Shrnutí

Chapter VI. A Summary
Debatoval jsem jednou s učeným mužem, který měl zvláštní zálibu v tom, že korespondenci pořádal do matematických vzorů, kdy nejprve každý napsal tisíc slov a pak sto slov—a pak přišel zas nějaký úplně jiný vzorec. Přijal jsem to tak, jak vždycky přijímám výzvy, zejména s očividným ohledem k férovosti, byl jsem však v pokušení mu říct, jak naprosto nepoužitelná je tahle mechanická methoda pro něco tak živého jako je diskuse. Je zřejmé, že člověk může potřebovat tisíc slov, aby odpověděl na deset. Představme si, že bych filosofický dialog začal slovy „Rdousíte děti“. Přirozeně by odpověděl „Nesmysl, nikdy jsme žádné dítě nezardousil.“ A přece by už v tom automatickém výkřiku použil dvakrát tolik slov co já. Je nemožné mít skutečnou debatu bez odboček. Každá definice bude vypadat jako odbočka. Představme si, že by mi někdo předložil nějaké novinářské tvrzení, řekněme: „Španělští jesuité byli odsouzeni v parlamentu“  Nemohu se s ním vypořádat bez toho, abych novináři postupně vysvětlil  v čem se od něj liším v atmosféře a důsledcích jednotlivých pojmů. Nemohu odpovídat rychle, když právě pomalu zjišťuji, že ten člověk trpí řadou mimořádných bludů: jako 1) že parlament je representativní shromáždění zástupců lidu, 2) že Španělsko je vyčerpaná a upadají země nebo že 3) španělský jesuita je jakýsi dvorský kaplan tichošlápek. Jenže to byl ve skutečnosti právě španělský jesuita, kdo předvídal celou naši dnešní demokratickou theorii a přímo jí vzdorně mrštil proti božskému právu králů. Každé z těchto vysvětlení by bylo odbočkou a každé by bylo nutné. Nu, jsem si velmi dobře vědom, že v této knize je velmi mnoho odboček, které na první pohled nemusí vypadat nezbytně. Sestavil jsem je totiž z toho, co byla původně jakýsi polemický výklad, a jak se ukázalo, bylo nemožné vynechat výklady a nechat jen polemiku. Nikdo navíc nemůže vést polemiku s mnoha lidmi, aniž by přitom nemusel načít mnoho témat, jak ví každý, kdo někdy čelil křiku posměváčků. A jsem velmi rád, že mohu říct, že při této příležitosti na mně pokřikovalo mnoho nepřátel, kteří byli současně přáteli. Věnoval jsem se tehdy současně psaní esejů a hovorům u čajového stolku, nebo lépe u stolku v taverně. Udělat z téhle směsi kázání a plácání něco jako gramatiku distributismu se ukázalo jako docela nemožné. Zdá se mi však že i jako sbírka esejí vypadá kniha víc od věci, než ve skutečnosti je, a že mnozí budou číst eseje bez toho, aniž by tak docela chápali, co je drží pohromadě. Rozhodl jsem se tedy přidat tuto poslední esej jen jako shrnutí záměru celé knihy, i kdyby to shrnutí mělo být jen rekapitulací. Pro své četné odbočky jsem měl důvod, který možná nebude patrný dokud neuvidíme celek v jisté perspektivě. A tam kde odbočka takové ospravedlnění nemá, ale vznikla proto, že jsem chtěl odpovědět příteli, ba co hůř ze sklon k planému a neřádnému veselí, se jen mohu upřímně  omluvit vědeckému čtenáři a slíbit, že udělám, co bude v mých silách, aby toto závěrečné shrnutí bylo co nejnudnější.
Pokud budeme nyní pokračovat náležitě spořádaným způsobem, sama idea majetku zmizí. A nezničí ji revoluční násilí. Je to spíš zoufalý a nepředložený zvyk obejít se vždycky bez revoluce. Svět bude ovládnut a obsazen, ono že se to vlastně stalo, dvěma mocnostmi, které jsou dnes velmocí jedinou. Mluvím samozřejmě o té části světa, která je obsazena naším systémem, a mluvím o té části dějin světa, která potrvá mnohem déle než zabere naše doba. Lidé nepochybně dříve či později znovu objeví tak přirozené potěšení jako je vlastnictví. Je ale možné, že bude objeveno po celých věcích, jako byly věky naplněné pohanským otrokářstvím. Může být objeveno pod dlouhém úpadku naší celé civilisace. Mohou je nově objevit barbaři a myslet si, že je to něco nového.
Tak či tak, vyhlídky jsou takové, že bude pokračovat pokrok vedoucí k úplnému spojení dvou velkých spojování. Obě mocnosti věří toliko ve spojování a nikdy ani nerozuměly tomu, aby ani neslyšely o tom, že byla nějaká důstojnost v rozdělení. Neměly nikdy tolik představivosti, aby pochopily ideu Genese a velkých mythů: že totiž Stvoření samotné bylo dělením. Počátkem světa bylo oddělení nebe a země, počátkem lidstva bylo oddělení muže a ženy. Tyhle ploché a banalitami naplněné mysli nedokáží nikdy rozeznat tvořivým rozpolcením Adama a Evy a ničivým polcením Kaina a Ábela. V každém případě obě tyto mocnosti, obě schopnosti myšlení, mají nyní stejnou náladu a je to nálada, které se nezamlouvá všechno dělení a tedy všechno rozdělování. Věří v jednotu, jednomyslnost, harmonii. Jednou z těchto mocností je státní socialismus a tou druhý jsou velkopodniky. Už jsou jednoho ducha, brzy budou i jedním tělem. Jelikož totiž nevěří v rozdělování, nemohou zůstat oddělené, protože věří ve spojování, samy se spojí. Zatím tomu jedni říkají Solidarita a druzí Konsolidace. Vypadá to, že musíme prostě jen počkat, než se obě obludy naučí říkat Konsolidarita. Ať už se to ale bude jmenovat jakkoliv, není pochyb o tom, jaká bude povaha světa, který společně vytvoří. Je to čím dál jasnější a povědomější. Bude to svět organisace, syndikace, standardizace. Lidé budou moci kupovat klobouky, domy, prázdniny, a patentní léčiva známých a universálních vzorů, budou syceni, odíváni, vzděláváni a zkoušeni širokým a propracovaným systémem, ale kdybyste se jich v kteroukoliv chvíli zeptali, zda je podnik, která jim poskytl střechu nad hlavou či pokrývku hlavy je pořád ještě obchodní firma, nebo zda už patří obci, pravděpodobně by to nevěděli a je možné, že by jim to bylo jedno.
Mnozí věří, že lidstvo bude v tomto novém míru šťastné, že třídy budou usmířeny a duše dojdou pokoje. Nemyslím, že by to dopadlo až tak špatně. Připouštím ale, že je tu mnoho věcí, které mohou takovou katastrofu uspokojení způsobit. Lidé se velkých množstvích podrobili otroctví a možná ještě konkrétněji despotické vládě. Podle mě ale bude každé inteligentní osobě zřejmé, že tahle vláda bude víc než despotická. Moc je samou podstatou trustů, nejen ta moc, jako má stát, k zničení vojenských rivalů nebo vzpouru lůzy, ale také moc k tomu, aby rozdrtily každý nový zvyk, oděv, řemeslo nebo soukromý podnik o kterém se rozhodnou, že se jim nelibí. Militarismus může lidem nanejvýš zabránit v boji, monopolismus jim může zabránit nakupovat a prodávat, vyjma zboží (zpravidla podřadného zboží), které má obchodní značku monopolu. Pokud se můžeme něčemu poučit z dějin a z lidské přirozenosti, pak je naprosto jisté, že despotismus bude čím dál despotičtější a zboží bude čím dál podřadnější. Nelze si představit žádný psychologicky založený argument, který by umožnil tvářit se, že lidé, kteří budou uchovávat takovou moc celé generace ji nebudou víc a víc zneužívat nebo nebudou vše ostatní víc a víc zanedbávat. Víme, co se stalo s mnohem méně tuhým vládnutím, i tehdy když je založili vladaři oduševnělí a inteligentní. Můžeme se pochmurně dohadovat o tom, jaký důsledek bude mít větší moc v rukou menších lidí. A jestliže jméno Caesarovo se nakonec stalo symbolem pro vše, co nazýváme bysantismem, jakou přesně míru tuposti a nudnosti máme očekávat, pokud má jméno Harrod znít ještě nudněji a tupěji než dosud? Jestliže se Čína, po staletí živená Konfuciem stala nakonec synonymem pro ztuhlost a monotonnost, jaký bude asi stav mozků, které po staletí sytil Callisthenes? Vynechávám zde konkrétní případ své vlastní země, kde nám hrozí ani ne tak dlouhý úpadek, jako spíš nepříjemně rychlý pád. Když se ale podíváme na monopolistický kapitalismus v zemi, která je ve vulgárním smyslu pořád ještě úspěšná, třeba ve Spojených státech, pak jen vidíme jasněji a v ohromujícím měřítku dlouhou sestupnou perspektivu, směřující dolu k Byzanci či Pekingu. Je zcela zřejmé, že celý tenhle podnik je mašinerie na produkci desaterořadého zboží, uchovávající lidi v nevědomosti o věcech prvotřídních. Většina civilisovaných systémů upadala z výšin, tohle ale začíná nízko na plochém místě a i ta nejmorbidnější imaginace si jen těžko představí, jak to bude vypadat, až skutečně rozdrtí všechny své kritiky a rivaly udrží svůj monopol neprodyšný po dvě století. Ať už ale ten příběh bude končit jakkoliv, nikdo rozumný nepochybuje, že jeho první kapitoly už máme za sebou. Typem a projeve už není vůbec žádných rozdílů mezi kolektivistou a normálním obchodním pořádkem, podnikání má svou byrokracii a komunismus svou organisaci. Soukromé věci jsou už veřejnými v tom nejhorším slova smyslu na světě, jsou neosobní a odlidštěné. Věci veřejné jsou již soukromé v tom nejhorším smyslu slova na světě, protože jsou tajemné, utajované a převážně zkorumpované. Nový druh hospodářské vlády spojí vše co špatného na jednotlivých plánech vylepšení světa. Nebude už výstřednosti, nebude humoru, žádného ušlechtilého opovržení světem. Nebude existovat nic, než cosi odporného jménem sociální služba, pod čímž se rozumí otročení bez loyality. Tato služba bude jedním z ideálů. To jsem zapomněl zmínit, že ideály existovat budou. Všichni nejbohatší lidé patřící k hnutí dali jasně najevo, že těchto drobných útěch mají spoustu. Lidé mají vždycky ideály, když už nemohou mít ideje.
Dotyčné filantropy možná překvapí, že někteří z nás se na takové vyhlídky dívají velmi podobněji, jako bychom se dívali na theorii, že se máme vyvinout zpět v opice. Přemýšlíme proto, zda je možné dokonce i dnes představit si obnovu tak dávno zapomenuté věci jako je samospráva, tedy moc občana do jisté míry řídit svůj vlastní život a tvořit si své vlastní prostředí, jíst co mu chutná, oblékat se, jak se mu líbí, a mít širokou možnost voleb (což mu trust nutně musí upřít). V poznámkách o této myšlence jsem se ptal, zda je možné tomuto nesmírně zlému zjednodušení či centralisaci uniknout a to co jsem řekl lze asi nejlépe shrnout ve dvou nadpisech či ve dvou paralelních tvrzeních. Někomu se může stát, že si protiřečí, ve skutečnosti se ale navzájem potvrzují.
Za prvé tvrdím, že to mohou udělat lidé. Není to něco, co by se dalo udělat lidem. V tom je odlišnost jak od prakticky všech socialistických schémat, tak od plutokratické filantropie. Netvrdím, že od něčeho takového mohu lidi zachránit, na takovou představu se dívám s nenávistí a opovržením. Tvrdím, že od toho mohou zachránit oni mně pokud se na to i oni budou dívat s nenávistí a opovržením. Musí to ale udělat v duchu náboženství, revoluce a (dodal bych), duchu odřeknutí se. Musí to chtít udělat právě tak, jak by země vyhnat útočící armádu nebo zastavit šířící se mor. Argumentace našich kritiků se v tomto ohledu podivně točí v kruhu. Ptají se nás proč ztrácíme čas odsuzováním něčeho, co nemůžeme zničit a předkládáme ideál, kterého nemůžeme dosáhnout. Tvrdí, že jenom vyléváme špinavou vodu dřív, než můžeme získat čistu, či spíš, že jen analysujeme mikroskopický život ve špinavé vodě, aniž bychom si troufli ji vylít. Proč vedeme lidi k nespokojenosti s podmínkami, s nimiž se musí spokojit. Proč ostouzíme nesnesitelné otroctví, které musí být tolerováno? Když se ale my pak zeptáme, proč je náš ideál nemožný, nebo zlo nezničitelné, odpovídají v takovém smyslu, že není možné lidi přesvědčit, aby si jeho zničení přáli. Je to možné, ale jak sami ukazují, nelze nám vyčítat, že jsme to nezkusili. Nemohou tvrdit, že lidé plutokracii nenenávidí dost na to, aby je zabíjeli a nám pak vyčítat, že je vybízíme, aby se na ni podívali dost důkladně na to, aby ji nenávidět začali. Pokud ji nenapadnou dřív, než ji začnou nenávidět, tak pokud ukazujeme, jak nenáviděníhodná je, pak děláme tu nejpraktičtější věc. Morální hnutí musí odněkud začít, ale já zcela positivně tvrdím, že musí nějaké morální hnutí vzniknout. Tohle není finanční nervosita, policejní předpis, poslanecký návrh zákona, nebo detail účetnictví. Tohle je buď mohutné úsilí lidské vůle, podobné každému svržení velkého zla, nebo to není nic. Říkám, že pokud za to lidé budou bojovat, mohou zvítězit. Nikde jsem nenaznačoval, že by bylo možné jakkoliv zvítězit bez boje.
Pod touto hlavičkou jsem na příslušném místě pojednal například možnost organisovaného bojktou velkých obchodů Bojkotovat velké obchody by samozřejmě znamenalo jistou oběť a hledat malé obchody zas jisté potíže. Byla by to ale asi tak setina obětí a potíží, které často podstupovaly masy patriotických lidí při nějakém vlasteneckém nebo náboženském protestu—pokud opravdu chtěli protestovat. Podle téhož obecného pravidla jsem poznamenal, že skutečný život na půdě, tedy nejen přebývání na ní, ale vydobývání živobytí z ní, bude jistým dobrodružstvím zahrnujícím jak tvrdohlavost, tak odříkání. Nebyl by ale ani z poloviny tak asketický jako dobrodružství toho typu, který se běžně připisuje kolonistům a budovatelům impéria a je to nic ve srovnání s tím co normálně dokazovaly miliony vojáků a mnichů. Jen je pravda, že mniši mají víru, vojáci vlajku a dokonce i o budovatelích impéria můžeme předpokládat, že měli dojem, že mohou pomoci impériu. Při rozmanitosti náboženské zkušenosti mi nepřijde nijak nemožné, že lidé mohou půdy všímat právě tolik jako mnich nebe, že lidé mohou stejně tak věřit v rýče, které tvoří, jako v meče, které hubí a že Angličané, kteří kolonisovali všude jinde, mohou začít kolonisovat i Anglii.
Když jsem tedy připustil, či spíše zdůraznil, že něco takového nelze provést, pokud si lidé skutečně nezačnou myslet, že to stojí za to udělat, uvedl jsem dále, že dokonce i v těchto rozmanitých oblastech, je víc lidí, kteří si myslí, že to stojí za povšimnutí, než těch, kteří si myslí, že to za povšimnutí nestojí. Dokonce i v zástupech zákazníků tlačících se ve velkých obchodních domech tak slyšíte ohromné množství skuhrání—ani ne tak proto, že jsou velké, ale proto, že jsou špatné. Jenže tahle skutečná kritika je oddělená, kdežto nereálné vyvyšování a chvála jsou spojené, jako každé jiné spiknutí. Pokud je milionář, kterému obchody patří kritisován, kritisují ho jeho zákazníci. Pokud je uhlazeně chválen, skládá si komplimenty sám. Když ale na jeho hlavu padají kletby, děje se to ve vnitřní komnatě, když je veleben (sám sebou ) hlásá se to ze střech. To je to, co se rozumí pod publicitou—hlas tak hlučný, že dokáže přehlušit jakékoliv poznámky veřejnosti.
Pokud jde jak o půdu, tak o obchody či dílny, pokračoval jsem, pak pokud tu není morální pobídka, pak jsou tu alespoň složky morální pobídky. Právě tak, jako nespokojenost s obchody přetrvává i u těch, kdo nakupují, tak touha po půdě zůstává i těm, jimž je sotva dovoleno chodit po zemi. Dal jsem příklad obyvatel slumu v Limehouse, kteří byli násilně přesunuti do bytů ve vysokých domech, kteří hořce litovali ztráty směšných dvorečků, které si postavili v koutě svých slumů a chovali tam domácí zvířat. Zdá se absurdní tvrdit o nějaké zemi, že žádní z jejích obyvatel nemohou být venkovskými zemědělci, když se to pokouší dokonce i cockenyové. Podotkl jsem také, že pokud jde o venkov, panuje nyní obecná nespokojenost, jak mezi majiteli, tak mezi nájemci půdy. Zdá se, že vše ukazuje k prostšímu životu jednoho člověka na svém poli, které bude jak to jen možnosti dovolí zbaveno komplikací renty a najaté práce, zejména tehdy, když renta zůstává nezaplacená nebo nevýnosná a námezdní dělníci jsou tak často ve stávce nebo na chudinské podpoře. I v tomhle se může milion jedinců cítit stejně, ale z toho milionu ne nestal dav lůzy, protože takový dav je morální záležitost. Nikdy ale nebudu tak nevlastenecký, abych tvrdil, že Angličané nemohou v Anglii nikdy vést takovou zemědělskou válku jakou vedli Irové v Irsku. Obecně tedy řečeno, na základě tohoto prvního principu bude tuto věc nutno se vší určitostí hlásat jako křížovou výpravu, je však docela nepravdivé a nehistorické tvrdit, že je pravidlem, že tam, kde byla jednou hlásán kruciáta nejsou žádní křižáci.
A zde je můj druhý obecný princip, který může vypadat jako protiřečení, ale ve skutečnosti potvrzuje výše řečené. Myslím, že celou věc bude nutné provést postupně krok za krokem, trpělivě a s částečnými ústupky. Nemyslím si to proto, že bych jakkoliv věřil v onen přihlouplý kult pomalosti, kterému se někdy říká evoluce, ale kvůli specifickým okolnostem případu. Za prvé rozvzteklená chátra může boháče vyplenit, vypálit a okrást, k jeho velkému duchovnímu poučení a prospěchu. Nebylo by tak docela nepřirozené, kdyby to udělala téměř mimoděk, zatímco by uvažovala o něčem jiném, třeba i nelásce k Židům nebo Hugenotům. Nám ale nikdy nepomůže, pokud bychom velmi silně otřásli sentimentem vlastnictví, i kdyby byly velmi špatně mířené či velmi nepřiměřené, protože právě tenhle sentiment se shodou okolností pokoušíme oživit. Z hlediska psychologie by bylo bláhové urazit dokonce i velmi neženskou feministku ve snaze probudit jemnou rytířskost vůči ženám. Bylo by nemoudré mlátit obrazoborce po hlavě posvátným obrazem, abychom ho naučili, že na posvátné obrazy se nesahá. Myslím, že tam, kde staromódní cit pro vlastnictví pořád ještě žije, je dobré s ním zacházet přiměřeně a s jistou rozvahou. Tam kde žádný smysl pro vlastnictví není, třeba u milionářů, je možné uvažovat poněkud jinak a zde pak dojdeme k otázce, zda je vlastnictví nabyté jistými způsoby vůbec vlastnictvím. Pokud jde u příklad hromadění zásob za účelem zvýšení ceny a tvorba monopolů s cílem omezení obchodu a podnikání, to spadá pod první z mých dvou principů. Je to jen otázka toho, zda máme morální odvahu potrestat něco jistě nemorálního. O těchto operací v mezinárodním světě financí není o nic víc pochyb, než je o pirátství v mezinárodních mořských vodách. Když je země zamořena piráty jde jen to, že to zavinila nepořádná a špatně vedená vláda. Záležitost trustů a protitrustového zákona jsem proto v této knize pojal jako věc pro lidový protest bojkotem či stávkou, ale jako věc pro přímý zákrok státu proti zločincům. Jestliže jsou však zločinci silnější než stát bude jistě každý pokus o jejich potrestání označen za vzpouru a docela po právu ho můžeme označit za křížové tažení.
Vraťme se o všem k druhému principu, protože je tu ještě další a méně abstraktní důvod k tomu, abychom uznali, že cíle musí být dosaženo po etapách. Zde jsem musel uvážit některé věci, které nás mohou přivést o krok blíž k distributismu, i když samy o sobě nemusí být pro horlivého nebo přísného distributistu příliš uspokojivé. Použil jsem příklad fordky, která sice může být produktem masové výroby, ale je užívána k individuálním dobrodružstvím, jelikož koneckonců je soukromý vůz soukromější než vlak či tramvaj. Použil jsem také příklad obecného zásobování elektřinou, které může vést k tomu, že by poprvé měla šanci spousta malých dílen. Netvrdím, že by se mnou v tomto mém rozhodnutí souhlasili všichni distributisté, celkově jsem ale nakloněn tomu, že bychom měli tyto věci použít k tomu, abychom rozbili blok soustředěného kapitálu a managementu, i když naléhavě žádáme, aby poté, co dokonali své dílo, odešli. Snažíme se vytvořit konkrétní druh lidí, takový který se nebude kořit klanět mechanisaci, ani když bude používat stroje. Je ale zcela zásadní v každé fázi přísně trvat na tom, že jsme svobodní nejen k tomu, abychom stroje přestali uctívat, ale i k tomu, abychom je přestali užívat. b Právě v této souvislosti jsem kritizoval jisté páně Fordovy poznámky i celou ideu standardizace, o níž by se dalo říct, že ji representuje. Všude ale uznávám a rozeznávám rozdíl mezi methodami, které můžeme použít k vytvoření zdravější a rozumnější společnosti a věcmi, které ona zdravější společnost může mít dost zdravého rozumu udělat sama. Kupříkladu lidé, kteří skutečně přišli na to, jaká zábava je něco tvořit, nikdy nebudou chtít většinu z nich vyrábět pomocí strojů. Sochař nebude chtít sochu vyřezávat na soustruhu, tiskař nebude chtít obrázek tisknout jako vzorek a řemeslník, který skutečně dovede vyrábět hrnce či pánve nebude o nic pohotovější k tomu, aby se snížil k takřečené manufakturní výrobě. Je mimochodem divné, že už samo slovo manufaktura znamená pravý opak toho, co by se dalo předpokládat. Už to je svědectvím o lepších časech, kdy to neznamenalo práci moderní fabriky. V přísném slova smyslu ruční práce tak tak sochař vlastníma rukama vyrábí sochu, kdežto fabrický dělník vlastníma rukama šroubky nevyrábí.
V každém případě ale svět, ve kterém je mnoho nezávislých mužů bude pravděpodobně světem, kde bude více nezávislých řemeslníků. Až jednou něco takovému světu podobného vytvoříme, pak se můžeme spolehnout, že bude víc než moderní svět vnímat nebezpečí mechanisace umrtvující tvoření a že si bude víc vážit toho, co je umrtvované. Tvrdím, že takový svět může ohledně strojů přijmout zvláštní pravidla, tak jak je všichni máme ohledně zbraní, kdy je pro jisté konkrétní účely připouštíme, ale zvláštním způsobem na ně dohlížíme.
To vše ale patří do pozdější fáze zdokonalení, kdy už bude existovat obec svobodných lidí a nevidím nic inkonsistentního na použití jakýchkoliv nástrojů, pokud jsou samy o sobě nevinné, k tomu, aby se tito občané mohli postavit na vlastní nohy. Už jsem podotkl, že tak jako nepovažuji mechanisaci jako takovou za nemorální nástroj, tak ani zákrok státu není dle mého mínění sám o sobě nemorální. Stát může v prvních fázích udělat mnoho, zejména pokud jde o výchovu a výcvik v nových a nezbytných řemeslech a zaměstnáních, také dotacemi a cly na ochranu distribustických experimentů či zvláštními zákony třeba o zdanění kontraktů. Tohle všechno patří pod to čemu říkám druhý princip, že totiž smíme užívat přechodných nebo nedokonalých nástrojů, to ale platí souběžně s naším prvním principem, že musíme být dokonalí nejen v naší trpělivosti, ale i v naší vášni a trvalém rozhořčení.
Jsou tu konečně také běžné a zjevné problémy, jako ty, které se týkají populace a v této souvislosti plně připouštím, že tento proces bude dříve či později obsahovat prvek emigrace. Myslím ovšem, že emigrovat musí ti, kdo nové Anglii rozumí a ne ti, pro které by to byl únik před ní nebo před nutností jejího vzniku. Lidé musí pochopit nový smysl staré věty o posvátnosti soukromého vlastnictví. Musí tu být duch, v němž se kolonisté budou cítit doma a ne v cizině. Je tu, připouštím, je tu problém, protože doznávám, že znám jen jednu věc, který dodá nové půdě posvátnost čehosi již starého a plného mystického citu. A tou věcí je svatyně—reálná přítomnost svátostného náboženství.
Nevyhnutelně tedy končím poznámkou o jiném sporu, sporu o kterém mě ani nenapadlo, že ho tu povedu. Nebyl bych ale upřímný, kdybych to tu nezmínil, a ať už je příčina té spojitosti jakákoliv, je nemožné popírat, že za celou naší politickou posicí je jistá nauka. Není to nutně nauka náboženské auhority, kterou sám přijímám, nelze však popřít, že musí být v jistém slova smyslu náboženská. Tím se rozumí, že musí mít alespoň nějaký vztah či odkaz k nějakému konečnému pohledu na vesmír a zejména na přirozenost člověka. Ti, kdo jsou tedy připraveni sledovat postupnou atrofii vlastnictví, budou v konečném důsledku připraveni sledovat amputace rukou a nohou. Skutečně věří tomu, že končetiny se mohou stát stejně zaniklými orgány jako slepé střevo. Jinými slovy je tu jistá podstatná odlišnost mezi mým vlastním názorem a onou vizí člověka, který je jen čímsi přechodným a proměnlivým, jakýmsi článkem, pokud ne Chybějícím článkem. Tvrdí se, že ten tvor druhdy běhal po čtyřech a dnech chodí jen po dvou nohách. Zjevná úvaha říká, že další evoluční fází člověka bude stát na jedné noze. A to bude mít velkou cenu pro kapitalistické nebo byrokratické síly, které se o něj mají nyní začít starat. Bude to, kupříkladu, znamenat, že pro pracující třídy bude nutno opatřit jen poloviční množství bot. Bude to znamenat, že všechny mzdy budou dobré taky tak pro jednu nohu. Já však budu na konci, jakož i na začátku, svědčit, že věřím v člověka, který stojí na dvou nohách a potřebuje dvě boty, a přeji si, aby ty boty byly jeho vlastní. Můžete říkat, že je to přání konservativní. Můžete tvrdit, že získat ty boty je pokus o revoluci. Ale pokud je tohle konservativní, pak jsem konservativec a pokud je to pokus o revoluci, pak jsem revolucionář, v každém případě jsem příliš demokratem, než abych bral evoluci.
To, co stojí za bolševismem a mnoha jinými moderními záležitostmi je nová pochybnost. Není to jen pochybnost o Bohu, je to mnohem spíš zvláštní pochybnost o člověku. Stará morálka, křesťanské náboženství, katolická církev se od vší téhle nové mentality lišili v tom, že doopravdy věřili v práva lidí. Tím chci říct, že věřili, že běžní lidé byli oděni mocí, privilegii a jakousi autoritou. Běžný člověk tak měl právo zacházet s mrtvou hmotou až do jistého bodu, což je právo vlastnictví. Běžný člověk tak měl právo vládnout v mezích jistého rozumu nad dalšími zvířaty, to je námitka pro ti vegetariánství a řadě jiných věcí. Běžný člověk měl právo posuzovat své vlastni zdraví a jaké risiko podstoupí s běžnými věcmi ve svém prostředí, to je námitka proti prohibici a řadě jiných věcí. Běžný člověk měl právo posuzovat zdraví svých dětí a obecně právo je vychovávat, jak nejlépe to uměl, to je námitka proti mnohým výkladům moderního státního vzdělávání. Nu a v těchto primárních věcech ve kterých staré náboženství spoléhalo na člověka, nová filosofie člověku naprosto nedůvěřuje. Zdůrazňuje, že jakákoliv práva v těchto věcech může mít jen velmi vzácný druh člověka a pokud je to člověk toho vzácného druhu, pak má právo vládnout druhým ještě víc než sobě. Právě tato hluboká skepse ohledně běžného člověka, je bodem, kde se shází ty nejrozpornější prvky moderního myšlení. To je důvod proč pan Bernard Shaw chce evoluci nového tvora, který bude žít déle a doroste do větší moudrosti než člověk. To je důvod proč chce pan Sydney Webb sehnat existující lidi do stád a pást je jako ovce či zvířata mnohem hloupější než člověk. Nebouří se proti nějaké abnormální tyranii, jsou ve vzpouře proti tomu, co považují za normální tyranii. Nevzbouřili se proti králi. Vzbouřili se proti občanovi. Když se starý revolucionář (jako ten v The Dynamiter) postavil na střechu a rozhlédl se po městě, říkával si obyčejně: „Jen pomysli, jak se princové a šlechtici veselí ve svých palácích, jen pomysli na to jak kapitáni se svými kohortami v ulicích šlapou po lidech.“ Nad tím se ovšem nový revolucionář netrápí. Říká si: „Jen si představ všechny ty pitomce ve vulgárních vilách a ignorantských slumech. Jen si pomysli, jak špatně učí svoje děti, jen pomysli, co všechno ošklivého provádí psovi a jak uráží city papouška.“ Tihle mudrci zkrátka, ať už je to správně nebo ne, nedokáží normálnímu člověku svěřit vládu nad jeho domácností a rozhodně nechtějí, aby vládl státu. Nechtějí mu ve skutečnosti dát žádnou politickou moc. Nejsou ochotni mu dát dům, či manželku či dítě nebo psa, či krávu ani kousek půdy, protože to jsou věci, které mu dávají reálnou moc.
Nu a my chceme aby všichni pochopili, že naše politika je dát mu moc tím, že mu tyhle věci dáme. Zdůrazňujeme, že to je skutečný morální rozdíl, který je za všemi našimi spory a možná jediný, který stojí za skutečnou diskusi. Ani zdaleka, vůbec v této době, nepopíráme, že by druhá strana neměla mnoho co říct. Možná jsem to my jediní, od kterých se dá očekávat, že budeme zdůrazňovat, že průměrný poctivý občan má mít něco, nad čím by mohl vládnout. My jediní máme ve stejné míře a ze stejných důvodů právo označovat se za demokraty. Republice se říkávalo národ králů a v naší republice mají králové skutečná království. Všechny moderní vlády, ať je pruská nebo ruská, všechna moderní hnutí, ať kapitalistická nebo socialistická, království králi berou. Protože se jim nelibí nezávislost toho království, jsou proti vlastnictví. Protože se jim nelíbí loyalita toho království, jsou proti manželství.
S jistým smutným pobavením proto sleduji rozmáchlé vize, jež doprovází klesající mzdy. Všímám si, že sociální proroci pořád nabízejí bezdomovcům cosi mnohem vyššího a čistšího než domov a slibuji nadnormální nadřazenost lidem, kterým není dovoleno být normální. Docela se spokojím se sny o staré klopotné dřině demokracie, jejímž prostřednictvím by co nejvíc z lidského života mělo být dáno každé lidské bytosti zatímco brilantní autor Prvního člověka na Měsíci nás nepochybně brzy zesměšní v románu nazvaném Poslední člověk na Zemi. A já vskutku věřím, že když lidé přijdou o hrdost osobního vlastnictví, přijdou o cosi co přináleží k jejich vzpřímenému držení těla a k tomu jak stojí a drží se na planetě a na nohou. Zatímco sedím mezi davy předřených úředníků a špatně placených dělníků v metru nebo v tramvaji a čtu o velkých koncepcích lidí podobných bohů a přemýšlím, kdy budou lidé lidmi.
Konec

