Kapitola IX.: Belfast a náboženská otázka

Chapter IX. Belfast and the Religious Problem
Cítil jsem v Irsku jen velmi málo z onoho oblaku snů, který jakoby přelétal nad tolika irskými básněmi a impresemi. Tenhle náznak mystického spánku má skutečný smysl, ale neznamená to, co by si většina z nás myslela, a nenajdeme jej tam, kde bychom většinou očekávali. Naopak, snad neživější a nejsilnějším dojem, který ve mně ten národ zanechal bylo to, že byl snad až nepřirozeně probuzený, skoro bych mohl říct, že Irsko trpělo nespavostí. To platí nejen doslovně, o oněch ohromných rozpravách, dlouhotrvajících počínáních bohatých a neklidných intelektů, které dokáží spálit celé noci, od soumraku do svítání. Je to pravda jak o pochybné, tak o potěšující stránce a povaha má cosi společného s morbidní bdělostí a dokonce protivností nespavosti. Jeho bdělost je nejen nadlidská, ale někdy i v pravém slova smyslu nelidská. Jeho intelektuální jasnost nemůže odolat pokušením k intelektuální krutosti. Kdybych měl v jedné větě shrnout jednu chybu, kterou i Irů doopravdy nacházím, pak bych to udělat a věru jednoduše. Řekl bych, že mě rozesmutnilo, že jsem je měl rád víc, než se oni měli rádi navzájem, Je ovšem naší svrchovanou pitomostí, že se tohle vždycky chápe tak, že Irsko jakýsi Donnybrook Fair. Ve skutečnosti je to pravý opak jen nějaké hrubé a nezodpovědné pranice. Ani zdaleka do sebe netlučou černými dubovými holemi, mnohem spíš se bijí rapíry, jejich pokušení spočívá právě ve v tom jak hezký, ba delikátní je takový výpad. Jsou tu samozřejmě mnozí, kteří národní ironii neužívají tak smrtícím způsobem, ten je ale docela běžný dokonce i pro ty, kdo jím trpí a já po nějaké době začal trochu chápat ono břímě z hořkosti řeči, které se tolikrát opakuje v písních pana Yeatse a dalších irských básníků.
„Though hope fall from you and love decay Burning in fires of a slanderous tongue.“ (Třebaže ztratáš naději a láska pomine, strávená v plameni pomlouvačných řečí pozn. překl.)
Na té hořkosti ale není nic zasněného, nejhorší na ní je, že kritika má vždy velmi jasný a logický odstín pravdy. My, kdož jsme to ho dali Irům hodně k odpouštění tu nejsme tu od toho, abychom jim drželi přednášky o odpuštění. Pokud by se ale vrátil někdo, kdo jim má právo kázat, pokud by se vrátil sv. Patrik a kázal jim, zjistil by že za celé ty věky bolesti a utrpení, nic neubylo ani neselhalo z víry a cti a vytrvalosti. Myslím ale, že by mohl říct, na což já právo nemám, slovo o lásce.
Irština je vskutku v jednom rozhodujícím smyslu velmi poetická, a to v tom smyslu, že dává zvláštní a vážné společenské uznání poesii. Mluvíval jsem někdy o fantasii, že lidé ve zlatém věku mohli spontánně promlouvat ve verších a je vážně pravda, že polovina irských řečí se odbývá ve verších. Z citací se stává recitace. Je ale až příliš rytmická na to, aby připomínala naše divadelní recitace. To je jedna z mých nejsilnějších a nejpříjemnějších vzpomínek a jeden z nejuchopitelnějších důvodů, proč jsem se cítil tak mimořádně dobře v Dublinu. Byl to ráj básníků, kde by člověku, který měl chuť zmínit jednu či dvě knihy ze Ztraceného ráje nebo vysvětlit, co má na mysli s použitím celé balady Ancient Mariner rozuměli lépe, kdekoliv jinde. Čím více si ale této národní vlastnosti všímáme, tím méně ji budeme zaměňovat za cokoliv jen nezodpovědného či i jen emotivního. Pravdu řekneme nejstručněji tak, že poesie hraje roli hudby. V každém slova smyslu je to společenská záležitost. Poetický večer je stejně přirozený jako hudební večer a jelikož je tak přirozený, říká se pak o něm, že je umělý. Zrovna tak, jako v některých kruzích „Hrajete? “ znamená spíš „Copak vy nehrajete?“, v těchto irských kruzích by člověk spíše vyvolal překvapení tím, že by recitoval, než že by nerecitoval. Nepřátelský kritik, vůbec irský kritik, by mohl říct, že Irové jsou poetičtí, protože nejsou dostatečně musikální. Dokážu si představit, že by pan Bernard Shaw něco takového řekl. Dalo by se na to ale odtušit, že nejsou jen musikální, protože odmítají být jen tak emotivní. Je mnohem pravdivější říct, že dávají poesii rozumné místo, spíše než, že jakékoliv konkrétní poetice dovolují, aby si zahrávala s rozumem. „Já ale, jehož přednosti jsou definicemi analytické mysli,“ říká pan Yeats a kdokoliv se v té atmosféře nacházel ví, co měl na mysli. Nakolik se takové odlučují od rozumu, mají spíš sklony k rituálů než k rozvratu. Poesie je v Irsku tím, čím je v Americe humor, je institucí. Angličan, který je vždy, v dobrém i zlém, amatér to vždy bere nahodilejším, ba náhodnějším stylem. Musíme tu vždy mít na mysli, že dávná irská civilisace měla poesii vyššího řádu, která nebyla jen mystická, ale spíše matematická. Keltské verše mají, podobě jako keltské ornamenty v sobě velmi mnoho z geometrických vzorců. Pokud tohle bylo iracionální, pak tomu tak nebylo z přebytku emocí. Spíše by se to dalo popsat jako iracionalita z přebytku rozumu. Starodávná hierarchie minstrelů, každý jejíž stupeň měl vlastní složité metrum, nasvědčuje tomu, že na něčem tak nelidsky civilisovaném bylo cosi čínského. A přece je tahle zničená etiketa v Irsku jaksi ve vzduchu a muži a ženy se podle ní pohybují, jakoby sledovali kroky nějakého ztraceného tance.
Ať už se tedy zabýváme tím, v jakém smyslu jsou Irové hádaví, nebo v jakém smyslu jsou opravdu poetičtí, zjišťujeme, že nás obojí vede zpět k stavu jasného bdění, který se jeví pravým opakem pouhého snu. Irsko je v obou případech kritické, ba sebekritické. Hořkost nad níž jsem se opovážil hořekovat není irskou hořkostí vůči Angličanům, již bych musel považovat nejen za nevyhnutelné, ale i za ospravedlnitelné. Jde o irskou hořkost vůči Irům, poznámky jednoho upřímného nacionalisty o jiném upřímném nacionalistovi. Podobně mají sice Irové zálibu v poesii, o básnících to vždy neplatí a v jejich konversacích na toto téma bývá satiry víc než dost. Řekl jsem, že polovina řečí může tvořit poesie, skoro bych mohl říct, že druhou polovinu tvoří parodie. To všechno se dá označit za přebytek bdělosti a realismu, množství lidí bdí a modlí se, ale i to, kdo se nikdy nemodlí, nepřestávají nikdy bdít. Pokud si idealisují spánek, dělají to jako, ti kdo nespí, skoro by se dalo říct, že sní o snění. Pokud je nějaký sen pronásleduje, tak jako něco, co jim uniká a vskutku, některé z jejich nejlepších básní jsou spíš o hledání pohádkové říše, než o jejím nalezení. Při tom všem se dá ale říct, že bylo v Irsku jedno místo, kde se zdálo, že bych tohle spíš našel než hledal. Bylo jedno místo, kde to vypadalo, jako bych měl samotný sen ve svém držení tak, jako může člověk vidět zdálky nějaký oblak spočinou nad kopcem. Sen se tam, jako touha i poblouznění současně, vznášel nad celým městem. Tím místem byl Belfast.
Takový popis lze ospravedlnit dokonce doslovně a v detailu. V severním Ulsteru mi jeden člověk řekl, že slyšel matku, jak své děti varuje před nějakou tůní, rybníčkem či nějakým podobným nebezpečným místem slovy: „Ne abyste tam chodili, jsou tam papeži.“ Místo kde je něco takového možné říct se v porovnání s Anglií podobá říši elfů. Pokud to není zrovna úplně země vil, je to jistě země goblinů. Na představě takového jezírka plného těchto prazvláštních elfů, jak se tam podobni čolkům hemží každý se svou trojitou korunou či zkříženými klíči. V tom je rozdíl mezi touhle průmyslovou oblastí a průmyslovou oblastí v Anglii, třeba Manchesterem. V Manchesteru je hodně houževnatých nonkonformistů a není pochyb, že některá ze svých výchovných varování obracejí proti systému představovanému arcibiskupem z Canterbury. V Manchesteru ale nikdo, ať by to byl já nevím jaký nonkonformista, dětem nikdy neříká, že by se v nějakém rybníčku množili arcibiskupové z Canterbury, malí goblini s kamašemi a v zástěrách. Dalo by se o mluvit o tom, že tenhle druh čolků může pocházet jen z velmi stojatého jezírka. Ať už se na to ale díváme jakkoliv, zůstává pravdou už to, že takový paradox lze dokázat už jen z věcí tak povrchních jako jsou pověry. Protestantský Ulster přímo čpí pověrou, právě její silný puch přichází z Belfastu jako prudká rána a odlišuje jej od Birminghamu či Brightonu. Pro mě je ale v pověře lidského a téměř polidšťujícího a vážně si myslím, že takové přetrvávající legendy o papežovi coby bytosti stejně vzdálené a odlidštěné jako král Kanibalských ostrovů sloužily jako jakýsi negativní folklor. A stejně tak lze říct, nakolik je to pravda, že si podnikatelská provincie zachovala zrovna tak theologii jako mythologii. Všude tam, kde lidé jsou dosud theologičtí je pořád nějaká šance, že budou logičtí. A v tomhle může být kalvinista z Ulsteru víc katolickým Irem, než si lidé obecně uvědomují a vůbec než si uvědomuje on.
Kolem záležitosti belfastské bigotnosti či fanatismu je přehršel útoků i obran, ale bigotnost není to na Belfastu to zdaleka nejhorší. Není to ani ten nejsilnější příklad toho, co mám na mysli, když říkám, že Belfast doopravdy žije ve snu. Další chyba společnosti, která vskutku stojí víc za zmínku má věru náboženské kořeny, protože skoro všechno v dějinách má náboženské kořeny, a zejména skoro všechno v irských dějinách. O onom theoretickém počátku v theologii něco povím za chvíli, zde stačí, když řeknu, že význačnější a praktičtější zlo vyprodukovala v posledku theologie sama svým zvykem nebýt theologická. Je to konfese, ale není to víra. Nakolik má ulsterský protestant víru, je to docela příjemný chlapík, i když možná ne zas tak příjemný jak si o sobě sám myslí. A to je ta propast. Stručně ji lze popsat tak, jak jsem často říkal v podobných debatách, že protestant obyčejně řekne „Jsem dobrý protestant,“ kdežto katolík vždy řekne „Jsem špatný katolík“.
Když říkám, že Belfast je ovládán snem míním to v přísně psychologickém smyslu, že totiž cosi uvnitř mysli je silnější než vše mimo ni. Nesmysl a nerozum je nejen silnější než rozum, ale silnější než smysly. Idea, již má člověk v hlavě může zastínit a zaslepit oči v téže hlavě. Velmi vážení a laskaví podnikatelé mi řekli, že v Belfastu neexistuje chudoba. Netvrdili, že by tu bylo méně chudoby, než se obyčejně říká, nebo méně chudoby, než bývalo dřív, nebo méně než v jiných podobných místech. Říkali, že tam není žádná. Jako poznámka o zemském ráji, nebo novém Jerusalému by to bylo poutavé. Jako poznámka o ulicích, jimiž jsme i já i oni chvíli před tím prošli to byl triumf čirého šílenství lidské představivosti. Tito přední belfastští občané mě přijali tím nejlaskavějším a nejzdvořilejším způsobem, a já o nich nechci říkat nic kritického vyjma toho, co je nutné pro praktické potřeby jejich země a moje. Vskutku si ale myslím, že největší kritikou o nic je to, že by nechápali, co se tou kritikou myslí. Přioději to proto v podobenství, které nebude o nic horší proto, že to byla i skutečná příhoda. Když mi bylo řečeno, že v Belfastu není chudoby, mírně jsem podotkl, že lidé musí mít hodně ojedinělý vkus pokud jde o oblékání. Byl jsem velmi vážně ujištěn, že mají vskutku zcela jedinečný vkus v odívání. Zanechalo to ve mně jakýsi obecný dojem, že nosit košile či kalhoty zdobené v nepravidelných rozestupech velkými dírami byla prominutelná forma hejskovství nebo modní výstřednosti. Mezi vzpomínkami z mého života bude vždy přebývat jedna s niterným potěšením jedna na chvíli, kdy jsem právě s těmito otci města scházel po schodech hotelu, když se tu před námi objevil jeden z nejotrhanějších z otrhaných malých chlapců jaké jsem kdy viděl a chtěl penny. Penny jsem dal a v tu chvíli se skupina podnikatelů změnila v rozzuřený dav a začala křičet: „Proti zákonu! Proti zákonu!“ a odtáhli ho pryč. Doufám, že není příliš nemilé být tak velmi pobaven pohledem na bandu radních, jak s takovým zápalem zahánějí osamělé dítě jako by to byla toulavá kočka. Tak či tak nevěděli, co činí a, což je horší, nevěděli, co neví. A kdybych jim řekl, jaká legenda by se z toho hocha dala udělat v křesťanštějších věcích světa.
Jde tu o to, že na špatnost poblouznění nespočívá v bigotnosti, ale v marnivosti. Nejde o to, že takový člověk z Belfastu si myslí, že je v právu a má pravdu, protože na to má právo každý slušný člověk. Problém je, že on si myslí, že je dobrý, pokud ne výborný a to je pohodlné přesvědčení, ke kterému slušný a poctivý člověk nemůže dojít jinak, než cestou intelektuální nepoctivosti. Od křesťanského zdravého rozumu tohoto ducha odděluje to, že jde takové poblouznění, jak už to u nejšílenějších bludů bývá je toliko egoistické. Je to prostě potěšení z toho, že člověk o sobě smýšlí nezřízeně dobře a dopřávat si takového potěšení bez omezení znamená mnohem větší oslabení než popíjení nebo rozhazování. Ono ovšem kolem ega buduje neskutečný vesmír tak dokonale, že kritiku světa nelze cítit ani pro světské účely. Mohl bych předložit mnoho příkladů tohoto fenoménu v Belfastu ve srovnání třeba i s Birminghamem nebo Manchesterem. Manchesterský starosta toho o obrazech mnoho neví, ale zná lidi, kteří o nich ledacos ví. Ovšem v Belfastu tamní činovníci vystaví neskutečně šíleně špatný obraz jako mistrovské dílo jen proto, že oslavuje Belfast. V Manchesteru, co by kamenem dohodil od pana Charlese Rowleye by si nikdo takový obraz vystavit netroufal. Na estetice mi sejde poměrně málo, ale ještě zřejmější je to v ethice. Tihle lidé jsou tak úplně odtržení od křesťanštější tradice, že je je snižuje už samo jejich vychloubání a když se chtějí vyvyšovat ohromně se snižují. Nikdy je ani nenapadne, že jejich podivné vnitřní standardy nemusí být pro lidi z vnějšku vždy dvakrát působivé. Jeden velký zaměstnavatel mi představil několik svých velmi inteligentních zaměstnanců a tak mohu hned přisvědčit, jak mnoho je upřímnost velkého belfastského pobluzení rozšířená i mezi chudšími lidmi v Belfastu. Jenže upřímná snaha jich i jejich pána přesvědčit mně, že unie s katolickou většinou pod Home Rule je pro ně nesnesitelná se nesla celá na jednu notu, která se opakoval jako refrén: „Nechceme, aby nějací takoví dělali zákony pro lidi jako jsme my.“ Podle všeho jim nikdy ani nepřišlo na mysl, že to není žádná velká ukázka morálky a že posuzováno podle pohanské verecundia nebo křesťanské pokory či moderníhoi demokratického bratrství to byla prostě jen snobská poznámka. Člověk o kterého jde v tom je naprosto nevinně, nemá ani potuchy o skromnosti, či i jen falešné skromnosti, on je prostě nadřazený, ba považuje za nadřazenost, nadřazenost si nárokovat.
A právě tady se nemůžeme vyhnout theologii, protože se nemůžeme vyhnout theorii. Jde totiž o to, že dokonce i v theorii se obě náboženské atmosféry navzájem liší. O tom, že odlišnost má historické a náboženské kořeny nelze doopravdy pochybovat, v každém případě to jsou ale kořeny hluboké. Podstatou kalvinismu byla jistota spasení, podstatou katolicismu je nejistota spasení. Moderní a materialisovanou formou oné jistoty je nadřazenost, víra člověka v pevně danou aristokracii lidí jako je on sám. Pravda o niž tu jde, je taková, že přinejmenším nyní se ona nadřazenost stala jak naukou, tak čímsi, co si člověk dopřává. Pochybuji, že by tato krajní protestantská škola věřila v křesťanskou pokoru, byť i jen jako v ideál. Pochybuji, že by se ti upřímnější mezi nimi i jen hlásili k tomu, že v ni věří. Jasně je to vidět ze srovnání s dalšími křesťanskými ctnostmi, jichž tento upadlý kalvinismus nabízí alespoň nějakou variantu a to i těm, kdo si myslí, že jde spíše o zvrácenost. Puritanismus je variantou čistoty, i kdyby bychom ji považovali za parodii na čistotu. Filantropie je verzí dobročinnosti, i kdybychom ji považovali za parodii dobročinnosti. V celém tomhle podnikatelském protestantismu není žádná verze, žádná varianta pokory, dokonce ani parodie pokory. Pokora není ideál, není to dokonce ani pokrytectví. Neexistuje žádná instituce, žádná přikázání, žádné běžně užívaná slova, žádný lidový vzorec vyprávění nebo příběh, který by komukoliv jakkoliv řekl, že existuje cosi jako hrozba duchovní pýchy. Je tu zkrátka myšlenkový a pocitový směr, který zcela jistě považuje sebeuspokojení za sílu a to v protikladu k silné křesťanské tradici ve zbytku země, která ji naopak považuje za slabost. To je skutečná otázka, o kterou jde v moderním sváru v Irsku, a ten svár není omezen na Irsko. I Anglie byla hluboce nakažena touto farisejskou slabostí, jak jsem ale už řekl, Anglie bere věci neurčitě, kdežto Irsko je bere velmi výrazně a živě. Lidé z Belfastu své město předkládají jako cosi svrchovaného, jedinečného a nepoměřitelného a mají skoro pravdu. V průmyslové oblasti se mu v této zemi nic přesně nepodobá, ale při tom všem byl boj proti jeho náboženství arogance sveden jinde a na větším poli. Je tu ještě jedno centrum a citadela, z nichž tato theorie síly v autosugerovanou nadřazenost pohrdala křesťanstvem. Bylo město, jež bylo sokem Belfastu a jméno toho město bylo Berlín.
Zdá se mi že historikové všech náboženství a žádného ještě mohou dospět k tomu, že budou považovat za historický fakt to, že protestantská reformace (přinejmenším v té podobě, jíž nabyla) byla barbarským úpadkem, podobný prušáctví, jež bylo posledním a nejvyšším produktem protestantismu. Ať už to ale bude jakkoliv, pro historiky bude vždy zajímavé si všimnout, že protestantismus vydal jisté zvláštní a typické věci, které stojí za zkoumání bez ohledu na to, zda se nám libí nebo ne. A řekl bych, že jednou u jeho vlastností bylo, že dokázal vytvářet instituce, které velmi rychle nabývaly moci a bohatství, které svět v jisté chvíli považoval za neporazitelné a o kterých svět v následujícím okamžiku zjistil, že jsou nesnesitelné. Bylo tomu tak s celou onou kalvinistickou theologií, jíž je dnes Belfast jediným zbylým věrozvěstem. Bylo tak tomu, i v naší době, s celým oním průmyslovým kapitalismem, jehož je Belfast nyní obleženým a skoro opuštěným předsunutým ležením. S Berlínem to bylo stejně jako s Belfastem a vytříbený Prus by si skoro mohl stěžovat na jakousi proradnost s níž svět procitl a shledal ho nedostatečným a reagoval tak náhle, až jej to učinilo bezmocným jen chvíli poté, co bylo považováno za všemocné. Takové věci vypadají jako věčné a pak se z nich v jednom záblesku stanou věci minulosti.
Belfast je starožitná novota. Takové věci jsou omlouvány, že jsou parvenu ještě tehdy, když vyjde najevo, že jsou passé. Kupříkladu jen tím, že se seznámí s některými spory kolem belfastského shromáždění, si může Angličan uvědomit, že mentalita belfastského předáka není ani tak podobná té, již měl dávný whig ze sedmnáctého století, jako spíše té, která byla vlastní mnohem bližšímu radikálovi z devatenáctého století. Je konvenční spíš po viktoriánském, než po willimasovském způsobu a je méně omezován oranžským bratrstvem než cobdenským klubem. Tenhle fakt je nanejvýš úspěšně překreslen a překryt velkými štětci našeho stranického systému, který dovede zakrývat tolik do očí bijících faktů. Téhle unionistické straně v Irsku jde hodně o to, aby odporovala hlavním reformám, které obhajuje unionistická strana v Anglii. Politický humorista, který by chápal belfastskou cobdenovskou a birminghamskou chamberlainovskou tradici by si mohl užít hodně a hodně legrace , když by se od jedné odvolával k druhé a Belfastu blahopřál k smělým ochranářským doktrínám převažujícím v Irsku a napomínal pana Bonara Lawa a tarifní reformátory, aby nikdy nezapomínali na to, jak Belfast bojoval za posvátné principy volného obchodu. Ovšem fakt, že belfastská škola je vlastně jen manchesterská škola je jedn z aspektů této obecné pravdy o náhlém upadnutí to zastaralosti, náhlém odchodu do penze. Celý pochod manchestrského industrialismu se nejen zastavil, ale obrátil, celé jeho postavení je obchváceno novými silami přicházejícími z nových směrů, bohatství rolnictva mu přehrazuje cestu vpředu, generální stávka se hrozivě vztyčila vzadu. Podivné mračnou marnivosti, která chrání sebe sama může může Belfastu ještě pořád umožňovat, aby věřil v Belfast, ale Británie v Belfast doopravdy nevěří. Pojetí progresivního protestantismu v Irsku podryly síly mnohem širší a hlubší než politika. Sám bych řekl, že už jen anglický vzestup a nástupnictví se na onom ostrově stalo intelektuálně nemožným v den, kdy Shaftesbury předložil první zákon o továrnách a ode dne, kdy Newman publikoval první stránky své Apologie. Oba muži byli dozajista toryové a nejspíš i unionisté.
Ani jeden nebyl spojen s tématem a nebyli ani nijak spojeni navzájem, jeden nenáviděl papeže a druhý Osvoboditele. Jenže od první události nebyl už nikdy industiralismus samozřejmý, právě tak jako protestantismus nebyl už nikdy samozřejmý po druhé události. A k tomu, aby bylo možné omlouvat anglickou vládu v Irsku bylo zapotřebí strmě čnící očividné nadřazenosti. Takové zlo mohou totiž lidé páchat jen na základně přesvědčení, že nesporně konají dobro.
Před válkou si někteří oranžisté dopřávali vytříbeného rétorického srovnávání Viléma Pruského a Viléma Oranžského a otevřeně tvrdili, že nový protestantský vysvoboditel ze severu vzejde ze severu Německa. Mí umírněnější hostitelé v Belfastu mě ujišťovali, že takové oranžisty nelze považovat ani za representativní, ani za zodpovědné. Nebo že se k tomu nemohu definitivně vyjádřit. Oni oranžisté nemuseli být representativní, ani nemuseli být zodpovědní, ale jsem si docela jist, že měli pravdu. Myslím, že ti chudáci fanatici byli nervu historické pravdy mnohem blíž, než profesionální politici jako Sir Edward Carson nebo průmysloví kapitalisté jako Sir George Clark. Pokud by ve světě kdy existovala nějaká přirozená aliance, byla by to aliance mezi Belfastem a Berlínem. Fanatici mohou být blázny či hlupáky, mají ale světlo, v němž mohou i bláhové věci poplést lidi moudré. Bigotnost je tím nejjasnějším bodem Belfastu, protože je-li světlo v jeho těle temnotou, pak je pořád ještě jasnější než temnota. S vizí, jež se všemi směry vydává s energií a velikostí náboženství pronikli tito muži vskutku do tajemství a smyslu čtyř století protestantismu. Jejich protestanstvím je prušáctví, a to ne jako nadávka, ale jako pojem abstraktní a nestranné ethické vědy. Belfast a Berlín jsou na stejné straně v nejhlubší ze všech duchovních otázek, o které šlo ve válce. A to byla jednoduše otázka, zda je pýcha hřích a tedy slabost. Moderní mentalita, nebo její velká část se vážně zabývala názorem, že je slabost odzbrojit kritiku sebekritikou a že je silou vzdorovat kritice sebedůvěrou. To byla these na jejímž základě se Berlín dal do boje se starší evropskou civilisací a kvůli které se Belfast dal do boje se s starší irskou civilisací. Je možné, jak jsem už naznačil, že tahle protestanská pýcha je starý kalvinismus, s jeho pevně daným vyvolením pouhé hrstky lidí. Je možné, že protestantismus jen pohanství s jeho grobiánskými bohy a obry přežívajícími v divočejších koutech na severu. Je možné, že sám kalvinismus byl návratem pohanství. Jsem si v každém případě jist, že tato nadřazenost, která dokáže lidi ovládat jako noční můra se může právě tak jako noční můra vytratit. A mám silné podezření, že v této věci, podobně jako v záležitosti vlastnictví tak jak ji vidí rolnictvo, se ukáže, že skutečnou civilisací je civilisace starší a že zdravější společnost se vrátí k tomu, že bude pýchu považovat za mor, tak jak se k tomu, že ji považují za morovou nákazu vrátili socialisté. Starou tradicí křesťanstva bylo, že nejvyšší formou víry byla pochybnost. Byla to pochybnost člověka o jeho duši. Obdivuhodně mi ji vyjádřil pan Yeats, který je nyní předním zastáncem katolického pravověří, když se vyslovil, že dívá přednost středověkému katolicismu před ve srovnání s moderním humanitářstvím. Řekl: „Tehdy lidé přemýšleli o svých vlastních hříších a nyní pořád uvažují o hříších druhých.“ Dokonce i podle protestantské zkoušky pokrokem to vypadá, že je pýcha zachvácena jakousi předčasnou paralýzou. Pokrok je nadřazeností vůči sobě a nadřazenost vůči druhým ho zmrtví a zastaví. Ještě jasnější je celá věc po zkoušce poesií, která je mnohem pevnější a trvalejší než pokrok. Nadčlověk může být jakousi básní, ale nikdy nemůže být jakýmkoliv druhem básníka. Čím víc se pokoušíme analysovat onen podivný prvek údivu který je duší veškerého umění, tím víc si budeme všímat, že musí záviset na jakémsi podřízení já slávě existující za ním, ba jemu navzdory. Vždy když člověk tvoří cítí se jako tvor. Když tesá katedrálu, dělá to proto, aby vysochal monstrum, které ho může pozřít. Jenže nitzscheovský přízrak spolykání světa je jen jakýmsi zíváním. Když evoluční anarchista rozbil všechny vazby a zákony a konečně může svobodně mluvit, zjistí že nemá co říct. A tak německé písně pod císařským orlem utichly stejně jako zpěvný pták pod sokolem a tak jen tu a tam a vzácně belfastský podnikatel lyricky uvolní svou duši. K tomu, aby napsal báseň o Belfastu, stylem vyladěnou tak, aby technicky odpovídala belfastským obrázkům, musí získat pana Kiplinga. Zde je pravá Tara umlklé harfy a trůn a příbytek snu, a právě zde keltší pesimisté budou mlčky plakat na konci písně. Vytrubovat do světa samochválu se neukázalo jako dobré hudební vzdělání.
Logika velí, aby moudrý muž vždy zapřahal vůz před koně. Tím se rozumí, že bude vždy cíl nadřazovat prostředkům když se zabývá nějakým problémem jako celkem. Nestaví si vozík, aby koni dával cvičení. Používá koně, aby vozík a cokoliv v něm, tahal. Veškeré moderní uvažování vykazuje tendenci udělat z pouhého politického tažného zvířete dělat cosi důležitějšího, než je vůz, který má táhnout. To vedlo k tomu, že všechny tyto duchovní otázky byly odmítnuty ve prospěch toho, co se označuje za sociální otázky a to je pro věci typu náboženské otázky v Belfastu příliš povrchní postup. Je tu náboženská otázka a nelze na ni dát nenáboženskou odpověď. Nedá se k ní postavit omezením křesťanské víry, ale spíš rozšířením činné křesťanské lásky. Pokud ale někdo tvrdí, že není rozdílu mezi protestantem a katolíkem a že oba se mohou chovat a jednat naprosto stejně všude vyjma kostela a kaple, tak zběsile pádí na tažném koni zatímco zapomněl zapřáhnout vozík. Náboženství, to není kostel, kam člověk chodí, ale vesmír, ve kterém žije a pokud na to nějaký skeptik zapomíná, pak je ten nejbláznivější fanatik mlátící do oranžského bubnu kvůli bitvě u Boyne lepší filosof než on.
Mnozí nevzdělaní lidé v Belfast, a někteří vzdělaní, věří docela upřímně, že římší kněží jsou zlosynové, kteří jen čekají, kdy by mohli znovu zažehnout ohně inkvisice. Ovšem ze dvou prostých důvodů jsem to odmítl brát za důkaz čehokoliv jiného než jejich upřímnosti. Za prvé proto, že ty příběhy, když se rozebraly na svůj pravdivý základ, se obvykle změnily v záhadu chudých římských katolíků, kteří dávají peníze svému náboženství a podle všeho jimi neopovrhovali ani tak kvůli jejich závislosti na kněžích jako spíš kvůli nezávislosti zaměstnavatelů. Druhý důvod pochází právě tak z mé vlastní zkušenosti jako z běžné znalosti ohledně protestanské pozemkové šlechty na jihu Irska. Jižní unionisté mluvili docela bez tohoto zvláštního děsu z katolických kněží nebo rolníků. Hromovali nad nimi nebo se jim vysmívali zrovna tak jako lidi hromují nebo se vysmívají svým sousedům, ale zjevně se toho, že by je kněz upálil nebáli o nic víc, než že je sežere. Kdyby byli kněží tak černí, jak je protestanti líčí, pak by se chovali nejhůř tam, kde jsou součástí většiny a menšina by o nich věděla to nejhorší. Bylo zřejmé, že Belfast se držel bigotnější tradice ne proto, že toho o kněžích věděl víc, ale proto, že je znal méně, ne proto, že se přesně trefil, ale proto, že byl terč nedostupný. Ještě obecnější iluzí a bludem byla myšlenka, že všichni Irové z jihu pořád jen sní a nic nedělají. Poukazoval jsem, že ti tohle bylo v rozporu s konkrétní zkušeností, protože všude po celém světě musí člověk, který se živí na malé farmě musí pracovat opravdu velmi tvrdě. Jako historický fakt má stará představa, že irský rolník nepracuje ale jen sní, velmi prosté vysvětlení. Prostě to jen znamená, že nepracuje pro kapitalistův zisk, ale sní o dni, kdy bude pracovat ve vlastní prospěch. Je ale možné, že v tradici existovala tahle pokroucená pravda, že když svobodný rolník rozšiřuje svou vlastní práci, tak tvoří i svou dovolenou či svátky. Neprolenoší celý den, ale může si polenošit kdykoliv během dne, nezasní se kdykoliv má chuť ale sní pokaždé, když se tak rozhodne. Slavný belfastský továrník, schopný člověk, který ale kroutil hlavou nad nevysvětlitelnou převahou kněží, mě ujišťoval, že měl na jihu rolníky, kteří nedělali vůbec nic v nejpodivnějších časech a že to je nesporně rozdíl mezi farmou a fabrikou. Týž gentleman mi ukázal obrovský lodní náklad ve velkém přístavu s veškerou mašinerií a přepravou, která s tím souvisí. Žádný člověk s představivostí nezůstane bez citu vůči titánským pokusům jeho plemene, ani nepopře temnou poesii oněch výhní, které by dělaly čest Vulkánovi, či těch kladiv hodných Thora. Jak jsme ale tak stáli v docích, zeptal jsem se svého průvodce: „Zeptal jste se někdy, k čemu je tohle všechno dobré?“ Byl to inteligentní člověk, exsulant z metafysického Skotska a věděl, co mám na mysli. „Nevím,“ řekl, „možná jsme jen hmyz budující korálový útes. Nevím, k čemu je dobrý korálový útes.“ „Možná,“ odpověděl jsem, „že právě o tom sní rolník a právě proto naslouchá kněžím.“
Zdá se totiž, že tu máme módní omyl v tom smyslu, že náboženská rovnost je cosi, co je třeba udělat a vyřídit, abychom se mohli dát do skutečné záležitosti politické rovnosti. Filosoficky vzato je pravdou pravý opak. Politická rovnost je něco, co je potřeba provést a vyřídit, abychom se mohli pustit do reálnější záležitosti nábožentví. V Abbey Theatre jsem viděl mocně působivou hru pana Johna Ervina nazvanou The Mixed Marriage (Smíšené manželství), kterou si pamatuju už jen kvůli tomu, jak krásně v ní hrála slečna Maire O’Neill. Jako hra mnou to představení ovšem velmi pohnulo, i když jsem měl pocit, že přítomnost tohoto omylu ji poněkud poškozovala. Vypadalo to, že schisma dramatikovi vadí jen proto, že se plete do stávky. Jenže jediným cílem stávky je svoboda a jediným cílem svobody je život, věc veskrze duchovní. Zrovna ekonomická svoboda by zasloužila být odbyta mávnutím ruky, tak jak tihle lidé odbývají theologii. Nabýváme jí jen proto, abychom na ni zapomněli. Je správné, aby lidé měli domy, správné aby měli půdu, je správné, aby měli zákony, které jejich půdu a zemi chrání, ale to vše jsou jen nástroje, jen mašinerie, které mají ulehčit plahočící se duši. Dům je jen jevištěm, které kulisáci postavili, aby se na něm mohlo odehrávat to, co pan J. B. Yeats nazval „dramatem domova“. Všechny nejdramatičtější věci se odehrávají doma, od narození po smrt. To, co si člověk o těchto věcech myslí, to je jeho život a nahradit je rozruchem volebních kampaní a legislativy znamená se potloukat mezi kulisami a kladkami na špatné straně jevištní scény a nikdy neodehrát představení. A ono představení je vždy hrou o zázracích a jméno hrdiny zní Kdokoliv.
Když jsem se vrátil u pusté nádhery moře a pobřeží v Donegal a znovu uviděl náměstí se zahradou a sochou před dublinským hotelem nevěděl jsem, že se vracím k něčemu, co by mohlo být označeno docela dobře, za cosi ještě pustějšího. Když jsem totiž vešel do hotelu poprvé jsem zjistil, že byl plný hrozné tragedie Leinesteru. Častokrát jsem viděl smrt v domácnosti, ale nikdy ne smrt decimující obrovský hotel a na prázdných židlích po mužích a ženách, s nimiž jsem tak ledabyle povídal jen před pár dny bylo cosi podivně šokujícího. Bylo to skoro jako by bylo tragičtější přervání těchto triviálních řečí než celoživotních pout. Byla tu ale přítomná právě tak veškerá lidská důstojnost vedle tragedie a byl jsem rád, že dřív než jsem Irsko opustil viděl jsem ušlechtilejší stránku anglo-irské posádky a poznal lidi své vlastní krve, jakkoliv pomýlené, kteří takhle snášeli konec věcí. Spolu se špatnými zprávami z moře přišly lepší zprávy z války, Mangin provedl překvapující úder, který odřízl Němce pochodující na Chalons a se všemi emocemi byť dočasného exulanta jsem věděl, že má země je v bezpečí. Současně přicházející dobré a špatné zprávy nějak obracely mé myšleny víc a víc k Anglii a ke všemu vnitřnímu humoru a ostrovní přivětivosti, jež snad bude někdy dopřáno pochopit i Irům. Když jsem se další lodí, která vyrážela z irského přístavu vypravil k domovu a wicklowské kopce mizely za zádí v slabém a deštěm promočeném slunečním svitu měl jsem při tom všechny ty nejprostší ze starodávných chutí s nimiž se má člověk vracet zpět do vlasti. Nedá se ale popřít, že se mě držel jeden pocit ohledně Irska, jeden pocit, který si nemohu přivézt do Anglie a který na mně volal jako země elfů s tolika šťastnými postavami od Pucka po Pickwicka. Jak jsem se tak díval na deštěm smáčené kopce věděl jsem aspoň tolik, že se dívám, možná naposledy, na cosi zakořeněného v křesťanské víře. Alespoň tady byla byl křesťanský ideál něčím víc než ideálem, byl ve zvláštním smyslu reálný. Byl tak skutečný, že se objevoval dokonce ve statistikách. Byl tak očividný, že ho viděli dokonce i sociologové. Byla to země, kde naše náboženství dokonce i svou vizi učinilo viditelnou. Učinilo populárními dokonce i své nepopulární ctnosti. V časech, kteé přijdou, musí být místem konečné zkoušky, která prokáže, zda je údělem lidu, který ono jméno vezme vážně a dokonce se ho pevně chopí, utrpení nebo úspěch.
Zatímco se přede mnou odvíjelo hornaté pobřeží viděl jsem optickou ilusi, možná jsem ji viděl už dřív. S tím jak se objevovaly další šíře pobřeží a vysoké linie hor zdálo se mi, že celá země se nevzdaluje ale přibližuje, jako by něco otevíralo svou náruč světu. Nahodilý cár slunečního svitu spočinul, jako roztržený praporec, na kopci, kterému Irové tuším říkají Hora zlatých kopí a já si dokázal představit postupující kopí a praporec. A bleskově jsem se rozpomněl, že muži z tohoto ostrova jednou vyšli ne s pochodněmi dobyvatelů a ničitelů, ale jako misionáři v samé půlnoci temného věku na počátku středověku jako množství svící, jež byly světlem světa.
Konec

