Abstinenční zákony v době války (ILN 14. listopadu 1914)

November 14, 1914 The Teetotal Laws in Wartime

Pobýval jsem nedávno v jednom universitním městě, seděl jsem po večeři v jakési vnější klubovně, upíjel ze sklenice portského—nebo portského vína, jak požaduje lady Grove, ale ten velký spor zanikal v hluku prchavějších věcí. Vešli čtyři mladí muži v khaki—asi aktivních záloh—a objednali si whisky se sodou. Každého z nich bychom označili za gentlemana, ale o své bezprostřední práci a školení se bavili mnohem odpovědněji než jacíkoliv vysokoškoláci. Nemohlo by být méně pravděpodobné, že se na takovém místě či v takové době budou chtít opít, než kdyby to místo čtyř vojáků byli čtyři arcijáhni. Oni ale dlouho hlídali železnici a cítili se současně přátelští a unavení a sešli se na kus řeči a sklenku přízně—sklenku, kterou by jim dala i jejich vlastní matka nebo babička a kterou by nikdy nikoho ani nenapadlo jim upřít, zejména pokud by byli jejich vlastní třídy, pokud by se tedy nedopustili přečinu služby králi. Číšník se vrátil a řekl jim, že je nemůže obsloužit, pokud nejsou ubytovaní v hotelu. Bylo to v čase, který běžně označujeme za brzký večer—ještě ani nebyl čas, kdy politici a milionáři, kteří stanovili tato pravidla, vyráželi jeden k druhému domů na večírek.

Naštvalo mě to. Řekl jsem, že já jsem v hotelu ubytovaný a chci čtyřikrát whisky se sodou. Funkcionář se pochybovačně podíval na mou sklenici portského (nebo portského vína) a pojal názor, nikoli nepravděpodobný, že dva alkoholické nápoje smíchané tak rychle a v takovém nepoměru nasvědčovaly vkusu, který byl přinejmenším výstřední. Vysvětlil jsem mu, že vyžaduji, aby přede mnou stály čtyři whisky se sodou v určitém tvaru nebo řadě dřív, než se některé z nich dotknu. Řekl jsem, že se rád kochám pohledem na budoucnost na žhnoucí a bublající zlato jednoho panáku, zatímco moje ústa hodují na druhém. Zrovna jsem se mu chystal vysvětlit, že to byla dědičná výstřednost, když se otrok najednou vzdálil s výrazem, který by v měkčích časech skrýval úsměv. Když se ale vrátil, byl však ještě zachmuřenější než předtím. Použil onen zvláštní výraz (kterému jsem, jak asi ani nemusím říkat, sám vůbec nerozuměl), že „Ani takhle to nepůjde.“ Vojáci mi za mou neúčinnou pomoc až příliš zdvořile poděkovali, od jednoho jsem přijal cigaretu, a tak jsem nakonec zůstal s výhodou—já, který jsem nestřežil železnici, nevěnoval jsem své mládí službě a možná i smrti, já který nemohu udělat pro svou zemi nic víc, než protestovat proti tomu, že je ve své osudové hodině své tísně nucena zakopávat o byrokratické kličky a ničena ubohostí a šosáckou upjatostí.

Nikdo nikdy nepřišel s nějakou racionální obhajobou fantastických zákonů a předpisů, které regulují alkoholické nápoje v této zemi. Nejsou ani puritánské, ani abstinentské, ani mohamedánské. Jsou schvalovány buď zcela bez důvodu, nebo jsou přijímány z obchodních či i zkorumpovaných důvodů, které vy nebo já neznáme. Existuje například jakási regulace, podle níž si člověk může koupit malou lahev curacaa, pokud si koupá lahev whisky nebo ginu, ale ne pokud si ji koupí s lahví piva nebo lehkého klaretu. Jakýkoliv lidský důmysl nemůže tohle opatření vyložit jako prospívající zdrženlivosti nebo jako zamýšlené ve prospěch zdrženlivosti. Prostě řečeno, je to zkrátka takhle: pokud má někdo rád trochu curacaa, uplatíte ho curaem, aby si koupil lahev ginu. Tam, kde by si mohl udělat slušné křesťanské jídlo s trochou vína a jednou sklenkou tvrdšího pití, ho za zákona obtížíte něčím, co je vskutku nebezpečné jako dynamit—něčím, po čem divoši umírali jako mouchy a co se všichni mohou naučit mít rádi jen proto, že je to levné a velmi alkoholické. Proč se dělají takováhle pravidla? Myslím, že je nemůže vysvětlit ani hloubka sektářské bláhovosti. Myslím, že se dělají proto, aby někde někomu zvedly zisky a myslím, že toto podezření se vznáší nad každou regulací, kterou v téhle věci děláme. Ano, i nad regulacemi vytvářenými v době, o které by si člověk myslil, že by mohla všechny lidi očistit lítostí a hrůzou.