II. Náboženství drobného vlastnictví

Už dlouho toho hodně slyšíme o nevýhodnosti zachovávání dekora, slyšíme to zejména od těch, kdo nám pořád tvrdí, že ženy poslední generace byly bezmocné a neschopné a pak to dokazují tím ,že popíší ohromnou a čnějící tyranii paní Grundy. Poněkud obdobně trvají na tom, že viktoriánské ženy byly obzvláště změkčilé a poddajné. Je od nich pak poněkud nešťastné, když už jen proto, aby to řekli, zmíní jméno královny Viktorie. Otázka ale víc vyvstává v souvislosti s nepatřičností v umění a literatuře a dnes se často argumentuje tak, jako by nebylo žádného psychologického důvodu ke zdrženlivosti. Tam by měl argument končit, jenže naštěstí tihle diskutéři nevědí, jak se konce argumentu dobrat. Slyšel jsem argumentaci, že není o nic horší popsat porušení jednoho přikázání, než jiného, ale to je zjevný omyl. Je tu přinejmenším psychologický důvod k tvrzení, že některé obrazy pohnou obrazivostí k jejím oslabení. Není důvod tvrdit, že jen pouhé rozvažování nad brašnou zlodějského náčiní v nás zažehne touhu vloupávat se domů. Není možné předstírat, že pouhé spatření prostředků, jimiž bychom mohli zavraždit naši staropanenskou tetičku pohrabáčem činí zločin dokonaným. Na celém sporu mi ale přijde nejpodivnější to, že zatímco naše beletrie a žurnalistika převážně boří zákazy, pro které je při uvážení lidské přirozenosti logický důvod, pořád ještě literatura i novinařina cítí tlak zákazů, pro které nikdy žádný důvod nebyl. A na kritice namířené proti viktoriánské éře je nejpodivnější to, že nikdy nemíří poroti těm nejsvévolnějším konvencím té doby. Jednou z nich, pamatuji si ji velmi živě z dob svého mládí, byla konvence, že je něco unfair nebo zahanbujícího, když člověk zmíní své náboženství. Poněkud podobný pocit se pojil s tím, když zmínil své peníze. Nu tyto věci nelze na rozdíl od těch předchozích hájit stejným psychologickým argumentem. Pouhý pohled na kostelní věž nepřivede nikoho k šílenství, ani se ho po spatření arcijáhnova klobouku nezmocní nezvladatelné vášně. A přece v našem životě a literatuře přetrvává dost z oné skutečně iracionální viktoriánské konvence, že je pokaždé, když argument stojí na tomto základním faktu života nabízet pokud ne omluvu, tak aspoň obranu.

Když tedy poznamenám, že chci ten typ kolonisace, který představují hlavně francouzští Kanďané, najde se nejspíš ještě spousta prohnaých kritiků, kteří na mně ukáží obviňujícím prstem, jako by mě přichytili při něčem hodně neslušném a vykřiknou „Ve francouzské Kanaďany věříte nejspíš proto, že jsou to katolíci“, což je v jednom smyslu nejen pravda, ale skoro celá pravda. V jiném smyslu to ale není pravda vůbec. To pokud by to mělo znamenat, že nemám vůbec žádný nezávislý úsudek v rozeznání, že právě tohle je to, co chceme. Nuže, když tenhle problém vznikne a dojde k tomuhle neporozumění, lze se s ním za současného stavu veřejné informovanosti, či spíše jejího nedostatku, vypořádat jen jedním praktickým způsobem. Znamená to povolat někoho obyčejně zvaného nestranný svědek, i když je docela pravděpodobné, že bude mnohem méně nestranný než jí. Skutečně důležité je na něm to, že pokud by už stranil, pak druhé straně.

Moje milé staré Daily New z časů mého mládí, do kterých jsem chutě psal mnoho let a měl tam velmi mnoho dobrých a obdivuhodných přátel, nelze zatím vinit, že by byly tiskovým orgánem jesuitů. Jak každý ví, byl a je to orgán nonkonformistů. Dr. Clifford třímal svůj šálek čaje, když je prodával, aby jedním symbolickým činem dokázal, že je už dlouho abstinentem a nyní i členem hnutí pasivní resistence. Budiž nám odpuštěno, že se nad tímhle aspektem celé věci usmíváme,je tu však mnoho aspektů, které jsou skutečné a zaslouží všechen možný respekt. Do těchto novin skutečně sestoupila tradice starého puritánského ideálu a od mého mládí dosud je četlo a čte mnoo poctivých a tvrdě přemýšlejících radikálů.

Proto myslím, že následující poznámky, které se Daily News nedávno objevily, v článku pana Hugh Martina píšícího z Toronta, stojí docela za povšimnutí. Začíná slovy, že Anglosas nabyl takové pýchy, že nedokáže ohnout hřbet, zvláštní ale je, že dokládá téměř tolika slovy, že záda francouzských Kanaďanů jsou opravdu posílena nejen tím, jak se ohýbají nad svými venkovskými lopatami, ale i tím, že se hrbí před pověrečnými oltáři. Velmi mi záleží na tom, abych svému nestrannému svědku v této věci nepřivodil nějakou unfair úhonu, proto mi budiž prominuto, že budu z jeho slov poměrně obšírně citovat. Poté, co uvedl, že Angloasy přitahují Spojené státy nebo aspoň průmyslová města, poznamenává, že Francouzi jsou v Quebecu i jinde samozřejmě velmi početní, ale že to není místo, kde by docházelo k znatelnému rozvoji a že Montreal je jako velké město jeví známky stejného uvolňování, které lze zaznamenat i v jiných velkých městech.

„A teď se podívejte na jiný obrázek. Rasa, která postupuje vpřed je rasa francouzská….V Quebecu, kde jsou ze 2 350 000 obyvatel téměř dva miliony Kanaďanů francouzského původu, to lze očekávat. Není to ale Quebec, kde se Francouzům daří viditelně nejlépe…není to ani Nova Scotia a New Brunswick, kde by byl relativní úspěch francouzského plemene nejnápadnější. Výtečně hospodaří na půdě a vychovávají velké rodiny. Docela běžné jsou rodiny s dvanácti dětmi, osobně bych mohl jmenovat několik, kde jich bylo dvacet a všechny živé. Může přijít den, kdy se počtem vyrovnají nebo překonají Skoty, ale to bude nějakou dobu trvat. Pokud chcete vidět, co francouzské plémě pořád ještě umí, pak byste se měli vypravit na sever zdejší provincie Ontario. Dělá průkopnickou práci. Ohýbá záda tak, jak to lidé dělávali za starých časů. Množí se a zůstává na své půdě. Vystačí si se svým štěstím, aniž by bylo bohaté.

I když sám nejsem náboženský člověk, musím přiznat, že náboženství s tím má mnoho společného. Tihle francouzští Kanaďané jsou katoličtější než papež. O mnoha z nich byste mohli říkat, že jsou zoufale nevědomí a zoufale pověreční. Připadá mi, že jsou sto let pozadu a o sto let blíž štěstí.“

Znovu opakuji, že mi tahle slova přijdou docela pozoruhodná, pozoruhodná, pokud by se objevila kdekoliv, poutavá a ohromující, když se objeví v tradičním tisku manchesterských radikálů a nonkonformistů devatenáctého století. Jsou to slova krásně přímočará a ve své literární formě nestrojená slova, jasně znějí upřímností a zkušeností, a jsou o to přesvědčivější, že je napsal někdo, kdo nesdílí moji vlastní zoufalou nevědomost a zoufalou pověrečnost. Autor ale pokračuje dál a nabízí své vysvětlení a přitom náhodou docela jasně ukáže svou vlastní nezávislost v celé věci.

„Vedle toho, že jejich ženy rodí neuvěřitelné množství dětí, máte tu ještě jeden důsledek plynoucí z jejich podrobení se knězi Vzniká sociální organismus, což má ve zdejších zapadlých končinách neocenitelnou hodnotu. Kostel, škola a duchovní drží každou malou skupinu pohromadě jako jednotku. Vůbec si nemyslete, že bych věřil, že by z nás obecné rozšíření katolicismu opět udělalo národ průkopníků. Přibližně stejně rozumně bychom mohli nabízet návrat k ranému skotskému protestantismu. Já jen zaznamenávám fakt, že prostota těchto lidí dokazuje jejich spásu a je jednou z nejnadějnějších věcí v současné Kanadě.“

Je tu samozřejmě mnoho nahodilých věcí, které by osoba s mými názory mohla na téhle pasáži komentovat. Mohl bych se cvalem vydat za velmi zajímavým srovnáním s raným skotským protestantismem. Velmi raný skotský protestantismus, podobně jako velmi raný anglický protestantismus pozůstával především z rabování. Pokud bychom to ale brali jako odkaz na naprosto čisté a upřímné nadšení první kovenantistů nebo raných kalvinistů, pak dojdeme ke kontrastu, který je smyslem celé záležitosti. Rané puritánství je čisté puritánství, čím je ale čistší, tím raněji vypadá. Nemůžeme si je představit jako něco dobrého a současně jako něco moderního. Ve své době to mohla být jedna z nejpoctivějších věcí ve Skotsku. Nikdo by to ale neoznačil za jednu z nejnadějnějších věcí v dnešní Kanadě. Kdyby se zítra na kazatelně v St. Giles objevil John Knox, byl by z něj špatný, nedostudovaný pastor. Jelikož by nic nevěděl o německé metafysice považovali by ho za zdivočelého barbara. Toto srovnání se ovšem nesetkává s čímsi mimořádným, co je starší než Knox a přece i novější, než Knox. Mohl bych také poukázat, žea to, co se obyčejně rozumí pod “podřízením knězi“ je zavádějící, i kdyby to byla pravda. Stejně dobře by se o Útoku lehké brigády mohlo mluvit jako o podrobení se lordu Raglanovi. A ještě lépe, je to asi tak to samé, jako označit dobytí Jerusaléma za podrobení se hraběti Bouillonovi. V jednom smyslu je to docela pravda, v dalším to vůbec pravda není. Ani v nejmenším tu nechci narušovat nestrannost svého svědka. Vůbec nechci požít žádné z inkvisičních mučení, abych ho přiměl přiznat něco, co by přiznat nechtěl. To co přiznal mi přijde velmi pozoruhodné, ani ne tak proto, že to byl hold Francouzům coby kolonistům, ale protože je to hold kolonistům jako zbožným a oddaným lidem. Pro obecnou diskusi o mém vlastním tématu je ale nejdůležitější důraz na stabilitu. Zůstávají na půdě, tvoří sociální organismus, drží pohromadě jako jednotka. To je nový tón, kterého je myslím zapotřebí ve všem řečnění o kolonisaci

Nedávný popis Šťastné továrny, jak existuje v Americe, nebo bude existovat stoupal výš a výš po stupních ideálu až skončil jaksi potichu před samým vstupem do nebes a před slov o dělníkovi: „A na cestu domu se vydává jako člen burzy cenných papírů. “ Každý pokus představit si lidství v jeho konečné dokonalosti měl v sobě vždy cosi trochu neskutečného, jako by to bylo pro tento svět příliš dobré, ale visionářské světlo pronikající v oné poslední větě mraky, jasně zvýrazňuje kontrast, který je třeba vidět mezi takovým stavem a prací a námahou obyčejných lidí. Adam opustil Eden jako zahradník, ale na cestu zpět se vydává jako člen burzy. Sv. Josef byl tesař, ale z mrtvých vstane jako makléř. Giotto byl pastýř, protože ještě nebyl hoden důstojnosti makléře. Shakespeare byl herec, ale o makléřství snil dnem i nocí. Burns byl oráč, ale pokud si u pluhu zpíval, jak mnohem příhodnější by bylo kdyby zpíval na burse. V tomhle druhu argumentu se předpokládá, že celé lidstvo vědomě nebo nevědomě doufalo v takové završení a že pokud by lidé nebyli makléři bylo by to proto, že to prostě neuměli. Ovšem takhle pozoruhodná pasáž z výkladu sira Ernesta Benna má vedle zjevného použití ještě jedno. Burzovní makléř je v jednom smyslu opravdu velmi poetická postava. V jednom smyslu je zrovna tak poetický jako Shakespeare ten je taky jeho ideálním básníkem, protože mátožnému nic dává skutečný byt a podobu a jméno (Sen noci svatojanské překl. E. A. Saudek). Hodně obchoduje s tím, čemu ekonomové (ve své poetické povaze ) říkají obraznosti. Když smění dva tisíce patagonských dýní za tisíc akcí Aljašského velrybího tuku, nepožaduje uspokojení smyslů z požití dýně ani nepotřebuje vidět velrybu hrubýma tělesnýma očima. Je docela možné, že žádné dýně neexistují, a pokud někde existuje něco jako velryba, pak je velmi nepravděpodobné, že by se vtírala do diskuse na burze cenných papírů. Nu, s finančním světem je ten problém, že je až příliš plný imaginace, fiktivní imaginace. A když na ni a proti ní reagujeme, pak je přirozeně naší první reakcí realismus. Když se makléř plouží svou temnou cestou k domovu a siru Ernestu Bennovi, pak jsme skutečně připraveni trvat na tom, že v temnotě je on, a my že jsem na denním světle. Nejen že je v temnotě, on sní, a všichni neskuteční leviathani a smyšlené dýně mu přecházejí před očima jako nějaký svitek se symboly ze snů Starého Zákona. Když ale drobný vlastník pěstuje dýně, jsou to dýně skutečné a někdy i docela velké na tak malého vlastníka. Kdyby měl někdy příležitost chovat velryby (což je poměrně nepravděpodobné), pak aby to byly buď skutečné velryby, nebo by pro něj byly k ničemu. Za těchto podmínek začínáme přirozeně být poněkud netrpěliví, když se lidé označují se za praktické nad drobným vlastníkem ošklíbají stejně, jako by to byl malý básník. Celá věc má nicméně ještě jednu jinou stránku a v jistém smyslu bude lepší, pokud bude drobný vlastník menší básník nebo aspoň mystik. Ba co víc, v jistém podivném a paradoxním smyslu je dokonce i makléř podnikatelem.

Právě té jiné stránce malého soukromého vlastnictví, jejímž příkladem jsou francouzští Kanaďané a článek o nich v Daily News, věnuji své poslední poznámky. Skutečně praktický význam onoho vysoce zajímavého stanoviska totiž je, že v tomto případě znamená být pokrokový a být takzvaně statický jedno a to samé. V tomto případě je podivným paradoxem průkopník skutečným osadníkem. Ještě podivnějším paradoxem je osadníkem člověk, který se doopravdy usadí. Bude se říkat, že úspěch tohoto pokusu je založen na jisté schopnosti zapustit kořeny, již bychom vlastně skoro mohli označit za jakousi rychlou tradici, tak jako druzí mluví o rychlé přepravě. A věru půdu pod osadníkovýma nohama lze učinit pevnou jen tak, že ji učiníme posvátnou. Jedině náboženství může dát tak rychle jakousi nahromaděnou sílu kultury a legendy čemusi hrubému a neúplnému. Říkat, že křest činí dítě ctihodným zní jako vtip a připomíná to starou anekdotu o dítku s brýlemi, které zemřelo jako vyšinutý zesláblý stařec ve věku pěti let. Je však hluboce pravdivé, že se tu přidává nejen něco, co se má uctívat, ale cosi, co se má zčásti uctívat pro svou starobylost—totiž pro nezměrné hlubiny své lidskosti. Nový svět lze v jistém smyslu pokřtít tak, jak křtíme nové dítě. Součástí starodávného řádu se tak pak stane nejen na mapě, ale i v mysli. Namísto toho, aby hrubí lidé jen rozšiřovali svou hrubost a říkali tomu kolonisace, by bylo možné, aby lidé kultivovali půdu tak, jak kultivují duši. Jenže k tomu je nutno mít jak respekt k půdě právě tak jako k duši, ba k nim mít i jistou úctu pro jejich jakési spojení s posvátnými věcmi. K tomu ovšem musíme mít určitý smysl pro to, že sebou neseme posvátné věci a nosíme si je domů a ne jen mít dojem, že svatost může existovat jako naděje. Řečeno těmi nejvznosnějšími slovy, potřebujeme reálnou přítomnost. Řečeno těmi nejlidovějšími slovy potřebujeme něco, co je vždy na místě.

Chceme tedy něco, co je vždy tady na místě, a ne jen kdesi za obzorem. Průkopnický instinkt, jak si nedávno posteskl, se začíná vytrácet, pochybuji ale že by nám dovedl říct proč. Je dokonce možné, že nepochopí v jediném zářném záblesku pochopení, pokud mu povím, že jsem všemi deseti pro lov na divoké kachny, pokud opravdu věří, že divoká kachna je rajským ptákem, ale že je nutné ji lovit nebeskými psy. Pokud bude to bude vypadat, že mu to není moc jasné, pak mu vysvětlím, že cestovatel musí právě tak něco vlastnit, jako musí něco hledat a o něco usilovat, jinak totiž ani nebude vědět oč se snažit, co hledat o a oč usilovat. Nestačí jen vždy jít za třpytivou září, někdy je potřeba se v jejím světle i odpočívat, vnímat cosi posvátného v záři táborového ohně i ve světle Polárky. A tentýž tajemný a pro některé božský hlas, který jediný říká, že zde nemáme města k trvalému pobytu je také jediný, který v hranicích tohoto světa dokáže postavit města, která přetrvávají.