Reklamy

Kapitola VIII.: Příklad a otázka

Chapter VIII. An Example and a Question
Všichni jsme se radovali z návratu Sherlocka Holmese, když to vypadalo, že zemřel a myslím, že se brzy budeme moci těšit z jeho návratu, i když bude doopravdy mrtvý. Sir Arthur Conan Doyle ve své nynější rozsáhlé kampani ve prospěch spiritismu nás musí potěšit přinejmenším komedií s Holmesem jako duchem a Watsonem. Mně je ale nyní velký detektiv užitečný pro věc nesouvisejicí s psychickou stránkou celé záležitosti. O té jen na okraj povím, že v téhle záležitosti, stejně jako v mnoha jiných případech se shoduji autoritou v tom, kde vede hranice mezi dobrem a zlem, ale bohužel jeho dobro za špatné a jeho zlo za dobré. Sir Arthur vysvětluje, že chce povznést spiritismus na vážnější a vznešenější úroveň idealismu a že docela souhlasí se svými kritiky, že pouhé triky se stoly a židlemi jsou směšné a sprosté. Myslím, že pokud bychom to obrátili vzhůru nohama, jako stůl, byla by to docela pravda. Směšná a sprostá stránka spiritismu mi nevadí, námitky mám proti té vážné a povznášející. Koneckonců zázrak je zázrak a cosi znamená, ukazuje, že materialismus je nesmysl. Není ale pravda, že poselství je vždy poselstvím, a někdy značí jen tolik, že spiritismus je nesmysl. Kdyby by stolu, u kterého teď píšu, najednou narostla křídla a vyletěl oknem a možná mě odnesl s sebou, vyvolal by ve mně celý incident skutečně rozumný zájem hraniční s překvapením. Pokud by ale pero, kterým píšu začalo čmárat samo od sebe takové věci, které jsme viděl duchy psát, pokud by začalo hlásat, že vše je součástí universální čistoty a míru a tak dál, pak by mně to tedy nejen otrávilo, ale i nudilo. Kdyby nějaký velký muž, jako třeba zesnulý Sir William Crookes řekl, že se stůl sebral a šel po schodech do patra, byla by to pro mě působivá novinka, ovšem zvěsti odnikud, že všichni lidé pořád stoupají po schodištích, po duchovním schodišti, které vypadá, že je tak mechanické a tak šetří námahu jako pojízdné schody na Charing Cross. Lze si navíc představit, že i dobře naložený duch může házet nábytkem jen tak pro legraci, pochybuji ale o tom, že si lze představit, že to, že všechny věci jsou aspekty čistoty a pokoje, by říkal někdo jiný, než čert z pekla.
Já si tu ale ze spiritistických textů beru východisko, které se spiritismem nemá nic společného. V nedávném příspěvku do Nash’s Magazine poznamenává Sir Arthur Conan Doyle velmi správně poznamenává, že moderní svět je unavený, zlý a potřebuje náboženství a dává i příklady jeho typičtějších a hroznějších zkažeností. Je asi přirozené, že svou pozornost obrátil k případu Kongo a mluvil o něm se zápalem, který připomínal doby, kdy měli Morel a Casement v anglické politice nějaký kredit. Od té doby jsme už mohli skutečný postoj a přístup člověka jako je Morel posoudit v v nejprostším černobílém případě nespravedlnosti jaký svět kdy viděl. Byla to současně reakce i převrácení zbožného vyznání editorského a dala by se vyjádřit zhruba odpovídajícím jazykem.
„I do believe in Freedom’s cause Ez fur away ez tropics are; But Belgians caught in Prussia’s claws To me less tempting topics are. It’s wal agin a foreign king To rouse the chapel’s rigours; But Liberty’s a kind of thing We only owe to niggers.“ („Věřím ve věc svobody/ta být tak daleko jak tropy/ale Belgie v pruských spárech/ ta mě láká míň./ To fálka proti cisímu královi má/rozpoutat strohost kaple/ale svoboda je cosi/co dlužíme jenom negrům“ pozn. překl.) Samozřejmě zuřivě odsoudil zesnulého krále Leopolda, o tom řeknu jen tolik, že kdyby to řekl Belgičan o belgickém králi v jeho době a zemi bylo by to velmi odvážné a v mnohém správné, ale souběžným testem je, kolik pravdy říkali britští novináři o britských králích v jejich vlastní zemi a době a dokud touhle zkouškou neprojdeme, tak nám takové odsudky mnoho neprospějí. Na celé věci mě teď ale zajímá tohle. Siru Arthurovi se zdá správné říci cosi o britské zkaženosti a od Konga postupuje k Putumayu, kterého se dotýká poněkud lehčeji, protože i ten nepoctivější Brit má v sobě ten trik, že pokud se dotýká záležitostí britských kapitalistů, dotýká se jich zlehka. Říká, že naši kapitalisté se neprovinili přímou krutostí, ale bezstarostným, ba bezcitným způsobem. Mě ale přijde, že Sir Arthur, s jeho chutí k podobným protestům a naléhavým otázkám, kvůli tomu nemusel ze svého domova cestovat až tak daleko do pralesů jižní Afriky.
Sir Arthur Conan Doyle je Ir, a v jeho vlastní zemi se, jen kam moje paměť sahá odehrál ohromný až neuvěřitelný zločin, nebo celá série zločinů, které by si v literárním podání víc než co jiného zasloužily pozornost Sherlocka Holmese nebo Conana Doyla v reálném světě. Autorovi Sherlocka Holmese bude vždy ke cti, že zhruba v téže době v reálném životě udělal tolik dobré práce. Obdivuhodným způsobem hájil Adolfa Becka a Oscara Slatera, vzpomínán si také, že byl spojen se zvrácením justiční křivdy v případě mrzačení dobytka. To všechno, jakkoliv je mu to ke cti, působí, že vypadá ještě podivněji, že jeho talenty nebyly použity pro jeho vlastní domov a v jeho rodné zemi v řešení záhady, která měla rozměr obludnosti a zahrnovala, pokud si pamatuju, mrzačení dobytka. Šlo v každém případě o meloucháře a obvinění vznášená proti nim, včetně obvyklého tvrzení, že řezali kravám oháňky. Dokážu si představit, že Sherlock Holmes jen tak lehce naznačí, že sám o kravských oháňkách napsal malou monografii s grafy a tabulkami řešícími velký tradiční problém, kolik kravských oháněk dosáhne Měsíce, což je téma mimořádně zajímavé pro ty, kdo pracují při měsíčku. A ještě jednodušeji si dokážu představit, že když se pak zase posadí v bytě na Baker Street s dýmkou a v županu, ještě poznamená: „Byl to pozoruhodný drobný problém Watsone. V některých rysech byl možná ještě unikátnější, než byl kterýkoliv z těch, o kterých jste laskavě referoval. Nemyslím, že by dokonce Záhada roztahovaných kalhot v Tootingu, nebo ten jedinečný případ s radioaktivním párátkem nabízel podivnější či sensačnější vývoj.“ Kdyby totiž slavná dvojice šla po stopě irského zločinu, který nám na mysli, našla by, nahlížen toliko jako detektivní příběh, ten zdaleka nejdramatičtější a nejhroznější příběh moderní doby. Jak už tomu u skoro všech takto sensačních příběhů bývá, vystopoval zločin ke komusi s mnohem vyšším postavením a odpovědností, než měl kdokoliv z podezřelých. Podobně jako u mnoha z těch vůbec nejsensačnějších vysledoval ten příběh zločin nakonec k detektivovi, který ho vyšetřoval. Kdyby se totiž doopravdy plazili po zemi a studovali údajné stopy obviněných rolníků, zjistili by, že je nadělaly boty policajtů. A policejní boty jsou něco, má jeden dojem, co by snad mohl poznat i Watson.
Ohromující příběh seržanta Sheridana jsem už vyprávěl a budu ho často vyprávět znovu. Zná ho jen málokdo zAngličanů a já ho budu vykládat znovu a znovu v naději, že ho jednou bude znát všechen anglický lid. Mělo by mu patřit první místo v každé sbírce slavných příběhů, v každé knížce o zločincích, každé knížce o historických záhadách a kdyby šlo jen o něj, tak by v každé byl, protože si to plně zaslouží. Není ale v žádné. Není v nich proto, že veškerá moderní britská plutokracie má motiv, aby se nenašla velké britské justiční křivdy tam, kde se skutečně dějí a to je o hodně blíž, než v Putamayu. Dějí se tam, kde se mnohem víc hodí, aby rodina tam rodina Doylů dosahovala úspěchů, a právě tam britský úřední činitel jménem Sheridan konal velmi úspěšnou imperiální službu tím, že usvědčoval celé řady chudých Irů ze zločinů v zemědělství. Později bylo odhaleno, že úřední britský činitel pečlivě spáchal jeden každý z těch zločinů sám a pak se stejnou předvídavostí křivě přísahal, aby dostal za mříže nevinné lidi, jeden z nich přitom přišel o rozum. Každý, kdo ten příběh nezná se přirozeně zeptá, jaký trest byl pro takové neronovské monstrum považovaný za odpovídající. A já jim to povím. Byl ze země vypoklonkován jako vážený cizinec, jeho výdaje byly zdvořile proplaceny, jako by konal sérii poučných přednášek a teď nejspíš pokuřuje cigaretu v americkém hotelu a má mnohem větší pohodlí, než jakýkoliv chudák policista, který konal svou povinnost. Vyzývám a odporuji každému, kdo by mu chtěl upřít místo v naší literatuře o velkých zločincích. Charles Peace před svým usvědčením mnohokrát unikl, Sheridan zcela uprchl poté, co byl usvědčen. Jack Rozparovač byl v bezopečí, protože zůstal neodhalen, Sheridan byl odhalen a je pořád v bezpečí. Celou záležitost ale opakuju jen ze dvou důvodů. Za prvé, můžeme naši vládu v Irsku pojmenovávat jak chceme. Můžeme říkat Unie něčemu, kde není žádné jednoty, můžete tomu říkat protestantské nástupnictví, když už nejsme protestanti, nebo teoutonské panství, když se už leda tak za své teutonství můžeme stydět. Takové to ale je a všechno ostatní je jen plýtvání slovy, A za druhé proto, že irský vyšetřovatel mrzačení dobytka tak nevšímavý vůči irské krávě je v jistém nebezpečí, že mu připadne role irského býka, který se jak známo nevyznačuje ani silou, ani řevem, ale neskutečným žvaněním.
Tak či tak, tohle je skutečný a pozoruhodný příběh seržanta Sheridana a já jím začal, protože je to ten ten nejpraktičtější test praktické otázky, zda v Irsku vládneme špatně. Je to naprosto férový test, protože je to test minimem a argument a fortiori. Britský úřední činitel může v Irsku vést zločineckou kariéru, trestat za vlastní zločiny nevinné lidi a když je nakonec odhalen ukáže se, že je nad zákonem. Může to vypadat, že je to stavění věcí do nejhoršího světla, ve skutečnosti je ale ukazujeme v tom nejlepším světle. Tenhle příběh jsme se nedozvěděli tak, že by nám ho vykládal nějaký zuřivý irský feniánec, nebo třeba i zodpovědný irský nacionalista. Slovo od slova, tak jak jsem ho vyprávěl, ho sděloval unionistický ministr, který měl celou věc na starosti a s hanbou a politováním o ní podával zprávu parlamentu. Nepatřil k těm nejhorším irským tajemníkům, kteří by mohli nést odpovědnost za nejhorší režim, naopak, byl zdaleka ten nejlepší. A pokud i on mohl takové věci omezovat či odhalovat jen částečně, pak zdravý rozum nedává nic jiného, než závěr, že takové věci se v temnotě dějí běžně, a není nikoho, kdo by jim bránil nebo je odhaloval. Nebylo to něco, co by se stalo v oněch temných dnech mučení a terorismu, jež se odehrávaly v Irsku před sto lety, a o kterých Angličané mluví, jako by se to stalo před milionem let. Je to něco, co se stalo docela nedávno, za mé vlastní mužné dospělosti, někdy v době, kdy už svět viděl lepší věci jako třeba zákony o půdě. Vzpomínám si, že jsem psal do Westminster Gazette, abych to zdůraznil, když se to stalo, ale vypadá to, že se celá věc jakýmsi přiboudlým způsobem vytratila z paměti. Tahle špehýrka do pekla mi ale od té doby napořád dopřávala dosti hrozného potěšení, když jsem slýchal tichá napomínání Irů za to, že si pamatují staré nešťastné záležitosti a křivdy spáchané kdesi v temných staletích na počátku středověku. Kromobyčejně mě proto potěšilo, když jsem zjistil, že reverend R. J. Campbell řekl: „Irsko bylo laskáno a rozmazlováno víc, než kterákoliv jiná část britských ostrovů.“ To proto, že sám pan Campbell byl slavný převážně svým pohodlným vyznáním, když prohlašoval, že zlo je jen „stín, tam kde by mělo být světlo“ a není sporu o tom, že tu vrhl velmi temný stín tam, kde by bylo velmi, velmi zapotřebí světla. Dokážu si představit policistu na rohu ulice, kde pan Campbell bydlí, jak tu a tam pro soukromé potěšení zamorduje pouličního metaře, vloupává se do domů v páně Campbellově sousedstvím,a uřezává oháňky kočárovým koňům a vůbec se za svitu měsíce chová nepočestně. Má pak ve zvyku důsledky jednoho každého ze svých zločinů svádět na reverenda R. J. Campbella, kterého pravidelně zatýká, úspěšně usvědčuje na základě křivé přísahy a následně rozmazluje na nucených pracech. Mám ale ještě jeden důvod, proč se zmiňuji o panu Campbellovi, gentlemanovi, kterého v mnoha jiných ohledech velmi respektuji, a ten důvod je spojený s jeho jménem, jak se ukazuje i v jiné souvislosti na jiné stránce. Ukazuje to jak v čemkoli, vůbec v čemkoliv co pochází z Irska, stará fakta rodiny a víry převáží milion moderních filosofií. Slova z Who’s Who? „Ulsterský protestant se skotskými předky“ mi dávají skutečně irský a opravdu počestný důvod vysvětlující páně Campbellova neobyčejná slova. Člověk může celé roky, se zářivými universalismem, kázat, že mnohé vody lásku neuhasí, ale Boyne Water ji uhasit dovede. Pan Campbell se velmi svižně objevil, jak Kettle řekl „s kbelíkem plným Boyne, aby zahasil svítání.“ Nevyžiju příležitosti, abych jako někdo z Ulsteru řekl, že ještě nebylo zrady, ale už za tím vším byl Campbell. Řeknu ale, že ještě nebylo po modernismu ani slechu, a už za tím vší byl kalvinista. Stará theologie je mnohem živější, než nová theologie.
Dalo by se vyprávět mnoho dalších podobných pravdivých příběhů, my tu ale potřebujeme nějaký test. Tím testem je tenhle příběh, protože je to to nejlepší, co se dá říct o tom nejlepším, co mohou nejlepšího udělat ti nejlepší Angličané, kteří vládnou Irsku tváří v tvář anglickému systému, který je tam zřízený. Je to také to nejlepší, nebo v každém případě nejvíc, co o tom systému víme. Je tu i další pravda, která také může posloužit jako zkouška: dát mezi zodpovědnými Angličany na vědomí nejen jejich svědectví jednoho proti druhému navzájem, ale i jejich svědectví proti sobě samým. Mám na mysli uvážení toho, jak velmi rychle nám dochází, že naše vlastní chování v Irsku bylo neslavné a nechvalné a to nejen v odlehlé minulosti, ale i v minulosti velmi nedávné. Žil jsem právě tak dlouho, abych viděl jak se kolo jednou dokola otočilo běhen jedné generace. Když jsem býval školákem, kensingtonská střední třída toho druhu, ke kterému jsem patřil, takřka jednolitě odporovala nejen prvnímu zákonu o Home Rule, ale i úvahám, že by Land League mohla mít oč se opřít a na čem se postavit, nebo že by vlastníci půdy měli dělat něco víc a jiného, než vybírat nájmy a vyhazovat nájemníky. Celý unionistický tisk, což byly tři čtvrtiny veškerého tisku, jednoduše podporoval Clanricarde a každého, kdo nejednal stejně vinil z podpory Clan-na-Gael. Pan Balfour se jednoduše těšil obdivu kvůli prosazování systému, se kterým se, což je jeho pravá obrana, pokoušel skoncovat, nebo přinejmenším dovolil Wyndhamovi, aby s ním skoncoval. Ještě jsem nesestoupil zrovna hluboko do úpadku senility, ale už jsem se dožil toho, že slyším své krajany mluvit o jejich zaslepené politice v době Land League, zrovna tak, jako dřív mluvívali o své zaslepené politice v čase limerické smlouvy. Stín naší minulosti se sune vpřed současně s tím, jak postupujeme směrem k budoucnosti a vždycky to vypadá, jako by končil těsně za námi. Když jsem býval mladý, říkali mi, že věkovitá špatná správa Irska trvala až někdy do do roku 1870. Dnes se všichni rozumní lidé shodnou, že trvala přinejmenším do roku 1890. S trochou zdravého rozumu dojdeme, po nápovědách typu Sheridanova případu, můžeme dospět k podezření, že nejjednodušší vysvětlení bude takové, že to trvá dosud.
Příběhů jako je ten Sherdinanův jsem v Irsku slyšel tucty a mnohé zmiňuji jinde, tady je ale nepřipomínám proto, že je nelze veřejně přezkoušet a to z velmi prostého důvodu. Musíme přijmout všechny výhody a nevýhody vlády absolutního a železného militarismu. Nemůžeme vynutit mlčení a ticho a pak se probírat příběhy, nemůžeme zakázat debatu a pak se dožadovat důkazu, nemůžeme zničit práva a pak objevit křivdy. Tohle říkám docela nestraně ve věci militarismu samotného. Zdaleka si nejsem jist tím, že vojáci jsou horší vládci, než právníci a podnikatelé a jsem si docela jist, že národ má právo dát svým vojákům abnormální práva v čase války. Říkám jen tolik, že voják, pokud je to voják rozumný, ví co dělá a proto ví, že co dělat nemůže, že nemůže člověku vrazit roubík a pak ho podrobit křížovému výslechu, zrovna tak jako mu nemůže nejdřív vyrazit mozek z hlavy a pak přesvědčit jeho rozum. Militaristickou vládu v Irsku může—a lidsky řečeno musí—provázet obrovské množství nespravedlnosti. Samotný militarismus může být mezi nimi tou nejmenší, musí k němu ale patřit zakrytí všech ostatních.

