadavek ale vysvětluje starým opovržlivým přirovnáním k agitátorům, nebo labouristickým předákům, kteří „musí tlouct do velkého bubnu, nebo by přišli o práci.“ Paní Floru Drummond si samozřejmě s představou velkého bubnu nikdo spojovat nemůže, o nic víc tedy ne, než s velkým koněm, nebo s uniformou nebo s vojenskou hodností vlastní výroby (mívala ve zvyku vést průvody sufražetek v generálské uniformě a na velkém koni pozn. překl.). Tahle konkrétní škola feministek ale nesmí v tomto případě být nijak zvlášť upjatá. Horníci jsou muži chudí a hrubě vzdělaní a nelze od nich čekat, že by v sobě měli něco z tiché přesvědčivosti a obměkčující zdvořilosti, jimiž militantní sufražetky dokázaly tolik přispět k obraně historické důstojnosti svého pohlaví. Jelikož nedovedou hrát na stříbrné flétny tak, jak je vlastním členkám W.S.P.U, ani drnkat za šírání na loutnu jako slečna Pankhurst, musí se spokojit s něčím příliš podobným velkému bubnu. Přes všechny nevýhody hrubšího pohlaví ale dosud stoupenci znárodňování, nevyužili všech method, které by jim mohl naznačovat precedent. Pan Smilie nerozřezal žádná Rafaelova ani Rembrandtova plátna v Národní galerii, dokonce ani nezapálil žádné z divadel, kolem kterých mohl projít na vycházce. Když se pan Bonar Law vrací večer domů, nenajde pana Sidney Webba, coby osamělou postavu připoutanou řetězem k jeho plotu. Jedna sufražetka se vyznamenala tím, že se dostala do velkého piana, jen velmi zřídka ale otevíráme naše soukromé piano, abychom uvnitř našli rozložitého horníka. Horníkovi může být u velkého bubnu lépe, než ve velkém klavíru, ale v obou případech zůstává vně oněch nástrojů, a jeho buben je skutečně menší, než některé jiné. Velký buben je ovšem dosti příhodnou metaforou pro něco bijícího do očí, hlučného a dutého a pravým poučením z celé věci je to, že nejnovější anglické dějiny byly průvod, který až příliš vedl velký buben a agitace za pouhé parlamentní hlasování je toho jedním z nejnovějších a nejnápadnějších příkladů.
Nebudu prorokovat, jaká bude budoucnost současné průmyslové krise, vím ale, že každý prvek z minulosti, který vedl k přítomnému patu, byl stejně hlučnou menšinou oslavován jako pouhá novinka. Každá ze změn, kvůli kterým čelíme dnešní složité situaci, nastala právě proto, že lidé stejně optimističtí jako mělcí zjistili, že je snaží hrát než psát a snazší psát, než myslet. Právě industrialismus, který nás činí závislými na uhlí a tedy na hornících a vlastnících dolů, nám byl vnucen neschopnými hlupáky, kteří se pletli do věcí, kterým nerozuměli a kterým cokoliv čerstvého připadalo, že je zadarmo. Ani horníci a majitelé dolů by nedokázali uhasit oheň a zápal, s nímž Shakespeare vypověděl svou Zimní pohádku. Nerovné vlastnictví, které po právu odcizilo dělníky, bylo spěšně a vesele prosazeno proto, že vlastníci byli noví a nic nezáleželo na tom, že jich bylo jen pár. Slepé pokrytectví, s nímž náš tisk a publicisté zatvrdili svá srdce, za velkých stávek před válkou bylo umožněno hlučným uhýbáním ohledně politického pokroku a zejména velkým bubnem hlasovacího práva pro ženy. Začal jsem tuto esej v polemickém tónu s ozvěnou staré polemiky, přesto jsem nechtěl jen provokovat. Sufražetky dělají jen to samé, co my všichni ostatní a já je jen dal na první místo jako příklad nahromaděných neřádů, za které neseme všichni odpovědnost. Nemám v úmyslu zahrnovat sufražetky výčitkami tak, jako to ony dělají se socialisty, jen poukazuji na slepou uličku zatvrzelosti, za kterou zasloužíme výčitku všichni.
Jsem čím dál víc přesvědčen, že nyní není zapotřebí ani optimismu ani pesimismu, ale jakési reformy, kterou by bylo možné pravdivěji nazvat kajícností. Reforma státu by měla být spíše čímsi jako nápravou zloděje, ke které patří i přiznání, že byl zlodějem. Nesmíme jen vymýšlet útěchy, ani jen prorokovat pohromy, v první řadě a především musíme doznávat naše vlastní velmi špatné omyly. Je hodně snadné říkat, že svět je čím dál lepší díky čemusi tajuplnému, čemu se říká pokrok—což zřejmě znamená prozřetelnost bez cíle a účelu. Je ale skoro stejně snadné říkat, že svět je na tom čím dál hůř, pokud předpokládáme, že to byla až mladší generace, která ho právě začala vést k horšímu. Je velmi snadné, říct, že je na tom země pod psa, pokud si dáme záležet na tom, abychom toho psa viděli ve štěněti. My nepotřebujeme potvrzovat, že se jiným lidem vede pod psa, ale doznat, že my sami jsme se zrovna vyhrabali zpod prasete. Jsme také mladší generace ve smyslu marnotratných synů. Jak už někdo řekl, existuje cosi jako marnotratný otec. Naději si můžeme koupit za hroznou cenu pokory. Zdá se ale, že všichni myslitelé a spisovatelé ze všech politických stran a filosofických sekt se od pomyšlení přiznat, že jsou na špatné cestě a vrátit se na tu správnou odtahují. Mermomocí se pořád snaží předstírat, že jsou všichni na téže poněkud zakroucené cestě a že měli pravdu, když šli včera na východ a dnes jsou na západ. Budou se snažit vysvětlovat, že každá myšlenková škola je pokrokem oproti škole předchozí a že se nikomu nemusí omlouvat. Mohli bychom kupříkladu mít uměřenou, opatrnou, ba konservativní reformu zel trápících dělnictvo, kdybychom si jen přiznali, že samotný kapitalismus byl omylem, který bude těžké napravit. Zatím to spíš vypadá, že se lidé dělí na ty, kteří ho považují za výdobytek tak obdivuhodný, že ho už nelze zdokonalit a na ty, kdo si myslí, že je to úspěch tak povzbudivý, že jej lze vylepšit. Ti první jej zanechají v chaosu a ti druzí jej nejspíš vylepší v otrokářství. Ani jedni nepřipustí pravdu—že se totiž musíme vrátit zpět k lepší distribuci vlastnictví, která existovala před tím, než jsme upadli do toho omylu, že jsme nechali vlastnictví bobtnat do obludných monopolů. K tomu totiž patří přiznat, že jsme se mýlili a k tomu nikdo z nás nemá morální odvahu.
Se vší vážností říkám, že by velmi prospělo našemu kreditu, pokud jde o odvahu a správné smýšlení, kdybychom tohle už prostě nedělali. Konverse, které způsobily obrácení světa, se neděly na podobné evoluční křivce. Sv. Pavel nepředstíral, že by z fariseje stal křesťanem pomalu a neznatelně. Victor Hugo netvrdil, že měl zcela pravdu, když byl royalistou a jen o trošku víc pravdu, když se stal republikánem. Pokud dojdeme k závěru, že jsme se mýlili, řekněme to a poblahopřejme si, že teď už máme pravdu a nenaznačujme, že jsme snad nějak relativně měli pravdu, i když jsme se mýlili. V tomto ohledu je totiž pokrokář nejhorším druhem konservativce. Tím nejzatvrzelejším a nejvíc tmářským způsobem konservuje všechny směry, které byly v minulosti vyznačeny k pokroku. V poněkud nešťastné Tennysonově metafoře doslova „nechává svět, ať se věčně dál koulí řinčícími kolejemi změny“. Nikdo nemá povinnost si pro všechny tyhle experimenty vymýšlet evoluční omluvy. Za naše omyly se zas tolik stydět nemusíme. Chybovat je lidské, jen je mezi všemi chybami tou poslední a smrtící popírat, že bychom kdy chybovali.