Jak jsem řekl na počátku tohoto oddílu, je marné předstírat, že taková víra není základem skutečné změny. Ovšem její praktický poměr k rekonstrukci vlastnictví je takový že pokud nepochopíme tohoto ducha nemůže ulevit nahromadí kolonisací. Lidé budou obyčejnému městskému kočovnictví dávat přednost před kočováním v pustinách. Nebudou tolerovat emigraci pokud by znamenala jen tolik, že je budou politici postrkovat tak, jak je poháněli policisté. Pokud předchůdce nebude vědět, jakému Bohu připravuje cestu, dají přednost chlebu a hrám před kobylkami a medem lesních včel.

I pokud bychom ale na chvíli dali stranou přísně duchovní ideály obsažené ve změně, musíme připustit, že jsou tu ve hře i sekulární ideály, které musí být positivní a ne jen komparativní, na rozdíl třeba od ideálu pokroku. Někdy jsme ponoukáni, abychom proti všem utopiím postavili tu ve skutečnosti nejnemožnější Utopii, která popisuje Veselého Sedláčka, který nemůže existovat nikde jinde, než na scéně a který závisí na porculánové pastýřce, kterou nikdo nikde nikdy neviděl, leda tak na krbové římse. Jestliže opravdu předkládáme nemožné portréty ideálního lidství, pak v tom nejsem sami. Nejen socialisté, ale i kapitalisté se před námi chlubí svými imaginárními a ideálními postavami, a pokud to vůbec jde, pak kapitalisté víc, než socialisté. Jakmile jsme totiž jednou četli o posledním pozemském ráji pana Wellse, kde muži a ženy chodí elegantě v prostých oděvech a drží své nálady na uzdě způsobem, který mi v tomto světě shledáváme někdy obtížným (i pokud jsem autory utopických románů), jakmile totiž jednou uvidíme ideální postavu oné vize, pak vidíme desetkrát denně ideální postavu obchodníka s reklamou. Říkají nám „Buďte jako on“, nebo abychom napodobovali jistou agresivní osobu, která na nás ukazuje prstem velmi hrubě na člověka, který se považuje za vzor pro mládež. A přece je to naprosto ideální portrét a je velmi nepravděpodobné (jsme rádi, že to tak můžeme říct), že by někdy někomu z nás narostla brada nebo prst tak dotěrného druhu. Nevyčítáme ale ani kapitalistům ani socialistům, že postavili takový druh nebo takovou talismanu podobnou postavu pro soustředění představivosti. Nežasneme nad tím, že nám k obdivu předkládají dokonalou osobu, jen se podivujeme nad osobou, nad níž žasneme. A je docela pravda, že v našem hnutí, stejně jako v každém jiném, musí trocha toho ideálního zobrazování být. Bez toho lidi nikdy nikde nic neudělali, ale v našem případě je reality i romance mnohem víc, než ve snech jiných romantiků. Nemůže existovat národ milionářů, a zatím ještě nikdy neexistoval národ utopických soudruhů, ale bylo už velmi mnoho národů snesitelně spokojených rolníků. V téhle souvislosti jde ovšem o to, že pokud nebudeme přímo požadovat náboženství drobného vlastnictví, pak musíme přinejmenším požadovat poesii drobného vlastnictví. Je to něco, o čem je rozhodně a dokonce naléhavě praktické být poetický. A ti kdo nám vyčítají, že jsme poetičtí jsou právě, kdo ve skutečnosti nevidí praktický problém.

Praktickým problémem je totiž cíl. Průkopnická myšlenka zeslábla právě tak jako myšlenka pokroková a to ze stejného důvodu. O pokroku mohli lidé mluvit tak dlouho dokud o pokroku prostě nepřemýšleli. Pokrokáři měli skutečně jakousi představu cíle pokroku a dokonce i ten nejpraktičtější průkopník měl jakousi matnou a zastřenou ideu, co chce. Pokrokáři důvěřovali tendenci své doby, protože věří, nebo aspoň věřili, v soubor demokratických nauk o nichž předpokládali, že je ustanovují. A průkopníci a budovatelé impéria byli naplněni naději a odvahu protože, abychom k nimi byli spravedliví, ve své většině alespoň nějak matně věřili, že vlajka již nesou je znamením zákona a svobody a vyšší civilisace. Jejich hledání tedy mělo jakýsi předmět a cíl nebylo jen samoúčelné. Podvědomě si představovali konce cest a ne nekonečné cestování, stavěli město, neprodírali se jen džunglí. Více či méně znali styl architektury v němž město postaví a upřímně věřili, že je to nejlepší styl architektury na světě. Duch dobrodružství selhal, protože zůstal ponechaný dobrodruhům. Dobrodružství pro dobrodružství se stalo stejně samoúčelným jako umění pro umění. Ti, kdo ztratili všechen smysl pro směr, přišli o všechen cit pro umění, ba i pro náhodu, Přišel čas ve všech oblastech, ale zejména v té naší opět oživit a upevnit směr politického pokroku nebo koloniálního dobrodružství. I tehdy, když si cíl pouti představíme jako jakási rolnický ráj, bude to pořád ještě mnohem praktičtější, než vyrazit na pouť bez cíle. Ještě praktičtější však bude trvat na tom, že chceme trvat nejen na tom, čemu se říká vlastnosti průkopníka, že nechceme jen popisovat ctnosti, jež dosahují dobrodružství. Chceme, by lidé nejen přemýšleli o místě, které by chtěli najít, ale i místě, kde by se jim chtělo zůstat. Ti, kdo chtějí jen znovu roznítit sociální naděje devatenáctého století nesmí nabízet naději bez konce, ale naději na konec. Ti, kdo chtějí pokračovat v budování staré koloniální ideje nám musí přestat tvrdit, že církev impéria je založena na valícím se kameni. Je totiž hříchem proti rozumu tvrdit člověku, že cestovat v naději je lepší, než dorazit do cíle a že když tomu uvěří, že pak snad už nebudou cestovat více.

I. Potřeba nového ducha

Než uzavřu tyto poznámky několika slovy o koloniálním aspektu demokratického rozdělování, bude dobré, když připomenu jisté poznámky tak váženého člověka jako je pan John Galsworthy. Pan Galsworthy je muž, ke kterému mám nejvřelejší úctu, protože lidská bytost, která se opravdu snaží být férová je v dlouhých dějinách tohoto našeho veselého plemene čímsi podobným netvoru a zázraku. Až bývám někdy skoro popuzený z toho, jak jsem tak vytrvale omlouván. Dokážu si představit jen málo věcí, které by pro řádně založeného a svobodného křesťana mohly být protivnější, než představa, že pokud by se rozhodli počkat si na pana Galsworthyho za rohem, praštit ho cihlou, až by se svalil, podupat ho v těžkých botách a tak dál, pan Galsworthy by dál slabě sípal, že to je jen chyba systému, že to sytém vyrobil cihly, systém cihlou praštil, systém začal nosit těžké boty a tak dále. Jako lidská bytost bych cítil touhu po troše lidské spravedlnost, po všem tom nelidském milosrdenství. Tyhle pocity ovšem neovlivňují můj další pocit, pocit jakéhosi nadšení, pro něco, co lze označit jen jako krásu v tak uvážlivé studii jako je třeba Bílá opice. Jakmile přestane být tenhle odstup aplikován na posuzování jednotlivého člověka a vztáhne se na celé lidstvo, začne mít jakousi nepřirozenou příchuť. A v posledních politických prohlášeních pana Galswortyho ten odstup dosahuje až k zoufalství. V kažém případě dosahuje k zoufalství nad touto zemí, touto Anglií, nad níž si já ještě rozhodně zoufat nebudu. Myslím ale, že mohu docela dobře využít této příležitosti, abych řekl, co si aspoň já sám myslím o různých tvrzeních, o která tu jde.

Dalo by se diskutovat o tom, zda je pro Anglii dobré či špatné, že má impérium. Dalo by se, přinejmenším pokud jde o správnou definici, diskutovat, zda Anglie vůbec nějaké impérium má. V jedné věci ale musí být Angličané pevní, pokud jde o historii, filosofii a logiku. A to v tom, že šlo a jde o to, my vlastníme impérium, ne impérium nás.

Od Američanů nás oddělují principy George Washingtona a pojí nás s nimi principy Jiřího III. Nedává smysl, aby nás Američané zaplavili a přehlasovali ve jménu anglosaské rasy. Kolonie byly povodně anglické. Dluží nám alespoň tolik, třebaže na tuhle triviální okolnost moderní myšlení moc nedá, že bez svého tvůrce by nikdy ani jen neexistovaly. Pokud se rozhodnou zůstat anglické velmi upřímně jim poděkujeme za kompliment. Pokud se rozhodnou anglické nezůstat, ale proměnit se v něco jiného, máme za to, že je to jejich právo. Tak či tak Anglie zůstane vždy anglická. Kolonie se nemají nejdřív změnit v něco jiného, a pak v to něco jiného změnit i nás. Je možná špatné být impériem, to nám ale nebere právo být státem a národem.

Ti, kdo patří k naší myšlenkové škole byla ale motto „Anglie především“ používali ještě v jiném smyslu. Totiž tak, že naším prvním krokem jak dalece má být nejlepší a nejetičtější ekonomický systém uzpůsoben pro Anglii, než s ním začneme zacházet jako s exportem a rozvážet to do všech konců světa. Vědec či obchodník, který je přesvědčen, že objevil výbušninu, která odpálí sluneční soustavu, nebo kulku, která zabije člověka na měsíci se vždycky hodně předvádí s tím, že říká svůj vynález nabízí nejprve své vlastní zemi a pak teprve do zahraničí. Osobně si ani nedokážu představit, jak se někdo může přimět k tomu, aby něco takového cizí zemi nabídl. No ale já nakonec nejsem ani velký vědec, ani geniální podnikatel. Tak či tak, pokud jde o naši malou myšlenku normálního vlastnictví, tu rozhodně nechceem nabízet žádné cizí zemi, ba ani kolonii, dokud ji nenabídneme naší zemi. A považujeme za velmi naléhavé a praktické zjistit nejprve, kolik z ní lze uskutečnit v naší zemi. Nikdo nepředpokládá, že by se celá anglická populace mohla hledat živobytí na anglické půdě. Každý si ale musí uvědomit, že by na ní mohlo najít živobytí mnohem víc lidí než nyní a že pokud by taková politika založila rolnictvo, znatelně bychom tím snížili počty lidí, kteří by zbývali pro města a kolonie. Budeme ale tvrdit, že takoví lide zbýt musí a musí se s nimi jednat, tak, jak se bude jevit nejpříhodnější poté, co hlavní pokus bude proveden tam, kde na tom záleží nejvíc. A u obhájců či propagátorů emigrace běžného druhu si budeme stěžovat hlavně na to, že se zdá, že v první řadě myslí na kolonie a až pak, na ty co musí zůstat doma, namísto toho, aby mysleli nejprve na svou zemi a až pak na to, co se musí přelít do kolonií.

Lidé považují optimistu za uspěchaného člověka, mně se ale zdá, že mnohem víc naspěch má pesimista jako je pan Galsworthy. Nepokusil se o zřejmou reformu Anglie a když zjistil, že se jí nedaří, odešel do exilu zkoušet ji někde jinde. O očividnou reformu se pokouší všude možně, jen ne tam, kde to nejvíc bije do očí. A myslím, že tím je podvědomě blízký lidem, kteří jsou mnohem méně rozumní a vážení než on. Pesimisté mají zvláštní způsob, jak nám naléhavě nabízet zoufalé rady jako jediné řešení problému, který se nepokoušeli řešit. Se vší vážností slavnostně vyhlásí, že pokud nastanou jisté podmínky stanou se nutností jisté nepřirozené věci, a z toho pak nějak dovodí, že ty podmínky nastaly. Nikdy je ani nenapadne třeba se jen pokusit dokázat, že existují, než začnou dokazovat, co plyne z jejich existence. Je to ten druh bezbřehého a a předčasného pesimismu, který lidé projevují pokud jde o kontrolu porodnosti. Touží po ničení, jejich nadějí je zoufalství, horlivě předjímají ty nejtemnější a nejpochybnější předpoklady. Na lehkých nohou přebíhají a utíkají loudavým a nepříhodně pomalým statistikám a jako laň dychtí po vodách bystřin oni žízní po doušku ze Styxu a Léthé dřív, než přijde jejich hodina. Dokonce i fakta, které předkládají zaostávají daleko za vírou, kterou vidí zářit kdesi vpředu, protože víra je podstatou věcí v naději očekávaných, věcí neviděných.

Nesrovnávám-li dotyčného kritika s takhle zoufale zvrhlými doktory, ještě méně ho budu porovnávat s těmi, jejichž motivy jsou toliko sebeobranné a plutokratické. Je však nutno říci, že po nástroji emigrace mnozí sahají z toho prostého důvodu, ze kterého rovněž mnozí sahají po nástroji kontroly porodnosti. Je to totiž ten nejsnazší způsob, jak mohou kapitalisté uniknout ze svého vlastního omylu a neúspěchu kapitalismu. Nalákali lidi do měst sliby větší zábavy a potěšení a pak je tam zničili a ponechali jim jen jediné potěšení. Přírůstek, který z toho vzešel se jim nejprve hodil, pokud šlo o pracovní sílu a pak nehodil, pokud šlo o poptávku, nu a teď jsou připraveni celý experiment uzavřít velmi vhodným způsobem, totiž tak, že jim poví, že nesmí mít rodiny, nebo že jejich rodiny musí odejít do moderního ekvivalentu Botany Bay. My prvek kolonisace v tomto duchu nepředjímáme a dokud je v tomto duchu předjímán odmítáme se jím zabývat. Na první místo stavím prohlášení, že skutečné koloniální osídlení musí být nejen stabilní, ale posvátné. Tvrdím, že nový dům musí být nejen domovem, ale svatyní. A proto tvrdím, že musí být nejprve založen v Anglii, v domě našich otců a svatyni našich světců, aby byl světlem a zástavou pro naše děti.

Už jsem vysvětlil, že se nemohu spokojit s tím, že bych ze svého normálního ideálu vynechal svou národnost, nebo zanechal Anglii jen jako pouhou nářaďovnu či uhelný sklep jiných zemí, jako je Kanada či Austrálie nebo, proč konečně, Argentina. Chtěl bych, aby Anglie měla mnohem víc zemědělského či venkovského druhu přerozdělování a nemyslím, že by to bylo nemožné. Když ale tohle přiznáme, pak nikoho, kdo má všech pět pohromadě ani ve snu nenapadne popírat, že je tu reálný prostor, ba nutnost emigrace a koloniálního osídlení. Jenom, když na to přijde, budu muset poněkud zostra narýsovat čáru a vysvětlit ještě něco dalšího, co si sice není v žádném rozporu s mojí láskou k Anglii , co ale obávám se nejspíš nijak nepomůže k tomu, abych byl milován Angličany. I když mi noviny a národní historie pořád říkají, abych věřil, že máme a známe „tajemství“ tohoto druhu úspěšné kolonisace a že k dosažení takové demokratické sociální konstrukce ni jiného nepotřebujeme. Nechci nic lepšího, než aby člověk mohl být v Anglii Angličanem. Myslím ale, že bude muset být něčím víc než Angličanem (nebo rozhodně něčím víc než „Britem“), pokud má vytvořit něco pevnou sociální rovnost vně Anglie. K takovému pevnému sociálnímu výtvoru je zapotřebí čehosi, co naše koloniální tradice nedala. Pokusím se vysvětlit důvody, proč zastávám tak nepopulární názor, ale skutečnost, že se je poměrně obtížné je vysvětlit je sama o sobě důkazem, že jejich nepovědomosti a té úzkoprsosti, jež není ani národní ani mezinárodní, ale toliko imperiální.

Velmi rád bych byl přítomen rozmluvě mezi panem Saklavatalou a děkanem Ingem. Opravdovou upřímnost děkana Ingeho chovám ve velké vážnosti, ale jeho podvědomé předsudky jsou poněkud podivnější. Nemohu se zbavit dojmu, že by mohl mít jisté porozumění a sympatie se socialistu, pokud by to nebyl křesťanský socialista. Věru nebudu předstírat, že bych měl nějaký respekt k běžnému druhu velkorysého smýšlení, který je připraven obejmout buddhistu, ale bolševik je na něj už příliš. Má to, myslím, velmi prostý význam. Mám na mysli vítání cizích náboženství, pokud z nich máme dobrý pocit a jejich potlačováním, když jsou nám nepříjemná. Touto asociací ideí se zrovna teď zabývám z jednoho konkrétního důvodu, který se týká větší záležitosti. Týká se vlastně toho, co se obyčejně nazývá britským impériem, které nás druhdy učili uctívat převážně proto, že bylo velké. A jednou z mých výhrad proti běžnému a poněkud vulgárnímu imperialismu, který nezabezpečí ani výhody pouhé velikosti. Jak jsem už řekl, jsem nacionalista, Anglie je pro mě dobrá dost. Bránil bych Anglii proti celému evropskému kontinentu. S ještě větší radostí bych ji hájil proti celému britskému impériu. V romantickém vytržení bych Anglii hájil proti panu Ramsay MacDonaldovi, kdyby se stal králem Skotska, znovu bych zažehl strážné ohně Newarku a Carlisle a rozezněl staré pohraniční zvony. Se stejnou energií bych Anglii hájil proti panu Timu Healymu, coby králi Irska, kdyby ona hrubá a rostoucí prosperita onono beznadějného a upadajícího keltského kmene dosáhla takové míry, až by to uráželo. A s vůbec největším vytržením budu hájit Anglii proti panu Lloydu Georgovi jako králi velšskému. Tak se tedy ukáže, ež na mém patriotismu není nic velkomyslného, většina moderní národnosti je na mně moc úzká.

Když ale odložím své vlastní lokální náklonnosti a podívám se na věc, jak se říká, zeširoka, znovu vidím, že náš imperialismus, nečerpá nic, co by se dalo dobrého čerpat z toho, že je velký. A na děkana Ingeho jsem si vzpomněl proto že před časem prohlásil, že Irové a frankofonní Kanaďané nabývají na počtech ne proto, že se drží katolického názoru na rodinu, ale proto, že jsou to zaostalá a očividně skoro barbarská plemena, která se přirozeně (předpokládám, že tak to myslel) pomnožila se slepou blahobytností džungle. Už jsme mluvil o tom, jak funguje úžasný trik, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, který tahle poznámka ilustruje. Pokud a dokud divoši vymírají, říkáme, že vymírají kvůli tomu, že to jsou divoši. Když jich nevhodně přibývá, říkáme, že se množí, jelikož jsou to divoši. A odtud je jen logický krok k tomu, abychom řekli, že krajané Sira Wilfreda Luriera nebo senátora Yeatse jsou divoši, jelikož jich přibývá. Imperiální státník, kdyby to byl státník, musí umět říct: „Je vždy složité porozumět jinému národu nebo jinému náboženství, ale moje postavení je šťastnější, než většiny lidí. Vím o něco víc,než mohou vědět lidé v ucelených a isolovaných státech jako je Švédsko nebo Španělsko. Ke katolické víře nebo francouzské krvi chovám větší sympatie proto, že mám francouzské katolíky ve svém impériu.“ Nu zdá se mi, že inperiální státník tohle nikdy neřekl, nikdy to ani říct nedokázal, nikdy se ani nesnažil nebo nepředstíral,že by to dokázal říct. Jeho povaha a smýšlení byly mnohem užší, než taková nacionalista, jako jsem třeba já, který zoufale hájí Offas Dyke proti hordě velšských politiků. Pochybuji že by kdy byl nějaký politik, který by znal o slovo víc francouzsky či o slovo víc z latinské mše proto, že měl vládnout celé populaci, která čerpala své tradice z Říma a od Galů. Za chvíli naznačím, jaký vliv má tenhle neobyčejně úzký mezinárodní pohled na otázku rolnictva a rozšíření vlastnictví půdy. Nejprve ale musím vysvětlit jednu důležitou věc o povaze tohoto zúžení. A to je i důvod, proč na ni může vrhnout jisté světlo onen jemný, důvěrný rozhovor od srdce k srdci mezi panem Saklatavalou a děkanem od sv. Pavla. Pan Saklatavala je jakousi parodií či extrémní a výstřední ukázkou toho, že ve skutečnosti nevíme vůbec nic o morálních či filosofických prvních, které dohromady tvoří naše impérium. Je samozřejmě docela zřejmé, že nezastupuje Battersea. Máme ale vůbec nějaké ponětí, nějakou možnost zjistit, do jaké míry representuje Indii? Nezdá se mi tak docela nemožné, že by ty neosobnější a neurčitější nauky Asie nebyly půdou pro bolševismus.Většina východní filosofie se od západní theologie liší v tom, že odmítá kdekoliv udělat čáru. Bude to velmi pravděpodobně zvrácenost onoho instinktu odmítat dělat čáru mezi meum a tuum (mým a tvým pozn. překl.). Neřekl bych, že indický gentleman může nějak posoudit, zda my na západě chceme mít ploty kolem našich polí nebo zdi kolem našich zahrad. A já si shodou okolností myslím, že nejvyšší lidská myšlenka a umění spočívá tom, že někde, i když ne kdekoliv, uděláme čáru. Jsem si zcela jist, že tahle západní tendence je správná a východní tendence je špatná. V každém případě se mi ale zdá, tyto dva paralelní příklady Inda ze kterého vyrostl v naší říši vyrostl bolševik,a aniž bychom to byli schopni ovlivnit a frankofonního Kanaďana, který v naší říší zůstává rolníkem, aniž bychom dokázali z jeho stability cokoliv vytěžit, nám nabízí jistou ostrou lekci.

Netvrdím, že bych toho mnoho věděl o francouzských Kanaďanech, ale vím, že většina lidí, kteří mnoho mluvím o impériu ví ještě méně. Jde tu o to, že oni se obyčejně ani nesnaží dozvědět se víc. Ony velmi neurčité obrazy kolonistů, kteří ve všech koutech dělají divy, jež oni vždy evokují ve skutečnosti obsahují právě to, co může udělat francouzský Kanaďan, nebo co by jiným lidem mohl ukázat, jak mohou dělat. S tímhle velmi oblíbeným vymýšlením si věcí ohledně kolonisace se pojí jeden velmi nebezpečný druh pokrytectví. Lidé se zámořská území pokoušeli užívat jako Eldorádo, zatímco jim ještě sloužila jako Botany Bay. Posílali pryč lidi, kterých se chtěli zbavit, a pak k ponížení přidali ještě urážku tvrzením, že končiny země budou nadšené, že je mají. Načrtli taky jakýsi fantastický portrét osoby, jejíž ctnosti, ba i neřesti, byly naprosto vhodné pro založení impéria, i když očividně ne pro založení rodiny. Už i samotná řeč, kterou používají je zavádějící. Mluví o takových lidech jako o osadnících, i když to poslední, co by od nich kdy čekali by bylo, aby se usadili. Očekávali od nich jakési nevýznamné individualistické prolamování se na nová území, i když na tom světu dnes čím dál méně záleží. Nepohodlného synovce poslali lovit divoké bisony v ulicích Toronta, zrovna tak jako kdovíkolik nepotlačitelných irských vystěhovalců posílali válčit s divokými rudochy do ulic New Yorku. Pořád dokola opakovali, že svět potřebuje průkopníky, a nikdy ani nezaslechli, že to, co svět potřebuje jsou rolníci. Sentiment ohledně potulného vystěhovalce, který zdědil naši kulturu byl do jisté míry upřímný a přirozený. Nikdo se netvářil, že by snad naše tradice zakládal. V celé té diskusi samé byly naprosto nepřítomné všechny ideály spojené s bezpečným společenským postavením, nikdo nemyslel na kontinuitu, obyčeje, náboženství nebo folklor budoucího kolonisty. A nikoho především nikdy ani nenapadlo, že by mohl mít silný smysl pro soukromé vlastnictví. Pokud neurčitá idea, že získává cosi pro impérium vůbec něco obsahovala, pak to byla idea, že získává něco, co bude patřit někomu jinému. Nebavím se teď o tom, jak to bylo špatné, nebo zda to v některých případech mohlo být správné, poukazuji tak, že se nikdo nikdy nezabýval myšlenou jiného práva, zvláštního práva člověka pro sebe samého. Pochybuji o tom, že by se dalo najít i jen jedno slovo, které by to zdůraznilo i v tom nejzdravějším dobrodružném příběhu nebo nejbujnější hurávlastenecké písničce. Mám docela rád všechno, co je v těch písničkách a příbězích doopravdy zdravé nebo veselé. Poukazuji jen na to, že jsme cosi hrubě zanedbali, a teď tím strádáme. Nejhorší na tom opomenutí je, že jsme nepoučili ničím od lidí, kteří byli skutečně uvnitř impéria, které jsme hodlali oslavit, vůbec nic od Irů, vůbec nic od francouzských Kanaďanů, vůbec nic dokonce ani od chudáků Hindů. Nyní jsme dospěli do krise, v níž jsou nám tyhle opomenuté talenty obzvlášť zapotřebí, a my ani nevíme, jak se jim začít učit. A vysvětlení tohoto omylu a selhání je jako ve většině podobných případů ve slabosti, které říkáme pýcha, jinými slovy právě v tom tónů, který si osvojili lidé jako děkan od sv. Pavla.

