Kapitola XXIII. Mýtus Mayflower

Chapter XXIII. The Myth of the „Mayflower“
Dokud trval, byl agnosticismus, ono starobylé vyznání nevědomosti, jedinečně rozumný a zdravý. Bohužel nepřetrval až do dvacátého století. V každém věku prohlašoval, tak jak to hlásal pohanský náčelník ve věku temna, že život člověka se podobá letu ptáka přes ohněm osvícenou místnost, protože nevíme, odkud přilétá a kam letí. Zdálo by se přirozené vztáhnout to nejen na člověka, ale i na lidstvo. Jenže modernisté nepoužívají tentýž princip, nýbrž princip přesně opačný. Specialisují se na neznámé počátky a neznámou budoucnost. Soustředí se na to, co je prehistorické, post-historické či prorocké a odbývají jen to, co je historické. Předloží nanejvýš podrobný popis způsobu života dotyčného ptáka, když ještě býval jakýmsi pterodaktylem, který po sobě zanechal ve zkamenělinách jen velmi jemné stopy. Stejně podrobně nám popíší, jaký bude způsob života tohoto ptáka za sto let, až se změní v nadptáka nebo holubici všeobecného míru. Ovšem vrabec v hrsti je pro ně mnohem méně hodnotný, než dva tajuplní holubi v oněch dvou neprostupných keřích. Moderní lidé dovedou vydat portrét Chybějícího článku, s životopisem, korespondencí a hovory u stolu, bez ohledu na to, že je pohřešován. Dovedou publikovat plán sociální revoluce a její historii v dokumentech, bez ohledu na to, že ještě nenastala. Pokud mají ve zvyku něco spíše přehlížet, pak jsou to lidé, kteří nejsou nezvěstní a revoluce, které nastaly. Každý, kdo se například přel s mladými židovskými intelektuály, kteří jsou mozkem bolševismu, ví, že celý jejich systém se točí kolem dvou hlavích opěrných bodů, jednoho prehistorického a druhého prorockého. Mluví o komunismu prehistorických časů, jako kdyby to bylo cosi podobného středověkým kruciátám, totiž ne i jen pravděpodobný dohad, ale dokázaný a dobře známý fakt. O tom, jak v prvopočátečních dobách povstalo soukromé vlastnictví, vám budou vyprávět tak přesně, jako by u toho byli. A pak podniknou jeden ohromný krok přes veškeré lidské dějiny a promluví k vám o nevyhnutelném komunismu budoucnosti. Zdá se, jako by nezáleželo na ničem, co není dost nové na to, aby se to dalo předpovědět, nebo dost staré na to, aby to mohlo být zapomenuto.
Pan H. G. Wells projevil svůj lidský zvyk v popisu velice lidské postavy americké dívky, která v jeho posledním románu oslavuje Stonehenge. Nečiním pana Wellse odpovědným za její názory, třebaže je to osoba velice přitažlivá a pro svého Lotharia až moc dobrá. Zde mně ovšem zajímá proto, že velmi pravdivě představuje další variaci té samé tendence. K bodu prehistorickému a post-historickému je zapotřebí přidat ještě třetí, který bychom mohli označit za nehistorický. To, co mám na mysli, přesně shrnula, když pobaveně řekla, že Stonehenge „před ní schovávali“, že Notre Dame je mnohem méně důležitá a že právě tady doopravdy začala „Mayflower“.
Nu „Mayflower“ je mýtus. Je to mimořádně zajímavý příklad skutečného moderního mýtu. Že by „Mayflower“ nikdy nevyplula tím samozřejmě chci říct zrovna tak málo, jako bych připouštěl, že král Artuš nikdy nežil nebo, že Roland nikdy nezemřel. Že by to byla historicky bezvýznamná událost, nebo že lidé, kteří v ní sehráli roli, neměli žádné hrdinské vlasnosti tvrdím zrovna tak málo, jako bych popíral, že Charlemagne byl velký muž, kvůli tomu, že legenda říká, že byl dvě stě let stár, nebo stejně málo jako bych popíral, že vzdor římské Británie proti pohanské invasi byl udatný a cenný kvůli tomu, že legenda praví, že Artuš na Mount Badon vlastní rukou pobil devět set mužů. Mám na mysli to, že v milionech moderních myslí existuje tradiční obraz či vize zvaná „Mayflower“, která má ke skutečným faktům menší vztah, než dvě staletí věku Karla Velkého nebo Artušových devět set mrtvol. Množství lidí v Angli i Americe, stejně inteligentních a sympatických jako mladá dáma v páně Wellsově románu, považuje „Mayflower“ za jakýsi počátek či archetyp, za cosi podobného Arše, nebo aspoň Argu. Snad bych přeháněl, kdybych tvrdil, že si myslí, že „Mayflower“ objevila Ameriku. Vážně si ale myslí, že „Mayflower“ Ameriku osídlila či zalidnila. A především mluví tak, jako by založení Nové Anglie bylo prvním a formativním příkladem anglické expanse. Jsou přesvědčeni, že anglická expanse byla puritánským experimentem a že expanse puritánských idejí byla též expansí toho, co označují za anglické ideje, zejména ideje svobody. Novoangličtí puritáni byli podle nich obhájci náboženské svobody, kteří chtěli za mořem založit novější a svobodnější stát a tak se stát počátkem a vzorem moderní demokracie. Na tom všem je vidět nedostatek přesnosti. Je určitě blíž přesné pravdě říkat, že Merlin zbudoval hrad na Camelotu pomocí kouzel, nebo že Roland rozbíjel svým nezlomeným mečem hory na kusy.
Staré pohádky se totiž aspoň mýlí správným směrem. Jsou symboly pravdy a ne opaky pravdy. Popisují Rolanda třímajícího svůj nezlomený meč proti muslimům, ale ne v jejich prospěch. A novoangličtí puritáni by se ustavení skutečné náboženské svobody dívali přesně tak, jako by se Roland díval na oficiální ustavení Mohamedova náboženství. Báje popisují, jak Merlin postavil palác pro krále a ne veřejnou aulu pro London School of Economics. A včítat fabiánskou politiku pana Sidney Webba do lokálních království temných staletí středověku by bylo asi tak rozumné, jako včítat cokoliv vzdáleně podobného moderní liberálnosti do těch nejdivočejších ze všech divokých theologických běsů sedmnáctého století. „Mayflower“ tedy není jen báje, ale je ještě falešnější, než bajky obyčejně bývají. Vzpoura puritánů proti Stuartovcům byla ve skutečnosti vzpourou proti náboženské toleranci. Netvrdím, že by puritáni nikdy nebyli svými protivníky pronásledováni, říkám ale, že je jim k velké cti a slávě, že se nikdy nesnížili k takovému pokrytectví, aby jen na okamžik předstírali, že nemají v úmyslu své protivníky pronásledovat. Jejich hlavní problém a spor se Stuartovci byl v tom, že Stuartovci tyto protivníky nepronásledovali dostatečně. Byli to tehdy katolíci, kdo toleranci nejen navrhoval, ale ve státě Maryland ji ustanovil dřív, než puritáni začali zakládat intoleranci toho nejnesnášenlivějšího druhu ve státě Nová Anglie. A je-li tato báje bájeslovná pokud jde o náboženskou emancipaci, je ještě bájeslovnější pokud jde o expansi říše. S tou začal, dávno před Marylandem či Novou Anglií, Raleigh, když založil Virginii. Virginia je možná dosud nejangličtější ze všech států, rozhodně je angličtější než Nová Anglie. A téměř až do poslední Leeho bitvy v pustinách byla také státem nejtypičtějším a nejdůležitějším. „Mayflower“ jsem ale použil jen jako příklad obecné pravdy a ta pravda s sebou nese i určitou útěchu. Moderním lidem není dovoleno mít jakoukoliv historii, nic ale lidem nemůže zabránit aspoň to, aby měli legendy.
Máme tedy před sebou, ve velmi pravdivém a typickém moderním obrazu, dvě podstatné části moderní kultury. Tvoří jej za prvé falešná historie a za druhé smyšlená historie. To, co si americká turistka myslela o Plymouth Rock nebyla pravda, a to co si myslela o Stonehenge, bylo jen nepodložené. Populární příběh o člověku primitivní nelze dokázat. Populární příběh o puritanismu lze vyvrátit. Plně chápu pocity pana Wellse a jeho hrdinky pokud jde o imaginativní podnětnost takových tajemství jako je Stonehenge, ale imaginace pramení z tajemství, to znamená, že imaginace pramení z nevědomosti. Velikostí Stonehenge je právě to, že z něj zbylo tak málo. Jeho hlavním rysem je to, že je bez výrazu. Signály z takové dálky po cestě do minulosti v nás velmi přirozeně a oprávněně vyvolávají mystické emoce, část poesie ale spočívá v naší schopnosti signály číst. A právě tohle dodává na zajímavosti ba ironii srovnání, které polovědomě učinila ona americká dáma, když se ptala: „Co je ve srovnání s tímhle Notre Dame?“ Měla by dostat tuhle odpověď: „Ve srovnání s tímhle je Notre Dame pravdivá. Je to historie. Je lidstvo. Je to to, co se doopravdy stalo, co víme, že se doopravdy stalo, a co víme, že se pořád děje. Je to ústřední fakt naší vlastní civilisace. A právě to před vámi opravdu schovávali.“
Notre Dame není mýtus. Notre Dame není theorie. Její zajímavost neplyne z nevědomosti, ale z vědění, z kultury komplikované stovkami polemik a revolucí. Není bez výrazu, ale je tesaná do neuvěřitelného pralesa a labyrintu fascinujících rysů, o každém z nichž bychom mohli mluvit celé dny. Není velká proto, že by z ní zbylo jen málo, ale je velká proto, že je jí tolik. Je pravda, že i když je jí tolik, puritánům není dovoleno, aby jí viděli zrovna moc, ať už to byli ti, kdo pluli na „Mayflower“, nebo i jen ti, kdo byli podle „Mayflower“ vychováni. To ale není chyba Notre Dame, ale mimořádné vyhýbavosti s níž takoví lidé uhnout vpravo nebo vlevo a hledají útočiště ve věcech novějších či starších. Notre Dame, ze své toliko lidské strany, je středověkou civilisací a proto není ani pohádkou ani hádankou, ale velkým hmatatelným a určujícím dílem moderní civilisace. Je to celá moderní debata o ceších, protože takové katedrály stavěli právě cechy. Je to celá moderní otázka náboženství a bezbožnosti, protože, co zastupuje a představuje náboženství víme, kdežto o tom, jaké náboženství vlastně představuje Stonehenge, nevíme vůbec nic. Druidský chrám leží v troskách a puritánskou loď bychom dnes mohli označit za vrak. Ovšem kostel je výzvou a proto zůstává bez odpovědi.