Kapitola XXVIII: Stávky a duch úžasu

Chapter XXVIII. Strikes and the Spirit of Wonder
Jistá příhoda mě baví natolik, že si jsem jist, že jsem ji v tisku už opakoval. Je to údajná a možná legendární historika o paní tajemnici madam Blatavské nebo paní Besant, kterou nové sofa či otoman potěšilo natolik, že na něm ráda sedala, když odpočívala, nebo jí četla dopisy. Nakonec se gauč mírně pohnul a ona zjistila, že to byl nějaký mahátma přikrytý svou východní róbou a strnulý v modlitbě či nějaké neosobní extázi. Každý gentleman bude souhlasit s tím, že by paní sekretářka měla mít na čem sedět, žádný křesťan nepopře, že na mahátmovi se sedě mát, nicméně celá ta bajka má ještě jedno poučení, které je kritické spíše k sedícímu, než k sedadlu. V jakési vizi či alegorii ho můžeme předložit tak, že si představíme, že by všechen náš nábytek byl místo mrtvého dřeva tvořen živými údy. Představme si, že nohy od stolu by byly doslova nohama—nohama nepohnutě stojících otroků. Představme si, že opěrky pro ruce u křesla by tvořily také ruce—ruce trpělivého sluhy trvale vztažené jako ruce staré chůvy čekající na dítě. Počítalo by se s tím, že blahobytný uživatel pohodlného křesla by se cítil trochu jako dítě, což by mu mohlo prospět. Představme si, že by každé sofa bylo stejné jako sofa tajemnice paní Besant—prostě udělaná z člověka. Nebylo by nutné je dělat výlučně z theosofů či Buddhistů—chraň Bůh. Mnozí z nás by se mnohem raději svěřili muslimovi nebo Turkovi. Tomu by se, zcela přesně dalo říkat, sedět na Otomanu. Mám dojem, že jsem dokonce četl i o jakémsi orientálním potentátovi, který se těšil jménu, které znělo podobně jako „sofa“. Dalo by se i naznačovat, že někteří z nich mohli být i křesťané, není ale samozřejmě důvod, proč by se všichni neměli modlit. Sedět na někom, zatímco se modlí, by jistě vyžadovalo určitou sebedůvěru. Též by to dodalo poněkud doslovnější význam držení židle prie-dieu. Celá výstřednost by se dala snadno rozšířit na vizi celého ožilého domu, architektury rukou a nohou, chrámu skrání ducha. Čtyři stěny by mohly být složeny z lidí, jako čtverce vojenských formací. Stín fantasie je dokonce i v lidovém rčení, které střechu přirovnává k lidské hlavě, která pojmenovává komínový nástavec po komínu nebo lehce označují všechny moderní pánské pokrývky hlavy jako „střešní tašky“. Jediná hodnota vize, jak tomu u většiny vizí—i těch nejvíce na hlavu postavených—bývá, je hodnota morální. V symbolickém tajemství zobrazuje pravdu, že s mnoha lidmi, kteří jsou přinejmenším stejně živí jako dobytek, zacházíme jako s nábytkem. A důkazem je to, že když se pohnou, jsme z toho vyplašeni jako ona tajemnice sedící na modlícím se muži, možná jsme to ale my, kdo by se měl začít modlit.
V současné kritice stávek zaznívá jistý tón, který na mně působí ani ne jako věc politiky, ale záležitost filosofie, ba snad i poesie. Je to duch vskutku otrokářský projevující se, když ne svou poesií, tak aspoň svou rétorikou. Je to ovšem duch, o kterém mohu prohlásit, že jsem jej nenáviděl a dělal jsem, co jsem mohl, abych ho porazil, dávno před tím, než jsem se i jen doslechl o otrockém státu, dávno před tím, než by se mi i jen snilo o tom, že bych aplikoval tento test na stávky, nebo vlastně na jakoukoliv politickou otázku. Nejdřív jsme měl dojem, že se týká věcí současně elementárních i všedních—takových věcí jako tráva nebo světlo bílého dne, jako je kamení nebo kopretiny. Ale přinejmenším v tomhle světle jsem se vždy bouřil proti trendu či tónu, o kterém jsem mluvil. Zhruba by se dal přísně vzato popsat jako duch nebraní věcí jako daných. Bere je tak, jako by nebyly dané. Bere je tak, jako kdyby je držel čímsi autokratičtějším, než právem, jakýmsi studeným a nevědomým zmocněním, stejně upjatým jako privilegium a nepodloženým jako kapric. Pravda je taková, že věci jsou obyčejně dány v posledku Bohem, často ale bezprostředně dávané lidmi. Tenhle druh člověka je ale tak nevědomý toho, co je dané, že skoro ani neví, co dostal. Ve věcech nepoznává dary a jen stěží v nich nachází zboží. Pokud jde o přirozené věci, jimiž jsem začal, má tato slepota toliko vnitřní a duchovní a ne vnějškové a politické důsledky. Pokud zapomeneme na slunce, slunce nezapomene na nás, slunko na nás nezapomene, či spíš si na nás nevzpomene, aby se pomstilo, tím že nás „zastaví“ úpalem. Hvězdy nevyhlásí stávku ani nezhasnou osvětlení vesmíru tak, jak by elektrikář vypnul osvětlení města. A tak, třebaže opakujeme, že existuje zvláštní prozřetelnost v padající hvězdě, u stálice ji můžeme ignorovat. Pokud ale současně ignorujeme a předpokládáme tisíce myslících, rozvažujících, svobodných, osamělých a rozmarných lidských bytostí, pak nám připomenou, že duše nemůžeme pořádat o nic víc, než můžeme pořádat hvězdy. Tato primární povinnost pochyb a údivu nemá nic společného s právy a křivdami konkrétních průmyslových rozmíšek. Od dělníků může být docela špatné jít do stávky, a my se můžeme mýlit ještě mnohem víc, když si myslíme, že do stávky nikdy nepůjdou. V posledku jde o mystický, ale nanejvýš nezbytný pocit ohromení nad vším vně člověkovy vlastní duše—dokonce včetně jeho vlastního těla. Může to zahrnovat třeba i nespoutanou vizi, v níž člověk bude své vlastní boty na svých vlastních nohou nahlížet jako cosi vzdáleného a nepovědomého. A pokud tohle zní trošku fantasticky, je to pořád ještě mnohem méně fantastické, než opačný extrém—stav člověka, která má dojem, že mu patří nejen jeho nohy, ale i stovky dalších lidských nohou jakési obrovské stonožky, nebo jako by byl jakousi universální chobotnicí a všechny koleje, tunely a troleje byly jeho vlastními chapadly, nervy jeho vlastního těla nebo oběhem jeho vlastní krve. To je mnohem horší noční můra a v této chvíli i mnohem běžnější.
Tennyson trefil pravou notu devatenáctého století, když mluvil o „pohádkách vědy a dlouhých výsledků času“. Viktoriánům byl vlastní velmi skutečný a dokonce dětinský údiv nad takovými věcmi jako parní lokomotiva či telefon, nahlíženými jako hračky. Bohužel dlouhým výsledkem času u pohádek vědy bylo rozšíření vědy a umenšení pohádek, tedy smyslu pro pohádky. Vezměme si současný příklad metra. Představte si, že byste v letech nevinnosti potkali cizího člověka, který by vám sliboval, že vás rychlostí blesku poveze útrobami země. Představte si, že by vám přátelsky nabídl, že vás hodí z jednoho konce Londýna na druhý ne jen jako blesk, ale také stejnou silou jako blesk. Nebo kdybychom si to představili jako pneumatickou a ne elektrickou dráhu, řekněme, že nám zvesela nabídne, že nás bouchačkou vystřelí na druhou stranu Londýnského mostu. Představme si, že by vám všechny tyhle fascinující možnosti předkládal, ukazujíc přitom na díru v zemi a tvrdil vám, že vás tam vezme v jakési létající či padající místnosti. Doufám, že byste souhlasili, že v padající místnosti je jakási zvláštní prozřetelnosti. Ať už byste to ale označili za prozřetelnostní nebo ne, doufám, že byste souhlasili, že je to specifické. Přinejmenším byste si myslili, že ten cizinec je velmi zvláštní člověk. Možná byste ho označili za velmi podivného a zvláštního lháře, kdyby jen nabídl, že něco takového udělá. Kdyby to udělali možná byste ho i označili za kouzelníka. Jde tu ale o to, že jen kvůli tomu, že by to neudělal, byste ho neoznačili za bolševika. Považovali byste za něco úžasného už i jen to, že něco takového, prosvištět rychlým vozem oněmi tajemnými jeskyněmi, vůbec udělat lze, měli byste pocit, že jste byli odvezeni jako Popelka v kočáře, který býval dýní. I když se ale podobné věci stávají v každé pohádce, v žádné nebyly očekávané. Nikdo se neobracel na víly a nestěžoval si, že nefungují, protože divy nekonaly vždy. Tisk v oněch končinách nepřišel se zvláštními vydáními s ohromnými titulky: „Dýně zůstaly, žádné proměny“ nebo „Hůlky selhaly, kočárový hladomor“. Neoznamovaly vyděšeně „Stávka víl kmotřiček“. Nelíčily v panické hrůze obrazy davů víl kmotřiček srocujících se v parcích a na náměstích, jen proto, že většina dýní zůstávala pořád dýněmi. Nu, netvrdím, že bychom každé děvče zaměstnané v metru měli považovat za naši vílu kmotřičku, taková familiérnost by jí mohla být protivná, zejména pokud by naznačovala něco tak blízkého babičce. Chtěl bych ale navrhnout, abychom si, v návratu k dřívějším pocitům, uvědomili, že služebníci metra pro nás dělají něco, co bychom my sami pro sebe udělat nemohli, něco co není v našich přirozených dovednostech, ba ani našich přirozených práv. Není nevyhnutelné, ani není v povaze věcí, aby nás, když jdeme, jak můžeme nebo chceme, někdo jiný vezl dál ve voze, byť najatém. Totéž platí, když dojdeme po cestě k řece, a chceme, aby nás někdo docela cizí převezl v loďce, i kdybychom ho k tomu uplatili. Pokud se budeme dívat na věci v tomto prostém denním světle údivu, které svítí na všechny cesty v pohádkách, uvidíme nakonec tu nejprostší pravdu o stávkách, která je v současných komentářích zcela míjena. Je to prostý fakt, že nejde o to, že by stávkující něco dělali: nedělají totiž nic. Pokud si myslíte, že by měli být donuceni něco udělat, pak to řekněte, a nastolte otrokářství. Nenechte se ale pouhým slovem „stávka“ zmást k tomu, abyste si ji pletli s vytloukáním okna nebo praštěním policajta do nosu. (hra s více významy slova strike vedle stávky třeba i rána pozn. překl. ) Nenechte se ohromit metaforou, protože v pohádkách metafor není.