Řešení, které znovu obnoví rolnictvo v moderním světě jistě bude obsahovat rozsáhlý prvek emigrace. O jednotlivých složkách této ideje řeknu víc v další části. Mám ale za to, že jakýkoliv plán či projekt tohoto druhu bude muset stát na naprosto odlišném a vlastně přesně opačném duchu a principu oproti tomu, který se obyčejně aplikuje na emigraci v dnešní Anglii. Myslím, že potřebujeme nový druh inspirace, nový druh výzvy, dokonce nový druh běžné řeči dřív, než to řešení začne i jen pomáhat tomu, aby něco řešilo. Co potřebujeme, je ideál vlastnictví, ne jen pokroku—zejména pokroku, který s sebou bere vlastnictví jiných lidí. Utopia potřebuje více hranic a ne méně. A právě proto, že jsme byli slabí v etice vlastnictví na okrajích impéria nebude naše společnost hájit vlastnictví tak, jako lidé hájí práva. Bolševik je pokračovatel a trest za bukanýra.

IV. Svobodný člověk a fordka

IV. The Free Man and the Ford Car

Nejsem fanatik a taky si myslím, že stroje mohou být notně užitečné ke zničení mechanisace. Velkoryse jim přiznávám význačnou roli v likvidaci všeho, co představují. Ovšem vyjádřit pravdu v těchto pojmech znamená mluvit o vzdáleném závěru naší pomalé a rozumné revoluce. V naší nynější bezprostřední situaci lze tutéž pravdu formulovat uměřenějším způsobem. Ke všem typickým věcem naší doby musíme přistupovat s racionální dobrou vůlí. Mechanisace není špatná, je jen absurdní. Možná bychom měli říct, že je jen dětinská, a že ji dítě může pochopit ve správném duchu. Pokud tedy zjistím, že nám některé stroje dovolují uniknout z pekla mechanisace, pak se můžeme dopustit hříchu, může jen vypadat hodně pitomě, třeba jako dragoun, který se ke svému regimentu vrátí na starém bicyklu. Podstatné je uvědomit se, že na současné posici je něco absurdního, něco bláznivějšího než Utopie. Budu zde kupříkladu mít příležitost zaznamenat návrh na centralisovanou elektřinu a její používání můžeme obhajovat pokud a dokud chápeme, v čem je vtip. Ve skutečnosti ale nechápeme ani vtip vodovodních potrubí a vodárenské společnosti. Je téměř až moc široce komické, že něco tak nezbytného pro život jako je voda se k nám dostává čerpáním nikdo neví odkud, nikdo neví kým, někdy z míst skoro sto mil vzdálených. Je to skoro stejně legrační, jako kdyby k nám byl na mílovou dálku čerpán vzduch a my všichni chodili po světě jako potápěči po mořském dně. Jediný rozumný člověk, je venkovský rolník se svou vlastní studnou. My ale máme před sebou velmi dlouhou cestu, než začneme myslet na to, že bychom mohli být rozumní.

Máme nyní některé příklady centralisace, jejíž důsledky by mohly napomáhat decentralisaci. O jednom očividném příkladu se nedávno diskutovalo v souvislosti se společnou výrobou elektřiny. Myslím, že kdyby bylo možné snížit ceny elektřiny velmi by to prospělo vyhlídkám velkého počtu malých nezávislých provozoven, zejména výrobních. Současně není pochyb o tom, že taková závislost na nezbytné energii z centrální elektráně je skutečnou závislostí a proto také vadou jakéhokoliv projektu úplné nezávislosti. Dokážu si představit, že v tomto bodě se názory jednotlivých distributistů budou značně lišit, ale pokud budu mluvit za sebe, pak jsem spíš připraven držet se uměřenější a dočasné politiky, jak jsem tu ostatně již vícekrát naznačil. Myslím, že první nezbytností je dosáhnout toho, aby jakékoliv drobné vlastnictví dosáhlo jakéhokoliv úspěchu v jakékoliv rozhodné či určující míře. A především myslím, že je zcela zásadní vytvořit zkušenost drobného vlastnictví, psychologii drobného vlastnictví, druh člověka, který bude soukromým vlastníkem. Jakmile budou lidé takového druhu existovat, rozhodnou a to způsobem velmi odlišným od moderního davu, do jaké má centrální elektrárna ovládat jejich vlastní dům, neb zda ho vůbec ovládat má. Možná přijdou i na to, jak takovou energii rozdrobit a individualisovat. V hladu po vlastnictví, obětují, pokud taková oběť bude nezbytná i pomoc vědy. Proto jsem nyní ochoten přijmout všechnu pomoc, kterou nám věda a mechanisace může dát pro vytváření vlastnictví, aniž bych těm pověrám v nejmenším ustupoval tam, kde je jen ničí. Musíme ale mít na paměti rolnický ideál jako motiv a cíl, zdá se ovšem, že většina z těch, kdo nám nabízí pomoc mechanisace si patrně vůbec neuvědomuje, co považujeme za pomoc. Dobře známé jméno bude ilustrovat jak to co se děje, tak člověka, který netuší, co se děje.

Ocitl jsem se jednoho dne ve fordce, podobné té na kterou si vzpomínám, že mně vozila po Palestině a v níž by si (předpokládám) pan Ford s chutí zajezdil po Palestincích. V každém případě mi auto připomnělo pana Forda a ten mi zas připomněl pana Pentyho a jeho názory na rovnost a mechanickou civilisaci. Fordův vůz (pokud se dopustím jedné z těch nových myšlenek, které nám pořád nabízí noviny) je typickým produktem našeho věku. Nejlepší je na něm to, kvůli čemu je nejvíc opovrhován, totiž že je malý. Nejhorší je na něm to, kvůli čemu je vychvalován, totiž, že je standardizovaný. To, že je malý je samozřejmě terčem nekonečných amerických vtipů o tom, jak někdo chytil fordku jako mouchu a možná jako blechu. Vypadá to ale, že si nikdo ani nevšiml, že tato propagace motorismu (jakkoliv je svým motivem nebo metodou špatná) je ve skutečnosti v naprostém rozporu se všemi fatalistickými řečmi o nevyhnutelnosti slučování a koncentrace. Železnice nám upadá před očima, ptáci tak říkajíc staví hnízda na semaforech podél tratí a vlci málem vyjí v čekárnách.

A to byla železnice doopravdy společným a soustředěným druhem dopravy, podobným těm ze Utopií socialistů. Přímo před našima očima se vrací svobodný a osamělý pocestný, pravda ne vždy vybavený mošnou či mušlí, který ale přece jen do jisté míry obnovil svobodu králových cest po způsobu staré dobré Anglie. Není to starobylá věc, kterou takové cestování oživilo. Zatímco na Mugby Junction, přestupní stanici, jsou občerstvovny zanedbané, v Hugby-in-the-Hole otevřeli znovu své hostince. V této omezené míře je už fordka obratem ke svobodnému člověku. Pokud nemá tři akry a krávu, má velmi neadekvátní náhražku v podobě tří set mil a auta. Nemyslím tím, že by tento vývoj uspokojoval mé theorie. Tvrdím ale, že ničí theorie jiných lidí, theorie o tom jak kolektivním věcem patří budoucnost zatímco věci individuální patří do minulosti. Dokonce i podle toho jejich velmi zvláštního a podezřelého hlediska vědy a mašinerie jdou ve velké většině fakta proti jejich theoriím.

Přesto jsem ještě nikdy neviděl, že by se kvůli tomu dočkal pan Ford a jeho malý vůz nějaké opravdové a rozumné chvály. Často jsem samozřejmě viděl, že je chválen kvůli tomu, co se nazývá standardizace. Důvody k tomu jsou podle všeho asi následující. Když se vám z hlučným třesknutím rozbije auto kdesi vprostřed salisburských plání je sice poměrně značně nepravděpodobné, že by se zbytky nějakého jiného rozbitého vozidla válely v troskách Stonehenge, ale kdyby tam náhodou ležely, pak je velmi dobře možné, že budou stejného vzoru a vy byste je mohli použít k opravě svého vozu. Tentýž princip platí pro osoby cestujícího motorovým vozem po Tibetu, které se těší myšlenkou, že kdyby snad náhodou stejnou cestou jel jiný motorista ze Spojených států, pak by si na znamení přátelství mohli vyměnit volanty nebo pedály brzd. Je možné, že jsem nepochopil celý jejich argument, ale obecně jde o to, že pokud se nějaká část stroje pokazí, lze ji nahradit identickým dílem. A třebaže lze tyhle argumenty dovést mnohem dál a lze je použít k vysvětlení mnoha jiných věcí, nejsem si jist, zda to není nápověda k mnoha tajemstvím naší doby. Začínám kupříkladu docela rozumět tomu, proč proč jsou všechny příběhy v magazínech tak moc vzájemně podobné. Je to proto, abyste, pokud v jednom železničním vagonu odložíte časopis s příběhem „Nivé oči“ mohli pokračovat v jiném časopise v témže příběhu pod názvem „Pampeliškové kadeře“.Vysvětluje se tím, proč jsou úplně stejné všechny úvodníky o budoucnosti církve, to abychom mohli začít jedním článkem v Daily Chronicle a pak ho dočíst v Daily Express. Vysvětluje to, proč všechna veřejná prohlášení vybízející nás, abychom dávali novým věcem přednost před starými neříkají nikdy ani náhodou nic nového, jde o to, že můžeme přejít k nové trafice a přečíst si to v nových novinách. Tohle je důvod proč se všechny americké karikatury opakují jako matematický vzorec, míní se tím, že pokud utrhneme část obrázku, abychom si do něj zabalili sendviče, můžeme si utrhnout kousek jiného obrázku, a vždycky to bude pasovat. Je to taky důvod, proč všichni američtí milionáři vypadají úplně stejně, to proto, aby když nás jasný a rozhodný výraz na jedné tváři přivede k tomu, abychom řečené tváři přivodili vážnou škodu tvrdou ránou pěstí, je vždycky možné ji opravit pomocí nosů nebo čelistních kostí jiných milionářů, kteří jsou zcela stejné konstituce.

To jsou tedy výhody standardizace, ale jak se lze domnívat, já je považuji za přehnané a souhlasím s panem Pentym v jeho pochybnostech o tom, zda všechno tohle opakování opravdu odpovídá lidské přirozenosti. Ovšem páně Fordovy poznámky o vzájemné odlišnosti mezi lidmi a jeho tvrzení, že většina lidí dává přednost mechanické činnosti nebo se jen po ni hodí, vyvolaly vyvolaly velmi zajímavou otázku, Ze všech těchto argumentů kolem lidské rovnosti jsem měl vždy jeden dojem, který lze vyjádřit jedním malým testem, který jsem si sám vymyslel. Tahle třídění nadřazenosti a podřazenosti začnu brát vážně, až najdu člověka, který se zatřídí jako podřadný. Někdo mi jistě připomene, že pan Ford netvrdí, že je je jediný, kdo se může obsluhovat stroje, sám připouští, že je pro takovou příliš svobodný, jemný a zhýčkaný, Začnu té nauce věřit, až uslyším někoho říkat: „Ale já dovedu leda tak točit volantem.“ To by bylo reálné, to bylo realistické, to by bylo vědecké. To by bylo nezávislé svědectví, které by se nedalo snadno zpochybnit. Naprosto stejné je to samozřejmě i s dalšími nadřazenostmi a upíráními lidské rovnosti, které jsou tak obzvláště charakteristické pro vědeckou dobu. Platí to stejně o lidech, kteří mluví o nadřazených a podřazených rasách. Neslyšel jsem nikdy nikoho říkat „Antropologie ukazuje, že náležím k podřadné rase“. Pokud by to řekl, mluvil by jako antropolog, takhle mluví jako člověk, a nezřídka jako hlupák. Choval jsem dlouho naději, že bych mohl jednoho dne slyšet, jak někdo na základě vědeckých principů vysvětluje svou vlastní nezpůsobilost pro jakékoliv vyšší postavení či privilegium, řka: „Svět má patřit svobodným a bojovným rasám a ne osobám toho otrockého ustrojení, kterého si můžete povšimnout u mě. Inteligentní člověk by věděl, jak formulovat své názory, ale slabost intelektu, jíž tak očividně trpím činí mé názory od podívání zjevně absurdními. Existují ovšem vznešené a božské rasy—ale podívejte se na mně! Pohleďte na mé beztvaré a čtvrtořadé rysy. Pohlédněte, pokud to snesete, na mou všední a odpudivou tvář!“ Kdybych slyšel, jak někdo vede vědecký výklad v tomhle stylu, pak bych mohl připustit, že je opravu vědecký. Jakousi podivnou shodou okolností se to ale vždy přihodí tak, že nadřazenou je právě jeho rasa, nadřazený je právě jeho typ, a nadřazenou volbou práce je vždycky shodou okolností ta, jíž dává přednost on—proto jsem dospěl k závěru, že tu bude prostší vysvětení.

Nu, pan Ford je dobrý člověk, nakolik to jde dohromady s tím, aby jeden byl dobrým milionářem. Ale už on sám může velmi dobře ilustrovat, kde je chyba jeho argumentu. Je pravděpodobně vcelku pravda, že pokud jde o konstrukci motorových vozů, je sto lidí, kteří je mohou montovat a jen jeden, který je dovede projektovat. Jenže mezi tou stovkou, kteří mohou montovat motorové vozy je velmi pravděpodobně jeden, který umí navrhnout zahradu, další dokáže připravit šarádu, jiný vymyslí kanadský žertík nebo uštěpačný portrét pana Forda. V ničem co tu povídám samozřejmě nechci samozřejmě popírat odlišnosti v inteligenci, nebo že rovnost (věc zcela náboženská) závisí na nějakém takovém nesmyslném popření. Myslím ovšem, že lidé jsou stejné úrovni blíž, než by kdokoliv objevil tím, že by je všechny nechal dělat jednu konkrétní úlohu na čas. Sám pan Ford je ostatně člověk vzdorující omezením. Je kupříkladu natolik neznalý historii, že když svědčil před soudem klidně přiznal, že nikdy neslyšel o Benedictu Arnoldovi. Američan, který nikdy neslyšel o Benedictu Arnoldovi je něco jako křesťan, který nikdy neslyšel o Jidáši Iškariotském. Je ojedinělý. Mám dojem, že pan Ford obecně naznačoval, že má dojem, že si myslel, že Benedict Arnold byl to samé co Arnold Bennett. Nejenže to tak není, ale je i omyl myslet si, že kde o bezvýznamný omyl. Kdyby v zápalu nějaké polemiky pana Arnolda Bennetta obvinil, že zradil amerického presidenta a s nepřátelskou armádou plenil na Jihu, pan Bennett by si to nemusel nechat líbit. Kdyby se pan Ford domníval, že dáma, která psala odhalení do Daily Expressu je dost stará, aby mohla být vdovou po Benedictu Arnoldovi, ani ta dáma by to nemusela jen tak přejít. Nu a není nemožné, že mezi lidmi, které pan Ford (asi docela oprávněně) považuje ta vhodné jen k tomu, aby se věnovali mechanické části konstruování mechanických věcí, že tedy mezi nimi bude někdo se zálibou ve čtení každé historie, která se mu dostane do rukou a který cestou postupného a bolestivého sebevzdělávání dospěl až tak daleko, že mu rozdíl mezi Benedictem Arnoldem a Arnoldem Bennettem byl docela zřejmý. .Pokud je jeho zaměstnavateli tenhle rozdíl lhostejný, pak se ho na něj samozřejmě nebude vyptávat a dotyčný člověk zůstane od pohledu pouhým kolečkem v soustrojí, nebude důvodů zjišťovat, že tohle kolečko má svá vlastní kolečka pěkně pohromadě. Každý, kdo ví něco o moderním podnikání, ví také, že je tu mnoho takových lidí, kteří zůstávají v podřízených a přehlížených postaveních proto, že jejich soukromý vkus a talenty nemají nic společného s velmi hloupým provozem, ve kterém pracují. Pokud pan Ford rozšíří své podnikání po celé sluneční soustavě a bude své vozy dodávat Marťanům a Muži na Měsíci ani o píď ho to nepřiblíží mysli člověka, který pro něj montuje jeho stroje a přemýšlí u toho o něčem rozumnějším. Nu všechny lidské věci jsou nedokonalé, ale okolnosti, za kterých takové koníčky a druhotné talenty do jisté míry vycházejí najevo jsou podmínkami malé nezávislosti. Rolník na venkově téměř vždy dělá bokem tak dvě tři další věci a živí se různými řemesly a tím, co se zrovna naskytne. Vesnický hokynář bude holit pocestné, vycpávat lasičky, pěstovat zelí a dělat půl tuctu podobných věcí. Bude tak ve svém životě zachovávat asi takovou rovnováhu, jako je rovnováha, která zachovává rovnováhu v jeho duši. Není to dokonalá methoda, je to ale rozumnější, než z něj udělat stroj kvůli tomu, abychom zjistili, zdalipak má duši, která by stroj překonávala.

Pokud tedy jde o bezprostřední kompromis s mechanisací, jsem nakloněn takovému závěru, že je docela správné používat stávající stroje do té míry do té míry nakolik vyvolávají psychologii, kteráý vede k opovržení stroji, pokud ovšem netvoří psychologii, která by je měla ve vážnosti. Fordka je výtečnou ilustrací této věci, ještě lepší než tu, kterou jsem nabídl v podobě elektřiny pro malou dílnu. Pokud vlastnictví fordky znamená radost z fordky, pak je to dostatečně melancholické a nedovede nás to o moc dál než do Tootingu či jásotu nad tootingskou tramvají. Pokud ale vlastnictví fordky přináší radost z pole obilí nebo jetele ve svěží krajině a na čerstvém vzduchu, pak to může být počátek mnoha věcí—ba i konec mnoha věcí. Může to kupříkladu být konec vozidla a začátek venkovského příbytku. Mohli bychom tedy téměř říci, že konečným triumfem pana Forda není, když člověk sedne do jeho vozu, ale když z něj s nadšením vypadne. Nastává tehdy, když kdesi, v odlehlých a venkovských končinách, kam by se normálně nedostal, najde dokonalý klid a kombinaci plotu, stromu a louky v jejichž přítomnosti začíná každý moderní stroj vyhlížet absurdně, ba přímo starožitně absurdně. Možná ten šťastný člověk, který právě našel místo svého pravého domova, začne s radostí svůj rozbíjet velkým kladivem a jeho železné troskám dá konečně nějaké praktické využití v jako kuchyňského náčiní nebo zahradního nářadí. To je správné využití vědeckých nástrojů, protože to z nich dělá nástroje. Ten člověk použil moderní mechanisaci, aby unikl z moderní společnosti a důvody a oprávněnost takového postupu se hned samy doporučují naší mysli. Tak tomu není s našimi slabšími bratřími, kterým nestačí jen spoléhat na páně Fordův vůz, ale spoléhají i na páně Fordovo vyznání. Pokud přijmout vůz znamená také přijmout filosofii, již jsem právě kritisoval, představu, že někteří lidé se rodí k tomu, aby montovali vozy, či spíše jen jejich malé části, pak bude pro filosofa mnohem vhodnější říci upřímně, že lidi vozy nikdy vůbec nepotřebovali. Jen proto, že byl člověk poslán vlakem do exilu, potřeboval vůz k tomu, aby se vrátil domů. Jen proto, že byla všechna mechanisace použita k tomu, aby ve věcech nadělala nepořádek, může nyní být některá mechanisace po právu potřeba k tomu, aby dala věci do pořádku. Celkem ovšem uzavírám, že ji tak lze použít a své důvody jsem uvážil na předchozí stránce v oddíle Možnosti obnovy. Poukázal jsem, že náš ideál je tak rozumný a prostý, tak v souladu s dávnými a obecnými lidskými instinkty, že všude tam, kde dostane příležitost zvýší tyhle možnosti svou vnitřní vitalitou, protože všude tam, kde jde odstraněna nemoc se projeví jistá reakce směrem ke zdraví. Člověk, který použil svůj vůz, aby našel svou farmu se bude víc zajímat o svou farmu, než o svůj vůz, rozhodně víc, než o obchod, kde kdysi vůz koupil. Ani se panu Fordovi nepovede ho vždy nalákat do obchodu zpět, i kdyby mu laskavě a jemně řekl, že není uzpůsobený k tomu, aby byl pánem své půdy, jezdil na koni a, vládl dobytku, protože ho jeho nedostatečná inteligence a degenerovaný antropologický typ činí způsobilým jen pro podřadné a mechanické činnosti. Pokud se tohle někdo (samozřejmě citlivě) pokusí říct většímu počtu větších farmářů, kteří nějaký čas žili a živili se na svých vlastních farmách se svými vlastními rodinami, pak pozná nedostatky svého přístupu.

III. Otrok na dovolené

Občas jsem říkal, že industrialismus amerického typu, se svou mechnisací a strojovým spěchem, bude jednoho dne uchováván jako skutečný americký model, tím chci říct, že bude uchováván stejně jako indiánské reservace. Tak jak necháváme divochům kus lesa, aby měli kde lovit a rybařit, tak může vyšší civilisace oblast továren pro ty, kdo jsou pořád ještě v takovém stadiu intelektuálního dětství, že chtějí opravdu vidět, jak se kola točí. A tak jak, předpokládám, mohou rudí Indiáni pořád vykládat své zvláštní staré legendy o rudém bohu, který kouřil dýmku, nebo rudém hrdinovi, který ukradl slunce a měsíc, tak i prostí lidé v průmyslových reservacích se modou dál bavit o svých Nárysech dějin a debatovat o evoluci ethiky, zatímco všude kolem nich se zralejší civilisace bude zabývat skutečnou historií a vážnou filosofií. Váhám nad tím, jestli zde mám tu fantasii opakovat, protože koneckonců mechanisace je jejich náboženstvím nebo v každém případě aspoň pověra a oni nemají rádi, když se s nimi jedná přehlíživě. Myslím ale, že by se dalo říct něco ve prospěch pro myšlenku, jíž je tato fantasie může být jakýmsi symbolem, protože je to idea, že moudřejší společnost bude nakonec se stroji zacházet tak, jak zachází se zbraněmi, tedy jak s čímsi zvláštním a nebezpečným a možná čímsi, co podléhá přímější ústřední kontrole. Ať už je to ale jakkoliv pořád si myslím, že nejdivočejší fantasie o továrníkovi drženém v šachu jako by byl pokreslený barbar je mnohem příčetnější, než jsou vážně míněné vědecké alternativy, které jsou nám nyní často předkládány. Mám na mysli to, co čemu příznivci říkají stát pohodlí, kde všechno obstarávají stroje. Je jen správné něco říct o tomto návrhu ve srovnání s naším vlastním.