Výše bylo řečeno, že národ má právo na zavedení militarismu a že to může být (což není zdaleka jedno a to samé) správná věc, kterou je třeba udělat. Ovšem už jen tím slovem národ se samozřejmě střetáme se skutečnou otázkou a problémem, totiž údajnou abstraktní křivdou o níž Irové mluví mnohem víc, než o svých konkrétních křivdách. Výše zmíněnými věcmi jsem začal proto, že jsem chtěl coby věc zdravého rozumu vyjasnit dojem libovolného rozumného člověka z vnějšku, že o konkrétních křivdách tu není pochyb. Ale i ti, kdo pochybují a tvrdí, že Irové nemají žádné konkrétní stížnosti, ale jen nacionalistické sentimenty upadají do konečného a velmi vážného omylu o povaze věci zvané nacionalismus, ba i o smyslu slova „konkrétní“. Pravda je totiž taková, že pokud se zabýváme národem, je ta nejobecnější stížnost také tou, která je vůbec nejkonkrétnější.
Patriotismus je nejen součástí praktické politiky, ale je i praktičtější než jakákoliv politika. Přehlížet ho a ptát se jen po stížnostech je něco jako počítat mraky a ignorovat klima. Přehlížet ho a uvažovat jen o zákonech je je jako všímat si jen krajinných zajímavostí a nikdy nevidět samotnou krajinu.
Ukáže se, že upření národnosti je větší každodenní obtíží než upření volebních hlasů nebo upření soudních porot. Národnost je ta nejpraktičtější věc, protože spoustu věcí je národních, aniž by byly politické, nebo aniž by byly právní. Člověk v porobené zemi to vnímá, když jde na trh, dokonce i když jde do kostela, což může být častěji, než kolikrát se domáhá práva a sklizeň je obecnější, než všeobecné volby. Změnit vlajku na střeše je podobné jako změnit slunce na obloze, už i komíny a pouliční lucerny vypadají jinak. Ba co víc, po jisté době okupace opravdu budou vypadat jinak. Zrovna tak, jako by člověk dřív poznal, že je v cizí zemi, než by zjistil, že je v zemi divochů, tak pozná, že je země pod cizí vládou dlouho předtím, než zjistí, že ta vláda utiskuje. Nemusí k tomu, že ubližuje přidávat ještě urážky.
Když jsem se například poprvé procházel po Dublinu, měl jsem sklon usmívat se nad tím, že jména ulic byla ve vší vážnosti nadepsána gaelsky i anglicky. Nebudu tu rozebírat to, co se označuje za otázku irského jazyka, proti níž lze snad říci nanejvýš tolik, že to není irský jazyk. V každém případě to ale není anglický jazyk a já dospěl k tomu, že jsem tuhle skutečnost začal oceňovat poněkud imaginativněji. Lze jej užít spíš jako zbraň než jako nástroj, ale je to národní zbraň, když už to není národní nástroj. Chápu, že je důležité mít něco, co je často na očích, tak jak je často na očích vršek komína nebo pouliční lucerna, co se ale, jak tomu je u komína, tyčí nad irským krbem, nebo, v případě lucerny, osvětluje irskou cestu. Chápu k čemu je dobré, aby po ulicích byly hmatatelné body, které Irčanovi připomínají, že je v Irsku, zrovna tak, jako červené poštovní schránky Angličanovi připomínají, že je v Anglii. Musí být ale tisíce praktických věcí, které Irčanovi připomínají, že je-li ve své zemi, pak že to ještě není země svobodná. Vše, co se pojí se sídlem ústřední moci mu to připomíná trvale. Pro Angličana není možná snadné představit si, kolik takových každodenních drobností existuje. Je tu ale koneckonců jeden velmi prosté úsilí představivosti, jehož výsledek mu tu skutečnost jednou provždy pevně vtiskne do mysli. Stačí jen, aby si představil, že Němci dobyli Londýn.
Jeden brilantní spisovatel, který si vysloužil označení pacifista a dokonce stoupenec Německa mi onehdy vysvětloval svůj vysoce osobní a dokonce perversní druh internacionalismu tak, že mi dal jakousi výzvu na niž není odpovědi: „Cožpak byste nebyl raději, kdyby vám místo Waltera Longa vládl Goethe?“ Odvětil jsem, že nelze slovy popsat jakou loyalitu bych vůči panu Walteru Longovi cítil, kdyby jeho jedinou alternativou vůči němu byl Goethe. Sám bych svou vlastní národní věc nedokázal předložit jasněji nebo ve stručnější formě. Možná bych bych měl příležitostně chuť pana Longa zabít, ale pod blížícím se stínem Goethovým bych měl spíš sklony se zabít sám. Odnárodnění má smrtící účinek v tom, že otravují samotný život, nejskutečnější ze všech skutečností. Ale možná nejlepší způsob, jak tuhle věc vysvětlit v konversaci je říct, že Goethe by docela jistě postavil pomník Shakespearovi. Raději bych umřel, než bych kolem něj každý den svého života měl chodit. A pokud jde o druhý případ napsaných názvů ulic, že i tyhle věci, kolem kterých také chodíme každý den, jsou právě toho druhu, které mají vždy, jakýmsi bezejmenným způsobem národní tón. Kdyby Němci dobyli a obsadili Londýn, k tomu aby mě otravovali a obtěžovali by mě nemuseli ani zmasakrovat ani zotročit. Docela by stačilo, kdyby jejich oznámení a nápisy byly v německém stylu, pokud ne v německém jazyce. Představme si, že bych zvedl zrak v anglickém železničním voze a viděl tahle slova napsaná anglicky přesně tak, jak jsem je viděl v německém vagonu napsané německy: „Vyklánění těla z okna vozu je kvůli s tím spojeným ohrožením života přísně zakázáno.“ Není to nic hrubého. Jistě by nebylo možné si stěžovat je to úsečnost. Nemohla by mi být protivná brutalita a strohost, ba naopak jeho složitost, ba ležérnost. I kdyby ten nápis ale nezářil svou jasností, pak dává alespoň rozumný důvod, což je koneckonců rozumná věc. Podle všech kosmopolitních zkoušek je zdvořilejší než věta, kterou jsem čítával jako dítě: „Čekej dokud vlak nezastaví“. To je strohé, to by se mohlo považovat na obhroublé, ale nikdy mě to v nejmenším neobtěžovalo. Svůj dojem mohu nejblíž vyjádřit tak, že řeknu, že dokážu mít pochopení pro Angličana, který tu anglickou ceduli psal. Když už musel napsat něco obhroublého, napsal to co nejrychleji a šel domů ke svému čaji, nebo raději na své pivo. Co je ale na mně příliš, co je vidění, které mě přemáhá, je pomyšlení na onoho Němce, který se v poklidu usadí, aby sestavil onu větu jako nějakou esej. Je to pomyšlení na něj, jak s nepohnutelným klidem odmávne to nejdůležitější slovo na samý konec věty jako soudný den na konec světa. Možná je to v pomyšlení, že se nezhroutil v půli cesty, ale vytrval až do konce, nebo v tom, že to dokázal nakonec v klidu posoudit a přehlédnout a viděl jak věta mašíruje kolem něj, podobná celé německé armádě. Krátce řečeno, nemám proti tomu nápisu námitky, že by byl diktátorský nebo despotický nebo byrokratický, nebo kvůli čemukoliv podobnému, ale prostě proto, že je německý.
Jelikož je německý, nemám proti němu nic v Německu. Protože je německý, násilně bych se proti němu bouřil v Anglii. Nebouřím se kvůli rozkazu čekat, dokud vlak nezastaví, ne proto, že by byl méně obhroublý, ale proto, že je to obhroublost toho druhu, kterému dokážu porozumět. Úředník se mnou může jednat ledabyle, ale aspoň se sám nebere vážně. A tak i já mohu oplátkou brát jeho i jeho ceduli ne vážně, ale ledabyle, mohu nedbat čekání na zastavení vlaku a vypadnout na nástupiště, jak jsme vypadl ve Wolverhamptonu, a trvale tak onu pěknou stavbu poškodit. Zásahem satirického génia, vpravdě národního a tradičního, mohu v angličtině obratným vypuštěním jediného písmene nápis změnit tak, že místo čekání na zastavení vlaku nařizuje vyčkat, až přestane pršet. Je to žert právě tak hluboce anglický jako počasí, ke kterému se vztahuje. Nikdo by nebyl v pokušení pohrávat si takhle s německou větou, ne toliko proto, že by za to byl okamžitě uvězněn v pevnosti, ale protože by nevěděl, na kterém konci začít.
Nu právě tuhle pravdu vyjadřují, možná velmi nedokonale, takové věci jako je gaelické písmo v dublinských ulicí. Pro ty z nás, kdo jsme Angličané, by bylo docela zdravé a prospěšné, pokud bychom si uvědomili, že takřka jistě existuje anglický způsob, jak formulovat i ty nejneškodnější věci anglickým způsobem, který bude Irovi připadat zrovna tak neohrabaný, nepřirozený a směšný jako připadá ta anglická věta mě. Zrovna tak jako slavný Francouz neměl potuchy, kdy mluví v prose, tak úřední Angličan neví, kdy mluví anglicky. Nevědomky předpokládá, že hovoří esperantem. Imperialismus není patriotismus, který zešílel, je to jen kosmopolitní iluse.
Národní tón irského jazyka není totiž výlučný pro to, čemu se říkávalo jazyk Erse. Celý národ užíval řeči společné oběma národům s odlišností daleko překonávají dialekt. Není to odlišnost přízvuku, ale různost stylu, který je obyčejně rozličností duše. Důrazy, výpustky, zkratky a ostrá zakončení řeči ukazují rozmanitost, která může být skoro nepostřehnutelná, je ale nicméně nepřeložitelná. Může to být třeba trochu větší váha slova, nebo nějaké převrácení, které je v angličtině přípustné, ale irština jím oplává, nic z toho ale nemůžeme kopírovat o nic víc, než bycho mohli kopírovat stručnost francouzského on nebo latinského absolutního ablativu. Nejběžnějším případem toho, co mám na mysli je výraz, který mi utkvívá v mysli spolu s příjemnou větou z jedné z povídek pana Yatese: „Whom I shall yet see upon the hob of hell, and them screeching.“ „Kterého ještě uvidím v na prahu pekla, a je uslyším vřískat.“ Je to idiom, který působí jako zahrocené postscriptum, jako kopanec na rozloučenou nebo žihadlo na samém ocase věty, což je nepochopitelně národní. Stojí za zmínku a je dokonce zvláštní, že pěkná řádka Irů, kteří mi s náležitou hrdostí citovali ušlechtilý konec Kathleen-na-Hulahan, kde je nově příchozí tázán zda neviděl starou ženu, jež je tragickým typem odcházejícího Irska, mi také citovali jeho odpověď v této formě: „Ne, tu ne. Ale viděl jsem mladou ženu a ta kráčela jako královna.“ Říkám, že je to zvláštní, protože mi mezi tím bylo řečeno, že v příslušné knize (kterou teď zrovna nemám po ruce) je použit klasičtější anglický idiom. Celkem vzato by bylo nanejvýš nemoudré měnit dikci takového mistra stylu jako je pan Yeats, i když je samozřejmě možné, že ji změnil sám, jak to občas sám dělával a myslím, že ne vždy k lepšímu. Ale ať už tahle forma pochází od něj, nebo od jeho krajanů, byla velmi výrazně cítit po jejich zemi. A bylo cosi inspirujícího v tom, jak takhle mohl člověk vidět, jak se z literatury stává legenda. Dalo by se ale předložit sto podobných příkladů, dokonce i jen z mé vlastní krátké zkušenosti, podobných vybraných obratů jazyka a nemusí být nutně pravda, že by se ty nejlepší daly najít v literatuře. Je naprosto pravda, třeba puntičkáři ji mohou přehánět a snobové podceňovat, že v zemi jako je tahle mohou venkované mluvit jako básníci. Když jsem byl na divokém donegalském pobřeží vyprávěla jedna stará něšťastná žena, vyhladovělá hladomory a vyháněním z půdy jisté dámě příběhy z těch časů a zmínila docela přirozeně jeden, který mohl pocházet přímo z časů natolik mystických, že bychom je označili za mythické. Byl to příběh o tom, jak nějací cestovatelé potkali v oněch rozlehlých šedých skalnatých pustinách chudou tulačku s dítětem a zeptali se jí, kdo je. A ona odpověděla: „Já jsem Boží Matka a tohle je On sám a On je ten chlapec, kterého budete všichni nakonec postrádat.“
V tom příběhu je víc, než by se dalo napsat do jakékoliv knihy, dokonce i jen pokud by šlo o věc, v níž smysl příběhu hraje tak hlubokou roli a vypadá skoro jako znesvěcení, když jej, jakkoliv chápavě, analysujeme. Pokud ale chce kdokoliv poznat, co myslím onou nepřeložitelnou pravdou, která činí jazyk národním, pak bude užitečné podívat se i jen na dikci té řeči a povšimnout si, jak se celý její účinek odvíjí od jistých frází a zvyklostí, které jsou shodou okolností zcela zvláštní pro tenhle národ. Je dobře známo, že v Irsku se manžel nebo hlava rodiny vždy označuje jako „on sám“, a to není rolnická zvláštnůstka, osvojila si ji, byť trochu žertem, venkovská šlechta. Vážený dublinský publicista, statkář a vůdce poněkud národnější aristokracie pokaždé, když mluvil s mou ženou o mně mluvil právě takhle. Všimneme si, jak se jakýsi stín onoho běžného smyslu mísí se zářivějšm významem jeho postavení ve větě, kde je též přísně logický v theologickém smyslu. Veškerý literární styl, zejména styl národní pozůstává, z takových shod okolností, jež jsou duchovní obdobou slovních hříček. Proto je styl nepřeložitelný, jelikož je možné převést smysl, ale ne dvojsmysl. Je tu dokonce i nepatrná odlišnost ve zpola humorných možnostech slova „chlapec“, což je další veskrze národní nuance. Řekněte místo toho „A On je to dítě“ a bude to cosi možná upjatějšího a jistě docela odlišného. Odstraňte „Tohle je On sám“ a nahraďte to prostým „On je ten“ a bude to jen kousek pedanterie vzdálené deset tisíc mil od originálu. Ale především ta řeč ztratila svůj tón čehosi národního, protože přišla o svůj zvuk čehosi domáckého. V Irsku nás všechny cesty, faktů nebo folkloru, theologie nebo gramatiky vedou zpět k ke dveřím a krbu domácnosti, oné pevnosti rodiny, jež je klíčovým opevněním celé strategie ostrova. Irští katolíci, tak jako ostatní křesťané, přiznávají tajemství v Nejsvětější Trojici, ale dalo by se o nich skoro říct, že připouštějí zkušenost Svaté rodiny. Jejich historická zkušenost, běda a žel, způsobila, že jim nepřijde nepřirozené, že by Svatá rodina měla být rodinou bez domova. I oni zjistili, že v zájezdním hostinci nebylo pro ně místa, že pro ně nebylo místa jinde, než ve vězení, i jejich novorozené děti byly vyrvány z kolébek a zoufale se vlekli cestou do Egypta nebo přinejmenším po cestě do exilu. I oni slyšeli v temnotě a v dálce za sebou dusot kopyt Herodových jezdců.
Nu, právě tenhle pocit sbíhajícího se proudu, deseti tisíc věcí plynoucích jedním směrem, ať jsou to nálepky, památníky, metafory, způsoby oslovení, předpoklady ve sporu, co působí, že si Angličan v Irsku uvědomuje, že je v cizí zemi. Ani z toho není jen zmatený jako ze směsi docela cizích věcí. Naopak, pokud má jen trochu rozumu, brzy se mu spojí a zjednoduší do jediného dojmu, jako kdyby mluvil s cizím člověkem. Nedokáže to definovat, protože nikdo nemůže definovat člověka a nikdo nemůže definovat národ. Může to jen vidět, cítit, slyšet, ohmatávat, narazit do toho, upadnout přes to, zabít to, být zabit kvůli tomu, nebo být zatracen, že to dělá špatně. Musí se spokojit jen s těmito náznaky jeho existence, ale nemůže to definovat, protože je to jako osoba, jako člově, a žádná logická kniha se nepokusí definovat tetičku Jane nebo strýčka Williama. Můžeme jen, s více či méně zachmuřeným přesvědčením říct, že není-li tetička Jane osoba, pak nic takového jako osoba neexistuje. Já se stejným přesvědčením říkám, že není-li Irsko národem, pak nic takového jako národ neexistuje. Francie není národem, Anglie není národem a na téhle planetě neexistuje nic takového jako patriotismus. Každý Angličan, bez ohledu na to, ke které straně patří, jaké návrhy podporuje si může docela dobře vyčistit mysl od frází o této předběžné otázce. Pokud Irsko osvobodíme, pak je musíme osvobodit tak, aby bylo národem,pokud je budeme dál utlačovat, budeme dál utlačovat národ, pokud děláme dobře, že Irsko potlačujeme, pak děláme dobře, že potlačujeme národ. Poté můžeme uvážit, co lze udělat, podle toho, co soudíme o respektu, který je třeba mít k patriotismu, o reálnosti kosmopolitní a imperiální alternativy a tak dál. Budu debatovat s člověkem, který vůbec nechce, aby se lidsto dělilo na nějaké národy, dokážu si představit, jak by mohl argumentovat člověk, který by požadoval nějaká zvláštní omezené pro konkrétní národ, jako bych já uvalil omezení na protinárodí Prusko. Nebudu se ale s někým přít o tom, zda je Irsko národem nebo o ještě děsivější otázce, zda je ostrovem. Vím, že existuje skeptická filosofie, která tvrdí, že všechny poslední ideje jsou jen předposlední a že tedy možná všechny ostrovy jsou jen poloostrovy. Já ale budu tvrdit, že vím, co míním ostrovem a co míním jednotlivcem a když se najednou zamyslím nad svou zkušeností na ostrově, o kterém je řeč, přijde mi na mysl jeden jediný dojem, hlasy se smísí v lidský hlas, který bych poznal pokud bych ho znovu slyšel a který volá z dálky, davy se rozptýlí, až zbyde jedna jediná postava, kterou jsem viděl kdysi na jednom cizím úbočí, a ta postava kráčí jako královna.