Reklamy

Kapitola XXII.: Pagoda pokroku

Chapter XXII. The Pagoda of Progress
Existuje jeden oblíbený omyl, který všude vyráží jako plevel, až má člověk sklon zasvětit celý zbytek svého života jeho pletí. Vezmu jeden příklad z příspěvků v novinách nadepsaných „Došly ženy dost daleko?“ Bezprostředně se věnují údajné nepřístojnosti v oblékání, ale o to mi tu přímo nejde. Ocituji jeden odstavec paní dopisovatelky, ne proto, že by byl jakkoliv horší, než totéž řečené nespočtem učenců a myslitelů, ale spíše proto, že je jasněji formulován—
„ „Ženy došly dost daleko.“ Tak vždy zněl křik nepokrokově smýšlejícího jedince. Zdá se mi, že až do soudného dne budou vždycky tací muži, kteří budou křičet „Ženy došly dost daleko.“ Ale příliv evoluce nelze zastavit a ženy půjdou pořád dál.“
Což vyvolává zajímavou otázku, kamže to půjdou dál. Nu, faktem je, že každá myslící osoba chce příval evoluce zastavit na nějaké konkrétní úrovni podle svého smýšlení. Kdybych navrhoval, že by lidé neměli nosit vůbec žádné šaty, mohlo by to dámu šokovat. Měl bych ale zrovna takové právo jako každý jiný říkat, že je osobou očividně nepokrokového smýšlení. Kdybych navrhoval, aby tato reforma byla lidem vnucena silou, byla by po právu rozhořčena. Mohl bych jí ale odpovědět jejím vlastním argumentem—že lidé nepokrokového smýšlení existují vždycky a existovat budou do soudného dne. Kdybych pak navrhoval, aby lidé byli nejen vysvlečeni, ale zaživa staženi z kůže, mohla by asi poukázat na několik mravních námitek. Pořád by ale platil její vlastní argument, nebo platil aspoň tak dobře jako v jejím vlastním případě, a já bych mohl tvrdit, že evoluce se nezastaví a že stahování z kůže bude pokračovat. Argument je stejně dobrý na mé i na její straně a stejně k ničemu na obou.
Bylo by samozřejmě stejně jednoduché vybízet lidi, aby postupovali nebo se vyvíjeli přesně opačným směrem. Stejně lehce by se dalo zastávat, že musí nosit čím dál víc oblečení. Dalo by se argumentovat, že méně šatů nosili divoši, že šaty jsou známkou civilisace a že jejich evoluce bude pokračovat. Pokud si nasadím deset klobouků, jsem vysoce civilisovaný, a ještě výše civilisovaný jsem, když si jich nasadím dvanáct. I poté, co se vyvinu natolik, že si navlékám šestery kalhoty, musím pořád ještě příchod sedmého páru kalhot vítat s radostí patřící vlajícímu praporu velké reformy. Když zvážíme tyhle dvě bláznivosti proti sobě, bude jistě zřejmý zdravý a rozumný střed. Ten, kdo nadepsal své šetření slovy „Došlo ženy dost daleko?“ přinejmenším v reálném smyslu formuloval věc správně. Jde tu totiž o ono „dost daleko“. Existuje bod, kde to, co bylo dosud zanedbáváno, začíná být přehnané. Něco, co bylo do dané fáze cenné, začíná být od té následující nežádoucí. Lidský intelekt dokáže jasně uvážit v jaké fázi či za jakých podmínek budou pro něj šaty dost komplikované nebo dostatečně zjednodušené, nebo dostatečně odpovídající jakémukoliv jinému sociálním prvku nebo směřování. Pagodě z lidských klobouků lze stanovit stále do nekonečna stoupající limit. Lze spočítat lidské nohy a po krátkém počítání jim přidělit odpovídající počet nohavic. Existují takové věci, jako je špatný výpočet vedoucí k výrobě klobouků pro hydru nebo bot pro stonožku, zrovna tak jako existují bosí mniši nebo brigáda prostovlasí. Existují výjimky a existují přehánění, ať dobré nebo špatné, ale jsou dobré či špatné v opačných směrech. Ať si člověk má jaký chce ideál lidských oděvů či obyčejů. Ideál musí pořád pozůstávat z prvků v jistých proporcích a jsou-li tyto proporce narušeny, ideál je zničen. Jen ať má člověk ve své vlastní mysli jasno, co chce a pak, ať už chce cokoliv, nebude chtít, aby to příval evoluce smetl a odplavil. Jeho ideál může být tak revoluční či reakční, jak se mu bude zamlouvat, musí ale zůstat takový, jaký se mu bude zamlouvat. Učinit jej revolučnějším či reakčnějším znamená jej pokřivit, tvrdit, že je čím dál revolučnější či reakčnější je pošahaný nesmysl. Jak může člověk vědět, co chce, jak může vůbec chtít, co chce, pokud ta věc současně nezůstane stejná?
Konkrétní argument ohledně žen tu není to nejdůležitější, v každém případě je to ale velmi dobrá ilustrace toho, oč tu jde. Pokud si někdo myslí, že viktoriánské konvence bránily ženám, aby dosáhly toho, co by je těšilo, měl by přirozeně uvážit, oč jde a ne uvažovat, že jim bude stačit cokoliv, pokud toho bude víc. Tohle je jediný druh živé logiky, jíž se lidé v životě řídí. Představme si, že by někdo řekl: „No, neřekli byste, že by se všechny tyhle lesy daly použít na něco jiného, než dřevěné palisády?“ Velmi pravděpodobně bychom odpověděli: „I troufnu si říct, že ano,“ a možná bychom začali přemýšlet o dřevěných krabicích nebo dřevěných stoličkách. Neuvidíme ale, v jakémsi vidění, panorama dřevěných břitev, dřevěných porcovacích nožů, dřevěných kabátů a klobouků, dřevěných polštářů a kapesníků. Pokud lidé sestavují falešné a nedostatečné seznamy možných využití dřeva, máme se pokusit napsat seznamy pravdivé a úplné, nemáme si ale představovat, že takový seznam může pokračovat donekonečna a obsahovat čím dál víc všechno na světě. Nepokouším se ustavit vědeckou paralelu mezi dřívím a ženstvím. V samotném symbolu, chápaném jako symbol, by nebylo nic neuctivého, protože dřevo je nejposvátnější ze všech materiálů, představuje božské tesařské řemeslo a lidé považují za štěstí, když na ně mohou zaklepat. Je tu jen jedno funkční podobenství, jde tu ale o to, že všechny tyhle nesmysly o pokrokovém a nepokrokovém smýšlení a stoupajícím přílivu evoluce rozděluje lidi na ty, kdo nevědomě lpí na dřevu pro jeden účel a na ty, kdo se bláhově pokouší dřevo používat ke všem účelům. Ti i oni zřejmě považují za velmi výstřední doporučení, abychom zjistili, k čemu je vlastně dřevo dobré a k tomu je používat. Buď hlásají uctívání dřevěného ženství uvnitř dřevěné palisády určitých triviálních a přechodných viktoriánských konvencí nebo zvěstují, že vidí budoucnost jako prales dryád, kterou budou až navěky čím dál víc ženštější.
Ve vztahu k hlavní otázce ale nezáleží na tom, zda kdokoliv jiný udělá tlustou čáru na přesně stejném místě jako já. Jde tu o to, že když tu čáru nakreslím, nedělám nic nelogického, ale naopak dělám jedinou logickou věc. Ženský tenis považuji za něco normálního a ženský fotbal za cosi abnormálního a nejsem kvůli tomu o nic nedůslednější, než kvůli tomu, že mám dřevěnou vycházkovou hůl, ale ne dřevěný klobouk. Nemám zvláštních námitek proti ženě despotické, ale namítám proti ženě demagogické. A toto moje rozlišování se zakládá na podstatě věci právě tak, jako moje výstřední chování spočívající v tom, že mám dřevěný stůl a dřevěnou židli, ale ne příbor s dřevěným nožem a vidličkou. Můžete moje rozdělování považovat za mylné, ale jde tu o to, že omyl nespočívá v tom, že je to rozdělování. Celý tenhle omyl falešného pokroku směřuje k zastření starého zdravého rozumu celého lidstva, který zůstává zdravým rozumem každého člověka v jeho každodenním chování: že totiž vše má své místo, proporci a náležité využití a že racionální důvěřovat jeho používání a nedůvěřovat zneužívání. Pokrok, v dobrém slova smyslu, nespočívá v hledání směru, jímž se člověk může ubírat do nekonečna. Žádný takový směr neexistuje, vyjma věcí docela transcendentních, jako je láska Boží. Mnohem správnější bylo říct, že pravý pokrok spočívá v hledání místa, kde bychom se mohli zastavit.