V praxi už víme, co se rozumí pod prázdninami ve světě mechanisace a masové výroby. Rozumí se tím, že když člověk skončí s točením kličkou, má na výběr z jistých potěšení, která se mu nabízí. Pokud chce může si přečíst noviny a se zájmem se dozvědět, že fontarabijský korunní princ přistál s úžasnou jachtou Atlantis za pozdravů shromážděného zástupu, že jistí velcí američtí milionáři provádějí velké finanční konsolidace, že moderní děvče je roztomilé stvoření, přestože (nebo kvůli tomu), že má mikádo nebo krátkou sukni a že pravé náboženství, které všichni hledáme v církvích spočívá v sympatii, společenském pokroku a sezdávání, rozvádění a pohřbívání všech bez vztahu ke přesnému významu obřadu. Pokud na druhé straně dává přednost jiným rozptýlením, může jít do kina, kde uvidí v živých barvách a pohybu jak dav zdraví fontarabijského korunního prince poté, co připlul se svou jachtou Atlantis, uvidí tam americký film o amerických milionářích doprovázený všemi jejich rozhodnými grimasami, které provázejí jejich provádění velkých finančních konsolidací a ve kterém nebude chybět okouzlující a svěží hrdinka, již lze podle krátkých vlasů a krátké sukně možno rozeznat jako moderní děvče, možná tam bude i nějaký laskavý a dobrý duchovní (pokud vůbec), který v pantomimě a s pomocí několika vytištěných vět vysvětlí, že pravé náboženství pozůstává ze sociálního porozumění, pokroku a nahodilého sezdávání a pohřbívání lidí. Předpokládejme však, že by záliby našeho člověka byly vzdáleny dramatu a příbuzným uměním, možná raději čte beletrii. To pak lehko najde populární román o pochybách a obtížích dobrého a laskavého duchovního, který postupně poznává, že pravé náboženství pozůstává z pokroku a sociálního porozumění, pomáhá mu v tom moderní děvče, jejíž mikádo a krátké sukně ohlašují její lhostejnost ke všem jemným rozdílům kolem toho, kdo má být pohřben a kdo sezdán, v příběhu nejspíš nebude chybět ani nějaký americký milionář pracující na velkém finančním uspořádání, jistě tam bude jachta a nejspíš i nějaký korunní princ. Jsou tu ale ještě i další záliby obhospodařované v podmínkách moderní publicity a hledání potěšení. Je tu velká instituce rozhlasového vysílání a rekreant, který už má dost beletrie, novin a filmového dramatu bude raději naslouchat rozhlasovému pořadu, který bude obsahovat nejnovější zprávy o velkých finančních vyrovnáních prováděných americkými milionáři, velmi pravděpodobně tam zazní i malé přednášky o tom, jak si moderní děvče může zastřihnout vlasy a přistřihnout sukni a může tam také zaslechnout každý přízvuk nějakého velmi populárního kazatele zvěstujícího světu zjevení, že pravé náboženství pozůstává ze sympatie a sociálního pokroku, spíš než z dogmat a vyznání, v témže vysílání zcela jistě uslyšíme hromový aplaus, který přivítal Jeho Královskou Výsost, korunního prince fontanbrijského, když přistál se svou úžasnou jachtou Atlantis. Náš člověk tedy před sebou má tedy před sebou, pokud jde o druhy zábavy, propracovaný a dobře uspořádaný výběr.

Jenže jak se zdá dokonce i bohatá rozmanitost method a přístupů , která se před námi rozestřela skrývá jisté tajemství a nenápadný prvek jednotvárnosti. I tady může mít člověk hledající zábavu jakýsi podivný psychologický dojem, že už něco takového viděl, slyšel nebo četl. Zdá se, že v tématech se cosi jakoby opakuje, cosi co naznačuje cosi o ztuhlém druhu mysli. Nu a já vážně pochybuji, že by to byla mysl nadřazená. Kdyby ten, kdo hledá potěšení si sám opravdu nějaké potěšení připravil, kdyby byl donucen se bavit, místo aby se nechával bavit, jinak řečeno, kdyby se musel posadit do staré taverny a povídat si, pak velmi pochybuju o tom, že by svou konversaci omezil jen na korunního prince fontarabijského, mikáda, na to, jak bohatí jsou někteří Yaneejové a tak dále a pak, že by to samé začal znovu. Jeho zájmy sice možná budou poněkud lokálnější, ale budou živější, jeho zkušenost s lidmi osobnější, ale smíšenější, jeho záliby a nelibosti sice libovolnější, ale ne tak snadno uspokojitelné. Abychom použili přirovnání, moderní děti si musí hrát hry svých veřejných škol a brzy budu jistě muset poslouchat vychvalování milionářů v rozhlase a v novinách. Když jsou ale děti ponechány samy sobě vždycky si vymýšlí vlastní hry, vlastní dramata, často si ve své imaginaci vytvoří celá království a státy. Jinak řečeno, vytváří, vytváří, dokud konkurence monopolů to, co tvoří, nezničí. Když se kluk, který si hraje na lupiče dozví o amerických banditech nijak ho to neosvobodí, ale naopak zmrazí, protože jsou všichni stejní, podle jednoho vzoru, který je navíc méně barvitý, než ten jeho vlastní. Takový kluk je psychlogicky podtržen, prodán pod cenou, vyhozen, zamrazen, zaplaven a utopen a zničen, není ale emancipován.

Vynálezy zničily vynalézavost. Velké moderní stroje se podobají velkých kanónům, které ovládají a zastrašují celé oblasti země a v jejich dostřelu si nic netroufá zvednout hlavu. Na čtverečním metru lidstva je víc vynalézavosti, než se kdy může objevit po tímhle monopolistickým terorem. Myšlení lidí se příliš nepodobá jejich motorovým vozům, jejich raním novinám, ani mechanisovaným továrnám, které vyrábí jejich oděvy a klobouky. Jinak řečeno, nedostáváme, co je v lidech nejlepšího. Rozhodně nedostáváme, co je v nich nejindividuálnějšího a nejzajímavějšího. A je pochybné, zda to kdy dostaneme, dokud se nezbavíme toho ohlušujícího burácení megafonů v němž zanikají jejich hlasy, té smrtící záře světel lamp v nichž se ztrácejí barvy jejich tváří, toho dorážejícího řevu banalit, který ochromuje a zastavuje jejich mysli. Tohle všechno vyrůstající myšlenky zabíjí zrovna tak, jako velký bílý paprsek smrti zabíjí vyrůstající rostliny. Když mi proto lidi tvrdí, že pokud z velké části Anglie uděláme soběstačný venkov, uděláme z něj oblast nevědomé tuposti, pak s nimi nesouhlasím a myslím, že nerozumí ani alternativě ani problému. Nikdo ani v normálních časech nechce, aby všichni lidé byli venkovany, je docela dobře možné, že někteří z těch nejinteligentnějších by se do měst vydali i v normálních časech. Tvrdím ale, že i v těch dobách jsou města nepřáteli inteligence a tvrdím, že samotní venkované budou mít víc rozmanitosti a živosti, než tahle města podněcují. Tvrdím, že lidské mysli se začnou hýbat a růst jen pokud vypneme ten nepřirozený hluk a světlo. Zrovna tak jak dlažební kameny klademe na různé půdy bez toho, abychom přemýšleli o tom, jaké rozmanité polní plodiny by na ní mohly růst, tak rozhazujeme programy banalitní plutokracie mezi duše, které Bůh stvořil rozmanité a kterým prostší společnosti daly svobodu.

Pokud se mechanisací, která šetří práci a množí pohodlí rozumí mechanisace, která nyní dosahuje toho, čemu se říká hromadná výroba, pak v tom pohodlí nemohu vidět žádnou zásadní hodnotu, protože v něm není svobody. Člověk může pracovat je hodinu se svými strojově vyrobenými nástroji a pak běžet a třiadvacet hodin si hrát se svými strojově vyrobenými hračkami. Vše s čím zachází musí pocházet z obrovského stroje, se kterým zacházet nemůže. Vše musí pocházet z čehosi, čemu podle současné kapitalistické fráze může jen propůjčit sílu svých paží. Nu a protože se to vztahuje na intelektuální a umělecké hračky právě tak, jako na hračky toliko materiální, tak se mi zdá, že ho stroj bude ovládat mnohem více času, než bude jeho ruka otáčet jeho pákou. Mechanický kolektivista na to odpoví, že i když stroj dává práci jen pár lidem, jídlo může dát lidem mnoha. Jenže jim jídlo může poskytnout jen operací, kterou ovládá jen pár lidí. Dokonce i kdybychom předpokládali, že by nějakou práci, rozdělenou na malé části, dostalo hodně lidí, muselo by systém jejich rotace řídit několik málo zodpovědných a nějaká pevně stanovená autorita by musela rozdělovat právě tak práci jako jídlo. Jinak řečeno, představení by zcela rozhodně byli představení trvalí. My všichni ostatní můžeme být v jistém smyslu přechodní či příležitostní nadřízení. Zůstává však obecná povaha systému a ať už se podobá čemukoliv, nic ho nemůže připodobnit populaci, která se stará o svých pár políček, nebo se věnuje tvořivým řemeslům ve svých vlastních dílničkách. Člověk, který nám pomohl vyrobit konkrétní strojem vyrobený díl mohl opravdu ustat v práci v tom smyslu, že přestal otáčet konkrétním kolem. Mohl mít příležitost dělat si, co se mu zachtělo do té míry, že si mohl vybrat co se mu zachtělo z toho, čeho se zachtělo systému produkovat. Měl možnost volby v tom smyslu,že si mohl vybrat mezi jednou věcí, kterou systém vyrábí a jinou věcí, kterou systém vyrábí. Mohl si vybrat jestli své volné hodiny stráví v sedě na strojově vyráběné židli, nebo ležíc strojově vyráběné posteli, nebo zda se bude houpat ve strojově vyráběné síti nebo hopsáním na strojově vyráběné trampolíně. Nebude ale ve stejném postavení, jako člověk, který si vyřeže vlastního houpacího koně ze svého vlastního dřeva, nebo si vymyslí svého vlastního koníčka podle své vlastní vůle. To totiž zavádí jiný princip či účel o kterém nemáme žádnou záruku, že bychom mohli předpokládat, že bude koexistovat s principem či záměrem využít všechno dřevo k tomu, aby se ušetřila práce nebo zjednodušit všechny vůle tak, aby se ušetřilo na pohodlí. Pokud je naším ideálem vyrábět věci jak to jde nejrychleji a nejjednodušeji, pak se současně nesmíme snažit je produkovat co nejrychleji. Považuji za nejpravděpodobnější, že výsledkem šetření námahy a práce pomocí strojů bude to, co nyní, jen ve větším, totiž omezení typu produkovaných věci, standardizace.

Nu je možné, že někteří z těch, kdo podporují stát pohodlí mají vymyšlený nějaký systém rozdělované mechanisace, který by opravdu každého člověka učinil pánem svého stroje, a v tom případě bych souhlasil, že tu máme jiný problém a že jeho velká část je vyřešena. Zůstává tu pořád otázka, zda člověk se svobodnou duší bude chtít používat stroj na tři čtvrtiny věcí, na které se používá nyní. Jinak řečeno, zůstane tu celý problém řemeslníka jako tvůrce. Ovšem souhlasil bych, že pokud malý člověk zjistí, že jeho malá mechanická dílna pomáhá uchování jeho malého majetku, pak by to byl velmi vážný nárok. Je ale důležité jasně říct, že pokud bude mechanik dostávat dovolenou tak mechanicky jako dosud a jen s těmi mechanicky nabízenými alternativami, které má dosud, pak myslím, že dokonce i jeho otročení v práci bude lehčí, když je srovnáme s drtivou otročinou jeho volného času.

II. Romantika mechanisace

Opakovaně jsem čtenáře žádal, aby měl na paměti, že se můj obecný pohled na naši potenciální budoucnost dělí na dvě části. Za prvé je tu politika obracení nebo i jen odporu proti moderní tendenci k monopolu a koncentraci kapitálu. Poznamenejme, že politika je to proto, že je to směr, pokud se jím v jakékoliv míře vydáme. Je věru pravda, že v jednom smyslu ten, kdo není s námi je proti nám, protože pokud nenarazí ona tendence na odpor, zvítězí. V jiném smyslu je ale s námi kdokoliv jí v jakémkoliv smyslu vzdoruje, i tehdy, pokud by v jejím obracení nezašel tak daleko jako my. Tím, že se vůbec pokouší zvrátit koncentraci nám pomáhá dělat něco, co dosud nikdo nedělal. Sám se postaví proti trendu doby, přinejmenším poslední doby. A stejným směrem jako my a ne současným a opačným směrem může pracovat i člověk se stávající a možná protikladnou mechanisací. I pokud budeme zůstávat průmysloví, můžeme se přičiňovat o průmyslové rozdělování a ustupovat od průmyslového monopolu. I když bydlíme v městských domech, mohou to být domy, které vlastníme. I když jsme národem kramářů, můžeme se snažit, aby ty krámy byly naše vlastní. I když jsem dílnou světa, můžeme se snažit, abychom pracovali našimi vlastními nástroji. I když je naše město celé polepené reklamami, může být polepeno rozmanitými reklamami. Pokud je známkou celé naší společnosti ochranná obchodní známka, nemusí to být jedna jediná známka. Existuje zkrátka naprosto udržitelná a praktikovatelná politika vzdoru proti podnikatelskému monopolu dokonce i v podnikatelském státu. A tvrdím, že nás v tom mám podpořit velmi mnoho lidí, kteří třeba nesouhlasí s naším konečným ideálem státu, který podnikatelský nebude—nebo spíš nebude podnikatelský zcela. Nemůžeme Anglii vyzvat jako stát rolníků, tak jak je rolnickým státem třeba Francie nebo Srbsko. Můžeme ale vyzvat Anglii, která bývala národem kramářů, aby ze sebe nenechala udělat jeden velký yankeejský obchodní dům.

Proto jsem zde na začátku své rozpravy o mechanisaci poukázal, že za prvé jsme vposledku svobodni stroje zničit a za druhé, že je v bezprostředním smyslu možné rozdělit jejich vlastnictví. A sám bych řekl ,že dokonce i ve zdravém státě může být nějaké vlastnictví mechanizace k rozdělení. Když jsme ale dospěli k tomuto širšímu testu, musíme povědět něco o definici strojů, ba i o ideálu mechanisace. Nuž, mám mnoho pochopení pro to, co bych mohl označit za sentimentální obhajobu mechanisace. Ze všech lidí, kteří nás zahrnuli výčitkami se nejvíc líbil inženýr, který řekl: „Ale já mám stroje rád—zrovna tak, jak vy máte rád mythologii. Proč bych měl o své hračky přijít já a vy ne? “ A ze všech různých postojů se kterými jsem se setkal, začnu tímhle. Na předchozí stránce jsem řekl, že souhlasím s panem Pentym, že by bylo lidským právem zcela stroje opustit. Zde dodám, že se s panem Pentym neshodnu v tom, že bych o mechanisaci uvažoval jako o magii—jako o pouhé zlovolné moci či zdroji zel. Jestli budu strojem zatracen nebo zachráněn, to mi přijde obojí stejně materialistické. Přijde mi stejně modloslužebné se strojům klanět i se jim rouhat. Ale i pokud bychom předpokládali, že se z nich někdo těší imaginativně a v jistém smyslu mysticky, aniž by se jim přitom klaněl a uctíval je, věc pořád stojí tak, jak jsme ji formulovali.

Nikdo by se do věku strojů nehodil méně, než ten, kdo stroje doopravdy obdivuje. Moderní systém předpokládá lidi, kteří budou mechanismy brát mechanicky, ne lidi, kteří je budou brát mysticky. Dal by se napsat veselý příběh o vědci, který si skutečně vážil vědeckých pohádek a který zjistil, že ve vědecké civilisaci překáží víc, než kdyby ji opožďoval vyprávěním dětských pohádek. Představme si, že pokaždé, když by šel k telefonu ( cestou se třikrát poklonil svatyni odtělesněného orákula a mumlal přitom nějaké příslušné formule jako třeba vox et praeterea nihil) by se měl chovat tak, jako kdyby si významu toho nástroje skutečně vážil. Představme si, že by měl měl upadnout do rozechvělé extáze po zaslechnutí vzdáleného hlasu neznámé mladé ženy na ústředně v dalekém městě, že by prodléval ve skutečném úžasu nad letmým vzdušným setkáním s lidským duchem, s nímž by se na zemi nikdy nesetkal, pustil se do spekulací o jejím životě a osobnosti, tak skutečné a přece mu tak vzdálené, zastavil se, aby jí položil pár osobních otázek, které by jen zdůraznily její lidskou cizost, vyptával se jí, zda také nemá dojem jakéhosi divného psychického tete-a-tete, které v okamžiku vzniká a zaniká, byl zvědavý, zda také myslela na ty nepředstavitelné míle údolí a lesů ležících mezi hýbajícími se ústy a naslouchajícím uchem—představme si zkrátka, že by tohle všechno měl říct slečně na ústředně, která ho chce zrovna spojit na 666 Upper Tooting. Pocit „Krásná věc, tenhle telefon“ by vyjadřoval skutečně a pravdivě a na rozdíl od tisíců lidí, kteří to říkají by to i myslel vážně. On on by skutečně a vážně ospravedlňoval velké vědecké vynálezy a vzdával čest velkým vědeckým vynálezcům. Byl by skutečně řádným synem vědeckého věku. A přece se bojím, že je možné, že by byl ve vědeckém věku nepochopen a dokonce strádal nedostatkem porozumění. Obávám se, že by v praxi byl protivníkem všeho toho, co by toužil zastávat. Byl by horším nepřítelem mechanisace než nejhorší luddita rozbíjející stroje. Práci telefonní ústředny by blokoval velebenín požehnání telefonu víc, než kdyby si jako normálnější a tradičnější básník sedl a všem těm spěchajícím podnikatelům kolem vyprávěl o kráse kvítku u cesty.

S každým jiným dobrodružstvím nešťastného obdivovatele by to bylo stejné. Kdyby filosof, kterého poprvé vzali na vyjížďku motorovým vozem upadl do takového nadšení pro ten div, že by se pevně rozhodl na místě porozumět celému mechanismu, je pravděpodobné, že by se do svého cíle dostal rychleji, kdyby šel pěšky. Kdyby ve svém prostém zápalu a nadšení trval na tom, že vůz rovnou na ulici rozebere do poslední součástky, aby se mohl těšit z nejniternějších tajemství jeho struktury, mohl by dokonce pozbýt obliby u taxikáře nebo řidiče. Všichni známe kupříkladu děti, které opravdu chtějí, aby se právě takhle takhle točila kola. Ale i když je tenhle přístup může přivést nejblíže nebeskému království, nevede je nutně blíž konci jejich cesty. Obdivují vozy, ale nevozí se jimi—tedy nutně se nehýbají. Neslouží účelu, ke kterému má ježdění motorovými vozy být určeno. Tenhle rozpor nyní prakticky skončil ucpanou silnicí a jakýmsi stojatým stavem ducha, v němž je jaksi méně uznání pro úžas nad podivuhodnými vynálezy člověka, než kdyby se básník omezil na to, že by si vyrobil šestákovou píšťalku (na níž se píská v lesích Arkádie) nebo dítě, kdyby si vystačilo s tím, že by si vyrobilo luk nebo katapult na hraní. Dítě se doopravdy raduje krásným štěstím pokaždé, když vypustí z luku šíp, který vylétne. Není vůbec jisté, že obchodník se kochá krásným štěstím pokaždé, když odešle telegram. Už samo jméno telegramu je báseň, ještě magičtější než šíp, protože se jím míní šipka a to šipka, kteráý píše

Now we have all known children, for instance, who did really in this fashion want to see wheels go round. But though their attitude may bring them nearest to the kingdom of heaven, it does not necessarily bring them nearer to the end of the journey. They are admiring motors; but they are not motoring–that is, they are not necessarily moving. They are not serving that purpose which motoring was meant to serve. Now as a matter of fact this contradiction has ended in a congestion; and a sort of stagnant state of the spirit in which there is rather less real appreciation of the marvels of man’s invention than if the poet confined himself to making a penny whistle (on which to pipe in the woods of Arcady) or the child confined himself to making a toy bow or a catapult. The child really is happy with a beautiful happiness every time he lets fly an arrow. It is by no means certain that the business man is happy with a beautiful happiness every time he sends off a telegram. The very name of a telegram is a poem, even more magical than the arrow; for it means a dart, and a dart that writes. Think what the child would feel if he could shoot a pencil-arrow that drew a picture at the other end of the valley or the long street. Yet the business man but seldom dances and claps his hands for joy, at the thought of this, whenever he sends a telegram. A to má značný význam pro skutečnou kritiku moderní mechanické civilisace. Její stoupenci nám vždy tvrdí o jejích úžasných vynálezech a dokazují, že jak úžasná to jou vylepšení. Je ale velmi pochybné, zda je skutečně považují za vylepšení. Stokrát jsem kupříkladu slyšel, že sklo je výborným příkladem toho, jak se něco stalo pro všechny něčím užitečným. „Jen se podívejte na skla v oknech,“ říkají, „ze kterých se stala holá nutnost, i když to býval kdysi i přepych.“ A já se vždy cítím připraven odpovědět: „Ano a pro lidi jako jste vy by bylo vždy lepší, kdyby to byl pořád ještě přepych, pokud by vás to přimělo podívat se na sklo a ne skrz sklo. Zamysleli jste se vůbec někdy nad tím, jak úžasná věc je ta neviditelná vrstva mezi vámi a ptáky a větrem. Představili jste si ji někdy jako ve vzduchu visící vodu nebo zploštělém diamantu, který je příliš průzračný na to, aby ho bylo možné ocenit? Uvažovali jste někdy vůbec o oknu jako o otvoru, který se náhle otevřel ve zdi? A pokud ne, k čemu je vám sklo dobré?“ Možná trochu přeháním v zápalu chvíle, ale je pravda, že v těchto věcech vynalézavost doopravdy předbíhá představivost. Lidstvo nevydobylo ze svých vynálezů vše, co je v nich dobrého, a tím, že vymýšlí vynálezů víc a víc, nechává svou schopnost štěstí dál a dál za sebou.

Už jsem v dřívější části téhle meditace podotkl, že mechanisace není nutně zlá a že ji někteří hodnotili ve správném duchu, ale že většina z těch, kdo s ní museli pracovat neměla nikdy ani šanci ji hodnotit. Básník se může z hodin těšit zrovna tak, jako dítě z hrací skříňky. Ale konkrétní úředník, který se dívá na konkrétní hodiny, aby se podíval jestli přišel právě včas, aby nasedl do vlaku do města nemá z mechanisace o nic větší potěšení než z hudby. Dalo by se něco říct ve prospěch mechanických hraček, ale moderní společnost je mechanismus a ne hračka. Dítě je skutečně dobrou zkouškou v těchto věcech a ukazuje jak fakt, že na strojích je něco zajímavého, tak skutečnost, že nám mechanisace sama o sobě obyčejně brání, abychom zájem projevili. Je skoro příslovečené, že každý malý kluk chce být strojvůdcem. Ale mechanisace neznásobila počet strojvůdců, aby všem malým hochům umožnila, aby se strojvůdci stali. Nedala každému malému klukovi skutečnou lokomtivu, jako mu jeho rodina může dát lokomotivu na hraní. Železnice nemůže mít na populaci takový účinek, že by dala vzniknout populaci strojvůdců. Může dát vzniknout jen populaci cestujících a to cestujících, kteří se poněkud příliš podobají zavazadlům. Jinak řečeno, na visionáře, nebo případného strojvůdce má jen ten vliv, že ho posadí do vlaku, kde nemůže vidět lokomotivu, namísto aby ho postavila ven, kde ji vidět může. A i když v životě doroste k největším a nejslavnějším úspěchům a bude šidit vdovy a sirotky, až bude moci cestovat zvlášť vyhrazeným vagonem první třídou a bude mít stálou vstupenku na Mezinárodní kongres kosmopolitního světového míru pro ty, kdo tahají za nitky, už nikdy ho možná cesta vlakem nepotěší, vlak už ani nikdy neuvidí tak, jak vlaky vídal, když stál jako otrhané mrně a divoce mával z travnaté meze projíždějícímu skotskému expresu.

Podobenství můžeme přenést od strojvůdců k inženýrům. Je možné, že se strojvůdce skotského expresu řítí kupředu zběsilou rychlostí kvůli tomu, že jeho srdce je jeho srdce je na skotské Vysočině a ne tady, že hranice nechává za sebou s odmítavým gestem a Grampians před sebou nadšeně zdraví. A ať už je pravda, že strojvůdcovo srdce je na Vysočině nebo ne, někdy je pravda, že klukovo srdce je v lokomotivě. Rozhodně ale není pravda, že by se pasažéři jako celek, cestující za lokomotivami jako celkem, těšili z rychlosti jako celku i když ji mohou schvalovat v negativním smyslu. Chci tím říct, že chtějí cestovat rychle, ne že je rychlé cestování příjemné, ale protože je nepříjemné. Chtějí to mít rychle za sebou, ne proto, že by je jízda za lokomotivou přiváděla k vytržení, ale protože je ve vagonu nuda. Stejně tak musíme mít na mysli, když posuzujeme radosti inženýrství, že na tisíc nudou otrávených obětí inženýrství připadá jen jeden nadšený inženýr. Diskuse, která svého času zuřila mezi panem Pentym a dalšími hrozila jednu dobu tím, že se zmněí v boj mezi inženýry a architekty. Když po nás ale inženýr chce, abychom zapomněli na všechnu monotonnost a materialismus mechanického věku protože v jeho vědě je cosi z umělecké inspirace, pak architekt může mít docela dobře pohotově odpověď. Je to totiž něco velmi podobného, jako kdyby architekti nikdy nestavěli nic než věznice a blázince. Je to, jako kdyby nám hrdě a s veškerým poetickým a vášnivým nadšením tvrdili, že oni už postavili věž tak vysoké, že by na nich bylo možné oběsit Hamana, nebo že vykopali kobky tak neproniknutelné, že by v nich zemřel hlady i Ungolino.