G. K. Chesterton: Převrátit naruby

Chapter XXVII. Turning Inside Out
Když autor „If Winter Comes“ vydal druhou knihu o životě rodiny, byla podrobena kritice skoro stejně, jako byla první kniha vychvalována. Netvrdím, že by na ní nebylo co kritizovat, tvrdím jen, že abstraktní logika kritiky mně nepřesvědčila. Kritici by možná přijali pravdivý příběh, kdyby autor nebyl tak neopatrný a nedal mu pravé morální ponaučení. A ono ponaučení se teď zrovna netěší oblibě tisku, protože vypovídá o tom, že žena může profesionálního úspěchu dosáhnout za cenu selhání v rodině a domácnosti. A momentální konvence žurnalistiky velí podporovat to, co je feministické proti tomu, co je ženské. Tak či tak, zatímco příběh lze kritisovat možná, kritiku lze kritisovat v každém případě. Když někdo řekne, že žena může mít ambice v byznysu, aniž by to mělo špatný dopad na její děti, není to nic definitivního. Zrovna tak jednoduše se dá říkat, že žena může mít politické ambice, aniž by musela pomáhat vraždě starého gentlemana v jeho posteli. Kvůli tomu se ale z Macbetha nestane nepravdivé nebo neumělecké dílo. Stejně jednoduše se dá říct, že žena může mít společenské ambice, aniž by svými triky dovedla manžela do vězení pro dlužníky, aby mohla trávit čas s holohlavým šlechticem s ryšavými kníry. To ale velkou z scénu z Veletrhu marností nezbavuje přesvědčivosti ani v detailu, ani v rozvržení. U beletrie otázka nezní, zda se něco musí přihodit, ale zda se něco takového stát může a zda to něco vypovídá o větších záležitostech. Nu a věc ženy na pracovišti a ženy doma je velmi velká a tenhle příběh o ní vypovídá velmi mnoho.
Moderní mysl je totiž v této věci sama se sebou v rozporu. Povedlo se jí dostat do přímého rozporu dva z jejích poněkud hrubých ideálů. Lidé progresivněji založení nám pořád říkají, že nadějí světa je vzdělávání. Vzdělání je vše. Nic není důležitější než výchova nastupující generace. Nic není opravdu důležitější, než nastupující generace. Tohle nám vykládají pořád dokola a jen při tom svou formulku občas pozmění a vypadá to, že nikdy vlastně neví, co to zahrnuje. Je-li totiž někdy i jen slovo pravdivé na všech těchto řečech o výchově dítěte, pak devět desetin všech řečí o emancipaci ženy jsou jen pouhé nesmysly. Je-li vzdělávání nejvyšší funkcí státu, proč by se od nejvyšší funkce státu chtěl někdo emancipovat? Je to něco podobného, jako kdybychom říkali, že muži odsouzenému k smrti byl rozsudek zmírněn tak, že se stane presidentem Spojených států, nebo že milost pro odsouzence přišla právě včas, aby ho zachránila od toho, aby se stal papežem. Je-li vzdělávání ta největší věc na světě, jaký pak má smysl mluvit o ženě osvobozené od největší věci na světě? Je to něco podobného, jako bychom ji zachraňovali před tím, aby se krutým řízením osudu stala básnířkou jako Shakespeare nebo želeli omezení, jimž je podroben umělec všestranný jako Leonardo da Vinci. Nelze pochybovat o tom, že v onom nároku vzdělávání je jistá pravda. Jenže platí obzvláště pro ten druh vzdělávání, kterému se říká domácí výchova. Soukromé vzdělávání je skutečně universální. Veřejné vzdělávání může být porovnatelně užší. Opravdu bychom přeháněli, pokud bychom tvrdili, že učitel, který učí děti kresbě volnou rukou je vyučuje všem možným použitím svobody. Bylo by opravdu fantastické tvrdit, že neškodný cizinec, který vyučuje třídu francouzštině či němčině mluví všemi jazyky lidskými i andělskými. Ale matka, která se věnuje svým vlastním dcerám v jejich vlastním domově, se musí vyrovnávat s doslova všemi formami svobody, protože se musí vyrovnávat se všemi stránkami jedné lidské duše. Nemusí snad mluvit všemi jazyky lidskými i andělskými, ale se přinejmenším rozhodnout, nakolik bude mluvit o lidech a nakolik o andělích.
Zkrátka, je-li vzdělávání opravdu větší a obecnější záležitostí, pak to samé platí o rodinném životě a život úřední či ekonomický je věcí menšího významu.
Pouhá aritmetika říká, že když něco vezememe z větší věci, zbude z ní méně. Pouhé odčítání ukazuje, že matku musí mít méně času pro rodinu, pokud má více času pro továrnu. Kdyby byla ethická a kulturní výchova opravdu jen triviální a mechanickou záležitostí, pak by ji matka mohla odhrkat jako mechanickou rutinu předtím, než by se vydala za svou důležitější prací, totiž nájemnou službou kapitalistovi. Kdyby byla výchova pouhým vyučováním, pak by mohla nejdřív své děti krátce poučit o tabulkách s násobilkou a pak se povznést do vyšších a ušlechtilejších sfér coby služebnice mléčného trustu nebo sektretářy ve Spojených mlékárnách. Modernisté nás ale pořád dokola ujišťují, že výchova není vzdělávání a vždy a stále trvají na tom, že to není jen mechanické cvičení a že to v žádném případě nesmí být cvičení zkrácené. Musí pokračovat hodinu po hodině. Musí pokrývat každé téma. Pokud ale musí trvat po všechny hodiny, pak nesmí být zanedbáváno v hodinách pracovní doby. A jestliže musí dítě mít svobodu věnovat se jakémukoliv tématu, pak musí mít tutéž svobodu i rodiče.
Idea nerodičovské náhrady je totiž jen ilusí bohatsví. Pokročilí obránci tohoto nedůsledného a nekonečného vzdělávání dítěte mají obyčejně na mysli bohaté dítě a celý tento konkrétní druh svobody by bylo lépe nazývat přepychem. Pro dámu z lepší společnosti je sdostatek přirozené nechávat svou malou dcerku s francouzskou či česko-slovenskou guvernantkou, nebo s guvernantkou, která mluví starobylým sanskrtem a vědět, že zatímco ona, matka, veřejně působí jako poskytovatelka půjček či v jiném moderním důstojném postavení, je rozvíjena ta či ona stránka inteligence jejího malého dítěte. U chudších lidí, ale pět učitelů na jedno dítě být nemůže. Obyčejně bývá padesát dětí na jednoho učitele. Duši jednoho dítěte nelze rozsekat na kusy a rozdělit mezi specialisty. Můžeme udělat jen to, že na kusy rozerveme duši jednoho učitele a v utržcích a cárech ji rozdáme celé tlupě kluků. A dokonce ani v případě bohatého dítěte není v žádém případě jisté, že by specialisté byli náhradou duchovní autority. Ani milionář si nemůže být nikdy jist, že nevynechal jedinou guvernantku v dlouhém procesí chův, které stále prochází pod jeho mramorovým portikem a takové přehlédnutí může mít stejně osudové následky jako, když král zapomene na křtiny pozvat zlou vílu kmotřičku. Dcera by se po životě plném zkázy a zoufalství mohla ohlédnout zpět a říct: „Kdybych ale měla i lotyšskou guvernantku, mohl být můj osud jako ženy diplomata ve východní Evropě docela jiný.“ Celkem se mi ale jeví pravděpodobnější, že to co jí bude chybět, nebude jeden z těchto zvláštních výdobytků, ale spíše jakýsi mravní kodex založený na zdravém rozumu či obecném pohledu na život. Milionář by si nepochybně k tomu, aby jeho dítěti poskytli nějakou obecnou filosofii, najal nějakého mahátmu či mystického proroka. Pochybuji ale, že by to byla i pro bohaté dítě nejak zvlášť úspěšná filosofie a pro chudé dítě by byla zcela nemožná. V případě poměrné chudoby, jež je společným údělem lidstva, se vracíme zpět k obecné rodičovské odpovědnosti, která je zdravým rozumem lidstva. Vracíme se zpět k rodičům, jako k těm, kdo jsou zodpovědni za výchovu a mají ji na starosti. Pokud velebíte a vyvyšujete vzdělávání, pak s ním musíte velebit a vyvyšovat i rodičovskou moc. Pokud rodičovskou moc zesměšňujete, musíte s ní nutně zesměšňovat i výchovu a vzdělávání. Pokud mají mladí vždycky pravdu a mohou dělat, co se jim zlíbí, pak dobrá, radujme se všichni, mladí i staří, a veselme se a buďme prosti jakékoliv zodpovědnosti. Pak nás ale nechoďte obtěžovat řečmi o důležitosti vzdělávání, když nikdo nemá žádnou autoritu, aby kohokoliv vzdělával. Rozhodněte se, zda chcete neomezené vzdělávání nebo neomezenou emancipaci, ale nebuďte tak hloupí, abyste si mysleli, že můžete mít obojí současně.