Kapitola XXI. Jak vznikají šílené zákony

Chapter XXI. How Mad Laws Are Made
Kterýkoliv z podivných zákonů, jimiž trpíme, je kompromisem mezi pomíjivým výstřelkem a nezadatelným zájmem. Oblíbený způsob, jak dosáhnout sociální reformy je následující. Aby byl příběh přehlednější a vhodnější budu dva hlavní činitele nazývat Zajíc Březňák a Kloboučník. Kloboučník je tichý blázen, ale je blázen jen do dělání klobouků, nebo spíš do toho, aby nadělal nějaké peníze. Má ohromný a úspěšný obchod, který nabízí všechny možné klobouky sednoucí na všechny možné hlavy, je však zřejmé, že si hýčká tajené přesvědčení, že pravou povinností hlav je sedět kloboukům. Takové je jeho mírné šílenství, jinak je to těžkopádný a poněkud přiblblý milionář. Nu, člověk, kterému budeme říkat Zajíc Březňák je na první pohled pravým opakem. Je to nespoutaný intelektuál a vede brigádu prostovlasých. Nezáleží moc na tom, proč je tu svár mezi kloboukem a zajícem, může to být jakákoliv pokroková chytristika. Možná je to proto, že Zajíc je Březňák a je pro něj těžké si v březnovém větru udržet klobouk na hlavě. Možná je to proto, že jeho uši jsou příliš dlouhé na to, aby mu dovolily klobouk nosit, nebo možná doufá, že se u všech členů brigády prostovlasých vyvinou uši stejně dlouhé jako zaječí, nebo oslí. Jde tu o to, že si každý může představit, že se Zajíc a Kloboučník střetnou. Pravda je taková, že spolupracují. Jinými slovy, každá dnešní „reforma“ je úmluvou mezi dvěma nejvlivnějšími moderními postavami—velkým kapitalistou a malým snobem. Oni jsou otcem a matkou nového zákona a ten je takový podvraťák, až je to obluda.
Děje se zhruba tohle. Společně najdou subtilnější analysou svých skutečných cílů cestu nejmenšího odporu. Intuitivní přátelské oko odhalí jemné odstíny v Kloboučníkových pocitech. Když jemně postihneme tužbu jeho srdce, zjistíme, že nutně nejde o to, aby lidé nosili jeho klobouky, ale spíš o to, aby je kupovali. Na druh straně, dokonce ani jeho fanaticky konsistentní kolega nemá žádných zvláštních námitek proti tomu, aby si lidská bytost koupila klobouk, pokud a dokud si nezničí zdraví, nezmaří vyhlídky a obecně si nevyrazí mozek z hlavy jediným sebevražedným počinem, že by si na hlavu posadila klobouk. Společně vytvoří předpis nazvaný Zákon o povinných věšácích na klobouky, který stanoví, že každý majitel domu musí mít nejméně třiadvacet věšáků na klobouky a proto, aby se na nich nehromadil nezdravý prach, musí být každý trvale obsazen kloboukem. Je také možné vypořádat se se záležitostí nějak jinak, je třeba možné zařídit, aby velký šlechtic nosil klobouků více naskládaných na sobě v milé vzpomínce na to, co bývalo velmi často příležitostným zaměstnání z časů jeho mládí. Obecně vzato by se zákonem stanovilo, že klobouky lze užívat různými způsoby: kouzelníci z nich vytahují králíky, žebráci do nich sbírají pence, naráží se na hlavu strašákům nebo se nasazují na vršky kůlů, jen aby se zajistilo, že co nejvíce občanů bude chodit prostovlasých. Tím byly uspokojeny dva nejmocnější elementy vládnoucí třídy, za prvé peníze a za druhé vrtochy. Kapitalista vydělal peníze, a nic než peníze taky nechtěl. Sociální reformátor něco podnikl, a nic jiného taky nechtěl.
Nuže, jeden každý z nejnovějších triků kolem střízlivosti a hospodářství byl doslovně tohoto typu. Jména z nonsensového příběhu jsem vzal jen kvůli algebraické jasnosti a universalitě. To, co se v našich obchodech a na našich ulicích dělo, bylo naprosto stejně nesmyslné. Docela nedávné události analysu potvrdily s takovou přesností, kterou dokonce i nepřesvědčení mohou jen těžko považovat za shodu okolností. Pravdu o celé záležitosti jsem již sledoval na případě pašování alkoholu, ale mnoho osob veřejného ducha prohibicionistické školy to považovalo za velmi obtížně uvěřitelné. Veškerá „legislativa pro střízlivost“ je kompromisem mezi obchodníkem s lihovinami, který se chce svých lihovin zbavit a abstinentem, který nechce, aby se k nim dostali jeho bližní. Jelikož je ale kapitalista mnohem silnější, než potřeštěnec, je kompromis podle toho nahnutý. Bližní se k alkoholu dostanou, ale pokaždé špatným způsobem. Jenže zase, jelikož nemá potřeštěnec pravé krédo, ale jen intelektuální cukání, záleží mu mnohem víc na tom, aby byl na nohou a něco podnikal, než aby tomu, co podniká, rozuměl. Jak jsem už řekl, chce prostě něco dělat. A udělal to, že rozšířil opilství. Všechny podobné reformy jsou postaveny stejně jako moje podobenství. Někdy se stanovuje, že pití se smí prodávat jen ve velkých množstvích vhodných pro velké příjmy, což je to samé, jako kdyby jeden šlechtic nosil dvacet klobouků. Někdy se navrhuje, aby na sebe dovoz alkoholu vzal stát a sotva nám někdo musí říkat, co to znamená, když jde o plutokratický stát. Znamená to prostě tohle: za kloboučníkem přijde policajt, skoupí celou jeho zásobu klobouků sto liber za kus a pak se promenuje ulicemi a rozdává klobouky každému, kdo mu padne do oka a všechny ostatní s pendrekem v ruce nutí, aby zaplatili sto liber za klobouk, který nedostanou. Pouhé obracení řek piva nebo ginu od soukromé moci k veřejné nebo od chudých lidí k bohatým nebo z mizerných hospod k dobrým hospodám je úsilí toho druhu, s kterým jsou módní snobové spokojeni a lihovinoví lordi víc než spokojeni.
Podivný případ té samé záležitosti se objevil v pokusu o potravinovou hospodárnost během Velké války (míní se první světová pozn. překl.). Přáním reformistů vlastně nebylo s potravinami nakládat hospodárně, velcí šmelináři a zbohatlíci by jim to ani nedovolili. Osoba, která se ráda do věci plete, chce něco vynutit nebo něco zakázat za podmínek, které veškeré takové snahy určují. Musí to být něco, co se vměšuje do života občanům a nechává na pokoji spekulanty. S ohledem na takový problém například můžeme skoro předvídat, že navrhne třeba omezení počtu chodů v restauraci. Hovězí to neušetří, ušetřit hovězí není cílem, ale ochrání to obchodníka s hovězím. Když kuchař nebude smět udělat z odřezků nějakou laskominu, bude se ve skutečnosti kupovat víc potravin. Proč by ale plutokracie, včetně potravinových spekulantů, měla něco namítat proti nakupování většího množství potravin? A když jsme u toho, proč by měl namítat pro větším nákupům potravin sociální idealista čisté mysli, pokud se prodávají špatné potraviny? Jeho docela nezaujatým cílem není omezování potravin, ale svobody. Jakmile se ujistí, že dostatečné množství nedbalých osob opravdu dostává, co nechce, prohlásí, že buduje Jerusalém v zeleném a milém kraji anglickém. A taky to dělá, pokud ten výraz znamená, že předává Anglii bohatším Židům.
Nu a jediným způsobem, jímž lze toto přesvědčivé vysvětlení oponovat je zesměšňovat jako nemožnou představu, že lze jasně a chladně dospět k takové shodě. Oba postoje nejsou logicky propleteny jako jelení paroží, ony se navzájem vymačkávají z podoby, jako v souboji dvou znesvářených medůz. Byli bychom v mnohem větším bezpečí, kdyby měli dost intelektuální poctivosti k uplácení nebo smlouvání. Tak jak se věci mají, určitá téměř zlověstná vlastnost v nich opravňuje přirovnání k beztvarým mořským tvorům. Vyzývám libovolného racionálního člověka, aby popřel, že by si nevšiml čehosi náměsíčného a znetvořeného, co by patřilo k čemukoliv nespravedlivému či nepohodlnému na drobných zákonech o které v poslední době zakopával, zákonech, které mu kdykoliv mohou nařídit, že nesmí kupovat terpentýn před stanovenou hodinou, nebo že pokud koupí libru čaje musí koupit také za penci špendlíků. Přesně správné označení proto je poloviční hloupost, a zpola hloupé jsou proto, že každý ze dvou neslučitelných partnerů prosadil jen polovinu své vůle. Nemají, kupříkladu, prudkou prostotu starých zákonů proti přepychu či dokonce i starého puritánského útisku. Napůl hloupé, či slaboduché, jsou ale i proto, že dokonce ani jedna mysl není mysl celá, převážně je to mysl podvědomá, která si netroufá projevit se v řeči. Lihovinový kapitalista si netroufne říct abstinentovi: „Nech mně prodávat kvartové láhve whisky, z nichž se lze opít na celý den a já tě pak nechám poslední půl hodiny otravovat chlapíka, který vaří hrnec piva.“ Přesně tohle se v podstatě stalo, je ale snadné se dohadovat, co se stalo vnějškově. Abstinent měl dvacet plánů, jak svobodné občany odříznout od nápojů jejich otců a z těchto plánů vybere lihovinový lord, bez jehož souhlasu nelze nic provést, takový, který se netkne jeho ani jeho peněz. Ještě pravděpodobnější je, že o střízlivost usilující reformátor sám podle instinktu pro to, co on označuje za praktickou politiku, vybere právě ten plán, jakého by si všiml i lihovinový lord. A nic nezáleží na tom, že je to plán příliš bezduchý pro Alenčinu Zemi divů, plán zrušit klobouky při ponechání kloboučníků.
Může být dobré svěřit kontrolu alkoholu státu—kdyby tu byl nějaký stát, kterému by ji bylo lze svěřit. Jenže není. Neexistuje nic než přeplněný kompromis vzniklý vzájemným tlakem dvou mocných zájmů. Lihovinoví lordi mohou smlouvat s jinými lordy, že si svůj abnormální tribut vezmou naráz, místo aby ho pobírali celý život, nikdo z nich ale nebude žít chuději. Zásadní tu je, že i poté, co i šílený nápad projde takovou plutokratickou mašinerií, vyjde z ní v podobě ještě šílenější, než byla jeho vlastní a i ten nejhloupější blázen může udělat jen to, co mu ten nejpitomější hlupák dovolí.