Jak už jsem vysvětlil nenavrhuji nic v tom, co někteří označují za praktický způsob, ale spíš by se tomu mělo říkat bezprostřední postup, vyjma lepšího rozdělení vlastnictví těch strojů, které budou skutečně uznány za nezbytné. Když ale přejdeme k větší otázce mechanisace ve společnosti fundamentálně odlišného druhu, spravované podle naší filosofie a náboženství, pak toho lze říct mnohem víc. Nejlépe a nejstručněji to lze říct tak, že místo aby byl stroj obrem vedle kterého je člověk trpaslík musíme proporce obrátit aspoň tak, aby člověk byl obr, vedle kterého bude stroj hračkou. Pokud se taková idea naplní nemáme důvod popírat, že to může být legitimní a velmi osvěžující hračka. V tom smyslu by pak nezáleželo na tom, že každé dítě by bylo strojvůdcem nebo (ještě lépe) každý strojvůdce dítětem. Ale ti, kdo si vždy utahovali z naší nepraktičnosti by aspoň uznali, že tohle není praktické.

Proto jsem se pokusil postavit se férově na místo nadšence, což bychom měli dělat vždy, když posuzujeme nadšení. A myslím, že se shodneme, že i po experimentu zůstane skutečný rozdíl mezi nadšením inženýra a starším nadšením faktem zdravého rozumu. I když připustíme, že člověk, který projektuje lokomotivu je právě tak originální jako člověk, který tesá sochu, je tu bezprostřední a ohromný rozdíl v tom, jak působí dílo, které vytvořili. Originální socha je radostí pro sochaře, ale do jisté míry (pokud není příliš originální) je radostí i pro lidi, kteří ji vidí. Nebo alespoň v každém případě má být potěšením pro další lidi, kteří ji uvidí, jinak by nedávalo smysl ji ukazovat. I když ale může mít z lokomotivy velkou radost inženýr a dalším lidem může být k velkému užitku, není pro ně ale, ani s tím nebyla stavěna, velkou radostí. Není to ani nedostatečným vzděláním, jak by někteří sochaři mohli tvrdit v případě umění. Jde tu o samou povahu mechanisace, která jakmile je sestavena a spuštěna, pozůstává z opakování bez variací a překvapení. V údech sochy může člověk zahlédnout něco, co ještě nikdy neviděl, může se mu zdát, že se rozmachují nebo mávají jako nikdy předtím, ale týž člověk by byl nejen šokován, ale i vyděšen, kdyby se kola parní lokomotivy začala chovat jako nikdy předtím. To, že jsou stroje inspirací pro vynálezce, ale pouhou jednotvárností pro spotřebitele tedy můžeme považovat za jejich podstatnou a ne jen nahodilou vlastnost.

I tak se mi ale zdá, že v ideálním stavu by byl inženýr výjimkou, právě tak jako je výjimkou záliba ve strojích. Nyní jsou stroje a inženýři pravidlem, které vládne drtivou a utiskující silou. Neživotnost, již stroje vtiskují masám je nekonečně větším, a mnohem očividnějším faktem, než individuální zájem jedince, který stroje staví. Když jsme došli ve výkladu až sem můžeme docela dobře srovnávat s tím, co můžeme nazvat praktickým aspektem problému mechanizace. Zdá se mi přitom zřejmé, že tak jak existuje dospěla dnes mechanizace právě tak daleko mimo svou praktickou sféru jako svou sféru imaginativní. Celá průmyslová společnost je založena na myšlence, že nejrychlejší a nejlevnější je vozit uhlí do Newcastlu i kdyby jen proto, aby se pak z Newcastlu vozilo dál. Je založena na myšlence, že rychlá a pravidelné doprava a přeprava, stálá výměna zboží a neustálá komunikace mezi vzdálenými místy je ze všeho nejpřímější a nejekonomičtější. Není však pravda, že pro člověka, který zrovna utrhl jablko ze stromu je nejrychlejší a nejlevnější poslat je v zásilce jablek bleskem na druhý konec Anglie. Pro člověka, který právě utrhl ovoce z větve je nejjednodušší a nejlevnější vložit plod do úst. Kdo nevyhazuje žádné peníze za cestování vlakem jedná nejúsporněji. Kdo je příliš výkonný na to, aby se zdržoval s nějakou organizací je absolutním vzorem výkonnosti. A třebaže je takový člověk samozřejmě krajností a ideálním případem zjednodušení, důvod pro zjednodušení stojí stejně pevně a hmatatelně jako ovocný strom. Nakolik lidé mohou produkovat své vlastní zboží přímo na místě, šetří společnosti ohromné výdaje, které jsou často ve značném nepoměru k výtěžku. Nakolik dokážeme ustavit značný poměr prostých a soběstačných lidí ulevujeme tlaku na to, co je často plýtvavý i obtěžující proces. A když to vezmeme jako obecný nárys reformy, pak se zdá, že je pravda, že prostší život ve větších oblastech komunity může vést k tomu, že mechanisace bude více či méně výjimečnou věcí, právě tak jako může být výjimečný člověk, který do ní vloží svou duši.

Tento názor má své problémy, ale pro tuto chvíli mohu pro ilustraci použít paralelu s konkrétním druhem moderního inženýrství, které moderní lidé tak rádi odsuzují. Často zapomínají, že většina jejich chvály vědeckých nástrojů se nejvýrazněji vztahuje na vědecké zbraně. Máme-li mít tolik soucitu pro nešťastného génia, který zrovna vymyslel galvanometr, co pak s tím geniálním nešťastníkem, který zrovna vynalezl novou pušku? Jestliže je tu nějaká skutečná imaginativní inspirace v konstruování lokomotivy, není něco zajímavého pro představivost ve stavbě ponorky? A přece by mnozí moderní obdivovatelé vědy velmi chtěli tyhle stroje vůbec zrušit a to i jedním dechem s tím, když nám tvrdí, že stroje vůbec zrušit nemůžeme. Jelikož věřím v právo státu na sebeobranu, všechny bych je nerušil. Myslím ale že by nám mohly naznačit, jak s výjimečnými věcmi zacházet výjimečně. Nechám prozatím pokrokáře, aby se vysmívali mému absurdnímu nápadu na omezení mechanisace a půjdu na schůzi požadující omezení zbrojení.

I. Kolo osudu

Zlo, jež se pokoušíme zničit se drží v koutech zejména v podobně chytlavých větiček a frází, kterými se snadno nechá chytit dokonce i inteligent. Jedna z nich, kterou můžeme slyšet kdykoliv od kohokoliv, říká, že ta a ta moderní instituce „už tu jednou je a tak tady zůstane“. Právě tyhle poloviční metafory z nás mají sklon nadělat poloviční hlupáky. Co se přesně myslí tvrzením že parní stroj nebo rozhlasový přijímač už tu jednou je a tak tu s námi zůstane? Když na to přijde, co to vlastně znamená, když se řekne, že Eiffelova věž už jednou stojí, tak stát bude? Začněme tím, že tím nemyslíme to, co myslíme, když ta slova říkáme normálně, třeba ve výrazu „Strýček Humprey se u nás zastavil,“ Takovou větu lze říci s radostní, resignací, či dokonce zoufale, ale ne v zoufalství nad tím, že by strýc Humprey byl skutečně monumentem s kterým nelze nikdy hnout. Strýček Humprey přišel, můžeme předpokládat, že zas někdy odejde a je dokonce možné (ať už je jakkoliv bolestné si takové domácí vztahy představit), že když by to nešlo jinak, mohl by k odchodu být donucen. Fakt, že se řečnický obraz rozpadá, ještě před skutečností, kterou má představovat ukazuje, jak volně jsou takové fráze používány. Když ale řekneme, že když už Eiffelova věž přišla, tak tu zůstane, mluvíme ještě nepřesněji. Vždyť Eiffelova věž nikam nepřišla. Nikdy ji nebylo možné vidět kráčet na jejích dlouhých železných nohách přes francouzské pláněk k Paříži, podobnou obru v úžasné Rabelaisově noční můře, který přišel, aby se tyčil nad Paříží a odnesl zvony z Notre-Dame. Postava strýce Humpreye přicházející ulicí může vyvolat právě tolik děsu jako kterákoliv kráčející věž nebo tyčící se obr a je možné, že každého hned napadne otázka, zda už tu zůstane. Ale ať už chce zůstat nebo ne, přišel. Chtěl, poháněl či převážil své tělo jistým směrem, rozhýbal své vlastní nohy a je dokonce možné (všichni přece víme, co je strýc Humprey zač ), že trval na tom, že si ponese sám svůj cestovní vak aby těm mladým lenochům ukázal, co v třiasedmdesáti dokáže.

A teď si představte, že to, co by se ve skutečnosti stalo by bylo něco jako tohle, něco jako divný příběh od Hawthorna nebo Poea. Představme si, že bychom sami strýčka Humpreye vyrobili, sestavili ho, kousek po kousku, jako mechanickou panenku Představme si, že jsme pociťovali tak palčivou touhu po strýčkovi v našem domácím životě, že jsme ho sestavili z domácích materiálů, jako figuru Guye Fawkese na oslavy pátého listopadu. Vzali jsme třeba ze zahrady tuřín na jeho lysou a ctihodnou hlavu, sudu na dešťovou vodu umožnili aby jakoby naznačil obrysy jeho postavy a když jsme vycpali kalhoty a přidělali pár bot dali jsme dohromady úplného a přesvědčivého strýčka, na kterého by mohla být každá rodina hrdá. Za těchto podmínek by bylo možné docela laskavě, v toliko společenském smyslu a jako svého druhu zdvořilou fikci říct, že strýc Humprey přišel a už tu s námi zůstane. Bylo by však jistě mimořádně nezvyklé, kdybychom posléze zjistili, že náš loutkový příbuzný je toliko protiva, nebo že věci, z nichž byl poskládán byly potřeba k něčemu jinému a pak nám bylo zakázáno ho znovu rozebrat a každá snaha s tímto cílem narazila na resolutní odpověď. „Ne, ne, když už strýc Humprey jednou přišel, tak tu s námi zůstane.“ Jistěže bychom byli v pokušení odtušit, že strýc Humprey vůbec nikdy nepřišel. Představme si, že všechny tuříny by byly potřeba k soběstačnosti rolnické domácnosti. Představme si, že by byly potřeba sudy na vodu, doufejme, že k tomu, aby bylo v čem uchovat pivo. Představme si, že mužští členové rodiny by nadále odmítali půjčovat kalhoty naprosto imaginárnímu členovi rodiny. Pak bychom jistě dokázali prohlédnout zdvořilou fikci, která nás přivedla k tomu, abychom mluvili, jako by strýc „přišel“, přišel s nějakým cílem, zůstával u nás záměrně a tak vůbec. Věc, kterou jsme sami udělali nepřišla, a rozhodně nepřišla, aby cokoliv dělala, ať už zůstala, nebo odešla.

Není pochyb o tom, že i dokonce i v logickém městě Paříži by většina lidí řekla, že Eiffelova věž stojí a stát bude. A není pochyb o tom, že většina lidí v tomtéž městě si před něco víc než sto lety myslila, že Bastilla bude stát napořád. Ale nezůstala, zmizela docela zprudka. Prostě řečeno, Bastilla byla něco, co člověk postavil a proto to taky mohl zbořit. Eifellova věž je také dílo lidských rukou, proto by ji lidské ruce mohly rozbořit, i když bychom mohli považovat za prakticky pravděpodobné, že uplyne ještě nějaký čas, než bude člověk mít dost dobrého vkusu, citu nebo prostého zdravého rozumu, aby ji zbořil. Ale už sama drobná fráze o tom, že něco „přijde, aby tu už zůstalo“ stačí k tomu, aby ukázalo, že s tím, jako o tomhle lidská mysl uvažuje je něco v hlubokém nepořádku. Očividně by člověk měl říkat: „Vyrobil jsem elektrickou baterii. Mám udělat další, nebo ji mám rozbít na padrť?“ Místo toho vypadá jako by byl jaksi pod vlivem nějakého kouzla a zírá na tu baterii, jako by to byl sedmihlavý drak a jediné, co dokáže říct je: „Přišla elektrická baterie. Přišla a už tu zůstane.“

Dřív než začnem mluvit o praktických problémech se stroji, musíme nutně přestat jako stroje myslet. Je nutné začít od začátku a uvažovat o konci. Nechceme nutně všechny stroje zničit. Chceme ale zničit jistý druh mentality. A je to přesně ten druh mentality, který začíná tvrzením, že nikdo nemůže zničit stroje. Ti, kdo začínají tvrzením, že stroje zrušit nemůžeme, že je musíme používat sami odmítají používat vlastní hlavu k myšlení.

Cílem lidského zřízení je lidské štěstí. Pro ty kdo, zastávají jistá přesvědčení je to to podmíněno naději na větší štěstí, které tím zřízením nesmí být ohroženo. Ale štěstí, to co těší lidské srdce, je sekulárním jediným realistickým testem. Velmi daleko od toho testu talismanem srdce, který je toliko sentimentální, je jediná test, který je v nejmenším praktický. Žádný logický ani přírodní zákon, ani žádný jiný nás nenutí dávat přednost čemukoliv jinému. Nemáme žádnou povinnost být bohatší, zaměstnanější, nebo výkonnější, produktivnější nebo pokrokovější nebo jakkoliv světáčtější, zámožnější, pokud nás to neučiní šťastnějšími. Lidstvo má zrovna takové právo sešrotovat stroje a dobývat živobytí z půdy, pokud by se mu to doopravdy víc líbilo, jako má kterýkoliv člověk právo prodat svůj starý bicykl a jít na procházku, pokud by se mu to líbilo lépe. Je zřejmé, že procházka bude pomalejší, ale on nemá žádnou povinnost spěchat. A pokud by se dalo dokázat, že stroje přišly do světa jako kletba, pak nemáme vůbec žádný důvod je respektovat kvůli tomu, že je to kletba úžasná, praktická a produktivní. Není důvodu, proč bychom neměli všechnu její moc nenechat nevyužitou, pokud bychom opravdu dospěli k závěru, že je to moc, která nám škodí. Pouhá skutečnost, že kvůli tomu přijdeme o mnoho zajímavých věcí by platila stejnou měrou pro libovolný počet nemožných věcí. Stroje mohou být na pohled ohromné, ale tak ohromné jako byl velký požár Londýna, a přece se tomu druhému pohledu bráníme a odvracíme zrak od vší té potenciální nádhery. Stroje ještě možná nedosáhly svého vrcholu a lvi a tygři možná svého vrcholu nikdy nedosáhnou, nikdy se nevznesou ke svým nejelegantnějším skokům ani neukáží všechnu svou přirozenou nádheru dokud nepostavíme amfiteátr a nenecháme je sežrat pár lidí. A přece i tenhle pohled si upíráme, ať už je to pro nás sebezápor jakkoliv přísný. S velkou přísností, strohostí a sebeobětováním se vzdáváme mnoha úžasných možností proto, abychom žili snesitelně. Štěstí je v jistém smyslu velmi náročný pán. Nabádá nás abychom se nezaplétali s mnoha věcmi, které jsou na první pohled mnohem přitažlivější než stroje. V každém případě je ale zapotřebí, abychom si vyjasnili mysl pokaždé , než si začneme s nějakou i jen neurčitou spojitostí nebo předpokladem v tom smyslu, že musíme cestovat nejrychlejším vlakem, nebo že nemáme jinou možnost, než použít ten nejproduktivnější nástroj. Vezměme thesi pana Pentyho o tom, že stroje jsou špatné tak, že je to zlo podobné černé magii, a na jeho návrhu, že je třeba je prostě zastavit nebude nic nepraktického. Ustane proces vynalézání a vylepšování, který by mohl pokračovat. Jeho relativní nedokonalost ale bude ničím ve srovnání s tím v jakém hrubém a zastaralém stavu jsme opustili takové vědecké nástroje a skřipec a palečnice. Tato primitivní mučidla jsou neohrabaná ve srovnání s konečnými výrobky, které by nám mohla dát moderní znalost fysiologie a mechaniky. Mnohý talentovaný mučitel zůstává kvůli morálním předsudkům moderní společnosti nepoznán. Ba co víc, jeho rašící talent je v zárodku zmařen už u v dětství, kdy se pokouší své přirozené nadání pokouší rozvinout na mouchách nebo na psím ocase. Náš silný sentimentální odpor proti mučení potlačí jeho ušlechtilou zuřivost a zmrazí geniální proud v jeho mysli. Jsme s tím ovšem smířeni, i když to bude nesporně znamenat ztrátu celé vědy, v níž by mnoho velmi bystrých osob mohlo vymýšlet mnoho vynálezů. Pokud skutečně dojdeme k závěru, že stroje škodí štěstí, pak není to, aby všechnu orbu obstarávaly stroje o nic nevyhnutelnější, než je nevyhnutelné, aby zaznamenal obrovský úspěch krám, který by na Ludgate Hill prodával čínská mučidla.

Mějme jasně na zřeteli, že to tu připomínám jen proto, abych vyjasnil náš primární problém. Netvrdím teď, a si nebudu tvrdit nikdy, že by se stroje ukázaly v téhle míře prakticky jedovaté. Jen v odpovědi na sto zmatených domněnek formuluji jeden konečný cíl a test. POkud můžeme udělat lidi šťastnějšími, nezáleží na tom, jestli způsobíme, že budou chudší, nezáleží na tom, že způsobíme, že budou méně produktivní, že budou méně pokrokoví v tom smyslu, že budou měnit svůj život, aniž by se jim proto čím dál víc líbil. My, kteří patříme k této škole myšlení můžeme a nemusíme dostat, co chceme, ale je zapotřebí aspoň to, abychom věděli, čeho chceme dosáhnout. A ti, kteří jsou označovaní za praktické lidi tohle nikdy neví. Pokud stroje brání štěstí, pak je marné člověku, který se pokouší lidi udělat šťastnými stejně marné říkat, že přehlíží Arkwrightovy talenty, jako je marné říkat člověku, který se snaží lidi polidštit, že přehlíží Neronův vkus.

Právě ti, kdo mají dost jasnozřivosti k tomu, aby si představili okamžitou zkázu a zmizení strojů mají nejspíš až příliš zdravého rozumu na to, aby je ihned zničili. Dostat vztek, nebo se zbláznit a roztřískat stroje je víceméně zdravé a lidské postižení, jak tomu bylo u ludditů. Byla ale opravdu způsobená ignorancí ludditů a to ve smyslu velmi odlišném od toho o kterém s opovržením mluví industriální ekonomové. Byla to slepá vzpoura jako proti nějakému dávnému a strašnému drakovi, do které se pustili lidé, kteří byli příliš nevědomí a neznalí, než aby věděli, jak umělý a dokonce dočasný to byl nástroj, nebo kde bylo skutečných tyranů, kteří jím vládli. Skutečná odpověď na nynější problém mechanizace je jiného druhu a já k ní přejdu jen co vysvětlím jediné metody úsudku, podle nichž jej lze posuzovat. A protože jsem začal ze správného konce, jímž je nejzazší duchovní standard podle nějž má být člověk nebo stroj posuzován, začnu nyní z druhého konce, možná bych měl říct ze špatného konce. Bude ale asi zdvořilejší k našim praktickým přátelům, když řeknu, že je to konec pracovní.

Jsem-li tázán, co co bych se strojem udělal teď hned, pak nemám pochyb o jakémsi praktickém programu, který by měl předcházet možné duchovní revoluci mnohem širšího druhu. Nakolik se není možné o stroje dělit, chtěl bych, aby byly ve sdíleném vlastnictví, tedy že by se vlastníci dělili o jejich zaměření i o zisk. Když ale říkám „sdílené“ myslím to v moderním obchodním smyslu „podílů“, tedy podílů akciových. Myslím tedy něco rozdělovaného, ne jen cosi daného dohromady. Naši obchodní přátelé spěšně vystoupí vpřed, aby nám řekli, že je to celé nemožné a očividně si přitom neuvědomují, že tato část podnikání už existuje. Parní stroj nemůžete rozdělit v tom smyslu, že byste jednomu akcionáři dali jedno kolo, aby si ho, držíce ho v náručí, odnesl domů. Ale ovšemže můžete a taky to už děláte rozdělovat vlastnictví a zisk z parního stroje a rozdělujete je v podobě soukromého vlastnictví. Jen ho nerozděluje dostatečně nebo ne správným lidem, nebo lidem, kteří ho opravdu potřebují a opravdu by s ním pracovali. Nu schémat tohoto normálního a obecného charakteru je mnoho a já bych dával přednost prakticky kterémukoliv z nich před současnou koncentrací představovanou kapitalismem či slibovanou komunismem. Celkem vzato bych já sám dával přednost tomu, aby každý takový nutný stroj vlastnil malý místní cech na základě principu sdílení či spíše rozdělování zisku: ale skutečného sídlení a skutečného rozdělování zisku, jež nutno nezaměňovat s kapitalistickým patronátem.

Pokud jde o poslední věc, bude snad dobré, když letmo zmíním, že to, co říkám o problému sdílení zisku je v tom ohledu souběžné s tím, co říkám také o problému emigrace. Skutečný problém s tím, abychom začali na správným způsobem je ten, že se příliš často začínalo způsobem špatným a zejména ve špatném duchu. Proti sdílení zisku existují v dnešní průmyslové demokracii jisté předsudky, zrovna tak, jako existují jisté předsudky proti emigraci. V obou případech je to kvůli typu a zejména tónu těchto návrhů. Naprosto chápu odboráře, kteří nemají rádi jistý druh přehlíživých kapitalistických ústupků, ani ducha, který dává každému člověku jeho místo na slunci, které se ukáže být místem v Port Sunlight. Podobně docela chápu pana Kirkwooda, že nese s odporem, když mu sir Alfred Mond drží přednášku o emigraci a dojde až k tvrzení, že „Skoti opustí Skotsko, až z Anglie odejdou němečtí Židé.“ Myslím ovšem, že by bylo možné mít rovnostářštější emigraci se skutečnou politikou samosprávy pro chudé, jíž by pan Kirkwood mohl být nakloněn. Sám mám za to, že sdílení zisku, které začne na lidovém konci a ustavilo nejprve vlastnictví cechu a ne jen pouhou svévoli zaměstnavatele nemůže odporovat žádnému skutečnému odborářskému principu. Pro tuto chvíli, ovšem říkám jen tolik, že lze něco udělat s tím, co máme nejblíže, nehledě na náš obecný ideál o postavení mechanizace v ideálním sociálním státu. Chápu, co se rozumí tvrzením, že ideál je v obou případech založen na špatných idejích. Nechápu ale, co chtějí naši kritici říct, když tvrdí, že je nemožné dělit podíly a zisky ze stroje mezi konkrétní jedince. Kterýkoliv zdravý člověk v kterékoliv historické epoše by takový projekt považoval za mnohem praktičtější než mléčný trust.