Jak jsem už podotkl, existují důkazy, že i tvrdohlavější lidé i toho nejpokrokovější druhu se vrací v tomto ohledu k realitě. Nové dílo pana Hutchinsona je jen jedním z mnoha náznaků z prostředí skutečně nezávislé moderní inteligence pracující na moderní beletrii, že hrubší kultura toliko ekonomické emancipace začíná být pomalu cítit zatuchlinou. Víc než jeden náznak toho, co mám na mysli, obsahují díla slečny Clemence Dane, ba i slečny Sheily Kaye-Smith. Lidé už si nejsou tak docela jisti, že svoboda ženy pozůstává z toho, že má domovní klíč, ke kterému nemá dům. Nejsou už tak docela přesvědčeni, že každá hospodyně je nudná a prosaická, zatímco každá účetní je nespoutaná a poetická. A u inteligence její reakci vlastně posiluje všechen moderní rozruch kolem psychologie a hygieny. Nemůže trvat na tom, že je každý trik nervů nebo proud myšlenek dost důležitý na to, aby se po něm pátralo v knihovnách a laboratořích a ne dost důležitý na to, aby je kdokoli sledoval prostě tím, že zůstane doma. Nemůžeme současně trvat na tom, že první roky dětství jsou nanejvýš důležité a že matky nanejvýš důležité nejsou, nebo že mateřství je tématem dostatečně zajímavé pro muže, ale ne dost zajímavé pro matky. Každé slovo pronesené o ohromné důležitosti běžných zvyklostí z dětského pokoje dokazuje, že být chůvou není nic triválního. Vše míří k návratu prosté pravdy, že velké dílo je práce soukromá, kdežto práce veřejná je malá. Lidský domov je paradox, protože je uvnitř větší, než nanevek.
V problému soukromého versus veřejného života je ale ještě další opomíjená pravda. Ta platí stejně o mnoha mužských i ženských problémech. Feminismus tu vlastně padá do téhož omylu jako militarismus a imperialismus. Tím míním, že všechno, co má velké měřítko, dává ilusi velkého úspěchu. Násobení kupodivu působí jako skrývání. Opakování ve skutečnosti skrývají selhání. Vezměme si konkrétního člověka a řekněme mu, aby si oblékl konkrétní druh klobouku, kabátu a kalhot a v konkrétním postoji se postavil v zahradě za domem a budete mít velký problém přesvědčit sebe (či jeho), že prošel triumfem a proměnou. Objednejte čtyři sta takových klobouků a osm set takových nohavic a proměníte takový vymyšlený oblek v uniformu. Postavte všech čtyři sta takových lidí ve specifických postojích na salisburské pláni a tu před vámi vyvstane duch regimentu. Nechte takový regimet před vámi defilovat a je-li ve vás víc života, než v primitivech, kteří hynou, budete mít ohromující dojem, že právě odehrálo cosi úžasného, nebo že se dít začne. Pro tuhle morální emoci militarismu mám pochopení, myslím, že symbolizuje cosi velkého v duši, cosi, co nám dalo obraz sv. Michaela. Uvědoumuji si ale také, že v praktických vztazích se může tato emoce smíst s ilusí. Povahu všech čtyř set mužů v pochodujících řadách nelze opravdu znát tak důkladně jako povahu jednoho muže pózujícího v zahradě za domem. I kdyby jeden každý z těch čtyř set mužů byl individuálně neúspěšný, můžeme mít pořád ještě matný dojem, že celkově jde o úspěch. Pokud víme, že jeden člověk je neúspěšný, za úspěšného ho považovat nemůžeme. To je důvod, proč se lokaj stal poněkud směšnou postavičkou, kdežto pěšák, prostý vojín, zůstává postavou spíše vzenešenou. Nebo je to spíše jeden z důvodů, protože existují další, závažnější a cennější. Lokajové byli působiví či důstojní jen tehdy, když mohli nastoupit v tak velkých počtech jako pěšáci—když vlastně byli feudální armádou nějaho velkého lokálního rodu mající jistou loyalitu lokálního patriotismu. To pak byl livrej stejně důstojný jako uniforma, protože uniformou skutečně byl. Když někdo říkal, že sloužil u Nevillů, nebo jezdil s Douglasy, mohl se svého času cítit, jako kdyby bojoval za Francii nebo Anglii. Jenže vojenské cítění je cítěním davovým, tak ušlechtilýn, jak davové cítění může být. Dělat přehlídku s jedním pěšákem je něco jako hodovat na jednom hrášku, nebo léčit lysost růstem jediného vlasu. Pro poskoky by nemělo existovat nic než plurál, podobně jako pro osypky, hmyz, mikroskopickou havěť (animalculae) nebo cukrovinky zvané stovky nebo tisícovky. Předpokládám, že (přísně vzato) logický latínik by mohl říct „Viděl jsem animacula“, nikdy jsem ale neslyšel o dítěti, které by bylo natolik uměřené, aby řeklo: „Snědl jsem stovku a tisíc.“ Každý z nás si podobně dovede představit, že mít stovky a tisíce otroků, o vojácích nemluvě, může člověku dodat jistou imaginativní rozkoš skvělosti. Vlastnictví jediného otroka odhaluje všechno zlo otrokářství. Jeden osamělý poskok je totiž člověkem v okázalem oblečení, je tím muže stojícm v zahradě za domem v podivném a fantastickém kabátě a kalhotách. Jeho isolace odhaluje naši ilusi. Svůj neúspěch nacházíme v zahradě za svým domem, kde jsme snili o úspěchu na trhu. Když projíždíte ulicemi uprostřed velkého davu vasalů, můžete si všimnout, že máte živý a nikoli nevelkorysý pocit, že jste jedno se všemi z nich. Nemůže si pamatovat jejich jména nebo spočítat, kolik jich je, ale už samo jejich ohronné množství jako by nahrazovalo důvěrnost. Tohle cítili velcí muži v čele velkých armád a tohle je důvod, proč Napoleon nebo Foch nazývali své vojáky „mes enfants”. Mají pocit, že jsou v tu chvíli jeho součástí, jako by měli milion rukou a milion nohou. Je ale velký rozdíl, když svou armádu rozpustíte, nebo pokud (což je koneckonců možné) armádu lokajů nemáte. Je něco docela jiného, když se díváte na jednoho lokaje, na jednoho osamělého sluhu stojícího se slavnostní vážností ve vaší předsíni. To se vás pocit náhlého vytržení a sjednocení s ním nikdy nezmocní. Veškerý váš smysl pro sociální solidaritu s těmi, kdo jsou proti vám splečensky níže postaveni, z vás padá. Takhe důvěrně blízko si lidé mohou být jen na veřejnosti. Když pohlédnete do očí osamoceného sloužícího, vidíte, že jeho duše je velmi daleko.
Jinak řečeno, ocitáte se na úpatí strmě čnícího horského útesu, který je skutečnou povahou a svědomím člověka. Abyste mohli s člověkem být doopravdy jedno museli byste řešit skutečné problémy a věřit, že vaše řešení jsou skutečná. Věnovat se jednomu člověku by byla mnohem větší a těžší práce, než pracovat s tisícehlavými zástupy. A právě od takové práce lidé utíkají, když chtějí utéct z domácnosti k veřejné činnosti, zejména činnosti vzdělávací. Chtějí uniknout pocitu neúspěchu, který je vlastně smyslem pro realitu. Chtějí se znovu znocnit iluse z tržiště. Je to iluse, který se vytrácí v temných interiérech domácnosti, tam kde přebývají skutečnosti. Jak jsem už řekl, jsem velmi dalek toho, abnych ji zcela odsuzoval, je to legitimní potěšení a ve správné míře je to stejná součást života jako každá jiná. Jde mi ale o to, abych feministkám a příznivcům módních výstřellů ukázal, že to není přístup k pravdě, ale spíše jeho opak. Publicita je spíše povahou neškodné romance. Veřejný život bude v tom úplně nejlepším případě obsahovat velmi mnoho neškodné romantiky a mnohem časteji velmi škodlivé romantiky. Jinak řečeno, chci poukázat na to, že i když může být přechod ze soukromého do veřejného života dobrý či špatný nebo nutný či nikoliv nezbytný nebo žádoucí či nežádoucí je vždy nutně přechodem od většího díla k menšímu a od těžší páce k snazší. A to je důvod, proč většina moderních lidí chce přejít od větší úlohy v domáctosti k menší a snažší roli ekonomické. Raději by poskytli livreje stovce sloužících, než by se věnovali milostným aférám jednoho z nich. Raději by si nechali salutovat od stovky vojáků, než by se pokusili zachránit duši jediného z nich. Raději stovce lidí předloží přiznání k dani z příjmu nebo telegrafní blankety, než by jedinému poskytli jídlo, konversaci a morální podporu. Raději uspořádají pro stovku dětí vzdělávací kurs v zeměpise nebo dějepise, nebo budou opravovat jejich písemné zkoušky z algebry nebo trigonometrie, než by se trápili se složitou lidskou povahou jednoho z nich. Kdokoliv totiž přijme celkovou odpovědnost za jedno malé dítě brzy zjistí, že zápolí s ohromnými anděly a démony.