Kapitola VII: Omyl Irska

Chapter VII. The Mistake of Ireland

Existuje jedna věta, kterou jistí Irové používají občas v konversaci a která naznačuje skutečný omyl, jehož se občas dopouští v polemice. Poté, co se zahořklejší druh Irčana nakonec přesvědčí o existenci méně zahořklého typu Angličana , který si uvědomuje, že křesťanskému lidu nemůže vládnout tak že střídavě rozbíjí hlavy a porušuje sliby, takovýhle Ir někdy řekne: „Vy určitě musíte mít v žilách nějakou irskou krev. “ Pár lidí mi to řeklo, když jsem odsoudil irskou brannou povinnost a odvody, což byla věc ničící celou spojeneckou věc. Někteří mi to říkali i když jsem vzpomínal ohavný příběh osmadevadesátého, což byla věc odsouzená celým světem. Marně jsem je ujišťoval, že k tomu, abych nechtěl mít na rukách irskou krev, ještě nemusí mít irskou krev v žilách. Nakolik vím a pokud mohu říct, nekoluje mi v žilách ani kapka irské krve. Mám trochu skotské krve a soudě jen podle jména v rodině trochu krve, která musela být svého času francouzská. Její rozhodující díl je ale anglický a řek bych, že východoanglický z nejploššího a nejodlehlejšího konce keltského okraje. Nejde mi tu ale to,zda je to pravda, ale o to, proč chtějí dokazovat, že je to pravda. Člověk by řekl, že by měli chtít prokázat pravý opak. I kdyby měli sklony k přehánění a bezskrupulóznosti, určitě by se měli snažit předvést, jak byl nějaký Angličan nucen odsoudit Anglii, než to, že nějaký Ir byl nakloněn tomu, aby podporoval Irsko. Místo toho spíš usilují o zničení nestrannosti a dokonce nezávislosti svých vlastních svědků. Tvrdit, že jen Irové mohou poznat irské křivdy nepodporuje, ale spíš odevzdává irská práva. J to přiznání, že Irsko je keltský sen a blud, soumračný oblak považovaný omylem za ostrov. Znamená to, že takový národ je jen nápad a to nápad nesmyslný, ve skutečnosti je ale nesmyslem tenhle nápad o irské krvi. Irsko není iluse, a jeho křivdy nejsou subjektivní výmysly Irů. To, že byli na základě nelítostného uplatňování zákonů o půdě, které si dnes nikdo netroufá obhajovat, násilně vyhnáni z domu a z domova se Irům nezdálo. Z postelí je nevytáhla noční můra, ani nebyli náměsíční, když putovali až do Ameriky. Skeffingtonovi se nezdálo, že ho ho zastřelili, protože udržoval mír, ta palba byla, jak by řekl pruský profesor, objektivní, tak objektivní, jak by si jen pruský militarista mohl přát. Připusťme, že bludy byly vlastní výlučně britskému činiteli, kterého britská vláda vybrala, aby řídil operace při tak významné příležitosti. Dokázal bych pochopit, kdyby se imperialisté uchýlili do útočiště keltského mračna a měli Colthursta za člověka plného mystického šílenství podobného mystickému náčelníkovi bojujícímu s mořem, tvrdili, že Piggott byl básník, jehož pero uteklo s ním nebo že seržant Sheridan prožíval takové romance jako skutečný divadelní Ir. Dokázal bych pochopit, kdyby prohlašovali, sir Edward Carson, proslulý první lord admirality, plul na zdeptané vlně toliko v elfské extázi popsané panem Yeatsem a že pan Walter Long, velký to ministr zemědělství tančil na vrcholcích hor jako plamen. Je mnohem absurdnější tvrdit, že zelenou vlajku člověk nemůže spatřit, nemá-li aspoň trochu zelené oči. Popravdě řečeno, tohle spojování porozumění pro Iry s irskými předky je zrovna tak urážlivé jako starý Buckinghamův posměšek o irském zájmu či irském porozumění.
Když řeknu, že irští nacionalisté jsou někdy příliš irští na to, aby mohli být národní, bude to znít jako jakýsi výmysl. A přece to opravdu platí o těch, kdo národnost z čehosi posvátného zamění za cosi tajného. Zaměňují tak něco, vůči čemu je každý povinován úctou, za něco, čemu vůbec nikdo nemůže rozumět. Nacionalismus je něco ještě ušlechtilejšího než patriotismus, protože nacionalismus se dovolává práva národů, implikuje, že národ je něco normálního, a tedy jedna z mnoha normálních věcí. Národ nelze mít bez křesťanstva, zrovna tak jako nelze mít občana bez města. Nu, tohle se normálně řečeno lépe chápe v Irsku než v Anglii, Irové se ale mýlí a přehání opačným směrem a v některých případech mívají sklony uctívat skutečnou isolaci. V tomhle smylsu platí, že omyl je naznačen už v samotném jméně Sinn Fein. Myslím ale, že ho ještě víc povzbuzuje mlhavější a tedy hrozivější v zálibě v kultu Keltů s studiu starého irského jazyka, který jinak přináší mnoho cenného. Je velký omyl, když se někdo hájí coby Kelt, když se může hájit jako Ir. Ta první obhajoba se totiž bude odvíjet od nějaké ošemetné otázky temperamentu, kdežto ta druhá se bude točit kolem ústředního pilíře morálky. Keltství, samo o sobě, může vést ke všem těm rasovým výstřednostem, které v nedávné době obalamtily barbarštější rasy. Keltové by také mohli dospět k ne k tvrzení, že jejich národ je něco normálního, ale ze jejich rasa je čímsi jedinečným. Keltové by také mohli skončit u toho, že nebude obhajovat rovnost založenou na respektu k hranicím, ale aristokracii založenou na pokrevenství. Kelti by mohli dospět i k tomu, že by proti sobě stavěli prehistorii s historií, pohana proti křesťanovi a v tom smysli barbarství proti civilisaci. V tomhle smyslu se přiznávám, že mi na Keltech nesejde, příliš se podobají Teutonům.
Nu, každý ví, že takové nebezpečí prakticky neexistuje pokud jde o keltský imperialismus. Pan Lloyd George se nepokusí anektovat Bretaň jako přirozenou součást Británie. Žádní toryové, jakkoliv zastaralí nebudou svou říši rozšiřovat ve jménu barev Buff and Blue starodávných Britonů. Ani není v nejmenším pravděpodobné, že by Irové vpadli do Skotka kvůli tomu, že by se oháněli irským původem starého jména Skotů nebo že by založili své hlavní město ve Stratfordu-upon-Avon jen proto, že avon je keltské slovo pro vodu. Takovéhle věci dělávají teutonští ethnologové, ale Kelti zas takoví hlupáci nejsou, ani pokud to jsou ethnologové. Dalo by se tvrdit, že tomu tak je proto, že dokonce i prehistoričtí Keltové byli podle všeho civilisovanější než historičtí Teutoni. A věru jsem v obdivuhodném dublinském museu viděl ozdoby a náčiní, které nasvědčovalo nesmírně starobylé společnosti, jež byla v uměních života mnohem pokročilejší, než ta pruská ještě před pár staletími. Bylo tam kupříkladu i něco, co připomínalo bezpečnostní břitvu. Mám své pochybnosti, zda bohům podobní Gótové břitvy nějak moc používali a pakliže ano, že by to bylo nějak zvlášť bezpečné. Nejsem ani tak otupělý, abych v sobě nedokázal roznítit imaginativní pochopení pro instinkt moderní irské poesie chválit tento prvotní a tajuplný řád, ba jakýsi druh pohanského ráje a nepovažovat legendu za jistý druh lži, ale mít tradici za jistý druh pravdy. Je to další náznak obrovské, leč skryté úvahy, že civilisace je starší než barbarství a že čím dál postupuje k pohanským počátkům tím, víc se blížíme velkého křesťanskému počátku Pádu. Ať už ale kultu keltských počátků náleží jakékoliv uznání či porozumění v jeho náležitém místě, žádná z těchto věcí není tím, co by keltství skutečně bránilo být stejně barbarským imperialismem jako teutonismus. Imperialismu brání nacionalismus. Německo toužilo být víc a víc říší právě proto, že nebylo národem. Patriot je totiž svého druhu milencem, milenec je svého druhu umělcem a umělec vždy příliš miluje tvar, než aby chtěl, aby rostl do beztvarosti i kdyby se měl rozrůstat do velikosti. Skupině teutonských kmenů by nesešlo na tom, kolik dalších kmenů by pohltila nebo zničila a keltské kmeny, když bývaly pohanské mohly, pokud vím, jednat docela podobně. Ale civilisovaný irský národ, součást a produkt křesťanstva, určitě neměl zájem zaplétat se s jinými kmeny nebo si své obrysy narušovat velkými skvrnami jako je Glasgow nebo Liverpool a stejně tak Belfast. V témže smyslu je také příliš ostýchavý na to, aby byl sobecký. Jeho individualita, mohl bych říct, jej možná dělá příliš osamělým, ale nezačne kvůli ní být příliš imperiální. Přednosti nacionalismu si málokdo všímá, jíž si málokdo všímá je to, že už sama jeho úzkoprsost je nejen překážkou invasi, ale také překážkou expanse. Při vší úctě k prehistorickým Keltům se proto cítím více doma s dobrým byť někdy bláznivým gentlemanem z hnutí Mladého Irska či dokonce velikonočního povstání. Cítil bych se víc v bezpečí s Meagherem z Meče než s primitivním Keltem s bezpečnostní břitvou. Mikroskopická zloba středoviktoriánských autorů, když psali o irských patriotech, nedokázala vidět nic než velmi malý vtip v tom, když se moderní rebelové cítili hodni titulů starých králů. Jediná moje pochybnost, pokud bych nějakou měl, je o tom, zda byli pohanští králové hodni křesťanských rebelů. Hrdinstvím moderních feinistů jsem jist mnohem víc, než těch starověkých.
O umělecké stránce kultu Keltů tu nijak zvlášť mluvit nebudu. Její význam, zejména pro Iry, lze věru snadno přehnat. Pan W. B. Yeats se již dávno distancoval od téměř rasové theorie irské poesie a pan Yeats přemýšlí stejně tvrdě jako mluví. Často s ním naprosto nesouhlasím, ale mnohem víc nesouhlasím s lidmi, kteří v něm nacházejí poetický opiát, kdežto já v něm vždy nalézám životabudič logiky. Pokud jde o to ostatní, je keltismus v některých ohledech převážně spiknutím s cílem něco Angličanovi navykládat, i kdyby se mu měly povídat pohádky. Skoro bych řekl, že mnohá jména a oznámení se gaelsky píší ne proto, to Irové dokáží přečíst, ale proto, že to Angličané nepřečtou. Další velký moderní mystik v Dublinu, „A.E.“ nás pobavil tím, že nejprve jedné přítomné anglické dámě řekl, že ať by vzdorovala jakkoliv, keltské atmosféře by nemohla odolat a brzy se toulala horskou mlhou s čelenkou na hlavě, což byl osud, který podle všeho přemohl syna nebo synovce anglikánského biskupa, který se do těchto končin zatoulal. Anglická dáma, kterou shodou okolností docela dobře znám, učinila charakteristické oznámení, že se vydává na cestu do Paříže, když měla dojem, že se to blíží. Zdálo se mi ale, že tak drastických kroků nebylo zapotřebí a že bylo poměrně málo důvodů ke zděšení, když přihlédneme k tomu, že horská mlha nemá takový účinek na lidi, kteří v horách žijí. Vím, že A. E. věděl, ještě lépe, než vím já, že irští venkované se netoulají s čelenkami na hlavách, ba že se vlastně netoulají vůbec, protože mají spoustu lepších věcí na práci. A jelikož keltská atmosféra nemá žádný viditelný vliv na Kelty, nejsem nijak vyplašený, pokud jde o její vliv na Sasy. Pokud jde o vliv na Sasy byla tu ovšem jediná věc, co do účinku na Sasy a to kanadský žertík na saský účet, který však v případě biskupova synovce mohl trvat déle, než pokud šlo o mně. Tak či tak jsem se tam toulal dál (jako Atalanta v Calydonu) s nesvázanými vlasy, s tváří bez šátku a potkal jsem dostatek irských lidí ve stejné situaci, abych kvůli tomu netrpěl ostychem. Je to všechno zkrátka jen svérázný páně Russelův humor, zejména jeho dobrý humor, který má zlatou či božskou povahu. A člověk by se nějakou praktickou potměšilostí či kanadským žertem nechal hodně poplést, kdyby si kvůli tomu myslel, že ten, kdo to na něj nastrojil není praktický člověk. Když o tom mluvil, ležely před ním na stole obchodní spisy s výkazy a statistikami, které se mnohem víc věnovaly hovězím kotletám, než nějakým vizím. To je velmi podstatný fakt o téhle stránce těchto lidí v Irsku. Můžeme si myslet, že keltský duch je nějaký tuřínový strašák, ale pochybovat můžeme jen o existenci strašáku, o skutečnosti tuřínu není pochyb.
Jestliže je ale keltský postoj či póza součástí keltského ornamentu, pak duch, který je produkuje tvoří i některé vážnější tendence k odloučení Irska, jeden by až řekl k vymíšení Irska.
V tomto smyslu je pravda, že v Irsku je příliš mnoho separatismu. Nemluvím o separaci od Anglie, která se udála už dávno v jediném závažném smyslu a je okolností, s níž je třeba počítat, ne výsledkem, jemuž je zapotřebí se vyhnout. Nemyslím ani separaci od federace svobodných států známých jako Britské impérium, protože to je výsledek, kterému se lze pořád ještě, s trochou zdravého rozumu a obecné slušnosti v naší politice, vyhnout. Myslím tím separaci od Evropy, od naší společné křesťanské civilisace podle jejíhož zákona národy žijí. Chápejme, že tu mluvím spíše o výjimkách, než o pravidle, protože pravidlo platí spíše opačně. Katolické náboženství, ten nejpodstatnější fakt v Irsku, je sám o sobě trvalou komunikací s kontinentem. To samé, jak už jsem řekl, platí o svobodném rolnictvu, jež je začasté ekonomickým výrazem téže víry. Pan James Stephens, sám duchovně nezaujatý muž jistého génia, mi s velkým pobavením pověděl příběh, který je současně přinejmenším symbolem. Jeden katolický kněz mu, po přátelském hovoru a množství dobrého vína důvěrně řekl: „Vy musíte být katolík. Můžete být spasen, aniž byste byl katolík, ale nemůžete být Ir, aniž byste byl katolík.“
Nicméně výjimky jsou dost velké na to, aby byly nebezpečné a řekl bych, že v poslední době dvakrát přivedly Irsko do nebezpečí. Tato doba je dobou menšin, skupin, jež spíš vládnou, než by representovaly. A dvě největší strany v Irsku, i když jsou representativnější, než než většina stran v Anglii, byly zdá semi příliš zasaženy moderní módou, jež se ve světě výstřelků vyjadřuje tím, že jě někdo raději Kelt, než katolík. Byli poněkud příliš isolovaní na to, aby přijali starou nevědomou vlnu křesťanstva, kruciátu. Byl to ale ještě zvláštnější případ. Byli natolik isolovaní, že nejenže nedokázali pochopit a ocenit své mezinárodní potřeby, ale ani svůj mezinárodní význam. Když řeknu, že obě nacionalistické strany podceňují Irsko jako národ může to vypadat jako divný paradox. A jako ještě překvapivější paradox může znít tvrzení, že právě v tomhle byla většina nacionalistů nejméně národní. Přesto myslím, že mohu vysvětlit, jakkoliv zhruba, co tím myslím, když tohle říkám.
Toto pochopení, že Irsko je národ uniklo na prvním místě Sinn Fein, či krajně nacionální straně. Přinejmenším selhala v nacionalismu zrovna tak jak jako nedokázala zasáhnout do války národů proti pruskému imperialismu. Její argumentace totiž nevědomky obsahovala i předpoklad, že Irsko není národ, že Irsko je kmen či osídlení, nebo náhodné rozptýlení domorodců. Pokud byli Irové divoši utiskovaní britským impériem, pak mohli být docela dobře k osudu impéria lhostejní, jelikož to ale byli civilisovaní lidé, nemohli být lhostejní k osudu civilisace. Lze si docela dobře představit, že by se kafírům dařilo lépe, kdyby se celý systém bílé kolonisace, búrský i britský, zhroutil a zcela zmizel. Irové by mohli s kafíry sympatisovat, ale nelíbilo by se jim, kdyby je s nimi někdo spojoval. Hotentoti by mohli mít jakési hotentotské potěšení z toho, kdyby se poslední evropské město obrátilo v trosky, nebo poslední Evropan zhynul v mukách. Irové, ale nikdy nebudou Hotentoti, i kdyby Hotentoty podporovali. Jinak řečeno, pokud by Irové byli takoví, jak si o nich myslel Cromwell, pak ny svou pozornost mohli docela dobře omezit na peklo a Connaught aniž by jim zbývaly nějaké sympatie pro Francii. Pokud ale jsou Irové takoví, jak se domníval Wolfe Tone, pak musí mít takový zájem o Francii, jaký měl on. Zkrátka, jsou-li Irové barbaři, pak si nemusí dělat hlavu s tím, že jiní barbaři pletí světová města, jsou-li ale občané, pak je musí mít starost o města, která jsou pleněna. To je hluboký a hlavní důvod, proč bylo jejich odcizení se věci spojenců pohromou pro jejich vlastní národní věc. Nebylo to proto, že to hlupákům dalo příležitost stěžovat si, že jsou protiangličtí. Bylo to proto, že to mnohem bystřejším lidem dalo příležitost stěžovat si, ž jsou protievropští. Naprosto souhlasím, že to odcizení bylo především chybou anglické vlády, souhlasím dokonce i s tím, že to od Ira vyžadovalo abnormálně imaginativní velkorysost, aby konal svoji povinnost vůči Irsku, navzdory tomu, že se mu říkalo tak drze a bezohledně, aby to udělal. Je však nicméně pravda, že by Irsko bylo dnes deset tisíc mil blíž svému vysvobození, kdyby byl Ir býval ono úsilí vynaložil, kdyby mu došlo, že to má udělat, ne proto, že to po něm takoví vládci chtěli, ale spíš přestože to chtěli.
Je tu ale mnohem podivnější fakt. Mnoho Irů a mezi nimi ti nejirštější, si tohle uvědomovali, uvědomovali si se vznešenou upřímností, že mají bojovat se svými nepřáteli proti nepřátelům světa a souhlasit současně s tím, že je Angličané budou urážet a Němci zabíjet. Redmondové a stará nacionalistická strana, pokud vskutku selhali, mají nárok a právo být počítáni k těm nejhrdinštějším mezi všemi hrdinskými irskými nezdary. Je-li jejich věc ztracená, pak je hodna země, kde ztracené věci nikdy ztracené nejsou. Zdá se mi ale, že redmondská stará garda svého času upadla do téhož specifického a zvláštního omylu, ale subtilněji a v zdánlivě odlehlejší věci. I ti, jejichž motivy, jako u stoupenců Sinn Fein, byly zcela ušlechtilé, v jednom smyslu nedokázali být národní a to ve smyslu neschopnosti pochopit a ocenit mezinárodní význam národa. V jejich případě šlo o věc anglické a ne evropské politiky, a jelikož jejich záležitost byla mnohem komplikovanější mluvím o ní s mnohem menší jistotou. Myslím si ale, že velmi rozhodujícím časem v irské politice byla chvíle, kdy se jistí Irové ocitli na špatné straně irské politiky, podobně jako se poději jiní Irové ocitli na špatné straně evropské politiky. A špatnou stranou v obou případech nemíním prostě stranu, která nebyla v souladu s pravdou, ale stranu, která nebyla skutečně autenticky irská. Člověk může jednat proti tělesu, dokonce i hlavnímu tělesu, svého národa, jedná-li však proti duši národa, a to i proto, aby ji zachránil, on i národ trpí.
Co mám na mysli nejlépe vysvětlím tak, když znovu potvrdím skutečnost, již anglický návštěvník opravdu našel v irské politice na konci války. Možná to bude znít podivně, ale nejnadějnější fakt, který jsem pro ango-irské vztahy našel byla zuřivost s níž všichni Irové vinili Angličany z křivopřísežnictví a zrady. A přece to byl můj pevný a upřímný dojem, nejšťastnějším znamením byla nenávist roznícená zklamáním ohledně Home Rule. Lidé totiž nezuří, pokud nejsou zklamání v něčem, na čem jim doopravdy záleží a nejsou zklamáni, leda by šlo o něco, co by byli doopravdy připraveni přijmout. Kdyby bylo Irsko opravdu naprosto připraveno na naprostou separaci, pak by ztráta Home Rule nebyla vnímána jako ztráta, ale nanejvýš jako únik. Ale ona je vnímána jako ztráta, hořce a divoce, alespoň o tom mohu svědčit s naprostou jistotou. V tom, o čem jsem na základě toho přesvědčen se mohu a nemusím mýlit, ale mám za to, že by to přece jen bylo chápáno jako zisk a že by Home Rule dominia z dlouhodobého hlediska Irsko uspokojila. Uspokojila by ji ale, pokud by ji dostala, ne pokud by jí byla slibována. Tak jak dnes věci stojí, chápou Irové naši vládu prostě jako lháře, který porušil své slovo. Nemohu ani popsat, jak velká a černá ta idea ční v krajině a blokuje cestu. A aniž bych se hlásil k tomu, že ji považuji za právě tak jednoduchou, považuji ji za docela pravdivou. Ať už argumentujeme čímkoliv je povážlivá věc, že král i členové obou komor parlamentu velkého národa do své sbírky zákonu zapíší existující zákon a pak jej ilegálně zvrátí v reakci na nátlak soukromých osob. Pro lidi, kteří měli ze zákona prospěch to je, a musí být, projev zrady. Irové se nepletli, když to za projev zrady považovali, ba i ve smyslu proradnosti a šizení. S politováním musím říct, že se mýlili, když o tom mluvili jako o nanejvýš osamělém příkladu takového šizení, přestože takový triků byla naše politika plná. Zkrátka řečeno ztráta spravedlnosti pro Irsko byla částí ztráty spravedlnosti v Anglii, ztráty vší morální autority vlády, ztráty popularity parlamentu, tajné plutokracie, s níž je snadnější vzít úplatek i porušit slovo, korupce, která nechává schvalovat nepopulární zákony nebo povyšovat zdiskreditované muže. Zákonodárce nemůže prosadit svůj zákon, protože bez ohledu na to zda je to zákon populární nebo ne, zákondárce je zcela nepopulární a pořád vydává zcela nepopulární zákony. Vládnutí nahradila intrika a veřejně činný člověk se nemůže dovolávat veřejnosti, protože všechny nejdůležitější části jeho politiky se odbývají v soukromí. Moderní politik vede svůj veřejný život v soukromí. Někdy ustoupí v tom, že se uchýlí k vedené svého soukromého života na veřejnosti. Ukáže své dítě nebo narozeninovou knížku v obrázkových časopisech, do soukromí svých kapes či sejfu skryje to, jak zachází s ohromnými miliony kosmopolitních milionářů. Smíme vědět všechno o jeho psech a kočkách, ale nic o jeho nebezpečnějších zvířatech, býcích a medvědech.
Nu, byla jedna přiležitost, kdy Anglie mohla tohle parlamentní zlo zlomit, podobně jako měla později Evropa příležitost (jíž naštěstí využila) zlomit pruské zlo. Zkaženost či korupce byla oběma stranám společná, ale přiležitost odhalit ji přišla za vlády strany nakloněné Home Rule, což byl také jediný důvod proč měla podporu nacionalistů. V kauze Marconi přivolili k tomu, že zakryjí triky židovských kšeftařů, kterými museli pohrdat, zrovna tak jako později někteří v Sinn Fein souhlasili s tím, že zastřou proradnost pruských tyranů, jimiž museli rovněž opovrhovat. V obou případech byly motivy zcela nezaujaté, ba idealistické. Nepraktická byla praktická stránka věci. Patřil jsem k malé skupině, která proti ututlání marconiho aféry protestovala, vždy jsme ale byli spravedliví vůči patriotickým záměrům Irů, kteří to umožnili. Naši kritiku jsme ovšem založili na jejich strategii postavené na prinicipu falsus in uno, falsus in omnibus. Když vás člověk podvede v jedné věci, podvede vás i v jiné. Lidé, kteří vám lhali o Marconim vám budou lhát i o Home Rule. Politické konvence, které dovolují obchodovat s podíly v Marconim za jednu cenu pro stranu a za jinou pro sebe samého jsou konvencemi, které také dovolují vyprávět jeden příběh panu Johnu Redmondovi a jiný siru Edwardu Carsonovi. .Člověk, který naznačuje jeden stav věcí, když mluví volně v parlamentu a prohlašuje jiný, když je předvolán k soudu jako svědek, je ten samý typ člověka, který slíbí irské vypořádání v naději, že se to nepovede a pak se z něj stáhne v obavě, že by se to mohlo povést. Mezi mnoha nerozumnými moderními pokusy podrobit křesťanské chudé muslimskému dogmatu o vínu a pivu byl jeden, který se věnoval zneužívání výsady lidí, kteří jsou v neděli na cestách flákači a mazavky. Tvrdilo se, že ti, kdo o sobě tvrdí, že jsou na cestách jen trousí cestovatelskou latinu. Proto bylo navrhováno, aby se limit tří mil zvýšil na šest, jako by pro lháře bylo těžší tvrdit, že ušel šest mil místo tří. Politikové mohou být asi tak stejně připraveni slibovat, že půjdou šest mil do irské republiky, jako se zapřísahat, že půjdou tři míle do irského parlamentu. Sinn Fein se ale mýlí v předpokladu, že se s problémem korupce vypořádá jakákoliv změna v theoretické rétorice. Ti kdo nedostáli slovu, které dali Redmondovi, poruší jistě i to, které by dali De Valerovi. To všechno jsme důrazně připomínali nacionalistům, jejichž národní věc jsme podporovali, vyzývali jsme je, aby se drželi svého širšího lidového instinktu, rozbili zkorumpovanou oligarchii a nechali skutečně lidový parlament v Anglii, ayb dal skutečně lidový parlament Irsku. S naprosto ctihodnými motivy se přidrželi užšího pojetí své národní povinnosti. Obětovali vše pro Home Rule, či pro slavnostně přislíbenou Home Rule, drželi ony muže u moci a zjistili, že jejich odměnou je, že ti muži jsou pořád u moci a Home Rule je pryč.
To, co mám na mysli, pokud jde o nacionalistickou stranu a co bychom mohli nazvat prorockým stínem omylu Sinn Fein, by mohlo být docela dobře symbolisováno jednou z nejušlechtilejších postav oné strany a vlastně kterékoliv strany. Jeden irský básník, který mi vyprávěl o štiplavé dikci irského rolníka, mi řekl, že měl nedávno to potěšení, že se ocitl ve společnosti opilého farmáře z Kerry. Jeho rozmluva, to byly litanie otázek o všem na nebi i na zemi a každá z nich končila otázkou „Tak to mi teda pověz “ Úplně nakonec pak najednou řekl „A Toma Kettleho, toho si znal?“. Když můj přítel básník přisvědčil, řekl farmář, jakoby triumfálně: „A proč žije takovejch lidí, kteří mají bejt po smrti a tolik je mrtvejch, kteří by zasloužili žít? Tak to mi teda pověz. “ To by nebylo nehodné staré hrdinské básně a proto to nebylo nehodné ani hrdiny a básníka o kterém to bylo řečeno. „Patroclus zemřel, kdo byl lepší muž než ty“. Thomas Michael Kettle byl možná největším příkladem velikosti ducha, jež byla tak zle odměňována na obou stranách kanálu i sporu, jíž se vyznačoval Redmondův bratr a mnoho jeho stoupenců. Byl to muž bystrého ducha, učenec, řečník, člověk s ambicemi ve všech mírových uměních a padl v boji s barbary protože byl příliš dobrým Evropanem na to, aby použil barbary proti Anglii tak, jako Anglie užila barbary proti Irsku o sto let dřív. O takových věcech se nedá říct nic jiného, než co řekl ten opilý farmář, leda by to byly verše z dobře známé balady o odlehlém tématu, které shodou okolností vyjadřují moje nejniternější pocity ohledně politiky a rekonstrukce po decimaci velkou válkou.
„The many men so beautiful
And they all dead did lie
And a thousand thousand slimy things
Lived on, and so did I.“
(Tolik mužů tak nádherných/a všichni mrtvi leží/a tisíců tisíce slizkých tvorů/ žily dál, a tak žiju i já pozn. překl.)
Když jsem se probíral sbírkou Kettleho mimořádně rozmanitého a zapáleného díla, která obsahuje některé u nejostřejších a nejpronikavějších kritik materialismu, moderního kapitalismu a obecně mentálního a morálního anarchismu, narazil jsem na velmi zajímavou kritiku sebe samého a mých přátel a naší agitace v případu Marconi. S tónem veselého cynismu se tam naznačovalo, že jsme se dožadovali nemožné politické čistoty, což je tvrzení, které bych si uvědomí toho, že bylo patriotické, dovolil označit za patetické. Nevrátím se teď k takovým neshodám s mužem, s nímž tak všeobecně souhlasím, nebylo by ale nefér vidět v tomhle přesnou ilustraci toho, co mám na mysli, když tvrdím, že národní vůdci zdaleka neselhali coby zdivočelí Irové, ale selhali právě jen tehdy, když se nechovali dost instinktivně, tedy nechovali se dost jako Irové. Kettle byl Ir podněcovaný k praktičnosti, jeho politika byla nepolitická. Nacionalisté zde také podceňovali význam vlivu jeho národnosti. Kettle zanechal výbornou a dokonce hroznou báseň v níž se ptá, zda byly jeho oběti marné a není-li on i jeho lid znovu zrazován. Nikdo myslím nemůže popřít, že byl zrazen, a že ho nezradili angličtí vojáci s nimiž pochodoval do boje, ale právě ti angličtí politici, s nimiž toho tolik obětoval, aby zachoval mír. Nikdo si nikdy netroufne tvrdit, že by jeho smrt v bitvě byla marná, nejen proto, že v nejvyšším smyslu nikdy marná být nemůže, ale proto, že nebyla marná ani v tom nejnižším smyslu. Ledovou drzost a zlobu Pruska nenáviděl a ten led je rozlámán a již je slabý jako voda. Jak řekl Carlyle o čemsi mnohem menším, přinejmenším už nikdy nebude po nekonečné věky urážet tvář slunce. Jde mi tu o to, že pokud vyjde naprázdno kterákoliv z částí jeho výtečného díla nebude to ona bezstarostně romantická část, ale právě ona klopotná část práce odvedená v parlamentu. Nikdo nemůže říct, že ony úmorné pochody tam a zase zpět po Francii byly zahozené, nejen ve smyslu, který posvěcuje každou stopu zanechanou na takové via crucis, nebo cestě armády mučedníků, ale také v naprosto praktickém smyslu, že ona armáda kamsi šla a na ono místo dorazila. Dalo by se ale tvrdit, že únavné popocházení po Westminsteru, pochody tam a zase zpátky chodbami pro hlasování, patřily k tomu, co Francouzi označují za salle des pas perdus (fr. čekárna, místo kde se dá jen postávat a popocházet a není si kde sednout pozn. překl.). Pokud by lo něco praktického, pak to byla jeho visionářská dobrodružství, pokud bylo něco nepraktického, pak to byl jeho praktický kompromis. On a jeho praktičtí přátelé byli zrazeni muži, s jejichž zkorumpovaností s opovržením souhlasili, byli jimi zrazeni mnohem víc než muži jejichž bigotní předsudky zuřivě odsuzovali. Temněla kolem nich zrada a zklamání a ten, který z nich byl nejšťastnější padl v bitvě a jeden, který ho znal a miloval ke mně promluvil za miliony dalších, když řekl: „“A teď už vám nedáme ani mrtvého psa, dokud nedodržíte své slovo.“