Kapitola XX. Prudérnost feministek

Chapter XX. The Prudery of the Feminists

V nejzazším a universálním smyslu slova jsem zděšen nedostatkem zděšení. Když začneme takříkajíc od začátku, jsme všichni v posici první žáby, jejíž zbožnou a stručnou modlitbou bylo: „Pane, jak jsi učinil, že skáču?“ Matthew Arnold nám řekl, abychom se na život dívali vyrovnaně a viděli jej v celku. Ovšem vadou na celé jeho filosofii je, že když vidíme život vcelku, nenahlížíme jej v Arnoldově smyslu vyrovnaně, jako dech beroucí marnotratnost stvoření. Existuje prvotní světlo, v němž jsou všechny kameny drahokamy a prvotní temnota, v níž jsou všechny květiny stejně zářivé jako ohňostroje. Je tu nicméně jeden druh překvapení, který mně překvapuje, snad o to víc proto, že to není pravé překvapení, ale povrchní rozruch. Existuje jistý druh člověka, který nejen netvrdí, že jeho kámen je jediným oblázkem na pláži, ale prohlašuje rovnou, že to musí být jediný a jedinečný kámen mudrců. To proto, že on je jediným mudrcem. Neobjevuje náhle sensační fakt, že tráva je zelená. Objevuje ho velmi pomalu a dokazuje ještě pomaleji, když nám postupně přináší jeden stvol trávy za druhým. To, že poukazuje na zjevné věci jej činí ne pokorným, ale povýšeným. Květy jej nemají k tomu, aby otevřel oči, ale spíš k tomu, aby je skryl za brýlemi, ještě víc to platí o trní a hloží. Dokonce i jeho špatné zprávy jsou banální. Jeden mladík mi řekl, že své biblické náboženství a farské prostředí opustil po mrazivém doteku jedné jediné Fitzgeraldovy věty: „Květ, který jednou kvetl, navždy umírá.“ Marně jsem poukazoval, že by mu Bible nebo anglický pohřební obřad mohl říct, že člověk vykvete jako květina a pak je zkosen a vadne. Kdyby tohle bylo očividně konečné, pak by nikdy nebylo žádných Biblí ani far. Nechápu, jak by mohla být květina víc mrtvá, když ji pokosí sekáč jen proto, že ji botanik může rozpitvat na kousky. Měli bychom také mít na paměti, že víra v duši kvetla, k dobrému či zlému, mezi lidmi, kteří o sekání a často velmi náruživému vzájemnému rozsekání, věděli vše, co vědět lze. Fysický fakt smrti, ve stovce strašných podob, byl v čase víry či pověry holejší a méně skrytý, než v čase vědy či skepticismu. Často to byli ti, kdo viděli člověka nejen umírat, ale i hnít, kdo si byli nejvíc jisti tím, že měl život věčný.

Byl tu ještě další případ poněkud analogický tomuto objevu nové nemoci smrti. Téměř stejně mě mate, když slyším, jak se to dnes často stává, že někdo tvrdí, že dřív byl proti volebnímu právu žen, ale že jeho mínění změnila odvaha a patriotismus, které projevily ženy jako ošetřovatelky a v podobné válečné činnosti. Opravdu se nechci teď zas já stavět nadřazeně, když mohu jen projevit svůj úžas otázkou. Ale z jakých zaostalých doupat tihle lidé vylezli, že nevěděli, že jsou ženy statečné? Co za hrozné ženské celý život znali? Kde se vzaly? Myslí si, že spadly z měsíce, nebo se našly pod zelnými hlávkami, nebo je přes moře přenesly čápi? Mysli si snad (což vypadá pravděpodobněji), že byly vyprodukovány chemicky panem Scheferem na principu abiogenese? Byl by tu vůbec někdo z nás vůbec, kdyby ženy nebyly statečné? Nejsme všichni trofejemi takové války a triumfu? Což nestojí každý člověk na zemi jako tesaná socha coby pomník udatnosti ženy?

Faktem je, že muži potřebují, mnohem víc než ženy, válku k tomu, aby vykoupili svou pověst a mnohem víc ji muži touto cestou vykupovali. Mnohem pravděpodobnější by bylo podezření, že staré mučení krve a železa by se ukázalo jako příliš tvrdé pro poněkud otupenou a materialistickou mužskou populaci, která se mu už dávno odcizila. Vždy jsem měl dojem, že tato pochybnost o mužnosti byla skutečným ostnem v podivné vádě pohlaví a smyslem nového a nervosního bubnování ohledně ženské nespokojenosti. Ženská inteligence podezírala muže, jako mistra stavitele, že ztratil nervy kvůli tomu, že vyšplhal na onu závratnou bitevní věž, kterou vystavěl za byvších časů. V tomhle válka jistě naše pohlavní spletitosti narovnala, jasně však také ukázala, na jak tenkém vláknu držby visela naše privilegia—ba i naše potěšení. Dokonce i partičky bridge a večeře se šampaňským se odehrávají na vrcholu oné strmící věže a může přijít hodina, kdy člověk, kterému nesejde než na bridgi ho bude muset hájit jako Horatio most, nebo kdy člověk, který žije jen pro šampaňské bude muset pro ně umřít stejně jistě, jako zemřely tisíce francouzských vojáků pro ony vinorodé nížny, a o víno bude muset bojovat stejně tvrdě jako Jana z Arku o remešský olej (narážka možná s dvěma rovinami, remešský olej připomíná boj Jany z Arku o to, aby prosadila korunování následníka trůnu v remešské korunovační katedrále francouzských králů, a Remeš je zase hlavním městem oblasti Champange pozn. překl.).