Na čistě veřejné funkci, zejména v případě veřejného vzdělávání, je cosi ilusivního ještě jiným způsobem. Vzdělavatel se obyčejně věnuje jen jedné oblasti mysli dítěte. Vždy se ale zabývá jen jednou částí jeho života. Rodiče se musí věnovat nejen celému charakteru dítěte, ale také celou jeho životní dráhou. Učitel zasévá, ale rodič jak zaseje , tak sklidí. Učitel vidí více dětí, ale není jisté, zda vidí více dětství, v každém případě vidí více mládí a žádnou dospělost. Množství malých děvčat, které si vezmou cyankáli je nutně malé. Kluci, kteří se po životě věnovanému zločinu oběsí na sloupu u postele, tvoří obyčejně menšinu. Rodiče ale musí předvídat celý život jedince a nejen školní život žáka či studneta. Není pravděpodobné, že by rodiče předjímali zločin a cyankáli jako vrchol života dítěte. Očekávají ale, že pokud bude zločin spáchán, dozví se to, pravděpodobně je vyrozumí, pokud dojde k sebevraždě. Je docela pochybné, zda se o něčem takovém kdy dozví učitel nebo učitelka. Každý ví, že úkol učitele je těžký a mnohdy hrdinský, není ale vůči nim unfair připomenout, že mají vyjímečně šťastnou úlohu. Cynik by řekl, že učitel má štěstí, že nikdy nevidí výsledky svého vyučování. Já raději jen řeknu, že se nemusí obzvlášť obávat, že by je musel hodnotit z druhé strany. Učitel je sotva kdy při smrti. Abych vzal mírnější divadlení příklad, sotva je přítomen v noci. Je to ale jen jeden z mnoha příkladů jedné a téže pravdy: že to, co se označuje za veřejný život není větší než život soukromý, ale menší. To, co označujeme za veřejný život je rozdrobená směs částí, údobí a dojmů, jen v soukromém životě přebývá tělesně plnost našeho života.

Kapitola XXVI: Je Darwin mrtev?

Chapter XXVI. Is Darwin Dead?
Pan Ernest Newman, onen vitální a ostrý kritik, odsoudil onehdy aroganci těch z nás, kdo se přiznávají, že neví nic o hudbě. Pokud si to myslí, pak nerozumím tak docela tomu, proč by měl předpokládat, že jsme v tomhle arogantní. Alespoň já si jsem plně vědom, že jsem kvůli tomuhle nedostatku vůči němu a dalším podřadnější a není to, žel, jediný nedostatek. Občas si říkám, že každému, kdo vyniká v nějaké dovednosti či řemesle, by docela prospělo, pokud by před ním celé dny visela ohromná cedule či diagram, která by mu ukazovala, kde přesně si stojí ve všech ostatních zdatnostech a soutěžích, co jich lidstvo má. Oko básníkovo, jedinečně rozpálené a zdvihající se od papíru, kde se právě zrodil zcela nový druh villanellu, by se tak setkalo s přesnými fakty a výpočty o tom, nakolik se hodí k tomu, aby byl profesionálním akrobatem nebo lovcem perel. Na druhé straně, zářivý vítěz mezinárodního závodu s vajíčkem a lžící může letmým pohledem zjistit, jak moc daleko ve frontě stojí, aby se tak řeklo, na místo královského astronoma. Většina z nás má nejméně jednu nebo dvě díry v naší obecné kultuře a vědomostech a občas zůstávající před celými generacemi a třídami lidstva skryty celé oblasti vědění. Už na ideálu kultury moderního člověka je cosi velmi vadného a disproporčního. Je možné, že pan Newman je hluboce sečtělý v oné středověké theologii, jež je dosud podvědomým základem většiny morálky, je ale také možné, že v ní sečtělý není. Možná má v malíčku ono vojenské umění, podle kterého se častokrát přiklánělo a odvracelo historické štěstí, možná ho ale tak zvládnuté nemá. I kdyby ne, pořád by ovšem zůstával velmi kultivovaným gentlemanem. A přece byla mysl mystická či vojenská v dějinách právě tak klíčová a praktická jako mysl hudebnická. Všechny je dokážu obdivovat a netvrdím, že bych kteroukoliv z nich měl.
Moje neznalost hudby mi ale nabízí pomoc s příhodnou metaforou ohledně mé kontroversnější nevědomosti pokud jde o vědu. Učinil jsem onehdy v recensi na Wellsův Nárys dějin jisté poznámky o úpadku darwinismu. Vyvolalo to poněkud vzrušenou kritiku, ovšem jeden ze spíše klidnějších kritiků napadl to, co na celé věci považuji za zajímavé: řekl, že můj zmatek kolem netopýřích křídel a dalších podobných věcí „může kterýkoliv schopný zoolog, dokonce i zoolog tak neschopný jako jsem já sám, vyřešit čistě podle darwinovské theorie.“Zmíněný zmatek se samozřejmě týkal toho, jakou mají pro přežití hodnotu vlastnosti a rysy ve svém nedokončeném stavu. Pokud něco lítá, může to přežít, a pokud to má křídla, může to létat, pokud to ale nemůže létat s polovičním křídlem, proč by to pak mělo s polovičním křídlem přežít? Darwinismus přitom předpokládá, že před tím, než jedna generace začne létat, mohou přežít nespočetné generace, které nelétají. Nu, je docela pravda, že já nejsem ani jen nekompetentní zoolog a že můj kritik je kompetentnější než já, i kdyby to mělo být jen kvůli tomu, že je vůbec zoologem. Držím se nicméně svých názorů a mám k tomu důvod, který podle mě stojí za trošku přemýšlení. Držím se jich proto, že je to zrovna jedna z otázek, ve kterých podle mě může nezávislý kritik kontrolovat specialistu. Je to totiž širší otázka logiky a ne užší otázka faktů. Podobná se obtíži uvěřit, že půlpnece může stokrát po sobě padnout na rub nebo na líc, což nemá žádnou spojitost s numismatickou hodnotou mince. Podobá se to potíži uvěřit, že jen kvůli pouhé dani může být krajíc chleba levnější, což nijak nesouvisí se zemědělskou dovedností pěstování obilí. Proti takovým nepravděpodobnostem plyne obecný proud rozumu: i kdyby to byly možnosti, pořád to budou výjimky a rozum bude stát na straně pravidla. A bez ohledu na detaily z přírodopisu, je tohle věc, která je přímo proti povaze věcí, nebo chcete-li, proti přírodě.