Kapitola VI. Omyl Anglie

Chapter VI. The Mistake of England

Potkal jsem v Irsku jednoho unionistu, když nechci říct stoupence donucení, se kterým jsem si docela dlouze popovídal. Byl to vcelku příjemný a autentický irský gentleman, který pevně stál na straně systému britské vlády v Irsku. Tenhle gentleman byl postřelen britskými oddíly při jejich snaze potlačit velikonoční povstání. Celá záležitost se jen těsně minula tragedií, ale jelikož se minula, nemohu se ubránit dojmu, že je lehce komická. Se vší horlivostí mě ujišťoval, že rebelové byli vinni těmi nejvypočítanějšími krutostmi a že své krvavé činy museli spáchat nanejvýš chladnokrevně. Jelikož je ale on sám hmatatelným a (rád to říkám) živým příkladem toho, že palba dokonce i na jeho straně musela být poněkud divoká, jsem nakloněn možnosti pochybovat i o méně důsledně vzdělaných střelcích. Když likvidují lidi takhle nahodile ukázněné oddíly, zdálo by se nerozumné popírat, že i sami vzbouřenci byli poněkud rozbouření. Těžko si mohu myslet, že by to byl, nebo o sobě dokonce tvrdil, že je, člověk se soudcovskou nestranností, a je mu jen ke cti, že byl v principu, že byl mnohem víc rozhněvaný na jedny strůjce nepokojů, kteří ho nestřelili, než na druhé, kteří ho střelili. Dovoluji si ho zde ale uvést ne ani tak jako jednotlivce, ale jako alegorii. Zdá se mi totiž, že tenhle incident ostře, jasně a poněkud pitoreskně ukazuje, co se přesně britské vojenské správě povedlo v Irsku dosáhnout. Podařilo se jí napůl pobít své přátele a všem svým nepřátelům poskytnou inteligentní, byť poněkud nelidskou zábavu. Polykač ohně držel svou palnou zbraň v t tak pokrouceném a nepřirozeném postoji, že to udivenému přihlížejícímu dávalo dojem sebevraždy.
Aby bylo jasno, mluvím zde ne o tyranii bránící irským tužbám, ale výlučně o naší vlastní pitomosti mařící naše vlastní tužby. Udávanou přítomnost či nepřítomnost praktického útisku v Irsku proberu jinde, zde jen pokračuji v tom, co jsem načal v minulé kapitole o svých zkušenostech z náborové kampaně. Jde mi nyní, jako mi šlo tehdy, o prostý úkol získa v Irsku co nejvíce odvedenců k vojsku. Myslím, že to byl sir Francis Vane, jeden z mála veřejných činitelů, který byl v téhle věci k něčemu (ani nemusím říkat, že by propuštěn, jelikož se ukázalo, že měl pravdu), kdo řekl, že už jen pohledn na některé vybrané belgické kněze a jeptišky by vyvolal něco jako křížovou výpravu. Celá věc podle všeho zůstala na stárnoucích anglických pozemkových vlastnících. A zaznamenávat jejich dobrodružství by bylo kruté. Stačí, když povím, že jsem zjistil, že tihle chudáci gentlemani po celém Irsku vylepovali plakáty, na kterém byl jen Union Jack a výzva „Copak tohle není vaše vlajka? Pojďte se za ni bít!“ Malinko to připomíná, co jsme se všichni v latinské gramatice učili o otázce, která předvídá odpověď ne. Mám za to, že tihle pozoruhodní rekrutovací seržanti si neuvědomovali, jak podivnou věcí je ne jen irské, ale mezinárodní mínění. Po velké části zeměkoule to znělo, jako kdyby Turkové polepili Arménii islámskými půlměsíci a ptali se všech křesťanů, kteří ještě nebyli zmasakrovaní, zda tuhle vlajku přímo nemilují. Opravdu si nemyslím, že by byli Turci tak pitomí, aby to vážně udělali. Lze samozřejmě tvrdit, že takový dojem či spojování je jen pomluva nebo pobuřování, že není žádný důvod chovat se k tak zrádným emocím s jakoukoliv jemností, že všichni muži musí konat svou povinnost vůči vlajce bez ohledu na to, co je napsané na plakátu, že je zkrátka Irovou povinností být vlasteneckým Angličanem, nebo čímkoliv, co se od něj očekává. Tento názor, jakkoliv je logický a jasný, lze použít logicky a jasně použít jen jako argument pro povinnou vojenskou službu. Je prostě hloupost použít jej k jakékoliv výzvě k dobrovolníkům kdekoliv, ať v Irsku nebo v Anglii. Celý účel náborového, či jakéhokoliv jiného plakátu je, aby byl přitažlivý, vybírají se takové barvy nebo slova, aby byly barvité a ostře přitažlivé. Pokud je pro vás ponižující dát atraktivní nabídku, tak ji nedávejte, ale nedávejte ji záměrně a záměrně odpudivě. Je-li nějaký lék tak smrtelně nutný a tak smrtelně hnusný, že ho každému musí vnutit policajt, tak zavolejte policajta. Ale nevolejte reklamního agenta, aby ji lidem strkal jako patentní medicínu výlučně cestou „publicity“ a „doporučení“ a neomezujte ho pak přísně na to, aby veřejnosti řekl jak hnusný ten lék je.
Jenže britský omyl v Irsku byl cosi mnohem hlubšího a ničivějšího. Lze to shrnout jednou větou, že bez ohledu na to, zda jsem tak zlí, jak se o nás říká nebo ne, sami se líčíme v ještě temnějších barvách. I když jsme byli špatní, dokázali jsme vypadat ještě horší, než ve skutečnosti jsme. V děsivém nevědomí jsme opakovali historii skrze naprostou neznalost historie. Byli jsme takoví hlupáci, že jsme se strojili do role záporného hrdiny z velmi staré tragedie a také tu roli sehrávali. Téměř nedbale a bezstarostně jsme se odívali ohněm a mečem a i kdyby to byl jen doslova jevištní oheň a dřevěný meč i pouhé umělecké chyby by to byly zrovna tak špatné. Narazil jsme kupříkladu velmi brzy na stopy jakési hádky kolem nějakého hloupého zákazu namířeného proti dětem, které ve školách nosily zelené rosety. Každý kdo by měl jen stopu historické představivosti by se v tomto konkrétním sporu o tuto konkrétní barvu sporu vyhnul. Je to dotýkání se talismanu, je to hraní na notu dalšího vztahu, v němž jsme se pletli, až jsme tím mátli nový vztah, ve kterém jsme měli pravdu. Kdokoliv má zdravý rozum dokáže vidět téměř magické síly těchto materiálních shod okolností v téměř jakémkoliv jiném případě. Pokud považovaly anglické armády ve Francii v roce 1914 za oprávněné popravit z jakéhosi důvodu nějakou Francouzku, bylo by od nich možní jaksi neuvážené (byť jakkoliv logické), kdyby ji zabili přivázanou ke kůlu na rouenském tržišti. Pokud by pařížský lid povstal v nejoprávněnější vzpouře proti nejzkaženějšímu spiknutí nějakých skupin bohatých francouzských protestantů, velmi důrazně bych jim radil, aby nestanovili datum na předvečer svátku sv. Bartoloměje, nebo aby se nepustili do práce s bílými šátky uvázanými kolem paží. Mnozí z nás doufají, že se dočkají obnovení židovské občiny v Palestině a snadno si dokážeme představit nějaký spor v němž by byla jerusalémská vláda nucena potrestat nějakého řeckého nebo latinského poutníka či mnicha. Židé by v tom sporu dokonce mohli být v právu a křesťan ne. Mohli bychom ale Židům napovědět, že by nebylo rozumné, kdyby ho nakonec korunovali trním a zabili na kopci těsně vedle Jerusaléma. Nu a nyní už musíme vědět, nebo nám to musí čím dřív dojít, že celá mysl Evropy, již jsme pomohli zachránit a v níž máme proto částečné právo kontroly, považuje anglo-irský příběh za jeden z těch černobílých příběhů z historických knížek. Tragedii Irska vidí stejně jednoduše a jasně jako tragedii Krista nebo Jany z Arku. Ve prospěch donucování by se toho dalo říct víc, než by kontinentální kultura pochopila. Stejně tak se dalo říct mnohem více než se obyčejně připouští ve prospěch patriotické demokracie, jež odsoudila Sókrata, a velmi mnoho by se dalo povědět pro imperiální aristokracii, která měla zničit Washingtona. Tyhle spory, ale nevezmou Sókratovi místo mezi pohanskými světci, ani Washingtonovi jeho mezi republikánskými héroi. Po jisté zkoušce časem se lidem, kteří se jistým nezaměnitelným způsobem postavili na stranu svobody a světla proti soudobé svévoli a pohodlné síle a brutalitě, dostane zásadní spravedlnosti. V tomto intelektuálním smyslu, před tímto jediným kompetentním tribunálem, se už Irsku spravedlnosti dostalo. A za bílého denního světla tohoto po celém světě známého faktu se my, nebo naši představitelé, musíme pustit do sportu zrovna s dětmi a zrovna o zelenou barvu, jako by nebylo na světě dost jiných lidí a věcí, o které a s kterými se hádat. Je to přesná ukázka toho, jak vypadá ten omyl, který mám na mysli. Je o to brutálnější, že není přísně vzato krutý, i když vzpomínky na krutost ihned oživuje. Abstraktně nebo v méně tragické atmosféře, kde by symboly nebyly talismany by na tom nemuselo být nic špatného. Ředitel školy v blahobytném a osvíceném městě Eatansvillu by se dalo prominout, pokud by protestoval proti tomu, aby školní dítka ve třídách hrdě nosila barvy Buff and Blue na podporu pánů Simpkina a Slumkeye. Ovšem kdo, vyjma čirého šílence, by neviděl, že pronést takové slovo nebo udělat takové znamení v Irsku je totéž, jako dát znamení pro pohřební nářky a oplakávání ztracené spravedlnosti, jež se zdvihá v břemeni nejušlechtilejších národních písní, že ukázat na cáry oné vlajky značí přivolat všechny odpovědnosti oné hrůzovlády, kdy jsem, celkem doslova, věšeli muže a ženy za to, že se oblékali do zelené? Tyhle děti jsme doslova nevěšeli. Pokud jde o čirou užitečnost, měli bychom víc rozumu, kdybychom to udělali.
Týž fakt ale nabyl ještě fantastičtější podoby. Nejen že se strojíme jako naši předkové, ale my se dokonce šňoříme jako naši nepřátelé. Nemusím snad ani mluvit o svém přesvědčení, že pacifistický trik se společným nahromaděním pochybení jedné strany na ohavností druhé strany byla mělká pedanterie vzešlá z čiré neznalosti dějin Evropy a barbarů. Byla docela pomýlená, ale Angličané v Irsku dlouho a namáhavě usilovali o to, aby dokázali, že je správná. Nespokojili se s tím, že by si od Hesenských vypůjčili staré unifromy z roku 1798, ale půjčili si ty nejnovější a nejelegantnější pruské uniformy z roku 1914. Podělím se jen o jeden z mnoha příběhů, které jsem slyšel vyprávět, abych ukázal, co mám na mysli. V místě zvaném Cullen v hrabství Cork se konala jakási vesnická hudební slavnost při níž přirozeně zněly národní písně a velmi pravděpodobně i národní proslovy. Je nadmíru pravděpodobné, že společenskou atmosféru, která tam vládla by kritik označil za sinn feinistickou, protože ta existuje dnes po celém Irsku a vůbec v oné části Irska. Pokud bychom tomu chtěli takovým projevům vůbec zabránit, museli bychom nejen zakázat všechna veřejná shromáždění, ale i všechny soukromé schůzky, ba i setkání manžela s manželkou v jejich vlastníím domě. Pořád tu ale, podle hlediska stoupenců donucení, mohly být důvody pro zákaz tohoto veřejného shromáždění. Mohl být důvod, podle stejného hlediska, k pozavírání všech lidí, kteří se ho účastnili, či, pořád podle téhož hlediska, ještě jasnější důvod pozavírat všechny lidi v Irsku. Jenže donucovatelské úřady setkání prostě jen nezakázaly, což by cosi znamenalo. Nepozavíraly lidi, kteří na slavnost přišli, což by také mělo jakýsi smysl. Nerozstříleli celé shromáždění těžkými kanony, což by taky cosi značilo. Oni provedli tohle. Poslali vojenské letadlo, aby trhaně létalo tam a zpět lidem těsně nad hlavami, dělalo při tom co nejvíc hluku a přehlušilo tak hudbu a metalo světlice a palbu v různých poněkud nebezpečných formách vedle kohokoliv z mužů,žen a dětí, kteří tam zrovna poslouchali muziku. Čtenář si povšimne s jak výtečným umem a výtečným pečlivým výběrem se zde stratégovi povedlo, aby vypadl tak prusky, jako to jen bylo možné, aniž by přitom dosáhl kterékoliv z výhod prušáctví. Byla tu jakási míra skutečného nebezpečí pro děti, ale ne moc velká. Bylo ho asi tolik, jako když kluci dostávali nařezáno za to, že si zahrávali s ohňostroji. Ovšem tím, že se namáhavě vyškrábali stovky stop do vzduchu v ohromném vojenském stroji dokázali se tito neobyčejně bystří lidé stát meteory na nebi a podívanou pro celou zemi: Angličané spouštěli na ženy a děti ohnivý déšť zrovna tak, jako to dělali Němci. Opakuji, že ve skutečnosti děti nezahubili, i když je ohrožovali, protože pohrávat si s rachejtlemi znamená vždycky hrát si s ohněm. A opakuji, že čistě prakticky bylo rozumnější, kdyby ty děti pobili. To by alespoň mělo lidský smyl vinoucí se stovkou masakrů „z vlčat by vyrostli vlci.“ Mělo by to alespoň odpornou výmluvu, že se tím zmenšuje počet rebelů. To, co provedli jejich počty jen zvýší.
Jeden naivní poslanec, jehož jméno jsem zapomněl se tenhle hloupý výkon pokusil hájit. Když k tomu nacionalisté kladli otázky skočil jim do řeči v zájmu unionistů a velmi rozhorleně řekl: „Mohu se zeptat, zda se poctiví a loyální poddaní měli čeho obávat od britských letadel?“ Často jsem přemýšlel, co tím chtěl říct. Zdá se mi možné, že měl stejnou náladu jako ten středověký fanatik, který řval „Bůh si svoje pozná“ a že on sám by všude kolem sebe metal planoucí blesky ve víře, že vždy zázračně zamíří k hlavám, v nichž běží právě v tu chvíli ty nejvíce politicky nekorektní názory. Nebo možná mínil, že loyální poddaní jsou tak svrchovaně loyální, že by jim nevadilo, poku by byli nedopatřením upáleni zaživa, pokud by byli ujištěni, že oheň na ně shodil vládní činitel z vládního stroje. Není zde ale mým úkolem pokoušet se postihnout takové tajemství, ale jen soustředit pozornost na hlavní fakt celé situace, že totiž vláda kopírovala teatrálnost Postupimi ještě víc, než postupimskou tyranii. Angličané v onom incidentu s největším úsilím a námahou napodobili všechno umělé příslušenství nejnotoričtějších německých zločinů, letce, volbu smíšeného davu, volbu populární slavnosti. Měli tohle všechno, až na cíl toho všeho. Bylo to jako kdyby se celá britská armáda v Irsku vystrojila do špičatých helem a brýlí jen proto, aby vojáci vypadali jako Prusové. Ještě víc se podobali člověku, který by šel přes celé Irsko na třech obrovských chůdách, vyšších než stromy a viditelných z nejodlehlejší vesnice, jen proto, aby vypadal jako jedna z těch nelidských příšer z Marsu, který se na svých železných trojnožkách prochází nočními můrami pana Wellse. Účinek našeho vzdělávní byl takový, že než to všechno skončilo, množství prostých Irů reagovalo na anglickou invasi zhruba tou stejnou psychologickou reakcí jako množství prostých Angličanů reagovalo na invasi německou. Tím chci říct, že to vypadalo že ona reakce nevychází ani tak z vnějšku národa jako z vnějšku světa. Byla nezemská v tom přísném slova smyslu, v jakém je nezemská kometa. Čím víc se blížila tím děsivější to byl vetřelec, čím víc postupovala do vnitrozemí, tím cizejší byla. Tihle křesťanští venkované viděli, jak z Anglie na západ míří to, co jsme my viděli vycházet západním směrem z Německa. Viděli vědu ve zbrani, která samotné nebe mění v peklo.
Tyhle zlomkovité a druhotné dojmy jsem záměrně umístil před jakýkoliv obecný přehled anglo-irské politiky ve válce. Dělám to za prvé proto, že si myslím, že záznam skutečných věcí, které se jakémukoliv skutečnému pozorovateli jevily ve skutečnou chvíli největší je často užitečnější než předkládání theorií, které si mohl sestavit dřív, než viděl jakoukoliv skutečnost. Na druhém místě to ale dělám proto, že obecnější souhrny našeho státnictví, či jeho nedostatku, lze mnohem pravděpodobněji nalézt jinde. Chceme-li ale porozumět podivným protichůdným účelům, pak bude užitečné mít na paměti historický fakt, který jsem už zmiňoval, skutečnost staré franko-irské Entente. V Irsku, a vůbec v nějirštějších částech Irska stále přežívá. Když jsem v zuřivě fenianistické městě Corku procházel kolem pomníku Mladého Irska, který jako by vzpouře dodával majestát instituce, řekl mi jeden člověk, že v těchto ulicích létaly po Němcích kvůli hněvivé vzpomínce na rok 1870 kameny a nadávky. A jeden výtečný učenec z téhož města mi o událostech onoho „strašného roku“ 1870 řekl: „V roce 1870 Irsko sympatisovalo s Francií a Anglie s Německem, a jako obyčejně, mělo Irsko pravdu!“ Jestliže ale měli pravdu, když jsme se my mýlili, pak se jen začali mýlit, když jsme měli pravdu my. Bylo by možné napsat nějakou hru či podobenství ukazující, že to, co se jeví jako paradox je ve skutečnosti kus autentické lidské psychologie. Přestavme si, že máme dva partnery jménem Jan a Jakub a že Jakub vždycky prosazoval, aby založili pobočku jejich podniku ve Francii. Kdysi dávno tomu Jan zuřivě odporoval jako cizáckému výmyslu, ale od té doby na to úplně zapomněl, protože Jakubovy dopisy ho tak nudily natolik, že žádný už celá léta neotevřel. Když se jednoho krásného dne Jan sám ocitl v Paříži připadl sám na originální myšlenku pařížské pobočky, ale jaksi si matně si vzpomíná, že se o tom s partnerem kdysi hádal a má neurčitý dojem, že by jeho partner byl překážkou v čemkoliv. Jan si pamatuje, že Jakub byl hašteřivý, ale zapomněl už, že se hašteřil ve prospěch projektu a ne proti němu. Jan proto pošle Jakubovi telegram tak stručný, až to hraničí s brutalitou, ve kterému je jednoduše řekne, aby hned přijel a nedělal žádné hlouposti a když nedostane okamžitě odpověď nechá poslat dopis od právního zástupce následovaný soudní obsílkou. Jak to Jakub vezme záleží hlavně na Jakubovi. Nakolik to přivítá jako jako šťastné potvrzení svých vlastních dřívějších názorů záleží na tom, zda je Jakub neobyčejně trpělivou a laskavou osobou. A to Jakub není. Bohužel zrovna on je mezi všemi muži světa ten, který nechá svůj vlastní původní souhlas a vše ostatní propadnout do černé propasti opovržení, jež ho nyní dělí od muže, který měl tu drzost, že s ním souhlasil. Je to právě ten člověk, který řekne, že nechce mít nic společného se svým původním nápadem, protože je to teď opožděný nápad hlupáka. Takovou povahu by bylo snadné analysovat v nějakém dobrém románu, bylo by snadno uvěřitelné chování v každé dobré hře. Nedalo by se tomu věřit, kdyby se to stalo ve skutečném životě. A ono se to ve skutečném životě stalo, pařížský projekt byl dojmem, že Paříž je spolehlivým čepem, na kterém se otáčí lidské dějiny, nenadálý telegram byl náborová kampaň a soudní obsílka bylo zavedení branné povinnosti a odvodů.
Pokud jde o to co irská branná povinnost byla, či spíše měla být, nedokážu si představit, že by o tom kdokoliv z návštěvníků Irska mohl mít nejmenší pochybnost, snad jen v případě že by jeho cesta (jak už to často bývá) byla tak pečlivě naplánovaná, že by mu umožnila v Irsku navštívit vše, vyjma Irů. Irská branná povinnost byl divokého šílenství, který byl naštěstí zastaven, spolu s dalším i zlými věcmi Fochovým úderem v druhé bitvě na Marně. Nemohla vytvořit na poslední chvíli spojence, na kterého by byl spoleh a stála by nás všechno porozumění spojenců, na které jsme v tu chvíli museli spoléhat my. Nemyslím, že by se američtí vojáci vzbouřili, i když irští vojáci by mohli, myslím cosi mnohem horšího. Myslím tím, že by se změnila celá americká nálada a že by došlo k jistému kompromisu s německou tyranií kvůli čirému znechucení z dlouho předváděné anglické tyranie. V Irsku by se týden co týden, měsíc co měsíc, stávaly věci, které moderní imaginace neviděla nikde jinde než tam, kde Prusku ustavilo peklo. Masakrovali bychom ženy a děti, oni by nás donutili je masakrovat. Pobíjeli bychom kněze, asi ty nejlepší kněze. Nelze to říct lépe, než slovy jednoho Ira, která vyslovil, když se mnou stál ve vysoké terasové zahradě u Dublinu a díval se k nešťastnému městu. Potřásl hlavou a řekl: smutně: „Zastřelí špatného biskupa.“
O smyslu této obrovské výhně vzdoru budu psát, až budu psát o samotné národní ideji. Zde se nezabývám jejich národem, ale svým a zejména tím, jak mu hrozí Prusko a jak mu pomáhá Amerika. A jde jednoduše o to, posoudit, čím tyhle skutečné věci doopravdy jsou. Mějme na paměti, že americká republika je prakticky založena na faktu, či iluzi, že Anglie je tyranem. Mějme na paměti, že byla bez ustání zaplavována vlnami irské imigrace, která toho spoustu navykládala (a příliš mnoho z toho byla pravda , i když ne všechno) o konkrétních případech, kdy Anglie byla tyranem. Těžko by se hledala paralela, na níž by se dalo Angličanům vysvětlit účinek probuzení tak vpravdě amerických tradic dlouhodobými projevy anglické tyranie v Irsku. Vzdáleně by se tomu podobalo, kdybychom si představili jak se viktoriánští Angličané vyrostlí v tradici Chaloupky strýčka Toma dívají na americké jednotky pochodující Londýnem. Předpokládejme si, že by si všimli, že jediné černošské oddíly musí pochodovat v okovech a že vedle nich si vykračuje bílý muž s širokým kloboukem a v ruce třímá bič. Po zavedení branné povinnosti v Irsku by následovaly mnohem horší scény, jediným smyslem této kapitoly ale je ukázat, že stejně pitomé scény provázely každou fázi irského náboru. Ty, kdo tradičně sympatisovali se Strýčkem Tomem by totiž zrovna neuklidnilo a neujistilo, kdyby jim tvrdili, že okovy jsou jen součástí uniformy nebo, že negři nepochodí pohánění bičem, že jim jen stačí zapráskat.
To byla naše praktická politika a jediný a dostatečný komentář o ní lze nalézt v hrozivém šepotu, který lze nyní sotva umlčet. Říká se, s děsivou pravděpodobností, že unionisté se záměrně pokoušeli rozsáhlému náboru irských dobrovolníků, který by jistě znamenal smíření a reformu, snažili zabránit. Řečeno jednoduše a zpříma, říká se, že byli ochotni zradit Anglii jen proto, aby mohli být dál tyrany v Irsku. Lze najít až příliš mnoho faktů, které tomu odpovídají, ale pro mě je to pořád příliš ohavné, než abych tomu snadno uvěřil. Ať už jsme to ale dělali z jakýchkoliv pohnutek, není žádných pochyb o tom, co jsme v této záležitosti stoupenců Německa v Irsku udělali. Nerozdrtili jsme je, neobrátili, nepodrobili donucení, nevzdělali jsme je, ani jsme je nevyhladili či nezmaskakrovali. My jsme je vyráběli, produkovali jsme je trpělivě, vytrvale a systematicky jako v továrně, produkovali jsme je přesně stejně jako munici. K tomu aby v Irovi jakéhokoliv druhu vznikla sympatie jakéhokoliv druhu k Prusku je zapotřebí značného nasazení sociální vědy, ale my jsme se s tím úkolem vyrovnali. Mně tu ale jde o to, že jsme se do téže práce pustili současně i mezi americkými Iry a nakonec i mezi všemi Američany. A to by, jak jsem už podotkl, znamenalo věc, jíž jsem se vždy bál, totiž zředění politiky spojenců. Cokoliv, co by vypadalo jako dlouhodobé prušáctví v Irsku by znamenalo kompromis a tedy trvání prušáctví v Evropě. Vím, že někteří, kdo se se mnou shodnou v jiných věcech, se mnou v tomhle nesouhlasí, ale mně by opravdu muselo být stydno, pokud bych poté, co jsem tolikrát promluvil, když jsem měl za to, že se moje země mýlí, nepromluvil stejně prostě, když mám za to, že měla pravdu. Představa kompromisu byla založena na souběhu okolností s nedávnými národními válkami, ve kterých šlo jen o podmínky míru, ne o typ civilisace. V delších historických intervalech se ale opakují všeobecné náboženské války, které se netýkají toho, co má který národ dělat, ale jaké mají všechny národy být. Začínají znovu a znovu dokud je nezakončí něco jako pád Karthaga nebo zahnání Atilly. Je docela pravda historie je povětšinou rovná cesta, po níž se musí lidské kmeny ubírat bok po boku, smlouvat na stejných trzích a modlit se v týchž svatyních, bít se a znovu se přátelit a moudře se znovu přátelit rychle. Stačí ale abychom se jen podívali na trochu delší kus cesty před námi, jen z o trochu vyššího kopce, abychom viděli, že cesta dříve či později vede k jinému místu, kde stojí okřídlená socha Vítězství a tam se cesta dělí.