Potenciální revolucí je společnost střežena právě tak, jako je střežena potenciální válkou. Ani jednoho si nesmíme dopřát bez krajní provokace, jednou provždy se ale musíme vyléčit z fantastické smyšlenky, že je taková krajní provokace nemožná. Každý volič by měl být potenciálním dobrovolníkem proti vnitřnímu tyranovi či barbarovi zvenčí. „Když jdeš se ženou, nezapomínej brát bič,“ pravil pruský filosof a jakási taková ozvěna patrně nakazila ty, kdo chtěli válku, aby je naučila respektu k jejich manželkám a matkám. Byl by tu ale opravdový symbolický smysl, ve kterém by se dalo říci: „Ty, kdo jdeš se ženou, nezapomínej na meč“. Když muži přichází na radu svého kmene, mají vložit meč do pochvy, ale nemají se ho vzdávat. Nu nebudu teď mluvit o volebním právu žen, ale tohle byly prvky, na kterých se zakládala férová a rozumná oposice proti němu. To jsou risika reálné politiky a žena nebyla povolána, aby je podstupovala a to z toho prostého důvodu, že již podstupovala risika jiná. V rodině ji nedržely zákony, ale sama povaha rodiny. Byla-li rodina v jakémkoliv velmi plném smyslu skutečností a byla-li lidová vláda též skutečností v jakémkoliv velmi plném smyslu, pak prostě bylo pro ženu fysicky nemožné hrát v takové politice tutéž roli jako muž. Takové obtíži se uhýbalo jen proto, že demokracie nebyla svobodnou demokracií nebo rodina nebyla svobodnou rodinou. Ať už ale byl takový názor správný nebo špatný, bylo alespoň zřejmé, že jediným počestný základ pro omezení ženství je shodný se základem pro úctu k ženství. Pozůstává z jistých skutečností, které sice možná není žádoucí rozebírat, které je ale jistě ještě více nežádoucí ignorovat. A moje výhrada vůči těm feministkám (zvaným tak pro jejich opovržení vším ženským), které dělají větší rozruch, je v tom, že ony tyto skutečnosti přehlížejí. Nenavrhuji ani alternativu k jejich rozebírání, v této věci si vystačím s tím, co někteří označují za konvenci a jiní za civilisaci. Ani v nejmenším se nedožaduji, aby někdo přijímal závěry, které z nich vyvodím a nedám ani zlámanou grešli za to, co kdo dovozuje z takového cáru papíru jako je moderní volební lístek. Doporučuji jen, aby hrozbu, s níž je jedna polovina lidstva trvale ve válce měli alespoň na mysli ti, kdo se pořád vychloubají přestupováním konvencí, strháváním závojů a porušováním zastaralých tabu. A v devíti případech z deseti se zdá, že to na mysli nemají ani trochu. To, že na to ani nepomysleli je zřejmé už jen ze zmíněného argumentu o tom, že ženskou sílu obhájilo jejich válečné úsilí.

Značí-li tato podivnost nového tmářství spíše to, že ženy projevily morální odvahu a intelektuální kapacitu nutnou pro důležité záležitosti, jsem zrovna tak neschopen projevit nad tímto odhalením nějaké překvapení. Nic nemůže být dost dobře důležitější, než naše vlastní duše a těla a ty jsou v době pro ně nejdelikátnější a nejvíce rozhodující téměř vždy a téměř zcela svěřeny ženám. Nejsou ti, kdo bývají v každém věku ustavováni jako noví vzdělávací experti novým řádem kněžek? Pokud to má znamenat, že v historické krisi musí všichni možní lidé dělat všechnu možnou práci a že je třeba ženy více obdivovat, že dělají práci na kterou nejsou zvyklé, nebo se pro ni ani nehodí, pak je to věc, již snadno uznám a připustím. Značí-li to ale, že při plánování základů budoucí společnosti máme ignorovat jediný věčný a neléčitelný kontrast v lidstvu, znamená-li to, že nyní můžeme vesele vykročit, jako by tu nebylo žádného rozdílu, znamená-li to, jak dnes čtu v jednom magazínu a jak skoro kdokoliv může číst téměř kdekoliv, že je pokud je taková a taková práce špatná pro ženy musí být špatná i pro muže, znamená-li to, že patriotické ženy v muničních továrnách dokazují, že jakákoliv žena může být šťastná v jakékoliv fabrice, pokud to zkrátka znamená, že obrovský a prvopočáteční fakt rodiny už nepřekáží na cestě k pouhé sociální asimilaci a poručníkování—pak říkám, že to není vyhlídka na svobodu, ale na trvalé opakování nejzlověstnějšího humbuku. Není to emancipace, není to ani anarchie, je to prostě jen prudérní myšlení. Znamená to, že jsme naše mozky zcenzurovali právě tak jako naše knihy. Je to právě tak nesmyslné podrobení se pověrečnému dekoru, jako kdybychom jednu každou ženu donutili, aby se pořezala břitvou, protože etiketa nedovoluje přiznat, že jí nemůže narůst plnovous.