Abych vysvětlil, co mám na mysli, použiju paralelu s hudební technikou, o níž vím ještě méně než o technice přírodovědné. Abychom začali s prostým, leč dojemným, hudebním nástrojem, představme si, že by mi nějaký expert řekl, že na postilionskou trubku by se dalo troubit stejně dobře, i kdyby měřila jen dvě stopy. Věřil mu zčásti proto, že to zní dostatečně pravděpodobně a zčásti proto, že o dané věci vůbec nic nevím. Nejsem dokonce ani neschopný trubač na pošťáckou trubku. Rozhodně bych mu ale nevěřil, kdyby mi řekl, obecně o všech hudebních nástrojích, že půlka nástroje je lepší, než žádná hudba, nebo dokonce stejně dobrá jako jakákoliv hudba. Nevěřil bych tomu proto, že to neodpovídá obecné povaze hudebního nástroje nebo jakéhokoliv nástroje. Nevěřil bych tomu dávno před tím, než bych si vzpomněl na tisíc konkrétních nástrojů, o kterých takové tvrzení neplatí. Nemusel bych v první řadě myslet na nějaké konkrétní příklady, i když ty jsou dostatečně zřejmé. Strunný nástroj ani nelze označit za strunný bez toho, aby měl dva pevné body na obou koncích, na které by se daly struny upnout. Ve fázi, kdy by houslové struny vlály jako vlákna v prázdnotě a tápavě hledaly svou cestu na druhý konec evolučního by nikde nemohlo existovat nic, co by plnilo funkci houslového smyčce. Děravý buben není vůbec žádný buben. Evoluční buben se ale musí pomalu v buben proměnit poté, co začínal jako pouhá díra. Nedokážu si představit žádné přežití pro dudy, které by začínaly jako štěrbina, taková dudy myslím zemřou a všechnu svou hudbu vezmou s sebou. Idea, že by housle vyrostly ze země jako strom mě naplňuje mírnou pochybností smíšenou s fascinací, přinejmenším by to vydalo na okouzlující pohádku. Ať už ale housle mohou vyrůst tak, jak roste strom, jsem si jist, že by na ně stejně nikdo nemohl hrát, dokud by byly jen větévkou. To vše ale jsou, jak říkám, jen příklady, jimiž se mysl plní až posléze, příklady principu bleskově spatřeného na počátku. O věcech, které rovnováhou a uspořádáním částí slouží konkrétnímu účelu nemůže obecně platit, že by byly připraveny k použití dřív, než jsou hotovy. To odporuje obecné povaze takových věcí a může to platit pouze shodou okolností v jednotlivých případech. Sám si kupříkladu dovedu představit, že třeba takový sloní chobot lze skutečně přirovnávat k jednoduššímu příkladu poštovské trubky. Délka a ohebnost jsou záležitostí míry a stupně a je možné, že bych zjistil, že je pro mě pohodlnější, pokud bych měl nos o šest palců delší a dostatečně hybný, abych jím mohl ukazovat doprava a doleva na různé předměty na čajovém stolku. To jsou ale jen nahodilosti konkrétních vlastností délky či ohybnosti, ne obecná pravda o vlastnostech růstu a použití. Ani v nejmenším neplatí, že bych našel to nejmenší pohodlí v tom, že by se membrány mezi mými prsty trochu rozšířily nebo trochu zesílily a to ani tehdy ne, kdyby mi po boku stál evolucionista a potěšoval a povzbuzoval mě vzdálenou božskou událostí, kdy moji potomci získají netopýří křídla. Než se membrána může opravdu rozepnout z jednoho bodu k druhému, podobá se houslové struně před tím, než je řádně napnuta z jednoho bodu do druhého. Svému konečnému účelu neslouží o nic víc, než kdyby vůbec neexistovala. Bylo by ovšem snadné najít podobnou zvířecí paralelu k děravému bubnu. Existují tvorové, kteří by okamžitě zahynuli, kdyby nemohli pod vodou uzavřít otvory svých hlav. Člověk by předpokládal, že by pomřeli rychle a dřív, než by se pomalu mohl evolučně vyvinout jejich uzavírací aparát. Jde ovšem o obecný princip, který je obsažen v samé povaze jakéhokoliv aparátu. Typ hudebního aparátu jsem zvolil jen jako řečnický obrat a na obranu svobody člověka věci neznalého. Použil jsem ho, protože o hudebních nástrojích nevím vůbec nic. Patřím k té upřímné třídě, která „nikdy nezkoušela“ hrát na housle. Nemohu hrát na tuhle píšťalu, vůbec když patří k dudám. Pokud mi ale bude někdo tvrdit, že ten nejdivočejší pibroch (druh skotské dudácké hudby pozn. překl.) se zdvihá postupně ze šepotu tak, jak se plní díra v měchu—pak snad nebudu až tak hrubý, abych řekl, že má měch v hlavě, ale dovolím si říct, že má díru v argumentu. A pokud by mi tvrdil, že se kousky dřeva pomalu a postupně sešly, aby vytvořily housle a že ještě dřív, než se složily do houslí vydávaly všechny kousky nejvýtečnější hudbu—pak se obávám, že se spokojím jen s tím, že řeknu „ale už šmytec.“
Často se dává ještě jiná odpověď, která mi přijde ještě nelogičtější. Kritik obyčejně říká, že je nerozumné očekávat, že geologické záznamy ukáží onu setrvalou gradaci typů, jíž se dožadují vyzyvatelé darwinismu. Říká, že prozkoumat lze jen část země a že i to rozhodně nedokáže mnoho. Argument tohoto druhu projevuje pozoruhodnou slepotu k tomu, co má být dokázáno i k tomu, kdo se to pokouší dokázat. Hypoteticky bychom předpokládali, že se darwinismus pokouší dokázat darwinisté. Odpůrci darwinismu se nepokouší dokazovat nic, leda tolik, že darwinisté nedokázali svoje. Já se nedožaduji ničeho v tom smyslu, že bych si na cokoliv nebo na nepřítomnost čehokoliv stěžoval. V naprosto tajuplném vesmíru se cítím celkem příjemně. Neostouzím hory ani neproklínám věčné kopce, že neobsahují takové věci. Říkám jen, že by takové věci musely obsahovat, abych uvěřil něčemu, co po mě někdo další chce, abych věřil. Tyto stopy nejsou něco, čeho by se domáhal odpůrce darwinismu. Potřebuje je darwinista. Darwinista je potřebuje k tomu, aby svého oponenta přesvědčil o darwinismu. Jeho oponent se může plést, nebo může mít pravdu, ale nelze od něj čekat, že pouhou jejich absenci přijme jako důkaz darwinismu. Jestliže jsou důkazy pro teorii bohužel skryty, pak vlastně nevíme, jestli theorii potvrzují. Jsou-li důkazy přirozeného výběru ztraceny, pak tedy pro přirozený výběr není důkazů a tím celá věc končí.
A já bych se chtěl těchto kritiků ve vší úctě zeptat, jak by se asi smýšlelo o theologickém či zázračném argumentu, který by se zakládal právě na mezerách ve svých vlastních dokladech. Dovolte mi popustit uzdu fantasii a představit si, že jsem jim zrovna řekl, že jsem třeba právě v Brightonu viděl ďábla a že doklad jeho přítomnosti tam lze dosud vidět v písku v podobě obrovských stop po kopytech velkých jako sloní noha. Představme si, že bychom všichni prohledali písčiny kolem Brightonu a nic takového nenašli. A představme si, že já bych pak řekl, že koneckonců mohl stopy spláchnout příliv, nebo že ten démon mohl přiletět vzduchem ze svého malého venkovského sídla v Dyke nebo že mohl přijít po tvrdém asfaltu brigtonské promenády stejně hrdě jako druhdy planoucí stín. Těm, kdo brightonskou promenádu znají, to přijde dostatečně pravděpodobné, bylo by ale omylem tvrdit, že tohle všechno napáchal zlý duch. Skeptik by nikoli nepřirozeně odpověděl: „Ano mohl a nemusel a možná je to legenda a vy jste možná lhář a já bych řekl, že naše malé pátrání je u konce. “ Mám věru velmi daleko k tomu, abych darwinistu označil za lháře, ale budu dál tvrdit, že není vždy logikem.

Kapitola XXV.: Evoluce otroků

Chapter XXV. The Evolution of Slaves
Přihodila se v Americe nedávno zvláštní a zajímavá věc. Objevil se tam nedávno organisovaný politický útok na darwinskou evoluci vedený starým demagogem, který se plně dovolával ideálů demokracie. Když pana Bryana nazývám demagogem, nijak ho tím nechci diskreditovat, protože bych byl s mnohem větší chutí na jeho straně ze dnů, kdy býval demagogem, než za dnů kdy býval diplomatem. Byl mnohem moudřejším člověkem, když odmítal finančníkům dovolit, aby ukřižovali lidstvo na zlatém kříži, než když dovolil kaiserovi, aby je ukřižoval na kříži železném. Je tu hnutí náboženské a tedy lidové, ale je protestantské a tedy provinční. Jeho protivníci, stará garda materialismu, budou samozřejmě dělat vše, co bude v jeho silách, aby je ukazovala jako něco podobného vsi, která si odhlasovala, že je země placatá. Je tu ale jeden velký rozdíl, o který se celá posice opírá. Kdyby nějaký nevědomý člověk chodil a tvrdil, že země je plochá, vědec by mu rychle a sebevědomě odpověděl: „Ale nesmysl, samozřejmě, že je kulatá“. Mohl by se dokonce snížit i k tomu, aby podal skutečné důvody, o kterých jsem přesvědčen, že jsou docela jiné, než ty nynější. Když se ale řadový občan rozběhne ulicí Heliopolis v Nebrasce a volá „Slyšeli jste to? Darwin se pletl!“ vědecky smýšlející člověk neřekne „Ale nesmysl, samozřejmě, že má pravdu.“ Rozechvěle pronese: „Nepletl se tak úplně, tak úplně špatné to nebylo.“ A my si z toho můžeme dovodit vlastní závěry. Sám jsem ale přesvědčen, že je za touto reakcí je ještě nějaká jiná, hlubší a demokratičtější síla, a myslím, že stojí za bližší prozkoumání.