Jak jsem se už zmínil minulý týden, Němci se velmi mýlí, když se domnívají, že jsou Angličané schopni se proti nim spiknout. Angličané na to nejsou ani dostatečně ďábelští, ani dostatečně diplomatičtí, pro tak ojedinělý a zlověstný plán nejsou ani dostatečně demokratičtí. Žel! To málo spiklenectví, do kterého se naše vládnoucí třídy pouštěly, nebylo proti německému lidu, ale proti anglickému lidu. Nebyl to tak jasný a vědomý plán, jako německý plán na dobytí Anglie. Byl ale mnohem úspěšnější. Obvykle tomu bývá tak, že právě ve chvíli, kdy si Angličané podmaňují nějakou cizí zemi, jsou sami podmaňováni doma. Může se zdát ošklivé něco takového říkat, historie to ale podporuje velmi ošklivými příklady. Ať kdokoli udělá seznam ohrazení—tedy obecní půdy ukradené pozemkovými vlastníky. Bude přitom muset čelit nepříjemnému faktu, že k největšímu zabírání půdy docházelo současně s velkými napoleonskými válkami. Jet to smutný příběh, ale pravdivý. Právě když se noha anglického sedláka nebo selského nádeníka nejpevněji opírala ve Španělsku či Belgii, byla nejnebezpečněji podkopávána v Hampshire nebo Kentu. Poté, co vyhnal hrozné Francouze z tolika zemí po sobě, vrátil se, aby našel zemi, ze které byl vyhnán sám. Je až příliš jisté, že ani bratrství na bojišti nezabrání veskrze nebratrskému chování doma. Je až příliš jisté, že zatímco důstojník poctivě bral hradby ztečí, jeho agent nepoctivě kácel ploty. Mohl bych vám předložit velmi mnoho příkladů téže protivné věci. Roberspierre by například nikdy nemohl vnutit Paříži své staropanenské nápady, pokud by oči a naděje všech mužů nebyly vskutku upjaty na žhnoucí pás hranice—německé a belgické hranice, kde tehdy jako dnes tolik Francouzů umíralo na život. Proto si myslím, že je nanejvýš důležité, víc v čase války než míru, neztrácet z dohledu puntičkáře, ješity a pedanty. Myslím, že je jen málo strachu před zly toho druhu, před kterými nás mají chránit zvláštní konstáblové. Nemyslím, že by většina Angličanů zrovna teď popustila uzdu svým neřestem. Ale pokud by menšina Angličanů zrovna teď popustila uzdu svým ctnostem—z toho by byla mnohem větší neplecha.

Kladu proto před čtenáře problém mých nešťastných záložáků a jejich whisky se sodou. Může mi někdo povědět, jakému veřejnému či patriotickému účelu slouží zavírání hostince o hodinu dřív, aby tak skuteční vojáci-dobrovolníci mohli dostat mírné osvěžení, o které si říkají v jediném čase, kdy si o ně nejspíš budou říkat? K čemu vlastně má tohle podivné časové omezení doopravdy sloužit? Je to ve prospěch armády? Ale vojáci už přece jsou, z povahy věci, pod mnohem přísnější disciplínou než většina ostatních mužů, a vyjma jejich nadřízených jim nikdo další žádné rozkazy vydávat nemusí. Pokud se nějaký velitel rozhodne svým mužům říct, aby se shromáždili před obědem a vyčkali tak do večeře, pak to asi, hádám, může udělat. Pokud přijde vojín opilý, pokud prostě jen přijde pozdě, pak lze (předpokládám) jeho chybu potrestat přísněji než se nedochvilnost či poživačnost trestá v soukromém životě. Je to ve prospěch hostince? Zde se zdá být velmi logické uspořádání, že ten, kdo zůstává celou noc, může celou noc pít, a rozbřesk uvítat s kvílením opileckého triumfu a to vše k velkému zvýšení veřejné pověsti a čistoty místa. Jediný piják, který svůj drink nesmí dostat, je ten, který dává jasně najevo, že si dá jen jeden. Jediný, kdo nesmí přijít je ten, kdo zcela jistě brzy odejde. Je to ve prospěch města? Myslí si tihle lidé, že není tak snadné se zpít do němoty do deseti večer, jako do jedenácti či dvanácti? Neví, že v Glasgow, a každém městě, kde se „vyhazuje“ brzy jsou ulice plné nebezpečně opilých lidí? Co je to za nápad, a co to kdy bylo za nápad, jen takhle zkrátit hodiny, kdy se smí pít?

Pronásleduje mě ukrutná myšlenka, že za všemi těmito mohutnými společenskými změnami je jen jakýsi mocný zájem. Myslím, že to není nic tak čistého a jasně řezaného, jako třeba i sekyra paní Carrie Nation. Mám obavu, že je to onen druh sekyry, kterou si lidé nosí ne aby ji používali, ale aby si ji ostřili. Vážně věřím tomu, že většina těchto moderních omezení pití vposledku nemá za cíl omezovat nezřízené pití, ale jen zvyšovat nezřízené bohatství. Jsem ale zcela připraven svůj pohled přehodnotit, pokud mi někdo může vysvětlit, jak to, jakkoliv nepřímo či vzdáleně může podporovat střídmost a střízlivost.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 198-202, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988