Kapitola XIX. Nevinnost zločincova

Chapter XIX. The Innocence of the Criminal
Všichni jsme slyšeli větu, kterou někdy pronáší nějaký malý člověk odsouzený k uvěznění v nějakém malém městě z jednoho ze dvou hlavních důvodu k uvěznění člověka v moderní Anglii, totiž proto, že je buď znám policii, nebo neznám policejnímu sudímu. Když takový člověk obdrží více či méně uměřený trest vězení, bývá často zapsáno, že lavici obžalovaných opouští se slovy „to odstojím na hlavě“. Ve svém vlastním sebevědomí se jen snaží uchovat rovnováhu oním mámivým a bezmocným veselím, které je jedinou filosofii, kterou smí zastávat. Fráze sama je ale, tak jako značná část lidového slangu, velmi symbolická. Anglický chuďas (kterýžto má sklon být tím početně nejvíce převažujícím Angličanem) se vskutku smiřuje s existencí tím, že se vůči ní postaví do převrácené a grosteskní pozice. Opravdu stojí na hlavě, protože žije ve světě postaveném na hlavu. Nachází se v Upsidonii stejně fantastické jako té od Archibalda Marshalla a mnohem méně férové a logické, v krajině tak divoké, jako kdyby v ní stromy rostly dolů nebo měsíc visel pod nohama. Žije ve světě, kde z něj člověk, který mu půjčuje peníze, dělá žebráka, je-li žebrákem, dělá z něj zločince a je-li zločinec a je-li „znám policii“ může se mu každou chvíli stát, že ho zavřou za zločiny někoho jiného.
Je trestán, pokud je jeho domácnost zanedbávána, i když není nikdo, kdo by se o ni staral a trestán je i tehdy, pokud zanedbávána není a on neposílá děti do školy, aby se domácnost mohly postarat. Je zatčen za spaní na soukromém pozemku a pak zase za spaní na veřejném pozemku a zatčen, všimněme si, přímo a výslovně i proto, že nemá peníze, aby spal kdekoliv jinde. Je zkrátka podroben tak zhola a otevřeně šíleným zákonům, že už by po něm rovnou mohly chtít, aby vytrhal všechno peří krávě nebo uříznout levou nohu velrybě. V takovém městě z němohry se člověk nemůže chovat jinak, než jakýsi komický akrobat, jako kabaretní komik, který dělá co nejvíce věcí stoje na hlavě. Náhodou i záměrem je z něj kejklíř. O jeho dětech přísloví říká, že se s nimi žongluje vzhůru a celý vtip s jeho opilstvím je, že se kutálí dolů. Nachází se ale ve světě, kde stát zpříma a v klidu je už nemožné a smrtící. Meredith správně pochopil, že jedinou filosofií, kterou může takový moderní vyvrhel mít je filosofie Žongléra Jerryho a i to, co bývá označováno za jeho švindlování je převážně tenhle druh prakticky automatického žonglování. Jeho nejbližší přístup k sociálním statutu je pouhá kinetická stabilita, vlastně vršek. Byl tu ještě i jeden další kejklíř, tradicí zvaný Kejklíř Naší Paní, který prováděl veselejší kousky před svatyní v pověrečných časech a jehož filosofie byla možná positivnější, než Jerryho a Meredithova (narážka na sv. Františka z Assisi pozn. překl.). Naše města ale prodělala přísnou reformu, pečující o přežití nejsilnějších. Dokázali jsme zachovat kejklířské kousky, oltář jsme ale zrušili.
I když je ale tahle forma reakcí až zesměšňující, zesměšňující sebe sama, je velmi přirozená a je také velmi národní. Není to jediná lidská reakce na nespravedlnosti, ani možná ta nejočividnější. Ir zastřelil svého nájemce, Ital se přidá k revoluční tajné společnosti, Rus buď hodí bombu, nebo půjde na pouť, dávno před tím než Angličan nakonec dojde k závěru, že existence je žert. Přitom si ale je až příliš vědom, že by to byl žert příliš špatný jako tragedie, kdyby nebyl tak dobrý jako fraška. Dále je nutné si povšimnout, protože jde o fakt zlověstné důležitosti, že tento na hlavu postavený anglický humor byl, v posledních šesti nebo sedmi generacích, ponechán čím dál chudším vrstvám. Sir John Falstaff je rytíř, Tony Weller je kočí, jeho syn Sam je sluhou střední střídy a poslední vývoj společenské disciplíny se jeví vypočítaný tak, aby Samu Wellerovi vnutil postavení Artfula Dodgera. Je jisté, že dnešní mladý člověk, který by měl udělat jen desetinu toho, co Sam Weller, by většinu svého života strávil tak či onak ve vězení. Hlavním cílem dnešní sociální reformy je vlastně to, aby ve vězení, ovšem vězení, které lze využít jako továrnu, strávil celý život. To je skutečný smysl všech těch řečí o vědecké kriminologii a nápravných trestech. Trest pro takové vyvrhele se ruší tak, že se stává trvalým. Když lidé navrhují odstranit postihy jako „odvetu“ mají na mysli dvě velmi prosté věci: zcela přestat trestat hrstku těch, kdo jsou bohatí a všechny ostatní zotročit proto, že jsou chudí.
Tenhle polovědomý šašek, který je terčem vtipů společnosti, je také jejím satirikem. Je dokonce i jejím soudcem, v tom smyslu, že je normálním testem, podle kterého bude souzena. V řadě docela praktických věcí právě on representuje historické lidstvo a promlouvá přirozeně a pravdivě tam, kde jsou jeho soudci a kritici křiví, mrzutí a pověrčiví. Lze to kupříkladu vidět, když ho na chvíli vidíme ne vypovídat ne jako obžalovaného, ale jako svědka. V několika knížkách a novinách, které jsem zrovna nedávno četl, jsem si všiml jistého tónu dotýkajícího se nevzdělaného svědka. Jsou to fráze jako „s neurčitostí typickou pro jeho třídu“ nebo „bylo ho snadné zmást, jak tomu u takových svědků běžné“. Nu, taková neurčitost je docela prostá pravdomluvnost. V devíti případech z desíti je to zmatek, který může projevit v kteroukoliv chvíli kterýkoliv člověk ohledně komplikací, jichž je lidský život plný. V případě vzdělaného svědka se mu v devíti případech z deseti uniká toliko cestou právní fikce. Takový svědek má celou věc nastudovanou zrovna tak jako advokát, konsultoval data, připravil memoranda, často si s právníky domluvil, co může bezpečně říct. Jeho výpověď je umělá i tehdy, když není smyšlená, můžeme skoro říct, že je fiktivní i tehdy, pokud není falešná. Vzorovou výpovědí, považovanou před všemi soudy za nejřádnější, je výpověď policejní, pokud to, co řekl voják, není důkazem, pak to, co říká policajt, je často důkazem jediným. A to, co policajt říká, je neuvěřitelné, už když to vykládá. Bývá to zhruba cosi takového: „Vězně jsem potkal, když vycházel ze stanice Clapham Junction a řekl mi, že jde za manželkou pana Nehemiáše Blabla, bytem Paardeburg Terrace 192 ve Western Ealing kvůli kočce, kterou tam nechal minulé úterý a kterou si řečená chtěla nechat, pokud dotčená kočka dobře chytá myši a dotyčná mu řekla, že kočka chytila v neděli ráno v zadní kuchyni myš a aby jí tu kočku tedy raději nechal. Zmíněná paní mu pak dala šilink od cesty a vězeň odešel na poštovní úřad ve West Ealingu, kde si koupil dvě půlpennyové známy a klubko provázku a pak šel do Imperial Stores na Ealing Broadway, kde si koupil za penny směs cukrátek. Když vyšel ven, potkal kamaráda a spolu pak šli k Zelenému delfínovi a dali si schůzku druhý den v 5.30 u třetí lucerny v Eckstein Street,“ a tak dále. Je prostě nemožné, aby kdokoliv takovou větu řekl, a ještě nemožnější, aby si ji někdo zapamatoval. Není-li to pouhý výmysl, pak to může být jen velmi libovolné shrnutí velmi libovolného křížového výslechu vedeného právě tak, jak se vedou výslechy ruské tajné policie. Příběh je objevován nejen kousek po kousku, ale je odhalován pozpátku. Onu myš ve West Ealingu porodila hora. Než vypustila kočku z pytle, podrobila policie všechny skrýše a zákoutí mužovy paměti oficiální domovní prohlídce. Nepředpokládám tu, že by to povídání bylo nepravdivé—jen poukazuji na to, že se vypráví způsobem zcela nereálným. Správný způsob, jak příběh vypovědět je ten, jak ho vypověděl vězeň policajtovi a ne ten, jakým ho policajt sdělil soudu. Je to způsob, jakým se vypráví všechny pravdivé příběhy, způsob, jímž se všichni lidé dozvídají novinky o svých sousedech, způsob, jímž jsme se my všichni dozvídali v dětství vše, co víme, je to ten jediný důkaz o čemkoliv na této zemi a není to důkaz pro soudní síň. Člověk, který ho vypráví je v jistých věcech neurčitý, v dalších méně neurčitý a to v určitém poměru, ve vší své nejvyšší neurčitosti je ale, mezi upjatým nerozumem moderních podmínek, soudem na těmito podmínkami. Už jeho zmatení je kritikou a jeho nerozhodnost je rozhodnutím v náš neprospěch. Starý příběh říká, že jsme souzeni dětskou nevinností, a jak říká francouzská fráze, každé dítě je hrozné dítě. V jistém pravdivém smyslu jsou všechny naše zákony souzeny nevinností kriminálníkovou.
S politikou je to samozřejmě to samé. S otázkou zda demokracie ví, jak odpovídat na otázky vyčkám, až bude oligarchie vědět, jak otázky klást. Ptát se člověka, zda podporuje celní reformu, je otázka nejen pitomá, ale i šílená, protože se do ní vejdou ty nejšílenější možnosti, zrovna tak bychom se mohli ptát, zda podporuje kalhotovou reformu, což by mohlo znamenat cokoliv od nenošení žádných kalhot po nošení konkrétního vzoru žlutých kalhot zdobených šarlatovými hady. Mluvit o střídmosti a střízlivosti, když tím myslíte vylévání vína do kanálu je stejně doslova nesmyslné jako mluvit o šetrnosti a spořivosti, když tím myslíte vyhazování peněz do moře. Nespořádaná řeč vesnických balíků a tuláků je proti tomu zrovna tak moudřejší, jako je moudřejší necílená procházka lesem než matematicky přímý pád z útesu. Nynější vůdcové pokroku jsou, myslím, již velmi blízko srázu, všechny jejich plány a ideály mají příchuť sebevraždy. Klaun bude ale mluvit svěžím a tedy pohodlným způsobem a velká pravda čistého drbu, která vytryskla v prostějším věku, a byla zřídlem vší literatury, bude plynout dál i poté, co naše složitá a utrápená společnost skoná ve svých hříších.