Nedávno jsem vyslechl debatu o onom americkém systému třídních výsad, kterému pro zjednodušení říkáme prohibice, a velmi mě pobavil jeden argument předkládaný v její prospěch. Velmi inteligentní mladý Američan, studují na Rhodesovo stipenidum v Oxfordu, přišel s thesí, že prohibice nebyla narušením svobody, protože pokud by byla plně nastolena, její oběti by nikdy netušily, oč byly připraveny. Jakmile by jednou vyrostla celá generace naprostých abstinentů vychovaných „bez dychtění“ po pití alkoholu, nebyli by si pak vědomi žádného omezení své svobody. Je to velmi chytrý argument, který slibuje a otevírá široké pole aplikace. Kdyby pro mě bylo například pohodlné a užitečné držet horníky či jiné proletáře stále pod zemí, stačilo by jen, abych se postaral, aby se všechny jejich děti rodily v naprosté temnotě a ony by si docela jistě ani nedovedly představit, že existuje denní světlo. Můj postup by tedy byl nejen sám o sobě spravedlivý a velkorysý, ale zjevně by nezahrnoval ani ten nejmenší zásah do ideálu svobody. Nebo kdybych jenom unesl všechna nemluvňata všech matek v zemi, je zřejmé, že by si mimina nepamatovala své matky a v tom smyslu by se jim po nich nestýskalo. Není proto důvodu, abych si tento přístup neosvojil a i kdybych skrýval děti před jejich matkami tak, že bych je zamykal do beden, proti principu svobody bych se tím neprovinil, protože nemluvňata by nechápala, co jsem provedl. Nebo abych použil příklad v mnoha ohledech bližší, vezměme si nějaký běžný společenský problém, třeba odívání. Dospěl jsem k závěru, že dámy vydávají na odívání příliš mnoho peněz, že je to společenské zlo, protože rodiny tou výstředností trpí a rozbroje a svádění rozptylují i stát. V duchu prohibicionistické logiky proto nařizuji, aby zákon všem zakázal nosit jakékoliv šaty. Podle této theorie si nikdo, kdo vyrůstá nahý, nebude nikdy stýskat po kráse, důstojnosti či slušnosti a proto neutrpí žádnou škodu. Nemohu dostatečně vyjádřit svůj obdiv k mimořádné jednoduchosti, která s tímhle velkým, elementárním a uspokojivým principem může uhladit cestu prusianisaci. Pokud a dokud tyranisujeme dostatečně, netyranisujeme vůbec a pokud a dokud dostatečně krademe, naše oběti nebudou nikdy ani tušit, o co jsme je okradli. Ale vážně, každý ví, že boháči chystající se utiskovat chudáky vždycky najdou podlézavého šplha, který bude působit jako sofista. Nikdy mně ale ani ve snu nenapadlo, že se dožiju toho, abych si užíval tak hrubé, neskrývané a do očí bijící sofistiky, jako je tahle.
Ovšem poslední příklad, který jsem podal, totiž o normalitě šatů či nahoty má v této souvislosti ještě jeden relevantní význam. V pozadí smýšlení lidí, kteří říkají všechny tyhle podivné věci je totiž jedna velmi prostá chyba. Přestavují si totiž, že pití alkoholických nápojů bylo čímsi umělým a jakýmsi přepychem, něco podobně podivného, jako jsou podivné věci, jejichž dopřávání si velebí dekadentní básníci. To je jednoduše případ neznalosti dějin a lidstva. Popíjení alkoholu není nějaká móda jako nošení zeleného karafiátu. Je to podobný zvyk jako nošení oblečení. Je to jeden z návyků, který je vskutku člověkovou druhou přirozeností, není-li nakonec jeho přirozeností první. Vino je nejčistší a nejzdravější v nejvyšší civilisaci právě tak, jako je v ní nejúplnější oblečení. Nic však nedokazuje, že divoch nesvlékl oděv vyšší civilisace a neponechal si jen ozdoby, zdá se naopak, že právě to nyní činí velmi mnoho lidí z dnešní lepší společnosti. A nic nedokazuje, že by ony hrubší rasy, které si v Africe nebo v Polynésii vaří svá „domorodá piva“ neztratily umění vařit něco lepšího, zrovna tak, jako prohibicionistická Amerika zanechala přímo před našima očima vaření křesťanského piva a dala se na pití fermentované dřevní buničiny a methylalkoholu. Už sám příklad moderní Ameriky upadající pod zoufalým tabu od lepších k ubožejším nápojům je dokonalou ukázkou způsobu, jímž civilisace upadly zpět do divošství a vytvořily divochy, které známe. Jde tu ale v první řadě o to, že nápoje, podobně jako šaty, jsou pravidlem a že výjimky toliko potvrzují pravidlo. Jsou jedinci, pro které je z konkrétních a osobních důvodů správné, aby nepili nic než vodu, zrovna tak, jako jsou jedinci, kteří musí zůstávat v posteli a oblékají se jen do toho, co se nosí na lůžku. Existovaly sekty muslimů a existovaly sekty adamitů. Jak jsem už řekl, existovaly barbarisované národy, které upadly tak daleko od civilisace, že oblékají šaty buď groteskní nebo žádné, nebo pijí buď pivo mizerné, nebo žádné. Nikdo ale nikdy neviděl člověka primitivního, an je nahý a pije vodu, to je mýtus moderních mythologů. Jak si už dávno všiml Aristoteles, člověk je abnormální živočich, jehož přirozeností je být civilisaovaný. Stane-li se někdy necivilisovaným, stává se také nepřirozeným a dokonce umělým.
Skutečná odlišnost v pozadí toho všeho je, samozřejmě, náboženská. Tento jeden příklad toho, co se nazývá uměřeností, jsem použil kvůli širší filosofii, na které stojí. Když můj mladý americký přítel mluvil o příští generaci, která bude vyrůstat bez dychtění po „alkoholu“ měl v pozadí své mysli určitou ideu. Je to idea, kterou jsem shodou okolností viděl formulovanou jiným Američanem ve velmi intelektuálském článku slovy: „Evoluce nestojí na místě. Ještě jsme neskončili. Svět ještě není hotov.“ Tím se rozumí, že lidskou přirozenost lze upravovat tak, aby vyhovovala pohodlí konkrétních lidí a to by jistě bylo velmi pohodlné. Chce-li boháč, aby horníci žili pod zemí, může si za tím účelem opravdu vyšlechtit plemeno, které bude slepé jako netopýři a sovy. Pokud dojde k tomu, že je levnější, když bude školu a školní inspekce provozovat na adamitských principech, pak může doufat, že vytvoří adamity nejen jako sektu, ale jako biologický druh. A to samé bude platit o abstinenci od alkoholu či vegetariánství. Když příroda vyvinula člověka, který je živočichem pijícím pivo, může nyní vyvinout nadčlověka nebo podčlověka, který bude živočichem pijícím vodu. Poté, co z opice žeroucí oříšky vyrostl v člověka pojídajícího skopové, může povyrůst ještě výš tím, že zase začne žrát ořechy.
Uvažující lidé samozřejmě vědí, že tohle všechno je nesmysl. Vědí, že žádný takový neustávající proud adaptací neexistuje. Daleci toho, aby říkali, že evoluce člověka ještě neskončila, poukáží na to, že (nakolik víme) ještě nezačala. Z celých pět tisíc let dějin, o kterých máme záznamy, a všech prehistorických náznaků, které máme z dob dřívějších, neexistuje ani stín podezření na nějaký pohyb nebo změnu lidského biologického typu. I evoluce, nemluvě o přirozeném výběru, je jen dohadem o věcech neznámých ve srovnání s denním světlem věcí za všechna ta tisíciletí známých. Jediný rozdíl je v tom, že evoluce se jeví jako dohad pravděpodobný a přirozený výběr je od podívání dohadem výstředně nepravděpodobným. Tohle všechno, co je zřejmé myslícím lidem se nakonec stalo zřejmým i těm nejméně myslícím a to je smysl a význam útoku na darwinismus v Americe a na boj pana Bryana proti Chybějícímu článku. Tajemství je prozrazeno. S tajnůstkařením profesorů je konec. Ti z nás, kdo tu a tam o tomhle vykládali a občas bouchli do stolu, najednou zjistili, že buší do otevřených dveří. Takové změny totiž zpravidla nastávají náhle, což samo o sobě stačí, aby se ukázalo, že přinejmenším lidské dějiny nebyly nikdy pouhou evolucí. Tak jak prudce nastoupil darwinismus, tak prudce nastoupil i odpor proti němu a zrovna tak, jako se lidé, kteří přijali evoluci, nemohli zdržet toho, aby přijali přirozený výběr, tak je dostatečně pravděpodobné, že ti, kdo dnes vidí důvody k odmítnutí přirozeného výběru, se ve svém směřování nezastaví, dokud neodmítnou i evoluci. Budou mít jen neurčité a rozhněvané přesvědčení, že si z nich profesoři tropili žerty. Za tím vším ale bude velmi reálná morální a náboženská reakce a její smysl a význam je takový jak jsem popsal v tomhle článku. Je to hluboký dojem v lidu, že se na konci sta let vědeckého materialismu ukazuje, že byl používán převážně k jeho útisku. Nejzřejmějším příkladem toho je, že i samu evoluci lze nabídnout jako něco, co může vyvinout lid, který by bylo možné utiskovat. Tak jako v argumentu ve prospěch prohibice nabídne chovat otroky, vytvořit nové plemeno lhostejné ke svým právům. Morálně jde o argument zcela neodlišitelný od ospravedlňování vraždění slibem výchovy dětí jako sebevrahů, kteří budou dávat přednost tomu, aby jim byl podán jed.