Kapitola V.: Angličan v Irsku

Chapter V. The Englishman in Ireland
Nijak netoužím po tom, abych své cesty zdobil příliš mnoha cestovatelskými příhodami, musím ale zaznamenat, že jsem se setkal s jednou věcí, na níž se všichni Irové shodli. Byl to fakt, že z toho či onoho důvodu, začalo s počátkem války nadějně irské dobrovolnictví, aby pak, z toho či onoho důvodu, během války selhalo. Udávané důvody se velmi široce lišily podle nálad lidí, někteří se n počátky dívali s nadějí a jiní podezíravě, někteří došli k tomu, že neúspěch hodnotili s trpkým potěšením, jíní s velkorysou bolestí. Různé skupiny různě vysvětlovaly, proč to skončilo, všichni se ale shodli na tom, že to začalo. Sinn Fenista řekl, že lidé brzy poznali, že byli vylákáni do saské pasti, které na ně nastražili hladcí, úslužní Sasové jako pan Devlin a pan Tim Healy. Občan Belfastu uvedl, že papežencký kněz terorisoval vesničany, když se pokoušeli zapsat, z kapes tahal palečnice a z ruksaku přenosný skřipec. Parlamentní nacionalista svaloval vinu jak na Sinn Fein, tak na pronásledování Sinn Fein. Činitelé britské vlády se, pokud zrovna nepřipisovali vinu sami sobě, rozhodně obviňovali navzájem. Řadový jižní unionista (který sehrál mnoho více či méně rozumných rolí, včetně stoupence Home rule) se v zásadě shodl s řadovým nacionalistou, že vládní rekrutovací metody byly právě tak špatné, jako byla dobrá věc, o kterou šlo. Je ale zřejmé, že na počátku války si mnozí mysleli, že je to dobrá věc a navíc i velmi dobrá šance.
Na mimořádný příběh o tom, jak ta šance byla ztracena ještě možná přijde řeč později. Začnu tím, že se dotknu první příhody která se mi v souvislosti s tímtéž podnikem samotnému přihodila. Vypravil jsem se do Irska na pozvání svých irských přátel, kteří horlivě pracovali pro spojeneckou věc a nabyli dojmu (obávám se, že přesmíru lichotivého), že mohu být přinejmenším užitečný jako Angličan, který vždy stejně zapáleně sympatisoval s irskou věcí. Nemám žádné iluse, že bych vůbec kdy mohl být v takové práci k něčemu dobrý a za nynějších okolností příliš nedoufám, že bych mohl mnoho udělat tam, kde lidé jako sir Horace Plunkett a kapitán Stephen Gwynne, mužové mnohem schopnější, mnohem více se obětující a mnohem informovanější než já už udělali poměrně málo. Bylo příliš pozdě. Setina vynikající stálosti a tragické námahy těchto mužů by nám na počátku války dala ohromnou irskou armádu. Nemusím vysvětlovat motivy, které mě vedly k tomu, abych udělal to málo, co bylo v mých silách, byly stejné jako ty, které v onu chvíli vedly miliony lepších mužů k vykonání ohromné spousty lepší práce. Fysická náhoda mi zabránila, abych byl užitečný ve Francii a jakási psychologická náhoda se zdála nasvědčovat, že bych mohl být užitečný v Irsku. Sám jsem se ale neviděl jako nějaká zvlášť důležitá postava v kterémkoliv z obou polí. V takových případech asi nemůže být vážného nic, snad leda přesvědčení a přinejmenším moje přesvědčené pokud jde o velkou válku se nikdy ani o vlas nepohnulo. Delenda est a pro moc Berlína je typické, že se člověk musí zastavit, protože by tomu chtěl dát latinské jméno. Jsa Angličanem doufal jsem na prvním místě, že bych mohl pomoci Anglii, ale protože nejsem veselý idiot nežádal jsem na prvním místě Ira, aby pomohl Anglii. Bylo tu zjevně něco mnohem rozumnějšího oč jsem ho mohl požádat. Doufám, že jsem v každém případě udělal to nejlepší pro svou zemi. Věc, o kterou šlo byla ale větší, než kterákoliv země v tom smyslu, že byla lepší, než kterákoliv země. Spojenci měli pravdu víc, než si uvědomovali. Ba co víc, měli sotva právo být tak v právu jak byli. Moderní Babylon kapitalistického státu sotva stál za takovou křížovou výpravu proti pohanům, podobně jako dekadentní Byzanc sotva byla hodná hájit Kříž proti Půlměsíci. Nikdo nelituje, že Sobieski pomohl obležené Vídni, nikdo si nepřeje, aby Alfréd nezískal Wessex. Věc, která zvítězila je jediná, která přežila. Dnes vidíme, že její nepřítel nebyl příčinou, ale chaosem a to je také to, co řekne historie o podivném a nedávném vzkypění barbarského imperialismu, jehož dutým středem byl Berlín. V tomhle se extrémní Irové opravdu mýlili, možná to bylo poprvé, kdy se skutečně mýlili. Naprosto rozumím tomu, že se bouřili proti britské vládě. Sám se proti ní většinou většinou způsobů bouřím. Politika je ale na tváři dějin čímsi velmi pomíjívým. Copak někdo chce zůstat jednou provždy stát na špatné straně bitvy u Marathonu kvůli nějaké při s jakýmsi archonem, od kterého si už nikdo nepamatuje ani jméno? Chce snad někdo být, kvůli porušení přátelství s Aetiem, být vzpomínán jako přítel Attilův? Tak či tak jsem v oněch temných dnech posledního roku války do Dublinu cestoval s hlubokým přesvědčením, že pokud Prusko vyhraje, musí Evropa zaniknout a že pokud zanikne Evropa musí společně zaniknout Anglie i Irsko. Stalo se tehdy, že první příležitost, při které jsem byl pozván, abych nějak projevil své mínění byl velmi příjemný oběd pořádaný zástupci britských dominií, kteří byli tehdy v zemi na oficiální cestě a zkoumali její stav. Co jsem říkal není nijak důležité, leda do té míry, nakolik to vedlo k pozdějším událostem, ale za zmínku stojí, že i když jsem mluvil možná nepřímo k Irům, tak jsem mluvil přímo pokud ne k Angličanům, tak alespoň k mužům z angličtější tradice většiny kolonií. Mluvil jsem, pokud ne k unionistům, tak přinejmenším převážně k imperialistům.
Jsem rád že mohu říct, že zrovna tuhle přednášku jsem už zapoměl, mohu zde ale zopakovat její základ, nejen jako součást příběhu, ale i výkladu. V Irsku jsem se obyčejně držel toho, že jsem apeloval na irský princip, i když to byl opak pouhého přitakání irskému počínání nebo nečinnosti. Tvrdil jsem, že sice Angličané propásli velkou příležitost, aby se před Iry ospravedlnili, Irům rovněž unikla podobná příležitost ospravedlnit se před Angličany. Zvláštní důraz jsem ale kladl na to, že to, co uniklo nebylo na prvním místě ospravedlnění proti Angličanům, ale vtip, který si z Angičanů mohli udělat. Poukazoval jsem na to, že když Irovi unikne vtip na Angličana je to taková tragedie jako prohraná bitva. A byla tu jedna věc, jedna jediná věc, která Irům vzala smích a zachránila Angličany od toho, aby byli směšní. Tou jednou jedinou věcí, která Angličany zachránila před směšností bylo Sinn Fein. Nebo v každém případě alespoň ten prvek Sinn Fein, který byl proněmecký, nebo se odmítal stavět proti Německu. Nelze si představit nic, vyjma proněmeckého Ira, co by mohlo zachránit tvář (ještě velmi nedávno) proněmeckého Angličana.
Důvod je velmi zřejmý. Anglie se v roce 1914 setkala, nebo snad objevila, obrovský zločin zprušáčtělého Německa. Anglie ale nemohla německý zločin objevit bez toho, aby objevila anglickou hloupou chybu a omyl. Ta chyba byla samozřejě zcela jednoduchým historickým faktem, Prusko stvořila Anglie. Anglie byla historickým, vysoce civilisovaným státem, s římskými základy a rytířským vzpomínkami, Prusko bylo původně malým a křupanským knížectvím využívané Anglií a Rakouskem v dlouhém zápolení s velikostí Francie. Nu a v tomto dlouhém zápase bylo Irsko vždy na straně Francie. Stačilo, aby bylo dál na straně Francie a latinské tradice obecně, aby vidělo svůj triumf nad svými vlastními nepřáteli. Jinak řečeno, nešlo o to, zda se má Irsko postavit proti Německu, ae o to zda má nadále být protiněmecké. Otázkou bylo zda se má postavit na stranu Německa najednou zrovna v té chvíli, kdy většina ostatních stoupenců Německa začínalou zjišťovat, že Irsko mělo celou dobu pravdu. Ovšem Anglie nebyla na počátku svého posledního a nanjevýš politováníhodného sporu s Irskem v žádném případě v silném postavení. Anglie měla pravdu, ale to, že má pravdu mohla prokázat jen tak, že prokázala, že se mýlila. Při vší úctě k jejímu správnému postupu v dané věcu byla v jistém smyslu k smíchu, aby dokázala, že má pravdu.
Vtip proti Angličanům byl ale ještě očividnější a tematičtější. A protože ten můj byl míněný jen jako lehká řeč po přátelském obědě, užil jsem ten vtip v jeho nejlehčí a nejfantastičtější podobě a dotkl jsem se hlavně fantastické theorie o Teutonovi jako pánu Keltů. Svrchovaný vtip byl totiž v tom, že Angličan se nejen chlubil tím, že je Angličan, on se vlastně chlubil tím, že je Němec. Když moderní myšlení začalo pochybovat o nadřazenosti kalvinismu na katolictvím, bylo všechny anglické knihy, noviny a projev čím dál víc plné teutonismu, který nábožensko nadřazenost vyměnil za nadřazenost rasovou. Trvat na ethnologii místo theologie se považovalo za modernější a dokonce pokorovější princip rozlišení, jelikož ethnologie se považovala za vědu. Unionismu se jednoduše zakládal na teutonismu. Řadový poctivý unionista se tak ocital ve vysoce legračním zmatku, když měl najednou začít teutonismus odsuzovat jako obyčejný terorismus. Pokud Teutonovi patřila všechna nadřazenost, pak nejvyšší nadřazenost zjevně náležela tomu nejteutonštějšímu ze všech Teutonů. Nárokuji-li si právo nakopat pana Bernarda Shawa na výslovném základě, že jsem tlustší než on, je zřejmé, že budu zničehonic vypadat jako hlupák, když mi nakope někdo, kdo je ještě tlustší než já. Otřásá-li se země pod postupující postavou toho, který je tlustší než já a míří si to ke mně z východu (pobídl jsem totiž irskou imaginaci , aby se chopila tak hrozné představy), pak j jasné, že bez ohledu na mé vztahy se zbytkem světa jsem v vztahu k panu Bernardu Shawovi poněkud v nevýhodě. Pan Shaw je v každém případě v postavení, kdy si se mnou může pohrávat a lze si i představit, že by si to potěšení mohl dopřát. Mohl jsem nahromadit ohromné množství učené sofistky a žurnalistických hesel, které mohly vypadat, že vždy ospravedlňují spojení mezi nabývajícím tukem a kopáním. Mohl jsme snášet historické důkazy, že vůdcové bývali vždy tlustí, ať to byl Vilém Dobyvatel, sv. Tomáš Akvinský nebo Charles Fox. Mohl jsem psychologicky dokazovat, že tloušťka je důkazem schopnosti organické asimilaace a trávení nebo ze srovnávací zoologie dovozovat, že slon je nejmoudřejší z divokých zvířat. Mohl bych zkrátka snášet mnoho argumentů ve prospěch své posice. Jen by se teď, bohužel, staly argumentem proti mé posici. Vše co jsem se vším důrazem tvrdil proti svému starému nepříteli by teď ještě důrazněji mohl proti mně užít můj nový nepřítel. A moje postavení ohledně velké tukové theorie by bylo naprosto stejné jako postavení Anglie pokud jde o stejně inteligentní teutonskou theorii. Byl-li teutonismus kreativní kulturou, pak jsme sami ukazovali, že je Němec lepší než Angličan. Byl-li teutonismus barbarstvím, pak jsme sami ukovazovali, že je Angličan větší barbar než Ir. Skutečná odpověď je samozřejmě, že jsme nebyli Teutoni, ale jen jsme se teutonstvím nechali pobláznit, ale někteří se nechali pobláznit tak dokonale, že by raději udělali cokoliv, než by přiznali, jak se nechali pobláznit. Tihle nešťastní se sice už za teutonství stydí, ale pořád jsou ještě hrdí že nejsou Keltové.
V takové prekérní situaci, jakou jsem si tu vymyslel, by moji důstojnost mohla zachránit jen jedna věc. Na pomoc by musel přispěchat sám pan Bernard Shaw. Sám pan Bernard Shaw by se musel přihlásit ke korpuletnímu dobyvateli z východu, on by musel vzít vážně všechny libůstky a omyly tělnatého nadčlověka. To, a jen to, by zajistilo, že všechny moje libůstky a omyly by byly nejen zapomenuty, ale i odpuštěny. Musím s politováním říct, že si ve své bujné představivosti maluji, že právě tohle by pan Shaw mohl opravdu udělat. Tak či tak, právě tohle uděalo jisté množství jeho krajanů. Myslím, že z těchto stránek je patrné, že nevěřím v takového Ira, jakého vídáne v divadle. Netrpím žádným bludem, že by Ir byl mdlé mysli, sentimentální, nebo i nelogický či nedůsledný. V devíti případech z deseti myslí Ir nejen jasněji, ale chladnokrevněji, než Angličan. Myslím ale, že je pravda to, co mi řekl jednou pan Max Beerbohm v souvislosti právě se samotným panem Shawem, že totiž v Irovi zbývá jakási zvrhlost, která se projevuje po té, ne předtím, že si rozebere problém. Na poslední chvíli se projeví jistá chladná netrpělivost v intelektu, ironie, která se obrací proti sobě samé a sebe samu trhá, subtilnost sebevraždy. Ať už je to jakkoliv, někteří štíhlí lidé místo toho, aby si tropili šprýmy z tlouštíka, začali dělat málem hrdinu z ještě většího tlusťocha, obdivovat jeho ohromné křivky téměř jako kosmické linie vývoje. Viděl jsem irsko-americké pamflety, které braly docela vážně (nebo, jak si raději myslím, předstíraly, že berou vážně) směšnou romanci o teuronských kmenech, které oživily a osvěžily civilisaci po pádu římské říše. Civilisaci obnovily asi tak jako znovu vystavěly Lovaň nebo rekonstruovali Lusitanii. Byla to romance, kterou si Angičané nakrátko osvojili protože se jim hodila, ale jíž Irové pořád trpěli jako byla kletba. To, že i oni, když na to přišlo, tuto svou trvalou kletbu prodloužili tím, že ji použili, když se jim dočasně hodila, byla sebevražedná zvrhlost. Byla to nejhorší chyba Irů, nebo některých z těch nejlepších mezi Iry. To byl důvod, proč bylo velikonční povstání temnou a šílenou chybou. Nebylo to kvůi tomu, že Iry potkala vojenská porážka, bylo to proto, že Irové přišli o velké vítězsví ve sporu. Rebel záměrně nechal tyrana uniknout z pasti, z rozšklebených čelistí obrovské pasti vtipu.
Mnozí z nejextrémněších nacionalistů to dobře věděli, Kettle měl asi na mysli právě tohle, když navrhoval, anglo-irskou historii nazvanou «Dva blázni», a to samozřejmě já takhle nemyslel. Mluvil jsem o tom ve své typicky neformální a velmi volné řeči. Byla ale založena na tom, že lidem unikl vtip proti Anglii a že se nyní ten vtip bohužel poněkud obrátil proti Irsku. Právě Irsku nyní kvůli nedostatku smyslu pro humor a imaginace unikala historická příležitost, zrovna tak jak Anglii unikla o chvíli před tím. Kdyby se Irové Angličanům smáli a Angličanům pomohli na celé čáře by vyhráli. Ve skutečné historii německého problému by zdědili všechny výhody plynoucí z toho, že měli pravdu od samého počátku. Nyní nešlo ani tak o to, že Irsko přivolí k násedování anglického příkladu a vedení, ale spíš toho, Anglie by musela následovat příkladu a vedení Irska. To jsou prinicipy, o nichž jsem si myslel, a pořád myslím, že jsou jediné na nichž lze založit výzvu k vstupu do vojska v Irsku. Při oné konkrétní příležitosti o níž tu vyprávím jsem to ale všechno samozřejmě bral mnohem lehčeji v naději, že se ty dva vtipy jakoby navzájem vyruší a obě země zanechají v lepší náladě. Téměř celou svou řeč jsem věnoval tomu, abych dosvědčil, že se Angličané v naprosté většině skutečně zbavili onoho hrubšího teutonismu, který omlouval ukrutnosti minulosti. Řekl jsem, že Angličané byli všechno jen ne pyšní pokud jde o vládu v Irsku v minulosti že naprostá většina lidí ve všech stranách byla ve svých názorech na Irsko mnohem skromnější a lidštější, než pode všecho většina Irů předpokládá. Skočil jsem pak slovy, která tu cituji jen z paměti, protože to bylo východisko zvláštního incidentu, který se pak přihodil: «Tohle není místo, kde bychom se měli chlubit. Stojíme v údolí pokoření, kde vlajka již milujeme udělala jen velmi málo toho, co by nebylo zlé a kde její vítězství byla mnohem větší pohromou, než její porážky.» Skončil jsem pak obecným vyjádřením naděje (kterou dosud chovám), že tyto dvě země, tolik milované těmi, kdo je znají nejlépe, se nemusí navěky nenávidět.
O den či dva později napsal význaný historik, který je profesorem na Trinity College, pan Alison Phillips, rozhorčený dopsi do Irish Times. Oznamoval v něm, že se nenachází v údolí pokoření a horlivě se stavěl proti zprávě, že by, jak to vyjádřil «seděl oděn v žínici a v popelu». Poznamenal, pokud si dobře pamatuji, že jsem příslušníkem střední třídy, což je velmi hluboká pravda a celkově má tvrzení odsoudil jako ostudný útok na mé anglické krajany. To mě současně pobavilo i mátlo, protože já na Angličany neútočil, ale hájil je. Jen jsme Iry ujišťoval, že Angličané nejsou tak černí, nebo rudí, jak je líčíla vize «červeni anglické, kruté». Nemluvil jsem tam o čem mluvím tady, totiž o anomálnosti a absurditě Anglie v Irsku, řekl jsem jen tolik, že Irsko trpělo spíš kvůli teutonské theorii než anglické povaze a že anglická povaha, poznaná z blízka, byla docela připravena ke smíření s Irskem. Pan Alison Phillips si vlastně ani doopravdy nestěžoval nějak zvlášť na mé hanobení Angličanů, ale spíš na způsob, jímžjsem je hájil. Jemu ani tak nevadilo, že je obviněn z neřesti arogance. To, co nemohl snést bylo obvinění z ctnosti pokory. Neměl ani tak obavu z doměnky, že jednáme špatně, ale spíš z toho, že by někdo mohl připadnout na myšlenku, že bycho snad mohli dokonce i litovat, že jsme se zachovali zle. Uvažoval asi, že pro předního historika by nebylo snadné popří, že došlo k jistému mučení a týrání, nebo že byly dokázány určité křivé přísahy, ale že opravdu není důvodu abychom připouštěli, že použití mučení nebo křivých přísah může mít tak morbidní účinek na mysl. Proto přirozeně chtěl napravit každý dojem, který by mohl nastat v tom smysu, že by snad byl, jako člověk zvaný křesťan, viděn v údolí pokoření.
Byl tu ale ještě jeden nápad, který přetrvával v mysli mimo všechnu zábavu s celou touhle záležitostí a vrhal jakýsi náhodný paprskek dohadu na celé to dlouhé mezinárodní neporozumění, jemuž je tak těžké porozmět. Bylo by možné, uvažoval jsem, aby se něco takového stalo dříve a že jsem uvězněn v koloči opakovní? Je možné, že kdykoliv během staletí promluvil nějaký zhruba represntativní a celkem dobře naladěný Angličanům k Irům o tom, co k nim cítily tisíce podobných Angličanů, nějaký další Angličan hned přispěchal s vysvětlením , že Angličané se rozhodně nehodlají oblékat do žínic a sypat si hlavy popelem, ale udělají zdravotní prevenci a budou se před nimi natřásat. Je možné, že kdykoliv nějaký Angličan řekl, že Angličané nejsou tak černí, jak se v minulosti malovali, přispěchal vždycky nějaký Angličan, aby dokázal, že Angličané nejsou tak bílí, jak se líčí teď. Byl to koneckonců jen jeden Angličan proti druhému, slovo jednoho proti slovu druhého a strana, která odmítala věřit v anglické porozumění či sebekritiku měla mnoho předností. A obávám se, že jen málo Irů chápalo prostý fakt o celé věci nebo duchovní výmluvy strany, která takhle vychvalovala duchovní pýchu. Málokdo chápal, že zastupuji velké množství vstřícných Angličanů v Anglii, kdežto pan Phillisp nutně representoval malý počet Angličanů v Irsku, které bylo přirozeně snadné rozčílit. Zdá se mi, že jen málokdo měl pro něj takové pochopení jako já, protože já dobře vím, že necítil jen jako Angličan, ale jako exulant.