Kapitola XVIII. Proč se reformy nadaří

Chapter XVIII. Why Reforms Go Wrong
Všichni říkají, že se každá generace bouří proti té předchozí. Zdá se, že si nikdo nevšímá, že se obyčejně bouří proti vzpouře té předchozí generace. Chci říct, že nejposlednější křivda je vlastně poslední reforma. Abych zmínil jen letmo aspoň jeden příklad. Existuje jistý nový druh románu, na který jsem si všiml mnoha recenzí v novinách. Ne, nejde o nevhodný román. Naopak je vhodnější—téměř ve smyslu spořádanosti—víc, než by si autor možná představoval. Je to skutečně reakce blíž směrem k staromódnější morálce a dál od nyní módní morálky. Není to ani tak revoluce dcer jako spíše návrat k babičkám.
Slečna May Sincair napsala román toho druhu, který mám na mysli a pojednává v něm o staré panně, jejíž život zkazil jemný a citlivý dotyk z časů jejího vzdělávání, kdy ji učili, nebo spíše od ní očekávali, že se má vždy „chovat krásně“. Paní Dalefield napsala příběh se svěžím názvem Humbuk, na poněkud podobné téma. Naznačovala v něm, že děti jsou vlastně jemných a uvážlivým zacházením, které stále apeluje na jejich lepší city a říká jim „přece bys neublížil tatínkovi“ vychovávány k tomu, aby podváděly a zejména aby obelhávaly sebe sama. Nu, je jisté, že staromódnější a prostší styl vzdělávání by neříkal pořád jen „přece bys neublížil tatínkovi.“ Někdy raději říkal „Táti ti natluče“. Nemluvím tu ani pro tátu s velkým klackem, ani proti něm. Poukazuji na to, že slečna Sinclair a moderní romanopisci skutečně argumentují ve prospěch táty s velkým klackem a proti hnutí z poslední doby, které ho mělo napravit. Sám si vzpomínám, jak nám stoupenci pokroku předkládali, jako šťastnou vyhlídku, právě tu vzdělávací a výchovnou methodu, již nyní romanopisci při ohlédnutí zpět popisují s takovou hořkostí. Tvrdilo se nám tehdy, že právě vzdělávání se bude jen dovolávat lepšího cítění dětí, že se zcela oddá tomu, aby jim říkalo, že mají žít krásně, že nebude užívat žádného více posuzujícího argumentu než slov „přece bys neublížil tatínkovi“. Takové ethické vzdělávání představovalo veškerý plán pro nastupující generaci v době mého mládí. Byli jsme předem ujišťováni, o kolik je tohle psychologické zacházení efektivnější, než zastrašování a používaní otupující ideje autority. Naděje pro budoucnost byla v tomhle všelidském optimismu ve vzdělávání mládeže, jinak řečeno, naděje se skládala v něco, co paní Dalefield nazvala, jakmile to bylo etablováno, humbukem a slečna Sinclair to podle všeho nenávidí jako jakýsi druh pekla. Očividně netrpí kvůli jakémusi násilí ze strany svých dědů, ale kvůli těm nejmodernějším reformám svých otců. Tyto stížnosti jsou prvními plody reformovaného vzdělávání , ethických společností a sociálních idealistů. Opakuji, že teď mluvím o jejich názorech a ne o svých. Nevedu chvalořeč ani na velký klacek, ani na psychologické skalpely. Poukazuji na to, že nevole proti skalpelu v sobě nutně obsahuje cosi z obhajoby klacku. Nikdy jsem se nevázal k definitivní víře ani v jedno, ani v druhé, poukazuji ale na to, že stoupenci pokroku se, generaci za generací, vždy nově zasukují do problémů a pak řvou a hulákají, aby je z toho někdo vymotal.
Vypadá to, že stíhat pozdně viktoriánského idealistu kvůli tomu, že jen byl laskavý na své děti je poněkud příkré. Na nejnovější generaci kritiků, rozkřikujících se proti generaci svých rodičů „Nikdy, slyšíte nikdy, nezapomenu na to, jak jemně se ke mně chovala moje matka“, je cosi nevědomky komického. V hořkosti, která říká: „Moje duše volá po pomstě, když si vzpomenu, že táta býval u snídaně vždy zdvořilý a moji duši spaluje trvalá drzost strýce Williama, který mě odmítal jednu pořádnou vrazit, “ je jistá ironie. Zdá se příliš striktní vyčítat těmto idealistům, že lidský život idealisovali, když se přitom jen drželi toho, co jim bylo ve vší vážnosti předkládáno jako jediný ideál vzdělávání. Je-li však třeba říci tohle o pozdně viktoriánském idealistovi, pak je tu též něco, co je třeba říct o raně viktoriánském autoritáři. Už na základě jejich vlastní argumentace tu je něco, co lze říct na obranu strýce Williama, pokud by jim jednu pořádnou vrazil. Je poněkud příliš přísné, i kdyby šlo jen o pradědečka s velkým klackem, abychom mu nadávali jen proto, že opomíjel užívat té přesvědčovací methody od které jsme sami ustoupili. Je poněkud přehnané ostouzet ho za to, že neshledal správnými právě ty dojmy, o kterých jsme my sami od té doby zjistili, že jsou k ničemu.
Pro modernisty je totiž nejhorší, když se snaží najít nějaký třetí ideál, který by nebyl ani autoritou, již už jednou odsoudili kvůli tomu, že to není přesvědčování, ani přesvědčování, které nyní odsuzují s tím, že ještě horší než autorita. Nejblíž k jakési alternativě se dostávají určitou představou o individualitě, o rozvinutí pravé osobnosti dítěte, nebo o dovolení lidské bytosti, aby sama našla své pravé já. V celém zmatku moderního světa je tohle možná ta nejnesmyslnější řeč. Jak se má sedmileté dítě rozhodnout, zda našlo či nenašlo svou pravou individualitu? A jak to vlastně za ně může říct kdokoliv z dospělých? Jak má kdokoliv poznat, že někdo našel své pravé já? V nejvyšším smyslu to patří toliko do oblasti mystiky, může to znamenat jen tolik, že jeho stvoření mělo nějaký účel a cíl. Mohl to být jedině účel a záměr Boží a i tehdy jde o tajemství. V komkoliv, kdo Boží záměr nepřijímá, to může být jen zmatek. Je to natolik bez významu, že to nelze ani označit za mysterium, ale jen za mystifikaci. Lidsky vzato je lidská osobnost to jediné, co se nakonec vynoří z kombinace sil v nitru dítěte a sil vnějších. Dítě nemůže vyrůstat v prázdnotě či vakuu bez žádných vnějších sil. Jeho povahu a charakter budou vnější síly ovlivňovat či ovládat, ať už je to dědův klacek či tátovo přesvědčování nebo konversace mezi postavami slečny May Sinclair. Kdo může s jistotou říct, která z těchto věcí napomohla či nenapomohla jeho skutečné osobnosti?
Jaká je jeho skutečná osobnost? Tihle filosofové mluví tak, jak kdyby uvnitř každého mimina bylo schoulené úplné a komplexní zvíře a my nemuseli udělat nic jiného, než je s výkřikem nechat vyběhnout ven. Pravda je ale taková, že všichni víme, že u nejvýtečnějších a nejváženějších osobností by bylo velmi obtížné je oddělit od zkoušek, jimiž prošli i od pravd, které nalezli. V každém případě nám ale tito myslitelé musí poskytnou nějaká vodítka k tomu, jak chtějí rozpoznat, zda se jejich transcedentální představa pravého vlastního já naplnila či ne. Zatím je to tak, že kdokoliv může říct o kterékoliv součásti osobnosti kohokoliv, zda to je či není umělý přívažek zakrývající danou osobnost. V literatuře mi většina divokých a anarchických postav přijde naprosto umělá. Ve skutečném životě by byly skoro stejné, pokud by tedy vůbec bylo možné se s něčím takovým v reálném životě setkat. V každém případě by to ale byly jak produkty zkušenosti, tak živelných impulsů. Tak či onak by byly ovlivněny vším, čím prošly a kdokoliv by mohl libovolně spekulovat o tom, jak by asi vypadaly, kdyby nikdy nějakou zkušeností neprošly. Kdokoliv se může bavit tím, že se pokusí odečíst zkušenost a najít já, kdokoliv, kdo si přeje mrhat svým časem.
Bez jakéhokoliv zaťatého fanatismu vůči všem starým methodám, ať donucovaním či přesvědčovacím, tedy myslím, že mají základ zdravého rozumu, který třetí theorii chybí. Ať už rodič dítě trestal nebo přesvědčoval, byl si asi alespoň vědom jedné prosté pravdy. Věděl, že v tom nejvážnějším smyslu jen Bůh sám ví, jaké to dítě doopravdy je, nebo jaké má doopravdy být. Všechno, co pro ně můžeme udělat je to, že ho naplníme těmi pravdami, o kterých si myslíme, že platí, ať už je dítě jakékoliv. Musíme mít mít mravní kodex o kterém věříme, že platí pro všechny a uvalit je na tohle dítě proto, že může platit pro všechny děti. Zdá-li se, že částí jeho osobnosti je, že z něj bude šejdíř nebo násilník, pak mu musíme říct, že nechceme, aby jakákoliv osobnost byla šejdířem či násilníkem. Jinak řečeno, musíme v nějaké náboženství nebo filosofii věřit dost pevně na to, abychom přijali odpovědnost podle nich jednat, bez ohledu na to, jak může nastupující generace klepat na dveře nebo do nich kopat. Vím všechno o tom, že slovo vzdělávání znamená věci rozvíjet a že pouhé vyučováni znamená věci nakládat dovnitř. A při vší úctě na to říkám, že jen Bůh sám ví, co se tu má rozvinout, ale že můžeme přijmout rozumnou odpovědnost za to, co my sami vkládáme dovnitř.