Kapitola XXIV.: Historie až příliš moderní

Chapter XXIV. Much Too Modern History
Každý moudrý člověk bude souhlasit, že dějiny je nutno vyučovat plněji ve formě dějin světa. Přinejmenším v tomhle ohledu nám dal výtečný funkční model pan Wells. Anglie bez Evropy nedává smysl, nedává bez ní smysl víc, než Anglie bez impéria. Jenže ti, kdo by chtěli dějiny rozšiřovat o lidské bratrství, trpí velmi často tím omezením, jehož není prost ani pan Wells. Úzkoprsost národní vyměňují za úzkoprsost theorie, ba i jen pouhého módního výstřelku. Jelikož svou úzkoprsost rozšiřují na celý svět, mají za to, že mají filosofii, která celý svět obsahuje. Jistý vážený profesor, člen Svazu Ligy národů, řekl v jednom rozhovoru, že si myslí, že knihy o historii by měly vyučovat. A zdá se mi, soudě podle jeho názorů, pokud byly správně reprodukovány, že nové dějepisy budou oproti těm starým spíše předsudečnější a omezenější.
Začíná sice malou ale velmi důležitou chybou, která už sama o sobě ukazuje nedostatek představivosti, která by dokázala nahlédnout problém z obou stran. Říká: „Učebnice dějepisu by měly cílit k pravdě. Nemělo by být možné, aby se v amerických školách učila jedna verse americké války za nezávislost a v anglických druhá.“
Nu, faktem je, že jak v anglických, tak v amerických školách se učí jedna a ta samá verze. A právě ta druhá, docela udržitelná, není připuštěna k výuce vůbec nikde. Sebeameričtější americký historik nemůže být o tom, že Jiří III. se mýlil a George Washington měl pravdu, přesvědčen víc, než jsou o tomtéž přesvědčeni všichni angličtí historikové. Skutečně nezávislé smýšlení by projevil, pokud by formuloval obhajobu Jiřího III. A ona existovala velmi reálná obhajoba Jiřího III. Nebudu se jí zde věnovat, ale každý poctivý historický badatel se mnou bude souhlasit. Snad nejférověji bychom to mohli říct takhle: nešlo ani tak o případ vlády rozhodnuté pro tyranii, jako o případ národa rozhodnutého pro nezávislost.
Máme-li však pochopení a sympatie pro národní nezávislost, pak lze jistě něco říct i ve prospěch intelektuální nezávislosti. A k tomu, aby měl pan profesor pochopení pro intelektuální nezávislost, má velmi daleko. Má k ní až tak daleko, že chce obě strany donutit, aby vyprávěly stejnou historiku, zjevně bez ohledu na o, zda se jim to líbí nebo ne. Faktem je, že se obě shodují, profesor by je ale očividně ke shodě donutil. A prazvláštním důvodem, který ho k tomu vede je ten, že historie má cílit k pravdě.
Představme si ale že cílím k pravdě a že jsem ve vší počestné upřímnosti došel k závěru, že North byl patriot a Burke sofista. .Jak by chtěl profesor zabránit tomu, aby pro mě bylo „možné“ učit tomu, co považuji za pravdivé? Pravda je taková, že tyhle pokrokové profesory nikdy ani nenapadlo, že by na jakoukoliv otázku existoval jiný náhled a názor, než je jejich vlastní nebo ten, který za svůj vlastní označují. Je totiž jediná tradice, v níž byli vyučeni, tradice právě tak úzkoprsá jako North a dnes už také skoro tak stará.
Profesor ale pokračuje a říká něco mnohem zajímavějšího a podivuhodnějšího. Poté co velmi správně prohlásí, že z minulosti, třeba éry Plantagenetů, bychom neměli dělat jen záležitost králů a bitev, dodává: „To, co chceme vidět, jsou učebnice a výuka dějepisu více se dotýkající realit moderního světa—světa dělby práce mezi různými zeměmi, světa vědy aplikované v průmyslu, světa zkracujícího vylepšováním dopravy pozemské vzdálenosti—a všeho, co tyto reality implikují.“
Nu zdá se mi zřejmé, že chceme pravý opak. Tyto reality moderního světa vidí i malé dítě, ať už se učí dějepis nebo ne. Bude je vidět, ať chcete nebo ne. Jak bude vyrůstat, zkušenosti ho naučí všemu o zdokonalování moderní dopravy, o tom jak ji urychlují zepelíny a narušují ponorky. Sám pozná, že moderní svět je světem mezinárodní dělby práce. Pozná, že z Anglie se stala isolovaná dílna, kde je jídla sotva na dva týdny s potenciálními alternativami kapitulace, smrti hladem nebo žvýkání hřebíků. V denním světle pozná vše o vědě aplikované v průmysu—za války chemickou analysou jedovatého plynu, v míru z bystrých brožurek o nemocech z povolání způsobených fosforem. Dozví se a pozná „vše, co tyto reality implikují“,a o nichž by se toho dalo také ještě mnohé říci. I kdybychom ale uvážili i jen ty poněkud příjemnější produkty dělby práce a v průmyslu aplikované vědy, je právě tak málo zapotřebí dítě klopotně poučovat o tom, co může samo vidět. Dítě má velmi čistou a poetickou lásku ke strojům, lásku, na níž není vůbec nic zlého či materialistického. Stěží je ale zapotřebí strávit roky tím, abychom mu dokazovali, že byly vynalezeny motorové vozy, když je může vidět, jak jezdí po ulicích. Není nutné ve studovně Britského musea vyhledávat podrobnosti, s jejichž pomocí by se dalo dokázat, že opravdu existují takové věci, jako jsou stanice metra či motorová kola. Dítě je může vidět všude, a skutečné nebezpečí spočívá očividně v tom, že si bude myslet, že existovaly odjakživa. Nebezpečí spočívá v tom, že o lidstvu nebude vědět nic, než to, že se nachází v těchto zvláštních a někdy poněkud stísněných podmínkách vědeckého průmyslu a dělby práce. Je to nebezpečí, že si nedokáže představit jakoukoliv civillisaci bez stanic metra, ať už by je nahrazovaly chrámy nebo válečné trofeje. Je to nebezpečí, že by v člověku vidělo jakéhosi cyklo-kentaura, neoddělitelného od jeho motorového kola. Krátce řečeno, celé nebezpečí historické nevědomosti je v tom, že může být na svou místní situaci a podmínky omezeno zrovna tak, jako divoch na ostrově, nebo provinční člověk v upadlém městě, nebo profesor historie ve Svazu Ligy národů.
Veškerým cílem dějepisu je rozšiřovat zkušenost imaginací. A dějepis tohoto druhu nerozšíří ani imaginaci ani zkušenost. Veškerým cílem dějepisu je přivést nás k poznání, že lidstvo může být velké a slavné v podmínkách, které se docela liší od našich, ba jsou s nimi v přímém rozporu. Má nás poučit, že lidé mohou dosáhnout té nejvýdělečnější práce bez naší dělby práce. Má nás poučit, že lidé mohou být zdatní a pilní, aniž by byli průmysloví. Má nás vést k pochopení, že může existovat svět, kde bude mnohem méně vylepšení v dopravě usnadňující návštěvu různých míst a přece přitom může existovat mnoho vylepšení, pokud jde o navštívená místa.
Profesor má naprostou pravdu, když říká, že dějiny éry Plantagenetů nemají jen zaznamenávat posloupnost králů a bitev. Co ale mají zaznamenávat? Mají zaznamenávat jen nepřítomnost motorových vozidel a elektrického osvětlení? Nemáme o období Plantagenetů říct nic jiného, než to, že nemělo motorová kola? Dovolím si navrhnout, že takové dějiny by mohly zaznamenat to, co tehdy všechen lid měl a co dnes nemá, třeba cechy, velké populární university, užívání společné obecní půdy, bratrství společně sdílené víry.
Obávám se, že profesor mě ve věcech tak narušujících jeho dokonalý obraz pokroku následovat nebude. Je tu ale závěrem jedna malá otázka, kterou bych mu rád položil. Totiž tahle: Jestliže nedokážete vidět a nalézt Člověka, božského a demokratického, v převleku všech staletí, jak ho, u všech všudy, chcete najít pod maskou všech národů a kmenů? Jestliže musela být temná staletí středověku tak temná, jak se jeví, proč nejsou černí lidé, tak černí, jak se malují? Mohu-li se cítit povýšený vůči Chaldejci, proč ne vůči Číňanovi? Pokud smím pohrdat Římanem proto, že neměl parní pluh, proč bych nemohl pohrdat Rusem proto, že parní pluh nechce? Je-li nejvyšším historickým testem vědecký průmysl, pak nás odděluje právě tak od zaostalých jako od byvších národů. Odděluje od sebe navzájem dokonce jednotlivé evropské národy. A je-li tohle ten nejlepší test, proč se pak vlastně vůbec obtěžovat se vstupem do Svazu Ligy národů?