Kapitola IV. Labouristický paradox

Chapter IV. The Paradox of Labour
Můj první obecný a visuální dojem ze zeleného ostrova byl, že není zelený ale hnědý, že je zřetelně hnědý a do khaki. Je to jedna z těch zkušeností, které si nelze plést s očekáváními, maličkost onoho druhu, kterou lze vidět, ale ne předvídat ve slovních vizích knih a časopisů. Věděl jsem samozřejmě, že máme v Dublinu posádku, neměl jsem ale ponětí, že to tak bije po celém Dublinu do očí. Neměl jsem ponětí, že se považovalo za nezbytné tu zemi okupovat s takovou silou a s tak okázalým předváděním síly. A první myšlenka, která mi bleskla hlavou našla vyjádření v jediné větě: „Jak užiteční by tihle muži byli v průlomu u St. Quentin“.
Cestoval jsem totiž do Dublinu ke konci roku 1918 po oněch hrůzných dnech, které vedly ke konci války a vypadaly spíš jako konec světa. V paměti stále visela, jakoby nad děsem prázdnoty, ona řada, jež byla posledním řetězem světového rytířství, a vzpomínka na onen den, kdy to vypadalo, že se naše jméno a naše velikost hroutí před zkázou ze severu. Těžko můžeme Irsku vyčítat, že nevědělo, jak ušlechtilá Anglie pod hrozbou oné hodiny byla, nebo oč jsme, nad celé impérium, měli starost,když jsme pod mračnem husté temnoty téměř cítili, jak se její dávné základy na mořském dně chvějí. Já to, přinejmenším jako Angličan, věděl a tuhle první netrpělivost a tragickou ironii jsem cítil vůči Anglii a ne vůči Irsku. Vždycky jsme pochyboval o vojenské politice, která vyvrcholila irskou povinnou vojenskou službou a odvody a to jen na vojenských základech. Pokud by si nějaká anglická politika zasloužila, aby byla v příslovečném smyslu označena za irskou, myslím, že by to byla tahle. Bylo to plýtvání jednotkami v Irsku, protože jsme je chtěli ve Francii. Sám jsem měl onen patriotický, ba bojovný, pocit znechucení, který se mísil s mým smyslem pro pathos, když jsem se díval na zkázu velké dublinské ulice ostřelované během velikonočního povstání britskými vojsky. Tísnilo mně, že vůbec byla kdy taková kanonáda namířená na Iry, ještě víc mě ale trápilo, že nebyla namířena na Němce. Otázka nutnosti tak těžkého útoku, podobně jako otázka nutnosti velké okupační armády je samozřejmě svázaná s historií samotného velikonočního povstání. Ona podivná a dramatická událost, která nastala stejně neočekávaně pro nacionalistické Irsko jako pro unionistickou Anglii, nepatří k mé vlastní zkušenosti a nechci o tak temném problému dogmatisovat. Jen letmo podotknu, že se mi zdá, na obou stranách je běžné jisté nepochopení její samotné povahy. Vše ukazuje k paradoxu, že rebelové potřebovali méně k tomu, aby byli přemoženi, protože to, aby byli přemoženi bylo ve skutečnosti jejich cílem, spíš než to, aby byli sami přemožiteli. V morálním smyslu byli jistě hrdiny, ale pochybuji o to, že by očekávali, že budou vítěznými hrdiny. Toužili po tom být mučedníky v doslovném a řeckém významu slova martyr, nechtěli ani tak vítězit jako vydat svědectví. Mysleli, že nic než jejich mrtvá těla nemůže doopravdy prokázat, že Irsko nebylo mrtvé. Nakolik byla tahle vznešená a sebevražedná myšlenka skutečně užitečná k oživení národního nadšení už musí posoudit Irové sami, musím říct, že nadšení tu v každém případě bylo. Je-li takové počínání založeno na mezinárodních nadějích, které působí na Anglii či značnou část Ameriky, pak se mi zdá, že je založeno na omylu o faktech. Už jsem měl příležitost poukázat na řadu anglických omylů o Irech, ovšem tohle mi přijde jako irský omylo Angličnech, který rozhodně stojí za pozornost. Pokud se my často naprosto mýlíme o jejich mentalitě, oni se také hodně pletli, pokud šlo o náš omyl. A je zvláštní, že neuspěli kvůli tomu, že neznali jeden kompliment, který jsme jim vždy skládali. Jejich počin předpokládal, že irská udatnost potřebuje důkaz, což nikdy nepotřebovala. Slyšel jsem všechny nejhrůznější nesmysly vyslovované proti Irsku před válkou a nikdy jsme žádného Angličana neslyšel zpochybnit irskou vojenskou statečnost. To o čem pochybovali byla irská politická příčetnost. Okamžitě si všimneme, že velikonoční události mohly jen vyvrátit neexistující předsudek a ve skutečnosti jen potvrdit předsudek existující. Irovi se nevytýkal nedostatek smělosti, ale spíše to, že jí měl až příliš. Lidé ho poprávu považovali za odvážného, a nemohli mít víc pravdu. Mýlili se ale v tom, že ho považovali za šílence a měli výtečnou příležitost mýlit se ještě víc. Když se pak boj proti Anglii svou vlastní logikou vyvinul v odmítnutí bojovat za Anglii, lidi si z toho vzali první co je napadlo a naštvalo je to tak, že popírali něco, o čem by je dosud nenapadlo pochybovat. V každém případě tohle myslím byla nálada v níž menšina pravých stoupenců Sinn Fein usilovala o mučednictví. Když nikdo jiný, tak já se takové motivaci nikdy vysmívat nebudu, ale sotva by se stala tak velkým hnutím, kdyby nebylo další síly, která se s ní spojila. Právě proto jsem začal velikonoční tragedií samotnou, protože když o ní uvažujeme dostáváme se k paradoxu irských labouristů.
Některé z mých poznámek o stabilitě a dokonce poklidu rolnické společnosti mohou ve světle labouristické agitace propukající v Irsku i jinde. Mám ale konkrétní, ba osobní důvody považovat takové podněcování za výjimku potvrzující pravidlo. Právě pozadí rolnické venkovské krajiny způsobilo, že se dublinská stávka stala právě tím zvláštním dramatem, jímž byla a to fungovalo dvěma způsoby. Za prvé ho industriálního kapitalistu isolovalo jako cosi výjimečného a takřka fanatického a za druhé posílením proletariátu jakousi matnou tradicí vlastnictví. Pokud jde o mně, všechny moje sympatie byly zrovna tak na straně Larkin s Connollym, jako proti zesnulému panu Murphymu, ale můžeme si povšimnout zvláštnosti, že dokonce i pan Murphy byl člověkem docela jiného druhu, než lord Cojávímkdo, který je hlavou nějakého podnikatelského koncernu v Anglii. Mnohem víc se podobal nějakému morbidnímu princi z patnáctého století, plnému chladného hněvu a nepostrádajícímu zvrácenou zbožnost. Ovšem prvních pár slov, které jsem o něm v Anglii slyšel přetékalo oním obrovským, neurčitým faktem, který jsem se pokusil dát na první místo mezi svými dojmy. Nazval jsem ho rodinou, ale pokrývá mnoho příbuzných či blízkých věcí: mládí a stará přátelství, o starých vádách nemluvě. Plněji bychom ho mohli definovat jako realismus o počátcích. První, co jsem o Murphym slyšel byla fakta o jeho zapomenutém mládí, či o mládí, jež by v Anglii bylo zapomenuto. Byly to příhody o jeho přátelích z jeho chudších dnů, se kterými se pouštěl do nějakých více či méně sentimentálních vendett proti komusi jinému. Představme si, že bychom pokaždé, když bychom mluvili o obchodním domě Harrods slyšeli o Harrodových prvních klukovských snech. Představme si, že zmínka o Bradshawově železničním průvodci by vyvolala příběhy o sporech a prvních láskách v mládí páně Bradshavowě, či dokonce v mládí paní Bradsahwové. To je ta atmosféra, kterou je třeba spíš cítit, než popisovat, již cizinec v Irsku kolem sebe cítí. Anglická žurnalistika a drby, které se věnují anglickým byznysmenům jsou často přesné pokud jde o současnost a prorocké pokud jde o budoucnost, ale jen zřídka sdílné pokud jde o minulost, et pour cause. Řeknou nám, kam má kapitalista namířeno, třeba do Sněmovny lordů nebo do Monte Carla či, předpokládejme nakonec, do nebe, ale o tom, odkud pochází říkají co nejméně mohou. V Irsku s sebou člověk své rodinné sídlo vláčí jako šnek domeček a duch jeho otce jde za ním jako jeho stín. Všechno dobré či špatné, co se dalo říct řečeno bylo a nejen o Murphym ale o celém tom rodu. Příhoda ze starého irského parlamentu popisuje řečníka, jak se elegantně zmínil o přítomnosti oponentovy sestry v dámské loži tak, že prosil, aby ďas vzal celou tu prokletou generaci „od té bezzubé staré čarodějnice, která se šklebí na galerii po toho bačkoru zbabělého, který se tu třese hrůzou v sále “ Obvykle se ten příběh vypráví jako ilustrace poněkud divokých neshod v irských stranách, ale zrovna tak vážně je to ukázka jednoty irských rodin.
Faktem je, že velká dublinská stávka, požár jehož uhlíky ještě v čase mé návštěvy žhnuly, zahrnovala další episodu, která znovu ilustruje tento opakující se princip skutečnosti rodiny v Irsku. Mohli bychom si připomenout, že někteří angličtí socialisté, hnuti ctihodnou lítostí nad rodinami hladovějícími během stávky, navrhli, že si vezmou jejich děti a náležitě je nakrmí v Anglii. Osobně bych za přirozenější postup považoval, kdyby dali peníze nebo jídlo jejich rodičům. Jenže protože byli ti filantropové Angličané a socialisté důvěřovali asi v to, čemu se říká organisace a nevěřili tomu, čemu se říká dobročinnost či charita. Předpokládá se, že charita činí člověka závislým, i když mu ve skutečnosti dává nezávislost ve srovnání s děsivou závislostí, kterou obyčejně vytváří organisace. Charita dává vlastnictví a tedy svobodu. Když dáme žebrákovi šilink, aby si něco koupil emancipuje ho to zjevně mnohem víc, než když pošleme úředního činitele, aby nakupoval za něj. Socialisté ovšem poklidně připravili deportaci všech chudáků dětí, když tu najednou byli ke svému zděšení konfrontováni s do ruda rozpálenou realitou zvanou náboženství Irska. Kněží a rodiny věřících se pustili do zuřivé agitace opřené o to, že děti ztratí v domovech heretiků v cizině víru. Ujištění, které jim někteří socialisté horlivě nabízeli že s vírou si nikdo zahrávat nebude a které, když to uvážíme s chladnou hlavou bylo docela správné, je ovšem neuspokojilo. Ti, kdo takové ujištění nabídli totiž nikdy nepomysleli na to, co to je náboženství. Zabývají se jakousi mimořádnou myšlenkou, že je to téma. Myslí si, že náboženství, že je něco podobného ředkvičkám, jimž je lépe se v konkrétním hovoru s konkrétní osobou vyhnout, protože ji zmínka o ředkvičkách přivádí k záchvatům hněvu a bolesti. Jenže náboženství je prostě svět, který člověk obývá. V praxi by socialista žijící v Liverpooolu nepoznal, že si zahrává s náboženstvím dítěte narozeného v Louthu. Kdybych měl dostat plnou kontrolu nad maličkým Peršanem (což je naštěstí velmi nepravděpodobné) naprosto bych netušil, kdy bych nejvýznačněji reflektoval perský systém. Ovšem zdravý rozum, spolu s pochopením smyslu koherentní filosofie by mně vedl k podezření, že nad ní rozvažuji co chvíli. Zmiňuji to zde ne proto, abych se pustil do kterékoliv z těchto polemik, ale proto abych nabídl ještě jeden příklad toho, že ve své podstatně rodinná organisace v Irsku se vždy vzbouří proti jakékoliv jiné organisaci. Jakési podobenství najdeme v příbězích o starých nucených vystěhovávání, při nichž byla celá rodina oblehnuta a společně vzdorovala a matky vylévaly konve vroucí vody na hlavy obléhatelů. Každý úřední činitel, který se jim plete do věcí se totiž určitě ocitne v pěkně horké vodě. V té podivné zemi nemůžeme matky a děti oddělit, mohli bychom se jedině vrátit k některé z našich historičtějších metoda a všechny dohromady je zmasakrovat.
Malá příhoda z mé vlastní krátké zkušenosti ovšem ilustruje hlavní věc, o kterou tu jde, totiž dojem rolnického základu, dokonce i u proletářského útoku. Příkladně to ukázalo ne nějaké bránění labouristům, ale jejich úspěch, nakolik tedy lze věc přátelské a neformální diskuse zařadit vedle jasnějších a hmatatelnějších úspěchů. Celá záležitost začala jakousi volnou přednáškou, kterou jsem měl v dublinském divadle. Zmíním v této souvislosti letmo jen dva příhody, protože mi obě přišly obzvlášť místní a národní. Jedna se týkala toliko titulu mé přednášky, který zněl „Verše a vlastnictví“. Před přednáškou se mnou náhodo mluvil jeden vzdělaný anglický gentleman a s výrazem člověka, který má předtuchu, že ho takové žertíky jednou zabijí, mi řekl: „Víte, já už si prostě přestal lámat hlavu, co tím asi můžeme mít na mysli, když chcete mluvit o poesii, jako by měla něco do činění s vlastnictvím.“ Zřejmě spojení těch dvou slov za pouhou aliterativní fantasii jako pávi a Paddington nebo polygamie a pastiňák, pokud to nepovažoval za pouhou kombinaci neslučitelných protikladů jako papežství a protestanté nebo patriotismus a politikové. Týž den mi jeden Ir podobného sociálního postavení řekl, docela zlehka: „Zrovna jsem viděl, o čem budete zítra přednášet. Předpokládám, že socialisté s vámi souhlasit nebudou,“ nebo něco v tom smyslu. Ty dva pojmy mu hned řekly něco ne o přednášce (která byla o literatuře, pokud o něčem), ale o celé filosofii, na které stála. Celek té filosofie, již se onen neohrabaný slon zvaný panem Shawem Chester-Belloc s obtížemi snaží klopotně vysvětlit v Anglii pod nešikovným titulem distributismu. Jak jednou stejně pravdivě řekl pan Hugh Law o tom, jak stavíme proti sobě patriotismus a imperialismus. „Co je v Anglii paradox, je v Irsku běžná věc“. Můj skutečný molog se pak věnoval jen svědectví poesie o jisté důstojnosti v lidském smyslu pro soukromé vlastnictví, která jistě není ani vulgární okázalostí ani stejně sprostou chamtivostí. Francouzský básník Pleiady si na došky své střechy vzpomíná tak, jako by je dokázal spočítat a pan W. B. Yeats si v té nejenspoutanější vizi vzdálené a nezodpovědné samoty dává záležet na tom, aby ukázal, kolik řádků fazolí dá dohormady devítku. V divadle samozřejmě byli lidé ze všech stran, divocí Sinn Feinisté, konvenční unionisté, ale mým poznámkám naslouchali stejně přirozeně, jako by všichni naslouchali stejně nanicovaté přednášce o opicích nebo měsíčních horách. O politice, natož stranické politice jsem v této konkrétní přednášce neřekl ani slovo, soustředil jsem se na tradici v umění nebo nanejvýš na abstraktní ethiku. Vzpomínám si na to ale kvůli jedné zábavné věci, když jsem totiž skončil byl jeden statný gentleman, právník a jak jsem pochopil, dobře známý irský soudce, tak laskav, že nechal hlasovat o poděkování pro mě. A pobavilo mně to, že i když jsem sám radikál sympatisující s revoluční legendou a přednesl jsem krotké povídání o méně významných básnících pro klidné, byť možná znuděné publikum, pustil se soudce, pilíř Hradu a konservativec zasvěcený právu a pořádku, s největší energií a radostí do toho, aby vyvolal rvačku. Provokoval Sinn Feinnisty a říkal jim, aby se projevili, pokud na to mají odvahu, zkrátka provokoval, jak to jenom šlo. Velebil Anglii, ne spojence, ale Anglii, skvělou Anglii, vznešenou Anglii (vše s tím nejsilnějším venkovským příspěvkem), Anglii spravedlivou, moudrou, milosrdnou, a tak dál, mával něčím, co ani nebyla vlajka jeho vlastní země, věcí, která neměla s tématem, kterému jsme se právě věnovali společného vůbec nic, asi tak jako kdyby spustil o Velké čínské zdi. Nemusím ani povídat, že divadlo brzy burácelo protesty a štiplavými odpovědmi, což předpokládám právě chtěl. Byl to veselý starý pán a líbil se mi. Ale tohle mně na něm zaujalo a má to svůj význam pro pochopení jeho národnosti. Takový druh člověka existuje i v Anglii, znám a mám jich rád tucty. Často je to major, často statkář, někdy soudce a velmi vzácně děkan. Takový člověk povídá ty nejsměšnější reakcionářské nesmysly celý mrtvičnatý vzteky nad svým portskýma někdy poněkud dýchavčivě na výslovně politických. Ovšem právě to, co by ten anglický gentleman nikdy neudělal, provedl ten irský, totiž způsobil scénu při nepolitické příležitosti, když jediné co měl udělat bylo navrhnout formální hlasování o poděkování naprosto cizímu člověku, který mluvil o Ithace nebo o Innisfree. Anglický konservativec by to provedl méně pravděpodobně, než anglický radikál. Totéž, co působí, že je konvenčně politický by způsobilo, že bude konvenčně nepolitický. Nesnesl by, aby při příliš společenské příležitosti pronesl příliš vážnou řeč, stejně jako by nesnesl, kdyby byl v ranním obleku zatímco všichni ostatní by byli ve večerních. A ať už by dělal cokoliv, jistě by neprokoval s tak jednoznačným cílem vyvolat rozruch jako onen veselý irský soudce. Naučil mě, že Ir není nikdy irský víc, než když je anglický. Hodně se podobal některým Sinn Feinistům, kteří ho překřikovali a potěšilo by ho, že mi pomohl dívat se na ně s větším pochopením.
Jak jsem se rozpovídal o téhle maličkost, zatoulal jsem se od tématu, protože se mi zdálo prospěšné poukázat na positivní a provokativní kvalitu irského mínění, ale chtěl jsem tenhle spor zmínit jen proto že vedl k dalšímu. O poesii a vlastnictví jsem pak vedl ještě další hovor s panem Yeatsem v Dublin Arts Clubu a to mě zase pokouší k tomu, abych mluvil o věcech, které sice pro téma nemají význam, ale pro mě zajímavé. Jsem si totiž pořád vědom toho, že že říkám méně, než bych si přál o tisíci věcech. Nevynechávám je bezmyšlenkovitě a už vůbec ne nevděčně. Existují a budou napsány lepší črty než jsou ty moje o celé té atraktivní společnosti, o paradoxu inteligence, která je opravdu inteligentní. Mohl bych toho napsat hodně nejen o těch, jichž si cením jako přátel, jako třeba o Katherine Tynan nebo StephenoviGwynnovi, ale i o lidech, s kterými jsem se setkal jen na chvíli. Mohl bych psát o elfí energii, kterou vyzařuje pan James Stephens, o společenské velikosti Dr. Gogartyho, který se podobal literární legendě osmnáctého století. , o unikátním uversalismu A.E., který trochu připomíná to, jak působí Willam Morris a poněkud transcendentálnějším druhu pohostinnosti Walta Whitmanna. V tomhle hrubém náčrtu se ale nepokouším Irům říct, co už vědí, ale pokouším se Angličanům povědět některé z velkých a prostých věcí, které nevědí. Velkou záležitostí o kterou tu jde, je labouristické hnutí a u ostatních věcí jsme se zastavil jen proto jsou to kroky, které shodou okolností vedly k mému prvnímu setkání s touto velkou silou. A to, že to byl tak trochu vtip proti mně, nijak neumenšuje skutečnost, že to fakt podporující moji argumentaci.
Při již zmíněné příležitosti, nanejvýš radostném večeru v Arts Clubu, mě pan Yeats požádal, abych zahájil debatu v Abbey Theatre obhajobou vlastnictví po více politické stránce. Mým oponentem byl jeden z nejschopnějších vůdců Liberty Hall, pověstné pevnosti labouristické politiky v Dublinu, pan Johnson, podobně jako já Angličan, po zásluze ale oblíbený mezi irskými proletáři. Přednesl naprosto obdivuhodnou řeč, již nemíním nijak kritisovat, pokud řeknu, že si myslím, že jeho osobní popularita měla ještě větší váhu, než jeho osobní výmluvnost. Můj vlastní výklad se omezil na obzvláštní hodnotu drobného vlastnictví jako zbraně bojovné demokracie, zakládal se na myšlence, že občan vzdorující nespravedlnosti nemůže najít náhradu za soukromé vlastnictví, protože každá jiná neosobní moc, bez ohledu na to jak je theoreticky demokratická musí mít formu byrokracie. Jako prostořeký řečnický obrat jsem poznamenal, že svěřit vlastnictví jakémukoliv úřednímu činiteli, byť by to byl představitel cechu, by bylo něco jako odkládat v šatně s holí či deštníkem i nohy. Jde o to, že nohy může člověk potřebovat každou chvíli, aby nakopal chlapa, nebo tančil s dámou a jejich získání by mohl prodloužit jakýkoliv problém do ztráty šatního lístku po zločinný útěk příslušného činitele. V případě společenské krise, jakou je třeba stávka, tedy musí být člověk připraven jednat bez toho, aby ho nějaký úředník omezoval nebo zradil. Zeptal jsem, zda by nebylo mnohem více stávek úspěšných, kdyby stávkující vlastnil alespoň zelinářskou zahradu, která by mu pomohla žít. Můj oponent odpověděl, že vždy byl pro takové reservy proletářského vlastnictví, ale dával přednost tomu, aby byly společné či obecné spíš než individuální, což dle mého ponechává můj argument v platnosti, protože co je obecní musí být oficiální, jinak to bude chaos. Dva menší vtipy poněkud na můj úkor zůstávají v mé paměti, vypadá to, že jsem způsobil jisté pobavení, když jsem si tužku ořezal hodně velkým španělským nožem, kterého si (shodou okolností) cením jako daru od jistého irského kněze, který je mým přítelem, a ten nůž tedy lze považovat i za symbolickou zbraň, jakýsi meč ducha. Nevím zda obecenstvo čekalo, že si amputuji nohy, abych ilustroval svou metaforu, nebo v záchvatu hněvu vrhnu na pana Johnsona a podřežu mu krk, protože nedokážu přijít na odpověď na jeho argument. Druhá věc, který mě pobavila byla páně Johnsonova výtečná replika, který řekl cosi o plýtvání majetkem či zbraněmi a mou poznámku, že bez kanonů nebude žádná dobrá revoluce přerušil veselým zvoláním „Zrada“. Jak jsem mu pak řekl, našlo by se jen málo umělečtějších scén, než ta, když by nějakého Angličana vyslaného rekrutovat do britské armády, chytli a vykonali na něm spravedlnost (nebo nespravedlnost) pacifisté z Liberty Hall. Celou dobu jsem si ale byl vědom, jak jsem řekl, velmi skutečného populárního cítění, které podporovalo pouhou osobnost mého oponenta, jak to bylo zřejmé z ovací, které sklidil, než vůbec promluvil, nebo aplaus za mnohé jeho tematické odbočky, náznaky, jimž jsem nemohl vždy rozumět. Po diskusi mi řekl jeden jižní unionista, který vlastní půdu u Dublinu: „Samozřejmě Johnson tu zrovna měl ohromný úspěch se svou prací. Liberty Hall zrovna dokázala něco, co se dosud v celém odborářském hnutí nepovedlo. Povedlo se mu doopravdy rozběhnout odbory zemědělských dělníků. Vím to, protože se musím vyrovnat s jejich požadavky. A víte přece, jak naprosto nemožné bylo vždycky založit odbory zemědělských dělníků v Anglii.“ Věděl jsem to, a věděl jsem taky, proč je možné je založit v Irsku. Bylo to možné právě z toho důvodu, který jsem zdůrazňoval celý večer, že totiž za irským proletariátem je tradice irského rolnictva. V jejich rodinách, pokud ne v nich samých, zůstávala vzpomínka na osobní lásku k půdě. Přišlo mi ale zajímavě ironické, že i moje porážka byla příkladem mé doktríny a že pravda mé strany byla dokázána popularitou druhé strany. Zemědělský cech by výsledkem větru svobody, který zavanul do onoho temného města z velmi vzdálených polí a pravdy, že i ony valící se kameny bezdomého proletářství byly teprve nedávno uvolněny ze samých kořenů hor.
V Irsku dokonce ani průmysl není průmyslový. To je to, co mám na mysli, když tvrdím, že irské labouristické hnutí je výjimkou potvrzující pravidlo. To je důvod proč to neodporuje mé dřívější generalisaci, že naše kapitalistická krise je na anglické straně cesty. Irští zemědělští dělníci se mohou stát členy cechu, protože se chtějí stát rolníky. O chudých a bohatých smýšlí způsobem starým jako svět sám, po způsobu Achaba a Nábota. V rolnické společnosti málo záleží na tom, zda se Achab vinice zmocní soukromě jako Achab, nebo oficiálně jako král Israele. Stejně málo bude nakonec záležet, dokonce i v jiném typu společnosti, záležet na tom, zda Nábot dostával mzdu za práci ve vinici, nebo měl hlas, kterým mohl nějak ve volbách ovlivnit, co s vinicí bude. On touží po tom, aby vinici měl a ne po apologetickém cynismu nebo vulgárnímu uhýbání, že byznys je byznys, jako hluk hromu se ale z vinice jako od tajného trůnu ozývá děsivý hlas, hlas tohoto lidského způsobu v každém věku a národě? „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích. “