Kapitola XVII Pouliční vyvolávání a natahování zákonů

Chapter XVII. Street Cries and Stretching the Law
Někdy před sto lety zasil jakýsi nepřítel mezi náš lid heresi, že je praktičtější otvírat konservu sardinek vývrtkou, nebo používat rohožku od dveří jako těžítko na papír. Praktická politika začala představovat zvyklost užívat všechno k nějakému jinému než vlastnímu účelu, chňapání po čemkoliv jako po náhražce něčeho jiného. Zákon, který měl udělat jednu věc a očividně v ní selhal, se vždy omlouval kvůli tomu, že mohl udělat něco jiného a možná docela opačného. Zvyk, který měl udržovat všechno bílé, směl přežít pod podmínkou, že všechno přetřel na černo. Ve skutečnosti to má k praktičnosti tak daleko, že to ani nedosahuje důstojnosti, jež by zasloužila jméno lenosti. V nejlepším případě si to může nárokovat, že šetří obtíže a ani to vlastně nedělá. Ve skutečnosti to znamená, že lidé podstoupí všechna možné trápení, pokud se tím zbaví obtížné nutnosti myslet. Budou sedět celé hodiny a snažit se otevřít konservu vývrtkou, spíš než by vynaložili mentální úsilí na posouzení abstraktních, akademických a logických spojitostí mezi vývrtkou a korkovým špuntem v láhvi.
Zde je příklad toho, co mám na mysli, který jsem našel v dnešním denním tisku. Titulek křiklavým písmem a děsivými vykřičníky oznamuje, že jakási odporná soudní autorita učinila obludné rozhodnutí, že pouliční muzikanti nejsou žebráci. Žurnalista hořce poznamenává, že vám mohou cpát klobouky rovnou pod nos, abyste do nich házeli peníze, a přece není dovoleno je označit za žebráky. Svou poznámku doplnil několika výkřiky a já mám nutkání přidat několik vlastních. Na celé věci mě nejvíce ohromuje to, že se novinář rozhorluje ve vší nevinnosti. Podle všeho mu ani na mysl nepřijde, že flašinetáři nejsou počítáni mezi žebráky z toho důvodu, že žebráky nejsou. Mohou být na obtíž zrovna tak jako žebráci, mohou zrovna tak jako žebráci vyžadovat zvláštní legislativu, pro každého filantropa může být právě tak správné a náležité je zastavovat, nutit hladovět, obtěžovat a k smrti pronásledovat tak, jak to dělají s žebráky. Ale žebráci to, podle jakékoliv možné definice žebroty, být nemohou. O nikom, kdo nabízí výměnou za peníze cokoliv, nelze říct, že by byl žebrákem a už vůbec ne, pokud nabízí něco, co se lidem libí a jsou ochotni za to zaplatit. Pouliční zpěvák není žebrákem o nic víc, než madame Clara Butt, třebaže methoda (a měřítko) odměňování se více či méně liší. Kdokoliv, kdo něco prodává, na ulici či v obchodě, žebrá v tom smyslu, že se lidí doprošuje, aby něco koupili. Pan Selfridge (majitel velmi známého velkého obchodního domu stejného jména v Londýně pozn. překl.) se doprošuje lidí, aby nakupovali, Imperiání universální kosmický obchodní dům žebrá u zákazníků, aby si něco koupili. Jedinou možnou definicí skutečného žebráka není, že žebrá u lidí, aby si něco koupili, ale že nemá nic na prodej.
Nu a je opravdu zajímavé, abychom se sami sebe zeptali , co měly noviny na mysli doopravdy, když to, co říkaly, bylo tak šíleně nelogické. Co měly skutečně na mysli se můžeme všichni dohadovat povrchně a na úrovni nálady či dojmu. Autor měl na mysli, že pouliční muzikanti vypadají skoro jako žebráci, protože nosí tenčí a špinavější oblečení, než on sám a že už si docela zvykl, že když tak lidé vypadají, zachází se s nimi libovolně a jsou kvůli čemukoliv zavíráni. To je stav mysli, který není neobvyklý mezi těmi, které ekonomické zabezpečení udržuje tak povrchní, jako lak na nábytku. Zajímavější ale bylo, co jeho matný argument zahrnoval intelektuálně. V hlubším smyslu měl na mysli, že by bylo velmi pohodlné, kdyby bylo možné zákon, který trestá žebráky natáhnout tak, aby se vztahoval na lidi, kteří žebráky zcela jistě nejsou, ale kteří mohou být právě tak protivní . Jinak řečeno, chtěl použít zákony o žebrotě v záležitosti, která s ní nijak nesouvisí, ale chtěl použít staré zákony, abys si ušetřil práci s novými—asi tak, jako vývrtka ušetří práci s hledáním otvíráku na konservy. A pro tento záměr pokřiveného a anomálního užití zákona pro cíle logicky odlišné od jeho vlastních, samozřejmě najde silnou podporu u různých sofistů, kteří v poslední době útočili na rozum. Jak jsem ale řekl, ve skutečnosti to práci a potíže neušetří, a je čím dál pochybnější, zda to může předejít pohromě. Říkávalo se, že tahle nahrubo připravená methoda činí zemi bohatší, ale bude čím dál tím méně útěšné vysvětlovat, proč je země bohatší, když země setrvale a čím dál víc chudne. .V hodině selhání a nezdaru nás neutěší, když budeme naslouchat dlouhým a nápaditým vysvětlením našeho úspěchu. Pravda je taková, že tento druh praktického kompromisu nevedl k praktickému úspěchu. Úspěch Anglie přišel jako vyvrcholení vysoce logického a theoretického osmnáctého století. Když jsme došli na konec kompromisního a ústavního devatenáctého století začínala už methoda selhávat. Moderní vědeckou civilisaci spustili logikové, Praktičtí lidé ji jen rozvrátili. Tak či tak, nyní už v Anglii přestali předstírat, že by byli nějak zvlášť bohatí. Není to proto vhodný čas k dokazování, že vytrvalá nerozumnost vede vždy k bohatství.
Po pravdě řečeno, být logičtější by bylo mnohem praktičtější. Jsou-li pouliční muzikanti na obtíž, pak ať je přijata legislativa proti tomu, aby byli na obtíž. Je-li žebrání skutečně špatné, pak by měl být uvalen logický zákon na všechny žebráky a ne jen na ty, které zrovna konkrétní osoby považují za obtíž. Tento oportunismus působí prostě to, že brání celkovému posouzení jakékoliv otázky. Zrovna já si myslím, že celý moderní postoj k žebrákům je zcela pohansky divošský a nelidský. Byl bych připraven, jako věc obecné morálky, tvrdit a obhajovat, že je vnitřně neobhajitelné trestat lidi za to, že žádají o lidskou pomoc. Řekl bych, že je vnitřně šílené pobízet lidi, aby dávali peníze na dobročinnost a zakazovat lidem o dobročinnost žádat. Nikdo není postihován za to, že volá o pomoc, když se topí, proč by měl být postihován, že volá o pomoc, když hladoví? Každý by předpokládal, že musí pomoci zachránit člověku život při ztroskotání, proč nepomoci člověku, který ztroskotal se svým životem? Člověk se v takové situace může ocitnout bez jakékoliv představitelné vlastní chyby, v žádném případě mu ale nejsoujeho chyby vyčítány v paralelních případech. Ze ztroskotané lodi je člověk zachráněn bez vyšetřování, zda nechyboval při jejím kormidlování a z rybníka ho vytáhneme dřív, než se začneme ptát, čí chybou tam spadl. Dala by se napsat úderná sociální satira o člověku, který byl zas a znovu z motivů pouhé lidskosti zachraňován na nejdivočejších místech světa, hrdinsky spasen před lvy a umně vyproštěn z potápějící se lodi, člověku, který by, nalezen na pustém ostrově a vědecky zachráněn ze smrtící mdloby a který by se nakonec ocitl opuštěn vším lidstvem poté, co by se dostal do města, které bylo jeho domovem.
V posledním významu tedy sám žebráky neodsuzuji. Neodmítám ani muzikanty. Na to by se dalo, nikoliv nespravedlivě odtušit, že to je proto, že sám nejsem muzikant. Takové replice přiznávám veškerou váhu, nemohu ale považovat za něco dobrého, aby i muzikanti měli přijít o všechny své city vyjma citu pro hudbu. A dalo by se jistě říct, že člověk musel přijít o většinu svých citů, pokud nevnímá smutnou vznešenost píšťalových varhan v chudinské ulici. V jakémkoliv důsledném zákazu všeho pouličního muzicírování a vyzpěvování jsou ale obsaženy i další pocity. Je tu cítění historické, ba i patriotické. V jistých bohatých a vážených londýnských čtvrtích jsem viděl ceduli zakazující jakékoliv pouliční vyvolávání. Kdyby tam visela cedule nařizují poodvážet všechny náhrobní kameny jako starou veteš, byl by to menší akt vandalismu, než toto. Některé ze starých londýnských pouličních křiků patří k posledním vazbám, které máme k Londýnu časů Shakespearových a Chaucerových. Když potkám člověka, který pronese některý z nich, ani zdaleka ho nepovažuji za žebráka. Žebrákem bych měl být já a měl bych žebrat, aby to řekl znova.
V každém případě by ale mělo být jasné, že nemůžeme po jednom zákonu chtít, aby dělal práci jiného. Máme-li skutečné důvody k tomu, abychom zakazovali něco takového, jako pouliční vyvolávání, pak bychom měli uvádět skutečné důvody, měli bychom to zakázat, protože je to křik, protože to dělá hluk, protože je to na obtíž, nebo, možná, podle našeho vkusu proto, že je to staré, protože je to populární, protože je to historické a protože je to vzpomínka na starou dobrou Anglii. Mám podezření, že podvědomý předsudek proti pouličnímu vyvolávání koření v tom, že pouliční a podomní obchodníci patří k posledním svobodným lidem, kteří ještě v moderním městě zbyli, že často prodávají své vlastní zboží přímo zákazníkovi a neplatí nájem za obchod. Přeje-li si ale moderní duch takového obchodníčka zakázat, činit mu ústrky, nebo ho kvůli tomu, že je volný a svobodný oběsit, rozpárat a rozčtvrtit, ať jeho důstojnost uzná alespoň do té míry, že ho definuje a nechá zákon, ať se s ním vypořádá jak principiálně, tak prakticky.