III. Skutečný život na půdě

Předkládáme jeden z mnoha návrhů na odstranění zla kapitalismu a překládáme jej na základě toho, že je jediný který skutečně nabízí jeho odstranění. Všechny ostatní jen nabízí jeho zvětšení. Zlý postup je přirozené obrátit, Když vlastnictví upadne do příliš malého počtu rukou je přirozené je obnovit do držení mnoha rukou. Pokud chytá dvacet rybářů ryby v řece v takovém chumlu, že se jim všechny vlasce spletou do jednoho je přirozené je rozplést tak, aby každý rybář měl svůj vlastní vlasec. Kolektivistický filosof stojící na břehu by mohl nepochybně poukázat, že spletené vlasce tvoří nyní už prakticky síť a tu že by bylo možné společným úsilím vláčet korytem. Ovšem vedle toho, že takový nápad je pochybný prakticky uráží intelektuální instinkty už v principu. Když využijeme pochybné výhody, že věci jsou v nepořádku nedáme je tím do pořádku a dokonce ani nevypadá jako rozumný nápad rozmnožovat následky nehody. Socialismus není nic jiného než završení kapitalistické koncentrace a přece ona koncentrace se děla zaslepeně jako omyl. Nuže, domnívám se, že tato idea odstranění toho, co je choré by mohla oslovit mnoho přirozených lidí svou přirozeností, kteří mají dojem, že mnohamluvná sociologická schémata jsou nepřirozená. Proto v tomto oddíle tvrdím, že mnoho obyčejných lidí, majitelů domů i dělníků, toryů i radikálů nám pravděpodobně v tomto úkolu pomůže, pokud bude oddělen od stranické politiky a od pýchy a pedanterie intelektuálů.
Je tu ale ještě jeden aspekt, ve kterém je to úkol současně jednoduší i obtížnější. Je jednodušší, protože ho nemusí drtit složitosti kosmopolitního podnikání. Je tvrdší, protože život mimo ně je tvrdší. Distributista, jehož dílu (v malém tisku, žel, zohaveném mými inciálami) jsem zavázán velmi živou vděčností jednou poukázal na často zanedbávanou pravdu. Řekl, že živit se na půdě je něco docela jiného, než z ní něco odvážet. Mnohem jasněji, než bych to svedl já, dokázal, o jak praktický ekonomický rozdíl jde. Já bych tu ale rád doplnil pár slov o odpovídající ethické odlišnosti. V prvním případě je zřejmé, že většina argumentů o nevyhnutelném neúspěchu chlapíka pěstujícího tuříny v Sussexu se se bude týkat toho, že se mu nepodaří je prodat, ne toho, že by je nedovedl sníst. Nuže, jak jsem už vysvětlil, nechci ze všech občanů udělat jedno a to samé a v žádném případě ne jednoho pojídače řepy. Ve větší či menší míře, podle toho, jak si budou žádat okolnosti, tu nepochybně budou lidé, kteří budou jiným lidem prodávat řepu. Možná dokonce i ten nejnáruživější pojídač tuřínu bude nějaké prodávat dalším lidem. To,co mám na mysli, by ale nebylo náležitě zřejmé. Kdyby měl vzniknout dojem, že bych měl za to, že není třeba žádných jiných společenských zjednodušení, než jsou ty, které předpokládá prodej řepných bulev z pole oproti prodeji cylindrů v obchodě. Mám za to, že velmi mnoho lidí by s největší radostí hledalo obživu v půdě, kdyby zjistilo, že jedinou alternativou je hladovět na ulici. A jistě by značně umenšilo ohromnou moderní nezaměstnanost, kdyby větší počwt lidí doopravdy žil na půdě, nejen ve smyslu, že by spali na zemi, ale že by z půdy získávali živobytí. Mnozí budou tvrdit, že by to byl velmi nudný život v porovnání umíráním v chudobinci v Liverpoolu, zrovna tak jak mnozí tvrdí, že průměrná ženu musí dřít doma, aniž by se ptali zda si průměrný muž libuje v dřině v kanceláři, I když ale přejdeme fakt, že brzy můžeme čelit problému přinejmenším stejně praktickému jako je hladomor, nepřipouštím, že by takový život byl nutně nebo zcela prosaický. Venkovanské populace, převážně soběstačné, se dokázaly bavit velmi mnoha mythologiemi, tanci a ozdobnými uměními a nejsem vůbec přesvědčen, že by pojídač tuřínu měl hlavu jako řepnou bulvu nebo, že cylindr vždy kryje mozek filosofa. Když se ale problém podíváme z hlediska komunity jako celku všimneme si jiné a ne nezajímavé věci. Systém založený na zcela na dělbě práce je v jednom smyslu doslova pologramotný. Chci říct, každý kdo dělá půlku nějaké činnosti používá ve skutečnosti jen polovinu svých schopností. Nejde o věc intelektu v běžném slova smyslu a už vůbec ne ve smyslu intelektualismu. Je to ale otázka integrity v přísném slova smyslu. Rolnici žijí ne jen prostý, ale úplný život. Může být ve své úplnosti velmi prostý, ale komunita bez té úplnosti není úplná. Nyní je komunita velmi porušená, protože v jejím jádře není žádné takové prosté vědomí, nikdo, kdo by dvěma stranám předkládal smlouvu k podpisu. A dokud tomu tomu tak nebude, nebude ani žádného porozumění pro tyto pojmy: soběstačnost, sebeovládání, samospráva. Je to jediný jednomyslný dav a jediný universální člověk. Je to ta půle světa, která ví, jak žije ta druhá polovina.
Mnozí museli citovat okřídlená Vergilova slova „Šťasten, kdo může poznat příčiny věci,“ ani by si uvědomili, v jakém kontextu zazněla. Mnozí je asi citovali, protože je citovali jiní. Kdyby museli z neznalosti hádat, v jakém kontextu se objevují, hádali by nejspíš špatně. Všichni ví, že Vergilius, podobně jako Homér, si troufal směle popisovat nejtajnější úradky bohů. Všichni ví, že Vergilius, podobně jako Dante, zavedl svého hrdinu do Tartaru a labyrintu posledních a nejnižších základů vesmíru. Všichni ví, že se zabývá pádem Troje a vzestupem Říma, zákony říše schopnými řídit životy všech dětí člověka, ideály, které mají stát jako hvězdy před lidmi, jimž je svěřeno tak ohromné správcovství. A přece to není žádná z těchto souvislostí, žádná z těchto pasáží, kde pronáší onu zvláštní poznámku o lidském štěstí spočívajícím v poznání věcí. Mluví o tom, zdá se mi, v mile didaktické básni o tom, jak správně chovat včely. V každém případě patří k sérii elegantních esejů o venkovských činnostech, která je v jednom smyslu, věru, triviální, v jiném ale téměř technická. Právě vprostřed těchto tichých leč rušných činností básník najednou pronese ta velká slova o šťastném člověku, kterého ani králové ani davy nemohou zastrašit, který poté co viděl kořen a příčinu všech věcí může dokonce, beze strachu, slyšet jak mu pod nohama burácí pekelná řeka.
Tím co řekl básník znovu s jistotou potvrzuje dvě velké pravdy: že je básník prorok a že prorok je praktický člověk. Právě tak jako byla jeho tužba po vysvoboditeli národů nevědomým proroctvím o Kristu, tak byla jeho kritika města a venkova nevědomým proroctvím úpadku, který světu přinese odpadnutí od křesťanství. Dalo by se hodně mluvit o obludnosti moderních měst, je snadné ji vidět a možná až příliš jednoduché o ní mluvit. Mám veškeré porozumění pro nějakého rozcuchaného proroka, který by pozdvihl v ulicích svůj hlas a zvěstoval břímě Bromptonu podobně jako břímě Babylonu. Podpořím (až do sixpence, jak by řekl Carlyle) každého vousatého starce, který bude mávat rukama a svolávat oheň z nebe na Bayswater. Docela souhlasím, že na paddingtonských výšinách budou výt lvi a naprosto souhlasím s tím, aby šakalové a supi vychovávali své mladé v troskách Albert Hall. Je ale možné, že v tomhle je prorok méně explicitní než básník. Neříká nám, co přesně je s městem v nepořádku,spíš ponechává naší jemné intuici, aby seznala z náhlého výskytu divokých jednorožců podupávajících naše zahrady nebo spršky ohnivých hadů přelétající na našimi hlavami obloho jako salva šípů, nebo nějakého takového významného detailu, že něco pravděpodobně je v nepořádku. Pokud ale v jiném rozpoložení intelektuálně poznat, co je v nepořádku s městem a proč to na nás přivolává pohromy, které jsou právě tak nepřirozené a ještě ošklivější, poznáme to jistěv v oné hluboké a pronikavé bezvýznamnosti oné latinské věty.
S člověkem v moderním městě je v nepořádku to, že nezná příčiny věcí a to je důvod, proč může být, jak říká básník, příliš ovládán despoty a básníky. Neví, odkud se věci berou, patří k těm kultivovaným cockenyům, kteří říkají, že mají rádi mléko z čistého obchodu a ne od špinavé krávy. Čím propracovanější je městská organisace, čím důkladnější je i městské vzdělávání, tím méně je městský člověk oním šťastným Vergiliovým člověkem znalým příčin věcí. Městská civilisace to je prostě množství provozů, jimiž putuje mléko od krávy ke člověku, jinými slovy je to množství příležitostí, jak mlékem plýtvat, ředit je vodou, otrávit je a člověka ošidit. Pokud si někdy bude vůbec stěžovat, že byl ošizen nebo okraden, dozví se jistě, že je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, či jinými slovy, že pokoušet se zvrátit, co se už stalo nebo obnovit zaniklé je reakcionářský sentiment. Příliš si ale nestěžuje, protože nemůže, a nemůže, protože neví dost o příčinách věcí—o prvotních formách vlastnictví a produkce, nebo o tom, kde je člověk nejblíže svým přirozeným počátkům.
Základní fakt je dostatečně jasný a tahle strana pravdy je už teď i celkem důvěrně známá. Je ještě pár lidí, kteří jsou tak nevědomí, že mluví o nevědomých rolnících. V podstatném slova smyslu by ale očividně bylo mnohem blíž pravdě mluvit o nevědomých lidech z měst. I tehdy, když je městský člověk stejně dobře zaměstnán, není stejně dobře informován. Vlastně bychom tuhle prostou skutečnost měli vidět velmi zřetelně, pokud by šlo o cokoliv jiného, než o nejzákladnější věci našeho života. Kdyby nějaký geolog oklepával geologickým kladívkem cihly zpola postaveného domu a vykládal zedníkům, co je za hlínu a odkud pochází, mohli bychom ho považovat za otravu, ale asi bychom si mysleli, že je to učený otrava. Možná bychom dali přednost dělníkovu kladivu před geologovým kladívkem, ale měli bychom přiznat, že v geologově hlavě se dají najít věci, které bychom v dělníkově hlavě jaksi hledali marně. A přece by venkovský balík, či mladý muž ze vsi, skutečně věděl něco o původu naší snídaně, podobně jako profesor o původu našich cihel. Kdybychom viděli onu středověkou příšeru zvanou prase visící hlavou dolů z řeznického háku jako nějaký obrovský netopýr, byl to právě onen venkovský mladík, kdo by uklidnil naše obavy a utišil naše vytříbené výkřiky sdělením o neškodných zvycích tohoto pohádkového tvora a vystopováním tajuplného spojení mezi ním a plátky šunky a slaniny na našem talíři se snídaní. Kdyby před námi na ulici udeřil hrom nebo spadl meteorit, měli bychom víc porozumění pro policistu, který by se to snažil odstranit ze silnice, než pro pro profesora, který by chtěl stát vprostřed rušné cesty a přednášet o tom, z čeho se skládá kometa nebo mlhovina jíž byla ta věc létajícím zlomkem. Policista by sice mohl (v řeckém originále) zvolat: „K čemu jsou mi Plejády?“, ale i on by připustil, že o půdě a stratigrafii Plejád se lze více dozvědět od profesora, než od policisty. Kdyby nás jako úder hromu překvapila podivná a odulá obludnost zvaná tykev nepředstavujme si, že by pro člověka který je pěstuje byla tak divná jako pro nás jen proto, že se nám jeho pole i práce zdají stejně daleko jako Plejády. Uznejme, že je to koneckonců na tyhle tajuplné tykve a prehistorická prasata specialista a chovejme se k němu jako k člověku ze zahraniční university. Anglie je dnes tak daleko od Londýna, že její vyslanci by zasloužili alespoň s takovým respektem, se kterým jsou vítáni návštěvnici z Číny nebo Kanibalských ostrovů. Tak či onak o nich ale nemáme dál mluvit jako o pouhých ignorantech, když mluvíme právě o věci, o níž my sami nevíme nic. Jeden člověk může považovat rolníkovy znalosti za bezvýznamné, druhý si právě to samé může myslet o profeserových vědomostech, ale v obojím případě jde o vědění, protože jde o znalost příčin věcí.
Většina z nás si v jistém smyslu uvědomují, že tohle je pravda, mnozí jsme si ale ještě neuvědomili, že i opak je pravdou. A právě ta druhá pravda, jakmile ji pochopíme, vede k dalšímu nutnému bodu ohledně plného statutu rolníka. Jde o tohle: rolníkova zkušenost bude toliko částečná také tehdy, pokud bude na venkově hospodařit jen proto, aby své produkty prodával do města. Městskou či venkovskou nevědomost lze samozřejmě tak groteskně, jak jsem tu pro příklad ukázal, převádět jen žertem. Městský člověk si samozřejmě nemyslí, že by mléko pršelo z mraků nebo slanina rostla na stromech, i když s tykvemi se tolik jistý není. Něco o tom ví, ne ale dost na to, aby mohl dát nějakou prakticky užitečnou radu. Venkovan si nemyslí, že se mlékem natírají stěny nebo že tykve slouží jako podhlavníky, i kdyby je nikdy neviděl. Pokud by ale byl jen producentem a ne spotřebitelem, pak by jeho postavení bylo stejně neúplné jako u cockneyského úředníka, skoro stejně zúžené a ještě otročtější. S ohledem na úžasnou tykvovou romantiku je zlé, že by měl rolník znát jen počátek příběhu, zrovna tak jako je špatné, že by úředník měl znát jen jeho konec.
Tuto obecnou úvahu vkládám sem z konkrétního důvodu. Než postoupíme k praktickému užitku rolníka, který spotřebovává, co vypěstuje (a k důvodům, proč to považovat, jak naléhal pan Heseltine, za mnohem proveditelnější, než kdyby jen prodával, co vyprodukuje) bude myslím prospěšné, abych poukázal, že tento postup je sice příhodnější, ale neznamená jen kapitulaci před praktickou užitečností. Je myslím velmi dobré, theoreticky i prakticky, aby existovalo těleso občanů, kteří se budou v první řadě starat o produkci a spotřebu a ne o směnu. To, aby komunita měla ve svém jádře nejen prostotu, ale i úplnost se mi jeví jako část našeho ideálu a ne jen část našeho kompromisu. Směna a variace pak mohou dostat své odpovídající místo, jak tomu bylo ve starém světě trhů a tržnic. Ve středu civilisace by tu ale byl druh člověka, který by byl vskutku nezávislý v tom smyslu, že by produkoval a spotřebovával ve svém sociálním okruhu. Netvrdím, že takový úplný lidský život odpovídá celému lidstvu. Netvrdím, že stát potřebuje jen člověka, který nepotřebuje nic od státu. Tvrdím ale, že tohoto člověka, který si obstará své vlastní potřeby je velice zapotřebí. Říkám to hlavně kvůli jeho nepřítomnosti pozbyla moderní civilisace svou jednotu. Nikoho nezajímá celý proces, odkud věci přišly a kam jdou. Nikdo nesleduje celou zakroucenou řeku mléka jak teče od krávy k dítěti. Ať už se o smrt prasete postaral kdokoliv, není zodpovědný za to, aby si uvědomil, že důkaz prasete je v tom, že se sní. Člověk hází tykvemi po druhých jako dělovými koulemi, ale ty se k němu nevrací jako bumerang. Potřebujeme sociální okruh, kde se věci okamžitě budou vracet k těm, kdo jimi hodili a lidi, kteří budou znát konec, počátek a běh našeho malého života.