Kapitola III.: Rodina a rozmíška

Chapter III. The Family and the Feud
Býval za mého dětství starý vtip v tom smyslu, že lidi lze dávat dohromady podle jejich křestních jmen. Zapomněl jsem už tehdy uvažované příklady, ale dost napoví i soudobé příklady. Ceremoniální bratrství ve zbrani mezi otcem Bernardem Vaghanem a panem Bernardem Shawem se jeví jako plné možností. Mírně se bavím představou, kterak se pan Arnold Bennet pokouší vypreparovat větší humanitní fikci z politických odlišností pánů Arnolda White a Armolda Luptona. Sám bych měl své dny prožít ve výlučné společnosti profesora Gilbera Murraye a Sira Gilberta Parkera, u nichž si dovedu představit, že se v některých bodech liší mezi sebou a některých ode mne. Nu, na tomhle starém vtipu si lze všimnout jedné zvláštní věci, že totiž mohl být brán ve vážnějším duchu, i když v rozumnějším stylu v době ještě starší. Tahle fantasie viktoriánské doby mohla být docela dobře faktem ve středověku. V morální atmosféře středověku by nemuselo být nic nenormálního na slavnosti, hostině či slavném průvodu oslavovat společenství lidí, kteří mají stejného svatého patrona. Dnes to vypadá jako šílenství a nesmysl, protože se ztratil smysl křesťanských či křestních jmen. Upadla do jakéhosi chaosu a zapomnění, který je velmi typický pro naši dobu. Chci říct, že jsou v nich pořád módy, ale už důvod pro ně. Móda je totiž zvyk bez příčiny. Móda je zvyk, na který si lidé nemohou zvyknout prostě proto, že nemá příčinu. To je i důvod, proč jsou naše průmyslové společnosti, když přijde na témata od kosmu po límce na kabátech jen smýkány způsoby, jež jsou toliko náladami. Jsou to zvyky, jimž se nedaří být navyklými. A tak jsme mezi všemi těmi módami v křestních jménech zapomněli všechno, co se rozumělo pod obyčejem křestních či křesťanských jmen. Zapomněli jsme na všechna původní fakta o křesťanském jménu, ale zapomněli jsme především na fakt, že bylo křesťanské.
Nu, když si všimneme, že se tenhle proces odehrává ve světě Londýna nebo Liverpoolu, uvidíme, že zašel ještě dál a vedlo se mu ještě hůře. I příjmení ztrácí svůj kořen a tedy svůj důvod. Příjmení začíná být stejně osamělé jako přezdívka. Dalo by se totiž tvrdit, že první jméno má být čímsi individuálním, ba isolovaným, ale příjmení má, podle vší logiky a historie, docela jistě člověka spojovat s jeho lidským počátkem, zvyky, či příbytkem. Historicky to bylo slovo vzaté z města, kde žil nebo řemeslného cechu, kterému přináležel, a právě je to pořád ještě slovo, na níž závisí všechny otázky legitimity, následnictví či pozůstalostního uspořádání. Má to být korporátní jméno v tom smyslu, že má být neosobní, zrovna tak, jak to druhé má být osobní. Přesto je v moderním industriálním stylu bráno způsobem současně jako samotné a také na lehkou váhu. Jakýkoliv systém společnosti na tomhle postavený bude vypadat zrovna tak jako vtip jako vtip o křestních jménech, jímž jsem začal. Pokud by se zdálo podivné požadovat po Tomášovi, aby se kamarádil se všemi ostatními Tomáši, bude znít skoro stejně zmatečně, pokud bychom trvali na tom, že jakýkoliv Thompson musí milovat kteréhokoliv jiného Thompsona. Je možné, že Sir Edward Henry, dříve od policejních sil, nebude chtít omezovat na společnost pana Edwarda Clodda. Musí ale Sir Edward Henry nutně vyhledávat společnost pana O. Henryho, bez ohledu na to, jak by jistě byla příjemná a zábavná. Sir John Baker zakladatel velkého emporia v Kensingtonu nemusí nijak zvlášť vyhledávat objetí pana Johna Mansfielda, musí se ale o to rychleji vrhat do náruče pana Granville Bakera? Tenhle výhled rozmanitostí nás dovede daleko, stačí si ale všimnout, nesmysly teď stranou, že nejběžnější anglická příjmení nabyla jedinečného sociálního významu, představují spíše člověka, než rasu či původ. I pokud jsou to ta nejobyčejnější jména, nejsou společná. To co označujeme za rodinné jméno není dnes primárně jménem rodiny. Rodina sama, jako společný pojem, se už vytratila do pozadí a hrozí jí, že se vytratí i z pozadí. Krátce řečeno, křestní jména nejsou jediná křesťanská věc, o kterou můžeme přijít.
Nu, druhým faktem, který mě v Irsku upoutal (po úspěchu malého vlastnictví a neúspěchu velké organisace) byl fakt, že rodina byla v prostě opačném postavení. Vše, co jsme výše v současné řeči řekl o celém směřování a trendu moderního světa je přímým opakem směřování moderního irského světa. Nejen, že křestní jménu tu je křestním jménem, ale rodinné jméno (což vypadá ještě paradoxněji a dokonce komičtěji) je skutečně rodinným jménem. Když se dotkneme první z těch dvou věcí, bude snadné načrtnout některé velmi zajímavé pravdy o ní, kdyby nás ovšem neodváděly od hlavní pravdy této kapitoly: druhé velké pravdy o Irsku. Lidé, kteří staví do protikladu „vzdělanost“ obou zemí, nebo se snaží do jedné rozšířit, to co se v druhé jako vzdělanost označuje by věru mohli udělat i horší věci, než jen bádat nad prostým problémem významu a smyslu křestních jmen. Dokonce i propagátorům vzdělanosti by konečně mohlo dojít, že svou hodnotu má obsah právě tak jako rozsah kultury, či (jinak řečeno), že znát devět set slov není vždy důležitější, než vědět, co některá z nich znamenjí. Je přísně a střízlivě pravda, že jakýkoliv rolník, který v chatrči z bláta v hrabství Clare pojmenuje Michael, může cítit přítomnost, která svrhla Satana, zbraně a okrasu rajského paladina. Pochybuji, že by bylo zrovna tak drtivě pravděpodobné, že když nějaký úředník v nějaké vile na Clapham Common pojmenuje svého syna Jan, bude u toho mít vidění svatého orla ze Zjevení nebo i jen mystického poháru učedníka, kterého Ježíš miloval. Při pohledu na tento prostý fakt nemám pochyb o tom, kdo z těch dvou je vzdělanější člověk a ani znalost Daily Mail nemůže onu rovnováhu zvrátit. Často se říká, a je to asi pravda, že rolník pojmenovaný Michael své jméno ani nedokáže napsat. Docela stejně ale platí, že úředník jménem Jan nedokáže své jméno přečíst. Nedokáže je přečíst, protože je psané v cizím jazyce a jeho nikdo nepřivedl k tomu, aby si uvědomil, co to znamená. Neví, že Jan znamená Jan, tak jak ten druhý ví, že Michael znamená Michael. V tomhle přísně realistickém smyslu nezní žák industriálního intelektualismu ani své vlastní jméno.
To byla ale jen odbočka, protože tu jde o to, že obyčejný člověk z ulice (odlišný od obyčejného člověka z pole) byl odloučen nejen od svého soukromého, ale i od svého veřejnějšího popisu. Zapomněl nejen své jméno, ale i svou adresu. Z mého pohledu se podobá někomu z těch nešťastných lidí, kteří probudí s prázdnou hlavou a proto nemohou najít cestu domů. Ovšem bez ohledu na to, zda se takhle díváme na stav věcí v nějaké industriální společnosti, jako je ta anglická, musíme si pevně uvědomit, že v zemědělské společnosti, jako je třeba ta irská existuje stav věcí naprosto opačný. Chceme-li, můžeme to převést v podobě nepovědomé, ba nepříznivé fikce. Můžeme říct, že dům je větší než člověk, že dům je laskavý obr, který se honí za člověkem a chytá ho. Ten fakt tu ale je, povědomý či nepovědomý, přátelský či nepřátelský, a tím faktem je rodina. Rodinná pýcha je ohromná, třebaže ji obyčejně provází zářící spousty individuální skromnosti. A tenhle rodinný cit se váže na rodinné jméno, takže už sám jazyk, jímž člověk myslí je tvořen rodinnými jmény. V tomhle se atmosféra jedinečně nepodobá Anglii i když je velmi podobná Skotsku. Nestranné uznání tohoto faktu vlastně bude ilustrovat, mimo všechny stranické úvahy, to, že je to rovným dílem patrné tam, kde se má Irsko se Skotskem potkávat. Je to rovným dílem patrné v Ulsteru, a dokonce i v protestanském koutě Ulsteru.
Myslím, že ze vší ulsterské propagandy, se kterou jsem se setkal mě nejvíc udeřila do očí věta v jednom unionistické úvodníku. Bylo to něco, co by se dalo docela dobře označit za skotské, bylo to opravdu dokonce ještě víc irské, ale ani v té nejdivočejší náladě by se to nedalo označit za anglické a proto se v to žádném racionálním smyslu nemohlo označovat za unionistické. A přece to byla část vášnivě upřímného a tedy vpravdě lidského a historického výbuchu politiky severovýchodní oblasti proti politické zbytku Irska. Většina z nás si pamatuje, že sir Edward Carson dosadil do vlády svého přítele, právníka jménem Campbell. Bylo to na počátku války a jen málo z nás si o tom myslelo něco víc, než je pitomost dávat posty carsonovcům v čase nejdelikátnější krize irské věci. Jak všichni víme, Campbell se od té doby ukázal jako rozumný člověk, což bych přeložil jako praktický stoupenec Home Rule, ale v každém případě ke to víc, než se obvykle míní pod označením carsonovec. Ať už by to ale bylo jakkoliv, jeho přítel právník, přednesl výtečnou řeč obsahující jisté ústupky irskému lidovému cítění. Jak se dalo předpokládat, tisk strany oranžistů ho zuřivě odsuzoval, ne ale zuřivěji, než se dalo číst v Morning Post nebo Saturday Review. Byla tu nicméně jedna věta, kterou jsem nikde v Morning Post či Saturday Review nenašel, jedna věta, o níž jsem nikdy nečekal, že ji v nějakých anglických novinách najdu, i když bych ji velmi pravděpodobně mohl číst ve skotských novinách. Byla to tahle věta, přečtená mi z úvodníku jedněch belfastských novin. „Ještě nedošlo k žádné zradě, ale byl za tím vším nějaký Campbell.“
Ať si kdokoliv představí, nějakého Angličana, jak říká o jakékoliv obchodní rozmíšce: „To je celý Atkins!“ nebo „Co by tak mohl člověk čekat od Wilkinsona?“ Kratičké zamyšlení ukáže, že by to bylo ještě nemožnější, pokud jde o veřejné osoby ve veřejných sporech. Žádný anglický liberál nikdy nespojoval dřívější výkony nynějšího lorda Birkenheada s atavistickými vlivy, nebo s totemem velkého a kočovného kmene Smithů. Žádný anglický patriot nebádal na rodokmenem anglického pacifisty, ani netvrdil, že ještě sice nedošlo k žádné zradě, ale byl za tím vším nějaký Pringle. Určujícím rozdílem tu je neurčitý člen. Právě výraz „nějaký Campbell“ zcela mění situaci a pokrývá právníkův plášť deseti tisíci tartany celého kmene. Nu a právě s touhle frází se cestovatel v Irsku potkává na každém kroku. Možná nejpoutavější věc, kterou si, po agrární revoluci, pamatuji, byl způsob, jímž se mnou jeden chudý Irčan mluvil o siru Rogeru Casementovi. Nechválil ho jako vysvoboditele Irska, nenadával mu do irské ostudy, neřekl ani jednu z dvaceti věcí, které byste do něho mohli čekat. Jen poukázal na pověst, že Casmeat zamýšlel těsně před svou popravou konvertovat ke katolictví a projevil o to jakýsi vzdálený zájem. Pak dodal. „Vždycky to byl černý protestant. Všichni Casementové jsou černí protestanti.“ Přiznávám, že v okamžiku tak morbidního příběhu mi už sama idea, že by mohli být ještě nějací jiní Casementové přišla jaksi neskutečná. Pokud vypadl někdy nějaký člověk osaměle, pokud někdy vypadal nějaký člověk ojediněle až nepřirozeně, pak to byl onen člověk, když jsem měl dvě nebo tři příležitosti vidět jeho chmurnou pohlednou tváž a jeho divoké oči, vysokou, temnou postavu kráčející již ve stínu hrozného osudu. Nevím jestli byl černý protestant, ale jaksi černý byl, ve smutném, pokud ne ve špatném smyslu symbolu. Představuji si vlastně, že reprezentoval třetinu slavné Browningovy triády rytmickým jednoslabičným slov. Jeden vážený nacionalistický poslanec, shodou okolností s lékařským vzděláním, mi řekl: „Jen co jsem ho poprvé zahlédl, bylo mi jasné, že je ten člověk šílený.“ Tak či tak to byl člověk natolik neobyčejný, že by mně ani nikoho z mých krajanů nikdy ani nenapadlo mluvit jako kdyby takových lidí byla celá skupina nebo klan. Skoro bych si dokázal představit, že se narodil bez otce nebo bez matky. Pro Iry ale byli jeho otec a matka důležitější než on sám. Tvrdí se, že zůstává historickým tajemstvím, zda Parnell vtipkoval, když řekl, že jméno Kettle (jinak též čajová konvice pozn. překl.) je v Irsku všude doma. Dnes může být jen málo protikladnějších symbolů, než jméno Kettle a jméno Casement (vyjma udatnosti, jež jim byla společná), protože mladší Kettle, který tak slavně zemřel ve Francii byl právě tak širokým nacionalistou, jako byl ten druhý sevřeným, byl právě tak příčetný, jako byl ten druhý bláznivý. Pokud ale žertéřova fantasie držící se svého vlastního roztomilého druhu nonsensu může vidět něco veselého v obrazu stovek takových Kettlesů, kteří zpívají tak, jak od srdce zpívával on, pak zahořklejší vtipálek, začtená do černého a obskurního příběhu o zajetí na pobřeží, by mohl utrousit nějakou podobnou prostořekost o dalších Casementech, otevírajících se pěně oněch velmi nebezpečných moří v tak skutečně zapomenuté zemi. A dokonce i kdybychom nebyli otráveni tím žertíkem, byli bychom překvapeni plurálem. A naše překvapení by bylo měřítkem nejhlubšího rozdílu mezi Anglií a Irskem. Vyjádřeno neužitečnými obrazy bylo by faktem, že i okenní křídla (casement) jsou součástí domu, právě tak jako se v v každé domácnosti najde konvice (kettle). Každí irské slovo je v Irsku všude doma.
Angličané by o plurálu pro slovo Gladstone nepřemýšleli o nic víc, než o plurálu pro slovo Bůh. Nikdy by je ani nenapadlo si představovat, jak se Disraeli procházel s mračnem dalších Disraeliů kolem sebe, přišlo by jim to příliš apokalyptické a příliš velké přehánění stání na straně anděů. Jak mám důvod vědět, je dosud v Anglii považováno za zuřivou a šílenou formu náboženského útisku, když někdo tvrdí, že Žid pochází pravděpodobně ze židovské rodiny. Zkrátka, Angličané se, zatímco jejich vládci jsou ochotni náležitě uvážit eugeniku jako rozumnou příležitost k různým formám polygamie a infanticidy, víc a víc vzdalují jedinému uvážení eugeniky hodnému křesťanů, totiž jejímu posouzení jako hotové věci. Zmínil jsem se o infanticidě, ale vlastně tu jde spíše o etiku otcovražda a matkovraždy. Na můj vkus vypadá současné směřování sociální reformy tak, že ničí všechny stopy rodičů kvůli zkoumání dědičnosti jejich dětí. Nežádám tu ale čtenáře, aby přijímal můj vkus, ba ani moje názory o těchto věcech, jen svědčím o objektivním faktu o cizí zemi. Lze to shrnout asi tak že Parnell je pro Angličany ten Parnell, ale pro Iry je to nějaký Parnell.
To je to, co mám na mysli, když říkám, že angličtí stoupenci Home Rule neví, co Irové rozumí pod domovem. A je to také to, co mám na mysli, když říkám, že společnost neodpovídá žádnému našemu společenskému třídění, ať liberálnímu nebo konservativnímu. Mnoha radikálům přijde tenhle smysl pro rodové linie rovný reakcionářské aristokracii. A pokud tím míníme hrdost na svůj původ a rod, pak aristokratický i je, ne ovšem v praktickém a politickém smyslu. Třebaže to může znít podivně, jeho praktický důsledek je demokratický. Není aristokratický v tom smyslu, že by tvořil aristokracii. Ba naopak, je to možná jediná síla, která trvale tvorbu aristokracie znemožňuje po způsobu anglické venkovské šlechty. Důvod a smysl tohoto zdánlivého paradoxu lze vysvětlit dosti jednoduše v jedné větě. Pokud vám opravdu záleží na vašem příbuzenstvu, pak musíte mít starost o své chudé příbuzné. Brzy zjistíte, že vaši synovci z druhého kolena mají silnou sociální tendenci stávat se kominíky nebo dráteníky. Pokud se pokoušíte doopravdy poctivě s důsledně něco naučit, byť by to měla být lekce heraldiky a genealogie, velmi brzy se naučíte lekci lidské rovnosti. Ať už je to k dobrému či zlému, skutečně fungující aristokracie musí zapomenout asi na tři čtvrtiny svých aristokratů. Musí zapudit chudáky urozeného rodu a vítat boháče, kteří mohou žít urozeným životem. Pokud je někdo zajímavý, protože je McCarthy, je tedy zajímavý proto, že je člověk a pak je zajímavý ať je vévoda nebo popelář. Pokud je ale zajímavý proto, že je to lord FitzArthur a žije ve FitzArthur House, pak je zajímavý, když ten dům prostě koupil nebo když si jednoduše koupil svůj titul. Pro udržování venkovské šlechty je nutné obdivovat nového statkáře či zemana a proto zapomenout na toho starého. Smysl pro rodinu je jako pes, který rodinu následuje, smysl pro oligarchii je jako kočka a zůstává strašit v domě. Neargumentuji proti aristokracii, pokud se Angličané rozhodnou ji v Anglii zachovat, jen vyjasňuji za jakých podmínek ji udržují a varuji je, že lidé se silným smyslem pro rodinu ji nebudou udržovat za žádných podmínek. Aristokracie, tak jak v Anglii vzkvétala, s nemalou národní slávou a a podnikatelským zdarem, od reformace je ze samé své povahy zbudována z vyloupených a znesvěcených domů. Aby uchovala rodinu musí zničit sto chudých příbuzných. Aby si udržela svou úroveň, třídu a styl musí zničit stovku rodin.
Je-li ale rodinný duch neslučitelný s tím, co chápeme pod aristokracií, je zrovna tak neslučitelný s třemi čtvrtinami toho, co mnozí chválí a hlásají jako demokracii. Celé směřování toho, co se v Anglii považovalo za liberální legislativu, možná nezbytnou a možná taky ne, možná obhajitelnou a možná taky, bylo v dobrém či zlém na úkor nezávislosti rodiny, a to zejména chudé rodiny. Od prvních velmi rozumných omezení v zákonech o továrnách po poslední nejšílenější zasahování do her v dětském pokoji a vánočních večeří se celý proces otáčel někdy na čepu státu, častěji na čepu zaměstnavatel, ale nikdy ne na čepu domova. To všechno může být emancipace, já jen poukazuji na to, že Irsko požadovalo Home Rule opravdu hlavně proto, aby se emancipovalo od této emancipace. Jistěže ale angličtí politikové, abychom k nim byli spravedliví, ukazují, že si toho jsou vědomi tím, že zvětšují množství případů, z nichž je tento národ vyňat. Možná tento nešťastný lid trýzníme naším pronásledováním, ale aspoň je šetříme našich reforem. Zbili jsme je epidemiemi, ale alespoň si netroufáme je deptat našimi léky. Skutečný důvod proti unii není ani tak důvodem proti unionismu, je to mnohem silnější důvod proti univesalistům. Je to tahle podivná a poněkud ironická pravda: že se postaví člověk třímající chartu lásky a pokoje pro celé lidstvo, že předloží zákon osvícené spravedlnosti pro všechny národy světa, že tvrdí, že vidí člověka od počátku jeho evoluce rovného, bez jakéhokoliv rozdílu mezi těmi nejvzdálenějšími vírami a barvami, že se staví jako řečník lidského plemene, jehož zákon toliko prohlašuje všechno lidstvo za lidské, a pak mírně ztiší hlas a praví: „Tento zákon se nevztahuje na Irsko.“