II. Sliby a dobrovolníci

Občas se nás ptají proč neobdivujeme lidi od reklamy tak, jako oni obdivují sebe. Jedna odpověď je, že obdivovat se patří k jejich povaze. A je zase přímo v povaze naší práce, učit lidi, aby byli k sobě kritičtí, nebo spíš, aby si (raději) nakopali. Mluvím o pravdě v reklamě, ale nic takového nemůže existovat v onom ostrém smyslu, v němž potřebujeme pravdu v politice. V rozverných pojmech „publicity“ nelze vyložit ani pravdu o tom, jak špatně se věci mají, ani pravdu o tom, jak těžké je bude napravit. Nikdo do reklamy nebude dost pravdomluvný na to, aby řekl: „Poraďte si jak dovedete s tím vaším starým rozbitým psacím strojem, protože nic lepšího zrovna nemáme.“ My ale musíme doopravdy říct: „Dělejte co umíte s vaším pokaženou výrobní mašinerií, ať se vám jen tak najednou nerozpadne.“ Málokdy vidíme veselý a nápadný reklamní poutač s nápisem: „Náš nový kuchyňský sporák, ten vám dá zabrat.“ Našim přátelům ale musíme vážně říct: „Pokud se rozhodnete sami začít farmařit, dostanete pořádně zabrat, náš ideál nemůžeme nabídnout jako stroje šetřící pracovní sílu. O pohodlí tu jde zrovna tak málo, jako v ohni, v boji nebo při ztroskotání lodi. Z nebezpečí nevede jiná cesta, než nebezpečná
Výzva, kterou je třeba adresovat moderním Angličanům je z těch, které se pronášejí před velkou válkou nebo velkou revolucí. Aťsi trumpeta vydá nejistý zvuk, ale musí to být nezaměnitelný zvuk trubky. Megafon pouhého obchodnického sebeuspokojení je jen hlučný, ale vůbec nezní jasně. K jeho povaze patří, že říká hladké věci, i kdyby je burácel. Je už takový že šepotá sladké nesmysly, i kdyby je šepotal hrůzným řevem. Jak může reklama lidem pomoci, aby se připravili k boji? Jak může řečnění za účelem publicity užívat jazyka veřejného ducha? Nemůže říct: „Kupte si půdu v Blinkingtonu-on-Sea a připravte se bitvu s kamením a bodláčím.“ Nemůže vydat jistý zvuk, jako staré poplašné zvonění, které oznamovalo požár a povodeň a varovalo lidi v Puddletonu, že jim hrozí hladomor. Buďte k lidem spravedliví, nikdo přece nebude potřebu Kitchenerovy armády oznamovat stejně jako pohodlí kuchyňského sporáku. Rekrutům neříkáme: „Užijte si prázdniny na Mons“ (jedno z bojišť první světové války pozn. překl.) Nepobízíme jim: „Vyzkoušejte si zákopy, je to zážitek.“ Snažili jsme se jaksi poukazovat na něco vyššího, lepšího. Musíme to udělat znovu a tváří v tvář něčemu horšímu. Právě tohle je kvůli celému tónu reklamy mnohem složitější. Další věcí , kterou musíme uvážit je potřeba nezávislého jednání jednotlivce ve velkém měřítku. Chceme tuto potřebu dát najevo tak, jak byla dána ve známost potřeba rekrutů. Vzdělávání bylo původně příliš komerční a nechalo se utopit v komerční reklamě. Až příliš vycházelo z města, až je z něj dnes téměř vyhnáno. Vzdělávání ve skutečnosti znamenalo učit městské věci lidi z venkova, kteří o ně vůbec nestáli. Myslím, že teď by vzdělávání mělo znamenat učit lidi z města, kteří o to stojí, venkovským věcem. Vážně připouštím, že by bylo mnohem lepší začít přinejmenším s těmi, kdo o to doopravdy stojí. Současně ale tvrdím, že ve městě i na venkově je velmi mnoho lidí, kteří o to doopravdy stojí.
Ať už se těšíme na zákon a zemědělství nebo ne, ať už je naše představa rozdělování tuhá nebo zběžná, ať už věříme k kompensace nebo konfiskace, ať už vkládáme naděje v tenhle nebo v tamten zákon, myslím, že si zkrátka nesmíme sednout a čekat na jakýkoliv zákon. Zatímco tráva roste, kůň musí ukázat, že chce trávu, musí vysvětlit, že je doopravdy travožravý čtvernožec. Naplnění parlamentních slibů roste poněkud pomaleji než tráva a pokud se nestane něco dřív, než bude dokončen takzvaný ústavní postup budme distributismu asi tak blízko, jako labouristický politik socialismu. Považuji pro začátek oživit středověkou či morální methodu a volat po dobrovolnících.
Angličané mohou udělat to, co udělali Irové. Mohou stanovit zákony tím, že je budou poslouchat. Pokud máme podobně jako původní členové Sinn Fein, předjímat změnu zákonů společenskou shodou, chceme dva druh dobrovolníků, aby mohli experimentovat na místě samém. Chceme zjistit, kolik existuje, reálně a potenciálně, rolníků, kteří by převzali odpovědnost za malé farmy kvůli soběstačnosti, reálnému vlastnictví a záchraně Anglie v hodině tísně. Chceme vědět, kolik majitelů půdy by dalo nebo levně prodalo svou půdu, aby se rozdělila na množství malých farem. Upřímně řečeno si myslím, že vlastník z toho obchodu vyjde nejlépe. Přesněji řečeno, myslím si, že rolníkovi zbude ta nejtvrdší a nejhrdinštější stránka smlouvy. Někdy se vlastníkovi prakticky vyplatí prostě se té půdy úplně vzdát, protože dává peníze do něčeho, co mu žádné peníze nenese. V každém případě ale všem dojde, že tohle je případ, který bez všech planých frází, volá po hrdinské nápravě. Je nemožné zastírat, že ten kdo, získá půdu, bude ještě víc, než ten, kdo se jí vzdá, muset být jakýmsi hrdinou. Budou nám říkat, že hrdina neroste na každé mezi, že jich nemůžeme najít dost k tomu, abychom chránili všechny naše meze. Na zaznění polnice jsme před několika málo lety posbírali tři miliony hrdinů a polnice, která z ní teď je v děsivějším smyslu polnicí osudu.
Chceme lidovou výzvu o dobrovolníky k záchraně půdy právě tak, jak bylo v roce 1914 potřeba dobrovolníků k záchraně země. Nechceme ale, aby onu výzvu oslabovala ona slabomyslná, únavná, zoufalá a opovrženíhodná věc, které v novinách říkají optimismus. Nechceme po dětičkách, aby se tvářily mile při fotografování, chceme po dospělých mužích, aby se postavili krisi stejně vážné jako byla velká válka. Nechceme po lidech, aby z novin vystřihovali kupony, ale aby vyorali farmu v holé pustině. Pokud mají mít úspěch, pak se k tomu musí postavit s čímsi ze starého zarputilého ducha naplnění slibu. Sv. František ukázal svým následníkům cestu k většímu štěstí, ale netvrdil jim, že potulný život bez střechy nad hlavou bude jako doma u maminky, ani tomu na reklamních cedulích neříkal „U nás jako doma“. Žijeme ale v době, kdy je pro svobodného člověka těžší najít domov, než bylo středověkého člověka žít bez něj.
Funkčním modelem takového problému byl spor o slumy v Limehouse—pokud můžeme mluvit o funkčním modelu něčeho, co nefunguje a cokoliv by podle takového vzoru zbudoval jen šílenec. Obyvatelé slumů opravdu a rozhodně tvrdí, že svým slumům dávají přednost před obytnými bloky, nabízenými jako útočiště místo slumů. Říká se, že jim dávají přednost, protože jejich stará obydlí nají dvorky, kde se mohou věnovat „svým koníčkům, odchovu ptáků a chovu drůbeže.“ Když dostanou jinou nabídku založenou na nějakém systému přídělu políček, jsou tak hnusně zvrácení, že si dovolí tvrdit, že by kolem svých soukromých dvorků měli rádi plot. Tak děsivý a drtivý je rudý příval komunismu bouřící myšlením dělnické třídy.
Nu, lze si představit, že by mohlo být nezbytné v jakési divokém tlaku a zmatku vršit jeden lidský dům na druhý pořád dál a dál v podobě jakési věži z bytových bloků. A může být i zapotřebí, aby si lidé vzájemně šplhali na ramena při povodni, nebo aby se dostali z průrvy vyvolané zemětřesením. A je logicky myslitelné, a dokonce matematicky správné, že kdybychom lidi poskládali vertikálně místo horisontálně davy na londýnských ulicích by prořídly. Kdyby jen byla nějaká šikovná pomůcka, aby se člověk mohl procházet a na něm stál další a něm zas další a tak dál, ušetřilo by to spoustu spěchu. Lidé tak bývají poskládáni v akrobatických kreacích a kurs takové akrobacie by mohl být povinně vyučován na všech školách. Je to obrázek, který se mi náramně líbí, jako obrázek. Chovám (v duchu umění pro umění) naději, že jednou uvidím jednu takovou majestátní věž, jak kráčí dolů po Strandu. Těším se, až nadejde čas pravé sociální organisace, až všichni úředníci z podniku páně Boodle & Bunkhama nebudou ráno chodit do práce v současném nahodilém stylu, courat se jeden po druhém každý ze vily na předměstí. Nebudou ani, jako v bezprostřední a dočasné fázi otrokářského státu, pochodovat v dobře secvičených útvarech z nocležny v jedné části Londýna do obchodního centra v jiné. Ne. Vyvstala přede mnou ušlechtilejší vize až do samé výšiny nebes. Kymácející se pagoda úředníků, jednoho balancujícího nad druhým se šine ulicí, možná mezitím rýsuje ve vzduchu akrobatické vzorce, aby předvedla dokonalou kázeň své sociální mašinerie. Všechno by to bylo velmi působivé a opravdu by to, mimo jiné, ušetřilo místo. Kdyby ale některý z lidí blízko vrcholu té rozkývané věže řekl, že doufá, že se ještě někdy dostane na zem, měl bych porozumění pro jeho pocit vyhnanství. Kdyby měl říci, že je pro člověka přirozené chodit po zemi, byl bych se ocitl v souladu s jeho filosofickou školou. Kdyby mluvil o tom, že je v takové akrobatické výšce a postoji těžké starat se u kuřata, měl bych za to, že má opravdové potíže. Na první dojem by se možná dalo odtušit, že na vysokém bidýlku mu to s ptáky půjde ještě lépe, pravda je ale taková, že takhle vysoko člověk narazí leda tak na pěkné ptáčky. A konečně, pokud by řekl ,že pěstovat slepice, které snáší vejce je záslužná a důležitá práce pro společnost, mnohem záslužnější a důležitější než sloužit podniků pánů Boodle & Bunkhama s nejdokonalejší disciplínou a organisací, pak bych takovou úvahou souhlasil ze všeho nejvíc.
Nu celý náš moderní problém je velmi těžký, a i když je jeho zemědělská část v jednom ohledu zdaleka nejjednoduší, v jiném ohledu vůbec nejjednoduší není. Jenže tahle záležitost z Limehouse je živým příkladem toho, jak si potíže ještě komplikujeme. Pořád dokola nám někdo říká, že obyvatele slumů z velkých měst nemůže jen tak vypustit na půdu, že se na půdě nebudou chtít usadit, že nemají žádné sklony ani úvahy s jejich pomocí by je bylo možné jakýmkoliv postupem z nich udělat lidi, které by půda zajímala, že si nelze ani představit, že by užívali jiných potěšení, než těch městských, nebo že projevili i jakoukoliv jinou nespokojenost, než tu městskou, bolševickou. A když pak celý jejich zástup chce chovat slepice, donutíme je bydlet v bytovém bloku. Když všichni chtějí mít ploty, vysmějeme se jim a rozkazem je pošleme do společných kasáren. Když si celá populace přeje zachovat ploty a závěry a tradici soukromého vlastnictví, úřady jednají, jako by potlačovaly rudou vzpouru. Když tihle beznadějní obyvatelé slumů složí všechnu svou naději do zemědělské práce, které se mohli věnovat dokonce i ve slumech, vyrveme jim ji a ještě tvrdíme, že vylepšujeme jejich podmínky. Vezmete člověka, který má hlavu v kurníku pro slepice, silou ho vysadíte na obrovské sto stop vysoké chůdy, kde nemůže dosáhnout na zem a pak mu řeknete, že jste ho zachránili z nouze. A dodáte, že člověk jako on může žít jen na chůdách a slepice ho nikdy nemohou zajímat.
Nuže, první otázka, kterou vždy dostávají ti, kdo hájí náš druh zemědělské obnovy je tahle, která je zcela základní protože je psychologická. Ať už pro rolníky potřebujeme nebo nepotřebujeme cokoliv ostatního, určitě potřebujeme rolníky. V současné směsi, změti a zmatku více či méně urbanisované civilisace, máme vůbec tenhle první prvek či prvotní možnost? Máme rolníky, třeba jen potenciální rolníky? Podobně jako u všech otázek tohoto druhu nám nemůže odpověď statistika. Statistiky jsou umělé dokonce i tehdy, když nejsou smyšlené, protože vždy předpokládají právě ten fakt, který morální odhad musí odmítnout, předpokládají, že každý člověk je jeden člověk. Zakládají se na jakési atomické theorii, že každý jedinec je skutečně individuální v tom smyslu, že je nedělitelný. Zabýváme-li se ale záměrně a cíleně poměrem a proporcemi různých lásek či nenávistí nebo nadějí či pachtění, má to tak daleko k faktu, který lze dovodit a předpokládat, že je první, který musíme popřít. Popírají jej všechny ty hlubší úvahy, která moudří muži nazývali duchovními, ale které se hlupáci tak báli označit za duchovní tak dlouho dokud se neosmělili pojmenovat je řecky a mluvit o nich jako o psychických nebo psychologických. Nejvyšší spiritualita samozřejmě trvá na tom, že člověk je jeden. Ve smyslu o který zde ovšem jde, byl duchovní pohled vždy takový, že jeden člověk byl vždy alespoň dvojí a psychologický pohled projevil jisté sklony proměnit ho v alespoň půl tuctu lidí. Je proto k ničemu debatovat o tom, kolik je rolníků, kteří nejsou nic než rolníci. Takoví nejsou nejspíš vůbec žádní. Nemá smyslu se ptát kolik sedláků a venkovských balíků čeká v halenách nebo blůzách, s rýči a vidlemi v rukou, připravených někde kolem Bromptonu nebo Brixtonu, kde čekají až jim dáme signál, aby se spěšně vrátili na pole. Pokud je někdo takový hlupák, aby něco takového čekal, pak v naší malé politické straně ho nenajdete. Když se zabýváme takovými věcmi, zabýváme se různými prvky v jedné třídě, dokonce v jednom člověku. Zabýváme se prvky, které je třeba povzbudit, vzdělat nebo (pokud musíme to slovo někde použít) vyvinout. Musíme uvážit, máme-li materiál, ze kterého bychom mohli udělat rolník, abychom mohli vytvořit rolnictvo, pokud bychom se rozhodli to doopravdy zkusit. Nikde v těchto poznámkách není ani ta nejmenší zmínka o to, že by se to mohlo stát, pokud se nerozhodneme to zkusit.
Když tedy používáme slova v jejich rozumném smyslu, měl bych uvést, že v Anglii pořád ještě pořád existuje velmi mnoho těch, kdo by se rádi vrátil k prostší podobě Anglie. Někteří tomu rozumí lépe než jiní, někteří rozumí lépe sobě než druhým, někteří by na to byli připraveni jako na revoluci, někteří k tomu jen slepě lnou jako k tradici, někteří o tom nesmýšleli nikdy jinak, než jako o koníčku, někteří o tom nikdy ani neslyšeli a jen to cítí, jako cosi, co jim chybí. Ale věřím, že počet lidí, kteří by se rádi vymanili ze změti samého větvení a komunikace ve městě a vrátit se blíž ke kořenům, kde jsou věci přímo získávány z přírody, musí být velmi velký. Možná to nebude většina, ale domníval bych se, že už teď to bude velmi velká menšina. Člověk tohle nemusí chtít v každém okamžiku svého života víc, než cokoliv jiného. Nikdo příčetný nečeká, že by jakékoliv hnutí pozůstávalo jen ze samých takových monomaniaků. Ale opravdu hodně lidí to chce opravdu hodně. Nabyl jsem toho dojmu ze zkušenosti, která je tou nejhůře reprodukovatelnou věcí v polemice. Domnívám se tak na základě toho, jak nespočet lidí z předměstí mluví o svých zahrádkách. Dohaduji se o tom, podle toho, co doopravdy závidí boháčům, nejnápadnější je přitom prostě prázdné místo. Vidím to ve všech těch, kdo touží po venkovu, i když jej zohavují. Rozeznávám to v hlubokém populárním zájmu všude, a zejména v Anglii, v chovu nebo výcviku jakéhokoliv druhu zvířat. A kdybych chtěl svrchovaný, symbolický, triumfální příklad všeho, co mám na mysli, pak bych ho našel v už citovaném případu lidí z Limehouse žijících v těch nejubožejších slumech a přece váhajících je opustit, protože by to znamenalo nechat tam v kotci králíka nebo v kurníku slepici, který jsem už citoval.
Nuž, kdybychom opravdu udělali, co navrhuji, nebo kdybychom doopravdy věděli, co děláme, pak bychom se měli těchto obyvatel slumů držet jako by to byly zázračné děti nebo (což je lukrativnější) obludy k vystavení na poutích. Měli bychom si všimnout, že tihle lidé mají pro takové věci přirozený talent. Měli bychom je v tom povzbuzovat Měli bychom je v tom vzdělávat. Měli bychom v nich vidět símě a živý princip skutečně spontánní obnovy venkova. Opakuji, že by to byla věc proporcí a tedy taktu. Měli bychom ale být na jejich straně, důvěřovat, že oni jsou na naší straně a na straně venkova. Naše lidové vzdělávání bychom měli upravit tak, aby podporovalo takové koníčky. Měli bychom považovat za prospěšné učit lidi věci, které se sami s potěšením chtějí učit. Měli bychom je učit, mohli bychom dokonce, ve výbuchu křesťanské pokory příležitostně dovolit jim, aby učili nás. A děláme to, že je sbalíme z jejich domů, kde tyhle věci dělají jen s obtížemi a a kvílející je odvlečeme na nová a neznámá místa, kde je už nemohou dělat vůbec. Už jen tento příklad ukazuje, kolik doopravdy děláme pro venkovskou obnovu Anglie.
Třebaže dobrovolníci svedou mnoho a mnohého lze dosáhnout dobrovolnou dohodou mezi člověkem, který chce doopravdy pracovat s člověkem, který často nemůže získat rentu, nic v naší sociální filosofii nám nebrání užít státní moci tam, kde ji užít lze. A mám za to, že státními dotacemi nebo nějakým velkým dobrovolným fondem lze ještě pořád tomu druhému dát něco stejně dobrého jako je renta, kterou nedostává. Jinak řečeno, dávno před tím, než naši komunisté dospějí ke kontroversní ethice konfiskací bude myslím v možnostech civilisace umožnit Brownovi, aby do Smithe koupil něco, co má nyní pro Smithe jen malou hodnotu a pro Browna tu bude velice cenné. Znám současnou stížnost proti dotacím a obecný argument, který se rovnou měrou vztahuje i na subskripce, myslím ale, že dotace do obnovy zemědělství se v budoucnu vrátí víc než dotace na vylepšení pozice uhlí, právě tak jako se domnívám, že je to mnohem obhajitelnější, než půl sta mezd , které platíme bandě ničemů, kteří škodí chudým falešnou vědou a malichernou tyranií. Jak jsem ale už naznačil, jsou tu ještě i jiné cesty, jimiž může dokonce i stát této věci napomoci. Nakolik a dokud máme státem řízené vzdělávání zdá se smutné, že je není možné určovat podle potřeb státu. Pokud je bezprostřední potřebou státu věnovat určitou pozornost zemi, pak se zdá, že není skutečně žádný důvod k tomu, aby oči učitelů a žáků upřené ke hvězdám, nebylo možné nasměrovat právě k této planetě. Naše nynější vzdělávání není skutečně určeno pro anděly, ale spíše pro letce. Ti ani nerozumí přání člověka zůstat připoutaný k zemi. Jejich ideál v sobě má šílenost, kterou lze opravdu označit za nezemskou.
Svoje rolnictvo dobrovolníku navrhuji jako jádro či zárodek, ale myslím, že bude jádrem přitažlivosti. Myslím, že bude stát nejen jako skála, ale i jako magnet. Jinak řečeno, jakmile se připustí, že je to možné, bude to důležité, jakmile nebude možné dělat řadu jiných věcí. Když půjde podnikání čím dál hůř, bude tohle považováno za lepší i těmi, kdo to považují až za druhou nejlepší věc. Když mluvíme o lidech, kteří opouštějí venkov v zástupech utíkají do měst, neposuzujeme celou věc férově. Můžeme připustit, že existuje určitý společenský typ, který bude vždy dávat přednost kinům a obrázkovým pohlednicím, dokonce i před vlastnictvím a svobodou. To, že lidé jsou raději, když mají kino, když jsou bez majetku a svobody, než když zůstanou bez kina, majetku a svobody ještě nic nedokazuje. .Někteří lidé mají město rádi tolik, že se raději nechají odírat ve městě, než by žili svobodně na venkově. Ovšem to, že se raději nechají odírat ve městě než na vsi ještě nic nedokazuje. Jsem proto přesvědčen, že kdybychom vytvořili i jen oblast rolnictva, která by stála za řeč, bude se rozrůstat. Přešli by k ní lidé opouštějící upadající podniky. V současné době tato sféra neroste, protože tu není nic, co by mohlo růst, lidé ani nevěří v její existenci a jen těžko mohou věřit v její rozmach.
Prozatím chci tvrdit jen tolik, že mnozí rolníci budou dnes ochotni pracovat sami na půdě, i když to bude oběť, že mnozí velkostatkáři jim budou ochotni přenechat půdu, i když to bude oběť, že lze žádat po státu (nebo po jakékoliv patriotické organizaci, když na to přijde), aby jedněm, druhým či oběma pomohla, tvrdím, že by to nemusela být oběť nemožná nebo nesnesitelná. Při tom všem čtenáři připomínám, že se věnuji jen věcem, které lze bezprostředně začít dělat a ne konečné nebo úplné situaci, mám ale z to, že něco takového jako tohle lze začít prakticky ihned. Další věci, kteoru se budu zabývat, jsou nedorozumění o tom, jak se může skupina rolníků na půdě uživit.

I. Prostá pravda

Každý z nás, alespoň z naší generace, slyšela za mlada jednu anekdotu o Georgi Stephensonovi, vynálezci parní lokomotivy. Říkalo se, že jakýsi venkovský ubožák vznesl námitku, že by bylo velmi nepříjemné, pokud by se železniční trať zatoulala nějaká kráva. Vynálezce odpověděl: „Pro tuto dobu a školu je nanejvýš příznačné, že jaksi nikomu ani na mysl nepřišlo, že by to mohlo být poněkud nepříjemné pro venkovana, jemuž ta kráva patřila.“

Dávno předtím, než jsme slyšeli tuhle anekdotu jsem ale asi slyšeli jinou a vzrušivější anekdotu zvanou „Jack a fazolový stonek“ Příběh začíná podivnými a zneklidňujícími slovy „Žila byla jedna chudá žena a ta měla krávu.“ V moderní Anglii by byl šílený paradox, představit si chudou ženu, která by mohla mít krávu, ale v hrubších a pověrečnějších časech bývaly věci jinak. Tak či tak by ale evidentně neměla krávu dlouho v sympatické atmosféře Stephensona a jeho parního stroje. Vlak vyje, kráva byla jaksepatří zabita a stav mysli staré ženy byl popisován jako zemědělská deprese. Všichni ovšem s takovou chutí cestovali vlakem a dělali krávám nepohodlí, že si nikdo nevšiml, že tu zůstaly jiné potíže. Když nás války nebo revoluce odřízly od krav, zjistili průmyslníci, že mléko nepochází původně z konví. Někteří z nás na tom založili myšlenku, že kráva (a dokonce ubožák z venkova) má ve společnosti své místo a svůj užitek a byli jsme připraveni jí postoupit až tři akry půdy. Bude ale dobré zde zopakovat, že nenavrhujeme postavit krávu na každý akr a nechceme zlikvidovat městské lidi tak, jak by oni chtěli zničit venkovany. V mnoha drobnějších věcech bychom museli asi přistoupit na kompromis se stávajícími podmínkami, vůbec zpočátku. Ale i můj ideál, pokud bych ho nakonec našel, by někteří považovali za kompromis. Já bych to ale raději označil za rovnováhu. Nemyslím si totiž, že slunce a déšť dělají kompromisy, když společně tvoří zahradu, nebo že růže, která v ní roste je kompromisem mezi červenou a zelenou. Mám ale za to, že dokonce i moje Utopie by obsahovala různé věci různých druhů, které by měly různé trvání. Podobně jako ve středověkém státu byly nějací rolníci, nějaké kláštery, nějaká společná půds, nějaká půda soukromá, nějaké městské cechy a tak dále, tak by v mém moderním státě byly některé věci znárodněné, některé stroje by byly ve společném vlastnictví, některé cechy by sdílely společný zisk a tak dále a současně právě tolik absolutně individuálních vlastníků tam, kde jsou tihle jednotliví vlastníci nejmožnější. Těmi druhými je ovšem lepší začít, protože mají dávat a skoro vždy i dávají, standard a tón celé společnosti.

K tvrzením, která jsme slyšeli tisíckrát patří i to, že Angličané jsou lidé pomalí, opatrní, konservativní a tak dál. Když něco posloucháme tolikrát, buď to přijmeme jako triviální pravdu, nebo si najednou všimneme, že je hotová nepravda. Skutečnou zvláštností Anglie je, že je jedinou zemí na světě, která nemá konservativní třídu. Je tu mnoho lidí, možná dokonce většina, kteří si říkají konservativci. Čím víc jsou ale zkoumáni, tím méně konservativně se jeví. Obchodní třída, která je ve zvláštním smyslu kapitalistická je svou povahou pravým opakem konservativnosti. Už samou svou profesí se hlásí k tomu, že užívá pořád nové methody a hledá pořád nové trhy. Některým z nás přijde celá tahle novota mimořádně vyčpělá. Za to ale může typ mysli, která vynalézá, ne to, že by vynalézat neměla. Jedna a táž myšlenka bere vrch od největšího finančníka, který se pokouší prodat nějakou společnost po nejmenšího pouličního kramáře, který se snaží udat šicí stroj. Vždycky to musí být nová společnost, vůbec po tom, co se obyčejně přihodilo té staré. A šicí stroj musí být vždy mašinou úplně nového druhu, i kdyby to měl být druh, který nešije. Jenže pokud je tohle zřejmé pokud jde o pouhého kapitalistu, rovným dílem to platí i o čistém oligarchovi. Ať už je jinak aristokracie čímkoliv, nikdy není konservativní. Ze samé své povahy se řídí spíš módou než tradicí. Lidé žijící v zahálce a přepychu vždy dychtili po nových věcech a mohli bychom spravedlivě říct, že by byli bláhoví, kdyby nedychtili. A angličtí aristokraté bláhoví rozhodně nejsou. Mohou se hrdě hlásit k tomu, že měli velký podíl na každé fázi velkého intelektuálního pokroku, který nás přivedl až k současnému zmaru.

První fakt o ustavení anglického rolnictva je ten, že je ustavením, poprvé po mnoha stoletích, tradiční třídy. Absence takové třídy bude seznána jako něco velmi hrozného, pokud dojde ke skutečnému přetahování mezi bolševismem a historickým ideálem vlastnictví. Ale i opak je pravdou a mnohem útěšnější. Tato odlišnost v kvalitě znamená, že změna začne působit už jen kvantitou. Chci tím říct, že nám nedělala až tak starost síla či slabost rolnictva, jako jeho existence či neexistence. Tak jak společnost trpěla už jeho prostou nepřítomností, tak se společnost začne měnit už jen tím, že bude přítomno. Anglie v níž se bude vůbec zapotřebí rolnictvem zabývat a myslet na ně, bude poněkud odlišná. Začne se tím měnit pohled na věci, už když jen politici začnou o rolnících uvažovat stejně často jako o lékařích. Ví se o nich, že mysleli dokonce i na vojáky.

Prvotní argument ve prospěch rolnictva je strohý a téměř divošsky prostý. Člověk může v Anglii žít z půdy, pokud nemusí platit rentu majiteli a mzdy dělníkům. Dokonce i v malém měřítku na tom tedy bude lépe, pokud bude svým vlastním pánem na své vlastní půdě a bude zaměstnávat sám sebe. Jsou tu ale očividně i další úvahy, a dle mého běžné omyly, jimž se následující poznámky věnují zhruba v jejich pořadí. Na prvním místě je samozřejmě jedna věc tvrdit, že je to věc žádoucí a jiná, že je to věc žádaná. A jak se ukáže, já na první místě nepopírám, že pokud je to žádoucí, pak to nemůže být žádoucí v tom smyslu, jako když si chceme něco jen tak dopřát. Pokud budeme chtít po pronajímatelích půdy, aby se obešli bez renty a po farmářích, aby se obešli bez pomoci bude to jistě vyžadovat jistého ducha úsilí a oběti ve prospěch naléhavé národní nutnosti. Jenže když nic jiného, pak tu skutečně máme krisi a nutnost v takové míře, že velkostatkář bude jen promíjet dluh, který už odepsal jako nedobytný a zaměstnavatel obětuje jen služby lidí, kteří už stejně vyhlásili stávku. I tak budeme ale pořád ještě potřebovat ctnosti , jež se pojí s časem krise a bude dobré to dát jasně najevo. Dále, i když vezmeme veškerý rozdíl mezi žádaným a žádoucím, poukázal bych na to, že dokonce i nyní je tento normální život více žádaný, než by si mnozí mysleli. Je možná žádaný podvědomě, ale považuji za užitečné nadhodit několik úvah, které by takovou tužbu mohly vyvolat na povrch. Nakonec je tu neporozumění tomu, co se rozumí pod slovy „žít z půdy“–a k tomu jsem dodal několik podnětů o tom, jak mnohem více žádoucí to je, než by mnozí předpokládali.

Tyhle jednotlivé aspekty zemědělského distibutismu proberu víceméně v pořadí, v jakém jsem je právě označil, v této úvodní poznámce se soustředím jen na primární skutečnost. Dokážeme-li vytvořit rolnictvo, dokážeme vytvořit konservativní populaci a byl by by smělý ten, kdo by si nám troufal vysvětlovat, jak by mohla konservativní populace vzejít z nynějšího mrtvého průmyslového bodu ve velkých městech. Jsem si dobře vědom toho, že mnozí by měli pro konservatismus hrubší jména a mluvili by o tom, že venkované jsou pitomí, nekňubové a že jsou připoutaní k tupé a bezútěšné existenci. Vím, že se říká, že pro člověka musí být monotonní dělat těch dvacet věcí, které se dělají na farmě, kdežto samozřejmě ta jediná věc, kterou hodinu za hodinou a den po dni dělá v továrně je pro něj náramně zábavná a veselá. Vím, že ti samí lidé mívají i přesně opačný komentář a tvrdí, že je od rolníka velmi sobecké a hamižné, když se tak intensivně stará o svou farmu, místo toho, aby projevil, jako proletáři moderního industrialismu, nesobeckou a romantickou loyalitou k fabrice kohosi jiného a s asketickým sebeobětováním vydělávali na někoho jiného. I když každému z těchto nároků moderního kapitalismu přiznáme náležitou váhu stále můžeme říct, že nakolik je rolnický vlastník jistě houževnatý pokud jde o rolnické vlastnictví a může být soustředěný na svůj zájem či spokojený s nudou, tvoří pevný blok soukromého vlastnictví, na který se lze spolehnout, že bude odporovat komunismu, cože je nejen víc, než lze říct o proletariátu, ale i mnohem víc, než o nic říká kterýkoliv kapitalista. Nevěřím, že by v proletariátu bylo tolik komunismu jako medu v plástvích (pokud je tedy med příhodnou metaforou téhle nauky), ale pokud je něco pravdy na novinových obavách, pak by se jistě zdálo, že velké majetky jim, na rozdíl od malých, předejít a zabránit nemohou. Všechna zkušenost ovšem ve skutečnosti mluví proti tomu, že by rolníci byli chmurní a degenerovaní divoši, ploužící se světem po čtyřech a krmící se trávou jako polní dobytek. Všude po celém světě kupříkladu jsou vesnické tance a tance rolníků jsou podobné tancům králů a královen. Lidový tanec je mnohem slavnostnější, obřadnější a plnější lidské důstojnosti, než tanec aristokratický. V mnoha moderních venkovských končinách můžeme stále najít venkovany, kteří při velkých svátcích nosí čepice jako koruny a používají gesta jako při náboženských obřadech, kdežto hrady a zámky pánů a dam jsou již plné lidí, kteří se kymácejí jako opice na hluk, který produkují černoši. Všude po celé Evropě vytvářeli rolníci výšivky a řemeslné výrobky, které s nadšením objevili umělci poté, co je dlouho přehlíželi urozenci. Tihle lidé nejsou konservativní jen v negativním smyslu, i když i ten má velkou hodnotu, když je současně i obranou. Jsou konservativní i v positivním smyslu, zachovávají a uchovávají obyčeje, které nepomíjí jako módy a řemesla méně efemérní, než ona umělecká hnutí, která se velmi brzy přestávají hýbat. Mám za to, že bolševici vymysleli cosi, čemu říkají proletářské umění, nechápu na jakém principu je založili, leda snad, že jsou jakýmsi tajuplným způsobem hrdí na to, že si říkají proletariát, když o sobě tvrdí, že proletářští už nejsou. Myslím si spíš, že je to jen váhání polovzdělanců rozloučit se s dlouhým slovem. Tak či tak, žádné proletářské umění v tomhle světě nikdy neexistovala. Zcela jasně a zřetelně ovšem existovalo něco jako umění venkova.

Předpokládám že ve skutečnosti měli na mysli komunistické umění, a už jen to označení mnohé odhaluje. Domníval bych se, že opravdu komunitní umění by tvořila stovka lidí visících na jednom obrovském štětci jako na beranidle a kreslila jím po ohromném plátně s kudrlinkami, rozmachy a majestátním váháním, jež by v temně rámovaných tvarech vyjadřovaly složenou mysl obce. Venkovští rolníci tvořili umění, protože tvořili komunitu, ale nebyli komunisty. Obyčej a tradice obce dávaly jejich umění jednotu, ale každý člověk byl samostatným umělcem. Právě uspokojení kreativního instinktu v jednotlivci dává rolnictvu jako celku jeho spokojenost a tedy konservativnost. Množství lidí, kteří všichni stojí každý na svých nohách, protože stojí na své vlastní půdě. Žel v naší zemi ovšem vlastníci půdy nestáli na ničem, než na tom, co podupali a zašlapali.